načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavé tažení - Brian McClellan

Krvavé tažení

Elektronická kniha: Krvavé tažení
Autor:

Polní maršál Tamás svrhl krále a odstranil největší vnitřní nepřátele nového režimu. Ovšem nyní musí vyhrát válku proti Kezu, který má děsivou převahu. Už tak zoufalou pozici ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  264
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 546
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Polní maršál Tamás svrhl krále a odstranil největší vnitřní nepřátele nového režimu. Ovšem nyní musí vyhrát válku proti Kezu, který má děsivou převahu. Už tak zoufalou pozici mu navíc ještě zhorší zrada. Tamás a jeho nejlepší muži jsou náhle odříznuti od Adra a nezbývá jim nic jiného, než se vydat na dlouhou cestu napříč nepřátelským územím a odrážet neustálé útoky pronásledovatelů. V Adopestu se zatím přiostřuje boj o moc. Gangy a špioni hrají tu nejšpinavější hru ze všech, v níž má lidský život cenu jako drobné, které je možné rozhazovat plnými hrstmi. Je to čas podlosti, ale i hrdinství. A v nejtemnější hodince království se k armádě vrací poslední prachmistr Taniel, jen aby zjistil, že Kezu pomáhá někdo, komu prohnal hlavu kulí - do hlubin šílenství se propadající bůh Kresimír, který je pevně odhodlán zničit své nepřátele...

Zařazeno v kategoriích
Brian McClellan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KRVAVÉ

TAŽENÍ

PRACHMISTŘI–KNIHADRUHÁ

Brian McClellan

TALPRESS


Copyright © 2014 by Brian McClellan

Translation © 2016 by Dana Krejčová

Cover © Hachette Book Group, Inc.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno

použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-7197-622-6


Jedinečné Michelle,

mé přítelkyni, spolupracovnici

a opravdové lásce






Adamat nehybně stál uprostřed hustého živého plotu před

svým vlastním letním domem a okny se díval na muže v jídelně.

Dům měl jedno patro a tři ložnice a stál na samotě v lese. Vedla

k němu vyšlapaná cesta. Z města to sem trvalo dvacet minut.

Těžko by někdo mohl zaslechnout výstřely.

Nebo křik.

Po jídelně se motali čtyřimužilorda Vetase, popíjeli akarbanili. Dva byli velcí a svalnatí jako tažní koně. Třetí byl střední výšky, z košile mu viselo břicho a z brady hustý černý plnovous.

Ten poslední pak byl jediný, koho Adamat poznal. Měl hranatý obličej a směšně malou hlavu. Jmenoval se Lišák Roja a byl to nejmenší boxer ze skupiny, kterou v Adopestu vedl patron.

Z nezbytnosti byl rychlejší než většina boxerů, ale u diváků nebyl oblíbený a nezápasil často. Adamat nevěděl, co dělá tady.

Nicméně věděl, že se bojí o své děti – zvlášF svoje dcery – když je měla ve spárech skupinka takových neřádů.

KAPITOLA

1

11


„Seržante,“ zašeptal.

V houští to zašustilo a Adamat zahlédl seržanta Oldricha. Měl výraznou bradu a v matném měsíčním světle byla vidět vyboulenina od žvance tabáku za tváří. „Moji muži jsou na místě,“ oznámil Oldrich. „Jsou všichni v jídelně?“

„Ano.“ Adamat už dům pozoroval tři dny. Celou dobu jen stál stranou a díval se, jak muži hulákají na jeho děti, kouří v jeho domě, sypou všude popel a rozlévají pivo na Fayeinparádní ubrus. Znal jejich zvyky.

Věděl, že vousatý tlusFoch zůstává celý den nahoře a hlídá děti. Věděl, že dva ranaři vyprovázejí děti ven na latrínu,zatímco Lišák Roja stojí na stráži. Věděl, že nikdo z nich nenechá děti do setmění samotné; teprve pak se pouštěli do nočního karbanu u stolu v jídelně.

A taky věděl, že za celé tři dny nezahlédl ani stopu po své ženě a nejstarším synovi.

Seržant Oldrich mu vtiskl do ruky nabitou pistoli. „Vážně chcete jít první? Moji muži jsou dobří. Nedovolí, aby se dětem něco stalo.“

Adamat mu chtěl připomenout, že děti jsou už tak jako tak rukojmí, ale slova spolkl a uhladil si košili. Obloha bylazatažená, a když teM zapadlo slunce, nic ho těm uvnitř neprozradí. Vyšel z křoví a najednou se mu vybavila noc, kdy ho povolali do Nebeského paláce. Té noci to všechno začalo. V duchu proklel polního maršála Tamáse, že do toho zatáhl jej anakonec i celou jeho rodinu.

Vojáci seržanta Oldricha se spolu s Adamatem plížili přes udusanou cestu směrem k domu. Adamat věděl, že dalších osm jich je za domem. Celkem šestnáct mužů. Byli v přesile. Měli na své straně moment překvapení.

Jenomže ranaři lorda Vetase měli Adamatovy děti.

Adamat se u předních dveří zarazil. Adranští vojáci, jejichž 12 tmavomodré uniformy byly ve tmě téměř neviditelné,zaujali místa pod okny do jídelny, muškety připravené. Adamat se zadíval na dveře. Tenhle dům vybrala Faye místo jiného blíž k městu částečně kvůli těm dveřím. Byly dubové, naželezných pantech. Měla pocit, že pevné dveře zajistí její rodině bezpečí.

Nikdy neměl to srdce jí říct, že rám je prožraný červotoči. Vlastně ho chtěl od začátku nechat vyměnit.

TeM se napřáhl a kopl pravou nohou do dveří vedle kliky.

Zetlelé dřevoseponárazurozletělo.Adamat vpadl dovstupní haly, zvedl pistoli a zahnul za roh.

Všichni čtyři rváči se pohnuli. Jeden z hromotluků serozběhl k zadním dveřím vedoucím na schodiště. Adamat namířil, vypálil a muž se zhroutil.

„Ani hnout!“ štěkl Adamat. „Jste obklíčení!“

Zbývající rváči na něj zírali jako přimražení. Podívali se na jeho prázdnou pistoli a okamžitě se na něj vrhli.

Okno rozbila salva z mušket a místnost zasypaly střepy jako jíní. Zbývající rváči šli k zemi. Kromě Lišáka Roji. Ten staseným nožem klopýtal k Adamatovi a do rukávu se muvsakovala krev.

Adamat si přehodil pistoli v ruce a praštil Roju pažbou po hlavě.

A tak to všechno skončilo.

Do jídelny se nahrnuli vojáci. Adamat se kolem nichprotlačil a vystřelil ke schodům. Nejdřív se podíval do dětských pokojů, ale byly prázdné. Nakonec vpadl do hlavní ložnice. Rozrazil dveře s takovou silou, že málem vypadly z pantů.

Děti se choulily v úzkém prostoru mezi postelí a stěnou. Starší sourozenci objímali mladší a chránili je v náručí, nakolik to jen šlo. Na Adamata civělo sedmero vyděšených očí. Jedno z dvojčat plakalo, bezpochyby kvůli práskání mušket. Poba>13


culatých tvářičkách se mu hrnuly slzy. Druhý chlapec plaše

vystrčil hlavu ze skrýše pod postelí.

Adamat si oddechl úlevou a padl na kolena. Děti bylynaživu. I jemu vyhrkly slzy, jak se na něj všechny vrhly. Sahaly mu na obličej a on rozpřáhl ruce, co nejvíc jich objal a přitáhl si je k sobě.

Utíral si slzy. Nehodilo se, aby plakal před dětmi. Zhluboka se nadechl, aby se vzpamatoval, a řekl: „Jsem tady. Už jste v bezpečí. Přišel jsem s muži polního maršála Tamáse.“

Následovalo druhé kolo šFastných vzlyků a objímání, než dokázal nastolit pořádek.

„Kde je matka? Kde je Josep?“

Faniš, druhá nejstarší, mu pomohla děti utišit. „Astritodvedli před pár týdny,“ řekla a roztřeseně se tahala za dlouhý černý cop. „Minulý týden přišli a vzali mámu a Josepa.“

„Astrit je v pořádku, o tu se nebojte,“ uklidňoval je Adamat. „Neříkali, kam mámu s Josepem odvádějí?“

Faniš zavrtěla hlavou.

Adamatovi pokleslo srdce, ale nedal na sobě nic znát.„Neublížili vám?“ Nejvíc se bál o Faniš. Bylo jí čtrnáct, vlastně už byla skoro dospělá. Ramena pod tenkou noční košilkou měla nahá. Adamat pátral po podlitinách a oddechl si, když žádné nenašel.

„Ne, tati,“ odpověděla. „Slyšela jsem, jak se baví. Chtěli, ale...“

„Když odváděli mámu a Josepa, přišel sem jeden pán.Jméno jsem nezaslechla, ale byl oblečený jako urozený člověk a mluvil velice potichu. Řekl jim, že pokud se nás dotknou, dokud jim nedá svolení, tak je...“ Odmlčela se a zbledla.

Adamat ji poplácal po tváři. „Byla jsi velice odvážná,“ujišFoval ji laskavě. V duchu ale pěnil. Až by mu nebyl k ničemu, Vetas by své rváče na jeho děti vypustil bez váhání. 14

„Já je najdu,“ sliboval. Znovu dceru poplácal po tváři a vstal. Jedno z dvojčat ho popadlo za ruku.

„NechoM pryč,“ zaprosil hoch.

Adamat mu setřel slzy. „Hned se vrátím. Zůstaňte s Faniš.“ Adamat se vymanil ze sevření dětí. Musel ještě zachránitjednoho potomka a manželku – musel vyhrát další bitvy, nežbudou všichni opět v pořádku spolu.

Seržanta Oldricha našel před ložnicí. Uctivě tam čekal skloboukem v rukou.

„Odvedli Faye a nejstaršího syna,“ vysvětlil mu Adamat. „Ostatní děti jsou v pořádku. Je někdo z těch zvířat naživu?“

Oldrich mluvil tiše, aby ho děti nezaslechly. „Jeden schytal kulku do oka, druhý do srdce. Byla to šFastná salva.“ Poškrábal se zezadu na hlavě. Oldrich rozhodně nebyl starý, ale vlasy nad ušima už mu šedivěly. Líce měl zarudlé od přívalu vzrušení. Hlas měl však vyrovnaný.

„Příliš šFastná,“ zavrčel Adamat. „Potřeboval jsem jednoho z nich naživu.“

„Jeden naživu je,“ sdělil mu Oldrich.

Když Adamat dorazil do kuchyně, našel tam Roju,krvácejícího z ran na rameni a na boku. Seděl na kuchyňské židli s rukama svázanýma za zády.

Adamat si ze stojanu na deštníky vzal hůl. Roja se zle mračil do podlahy. Byl boxer, zápasník. Nepůjde k zemi snadno.

„Máš štěstí, Rojo,“ utrousil Adamat, ukazuje holí na jeho rány. „Tohle bys mohl přežít. Pokud tě někdo rychle ošetří.“

„My se známe?“ frkl Roja. Špinavou plátěnou košili mělzacákanou krví.

„Ne, neznáme. Ale slyšel jsem o tobě, viděl jsem tě bojovat. Kde je Vetas?“

Roja natáhl krk, až mu zalupalo v kloubech. V očích mělvyzývavý pohled. „Vetas? Toho neznám.“

15


Pod hranou nevědomostí však Adamat zachytil náznak, že mu to jméno není neznámé.

Opřel mu hůl o rameno, těsně vedle střelné rány. „Tvůjzaměstnavatel.“

„Vyliž si,“ ucedil Roja.

Adamat zatlačil. Cítil, že kulka je stále v ráně, hned vedle kosti. Roja se svíjel. K jeho cti bylo třeba říci, že nevydal ani hlásku. Pokud měl být boxer dobrý, musel se naučit přijímat bolest.

„Kde je Vetas?“

Roja neodpověděl. Adamat přistoupil blíž. „Chceš se dožít rána, viM?“

„On je mnohem horší, než na co se ty kdy vzmůžeš,“ odsekl Roja. „Kromě toho, já nic nevím.“

Adamat couvl a obrátil se k Rojovi zády. Oldrich popošel blíž a následovala rána pažbou muškety do břicha. Adamat nechal výprask chvíli pokračovat, než se vrátil a Oldricha odvolal.

Roja vypadal, jako by prošel pár kol se SouSmithem.Předklonil se a vyplivl krev.

„Kam odvedli Faye?“ Pověz mi to, prosil v duchu. Kvůli sobě, jí i mně. Pověz mi, kde je. „A ten chlapec, Josep? Kde je?“

Roja plivl na podlahu. „To seš ty, co? TaFka těch blbejch fakanů?“ Nečekal, až Adamat odpoví. „Chystali jsme se jevšecky vojet. Začali bysme těma nejmenšíma. Vetas nás nenechal. Ale tvoje stará...“ Roja si olízl rozbité rty. „Ta byla vochotná. Myslela si, že když nás veme všecky, budem na děcka hodný.“

Oldrich přistoupil a praštil ho pažbou přes obličej. Rojovi to trhlo hlavou do strany, až přidušeně vyjekl.

Adamat se celý třásl vztekem. Ne Faye. Ne jeho krásná manželka, přítelkyně, partnerka, jeho důvěrnice a matka jeho dětí. Když se Oldrich znovu chystal Roju udeřit, Adamat zvedl ruku. 16

„Ne,“ zarazil ho. „To je pro něj jenom obyčejný den.Přineste mi lucernu.“

Popadl Roju zezadu za krk, stáhl ho ze židle a vyvlekl ho zadními dveřmi ven. Roja klopýtal v přerostlých růžovýchkeřích. Adamat ho zvedl za zraněné rameno a postrčil před sebe. Směrem k latríně.

„Děti držte uvnitř,“ nakázal Oldrichovi, „a přiveMte mi pár mužů.“

Latrína byla dost široká na dvě sedátka, což bylo vdomácnosti s devíti dětmi nezbytné. Adamat otevřel dveře a dva Oldrichovi vojáci mezitím drželi Roju. Adamat si vzal odOldricha lucernu a posvítil dovnitř, aby Roja dobře viděl.

Popadlprkénko,zakrývajícíotvory,ahodilhona zem. Smrad byl odporný. I po západu slunce lezly po stěnách mouchy.

„Tu díru jsem kopal sám,“ vysvětloval Adamat. „Je osm stop hluboká. Už před lety jsem měl vykopat jinou, a rodina ji poslední dobou hodně používala. Byli tu celé léto.“ Posvítil do otvoru a přehnaně zafrkal. „Skoro plná,“ poznamenal. „Kde je Vetas? Kam odvedli Faye?“

Roja ohrnul nos. „Běž do Jámy.“

„Tam už jsme,“ opáčil Adamat. Popadl Roju za krk a přinutil ho vstoupit na latrínu. Místa tu bylo sotva dost pro oba. Roja se vzpíral, ale Adamata poháněl vztek. Zezadu Rojovi podkopl kolena a strčil mu hlavu do otvoru.

„Pověz mi, kde jsou,“ sykl.

Žádná odpověM.

„Pověz!“

„Ne!“ Rojův hlas se rozléhal pod sedátkem latríny.

Adamat zatlačil na jeho hlavu. Ještě pár palců a Roja skončí obličejem v lidských výkalech. Adamat se sám dávil odporem. Bylo to kruté. Nelidské. Ale to bylo držení něčí manželky a dětí jako rukojmí také.

17


Roja se čelem dotkl hoven a vzlykl.

„Kde je Vetas? Znovu se ptát nebudu!“

„Já to nevím! Nic mi neřekl. Jenom mi zaplatil, abych děcka udržel tady!“

„Jak ti platil?“ Adamat slyšel, jak Roja zvrací; celý se otřásal.

„Kranovýma bankovkama.“

„Jsi jeden z patronových boxerů. Ví o tom něco on?“ chtěl vědět Adamat.

„Vetas říkal, že nás doporučili. Nikdo nás nenajme na práci, pokud to patron předem neschválí.“

Adamat zaskřípal zuby. Patron. Hlava adranského podsvětí a člen Tamásovy rady. Jeden z nejmocnějších lidí v Adru.Pokud věděl o lordu Vetasovi, mohlo by to znamenat, že celou dobu byl zrádcem on.

„Co ještě víš?“

„Promluvil jsem s ním sotva dvacet slov,“ bránil se Roja. Přerušovaně lapal po dechu a tekly mu slzy. „Víc toho nevím!“

Adamat ho praštil do týla. Roja podklesl, ale nebyl úplně v bezvědomí. Adamat ho zvedl za opasek a po hlavě ho strčil do toho sajrajtu. Znovu ho zvedl a zatlačil. Roja se zmítal akoal, jak se snažil dýchat v moči a výkalech. Adamat ho chytil za kotníky a nacpal ho do otvoru.

Obrátil se a odešel. Vzteky nedokázal jasně myslet. Za to, čím kvůli němu musela jeho žena a děti projít, hodlal Vetase zničit.

Oldrich stál se svými muži opodál. Dívali se, jak se Roja topí ve špíně. Jeden z vojáků vypadal v matném světle lucernynezdravě. Další pochvalně přikyvoval. Rozhostilo se ticho aAdamat slyšel cvrčky.

„Nechcete se ho zeptat na víc věcí?“ otázal se Oldrich.

„Sám řekl, že už toho víc neví.“ Adamatovi se obrátilžaludek. Ohlédl se na kopajícího Roju. Před očima se mu objevil 18

obrázek, jak se Roja vrhá na Faye, a málem se zarazil.„Vytáh

něte ho, než se utopí,“ přikázal nakonec Oldrichovi. „A pak

ho pošlete do nejhlubšího uhelného dolu, jaký u horských

stráží najdete.“

Adamat si v duchu přísahal, že až Vetase chytí, zatočí s ním

mnohem hůř.

19 Polní maršál Tamás stál nad jižní bránou Budwielu a obhlížel kezskou armádu. Hradba vymezovala nejjižnější bod Adra. Kdyby před sebe hodil kámen, dopadl by už na kezskou půdu a možná by se skutálel ze svahu Velké severní silnice až ke kezským hlídkám na kraji tábora.

Po stranách se zvedala Wasalská vrata – dva pět set stop vysoké útesy rozdělené vodou, která už tisíce let vytékala z Admoře, vyhloubila Surkovovu uličku a napájela obilná pole Jantarové planiny severního Kezu.

Kezské vojsko opustilo kouřící trosky Jižního štítu teprve před třemi týdny. Oficiální zprávy odhadovaly, že ve vojsku, které oblehlo Korunu, bylo dvě stě tisíc vojáků a k tomumarkytáni, kteří počet nafoukli téměř na tři čtvrtě milionu.

Tamásovi zvědové hlásili, že celkem je tady Kezů přes milion.

Tamás se v duchu takového čísla děsil. Svět neviděl takhle velkou armádu od válek za pohromy před více než čtrnácti sty

KAPITOLA

2

20


lety. A nyní byla tady, na jeho prahu, a snažila se mu sebrat

jeho zemi.

Tamás by každého nového vojáka na hradbách snadnopoznal podle toho, jak při pohledu na kezskou armádu hlasitě zalapal po dechu. Cítil strach svých mužů. Očekávání. Děs. Tohle nebyla Koruna, hrad, který snadno udrželo párkumpanií. Tohle byl Budwiel, obchodní město čítající několik set tisíc lidí. Hradby byly ve špatném stavu a bylo tu příliš mnoho příliš širokých bran.

Tamás nedovolil, aby se mu strach objevil v obličeji.Neodvážil se. Skrýval taktické obavy; hrůzu, jakou cítil připomyšlení, že jeho jediný syn leží v Adopestu v hlubokém kómatu; bolest v noze, která ho stále trápila i přes léčivou moc jednoho boha. Dával na sobě znát pouze opovržení nad troufalostí kezských velitelů.

Na kamenném schodišti za ním zazněly kroky a k Tamásovi se brzy připojil generál Hilanska, velitel budwielskéhodělostřelectva a druhé brigády.

Hilanska byl asi čtyřicetiletý, nesmírně tělnatý muž, veterán z gurlišských tažení. Před deseti lety ovdověl a ještě před tím přišel o levou paži v rameni, když mu ji před třiceti lety utrhla dělová koule, když ještě nebyl ani kapitán. Nikdy nedovolil, aby ruka či nadváha ovlivnily jeho výkon na bojišti, a už tím si vysloužil Tamásův obdiv. Nemluvě o tom, že jehodělostřelecké osádky dokázaly ustřelit hlavu útočícímu kavaleristovi na osm set kroků.

V generálním štábu, jehož členové byli z větší části vybráni pro své schopnosti a ne pro svůj původ, byl Hilanska pro Tamáse asi tou nejbližší osobou, ač nebyli vyloženě přátelé.

„Už týdny se dívám, jak sem přicházejí, a pořád nad tím nepřestávám žasnout,“ poznamenal Hilanska.

„Nad jejich počty?“ zeptal se Tamás.

21


Hilanska se vyklonil přes korunu hradby a plivl. „Nad jejich disciplínou.“ Vyndal z opasku dalekohled, nacvičeným švihem ho roztáhl a zvedl si ho k oku. „Všechny ty zatracené bělostné stany vyrovnané do řad, kam až oko dohlédne. Vypadá to jako model.“

„Postavit půl milionu stanů do řady ještě neznamená, že je vojsko disciplinované,“ poznamenal Tamás. „Už jsem skezskými veliteli pracoval. V Gurle. Udržují muže v poslušnostistrachem. To znamená čistý, pěkný tábor, ale když se vojska srazí, nemají v páteři ani ždibec oceli. Zlomí se při třetí salvě.“ Ne jako moji muži, pomyslel si. Ne jako adranské brigády.

„Doufám, že máš pravdu,“ zabručel Hilanska.

Tamás sledoval kezské hlídky obcházející půl míle od nich, hezky na dostřel Hilanského děl, ale nestálo to za vystřílenou munici. Hlavní voj tábořil o dvě míle dál. Jejich důstojníci se alevícobávaliTamásovýchprachmistrů nežHilanskéhokanonů.

Tamás sevřel okraj kamenné zdi a otevřel třetí oko. Zavalila ho závraF, než jasně uviděl do jina. Svět získal pastelovou záři. V dálce byla světla, mihotala se jako ohně nepřátelských patrol za noci – záře kezských privilegovaných a hlídačů. Tamás zase třetí oko zavřel a přetřel si spánky.

„Stále na to myslíš, co?“ zeptal se Hilanska.

„Na co?“

„Na invazi.“

„Invazi?“ Tamás se ušklíbl. „Musel bych být blázen, abych vytáhl do útoku proti desetkrát většímu vojsku.“

„Máš ten výraz, Tamási,“ podotkl Hilanska. „Jako pestahající za řetěz. Znám tě už dlouho. Nikdy ses netajil tím, že pokud by se ti naskytla příležitost, tak bys do Kezu vpadl.“

Tamás se zadíval na hlídky. Kezské vojsko bylo tak daleko, že bylo téměř nemožné přistihnout je nepřipravené. Terén neposkytoval dobrý úkryt pro noční útok. 22

„Kdybych tam dostal sedmou a devátou a dokázali jsme je překvapit, prošel bych srdcem jejich armády a zpátky doBudwielu dřív, než by zjistili, co se děje,“ poznamenal Tamás tiše. Při tom pomyšlení se mu rozbušilo srdce. Kezy nesmělpodceňovat. Měli přesilu. Stále měli pár privilegovaných, i po bitvě u Koruny.

Nicméně Tamás věděl, co jeho nejlepší brigády dokážou. Znal kezskou strategii a znal i jejich slabiny. Kezští vojáci byli odvedenci z ohromného zástupu rolníků. Jejich důstojníci byli šlechtici, kteří si svůj důstojnický patent koupili. Ne jako jeho muži, vlastenci, lidé z oceli.

„Pár mých hochů se vydalo na výzvědy,“ prohodil Hilanska.

„Opravdu?“ Tamás potlačil podráždění, že ho někdovytrhuje z přemýšlení.

„Víš o budwielských katakombách?“

Tamás zabručel. Katakomby se táhly pod Západnímslouem, jednou ze dvou skal tvořících Vrata. Jeskyně, používané k ukládání budwielských mrtvých, byly částečně dílempřírody, částečně jim napomohla lidská ruka.

„Vojáci tam nesmějí,“ namítl Tamás a nepodařilo se muzcela potlačit vyčítavý tón.

„Svoje hochy zvládnu, ale možná se rád dozvíš, co objevili, než jsem je dal zmrskat.“

„Pokud neodhalilikezské špiony,tak to těžko bude něcoužitečného.“

„Něco lepšího,“ prohlásil Hilanska. „Našli cestu, kudy se můžeš se svými muži vydat za Kezy.“

Tamásovi poskočilo srdce. „ZaveM mě k nim.“

23


Taniel civěl na strop pouhou stopu nad jeho hlavou a počítal,

kolikrát se v závěsném lůžku z konopných provazů zhoupl

sem a tam. V uších mu zněly gurlišské píšFaly, plnící místnost

tichou hudbou.

Tu hudbu nenáviděl. Jako by se mu odrážela v uších, příliš tichá, aby ji slyšel, ale zároveň příliš hlasitá, až z toho skřípal zuby. Někde u desítky přestal počítat houpání sítě a vydechl. Ze rtů mu vyšel teplý kouř a stoupal k drolící se maltě na stropě. Díval se, jak kouř uniká stropem jeho výklenku a vířivě se přesouvá do středu malového doupěte.

V místnosti byl asi tucet podobných výklenků. Dva byly zabrané. Za ty dva týdny, co tu strávil, ještě neviděl, že by se některý z kuřáků zvedl, aby se šel vymočit nebo něco sníst nebo udělatcokoliv jiného,než že bafal z malové dýmky sdlouhou troubelí nebo mával na majitele doupěte, aby mu doplnil kuřivo.

KAPITOLA

3

24


Natáhl se pro vlastní zásobu. Na stolku vedle jeho sítě byl podnos s pár drobky tmavé maly, prázdný měšec a pistole.Nevzpomínal si, odkud se ta pistole vzala.

Posbíral drobky maly do malé, lepkavé kuličky a tu vmáčkl do dýmky. Okamžitě se vzňala a on zhluboka nabral kouř do plic.

„Chceš ještě?“

Přišoural se k němu majitel doupěte. Byl to Gurliš, pleF měl hnědou, ale ne tak tmavou jako Deliv, se světlejším odstínem pod očima a na dlaních. Byl vysoký jako většina Gurlišů,hubený, ohnutý po letech, co se nakláněl do výklenků svého malového doupěte, zatímco je čistil či zapaloval závislákovi dýmku. Jmenoval se Kin.

Taniel sáhl pro měšec a zavrtěl prsty uvnitř, než sivzpomněl, že je prázdný. „Nemám peníze.“ Vlastní hlas mu zněl ochraptěle.

Jak dlouho už tu je? Chvíli se soustředil a usoudil, že asi dva týdny. Důležitější však bylo, jak se sem dostal.

Nesem, do malového doupěte, ale sem do Adopestu.Vzpomínal si na boj na vrcholku Kresimírova paláce, kdyKaoel zničila kezskou kabalu, a vzpomínal si, jak tiskne spoušF a dívá se, jak kulka zasahuje boha Kresimíra do oka.

Poté byla jen tma, dokud se neprobudil, pokrytý potem.Kaoel na něm seděla s čerstvou krví na rukou. Vzpomínal si na těla na chodbě hotelu – vojáci jeho otce s neznámýmivýložkami na kabátcích. Odešel z hotelu a přiklopýtal sem vnaději, že zapomene.

Pochopitelně, pokud si vybavoval tohle, nefungovala mala, jak měla.

„Armádní kabátec,“ řekl Kin a hladil klopu. „Knoflíky.“

Taniel se podíval na kabátec, který měl na sobě. Byltmavomodrý se stříbrnými lemy a knoflíky. Sebral ho v hotelu.Ne>25


byl jeho – byl příliš velký. Na klopě byl připíchnutýprachmistrovský špendlík – stříbrný soudek na prach. Možná byl jeho.

Zhubl snad?

Kabátec byl předevčírem čistý. Tolik si vybavoval. TeM byl pokrytý slinami, kousky jídla a dírkami, jež do něj vypálily uhlíky z maly. Do Jámy, kdy vlastně jedl?

Vytáhl nůž a uchopil jeden knoflík. Zarazil se. Místností procházela Kinova dcera. Měla na sobě zašlé bílé šaty, čisté, přes špínu panující v doupěti. Musela být o pár let starší než Taniel, ale jejích sukní se nedržely žádné děti.

„Líbí se ti moje dcera?“ zeptal se Kin. „Zatančí ti. Dvaknoflíky!“ Na zdůraznění zvedl dva prsty. „Mnohem hezčí než ta fatrástanská čarodějnice.“

Kinova žena seděla v koutě a hrála na gurlišské dudy. Něco Kinovi řekla. Chvíli se bavili gurlišsky, pak se Kin obrátilzpátky k Tanielovi. „Dva knoflíky,“ zopakoval.

Taniel odřízl knoflík a vtiskl ho Kinovi do dlaně. Tanec, jo? Říkal si, jestli Kin natolik dobře chápe adranské eufemismy, nebo jestli bude jeho dcera opravdu jenom tancovat.

„Možná později,“ zabručel a uložil se do sítě s novou koulí maly velkou jako dětská pěst.„Kaoel není čarodějnice. Je...“ Odmlčel se a snažil se vymyslet způsob, jak ji Gurlišovi popsat. Myslelo mu to pomalu, mozek mu otupovala mala. „Vpořádku,“ vzdal se. „Je to čarodějnice.“

Nacpal si dýmku. Kinova dcera ho pozorovala. On její otevřený pohled opětoval s přivřenýma očima. Byla podle jistých měřítek pěkná. Pro něj příliš vysoká a příliš hubená – jako ostatně většina Gurlišů. Stála tam, koš s prádlem opřený o bok, dokud ji otec nezahnal.

Jak dlouho už neměl ženu?

Ženu? Zasmál se. Kouř mu vycházel nosem. Smích skončil zakašláním, ale od Kina si vysloužil jenom zvědavý pohled. Ne 26 nějakouženu.Tu ženu. Vloru. Jak dlouho to bylo? Už dva a půl roku? Tři roky?

Narovnal se a zalovil v kapse pro náboj. Říkal si, kde je asi Vlora teM. Nejspíš stále s Tamásem a zbytkem prachové kabaly.

Tamás bude chtít Taniela zpátky na frontě.

Do Jámy s tím vším. AF si Tamás přijde hledat ho doAdopestu. Poslední místo, kam by se podíval, by bylo malové doupě.

V kapse žádný náboj nenašel.Kaoel mu je vybrala. Co ho vytáhla z toho zatraceného kómatu, neměl ani špetku prachu. Mohl by si pro nějaký dojít. Najít kasárna a ukázat jim svůj prachmistrovský špendlík.

Už z pouhého pomyšlení, že by měl vylézt ze sítě, se muzatočila hlava.

Právě když začal ztrácet vědomí, sestoupila do doupěteKaoel. Taniel měl oči zavřené a z úst mu vycházel kouř.Zastavila se a prohlížela si ho.

Byla drobná, s křehkými rysy. PleF měla bílou, s popelavými pihami a rusými vlasy sotva coul dlouhými. Nelíbily se mu takhle krátké vlasy, vypadala jako chlapec. Ale s chlapcem by si ji nikdo nespletl, pomyslel si, když ze sebe shodila dlouhý černý plášF. Pod ním měla bílou košili bez rukávů, kterou sebrala kdoví kde, a obtažené černé kalhoty.

Sáhla mu na rameno. Nevšímal si jí. AF si myslí, že spí nebo je příliš hluboko v malovém opojení, než aby si jí všiml. Tak to bude lepší.

Jednou rukou mu stiskla nos, druhou mu zacpala ústa.

Vymrštil se, a když ho pustila, prudce se nadechl. „Do Jámy, Poli! Snažíš se mě zabít?“

Usmála se a nebylo to v malovém opojení poprvé, co do těch lahvově zelených očí hleděl s jinými než patřičnýmimyšlenkami.Honemjesetřásl.Bylajehochráněnka. On byl jejíochránce. Nebo to bylo obráceně? Na Jižním štítu chránila ona jeho.

27


Taniel se znovu uložil v síti. „Co chceš?“

Podala mu tlustý svazek papírů svázaných v kůži. Notes. Náhrada za ten, o který přišel na Jižním štítu. Pocítil bodnutí. Kresby za osm let života. Lidí, které znal, z nichž mnozí byli dávno po smrti. Někteří byli přátelé, jiní nepřátelé. Ztráta notesu ho pálila skoro tolik jako ztráta pravé hruschky.

Skoro tolik jako...

Strčil si troubel mezi zuby a prudce zabafal. Zachvěl se, jak mu kouř spálil hrdlo a plíce a pronikal do těla, otupovalvzpomínky.

Když se natáhl pro notes, všiml si, že se mu třese ruka.Rychle ucukl.

Kaoel přimhouřila oči. Položila mu notes na břicho apřidala i několik tužek. Lepší nástroje na kreslení, než jaké měl dokonce i ve Fatrástě.Kaoel na ně ukázala a napodobila kreslení.

Taniel zaFal ruku v pěst. Nechtěl, aby viděla, jak se mu třese. „No... ne teM, Poli.“

Ukázala znovu, naléhavěji.

Taniel znovu zhluboka vdechl malový kouř a zavřel oči. Po lících se mu koulely slzy.

Cítil, jak mu bere notes a tužky. Slyšel, jak se posouvá stůl. Očekával napomenutí. Ránu. Cokoliv. Když oči otevřel,uviděl její bosé nohy mizející na schodech. Vzápětí byla pryč. Zhluboka se nadechl kouře a otřel si slzy.

Místnostse začalavytrácetdomalového opojení spolu s jeho vzpomínkami na všechny ty lidi, které zabil, na všechnypřátele, kteří zemřeli. Na boha, jehož viděl na vlastní oči a pak střelil očarovanou kulkou. Na nic z toho nechtěl vzpomínat.

Ještě pár dní v malovém doupěti a bude v pořádku. Zase bude všechno při starém. Ohlásí se Tamásovi a vrátí se k tomu, v čem byl dobrý: k zabíjení Kezů. 28

***

Pár hodin po odchodu z budwielských hradeb se Tamás ocitl

čtvrt míle pod tisíci tunami kamene. Pochodeň ve tměpoblikávala a vrhala světlo a stíny na řady hrobů vytesaných do stěn

jeskyně. Ze stropu visely stovky lebek v příšerné poctěmrtvým. Tamáse napadlo, jestli takhle náhodou nevypadá stezka

do posmrtného života. Ale usoudil, že tam asi bude víc ohně.

Potlačil klaustrofobii, když si připomněl, že zdejšíkatakomby se používají už tisíc let. Těžko se teM jen tak zbortí.

Tunel ho překvapil svou velikostí. Občas byly sály dost velké, aby se sem vešlo i sto mužů. V nejužším místě by projel i kočár, aniž by si odřel boky.

Dva Hilanskovi dělostřelci navrhli, že půjdou napřed. Nesli si vlastní pochodně a mluvili vzrušeně, až se jejich hlasyrozléhaly ozvěnou, jak procházeli jednotlivými komnatami. STamásem držel krok jeho tělesný strážce Olem, rukupoloženou na pistoli a podezíravý pohled upřený na dvojici vojáků před nimi. Vzadu šli dva Tamásovi nejlepší prachmistři: Vlora a Andrija.

„Tyhle jeskyně,“ promluvil Olem a přejel prsty po skále, „rozšířili ručně. Ale koukněte nastrop.“Ukázalnahoru.„Nikde žádný stopy po nástrojích.“

„Ty vytesala voda,“ vysvětlil Tamás. „Nejspíš už před tisíci lety.“ Přeletěl pohledem strop a pak sklopil oči k zemi. Cesta se mírně svažovala a místy byly vytesané stupně, ošlapané nohama tisíců poutníků, rodin a kněží, kteří tudy každý rok prošli. Přes stopy používání byly katakomby pusté a prázdné – kněží během obléhání pozastavili pohřby, protože se obávali, že by dělostřelba mohla některé jeskyně zničit.

Tamás si v podobných jeskyních hrával, když jeho otecapatykář pátral každé léto v horách po vzácných bylinách ahoubách. Některé jeskynní soustavy vedly neuvěřitelně hluboko

29


do srdce hor. Jiné náhle končily ve chvíli, kdy to začalovypadat zajímavě.

Tunel se otevřel do rozlehlé jeskyně. Světlo pochodní už netančilo na stropě a po stěnách, nýbrž mizelo v temnotě. Stáli na kraji jezera, jehož nehybná hladina byla černější nežbezměsíčná noc. Jejich hlasy se rozléhaly ve velkém prostoru.

Tamássezastavilvedlečekajícíchdělostřelců. Rozlomil vprstech náboj a nasypal si na jazyk prach. Zmocnil se hoprachový trans, přinášející zároveň závraF i projasnění zraku. Bolest v noze zmizela a pramínky světla z pochodní náhle bohatě stačily, aby si mohl jeskyni prohlédnout celou.

Stěny lemovaly kamenné sarkofágy naskládané namátkou na sebe do výšky třiceti i čtyřiceti stop. Prostorou se rozléhalo kapání, zdrojem bylo podzemní jezero. Tamás neviděl jiný východ než ten, kterým právě vstoupili.

„Pane!“ ozval se jeden dělostřelec. Jmenoval se Ludik adržel pochodeň nad jezerem ve snaze odhadnout jeho hloubku.

„Jsme tisíce stop pod Západním sloupem,“ poznamenalTamás, „a o nic blíž Kezům, než jsme byli. Nelíbí se mi, když mě někdo zavede na podivné místo.“

Ticho jeskyně narušilo cvaknutí kohoutku Olemovy pistole. Vlora s Andrijou stáli za Tamásem s ručnicemi v pohotovosti. Ludik si vyměnil nervózní pohled se svým druhem a ztěžka polkl.

„Vypadá to, že jeskyně končí,“ vysvětloval a ukazovalpochodní přes jezero. „Ale tak to není. Vede to dál a rovnou do Kezu.“

„Jak to víte?“ zeptal se Tamás.

Ludik zaváhal, čekal pokárání. „Protože jsme tamtudyprošli, pane.“

„Ukažte mi to.“

Prošli za dva sarkofágy na druhé straně jezera a sehnuli se 30 pod římsou, která byla širší, než vypadala. Po chvilce stálTamás na druhé straně v další jeskyni, jejíž dno se svažovalo dolů do tmy.

Tamás se obrátil k tělesnému strážci vedle sebe. „Pokuste se nikoho nezastřelit, pokud vám neřeknu.“

Olem si pohladil úhledně zastřiženou bradku a přeměřil si dělostřelce. „Samozřejmě, pane.“ Ruku z pistole nesundal.Poslední dobou nebyl zrovna dvakrát důvěřivý.

Po hodině opustil Tamás jeskyni a prolezl nějakým křovím a sutí na denní světlo. Slunce už vyšlo nad hory na východě a údolí tonulo ve stínu.

„Všude čisto, pane,“ hlásil Olem a Tamáse podepřel.

Tamás si překontroloval pistole a nepřítomně si nasypal obsah dalšího náboje na jazyk. Stáli v údolí se strmými stěnami na jižních svazích Adranských hor. Podle odhadu byli necelé dvě míle od Budwielu. V tom případě by se dostali kezskéarmádě do boku.

„Staré říčníkoryto, pane,“ podotkla Vlora, obcházející menší balvany. „Míří na západ a pak se stáčí k jihu. Čelo údolízakrývá pahorek. Jsme teM asi půl míle od kezského pravého křídla, ale nevypadá to, že by se pokoušeli údolí prohlídnout.“

„Pane!“ zavolal kdosi z jeskyně.

Tamás se prudce otočil. Vlora, Olem a Andrija pozvedliručnice a namířili do tmy.

Objevil se adranský voják. Na rameni měl prýmek a pod ním roh na prach. Byl to svobodník Střelců, Olemovy zbrusu nové kumpanie elitních vojáků.

„Ticho, hlupáku,“ sykl Olem. „Chceš, aby nás slyšeli všichni Kezové?“

Kurýr si setřel pot z čela a zamrkal do jasného dne.„Promiňte, pane,“ řekl Tamásovi. „Ztratil jsem se v té hoře. Generál Hilanska mě za vámi poslal jen chvilku po tom, co jste odešel.“

31


„O co jde, člověče?“ chtěl vědět Tamás. Funící kurýr, to nebylo dobré znamení. Kurýři nikdy nespěchali, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Tamás si přeměřil prudký svah, na němž stáli. „Kolik mužů bychom sem mohli přivést za dva dny, co myslíte?“

„Tisíce,“ řekla Vlora.

„Desetitisíce,“ připojil se Olem.

„Kladivo ze dvou brigád,“ poznamenal Tamás. „A Budwiel bude kovadlinou.“

Vlora se tvářila pochybovačně. „To je dost malékladivo, pane, ve srovnání s tou ohromnou silou tam dole.“

„Potom budeme muset udeřit tvrdě a rychle.“ Tamás si znovu prohlédl údolí. „Vrátíme se. AF začnou sapéři rozšiřovat tunel. A pošlete sem někoho, aby odházel tu suF. Nechceme, aby náš příchod vyvolal poplach. Až Kezové zaútočí,rozmašírujeme je o brány Budwielu.“ 32 Nila seděla na podlaze v kuchyni, dívala se, jak plameny olizují obrovský železný kotel zavěšený nad ohněm, čekala, až začne vřít voda, a říkala si, že existuje jen málo nudnějších věcí.

Ve většině panských sídel by v tuto hodinu vládl klid. Ona měla ticho odjakživa ráda – nehybný noční vzduch, který ji chránil před chaosem služebnického života, když byli pán s paní doma a všude to kypělo činností. Teprve před několika málo měsíci, i když jí to připadalo jako celé roky, byly noci, kdy neznala jiný život než ten, v němž každý týden vařila vodu a prala prádlo pro rodinu vévody Eldaminse a jehoslužebnictvo.

Jenomže lord Eldaminse byl mrtvý, jeho sluhové serozprchli a jeho dům vyhořel. Všechno, co Nila znala, bylo pryč.

Tady v sídle lorda Vetase v boční ulici uprostřed Adopestu čeleM nikdy nespala.

Někde v tom ohromném domě kdosi křičel. NilanerozeKAPITOLA

4

33


znávala slova, ale poznala rozhněvaný tón. Pravděpodobně

privilegovaný Dourford. Byl jedním z poručíků lorda Vetase

a tak vzteklého člověka Nila dosud nepotkala. Měl ve zvyku

tlouct kuchařky. Všichni v domě se ho báli, dokonce ihromotlučtí osobní strážci doprovázející lorda Vetase na pochůzkách.

Dourforda se báli všichni kromě lorda Vetase, pochopitelně.

Pokud Nila věděla, lord Vetas se nebál ničeho.

„Jakobe,“ promluvila na šestiletého hocha sedícího vedle ní na podlaze, „podejte mi ten louh.“

Jakob vyskočil, zarazil se a zamračil se na ni. „Kde je?“zetal se.

„Támhle pod umyvadlem,“ ukazovala Nila. „V té skleněné nádobě.“

Jakob se prohrabal věcmi pod umyvadlem, než sklenici našel. Popadl ji za víčko a zvedl.

„Opatrně!“ vyhrkla Nila. Už stála vedle něj a vzala ho za ramínka, když mu nádoba vypadla z rukou, jak couval. Nila ji stačila chytit. „Mám vás,“ řekla a zvedla sklenici. Nebyla nijak těžká, jenomže Jakob nebyl právě nejsilnější dítě.

Nila odšroubovala víčko a lžící nabrala dávku louhu na praní.

„Ne,“ pronesla, když Jakob sáhl po otevřené sklenici. „Na to nesmíte sahat. Je to hrozný jed. Prožral by vám ty vašerůžové prstíky.“ Chytila ho za ruku a hravě ho kousla do prstů. „Jako vzteklý pes!“

Jakob se zahihňal a poodešel stranou. Nila položila louh na polici, kam nedosáhl. Neměli by nechávat takové věci vdosahu dětí. I když byl Jakob jediné dítě v domě.

Nila si říkala, jaký by měla život, kdyby byla stále vEldaminsově domě. Na Jakobovy šesté narozeniny přede dvěma týdny by uspořádali oslavu. Služebnictvo by dostalo něco na přilepšenou a volné odpoledne k tomu. Vévoda Eldaminse by 34 se nejspíš opět pokusil Nilu dostat do postele a lady Eldaminse by uvažovala o tom, že ji vyhodí na ulici.

Nile scházely tiché noci, kdy v Eldaminsově domě prala prádlo. Nescházelo jí pomlouvání a závist mezi čeledí, anišátravé ruce lorda Eldaminse. Jenomže teM na tom byla ještě hůř.

V domě lorda Vetase.

Odkudsi ze sklepa k ní dolehlo zaječení. Tam měl lord Vetas svůj... pokoj.

„Do Jámy,“ pronesla Nila tiše s očima upřenýma doplamenů.

„Dáma nekleje.“

Nila ztuhla. Hlas byl tichý, klidný. Klamně mírný, jako hladina oceánu, pod níž krouží žraloci.

„Lorde Vetasi.“ Obrátila se a udělalapukrlepředmužemstojícím ve dveřích do kuchyně.

Vetas byl Rosvelean se špinavě žlutou pletí. Stál vzpřímeně, jednu ruku měl strčenou v kapse u vesty, v druhé nedbaledržel svou večerní sklenku červeného vína. Na ulici by si ho v jeho bílé košili, tmavomodré vestě a černých kalhotách,které sama pěkně vyžehlila, mohli splést s dobře oblečenýmúředníkem či kupcem.

Nila věděla, že je smrtelná chyba cokoliv o lordu Vetasovi předpokládat. Byl to vrah. Sama pocítila jeho ruku na hrdle. Podívala se mu do očí – očí, které jako by viděly všechno naráz – a viděla v nich lhostejnost, s jakou pohlížel na všechny živé tvory.

„Já nejsem dáma, můj pane,“ namítla.

Vetas si ji pozorně prohlížel. Nila měla pocit, jako by jisvlékal. Cítila se jako kus masa na řeznickém špalku. Děsilo ji to.

A taky ji to hněvalo. Chvíli uvažovala, jestli bude lord Vetas vypadat tak klidně a sebejistě i v rakvi.

„Víš, proč tu jsi?“ zeptal se jí.

35


„Abych dohlížela na Jakoba.“ Střelila pohledem po chlapci. Ten se na Vetase zvědavě koukal.

„Správně.“ Náhle mu tvář rozštípl úsměv, ale hřejivý výraz nedostoupil až k očím. „PojM sem, chlapče,“ vyzval Jakoba a poklekl. „No tak, Jakobe. Neboj se.“

Jakobovi jeho výchova šlechtického synka neumožňovala nic jiného než poslechnout. Vykročil k Vetasovi, ale ohlížel se po Nile, aby mu poradila.

Nilu zamrazilo na prsou. Chtěla se vrhnout mezi ně,popadnout rozžhavené železo z ohně a Vetase zahnat. Jeho falešný úsměv ji děsil mnohem víc než obvyklý stoický výraz.

„Jen běžte,“ vypravila ze sebe slabým hláskem.

„Přinesl jsem ti bonbon.“ Vetas chlapci podával pamlsekzabalený v barevném papírku.

„Jakobe, ne...“ začala Nila.

Vetas na ni upřel oči. Nebyla v nich žádná hrozba, žádnýpocit. Jen chlad.

„Smíte si to vzít,“ pokračovala tedy Nila, „ale měl byste si to schovat na zítra po snídani.“

Vetas Jakobovi podal bonbon a prohrábl mu vlásky.

Nesahej na něj, ječela Nila v duchu. Přinutila se na Vetase

usmát.

„Proč je Jakob tady, můj pane?“ otázala se; protlačila tu

otázku skrze svůj strach.

Vetas vstal. „Po tom ti nic není. Umíš se chovat jako dáma,

Nilo?“

„No... asi ano. Jsem ale jenom pradlena.“

„Myslím, že jsi víc než to,“ opáčil Vetas. „Každý máschopnost pozvednout se nad své postavení. Přežila jsi roajalistické

barikády a pronikla jsi na velitelství polního maršála Tamáse

se záměrem zachránit tady Jakoba. A jsi hezká. Nikdo nikdy

nevidí víc než krásu, pokud je správně oblečená.“

36


Nila by ráda věděla, jak to lord Vetas zjistil o těchroajalistických barikádách. Pověděla mu o Tamásově velitelství, ale... co přesně myslel tou krásou?

„Možná pro tebe budu mít i jiné využití než –“ mávl rukou k Jakobovi a prádlu – „tohle.“

Jakob se soustředěně věnoval pokud možno nenápadnému okusování bonbonu, takže si nevšiml opovržení ve Vetasově hlase. Nile však neuniklo. A už se bála, co asi myslel tím „jiným využitím“.

„Můj pane.“ Znovu udělala pukrle a snažila se nedávat na sobě znát, jak moc ho nenávidí. Klidně by ho zabila v lázni, jak o tom četla v jednom z těch kriminálních románů, jež si v Eldaminsově domě půjčovala od majordomova syna.

„Zatím,“ utrousil Vetas. Vyšel na chodbu a nohou podržel otevřené dveře. „PřiveMte ji sem!“ zavolal.

Někdo zaklel. Jakási žena zavřískla vzteky – jako rozzlobená divoká kočka. Z chodby se ozývaly zvuky zápasu a dvaVetasovi tělesní strážci přivlekli tu ženu do kuchyně. Bylo jí něco přes čtyřicet, tělo měla ochablé na nesprávných místech, jak porodila příliš mnoho dětí, a pleF měla plnou vrásek od práce, avšak neopálenou. Kudrnaté vlasy měla stažené do drdolu a váčky pod očima prozrazovaly nedostatek spánku.

Když uviděla Nilu a Jakoba, zarazila se.

„Kde je můj syn?“ plivla po Vetasovi.

„Ve sklepě,“ odtušil Vetas, „a nic se mu nestane, pokudbudeš spolupracovat.“

„Lháři!“

Vetasovi se na rtech objevil blahosklonný úsměv. „Nilo, Jakobe, tohle je Faye. Není jí dobře a je třeba na ni neustále dohlížet, aby si neublížila. Bude spát s Jakobem. Pomůžeš ji hlídat, chlapče?“

Jakob vážně kývl.

37


„Hodný kluk.“

„Já tě zabiju!“ plivla po Vetasovi Faye.

Vetas k ní přistoupil a něco jí pošeptal. Ztuhla a z tváří se jí vytratila barva.

„Nuže,“ pronesl Vetas, „Faye převezme tvoje povinnosti, Nilo. Bude prát a pomáhat s Jakobem.“

Nila si se ženou vyměnila pohled. Na její tváři viděla odraz vlastního strachu.

„A já?“ Nila věděla, co Vetas dělá s lidmi, pro něž už nemá využití. Nezapomněla na Jakobovu mrtvou chůvu, kteráodmítla Vetasovi pomáhat s jeho plány.

Vetas náhle přešel kuchyň, popadl Nilu za bradu a obrátil jí hlavu zleva doprava. Vrazil jí palec do úst a ona se ovládla a nekousla ho, když jí prohlížel zuby. Stejně nečekaně zase ustoupil a utřel si ruce do utěrky, jako by právě oceňovalnějaké zvíře.

„Na rukou máš jen málo stop po praní. Pozoruhodně málo, abych byl upřímný. Ráno ti dám nějaké pleFové mléko, budeš se jím natírat každou hodinu. Chceme, aby ty ruce brzyvypadaly měkké jako od šlechtičny.“ Poplácal ji po tváři.

Nila odolala nutkání plivnout mu do oka.

Vetas se předklonil a potichu řekl Jakobovi něco, co Nila nezaslechla. „Tuto ženu,“ pokračoval hlasitěji a ukazoval na Faye, „máš na starosti, Nilo. Jestli se mi znelíbí, odneseš si to ty. Odnese si to Jakob. A věř mi, vím, jak přinutit lidi trpět.“

Vetas ustoupil a usmál se na Jakoba. Ještě hlasitěji dodal: „Myslím, že potřebuješ nové šaty, Jakobe. Líbilo by se ti to?“

„Velice, pane,“ odpověděl chlapec.

„Tak to zítra zařídíme. A taky obstaráme nějaké hračky.“

Podíval se na Nilu, v očích tiché varování, a pak se svými strážci odešel z místnosti.

Faye si upravila šaty, zhluboka se nadechla a přeměřila si 38 kuchyň. V obličeji se jí svářela směsice pocitů: hněv, panika a strach. Nila se lekla, že popadne pánev a praští ji.

Zajímalo ji, kdo to je. Proč je tady. Očividně další vězeň. Další hráč ve Vetasových plánech. Bude jí moct věřit?

„Jsem Nila,“ představila se. „A tohle je Jakob.“

Faye spočinula pohledem na Nile a zamračeně kývla. „Jsem Faye. A toho parchanta zabiju.“

39


Adamat proklouzl bočními dveřmi jedné zchátralé budovy

v přístavní čtvrti. Procházel chodbami, míjel tajemníky aúčetní a celou dobu se upřeně díval před sebe. Podle jehozkušeností si nikdo nedovolí zastavit člověka, který ví, kam jde.

Adamat věděl, že ho lord Vetas hledá.

Nebylo těžké si to domyslet. Vetas měl pořád Faye. Pořád měl páku a bezpochyby chtěl, aby byl Adamat mrtvý nebo aby ho měl pod palcem.

A tak se Adamat držel při zemi. Jeho rodinu ochraňovali vojáci polního maršála Tamáse – byla to součást dohody,kterou s ním Adamat uzavřel, aby nemusel skončit na gilotině. Proto teM musel pracovat ze stínů, najít lorda Vetase, odhalit jeho plány a osvobodit Faye, než jí ublíží ještě víc. Pokud je vůbec ještě naživu.

A to by sám nezvládl.

Velitelství Ušlechtilých bojovníků práce byla nízká, ošklivá

KAPITOLA

5

40


cihlová budova kousek od adopestského přístavu. Nevypadala

na to, ale byly tu kanceláře největších odborů v celémDevateru. Každá sekce Ušlechtilých bojovníků práce procházela

tímto uzlem: bankéři, oceláři, havíři, pekaři, mlynáři a další.

Ale Adamat potřeboval mluvit jen s jediným mužem anechtěl, aby si ho všimli cestou. Prošel nízkou chodbou nadruhém poschodí a zastavil se přede dveřmi. Zevnitř slyšel hlasy.

„Je mi jedno, co si o tom myslíš,“ říkal Ricard Tumblar, hlava celých odborů. „Já ho najdu a přesvědčím ho. Na tu práci je nejlepší.“

„Nejlepší? On?“ ozval se ženský hlas. „Myslíš, že by to žena nezvládla?“

„A ty zatraceně dobře víš proč.“

Ricardovu odpověM Adamat neslyšel, protože za nímzavrzala prkna. Otočil se a uviděl před sebou jakousi ženu.

Vypadala na třicet a něco a rovné plavé vlasy měla stažené do ohonu. Na sobě měla uniformu s volnými kalhotami anabíranoubíloukošilí,jakénosililokajové.Rucemělasepjatézazády.

Sekretářka. Poslední, co Adamat potřeboval.

„Můžu vám nějak pomoct, pane?“ zeptala se. Mluvila příkře a nespouštěla z Adamata oči.

„A jéje,“ vyhrkl Adamat. „Tohle musí vypadat hrozně.Nechtěl jsem poslouchat, jenom potřebuju mluvit s Ricardem.“

„Sekretářka vás měla nechat v čekárně.“ Vůbec nemluvila, jako by mu věřila.

„Přišel jsem bočními dveřmi,“ přiznal Adamat. Takže ona není sekretářka?

„PojMte se mnou do haly, zařídíme vám schůzku. PanTumblar je velice zaneprázdněný.“

Adamat se lehce uklonil. „Schůzku bych si radějinedomlouval. Jenom si potřebuju s Ricardem promluvit. Je to strašně naléhavé.“

41


„Pane, prosím.“

„Jenom potřebuju mluvit s Ricardem.“

Ztišila hlas – což bylo mnohem hrozivější. „Pokudnepůjdete se mnou, budu vás muset nechat vyvést policií zanedovolené vniknutí.“

„Tak hele!“ Adamat zesílil hlas. Poslední, co chtěl, bylo vyvolat rozruch, ale zoufale potřeboval Ricardovu pozornost.

„Fell!“ houkl z kanceláře Ricard. „Fell! Zatraceně, Fell, co je to za povyk?“

Fell přimhouřila oči. „Jak se jmenujete?“ zeptala se přísně.

„Inspektor Adamat.“

Fellino chování se okamžitě změnilo. Zmizel tvrdý výrazneřipouštějící námitky. Tiše vzdychla. „Proč jste to neřekl hned na začátku? Ricard vás hledá po celém městě.“ Prošla kolem něj a otevřela dveře. „Přišel za vámi inspektor Adamat, pane.“

„Tak ho nenechávej stát na chodbě! Pošli ho dál!“

Místnost byla přeplněná, ale čistá – pro změnu. Podél stěn se táhly police a uprostřed stál teakový stůl. Ricard seděl za stolem čelem k asi padesátileté ženě. Adamat okamžitě poznal, že je bohatá. Prsteny měla zlaté, s drahými kameny a šaty z nejlepšího mušelínu. Ovívala se pěkným krajkovým vějířem a od Adamata se záměrně odvracela.

„Budeš mě muset omluvit, Cheris,“ prohlásil Ricard. „Tohle je nesmírně důležité.“

Žena se protlačila kolem Adamata a odešla. Adamat uslyšel prásknutí dveří, načež s Ricardem osaměli. Adamat se chtěl zeptat, co to mělo znamenat, ale pak to zavrhl. Ricard by mu klidně mohl vše hodinu vysvětlovat, nebo mu říct, že to bylo soukromé. Adamat si sundal klobouk a kabát a šel se sRicardem obejmout.

Ricard se posadil za stůl a ukázal na prázdnou židli.Promluvili oba zároveň. 42

„Adamate, potřebuji tvoji pomoc.“

„Ricarde, potřebuji tvoji pomoc.“

Oba se zarazili a pak se Ricard rozesmál a pohladil si pleš. „Moji pomoc jsi nepotřeboval celý roky,“ podotkl a zhluboka se nadechl. „Za prvý ti chci říct, jak moc mě mrzí to sBradýřema.“

Bradýři z Černé ulice. Pouliční gang, který měl mít Ricard na povel, ale oni se pokusili Adamata zabít v jeho vlastním domě. Opravdu to bylo teprve před měsícem? Adamatovi to připadalo jako celé roky.

„Tamás je vyhladil,“ řekl Adamat. „Ti, kteří přežili, hnijí v Šavlozubu.“

„S mým požehnáním.“

Adamat kývl. Nevěřil si natolik, aby se k tématu dálvyjadřoval. Nevinil z toho incidentu Ricarda, ale měl teM mnohem menší důvěru v jeho lidi.

„Faye je pořád mimo město?“ zeptal se Ricard.

Něco se muselo Adamatovi objevit v očích. Ricard bylčlověk, který si ze čtení ve tvářích udělal živobytí a věděl, co má v pravou chvíli říct. Vstal a pootevřel dveře. „Fell,“ houkl. „Nechci být rušen. Nikoho nepřijímám. A bude tu ticho.“

Dveře zase zavřel, zastrčil závoru a vrátil se za stůl.

„Pověz mi všechno,“ vyzval Adamata.

Adamat mlčel. Celé dny vedl v duchu boj, jestli má zaRicardem vůbec chodit a co přesně mu má říct. Ne že by mu nevěřil – prostě nedůvěřoval jeho lidem. Lord Vetas měl špehy všude. Jenomže pokud by nemohl věřit ani Ricardovi, tak už neměl nikoho, na koho by se mohl obrátit s prosbou o pomoc.

„Faye s dětmi unesl muž jménem lord Vetas,“ začal. „Drželi je proti jejich vůli, aby si zajistili moji spolupráci. Dával jsem Vetasovi informace o svých hovorech s Tamásem a o svémvyšetřování.“

43


Ricard se napjal. AF už čekal cokoliv, tohle nebylo ono. „Ty

jsi naštval Tamáse?“ A pořád ještě jsi naživu? znělanevyslovená otázka.

„Všechno jsem Tamásovi pověděl,“ přiznal Adamat.„Odustil mi – prozatím – a poslal mě lovit lorda Vetase. Podařilo

se mi zachránit děti, ale Vetas pořád drží Faye a Josepa.“

„Nemůžeš využít Tamásovy vojáky?“

„To bych musel Vetase nejdřív najít. Ale i když ho najdu,

nebude to tak snadné. Jakmile Vetas zjistí, kde jsem,bezpochyby mi bude vyhrožovat, že zabije Faye. Musím ho najít

nenápadně, stopovat ho a dostat ji z jeho spárů, než na něj

sešlu Tamásův hněv.“

Ricard kývl. „Takže ty nevíš, kde je?“

„Je jako duch. Hledal jsem ho, už když mě začal vydírat. On

ani neexistuje.“

„Jestli ho nedokážeš najít ty, tak pochybuju, že to zvládnou

moji lidi.“

„Nepotřebuju, abys ho našel. Potřebuju informace.“Adamat sáhl do kapsy a vyndal navštívenku, co mu lord Vetas kdysi

dal. „Tohle je moje jediné vodítko. Je to staré skladištěnedaleko odtud. Potřebuji o něm všechno zjistit. Komu patří. Komu

patří okolní nemovitosti. Kdy ho naposledy prodali. Všechno.

Tvoji lidé mají přístup k záznamům, ke kterým se já tak snadno

nedostanu.“

Ricard kývl. „No ovšem. Cokoliv chceš.“ Natáhl ruku pro

kartičku.

Adamat ho zastavil a stiskl mu ruku. „Tohle je smrtelněvážné. Závisí na tom život mé ženy a mého syna. Jestli si myslíš,

že svým lidem nemůžeš věřit, tak mi to prostě řekni a já si to

zjistím sám.“ Nezapomínej, co se stalo s Bradýři, dodal potichu.

Ricard to zjevně pochopil. „Mám pár lidí,“ prohlásil.„Neboj se. Tohle zůstane tajemstvím.“

44

„Ještě jedna věc,“ řekl Adamat. „Nějak se do toho zapletli dva lidé, které bys asi nechtěl naštvat.“

Ricard se usmál. „Jestli to není Tamás, tak si neumímpředstavit kdo.“

„Lord Claremont a patron.“

Ricardůvúsměvzmizel.„Lord Claremontměnepřekvapuje,“ přiznal. „Brudansko-gurlišská obchodní společnost se snažíproniknout do odborů, co vznikly. Je mazaný, ale nebojím se ho.“

„Nespěchej tolik. Lord Vetas pracuje pro něj.“ A Vetas drží jeho ženu a syna jako rukojmí. Co se Adamata týkalo, jako by je Claremont držel osobně.

Ricard mávl rukou. „Říkáš, že je do toho možná zapletený patron? Pochopitelně mu nevěřím, ale myslel jsem, že z tézrady jsi ho ty sám očistil.“

„Neočistil jsem ho,“ upřesňoval Adamat. „Jenom jsemzjistil, že Tamáse se snaží zabít Charlemund. Moji rodinu držel jeden z patronových boxerů. Víš, co si myslí o tom, když si jeho boxeři hledají práci jinde – nikdo nepracuje pro někoho jiného bez patronova svolení.“ Což znamenalo, že patron by mohl být spřažený s lordem Claremontem.

„Našlapuj opatrně, příteli,“ varoval ho Ricard. „Vetas se tě možná snaží využít, ale patron klidně podřízne a zakope celou tvoji rodinu.“ Podíval se na navštívenku, již mu Adamat dal, a strčil si ji do kapsy u vesty. „Podívám se na to, neboj se. Ale potřebuju od tebe laskavost.“

„Jakou?“

„Znáš Taniela Dvě kule?“

„Z doslechu,“ odpověděl Adamat. „Jako každý v Devateru. V novinách psali, že po té bitvě kouzel na vrcholku Jižního štítu je v kómatu.“

„Už v kómatu není,“ pronesl Ricard. „Před týdnem seprobral a pak zmizel.“

45


Adamat nejdřív ze všeho pomyslel na lorda Vetase. Ten člověk pracoval proti Tamásovi. Skočil by po příležitostizajmout jeho syna. „Nějaké známky násilí?“

Ricard zavrtěl hlavou. „No ano, ale takhle ne. Opustil svoje služební povinnosti dobrovolně. Tamás ho nechal hlídat svými muži, ale moji lidé na něj dohlíželi taky. Že jim všem vyklouzl, je docela zahanbující. Potřebuju ho potichu najít.“

„Chceš ho poslat zpátky?“ zeptal se Adamat. „Nehodlám nějakého prachmistra nutit, aby dělal něco proti své vůli.“

„Ne, jenom mi zjisti, kde je, a dej mi vědět.“

Adamat vstal. „Uvidím, co se dá dělat.“

„A jáse ti podívám na toho lorda Vetase.“ Ricard zvedl ruku, aby zastavil případné námitky. „Nenápadně, slibuju.“ Tamás vstoupil do největší budwielské jídelny a málem ho srazil vír lákavých vůní, jež se odtamtud nesly.

Prošel kolem stolů, kde večeřely stovky mužů, a zamířil ke kuchyni. Snažil se přitom nebrat na vědomí kručení vžaludku.

Muže, jehož hledal, bylo těžké přehlédnout: byl velký,tlustý, vyšší než většina ostatních, černé vlasy do pasu měl stažené do culíku a jeho olivová pleF prozrazovala rosveleansképředky. Stál v rohu na špičkách, aby viděl do nejvyšší řady pecí.

Mihály byl oficiálně Tamásův šéfkuchař. Se svým kádrem pomocnic poskytoval jídlo nejvyšší kvality pro celouTamásovu armádu a dokonce i pro město Budwiel. Lidé ho milovali, vojáci ho uctívali.

No, možná by ho měli uctívat.

Byl to znovuzrozený Adom, svatý patron Adra a bratr boha Kresimíra. Takže byl sám také bohem.

Mihály se k němu obrátil a zamával na houf pomocnic, až se kolem něj zvedl oblak mouky. 46

„Polní maršále!“ zavolal. „PojMte sem.“

Tamás potlačil podráždění, že si ho povolává jakoobyčejného vojáka, a prošel mezi stoly s chlebem.

„Mihály –“

Bůh-šéfkuchař ho zarazil. „Polní maršále, jsem tak rád, že jste tady. Musím s vámi probrat nanejvýš důležitou věc.“

Nanejvýš důležitou? Tamás ještě nikdy neviděl Mihályho

tak rozrušeného. Předklonil se. Co by mohlo dělat starosti

bohu? „O co jde?“

„Nemůžu se rozhodnout, co mám zítra připravit k obědu.“

„Pitomče!“ vykřikl Tamás a couvl. Srdce mu bušilo, jako by čekal, že Mihály oznámí, že zítra nastane konec světa.

Mihály si urážky zřejmě nevšiml. „Nevědět, co uvařit, se mi nestalo už celá desetiletí. Obvykle to mám všechnonaplánované, ale... omlouvám se, vy se kvůli něčemu zlobíte?“

„Snažím se tady vést válku, Mihály! Kezové klepouBudwielu na dveře.“

„A hlad klepe na moje!“

Mihály byl tak vyvedený z míry, že se Tamás musel sám uklidnit. Položil Mihálymu ruku na rameno. „Muži budou nadšení, aF uvaříte cokoliv.“

„Plánoval jsem ztracená vejce s chřestovými špičkami,lososové filé, skopová žebírka na medu a ovoce.“

„Právě jste vyjmenoval tři jídla,“ podotkl Tamás.

„Tři jídla? Tři jídla? To jsou čtyři chody, to sotva stačí na pořádný oběd, a navíc jsem totéž vařil před pěti dny. Který šéfkuchař podává stejné jídlo častěji než jednou za týden?“ Mihály si klepal pomoučenými prsty na bradu. „Jak jsem to mohl takhle zvrtat? Možná je přestupný rok.“

Tamás v duchu napočítal do deseti, aby se nerozčílil – něco, co nemusel udělat od chvíle, kdy Taniel povyrostl. „Mihály, pozítří jdeme do bitvy. Pomůžete mi?“

47


Bůh znejistěl. „Nebudu nikoho zabíjet, jestli žádáte otohle,“ prohlásil.

„Můžete pro nás něco udělat? Stojíme protidesateronásobné přesile.“

„Co máte v plánu?“

„Hodlám vzít sedmou a devátou brigádu do jeskyní azaútočit na Kezy z boku. Až se pokusí zaútočit na Budwiel,rozdrtíme je o brány a zaženeme je.“

„To zní velice vojensky.“

„Mihály, prosím vás, soustřeMte se!“

Mihály se přestal rozhlížet po jídelně, jako by pátral po zítřejším jídelníčku, a upřel zrak na Tamáse. „Kresimír byl velitel, Brude byl velitel. Já jsem šéfkuchař. Ale když už se ptáte: tato strategie vypadá vysoce riskantně, se stejněvysokým ziskem v případě úspěchu. Dokonale se k vám hodí.“

„Můžete nám nějak pomoct?“ požádal Tamás mírně.

Mihály se nad tím zamyslel.„Mohu zajistit, že si vašich mužů až do útoku nikdo nevšimne.“

Tamás pocítil úlevu. „To by bylo vynikající.“ Chvíli čekal. „Mihály, vypadáte podrážděně.“

Mihály ho vzal za loket a odtáhl ho do rohu stanu.„Kresimír je pryč.“

„Jistě. Taniel ho přece zabil.“

„Ne, ne. Kresimír je pryč, ale necítil jsem ho umírat.“

„Ale celé Devatero to cítilo. Privilegovaný Borbador mi řekl, že když umíral, cítil to každý obdařený a privilegovaný na světě.“

„To nebylo jeho umírání,“ prohlásil Mihály a mával kusem chlebového těsta, který držel v ruce. „To byl jeho protiútok po tom, co ho Taniel střelil do hlavy.“

Tamásovi vyschlo v ústech. „Chcete říct, že Kresimír je stále naživu?“ Privilegovaný Borbador tvrdil, že boha nelze zabít. Tamás doufal, že se mýlí. 48

„Já nevím,“ přiznal Mihály, „a to mi dělá starosti. Vždycky jsem ho dokázal vycítit, i když nás dělila polovina vesmíru.“

„Je teM s kezskou armádou?“ Tamás bude v tom případě muset zrušit všechny plány. Znovu promyslet každý plán. Pokud je Kresimír s kezskou armádou, mohli by být smeteni.

„Ne, není. To bych věděl,“ pravil Mihály.

„Ale říkal jste...“

„U



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist