načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krvavá odyssea -- Řecký boj za nezávislost 1821-1832 - Miroslav Šedivý

Krvavá odyssea -- Řecký boj za nezávislost 1821-1832

Elektronická kniha: Krvavá odyssea -- Řecký boj za nezávislost 1821-1832
Autor:

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7% 94%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 186
Rozměr: 14 x 20 cm
Úprava: ilustrace , 1 mapa, portréty, faksim.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5087-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vzpomínky lidí, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Schwarzheide do Terezína ve 2. polovině dubna roku 1945.

Popis nakladatele

Oboustranná brutalita založená na náboženských rozdílech a bezpočet menších i větších střetnutí na souši i na moři byly charakteristickými projevy krvavé války mezi Řeky a Turky ve dvacátých letech 19. století – války, která vedla ke vzniku nezávislého řeckého státu. Provázely ji i další jevy, jako řecké mrhání zahraničními půjčkami či občanské války mezi samotnými Řeky. Negativní roli sehrála také jednostranná propaganda v západoevropské společnosti, vyplývající z neznalosti skutečné situace ve východním Středomoří, a vojenské i diplomatické vměšování evropských velmocí. Přestože od konce oné války uplynulo již 180 let, nepozbyla na svém historickém významu a aktuálnosti. Animozita mezi Řeky a Turky je stále živá a řecká společenskoekonomická realita dnešních dnů způsobená plýtváním se vine jako červená nit řeckými dějinami již od této války, která je významnou kapitolou moderních evropských dějin. Připomíná to antickou tragédii i absurdní drama zároveň.

 

PhDr. Miroslav Šedivý, Ph.D. (*1980) na FF UK vystudoval historii, kterou v současné době vyučuje na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Ve svém výzkumu se zabývá diplomatickými, hospodářskými, vojenskými, náboženskými a sociálními dějinami Evropy a Blízkého východu první poloviny 19. století. Je spolueditorem sborníku Metternich a jeho doba, spoluautorem monografie Egypt v době Muhammada Alího a autorem několika desítek studií a článků v českém, německém a anglickém jazyce. Nejvýznamnější závěry svého výzkumu publikuje v britských a amerických odborných časopisech.

 

(dopisy vězňů pochodu smrti)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Šedivý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc.  PhDr.  František Stellner, Ph.D.  (FF UK a  VŠE, ředitel Ústavu světových

dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


MIROSLAV ŠEDIVÝ

Krvavá

odyssea

ŘECKÝ BOJ ZA NEZÁVISLOST

1821–1832


Copyright © Miroslav Šedivý, 2011

Cover © Karel Kárász, 2011

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2011

ISBN 978-80-7425-087-3

Recenzent:

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.


OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Řecko na počátku 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví . . . . . . . . . . . . . 26

Ali paşa z Janiny a počátek povstání v Řecku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Brutalita války a tragédie ostrova Chios . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Charakter a průběh konfl iktu do egyptské intervence . . . . . . . . . . . . . 63

Vyhlášení nezávislosti a soupeření Řeků o politickou moc . . . . . . . . . 78

Filheléni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

Lord Byron a fi lheléni humanisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

Pod egyptskou taktovkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Bitva u Falerónu a pád Athén . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Postoj evropských velmocí do podpisu londýnské smlouvy . . . . . . . . 139

Bitva u Navarina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

Utrpení katolických Arménů a rusko–osmanská válka . . . . . . . . . . . . 169

Prezident Kapodistrias . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Nezávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208

Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228


Pronásledování Řeků v Konstantinopoli v roce 1821


Úvod 9

ÚVOD

Boj Řeků za nezávislost na Osmanské říši ve 20. letech 19. století jebezochyby možné označit za  zapomenutý konfl ikt. I  když veřejnost ze

školních škamen ví, že k  něčemu podobnému v  minulosti došlo, většinou právě zde všeobecné vědomosti končí. Vinu na tom nepochybně má

i skutečnost, že do dnešní doby nebyla v českém jazyce vydána jedinápráce věnovaná vzniku moderního řeckého státu, který v dnešní době poutá

pozornost celé Evropy kvůli svým vážným hospodářským problémům.

Je však dost dobře možné, že ten, kdo právě čte tyto řádky, se více než o  Řecko zajímá o  slíbený konfl ikt. Zde však musím laskavého čtenáře varovat, že v této knize nenalezne popis velkých bitev a geniálníchmanévrů slavných vojevůdců, protože obojí v zápase mezi Řeky a Turkychybělo. Jejich ozbrojené střetnutí mělo jen málo společného se způsobem válčení v  jiných částech Evropy. V  jeho průběhu došlo jen k  několika bitvám hodných tohoto označení, naopak ozbrojených šarvátek, kterých se účastnilo jen několik desítek či stovek osob, byl bezpočet. V nich pak více než um velitelů rozhodovaly schopnosti jednotlivců. Stejnýcharakter měla i válka na moři.

Tento příběh není ani o  charakterních hrdinech, protože těch tato válka nabídla jen velmi málo. Řecké povstání bylo především o etnické a náboženské nenávisti, o rozsáhlých čistkách, které vedly ke smrtidesetitisíců a utrpení statisíců nevinných lidí. Viníka a oběť však nenímožné určit, protože zločinů se dopouštěly obě strany, tedy Řekové a Turci. Povstání nepřipomínalo pouze příběh z  antické tragédie, ale v  mnoha ohledech i  absurdního dramatu, kdy hloupost, nevědomost a domýšlivost vedly k nanejvýš komickým situacím, z nichž některé jsou velmipodobné těm, ke kterým dochází v souvislosti s tímto regionem a Evropou i v dnešní době.

Právě Evropa bude hrát v celém příběhu důležitou roli, neboť tonebyly zbraně Řeků či Turků, ale politika evropských velmocí a konfl ikt mezi Ruskem a Osmanskou říší v letech 1828–1829, které nakonec rozhodly celou válku. Z  tohoto důvodu bude pozornost věnována i mezinárodním souvislostem řeckého povstání a rusko–osmanskému konfl iktu,ačkoliv ten sám vypukl z odlišných důvodů. Naneštěstí pro válkychtivého


10 Krvavá odyssea

čtenáře ani on nenabídl žádné bitvy, které by se zapsaly zlatým písmem

do dějin vojenství. Nejspíš proto i on může být také počítán mezizapomenuté konfl ikty.

Při psaní práce na dané téma je nutné poukázat na problém s časovým

a geografi ckým vymezením řeckého boje za svobodu. Jeho počátek jejednoznačný: rok 1821. Kterým rokem ho však uzavřít? Vojenské operace

skončily na podzim 1829, tehdy však ještě nebylo zdaleka jasné, jak bude

řecký stát rozlehlý a kdo mu bude vlastně vládnout. V roce 1830 sicepadlo rozhodnutí, že se bude jednat o nezávislé království, podoba jehoteritoria i jméno panovníka však byly modifi kovány v průběhu dalších dvou

let. Teprve až v roce 1832 byly podepsány smlouvy, které vedly ke vzniku

nezávislého Řecka, a  rovněž až nyní se s  jeho existencí formálně smířil

osmanský sultán. Teprve tehdy započala mezinárodně právní existence

nového státu, a právě proto zde bude hlavní část celé ságy ukončena.

V případě určení jeviště, na kterém se bude celá tragikomická hraodehrávat, je nanejvýš problematické užívání termínu „Řecko“, přinejmenším

tak, jak je vnímáno dnes. Dnešní řecký stát je rozlohou více jak dvakrátvětší než ten z roku 1832, na druhé straně zdaleka nezahrnuje veškeré oblasti,

na kterých v průběhu povstání žili osmanští Řekové. Označení Řecko bude

pro potřeby této knihy aplikováno na území, kde probíhalo samotnépovstání a které se nakonec stalo součástí nového státu: Peloponéskýpoloostrov, jižní oblasti pevninského Řecka s Attikou a přilehlé ostrovy.

Právě na  tomto území a  v  rozmezí přibližně jedenácti let se odehrával vojenský i politický zápas, který nakonec vedl ke vzniku novodobého

Řecka. Stejně jako Odysseus v o něco kratší době i řečtí povstalci nakonec

dospěli ke svému cíli. Podobně jako tohoto antického hrdinu i je čekala

mimořádně dlouhá a trnitá cesta.

Při přepisování vlastních řeckých jmen jsem se přiklonil k zachování

jejich řeckého charakteru, a  proto nikoliv Řehoř, ale Gregorios, nikoliv

Alexandr, ale Alexandros. V  případě přepisu osmanských jmen a hodností je nutné rozlišovat mezi jejich tureckými a arabskými nositeli,zvláště pak v používání ş a š. U Turků je proto se jménem používán titul paşa,

u  Arabů pak paša. To samé platí pro beye, respektive beje. Při uvádění

těchto hodností bez vlastního jména je aplikována pro čtenáře jistěsrozumitelnější forma paša/pašalík, dej. Je také použit čím dál tím rozšířenější

způsob skloňování Mahmut–Mahmuda, Mehmet–Mehmeda.


Úvod 11

Osmanská říše ve 20. letech

19. století


12 Krvavá odyssea

ŘECKO NA POČÁTKU 19. STOLETÍ

Většina dnešního Řecka byla v  předvečer revoluce součástí Osmanské

říše (Turecka), které z  Konstantinopole (Istanbulu) vládl sultán. Jeho

impérium bylo sice na první pohled stále ještě mocností, jejíž území se

rozprostíralo od Balkánu přes Anatólii až po Mezopotámii, pouštěArabského poloostrova a severní Afriku od Egypta po Alžírsko, ale jakkoliv

byla tato rozloha ohromující, při pečlivějším pohledu byla realita zcela

odlišná. Osmanská říše se nacházela ve  vážné vnitřní krizi v  důsledku

ekonomického úpadku a  technologického a  administrativního zaostávání za  vyspělými evropskými státy. Série porážek na  bitevních polích

od sklonku 17. století toho byla jasným důkazem a učinila z kdysiobávané mocnosti Sulejmana I. Nádherného „nemocného muže na Bosporu“,

který již nebudil strach ani respekt.

Sultánova moc slábla na  mezinárodní scéně i  uvnitř říše. V  mnoha provinciích byla nepatrná, v  severní Africe či na  Arabském poloostrově prakticky neexistovala. Centrálně řízená administrativa fungovala jen v některých regionech, a i zde ve velmi omezené míře. Většina státu byla v praxi spravována místními hodnostáři s vlastními politickýmia ekonomickými ambicemi, kteří často jen velmi málo plnili panovníkovypříkazy a  jednali zcela dle své libovůle. Mnoho obyvatel říše se tedy stalo obětí nikoli sultánovy příliš tvrdé vlády, ale její faktické absence.

1

Tento stav se pochopitelně negativně dotýkal i  Řeků, kterých v  říši žily asi 3 miliony. Z  26 milionů obyvatel tak tvořili téměř 1/9 celkové populace. Za  Řeky se nepovažovali všichni ortodoxní věřící, těch zde žilo mnohem více, ale jen ti hovořící řečtinou jako mateřským jazykem. Rovněž by bylo chybou považovat všechny Řeky za  oběti nedokonalé osmanské administrativy. Nejmocnější z nich totiž byli její součástía někdy se vůči ostatním Řekům chovali stejně špatně či dokonce hůře než turečtí hodnostáři.

Řecká společnost nebyla co do bohatství a politického významu zájmů homogenní. Byla rozdělena do několika skupin, z nichž některé během povstání bojovaly o politickou moc. Toto soupeření dokonce několikrát přerostlo v občanskou válku. Navíc zdaleka ne všichni toužilipo ozbrojeném konfl iktu s Turky, ke kterému nakonec byli přinuceni v důsledku


Řecko na počátku 19. století 13

okolností. Vysoce loajální byli zejména nejvyšší představitelé ortodoxní

církve v  čele s  patriarchou. Po  dobytí Konstantinopole Turky a  zničení

Byzantské říše v roce 1453 se právě patriarcha stal z rozhodnutí sultána

vůdcem Řeků, kteří v rámci Osmanské říše získali značnou míruautonomie. Jako další nemuslimské komunity vytvořili vlastní samosprávnýcelek, takzvaný millet, v jehož rámci si zachovávali tradiční instituce, zvyky

a právní předpisy v záležitostech víry a soukromého práva. Manželství,

rozvody, dědictví byly upraveny v rámci milletů dle vlastních zvyklostí.

Patriarcha disponující nad svými ovečkami značnými pravomocemi byl

sultánovi zodpovědný za jejich loajalitu a odvod daní. Měl tak významný

důvod být loajální vůči státu, kterému vděčil za svoji mimořádnoupolitickou moc, ačkoliv sultáni navzdory původnímu slibu změnili některé

kostely na  mešity nebo zvýšili zdanění patriarchálního úřadu. Zvláště

tíživý byl poplatek, který každý nově zvolený patriarcha musel odvést

do státní pokladny. Jeho výše rostla a volební období patriarchů bylonaopak v důsledku rozhodnutí sultánů kratší. Jen v letech 1595–1695 došlo

k 61 volbám. Nelze se tedy divit, že na počátku povstání byl patriarcha

Gregorios V. velice zadlužen.

Finanční problémy patriarchátu se negativně projevily na  postavení nižšího kléru, který získával z  centra jen malou podporu. Důsledkem byla jeho nižší vzdělanost a nespokojenost s existujícím stavem.Na rozdíl od svých představitelů neměli obyčejní duchovní problém připojit se k boji za nezávislost a dokonce být jeho hybnou silou díky respektu,který si vybudovali mezi prostými obyvateli. Ti jim důvěřovali již jen proto, že byli stejně chudí jako oni sami. A  právě prostí kněží konající bohoslužby v  řeckém jazyce přispívali k  zachování pocitu národní pospolitosti. Lze říci, že ortodoxní církev byla hlavním nositelem řecké identity v průběhu staletí trvající turecké nadvlády.

2

Další společenskou skupinu, která profi tovala z existence Osmanské říše, tvořili obyvatelé konstantinopolské čtvrti Fanar, takzvaní fanarioté. Ti nahradili po  pádu Byzantské říše původní úřednickou a  vojenskou šlechtu, jejíž příslušníci padli v boji, odešli do zahraničí nebo přestoupili na islám. Třebaže svůj původ fanarioté odvozovali od někdejšíchbyzantských aristokratických rodů, ve  skutečnosti byli většinou potomky pořečtěných italských, rumunských či albánských rodin, které přijalyřeckou kulturu za vlastní. Mnohým z nich ovšem nelze upřít, že výraznou


14 Krvavá odyssea

měrou přispěli k rozvoji řecké vzdělanosti v Osmanské říši. Za svoji moc

ale vděčili muslimům, s kterými se podíleli na řízení státní správy.Obsa

zovali mnoho významných administrativních postů, od konce 17. století

pravidelně zastávali funkci velkého dragomana (tlumočníka) Porty, který

měl značný vliv na zahraniční politiku státu. Dokonce vládli v některých

částech říše, ve  funkci hospodarů (knížat) od  roku 1711 v  Moldavsku

a od roku 1715 ve Valašsku. Kromě výrazného vlivu na chod státu získali

i důležité slovo v církevních záležitostech, a to infi ltrací nejvyšších příček

církevní hierarchie. Není náhoda, že od roku 1601 sídlil patriarchaprá

vě ve  čtvrti Fanar. Fanarioté dále bohatli díky různorodým privilegiím

Mapa Konstantinopole se čtvrtí Fanar


Řecko na počátku 19. století 15

udělených sultány. Stali se tak důležitými výběrčími daní, získalikontrolu nad černomořským obchodem s obilím nebo si pronajímali monopol

se solí. Společně s patriarchou patřili k důležitým pilířům podpírajících

čím dál tím křehčí stavbu Osmanské říše.

Podílu na moci se Řekové těšili i v regionech s většinovou řeckyhovořící populací. Vysokou míru této autonomie si v první řadě zachovaly ostrovy Ydra, Spetses a Psara, které bohatly díky obchodu a kde žilipouze Řekové. Ti si své záležitosti spravovali sami a vůči centrální vláděplnili jen základní povinnosti v podobě odvodu daní či určitého množství námořníků pro osmanské válečné námořnictvo. Významný vliv na chod administrativy měli i Řekové na Peloponéském poloostrově. Zde byl sice zřízen pašalík řízený muslimem, ale jeho poradní orgán, provinční rada, byla z  poloviny tvořena místními křesťanskými elitami: vyšším klérem a notábly.

3

Notáblové byli bohatou a  vlivnou společenskou vrstvou, jakýmisi peloponéskými fanarioty, kteří získali právo na  výběr daní od místních obyvatel. Díky kumulaci kapitálu byli rovněž schopní získávat další jmění půjčováním peněz a nákupem zemědělské půdy. Právě vlastnictví půdy bylo mimořádně důležité na  Peloponésu a  v  Rumélii (v  tehdejší době byla za  Rumélii označována oblast nacházející se severně od Korintského zálivu mezi Egejským a  Jónským mořem), protože zde byla hlavním zdrojem obživy, a tedy i bohatství, moci a sociální prestiže. Ti nejbohatší z notáblů si žili jako pašové obklopeni vlastními úředníky,sekretáři, duchovními, doktory, sluhy, a dokonce ozbrojenými oddíly.

Další důležitou skupinou byli rolníci. Nikoli svým bohatstvím čivlivem, protože obojí zcela postrádali, ale počtem, neboť v  řecké společnosti tvořili většinu a byli to oni, kdo byl nejnespokojenější se stávající situací. Zvláště ti žijící na  Peloponéském poloostrově nesli se značnou nelibostí nerovnoměrné rozdělení půdy mezi nimi a  muslimy. Zatímco ze 400 000 obyvatel poloostrova na počátku 19. století tvořili Řekové s  360  000 jedinci výraznou většinu, pak z  1  000  000 akrů jich vlastnili pouze 350 000. Zbylých 650 000 akrů vlastnili muslimové. Navíc téměř veškerou půdu v křesťanských rukou drželi notáblové. Podobnánerovnováha v držbě půdy existovala i v Rumélii.

4

Rolníci byli dále zatíženi různými poplatky, jejichž počet i  výše se během staletí zvyšovaly. Zatímco na  počátku osmanské nadvlády byla


16 Krvavá odyssea

administrativa jednoduchá, efektivní a  snesitelná a  daně nebyly vysoké, s jejím úpadkem rostla nejen korupce, ale i daňová zátěž. Například

v případě, že zemědělec vlastnil ovci či kozu, musel zaplatit za její chov,

užívání pastviny i  její porážku. V  tomto ohledu byla situace tíživá pro

muslimy stejně jako křesťany, ti druzí však ještě museli platit daň z hlavy

jako náhradu za to, že nebyli odváděni do osmanské armády tvořenévýhradně muslimy. Ohledně daní se situace zhoršila v 16. století, kdy stát

pronajal jejich výběr. Ti, kteří získali toto právo, na  něm pochopitelně

chtěli co nejvíce zbohatnout, a proto kromě potřebné sumy pro státpožadovali další peníze pro sebe, často navíc výběr daní pronajali dalším

osobám. Daňový poplatník se tak ocitl v  nezáviděníhodné situaci, kdy

musel odvádět peníze nejen do  státní pokladny, ale i  do  kapes dalších

osob, které ho někdy doslova odíraly, ať již legálně či ilegálně. Byl toprávě tento pronájem daní, který u řeckých rolníků vyvolával nespokojenost

s osmanskou vládou, třebaže většina nájemců pocházela z řad notáblů.

A byli to právě notáblové, kteří využili slabosti centrální autorityke zvýšení fi nanční a robotní zátěže vlastních souvěrců. U rolníkůpochopitelně nebyli v oblibě a vysloužili si u nich přezdívku „neobřezaní Turci“.

5

Na  sklonku 18. století se neefektivní daňový systém stal příčinou prudkého zhoršení životních podmínek řeckých poddaných v  těch regionech, kde v důsledku epidemií a emigrace došlo k populační regresi, aniž by však byla modifi kována dříve stanovená daňová zátěž. Stejnou sumu nyní muselo zaplatit méně lidí. Stalo se, že méně jak 3000 lidímuselo zaplatit poplatky vypočtené pro 16 000 osob. Logickým důsledkem byly útěky rolníků z těchto končin do krajů, kde k poklesu obyvatelnedošlo a daňová zátěž zůstala příznivá. Tato migrace ale logickyprohlubovala existenční problémy těch, kteří setrvali ve daňově znevýhodněných oblastech. Nelze se tedy divit, že nakonec utekli také.

V důsledku této spirály opouštělo své domovy čím dál tím více lidí. Někteří z nich se rozhodli přidat k řeckým banditům, takzvaně kleft ům, kteří již od počátku turecké nadvlády žili v málo dostupných horských oblastech, kde vytvořili jakousi místní aristokracii. Vůdci jednotlivých band byli nazýváni kapetanei. Tyto ozbrojené skupiny pak získávaly obživu přepadáním kupců a  vesnic, nejednou si krátily čas vzájemnými potyčkami. Právě v  důsledku jejich řádění si bohatí vlastníci půdy zřizovali vlastní křesťanské ozbrojené oddíly. V  pevninské části Řecka


Řecko na počátku 19. století 17

severně od Korintského zálivu, tedy ve Východní a Západní Rumélii, se

tato křesťanská milice nazývala armatoli a byla placena Turky.Na Pelo

ponésu se její příslušníci nazývali kaposové a byli vydržováni Řeky.Hra

nice mezi nimi a kleft y, proti kterým měli bojovat, ale byla nezřetelná,

protože vůdci kleft ů se často díky svým schopnostem a znalostempro

středí stávali vůdci armatolů a  kaposů. Například jeden z nejvýznam

nějších vůdců řeckého povstání, Th eodoros Kolokotronis (1770–1843),

byl původně kleft , který se stal kaposem. Všechny tyto ozbrojenésku

piny měly jedno společné: uměly bojovat, což bylo nesmírně důležité

na počátku revoluce.

6

Zatímco kleft ové, armatolové a kaposové byli páteří řeckýchpozem

ních ozbrojených sil, jejich roli na moři převzala plavidla vlastněnářec

kými rejdaři. Ti byli společně s obchodníky a námořníky dalšívýznam

nou částí řecké společnosti. Na  rozdíl od  Peloponésu a  Rumélie, které

byly téměř výhradně zemědělskými kraji a kde jediným významnějším

obchodním centrem byl přístav Patras na severu poloostrova, bylhlav

ním zdrojem obživy ostrovanů obchod, a to nejen ten lokální. Jejich role

Příslušník armatolů


18 Krvavá odyssea

ve výměně zboží mezi Levantou a evropskými státy nabyla na významu

v  průběhu 18. století, mimo jiné v  důsledku úpadku Benátek a  Janova

a  uzavření mírových smluv mezi některými mocnostmi a  Osmanskou

říší. Ty obsahovaly klauzule výhodné pro rozvoj obchodu, kterému se ze

sultánových poddaných věnovali především Řekové. Dalším stimulem

k rozmachu této aktivity byly napoleonské války, kdy britské válečnéloďstvo přeťalo námořní trasy Francouzů, kteří do té doby dominovalivýměně zboží mezi Evropou a Levantou. Na jejich místo nastoupili Řekové.

Z tohoto neklidného období evropských dějin profi tovalo i řeckézemědělství, protože v  důsledku četných válek vzrostla poptávka po  obilí,

hedvábí, bavlně a oleji. Cena produktů vyvážených z Peloponésu vzrostla

v letech 1794–1815 více jak trojnásobně.

I když z růstu cen těžili velcí vlastníci půdy a nikoli prostí rolníci, pro budoucí vznik nezávislého státu měla i prosperita omezeného množství osob velký význam, neboť díky ní se vytvořila řecká střední třída, a to jak doma, tak v  zahraničí, kde bohatnoucí Řekové zakládali obchodní kolonie, jednu dokonce až v Indii. Ty nejvýznamnější se nacházelyv Oděse, Paříži, Livornu, Terstu, Pešti, Vídni a  Benátkách. Jejich význam pro genezi moderního řeckého národa spočíval především v tom, že každá diaspora měla vlastní školu, ve které byly předávány znalosti o řeckéminulosti. To bylo nedocenitelné z  toho důvodu, že Řekové v  Osmanské říši, především ti na Peloponésu a Rumélii, měli jen minimálnípovědomí o vlastní historii. Dokonce jich čím dál tím méně umělo číst a psát. Toto pochopitelně nebyl případ fanariotů, kteří však podporovali výuku pouze v Konstantinopoli. Diaspora v Benátkách proto v 18. století financovala založení škol v některých řeckých městech. K výraznému rozvoji školství v Řecku pak došlo na počátku 19. století a bylo to opět díkypenězům diaspor. Prostřednictvím učitelů vzdělaných v Evropě pak mohly být šířeny nejen informace o antických a byzantských dějinách, alei myšlenky osvícenství, americké a francouzské revoluce, nebo nejnovějšívědecké poznatky.

7

Zejména názory francouzských osvícenců měly nezpochybnitelný vliv na formování moderního řeckého nacionalismu. Od poloviny 18. století byla díla Voltaira, Montesquieua či Rousseaua překládána do řečtiny, byť mnoho překladů nebylo nikdy vydáno a kolovalo ve forměmanuskriptů. Pod jejich vlivem se na sklonku téhož století začaly objevovat práce


Řecko na počátku 19. století 19

řeckých autorů působících v  Evropě a  vyzývajících k  osvobození Řeků

z tureckého područí. Z nich musí být na tomto místě připomenuti dva

nejvýznamnější.

Adamantios Korais (1748–1833) žijící v  Paříži zastával liberální

a  proticírkevní názory a  byl známý svým obdivem k  antice a  až fana

tickou nenávistí vůči Turkům. Jeho význam spočívá jednak v tištěných

polemikách s ortodoxní církví, jednak v překládání děl řeckých klasiků

do moderní řečtiny. Jeho dílo čítá přibližně 30 svazků. Dále se věnoval,

stejně jako někteří představitelé českého národního obrození, jazykové

otázce, protože v novověku byly používány dvě řečtiny: spisovná velmi

podobná té antické, kterou však hovořila pouze hrstka vzdělanců,a ho

vorová, kterou mluvila většina Řeků. Rozdíly mezi nimi byly tak velké, že

prostí Řekové antické řečtině nerozuměli. Korais se proto rozhodlvytvo

řit kompromisní verzi, kdy hovorovou řečtinu obohatil o antickougra

matiku a oprostil ji od později přejatých tureckých a italských slov.Dů

ležitější byl ovšem Koraisův důraz na vzdělání, které považoval za zcela

zásadní pro genezi vyspělé a jednotné řecké společnosti, a tedyi fungují

cího nezávislého státu. Podařilo se mu přesvědčit řadu bohatých řeckých

obchodníků, aby sponzorovali rozvoj školství. Protože však k  tomuto

Adamantios Korais


20 Krvavá odyssea

rozmachu došlo teprve na počátku 19. století, byl Korais přesvědčen, že

revoluce musí počkat, minimálně do  roku 1850, kdy budou Řekové již

natolik vzdělaní, že budou schopni vládnout si sami a vytvořit liberální

politický systém po vzoru Spojených států amerických.

8

Druhou významnou osobností byl Rigas Ferreos Velestinlis (1757–

1798) toužící rovněž po  násilném svržení osmanské nadvlády, ovšem

na  rozdíl od  Koraise nechtěl dlouho čekat a  současně netrpěl vypjatou

nenávistí vůči Turkům. Ve svém stěžejním díle Revoluční manifestprosazoval myšlenku, že proti zaostalé a nefungující Osmanské říši by měli

povstat jak křesťané, tak muslimové, a společně vytvořit nový stát.Vzorem jim měli být Američané a  Francouzi, kteří do  té doby uskutečnili vlastní revoluce a přijali ústavy. Stát vytvořený na troskách sultánova

impéria však měl mít řecký charakter, a  právě toto etnikum zde mělo

vládnout. Rovněž symbolem hnutí proti sultánově tyranii měl být kříž

a Hagia Sofi a měla být přeměněna z mešity zpět na katedrálu.V Rigasově díle tak byla spojena láska k novým západním myšlenkám s naivitou

a arogancí vůči neřeckým obyvatelům Balkánu.

Rigas, všeobecně známý pod svým křestním jménem, se od Koraise

lišil rovněž tím, že byl méně intelektuál a více muž činu. Byl zapáleným

revolucionářem, který ve  Vídni nejen tajně tiskl svá díla, ale s  největší

Rigas Ferreos Velestinlis


Řecko na počátku 19. století 21

pravděpodobností zde založil i  vlastní tajnou revoluční organizaci, byť

nepříliš početnou. Na  jaře 1798 odcestoval do  Terstu, odkud chtěl pokračovat na Balkán a vyvolat zde protiturecké povstání. V tomto přístavu

však byl Rakušany zatčen, a protože měl osmanské občanství, byl s osmi

spolupracovníky vydán do tureckých rukou. Všichni pak byli 24. června

v  Bělehradě zardoušeni a  jejich těla byla hozena do  Sávy. Dle ofi ciální

verze zahynuli na útěku, ale té pochopitelně nikdo nevěřil. Rigas se tak

stal prvním proto-martyrem boje Řeků za svobodu.

9

Myšlenky těchto a  jiných významných řeckých intelektuálů žijících v Evropě vycházející z ideálů osvícenství byly mezi Řeky v Osmanské říši šířeny jednak prostřednictvím překladů, jednak synů z bohatých řeckých rodin, kteří v 18. století studovali na evropských univerzitách, nebo byly přinášeny obchodníky a kapitány, kteří díky svým povoláním pravidelně navštěvovali evropské přístavy. Přesto je nutné na  tomto místě varovat před přeceňováním vlivu západního myšlení na řeckou společnost, a tím i na propuknutí povstání v roce 1821. Ten byl velmi omezený, a třebaže nové fi lozofi cké myšlenky a politické ideologie se beze vší pochybnosti šířily mezi obchodníky a inteligencí, drtivé většině obyvatelstva zůstaly neznámé. Je zcela absurdní domnívat se, že například negramotný řecký rolník na  Peloponésu s  vlastními důležitými otázkami typu jaké bude počasí či zda nadcházející sklizeň bude natolik dobrá, aby jeho rodina nezemřela během zimy hlady, něco věděl o  Voltairovi či Rousseauovi. A kdyby náhodou ano, pak by ho jejich díla většinou nezajímala. Právě takových Řeků však byla většina.

Pokud se prostí Řekové mohli něco dozvědět o  těchto významných osobnostech západního myšlení, pak tomu bylo ve  školách financovaných z peněz řeckých diaspor. Současně ale slýchávali v církevníchškolách nebo v  kostelech ostrou kritiku osvícenství a  revolucí z  úst prelátů, kteří tak tlumočili názory patriarchátu, jehož postoj vůči osvícenství byl zcela odmítavý. Důvod byl prostý: racionalismus a sekularismuspodrývaly autoritu církve, a tím i její moc. Konstantinopolský patriarchát dokonce kritizoval výuku matematiky a  fyziky, která měla údajně vést k ateismu. Patriarcha vydal seznam zakázaných knih a v roce 1798odsoudil nové myšlenky v takzvaném Otcovském poučení jako výtvor ďábla. K podobným prohlášením docházelo z jeho strany i v následujícíchletech, stejně jako kritice odchodu mladých Řeků na evropské školy.

10


22 Krvavá odyssea

Z  pohledu nejvyšších duchovních autorit představovalo šíření nových myšlenek mezi Řeky daleko větší hrozbu pro ortodoxní církev než

sultánova vláda, která se nikdy nevměšovala do záležitostí víryneislámských komunit a nenutila je násilím ke konverzi. Ne, že by v Osmanské

říši panovala mezi muslimy a  nemuslimy rovnost, to v  žádném případě. Od počátku její existence byli křesťané a Židé druhořadými občany,

což se projevovalo například v tom, že nesměly být stavěny nové kostely

a ty existující navíc nesměly mít zvony, aby nerušily svolávání muslimů

k modlitbě, že křesťané nesměli nosit zbraně, jezdit na koni a jejich spory

s muslimy byly řešeny u islámských soudů, kde svědectví křesťana bylo

bezcenné. Toto však byl patriarcha ochoten akceptovat, protože existující

stav mu dával značnou politickou moc, o kterou mohl s pádemOsmanské říše rychle přijít, a současně jeho ovečky „chránil“ před rekatolizací.

Odpor vůči katolické církvi se ukázal v plné síle během krátké benátské

vlády nad Peloponésem, který Republika sv. Marka vydobylana sultánovi v  roce 1699. Pro místní Řeky to však neznamenalo obrat k  lepšímu,

protože příchozí katolický klérus se je snažil přimět ke  konverzi. Když

sultán v roce 1715 získal poloostrov zpět, byl místním obyvatelstvemvítán téměř jako zachránce.

11

Ukázalo se opět, že stoupenci islámu bylidaleko tolerantnější než katolíci a že ortodoxní církev preferovala toleranci

muslimských vládců před herezí katolíků, které vysloveně nenáviděla.

V  předvečer války za  nezávislost byla řecká společnost rozdělena

do několika skupin, z nichž ne všechny měly zájem na tomtonárodněosvobozeneckém boji. Nejvyšší ortodoxní klérus měl významný důvod

k zachování loajality a s ním i mnoho fanariotů, byť i mezi nimi senašli stoupenci nezávislosti. Názorově rozdělení byli obchodníci a  rejdaři

z  řeckých ostrovů, z  nichž zdaleka ne všichni byli přívrženci separatismu. A pokud ano, pak především proto, že v něm viděli možnostdalšího rozvoje řeckého obchodu, a  tím i  navýšení vlastního zisku. Naopak

jednoznačně kladný postoj k emancipaci zastávali rolníci, protožedoufali, že díky němu získají půdu vlastněnou muslimy a dosáhnou snížení

daňové zátěže. V jejich případě se tak spojila nacionální a sociálníotázka, a nikoli náhodou budou právě oni patřit po vypuknutí války k jejím

hlavním stoupencům.

12

Pokud jde o ty, kteří žili na jejich úkor, tedynotábly, pak i když dokázali těžit z upadající osmanské administrativy, idea

vlastního státu jim nebyla cizí, protože v ní spatřovali možnost dalšího


Řecko na počátku 19. století 23

obohacení. Pro kleft y, kapose a armatoly byla vidina války s Turky lákavá

ze stejného, tedy zištného důvodu. Navíc pro ně byly střety s tureckými

oddíly téměř na  denním pořádku, byť to rozhodně nebylo kvůli nezá

vislému Řecku. Tyto různorodé zájmy však byly v podstatě nevýznamné

ve chvíli, kdy se někteří Řekové na jaře 1821 rozhodli zahájit válkupro

ti sultánovi. Tvrdá reakce provládních sil nedala ostatním příslušníkům

řecké společnosti na vybranou, a řada z nich tak byla zataženado kon

fl iktu proti své vůli.

Důvodů, které Řeky vedly k rozhodnutí odtrhnout se od Osmanské

říše, bylo několik. Kromě těch zištných to byla především vzpomínka

na Byzantskou říši, která v jejich kolektivní paměti přežívala jako zlatý

věk řeckých dějin násilně ukončený vpádem Turků. Jejich vládu Řekové

nikdy nepřijali za vlastní a vždy považovali Turky za cizince. V průbě

hu 18. století tato averze narůstala. Touha po  odvržení nejen cizí, ale

i zastaralé a nefunkční osmanské administrativy, šla ruku v ruces šíře

ním vzdělanosti a u některých i myšlenek osvícenství. Obzvláště důležité

se ukázaly být zprávy o Velké francouzské revoluci z roku 1789a napo

leonských válkách trvajících až do léta 1815, protože zasáhly daleko více

Řeků než spisy francouzských myslitelů. Revoluce ve Francii a Napoleon

byly známy i mnoha prostým Řekům, kteří z doslechu věděli, že sev Ev

ropě dějí převratné události, byť většinou neznali podrobnosti. Jméno

Napoleona Bonaparta se dokonce stalo stejně obdivovaným jako jméno

Alexandra Velikého, a například některé ženy z Peloponésu umisťovaly

Napoleonovy portréty na domácí oltáře. Navíc díky sérii válek, kteréne

ušetřily ani východní Středomoří, se kromě obchodníků, studentůa ná

mořníků dostali do  přímého kontaktu se západní společností a  jejími

myšlenkovými proudy i  členové ozbrojených řeckých band. Po  zničení

Benátské republiky v roce 1797 se Jónské ostrovy dostalydo francouz

ských rukou, aby poté byly postupně obsazeny Brity, kteří zde v  roce

1815 vytvořili na londýnské vládě závislé Spojené státy Jónskýchostro

vů. V  průběhu bojů zde nejdříve Francouzi a  později Britové vytvoři

li jednotky z řeckých dobrovolníků. Velmi důležitou roli sehrál v tomto

směru britský důstojník sir Richard Church, jenž na Zante zorganizoval

řecký pluk lehké pěchoty vévody z Yorku. V jeho řadách působil i Th eo

doros Kolokotronis, muž bez vzdělání, ale obdařený přirozenýmdůvti

pem a inteligencí, který v britských službách dosáhl hodnosti kapitána.


24 Krvavá odyssea

Právě tehdy získal hlubší povědomí o  událostech v  Evropě, jejichž význam zhodnotil stručně, ale výstižně: „Dle mého mínění francouzská

revoluce a Napoleonovy činy otevřely oči celému světu. Národy žily do té

doby v nevědomosti a lidé v domnění, že králové jsou bohy na zemi a že

cokoliv řeknou, je dobré. Díky této současné změně je daleko těžšívládnout lidem.“

13

Právě Kolokotronis a  další Řekové bojující na  Jónských

ostrovech již tehdy toužili po tom, aby Velká Británie osvobodila Řecko.

I když se tak nestalo a pluk byl v roce 1814 rozpuštěn, jeho bývalípříslušníci nyní prahli po nezávislosti více, než kdykoliv předtím, třebaže jejich

představy o její podobě byly značně mlhavé.

Odvahu Řekům odhodlat se k přetrhání svazku se sultanátem dodaly i osmanské porážky ve válkách s evropskými mocnostmi utrženéod konce 17. století. Hlavní tíhu boje proti Turkům neslo z  počátku tradičně Rakousko, aby v průběhu následujícího století bylo v roli hlavníhoturkobijce nahrazeno Ruskem. Právě k této ortodoxní mocnosti se obracela pozornost Řeků čím dál tím více, a oni se naopak stávali součástívelmocenských plánů ruského medvěda. V roce 1770 podnítila carevnaKateřina II. Veliká Řeky na Peloponésu k povstání proti Osmanské říši, aby tak ulevila svým armádám bojujících s Turky v jiných oblastech. V březnu k  břehům poloostrova dorazila malá ruská eskadra a  jejímu veliteli se podařilo získat některé Řeky na  svoji stranu. S  jejich pomocí dokonce dobyl pevnost Navarino, ale po odplutí Rusů Turci málo početnéoddíly Řeků porazili a krutě se jim za jejich neloajalitu pomstili. I když celá událost dokazuje, že Řekové v  plánech ruských panovníků hráli pouze roli užitečného spojence, který mohl být kdykoliv opuštěn a  ponechán svému osudu, mnoho z nich pohlíželo na Rusy jako možnéosvoboditele z osmanského područí. Na ruské straně bojovali i v průběhu dalšího konfl iktu na přelomu 80. a 90. let 18. století, kdy v Egejském mořioperovala proti Turkům řecká eskadra pod velením Lambrose Katsonise. Tyto proruské sympatie založené především na společné ortodoxní víře byly záměrně a poměrně úspěšně podporovány propagandou z Petrohradu.

I když tato aktivní podpora Řeků nikdy nenabyla masovéhocharakteru, dokládala existenci nespokojenosti s  osmanským režimem, který byl sice spíše nevypočitatelný než systémově krutý, ale nepochybně byl cizí a značně zkorodovaný. Čím dál tím více řecky hovořících obyvatel říše toužilo po změně, byť nevěděli, jak jí dosáhnout či k čemu přesně by


Řecko na počátku 19. století 25

měla vést. K uskutečnění této změny jim dlouho bránila absence vůdčí

síly, která by ji připravila, jinými slovy která by zažehla plamenyrevolu

ce. Ta se na scéně objevila teprve v momentě, kdy v Evropě čtvrtstoletí

trvající požár revolučních a napoleonských válek pomalu dohasínal.


26 Krvavá odyssea

SPOLEČNOST PŘÁTEL A INVAZE

DO PODUNAJSKÝCH KNÍŽECTVÍ

V září 1814 založili tři řečtí emigranti v ruském černomořském přístavu

Oděsa Společnost přátel (Filiki Eteria). Vzorem jim byly tajnérevoluč

ní organizace v Evropě, například italští karbonáři. Jména těchto mužů

byla Emmanuilos Xanthos (1772–1852), Nikolaos Skufas (1780–1818)

a  Athanasius Tsakalov (1788–1821). V  žádném případě se nejednalo

o  úspěšné a  vážené příslušníky diaspory. Xanthos byl neúspěšný ob

chodník s  olivovým olejem, jehož společnost zkrachovala, Skufas byl

kloboučník a  Tsakalov, nejmladší z  trojice, právě ukončil studia a  ještě

si nenašel zaměstnání. Tvořili tak velmi zajímavý triumvirát: zkracho

valec, kloboučník a nezaměstnaný. To jim však nebránilo mít smělý cíl:

vyvolat revoluci a s její pomocí dosáhnout obnovení Byzantské (řecké)

říše s centrem v Konstantinopoli. Právě za tímto účelem dali vzniknout

Společnosti, která byla vybudována na přísně hierarchickém základě. Její

členové byli rozděleni do  několika skupin v  čele s  nejvyšší radou. Tato

struktura přispívala k životně důležitému utajení. Proto i jednotlivíčle

nové se nesměli znát navzájem. Pro větší bezpečnost pro ně bylyvytvoře

ny přezdívky a čísla, která byla používána v poštovním styku. Kupodivu

nebylo použito žádné jméno z klasické historie. Nový člen musel projít

přijímacím rituálem, který se lišil podle významu přijímaného, a  tedy

Nikolaos Skufas Emmanuilos Xanthos Athanasius Tsakalov


Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví 27

i  jeho zařazení do  některé ze skupin. Na  nejnižší úrovni stačila přísa

ha, kdy nový člen sliboval ve jménu spravedlnosti, pravdy, národaa Sva

té trojice zachovat tajemství Společnosti. Vážení členové museli projít

podstatně složitější procedurou podobné té, jakou praktikovali svobodní

zednáři.

Balkán


28 Krvavá odyssea

Podle plánu zakladatelů měla Společnost v první řadě získat conejvíce nových členů z řad Řeků, kteří pochopitelně museli fi nančně přispět. S  jejich pomocí pak měla být revoluce uvedena v  život, její plány však mělo připravit pouze vedení. V  prvních několika letech tento plán ale zadrhával, protože Společnost měla problémy získat jak členy, tak peníze. Do roku 1817 bylo přijato pouze 42 osob, což bylo žalostně málo.Důvodem tohoto nezdaru byla skutečnost, že nikdo z trojice žijícív zahraničí nebyl schopen oslovit příslušníky řecké společnosti v Osmanské říši. V Evropě je pak limitoval jejich nízký původ, kterým jim nedovolilproniknout mezi prosperující řecké obchodníky. První členové Společnosti tak pocházeli z  nižších, a  tedy chudších vrstev v  Rusku žijících Řeků. Jejich malý počet a jmění pochopitelně vedly k nedostatku kapitáluSpolečnosti přátel.

Xanthos, Skufas a  Tsakalov se proto museli rozhodnout, jak dále pokračovat. V  dubnu 1818 bylo sídlo organizace přesunuto do Konstantinopole, kde Xanthos vlastnil dům. Jakkoliv šílené se na prvnípohled může toto rozhodnutí zdát, nepostrádalo logiku a nakonec slavilo úspěch. V  Konstantinopoli se spiklenci ocitli v  blízkosti mnoha Řeků, které mohli oslovit. Z  hlavního města bylo i  daleko snazší rekrutovat nové členy v jiných částech říše. A třebaže se tímto ocitli v srdcinepřátelského území, turecké bezpečnostní síly nebyly v kontrašpionáži příliš

Přísaha při přijímacím rituálu do Společnosti přátel


Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví 29

efektivní, mimo jiné proto, že postrádaly tajnou službu. Přísloví, že pod

svícnem bývá největší tma, prokázalo v  tomto případě svoji platnost.

Bezprostředně po příchodu do Konstantinopole se začali hlásit novíčlenové, kteří navíc měli vliv a peníze. V zájmu co největšího počtupřijatých v  co nejkratší době byl v  roce 1820 zjednodušen přijímací rituál,

v mnoha případech již nebyl vůbec použit.

14

Po tomto triumfu muselo vedení vyřešit další otázku, která zněla: Kdo se postaví do  čela organizace, a  tím i  plánovaného povstání? Odpověď byla zdánlivě jednoduchá: Carův ministr zahraničí narozený na  Korfu Ioannis Kapodistrias (1776–1831). Již v  lednu 1817 byl za  ním vyslán posel Galatis, ale Kapodistrias aktivní účast ve Společnosti odmítl. O dva roky později ho navštívil další zmocněnec této organizace Kamarinos, ale obdržel stejně negativní odpověď. Xanthos, Skufas a  Tsakalov, kteří od založení Společnosti přátel prohlašovali, že jejími členy je tentoministr a dokonce i car Alexandr I. (1777–1825), se tak moc báli vyzrazení skutečného stavu, že oba své posly po  návratu z  Ruska zavraždili.Toto sice nebylo příliš „přátelské“ jednání, ale bylo nepochybně účinné,protože Řekové se stále domnívali, že ruský kabinet tuto organizacipodporuje. Toto bylo nesmírně důležité zvláště při náboru některých fanariotů a notáblů, kteří svojí účastí hodně riskovali, protože v případě neúspěchu revoluce mohli hodně ztratit. Ujištění o carově podpoře však logickydávalo velkou naději na úspěch a bylo hlavním důvodem úspěšnostiv získávání nových členů po roce 1818.

15

V  lednu 1820 navštívil Kapodistria Xanthos osobně a  snažil se vicekancléře přesvědčit, aby roli vůdce přijal. I  do  třetice byla odpověď odmítavá. Ačkoliv Kapodistrias sympatizoval s  Řeky a  toužil po  jejich politické emancipaci, byl přesvědčen, že za  dané situace, kdy Evropa chtěla mít po sérii válek klid, by Řekové neměli vyprovokovat konfl ikt, ve kterém by s největší pravděpodobností museli čelit převazeosmanské armády osamoceni. Navíc jako carův rádce se nemohlzdiskreditovat členstvím v organizaci, která propagovala revoluce, tedy něco, s čím car Alexandr I. bytostně nesouhlasil.

16

Xanthos se poté obrátil s žádostí

o vedení na Alexandra Ypsilantiho (1792–1828), jenž byl druhýna seznamu. Pocházel z významné fanariotské rodiny, jeho otec, Konstantin

Ypsilantis, byl vládcem Moldavska v letech 1799–1801 a Valašska 1802–

1806. V roce 1807 odešel s rodinou do Kyjeva. Alexandros vystudoval


30 Krvavá odyssea

vojenskou akademii v Petrohradě a poté bojoval v ruské armádě proti

Napoleonovi. V této službě přišel o pravou ruku, ale odměnou mu bylo

povýšení na generálmajora. Nakonec se stal pobočníkem Alexandra I.

Na společenském žebříčku tedy zaujímal významné místo. Xanthosova

volba na  něj padla i  z  toho důvodu, že Ypsilantiho dva mladší bratři

Nikolaos a  Dimitrios již byly členy Společnosti. Alexandros nabízené

členství přijal bez váhání v dubnu 1820.

Společnost přátel tak nyní měla vůdce. Její početní stav v předvečer revoluce byl 1093 osob. Z nich tři čtvrtiny byly zrekrutoványv zahraničí, většina pak v Rusku, Moldavsku a Valašsku. Profese je známa pouze u 910, z nich více jak polovinu tvořili obchodníci. Nejpočetnější skupinu řecké společnosti, rolníky, zastupovalo pouze 6 mužů. Vedenínepochybně dosáhlo úspěchu tím, že získalo pro svoji věc významné osobnosti z řad Řeků žijících v Osmanské říši, mimo jiné Th eodora Kolokotronise a Petrose (Petrobeje) Mavromichalise (1765–1848).

17

Ypsilantis nyní začal s  nejužším vedením připravovat plán povstání. Nejdříve ho zamýšleli vyvolat ještě v  roce 1820 na  Peloponésu, ale nakonec začátek protitureckých operací posunuli na  jaro následujícího roku a  zároveň vybrali jiný region: podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko. Ta zvolili z několika důvodů. Ypsilantis knížectví dobře znal, neboť v nich jeho otec vládl. Navíc sousedila s Ruskem, a bylo tedy

Alexandros Ypsilantis


Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví 31

snadné do nich vpadnout s ozbrojeným oddílem. A i když byla součástí

Osmanské říše, těšila se velké míře nezávislosti a na základě předchozích

rusko–tureckých smluv měl sultán právo sem vyslat svoji armádu jen se

souhlasem cara. Aby mohl čelit Ypsilantiho vpádu, musel tedy osmanský

vládce požádat ruského panovníka o  svolení. V  opačném případě hrozilo, že ho vyprovokuje k  válce, což pochopitelně členům Společnosti,

takzvaně eteristům, vyhovovalo.

Rozhodnutí zahájit boj proti Turkům mimo Řecko mělo ještě jednu významnou příčinu. Cílem Společnosti přátel totiž nebylo pouzepovstání Řeků, ale všech křesťanských národů na  Balkáně. Chtěli získat podoru obyvatel knížectví stejně jako Srbů a Černohorců. V tomto ohledu se však přepočítali, protože Srbové i Černohorci neprojevili vůči Řekům žádné sympatie a  obyvatelé Moldavska a  Valašska k  nim dokonce pociťovali vyložený odpor. Tato animozita byla způsobena více jak století trvající vládou fanariotů v obou knížectvích v hodnosti hospodarů.Jeden hospodar pro Valašsko a jeden pro Moldavsko byl jmenovánsultánem, který si fanarioty vybral na počátku 18. století kvůli zradě vládců jmenovaných z  místní šlechty, bojarů. Fanarioté se této role ujali rádi, protože obě provincie patřily v  Osmanské říši k  nejbohatším. Protože, stejně jako patriarcha, museli za své jmenování sultánovi platit, a jejich funkční období trvalo jen několik let, potřebovali v  krátké době získat velký fi nanční obnos k splacení poplatku, vlastnímu obohacenía saturování zástupu dalších ziskuchtivých Řeků, které si sebou přivedli. Fanarioté tak fi nančně vysávali knížectví a jejich neoblíbenost mezi zdejším

obyvatelstvem je pochopitelná.

18

Rok 1821 neznamenal pouze počátek řeckého povstání, ale i  konec vlády fanariotů v  knížectvích. V  krátké době zde totiž došlo ne k jednomu, ale hned třem pokusům o  revoluci. Když v  lednu 1821 zemřel moldavský hospodar Michail Sutsos, vycítili bojaři příležitost zbavit se nadvlády fanariotů jednou provždy a  stát se opět pány ve  vlastním domě pod formální svrchovaností sultána. Jedním z vůdců jejichnekrvavého převratu byl Tudor Vladimirescu (1780–1821), který se nejspíš chtěl stát valašským hospodarem, o  čemž svědčí i  to, že se nechal rolníky oslovovat jako kníže Tudor a  v  Bukurešti nosil černou kožešinovou čepici s  bílým bodcem, což byla tradiční pokrývka hlavy valašského knížete.

19

Přesto udržoval kontakty se Společností, jejímž byl členem.


32 Krvavá odyssea

S největší pravděpodobností vstoupil do jejích řad, aniž znal její přesné

plány. Na  tom však nebylo nic zvláštního ani výjimečného, ani mnoho

Řeků v jejích řadách o nich mnoho nevědělo. Vladimirescu se z počátku

nejspíš domníval, že jejím hlavním cílem je osvobození všech křesťanů

z osmanského jha, což byl pro něj rovněž přijatelný výsledek, pokud by

osmanská nadvláda v knížectvích nebyla nahrazena řeckou.I po začátku Ypsilantiho akce považoval zachování alespoň zdánlivé spolupráce

za nutné, protože eteristé prohlašovali, že mají podporu cara. V takovém

případě by opozice vůči nim mohla být fatální. Vladimirescu proto stále

hrál dvojí hru, což na  balkánské poměry také nebylo nic neobvyklého,

zvláště když mu peníze a zásoby Společnosti mohly být užitečné.

20

Tudorovu licitaci však zkomplikovalo nečekané vystoupenímoldavských a valašských rolníků motivované jejich vlastními sociálnímia ekonomickými zájmy. Zdejší venkované byli nespokojeni s  životní situací a toužili po pozemkové reformě a nižším zdanění, tedy po tom samém, po čem bažili řečtí rolníci na Peloponésu. Těm v knížectvích došlatrpělivost jak s vládou řeckých hospodarů, tak místních bojarů, a se zbraní v  ruce útočili na  jejich sídla a  kláštery a  zabírali panský i  církevní majetek. Nacionální motivy však v jejich činech chyběli, v žádném případě se nejednalo o povstání vůči Turkům. I když Vladimirescu nebylsociální revolucionář, v síle rolnického hnutí viděl možnou podporu pro své vlastní mocenské plány, a to jak proti fanariotům, tak ostatním bojarům. Proto svými projevy nadbíhal jeho protagonistům. Na  počátku února vydal prohlášení, jehož význam sice mohl být vykládán různě, alev žádném případě nemělo nic společného s podporou Řeků, kteří v něm jsou označeni za draky: „Bratři žijící ve Valašsku, ať jste jakékoliv národnosti, žádné právo nebrání člověku čelit zlu zlem. Jak dlouho budeme trpět, aby nás draci polykali za  živa, a  jak dlouho necháme ty, kteří jsou nad námi – duchovní a politiky, aby sáli naši krev? Jak dlouho ještě budeme zotročeni? Ani Bůh ani sultán neschvalují takové zacházení s jejichvěrnými. Proto, bratři, přijďte všichni a bojujte zlem proti zlu, aby jste mu učinili konec.“

21

Za  této neurovnané situace překročil Ypsilantis ve  svých 29 letech 6. března 1821 řeku Prut, která tvořila hranici mezi Ruskema Osmanskou říší. Byl doprovázen pouze několika osobami, ale prohlašoval, že 70 000 ruských vojáků ho brzy bude následovat. Sám ostentativně nosil


Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví 33

ruskou uniformu. V Jasech pak vyzval k boji křesťanů na Balkáněpro

ti Turkům a  začal shromažďovat vlastní armádu. Ta zanedlouho čítala

2000 mužů, z nichž bylo 800 jezdců a 500 mladých Řeků tvořících Svatý

prapor. Těmto mladíkům v  černých uniformách symbolizujících jejich

smutek nad utrpením Řecka a čepicích s bílými lebkami nechybělonad

šení pro věc, ale postrádali vojenský výcvik a válečné zkušenosti.Ypsi

lantis přivedl 10. dubna své muže před brány Bukurešti, které jim ale

Vladimirescu odmítl otevřít.

22

Toto byla pro Ypsilantiho první rána, a  další měly následovat. Když

zpráva o jeho vpádu do knížectví dorazila do Konstantinopole,patriar

cha Gregorios V. a dalších 22 biskupů odsoudili jeho akci,exkomuniko

vali jeho protagonisty, prokleli je a  slibovali jim věčné utrpení. S  tímto

však Ypsilantis mohl žít. Daleko větším šokem pro něj bylo odsouze

ní jeho podniku ze strany Alexandra I. To znamenalo, že Rusové mu

na  pomoc nepřijdou a  především, že to vejde ve  všeobecnou známost.

Právě na této lži však byla jeho akce založena, právě díky příslibu ruské

Alexandros Ypsilantis překračuje řeku Prut


34 Krvavá odyssea

asistence se mu podařilo získat mnoho stoupenců. A díky tomu seVla

dimirescu snažil s  Ypsilantim vyjít, a  byť zakázal jeho armádě vstoupit

do Bukurešti, jeho osobně sem vpustil a jednal s ním stále velmizdvo

řile. Nyní se však od něj zcela odvrátil a začal tajně vyjednávat s Turky,

kterým nabídl vojenskou pomoc za své jmenování valašskýmhospoda

rem.

23

Tudorovo jednání vůči Společnosti, jejímž byl členem, lze označit

za zradu, a Ypsilantis o ní velmi dobře věděl z jeho dopisů adresovaných

sultánovi. Ty byly cestou zachyceny eteristy. Ypsilantis se obával, aby

Vladimirescova silnější armáda neodřízla jeho vlastním silámústupo

vou cestu do  Rakouska. Proto se rozhodl svého rivala zbavit. Někte

ří Vladimirescovi důstojníci sympatizující s  cíli eteristů zajali 2. červ

na svého velitele a odvedli ho do Ypsilantiho tábora, kde byl o pět dní

později rozsekán šavlemi. Jeho tělo pak bylo hozeno do  studny. Poté

Masakr Svatého praporu v bitvě u Drăgăşani


Společnost přátel a invaze do podunajských knížectví 35

se Ypsilantis se svojí armádou vydal k  rakouské hranici. K  dispozici

měl nyní i  část Vladimirescových jednotek, dohromady 2500 jezdců,

3–4000 pěšáků a 500 příslušníků Svatého praporu. Tyto síly však brzy

rozdělil a  část jich poslal na  jih proti blížícímu se tureckému vojsku,

které v síle 30 000 mužů vpadlo s carovým souhlasem 13. květnado kní

žectví.

24

Sám však zůstal v  bezpečné blízkosti rakouského území. Ne

byl tedy přítomen bitvě, která proběhla 19. června mezi Řeky a  Turky

ve valašské vesnici Drăgăşani. Řekové se rozhodli ji vybojovat navzdory

únavě z dlouhého pochodu. Po prvním neúspěšném útoku protiopev

něným tureckým pozicím ve vesnici někteří z nich utekli z bojea zane

chali zde Svatý prapor, jehož příslušníci museli čelit protiútoku turecké

jízdy. Ta řeckou falangu během několika minut doslova zdecimovala.

V bahně před Drăgăşani tak skončily sny i životy mladých Řeků, kteří

sice nevěděli, jak za své ideály bojovat, ale světu ukázali, že za ně umí

umírat. Jedním z  těchto nešťastníků byl i  spoluzakladatel Společnosti

přátel Athanasius Tsakalov.

Ypsilantis po této katastrofě prchl na rakouské území. Odtud obvinil

své vojáky bojující u Drăgăşani ze zbabělosti: „Vojáci! Ne! Již nikdy více

nezneuctím toto posvátné a vznešené slovo tím, že bych ho spojil s vámi.

Jste zbabělá chátra. Porušili jste svoji přísahu, zradili jste Boha a  zemi,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist