načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavá romance – Spoutáni osudem - Michaela Škultéty; Alice Moon

Krvavá romance – Spoutáni osudem
-50%
sleva

Elektronická kniha: Krvavá romance – Spoutáni osudem
Autor: ;

Sára Dustina vysvobodila a zdá se, že prokletí věčnosti je definitivně zlomeno. Žádné nebezpečí jim už nehrozí. Tak proč oba pociťují, že není všechno v pořádku? Jako by jejich ... (celý popis)
124
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 245
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Blood Romance - Bitersüsse Erinnerung
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Michaela Škultéty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025317181
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sára Dustina vysvobodila a zdá se, že prokletí věčnosti je definitivně zlomeno. Žádné nebezpečí jim už nehrozí. Tak proč oba pociťují, že není všechno v pořádku? Jako by jejich životní energie vystačila vždy jenom pro jednoho z nich a druhý musel trpět. Navíc se kolem nich nepozorovaně svírá kruh nenávisti a pomsty. Jak poznají, komu mohou věřit? Budou spolu někdy opravdu šťastní?

Související tituly dle názvu:
Balady a romance Balady a romance
Neruda Jan
Cena: 247 Kč
Herecké balady a romance Herecké balady a romance
Kovaříková Blanka
Cena: 133 Kč
Tatranské romance Tatranské romance
Švenková Viera
Cena: 166 Kč
Romance Romance
McBain Ed
Cena: 179 Kč
Romance pro křídlovku Romance pro křídlovku
Hrubín František
Cena: 166 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jedna

Dvě

Tři

Čtyři

Pět

Šest

Sedm

Osm

Devět

Deset

Jedenáct

Dvanáct

Třináct

Čtrnáct

Patnáct

Šestnáct

Sedmnáct

Osmnáct

Devatenáct

Ukázka z následujícího dílu:

Krvavá romance – Krutá láska

Tip pro Vás a Vaši čtečku:

Veronika Bicker – Thriller – Motýlí křídla


také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Alice Moon

Krvavá romance – Spoutáni osudem – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Alice Moon se narodila roku 1978 v Madisonu ve Wis

consinu. Stala se tlumočnicí a pracovala pro různá za

hraniční vydavatelství a noviny. Vždycky se ráda toulala

po wisconsinských lesích a vymýšlela si příběhy. Na ta

kové procházce vznikl i nápad napsat Krvavou romanci.

Před dvěma lety se Alice přestěhovala za svým přítelem

do Německa. Dnes žije v Norimberku a pracuje jako au

torka a překladatelka.

Krvavá romance:

Díl 1: Polibek nesmrtelnosti

Díl 2: Věčná touha

Díl 3.: Spoutáni osudem



V okamžik, který tě jako osud přiková,

zamilovaný pohled, jenž z tebe rozum vysává,

v takový okamžik ten, kdo jej pocítil,

dříve než zmizel, kus věčnosti zakusil.

Friedrich Rückert


7

Jedna

Itálie, 1881 „Modleme se za čistotu a neochvějnost jeho duše, aby na

samém konci své cesty odolala lstivému lichocení Sata­

novu, aby se vzepřela falešnému vábení pekla a s důvě­

rou se obrátila k spásné náruči nebes.“

„Prosíme tě, vyslyš nás...“

To monotónní mumlání mu nahánělo husí kůži. Ve světle svíček, které jen stěží pronikalo hustým dýmem, vypadaly postavy v tmavých hábitech a se svěšenými hlavami jako stíny. Do nosu mu vnikala štiplavá vůně kadidla, špatně se mu dýchalo.

Bim-bim... Bim-bim... Bim-bim...

Zavrávoral, jak se rozezněly těžké zvony – majestátně, naléhavě, neúprosně.

„Pochop konečně, co se stalo. Veškerý odpor je mar­ ný,“ jako by mu vyhrožovaly svým hlubokým hlasem.

Čísi štíhlá ruka mu sevřela paži. Chlapec zděšeně vy­ křikl. „Ne, nechte mě!“ Zmocnila se ho panika. Věděl, co se teď od něj očekává, a zkusil se vytrhnout. Ale mat­ čině pevnému sevření neunikl.

„Všichni už na to čekají! Uděláš, co je třeba, rozuměl jsi?“ zasyčela mu těsně u ucha. Vlekla syna k otevřené rakvi. Její kroky se rozléhaly po studené kamenné podla­ ze. Nestihl včas zavřít oči. Ten pohled ho zasáhl jako úder pěstí. Hrdlo se mu stáhlo a náhle měl pocit, že se zadusí.

Smrt se zavrtala do tváře muže v rakvi jako lačný červ,

prorazila si cestu mezi kostmi v jeho lebce, vysála vše­ chen lesk z vlasů, všechnu barvu a sílu z jeho rysů a za­ nechala za sebou v šedé pleti hluboké rýhy.

Do chlapce se dala příšerná zima.

To není on, to nemůže být on, bušilo mu neustále v hla­

vě. Dunění zvonů ho bolelo v uších, žaludek měl jako na houpačce. Zdálo se mu, že se zdi místnosti k němu při­

bližují, že ho rozdrtí.

To nesmí být on, nesmí, nesmí, nesmí to být on...

„On není mrtvý, ještě žije!“ zakřičel do hukotu zvonů.

„Buď zticha!“

„Není to pravda, není to pravda! On je silný, daleko

mocnější než smrt!“

„Svatá Marie, matko Boží, toho chlapce posedl ďábel,“

zašeptal kdosi. „Je to dítě Satana! Všemocný Bože, ujmi

se ho.“

Všechny tváře se obrátily k němu, ústa šeptala a mum­

lala, ze všech stran na něj hleděly nepřátelské oči. Při­

bližovaly se, stále se přibližovaly. Vysmívaly se mu a od­

suzovaly ho. Lidé si na něho ukazovali. Zatočila se mu

hlava. Nohy se mu podlomily, kamenná podlaha byla náhle blíž. Na kratičkou chvíli se mu zdálo, jako by se nad ním zjevila popelavě šedá, šlachovitá ruka a přitisk­ la se mu na hrdlo. Byla ledově studená. Pak se mu zatmě­ lo před očima. Dustin seděl na posteli a zíral před sebe. Když se pro­ bral, odvezli ho rodiče zpátky do Montebella, mlčky, avšak s vyčítavými pohledy.

Mrtvý, mrtvý, mrtvý, dunělo mu neustále v hlavě. Co se jenom pokazilo? Jeho dědeček přece nesměl zemřít, ni­ kdy. Slíbil mu to. Zatvrzele bojoval se smrtí, stejně zatvr­ zele jako s kýmkoli, kdo kdy chtěl zkřížit jeho plány. A jeho plánem bylo zůstat naživu, třebaže před rokem těžce onemocněl.

„Dnes v noci mě smrt chtěla přelstít,“ pošeptal starý pán vnukovi před pár měsíci u snídaně a Dustinovi na­ skočila husí kůže. „Ale já jsem byl silnější než ona, pře­ mohl jsem ji. Nikdo mi nebude zakazovat žít – ani sama smrt! Věřím pevně v sebe a ve své síly. A když něčemu pevně věříš, nic není nemožné. Na to nikdy nezapomí­ nej, chlapče!“

Dustin si dědečka, toho silného a neohroženého bojov­ níka, obdivně prohlížel. Giacomo di Ganzoli byl člověk, jemuž všechno vycházelo, kterému nikdo neodporoval a na nějž i sama smrt byla krátká.

„A v co věříš ty, Dustine?“

Dustin chvíli přemýšlel a nakonec s přesvědčením od­ pověděl: „Já věřím taky v tebe, dědečku!“

Když mu budu důvěřovat, nemůže se ani mně nic stát, říkal si. Ale teď tu ten muž, ve kterého tak pevně věřil, náhle není. Leží v tmavé dřevěné bedně. Smrt ho pře­ mohla. Brzy se promění v prach a popel.

Smrt nejenže Dustina připravila o dědečka, zničila i jeho víru v Giacomovu neporazitelnost.

Smrt je silnější než ten nejsilnější člověk. Nikdo se jí nedokáže vzepřít, vůbec nikdo.

Dustin ten večer usnul zoufalý, zdeptaný tímto novým, hořkým poznáním, a s prázdnotou v duši. Avšak upro­ střed noci se náhle probudil, celý roztřesený a s bušícím srdcem. Jasně před sebou viděl dědečka, jako by právě vstal z hrobky. Jeho hlas se proměnil v děsivé, chraplavé sípání.

„Nevěřil jsi ve mě dost pevně, Dustine,“ zasípal starý muž. „Jen proto jsem musel zemřít. Jsi vinen mou smrtí, to tvoje pochybnosti mě zradily!“ Slova Giacoma di Ganzoli se nenávratně vryla do Dustinovy mysli.

Ještě o dvanáct let později ho pronásledoval vyčítavý výraz v dědečkových očích. A třebaže věděl, že to byl pouhý přelud sedmiletého chlapce, zanechaly dědečkovy oči temné stopy na jeho duši. Stopy, které se mu navzdo­ ry veškeré snaze dařilo maskovat jen navenek, zatímco v jeho nitru pomalu a tiše narůstal strach. Strach ze smrti.

Dvě

„May, prosím! Copak jsi na všechno zapomněla? Byli jsme si kdysi tak blízcí, milovali jsme se, tolik jsme toho jeden pro druhého riskovali... Vím, udělal jsem chybu. Byl jsem k tobě nespravedlivý a přeju si, abych mohl vrátit čas! Přísahám, že je mi to všechno strašně líto. Ale teď už zmizím z tvého života a už nikdy, nikdy se k tobě nepřiblížím...“

„Mlč!“ přeruším ho. „Dostal jsi šanci, Dustine. Ale rozhodl ses, že se staneš krvelačnou bestií. Vybral sis za oběť Simona, abys zničil moje nové štěstí. Nedokázal jsi snést, že jsem našla pravou lásku a že jsem se směla stát znovu člověkem. Ale teď se ti můžu pomstít. Dlouho jsem čekala na tuhle chvíli. Budu krutá. Chci vidět, jak trpíš. Chci, aby sis prošel peklem!“

„May, prosím...“

„Ne! Je pozdě. Už je pozdě, příliš pozdě, příliš pozdě!“ zazpívám a propukám v smích. Směju se, směju a směju! Ten obraz před mýma očima je tak opojný, tak osvobozující, že mám chuť skákat a tančit radostí. Za chvíli se začne proměňovat. Posadím se vedle jeho vězení, budu se dívat. A opravdu... Dustinovo tělo sebou škube a z obličeje mu mizí všechna barva. Obrovskou rychlostí se sesychá a zmenšuje, hroutí se do sebe, až zcela ztrácí své krásné, stejnoměrné rysy. Fascinovaně se usmívám a přihlížím jeho utrpení. Čekala jsem tak dlouho! Po bradě mu žalostně stékají poslední zbytky tekutiny, až se mu na lebce napíná jen potrhaná kůže a žíly, a jeho oči leží v očních jamkách zapadlé a šedivé jako vyhořelé uhlíky. Vzplane v nich poslední tichá prosba.

„May, prosím...“

Zakňučí a natáhne ke mně roztřesené kostnaté ruce. Jeho hlas je slabý, skoro ho neslyším. Ale já do něj jen kopnu, vyskočím a dám se do smíchu. Směju se, směju a směju a směju... May se prudce posadila na posteli. Noční košile se jí le­ pila k tělu a vzduch v místnosti jí připadal nesnesitel­ ně horký a zatuchlý. Se zavřenýma očima se zhluboka nadechovala a vydechovala, aby se uklidnila. Nechtěla dnes večer usnout. Ačkoli byla nesmírně unavená, před­ sevzala si, že zůstane vzhůru. Ale možná byl tenhle sen jakýmsi posledním přípravným krokem před tím, co se už brzy stane. „Ach, Simone,“ zašeptala a její prsty se­ vřely rudý kamínek ve tvaru kapky, který visel na černé kožené šňůrce. „Simone, prosím, pomoz mi dnes v noci naplnit můj plán, abych už konečně našla klid, abychom my oba našli klid.“

13

Mayiny vzpomínky na Simona byly stále stejné. Vidě­

la před sebou jeho rozesmátý obličej, slyšela jeho vřelý

hlas a dívala se do jeho jasných očí. Jenže pocity, které

v ní ty obrazy vyvolávaly, byly předem nevypočitatelné.

Někdy blaženě usnula s úsměvem na rtech a bylo jí, jako

by Simon ležel vedle ní a doprovázel ji do říše spánku.

Ale poslední dobou ji vzpomínky na krátký čas, který

spolu strávili, velmi bolely, až se bála, že ji to zničí. Její

sny jsou plné nenávisti a touhy po pomstě. Přitom jí tako­

vé pocity byly až donedávna cizí. Teď ji však přepadají

dokonce i ve dne, jako by si po dlouhém čekání vynutily

právo prosadit se. May chce Dustina tvrdě zasáhnout.

Touží vidět jeho muka. Utrpení Dustina, Simonova vra­

ha, který zničil její štěstí. Před mnoha lety se May do­

mnívala, že Dustina miluje. Jak byla naivní! Ten netvor

teď ještě ke všemu poblouznil její jedinou kamarádku.

Přivedl by Sáru do neštěstí, tomu ona musí zabránit.

V průběhu uplynulých týdnů osnovala plán stále tvrdší

a brutálnější pomsty. Často se budila s křikem a s divoce

bušícím srdcem. Byla odporná sama sobě. Ale i to postu­

pem času opadlo a May si náhle nebyla jistá, čeho by

nakonec byla schopná, kdyby se Dustinovi skutečně ocit­

la tváří v tvář. Ve snech pociťovala radost, když ho nemi­

losrdně pronásledovala a dostávala do úzkých. Radovala

se, když se scvrkl v bezmocnou trosku a ona se mu vy­

smála. Představila si už snad všechny myslitelné scénáře jeho zničení. Byla připravená na krutost, kterou přitom projeví, a věděla, že se nenechá obměkčit – ani Dustino­ vým žadoněním, ani jeho omluvami. Nezachvátí ji náhlý soucit, protože její sny ji naučily těšit se z jeho utrpení a skomírání.

Pokud ke mně stále něco cítíš a myslíš si, že je tvá lás

ka dost silná, pak přijď v noci z pátku na sobotu ke starému kamenolomu na kraji lesa. Odtamtud už tě ke mně dovede označená stezka. Nemůžeš tam nijak zabloudit...

May neměla čas přečíst si celý dopis, který Sáře vy­

padl z kapsy kabátu, ale těch několik řádek jí stačilo. Byly to zásadní informace. Dustin se zřejmě zdržuje po­ blíž starého kamenolomu a chce se setkat se Sárou. Zítra v noci. Ale ona, May, se vydá na cestu už dnes a bude pátrat po jeho úkrytu. Možná bude mít štěstí a konečně uskuteční svůj plán.

Od chvíle, co Dustin zmizel, May tušila, že není dale­

ko. Teď se jí to potvrdilo – snad náhodou, ale možná také proto, že přece jen existuje něco jako osud nebo sprave­ dlnost. May má šanci se pomstít, a tu si nenechá pro­

klouznout mezi prsty. Je to její povinnost, zneškodnit

Dustina jednou provždy. Kvůli sobě, kvůli Simonovi

a kvůli Sáře.

Podívala se na hodinky: půl desáté.

„Je čas jít, Simone,“ zašeptala May a políbila červený

přívěsek. „Jdeme.“ „Co je to s ní? Není snad... Chci říct, že vypadá, jako kdyby...“

„Ne, bože, není mrtvá! Jenom... omdlela. Jonathane, chápu, že ti to musí připadat podivné, ale pro všechno existuje vysvětlení, věř mi.“

Jonathan váhavě přikývl. „Dobře, můžeme to probrat později. Nejdřív ji musíme dostat pryč odsud, vždyť je úplně promrzlá.“

Sářiny ruce byly ledové a její obličej vypadal v bledém měsíčním světle jako vytesaný z kamene. Kolem bylo naprosté ticho, jako by les spolkl veškeré zvuky.

Dustin se nervózně rozhlédl. Snažil se utřídit si myš­ lenky. Všechno se odehrálo strašně rychle. Nejdřív si vůbec neuvědomil, že to byl právě Jonathan, kdo jeho a Sáru osvobodil z té díry.

Jonathan má pravdu. Musí Sáru co nejrychleji dostat pryč z lesa. Kdo ví, kde se právě zdržuje ONA a kdy se znovu objeví u jámy, aby Dustina zkontrolovala. Otáz­ kou pouze je, kam mají Sáru tak narychlo vzít a hlavně – kde bude před NÍ momentálně v bezpečí?

„Jonathane, prosím tě, poslouchej mě teď pozorně,“ zašeptal Dustin naléhavě. Nutně potřeboval, aby mu spo­ lužák věřil. „Je důležité, aby se nikdo nedozvěděl, co se tady stalo a kam Sáru dopravíme, rozumíš? I když ti to připadá divné a nejspíš máš spoustu otázek – s nikým o tom nemluv. Musíme ji dostat někam, kde se bude moci vzpamatovat. Její mámě pošleme zprávu, že Sára je přes víkend u kamarádky nebo tak něco. V žádném pří­ padě si nesmí dělat starosti a nesmí Sáru hledat. Jinak bude mít Sára velké problémy.“

Jonathan si ho několik vteřin mlčky měřil, pak znepo­ kojeně nakrabatil čelo a pomalu otevřel ústa, jako by se chtěl začít vyptávat. Dustin napětím ani nedýchal.

„Máš pravdu,“ pronesl Jonathan nakonec.

Dustin málem nedokázal skrýt údiv. Je Jonathan jen natolik taktní, nebo ho opravdu nezajímá, co se tady stalo?

Zkoumavě si spolužáka prohlížel, avšak výraz v jeho tváři neprozrazoval vůbec nic.

„Bude nejlepší, když se o tom zatím nikdo nedozví,“ dodal pak Jonathan. Zdálo se, že mluví spíš sám k sobě. „Situace je beztak dost komplikovaná.“ Po krátké odml­ ce ještě připojil: „Vím, kam Sáru můžeme schovat. Pojď, rychle! Čím dřív ji odsud dostaneme, tím líp.“

Dustin se shýbl, aby zvedl Sáru ze země pokryté jehli­ čím, ale zraněná noha ho bolela stále víc a nemohl najít oporu.

„Nech to na mně!“ Jonathan ho odstrčil a vzal Sáru do náručí, jako by nevážila víc než peříčko. Prohlédl si její nehybný obličej a opatrně jí odhrnul z čela pramen vlasů. Dustinem projela vlna bolesti. V hlavě se mu vy­ nořil jiný obraz. Sára a Jonathan, jak se objímají na ulici – příliš dlouho a příliš vřele. Zvedl se v něm vztek, pocítil vůči Jonathanovi nevýslovný odpor. Zároveň se ale cítil provinile. Měl z Rapids vypadnout dřív, hned po Annině smrti. Pak by k téhle situaci nikdy nedošlo.

„Pověz mi, cos dělal vlastně ty dneska tady v lese, Jo­ nathane? Určitě ses tu neobjevil jen tak náhodou.“ Dus­ tin nedokázal skrýt ironický tón, ale vzápětí už ho ta otázka mrzela.

Jonathan se hořce zasmál a se Sárou v náručí vykročil po pěšině. Zdálo se, jako by její váhu ani necítil.

„Když jsi po Annině smrti prostě zmizel a nenechal jsi Sáře žádnou zprávu, byla pěkně zdeptaná,“ odpověděl nakonec. „Přišla se ke mně vybrečet. Bůhvíproč si mys­ lela, že mezi vámi něco je a že to mezi tebou a Annou byla jen okrajová epizodka.“ Jonathan vrhl na Dustina pohrdavý pohled. „Abych byl upřímný, taky jsem úplně nepochopil, co jste měli vlastně s Annou za vztah. Nej­ dřív flirtuješ se Sárou, ale za chvíli chodíš s Annou. A pak ses ani neobjevil na Annině pohřbu, což bylo děs­ ně trapné, co si budem vykládat. Zkrátka... Trávili jsme pak se Sárou společně hodně času. Dnes večer jsme se taky měli sejít, jenže... pak do toho přišlo tohle.“

Jonathan se odmlčel a Dustinovi se křečovitě stáhl žaludek. Bylo jasné, oč jde. Jonathan ho chce potrápit a vyprovokovat zároveň. Moc dobře ví, jak Dustinovi na Sáře záleží. Dustin se vzpamatoval. Nesmí se teď nechat vyvést z rovnováhy. Jedině tak se možná dozví, proč ho Sára hledala. Dustin zaťal ruce v pěst a snažil se vypadat co možná nejklidněji, zatímco kráčeli dál lesem.

Uplynulo několik minut a nikdo z nich nepronesl ani slovo. „No, a pak se mi Sára na poslední chvíli ozvala, že nemůže,“ pokračoval náhle ve vyprávění Jonathan. „V telefonu mi připadala dost rozrušená, samozřejmě jsem si o ni dělal starost. Chtěl jsem vědět, co má tak důležitého v plánu, jel jsem k jejich domu a sledoval jsem její auto. To je všechno. Nejdřív jsem neměl nejmenší tušení, co hledá zrovna tam, u kamenolomu. Pak jsem ještě ke všemu ztratil její stopu. Ale později jsem z dálky zaslechl hlasy a ty mě přivedly k té jámě. Naštěstí... Kdo ví, co všechno se jí ještě mohlo stát.“

Dustin se po něm opatrně podíval. Co měla znamenat tahle poslední poznámka? Myslí si snad Jonathan, že by Dustin Sáře nějak ublížil?

Dustin si musel dávat ďábelský pozor, co teď řekne. Pokud ztratí nervy a vybuchne, poskytne Jonathanovi důvod, aby mu nedůvěřoval. Přesto musí nějak zareago­ vat na to, co bylo řečeno.

„No, já... najal jsem si na pár dní chatku kousek od kamenolomu,“ začal. „Potřeboval jsem si po té věci s Annou trochu vyčistit hlavu. Vlastně jsme spolu už ani nechodili, když... když umřela. Sice jsme si pořád doce­ la dobře rozuměli, ale nic víc mezi námi nebylo. Přesto mě její smrt dost rozhodila.“ Dustin si odkašlal. „Přece jen... jsem nedávno zažil totéž se svou... předchozí pří­ telkyní.“

Jonathan mlčel.

„Samozřejmě mi došlo, že Sáru asi moje chování zma­ te,“ pokračoval Dustin. „A navíc, těsně předtím mezi námi málem k něčemu došlo.“ Úkosem pozoroval Jo­ nathana, ale ten tvrdošíjně upíral pohled přímo před sebe. „A tak jsem jí před pár dny napsal, že jsem v po­ řádku, že jen potřebuju trochu času pro sebe. Že si mu­ sím promyslet spoustu věcí. Netušil jsem, že mě začne hledat.“ Dustin ze všech sil doufal, že mu Jonathan tu pohádku zbaští.

Zhluboka se nadechl. „Dneska večer jsem se šel projít a spadl jsem do té zatracené jámy. Sára mě nejspíš slyše­ la volat a nakonec mě našla. Když mi chtěla pomoct ven, spadla do té jámy také a zranila se.“

Jehličí jim vrzalo pod nohama. Dlouhou chvíli oba ml­ čeli. Dustin nedokázal odhadnout, co si Jonathan myslí. Jistě se diví, co Dustin pohledával uprostřed lesního houští mimo všechny cesty a pěšiny, ale ani teď se nevy­ ptával. To je zvláštní, taková zdrženlivost je v případě Jonathana naprosto nezvyklá, pomyslel si Dustin. Záro­ veň byl rád, že nemusí dál řečnit.

„Zranila se... Mohlo se jí stát něco ještě mnohem hor­ šího,“ pronesl Jonathan nakonec suše.

Dustin nemohl přeslechnout významný tón v jeho hla­

se, avšak nereagoval na něj. Byl si vědom toho, že Jo­ nathan o něm nemá příliš dobré mínění, a ani on si o Jo­ nathanovi nemyslel nic valného. A třebaže mu Jonathan předtím pomohl z jámy, Dustin nevěděl, co si o něm má myslet. Z počátku si docela dobře rozuměli. Ale jakmile se ukázalo, že mají oba zájem o Sáru, jejich vztah rázem ochladl. Dustin by teď Jonathanovi Sáru nejradši vytrhl z náručí. Nelíbilo se mu, že opálený blonďák jí smí být tak blízko a on jen kluše vedle něj jako outsider. Navíc hrozilo, že si Jonathan všimne, že Sáře už nebije srdce, třebaže dýchá.

Ačkoli si Dustin upřímně přál, aby Jonathan zmizel,

nesměl si z něho nepředloženým chováním udělat nepří­ tele. Vždyť Jonathan mu nevědomky pomohl uniknout zkáze. Nepotrvá to dlouho a ONA objeví jeho zmizení – nejpozději zítra v noci, pokud počítá s jeho děsivou pře­ měnou. Rozzuří se doběla a udělá všechno, aby ho znovu vyslídila. Jonathan musí za všech okolností mlčet, i kdy­

by se měl Dustin před ním pokorně plazit a puknout žár­

livostí. Žárlivost... Dustin ten hlodavý, svíravý pocit za­

koušel po mnohaleté odmlce. Je to zvláštní, pomyslel si.

Nepříjemné, skoro jako by člověka od hlavy k patě pro­

stoupil jed, a přece... přece si tu nezvyklou, dlouho od­

píranou emoci vychutnával. Protože žárlit znamenalo, že

mu na někom záleží. Doopravdy záleží.

„Musíme obejít kamenolom zleva. Tam mám zaparko­ vané auto. Nejlepší bude, když pojedeme rovnou na kolej.“

„Na kolej?“ Dustin se zprudka zastavil. „Tam přece vůbec nebudeme v bezpečí... myslím nikým nerušeni. Navíc si nemyslím, že Sára...“

„Sklep v západním křídle. Nikoho nenapadne tam chodit,“ skočil mu Jonathan suše do řeči. „Jsou tam skla­ diště plná haraburdí.“

Dustin se s ním nepřel. Nic lepšího ho nenapadlo a možná, že Jonathanův návrh ani není tak špatný. Stejně musí počkat, až se Sára probudí, teprve pak si může roz­ myslet další kroky.

Bez dalších řečí pokračovali v cestě k lomu. Dustin se neustále otáčel ve snaze kontrolovat okolní les. Avšak od chvíle, kdy jeho srdce začalo díky Sářině krvi znovu tlouct, ostrost jeho smyslů zřetelně ochabla. Cítil se nejis­ tě. Jeho oči už téměř nedokázaly proniknout temnotou, jež se proměnila v černou oponu zakrývající všechno, včetně možných nebezpečí. Zeslábl i jeho sluch a čich. Dustinovi nezbývalo než doufat, že dosud nejsou sledová­ ni – někým, komu záleží na tom, aby jim ublížil. Kdyby na ně zaútočila ONA, nebyl by jim Jonathan nic platný. Ne, nezmýlila se. Jsou to kroky a přicházejí z lesa, na­ prosto jednoznačně. Míří jejím směrem. May zůstala stát a nehýbala se. Málem už to vzdala, když ani po hodino­

22

vém hledání neobjevila žádné stopy svědčící o Dustinově

přítomnosti. Ale teď v ní znovu ožila naděje. Možná sem

nakonec nepřišla zbytečně. Dýchala co nejtišeji a doufa­

la, že na štěrkovém podkladu v kamenolomu nezpůsobila

zbytečný hluk, který by ji prozradil. Soustředila se všemi

smysly. Ano, někdo tu je, docela blízko. Dustin se nejspíš

vydal na lov. A ona je na setkání s ním připravená. Vlh­

kými prsty nahmatala kožený řemínek s rudým přívěs­

kem. Překvapí ho zezadu. Utáhne mu kolem krku zname­

ní jejich vzájemného slibu, že nikdy nezapomenou

na svou lidskost, na svůj původ a nikdy se nepoddají tou­

ze po lidské krvi. Dustin svůj slib porušil, zapomněl

na něj a utišil svou žízeň po krvi, a to beze zbytku. A ne­

jen to – zničil i Mayin život. Mayiny prsty sevřely kože­

nou šňůrku. Dustina jí sice neuškrtí, ale o to ani nešlo.

Chtěla, aby trpěl. Ztratí vědomí a ona bude mít čas ho

spoutat a odvléct na místo, kde ho nikdo jen tak nenajde.

A pak ho v jeho vězení přenechá osudu. Po několika

dnech Dustin vyhládne a zůstane neškodný na věčné

časy, slaboučký, bezbranný a s marnou touhou po životě.

May při té představě přeběhl mráz po zádech. Skutečně

by dokázala udělat něco takového? Vybavil se jí poslední

strašlivý pohled na Simona, který ji bude pronásledovat

už navždy: jeho bezkrevné tělo a úlek v jeho nádherných

očích. Vyhrkly jí slzy vzteku. Ne, nedělá nic špatného.

Dustin dostane pouze to, co si už dávno zaslouží. Zvuky se stále blížily. Dustin už nemůže být daleko. May se rozrušením hlasitě rozbušilo srdce. Naučila se lovit, a třebaže po své zpětné proměně v člověka už ne­ byla ve tmě tak rychlá a obratná, stále se dokázala dobře orientovat a věděla, jak si má počínat, chce­li přemoci nějakou živou bytost. Ale i Dustin byl obratný a navíc daleko zkušenější než ona. Nesmí se ukvapit. Musí ne­ hybně vyčkávat, dokud Dustin nebude pár metrů od ní. Pak se k němu připlíží zezadu a...

May se polekala. To nemůže být jen jedna osoba. Teď, když kroky slyšela s každou vteřinou zřetelněji, ji upou­ tala nepravidelnost zvuků. Musí to být nejméně dvě oso­ by. Míří k okraji lomu.

Kroky náhle utichly. May zatajila dech a napjatě naslou­ chala. Hleděla směrem, odkud se kroky ozývaly napo­ sled, ale nic neviděla. Pak zaslechla tichý hovor a vzápětí zvuk otvírajících se dveří od auta. Pak se dvířka zase za­ bouchla, motor zabral a vůz se rozjel se zhasnutými svět­ ly. Teprve po několika metrech, než zmizel za zatáčkou, se světla rozsvítila. Jejich záře May prudce oslnila. Přesto se jí zdálo, že ten vůz poznala: Byl to stříbrný chrysler. Jonathan se vrátil do sklepa, který si zvolili za dočasný úkryt, ověšený spoustou věcí. Sklep plný starého hara­ burdí byl značně neútulný, ale fungovala tu elektřina a byla tu dokonce i malá umývárna se záchodem.

„Nejlepší bude, když ji položíme tamhle dozadu na matraci. Přinesl jsem pár dek, čokoládové tyčinky a něco k pití. Až se probudí, musí něco sníst. Už se po­ hnula?“

Dustin zavrtěl hlavou. „Ne, ale dýchá pravidelně, chvá­ labohu.“

„Snad se brzy probere, jinak...“ Jonathan větu nedoře­ kl, ale v jeho hlase zněla zášť. Zášť a také... jakási skry­ tá výhrůžka? Dustin na něj ostře pohlédl, ale Jonathan se odvrátil a pustil se do přesouvání beden a vyřazené­ ho kolejního nábytku, aby se uvolnila aspoň polovina místnosti. Mlčky připravili lůžko pro Sáru, opatrně ji uložili na matraci a přikryli ji. Oční víčka se jí ani neza­ chvěla.

Vypadá tak křehce, pomyslel si Dustin. A přitom pro­ kázala takovou sílu a odvahu.

Jonathan vzal do ruky Sářin kabát, který jí svlékli, aby se jí lépe dýchalo.

„Co to děláš?“

Jonathan vytáhl z kapsy Sářin mobil. „Měli bychom poslat zprávu její mámě. Přece jsi to sám navrhl, ne?“ Jonathanův tón Dustina provokoval. Snažil se zachovat klid. Díval se Jonathanovi přes rameno, jak píše:

Ahoj mami! Ráda bych byla přes víkend u May. Máme toho hodně do školy. Je to v pohodě? Zdraví Sára.

„Co myslíš, zní to, jako kdyby to psala ona?“

Dustin pokrčil rameny.

„Jo, to by šlo.“

Jonathan stiskl Odeslat. „Její máma hodně pracuje, často i o víkendech. Asi se nebude moc vyptávat.“

Dustina zlobila samozřejmost, s níž to Jonathan pro­ nesl. Ten kluk se tváří, jako by Sáru a její mámu každý den navštěvoval a měl dokonalý přehled o jejich zvycích. Nejvíc ale Dustina trápilo, že to vlastně může být pravda. Kdo ví, kolikrát už Jonathan u Sáry byl, zatímco on sám seděl v temné lesní chatrči a horečně přemítal, co s nimi bude dál.

„Nemohli bychom jí ještě nějak dál pomoct?“ Jonatha­ nova otázka vrátila Dustina zpátky do reality. „Ne, mys­ lím, že ne. Musí si jen odpočinout, pak se jí snad vrátí síly. Nemusíš tady čekat, já to zvládnu.“ Dustin se chtěl Jonathana konečně zbavit, třebaže tušil, že to nebude jed­ noduché. O to víc ho překvapilo, když Jonathan přikývl. „Fajn, jdu k sobě do pokoje, jsem fakt vyřízený. Kdyby byly problémy, kdyby se jí udělalo hůř, dej mi vědět. Nebo kdybys musel pryč. Víš přece, kde mě najdeš.“

„Jasně, v pohodě.“

Než Jonathan vyšel ze sklepa, ještě naposledy se oto­ čil. „Když ti na ní tolik záleží, tak proč s ní nejsi, když tě potřebuje?“ zeptal se. „Proč se schováváš za vztahem s holkou, kterou vůbec nemiluješ? Proč sis vybral Annu jako alibi, abys nemohl být se Sárou?“

Ta náhlá přímost Dustina dočista ohromila. Vyplašeně na Jonathana zíral. Pak sklopil oči.

„Bylo to tak přece, nebo ne?“ Jonathan rozhořčeně za­ vrtěl hlavou. „Když už ses rozhodl, že se Sárou nebu­ deš – ať už z jakýchkoli důvodů, měl bys ji jednou pro­ vždy nechat na pokoji a nedělat jí falešné naděje. To je strašně nefér. Ještě pořád máš možnost zachovat se správ­ ně, férově.“

„Sára mi není lhostejná,“ zamumlal Dustin. „Vůbec mi není lhostejná. Jenom nevím, jestli...“

„Jestli co?“

„Ale...“ Dustin si vjel rukou do vlasů. „Ty tomu nero­ zumíš. Pro tebe existuje jenom Buď a Nebo.“

„No a? Je na tom něco špatně?“

Dustin zavrtěl hlavou. „Já jen myslím, že když jde o lásku, člověk by měl být opatrný, nezacházet s ní ukva­ peně nebo lehkomyslně. Sára si zaslouží někoho, kdo ji udělá šťastnou.“

Jonathan se sarkasticky uchechtl. „Nepovídej! A čemu na tom podle tebe nerozumím? V tomhle bodě jsme za­ jedno. Otázka je, kdo ji může udělat doopravdy šťastnou a kdo ji svými planými sliby jen trápí.“

Jonathan stál ještě chvíli ve dveřích, ale Dustin se na něj raději nedíval. Tváře mu zrudly. Nejradši by se na Jo­ nathana vrhl. Proč si ten kluk namlouvá, že ho prokoukl? Jak si dovoluje kázat mu o morálce? Ale bylo by vylože­

ně hloupé pohádat se s Jonathanem právě teď, když je

Sára konečně v bezpečí.

Nakonec se dveře zabouchly a Jonathanovy kroky se

vzdalovaly. Dustin si oddechl. Ulevilo se mu. Konečně je

se Sárou sám a může si utřídit myšlenky. Posadil se ved­

le ní a opatrně jí položil ruku na srdce. Ne, nic necítí, nemýlil se. Sářino srdce umlklo – ztichlo ve stejném okamžiku, ve kterém to jeho začalo bít. Poskytla mu pří­

liš mnoho své krve, třebaže ne tolik, aby sama zemřela.

Dýchala, spala hlubokým spánkem beze snů, kterým

spal kdysi i on sám, když si jeho krev vzala ONA. Sára

se blížila k věčnosti a Dustin neměl jak ji zachránit. Po­

cítil příliv zloby a zoufalství. Sára se brzy probudí a její

křehké tělo bude jen schránou bez života, naplněnou dě­

sivým chladem. Bude z toho mít strach. Dustinovi při té

představě úzkostně zatrnulo. Jako by ji chtěl zahřát, na­

táhl se vedle ní a objal ji. „Tak rád bych tě ochránil před

tím chladem, Sáro,“ zašeptal. „Nezasloužila sis ho, jsi

tak milá a dobrá bytost.“

Náhle si všiml, že Sára má cosi v kapse. Vytáhl to.

Byl to složený papír, už dost pomačkaný. Dustin zavá­

hal. Nezamlouvalo se mu, že se bude bez Sářina vědomí

přehrabovat v jejích soukromých věcech, ale třeba mu

to pomůže dál. S bušícím srdcem rozložil papír. Byl to

dopis.

28

Milá Sáro!

Vím, jak moc Tě musí šokovat a děsit to, co se stalo v uply

nulých dnech. Rád bych Ti všechno vysvětlil sám, ale...

Dustinův pohled se nevěřícně zavrtal do těchto prvních

řádek. To jsou jeho slova určená Sáře, jeho pokus vy­

světlit jí, proč musel pryč, že ji nechtěl dál ohrožovat.

Ale... tohle není jeho rukopis. Myšlenky mu v hlavě ví­

řily jako na kolotoči. Ano, už si vzpomíná. Sára se před­

tím zmínila o dopise, tvrdila, že od něj dostala zprávu.

Dustinem projela mrazivá předtucha. Ten dopis musela

napsat ONA. Přinesla ho k Sáře domů. ONA byla v její

ulici a před jejím domem, jen pár metrů od Sáry. Už jen

při té představě ho zachvátil šílený strach. Musel se nutit

ke klidu, aby dokázal číst dál:

Nikdo nás nesmí slyšet a nikdo nás nesmí vidět spolu,

protože existují mocnější bytosti než jsem já. Lépe se vy

znají ve věčnosti a zničit nás a naši lásku by jim působilo

rozkoš. Kdysi jsem učinil nesprávný slib – dříve, dávno

před Tebou. Jednal jsem zištně, bez ohledu na ty, kteří to

se mnou mysleli upřímně. Byl jsem ten nejhorší pokrytec,

Sáro. Měla bys to vědět, jelikož právě kvůli tomu jsem

nepřetržitě špiclován, pronásledován a napadán.

Nechci, aby se Ti něco stalo, chtěl bych Tě chránit. Ty

a já – to je naděje, naše láska má šanci. Musíme se však

sejít na tajném místě a nesmíme už příliš otálet. Ubíhá

nám čas...

Pokud ke mně také něco cítíš a myslíš, že Tvá láska je

dost silná, pak přijď v noci z pátku na sobotu o půlnoci

ke starému kamenolomu na kraji lesa. Odtamtud už Tě ke mně dovede označená stezka. Nemůžeš tam nijak zabloudit.

Nemluv s nikým o tomto dopise a nenech se oklamat

a zaslepit žádnou z živých duší. Oči mohou někdy lhát, to jsem se naučil.

A teď už jen jedno, než se konečně zase uvidíme: Jsem

vděčný za to, že jsme se poznali. Darovala jsi mi okamžik svého života a učinila jsi z něj nejšťastnější moment i pro mě samotného.

S láskou D.

P.S.: Prosím, buď na sebe opatrná a nedopusť, aby tento dopis padl do cizích rukou. Dustin spustil ruku s dopisem a opřel se o chladnou stě­ nu sklepa. To napsala ONA. Chtěla tím dopisem Sáru vylákat k němu, aby jí posléze před jeho očima ublížila. Sára měla být svědkem toho, jak se hladem vysílený Du­ stin proměňuje, jak se z něj stává bezmocná, odporná kreatura. JEJÍ záměr byl vychytralý a rafinovaný, jak se dalo čekat. Ale – Dustin znovu přelétl jednotlivé řádky – Sára se vydala do lesa o den dřív a tím JÍ nejspíš zkřížila plány. Sáru něco přimělo nečekat a vyrazit ke kamenolo­ mu okamžitě. Zrušila kvůli tomu schůzku s Jonathanem, který ji proto sledoval a podařilo se mu včas zachránit Sáru i Dustina. Byla to souhra mnoha náhod. Možná až příliš mnoha.

A přece – právě takhle se to muselo odehrát. Navzdory všemu měli nakonec štěstí, aspoň v tom, že unikli ze spárů Emilie. Zato Sářin stav...

Sára se náhle ztěžka nadechla a s povzdechem pohnula hlavou. Její oči zůstávaly zavřené. Dustin se k ní sklonil a něžně ji pohladil po vlasech.

„Sáro? Sáro... Jsem u tebe, slyšíš mě? Jsem u tebe. Prosím, nelekni se, až se probudíš. Ať už se stane cokoli, ať tě sevřou a zachvátí jakákoli muka, já budu vždycky s tebou. Navěky...“ Dustin pozoroval Sářinu spící tvář. Dosud vypadala pokojně, ale už brzy se v jejích očích bude zrcadlit děs a zklamání. Sára v něj věřila, věřila v jeho city. A on sám tajně doufal, že se nemýlí a že mu ještě zůstalo dost duše, aby ji dokázal skutečně milovat.

„Sáro, proč jsi to jen udělala? Proč jsi mi dala svou krev, proč jsi mě nezastavila? Mohla jsi umřít... Proč jsi mi důvěřovala? Budeš tak zklamaná, až se probudíš jako za­ jatkyně věčnosti, budeš mě nenávidět. Budeš si myslet, že jsem ti napsal ten dopis a vylákal tě, abych tě úmyslně...“

Dustin sebou trhl, když se mu zničehonic před očima zjevil obraz: zelené oči, rezavé vlasy, ostré bílé zuby, slzy, pohled plný hněvu... Aby ho zahnal, přejel si rukou přes oči, avšak nepomohlo to. Naopak: obraz nabíral stá­ le jasnějších obrysů, nehodlal zmizet a ještě ke všemu se mu v hlavě začaly ozývat hlasy...

„Co to má znamenat, proč zrovna teď, já...“

Dustin se zimomřivě schoulil. Navzdory teplé krvi v jeho žilách a navzdory bušícímu srdci ho náhle zachvá­ til ledový chlad. A spolu s ním se přikradly vzpomínky na doby dávno minulé. Chtěl je zahnat, tak jak to dělal vždycky, celou tu řadu let. Vždycky to fungovalo, zaháně­ ní tísnivých vzpomínek se mu stalo běžnou rutinou. Musí nutně odvést své myšlenky jinam, nějak se rozptýlit...

Vyskočil a dopis mu vypadl z ruky. Ten hnusný dopis, který napsala ONA, ta falešná slova, podlé lži... Dustin nevěděl proč, ale shýbl se a dopis zvedl. Držel ho v tře­ soucích se rukou, a třebaže se tomu bránil, cosi ho nutilo znovu pohlédnout na papír. Ve slabém světle jediné stropní žárovky mu jednotlivé řádky doslova tančily před očima. Dustin zavřel oči, avšak ony nezmizely, jako by se mu vpálily do hlavy. Lži, nejste nic než lži, chtěl zakřičet, ale místo toho se v něm ozvala jiná slova, hla­ sitá, vyčítavá, jako obžaloba: Kdysi jsem učinil nesprávný slib – dříve, dávno před Tebou. Jednal jsem zištně, bez ohledu na ty, kteří to se mnou mysleli upřímně. Byl jsem ten nejhorší pokrytec...

Tři

Itálie, 1893 Dustin pomalu a neochotně kráčel po štěrkové pěšince směrem k Montebellu. Nádherná usedlost bankéřské ro­ diny di Ganzoli ležela uprostřed vinic kousek od Floren­ cie. Sešel se ve městě s kamarádem Marcellem, dali si pivo a on úplně zapomněl na čas. Bylo mu jasné, že ho čekají problémy. Nic na tom nezmění ani Fido, jeho lo­ vecký pes, jenž vyskočil s nadšením a beze slůvka výčit­ ky, jakmile spatřil svého pána, a vrhl se k němu s radost­ ným vrtěním ocasu.

„Fido, tak tys na mě čekal?“ Dustin psa láskyplně po­ hladil po tmavé srsti, v níž už se tu a tam objevovaly še­ divé cestičky. Dustinův otec, Alfredo di Ganzoli, mu ho daroval před dvanácti lety a Dustin na něm lpěl jako na členovi rodiny. Po dědečkově smrti byl Fido jeho jedi­ ným důvěrníkem a přítelem. Tolik toho spolu zažili! Při představě, že ani Fido nebude žít věčně, Dustina bolesti­ vě píchlo u srdce.

„Musím si pospíšit, Fido,“ povzdechl si. „Víš, co by ji­ nak bylo.“

Matka ho u snídaně naléhavě žádala, aby se večer vrátil včas, protože očekávají významného obchodního partne­ ra z Anglie. A on teď zaručeně propásl večeři. Když si představil matčin vyčítavý obličej, musel se Dustin mi­ moděk pousmát. Florence di Ganzoli, rozená Redfieldo­ vá, pocházela z Londýna a často s pohrdáním zmiňovala chlad podnebí ve své rodné zemi a odtud i povahy svých

krajanů. Ovšem jakmile měla přijít návštěva z Anglie,

matka se v tu ránu proměnila. Náhle jí záleželo na detai­

lech a vybrané etiketě a nastolovala přísná pravidla, jimž Dustin a jeho otec, rodilý Ital, často nedokázali dostát.

Dustinovi rodiče si kvůli odlišným představám o živo­ tě často vjížděli do vlasů, přesto však bylo jejich manžel­ ství šťastné a Dustinovi, jejich jedinému dítěti, nic nechy­ bělo. Jednou převezme kvetoucí podnik svého otce. Zatím mu Alfredo di Ganzoli platil studia architektury a filozofie na univerzitě ve Florencii. Podle otcova názoru tyto obory tříbily synův charakter i všeobecné znalosti.

Nevázaný studentský život dopřával Dustinovi dost času, aby se s Marcellem toulal po Florencii a po jejích barech a tržištích. Věděl, že je pohledný, a díky svému šarmu a originálním komplimentům pravidelně bodoval u žen.

Dustin již dobyl a zlomil spoustu srdcí, ale sám si po­ každé držel odstup, zejména když se mu zdálo, že by se mohl zamilovat. Nechtěl zažít zklamání. Nedokázal by znovu unést ztrátu člověka, na kterém mu záleží.

Když Dustin vešel do domu, pohled mu jako vždy padl

na zarámovanou rodinnou fotografii, kterou jeho otec před dvěma lety objednal u známého florentského fo­ tografa. Bylo to krátce před Dustinovými sedmnáctými narozeninami a na návštěvu tehdy přijeli všichni strýč­ kové, tety, synovci a neteře rodiny di Ganzoli. Dustin ten obrázek, na kterém se křenil od ucha k uchu, ze srdce nesnášel. Jako jediný totiž vyhověl žádosti fotografa, který chtěl, aby se usmívali.

Dustin se právě chystal otevřít dveře jídelny, když za­

slechl smích a hlasy z protějšího salonu. Jeho rodiče a návštěva z Anglie se tam nejspíš přesunuli, aby si v po­ klidu vypili grappu. Dustin si povzdechl. Nestál o nud­

nou konverzaci, mnohem raději by se vydal s Fidem do

nedalekého piniového hájku...

Náhle se zarazil. Komu patří tenhle hlas? Nebyla to

ani jeho matka, ani služebná Carmella. Ten hlas byl

daleko mladší, líbeznější. Dustin se pousmál a tep se

mu zrychlil. Možná bude dnešní večer ještě docela za­

jí mavý.

Automaticky vrhl zkoumavý pohled do velkého zrca­

dla vedle rodinného portrétu a upravil si límec bílé koši­

le. Projel si dlaní polodlouhé vlnité vlasy a spokojeně se

na sebe usmál. Pak energicky otevřel dveře salonu.

„Buona sera všem!“

Okamžitě se na něj upřela pozornost všech přítomných.


35

„Ach, tak tady je konečně! To je náš syn Dustin.“ Otec mu pyšně položil paži kolem ramen a matka na něj vrhla přísný pohled.

„Bohužel se dnes poněkud zdržel, protože se s veške­ rou pílí věnuje svému univerzitnímu studiu, že ano?“

Dustin spiklenecky přikývl. Zatímco si potřásal rukou s bělovlasým mužem, nenápadně pokukoval po štíhlé postavě, která se napůl skrývala za ním.

„Moc mě těší, signore Dustine. Jsem Edward Welling­ ton a tohle je má dcera Emilia. V posledních měsících často marodila a já doufám, že si tady na jihu, v tomhle kouzelném a milém prostředí, trochu odpočine a na bere

sílu.“

„Signorina se zajímá především o florentskou architek­

turu, není to senzační náhoda?“ dodal Alfredo di Ganzo­ li. „Mohl bys jí ukázat nějaké zajímavé památky, zatím­ co se její otec bude věnovat obchodům.“

Dustin vykouzlil na rtech svůj nejšaramantnější úsměv a přistoupil k Wellingtonově dceři. „Bude mě moc těšit.“ Uchopil Emiliinu ruku a zadíval se jí do očí. Vzápětí mu tělem projel jakýsi blesk, takže instinktivně o krok ucouvl. Bylo to, jako by před ním zářily dva zelené sma­ ragdy, jasné a nezakalené jako broušené sklo. Nádherně kontrastovaly s lesklými temně rezavými vlasy, které měla Emilia vyčesané do složitého účesu. Lehce pootev­ řené rty se leskly ve stejném odstínu rudé. Její pleť byla nápadně světlá, téměř průsvitná. Dustin nedokázal od­ trhnout pohled od dívčiných očí. Bylo v nich cosi nesku­ tečného, cizího, něco, co ho fascinovalo a osudově přita­ hovalo. A náhle pochopil, co to je. On se v těch očích neodrážel. Bylo mu spíš, jako by viděl skrz ně, jako skrz dva tunely, dvě nekonečné chodby mířící do věčnosti. Náhle ho zaplavil pocit nepopsatelného štěstí – a naděje. V dívčině pohledu nebylo nic než nekonečná dálka, žád­ ný konec, žádná... smrt.

Dustin nedokázal říct, zda uplynuly vteřiny, minuty

nebo hodiny, jak tam stáli proti sobě a hleděli si do očí. Oddával se té nekonečné zeleni, vrhl se do ní, měl pocit, že ztratil pevnou půdu pod nohama a že se vznesl... Ne­ vnímal nic a nikoho kolem sebe, cítil jen údery svého srd­

ce, zřetelněji než kdy předtím, a krev mu šuměla v uších

jako vodopád. Najednou mu očima projela pronikavá bo­

lest a on je přimhouřil, jako by ho oslepilo ostré světlo.

Velké stojací hodiny odtikávaly čas. Dustin zamrkal.

Byl dezorientovaný, jako by se probudil v cizím pokoji.

Zdálky k němu pronikl otcův temperamentní hlas. Po­

malu se navracel do přítomnosti. Omámeně si projel ru­

kou vlasy a rozhlédl se kolem sebe. Emilia stála u okna

zády k němu a se sklopenou hlavou. Koutkem oka si vši­

ml pana Wellingtona. Bělovlasý muž si ho vážně, za­

chmuřeně prohlížel přimhouřenýma očima. Pravou ruku

měl zaťatou v pěst. Dustin už poněkolikáté zjistil, že udělat na Emilii dojem nebude snadné. Na jeho mile nenucený ranní pozdrav re­ agovala pouze zdvořilým, chladným přikývnutím a beze slova zmizela ve svém pokoji.

Od příjezdu Emilie a jejího otce na Montebello uply­ nuly už dva týdny a Dustin se dosud k dívce nedostal ani o krok blíž. Jeho obvyklé metody u ní selhaly. Neopěto­ vala žádný z jeho úsměvů, na otázky odpovídala pouze stručně. Dustin si opakovaně umiňoval, že se té Angli­ čance nebude nijak vnucovat, ale znovu a znovu podlé­ hal její zvláštní přitažlivosti.

Emiliiny fascinující oči a vzrušující pocit svobody, který v něm vyvolaly, mu nešly z mysli. Od jejich první­ ho setkání se cítil vnímavější než dřív. Jako by se zbavil temného stínu. Po ničem na světě netoužil víc než po dal­ ším pohledu do jejích očí, aby znovu zakusil ten opojný pocit, aby o něj už nikdy nepřišel.

Ale dívka jako by se mu snažila vyhýbat. Jen tu a tam, když se jejich pohledy náhodou setkaly, jako by celým Dustinovým tělem náhle projel blesk.

Dustin byl podrážděný. Emiliin odstup zraňoval jeho ješitnost. Byl nyní nanejvýš odhodlaný ji dobýt. Byla to otázka cti. Svůj neúspěch přičítal i tomu, že se s Emi­ lií takřka nikdy nevidí o samotě. Neustále je se svým otcem – lépe řečeno, on je s ní. Starý pan Wellington střežil svou dceru jako oko v hlavě. Byla dokonce i u většiny obchodních jednání mezi ním a Dustinovým otcem.

Často však také trávila celé hodiny sama ve svém po­ koji v nedalekém domě pro hosty. Večer, když se Dustin vracel s Fidem z procházky, vídal v okně její siluetu osvětlenou světlem svíčky. Stála vždy takřka nehybně a pozorně sledovala, jak se stmívá, jako by na něco čeka­ la. Dustin na ni hleděl jako zhypnotizovaný a ptal se, jestli se Emilii v takových chvílích stýská po domově, nebo jestli snad na někoho vzpomíná. Umínil si, že to zjistí, třebaže ji momentálně vídal pouze u jídla.

K matčině velkému údivu se nyní objevoval u stolu přes­ ně. Své volno už netrávil tak často s Marcellem ve městě, místo toho pomáhal otci v kanceláři nebo zaměstnancům s pracemi v domě. Snažil se navodit vhodný okam žik, kdy by si s Emilií konečně nerušeně promluvil.

Jednou večer pan Wellington nečekaně oznámil, že musí kvůli obchodům nutně odjet do Padovy. Vyřízení celé záležitosti prý potrvá několik týdnů.

Emilia chytila otce za ruku. „Padova, no to je úžasné. Vezmeš mě s sebou, tati? Prosím, prosím, prosím...“

Pan Wellington pohladil dceru něžně po vlasech. „Dlouho jsem o tom přemýšlel. Víš, jak rád tě mám na­ blízku, ale cesta by tě zbytečně vyčerpala a já bych na tebe ani neměl moc času. Ze všeho nejvíc si přeju, aby ses zotavila, nabrala trochu barvy a konečně dostala chuť k jídlu. Tady na Montebellu budeš v těch nejlepších ru­ kou. Za pár týdnů se pro tebe vrátím.“

Dustinovi se zdálo, že pan Wellington je plný obav. Hlas se mu chvěl a v jeho pohledu se zračila starost a skepse.

„A také jsem uvědomil Rose,“ pokračoval. „Přijedou s Henrym z Anglie a budou ti dělat společnost.“

„Ale to přece není třeba. Takovou dálku! Rose už není nejmladší a navíc...“

„Všechno už je domluveno,“ přerušil ji pan Wellington stroze. „Budou tu tak za týden a přivezou ti tvůj... tvůj lék. Dochází nám rychleji, než jsme čekali. A oni jistě rádi na chvíli uniknou vlhkému anglickému podzimu.“

„No jasně,“ přikývl Alfredo di Ganzoli se zářivým úsměvem. „A my se pochopitelně budeme o signorinu Emilii také starat. Podnikneme nějaké výlety a uděláme pro ni party, ať se seznámí se zdejší mládeží. To je báječ­ ný nápad, nemyslíš, miláčku?“ dodal s pohledem na svou ženu.

„Ne, ne, jen si nedělejte starosti,“ vyhrkla Emilia rych­ le. „Já...“

„Přílišný rozruch jí nesvědčí,“ vpadl pan Wellington své dceři do řeči. „Navíc Emilia špatně snáší hluk, viď, holčičko?“

Dívka rozpačitě přikývla.

„Jak si přejete, má milá,“ usmála se Florence di Gan­ zoli přátelsky. „Na vaše zdraví pochopitelně budeme brát

40

ohled. Vy sama jistě víte, co je pro vás nejvhodnější. Co

vám svědčí a co ne.“

Rovněž Dustin se na Emilii povzbudivě usmál a ona

poprvé od jejich seznámení nesklopila zrak. Zadívala se

mu zpříma do očí. Takřka vyzývavě, možná i podráždě­

ně, jako by chtěla říct: „Co tím vlastně sleduješ? Proč mě

nenecháš na pokoji, proč mě pořád pozoruješ?“ Zelené

oči jí útočně zablýskly a Dustinovým tělem opět projel

výboj. Leknutím mu až zaskočilo. Rozkašlal se. Chtěl

sáhnout po ubrousku a převrhl přitom skleničku. Bílý

ubrus okamžitě lačně nasál červené víno, jako by ho ce­

lou dobu toužil ochutnat. Všichni zaraženě zírali na vel­

kou rudou skvrnu, která vypadala jako krev. I Dustin se

polekal. Když se znovu podíval na Emilii, zjistil, že jí na

rtech pohrává téměř nepostřehnutelný úsměv, ostrý jako

nůž.

Čtyři

May se dále pokoušela vypátrat nějaké stopy – avšak mar­ ně. Navzdory měsíčnímu světlu byla příliš velká tma, než aby mohla rozeznat detaily kolem sebe. Baterku si schvál­ ně nevzala, aby nebudila pozornost. Nakonec si unaveně sedla na zem kousek od okraje lomu. Pokud skutečně vi­

děla odjíždět Jonathanovo auto – co mohl v tuhle hodinu

pohledávat právě tady? A s kým tu byl? Snad ne s Dusti­

nem? Že by ti dva nakonec už dávno obnovili kontakt? May byla celá bez sebe. Jonathan se ještě před pár hodina­ mi tvářil, že nemá ani ponětí, kde Dustin může být, ale...

„Jonathane?“

May strnula překvapením. Kdo to mluví? Neslyšela ni­ koho přicházet. Přikrčila se za nízkým trnitým keřem. Srdce jí poskakovalo napětím.

„Jonathane, kde jsi?“

May jednoznačně poznala ženský hlas, i když dotyčná spíš vztekle syčela, takže nebylo možné spolehlivě určit tón jejího hlasu.

„Vylez už konečně a nehraj si na schovávanou. Víš, že takové věci nesnáším.“ Pak něco zašustilo.

May zatajila dech. Kupodivu nedokázala odhadnout, odkud se hlas a zvuky vlastně ozývají. Náhle bylo všude naprosté ticho, nic se ani nepohnulo. Zdálo se, že i ta žena napjatě naslouchá temnotě. Možná tuší, že se zmý­ lila a že nablízku není Jonathan, nýbrž někdo jiný. May se neodvážila pohnout ani o milimetr. Uplynulo několik minut. Nakonec znovu zaslechla tiché zašustění, lehoun­ ké hbité kroky, které se od ní vzdalovaly. Neznámá žena zřejmě mířila na druhou stranu lomu a pak pryč.

May si oddechla. Pro jistotu ještě nějakou dobu setrvala ve svém úkrytu, než se konečně celá roztřesená vydala zpátky na kolej. Ten podivný sled událostí ji zmátl, potře­ bovala čas, aby se trochu zorientovala. Nepočítala s tím, že se kromě ní na lom zaměří i někdo další. Teď však aspoň ví, že to bylo opravdu Jonathanovo auto, které tam zahléd­ la. Zřejmě se v lomu chtěl sejít s nějakou dívkou, jenže nakonec si to rozmyslel nebo na ni prostě nevydržel čekat.

Kdo mohla ta neznámá být? Sářin hlas by May roz­ hodně poznala a jinak ji nenapadal nikdo, kdo by o půl­ noci dobrovolně vyrážel do lesa. May si unaveně pro­ mnula oči. Je zbytečné lámat si s tím hlavu, takhle se nikam nedostane. Musí vyčkat a pokusit se vylákat in­ formace z Jonathana. Navíc se má Sára zítra setkat s Du­ stinem. To snad May pomůže najít jeho stopu a konečně uskutečnit její plán.

„Slibuju ti, že se nevzdám,“ zašeptala May a něžně po­ hladila kamínek v kapse kabátu. „Znáš mě a víš, co k tobě cítím. A moje city se nezmění, dokud budu žít a moje srdce bude bít. Bije pro tebe. Můžeš se na mě spolehnout, Simone.“ Sára se probouzela. Vnímala nejasné světlo, které ji lechtalo pod víčky, přesto se jí však nedařilo otevřít oči. Měla pocit, že má víčka z olova. Spánek dosud držel její tělo v pevném sevření a odmítal ho opustit. Nejraději by se mu zase poddala. Nejraději by spala na věky. Byla tak unavená, tak strašlivě unavená...

„Sáro, Sáro, jsi vzhůru?“

Někdo volal její jméno a nechtěl jí dovolit, aby se zno­ vu ponořila do temnoty.

„Sáro, slyšíš mě?“

„Ano, já... Dustine? Jsi to ty?“ Sára se omámeně nad­ zvedla a promnula si oči. Pak je konečně dokázala ote­ vřít. „Co tady děláš? Kde... kde to jsme? Co se stalo?“ Zmateně se rozhlížela. Bolela ji hlava, ruce i nohy, jako by se někam zřítila. Zřítila... Vynořily se před ní obra­ zy – les, houští, temná hloubka, krev...

Dustin ji uchopil za ruku. „Jsme v bezpečí, Sáro, niče­ ho se neboj. Tohle je sklep západního křídla koleje. Hle­ dala jsi mě v lese, pamatuješ? Spadl jsem do jámy a ne­ mohl jsem ven a ty... ty jsi mi dala svou krev, protože jsem byl hrozně slabý.“

Pomalu, kousek po kousku se Sáře začaly vracet vzpo­ mínky. Hádka s May, Dustinův dopis, její strach, že při­ jde pozdě, když bude čekat až na smluvenou schůzku... Její srdce ji zavedlo k Dustinovi. Náhle vědělo, kde je, a šeptalo jí, co má dělat. Jáma... Skočila do ní a Dustin pil její krev, doušek po doušku. Sára se nebránila. Věřila mu, třebaže měla strach – hrozný strach. A pak zřejmě ztratila vědomí, když...

Podívala se na Dustina. „Kde je May? Ona... ona ti něco udělala?“ Zdálo se jí, že mluví jako ve zpomaleném filmu. Její vlastní slova k ní přicházela z velké dálky.

„Ne, Sáro. May tam vůbec nebyla. Jen Jonathan. Sle­ doval tě v autě až k lomu a tak nás našel. Bylo to... naše štěstí. Dostal nás z jámy a odvezl sem.“

„Jonathan?“ Při zvuku toho jména Sára rázem pocítila tíseň. Mezi ní a Jonathanem se toho dost odehrálo. Dostali se jeden k druhému tak blízko, příliš blízko. Odmítla ho, i když toužila po jeho dotecích, a od té doby vůči němu cí­ tila zvláštní rozpaky. Jonathan si s ní chtěl nejspíš znovu promluvit, ale ona mu poslala textovku a plánované setkání odřekla. Nechtěla ho vidět. Vůbec se jí nelíbí, že ji sledoval k lomu – třebaže to znamenalo její a Dustinovu záchranu. Co ho to napadlo? Není přece její bodyguard. A co Carol? Mezi ní a Jonathanem se přece podle všeho něco vyvíjelo!

Sáře přeběhl mráz po zádech. Nevěděla, co si má o Jo­ nathanovi myslet. Ale nemůže mu nic vyčítat, nic špat­ ného přece neprovedl. To ona v něm vzbudila naději. Co se to s ní tenkrát jenom dělo?

„Sáro, tobě není dobře?

Sára se vyhnula Dustinovu ustaranému pohledu. Ne­ chtěla, aby připadl na myšlenku, že mezi ní a Jonatha­ nem k něčemu došlo. Snad Jonathan nic takového nena­ značil.

„Ne, je mi fajn. Jak dlouho jsem vlastně spala?“ Sára úplně ztratila pojem o čase. Nedokázala říct, zda od chví­ le, kdy našla Dustina v jámě, uplynulo pár minut nebo celý rok. Její večerní výprava jí teď připadala neskutečná jako sen.

„Je krátce po půlnoci, byla jsi několik hodin v bezvě­ domí.“ Dustin se zadíval do země. „Sáro, musím ti nutně něco říct. Prosím tě, nelekej se. Je to...“ Dustin si nervóz­ ně vjel rukou do vlasů.

„Co? ... Dustine, co se děje? Co mi chceš říct?“ Sára z Dustinovy tváře vyčetla, jak je zoufalý, a sama při po­ hledu na něj zneklidněla. Neustále otevíral a zavíral ústa, jako by nenacházel ta pravá slova.

Sára dostala strach.

„Tak už mluv, Dustine. Stalo se někomu něco zlého?“ zašeptala takřka neslyšně.

Dustin nepatrně přikývl.

„Komu? Dustine, je něco tobě? Je ti hůř?“

„Ne, mně ne... Já jsem o. k.“ Dustin pomalu zvedl zrak a pohlédl Sáře do očí. Náhle věděla, co jí nedokáže říct. To poznání ji zaplavilo jako temná vlna a vyrazilo jí dech. Usnula na Dustinově hrudi, ucho přitisknuté k jeho znovu tlukoucímu srdci. A teď se probudila. Probudila se ze spánku, který rozhodl o jejím osudu.

Sára zavřela oči. Pomalu přiblížila chvějící se ruku ke své hrudi. Krátce předtím, než se prsty dotkly kůže, se zarazila. „Dala jsem ti svou krev dobrovolně, Dustine,“ zašeptala. „Slibuju ti, že k tobě nebudu cítit nenávist, ať je se mnou cokoli. Musela jsem to udělat, rozumíš? Moje srdce to tak chtělo.“ A ještě než mohla její dlaň něco ucí­ tit, začala Sára vnímat důvěrně známý rytmus, sice tichý, avšak nezaměnitelný.

Bum... bum... bum...

„Žije,“ zašeptala tichounce a do očí jí vhrkly slzy úle­ vy. „Neutichlo, je jen... unavené.“ Když May dorazila na kampus, zamířila nejdřív na parko­ viště. Pátravě klouzala pohledem po řadách stojících vozů. V poslední z nich objevila Jonathanova stříbrného chrys­ lera. Takže se vrátil. May se podívala na hodinky. Bylo už po půlnoci. Chvíli přemýšlela, pak se vydala k hlavnímu vchodu koleje. Možná je Jonathan ještě vzhůru a ona mu bude moct položit pár otázek. Samozřejmě nenápadně. Musí postupovat opatrně, protože náhle si už nějak není jistá, kdo tady vlastně co skrývá, před kým a proč.

Chodba vedoucí k Jonathanově pokoji byla liduprázd­ ná. Když May došla až k jeho dveřím, viděla, že škvírou prosvítá světlo. Nadechla se, aby se trochu vzpamatova­ la, a pak zaklepala. Ozvaly se tiché kroky. „Ano?“ za­ slechla Jonathanův hlas.

„Ahoj, to jsem já, May. Vím, že už je pozdě, ale mohla bych tě ještě vyrušit? Jenom na chvilku...“

Mlčení. May překvapeně nakrčila čelo.

„Jonathane, jsi v pořádku?“

„Jo, jasně, chviličku.“

Klíč se několikrát otočil v zámku. Co to s Jonathanem je? Dostal snad najednou strach, že ho někdo vykrade? Takhle opatrného ho May neznala. Většinou vůbec ne­ zamykal. Nyní se dveře konečně otevřely. Jonathan měl kruhy pod očima. Vypadal unaveně.

„Jé, tys chtěl jít zrovna spát?“

Jonathan přikývl. „Jo, padám únavou. Mám za sebou náročný den.“ Pokusil se o úsměv.

Není divu, pomyslela si May. Když se člověk v noci toulá po lese...

Už delší dobu jí připadalo, že se Jonathan změnil – je uzavřenější, nepřítomný, jako by zestárl. Je zřejmé, že ho něco tíží. Proč si s ní o tom prostě nepromluví? Ví toho jeden o druhém tolik a vždycky se navzájem podporova­ li, když jim bylo těžko. Tak proč ne teď?

Jonathan vypadal neklidně, nervózně se pohupoval na patách.

„Můžu dál?“

„No, já nevím, tedy vlastně...“

„Ale jistěže může dovnitř,“ zašvitořil kdosi.

May udiveně nakoukla do pokoje. Na Jonathanově po­

steli seděla dívka s koleny přitaženými k hrudi a zvědavě si ji prohlížela.

„No, já... nevěděla jsem, že máš návštěvu,“ koktala

May a cítila, jak rudne. Jestlipak je to ta dívka, s níž si dal Jonathan schůzku u kamenolomu?

„Tak já radši zase půjdu. Promiňte, že jsem vás vyru­

šila.“

May se už chtěla otočit k odchodu, když dívka náhle

přiskočila ke dveřím a natlačila se do nich vedle Jonatha­ na. Dlouhé rusé vlasy měla svázané do ohonu a její zele­

né oči se třpytily jako smaragdy. Na sobě měla přiléhavé

džíny a sexy černý top s hlubokým výstřihem do V. May

musela uznat, že je opravdu přitažlivá. Ale odkdy má

Jonathan přítelkyni? A kde se s ní seznámil? Na Canyon

High každopádně nechodí.

„Ale ty nás ani trochu nerušíš,“ prohlásila dívka.

„ Jonathan mi měl už dávno představit svoje kamará­

dy, vždyť už se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist