načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavá romance - Polibek nesmrtelnosti - Michaela Škultéty; Alice Moon

Krvavá romance - Polibek nesmrtelnosti
-50%
sleva

Elektronická kniha: Krvavá romance - Polibek nesmrtelnosti
Autor: ;

Jako by nestačilo, že je Sára osamělá a nemá mnoho přátel, neustále ji navíc pronásledují hororové sny. Když na začátku školního roku nastoupí do Sářiny třídy nový kluk Dustin, ... (celý popis)
124
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 247
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Blood Romance - Kuss der Unsterblichkeit
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Michaela Škultéty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025317167
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jako by nestačilo, že je Sára osamělá a nemá mnoho přátel, neustále ji navíc pronásledují hororové sny. Když na začátku školního roku nastoupí do Sářiny třídy nový kluk Dustin, její život se převrátí naruby. K tajemnému spolužákovi ji něco nevysvětlitelně přitahuje. Zdá se jí, že je spojuje jakési neznámé, velmi silné pouto. Sářina jediná kamarádka May se jí však snaží Dustina rozmluvit. Co před Sárou skrývá? Kdo je záhadný Dustin a jaké je jeho tajemství?

Související tituly dle názvu:
Suk / Dvořák / Beethoven .../ Romance - CD Suk / Dvořák / Beethoven .../ Romance - CD
Různí interpreti
Cena: 236 Kč
Balady a romance Balady a romance
Neruda Jan
Cena: 247 Kč
Cesta k nesmrtelnosti Cesta k nesmrtelnosti
Vacek Jiří
Cena: 294 Kč
Cesta k dosažení nesmrtelnosti Cesta k dosažení nesmrtelnosti
Orr Leonard
Cena: 308 Kč
Amrita Amrita
Krutina Jiří, Krutinová Eva
Cena: 143 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy:

Eden Maguire – Krásní mrtví – Jonas

Lisa McMann – Lovkyně snů – Procitnutí

L. J. Smith – Temné vize – ODHALENÍ

Michaela Burdová – Křišťály moci – Zrada temného elfa

Suzanne Collinsová – HUNGER GAMES – Aréna smrti

Michaela Burdová – Poselství jednorožců – Strážci dobra

Alice Moon

KRVAVÁ ROMANCE – Polibek nesmrtelnosti – e-kniha

Copyright © Fragment, 2012

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



O této knize Dustina, nového žáka střední školy v městečku Rapids, obklopuje temné tajemství. Sára, která je spíš uzavřená a zdrženlivá, se k němu od první chvíle cítí neodolatelně přitahována. Dustin se jí vyhýbá, jak jenom může. Není totiž tím, za koho ho Sára považuje.

Avšak řízením osudu se Dustin a Sára znovu a znovu potká

vají – zdá se, že mezi nimi existuje pevné pouto.

Sára, která se po otcově smrti stáhla do sebe, se snaží Du

stina blíž poznat a odhalit jeho tajemství. Může mu ale sku

tečně důvěřovat, nebo pro ni Dustin znamená smrtelné ne

bezpečí?

Alice Moon se narodila roku 1978 v Madisonu ve Wisconsi

nu. Stala se tlumočnicí a pracovala pro různá zahraniční vy

davatelství a noviny. Vždycky se ráda toulala po wisconsin

ských lesích a vymýšlela si příběhy. Na takové procházce

vznikl i nápad napsat Krvavou romanci. Před dvěma lety se

Alice odstěhovala za svým přítelem do Německa. Dnes žije

v Norimberku a pracuje jako autorka a překladatelka.

Patří nám jenom hodina. A jedna hodina,

je-li šťastná, je mnoho.

Theodor Fontane

Jedna

Vím, že je to zázrak, i když na zázraky vlastně nevěřím.

Takhle jsem tátu už dlouho neviděla – ani si nevzpomínám, kdy naposled. Vypadá uvolněně a spokojeně.

Vyhrknou mi slzy, samy od sebe. Ale nejsou to slzy bolesti. Naopak, vyplavují ze mě všechen smutek, rozhánějí mlhu, která mě obklopovala celé měsíce, a já konečně znovu vidím jasně.

Pláču jen pro sebe. Úplně tiše, aby se neprobudil. Musí se šetřit, musí být na sebe opatrný. Zvládl to, tentokrát jsem si úplně jistá. Už ho nikdy neopustím. Už nikdy!

Probírá se, otvírá oči. Hnědé, odpočaté oči. Oči, které byly tak dlouho zavřené, tak dlouho neviděly světlo. Usmívá se a já se také usmívám. Teď už bude všechno dobré. Uslyším jeho milý hlas a budu ho smět obejmout, vdechovat jeho vůni, která mi připomene domov, čas štěstí a ničím nezkalené radosti.

Jdu k němu, opatrně – nechci nic zkazit. Lehce se dotknu jeho ruky. Je teplá a živoucí. Je pravá, skutečná. Nezmýlila jsem se. Tentokrát ne... Dustin spěchal temnou chodbou ke schodišti. Světlo si nerozsvítil, i tak viděl dobře. Noc ho vábila, volala ho, a on následoval její hlas. Toužil po vzduchu, po sametovém, temném tichu.

Pro jistotu vyrazil bos. Bylo sice nepravděpodobné, že

ho ve čtyři hodiny ráno někdo v této opuštěné části koleje zaslechne, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Dustin nechtěl vzbudit pozornost ani na své nové škole, ani v Rapids, tomto malém městečku. Především ale nechtěl potkat nikoho dřív, než bude třeba. Hodiny, které měl sám pro sebe, vnímal jako dar. Byly to chvíle, kdy minulost na okamžik ztratila moc a budoucnost se před ním prostírala nehybně jako spící moře.

Nedotčené hodiny, kdy ještě nic nebylo rozhodnuto,

hodiny, jež neprozrazovaly nic o nezadržitelně se blížícím zítřku. Nadějné chvíle slibující všechno, skrývající možnosti a zázraky, nezkažené zklamáním – několik netknutých hodin před novým začátkem. Dustin si je užije, jak jen to půjde. Pokusí se je rozkouskovat na minuty a vteřiny, aby je vychutnal úplně beze zbytku. Snad se to podaří, i když už nevzhlížel vstříc všem těm nejistotám před sebou se stejným radostným vzrušením a zvědavostí jako dříve. Ve hře bylo příliš mnoho a on dobře, snad

až moc dobře, znal její pravidla.

Pociťoval vnitřní neklid. Byl celý nesvůj – není divu,

po tom všem, co se událo v posledních týdnech.

Ale snad se tu bude moci trochu zotavit. Ospalé pro

vinční městečko Rapids si vybral záměrně, když musel před několika dny překotně opustit Chicago. Klid je přesně to, co teď potřebuje.

Canyon High byla navíc jedna z mála škol, k níž patřila kolej pro žáky na výměnných pobytech nebo pro děti rodičů, kteří se dlouhodobě zdržují na cestách. Dustin si tedy ušetřil anabázi s hledáním podnájmu. Naštěstí mu přidělili samostatný pokoj v západním křídle, tedy ve staré části koleje.

„No, chlapče, přišel jsi trošku pozdě,“ řekl šedovlasý správce koleje rozpačitě, když se Dustin objevil v jeho kanceláři. „Letos se všichni nastěhovali do nové budovy. Kdybych věděl, že se objeví ještě někdo další, snad bych to mohl nějak zařídit, ale takhle... No, třeba se během pololetí něco uvolní a ty se pak můžeš přestěhovat.“

Dustin přikývl.

„Má to ale i výhody,“ zabručel staroch. „Budeš mít západní křídlo sám pro sebe. Nanejvýš se může stát, že tam přenocuje hostující profesor nebo někdo z rodičů, co přijedou na návštěvu. Jen nesmíš být strašpytel...“ Pohlédl na Dustina a dobrácky se zašklebil. „Ale ty vypadáš docela rozumně.“

„To mi nevadí,“ odpověděl Dustin zdvořile a správce ho seznámil s kolejním řádem. Pak mu vtiskl do dlaně dva klíče.

„Velký je od tvého pokoje. A malý od hlavního vchodu do nového křídla, kudy budeš vycházet z koleje a taky se vracet, jasný? Po desáté večer by měly být dveře vždycky zamčené.“

Dustin přikývl.

„Dřív byl hlavní vchod do koleje v západním křídle,“ vysvětloval správce dál. „Od přestavby je to už jenom nouzový východ – takže nesmí být nikdy zamčený. Poflakovat se na starém schodišti je ale přísně zakázáno. Když někoho chytím, jak tam kouří, pořádně si to odnese. To platí i pro tebe – nemysli si, že coby jediný obyvatel západního traktu můžeš všechno. Budeš se držet pěkně daleko od schodiště a jako všichni ostatní používat hlavní vchod.“

Dustin opět přikývl a připadal si jako malý kluk, kterému přikázali, že musí být v sedm hodin v posteli a potom, co si vyčistí zuby, už nesmí jíst žádné sladkosti.

„Tak, a teď to bude trochu složitější.“ Správce vytáhl další klíč. Byla na něm připevněná modrá stužka.

„Tohle,“ řekl důrazně a pohlédl na Dustina, „je klíč od nových bezpečnostních dveří na chodbě mezi novým a starým traktem, kde je tvůj pokoj. Pojď se mnou, ukážu ti je.“

Vyšli do prvního patra novostavby a pokračovali dál dlouhou opuštěnou chodbou k masivním proskleným dveřím.

„Tamhle je starý západní trakt,“ prohlásil starý pán a ukázal za sklo. „V přízemí jsou teď sklady. Doufám, že ti první patro vyhovuje. Tyhle dveře smějí ostatní použít jenom v případě nouze. Dají se otevřít pouze z této strany.“ Stiskl kliku a otevřel dveře, pak je nechal zase zaklapnout. „Na tvé straně je jenom koule, aby se nouzovým východem nešlo vloupat do budovy. Musíš si tedy vždycky odemknout, když budeš chtít projít novou budovou. Na to potřebuješ tenhle klíč. Vyzkoušej si ho.“

Dustin poslušně prošel dveřmi na druhou stranu a pak je odemkl.

Správce spokojeně přikývl. „Dobře. Ten klíč nedávej nikdy z ruky.“ Pak Dustina konečně zavedl do jeho malého pokoje.

Dustinovi se ohromně ulevilo. Nemohlo ho potkat nic lepšího. Dřív by se byl za každou cenu snažil dostat do centra dění, do středu pozornosti. Ale v dané chvíli to takhle bylo nejlepší: měl pro sebe celé jedno křídlo. Ostatní studenti se sotva kdy dobrovolně vzdálí z moderního křídla s jeho automaty na čokoládové tyčinky, klubovnami a internetovou kavárnou, aby se potloukali po staré části budovy. A on, bude-li chtít nebo potřebovat, má možnost dostat se do svého pokoje i ven naprosto nepozorovaně, přes staré opuštěné schodiště.

Dustin si uložil klíč od bezpečnostních dveří do zásuvky psacího stolu. Takhle bude vždycky po ruce, kdyby chtěl ven přes novou budovu. Doufal ale, že starý správce bude mít na práci jiné věci, než sledovat, kterými dveřmi Dustin opouští kolej. Měl v plánu navzdory zákazu používat nouzový východ na schodišti západního křídla, hlavně když půjde ven v noci. Alespoň se ho nikdo nebude hloupě vyptávat na jeho příležitostné výlety. A také se bude moct jednoduše vypařit, aby se nemusel účastnit večerních mejdanů a tajných pitek.

Ještě před pár lety patřil Dustin k organizátorům takových akcí a jeho večírky byly vyhlášené. Všichni se mohli přetrhnout, aby na ně získali pozvání. Dustin byl králem mejdanů, štědrý, dokonalý hostitel. Byl příjemný společník, krásné holky mu ležely u nohou, jeho akce slavily úspěch. Byly to dobré roky, bezstarostné a ničím nezatížené. Roky bez vlčího hladu po silnějších zážitcích, bez hrozných předtuch a kruté pravdy. Stíny, které teď tak dobře zná, zůstávaly dlouho skryté, i když mu byly po celou dobu nablízku a číhaly v temných koutech na svůj velký okamžik. A když pak vyrazily z úkrytu a šklebivě se mu vysmály do obličeje, nesly s sebou věčnost. Odteď už s ním zůstanou. Už Dustina nespustí z očí – stejně jako ONA.

Ale Dustin se poučil. A proto se teď bude chovat co nejnenápadněji. Alespoň tak dlouho, dokud nezjistí, jak rozsáhlá byla jeho proměna tentokrát. Zatím to nevěděl, obvykle trvalo několik dní, než se jeho stav ustálil. Musí čekat, musí počítat s tím, že se bude měnit, navenek i uvnitř.

Když Dustin vyšel ven a zhluboka se nadechl noci, cítil, jak z něj opadává napětí posledních dní. Postupem času se mu tma stala ochránkyní, důvěrnou známou, jeho domovem. Druhým, mlčenlivým světem, v němž se už vyznal stejně dobře jako v životě, jehož se kdysi nemohl nabažit. Tamto byl život plný zářivých barev a hlasitých zvuků, mámivého smíchu a zbytečných slov. Život, který žilo tolik lidí kolem něj – a přece ne s ním. Život, který předstíral, že mu věnuje hodiny, dny, týdny a roky, ale přesto mu drahocenný čas zůstal odepřen. Život plný nudy...

Dustin cítil, že se jeho smysly přizpůsobují noci – byly ostřejší, výkonnější než kdy dříve. Dokázal by přesně určit roční období, i kdyby nevěděl, že je konec září. Cítil umírající léto, navzdory temnotě rozeznával každou nerovnost a každý plevel ve spárách dlažby. Vnímal každé šustnutí a zapraskání způsobené poryvem větru nebo zvířaty v Canyon Forest, lese vzdáleném dobrých dvě stě metrů.

Ano, jeho smysly se jednoznačně zostřily, což znamenalo, že se opět o něco víc přiblížil tam, na druhou stranu. Zároveň však ztratil další kousek sebe. Cítil to už počátkem noci, když vyprchaly poslední následky jeho činu a jeho srdce bilo stále klidněji, unaveněji, jako by si chtělo lehnout a spát. Když ho znovu obklopila známá mlha jako špinavý, studený závěs – jen o něco těžší a hustší, než byl zvyklý.

Snad ale ještě nebylo všechno ztraceno, možná že z něho dosud kousek zbýval. Dost na to, aby se s tím dalo dál žít.

Žít... Dustin si pohrdavě odfrkl.

Jednou věcí si byl jist: Hned tak se do toho znovu nepustí. Možná už nikdy. Potřebuje přestávku, aby se vyrovnal s tím, co se stalo. Aby se zbavil těch hrozných obrazů. Toho jemného obličeje, očí, které se na něj vyděšeně dívaly a tiše žadonily – až do konce. Až do okamžiku, kdy nastal konec. Dustin se otřásl hrůzou.

Udělal chybu, to mu bylo jasné. Velkou, neodpustitelnou chybu, kterou za žádných okolností nesmí opakovat. Byl příliš naivní – a navzdory všem těm létům příliš lehkomyslný.

Musí být opatrný, musí se mít na pozoru. Před sebou samým a samozřejmě před NÍ. ONA ho najde. Dříve nebo později ho znovu vyslídí. Musí být připraven. Vždycky a všude, protože ONA je mocná a chladná jako kus ledu.

Dustin pocítil hlad. Poprvé od chvíle, co se to stalo. Byl to nepříjemný pocit – naléhavý a sžíravý. Musel se posilnit. Potřebuje sílu, aby přestál první den. První dny bývaly vždycky nejhorší. Ze zkušenosti ale věděl, že pokud se bude držet pravidel, která si pro pobyt na Canyon High stanovil, nemá se čeho bát. Pravidla byla v tomto případě důležitější než všechna jeho předchozí předsevzetí. Další chyba by Dustina mohla stát všechno, co ještě má.

Se zavřenýma očima se pomalu otočil kolem své osy a zavětřil, jako by chtěl zachytit stopu.

Nedaleký smíšený les, Canyon Forest, byl další výhodou jeho nového domova. Bez problému a zbytečné pozornosti tam najde něco, čím může nakrátko utišit svůj hlad, nikoli ovšem svoji touhu. Postačí to, aby nebyl nápadný a nedopustil se žádné nerozvážnosti. Už žádný chybný krok. Žádné poblouznění a krásná slovíčka. Žádné neuvážené sliby.

Dustin se vydal na cestu bez nejmenšího hluku. Pohyboval se plavně a tiše, jako by přímo plachtil směrem k nočnímu lesu.

Postavy, která se za ním dívala z okna druhého traktu koleje a pak se potmě vydala do západního křídla, si nepovšiml... Dělá mi dobře, když cítím jeho blízkost. Ale náhle si uvědomuji, že už to stačí – nejenom jemu, i mně. Vím přece, že teď už je všechno dobré, že všechno bude dobré – jako dřív. Najednou zase máme čas. Cenný, životně důležitý čas.

Měl by ještě chvíli spát, odpočinout si. Naposledy se na tátu usměju a chci se opatrně vymanit z jeho sevření – ale jeho ruka mě nepouští.

Svírá mě. Stále pevněji. Jeho prsty chladnou, jsou studené a vyzáblé jako prsty kostry, obepínají mou ruku jako svěrák. Ne, to není možné, určitě se mýlím. To se nemohlo stát! Kde jsou jeho oči? Hledám jeho laskavé hnědé oči, které mi řeknou: „Všechno je v pořádku, můžeš být klidná, úplně klidná, to jsou jen poslední šalební poslové tvého vlastního strachu...“

Ale místo toho hledím do dvou temných důlků v propadlém bezkrevném obličeji.

Pryč, pryč, chci pryč, zpátky do své mlhy! Tam, kde je všechno rozmazané, neostré a tlumené. Tohle nechci vidět, nechci to znovu zažít, ne, už ne!

Chci volat:„Byl jsi tu, tati, byl jsi přece ještě před chvilkou tady, byl jsi skutečný, byl jsi ty! Ale z hrdla mi nevychází žádný zvuk.

Místo toho cítím ji. Cítím, jak se plíživě blíží, jak mě obkličuje, zalézá do mě. Nepopsatelně pronikavá zima, vůči níž jsem bezmocná. Bez slitování si razí cestu mými žilami do mého nejvlastnějšího nitra. Obemkne mé třepetající se srdce studenou rukou a zmáčkne ho, až se přestane bránit a promění se ve ztuhlou ledovou hroudu. Pak konečně vykřiknu... Sáru probudil její vlastní výkřik. Posadila se na posteli, ztěžka oddechovala, propocená noční košile se jí lepila k tělu. Srdce se jí zmítalo v hrudi, jako by chtělo mít jistotu, že se konečně probudila a zahnala zlý sen, který se k ní přikradl jako zloděj, aby ji připravil o klid. Že žije a dýchá. Ano, je vzhůru. Žije. Ona ano.

Sára cítila v puse kovovou, sladkou chuť. Nejspíš se kousla do jazyka.

Pokusila se spolknout spolu s krví a slinami i hrůzné noční výjevy. Tentokrát to ale trvalo déle než jindy. Před pár okamžiky mu byla tak blízko jako ještě nikdy... Jak ukrutné, jak klamné umějí sny být!

V duchu si pozpátku odříkávala abecedu. Dbala přitom na to, aby pravidelně dýchala – nádech na tři písmena, výdech na čtyři.

To pomáhalo. Pomáhalo to už víc než rok. Od doby, co se s maminkou přestěhovaly z Chicaga do nevelkého domku v Rapids, kousek od Madisonu. Na venkov. Od chvíle, co ji pronásleduje ten hrozný sen. Dříve jí to pomáhalo, kdykoli zjistila, že opět ztrácí kontrolu nad svými emocemi. Když hrozilo, že vybuchne, že začne křičet. Když se jí v žaludku zvedl temný mrak a pronikal na povrch.

„Temperament máš jednoznačně po mém otci,“ říkávala máma pokaždé, když Sára začala řádit. A ona na to byla pyšná, protože dědečka moc obdivovala. Pracoval ve výzkumu a dotáhl to v životě daleko. „To proto,“ tvrdila Sářina maminka, „že vášnivě miloval život. Byl velkorysý a tolerantní, ale také pěkně náladový. Těšil se z té nejmenší maličkosti jako dítě a zároveň se dokázal rozzuřit kvůli naprosté hlouposti. A někdy býval dost mstivý...“

Svůj temperament už Sára dokázala ovládnout – po

pravdě řečeno, její temperament spíš jaksi pospával a jen zřídkakdy se projevil. Snad proto, že city jsou příliš náročné, bolestivě vysilující. City znamenají, že se člověk proti něčemu postaví, že se vzbouří, že se zasadí za nějakou věc nebo člověka, bojuje za něj a pro něj – že člověku na něčem záleží. City stojí mnoho sil. Stejně jako úsměv, když je člověku do pláče. A síla Sáře chyběla. Ztratila se. Zmizela v den, kdy jí zemřel tatínek.

Sára cítila, že se její srdce zklidnilo, bilo teď smířlivěji.

Vlhkými prsty zašátrala po lampičce na nočním stolku a rozsvítila. Pohled na budík jí prozradil, že už je po šesté, tedy moc pozdě na to, aby ještě pořádně usnula. Za půl hodiny bude stejně muset vstát a obléknout se, objevit se v dobré náladě u snídaně a zářivě se usmát na maminku, aby si myslela, že je všechno v pořádku. Tak to momentálně fungovalo nejlépe. Tak to měly zařízené. Pak nastoupí do autobusu a vydá se vstříc prvnímu dni nového školního roku.

Aspoň že už je úterý, tak to bude kratší týden, pomysle

la si Sára. A i jinak bude první den po prázdninách jed

nodušší než loni.

Sára si s hrůzou vybavila, jak ji tehdy ředitel přivítal

před celou školou a všichni na ni upírali oči. Ale dnes

toho zůstane ušetřena. Nebude patřit k nováčkům. Už

ji nebudou okukovat všichni ti fotbalisté, roztleskávačky a školní géniové, nebudou dychtivě pátrat po tom, ke kterému táboru se Sára přidá, ke komu se hodí a proč změnila školu. Tentokrát ji nechají na pokoji. Ohodnotili ji jako milou a tichou holku, u které kluci nemají moc šancí a kterou je zatraceně těžké někam zařadit. Jako příležitostný přívěsek party kolem krásné Carol a jako kamarádku podivně zamlklé May. Jako dívku, co jen zřídkakdy chodí na večírky, odmítá alkohol a nechce se mazlit. Rádi ji vidí, berou ji, ale nikdo ji doopravdy nepostrádá.

Sára zívla. Existuje snad lepší popis slova „nudná“?

Napila se vody z poloprázdné sklenice na nočním stolku. Byla vlažná a bublinky z ní už vyprchaly, přesto ale udělala dobře jejímu jazyku, který byl drsný jako smirkový papír. Váhavě sáhla po obálce schované pod polštářem.

Dnes měla narozeniny. Před sedmnácti lety si s tátou poprvé pohlédli do očí. „Ahoj, Sárinko. Já jsem tvůj táta. A tohle je svět, tvůj nový domov.“ To byla první slova, která jí táta řekl. A každé Sářiny narozeniny si na ně vzpomněl a tvrdil, že se na něj tehdy Sára podívala velkýma očima a chápavě se usmála. Když bylo Sáře dvanáct a začala si na oslavu zvát kamarádky, šly jí tátovy řeči děsně na nervy a připadaly jí hrozně trapné. Ale dnes by si příběh o svém narození a oněch prvních slovech ráda poslechla.

První slova... Sáře se zatajil dech. Nejsou její narozeniny ta pravá příležitost, aby dopis otevřela? Na co čeká?

Sářino srdce se opět připomnělo, znovu zneklidnělo.

Ne, ještě je příliš brzy. Až si ten dopis přečte, bude už všechno řečeno. Po těchto řádcích už nikdy nebude následovat ani jediné slovo. Sára si chtěla tátova poslední slova uchovat, ne je marnotratně zhltnout očima. Ještě počká. Její život je beztak až po okraj naplněný nudou. Nudou a dlouhou, dlouhou chvílí... Co potom znamená čas?

Sára opatrně pohladila obálku. Pak zaslechla máminy

kroky.

„Sáro, zlato, už jsi vzhůru?“ volala máma a zaklepala

na dveře, jako vždycky o něco hlasitěji, než by bylo třeba.

„Hmmm...“

„Už můžeš do koupelny!“

Sára se pomalu vymotala z deky. Dřív měla svou vlast

ní koupelnu. Teď se s mámou dělily o mrňavý kamrlík se

sprchou, umyvadlem a kachlíky s kytičkami. Mámě ta

místnost připadala roztomile útulná. Sára se tam každou

chvíli o něco uhodila do lokte, takže měla pořád modři

ny. Někdy záviděla May, své kamarádce, s níž navštěvo

vala poslední ročník Canyon High. May měla pokoj na

koleji – nepříliš velký, ale naprosto postačující. A hlavně

měla vlastní koupelnu. Včera jí May do telefonu vyprá

věla, že od té doby, co se přestěhovala do nové koleje, má

dokonce ještě víc místa. Se smíchem řekla: „Možná bych

ve sprše mohla mít i podnájemníka.“

Při pomyšlení na May se Sáře vstávalo o trochu snáz. S tichou, hezkou dívkou se světlými kudrnami a zářivě modrýma očima si od začátku dobře rozuměly – i bez mnoha slov. May nepatřila k dívkám, které věčně o něčem žvaní do telefonu a které se na člověka přilepí, aby z něj vyždímaly každičký detail z jeho soukromí jenom proto, aby mu pak mohly odvykládat svůj vlastní, „daleko zajímavější“ životní příběh. May byla uzavřená, odpovídala přátelsky, ale jen když se jí někdo na něco zeptal, jinak o sobě příliš nemluvila. To Sáře vyhovovalo, protože pak se ani ona nemusela May moc svěřovat. Když chtěla May vědět, proč se přestěhovala do Rapids, stačilo jí Sářino stručné vysvětlení: „Byl to mámin nápad. Kdyby bylo po mém, zůstaly bychom v Chicagu, ale máma chtěla po tátově smrti za každou cenu pryč z města.“ May sebou krátce trhla, pak ale přikývla a už se dál nevyptávala. A tak jí Sára nemusela vyprávět o vraždě, která se stala v sousedství, což byl další důvod, proč máma trvala na stěhování. A také to bylo něco, o čem Sára vůbec nechtěla mluvit. Děsivé obrázky zavražděného chlapce, které den za dnem ukazovali ve zprávách, ji ještě pořád provázely – a v noci se jí dokonce vkrádaly do snů.

May svůj vlastní příběh pojala rovněž stručně. Vysvětlila Sáře, že její rodiče bývají často služebně v zahraničí a nikdy nezůstávají dlouho na jednom místě. May s nimi nějaký čas cestovala po světě, pak ji ale přestalo neustálé střídání škol bavit. Proto jí rodiče zaplatili pokoj na koleji. Sára předpokládala, že Mayina rodina je zámožná, ale pokud tomu tak bylo, May to nikdy nestavěla na odiv. Byla skromná a nechodila příliš naparáděná, nenosila hadříky od módních návrhářů jako Carol a Anna.

Sára otevřela dveře do koupelny. Vyvalila se na ni horká pára.

„Nemůžeš vyvětrat, když vylezeš ze sprchy, mami?“

„Zapomněla jsem!“

Sára si vzdychla. To byla celá máma – v myšlenkách věčně někde jinde. Otevřela malé okénko a svlékla si noční košili. Kapesníkem otřela zamlžené zrcadlo a pohlédla do něj.

„Proč vlastně nosíš pořád džíny a ta nudná trička?“ zeptala se jí Carol koncem loňského školního roku. „Udělej se sebou něco, jsi opravdu hezká. Vsadím se, že bys dokázala svést spoustu kluků, kdyby sis oblékla krátkou sukni a nalíčila oči. Takhle jsi moc nevýrazná.“

Sára přimhouřila oči. Měly barvu lískových oříšků a zdě dila je po tátovi, stejně jako dlouhé řasy a husté obočí.

Jednou, když seděla v autobuse a její obličej se zrcadlil v protějším okně, si na chvilku myslela, že se na ni zvenku dívá táta. Bylo to jen pár dní po jeho smrti a myšlen

ku, že se k ní už nikdy nevrátí, si dosud nepřipustila.


23

Pravdu vykázala pryč jako neposlušného psa. Jako psa, o kterém člověk přesto ví, že čeká venku. Psa, který sedí přede dveřmi a bude štěkat tak dlouho, dokud ho nepřestanete ignorovat.

Její pleť v létě dostala krásný, lehce bronzový odstín. Máma měla pravdu. Prázdniny v letním domku na pobřeží jim oběma udělaly dobře. Máma vypadala odpo čatě a ani Sára už nebyla tak hubená jako minulý školní rok. Dokonce trochu přibrala v bocích, což zdůraznilo je jí štíhlý pas, a už nevypadala jako chodící tyčka. Byla ženštější, jemnější – a líbilo se jí to. Slunce v jejích hnědých vlasech vytvořilo světlé proužky. Vlasy navíc o pěk ný kus povyrostly – teď jí padaly až na ramena.

Sára se odvrátila od svého odrazu v zrcadle. Vlastně byla ráda, že vypadala nenápadně – ať už s líčidly nebo bez. Nikdy kolem sebe nepotřebovala spoustu lidí, ani na bývalé škole. Stačily jí její dvě nejlepší kamarádky, Mona a Jill, které znala už od školky. Pak se ale objevil Dan. Zakoukala se do něho asi před rokem a půl při sportovních soutěžích. Dan... Sáře připadal víc než jenom milý. Nebyla ale jediná a moc ji překvapilo, že se líbí i ona jemu a že se s ní chce sejít. Zaskočilo ji to. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby na ni Mona a Jill tolik netlačily a neustále ji nepřemlouvaly. Možná že by na schůzku vůbec nekývla.

„No tak, Sáro, ten kluk o tebe vážně stojí. Nebuď hloupá a nenech si ho vyfouknout. Už je fakt na čase, abys začala s někým chodit. A Dan rozhodně není průměr, je to třída. Nemysli, že každá z nás dostane někoho tak děsně sexy naservírovaného jako na stříbrném podnose.“ Sára slova svých kamarádek ještě pořád v duchu slyšela. Nechala se ke schůzce s Danem víceméně přemluvit. Nebylo to sice nepříjemné, ale jestli by z nich mohl být ideální pár, to Sára nedokázala říct. Dan se sice o ni ucházel i dál a několikrát jí volal, ale ona s ním nechtěla mluvit. Nemohla, vzhledem k tomu, co se přihodilo té noci, zatímco oni dva se líbali. To si nikdy neodpustí! A tak pro ni celá věc skončila.

Ach bože, nejradši by to všechno vymazala z paměti! Sára se otřásla, jako by se tak mohla zbavit vzpomínek. Pak vstoupila do úzkého sprchového koutu. Zavřela oči a cítila, jak proud teplé vody pomalu uvolňuje její tělo a smývá tíseň, jež na ní po děsivé noci ulpěla.

Kéž by ten hrůzný sen navždycky zmizel ve výlevce, pomyslela si. Věděla však, že sen se bude stále vracet. Možná v jiném, záludném rouchu, ale dokáže si znovu probít cestu do jejího spánku. Bude ji klamat mámivými slovy a obličeji, oslepí ji a probudí v ní naději, jenom proto, aby ji posléze za doprovodu mučivých, strašlivých obrazů vrhl zpátky do reality.

Dvě

Jsme v Clařině pokoji – sami. Její rodiče nejsou doma.

„Dnes mají výročí svatby, už dvacáté, představ si,“

vypráví mi s vykulenýma očima. „Není to neuvěřitelné?

Dvacet let...“

Přikývnu, ale vlastně tomu nerozumím. Dvacet let...

Jaký je to pocit? O čem to vypovídá? Zkouším si na to

vzpomenout, ale už to nechápu. Roky... Už pro mě nic

neznamenají. Je dvacet let hodně? Nemohl by čas, který

se za tím slovem skrývá, být zrovna tak dobře rokem

nebo stoletím? Mám závrať.

„Víš, připadá mi to tak romantické, že to uděláme

zrovna dneska,“ šeptá mi do ucha a zvonivě se zasměje. Pak mě políbí a sjíždí mi špičkou jazyka dolů po krku.

„A ty, jsi si doopravdy jistá?“ Hlas se mi třese, stejně

jako celé tělo.

Clara se ke mně přitiskne ještě víc, žádostivě, vzruše

ně. Na uchu cítím její dech, teplo její kůže... Moje touha roste, pozvolna mě ovládá, snaží se ovládnout můj rozum, vypnout ho.

„Jsem si jistá,“ šeptá, „chci ti patřit, dnes v noci. Ješ

tě nikdy jsem si nebyla tak jistá jako teď...“

Otáčí se na záda a přitahuje mě k sobě, takže na ní


26

napůl ležím. Odevzdává se mi – dává to najevo držením těla, sklonem hlavy, ústy, která se usmívají téměř poníženě, pootevřenýma očima, které mě úpěnlivě prosí – vypadá tak nádherně, živě, zranitelně.

Skláním se nad ní, líbám ji na oči, na nos, na ústa, na krk... vdechuji její vůni. Vůni teplé kůže, vůni života.

Pak zavřu oči a přitisknu ji k sobě ještě pevněji, až ucítím její tep. I já v sobě brzy znovu pocítím život, i moje tělo bude tepat. Jsem pouhý kousek od svého cíle.

Tentokrát si jsem jistý, jsem si jistý, jistý... „Všechno nejlepší, moje malá!“ Laura Eastwoodová objala svou dceru. Pak ji podržela kousek od sebe a nasadila znalecký obličej. „Malá už se vlastně vůbec nehodí, viď? Jsi pomalu větší než já.“ Máma předstírala, že ji to pobuřuje.

„Nebuď smutná, mám dneska boty na podpatku,“ odpověděla Sára a pohladila mámu žertem po záplavě rezavých zakroucených lokýnek.

Dřív měla máma vlasy až po pás a skříňka v koupelně byla plná nejrůznějších pěstících šampónů a přípravků. Vlasy byly, lze-li to tak říct, máminým koníčkem a vždyc

ky ji potěšilo, když jí někdo pochválil, jak jsou nádherné,

nebo když se za ní jiné ženy závistivě ohlížely. Po smrti

Sářina otce se ale nechala ostříhat, takže jí vlasy sahaly

jenom do půli šíje a ještě divočeji poletovaly kolem srdco


27

vitého obličeje. Krátký účes ji úplně změnil. Lidé už ji

nepovažovali za Sářinu starší sestru, nepůsobila už tak

dívčím, zasněným dojmem, zato vypadala rozhodněji.

Vypadala – aspoň Sáře to tak připadalo – jako správná

matka. Ale stále jako nanejvýš atraktivní matka.

Sára si chtěla sednout k malému stolku v kuchyni, ale

máma ji chytila za rukáv džínové bundy a zavrtěla hlavou.

„Ne, vezmi si kávu radši ven,“ řekla a strčila dceři

do ruky hrnek. „Jsem si jistá, že bys nevydržela sedět ani minutu, kdybys věděla, jaký dárek na tebe venku čeká.“

Sára tázavě vykulila oči, ale máma ji netrpělivě postr

čila ke dveřím a pak je s hlasitým „Tramdadadá!“ rázně otevřela. „No tak, přeháněla jsem?“

Sára se s pusou dokořán dívala střídavě na maminku

a na bleděmodrého volkswagena brouka stojícího na příjezdové cestě.

„To je vážně... Chci říct, doopravdy je... Můžu s ním

fakticky...?“

„Ano, to je vážně tvoje auto, doopravdy patří jenom

tobě a fakticky s ním můžeš jezdit,“ ukončila máma Sářino koktání. „Tolik sis přála vlastní auto a vím, že táta ti ho chtěl koupit. No, a loni bylo všechno vzhůru noha

ma... Já se v autech bohužel nevyznám, ale pomohl mi

kolega z práce. Znal někoho solidního, kdo to auto právě

prodával, a tak jsem se dlouho nerozmýšlela. Líbí se ti ta

barva? Nebyla jsem si moc jistá...“

Sára ještě pořád nedokázala promluvit. Bude to auto milovat, to je jasné. Bude to její vlastní kousek svobody. Konečně může pryč, kdykoli a kamkoli se jí zachce, bude moct poslouchat svoje zamilovaná cédéčka od Yeah Yeah Yeah, která máma tolik nesnáší, protože ji připadají hrozná a k pláči. Kdykoli jí bude doma příliš těsno, bude moci uniknout, prostě hurá ven a pryč po silnici...

„Dostaneš jednou za měsíc plnou nádrž jako dárek,“ pronikl mámin hlas do Sářiných myšlenek dřív, než se v duchu mohla vydat na cestu po Evropě. „A zaplatím i daň a pojištění. Všechno ostatní se uvidí. Teď je v dobrém stavu. Jenom mi, prosím tě, slib, že budeš jezdit opatrně. A zamykej si dveře zevnitř, když budeš večer jezdit sama. Ten chlapec z našeho sousedství v Chicagu byl také v autě sám, když ho najednou ten strašný...“

„Jo, já vím, co chceš říct, mami.“

„A ta mladá dívka – před pár týdny. Ve vlastním pokoji! Nemůžu na to ani pomyslet! Chudáci její rodiče.“

„Ale tady, mami, vidíš, že se to může stát kdekoli, nejen v autě!“

„Stejně jsem ráda, že jsme se odstěhovaly z Chicaga. Kdo ví, kdy ten šílenec znovu udeří! Ve velkoměstech se takový člověk daleko líp ztratí – tady by to měl mnohem těžší, to si piš! Přesto buď opatrná, mám o tebe strach. Až budeš mít vlastní děti, tak...“

„Já vím, mami, to už jsme si říkaly. Slibuju, slibuju, slibuju! Budu opatrná.“

Sára maminku objala a přitiskla ji k sobě – o něco déle než jindy. Od prázdnin jí připadalo, že jsou si po všem tom stresu, smutku a dohadování kolem stěhování najednou bližší.

„Moc ti děkuju, mami. Vím, že teď musíme být s penězi opatrnější.“

Laura Eastwoodová mávla rukou. „S tím si nedělej starosti, zlato. Koneckonců ušetřím na tom, že si nebudeš v jednom kuse půjčovat moje auto. A navíc se Tomův přítel zachoval opravdu férově. Minulý týden dal to auto dokonce do servisu, aby všechno zkontrolovali. A s cenou mi taky vyšel vstříc.“

„Tom?“

„No ano, můj kolega. Ten, co mi pomohl obstarat to auto.“

Sára pokrčila rameny. Pak si vzala klíček, který jí máma podávala. Visel na něm velký přívěsek ve tvaru S, posázený kamínky.

„Ten člověk v kabelce vážně nepřehlédne,“ poznamenala Sára suše.

Šla ke svému novému pokladu a láskyplně ho pohladila po kapotě. Před posledními narozeninami si s tátou povídali, jaký model by pro ni přicházel v úvahu. A pak přišli na brouka. Ano, ten se k tobě opravdu hodí, řekl táta. „A ode mě dostaneš každý týden čerstvou kytku do té malé vázičky u volantu. Aspoň tak dlouho, dokud to za mě někdo nepřevezme,“ dodal a mrkl na ni.

To bylo v době, kdy mu zničehonic bylo zase líp a v nich vyklíčila naděje, že by to mohl dokázat. Dokonce spolu zajeli do místního autosalónu a podnikli zkušební jízdu. Byl to jejich poslední společný výlet.

„Poslechni, zlato,“ ozvala se najednou máma. „Máš něco v plánu po vyučování?“

Sára pokrčila rameny. Co by tak asi měla za plány! Máma přece ví, že Sára jen zřídkakdy něco podniká.

„Proč se ptáš?“ vyzvídala.

„Bohužel dnes musím zaskočit za nemocnou kolegyni. Budu mít dvě směny za sebou. Mrzí mě to.“ Maminka vypadala sklesle.

„Ale to nevadí. Mám co na práci.“ Sára významně zahoupala klíčkem od auta. Udělá si malou vyjížďku. Možná mámu překvapí a navštíví ji. K nemocnici, kde pracovala jako sestra, vede báječná zkratka. Cesta jde kolem kaňonu a kousek lesem – perfektní nápad na pozdní letní večer. A při té příležitosti by mámě mohla přivézt pár jablečných koláčů z jejího nejoblíbenějšího pekařství. Byl by to hezký způsob, jak jí znovu poděkovat. Máma se teď musí dost ohánět, aby si mohly dovolit malý domek a dvě auta. Táta jako daňový poradce nevydělával špatně, ale teď se situace změnila, i když se máma snaží, aby se jim nevedlo o moc hůř než dřív. Právě naopak, měla Sáru k tomu, aby s děvčaty ze třídy chodila na nákupy nebo večer do kina či na pizzu.

Jako by uhodla, nač její dcera myslí, spustila maminka znovu: „Sáro, opravdu bych nerada, abys byla o svých narozeninách sama, ležela na posteli a poslouchala tu depresivní hudbu. Podnikni něco s kamarády, pozvi je na mléčný koktejl nebo na pizzu. Ať si užiješ trochu legrace. Tohle jsou nejlepší léta tvého života. Nepromarni je. Pak bys toho dost litovala, věř mi.“

Sára si povzdechla. Takové debaty nenáviděla. Máma ji nechala celé léto na pokoji a atmosféra mezi nimi se uvolnila. Proč s tím zase začíná? Kousla se do rtu. Nechtěla se dnes ráno s mámou pohádat. Vždyť to myslí dobře!

„Na, tady máš sto dolarů.“ Máma podala Sáře bankovku. „Pěkně to večer oslav. Třeba bys mohla s tou svou kamarádkou – jakže se jmenuje?“

„May.“

„Jo, May. Třeba bys s ní mohla zajít do marketu a podívat se, jestli nemají něco hezkého ve slevách. Ulovit nějaký pěkný kousek, tak jako jste dřív chodívaly s Monou a s Jill.“

Máma se tvářila tak prosebně, že jí nešlo odporovat.

„Díky, mami, zeptám se May, jestli má čas.“

„Prima. A pozvi ji někdy k nám, ráda bych ji poznala.“

Sára přikývla. Sama nevěděla, proč May ještě nikdy

nepozvala domů. Snad proto, že se tu ještě necítila doopravdy doma. Možná se dokonce za jejich malý, těsný domek styděla. May byla určitě zvyklá na lepší věci.

Ale Sára v nitru dobře věděla, že to není ten pravý dů

vod. Neznala nikoho, kdo by byl skromnější než May. Šlo spíš o to, že se maminka občas přehnaně vyptává. Jistě by se chtěla o May a její rodině dozvědět všechno. Ne, nebyla dotěrná ani zvědavá. Mámu prostě ostatní zajímali a často si nevšimla, že je příliš osobní. Svou bezelstnou otevřeností by mlčenlivou May určitě zaskočila. Navíc by jistě mluvila o jejich minulosti a o událostech v Chicagu. Ta představa byla pro Sáru hrozná, jenže taková už máma prostě byla: Budeme mluvit o věcech tak, jak jsou. V knize osudu bylo napsáno něco jiného, než jsme si plánovali, a teď se s tím musíme vyrovnat. Nemá cenu zavírat oči, modlit se a schovávat se za falešnou víru. Víra je jen pro slabé, kteří nedokážou vzít život do vlastních rukou.

S takovou představou o víře a náboženství Sára vyrůs

tala a akceptovala ji. Nelíbilo se jí však, že máma po

slední dobou mluvila o jejich minulosti, jako by to byla

ta nejnormálnější věc na světě. Zraňovalo ji to. To, co se

jim stalo, přece nebylo normální! Změnilo to Sářin život,

obrátilo ho to vzhůru nohama. A Sára si na nové poměry ještě zdaleka nezvykla.

S May jí bylo dobře právě proto, že toho o ní vlastně

tolik nevěděla. Navíc Sára nikdy neměla dojem, že by

May nějak zvlášť stála o to poznat její domov a mamin

ku. Dosud se vždycky scházely v Mayině útulném poko

ji na koleji, kde se mezi přednáškami nebo o volné ho

dině učily nebo pily kávu, a tato nikým nerušená samota ve dvou se Sáře líbila. Přesto se asi bude muset časem May opatrně zeptat, jestli by někdy po škole nechtěla zajít k nim. Jinak jí máma nedá pokoj a nakonec ještě zorganizuje setkání sama. To by jí bylo podobné a to Sára nechtěla riskovat.

„Jasně, mami, až bude mít May čas, představím ti ji,“ slíbila a snažila se, aby její úsměv vypadal přesvědčivě.

„Dobře, zlato, tak si dnes udělejte hezký den. Užij si to ve škole, a jak jsem říkala, jeď opatrně! Všechny důležité papíry máš v přihrádce na rukavice. A kdyby něco, tak mi zavolej, ano?“

Sára dala mámě pusu a ta zůstala ještě dlouho stát ve dveřích, usmívala se a mávala, dokud bleděmodrý brouk s troubením nezmizel za rohem.

Potom se vyčerpaně opřela o veřej. Několikrát se zhluboka nadechla. Zaháněla slzy, které se jí tlačily do očí. Posílala je zpátky tam, odkud se zákeřně a neodbytně dobývaly ven. Několik zvlášť tvrdošíjných slz se nakonec prodralo na povrch – Laura Eastwoodová si je rezolutním pohybem otřela dřív, než se mohly vydat na cestu do lů po jejích tvářích. Pak se vzchopila. Přátelsky kývla na pozdrav panu Scottovi, který zrovna vytahoval ze schránky noviny, a zašla zpátky do domu. Když se blížím k jejímu štíhlému bílému krku, vnímám známý tah v ústech, cítím, že mé rty uhýbají vyčnívajícím vražedně ostrým zbraním... Začíná to. Musím se ovládat, nesmím se úplně zapomenout, snažím se být opatrný – a rychlý. Nechci, aby to bolelo. Clara sebou přesto trhne, tiše zasténá, ale jen zcela krátce. Pak se uvolní, dokonce se usmívá, připustí, aby se to dělo. I já se poddávám pádu, víru, rotujícímu tunelu z tmavě rudé barvy. Všechno se točí, svět, čas – a my s ním. Musím ji pevně držet, aby mi neunikla, sevřu ji pevněji, cítím její ruce, které se zatínají do mých ramen, její tělo, které se pode mnou vzpíná... Ochutnávám krev, cítím krev, slyším krev – krev, která mi šumí v uších. Najednou, hlas, Clařin hlas, v hlavě mi zní její zvonivý smích: „Dvacet let, představ si... dvacet let...“

Nechci ta slova slyšet, ať mě nechají na pokoji, ať ten hlas zmlkne! Ale nechce poslechnout, nedá si to zakázat, tvrdohlavě opakuje: „Dvacet let... Dvacet let... Není to neuvěřitelné?...“

„Přestaň, buď konečně zticha!“ křičí něco ve mně proti tomu hlasu. „Proč to děláš, proč ničíš tenhle okamžik svými jedovatými slovy o čase? To jsi nic nepochopil?“

„Dvacet let... Není to romantické?“

Nemůžu ten hlas umlčet, mluví dál, tvrdošíjně, vnucuje se mi, nutí mě jednat.

„Dvacet let není nic, ty malý snílku,“ křičím neslyšně. „Dvacet let je houby, zrníčko prachu ve věčnosti, dvacet let, to je směšné! Ty jsi směšná, tvoje romantičnost je směšná, já i moje víra v naši lásku jsme směšní. Nevíš nic, myslíš, že tohle je romantická hra... Jenže je to špatné, nemá to budoucnost. Nebo – ne, ne, pravděpodobně to má budoucnost, dokonce tolik, kolik chceš, věčnou budoucnost, podělanou budoucnost tisíců takových dekád...“

Směje se zvonivým smíchem, směje se pořád dál a dál, najednou se zvuk změní, začne být hrdelní, chraptivý, jízlivý – vřískání, které mi buší v hlavě. Už to není Clařin smích, je to zlý, škaredý smích. Smích, který říká: „Ty idiote, ty pitomá, ubohá stvůro, jak snadné je tě klamat, co jsi to za hloupou oběť!“

A vtom pochopím, o co se jedná. Rázem vím, že tohle není skutečné, že je to jen přelud, nemůže to být nic opravdového.

Cítím pod sebou Clařino křehké tělo a vím, že tam leží, stejně slepá a nevinná jako já... Je mi jí líto. Mám v ústech ještě stále její krev, lepí se k ní, nechce se pustit – je příliš pozdě, už nemůžu přestat... Musím pokračovat, dál... Hlavně nemyslet... Je příliš pozdě, už žádná smějící se princezna, už pro tebe nemůžu nic udělat, už tě můžu jenom ochránit před šokem z probuzení, z poznání, že naše láska byla jenom lež a dvacet let je bezvýznamná chvilka. Že to nic neznamená. Nebojuj, nebraň se, bojuješ marně, bojuješ proti sobě, proti nám, bojuješ jen o věčnost. Jen o tu zatracenou věčnost! Ale ty ji nechceš, věř mi, chceš radši odejít. Tak jdi, jdi, jdi už...

Vír houstne, všechno je rudé, její stisk – pevnější a pevnější, pak lehčí a lehčí, ječení, šumění – tišší a tišší. Ticho. Už žádný vír. Klid. Úplný klid.

A pak ho cítím. Proudí sem, obsazuje mě, vtéká do mě. To jemné teplo, po kterém jsem tolik toužil. Samo od sebe si razí cestu mými žilami, dokud se nedostane do mého nejzazšího nitra. Obemkne moje ztichlé srdce a hladí ho, dokud se nezačne pozvolna pohybovat, potom tepat, nakonec skákat, jako by samo nemohlo uvěřit tomu, že smí zase žít...

Můj pohled padne na Clařinu tvář. Dívá se na mě – tázavě. Prosebně. Zděšeně. Němě.

Je bledá, tak bledá. A mladá. Není jí ještě ani dvacet let...

Dotýkám se jejích rukou, obličeje – a teprve potom pochopím, co se stalo. Mé srdce, které se právě probudilo, poskočí a vysadí, jako by nechtělo mít nic společného s tělem, které je něčeho takového schopné. Pak, když se konečně probojuje k dalšímu úderu, vykřiknu... Dustina probudil jeho vlastní výkřik. Posadil se zpříma na posteli – celý zpocený. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je ve svém novém pokoji a že jenom snil. „Jenom“... Dustin dopadl zpátky do polštářů. V hlavě mu dunělo. Takové sny se mu zdávaly často. Byly tak reálné, že se jich jen těžko zbavoval, tak hořké, že v něm jejich ošklivá pachuť zůstávala celý den. Tenhle sen byl obzvlášť silný, protože byl nový, a tedy záludnější a nevypočitatelnější než ty, které ho pronásledovaly už léta.

Dustin zasténal a promnul si spánky. Nová trofej do jeho sbírky nočních můr. Věděl, že ho takové obrazy budou v noci navštěvovat častěji, aby mu připomněly, co se stalo, co udělal. A aby ho potrestaly a vysmály se mu.

Pohlédl na své kapesní hodinky – dárek od otce. To je zvláštní, že ještě jdou, pomyslel si už po několikáté. Jako by je stvořili pro věčnost.

Bylo už sedm pryč. Nejvyšší čas vstávat a připravit se na dnešní den! Chtěl být pokud možno nenápadný a pozdní příchod by mu v tom příliš nepomohl. Protáhl se, vylezl z postele a sundal si propocené tričko. Pak si stoupl před velké úzké zrcadlo připevněné k vnitřku skříně a kriticky se prohlížel.

„Promiňte, že jsem přišel pozdě, zaspal jsem. Jsem Dustin, ten nový, ale radši si mě vůbec nevšímejte. Prostě hned zapomeňte, že tu jsem. Přineslo by to vám i mně jenom samé problémy,“ představil se s pitvorně šaramantním úsměvem a zdvořilou úklonou svému odrazu v zrcadle.

Pak si pročísl krátké tmavohnědé vlasy – účes si nechá stejný – a nehodlal si vzít ani nepohodlné kontaktní čočky, i když zvláštní barva jeho očí vzbuzovala pozornost. Byly tak tmavě hnědé, že jejich duhovky téměř splývaly s černými panenkami uprostřed. Pravděpodobně však bude záležet spíš na tom, jak bude vystupovat, než na je ho zevnějšku. Dustin za všechna ta léta poznal spoustu nudných lidí, snad z toho teď bude moci něco vytěžit.

Potom přišlo na řadu oblečení. Nejradši by nosil průměrné věci, hlavně nic extravagantního. Dustin sice moc rád zkoušel nejnovější módní trendy – postupně se to stalo jedním z jeho koníčků –, ale dnes bude nejrozumnější, když si vezme tenisky, džíny, tričko a mikinu s kapucí.

Škoda, v Chicagu dlouho nezůstal, i když se mu v tom městě líbilo. Dobře se tam žilo, člověk mohl volně dýchat, neměl pocit, že ho stále pozorují. Pokud chtěl, držel se v anonymitě – zkrátka užíval si výhod velkoměsta. Navíc doufal, že tam potká jednu starou přítelkyni. Bylo to už dávno, co se s Elizabeth viděli naposledy. Vždycky si dobře rozuměli – i když si ujasnili, že nejsou určeni jeden pro druhého. Ale nenarazil na ni. Možná že i ona odtamtud zmizela. Určitě se i ona doslechla o vraždě toho kluka. Ta zpropadená věc, která se na dlouhou dobu postarala o rozruch v médiích. Dustin měl tenkrát okamžitě zmizet, to mu teď bylo jasné.

Jenže zrovna tehdy poznal Claru a zamiloval se do ní. Claru, veselou dívku s velkýma očima, která ho okamžitě okouzlila svým dívčím, zvonivým smíchem. Ano, opravdu ho okouzlila... Dustin se usmál a chvíli se oddával té vzpomínce.

Pak mu úsměv náhle zmrzl na rtech. Udělal krok k zrcadlu, až téměř splynul se svým obrazem. Dlouho stál bez hnutí, díval se do svých hnědých očí, jako by se chtěl vnořit do hloubky svého já v naději, že odhalí něco neznámého, vyloví nějaký poklad.

Dustin skutečně něco hledal. Nevěděl přesně co. Ale když myslel na Claru a na to, co se s nimi stalo, najednou něco postrádal. Něco, co včera a v předcházejících dnech měl.

A tu se pozvolna začala vynořovat vzpomínka, závan tušení, co ztratil. Jeho dohady byly s každou vteřinou jasnější a zřetelnější. Konečně se změnily v poznání. Dustina zamrazilo, až se mu zdálo, že umrzá zevnitř. Kolena mu změkla, zhroutil se na podlahu a rukama objal své třesoucí se tělo.

Bylo to tady. Tentokrát dostal pořádný zásah. Tentokrát si neodnáší jen drobné šrámy. Počítal sice s tím, že se nějak změní, možná na to dokonce čekal, ale v duchu doufal, že výsledek nedopadne tak špatně.

Jako ve zlém snu viděl všechno, co se stalo, bez pří

kras. Nemohl odvrátit zrak, musel všechno prožít ještě jednou, každičký detail. Jeho čin byl strašlivý, o tom nemohlo být pochyb. Stala se z něj bestie, nesl vinu za to, že Clara už není naživu, že už nikdy nikoho neokouzlí svým úsměvem.

Věděl, co udělal, a byl si i jistý mírou své viny. Clařini

rodiče, její kamarádi – všem jim rázem krutě změnil život.

Ale ještě více ho děsilo, že nepociťuje upřímný smu

tek. Postrádal onu nevyslovitelnou bolest, která člověka, jenž ztratil někoho blízkého, rve uvnitř na kusy. A Clara pro něj byla blízká bytost, o tom nepochyboval, přes všechno, co se stalo.

Prodal svou schopnost truchlit – za její smrt. Dustin si

zakryl obličej dlaněmi. Nechtěl vzpomínat na Claru tak lhostejně, chtěl pro ni plakat. Pro dívku, která s ním chtěla sdílet život, která věřila v něj, v jeho slova a v jeho

lásku. On sám v to chtěl věřit taky. Chtěl věřit, že jejich

láska je tak významná a pravdivá, že ho dokáže vykou

pit. Byl to jeho sen, tak velký, že se jím nechal oslnit.

Clara zemřela zbytečně, byla obětí jeho naděje. Měl to

vědět a měl jí jít z cesty, neměl se nechat strhnout.

Dustin zavzlykal, jako by chtěl povzbudit slzy, které by

rád vyplakal pro Claru. Ale jeho oči zůstaly suché.

Pohrdavě se rozesmál a s odporem pohlédl do zrcadla.

„Co jsem to ze sebe probůh udělal?“ zašeptal směrem ke svému protějšku a chvíli naslouchal, jako by čekal na odpověď.

„Cos to ze mě udělala TY, prolhaná bestie?“ křičel Dustin do nicoty, ruce sevřené v pěst.

Ticho, které následovalo, se mu svým mlčením přímo drze vysmívalo.

Tři

„Páni, to je autíčko!“ vykvikla Carol, když spolu s Annou spatřily Sářina nového brouka. „Perfektně se k tobě hodí, Sáro!“

„Dostala jsem ho od mámy k narozeninám. To tvoje ale taky není k zahození ...“ prohodila Sára při pohledu na zářivě červenou corvettu, se kterou ladily Caroliny boty.

Carol se uchichtla. „No, táta říkal, že když už, tak už. Je to kromě jiného malé odškodnění za to, že jsem s Annou a její sestřenicí nesměla o prázdninách cestovat po Evropě. Našim přišlo, že jsem na to moc malá.“ Carol protočila panenky. „Ale teď sem pojď, ať tě obejmu. Všechno nejlepší! Máš přece dneska narozeniny, ne? Te da, vypadáš skvěle. To léto ti prospělo!“

„Díky!“ Sáru kompliment potěšil. Měla dokonce radost i z toho, že Carol zase vidí. Školní kráska s dlouhými platinově plavými vlasy, dolíčky ve tvářích a výraznýma očima sice patřila k dívkám, které doma dostanou, nač si vzpomenou, oblékají se podle posledních módních trendů, ať se jim líbí nebo ne, a na kterých každé šaty vidíte jenom jednou – ale měla v sobě něco přirozeného a veselého. A byla upřímná, aniž by ostatní zraňovala.

Toho si na ní Sára cenila.


43

Anna, Carolina nejlepší kamarádka, byla jiná. Všechno na ní působilo jaksi nuceně a strojeně, způsob, jak mluvila i jak se oblékala. Ale i když Anna velmi dbala na to, jak působí na ostatní, Carol ji svým slunným šarmem a přirozeností hravě trumfla. Ať se Carol objevila kdekoli, hned se kolem ní shromáždil houf fanoušků a každý se chtěl aspoň chvilku hřát v její přítomnosti. Sára netušila, jak to dělá. Pro ni samotnou bylo k nesnesení být v jednom kuse mezi lidmi – pořád se usmívat, flirtovat a být dobře naladěná. Ale pro Carol to zřejmě byla hračka, zdálo se, že ji to vůbec nenamáhá. Byla ke všem stejně milá. Evidentně s nikým nechodila. Snad proto zájem kluků o ni nikdy neochaboval. Každý, na koho se usmála, pocítil náznak šance. Sára si však dokázala představit, že Anna Carolinou popularitou trpí a že pro ni jejich přátelství není zrovna jednoduché. Vždyť Anna stála vždycky ve světle ramp, ale zároveň ve stínu své nejlepší kamarádky!

Anna teď také přistoupila k Sáře a objala ji, jako by byly dávné kamarádky.

„Všechno nejlepší, Sáro!“ zacvrlikala.

Sára užasla. Anna se na první školní den vyfikla jako na módní přehlídku u Gucciho. K dlouhým přiléhavým šatům z béžového saténu si vzala zlaté boty na vysokém podpatku. Rusé vlasy jí držely z čela obrovské sluneční brýle. Na víčka zvolila syté zelené stíny, což zdůraznilo přirozenou barvu jejích očí.

Sára na ni zřejmě dost ohromeně zírala, protože Carol se do ní se smíchem zavěsila, odtáhla ji stranou a zašeptala: „Neptej se. Chce, aby Kevin žárlil. O prázdninách se s ní rozešel. Jednoduše jí napsal textovku, zrovna když byla v Paříži, a teď ten idiot chodí s Gen. Ale podle mě se ti dva k sobě stejně nehodili.“

Sára přikývla, i když neměla tušení, kdo je Gen. Ovšem pokud šlo o Kevina, mohla dát Carol jedině za pravdu. Byl naprosto nezajímavý – krasavec, hladký jako úhoř, se svalnatými pažemi, které rád předváděl v těsných tričkách, přičemž v hlavě toho moc neměl. Anna opravdu o nic zvláštního nepřišla. K ní by se hodil spíš někdo chápavý, kultivovaný. Někdo, kdo by jí galantně pomáhal do kabátu a přidržoval dveře, kupoval květiny a vodil ji do restaurací. Ze všech těchto předností, domnívala se Sára, neměl Kevin ani jednu. Byl to neomalený panák, který pravděpodobně věnuje víc času péči o vlastní tělo než své přítelkyni. Ale co je jí vlastně do toho? Ať jsou s Gen šťastní. Sára byla ráda, že se podobnými problémy nemusí zabývat.

Carol najednou přimhouřila oči, jako by Sáře četla myšlenky.

„Hm, vypadáš tak svůdně, letos si prostě musíš nabalit nějakého kluka,“ prohlásila rozhodně. „Dáme tě s někým dohromady, i kdybych se o to měla postarat sama. Za prvé, přijdeš na mou páteční párty. A nechci slyšet žádné výmluvy. Řeči o tom, že musíš někomu hlídat děti, pomoct mamince s domácností nebo vyvenčit sousedům psa nezaberou, jasné? Hodíš se pěkně do gala a pak zapracuješ na nějakém pěkném klukovi. Já ti zařídím předvýběr, slibuju.“

Sára se musela smát, i když vlastně dohazování nesnášela. Obvykle je k ničemu, což dokazovala i ta záležitost s Danem. Přesto ji Carolina horlivost dojala a potěšila. Uvědomila si, že na rozdíl od loňska teď kráčí přes kampus sebevědomě a uvolněně – a navíc v doprovodu dvou nejoblíbenějších dívek. Spolužáci je zdravili ze všech stran. I když Sára věděla, že jejich pozornost neplatí nutně jí, měla poprvé pocit, že sem patří.

Pokud šlo o Carolin večírek, nevěděla, zda tam vůbec půjde. Měla ještě čas na rozmyšlenou. Třeba pozvou i May, pak se bude aspoň mít s kým bavit. Nedokázala si jen tak vedle někoho sednout a dát se s ním do řeči. A Carol s Annou budou mít určitě na práci něco lepšího, než se jí celý večer věnovat.

Krátce před osmou vešly dívky do velké školní auly. Za chvíli bude mít projev ředitel a představí jim nové žáky. Sáře naskočila husí kůže, když si vzpomněla, jak tady loni stála a dívala se na hlučící moře studentů. Nedokázala se tehdy podívat do očí ani jedinému z nich. Všechny obličeje se jí tenkrát spojily a vznikla z nich mlhavá obluda, které měla být předhozena jako žrádlo. Čekala, že kaž dou chvíli omdlí. Pak naštěstí představili i May a ta s úsměvem stanula po jejím boku.

May... kde vlastně vězí? Sára se rozhlížela, dokud ka

marádku neobjevila na druhém konci auly. May také spatřila Sáru, zamávala na ni a pokusila se k ní probojovat. Carol s Annou zatím popošly ke skupině chlapců, aby se věnovaly své nejoblíbenější zábavě – flirtování. Všichni kolem se objímali, vykládali si a plánovali, co podniknou v novém školním roce.

Konečně se May prodrala až k Sáře. „Všechno nejlepší

k narozeninám,“ řekla a váhavě Sáru objala, jako by se bála, aby ji nepolekala. Pak vytáhla z tašky malou bílou obálku a podala ji kamarádce. „To je pro tebe. Nic zvlášt

ního, jenom maličkost.“

„Díky, to je milé, že jsi na mě myslela.“ Sára si odkaš

lala. „Radši ji ale otevřu až pak, jo? Až bude větší klid.

Já... chtěla jsem se tě stejně zeptat, jestli budeš mít po

škole chvíli čas. Máma musí být v práci. Dala mi peníze,

prý tě mám pozvat na jídlo. Takže, jestli chceš... Mohly

bychom si zajet do města na pizzu. Třeba k Rossimu?“

May se usmála, vypadala opravdu potěšeně. „Jasně, to

zní dobře. Můžeme si připít na tvé zdraví a ty si rozbalíš

můj dárek.“

Sára přikývla. Spadl jí kámen ze srdce. May působila

mnohem vstřícněji než předchozí školní rok. Už včera v te

lefonu to bylo znát. Ale možná to bylo i Sárou, že přestala být tak uzavřená. Třeba z nich můžou být nejlepší kamarádky, třeba se jí Sára jednoho dne dokonce svěří, jak se to s ní má. Pokud jí někdo dokáže porozumět, tak jedině May, o tom Sára nepochybovala. Ale ještě nedospěla tak daleko. Ještě nedokázala to, co se s ní děje, vyjádřit slovy. Ještě byla se svou minulostí sama a bylo to tak dobře. Prozatím nechtěla svůj vztah s May zbytečně zatěžovat. Zatraceně, otcovy hodinky se asi přece jen zpožďují. Dustin běžel přes školní dvůr, který už byl prázdný, a do auly vpadl na poslední chvíli. Právě zvonilo. Ředitel naštěstí ještě nezačal s proslovem. Jak Dustin spěchal, srazil se s dohněda opáleným klukem s delšími blonďatými kudrnatými vlasy. Vypadal, jako by zrovna slezl ze surfařského prkna. Kluk zavrávoral a musel se zachytit za paži jedné z dívek, aby neztratil rovnováhu. „Jonathane, dávej pozor, ty idiote!“ zasyčela dívka a setřásla ho.

Kluk si promnul rameno a ohlédl se po viníkovi nehody. Když uviděl Dustina, nevrle se zamračil.

„Já... ehm... promiň,“ koktal Dustin a snažil se zorientovat. „Já nerad.“

„To je v pohodě, nic se nestalo, kámo.“ Blonďák se zakřenil od ucha k uchu a se zájmem si Dustina prohlížel. „Jsi tu nový, viď? Který ročník?“

„Dvanáctka,“ odvětil Dustin váhavě a přeměřil si opáleného blonďáka očima. Pak sklouzl pohledem na další

studenty, kteří stáli kolem a zřejmě se s blonďákem ka

marádili. Dvě atraktivní dívky si začaly něco šuškat.

Jedna z nich byla velmi bledá a štíhlá, dlouhé rezavé vla

sy jí padaly skoro až ke kyčlím a nápadné oči svítily ze

leně. Nesla se ve večerní róbě jako na filmovou premiéru. Dustin se pod jejím pohledem neklidně ošil, ale okamžitě se zas ovládl. K čertu, nesmí se vždycky hned nechat vyvést z rovnováhy!

Pak tu byli ještě dva kluci s polodlouhými hnědými vlasy, kteří se nedbale opírali o zeď a znuděně si ho prohlíželi.

Blonďák se na něj dosud díval s ironickým úšklebkem, což Dustina zároveň štvalo i znervózňovalo.

Buď klidný, nenech se vyprovokovat, je to jen bezvýznamný idiot, připomínal si Dustin a snažil se blonďáka ignorovat.

„Tak teda vítej na Canyon High a v našem ročníku,“ prohlásil náhle blonďák a podal Dustinovi přátelsky ruku. „Myslím, že je čas na malé poznávací kolečko. Dámy po mém boku jsou Carol a Anna, dvě nejhezčí ženy v celé zemi,“ představil mu s šaramantním gestem rusovlásku a její přítelkyni. Dívky jednohlasně a trochu afektovaně vydechly „Ahoj“ a pokračovaly ve svém švitoření.

„A tohle jsou Mike a Jason, dva největší chaotici, holkaři a mejdanoví experti na škole. Až s nimi n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist