načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem - Timothy Snyder

Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem

Elektronická kniha: Krvavé země
Autor: Timothy Snyder
Podnázev: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem

Čtrnáct miliónů civilních obětí během let 1932 až 1945 v oblasti mezi Poznaní a Smolenskem, kterou zasáhla jedna z největších humanitárních katastrof v lidských dějinách - tyranie Hitlera a Stalina.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 493
Rozměr: 24 cm
Úprava: mapy
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Bloodlands
Spolupracovali: přeložila Petruška Šustrová
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka ; Praha, Prostor, 2013
ISBN: 978-80-743-2254-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Americký historik Timothy Snyder jedinečným způsobem znázorňuje tragédii, ke které došlo během necelých dvou desítek let na území, která nazývá "krvavé země". Jedná se o oblast mezi Smolenskem a Poznaní, tedy dnešní Pobaltí, Polsko, Ukrajinu, Bělorusko a část západního Ruska. V letech Hitlerova a Stalinova režimu byli obyvatelé těchto zemí utiskováni a tyranizováni způsobem, který v lidských dějinách nemá obdoby. Trpěli a umírali pod nadvládou obou diktátorů, autor odhaduje počet civilních obětí mnohaletých okupací na 14 milionů, v čemž nejsou započítáni mrtví v důsledku válečných operací.

Kniha je psána velice lidsky s širokým odborným záběrem.

Popis / resumé

Obsáhlá historická práce, jejímž tématem je vyvraždění milionů civilních obyvatel v oblastech, kam zasahovala moc dvou násilných režimů - nacistického a stalinistického. Zaměřuje se na období 30. a 40. let 20. století. Pod pojem "krvavé země" zahrnul autor vybraná území střední a východní Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, baltské státy a západní Rusko. Na tomto území bylo mezi lety 1933 a 1945 vyhlazeno celkem čtrnáct milionů lidí (nejen Židů, ale také Ukrajinců, Bělorusů, Poláků a dalších národností) v důsledku politických a národnostních represí, iniciovaných Hitlerem a Stalinem. Knížka nepojednává o vojenských ztrátách, ale o obětech z řad místního obyvatelstva (část zemřela v důsledku hladomorů, další byli zastřeleni či skončili ve vyhlazovacích táborech). Výklad zahrnuje období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933-1938), německo-sovětské okupace Polska (1939-1941) a německo-sovětské války (1941-1945). Obsahuje srovnání dvou totalitních ideologií, které zásadním způsobem ovlivnily dějiny 20. století.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Timothy Snyder - další tituly autora:
Krvavé země Krvavé země
Intelektuál ve dvacátém století Intelektuál ve dvacátém století
Tyranie: 20 lekcí z 20. století Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Cesta k nesvobodě Cesta k nesvobodě
 (e-book)
Cesta k nesvobodě Cesta k nesvobodě
Stalin a Evropa -- Napodobit a ovládnout, 1928-1953 Stalin a Evropa
 
K elektronické knize "Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem" doporučujeme také:
 (e-book)
Svět, který skončil včera -- Co se můžeme naučit od tradičních společností? Svět, který skončil včera
 (e-book)
Černá zem Černá zem
 (e-book)
Chudí v Lodži Chudí v Lodži
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Timothy Snyder

KRVAVÉ ZEMĚ


NAKLADATELSTVÍ PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

a

PROSTOR

PRAHA

2013

krv A v É z EMĚ

Timothy Snyder

Evropa mEzi

HiTlErEm

a STalinEm


NAKLADATELSTVÍ PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

a

PROSTOR

PRAHA

2013

krv A v É z EMĚ

Timothy Snyder

Evropa mEzi

HiTlErEm

a STalinEm


PŘELOŽILA PETRUŠKA ŠUSTROVÁ

BLOODLANDS: EUROPE BETWEEN HITLER AND STALIN

First published in the United States by Basic Books,

a member of the Perseus Books Group, New York, 2010

Copyright © 2010 by Timothy Snyder

All rights reserved

Translation © Petruška Šustrová, 2013

Cover photo © Ullstein Bild / The Granger Collection, NYC, 2013

All rights reserved

ISBN 978-80-7432-453-6 (ePub)

ISBN 978-80-7432-454-3 (PDF)

ISBN 978-80-7432-455-0 (Mobi)

The translation was kindly supported by the Allianz Cultural Foundation, Munich and

the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam.

Překlad knihy laskavě podpořily Allianz Cultural Foundation, Mnichov, a Fund for Central

& East European Book Projects, Amsterdam.


tvé zlaté vlasy, Margarete, tvé zpopelněné vlasy, Sulamit

Paul Celan

Fuga smrti Všechno plyne, všechno se mění. Nenastoupíš dvakrát do téhož transportu.

Vasilij Grossman

Panta rhei Cizinec utonul sám v Černém moři, nikdo neslyšel jeho prosbu o odpuštění...

„Útok na Černém moři“

ukrajinská lidová píseň Zmizela celá města. Namísto přírody jen bílý terč proti nebytí.

Tomas Venclova

„Achillův štít“

Obsah

Předmluva: Evropa 9

ÚVOD: HITLER A STALIN 21 1 SOVĚTSKÉ HLADOMORY 41 2 TŘÍDNÍ TEROR 75 3 NÁRODNOSTNÍ TEROR 101 4 EVROPA MOLOTOVA A RIBBENTROPA 127 5 EKONOMIKA APOKALYPSY 159 6 KONEČNÉ ŘEŠENÍ 189 7 HOLOKAUST A ODVETA 223

8 NACISTICKÉ TOVÁRNY NA SMRT 249

9 ODPOR A PÁLENÍ 271

10 ETNICKÉ ČISTKY 303

11 STALINSKÝ ANTISEMITISMUS 327

ZÁVĚR: LIDSKOST 363

Počty a pojmy 391

Shrnutí 397

Poděkování 401

Bibliografie 405

Poznámky 443

Rejstřík 483

9

Předmluva: evROPa

„Teď budeme žít!“ říkával hladový chlapeček, batolící se ztichlými cestami nebo

přes pustá pole. Jenže jídlo, které viděl, existovalo jen v jeho představách. Veš

keré obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, jíž v Evropě začala éra maso

vého vraždění. Psal se rok 1933 a Josef Stalin nechával Ukrajinu záměrně

vyhladovět. Hošík zemřel, spolu se třemi miliony dalších osob. „Setkám se s ní

pod zemí,“ řekl o své manželce jeden sovětský mladík. Měl pravdu: zastřelili

ho krátce po ní a oba byli pohřbeni mezi sedmi sty tisíci obětí Stalinova Vel

kého teroru z let 1937 a 1938. „Chtěli po mně snubní prsten, který jsem...“

končí zápis v deníku polského důstojníka těsně předtím, než ho v roce 1940

popravila sovětská tajná policie. Byl jedním z téměř dvou set tisíc polských

občanů, které zastřelili Sověti a Němci na začátku druhé světové války, tedy

v době, kdy jeho vlast společně okupovaly nacistické Německo a Sovětský svaz.

Na sklonku roku 1941 završila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj

skromný deníček slovy: „Zbyla jen Táňa.“ Adolf Hitler totiž Stalina zradil, je

jí město oblehla německá vojska a rodina majitelky deníku patřila ke čtyřem

milionům sovětských občanů, jež Němci nechali zemřít hlady. Příštího léta na

psala malá dvanáctiletá Židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci: „Lou

čím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti

do masových hrobů živé.“ Patřila k více než pěti milionům Židů, které Němci

zplynovali nebo zastřelili.

* * *

Nacistický a sovětský režim vyvraždily ve středu Evropy kolem čtrnácti milionů

lidí. Prostor, kde tyto oběti zahynuly – krvavé země –, se rozkládá od střední

ho Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V obdo

bí konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933–1938), společné

německo-sovětské okupace Polska (1939–1941) a poté německo-sovětské vál

ky (1941–1945) v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby

nepoznaly. Jeho obětí se stalo především místní obyvatelstvo: Židé, Běloruso

vé, Ukrajinci, Poláci, Rusové a příslušníci baltských národů. Oněch čtrnáct

milionů lidí bylo vyvražděno za pouhých dvanáct let, v letech 1933–1945,

kdy byli u moci Hitler a Stalin. Třebaže se jejich rodné země uprostřed tohoto

období proměnily v bojiště, stali se všichni tito lidé oběťmi vražedné politiky,

nikoli padlými ve válce. Druhá světová válka byla nejsmrtonosnějším konflik

tem v dějinách a bezmála polovina vojáků, kteří zahynuli na jejích bitevních polích po celém světě, zahynula právě v tomto prostoru – v krvavých zemích. Nikdo z těch čtrnácti milionů zavražděných však nebyl vojákem v činné službě. Většinou šlo o ženy, děti a starce, o osoby neozbrojené a připravené o veškerý majetek, což se týkalo i oblečení.

Nejznámější symbol zabíjení v krvavých zemích představuje Osvětim. Dnes toto místo symbolizuje holokaust a holokaust symbolizuje zlo dvacátého století. Lidé, kteří tu byli přinuceni pracovat, však měli naději na přežití a zásluhou vzpomínek či románů těchto přeživších si také jméno tohoto tábora dodnes připomínáme. Daleko víc Židů – většinou polských – však pochodovalo do plynu v jiných německých továrnách na smrt, kde zemřeli téměř do jednoho a jejichž názvy se už neuvádějí tak často: Treblinka, Chelmno, Sobibor, Belžec. Ještě víc Židů – polských, sovětských a baltských – bylo zastřeleno a zahrabáno do jam a šachet. Většina z nich zemřela nedaleko místa svého bydliště, v okupovaném Polsku, Lotyšsku a sovětském Bělorusku, v Litvě a na sovětské Ukrajině. Do krvavých zemí sváželi Němci Židy, aby je v tomto prostoru zlikvidovali, a tak do Osvětimi přijížděly vlakové transporty se Židy z Maďarska, Československa, Francie, Nizozemska, Řecka, Belgie, Jugoslávie, Itálie a Norska. A než byli zastřeleni nebo šli do plynu Židé z Německa, byli také deportováni do měst v krvavých zemích, do Lodže či do Kaunasu, do Minsku nebo do Varšavy. Lidé, kteří bydleli v bloku, kde nyní píšu tuto knihu, tedy v devátém vídeňském obvodě, byli deportováni do Osvětimi, Sobiboru, Treblinky a do Rigy – bez výjimky do krvavých zemí.

Němci hromadně vraždili Židy v okupovaném Polsku, v Lotyšsku, v Litvě i v Sovětském svazu, nikoli přímo v Německu. Hitler byl antisemita v zemi s malou židovskou komunitou. Když se roku 1933 stal kancléřem, tvořili Židé necelé jedno procento německého obyvatelstva. V prvních šesti letech Hitlerovy vlády směli němečtí Židé emigrovat (za ponižujících podmínek obnášejících i ožebračení). Většina německých Židů, kteří zažili Hitlerovo vítězství ve volbách roku 1933, však zemřela přirozenou smrtí. Vyvraždění 165 000 německých Židů bylo samo o sobě obludným zločinem, nicméně jen velmi malou součástí tragédie Židů evropských: představují necelá tři procenta obětí holokaustu. Teprve když nacistické Německo vpadlo roku 1939 do Polska a roku 1941 do Sovětského svazu, proťal Hitlerův plán na likvidaci evropských Židů území, na němž žily dvě nejpočetnější židovské komunity na kontinentu. Svou touhu vyhladit evropské Židy mohl Hitler uskutečnit jen v těch částech Evropy, kde byli domovem.

Holokaust zastínil německé plány předpokládající mnohem větší vyvražďování. Hitler neplánoval vyhladit pouze Židy, zamýšlel také zničit Polsko a Sovětský svaz jako státní útvary, skoncovat s jejich vládnoucími vrstvami a pozabíjet desítky milionů Slovanů (Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Poláky). Kdyby se válka Německa proti Sovětskému svazu vyvíjela podle jeho představ, zahynulo by za první zimy hladem na třicet milionů civilistů a posléze by byly další desítky

11

milionů osob vyhnány, zabity, asimilovány nebo zotročeny. Třebaže se tyto

plány naštěstí nikdy neuskutečnily, vytvořily morální předpoklady německé

okupační politiky na východě Evropy. Němci za války vyvraždili zhruba stej

ný počet Nežidů jako Židů tím, že nechali pomřít hladem sovětské válečné

zajatce (více než tři miliony) a obyvatele obležených měst (více než milion),

případně stříleli civilisty v odvetných akcích (přes půl milionu), což se týkalo

hlavně Bělorusů a Poláků.

Sovětský svaz ve druhé světové válce nacistické Německo na východní fron

tě porazil, což Stalinovi zajistilo nejen vděčnost milionů obyvatel světadílu,

ale i zásadní roli při vytváření poválečného pořádku v Evropě. Jenže obrovský

rozsah Stalinova hromadného vraždění se téměř vyrovnal Hitlerovu počíná

ní – vlastně byl v mírových dobách daleko větší. Ve jménu obrany a moderni

zace Sovětského svazu Stalin ve třicátých letech dozíral na smrt milionů lidí

vyhladověním a na vystřílení tři čtvrtě milionu dalších osob. Zabíjel své spo

luobčany podobně účinně jako Hitler občany jiných zemí. Ze čtrnácti milionů

lidí záměrně vyvražděných v krvavých zemích v letech 1933–1945 jde třeti

na na sovětský účet.

Toto dílo si klade za cíl popsat dějiny hromadného politického vraždění. Zmí

něných čtrnáct milionů lidí se stalo oběťmi sovětské a nacistické vyhlazova

cí politiky, častokrát v interakci Sovětského svazu a nacistického Německa,

K

a

s

p

i

c

k

é

m

o

ř

e

St

řed

ozem

ní moře

Afrika

Evropa

Asie

Černé moře

Baltské

moře

Severní

moře

Atlantský

oceán

Volha

R

ý

n

Dunaj

Eu

fr

a

t

N

i

l

P

O

H

O

Ř

Í

U

R

A

L

krvavé země přičemž rozhodně nejde o oběti válečného konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Čtvrtina osob z tohoto počtu přišla o život, ještě než druhá světová válka vůbec vypukla. Dalších dvě stě tisíc jich zahynulo v letech 1939–1941, kdy nacistické Německo a Sovětský svaz přetvářely Evropu jako spojenci. Smrt oněch čtrnácti milionů lidí se někdy promítala do ekonomických plánů nebo ji urychlovaly ekonomické okolnosti, nicméně ji nezpůsobila potřeba v hospodářském slova smyslu. Stalin dobře věděl, co se stane, když v roce 1933 zrekvíroval hladovějícím ukrajinským rolníkům potraviny, právě tak jako Hitler o osm let později věděl, co lze očekávat, když o jídlo připraví sovětské válečné zajatce. V obou případech to mělo za následek smrt více než tří milionů lidí. Statisíce sovětských rolníků a dělníků zastřelených v letech 1937–1938 za dob Velkého teroru padly za oběť rozkazům udíleným výslovně Stalinem, stejně jako miliony Židů, kteří byli zastřeleni či zplynováni v letech 1941–1943, se staly oběťmi jasně formulované Hitlerovy politiky.

Rovnováhu tohoto zabíjení upravila válka. Ve třicátých letech byl Sovětský svaz jedinou zemí na světě, kde se praktikovala politika masového vraždění, kdežto za prvních šest a půl roku od chvíle, kdy se Hitler chopil moci, tedy do vypuknutí druhé světové války, pozabíjel nacistický režim nejvýš deset tisíc lidí. Stalinistický režim jich mezitím nechal pomřít hlady celé miliony a postřílel dalšího více než půl milionu občanů. Německá politika hromadného zabíjení začala Sovětům konkurovat až v letech 1939–1941, jakmile Stalin Hitlerovi umožnil rozpoutat válku. Wehrmacht a Rudá armáda napadly v září 1939 Polsko, němečtí a sovětští diplomaté podepsali smlouvu o přátelství a hranicích, a pak německá a sovětská vojska téměř dva roky svorně okupovala polské území. Poté, co Němci v roce 1940 rozšířili svou říši na západě vpádem do Norska, Dánska, Nizozemska a Francie, Sověti okupovali a anektovali Litvu, Lotyšsko, Estonsko a také severovýchodní část Rumunska. Oba režimy střílely vzdělané Poláky po desetitisících a deportovaly je po statisících. Pro Stalina byly takové hromadné represe pokračováním staré politiky na novém území – pro Hitlera se staly přelomem.

Nejhorší zabíjení však vypuklo, když Hitler Stalina zradil a německé ozbrojené síly v červnu 1941 překročily hranice nedávno rozšířeného Sovětského svazu. Přestože druhá světová válka začala v září 1939 společnou německo-sovětskou invazí do Polska, hlavní válečné krveprolití nastalo až po druhé invazi na východ. Na sovětské Ukrajině, v sovětském Bělorusku a také v okolí Leningradu – tedy na územích, kde stalinistický režim v předchozích osmi letech odsoudil k smrti hladem či postřílel na čtyři miliony lidí – dokázaly německé síly za dvakrát kratší dobu nechat vyhladovět nebo postřílet ještě větší zástupy obětí. Bezprostředně po zahájení invaze začal wehrmacht týrat hladem své sovětské zajatce a zvláštní jednotky zvané Einsatzgruppen začaly vyvražďovat politické odpůrce a Židy. Společně s německou pořádkovou policií, jednotkami Waffen-SS a wehrmachtu a za přispění místních pomocných policistů a příslušníků milice přistoupili toho léta vojáci z útvarů zvláštního určení k cílené likvidaci židovské komunity. * * * V krvavých zemích žila většina evropských Židů a překrývaly se tu i Hitlerovy a Stalinovy světovládné plány: zde se utkal wehrmacht s Rudou armádou a sem také soustředily své síly sovětský NKVD a německá SS. V krvavých zemích se nacházela většina míst, kde došlo k vyvražďování – v politickém zeměpise třicátých a první poloviny čtyřicátých let jde o Polsko, baltské státy, sovětské Bělorusko, sovětskou Ukrajinu a západní okraj sovětského Ruska. Stalinovy zločiny jsou sice často kladeny do souvislosti s Ruskem a Hitlerovy zločiny s Německem, avšak nejstrašnějšími jatkami Sovětského svazu se staly jeho neruské periferie a nacisté zase masově zabíjeli mimo Německo. Dnes se má za to, že největší hrůzu dvacátého století způsobily koncentrační tábory, nicméně většina obětí nacionálního socialismu a sovětského stalinismu nezahynula za jejich ostnatými dráty. Nepochopení míst a metod hromadného vraždění nám zabraňuje nahlédnout děsy dvacátého století.

Na území Německa existovaly koncentrační tábory, které osvobodili Američané a Britové v roce 1945, kdežto na ruské Sibiři bylo zřízeno množství táborů gulagu, o nichž Západu pověděl až Alexandr Solženicyn. Fotografická či beletristická zobrazení těchto táborů však dějiny německého a sovětského násilí pouze naznačují. A tak kolem milionu lidí zemřelo, jelikož byli odsouzeni dřít v německých koncentračních táborech – na rozdíl od německých plynových komor a německých polí smrti, kde zemřelo deset milionů lidí. V letech 1933–1945 stály nemoci a vyčerpání v sovětském gulagu život přibližně milion lidí – na rozdíl od sovětských polí smrti a oblastí zasažených hladomorem, kde zemřelo asi šest milionů lidí, z toho čtyři miliony v krvavých zemích. Devadesát procent sovětských občanů, kteří byli deportováni do gulagu, z tábora vyvázlo živých a přežila i většina lidí, kteří byli zavlečeni do německých koncentračních táborů (na rozdíl od německých plynových komor, dolů smrti a táborů pro válečné zajatce). Ačkoli byl osud vězňů těchto koncentračních táborů strašlivý, lišil se od osudu mnoha milionů lidí, kteří byli nahnáni do plynu, zastřeleni či odsouzeni k smrti vyhladověním.

Rozdíl mezi koncentračními tábory a vražednými místy nelze jednoznačně vymezit: lidé byli popravováni a hladověli k smrti také v táborech. Existoval však rozdíl mezi odsouzením k nuceným pracím v táboře a rozsudkem smrti, mezi dřinou a plynem, mezi otroctvím a kulkou. Valná většina obětí německého i sovětského režimu ostatně nikdy koncentrační tábor nespatřila. Osvětim navíc plnila dvojí funkci: byl to současně tábor pracovní i vyhlazovací, ale osud Nežidů odsouzených k nelidské dřině a Židů vytříděných k práci se velmi lišil od osudu Židů, kteří putovali po selekci do plynové komory. Osvětim tudíž

14

tvoří dvě nádoby spojené, a přitom odlišné historie. Jakožto pracovní tábor

odpovídá spíš zkušenosti mnoha lidí, kteří tu zakusili německou (popřípadě

sovětskou) politiku koncentračních táborů, kdežto coby tábor smrti odráží

osud těch, kdo byli záměrně pozabíjeni. Většina Židů zavlečených do Osvětimi

byla prostě zplynována – stejně jako téměř všichni ostatní z oněch čtrnácti

milionů obětí se nikdy vězni koncentračního tábora nestali.

Německé a sovětské koncentrační tábory obklopují krvavé země z výcho

du i ze západu a zastírají čerň odstíny šedi. Na sklonku druhé světové války

osvobodily americké a britské síly koncentrační tábory typu Bergen-Belsen či

Dachau, ale neosvobodily žádný z táborů smrti. Rozhodující vyhlazovací poli

tiku Němci však uskutečňovali na území, které poté okupovali Sověti. Rudá

armáda osvobodila Osvětim a rovněž místa, kde stávala Treblinka, Sobibor,

Belžec, Chelmno a Majdanek. Vojáci z řad západních Spojenců se nedostali do

žádné z krvavých zemí a neviděli žádné místo určené k vraždění. Nejde však

jen o to, že Američané a Britové nespatřili žádné z míst, kde vraždili Sověti,

takže zločiny stalinismu zůstaly nezdokumentovány až do konce studené vál

ky a zpřístupnění archivů. Nespatřili totiž ani žádné z míst, kde vraždili Něm

ci, což znamenalo, že pochopení úplného rozsahu Hitlerových zločinů trvalo

stejně dlouho. Fotografie či filmy z německých koncentračních táborů byly

vlastně vším, co kdy západní veřejnost poznala na téma hromadného vraždě

ní. Jakkoli nám tyto dokumenty zprostředkovávají hrůzné obrazy, představu

jí pouhý náznak toho, co se událo v krvavých zemích. Neukazují celý příběh

a nejsou – bohužel – ani úvodem k němu.

* * *

Masové vraždění v Evropě se obvykle dává do souvislosti s holokaustem

a holokaust bývá spojován s metodami rychlého průmyslového zabíjení. Jenže

to je příliš jednoduchý a také uhlazený náhled. Na územích, kde Němci a Sověti

masově vraždili, se používaly spíš primitivní metody zabíjení. Více než polovina

ze čtrnácti milionů civilistů a válečných zajatců zemřela v letech 1933–1945

jen proto, že jim bylo odepřeno jídlo. Uprostřed dvacátého století nechali Evro

pané záměrně zemřít hlady obrovský počet dalších Evropanů. Tuto vyhlazova

cí metodu uplatnili ve dvou nejděsuplnějších akcích masového zabíjení, které

holokaustu předcházely: Stalin se k ní uchýlil při záměrných hladomorech na

počátku let třicátých a Hitler nechal vyhladovět sovětské válečné zajatce v úvo

du let čtyřicátých. Vyhladovění se však osvědčilo nejen jako metoda potření

protivníka, ale počítalo se s ním dokonce i ve válečnických představách. Byl

vyvinut Hladový plán, s jehož pomocí nacistický režim hodlal v zimě 1941/42

vyhubit miliony Slovanů a Židů.

15

Norsko

Švédsko

Finsko

Dánsko

Nizozemsko

Itálie

Rumunsko

Srbsko

krvavé země

S

r

P

e

N 1941

Okupováno NěmciDvojí okupace v srpnu 1941

Moskva

Chorvatsko

Francie

Severní

moře

Baltské

moře

Černé moře

Německo

Mnichov

Vídeň

Praha

Drážďany

Hamburk

Gdaňsk

Vilnius

Krakov

Kyjev

Bratislava

Budapešť

Bukurešť

Lvov

Riga

Minsk

Kišiněv

Oděsa

Smolensk

Kursk

Stalino

Stalingrad

Berlín

Poznaň

Lodž

Varšava

Lublin

Bialystok

Königsberg

Oslo

Stockholm

Helsinky

Tallinn

Novgorod

Leningrad

Luc.

l

i

n

i

e

M

o

lo

to

v

Rib

bentrop

Protektorát

Čechy a Morava

Alsasko-Lotrinsko

VicH

y

STicK

á

FRANcie

Š

v

ý

c

a

r

s

k

o

Dunaj

Rýn

Visla

D

n

ě

p

r

Karelo

finská

SSR

Estonská

SSR

Lotyšská SSR

Litevská

SSR

Běloruská

SSR

Ukrajinská

SSR

Ruská

SFSR

Gruzinská

SSR

Krym

(RSFSR)

Moldavská

SSR

Don

Volha

SSSR

G

e

N

e

R

á

LNÍ

GOUV

e

RN

e

M

e

NT

POVARTÍ

M

a

ď

a

r

s

k

o

S

l

o

v

e

n

s

k

o

B

e

l

g

i

e

Po smrti vyhladověním přišlo ke slovu střílení a potom plyn. Za Stalinova Velkého teroru v letech 1937–1938 bylo postříleno skoro sedm set tisíc sovětských občanů. Zastřeleno bylo i na dvě stě tisíc Poláků, jež mají na svědomí Němci a Sověti v dobách společné okupace. Více než tři sta tisíc Bělorusů a srovnatelný počet Poláků postříleli Němci při „odvetných akcích“. A Židé zavraždění za holokaustu byli likvidováni kulkou přibližně stejně často jako v plynových komorách.

Ani v případě zabíjení plynem nešlo o nic technologicky převratného. Přibližně milion Židů bylo v Osvětimi otráveno kyanovodíkem – sloučeninou objevenou v osmnáctém století. Na milion šest set tisíc Židů povražděných v Treblince, Chelmnu, Belžci a Sobiboru bylo otráveno oxidem uhelnatým, jehož smrtící účinek znali už starověcí Řekové. Kyanovodík se ve čtyřicátých letech používal jako pesticid a oxid uhelnatý byl vedlejším produktem chodu spalovacího motoru. Sověti i Němci tedy spoléhali na výbavu, která ani ve třicátých a čtyřicátých letech nebyla nijak nová: na spalovací motory, železnice, střelné zbraně, pesticidy, ostnatý drát.

Bez ohledu na nasazenou techniku bylo toto zabíjení záležitostí konkrétních osob. Ti, kdo hladovějícím upírali jídlo, bývali často k vidění na strážních věžích. Střelci byli pak zblízka vidět přes hledí pušek, pokud tedy oběť přímo nesevřeli dva muži, zatímco třetí jí přiložil hlaveň pistole do týla. Lidé odsouzení ke zplynování museli být zase někým chyceni, někým naloženi do vlaku a pak někým nahnáni do plynových komor. Přicházeli o svůj majetek, poté i o šatstvo, a pokud šlo o ženy, dokonce i o vlasy. Každý umíral jinou smrtí, protože každý žil jiným životem. * * * Už celkový počet obětí může oslabit náš smysl pro individualitu každé z nich. „Chtěla bych je všechny jejich jmény oslovit,“ napsala ruská básnířka Anna Achmatovová v Rekviem, „ale seznam zabavili, kde ta jména vzít.“ Díky usilovné práci historiků máme část těchto seznamů k dispozici a zásluhou otevření archivů ve východní Evropě se máme i kam podívat. Dochovalo se i překvapivé množství hlasů obětí: například vzpomínky mladé Židovky, která se vyhrabala z nacistické rokle smrti v Babím Jaru u Kyjeva, anebo svědectví její souvěrkyně, jíž se podařilo totéž v Ponarech u Vilniusu. Dochovaly se i paměti několika desítek lidí, kterým se podařilo přežít Treblinku. Máme po ruce rovněž pracně shromážděné, zakopané a později z větší části nalezené archivy varšavského ghetta. Máme k dispozici deníky, které si vedli polští důstojníci zastřelení roku 1940 jednotkami NKVD v Katyni, vykopané i s jejich těly. Máme vzkazy vyhazované z autobusů odvážejících téhož roku při německém

17

Norsko

Švédsko

Finsko

Dánsko

Nizozemsko

Itálie

Rumunsko

Moskva

Francie

Severní

moře

Baltské

moře

Černé moře

Německo Mnichov

Vídeň

Praha

Drážďany

Hamburk

Gdaňsk

Kaunas

Krakov

Kyjev

Budapešť

Bukurešť

Lvov

Riga

Minsk

Kišiněv

Oděsa

Smolensk

Kursk

Stalino

Stalingrad

Berlín

Poznaň

Lodž

Varšava

Lublin

Bialystok

Königsberg

Stockholm

Helsinky

Tallinn

Novgorod

Leningrad

Š

v

ý

c

a

r

s

k

o

Dunaj

Rýn

D

n

ě

p

r

Východní

Prusko

(součást Německa)

Lotyšsko

Běloruská

SSR

Ukrajinská

SSR

Ruská

SFSR

Krym

(RSFSR)

Don

Volha

SSSR

B

e

l

g

i

e

Estonsko

Litva

Rakousko

Maďarsko

Jugoslávie

Kodaň

Amsterdam

Lucemburk

Benátky

Bělehrad

Dunaj

Polsko

Č

e

s

k

o

s

l

o

v

e

n

s

k

o

c

harkov

krvavé země

1933

Zakavkazská

SFSR

Vilnius zátahu Poláky k jámám smrti. Máme slova vyrytá na zeď synagogy v Kovelu a slova zapsaná na zeď vězení gestapa ve Varšavě. Máme k dispozici vzpomínky Ukrajinců přeživších sovětský hladomor v roce 1933, vzpomínky válečných zajatců přeživších německou snahu nechat je vyhladovět a také vzpomínky Leningraďanů, kteří se zachránili před smrtí hladem za německé blokády města v letech 1941–1944.

K mání jsou i některé záznamy pachatelů: zaprotokolované výpovědi Němců, kteří byli po prohrané válce vyslýcháni, anebo záznamy nalezené v ruských, ukrajinských, polských či baltských archivech po zániku Sovětského svazu v roce 1991. Máme k dispozici hlášení a dopisy německých policistů a vojáků, kteří stříleli Židy, a taktéž vojáků z protipartyzánských jednotek zabíjejících běloruské a polské civilisty. Máme petice zasílané aktivisty komunistické strany těsně předtím, než v letech 1932–1933 sami pomohli vyvolat hladomor na Ukrajině. Máme kvóty rolníků a příslušníků národnostních menšin odsouzených k smrti, jež se v letech 1937 a 1938 rozesílaly z Moskvy do oblastních úřadoven NKVD – a spolu s nimi odpovědi, v nichž se požaduje zvýšení těchto kvót. Máme protokoly z výslechů sovětských občanů, kteří byli posléze odsouzeni a popraveni. Máme po ruce jak sovětské údaje o Židech zastřelených u jam nebo zplynovaných v táborech smrti, tak sovětské údaje o obětech zastřelených v období Velkého teroru a v Katyni. Máme k dispozici důkladné celkové odhady počtu Židů vyhlazených v hlavních táborech smrti, založené na souhrnu německých záznamů a hlášení, na svědectví přeživších vězňů a na sovětské dokumentaci. Dokážeme poměrně přesně odhadnout počet obětí hladomoru v Sovětském svazu – ne všechny byly totiž zaznamenávány. Máme Stalinovy dopisy nejbližším soudruhům, záznam Hitlerových rozhovorů u stolu, Himmlerův diář a mnohé další doklady. Pokud je vůbec možné sepsat takovouto knihu, je to proveditelné výlučně díky výsledkům práce jiných historiků a s využitím těchto a nesčetných dalších pramenů. Jisté části knihy sice odrážejí poznatky z mého archivního bádání, nicméně z dalších stránek i uvedených poznámek bude zjevné, nakolik vděčím svým kolegům a předchozím generacím historiků.

Ve své práci budu připomínat hlasy samotných obětí i jejich přátel a rodin. Budu rovněž citovat pachatele – vrahy i ty, kdo jim přikázali vraždit. Povolám také na lavici svědků hrstku evropských spisovatelů: Annu Achmatovovou, Hannah Arendtovou, Józefa Czapského, Güntera Grasse, Vasilije Grossmana, Garetha Jonese, Arthura Koestlera, George Orwella a Alexandra Weissberga. (Budu rovněž sledovat dráhu dvou diplomatů: amerického odborníka na Rusko George Kennana, který v klíčových chvílích pobýval v Moskvě, a japonského špiona Čiuneho Sugihary, jenž se zprvu podílel na Stalinově politice ospravedlňování masového teroru a poté zachraňoval Židy před Hitlerovým holokaustem udělováním tranzitních víz.) Někteří z těchto autorů zahlédli pouze jednu výseč masového vraždění, jiní dvě nebo i více. Jedni pořídili průzračné analýzy, druzí nepříjemná srovnání, další přispěli nezapomenutelnými obrazy. Je jim společná vytrvalá snaha zobrazit Evropu mezi Hitlerem a Stalinem, často navzdory nejrůznějším tabu, která v oněch časech platila. * * * Při srovnávání sovětského a nacistického režimu politoložka Hannah Arendtová v roce 1951 postřehla, že samo přetrvání faktů „závisí na trvání netotalitního světa“. Americký diplomat George Kennan formuloval totéž zjištění roku 1944 v Moskvě jednodušeji: „O tom, co je pravda a co lež, tady rozhodují lidé.“

Není tedy pravda ničím víc než dohodou mocných, anebo pravdivé historické záznamy přece jen dokážou odolat politickým tlakům? Nacistické Německo i Sovětský svaz se snažily ovládnout dějiny jako takové. Sovětský svaz byl státem s marxistickou ideologií a jeho vůdci se prohlašovali za inženýry dějin. Nacionální socialismus byl apokalyptickou vidinou totální transformace a v praxi ho uplatňovali lidé přesvědčení o tom, že vůle a rasa odvrhnou břímě minulosti. Dvanáct let nacistické a čtyřiasedmdesát let sovětské moci jistě mohutně zatížily naši schopnost posuzovat světové dění. Mnozí z nás soudí, že zločiny nacistického režimu byly tak nesmírné, že ho staví mimo dějiny, což je znepokojivá ozvěna Hitlerovy víry potírající veškerá fakta. Jiní tvrdí, že Stalinova zvěrstva byla sice strašlivá, nicméně že je ospravedlňovala potřeba vytvořit nebo obhájit pokrokový stát. V tom zaznívá Stalinova představa, že dějiny mají jediný možný průběh, kterému on porozuměl a který s odstupem času jeho politiku legitimizuje.

Jestliže však historii nebudeme budovat a bránit na zcela odlišných základech, shledáme, že Hitler a Stalin nadále určují způsob, jímž na jejich činy pohlížíme. Jaké základy by to mohly být? Ačkoli se tato kniha snaží vylíčit vojenské, politické, ekonomické, společenské, kulturní i intelektuální dějiny, její tři základní přístupy znějí prostě: princip, že se žádná minulá událost nevymyká historickému porozumění ani dosahu historického bádání; přesvědčení, že vždy existuje alternativa a že se lidské konání vyznačuje neomezenou možností volby; a nakonec náležitá chronologická pečlivost s ohledem na všechny stalinistické a nacistické akce, které způsobily smrt obrovského počtu civilistů i válečných zajatců. Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší, nýbrž geografii lidských obětí. Krvavé země nepředstavovaly reálné ani smyšlené politické území – byl to jednoduše prostor, kde prováděly své smrtící dílo nejvražednější evropské režimy.

Národní dějiny – židovské, polské, ukrajinské, běloruské, ruské, litevské, lotyšské i estonské – po celé desítky let odolávaly specifikaci nacistické a sovětské zločinné krutovlády. Dějiny krvavých zemí se uchovávaly, mnohdy inteligentně a odvážně, rozdělením evropské minulosti na její národní části, přičemž jednotlivé díly se neměly stýkat. Jenže zkoumání kterékoli skupiny

20

pronásledovaných – bez ohledu na to, jak svědomitě se provádí historické

bádání – při pokusu vylíčit, co se v Evropě v letech 1933–1945 vlastně seběh

lo, nutně selže. Dokonalá znalost ukrajinské minulosti ještě neodhalí příčiny

hladomoru. Bádání v oboru polských dějin nenabízí zrovna nejlepší způsob,

jak pochopit, proč za Velkého teroru zahynulo tolik Poláků. Sebelepší znalost

běloruských dějin nevysvětlí existenci táborů pro válečné zajatce ani proti

partyzánské kampaně, při nichž přišlo o život tolik Bělorusů. Popis života Ži

dů může obsáhnout holokaust, ale vysvětlit ho nedokáže. Často se stává, že

to, co se přihodilo jedné skupině lidí, je vysvětlitelné pouze ve světle toho, co

se přihodilo jinému společenství. Avšak to je pouze začátek oné provázanos

ti. I nacistický a sovětský režim je nutno chápat s ohledem na to, jak se jejich

vůdcové snažili ony země ovládnout, jak nahlíželi na jednotlivé národy a na

jejich vzájemné vztahy.

Dnes panuje všeobecná shoda, že masové vraždění v průběhu dvacátého

století má maximální morální dopad na století jedenadvacáté. Pak nás ovšem

nesmírně překvapí, že dosud nevznikly žádné dějiny krvavých zemí. Masové

vraždění pouze oddělilo židovské dějiny od evropských a východoevropské ději

ny od západoevropských. Toto vraždění neutvářelo národy, nicméně nadále

podmiňuje jejich intelektuální separaci – desítky let poté, co nacionální socia

lismus i stalinismus vzaly zasvé. Tato studie svádí nacistický a sovětský režim

opět dohromady, slučuje židovskou a evropskou historii s dějinami jednotlivých

národů. Líčí oběti i pachatele. Probírá ideologie i plány, systémy i společnosti.

Zkoumá dějiny lidí, které má na svědomí politika vzdálených vůdců a jejichž

domovy se rozkládají mezi Berlínem a Moskvou, kde po nástupu Hitlera a Sta

lina k moci vznikly krvavé země.

úvod

hITleR a sTalIN

22

Kořeny nacismu a komunismu i jejich setkání v krvavých zemích tkvějí v první

světové válce, v letech 1914–1918. Tato válka rozbila letitá impéria rozkládající

se na evropském kontinentu a podnítila sny o nových. Dynastickou vládu císařů

nahradila křehká myšlenka, že lid je svrchovaným správcem svých záležitos

tí. Tato válka zároveň ukázala, že miliony mužů jsou schopny uposlechnout

rozkazu, bojovat a umírat z abstraktních a odtažitých příčin – ve jménu své

vlasti, která už v tu chvíli buď zanikala, anebo měla teprve vzniknout. Nové

státy se tehdy rodily z ničeho a početné skupiny civilistů byly v jejich zájmu

přemisťovány nebo likvidovány docela prostými metodami. Osmanské úřady

daly pozabíjet více než milion Arménů. Ruská říše deportovala Němce a Ži

dy. Bulhaři, Řekové a Turci se po skončení bojů stali předmětem mezistátních

výměn. Neméně důležitým faktorem byl fakt, že válka rozbila integrovanou

světovou ekonomiku. Žádný Evropan, který v roce 1914 překročil práh dospě

losti, se nedožil obnovení volného obchodu na přinejmenším srovnatelné úrov

ni a po zbytek života se už většinou nedočkal podobného blahobytu.

První světová válka představovala ozbrojený konflikt mezi německým císař

stvím, habsburskou monarchií, Osmanskou říší a Bulharskem („centrálními

mocnostmi“) na straně jedné a Francií, Ruskou říší, Velkou Británií, Itálií,

Srbskem a Spojenými státy („mocnostmi Dohody“) na straně druhé. Vítěz

ství Dohody v roce 1918 vymazalo z mapy tři evropská impéria: habsburské,

německé a osmanské. Podle poválečných smluv z Versailles, Saint-Germain,

Sèvres a Trianonu byly někdejší mnohonárodnostní útvary nahrazeny národ

ními státy a monarchie demokratickými republikami. I ty evropské velmoci,

23

Norsko

Švédsko

Dánsko

Nizozemsko

Itálie

Rumunsko

Moskva

Francie

Severní

moře

Baltské

moře

Černé moře

Mnichov

Vídeň

Praha

Drážďany

Hamburk

Gdaňsk

Krakov

Kyjev

Budapešť

Bukurešť

Lvov

Riga

Minsk

Kišiněv

Oděsa

Smolensk

Kursk

c

aricyn

Berlín

Poznaň

Varšava

Königsberg

Stockholm

Helsinky

Tallinn

Novgorod

Sankt-Petěrburg

Š

v

ý

c

a

r

s

k

o

Dunaj

Rýn

D

n

ě

p

r

Krym

Don

Volha

Ruská

říše

B

e

l

g

i

e

Srbsko

Kodaň

Amsterdam

Lucemburk

Benátky

Bělehrad

Dunaj

r

a

k

o

u

s

k

o

-

u

h

e

r

s

k

o

c

harkov

Vilnius

Německé

císařství

Terst

Sarajevo

krvavé země

1914

Pásmo židovského osídlení v Ruské říši které válka nezničila – tedy Británie a zejména Francie –, z ní však vyšly podstatně oslabeny. A tak v řadách vítězů zavládly po roce 1918 iluze, že se život zase dokáže nějak vrátit do předválečných poměrů, kdežto revolucionáři doufali, že stanou v čele poražených. Snili o tom, že prolitá krev ospravedlňuje další radikální proměny, jež dodají válce smysl a odčiní způsobené škody.

Nejvlivnější politickou vizí té doby byla komunistická utopie. V roce, v němž zavládl mír, uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy Karl Marx a Friedrich Engels napsali svou nejslavnější větu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Marxismus inspiroval generace revolucionářů výzvou k radikální politické a morální přeměně společnosti, jež měla skoncovat s kapitalismem a zároveň s antagonismem, způsobeným podle marxistů soukromým vlastnictvím – měl ho nahradit socialismus, který osvobodí dělnické masy a obnoví nezkaženou duši lidstva. Podle marxistů vyplýval historický pokrok z boje mezi vzmáhajícími se a upadajícími třídami, tedy společenskými skupinami formujícími se na základě změn v charakteru výrobního procesu. Každý politický řád, jenž byl u moci, měly nakonec přetvořit nové třídy utvářené novými výrobními způsoby. Současný třídní boj se vedl mezi majiteli továren a jejich zaměstnanci. Proto Marx s Engelsem předpokládali, že revoluce vypuknou ve vyspělejších průmyslových zemích s početnou dělnickou třídou, jako byly Německo a Velká Británie.

První světová válka, která rozvrátila kapitalistický řád a oslabila velké říše, k tomu revolucionářům poskytla zjevnou příležitost. Většina marxistů se však už do té doby zařadila do politického systému své země a za války se rozhodla podporovat své vlády. To ale nebyl případ Vladimira Lenina, poddaného Ruské říše a vůdce bolševiků. Lenin chápal marxismus voluntaristicky a zastával přesvědčení, že dějiny je možné dotlačit na patřičnou kolej, a proto ve válce spatřoval velkolepou šanci pro své záměry. Verdikt dějin – jak ho prezentovali marxisté – přikyvoval voluntaristům Leninova typu v tom, že ho smějí začít vynášet sami. Marx nepokládal historii za něco předem daného, nýbrž za dílo jednotlivců vědomých si jejích zákonitostí. Lenin sice pocházel z obrovské rolnické země, jež z marxistického hlediska postrádala ekonomické předpoklady pro vypuknutí revoluce, vypracoval však revoluční teorii, která našla pro jeho revoluční impulz ospravedlnění. Podle ní koloniální říše zajistily kapitalistickému systému prodloužení života, nicméně jejich válečný konflikt nakonec způsobí všeobecnou revoluci. Ruská říše se rozpadla jako první a Lenin začal jednat.

Trpící ruští vojáci a zbídačení rolníci povstali počátkem roku 1917. V únoru svrhlo ruskou monarchii lidové povstání a nový liberální režim se snažil vyhrát válku další vojenskou ofenzivou proti nepřátelům: německému císařství a habsburské monarchii. V tu chvíli se Lenin stal tajnou zbraní Němců. V dubnu ho převezli ze švýcarského exilu do ruského hlavního města, které se tehdy jmenovalo Petrohrad, aby rozpoutal revoluci a vyvedl Rusko z války.

25

Norsko

Švédsko

Dánsko

Nizozemsko

Itálie

Rumunsko

Moskva

Francie

Severní

moře

Baltské

moře

Černé moře

Mnichov

Vídeň

Praha

Drážďany

Hamburk

Gdaňsk

Krakov

Kyjev

Budapešť

Bukurešť

Lvov

Riga

Minsk

Kišiněv

Oděsa

Smolensk

Kursk

c

aricyn

Berlín

Poznaň

Varšava

Königsberg

Stockholm

Helsinky

Tallinn

Novgorod

Petrohrad

Š

v

ý

c

a

r

s

k

o

Dunaj

Rýn

D

n

ě

p

r

Krym

Don

Volha

Bolševické Rusko

B

e

l

g

i

e

Srbsko

Kodaň

Amsterdam

Lucemburk

Benátky

Bělehrad

Dunaj

r

a

k

o

u

s

k

o

-

u

h

e

r

s

k

o

c

harkov

Vilnius

Německé

císařství

Terst

Sarajevo

krvavé země

léto 1918

Běloruská

národní

republika

Polské

království

Ukrajinská

národní

republika

Italskáfronta

Finsko

Německo a centrální mocnostiúzemí pod kontrolou Německa a centrálních mocností

Rostov

Gruzínskárepublika

Západnífronta

Estonsko LotyšskoLitva

hranice podle brestlitevského míru

(bř

ez

en

1

9

1

8

) S přispěním charismatického spojence Lva Trockého a jeho ukázněných bolševiků provedl Lenin za určité podpory lidu v listopadu státní převrat. Zkraje roku 1918 podepsala nová Leninova vláda s Německem mírovou smlouvu, jež ponechávala Bělorusko, Ukrajinu, baltské státy a Polsko pod německou kontrolou. Zčásti díky Leninovi tedy Německo válku na východní frontě vyhrálo a na nějakou dobu okusilo, co obnáší opanovat území na východě.

Cenu za Leninův mír však představovala německá koloniální vláda nad oblastí, která bývala západním okrajem Ruské říše. Bolševici podle všeho soudili, že německé impérium se beztak záhy zhroutí spolu se zbytkem jejich mocnářství a utlačovatelským kapitalistickým systémem a že Rusové posléze ruku v ruce s dalšími revolucionáři rozšíří svůj nový řád směrem na západ, na tato území a ještě dál. Válka – jak tvrdili Lenin s Trockým – přinese Němcům nevyhnutelnou porážku na západní frontě, a potom vypukne dělnická revoluce přímo v Německu. Převrat provedený v Rusku ospravedlňovali před sebou i před ostatními marxisty tím, že očekávají brzkou proletářskou revoluci v průmyslovějších zemích střední a západní Evropy. Na sklonku roku 1918 a v roce 1919 to skutečně vypadalo, že by Lenin mohl mít pravdu. Na podzim 1918 Němce na západní frontě porazili Francouzi, Britové a Američané, takže jejich jednotky se musely – neporažené – stáhnout z nových východních držav říše. Němečtí revolucionáři se nekoordinovaně pokusili chopit moci a bolševici shrábli kořist: Ukrajinu a Bělorusko.

Pád starého ruského carství a porážka starého německého císařství vytvořily ve východní Evropě mocenské vakuum, jež bolševici přes veškeré úsilí nedokázali zaplnit. Zatímco Lenin s Trockým vyslali nově zformovanou Rudou armádu do občanských válek na území Ruska i na Ukrajině, staly se z pětice zemí na pobřeží Baltského moře – tedy z Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska – nezávislé republiky. Následkem těchto územních ztrát bylo bolševické Rusko na západě menší než předtím Rusko carské. Polsko počtem obyvatel přečíslilo všechny zbývající nové státní útvary zrozené na konci války a strategicky z nich bylo zdaleka nejdůležitější, a tak ve východní Evropě vychýlilo mocenskou rovnováhu více než kterýkoli jiný z těchto mladých států. Nebylo sice dost rozlehlé, aby se mohlo stát velmocí, ale pořád bylo dost velké na to, aby představovalo problém pro velmoc, která by se v tomto prostoru snažila expandovat. Poprvé po více než stovce let také oddělilo Rusko od Německa. Sama existence Polska vytvářela v očích těchto sousedů nárazníkovou zónu, což mu měly Moskva i Berlín za zlé.

Polská ideologie se opírala o myšlenku nezávislosti. Polský stát totiž neexistoval od konce osmnáctého století, kdy si polsko-litevskou unii mezi sebe rozdělily sousední mocnosti. Polská politika se však po celé devatenácté století vedla i pod imperiální vládou a polské národní uvědomění se tím ještě upevnilo. Vyhlášení nezávislosti země v listopadu 1918 bylo možné jedině proto, že všechny tři velmoci, které se dělení Polska účastnily, zlikvidovaly válka a revoluce. Oné velkolepé historické souhry využil polský revolucionář Józef Piłsudski. Z tohoto vyjednavače, jenž byl zamlada socialistou, se stal pragmatik ochotný spolupracovat s jednou velmocí proti druhým. Po jejich zhroucení se Piłsudski se svými spolupracovníky, kteří byli už za války vojensky organizováni v legiích, nacházel v ideálním postavení, aby mohl vyhlásit a ubránit polský stát. V Paříži však předložil záležitost své vlasti vítězným mocnostem jeho velký politický rival, nacionalista Roman Dmowski, a nové Polsko bylo založeno jako demokratická republika. Díky podpoře Dohody mohla Varšava počítat s víceméně příznivými západními hranicemi s Německem, nicméně otázka hranic východních zůstala neuzavřená. Vzhledem k tomu, že Dohoda ve válce na východní frontě nezvítězila, nemohla na tomto území diktovat žádné podmínky.

V letech 1919 a 1920 svedli Poláci s bolševiky o pohraniční území mezi Polskem a Ruskem válku, jež měla pro evropské uspořádání rozhodující význam. Po ústupu Němců vtrhla Rudá armáda na Ukrajinu a do Běloruska, jenže polské vedení tyto územní výdobytky neuznalo. Piłsudski chápal daný prostor jako nezávislý politický subjekt, jehož historie byla propojena s polskými dějinami a jehož představitelé v Bělorusku a v Litvě si budou přát obnovit v nějakém rámci původní unii. Doufal, že polská vojska opírající se o ukrajinské spojence přispějí k vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Jakmile však bolševici roku 1919 Ukrajinu ovládli a na jaře 1920 zastavili polskou ofenzivu, usoudili Lenin a Trockij, že by mohli přenést svou revoluci i do Polska: dělníky měly k naplnění jejich historické úlohy povzbudit bajonety. A až by Polsko padlo, měli jejich němečtí soudruzi za pomoci Rudé armády nasadit obrovské německé zdroje k záchraně ruské revoluce. Jenže sovětské ozbrojené síly zarazila na tažení do Berlína v srpnu 1920 u Varšavy polská armáda.

Piłsudski pak velel protiútoku, který zahnal Rudou armádu zpět do Běloruska a na Ukrajinu. Mezi poraženými byl tehdy i Stalin – někdejší politický komisař Rudé armády na Ukrajině. Právě jeho špatný odhad zabránil náležité koordinaci bolševických sil, bez níž zůstala Rudá armáda vystavena Piłsudského manévru. Vítězství polských vojáků ovšem neznamenalo rozdrcení bolševické moci, neboť byli příliš vyčerpaní, aby táhli do Moskvy, a polská společnost byla navíc názorově dosti rozrůzněná, aby tak dobrodružný podnik podporovala. Nakonec byla tedy území obývaná Bělorusy a Ukrajinci rozdělena mezi bolševické Rusko a Polsko. Polská republika tudíž vznikla jako mnohonárodnostní stát, v němž dvě třetiny obyvatel tvořili podle jazyka Poláci, nicméně dále zahrnovala asi pět milionů Ukrajinců, tři miliony Židů, milion Bělorusů a něco mezi pěti sty tisíci a milionem Němců. Její ústava sice hlásala, že je státem „polského národa“, ale ten ve skutečnosti vykazoval největší židovskou komunitu v Evropě a druhou největší populaci Ukrajinců a Bělorusů (po Rusku). Tyto tři početné národnostní menšiny – Židé, Ukrajinci a Bělorusové – žily i na území polského východního souseda.

Zatímco se na bojištích Ukrajiny, Běloruska a Polska rozhodovalo o hranicích států východní Evropy, diktovali vítězové první světové války podmínky Evropě střední a západní. Poláci se s bolševiky střetli v místech, kde probíhala východní fronta první světové války, a poražené Německo se mezitím snažilo předvést vítězným mocnostem mírumilovnou tvář. Prohlásilo se za republiku, čímž vylepšilo své vyjednávací pozice s Francouzi, Brity a Američany. Hlavní německá marxisticky zaměřená strana, sociální demokraté, odmítla napodobit bolševický příklad a do žádné revoluce se nepustila. Koneckonců většina německých sociálních demokratů byla za války k Německé říši loajální a vyhlášení republiky považovala za pokrok. Toto umírněné rozhodnutí však zemi příliš nepomohlo. Budoucí poválečné uspořádání se spíš diktovalo než vyjednávalo: navzdory staleté evropské tradici bylo poraženým během pařížských mírových rozhovorů upřeno místo u jednacího stolu. Německá vláda tak neměla na vybranou a musela v červnu 1919 podepsat Versailleskou smlouvu, i když jen hrstka německých politiků cítila povinnost hájit její ustanovení.

Smlouvu navrženou moralizujícími vítězi bylo totiž snadné napadnout jako pokryteckou. Když mocnosti Dohody vedly válku proti kontinentálním říším, prohlašovaly, že chtějí podpořit proces osvobozování národů střední Evropy. Zejména Američané svou účast ve válce charakterizovali jako křížovou výpravu za sebeurčení národů. Francie, která utrpěla víc než ostatní velmoci, však chtěla potrestat Němce a odměnit své spojence. A tak Versailleská smlouva ve skutečnosti protiřečila právě tomu principu, za nějž členové Dohody podle svých tvrzení bojovali: principu sebeurčení národů. Ve Versailles stejně jako v Trianonu (v červnu 1920) a v Sèvres (v srpnu 1920) získaly národy považované za spojence Dohody (Poláci, Češi a Rumuni) v nových hranicích větší území, a tedy i početnější etnické menšiny. Národům pokládaným za nepřátelské (Němci, Maďaři a Bulhaři) se dostalo menšího území, a měly tudíž i větší diaspory na půdě jiných států.

Polsko-bolševická válka spadala do období mezi zahájením rozhovorů ve Versailles a podpisem smlouvy v Sèvres. A protože se tyto smlouvy na západě vyjednávaly a podepisovaly ve chvíli, kdy se na východě Evropy ještě bojovalo, působil nový poválečný pořádek poněkud étericky. Zdálo se, že je ohrožen levicovou revolucí, inspirovanou, ne-li dokonce importovanou bolševiky. Během bojů mezi Poláky a bolševiky mohli revolucionáři v Německu doufat, že jim na pomoc přispěchá Rudá armáda. Novou německou republiku však ohrožovala i pravicová revoluce. Němečtí navrátilci z východní fronty na těchto bojištích přece zvítězili a neměli důvod přijímat to, co nahlíželi jako ponížení své vlasti: novou republiku a potupnou Versailleskou smlouvu, kterou její představitelé podepsali. Mnozí z těchto veteránů začali vstupovat do pravicových milicí, jež stanuly proti levicovým revolucionářům. A sociálnědemokratická vláda v přesvědčení, že není jiné cesty, některé tyto milice používala k potlačení komunistických pokusů o převrat.

Polské vítězství nad bolševiky u Varšavy v srpnu 1920 pohřbilo veškeré naděje na celoevropskou socialistickou revoluci. Smlouva mezi Polskem a sovětským Ruskem podepsaná v Rize v březnu 1921 tak ve skutečnosti završila poválečné uspořádání Evropy. Stanovila východní polské hranice, zajistila, že území rozdělené Ukrajiny a Běloruska bude v následujících letech jablkem sváru, a přetvořila bolševismus jako metodu ozbrojené revoluce ve státní ideologii. Když pak následujícího roku vznikl Sovětský svaz, měl už to být stát s pevně vymezenými hranicemi jako každý jiný politický útvar. Završení rozsáhlého ozbrojeného konfliktu pohřbilo rovněž vyhlídky pravice, že by revoluce mohla vést ke kontrarevoluci. Ti, kdo si přáli novou německou republiku svrhnout, ať už pocházeli z řad krajní pravice, anebo příslušeli ke krajní levici, museli napříště spoléhat pouze sami na sebe. Němečtí sociální demokraté zůstali stoupenci mladé republiky, kdežto němečtí komunisté vzývali sovětský vzor a zastávali sovětskou linii. Přijímali instrukce od Komunistické internacionály, kterou Lenin založil v roce 1919. Německá krajní pravice musela vyvinout novou představu, jak skoncovat s poválečným uspořádáním: tohoto cíle mělo Německo dosáhnout až poté, co projde procesem obnovy a přeměny.

Obnova této země se zdála obtížnější než její uskutečnění v praxi. Německo obviňované z rozpoutání války přišlo nejen o část svého území a obyvatelstva, ale i o právo udržovat pravidelnou armádu. Počátkem dvacátých let trpělo hyperinflací a zmítal jím politický chaos. A přesto zůstávalo, přinejmenším teoreticky, nejmocnější zemí Evropy. Co do počtu obyvatel bylo druhé za Sovětským svazem, a pokud šlo o průmyslový potenciál, nemělo konkurenta, poněvadž jeho území nebylo za války okupováno a logika mírových dohod připouštěla možnost hospodářské expanze. Ostatně jakmile v Evropě pominuly boje, našla německá vláda rychle společnou řeč se Sovětským svazem, jelikož Berlín i Moskva toužily změnit poválečné uspořádání na úkor Polska a obě země chtěly též potlačit svou izolaci ve sféře mezinárodní politiky. Proto demokratická německá vláda podepsala v roce 1922 se Sovětským svazem Rapallskou smlouvu, která mezi těmito státy obnovila diplomatické styky, zjednodušila vzájemný obchod a zahájila tajnou vojenskou spolupráci.

V očích mnohých Němců znamenalo národní uvědomění jednak záminku k pronásledování, jednak jistý příslib. Za hranicemi země nyní zůstávalo na deset milionů bývalých poddaných habsburské monarchie, jejichž mateřštinou byla němčina. Asi tři miliony Němců obývaly severozápadní oblasti Československa u hranic s Německem – v Československu tedy žilo víc Němců než Slováků. I téměř všichni obyvatelé Rakouska, sousedícího s Československem a Německem, hovořili německy. Smlouva ze Saint-Germain však vyžadovala, aby Rakousko existovalo jako samostatný stát, třebaže většina jeho obyvatel by dala přednost připojení k Německu. Adolf Hitler, vůdce Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), založené roku 1920, byl rodilý Rakušan a zastánce „anšlusu“, tedy přičlenění Rakouska k Německu. Taková metoda se sice jevila jako radikální cíl, nicméně tajila skutečný rozsah Hitlerových ambic.

Když byla o mnoho let později se Sovětským svazem podepsána smlouva o rozdělení Polska, figuroval v úřadu německého kancléře právě Hitler. Tímto krokem v extrémní podobě uskutečnil myšlenku, jež byla blízká mnoha Němcům: že polské hranice nejsou legitimní a Poláci si nezaslouží mít vlastní stát. Oproti jiným německým nacionalistům se však Hitler zásadně lišil v představě, co má následovat po sjednocení všech Němců v rámci Velkoněmecké říše a po ovládnutí Polska: likvidace evropských Židů a zničení Sovětského svazu. Zprvu sice nabízel Polsku i Sovětskému svazu přátelství a své radikálnější záměry utajoval i před krajany, dokud nebylo příliš pozdě – a přece byly katastrofické vize v nacionálním socialismu obsaženy už od samého začátku. Roku 1921 konečně dozněla válečná katastrofa i ve východní Evropě. Lenin a jeho věrní se museli přeskupit a zamyslet. Poláci je připravili o vítěznou revoluci v Evropě, a tak bolševici neměli na vybranou: nezbývalo než uhasit revoluční požár a pustit se do budování nějakého typu socialistického státu. Lenin a jeho následovníci považovali za jednoznačné, že je třeba nadále držet otěže moci; neúspěch celoevropské revoluce vlastně ospravedlňoval jejich mimořádnou snahu o politickou kontrolu. Aby se však dala revoluce završit a současně ubránit před kapitalistickými nepřáteli, bylo nutno moc bolševiků centralizovat. Pohotově tedy zakázali ostatní politické strany a začali terorizovat své politické protivníky, jimž nasadili masky reakcionářů. Jediné volby, které uspořádali v konkurenčním prostředí, prohráli, a napříště už raději žádné nevypisovali. Rudá armáda sice v Polsku utrpěla porážku, nicméně měla ještě dost sil, aby se vypořádala se všemi ozbrojenými protivníky na území bývalého carství. Bolševická tajná služba známá pod zkratkou Čeka pozabíjela ve službách konsolidace nového sovětského státu tisíce lidí.

Jenže vítězit násilím bylo snazší než vytvořit nový řád. Ukázalo se, že marxismus jako politický program nabízí rolnické a kočovnické zemi vyznačující se soužitím mnoha kultur jen omezené možnosti. Zatímco Marx předpokládal, že revoluce vypukne nejprve v průmyslově nejvyspělejších státech a rolnické či národnostní otázce věnoval jen sporadickou pozornost, teď bylo třeba rolníky z Ruska, Ukrajiny a Běloruska a spolu s nimi nomády ze střed



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist