načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavé sestry - Graham Masterton

Krvavé sestry

Elektronická kniha: Krvavé sestry
Autor:

Irské řádové sestry potřebují ochranu Katie Maguirové. V domě s pečovatelskou službou na předměstí Corku někdo ve spánku udusí starší jeptišku. Další sestra je zanedlouho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 504
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6737-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Irské řádové sestry potřebují ochranu Katie Maguirové. V domě s pečovatelskou službou na předměstí Corku někdo ve spánku udusí starší jeptišku. Další sestra je zanedlouho nalezena mrtvá na břehu řeky Butlerstown. Souvisejí tyto hrůzné činy s nálezem dětské čelisti v zahradě kláštera? Katie Maguirová je na stopě padesát let starého tajemství, které by ji mohlo přivést k vrahovi. Pokud ovšem vrah neodhalí Katiino vlastní tajemství jako první.

Graham Masterton (nar. 1946) pochází z Edinburghu, v současnosti žije v jihovýchodní Anglii. Celkem napsal třicet pět hororových románů, za které získal mnohá literární ocenění. Tři z nich byly zfilmovány. Série o komisařce Katie Maguirové je jeho prvním počinem na poli krimi literatury, realistickými popisy násilí však Masterton nezapře svou minulost autora hororů. Děj série umístil do Irska, kde sám dlouho žil. Krvavé sestry (2015) jsou pátým dílem řady; šestý díl s názvem Buried připravujeme k českému vydání na podzim 2018.

Zařazeno v kategoriích
Graham Masterton - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22



krvavé sestry

Graham Masterton




Blood Sisters

Copyright © 2015 by Graham Masterton

Translation © Radka Klimičková, 2017

Cover photo © igorstevanovic / Shutterstock

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-323-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-324-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-325-8 (Formát MobiPocket)


Mé matce Mary, bez níž by se

toto dítě nenarodilo



Is minic a rinne bromach gioblach capall.

I z neduživého hříběte někdy vyroste statný kůň.

Irské přísloví



11

1

„Slyšel jsi to?“ zeptala se Cliodhna.

„Co?“ zajímal se Brian. Otáčel se kolem dokola a snažil se

zjistit, kam se zaběhl jejich irský vlkodav Christy. Stáli vysoko

na útesech nad Nohovalským zálivem. Foukal silný burácivý

vítr a  od jihozápadu se k  nim valily žulově šedé mraky, táh

noucí pod sebou závěsy deště.

„Slyším někoho křičet, určitě,“ řekla Cliodhna. Stáhla z hlavy

kapuci červené nepromokavé bundy a vítr jí rozcuchal světlé

vlasy. „Zní to, jako by to přicházelo zezdola, z pláže.“

Brian se přestal točit a zaposlouchal se. „Ne,“ zabručel po

chvíli. „Nic neslyším.“

„Přísahala bych, že někdo křičel.“

„Christy!“ zavolal Brian. „Kde sakra jsi, ty pitomče?“

„Tak bys na něj neměl volat, Briane,“ protestovala Cliodhna.

„Proč? Nezačne snad mluvit sprostě, nebo jo?“

„Ne, ale neurážej ho. Je taky Boží stvoření, stejně jako my.“

Brian se znovu chystal zakřičet „Christy!“, když se naoka

mžik vítr utišil a on zaslechl hrubé, vysoké zavřísknutí z míst

někde pod nimi. Připomnělo mu to děsivý výkřik jeho kolegy

řidiče, když ho otáčející se autobus linky 214 přimáčkl ke zdi

capwellského autobusového depa. Byl to výkřik agonie a du

ševní bezmoci, výkřik někoho, kdo podle svých vážných zra

nění poznal, že nevyhnutelně zemře.

„Matko Boží,“ vydechl. Přistoupil k  okraji útesu tak blíz

ko, jak mu strach dovolil. Vysoká tráva ho šlehala do nohou.

Pod útesem se rozkládala malá pláž, ale schovávala se pod


12

převisem, takže nebyla vidět celá. Brian zahlédl jenom roze

klaná černá skaliska a mezi nimi zpěněné moře, jak se zvedal

příliv. Moře bylo temně, jedovatě zelené.

„To nemůže být Christy, že ne?“ obávala se Cliodhna.„Neří

kej mi, že spadl z toho útesu.“

Brian poodešel od okraje a zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, neřekl

bych. To vůbec nezní jako Christy. Spíš jako člověk. Měl bych

tam slízt a kouknout se.“

„Možná bysme měli jenom zavolat sanitku. Zní to, jako by

byl zraněný, ne?“

„Hele, já se tam nejdřív mrknu. Stejně pochybuju, že tady

budeš mít signál.“

Brian se vydal zpátky, až došel k  úzké průrvě mezi dvě

ma masivními rozeklanými kusy skály. Už to bylo pár let od

doby, kdy tudy lezl naposledy, ale zdálo se, že lidé stezku dále

používají jako přístupovou cestu na pláž dole. V otvoruv jed

nom z kamenů dokonce zahlédl vklíněnou prázdnou lahev od

limonády.

Začal opatrně lézt dolů a  rukama se chytal keříků hlodá

še a trsů trávy, aby udržel stabilitu. Výkřik se najednou ozval

znovu  — ostrý, hrdelní a  plný zoufalství. Brian se otočil ke

Cliodhně. Stála s  rukou přitisknutou na ústa, jako by na něj

chtěla zavolat, aby se vrátil, i když věděla, že musí lézt dál.

Mraky se převalovaly na obloze a schovaly slunce. Začínalo

pršet. Brian se pomalu sunul podél převislého kraje skály.Stez

ka dolů se prudce svažovala, takže se musel otočit čelemk úte

su a pokračovat dolů pozpátku, stejně jako se slézá po žebříku.

Když se pěšina opět trochu narovnala, mohl se otočita po

prvé pod sebou zahlédl celou pláž. Ukrývala se mezi útesy

tvořícími tvar písmene „V“ a nebyla širší než šedesát,sedm

desát metrů. Vypadalo to, jako by ostré kameny, které se na


13

ní povalovaly, někdo do písku zapíchal záměrně, aby zahnal

případné vetřelce.

Nyní ale byly vidět jen vrcholky těchto kamenů, protože

celá pláž byla pokryta těly mrtvých koní. Brian je ani nemohl

spočítat. Většinou byla hnědá a  nafouklá, ale ostatní už ze

tlela natolik, že z  nich zbyly jen pytle chlupaté kůže s trčící

mi kostmi. Viděl kopyta, hřívy a zacuchané ocasy. Zápach byl

překvapivě slabý, ale byla zima a přes těla se s každou vlnou

přelévala ledová voda.

Dál dolů nelezl, ale vytáhl z kapsy větrovky telefon a udělal

šest nebo sedm fotografií.

„Briane!“ zavolala Cliodhna. „Briane, jsi v pořádku? Není tam

dole Christy, že ne?“

„Ne. Není tu. Lezu zpátky!“

Brian se začal pomalu sunout zase nahoru a vtom se ozval

další výkřik, tak hlasitý a zdál se být tak blízko, že sebou Brian

leknutím škubl. Podrážkami bot tápal po kamenech a snažil se

znovu získat rovnováhu, aby nesklouzl dolů na pláž.

Znovu se otočil a zahlédl, jak jeden z koní otočil hlavua zí

ral na něj krví podlitým okem. Zvíře tiše zaúpělo, jako když

se vyfouknou dudy, a hlava mu zase klesla. Ježíši, pomyslel si

Brian. Chudák zvíře, je naživu. Co mám při všech svatých dělat?

Namáhavě se plazil zpátky nahoru. Když se překulil přes

okraj útesu, už silně pršelo. Cliodhna stála se shrbenýmirame

ny a kapucí na hlavě.

„Co se stalo?“ zeptala se, když zahlédla výraz na Brianově

tváři. „Co je to tam dole?“

„Koně,“ řekl. Vytáhl telefon, aby zjistil, zda má signál, ale

bylo mu jasné, že je to beznadějné. Budou muset dojetk nej

bližšímu domu a zavolat pomoc odtamtud.

„Koně?“ nechápala Cliodhna. „Jak to myslíš, koně?“


14

„Jsou tam koně. Celá hromada. Všichni jsou mrtví, kromě

toho jednoho, kterej tak vřískal.“

„A co chceš dělat?“

„Zavoláme veterináře, samozřejmě. Musejí ho utratit, ne? Já

ho sakra k životu nepřivedu.“

Rozhlédl se kolem sebe a jednou rukou si chránil oči před

deštěm. „Kde je ten Christy? Někdy bych na něj nejradši vzal

klacek.“

„Jestli už chceš jet, abys mohl někoho zavolat, počkám tady,“

navrhla Cliodhna. Jako by chtěl upozornit na vážnost situa

ce, ozval se výkřik znovu. Možná to bylo ozvěnou z útesů, ale

znovu to znělo, jako když ho Brian zaslechl poprvé  — jako

když křičí člověk.

„Tak jo,“ souhlasil. „Ty tady počkej, ale nechoď moc blízko

ke kraji. Nic odsud neuvidíš, navíc nechci, abys skončila jako

ty koně.“

Vyrazil zpátky ke kraji zoraného pole, kde nechal zapar

kované své volvo kombi. Když k vozu přišel blíž, všiml si, že

Christy sedí vedle něj, šedivý, ucouraný a celý zmáčený. Jazyk

mu visel z tlamy ven. Když pes Briana zahlédl, vstal a oklepal

se, ale zůstal na místě, jako by nechtěl nic jiného než naskočit

do auta a jet domů.

Brian se zastavil, strčil si dva prsty mezi rty a ostřezahvíz

dal, aby dal Cliodhně najevo, že má přijít.

Otočil se na Christyho, který zvláštně chraplavě zavrčel.

Brian si pomyslel: Nelíbí se ti tady, hochu, co? Víš, že se tady

stalo něco hroznýho. Nakonec to vypadá, že nejsi takovej pito­

mec, jak jsem si myslel.


15

2

Katie vyšla z malé koupelny po straně své kanceláře a všimla

si, že u jejího stolu stojí inspektor O’Rourke s modroupapíro

vou složkou pod paží.

„Á, Francisi,“ usmála se. „Omlouvám se, že jsem vásnecha

la čekat.“

„To nic, madam,“ odvětil inspektor O’Rourke. „Jstev pořád

ku? Vypadáte trochu otřeseně, jestli to tak mohu říct.“

Katie se pokusila upravit si prsty vlasy a srovnala si sako.

„Je mi skvěle, Francisi, děkuju. Včera jsme si zašli na karia mu

sela jsem sníst nějakou zkaženou krevetu.“

„Ani vám nebudu vykládat, jak to dopadlo, když jsem si dal

kari naposledy já,“ usmál se inspektor O’Rourke. „Rodinaa ka

marádi mě tři dny neviděli, víc asi nemusím dodávat.“

Katie se posadila za stůl. „Co to pro mě máte?“

„Tohle? To jsou ta čísla o odsouzených imigrantech.Omlou

vám se, že to trvalo tak dlouho. Právě nám ale volaliz pečova

telského domu Mount Hill v Montenotte. Jedna jejich klientka

byla nalezena mrtvá a doktorovi, který ji prohlížel, se na tom

něco nezdá.“

Katie cítila, jak se jí znovu stáhl žaludek. Zavřela očia při

tiskla si ruku k ústům. Přemýšlela, jestli nebude muset znovu

odběhnout na toaletu, ale po několika vteřinách nevolnost

polevila. Přesto se Katie cítila roztřesená a zpocená.

„Jste určitě v pořádku, madam?“ zeptal se inspektorO’Rour

ke a účastně naklonil hlavu na stranu.

„Ano, jsem. Zvládnu to. Kdo je ta zemřelá?“


16

„Je to třiaosmdesátiletá žena. Personál ji našel dnes ráno

v posteli. Předpokládali, že se jedná o přirozené úmrtí.Konec

konců je to domov důchodců, takže jim tam lidé umírajícel

kem pravidelně.“

„A co se na tom tomu doktorovi nezdá?“

„Zavolali ho, aby ji ohledal. Po krátkém vyšetření ale zjistil,

že v sobě ta žena má cizí předmět.“

„Cizí předmět? Jaký cizí předmět?“

Inspektor O’Rourke si přejel prstem po krku za límcem od

košile, jako by nevěděl, jak se vyjádřit.

„Byla to figurka,“ řekl nakonec. „Vlastně se jednalo o sošku

Panny Marie. Doktor ji vyjmul, ale kromě toho se oběti dál

nedotýkal.“

„Měla v sobě sošku Panny Marie?“

„Je to trochu svatokrádež, ale ano. Strážmistryně NiNual

lánová a detektiv O’Donovan už jsou asi na cestě, aby sipro

mluvili s ředitelem a personálem. Také jsem jim doporučil, aby

zavolali technické oddělení. Strážmistryně to také samozřejmě

oznámila soudnímu patologovi.“

„Víme, kdo je ta zesnulá?“ zeptala se Katie.

„Zatím ji formálně neidentifikovali, ale zjevně se jedná

o sestru Bridget Healyovou, která působila v ženském klášteře

Bon Sauveur na Saint Luke’s Crossu.“

„To mi něco říká,“ zamyslela se Katie. „Proč mi to něco

říká?“

„To netuším, madam,“ pokrčil rameny inspektor O’Rourke.

„Já s jeptiškami moc do styku nepřicházím.“

Katie vstala. „Asi se tam zajedu podívat sama, abych zjistila,

o co jde. Co kdybyste jel se mnou?“

„Samozřejmě,“ souhlasil inspektor O’Rourke. „Něco na tom

smrdí, viďte?“


17

„Kdykoli v  jedné větě slyším ‚podezřelé úmrtí‘ a  ‚klášter‘,

vždycky cítím něco shnilého, Francisi. Možná se v tomhlepří

padě pletu, ale ráda bych se na to zajela mrknout.“

„Jak chcete, madam. Tady,“ podal jí složku, kterou přinesl

s sebou. Na policejní oddělení v Anglesea Street ho přidělilite

prve před sedmi týdny, ale Katie mu začínala důvěřovata spo

léhat na něj. Byl malý a podsaditý a měl kaštanové vlasy, které

si po stranách nechal vyholit a  nahoře zůstaly delší a  vlnité.

Účes zdůrazňoval jeho rudé uši. V kulatém obličeji s nosem jako

knoflík svítily světle zelené oči, nad nimiž se klenulo jakoby

neustále povytažené obočí. Policista tak vypadal pořádpřekva

pený něčím, co právě zjistil. Působil spíš jako něčídobrosrdeč

ný strýček než policejní inspektor, ale Katie o  něm brzy zjis

tila, že je prozíravý, umí poznat charakter lidí a je neoblomný.

Seznámila se i s jeho ženou Maeve, která se zdála být stejně

neústupná. Kdyby došlo na domácí neshody, Katie by nevěděla,

na koho z nich si vsadit.

Poklepal na papírovou složku. „Za posledního půl roku bylo

úspěšně usvědčeno o  osm procent imigrantů méně,“ řekl jí.

„A  deportováno bylo o  třináct procent nelegálních přistěho

valců méně. Říkal jsem si, že budete chtít potvrzení o tom, že

tu bojujeme předem prohranou bitvu.“

„Jako bych to nevěděla,“ povzdychla si Katie. „Každopádně

zítra odpoledne máme schůzku s Irským centrem pro pomoc

imigrantům ohledně zločinů páchaných přistěhovalci, tam to

můžeme probrat. Pořád je tu hodně svatouškovskýchidealis

tů, kteří si myslí, že deportace přistěhovalce kvůli vloupání

se nebo znásilnění se rovná transportu do Austrálie v dobách

hladomoru. ‚Fields of Athenry‘ a tak dál.“

Inspektor O’Rourke se zašklebil. „Já teda nevidím žádnou

paralelu mezi Michaelem, který Trevelyanovi ukradl kukuřici,


18

aby nasytil svoje hladovějící děti, a Bootaanem, který ubodá

těhotnou ženu za denního světla, protože mu nechtěla dát

mobil.“

Katie si z věšáku vzala svůj červený dufflecoat. Na chvíli se

zamyslela, jestli nebude muset znovu na toaletu, ale zdálo

se, že se jí žaludek už zklidnil. Brala tablety s  vitaminem B6

a pila zázvorový čaj; nevolnosti každopádně nebyly tak silné,

jako když čekala Seamuse, dej Bůh klid jeho dušičce.

Montenotte se nacházelo na prudkém kopci na severní straně

města a za jasných dnů odtamtud byl výhled na řeku Lee,cen

trum města a v mlze zahalené zelené kopce za ním. Toto ráno

ale byla mlha a velké chladno. Mlhu však pozlacovaly sluneční

paprsky a Katie předpokládala, že se opar brzy protrhá.

Dům s pečovatelskou službou byl dříve klášter, postavený

v  osmdesátých letech devatenáctého století jako útulek pro

chudé a staré lidi. Jeho čelní strana natřená našedo se táhla

přes osmdesát metrů, byla tři patra vysoká a z tmavébřidlico

vé střechy shlížela vikýřová okna. Před budovou stálazapar

kovaná dvě policejní auta, bílá dodávka technického oddělení

a sanitka.

Jakmile zabočili z  Middle Glanmire Road na parkoviště,

Katie se ulevilo, že na místě nezahlédla žádné televizní vozy

ani auta reportérů, které znala. Neměla náladu na otázkyo po

dezřelém úmrtí postarší řádové sestry z kláštera Bon Sauveur.

Na Katie a inspektora O’Rourkea už na schodech předbu

dovou čekala strážmistryně Ni Nuallánová. Blond vlasy sine

chala narůst a spletla si je do copu. Na sobě měla krátkýpře

pásaný kabát tmavě modré barvy, a i když jí na očích bylo znát

nevyspání a neměla žádný make-up, slušelo jí to.


19

„Není tam moc co vidět, paní komisařko,“ řekla na úvod.

„Jen stará paní a spousta dalších starých lidí, kteří co nevidět

půjdou nahoru za ní.“

„Máte parádní kabát, Kyno,“ poznamenala Katie a položila

jí ruku na rameno. „Takový by se mi hodil taky.“

„Děkuju. Je jenom z Markse a Spencera, ale měli na něj slevu

třicet pět eur. Kdo by tomu odolal?“

„Už jste mluvila s personálem?“

Strážmistryně Ni Nuallánová vytáhla poznámkový blok.

„Mluvila jsem s ředitelem Noelem Pardoem a NevinouCormac

kovou, což je vrchní ošetřovatelka. A taky s doktoremMcNal

lym, kterého k sestře Bridget zavolali, když ji našli. Ten už ale

musel odjet za pacientem. Dal mi na sebe číslo, kdybychom

ho potřebovali.“

Ztěžka otevřela masivní lakované dubové dveře, které vedly

do vestibulu domu, a Katie a inspektor O’Rourke ji následovali

dovnitř. U recepce stál nervózně vypadající muž ve zplihlém

saku z hnědého tvídu a mluvil s šedovlasou recepční za pultem.

Muž byl velký a neupravený, s kravatou nakřivo a v bílé košili,

která mu trčela z kalhot a odhalovala velké břicho. Jeho vlasy

měly barvu ovesných vloček a pokožku měl ještě od letnído

volené opálenou do oranžova.

„Pane Pardoe, tohle je komisařka Maguirová a  inspektor

O’Rourke,“ představila je Kyna.

Noel Pardoe napřáhl buclatou ruku se zlatým pečetnímprs

tenem. „No páni, komisařka, vážně? Nenapadlo by mě, že je

smrt sestry Bridget natolik záhadná, že kvůli ní přijede hned

nejvyšší šarže.“

Katie jeho podanou ruku ignorovala a  krátce se na něj

usmála. „Každá podezřelá smrt si zaslouží moji pozornost,

pane Pardoe, i když se ne vždycky objevím osobně.“


20

„Ale samozřejmě. Nechtěl jsem tím říct, že byste tomuhle

případu neměla věnovat pozornost. To zcela jistě uděláte. Ale

nehledě na jeden nezvyklý aspekt skonu sestry Bridget...“

„Myslíte tu sošku?“

„No ano, tu sošku,“ přikývl Noel Pardoe. Při slově soška si

olízl rty, jako by to slovo mělo nějakou pachuť. „Nehledě na ni

pochopte, že náš ošetřující personál věnuje klientům pečlivou

pozornost a  péči, a  velmi by mě proto překvapilo, kdybyste

zjistila, že sestra Bridget zemřela z jiných než přirozenýchpří

čin. Měla slabé srdce a potíže s játry, jak už jsem vysvětloval

tady vaší strážmistryni, a  nikdo z  nás nečekal, že tu s  námi

bude ještě dlouho, budiž jí země lehká.“

„Příčinu smrti necháme na soudním lékaři, když dovolíte.

Ráda bych se na ni zašla povídat, je-li to možné.“

„Samozřejmě, to není problém. Už tam jsou vaši lidéz tech

nického oddělení.“

„Také bych si chtěla promluvit s vaší hlavní ošetřovatelkou.“

„Ale jistě. Řeknu Nevině, že jste tu.“

Vedl je vestibulem k  výtahu. Všichni čtyři se vtěsnali do

vnitř a v trapném tichu stáli čelem k sobě a čekali, až výtah

dojede do třetího patra. Jeden za druhým pak následovaliNo

ela Pardoea chodbou. Při každém kroku mu zavrzala levá bota,

jako by zakejhala husa.

„Nechám vás tu,“ řekl ředitel nakonec, jako by se od nich

snažil dostat pryč co nejdříve. „Až tu skončíte, sejdeme se dole.“

Pokoj sestry Bridget shlížel na zahrady za pečovatelským

domem, na rezavé stromy a kamenitou skalku, na níž bylana

malovaná Panna Maria s Jezulátkem v náručí. Katie napadlo,

že světice vypadá, jako by čekala na autobus.

Vedle vysoké nemocniční postele stál Bill Phinner, hlavní

technik, a  vedle něj na zemi klečela jeho mladá podřízená,


21

která malým vysavačem sbírala vzorky ze strakatého zeleného

koberce. Další technik poprašoval noční stolek u postele, aby

z něj mohl sejmout otisky. Bill Phinner byl hubený mužs še

dými vlasy sčesanými dozadu a propadlými, mrtvolně bledými

tvářemi, čímž se podobal obětem, které byl povolán vyšetřovat.

„Dobré ráno, madam,“ pozdravil, aniž k ní zvedl pohled.

„Tak co se tu stalo, Bille?“ zeptala se ho Katie. V místnos

ti bylo nepříjemné horko, rozepnula si tedy několik knoflíků

u kabátu.

U  zdi po levé straně místnosti stála vysoká mahagonová

skříň zaplněná knihami  — většinu z  nich tvořily bible nebo

životy svatých — a náboženskými ornamenty a soškami.Nej

výraznější mezi nimi byla monstrance  — podstavec nesoucí

pozlacené kovové slunce s  kruhovým krystalem uprostřed,

v němž se vystavovala hostie, tělo Páně. Nacházel se zde také

fialový růženec a sádrová soška svatého Františkas rozevřený

ma rukama, kterého obklopovali ptáci a zajíci. Jeden ze zajíců

měl ulomenou hlavu.

V patě postele ležela na složené peřině v igelitovém sáčku

na důkazy světle modrá soška Panny Marie, kterou lékařvy

ňal ze sestry Bridget. Postavička přes průhledný plast hleděla

s klidným výrazem v růžovém obličeji.

Katie přistoupila k posteli a zadívala se na sestru Bridget.

Byla to žena s ostře řezaným profilem a velkým orlím nosem,

špičatou bradou a tenkými vpadlými rty. Oči měla napůlote

vřené, jako by dřímala, ale Katie si všimla, že jejich bělmo je

poskvrněné drobnými lézemi, které vypadaly jako malíčerve

ní pulci.

„Petechiální krvácení oční spojivky,“ pronesl Bill svým ne

výrazným hlasem suše. „Řekl bych, že ji udusili jejím vlastním

polštářem.“


22

„Takže nezemřela z přirozených příčin?“

„Ani náhodou. Zadušení, bezpochyby.“

„A co ta soška?“

„Neposkvrněné srdce Panny Marie. Kvalitní kamennáa pry

skyřicová soška, ručně malovaná, dvacet pět celých pětcenti

metrů vysoká, vhodná do interiéru i ven. Zespodu je značka

výrobce — Pilgrim Fine Editions —, takže se nám možnápo

daří vystopovat, kde byla zakoupena. Mohla podle mě stát i tři

sta eur, možná i víc.“

„Jsou na ní nějaké otisky?“

„Několik částečných, ale jsou rozmazané. Až to vezmeme

do laborky, je šance, že se nám je podaří zvýraznit.“

„A  kdy ji do ní vrazili?“ zeptala se Katie. „Před udušením,

nebo až po něm?“

Bill vyhrnul sestře Bridget dlouhou bavlněnou noční košili.

Žena byla na kost vyhublá a na kůži se jí rýsovaly skvrny suché

kůže a fialové kaňky, které způsobila choroba jater. Na pravém

prsu měla velikou nachovou modřinu ve tvaru půlměsíce,nej

spíš od toho, jak ji útočník dolní hranou dlaně tlačil k posteli.

Na břiše staré ženy se rýsovaly další modřiny a  mezi šedým

pubickým ochlupením se šklebila rozevřená vagína. Po vnitřní

straně stehen se jeptišce táhl dlouhý pruh hnědé zaschlé krve.

Mladá technička, která vysávala koberec pod postelí, vy

pnula vysavač a  vstala, takže kromě šustění jejího tyvekové

ho obleku pokoj ztichl. Bill chvíli držel noční košili odhrnutou

a poté ji zesnulé opatrně a s taktem zase stáhl k nohám.Ne

musel nic říkat. Katie věděla, že pokud sestra Bridget krvácela,

když byla napadena soškou, srdce jí stále bilo.


23

3

Sešli dolů do vestibulu, kde na ně čekal Noel Pardoe s Nevinou

Cormackovou. Hlavní ošetřovatelka byla malá žena s brýlemi

se silnými obroučkami a s přísným černým mikádemprokvet

lým šedými vlasy, vzadu na krku vystříhaným. Na sobě měla

žmolkovatý šedý propínací svetr, který vypadal, jako že si ho

pletla sama, a když se ke komisařce naklonila, aby sepředsta

vila, ucítila Katie silný pižmový parfém, který se k ženě vůbec

nehodil.

„Bohužel vám musím oznámit, že sestra Bridget bylazáměr

ně udušena,“ řekla Katie.

„Ach. Takže nezemřela přirozenou smrtí?“ zeptala se Nevina.

„Vůbec na tom totiž nebyla dobře, víte.“

„Ne, obávám se, že ne. Byla fyzicky napadena a potéuduše

na vlastním polštářem.“

Nevina se pokřižovala. „To je hrozné! Nedovedu sipředsta

vit, kdo by něco takového mohl provést! Řekla jsem tadystráž

mistryni, že dnes ráno neměla žádnou návštěvu a na pozemku

ani v budově jsme nikoho podezřelého neviděli.“

„Byla sestra Bridget oblíbená?“ zeptala se jí Katie.

„Ach ano. Byla trochu svá, samozřejmě. Ale takoví jsouvšich

ni starší lidé. Ale nebyla neoblíbená, to můžu říct s  jistotou.“

„Prosím, už mezi námi není,“ naléhala Katie. „Ať o ní řeknete

cokoli, už ji tím nezraníte, a pokud máme najít toho, kdo jí to

udělal, je důležité, abych se dozvěděla pravdu.“

Nevina se rychle podívala na Noela. Ten se ušklíbl a pokrčil

rameny, jako by jí říkal, že má mluvit otevřeně.


24

„Abych byla upřímná,“ začala Nevina váhavě, „měla tendenci

být tak trochu povýšenecká.“

„Povýšenecká?“

„No, často zapomínala na to, že už neřídí klášter BonSau

veur. Měla asi dojem, že vede celý pečovatelský dům. Naše

ošetřovatelky s ní měly velkou trpělivost, ale ona od nichoče

kávala, že jí budou neustále po ruce, a nikdy jim aninepoděko

vala. A s jedním naším klientem se neustále hádala, protože si

v televizní místnosti pravidelně sedala do jeho křesla.“

„S tímhle pánem si promluvíme,“ řekla Katie. „Ale nemyslím si,

že by tady sestru Bridget někdo nesnášel natolik, aby ji udusil.“

„Snažíme se tady vytvářet domáckou atmosféru,“ vysvět

lovala Nevina. „Jak říkám, mnoho klientů je tak trochu svých

a někteří z nich si ani neuvědomují, kde jsou, dokonce ani kdo

jsou, Bůh je chraň. Nedovedu si ale představit, že by jí někdo

z nich udělal něco takového.“

Ošetřovatelka chvilku nervózně postávala a zatínalaa uvol

ňovala pěsti. „Jestli je to vše...“ zaváhala. „Brzy bude oběd a já

mám opravdu hodně práce.“

„Ach ano, pokračujte,“ řekla jí Katie. „Možná si s vámi ještě

budeme potřebovat promluvit, ale pro teď to stačí. Tělosest

ry Bridget brzy odvezeme do Univerzitní nemocnice na pitvu.

Budeme s vámi v kontaktu, abyste mohli informovat rodinu

nebo přátele, které měla.“

„O  žádných nevím,“ pokrčila rameny Nevina. „Jednou mi

řekla, že všichni její sourozenci, bratranci i sestřenice jsou už

po smrti a že je na světě sama.“

Katie, inspektor O’Rourke a strážmistryně Ni Nuallánová

vyšli ven, kde se k  nim přidal detektiv O’Donovan. Mlha už

se zvedla a parkoviště se blýskalo slunečním světlem. Katie si

nasadila kulaté sluneční brýle.


25

„Vyslechl jsem skoro všechny rezidenty, madam,“ řekldetek

tiv O’Donovan. „Asi třetina z nich mluví příčetně, ale ostatní

nepoznají jeden konec nože od druhého.“

„A  nemohl mít někdo z  nich nějakou psychotickou epizo

du?“ navrhla Katie.

„Teoreticky to asi možné je. Ale nikdo z těch, s nimiž jsem

mluvil, by neměl dostatečnou sílu k tomu, aby sestru Bridget

udržel nebo aby ji přemohl, i když byla stará a slabá. Většina

z nich by ani neodehnala mouchu.“

„A co nějaká návštěva nebo nějaký vetřelec?“ zeptal sein

spektor O’Rourke.

„Nikdo dnes ráno nikoho neviděl za sestrou Bridget jít,“na

mítla strážmistryně Ni Nuallánová. „Klientům každopádněvět

šinou dovolují návštěvy až po obědě, což je kolem dvanácté.

Kdyby je něco rozrušilo, špatně by jedli. Máme záznamz ka

mery na recepci, na ten se podíváme. Další vstup do budovy je

přes zahradní branku, ale ta je vždycky zavřená, aby se klienti

netoulali venku.“

„Myslíte, že motiv mohl být sexuální?“ nadhodila Katieces

tou k autu.

Inspektor O’Rourke zavrtěl hlavou. „To bych neřekl. Už

jsem se v několika případech setkal se sexuálními predátory,

co měli v oblibě ženy vyššího věku, a více než s pár případy,

kdy kněží zneužili postarší jeptišky. Je pravda, že by tomoh

lo být tak trochu obojí, ale ta soška — ta mě vede k tomu, že

motiv byl spíše náboženský než sexuální.“

„Souhlasím,“ přitakala strážmistryně Ni Nuallánová. „Je to

jako záměrné rouhání. Něco jako: ‚Vaše náboženství mězrani

lo, já teď tedy použiju náboženství a taky vás zraním.‘ “

„Možná jste na správné stopě,“ přikývla Katie. „Jesamozřej

mě možné, že útočník byl prostě jen pomatenec. Na druhou


26

stranu se zdá pravděpodobnější, že se někdo chtěl sestřeBrid

get pomstít za nějakou křivdu nebo něco takového.“

Odmlčela se. „Nebo se možná nechtěli pomstít sestře

Brid get samotné — ne osobně —, ale spíš sestrám z kláštera

Bon Sauveur nebo jeptiškám obecně. Když si vzpomenete

na ty kněze, kteří byli zavražděni kvůli zneužívání malých

chlapců...“

Otevřela dveře od auta. „Kyno, zajeďte prosím do kláštera

Bon Sauveur a  zeptejte se jich na sestru Bridget. Pochybuju,

že tam bude pořád ještě někdo, kdo ji znal, ale mohla tam mít

určitou reputaci. Může se tam o ní něco povídat a musejí mít

nějaké záznamy.“

„Dobře,“ souhlasila strážmistryně Ni Nuallánová. „Zajedu

tam rovnou. Bude nám tu stačit už jen tak půlhodinka, aby

chom vyzpovídali zbylé klienty. Zvlášť toho chlapíka s křeslem.

Vzpomínám si, že můj děda měl vždycky záchvat, když někdo

zasedl jeho oblíbené místo.“

„To je pravda,“ přikývla Katie. „Lidé už přišli o život i pro

míň.“

Vrátila se na stanici a dala ve varné konvici vařit vodu nazá

zvorový čaj. Když ji slévala do hrnku, zapípal jí telefon. Byla

to textová zpráva od Johna, jestli by si nezašli na večeři do

Eastern Tandoori, kdyby skončila brzy.

Ještě mu neřekla, že je těhotná. Neměla tušení, jak mu to

má vysvětlit. Vrátil se až ze San Franciska, aby jejich vztah dal

znovu dohromady, a přísahal, že jí za celou dobu nebyls žád

nou ženou nevěrný. Dříve nebo později mu to ale bude muset

říct a také mu bude muset říct, že otcem dítěte je její soused,

z něhož se nakonec vyklubal muž, který týral svou ženu.


27

Zatím se jí podařilo utajit ranní nevolnosti — podobně jako

před inspektorem O’Rourkem, kterému tvrdila, že snědlašpat

nou krevetu v indické restauraci. Z představy takového jídla

se jí dělalo špatně nejvíc a John teď chtěl na večeři na kari.Re

staurace Eastern Tandoori, která se nacházela v prvním patře

na Emmet Place a byl z ní výhled na řeku, byla její oblíbená,

ale teď jí samotné pomyšlení na toto místo nedělalo dobře. Ta

představa byla tak silná, až se jí zdálo, že cítí semena pískavice.

Posadila se za stůl a napsala Johnovi zpět: „Možná sezdr

žím. Promiň. Objevil se velký případ. Asi bude muset stačit

donáška. XXX.“

Ještě psala, když k  ní do kanceláře vešel vrchní policejní

inspektor Denis MacCostagáin, vysoký muž se svěšenýmira

meny a  pochmurným výrazem jako vždy. Detektiv Horgan

mu za zády říkal „vrchní inspektor Aingesoir“, což znamena

lo „ztrápený“, protože MacCostagáin vždy vypadal smutně.

Od té doby, co byl povýšen, už si na svou novou pozici zcela

zvykl. Tvářil se sice truchlivě, ale byl velmi organizovanýa me

todický, až se z něj Katie občas celá třásla netrpělivostí. Nebyl

to ale ani trochu misogyn. Mluvil s  Katie stejným depresiv

ním zdlouhavým způsobem jako se všemi svými důstojníky

a  neměl vůči ní žádné předsudky  — ani jí však nijak nena

držoval.

Přistoupil k jejímu stolu s kusem papíru vytrženýmz po

známkového bloku a chvíli si ho bez jediného slova prohlížel,

jako by si najednou nebyl vůbec jistý, kde ho našel.

„Našli se nějací mrtví koně,“ řekl konečně.

„Mrtví koně?“ zeptala se Katie. „Kde přesně?“

„Dole pod útesy v  Nohovalském zálivu. Podle Kennetha

Kearneyho je jich dvacet tři. Nějaký občan to ohlásil a Ken

neth poslal jednoho z lidí ISPCA1, aby to prošetřil. Prý tam byl


28

jeden kůň naživu, ale ve velmi špatném stavu, tři nohyzlome

né, takže ho musel utratit.“

„Nohovalský záliv?“ zamyslela se Katie. „Tam jsou prudké

útesy. Jak se tam ti koně dostali? Je možné, že je někdo nahnal,

aby spadli dolů?“

„Kenneth si to myslí. Buď je tam někdo nahnal, nebo jesho

dil. Seshora dolů na pláž je to skoro osmdesát pět metrů, takže

je zázrak, že to přežil i ten jeden.“

Vrchní inspektor MacCostagáin se podíval na náramkové

hodinky, nehledě na to, že v Katiině v kanceláři visely hodiny

na stěně. „Jak jste na tom?“ zeptal se jí. „Jde o to, že se tady

scházejí lidi z médií, a vám to s nimi jde. Když za nimipošle

me vyššího důstojníka, ukážeme, že na vyšetření toho případu

máme skutečný zájem. Víte, že veřejnost často více pobouří

krutost páchaná na zvířatech než zneužívání žen a dětí.“

„Tak v tom se nepletete, pane,“ přikývla Katie pochmurně.

Vstala a  podívala se na něj. „Dobře tedy. Vezmu si s  sebou

Horgana a Dooleyho. Asi už jste tam poslal hlídkový vůz, že?“

„Už jsou tam tři. Dva odsud a jeden z Carrigaline. A BillPhin

ner tam posílá techniky. Chci, aby to tam bylo znepřístupněné

co nejdřív. Jakmile se to roznese, bude tam obvyklý dav čumilů

a nechceme, aby tam dolů spadl i někdo z nich.“

Když vrchní inspektor MacCostagáin odešel, Katie sizkusi

la usrknout horkého zázvorového čaje, ale byl ještě příliš vřelý

a musela ho nechat na stole. To ráno ještě nejedla, protože jí

bylo tak špatně od žaludku. Byla ráda, že si zvládla připravit

alespoň sendvič s  pečeným krůtím masem, které zbylo od

předchozí večeře. Zabalený v  alobalu ho vytáhla ze zásuvky

pracovního stolu a vložila si jej do brašny.


29

4

Katie dorazila k  Nohovalskému zálivu. Déšť už ustal, ale

stále silně foukal vítr. Přetáhla si přes hlavu kapuci kabá

tu a  vydala se k  travnaté hraně útesu. Detektivové Horgan

a  Dooley se pustili za ní a  cípy kabátů jim ve větru hlasitě

pleskaly.

Tři policisté do země zatloukali kovové tyče a  mezi nimi

pak rozvinuli modro-bílou policejní pásku ohraničující mís

to činu. Pět dalších stálo kolem a bavili se se zaměstnancem

ISPCA a se dvěma techniky v tyvekových oblecích. Všichnipo

dupávali nohama a poskakovali, aby se udrželi v teple, takže

zdálky vypadali, jako že stepují.

Dvěma policistům se podařilo s land rovery přijet ažblíz

ko ke stezce, která vedla dolů na pláž, ale všichni ostatníza

parkovali v  řadě za sebou podél bahnité polní cesty  — dva

hlídkové vozy, modrá veterinární sanitka, kombi a  dodávka

technického oddělení a další tři auta, o nichž Katie věděla, že

patří reportérům od tisku. Na místě zatím nebyla ani stopa

po televizní dodávce.

Když k mužům přišla blíže, přestali poskakovat a s úctou

poodstoupili. Strážmistr Kevin O’Farrell ji přišel pozdravit. Byl

to velký, rozložitý muž s  pískově světlými vlasy a  červeným

obličejem, který jako by měl každou chvíli puknout.

„Jsem rád, že jste mohla přijet, paní komisařko,“ řekl jí. „Už

je tu tisk a sypou na mě spoustu nepříjemných otázek, jako

jestli si myslím, že ty koně shodili dolů kočovníci.“

„A co jste jim na to řekl?“ zeptala se ho Katie.


30

„Zatím jsem jim řekl, že bez komentáře. Když jsem napo

sledy mluvil s tiskem o kočovnících, bylo to po tom jejichtru

covním závodě po Mallow Road a pak jsem to za to, co jsem

řekl, schytal.“

„Ach ano, na to si pamatuju,“ řekla Katie. „Nesmíte zapo

mínat, strážmistře, že všechno, co kočovníci dělají, je tradiční.

Tradiční rvačky, tradiční krádeže v  obchodech, tradiční ne

oprávněné vniknutí. Nevím, jestli shodit koně ze skály jetra

diční, nebo ne, ale asi to brzy zjistíme. Je tohle ten inspektor

z ISPCA?“

„Ano, paní komisařko,“ přikývl strážmistr O’Farrell. Pokynul

inspektorovi, aby se k nim přidal. Inspektor byl malý,uprave

ný muž s  tmavě hnědou bradkou. Měl ty nejněžnější hnědé

oči, jaké kdy Katie viděla, až ježíšovské, a snadno si dovedla

představit, jak se právě tento muž stará o opuštěná štěňátka

a vodí zničené oslíky na zelené pastviny.

„Tadhg Meaney,“ představil se inspektor a stáhl si rukavici,

aby mohl Katie podat ruku. „Obvykle mě najdete v Dowlingově

útulku pro koně v Dromsligu. Ráno mi volal Kenneth Kearney

a požádal mě, abych sem zajel. Je to děsivé — naprostošokují

cí. Nikdy za celých svých devět let u ISPCA jsem nic takového

neviděl. Nikdy.“

„Bylo mi řečeno, že jeden kůň byl ještě naživu,“ řekla Katie

vážně.

„Sotva. Ale pochybuji, že by přežil dalších dvanáct hodin.

Zastřelil jsem ho. Je to tak nejrychlejší.“

„Vzal byste nás dolů na pláž, abychom se mohli podívat?“

„Samozřejmě. Dávejte ale pozor. Je to hrozně prudkéa klou

že to a já sám jsem to málem vzal po hlavě. Radši půjdu první.“

Tadhg vedl Katie a detektivy Horgana a Dooleyho dohlubo

ké prolákliny mezi skalami, kde začínala stezka vedoucí dolů


31

na pláž. Všichni čtyři začali sestupovat dolů do malé zátoky.

Přidržovali se trsů trávy a hlodášových keříků, aby jimnepod

klouzla noha. Detektiv Horgan měl obuté nové béžové polo

botky, které si koupil teprve předevčírem, a celou cestu dolů

tiše klel.

„Trochu méně těch ‚sakra‘ a  ‚zatraceně‘, kdybyste mohl,

Horgane,“ napomenula ho Katie, když se dostalik nejstrměj

ší části sestupu. „Až se vrátíme na stanici, můžete zažádat

o náhradu.“

„Omlouvám se, komisařko. V Schuh je měli ve slevě a v téhle

velikosti to byl poslední pár.“

Jakmile se Katie podařilo slézt dolů na pláž, otočila sea za

dívala se na hromadu propletených těl mrtvých koní. Byl právě

odliv, voda se dostala na nejnižší úroveň a těla byla zčástizakry

ta páchnoucími tmavě zelenými mořskými řasami. Nadhlava

mi jim poletovali racci, rozrušení, že je někdo odhání od kořisti.

Nebylo možné spočítat, kolik koní na hromadě leží, dokud

by ji nezačali rozebírat, protože mrtvá zvířata měla nohy, krky

a hrudní koše propletené. Některá těla už shnila a propadla se

do zetlelých mrtvol zvířat, která ležela pod nimi. Blížek úte

su však ostatky nebyly v tak pokročilém stadiu rozkladu a tři

nebo čtyři koně dokonce vypadali, že by se mohli každou chvíli

pohnout a vyškrábat se zase na všechny čtyři.

Dva technici se opatrně procházeli mezi tělya fotografova

li je. V záblescích fotoaparátů těla jako by ožívala a hýbala se

a zubící se kostry vypadaly jako koně z nočních můr.

Ta zvířata, která stále ještě měla v důlcích oči, naKatie zlo

věstně zírala. Proč ležím tady na pláži, nehybný a  mrtvý, se

zlámanýma nohama?

„Tohle mají vždycky ve filmech špatně,“ poznamenal Tadhg

Meaney a smutně shlížel na mrtvé hnědé hříbě s nafouklým


32

břichem. „Tam když zemře kůň, má vždycky zavřené oči.Dě

lají to proto, že je to sentimentální. Když uhyne skutečný kůň,

dál se na vás dívá. A jak vy sama víte, komisařko, dost lidí to

tak má také.“

„Myslíte, že ti koně byli naživu, když spadli z  útesu?“ ze

ptala se Katie.

„Ten, kterého jsem musel utratit, samozřejmě naživu byl.

U těch ostatních vám to nemůžu říct s jistotou — tedy dokud

neprovedeme pitvu. I tak by to mohlo být obtížné určit, ledaže

by jim byla provedena eutanázie nebo pošli na nějakou cho

robu. Na koňskou chřipku třeba. Nebo kdyby pošli v důsledku

otravy, třeba kdyby spásli náprstník nebo pryskyřník.“

„A jak jsou staří? Je možné, že už měli to nejlepší za sebou

a někdo se jich proto chtěl zbavit, aby nemusel platit za jejich

legální utracení?“

„Ano, to je klidně možné. Nevím, kolik si dnes účtujíu Fitz

geralda, ale bude se to blížit sto padesáti eurům. Vynásobte to

počtem těchhle těl a bude to slušná částka.“

Ozval se detektiv Dooley. „Někdo možná majitelům těch

koní naúčtuje poplatek za utracení, ale potom ta zvířatajedno

duše shodí z útesu sem dolů a peníze mu zůstanou v kapse.“

„Vsadil bych se, že to byli cikáni,“ vložil se do hovorudetek

tiv Horgan. „Udělal bych si výlet do Knackeraguy2 a  položil

jim pár otázek.“

„Kočovníci,“ opravila ho Katie ostře. Pomyslela si ale, žene

může jen tak zavrhnout domněnku, že se koní zbavil nelegálně

někdo z komunity Pavee.3 Ať už to bylo předsudky, nebo ne,

napadlo ji to skoro jako první možnost.

„Překvapuje mě, že je neprodali na maso,“ poznamenalde

tektiv Dooley. „Dostali by za to docela balík, neřekli byste? Za

kolik se dnes vykupuje poživatelný kůň?“


33

„Tahle zvířata ne,“ odtušil Tadhg. „I kdyby byli zdravía ne

byli napumpovaní pentobarbitalem. Ten, kdo by se jich chtěl

takhle zbavit, by musel předložit jejich průkazy zpracovatelům

masa, že jsou ta zvířata vhodná pro lidskou konzumaci. Kromě

toho na nich není skoro žádné maso. Podle toho, co jsem tu

zjistil, jsou to všechno dostihoví plnokrevníci.“

„To nemyslíte vážně,“ vyhrkl detektiv Horgan. „Tohle jsou

závodní koně?“

Tadhg se sehnul, uchopil ztuhlou spěnku valacha, který mu

ležel u nohou, a ukázal jim kopyto zvířete s podkovou. „Vidíte

to? To je dostihová podkova s  ocelovým plátkem. Je z hliní

ku, aby byla co nejlehčí. A  podívejte se tady na toho.“ Zvedl

kopyto koně, jehož tělo bylo natolik rozložené, že jeho světle

osrstěná kůže pukla, jakmile mu zkroutil nohu. „Tohle jespe

ciální banánová podkova, znovu hliníková, aby byla lehká, ale

s ocelovou čapkou, aby měl kůň v promáčeném terénu lepší

odpich.“

„Takže to nejsou nechtěná zvířata z  jezdeckých stájí?“ ze

ptala se ho Katie. „Nebo trucovití klusáci, kteří už doklusali?“

„Vůbec ne,“ odvětil Tadhg. „V corkském hrabství každoročně

vyzvedneme přes dvě stovky zatoulaných nebo zraněných či

nechtěných koní. Je jasné, že tenhle problém je čím dál vět

ší. Obyčejní lidé střední třídy si už nemohou dovolit chovat

koně pro děti, jak to bývalo dříve, a často je prostě vyženou

někam na pole, kde je nechají. Pak jsou tu kočovníci, jak říkáte.

Tvrdí, že své koně milují, ale nemají vůbec představu o tom, jak

by se o ně měli správně starat. Snažíme se pro ně uspořádat

kurzy o chovu, ale zatrhli nám financování.“

„Nejsou to ale jenom kočovníci, že ne?“ zjišťovala Katie.

„Do stihy jsou masakr — a to i pro koně, které neshazují dolů

z útesu.“


34

„No, to máte úplnou pravdu. Tak strašná nelidskost...V mno

ha irských hřebčincích se každoročně namnoží neskutečné

množství koní. Dělá se to proto, aby si tihle multimilionáři,

kteří hřebčince vlastní, mohli vybrat ty nejlepší a nejrychlejší

jedince. Znamená to ale, že se stovky nechtěných plnokrev

níků musejí nechat utratit. A  také starší koně se posílají na

utracení. Období slávy už mají tihle staříci za sebou a dneska

si nikdo nemůže dovolit se o ně starat poté, co mají takříkajíc

po sezóně. Jedou do Francie do klobás.“

Ukázal na tři kaštanová hříbata, která ležela téměř jedno

na druhém, jako by se k  sobě v  posledních vteřinách života

schoulila pro ochranu.

„Jsou tu také hříbata. Jen se na ně podívejte. Kdyžnepře

žijí prvních osmačtyřicet hodin od narození, chovatel nemusí

platit poplatek za hřebce, kterého ke klisně připustili. Některé

z těch poplatků jsou nekřesťansky vysoké.“

„A kolik se dnes průměrně za pokrytí platí?“ zeptala se Katie.

„Za některé hřebce se dřív platilo i čtvrt milionu eur, to ale

bylo v době, kdy byl byznys na vzestupu. Dnes nemohou chtít

tolik, po ekonomické krizi, ale pořád to mohou být desítkyti

síc, a když během jedenáctiměsíčního období březosti klesne

cena koně, tak to má to hříbě víceméně spočítané. Buď bude

potraceno, nebo se mu stane nějaká ‚nehoda‘ hned po narození.

Chovatelé dnes mají štěstí, když za hříbě na aukci dosta

nou pár stovek, a i když se jim tak nepodaří pokrýt náklady,

nechají někteří chovatelé hříbata v aukčním domě. Co jiného

pak s nimi máte dělat? Po jedné aukci poslali na jatka osmnáct

hříbat. Osmnáct!“

Odmlčel se a  rozhlédl se po pláži s  hromadami mrtvých

koní. Hřívy a ocasy některých zvířat povlávaly ve větru jako

potrhané vlajky a rozedrané uniformy na konci krvavé bitvy.


35

„Nechápu, proč nás lidé, kteří tyhle koně shodili sem dolů,

nejdřív nekontaktovali,“ řekl trpce. „Mohli to udělat anonymně.

Myslím, že se dobře ví o  tom, že utrácíme koně jen jako po

slední možnost a snažíme se udělat všechno pro to, abychom

jim našli útulek. Tak proč tohle? Je to tak, komisařko. Tohle

je jedním slovem masakr.“

„Předpokládám ale, že všichni mají mikročipy — tedykro

mě hříbat. Měli bychom být schopní zjistit, kdo jsou jejich

majitelé.“

„Doufejme. Mluvil jsem s  jedním technikem od vás a do

hodli jsme se, že se těla nechají převézt do Dromsliga. Máme

tam prázdnou halu, kde je můžeme slušně uložit a provéstpo

řádné ohledání.“

Všichni vylezli zase nahoru na útes. Když se Katie přehoupla

přes jeho okraj, jen stěží popadala dech a žaludek mělanepří

jemně sevřený. Detektiv Horgan jí podal ruku, aby jí pomohl

s několika posledními kroky mezi skalami.

„Děkuju mockrát,“ zasupěla. „Myslela jsem, že tonezvlád

nu.“

Na místo dorazily další dva hlídkové vozy a Katie zahlédla

čtyři reportéry, jak postávají u land cruiseru, kouří a baví se

s  policisty. Byl mezi nimi i  Dan Keane z Examineru a  Jean

Mulli ganová z Echa, jen dodávka televize RTÉ se ještě neob

jevila, a ani Fionnuala Sweeneyová ze Zpráv v devět. Než ale

zašla za reportéry, vydala se Katie ke svému autu. Nasedla na

místo spolujezdce, a aby se zahřála, nastartovala motor. Poté

vytáhla z  přihrádky krůtí sendvič a  začala ho klidně žvýkat,

i když v krku stále ještě cítila zápach mořských řasa rozklá

dajícího se masa.


36

Otevřela lahev jablečné a černorybízové limonády, kterou

si přivezla s  sebou, a  krátce si lokla. Vtom se najednou bez

důvodně rozplakala. Ohlédla se k  hloučku techniků a repor

térů, kteří se shromáždili u okraje útesu, a ulevilo se jí, když se

ujistila, že se nikdo z nich nedívá jejím směrem. Otřela si oči

kapesníkem, ale stále cítila v krku knedlík a další soustosend

viče už si nedala. Zabalila chléb do alobalu a vrátila ho zpět do

přihrádky.

Dan Keane z Examineru k  ní přistoupil jako první, hned jak

se vrátila ke kraji útesu. Rychle naposledy potáhl z  cigarety

a potom nehty uštípl oharek a nedopalek si strčil za ucho. Jean

Mul liganová, žena kolem padesátky s buclatými tvářemia še

divými nepoddajnými vlasy, spěchala hned za ním. Byla to

zkušená novinářka, která se nedávno, po smrti svého manžela,

vrátila jako reportérka do Echa.

„Dobré ráno, komisařko!“ zavolal na ni Dan. Musel křičet,

protože vítr burácel a  rozezvučel i  stébla vysoké trávy, jako

by všude kolem nich mezi zuby pískalo tisíc malých chlapců.

Reportér vytáhl z náprsní kapsy pršipláště poznámkový blok,

ale hned si musel rukou na hlavě přidržet klobouk, aby mu

ho vítr neodnesl. Jean Mulliganová si připravila digitálnízá

znamník, ale i  ona si držela klopy kabátu, aby jí nepleskaly

do tváře.

„Ten váš člověk z ISPCA říkal, že dole na pláži napočítaldva

cet tři mrtvých koní.“

„Možná je jich víc,“ přiznala Katie. „Jistě to budeme vědět,

až od sebe těla oddělíme a všechna je vyzvedneme nahoru.Ně

která jsou v pokročilém stadiu rozkladu, takže teď není snadné

dobrat se finálního počtu.“


37

„Nebyla na břeh vyplavena, nebo ano, komisařko?“ zepta

la se Jean. „Tím myslím, jestli ti koně nebyli zahnaní do vody

z  nějaké pláže někde jinde na pobřeží. Nebo nebyli vyhoze

ní z lodi? Nemohl je někdo přepravovat na trajektu, který se

potopil? Možná je tam vyplavil příliv.“

„Ne, Jean, důstojník z ISPCA si byl docela jistý, vzhledem

k povaze zranění těch zvířat, že je někdo buď shodil z útesu,

nebo je nahnal přes jeho okraj. Mají téměř všichni polámané

nohy a někteří z nich i zlámaný vaz. Nejen to. Nebyli všichni

shozeni nebo zahnáni dolů ve stejnou dobu. Vzhledemk růz

ným stadiím rozkladu tam dole musejí některá těla ležet už

dost dlouho, možná až dva měsíce. Další jsou tam relativně

krátce.“

„Jeden z  těch koní byl stále naživu, když se na ně při

šlo, že ano?“ zeptal se Johnny Byrne. Byl to mladý novinář

na volné noze, který dodával reportáže novinám Corkman

v  Mal low a Southern Star v  Skibbereenu a  také corkskému

Rádiu 96 a Red FM. Měl kudrnaté blond vlasy a akné a Katie

si říkala, že je příliš mladý na to, aby byl reportér — ačkoli už

dvakrát nebo třikrát dal policii tip, díky němuž se podařilo

najít mladistvé, kteří utekli z domova, a zatknout dealerypro

dávající extázi v místních klubech.

„Ano, Johnny, jeden kůň byl stále naživu, ale byl tak vážně

zraněný, že musel být utracen.“

„Mohla byste nám říct, kdo ty koně vlastně našel?“ zeptala

se Jean.

„To nemůžu. Můžu k tomu říct jen to, že to byli dva nevinní

lidé na procházce. Žádali, aby jejich jména zůstalanezveřejně

ná, a my jejich obavy chápeme. Způsob, jakým se někdo těch

nebohých zvířat zbavil, je zjevně trestný, i když je ještě brzy

na to, abych vám řekla, co všechno z toho vyplývá.“


38

„Dovolíte našemu fotografovi, aby slezl dolů na pláž a udělal

pár snímků?“ zeptal se Dan Keane, ale bylo to spíše oznámení

než otázka.

„Ano, samozřejmě. Čím více se o  tom bude psát, tím lépe.

I když to nebylo provedeno najednou, shodit téměř dva tucty

koní z  osmdesátimetrového útesu není něco, co by se dalo

udělat úplně nenápadně. Někdo musel něco vidět a to by nám

mohlo poskytnout užitečné vodítko.“

„Máte představu o tom, odkud ti koně pocházeli?“ zeptala

se Jean.

Katie věděla, že nemá cenu zatajovat, že se jednáo plno

krevníky. Dan Keane byl na dostizích jako doma a hnedpo

zná, o jaké koně se jedná, i když je mnoho těl už v rozkladu.

V  každém případě by mu okamžitě napověděly jejich pod

kovy.

„Ještě nevíme, jestli pocházejí z jedné konkrétní stáje nebo

z několika různých, ale zatím se nám podařilo zjistit, že jsou

to všechno dostihoví plnokrevníci.“

„Dostihoví koně? Všech třiadvacet?“ chtěl vědět Johnny

Byrne.

„Jak už jsem vám řekla, neměli jsme ještě příležitost je

všechny prohlédnout, ale podle toho, co jsme zatím viděli, se

zdá, že do této kategorie spadají všichni.“

„Ale kdo by shodil třiadvacet dostihových koní z útesu?Pro

boha, proč by to dělal?“

„Je to asi někdo, kdo nechtěl platit za jejich legální utracení,

řekl bych,“ vložil se do hovoru Dan Keane. „Nebo někdo, kdo

nechce, aby se vědělo, že jsou právě tihle koně mrtví.“

„No, musíme zvážit obě možnosti,“ řekla Katie. „Všichni by

měli mít mikročipy, samozřejmě, což by nám mělo pomocivy

pátrat jejich majitele.“


39

„Tak tohle bude ještě zajímavé,“ poznamenal Dan Keane.

„Jen si představte všechny možné důvody, proč někdo nechce,

aby se vědělo, že je závodní kůň mrtvý. Ať už to bude cokoli,

můžete si vsadit na to, že jsou za tím peníze, a to velký balík.“

„Na takový závěr je zatím moc brzy,“ upozornila ho Katie.

„Nechci zatím nikoho obviňovat, ne dokud nezískáme nějaké

věrohodné důkazy o tom, odkud ti koně pocházejí a kdo se jich

mohl chtít zbavit a proč. Samozřejmě bychom uvítaliinforma

ce od každého, kdo by nás mohl navést k odhalení, co se tady

stalo. Viděl někdo přepravu mrtvých koní v nějakém pick-upu?

Nebo přívěsy na koně, které by mířily k Nohovalskému zálivu?

K  dispozici je důvěrná linka policie  — 1800 666 111. Nikdo se

nedozví, že jste nám volali, tím si můžete být jistí.“

„Jak chcete ty koně z pláže vyzvednout?“ zajímal se Johnny.

„Tak to zatím nemám představu,“ připustila Katie. „Před

pokládám, že sem budeme muset dostat jeřáb nebo něco ta

kového. Těla převezeme do útulku pro koně v Dromsligu kvůli

důkladnému ohledání. Jakmile budu mít víc informací,probe

ru to s ISPCA a Weatherbys4 a s oddělením ministerstvazemě

dělství, dále pak s oddělením pro dopravu, turismus a sporty

a s radou hrabství.“

„A co s Horse Racing Ireland5?“

„S  těmi samozřejmě také. Ale víc vám říct nemohu  — ne

kvůli utajení, ale proto, že zatím víc nevím.“

„Jedno se vám musí nechat, paní komisařko,“ poznamenal

Dan Keane, zastrčil si zápisník do náprsní kapsy a chňapl po

klobouku, který mu odlétal z  hlavy. „Nikdy se nebojíte říct

pravdu, viďte?“


40

5

Strážmistryně Ni Nuallánová zabočila k  bráně kláštera Bon

Sauveur a mezi vysokými kamennými zdmi projela na svažité

parkoviště. Vystoupila z auta a vyrazila ke krytému klenutému

hlavnímu vchodu. Zatahala za kované madlo od zvonu u dveří

a všimla si, že začíná pršet.

Gotický klášter byl šedý a v drobném dešti vypadal ještě

pochmurněji. Na vzdáleném konci pozemku stála kapleo šesti

bokém půdorysu s vějířovitými vitrážovými okny a třípatrová

kolej se svažující se břidlicovou střechou. Zahrada bylapotem

nělá kvůli tisům, skloněným jako hrbáči, z nichž odkapávala

dešťová voda.

Uběhla asi minuta, ale ke dveřím stále nikdo nepřicházel.

Strážmistryně Ni Nuallánová zatahala za madlo ještě jednou.

Žádné zvonění nepostřehla, takže nemohla vědět, jestli jině

kdo slyšel.

Už se po madle natahovala potřetí, když zaslechla rychléše

lestivé kroky měkkých podrážek. Dveře se otevřely jen natolik,

aby za nimi bylo možné zahlédnout bledý obličej mladé ženy.

Měla na sobě bílý řeholnický oděv s bílým závojem a škapulířem,

takže v tmavém interiéru kláštera vypadala téměř jako duch.

„Dobrý den, jak se máte,“ pozdravila strážmistryně NiNual

lánová a  zvedla ženě k  očím svůj služební průkaz. „Jsem od

policie a  ráda bych si promluvila s  vaší představenou, jestli

je to možné.“

„Omlouvám se,“ řekla mladá žena s vadou řeči. „Mámezrov

na rozjímání.“


41

„Mrzí mě, že ji musím vyrušit, ale je to důležité. Myslíte, že

byste mi ji mohla zavolat?“

„Ne, ne, nemohu ji rušit.“ Mladá jeptiška se ohlédla, jako by

už teď měla obavy, že jí matka představená přijde vyčinit za to,

že otevřela dveře a baví se s cizími lidmi v době, kdy by měla

tiše rozmlouvat s Bohem.

„Řekněte jí, že jedna bývalá členka vašeho řádu bylazavraž

děna. Sestra Bridget Healyová. Byla klientkou domus opatrov

nickou službou Mount Hill.“

„Ne! Opravdu?“ mladá žena si přitiskla dlaň na ústaa vytřeš

tila hnědé oči. Nenosila samozřejmě žádný make-up a  obočí

neměla vytrhané, ale strážmistryně Ni Nua



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist