načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavé léto - Jan Bauer

Krvavé léto

Elektronická kniha: Krvavé léto
Autor:

Děj historické detektivky se odehrává bezprostředně po olomoucké vraždě posledního přemyslovského krále Václava III., v období plném zvůle, násilí a nejrůznějších kriminálních ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 225
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj historické detektivky se odehrává bezprostředně po olomoucké vraždě posledního přemyslovského krále Václava III., v období plném zvůle, násilí a nejrůznějších kriminálních činů. Hlavním hrdinou je královský soudce vladyka Melichar z Roupova, stárnoucí šlechtic, který už dávno ztratil někdejší ctižádost a rozhodnost. Nevyjasněné okolnosti královy smrti, kterou nedokáže vyšetřit, ho staví do nepříznivého světla před novým panovníkem, Václavovým švagrem Jindřichem Korutanským. Vladyka Melichar raději odchází z Prahy na svou tvrz Roupov, kde se jeho životní situace ještě více zkomplikuje. Jeho manželka trpí podivnou chorobou a tamní kaplan Zachariáš rozšiřuje, že je posedlá ďáblem. Kromě toho jedné noci kdosi vypálí sousední tvrz a pobije celou rodinu jejího majitele Viléma z Jelení.

Související tituly dle názvu:
Krvavé léto Krvavé léto
Bauer Jan
Cena: 149 Kč
Krvavé příběhy z hradů a zámků Krvavé příběhy z hradů a zámků
Krumlowský Felix
Cena: 129 Kč
Krvavé jahody Krvavé jahody
Kupka Jiří S.
Cena: 259 Kč
Krvavé země Krvavé země
Snyder Timothy
Cena: 199 Kč
Krvavé územie Krvavé územie
Snyder Timothy
Cena: 680 Kč
Zákazníci kupující zboží "Krvavé léto" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Bauer

Případy

královského soudce

Melichara

Jan Bauer

Případy

královského soudce

Melichara

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


© Jan Bauer, 2015

© Nakladatelství Brána, 2015

ISBN 978-80-7243-808-2


MOT TO

Když pak král Václav dorazil do města Olomouce

a bydlil v domě děkana hlavního chrámu,

žalostný osud a úděl politováníhodný zabránil mu

v pokračování, bohužel na počatém pochodu.

Neboť tento Václav posud zcela mladistvý,

král český a dědic zákonitý a poslední,

jediná naděje lidu českého, zřítelnice,

jež vší péčí měla být opatrována, květ onen nachový,

kvítek, pravím, žádoucí a velmi milováníhodný,

podsečen, uschl, sklesl a zahynul.

Neboť právě tento král, ozdoba vlasti, útěcha lidu

jediná pozůstalá, světlo a kořen Čech,

smrtelnými proklán jsa ranami zahynul a odešel...

Kronika zbraslavská


Krvavé léto

7

1. kapitola

„U ďasa, tohle se nemělo stát, “ zamumlal si do vousů královský soudce Melichar z Roupova, statný, asičtyřicetilet ý mu ž s osmahlou vrásčitou tváří a dlouhými silně prošedivělými vlasy. Svými svalnatými pažemi rozrazil hlouček běsnících zbrojnošů obklopujících to, co zbylo z nápadně vyzáblého chlapíka, který před chvíli notně rozrušen vyběhl z královy ložnice. Teď tu ležel v krvi na zemi a jeho hubené tělo bylo poseto několika tucty krvavých ran.

„Kdo je to?“ zeptal se soudce přísně hlasem navyklým poroučet. Nejblíže stojící ozbrojenci jen rozpačitěpokrčili rameny.

„Zabil přece krále,“ zkusil namítnout Ondřej zeLhoty, hejtman královské stráže, rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a v ruce stále držel svůj zkrvavený meč. Měl sice na královském dvoře vysoké postavení, ale zdaleka ne takvysoké jako Melichar z Roupova. Teprve v této chvílizapochyboval o tom, zda se on a jeho muži zachovali správně. Každopádně to teď bohužel vypadá, jako by tím chtěli zahladit vlastní provinění. Jejich úkolem bylo hlídat krále Václava jako oko v hlavě a zatím se k němu za jejich zády vplížil tenhle střízlík. A aby to napravili, málem ho ve své horlivosti rozsekali na kousky.

„Já vím, pane soudce, udělali jsme chybu,“ neochotně přiznal Ondřej, protože věděl, že takové přiznání může alespoň trochu umenšit soudcův hněv. „To je asi tím horkem,“ vymlouval se. „Chlapům to už z toho přestává myslet.“

Jan Bauer

8

„Koukám, že tobě taky, hejtmane,“ ironickypoznamenal Melichar a dumal přitom, co by měl nejdřívepodniknout. Všichni zbrojnoši kolem napjatě čekali, jaké budou jeho příkazy.

Soudce však chtěl především zjistit, co se stalo spanovníkem: „Kde je král? Viděli jste ho?“

„Leží na posteli. Má v těle tři bodné rány,“ poznamenal kdosi z hloučku. Všichni krále Václava spatřili a uznali, že to prostě má za sebou.

„Zavolejte felčara!“

„Myslím, že to je zbytečné,“ zkusil namítnout hejtman Ondřej. „Sám jsem ho viděl. Tělo Jeho Milosti už vychládá.“

„Tak sežeňte královského podkomoří ho pana Rajmunda!“

Melichar z Roupova se pohyboval na královskémdvoře dost dlouho na to, aby pochopil, že stane-li se malér, a tohle byl malér jako hrom, tohle byla skutečná tragédie, je potřeba hodit starosti na někoho s ještě vyššímpostavením, a tím byl právě královský podkomoří Rajmund z Lichtenburka, za panovníkova života jehonejoblíbenější dvořan. Ať se teď pan Rajmund stará! Jenže co naplat, tím ze sebe Melichar své povinnosti nesejmul. Jakokrálovský soudce měl tuhle vraždu vyšetřit, zjistit kdo byl ten mrtvý vrah a proč mu mladičký Václav tolik vadil, že se k němu vplížil s dýkou a třikrát bodnul do jeho spícího těla. Ale od vraha, když už je také po smrti, se to nikdo nedozví.

„Nesahejte na něj! “ přikázal zbrojnošů m, čímž mínil rozsekané tělo pravděpodobného atentátníka. Teprve pak v doprovodu hejtmana Ondřeje vstoupil do domu kapitulního děkana, aby se podíval na mrtvého Václava. Krále našli v jeho komnatě a vypadal, jako by jen

Krvavé léto

9

spal. Ležel na posteli se sametovými nebesy, která zjevně

sloužila k tomu, aby na nocležníka napadal ztrámové

ho stropu roztodivný hmyz. Mladičký král se i ve smrti

tv ář il tak jako zaživa. Smrtelná rána byla hned ta první,

vrah byl zřejmě v zabíjen í zkušený, a tak nebožtíkovi,

i když už vypustil duši, zůstal na rtech onen pohrdavý

úsměv, kterým obvykle dával všem najevo, že je něčím

víc než oni. Ani útěk z Uher, odkud ho musel otecdo

slova vysekat meči českého vojska, ani otcova smrt,po

dobná sp íš e dlouhé bolestné agónii, ho nijak nezměnily.

Býval to od dětských škorniček domýš liv ý fracek a to mu

zůstalo. Což o to, přemyslovská rodina se vždycky do

mnívala, že nad ni není. Otakar, děd mrtvého, nikdyne

překousl pokořen í Habsburkem Rudolfem a jel si kves

nici Dürnkrut do předem ztracené bitvy, což všichni až

na něho tušili, pro smrt. Stejně tak Václav toho jména

druhý, od mládí sice stonavý, nicméně natolik pyšný, že

se mu v tomto ohledu těž ko mohl kdo rovnat. Melichar

z Roupova o tom věděl své, třebaže právě tomutopanov

níkovi vděč il za svůj významný královský úřad. Alemla

dý Václav toho jména třetí, který tu teď před ním ležel

mrtvý na posteli, ještě sv é předky překonával značnou

prchlivostí, danou mládím a nezralostí a také tím, že ho

jeho nejbližší dvořané, tedy předevší m Rajmund zLich

tenburka a Hynek z Dubé, povzbuzovali v přesvědčení

o vlastní výjimečnosti. Jeho otec, Václav II., by byljedi

ný, kdo by ho dokázal usadit a usměrnit. Ale ten bylbo

hužel mrtev. Když o tom tak soudce přem ýš lel, dospíval

k názoru, že právě povaha mladého Václava mu přivolala

smrt. Kdo ví, koho urazil, čí hrdosti se dotknul, komu

obrazně řečeno šlápl na kuří oko. Ani král, jemuž je jeho

moc svěř en á od Boha, nemůže beztrestně urážet aponi

žovat muže ve svém okolí.

Jan Bauer

10

Dva jáhnové právě zvedali Václavovo tělo z postele a naložili na nosítka, aby ho odnesli do sousedníhokostela jeho svatého jmenovce a zemského patrona, kde bude vystaven na márách a zdejší kněží a řeholníci se budou modlit za spásu jeho duše. Kdepak asi je královna Viola? Jestlipak už ví, že je mladičkou vdovou? A dojde to vůbec té blonďaté holčičce, která je ještě zpola dítětem? Ach, to bude zase hysterická scéna, pomyslel si se vším smířený Melichar. Dovedl si představit, že ji Václava sestra Anna rychle odklidí někam do kláštera a ta chudinka k tomu nestačí říci ani „bé“.

„Jak to, že se vrah dostal se zbraní v ruce do královy ložnice?“ vyštěkl Hynek z Dubé, druhý z oblíbených Václavových dvořanů, který se tu nečekaně objevil. „To si někdo odskáče!“ zahrozil sevřenou pěstí někomu dosud neznámému.

Hejtman Ondřej by se byl nejraději propadnul. Teď bude všechno na něm. A ještě se na něj mračí soudce Melichar. Ach, ta zpropadená služba u dvora! Včeracelou noc pánové s králem popíjeli a vykřikovali, jak pokoří toho kujavského vévodu Vladislava, který se dovolil vzepřít se legitimnímu polskému králi Václavovi, jak mu utrhají uši, uřežou koule a kdoví co ještě dalšího. Víno teklo proudem a není divu, že nevyspalý panovník si šel po obědě lehnout, aby dospal, co v prohýřené nocizanedbal. Jenže na to zřejmě čekal vrah.

„Zjisti, kdo je ten rozsekaný na dvoře!“ přikázalOndřejovi soudce Melichar a hejtman toho okamžitě využil, aby se ztratil z blízkosti pana Hynka z Dubé, od něhož mu nehrozilo nic dobrého.

Mezitím se už do královy ložnice dostavili i přivolaný Rajmund z Lichtenburka, a navíc i kancléř Petr Angeli, věčně zachmuřený prelát v černém taláru. „To jeneštěsKrvavé léto

11

tí! Bůh trestá českou zemi! V krátké době zemřeli hned

dva panovníci, domácí dynastie vyhasla v mužské linii,“

mumlal si spíše pro sebe. Zdálo se, že sice všichni jsou

vyděšeni, ale doopravdy nikdo nedoceňuje, co se vlastně

stalo. K dovršení všeho přiběhla i královna Viola vdorovodu celého houfu dvorních dam, a když spatřilaVáclavovo mrtvé tělo na nosítkách, hystericky se rozplakala,

poklekla před nosítky s jeho tělem, lomila rukama, jak to

vídávala při úmrtích v rodném Těšínsku, a její družky ji

horlivě napodobovaly. Takové scény se Melichar obával

ze všeho nejvíce.

„S tažením do Polska je konec. Musíme rozpustitvojsko,“ do všeobecného nářku pronesl jako téměř vždyvěcný podkomoří Rajmund. V mrtvém králi sice rozněcoval žádostivost a fantazii, ale když teď byl Václav po smrti, Rajmund myslel především v pražských groších zkutnohorského stříbra. „Nebudeme přece platit vojáky, když král odešel k Pánu!“ Už teď se však Lichtenburk obával, že bude muset z královské pokladny vyplatit alespoň velitele a hejtmany a o to méně zbude grošů pro něj. „Musíme také okamžitě vyslat posly se zprávou o Václavověsmrti do Prahy ke královu švagrovi, pověřenému zemskému správci Jindřichovi, který se nyní vlastně stává českým a polským vládcem.“ Rajmund se samozřejmě chystaltakovou zprávu opatřit vlastním podpisem a pečetí, abynovému vládci bylo jasné, o koho se může především opřít.

„Na panovníka se korutanský vévoda ale vůbecnehodí,“ poznamenal Hynek z Dubé. „Měli bychom si nyní krále sami zvolit, jak to odpovídá zemské tradici.“

„Václav se na kralování také nehodil,“ odsekl na toRajmund.

„Proto jsi ho tahal po pražských krčmách a hampejzech, co?“ rýpnul si Hynek. Ani v tak truchlivém okaJan Bauer

12

mžiku královy smrti nedovedli ti dva šlechtici překonat

vzájemnou nevraživost.

Lichtenburk však Hynkův výpad tentokrát přešel,protože si všimnul postávajícího královského soudce Melichara. Výsměšně na něj pohlédl a prohlásil: „Teď to bude na tobě, soudce. Chci vědět, kdo je ten vrah, kdo hoposlal, proč se tak snadno dostal do královy ložnice a proč ho královští strážci na místě ubili. A zjisti mi to nejlépe do zítřejšího večera!“

Pak se Lichtenburk otočil na podpatku a následoval průvod za nosítky s tělem mrtvého Václava. Nad Olomoucí se rozezněly trhavé a naříkavé hlasy zvonůoznamující, že český a polský král, Václav, toho jména třetí, poslední mužský potomek z rodu Přemyslova, odešel na věčnost. Melichar si rukávem otřel pot z čela. Byloskutečně horko k zalknutí. Nebe bylo bez jediného mráčku a slunce spalovalo všechno živé. Chtělo by to pohárvyhlazeného bílého vína, napadlo soudce, ale zatím musel svolávat svou malou družinu, aby vypátrala, pokudmožno co nejvíc o tom, kdo byl ten rozsekaný vrah vlastně zač.

Krvavé léto

13

2. kapitola

„Pane soudce, vyptával jsem se na toho mrtvého, nebo sp íš e rozsekaného, po celém ležení, ale nikdo nic neví,“ přiběhl k Melicharovi navečer jeho pomocník a zároveň komorník, prostě taková holka pro všechno, asidvacetiletý uhrovitý mládenec jménem Božetěch. Jeho otec, zeman odkudsi od Prachatic, si přá l, aby se stal knězem, a poslal ho na školu při vyšehradské kapitule s tím, že pozdějiodejde studovat do vlašsk é Bologně. Jenže Božetěchovi vpražském souměst í jako by narostla kří dla. Latinský jazyk sice zvládnul, teologii už méně, zato vymetal všechny hampejzy ve Větší m Měst ě pražském, a když se pak na nože porval o jakousi kurvu, ocitl se v městské š atlavě a se školou byl konec. Zcela náhodou se setkal s královským soudcem Melicharem, který se zpravidla podobnými drobnýmilaáliemi nezabýval. Jenže Božetěch ho zaujal. Z jeho tváře vyčetl něco, co mu připomnělo vlastní bujné mládí, a navíc zjistil, že ten býval ý studiosus je chytrý, výmluvný a má dobré srdce. Ostatně právě ta dobrota srdce ho přivedla do rvačky, protože bránil jednu prodejnou děvu. Ta holčina za to sice nestála, ale soudce Melichar právě postrádalpomocníka, na něho ž by se mohl spolehnout, a tak Božetěcha přes rychtář ovo brblaní vytáhl ze šatlavy a zaměstnal u sebe.

„Tak se ptej dál a pospěš si! Všiml jsem si, že se vojsko rozchází, tak aby nám neodešli ti, kteří by mrtvého mohli znát.“

Melichar si rukávem otřel pot z tváře a vydal se do krčmy U stříbrné hrušky, která se nacházela přímo pod

Jan Bauer

14

olomouckým hradem. Sotva vstoupil dovnitř, nadechl se

kouře z otevřeného ohniště uprostřed, na němž dvěženštiny v šedých plachetkách zakrývajících jim vlasy, a ve

skoro až na paty jim sahajících a v pase přepásanýchkošilích nejasné světlé barvy, opékaly několik kuřat. Po obou

delších stranách stolu stály hrubě tesané lavice, na nichž

seděli většinou královští zbrojnoši, najatí žoldnéři a také

několik místních měšťanů, kteří spíše než řádné řemeslníky připomínali hospodské povaleče. Každý měl před

sebou kameninovým džbánek s ječným pivem a vedli řeči

o tom, co teď bude po králově smrti.

„To není samo sebou,“ mínil jakýsi voják vrozepnutém kabátci. „Krále Václava dal zabít Korutanec, aby se zmocnil trůnu.“

„Blbost,“ okřikl ho druhý, vytáhlý žoldnéř srozježenými vlasy. „To bylo dílo Habsburků. Vsaďte se, oč chcete, že teď římský král Albrecht vyhlásí Čechy za odumřelé říšské léno a dosadí nám některého ze svých synů.“

Pak si muži u stolu všimli Melichara a honem mu dělali místo na lavici. „ Jen se mezi nás posaď, pane královský soudce. Na tobě je vidět, že jsi mužem spravedlivým anestydíš se za obyčejn é lidi,“ uvítal ho zbrojnoš, který před tím obviňoval Jindřicha Korutanského z vraždy svého švagra.

Popravdě řečeno důvod, proč si Melichar vybral právě krčmu U stříbrné hrušky, nespočíval ani tak v tom, že by chtěl stolovat s prostými vojáky. Spíše se sem uklidil proto, aby nemusel poslouchat případné výtky pánůRajmunda z Lichtenburka nebo Hynka z Dubé či některého z dalších královských úředníků. Sám byl pouhýmvladykou a královským soudcem a stal se jen jakýmsirozmarem krále Václava II. Páni v královské radě ho považovali za pouhého povýšence, který se s nimi nemůže rovnat, a dávali mu to také znát. Melichar si na to zvykl, ostatně

Krvavé léto

15

nic jiného mu nezbývalo, na přezíravé chování radějinereagoval a respekt si zjednával svým důvtipem adůslednou spravedlností. Držel se zásady, že zlo má býtpotrestáno, ať ho spáchal kdokoliv. Sice mu to občas zavíralo

dveře některých panských sídel, ale zároveň přidávalo na

vážnosti a důvěryhodnosti.

„Vzácný pane,“ naklonila se k němu jedna ze dvou ženštin, které na otevřeném ohni pekly kuřata, „vidím, že patříš ke královským úředníkům. Pro takové mám něco lepšího než tady pro obyčejné kmány.“

„Ale hubu mám stejnou jako oni,“ usmál se Melichar.

„Nedáš si, vzácný pane, jelení játra pečená na roštu? Sama jsem je nakládala do medu.“

Královský soudce byl labužník a chutná krmě, byť na to nevypadal, patřila k jeho slabostem.

„Nu což, dobrá ženo, když jinak nedáš.“ V duchu se už předem olizoval. V takovém vedru nechtěl žádné teplé jídlo a jelení játra, vyhlášená lahůdka, měla tu přednost, že se podávala za studena. „A samozřejmě mi přines džbán piva!“ poroučel Melichar.

„Slyšel jsem, že tě oslovili jako královského soudce, pane,“ obrátil se na něj německy zrzavý žoldnéř na druhé straně stolu.

„Slyšel jsi správně,“ pokývl hlavou Melichar,myšlenkami už soustředěný na jelení játra.

„Přitáhli jsme z Durynska, abychom pomohli českému králi,“ začal rozvláčně.

„No a?“ povzbudil ho soudce.

„Jenže teď nedostaneme žold.“

„Jak to? Královský podkomoří pan z Lichtenburka vás přece musí podle smlouvy vyplatit.“

„V tom se nevyznám. Jsem jen obyčejn ý pacholek od koní a najal mne můj pán urozený ryt íř Konrád z Botenštejna.“

Jan Bauer

16

„Tak tě vyplatí on,“ odsekl Melichar a s povděkempřijal džbán studeného piva.

„Nevyplatí. Rytíř z Botenštejna totiž zmizel.“

„Asi utekl i s penězi,“ odbyl zrzavce soudce a zhluboka se napil.

„To by rytíř z Botenštejna nikdy neudělal. Znám ho dlouho.“

„Třeba se ještě objeví.“ Melichar už chtěl mít od toho dotěrného Durynka pokoj, ale ten se nedal jen tak odbýt.

„Mohl bys ho, pane, jako královský soudce dát hledat? Ono je to všechno hrozně divné. Včera večer měl rytíř Konrád návštěvu. Vím, že s někým mluvil o penězích a nějaké peníze dostal. Proč nám je tedy nerozdělil?“

Soudce pokrčil rameny: „Nemohu ti pomoci. Nevím, co bych pro tebe mohl udělat.“

„Můžeš za mne zaplatit pivo?“

Byla to sice od zrzavce drzá neomalenost, ale Melichar chtěl mít už od něj pokoj. Za celý den toho měl právě dost. Jenže ve chvíli, kdy už sahal po svém měšci spenězi, aby se zbavil Durynka, probudil se v něm instinkt vyšetřovatele. Napadla ho otázka, zač mohl včera večer dostat rytíř Konrád peníze? Z královské pokladnice jistě nebyly, protože nebyl důvod někoho vyplácet, tažení do Polska teprve začínalo. Ale třeba byl rytíři Konrádovi někdo dlužný a přišel splatit svůj dluh. Snad. Co když se jednalo o něco jiného? Třeba ta včerejší návštěva po Konrádovi něco chtěla a peníze dostal jako zálohu předem. Jenže za co?

„Poslechni, co byli zač ti muži, co včera večer navštívili tvého pána?“

„Myslím, že nějací šlechtici. Na to, že bylo teplo, měli na sobě dlouhé černé pláště a kápě natažené přes hlavu.

Krvavé léto

17

Ty se přece v létě v takovém horku nenosí. Spíš jsem měl

dojem, že nechtějí, aby je někdo poznal.“

„Viděl jsi dneska svého pána?“

„Ne. Však proto jsem se na tebe obrátil, pane soudce.“

„Zajímavé,“ zamumlal spíš pro sebe Melichar. Včeravečer někdo dal peníze veliteli oddílu Durynků Konrádovi z Botenštejna a ten se hned následující den ztratil. Shodou okolností byl tentýž den zavražděn česk ý král Václav III. „Víš ty co?“ vybafl soudce na Durynka. „Pojď hned se mnou! Potřebuji si něco ověřit.“

Pak se Melichar otočil na kuchařku, která mu nabízela jelení játra: „Tu tvou pochoutku si dám později!“ Amilého zrzavce vyvlekl ven před krčmu.

Venku se už mezitím zešeřilo. Oba muži vešli doolomouckého hradu a soudce postřehl, že po králově smrti zjevně opadla kázeň vojska. Bránu nejenže nikdo nehlídal, ale ani před děkanským domem a u kostela svatéhoVáclava nepotkali jediného zbrojnoše. Vnitřek chrámu byl ozářen svícemi a ozývalo se odtud mumlání kněží,řeholníků a jáhnů, kteří se modlili za spásu královy duše. Před márnicí seděl jednooký hrobník a dloubal se v nose prsty špinavými od hlíny. Jakmile uviděl královského soudce se zrzavým Durynkem, vyskočil a uctivě se uklonil.

„Máš tam toho nebožtíka?“

„Jo, pane soudce, už v tom horku pěkně smrdí.“

Údajný atentátník se opravdu začínal v horkurozkládat. Byl nejvyšší čas ho dát pohřbít. Jeho tělo leželo na márách přikryté šedou plachtou.

„Pojď sem,“ vyzval Melichar Durynka, ale tomu se zjevně dělalo špatně a musel se moc přemáhat, aby seneozvracel. Ale soudce jeho obtíže zjevně přehlížel. Strhl z rozsekané mrtvoly plachtu a zeptal se ho: „Kdo je to? Neznáš ho náhodou?“

Jan Bauer

18

Zrzavec vypoulil oči na hlavu, kterou kdosi doslova rozsekl mečem na dvě půlky. Z rozbité lebky vytekl mozek a vousy byly plné zaschlé krve, která se po onom úderu vyvalila mrtvému z úst. Durynk zalapal po dechu, celý se ohnul a začal dávivě zvracet. Melichar počkal, až ze sebe dostane úplně celý obsah svého žaludku a pak se zeptal:

„Není to náhodou rytíř Konrád z Botenštejna?“

Durynk jenom přikývl, znovu se předklonil a mělpocit, že vyzvrátí i vlastní střeva.

Krvavé léto

19

3. kapitola

„Krále Václava zabil rytíř Konrád z Botenštejna,“oznámil soudce Melichar královskému podkomořímu Rajmundovi z Lichtenburka tónem, jako by hlásil, že zítra bude opět pořádné horko.

„Víš to jistě?“ podezíravě se zeptal podkomoří.

„Jeden z jeho vojáků ho poznal,“ odvětil Melichar.

„Měl bys dát toho vojáka zavřít. Potřebujeme ho jako svědka,“ poznamenal pán z Lichtenburka.

„Slíbil, že neuteče.“

„Stejně ho dej zavřít do hradního vězení. Téhle pakáži se nedá důvěřovat. Co ti řekl?“

„Prý u toho Konráda z Botenštejna byli včera večernějací lidé a dávali mu peníze. Ovšem, co to bylo za lidi, nevěděl.“

„Hmmm,“ zamyslel se pan Rajmund. „A jak vypadali?“

„Měli na sobě dlouhé černé pláště s kápěmi, zjevněnechtěli, aby je někdo poznal.“

„Takže o nich nevíme vůbec nic,“ povzdechl siLichtenburk. „A co ten Konrád z Botenštejna? Co byl zač? A byl to určitě on, kdo zabil krále?“

„Hejtman Ondřej ze Lhoty se dušoval, že to byl zcela jistě on. Nikdo jiný nepadá v úvahu.“

„A proto ho ti hlupáci na místě zabili,“ zamračil se pan Rajmund. „Měl bych je dát za to zbičovat.“ Řekl to však spíše jen proto, aby dal najevo své rozhořčení nad chováním královské stráže, než aby to myslel vážně. Král Václav III.

Jan Bauer

20

byl mrtev po pouhém roce panování a podkomoří se teď

staral především o to, aby si i za vlády nového krále udržel

svůj výnosný úřad. Tím novým králem bude jistě manžel

Václavovy starší sestry Anny, korutanský vévoda Jindřich.

O tom nebylo sporu. Z hlediska nástupnického práva na

to měl nárok. A tak Rajmund už v duchu přemýšlel, jak

to zaonačit, aby malér s neobjasněnou Václavovouvraždou nepadl na jeho hlavu. Naštěstí tady byl královský

soudce Melichar z Roupova, člověk nepříliš urozený, tedy

pouhého vladyckého stavu, který by se mohl státvhodným obětním beránkem.

„Zjisti, pane soudce, s kým se ten rytíř z Botenštejna vlastně stýkal. Nemůžeš přece předstoupit před zemského správce a budoucího krále Jindřicha s tím, že nevíš, proč byl jeho švagr zabit.“

Melichar na Rajmundův argument přikývl. Co měl také říci? Znamenalo to vyslechnout ještě jednou toho zrzavého Durynka a raději i jeho spolubojovníky z oddílu rytíře z Botenštejna. Snad se něco dozví, ale spoléhat na to nemohl. Královský komoří teď hodil všechno na něj, a když se mu nepodaří objasnit královu vraždu,Korutanec ho jeho soudcovského úřadu pravděpodobně zbaví. Jistou naději pro Melichara byla skutečnost, že teď po Václavově smrti vypuknou v zemi zmatky, při nichž po nějakém selhání královského soudce nikdo aninevzdechne. Páni budou loupit cizí zboží, nejlépe královské, apoddanému lidu otrne a bude drzý a neposlušný, na cestách budou řádit lapkové, pro něž má lidský život pramalou cenu. A navíc horké a suché léto přinese neúrodu anásledný hlad, kupci budou zdražovat, a sousedé se navíc sesypou na České království, především na stříbronosné Hory Kutné, jako vosy na med. Jenže zůstat za tuto cenu královským soudcem se mu příliš nechtělo.

Krvavé léto

21

„Božetěchu, dojdi ke Stříbrné hrušce pro takovéhozrzavého žoldnéře z Durynska,“ poručil svémupomocníkovi, který se právě vrátil z vojenského ležení za hradbami Olomouce. „Poznáš ho snadno, jiný zrzavec tam nesedí. Pan podkomoří si přeje, abychom ho dali pod zámek.“

Božetěch byl zpátky, než se Melichar nadál. „Žádný zrzek tam není. Ptal jsem se po Duryncích a všichni jen krčili rameny,“ hlásil soudci jeho pomocník.

„Dej nám osedlat dva koně. Pojedeme teď do vojenského ležení.“

Byla už úplná tma, když se ocitli v táboře zemskéhotovosti. Polovina stanů chyběla a zbývající vojáci, pokud se právě neopíjeli v olomouckých krčmách, seděli kolem ohňů, zpívali, hádali se a lili do sebe víno a medovinu. Zřejmě jim některý šlechtic dal k dispozici vlastní sudy. V záři ohňů si Melichar všiml korouhve s červenoupětilistou růží nad jedním ze stanů.

„Je tam pan nejvyšší komorník?“ zeptal se strážce vdrátěné košili, který se opíral se o své kopí a unaveně zíval.

„Koho mám ohlásit, pane?“

„Jsem královský soudce Melichar z Roupova.“

„Ach tak. Rač posečkat!“

Strážce zmizel ve stanu a kupodivu byl vzápětí zpátky.

„Pan Jindřich tě očekává, pane soudce.“

Ve stanu ozářeném svícemi ve stříbrném trojramenném svícnu panoval neuvěřitelný nepořádek. Kusy brnění byly naházeny na hromadu s různým šatstvem, po zemi sepovalovalo měděné nádobí a na okované truhlici stálsoudek pravděpodobně s vínem opatřený otočným čepem. Z hromady pokrývek na nízkém dřevěném lůžku zvědavě vykukovala rozcuchaná nevěstka.

„Pojď dál, pane soudce, Voršily si nevšímej a načepuj si víno, pokud najdeš vhodnou nádobu,“ zval ho nejvyšší

Jan Bauer

22

komorník Jindřich z Rožmberka, který seděl uprostřed

toho chaosu na nízké dřevěné soličce a popíjel z číšeposeté drobnými skleněnými perličkami.

Melichar našel měděný pohárek, natočil si víno ze soudku a usedl na špalek pokrytý zjevně drahocenným orientálním kobercem. Božetěch zůstal rozpačitě stát ve vchodu stanu a poulil oči na Voršilu, která si bezděčně odkryla svá nahá prsa. Ale zjevně už trochu opilýRožmberk pokynem ruky vyzval soudcova pomocníka, ať si také vezme víno.

„Co tě sem přivádí, pane soudce?“

„Zjistil jsem, kdo zabil krále Václava,“ začal Melichar opatrně. Jindřich z Rožmberka býval ve svém chování občas nevyzpytatelný a vzhledem k tomu, že u ž měl ten večer v sob ě nějakou tu číš i, nehodlal soudce nic riskovat.

Nejvyšší komorník jen zachrčel a bez viditelného zájmu hleděl na Melichara, co se dozví dál.

„Byl to jistý durynský rytíř Konrád z Botenštejna.“

„To byl ten, co ho královská stráž rozsekala na mraky?“ otázal se Rožmberk.

„Ano. Prý toho Konráda včera večer navštívili nějací muži a dali mu peníze.“

„Co tím chceš naznačit, pane soudce?“ Do Jindřichova hlasu se vloudila přísnost.

„Jen to, že královu vraždu si mohl někdo objednat.“

„Proč by si někdo objednával vraždu krále?“

„Právě to se snažím zjistit.“

„Podívej se, pane soudce, já o tom nic nevím. Králův vrah je mrtvý, byl okamžitě potrestán tak, jak si zasloužil. Proč se tedy v tom máme dál patlat?“

„Jsem královský soudce. Jsem povinen celou záležitost vyšetřit,“ připomněl Melichar.

„Chce to někdo po tobě?“

Krvavé léto

23

„Chce to královský podkomoří Rajmund a jistě to bude chtít i zemský správce Jindřich Korutanský.“

„Podívej, pane soudce, komplikuješ život sobě idruhým. Ten Durynk stejně už nic neřekne, zabila hokrálova stráž. Když se v tom budeš dál vrtat, do podezření upadne hejtman stráže Ondřej ze Lhoty a jistě i mnozí další. Proč tak nahonem zamordovali toho Konráda?Nezametal snad někdo stopy? A jestli mu dal někdo nějaké peníze? Co když jen platil svůj dluh? Radím ti dobře,zaomeň na to. Nic nevyšetřuj, nech to být, mimochodem ti Durynkové už opustili ležení a jsou teď kdoví kde.“

„Proč tak rychle? Vždyť jsem s jedním z nich ještě před pár hodinami hovořil,“ namítl Melichar.

„Utíká to, utíká, mají to domů daleko,“ povzdechl si Rožmberk, pozvedl svou číš i a dodal: „Radši se napijeme!“

Melichar pokrčil rameny a otočil se na svéhopomocníka, ale ten měl oči jen pro Voršilina prsa. A tak si šel ještě nabrat ze soudku víno, aby snad svým odmítnutím Rožmberka neurazil.

Jan Bauer

24

4. kapitola

Zemský správce a pravděpodobný nový český králJindřich Korutanský byl štíhlý pohledný asi pětatřicetiletý muž s předčasně prošedivělými vlasy a vousy. SoudceMelichar si dokázal představit, že ho jistě ženské obletovaly a on se k nim rozhodně nechoval netečně. Však nebylo náhodou, že se mu nechtělo opustit mládenecký život s hejnem kuběn a oženil s českou princeznou Annou až v době, kdy jiní muži už dávno založili rodiny. Korutanec byl vzhledem k horkému dni oblečen jen nalehko. Měl na sobě pouze bílou košili z jemné látky a šedé nohavice, na krku se mu leskl zlatý křížek na zlatém řetízku, seděl za stolem pokrytým lněným, vyšívanými ubrusem aokusoval kuřecí stehno. Pod stolem ho hladově pozorovali dva černí lovečtí ohaři s lesklou srstí. Vlastně ho hladově pozoroval i soudce Melichar, který od božího rána neměl v ústech a trmácel se sem do domu U kamenného zvonu na rynku Většího Města pražského už čtvrtý den na koni z Olomouce. Jel sem najisto, hledat Korutance naPražském hradě nemělo smysl, protože tamní královský palác ještě za Václav II. při jedné oslavě nešťastně vyhořel a teď v něm sídlili leda krysy a netopýři.

„Tak švagříček to má za sebou. Pokoj jeho duši,“utrousil plnými ústy Jindřich a dál si hleděl kuřecího stehna. Pak sáhl po umaštěné číši ze zelenavého skla, napil se, odhodil kost pod stůl, kde se hned strhla rvačka dvou ohařů, a zeptal se:

„Víš, kdo ho zabil?“

Krvavé léto

25

„Rytíř Konrád z Botenštejna,“ odvětil popravdě Melichar.

„Předpokládám, že jsi ho dal přivézt v okovech.“

„Ne. Královská stráž ho na místě ubila.“

„Dostal, co si zasloužil,“ spokojeně kývl hlavou Jindřich a zhoupl se na své židli. Kralování, byť králem ještě nebyl českou šlechtou zvolen, se mu začínalo líbit. Svého švagra Václava rád neměl, takže neměl ani důvod k nějakému smutku. V jeho očích to byl namyšlený a rozmazlený floutek, kterého měli v dětství třískat od rána do večera, aby z něho tu domýšlivost vyhnali. Místo toho mu dělala společnost ta povedená dvojice Rajmund z Lichtenburka a Hynek z Dubé, která se starala jen o to, aby si zkrálovského majetku co nejvíc přihrála do svého držení a do svých měšců. Teď je vyhodím, předsevzal si, pokud mi to má hysterická manželka dovolí, dodal v duchu.

„Co o tom Konrádovi víš? Proč zabil krále Václava?“

Melichar znejistěl. Téhle otázky se už předem obával a celou cestu z Olomouce si v hlavě sumíroval, co asiKorutanci na tohle téma řekne.

„Přijel z Durynska s celým oddílem najatých žoldnéřů. Jinak ho nikdo, pokud vím, neznal.“

„Proč tedy zabil krále? Měl k tomu nějaký důvod?“

Jindřich věděl, že na jeho švagra Václava mělo vztek hezkých pár lidí. Ten mladíček rozhodně nezanechával nijak příjemný dojem a urážel všechny na potkání. Ale že by ho kvůli tomu někdo nenáviděl až k smrti, přišlo Korutanci nepochopitelné. Vždyť vraždu krále můžespáchat jen naprostý blázen nebo zoufalec. Povídalo se, že uherského krále Ondřeje III. otrávili, jenže když traviče nechytneš za ruku, těžko mu vraždu prokážeš. Polského krále Přemysla zase přepadli ve dvorci Rogozno najatízabijáci, surově ho ubili a zase zmizeli. A protože byl král

Jan Bauer

26

mrtev, nikdo se už nesnažil po nich pátrat. Jenže vPolsku a v Uhrách panují trochu divočejší mravy. Tady jsme

v Čechách, kde vládne ruka zákona. A zákon vtělený do

královského soudce stál před ním a tvářil se jako hromada

neštěstí.

„Nu, pověz, soudce Melichare, co jsi zjistil?“

„Jeden z Durynků mi vyprávěl, že den před vraždou navštívili rytíře Konráda nějací muži a dali mu peníze. Měli prý na sobě černé pláště a přes hlavu přetažené kápě, což tomu žoldnéři přišlo divné, protože bylo tehdy horko asi jako dnes...“

„Ty jako soudce jsi samozřejmě zjistil, co byli ti chlapi zač, viď?“

„Je mi líto, nezjistil,“ popravdě přiznal Melichar.

„Jak to, že mi klidně přiznáš, že nevíš, co byli ti černí zač?“

Královský soudce se zatvářil nadmíru zkroušeně:„Bohužel, ten Durynk, jen co v márnici identifikovalrozsekaného královraha, zase zmizel a ostatní Durynkovéjakbysmet.“

„Ale pan podkomoří Rajmund mi říkal, že ti přikázal, abys toho svědka nechal pro jistotu zavřít.“

A bylo to tady. Melichar z Roupova se, jak vidno,nemýlil ve svém odhadu, že podkomoří hodí všechno na něj. Přece se o svůj nadmíru výnosný úřad nenechápřiravit pochybením nějakého soudce. Páni se teď budou rvát o místa u koryta, pardon, o své královské úřady, a v takové situaci je vždy radno mít připravenou nějakou oběť, na kterou se všechno svalí. A když se perou páni, obětí bývá vždycky ten, kdo stojí ve společenskéhierarchii o stupínek níže, tedy vladyka.

„Bohužel jsem mu důvěřoval...,“ rezignovaněprohlásil Melichar. „Neměl přece důvod utéci.“

Krvavé léto

27

„A přesto utekl,“ takřka vítězoslavně pronesl Jindřich a hodil svým psům další kuřecí kost. „A ty, královský soudce, teď nic nevíš. Co mám s tebou dělat?“Korutanec nasadil přísný obličej a odmlčel se, jako by přemýšlel o vhodném trestu pro jednoho ze svých úředníků, tedy pro Melichara z Roupova. Ve skutečnosti mu daný stav vyhovoval. Královrah byl mrtev, a proč vraždil, či kdo ho poslal vraždit, se neví. Nyní on, švagr českého a polského krále Václava, korutanský vévoda Jindřich usedne na oba trůny. Pravda, ten polský byl jaksi z ruky a momentálně si na něj dělal zuby kujavský kníže Vladislav řečený Lokýtek, který obsadil královský hrad Wawel v Krakově. Ale Jindřich s ním rozhodně nemínil bojovat jako ten mladičký naivka Václav. Držel se zásady, že lepší český vrabec v hrsti než polský holub na střeše, a to už proto, že ten český pták nebyl vrabec, nýbrž zlatá, pardon, stříbrná slípka. Co jemu je do polských bažin a lesů, kde potkáš leda medvěda? Ke štěstí mu přece úplně stačístříbronosné Hory Kutné a také Jihlava. Tam už je sice stříbrné rudy méně, ale třeba není všem dnům konec. Jindřich samou spokojeností až zavrněl, naneštěstí si všimnul otálejícího Melichara.

„Co tu ještě stojíš? Zpackal jsi, co se dalo! Kliď se mi z očí!“

Královský soudce se chtěl ještě zeptat, je-li ještě stále královským soudcem, ale z tváře Jindřicha Korutanského vyčetl, že by měl co nejrychleji a bez otázek vypadnout. A tak se tedy hluboce uklonil a vycouval ze dveří.Korutanec hodil psům další kost.

Jan Bauer

28

5. kapitola

Tvrz Roupov tvořila dvoupatrová kamenná věž se šindelovou střechou obklopená vesměs roubenými stájemi, sýpkami a obydlím pro čeleď. Proti pří padnému vnější mu útoku ji chránila vysoká palisáda a ještě navíc i hluboký pří kop, do něho ž byla svedena voda znedalekého potoka. Jak se sem Melichar a jeho pomocníkBožetěch v doprovodu čty ř zbrojnošů bl íž ili, ucítili zápach připáleného masa a soudce se v první chvíli polekal, zda snad nevypukl požá r. Ale kouř nebyl nijak výrazný a valil se pouze z dýmníku, otvoru ve střeše kuchyně, co ž ho uklidnilo.

„Asi se připálila pečeně,“ poznamenal Božetěch.„Nevadí, mám už takový hlad, že mi i připálen á bude chutnat.“

Melichar na to neodpověděl. Projel branou do tvrze na hrazené prostranství, kde se hned seběhla všechna čeleď, aby uvítala svého pána.

„Čekali jsme tě později, ale když jsme slyšeli, že zabili krále Václava, měli jsme strach, co je s tebou, pane,“drmolil správce Břeněk, kulaťoučký, takřka holohlavý,chlaík oblečený pouze v ušmudlané košili a v příliš krátkých soukenných nohavicích, z nichž vyčuhovaly bosé nohy.

„A tak jste na moji počest připálili vepřovou pečínku,“ vlídně se ušklíbl Melichar.

Správce chtěl ještě něco říci, ale kaplan Zachariáš,vyzáblý přísně se tvářící asi třicetiletý muž v černé sutaně ho předešel:

„Musím s tebou mluvit, pane soudce!“

Krvavé léto

29

„Nu, co máš na srdci, důstojný otče?“ odvětil Melichar, když seskočil či spíše sklouznul ze sedla svého koně. Zadek od dlouhé jízdy pálil a svědil a nejraději by si ho už zchladil ve vědru vody. Ale zatím ještě musel nějakou dobu přetrpět. Co asi kaplan chce, vrtalo mu hlavou. Toho horlivého sluhu božího neměl příliš rád. Byl to úskočný tichošlápek, který rád vymýšlel různé intriky a také tentokrát měl zřejmě něco podobného za lubem. Jenže byl to představitel církve, a proto s ním musel, chtě nechtě, vycházet.

„Tady ne před lidmi, pane soudce.“

„Dobrá, přijď za mnou navečer, důstojný otče, až si trochu odpočinu.“

„Jak si přeješ, pane soudce.“

Teprve když se kaplan vzdálil, vyšla z tvrze Melicharova manželka Anežka. Měla nápadně bledou tvář anepřítomný pohled. Soudce už předem tušil, že zřejmě prodělala další ze svých pravidelně se vracejících záchvatů. Hluboce si povzdechl, došel k ní, uchopil ji za ruce a ona munastavila tvář k políbení.

„Chtěla jsi mi sama připravit pečínku, viď?“

„Přibík ulovil kance,“ zamumlala omluvně.

Příbík byl synem správce Břeňka a Melichar a Anežka, protože sami dosud neměli děti, ho přijali takřka za vlastního. Soudcova manželka byla druhorozenou dcerou pana Bohuslava ze Švamberka, stála tedy společensky výše než její choť. Jenže byla od dětství stonavá a rodiče ji kvůli tomu chtěli dát do kláštera. Vždyť který šlechtic by si vzal nemocnou ženu, která nic nevydrží, trpí záchvaty, při nichž se válí po zemi a má u úst pěnu? V klášteře se to schová, tam není tak na očích a kdo ví, nepomůže-li jí služba Bohu k uzdravení?! Anežka se však tomuto osudu vzepřela a odmítla se stát nevěstou Kristovou. Proplakala

Jan Bauer

30

celé dny a noci a zoufalí rodiče nevěděli, jak se majízachovat.

Záchranou se pro ni stal vladycký synek Melichar,stejně jako ona druhorozený a původně určen ý pro kněž skou kariéru. Jednou přijel v jakési záležitosti na hrad Švamberk a bleďounká Anežka, která měla jako novicka předodchodem do kláš tera premonstrátek, se mu náramně zalíbila. Ta tichá drobná dívenka s up ří mnýma modrýma očimavypadala jako anděl a Melichar po několikeré číši vína ztratil hlavu a zamiloval se. Bohuslav ze Švamberka, navzdory svému jménu nebyl pří li š pobožný a dceru chtěl dát do kl áš tera jen proto, že se bál, že zůstane na ocet. Ale nerad ji viděl plakat, a když zjistil, že se Melicharovi z Roupova líbí, nebyl proti tomu, aby se provdala třeba i zapouhého vladyku. Po svatbě se pak pán ze Švamberka obrátil na krále Václava II. a vymohl u něj pro svého zetě významný královský úřad, aby mu tím zajistil vyšší společenské postavení. Panovník věrnému Švamberkovi rád vyhověl, byť jmenování pouhého vladyky královským soudcem bylo u dvora považováno za panovníkův rozmar. Neudělal přece jeden z jeho kníž ecích předků biskupa z obyčejnéhokuchaře za to, že mu chutně připravil kančí oh áň ku? Melichar však svými schopnostmi brzy všechny kritiky přesvědčil, že i vladyka můž e dobře zastávat královský úřad.

Jemu samotnému příliš štěstí nepřinášel, už proto, že byl spojen s manželstvím, které bylo vyplněno jenstarostmi a hořem. Anežka trpěla padoucnicí a často i dvakrát denně ji postihovaly kratší či delší záchvaty. Právě v den návratu svého chotě přesvědčila kuchařku, že jí budepomáhat při pečení kančího masa. Uprostřed práce ji však postihl záchvat, kuchařka Cilka se místo o pečení musela starat o svou paní a výsledkem bylo, že dobrá polovina masa byla na škvarek.

Krvavé léto

31

„Nic si z toho nedělej, Anežko,“ těšil ji Melichar.Manželka se k němu oddaně přivinula a spolu jako dvězamilované hrdličky vešli do tvrze.

Kuchařka Cilka sice musela spálenou část pečeně dát psům, ale jinak se jí i tak večeře vydařila a bylo masa dost pro všechny. Ve velké klenuté síni, která zabírala větší část přízemí tvrze, hodovali u stolu všichni včetně čeledi.Melicharovi nikterak nevadilo zasednout k jídlu i sposledním sluhou. A ke kančí pečínce bylo dost žitného chleba, nakládaných cibulek a řídkého piva. Božetěch, který se při královském tažení příliš nenajedl, si zálibně hladilbřicho a v skrytu duše doufal, že ho v nejbližší době nečeká se soudcem žádná cesta.

„Kdo vlastně zabil pana krále?“ zeptal se s plnými ústy správce Břeněk.

„Jeden rytíř z Durynska,“ odpověděl Melicharotrávený z toho, že i ve své vlastní tvrzi se musí k celémupříadu vracet.

„Co se s ním stalo?“ zajímal se správcův syn Přibík.

„Královská stráž ho ubila.“

„To jako za trest?“

„Ne, prostě ten rytíř vyběhl z královy ložnice a měl na noži krev, a tak se do něj pustili.“

„A jak věděli, že právě on zabil krále Václava?“ nedalpokoj Přibík. Melichara v té chvíli napadlo, že tuhle otázku za celou tu dobu od olomouckého mordu nedostal. Všichni prostě považovali za prokázané, že právě ryt íř Konrád krále zabil, ačkoliv to mohl být někdo druhý. Ale kde by se tam vzal a kam by zase zmizel? I když by to byla úž asn á náhoda, vyloučit se nedala. Ale soudce si ji raději nepřipouštěl.

„Nikdo jiný v blízkosti krále nebyl,“ odbyl Přibíka a z jeho hlasu bylo patrné, že se už o tomto tématu nechce bavit. V mysli mu vytanula slova Jindřicha z Rožmberka:

Jan Bauer

32

„Proč se v tom máme dál patlat?“ Ne, ve skutečnostineměl nikdo zájem zjistit, jak to doopravdy bylo.

„Kdo teď bude králem?“ otázala se tentokrát paní Anežka.

„Přece korutanský vévoda Jindřich. Oženil se přece s Václavovou starší sestrou Annou.“

„A čeští páni ho chtějí?“

„Podle rodové posloupnosti má na trůn nárok. Vymře-li mužská linie rodu, což se ve Václavově případě stalo, dědí se trůn v ženské linii, respektive ho dědí manžel nejstarší dědičky,“ vysvětloval manželce Melichar. Ale pak sivšimnul, že u jeho stoličky netrpělivě přešlapuje kaplan Zachariáš.

„Slíbil jsi mi, pane soudce, že si na mne uděláš povečeři čas,“ začal, když se k němu Melichar otočil.

„Vidíš, úplně jsem zapomněl,“ vladyka se neochotně zvedl od stolu. Otočil se ke své paní a co nejvlídněji se jí zeptal: „Omluvíš mne a pana kaplana na chvíli?“

Anežka kývla s pohledem upřeným na svůj talíř.

„Půjdeme na dvůr, důstojnosti,“ vyzval Melicharkaplana Zachariáše a vykročil napřed.

Slunce se klonilo k lesu na západě a část oblohy doslova zrůžověla. Pasáci hnali krávy z pastvy, které příliš mnoho nebylo. Vedro toho léta způsobilo sucho, louky se měnily málem v mlat, a tak museli dobytek zahánět až daleko k lesu, aby našel alespoň trochu zelené trávy. Pro roupovskou tvrz bylo štěstím, že měla hlubokou studnu. Jinde na tom byli o poznání hůře a vesničané z podhradí brali vodu z potoka, protože jejich studny vyschly.Všichni doufali, že snad podzim přinese déšť, který napojí zemi a studny se zase naplní.

„Tak co pro mne máš, důstojnosti?“ obrátil se Melichar na kaplana.

Krvavé léto

33

„Nerad to říkám, pane soudce, ale jde o tvou paní,“ začal Zachariáš opatrně a v očích se mu objevil podivný lesk. Snad to bylo zapadajícím sluncem, kdo ví, snad to bylo jeho náboženskou horlivostí, každopádně měl ten lesk v očích soudce varovat.

„Co je s mou manželkou?“ vyhrkl Melichar.

Kaplan se k němu naklonil, až se ho málem dotkl svým velkým poněkud zahnutým nosem připomínajícím zoban supa a tiše zašeptal, jako by sděloval nějaké strašné tajemství: „Je posedlá ďáblem!“

„Hlouposti! Jak jsi na to přišel? “ vybafl soudce vztekle.

„Ty její záchvaty, kdy je dlouhý čas bez sebe, jako třeba dneska, jsou toho neklamným znamením.“

„Důstojnosti, ve vší ú ct ě k tobě musím ří ci, že plácáš nesmysly. Moje žena je nemocná, ale ďá blem posedlá není.“

Zachariáš, však jako by ho neslyšel, trval na svém a oči mu teď už doslova zářily: „Měl bych dát poslat proexorcistu, vymítače ďábla. Na pražském biskupství je jeden kněz, který dokáže zažehnávat zlé duchy. Když dovolíš, pane soudce, dojedu pro něj. Tvá paní trpí a my jímusíme pomoci...“

„Moje paní skutečně trpí, ale nedovolím, aby ji týral nějaký čaroděj, byť z pražského biskupství.“

„Nu, jak chceš, pane soudce,“ navenek smířlivě řekl Zachariáš. Ale hned vzápětí varovně dodal: „Jen abysnelitoval. Ďábel ve své nevyzpytatelnosti dokážepřeskakovat i na jiné lidi a nerad bych slyšel, že Roupov se stal jeho sídlem.“

„Dost,“ křikl Melichar a hlas se mu chvěl rozčilením. „Ještě slovo a dám tě z tvrze vyhnat jako prašivého psa.“

„To bys neudělal, soudce,“ vylekaně vyhrkl Zachariáš.

„Pokud nechceš, abych ti dokázal opak, tak za mnou s nějakým ďáblem už víckrát nechoď!“

Jan Bauer

34

Melichar nechal kaplana stát uprostřed dvora, otočil se na podpatku a rychlými kroky se vrátil do síně.

„Co ti chtěl?“ otázala se ho paní Anežka.

„Chce jen příspěvek na opravu kostela,“ zalhal její manžel.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist