načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kruté hvězdy - Kjell Eriksson

Elektronická kniha: Kruté hvězdy
Autor:

Případ inspektorky Ann Lindellové Pětatřicetiletá Laura Hinderstenová oznámí policii v Uppsale, že postrádá svého otce, sedmdesátiletého badatele, zabývajícího se Petrarcovou ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 328
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Nattens grymma stjärnor
Spolupracovali: přeložila Eva Nováčková
verše přeložl Václav Jaromír
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-6529-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Případ inspektorky Ann Lindellové
Pětatřicetiletá Laura Hinderstenová oznámí policii v Uppsale, že postrádá svého otce, sedmdesátiletého badatele, zabývajícího se Petrarcovou poezií, s nímž po smrti matky žije ve zchátralé vile. Vzápětí jsou nalezeni tři další zavraždění staří muži – dva venkovani a bývalý vysokoškolský profesor, který se po odchodu do důchodu zabýval chovem koní. Případy zdánlivě nic nespojuje, policie nedokáže odhalit motiv vražd, ve všech případech chybí zbraň i stopy. Avšak inspektorka Ann Lindellová se musí spolehnout jen na svůj instinkt...

Zařazeno v kategoriích
Kjell Eriksson - další tituly autora:
Kruté hvězdy Kruté hvězdy
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Černé lži, rudá krev Černé lži, rudá krev
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Princezna z  Burundi Princezna z Burundi
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
Černé lži, rudá krev Černé lži, rudá krev
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






MO TTO
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 1





Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 2





Praha 2011
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 3





Přeložila Eva Nováčková
Verše přeložil Václav Jaromír
Copyright © by Kjell Eriksson
Published by agreement with Ord fronts Förlag,
Stockholm and Leonhardt & H øier Literary Agency, Copenhagen
Translation © Eva Nováčková, 2010
Cover photography © Profimedia, 2011
Veškerá práva vyhrazena
ISBN 978-80-7246-529-3
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 4





POLICIE UPPSALA, ZÁŘÍ 2003
„Neměl otec v poslední době deprese?“
Kriminální asistentka Åsa Anderssonová po
vyslovení otázky sklopila oči. Žena sedící proti ní zírala tak
pohrdavě, že jí bylo krajně nepříjemné střetnout se
s jejím pohledem třeba jen na malý okamžik. Jako by
ji propichovala očima, které naznačovaly: Mého otce
vy nikdy nenajdete, jste pouhý břídil oblečený do
uniformy.
„Ne,“ odpověděla rozhodně.
Åsa Anderssonová si nevědomky hluboce
povzdechla. Její psací stůl byl přeplněn různými složkami a
papíry.
„Nevšimla jste si známek neklidu?“
„Ne, přece vám to říkám. Choval se jako vždycky.“
„A jaký normálně bývá?“
Laura Hinderstenová se krátce suše zasmála, a
policistce tak připomněla její učitelku ze základní školy,
s níž tenkrát děti měly velké problémy. Neustále jim
dávala najevo, že jen díky svým schopnostem zvládne i tak
zabedněné školáky.
„Můj otec je docent a badatel a veškerý čas věnuje
svému životnímu poslání.“
„A to je co?“
„Trvalo by dost dlouho, než bych vám to vysvětlila,
ale ve stručnosti mohu říct, že je jedním z
nejpřednějších odborníků v zemi na Petrarcovo dílo.“
Åsa Anderssonová přikývla. „Rozumím.“
Odpovědí bylo další suché vyprsknutí.
5
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 5





„Takže z domova odešel v pátek. Nezmínil se, co
hodlá dělat?“
„Ne. Jak říkám. Když jsem se vrátila odpoledne z práce
domů, byl pryč. Na stole neležel ani lístek, ani si neudělal
poznámku do kalendáře, všechno jsem zkontrolovala.“
„Nevzal si sebou nějaké věci?“
„Pokud vím, ne.“
„Co třeba pas?“
„Leží v jeho psacím stole.“
„Vašemu otci je sedmdesát let. Nechoval se trochu
zmateně nebo –“
„Jestli chcete naznačit, že byl senilní, nebo že mu to už
nemyslelo, tak jste úplně vedle. Je velice inteligentní.“
„To je skvělé,“ mínila Åsa Anderssonová. „Chodívá
někam na procházky, a pokud ano, kam? Městský les je
přece docela blízko vašeho bydliště.“
„Nikam nechodí.“
„Nestalo se něco v rodině? Nějaké napětí, hádka?“
Laura Hinderstenová seděla tiše a na okamžik
sklopila oči. Něco si tiše zamumlala, než na Åsu opět
pohlédla. Její hlas zněl odtažitě, bez nejmenšího náznaku
ochoty ke spolupráci.
„Náš vztah byl vynikající, pokud si vůbec něco
takového dokážete představit.“
„Proč bych nedokázala?“
„Vaše práce přece moc povznášející není, nemám
pravdu?“
„To máte,“ odpověděla s úsměvem Åsa
Anderssonová. „Je to deprimující a banální práce, ale uděláme
všechno proto, abychom vašeho otce našli.“
Složila své poznámky na kupičku a okamžik
vyčkávala, než se zvedla z židle.
„Děkuji vám,“ řekla a podala Lauře ruku.
Ta se ale nepohnula z místa.
Kjell Eriksson
6
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 6





„Nebudete...?“
„Děkuji vám,“ zopakovala Åsa a znovu dodala:
„Uděláme všechno, co bude možné.“
„Ale on je možná mrtvý, zavražděný.“
„Proč si něco takového myslíte?“
Laura se zvedla. Zdálo se, že její útlé tělo stěží drží
pohromadě. Zakymácela se aÅsa natáhla ruku, aby ji
mohla podepřít. Ta nafoukanost, to je jen maska,
napadlo ji. Náhle pocítila špatné svědomí a soucit s ženou,
která stála vedle ní.
Lauře Hinderstenové bylo pětatřicet let, tedy jen
o něco málo více než Åse, ale vypadala o hodně starší.
Možná k tomu přispívalo i oblečení, šedá sukně a
nemoderní béžová polodlouhá jupka. Obličej byl dosud
mladý. V tmavých hustých vlasech, svázaných do ohonu,
neměla ani jeden šedivý vlásek a krásně se jí leskly, jak
si Åsa se špetkou závisti všimla.
Úzký obličej byl dost bledý a trochu velké přední
zuby připomínaly hlodavce, hlavně když se usmála, ale
někomu mohla připadat jako atraktivní žena. Pod
silným tmavým obočím zářily světle modré oči, měla
hladkou pleť a maličká ouška přilehlá k hlavě jako
šnečí ulitky.
Několik let stará fotografie otce, ležící na stole,
ukazovala, že některé rysy Laura zdědila po něm.
„Mám ještě jednu otázku: Neexistuje nějaká žena,
která by s otcem udržovala vztah?“
Laura zavrtěla hlavou a beze slova opustila místnost.
Åsa si byla téměř jistá, že otce už živého nenajdou. Od
jeho zmizení uplynuly tři dny. Po prvním dnu může být
člověk ještě dost optimistický, po dvou dnech je šance
padesát na padesát, ale po třech dnech na konci září
nebývala žádná naděje.
Snažila se přijít na nějaký nový nápad, ale po chvíli to
7
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 7





vzdala. Vyzkoušeli už všechny myslitelné možnosti.
Hned v sobotu skupina policistů obcházela domy v
sousedství, prozkoumali cesty v nedalekém lesíku, ale bez
výsledku. Našli tam jen ukrytou kořist z nedávné
loupeže ve městě.
Po docentu Ulriku Hinderstenovi se slehla zem.
Nikdo ho neviděl, ani sousedé, ani prodavači z několika
obchůdků poblíž.
Ve vědeckém ústavu, kde Hindersten dříve pracoval,
ale kam už teď chodil jen několikrát do měsíce, nikoho
jeho zmizení nevzrušovalo. Åsa mluvila s jeho bývalým
kolegou, který se ani v nejmenším nesnažil zakrýt svou
nechuť vůči penzionovanému docentovi. „Byl otravný,“
shrnul nakonec svůj postoj.
Výslechy sousedů přinesly totéž. Nikdo nenaznačil
lítost nad jeho zmizením.
„Nejspíš zabloudil ve své vlastní zahradě,“ řekl
lehkomyslně jeden ze sousedů, ten nejbližší, profesor
působící v oboru, o němž Åsa Anderssonová nikdy nic
bližšího neslyšela.
Četla si ve svých poznámkách. Asi před dvaceti lety
muž ovdověl a žil stále se svou jedinou dcerou. Ani on,
ani dcera Laura nebyli nikdy vyslýcháni policií a
neměli dluhy. Jejich ekonomická situace byla velmi dobrá.
Ulrik měl pěknou penzi a Laura vydělávala přes třicet
tisíc měsíčně. Dům měli vlastní.
Podle Åsy existovaly tři možnosti: Ulrik Hindersten
mohl spáchat sebevraždu, nebo někde zabloudil a
zemřel vysílením a podchlazením, anebo ho někdo o život
připravil násilně. Ona sama se nejvíce přikláněla ke
druhé alternativě. Zavřela složky s pocitem, že asi chvíli
potrvá, než se dozví pravdu.
Kjell Eriksson
8
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 8





1.
„Tady Manfred Olsson.“
„Dobrý den, jmenuji se Ann Lindellová a pracuji na
kriminálce v Uppsale. Promiňte, že vás ruším tak brzy
ráno.“
Přendala si telefon do pravé ruky a promrzlou levačku
strčila do kapsy u bundy.
„O co jde?“ zeptal se muž vyčkávavě.
„Potřebujeme se vás na něco zeptat.“ Rozhovor
zahájila neobyčejně pasivně.
„Týká se to mého auta?“
„Ne, proč...?“
„Před čtrnácti dny mi ho někdo ukradl. Našli jste ho?“
„Nejde o auto.“
Ann Lindellová se opřela o stěnu stavení. Stoupající
slunce se pokoušelo ohřát její zmrzlé tělo. Už když se
probudila, cítila se dost mizerně a poté, co musela ve
studeném říjnovém ránu čelit tak mohutnému větru, to
bylo ještě horší. Listí javoru zářilo všemi odstíny žluté
a červené barvy. Flíčky malých černých houbových spor
vypadaly jako tkanina nabízející pocit nekonečného
bohatství vzniku a růstu, ale i zmaru. Sněhový poprašek
svědčil o tom, že zima přijde hodně brzy.
Z domu vyšel kolega Ola Haver, zahlédl ji stát u stěny
a pokývl na ni. Vypadal unaveně. Zmínil se už, že
manželka Rebecka i děti leží doma se silným nachlazením.
Ale možná mu víc vadilo hledět na mrtvé lidi. V mládí
zažil, jak jeho vlastní otec při společném jídle během
dvou minut zemřel, když ho píchla vosa do krku.
9
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 9





„Znáte nějakého Petruse Blomgrena?“ ptala se Ann
dál.
„Ne, nevzpomínám si. Měl bych snad?“ V pozadí se
ozývaly hlasy, nejspíš byla puštěná televize.
„Čím se živíte?“
„Montuji poplašná zařízení. Proč vás to zajímá?“
„U Petruse Blomgrena jsme našli lístek s vaším
telefonním číslem. Odněkud ho musel mít.“
Manfred Olsson mlčel.
„Nemůžete mi to nějak vysvětlit?“
„Ne, jak jsem řekl.“
„Znáte to v Jumkilu?“
„To nemohu tvrdit. Vím, kde to je. Ale o co vám jde?
Musím jít do práce.“
„Kde pracujete?“
„Já jsem na vlastní noze... ale to snad není důležité.“
Ne, připustila Ann a sama pro sebe se usmála. Nejspíš
ani teď, ani později.
„Byl jste v poslední době v Jumkilu?“
„Kdysi jsem tam byl na svatbě. Ale to už je dobrých
deset let.“
„Řekl jste, že montujete poplašná zařízení. Nedostal
jste nějakou zakázku právě z Jumkilu?“
„Pokud si vzpomínám, tak ne.“
„Díky,“ řekla Ann. „Asi se s vámi ještě spojíme a
ukážeme vám jednu fotku.“
„On je mrtvý? Ten Blomgren?“
„Ano.“
Ukončili hovor. Náhlý závan větru roztančil listí
kolem jejích nohou.
„Nic,“ poznamenala k Haverovi, který k ní přicházel.
„Nevěděl nic ani o Jumkilu, ani o Blomgrenovi.“
„Našli jsme dopis,“ ozval se Haver. „Dopis na
rozloučenou.“
Kjell Eriksson
10
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 10





„Cože? Dopis, který napsal Blomgren?“
„Vypadá to tak.“
Ann si povzdechla. „Ty chceš říct, že si zamýšlel vzít
život, ale nestačil to provést?“
Ola Haver se najednou rozesmál. Ann na něho
překvapeně pohlédla, stejně tak jeden kolega z pořádkové
služby. Haver rychle zmlkl.
„Promiňte mi to,“ pravil, „ale občas je to opravdu
absurdní. Máš červená záda, nesmíš se opírat o stěnu.“
Začal oprašovat její světlou bundu. „Je nová, ne?“
Ann přikývla. Cítila silné tahy jeho ruky na ramenou
a na zádech. Nebylo to nepříjemné. Hřálo to. Měla chuť
do něj šťouchnout, ale ovládla se.
„Aspoň takhle,“ řekl. „Víc to nejde.“
Ann se rozhlédla. Všichni už byli na místě. Dvůr,
schody, sklep, místnosti domu. Páska, která to všechno
ohraničovala, reflektory, zástěny, pásma, záře blesků,
kresby křídou na podlaze uvnitř i na dvoře. Hlasy kolegů
a šramotící vysílačky.
Kroky ve tmě i na slunci, v nečase i jarním teple. Věci,
které tvořily domov, visely na zdi, pro okrasu i radost
a vzpomínky. Dopisy, deníky, kalendáře, poznámky,
seznamy nákupů. Hlasy z minulosti na páscích videa i na
telefonním záznamníku.
Haver se zmínil o dopisu, ale zmlkl, když viděl její
výraz.
„Ty mě neposloucháš?“
„Promiň, myslela jsem na něco jiného.“
„Na výhled?“
„Ano, i na ten.“
To bylo první, čeho si tu všimla. Výhledu.
„Bydlel na krásném místě,“ poznamenala. „Ale řekni
mi o tom dopisu.“
„Je krátký. Jen několik řádů. Trochu podivně napsaný.“
11
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 11





„A napsal ho skutečně on?“
„Ověříme si to, ale myslím, že ano.“
„Pokud vražda měla vypadat jako sebevražda, tak by
to bylo dost nešikovně provedené.“
„To rozhodně. Nemohl by mít ty rány vzadu na
hlavě,“ mínil Haver a zabloudil očima ke chlévu, kde byl
Petrus Blomgren utlučen.
„Nenávist,“ řekl. „Někdo ho neměl rád. Podíváme se
do domu?“ navrhl. Zamířili k předsíni.
Pohlédli k budově, v níž pracovali technici. V
otevřených dveřích zahlédli jednu nohu oběti.
Ann už dříve v domě byla, ale pak vyšla ven
telefonovat. Petrus Blomgren byl zjevně velice pořádný. Možná
že mu někdo chodil uklízet, napadlo ji, když znovu
s Haverem vstoupili do kuchyně. Všechno leželo na
svém místě. Nikde žádné špinavé nádobí. Šálek na kávu
s talířkem, zubatý nůž, hluboký talíř a několik misek
ležely pečlivě uložené na odkapávači.
Na stole byla slánka a noviny. Voskovaný ubrus byl
čistě otřený. Na okenním parapetu stálo několik
květináčů a váza s posledními květy podzimu.
„Chodil mu někdo uklízet?“ zeptala se nahlas.
„Možná ano. Zdá se ti, že to má příliš čisté a hezké?“
„Ano. Osamělý starý muž. To většinou vypadá
jinak.“
„Tady je ten dopis,“ ukázal Haver na lavičku vedle
kamen.
Ann překvapilo, že si ho nevšimla dříve. Ležel vedle
kávovaru a zčásti ho stínil košík na chleba.
Naklonila se dopředu a četla: Zase přichází podzim
a první sníh. Mé rozhodnutí je jen moje. Tak jako
pokaždé. Došel jsem k tomu. Mrzí mě, že jsem možná úplně
vždycky nejednal správně. Mám poslední přání:
Neporážejte ten starý javor, nechte ho, dokud sám nepadne.
Kjell Eriksson
12
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 12





Vysadil ho můj dědeček. Není hezké se pověsit právě na
něm, ale jinak to nejde. Dožil jsem.
Dopis byl podepsán Petrus Blomgren.
„Proč dopis ležel právě tam, a ne na stole?“ uvažoval
Haver.
„Vidíš ten list, co se zachytil v okně? Je to jako
pozdrav od javoru,“ napadlo Ann.
Zlatý list se přichytil v dělených tabulkách okna.
Tmavé řapíky vypadaly jako otevřená dlaň. List se hýbal
ve větru, několikrát neslyšně uhodil do skla a pak se
zvedl a spojil s tisíci dalších listů, které vířily nad
dvorem.
Haver se na ni podíval.
„Je to zvláštní. Sám chtěl zemřít, ale přál si, aby
strom žil dál,“ zamyslela se.
„Mohl tušit, že na něho čeká vrah?“
Ann zavrtěla hlavou. „To by snad nenapsal právě
takový dopis.“
„Sousedka, která nám zavolala, říkala, že Blomgren
žije sám a že to tak bylo vždycky.“
„Kde je teď?“
„Doma,“ odpověděl Haver a pokývl směrem ke
stavení, jež vykukovalo asi o sto metrů dál. „Bea s ní právě
mluví.“
„Viděla někoho?“
„Ne. Přišlo jí divné, že jsou otevřená vrátka. On
zřejmě dbal o to, aby byla vždycky zavřená. Hned jí bylo
jasné, že něco není v pořádku.“
„Člověk s pevnými zásadami.“
„Pořádkumilovný,“ dodal Haver.
„Který ale nedokázal dát do pořádku vlastní život,“
poznamenala Ann a šla k oknu.
„Jak starý může ten strom být?“
„Jistě aspoň sto let,“ řekl Haver, maličko netrpělivý,
13
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 13





že Ann odbíhá od vyšetřování. I když bylo jasné, že
nebylo proč spěchat. Pro Blomgrena to už nebylo důležité.
„Mohla to být loupežná vražda?“ řekla rychle Ann.
„Nepatřil mezi takové, co mají šuple plné peněz?“
„V takovém případě by vrah dobře věděl, kde má
hledat,“ soudil Haver. „Technici povídali, že s ničím nebylo
hnuto.“
„Věděl, že Blomgren půjde do chléva? Je to přece
chlév, ne?“
Haver přikývl.
„Nebo se tam schoval a byl překvapen, když
Blomgren přišel s provazem?“
„Zeptáme se sousedky. Zdá se, že má přehled.“
Oba věděli, že na výslechy sousedek je nejlepší právě
Beatrice Anderssonová. Jestli v něčem byla výjimečně
schopná, tak právě v povídání se staršími ženami.
„Kdo bude dědit?“
Otázka Sammyho Nilssona narušila klid, který v
kuchyni panoval. Přišel tak tiše, že si ho ani Haver, ani Ann
Lindellová nevšimli.
Haver mu neodpověděl, ale trochu nečitelně na něho
pohlédl.
„Vyrušil jsem vás?“ zeptal se Sammy.
„Vůbec ne,“ odpověděla Ann.
„Doufejme, že se objeví nějaký zavšivený zoufalý
synovec,“ pokračoval Sammy. Ann se usmála.
„Podívej se za košík na chleba,“ poradila.
Sammy šel ke skříňce a mumlavě přečetl dopis.
„Zatraceně!“
Náraz větru podtrhl jeho slova. Všechny oči se
obrátily k oknu. Venku vířilo listí a padalo k zemi. Ann
napadlo, že se javor rozhodl shodit všechno listí právě
dnes.
„Myslitel,“ poznamenal Sammy Nilsson.
Kjell Eriksson
14
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 14





„Uvažuješ, kudy se jeho myšlenky ubíraly včera
večer?“ nadhodil Haver.
„To už nikdy nezjistíme,“ hádal Sammy a přečetl si
dopis znovu.
Ann zamířila do pokojíku vedle kuchyně. Kdyby měla
hádat, jak to tam bude vypadat, dostala by devět bodů
z deseti. Stála tam staromódní pohovka s lesklým
přehozem rudé barvy, pocházející jistě aspoň z třicátých let,
křeslo stejného stylu, televize na stolečku s mramorovou
deskou, dvě židle u malého stolu a polička s knihami. Na
malém stolku u pohovky ležel televizní ovladač.
Pokoj postrádal cokoli překvapujícího, přesto působil
velice osobně. Ann měla pocit intimity, snad protože
věděla, že muž zde trávil své osamělé večery. Jistě seděl
v křesle, které bylo patřičně sešlé, s poškrábanými
opěrkami na ruce.
Popošla ke knihovničce, v níž převažovala starší
literatura. Některé z nich znala z domova svých rodičů. Na
knihách ležela vrstvička prachu. Jistě se jich už hodně
dlouho nikdo nedotkl. Na levé straně police byla
uzavřená skříňka s klíčem v zámku. Pomocí tužky ji otevřela.
Na dvou přihrádkách leželo fotoalbum a knížka
označená jako Upplandský svaz chovatelů koní.
Všechno vypadalo netknutě. Pokud skutečně šlo
o loupežnou vraždu, musel se pachatel pohybovat
nesmírně opatrně.
„Měl by se na to podívat Allan,“ řekla směrem ke
kuchyni a znovu se rozhlížela, ale nic zvláštního už nikde
neviděla.
„Bude tu za chvíli,“ potvrdil Sammy Nilsson.
Haver už v kuchyni nebyl. Nilsson hleděl z okna. Ann
se na něho dívala zezadu a všimla si, jak mu na temeni
prořídly vlasy. Vypadal neobyčejně zamyšleně. Měkké
ranní světlo ozařovalo část jeho obličeje a Ann zalitova-
15
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 15





la, že nemá kameru. Znenadání k němu pocítila velkou
náklonnost.
„Jak se ti zdá ten nový, Morgansson?“
„Myslím si, že bude dobrý,“ mínila Ann.
Charles Morgansson už byl na technickém oddělení
několik týdnů. Přišel z Ume å, kde několik let pracoval.
Eskil Ryde, šéf technického, ho potřeboval do své stáje
a seveřan zatím s nikým moc nemluvil. Jeho
mlčenlivost někomu vadila, u jiných budila zvědavost. Přesto
se ale zdálo, že se nováček docela dobře aklimatizuje.
Dnešní vražda byla jeho první na novém působišti
v Uppsale.
„Nezaslechla jsi něco o tom, jaké plány má Eskil
Ryde?“
„Ne,“ odtušila Ann, přestože právě před několika dny
s ním hovořila o jeho žádosti o předčasnou penzi.
Rozhodně to ale nechtěla šířit dál.
„Dáme se do toho. Podíváš se do patra? Já to trochu
obhlédnu kolem.“
Skoro dvě hodiny technici Jönsson a Mårtensson
procházeli stavením a nyní byli připraveni uvolnit ho pro
kriminálku. Ann bylo trochu nepříjemné zůstat v domě
Petruse Blomgrena. Nevěděla přesně proč, bylo to něco
víc než sklíčenost, jež ji vždycky přepadala v domovech
lidí, kteří se stali oběťmi násilí. Snad jí pomůže trochu
čerstvého vzduchu, usoudila a vyšla znovu na dvůr.
Teploměr ráno ukazoval minus pět stupňů, ale teď
bylo hezky. Neobyčejně studené dny měla vystřídat
teplá fronta a říjen měl končit optimálními teplotními
podmínkami.
Obešla průčelí domu a dostala se do závětří. Několik
keřů černého rybízu se seschlými listy a hrozínky
vysušených plodů jí připomněly minulost. Takhle to
vypadaKjell Eriksson
16
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 16





lo vždycky, když přijela na venkov. Všechna zákoutí,
kůlna na dřevo, hromada suchých větví, stará uschlá
tráva ji přiváděly zpět do Gräsö. Ty vzpomínky byly
jejím trestem, věděla, že s nimi musí žít. Každý si s sebou
nese něco bolestného a tohle bylo její vlastní trápení.
Povzdechla si, okousala ze stopky zrnka suchého
rybízu a rozhlížela se kolem sebe. Nebylo tu nic
pozoruhodného. Jedna prastará jabloň, záhonek odkvetlých
kytek u zdi domu a zrezavělý žebřík, zavěšený na štítu
domu. Prohlédla si zblízka jeho uchycení, ale zřejmě
s ním už dlouho nikdo nepohnul.
Za domem se zvedala obrovská hromada kamení.
Velké balvany se o sebe opíraly, zakusovaly se do sebe, jako
by spolu zápasily. Teď ale držely pohromadě, spojené
věkem, pokryté mechem a pískem vyčerpaně ztuhly,
těžce spočívaly jeden na druhém.
Petrus Blomgren vysadil jeden strom hned vedle
kamenné haldy. Ann pohladila hladký kmen. Pod jeho
korunou stála zapomenutá židle. Představila si, jak zde
muž sedal ve stínu balvanů, podřimoval a přemýšlel
o svém odhodlání, ke kterému dospěl ve své osamělosti.
Přece napsal, že se vždycky rozhoduje sám.
Jaký mohl mít někdo motiv k tomu, aby zavraždil
starého muže? Ann se hluboce nadechla a vytáhla notýsek.
Trochu se za něj styděla. Během léta přečetla
detektivku, jedinou po mnoha letech, a hlavní postava si
zapisovala všechno možné. Říkala si tehdy, že je to směšné, ale
nakonec musela připustit, že i jí by se zápisník mohl
hodit. Při příští příležitosti si jeden pořídila a investovala
do něj třicet dva korun. Teď ho nosila stále s sebou a
pomyslela si, že udělala dobře, když si ho koupila. Třeba si
to jen namlouvala, ale v žádném případě neměla paměť
horší se zápisníkem než bez něj.
O svém novém pomocníku se zmínila před Ottosso-
17
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 17





nem. Rozesmál se, možná spíš tomu, jak se tvářila, ale
nabídl jí, že jí nechá výdaj proplatit.
Na prázdnou stránku napsala „motiv“ a sama pro
sebe se usmála. Zapsala si pak výčet myslitelných
ekonomických motivů, přeskočila žárlivost, ale zmínila
neshody mezi sousedy, loupež, která se nepovedla,
a nakonec náhodu.
Byla dost zkušená na to, aby věděla, kolik zločinů či
násilných trestných činů se stane kvůli zcela náhodným
okolnostem.
Na venkovské cestě zaslechla auto a vytušila, že
přijíždí Allan Fredriksson. Tohle vyšetřování se mu jistě
bude líbit, napadlo ji. Měl rád venkovský vzduch.
Kdo tedy byl Petrus Blomgren? Jak žil? Zatočila kolem
dalšího rohu. Z chléva čišel klid, ale také samota a
opuštěnost. Tím spíše na konci října. V květnu jistě všechno
vypadalo jinak, optimističtěji. Teď se příroda připravovala
k odpočinku, listí se hromadilo kolem balvanů a křovin.
Zastavila se a hleděla na rostliny, které dům obklopovaly.
Vítr se utišil, všude byl klid. V duchu viděla pohřební
věnce z jehličnatých větví. Hodiny, které odbily soudný den.
Nepoddávej se tomu, musela se sama napomenout.
Na nic deprimujícího není čas.
Potřebovala si udělat obrázek o životě Petruse
Blomgrena, aby mohla pochopit, proč zemřel. Dopis na
rozloučenou byl podzimní vzkaz od někoho, kdo už přestal
doufat. Ironií osudu si život vzít nestačil.
Přešla dvorem napříč, současně do vrátek vstupoval
její kolega Fredriksson.
„Muž, necelých sedmdesát, žijící sám, žádný záznam
u policie, zabit ranou do hlavy ve chlévě, bez známek
loupeže,“ shrnula.
„Krásné místo,“ konstatoval Fredriksson. „Viděla jsi
ten javor?“
Kjell Eriksson
18
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 18





„Ne, toho jsem si nevšimla,“ usmála se na něho.
„Strašně moc listí. Když jsem byl malý, tak děti
nesměly skákat do hromady listí, protože by si prý mohly
ublížit.“
2.
Dorotea Svahnová se zvedla a chvíli se dívala z okna,
než znovu klesla na židli u stolu.
„Myslela jsem –“ ozvala se, ale větu nedokončila.
„Ano?“
„Zdálo se mi, že tam jde jeden známý.“
Žena mluvila v krátkých větách, slova vyrážela, těžce
se nadechovala a zdálo se, že ji každé slovo tak zmáhá,
až se Beatrice Anderssonová nevědomky nakláněla přes
stůl, aby jí pomohla.
„S Petrusem jsme vycházeli dobře, já jsem vdova.“
Hleděla na své spojené ruce. Na stěně za ní tikaly
hodiny.
„Už mnoho let,“ dodala a pohlédla na Beatrici. „Vy
jste vdaná?“
Přikývla.
„To je dobře.“
„Jak dlouho tu bydlíte?“
„V této chalupě jsem se narodila.“
V jejím tónu Beatrice zaslechla náznak vzdorovitosti,
jako by nebylo správné se někde narodit a celý život tam
prožít.
„Je to tu krásné,“ poznamenala.
„Jenže jsem tu už zůstala sama,“ povzdechla si žena.
„Můžete mi trochu povyprávět o Petrusovi?“
19
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 19





„Byl...“ Dorotea Svahnová hledala správný výraz.
„Byl na sebe hodně přísný. Nic si nedovolil. Všechno
muselo být jako dřív. Před lety pracoval jako truhlář,
i ve městě. Měl hodně práce a dařilo se mu dobře. Ale
to je už dávno. V posledních letech byl nejvíc doma.
Vídala jsem ho sedět na židli před domem. Filozofoval.“
„O čem přemýšlel?“
Žena se poprvé usmála.
„O maličkostech. Nebylo to nic světoborného, žádné
velké myšlenky. Třeba o veverce, která zmizela, nebo
o tom, že musí uklidit dřevo. Také hodně chodil na
houby. Sbíral borůvky a brusinky, nanosil jich vždycky
hodně. Zavařovala jsem je. Já mám špatné nohy. Do lesa už
nechodím.“
„Měl z něčeho obavy?“
„Co tím myslíte?“
„Nezmínil se o ničem? Neměl s nikým spor? S někým
nevycházel?“
„Je to možné... ale o ničem se nezmínil.“
„Měl děti?“
Dorotea odmítavě vrtěla hlavou.
„Žádné děti,“ odpověděla nezvučně.
„Známé?“ zeptala se Beatrice, i když odpověď znala
předem.
„Ne. Snad dříve. Býval ve spolku a někdy chodil lovit.
V tu dobu asi nějaké známé měl.“
Dorotea se znovu zahleděla do okna. Na parapetu
dosud naplno kvetly pelargonie.
„Před lety sem zajížděl knihovní autobus,“
pokračovala žena. „Půjčoval si hodně knížek, já ostatně také.
Dokud Kindblomovi měli doma děti, bylo tu trochu
živěji.“
Zahýbala jazykem a Beatrice pochopila, že si rovná
protézu.
Kjell Eriksson
20
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 20





„Nevzpomenete si, jestli v poslední době neměl
nějakou neobvyklou návštěvu?“
„Jako třeba jestli mu na dvorku nepřistáli Marťani?“
Beatrice rozesmála nečekaná replika a v Doroteiných
očích zahlédla nezbednou jiskřičku.
„Ne, nemíval návštěvy. Občas se zastaví listonoš.
A také Arne, ale to bylo čím dál řidčeji.“
„Kdo je Arne?“
„Arne Wiikman. Je to starý Petrusův kamarád. Jejich
otcové spolu pracovali na pile. Arne pak jednoho dne
zmizel.“
„Ano? A kdy to bylo?“
„To je také taková historka. Zdědil po otci jeho
náladovost. Pořád na něco a někomu nadával.“
Dorotea se při této vzpomínce usmála a zdálo se, že se
teď cítí lépe. Dýchání už jí nepůsobilo takové potíže.
„Byl to komunista. Ale to věděli všichni. I tak byl
dobrý. Velký pracant.“
„To mluvíte o Arneho otci?“
„Jmenoval se Nils. Petrusův otec byl Karl-Erik.
Petrus v mládí také pracoval na pile. I Arne, než zmizel.“
„Kdy to bylo?“
„Asi v polovině padesátých let.“
„Vrátil se sem?“
„Ano, je to tak deset let. Koupil starý Lindvallův dům
a opravil ho.“
„A Arne a Petrus se stýkali?“
„Ano, přestože byli tak odlišní. Petrus byl klidný
a Arne vznětlivý.“
„Bydlí tu ještě?“
„To ano.“
„Nenapadá vás, kdo by chtěl připravit Petruse o život?“
„Vůbec ne. Neublížil by ani mouše. S nikým se
nehádal.“
21
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 21





„Jak na tom byl finančně?“
„Vycházel. Měl svou penzi. Byl spořivý.“
„Měl doma hodně peněz?“
„Jako jestli mu je někdo chtěl vzít? To si vůbec
nemyslím.“
„Nebudete se teď bát?“
Dorotea Svahnová si těžce povzdechla. „Bojím se
stáří. Až nebudu moct chodit, co bude pak? Bojím se ticha.
Bude to –“
Zahleděla se do stolu.
„Je velká škoda, že tak hodný muž musel takhle
skončit.“
Doroteiny oči se zalily slzami. Beatrice položila dlaň
na její ruku a žena k ní vzhlédla.
„Je to divné, že se musí stát něco hrozného, aby tu
bylo trochu živo,“ řekla.
„A co váš syn, kde ten bydlí?“
„Ve městě. Ale on hodně cestuje. Někdy i do ciziny.“
„Kdy tu byl naposledy?“
„To je už dost dávno.“
„Jakou má práci?“
„Upřímně řečeno, ani to moc nevím. Něco s
lékařskými přístroji. Alespoň dříve to tak bylo.“
„Je ženatý?“
„Rozvedený. Mona-Lisa, jeho žena... prostě ji to
přestalo bavit.“
„Máte nějaká vnoučata?“
Žena zavrtěla hlavou. „Ona později nějaké dítě měla.
Až potom, za hodně let. Myslím si, že se jí daří dobře.“
„Měla jste ji ráda?“
„Nic proti ní nemám.“
„Ale vrátíme se k Petrusovi. Kdy chodíval spát?“
„Po zprávách v devět hodin. Když dávali nějaký
hezký film, tak seděl déle. Rád se díval.“
Kjell Eriksson
22
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 22





„Včera jste ho viděla?“
„Nemluvili jsme spolu, nezahlédla jsem ho jako
obvykle. Vždycky k večeru si nosil dřevo. Když ještě měl
kočku... no však víte. Měl ji moc rád. Byla černá s
bílými packami. Někam se ztratila.“
„Včera jste ho viděla jít pro dřevo?“
„Ne, myslím, že ne. Nejspíš jsem seděla u stolu s
křížovkou,“ pravila zamyšleně. „ A pak jsem si psala
seznam. Petrus nakupoval i pro mě. Něco člověk přece ještě
potřebuje.“
Beatrice přikývla a zadívala se na ženu. „Jste první
Dorotea, kterou jsem poznala.“
„Skutečně? Není to žádné krásné jméno, ale člověk si
zvykne. Nelíbilo se mi, když mi říkali Dorra. Ale to je
už hodně dávno.“
„Nezdálo se vám divné, když jste Petruse navečer
nezahlédla?“
„Vlastně ani ne. Viděla jsem, že svítí. Až ráno, když
jsem vstávala a u něho se pořád svítilo, všimla jsem si
otevřených vrátek. Napřed mě napadlo, jestli si
nezavolal sanitku. Petrus je vždycky zavíral. A potom také
dveře do chléva, i ty byly otevřené.“
„Vstávala jste hodně brzy, že?“
„To tím větrem,“ vysvětlila Dorotea.
„Včera večer jste u něho žádné auto neviděla?“
„Ne, toho bych si určitě všimla,“ potvrdila žena.
Beatrice pohlédla do svých poznámek. Pár popsaných
řádků, několik jmen, nic víc. Právě když se rozhodovala,
že rozhovor ukončí, pípl mobil. Viděla, že volá Ann,
tak rychle hovor přijala. Potom beze slova mobil vypnula.
Dorotea ji zvědavě pozorovala.
„Dozvěděla jsem se, že Petrus napsal dopis na
rozloučenou.“
„Dopis na rozloučenou? Co tím myslíte?“
23
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 23





„Zamýšlel si vzít život.“
Žena na ni chvíli zírala, než namítla: „To není možné.
Petrus by něco takového nikdy neudělal.“
„Moji kolegové jsou přesvědčeni, že ten dopis napsal
sám,“ řekla Beatrice. „Je mi to moc líto...“
„Vy chcete říct, že...?“
„... že se Petrus rozhodl vzít si život, opravdu to tak
vypadá.“
„Chudák! Kdyby mě něco takového napadlo...“
„Nic jste netušila?“
„Vůbec. Byl občas trochu smutný, ale nikdy tak moc!“
„Je mi to opravdu moc líto,“ opakovala Beatrice a
Dorotea na ní poznala, že svá slova myslí vážně.
Po několika dalších minutách se Beatrice Anderssonová
rozloučila. U vrátek se zastavila a zamávala. Byla si
jistá, že se za ní Dorotea dívá, i když ji v okně neviděla.
Je to zvláštní, říkala si, v jejích očích bylo lepší, že
někdo jejího souseda zavraždil, než že si chtěl sám život
vzít. Kromě tragického faktu, že byl Petrus Blomgren
mrtev, padla na její ramena další tíha: že byl příliš
unaven na to, aby chtěl ještě žít, a že nevyhledal její pomoc.
Na dvoře stáli Ann Lindellová, Nilsson, Haver a
Beatrice. Hlasy techniků z chléva naznačovaly, že tam už brzy
budou hotovi. Při práci bývali potichu.
„To je zvláštní, jak se prostředí mění podle toho, co se
tam stalo.“
Nebyl to žádný senzační objev, s čím Ann přišla, a
jediný Haver něco zamumlal na odpověď. Ostatní se
rozhlíželi po okolí. Beatrice pohlédla k Doroteině stavení.
Nyní doma nejspíš poklízela nebo zůstala sedět u stolu.
Byla by si přála, aby jí mohla věnovat více času.
„Jo,“ řekl nečekaně živě Sammy Nilsson. „Teď se to
Kjell Eriksson
24
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 24





tu stalo místem vraždy. Dlouho se bude mluvit o tom, že
v tomto domě byl Blomgren zavražděn. Lidi budou
chodit kolem, nahlížet a ukazovat.“
„Kolem moc lidí nechodí,“ poznamenala Beatrice.
Ke skupině přistoupil Allan Fredriksson. „Je to
nádherné místo. Všimli jste si zdejšího biotopu? Je tu
všechno: jehličnatý les, listnaté křoviny, otevřené louky
a pole, suché pahorky i malá mokřina.“
Ann se pro sebe usmála.
Fredriksson ukazoval přes cestu, kde velký příkop
vedl k bažině. Zelený mech zářil v dopoledním slunci.
Kopečky ostřice podobné malým bábovkám i vysoký
rákos se pohybovaly ve větru.
„Napadlo mě, jestli se Blomgren nezajímal o ptáky.“
„Měl málo přátel,“ ozvala se Beatrice, „a zdá se, že
nebyl nijak bohatý, větší úspory nebo cenné předměty
asi neměl.“
„To jediné, co jsem našel, byl dopis ze spořitelny,“
připojil Fredriksson. „Nemá ani jedinou vkladní knížku
nebo výběry z konta, ale třeba někam schoval doklad.
Musíme to tu obrátit celé naruby.“
Technici ani kriminalisté nenašli žádnou známku
vloupání nebo toho, že by tam někdo něco hledal.
V domku ve Vilsne nebylo naprosto nic neobvyklého,
kromě toho, že jeho obyvatel byl zavražděn.
„Ptal ses v bance, Allane?“ zeptala se Ann.
Zalétla očima ke chlévu k novému technikovi, který
pečlivě ukládal své vybavení.
Dorotea Svahnová otevřela venkovní dveře, od nichž
se odrazil záblesk slunce až za kopeček, kde stáli
policisté, a zmizel v houští z jív a olší. Stará žena hleděla
k sousednímu dvoru, namáhavě vyšla z předsíně a
opatrně za sebou zavřela.
Zastavila se, v jedné ruce svírala hůl a druhou se při-
25
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 25





držovala železného zábradlí. Opatrně sestoupila po
schůdcích a pomalu se blížila k policistům. Zdálo se, že
jedna noha ji moc neposlouchá.
Měla na sobě šedivý kabát a tmavý klobouk. Beatrice
si domyslela, že to asi nebylo oblečení pro všední den.
„Chce jít sem? Asi by potřebovala pomoct,“ usoudil
Haver a pokročil k vrátkům.
Nepohybovala se rychle, ale zřejmě přišla na
techniku, s jakou kompenzovala chromou nohu.
Ke stavení přijíždělo auto. Napřed byl slyšet jen slabý
hukot za lesíkem, který ohraničoval Blomgrenův
pozemek, a zdálo se, že Dorotea si stále hlasitějšího zvuku
ještě nevšimla. Když byla v půli cesty, vynořilo se ze
zatáčky policejní auto se soudním lékařem a Fridhem za
volantem. Žena se zastavila a zvedla hůl nad hlavu.
Ola Haver k ní udělal další krok, ale pak se zastavil.
V paměti se mu vynořil pasák ovcí, kterého kdysi s
Rebeckou potkali v Řecku. Převáděl své ovečky přes
cestu. Jako vlněný perlový náhrdelník se trpělivě sunuly
z jedné strany na druhou a občas některá neklidně
zabečela. Beran šel vpředu a stádo se drželo pohromadě
jako nekončící proud. Ovčák pozvedl pasteveckou hůl,
aby zadržel auta. Sebevědomě něco vykládal, i když
mu nikdo nerozuměl, a pohled upíral někam nad
čekající vozy. Nebralo to konce a kdosi netrpělivě zatroubil,
ale pasák hůl zvedl ještě o několik centimetrů výše
a nepřetržitě mluvil. Haver tehdy vystoupil z auta a
pozoroval to.
Stejný pocit měl teď, když stará žena mávla holí před
Fridhovým autem. Mumlala také něco? Připadalo mu,
že se její rty pohybovaly, ale nic nezaslechl.
Fridh zastavil a žena pokračovala k Blomgrenovým
vratům. Na okamžik zaváhala, jestli se má dát tudy, ale
pak vstoupila na dvůr. Beatrice jí šla naproti.
Kjell Eriksson
26
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 26





Dorotea Svahnová lapala po dechu. „Chci vidět
Petruse,“ vyhrkla napjatým hlasem.
Fridh přijížděl, tak Beatrice vzala ženu kolem ramen
a odváděla ji o kousek dál, aby mohl vjet do vrat.
„Nevypadá hezky,“ snažila se ženu odradit.
„Já to chápu,“ kývla Dorotea.
„Jistě ho budete moct vidět, až bude připraven k
pohřbu.“
„Chci se s ním rozloučit. Tady,“ stála si žena na svém.
Kolem ní se vznášel slabý pach naftalínových kuliček.
„Dobře, půjdu s vámi,“ navrhla Beatrice a vedla ženu
ke dveřím chléva. Charles Morgansson už měl všechno
sbaleno a uhnul, aby mohly vejít. Pokývl na Beatrice,
která to brala jako povolení ke vstupu.
„Myslím si, že hned první rána ho zbavila vědomí,“
poznamenala. Cítila, jak se Doroteino hubené tělo
napjalo. Uvolnila se z jejího sevření, opřela se o hůl a před
tělem zavražděného klesla na kolena. Něco mumlala
a položila ruku na jeho rameno. Beatrice byla moc ráda,
že ho žena za svítání nešla sama hledat, ale zavolala na
policii a požádala o pomoc.
„Byl to můj nejlepší přítel,“ řekla.
Beatrice k ženě přidřepla, aby ji lépe slyšela.
„Můj jediný přítel. Byli jsme tu spolu, co pamatuju.“
Doroteina dlaň pohladila pletený pulovr. Zdálo se, že
nevidí černající krev v ráně na zadní straně hlavy.
„Milý hodný Petrusi, odešel jsi přede mnou. To já
jsem mohla –“
Hlas jí vypověděl službu. Vyhublá ruka se uklidnila,
sevřela svetr, jako by mu ho chtěla stáhnout dolů přes
nohy.
„Teď na podzim nasbíral hodně brusinek. Víc než
obvykle. Budou ti stačit, řekl mi. Jako by to už věděl.“
Opřela se o hůl a pomalu se postavila.
27
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 27





„Když je člověk tak starý jako já, vidí, jak všechno se
vším souvisí. Petrus říkával, že člověk si na život musí
nejdřív zvyknout. Že by měl být nejdřív starý a pak
pomalu mládnout. Že by ho měly opouštět všechny
neduhy, ale že by si měl zachovat moudrost.“
„To by nebylo špatné,“ souhlasila Beatrice.
Žena si ztěžka povzdechla.
„Tady míval deset krav. Možná dvanáct. Potom pole
prodal.“
„Dostal dobře zaplaceno?“
„Myslím, že slušně. Rozhodně netrpěl žádnou nouzí.“
„Zdá se, že žil hodně skromně,“ mínila Beatrice.
Vzala ženu kolem ramen a vyváděla ji ven.
„Byli jsme tak vychovaní.“
„Nevíte, kam si mohl Petrus schovávat důležité
papíry?“
Dorotea zavrtěla hlavou. „O tom nic nevím.“
Kvarteto policistů dosud stálo na dvoře. Beatrice měla
pocit, jako by s Doroteou vycházely po pohřbu z
kostela.
Fridh dosud seděl v autě. Chtěl tam počkat, dokud
stará žena neodejde.
„Pomodlíte se se mnou?“ navrhla Dorotea. „Jen
krátce.“
Beatrice spojila ruce a Dorotea zamumlala několik
slov. Chvíli stála nehnutě, pak teprve otevřela oči.
„Byl to velký muž. Měl dobré srdce. Ať odpočívá
v pokoji.“
Kjell Eriksson
28
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 28





3.
Měla ho vůbec někdy ráda? Tu otázku si kladla stále
častěji. Někdy snad. Třeba když jednou zakopl na ulici,
upadl a odřel si obličej, tenkrát ho přinejmenším aspoň
litovala. On tehdy tvrdil, že klopýtl, ale Laura si
myslela, že se stalo něco jiného, protože měl podrápané tváře
i čelo.
Rány mu ošetřila se smíšenými pocity: pohrdala jeho
nářkem nad dezinfekcí, současně však k němu cítila
lítost pro jeho bezmocnost. Vyhublé nohy svěšené přes
okraj postele, řídnoucí vlasy, ruce, které si k tělu
přitahovaly špinavou deku.
Jindy ho ze srdce nenáviděla. Když byla doma a on
přišel do její blízkosti, musela odejít. Třeba na zahradu
nebo dokonce do města, aby ho něčím rovnou nezabila.
Její nenávist byla nepopsatelná a tak sžíravá, až měla
pocit, že ji fyzicky deformuje. Často trvalo několik dní,
než se zase trochu uklidnila a mohla s otcem normálně
mluvit.
No jo, ty jsi prostě taková, podobnými slovy
komentoval její nálady, aniž by se zamyslel, co je v ní budí.
Kdysi mívali uklizeno, teď bylo všechno jen špinavé.
Knihy, poznámky a papíry ležely v hromadách po
zemi. Lauře někdy připadalo, že se pod ní pohupuje
podlaha. Dávno se přestala snažit udržovat pořádek,
ten nespadal do otcova vidění světa a Laura ve zmatku
vyrůstala.
V domě něco divně páchlo a teprve teď, měsíc po
otcově zmizení, objevila, co to je. Myslívala si, že zápach
29
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 29





vychází z hromad otcova oblečení, poházeného po zemi,
a zazlívala mu, že neudržuje čistotu. Když se pak
probírala jeho věcmi, musela jít i do ložnice, čemuž se už
řadu let vyhýbala. Tam už od jejího dětství stála lampa
koupená koncem padesátých let v Německu, tehdy
moderní, dnes žádaná věc na bleších trzích. Když stála
poblíž, cítila, že zapáchají špinavé cáry plastu, které tvořily
stínidlo lampy a pálily se pod horkou žárovkou. On ji
nechával rozsvícenou i v noci. Laura ho podezřívala, že
při světle usínal v křesle i večer, ponořený do nějakého
problému s Petrarcou nebo s šachovou partií.
Chtěla ji okamžitě vyhodit, ale kupodivu k tomu
dosud nedošlo. Když nesvítila, pach pomalu mizel.
V jeho ložnici zatím na nic nesahala a dokonce i jeho
brýle na čtení dosud ležely na nočním stolku. Byl tam
i nějaký spis z Humboldtovy univerzity v Berlíně,
pojednávající o novém portrétu Petrarcovy Laury, nedávno
nalezeném, pokud ji obraz skutečně představoval.
Lauru pojmenovali podle této ženy ze 14. století,
která se stala literárním pojmem a objektem zkoumání.
Sama se mnohokrát jen jako pojem cítila. V dospívání si
byla občas nejistá, jestli skutečně žije, jestli je opravdu
tady a teď. Čím byla pro otce? Štípala se, aby si
způsobila bolest, plakala a cítila své mokré tváře, ale
dokazovalo to snad její skutečnou existenci?
Byla přesvědčená, že ji otec vidí jen jako neskutečný
stín z minulosti, bez opravdových lidských vlastností.
Ne jako dceru, kterou by miloval, ale jako znovu
narozenou literární postavu. A přesto žila, ráno vstávala,
chodila do školy a domů, vyrůstala. Když dostala první
menstruaci, hned to šla sdělit otci. Jejím prvním pocitem
byl stud, ale pak jen řekla – Musím si koupit vložky,
tatínku. Připadalo jí, že jejími ústy mluví neznámý hlas.
Položil na stůl příbor a hleděl na ni těžko
rozluštitelKjell Eriksson
30
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 30





ným pohledem. Laura cítila, že otce nějakým způsobem
urazila. Málokdy mu říkala tatínku, přál si, aby ho
oslovovala jménem. Po chvíli mlčení dojedl. Pochopila, že
jeho pohled na svět dostal trhlinu. Nelíbilo se mu to.
Kdo to převezme po mně? občas naříkal se směsicí
pýchy a zoufalství, která pro něho byla s lety stále
charakterističtější.
Jeho vědecký přínos byl nesporný. Ale patrně ti, co ho
už i dříve zpochybňovali, teď po pětatřiceti letech od
zveřejnění jeho bádání neviděli žádný důvod k tomu,
aby o jeho práci začali polemizovat. Snad kdysi mohla
mít význam, ale teď už stál starý muž jen na okraji všech
debat. Přispěl si k tomu hodně sám. Jako boxer, který
používá víc hrubé síly než techniky, se v akademickém
světě prodíral nahoru. Na začátku byl úspěšný, což bylo
zčásti i tím, že své protivníky dokázal unavit množstvím
dat, předkládaných v dlouhých, na pohled
nesouvisejících tirádách. Ale čím víc plynul čas, tím víc byl
pokládán za podivného patrona, který uvízl v zastaralém
myšlení.
I když pořád ještě byli jedinci, kteří se nechali svést
jeho slovy, především když recitoval některý z
Petrarcových cituplných sonetů. Dělal to s takovým nadšením
a tak perfektní italštinou, že slova plynula vlastní silou
v ezoterickém rýmu, kde nebyly myslitelné žádné
pochybnosti.
Byl to génius? Nebo vzdělaný blázen? Či snad obojí?
Nikdy nevyučoval.
Jsem důsledně přehlížen, říkával. Ve Florencii a Paříži
si vážili mé velikosti, ale v této venkovské díře se
oceňuje průměrnost. Tady sedí nahoře hloupí kariéristi
z říše liliputánů, zatímco giganti se musí plazit v
předsálí. Prohrabal hromady svých papírů, našel dopisy od ko-
31
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 31





legů z celého světa, znovu je otevřel a mával jimi své
dceři před nosem.
Tady, tady jsou svědectví, která posílají slabomyslné
žvásty tam, kam patří.
Zvyšoval hlas a nutil dceru studovat ty dopisy,
ukazoval podpisy a vypravoval, že pisatel patří mezi nejlepší
světové znalce italské renesanční poezie.
Je to vědec, to musím zdůraznit, není to jen tak něčí
bezvýznamný názor.
Hlas dál zvyšoval. Až po chvíli mu klesly paže a
trochu vycouval, zamířil do svého pokoje. Jednou po
podobném výstupu se vydala za ním a ve dveřích ho
zezadu pozorovala. Pustil dopis na zem a sám se
položil vedle postele.
Laura znala i jeho jinou stránku, vlastnost, která
zřídka vyšla najevo ve veřejné debatě. Oblibu krátkých slov.
Byl doslova opilý krátkými větami, několika tápajícími
písmeny na listě papíru, spontánním výrazem autorova
citového života. Někdy to bylo dojemné, někdy
unavující, když ji otec k sobě volal a četl jí téměř chvějícím se
hlasem pár veršů, části sonetů, které často vypovídaly
o lásce.
Tempo non mi parea da far riparo
Contra colpi d’Amor: per ò m’andai
Secur senza sospetto. Onde i miei guai
Nel commune dolor s’incominciaro
Nádherné, že? Životné a plné výrazu, říkával poté,
co slova nechával zaznít. Laura nic říkat nemusela, jen
poslouchat. Otec potřeboval publikum. Publikum,
které nebude polemizovat o textu. Jen bez dechu
naslouchat. Naslouchat slovům, jež opíjí, mění, dávají životu
smysl.
Kjell Eriksson
32
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 32





Sonety jsou mocnější, najednou vykřikl a vybuchl
v smích, když viděl její překvapený, někdy i vyděšený
výraz. Kdyby se tak dokázal smát častěji! Alice, její matka,
tvrdila, že otec bere život příliš vážně. Byl expertem na
slova lásky, ale sám neschopen citu a něžnosti, uvězněn
ve světě, kde krásná slova neměla žádnou skutečnou sílu.
Laura si brzy povšimla napětí v období mezi smíchem
a mlčením. Někdy si matka zazpívala, ale vždycky hned
ztichla, když se přiblížil otec. Jako by bylo špatné
vyjádřit radost z něčeho tak triviálního, jako je krásný den
nebo vůně růží, nebo že samotný pohyb může přinést
potěšení ze života, a ne být jen způsobem, jak se
přemístit od psacího stolu do jídelny.
Lauřina matka pocházela z venkova a její domov ve
Skyttorpu otec pokládal za něco méněcenného. Toto
místo bylo synonymem jednoduchosti a slabosti.
Strašně rád opravoval její venkovskou výslovnost, a když
použila dialekt, vyrazil po ní jako jestřáb. Její slovní
zásoba se ztenčovala, slova raději polykala a přestávala
zpívat písně svého dětství.
Laura si pamatovala, jak matka jednou vybuchla,
napadla otce pro dvojí morálku, protože miloval
venkovskou mluvu Petrarcova Toskánska, ale ošklivil si její řeč.
On pak překvapeně naslouchal salvě stále hrubších
výrazů, pak přešla do čistého nářečí a nakonec se dala
do dunivého smíchu, který nebral konce.
Hysterko, nazval ji a ona ho udeřila přes ústa. Pak
zmlkla a v přítomnosti manžela už nemluvila. O
osmnáct měsíců později zemřela, bylo jí čtyřiačtyřicet let.
Současně s jeho chátráním a izolací, posměchem okolí
i otevřenými urážkami stavěla Laura stále silnější
ochrannou zeď kolem domu. Směšnou a ošklivou
plastovou soupravu křesel umístila doprostřed zahrady jen
33
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 33





proto, aby pozlobila sousedy, kteří svůj trávník
ošetřovali každý týden. Křesla svítila a bodala do očí
estetického profesora a jeho manželku. Později Laura tuto
skupinu ještě doplnila křiklavým slunečníkem s
reklamou na pivo Budweiser.
Krmila holuby, aby znečišťovali okolí, na zahradě
pouštěla hlasitou nesmyslnou hudbu, zatímco se sama
zavřela doma a četla. O společné keře v živém plotě se
odmítla starat.
Když si profesor stěžoval, nasadila drzý výraz. To na
ně platilo, dobře to věděla. Drzost, neschopnost věcné
diskuze, hrubost – s tím akademici, bydlící v jejím
okolí, neuměli zacházet.
Demonstrovala špatný vkus, oblékala se ještě hůře
než otec, zvala si hlučné známé, kteří se rozvalovali
v bílých křesílkách a slavili dlouho do noci.
Otec nic z toho nevnímal. Do zahrady vkročil jen
několikrát za rok a pak si dlouho stěžoval na její zmar, aniž
by sám proti tomu cokoli udělal. Někdy se zmínil, že by
si měli zjednat pomoc na prořezání starých stromů, ale
nic dalšího se nikdy nestalo. Stromy plodily nekvalitní
ovoce, které nebylo očesáno a na podzim hnilo na
stromech i pod nimi.
Úpadek domu i zahrady dosahoval vrcholu. Proč tu
vůbec dosud bydlela? Občas se jí na to někdo zeptal, ale
nedovedla odpovědět. Vymýšlela si, že k tomu má
finanční důvody, ale to pravda nebyla a všichni to věděli.
Nebo že se musí starat o svého neschopného otce. To
znělo trochu lépe, ale ani tak ne dost přesvědčivě. Občas
tvrdila, že ten starý dům miluje, že by nedokázala bydlet
v moderním bytě nebo řadovém domku. Její okolí
potřásalo hlavou a představovalo si, že se bude čím dál víc
podobat svému otci.
Kjell Eriksson
34
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 34





Seděla v kuchyni u stolu s pocitem osvobození, teprve
nedávno poznaným. Měla zapnuté rádio. Švédsko při
veřejném hlasování odmítlo euro a kuchyni plnily
komentáře, které ji vůbec nezajímaly. Ona sama volit nešla.
Zahleděla se do okna, vypnula rádio a kuchyň náhle
ztichla. Tmavozelená dvířka kuchyňských skříněk jako
by se trochu pohnula a tiskla blíže k sobě. Dřez
přeplněný špinavým nádobím hluboce oddechoval.
Na okamžik pocítila úzkost, jakési zachvění, ale to
zase rychle přešlo. Cesta, kterou nastoupila, jí
nenechala prostor pro žádné zaváhání. Cítila, že směr, jímž se
její život začal ubírat, nebyl výsledkem vědomého
rozhodnutí. Podvolila se síle posouvající ji teď
nesmlouvavě kupředu, jen tam. Žádná minulost, žádné pohledy
zpět, jen tiché opojení, tvrdé jako pazourek, které
předčilo otcovo rozpoložení při předčítání krásných slov.
Jeho euforie byla relativní a křehká. Byl slaboch. Ona je
ale silná.
Slova, slova, slova bez konce.
Nestála o ně, umělá, lživá ujišťování, kterými se lidé
obklopovali. Umlčela je a s nimi i faleš.
Laura cítila, že ovládá dva světy. Teď mohla vstoupit
do skutečnosti bez úzkosti i očekávání. Na těle měla
pancíř, od něhož se slova odrážela. Stala se
nezranitelnou.
„Jsi v poslední době nějaká veselejší,“ poznamenala
kolegyně v práci nad šálkem kávy. Bylo to dva týdny po
otcově zmizení.
„Je to jediná možnost,“ odpověděla jí trochu záhadně.
Kolegyni to potěšilo, zdálo se, že vidí novou Lauru,
kterou už nezatěžuje náročné spolužití s otcem, i když
k té změně patrně došlo tragickým způsobem.
„Třeba bychom si někdy spolu mohly někam zajít?“
navrhla jí, ale Laura zavrtěla hlavou.
35
Kruté hvězdy
Kruté hvûzdy - zlom 12.1.2011 11.34 Stránka 35





Kerstin skutečně patřila mezi ty milé, ale stála snad
Laura o nějakou důvěrnici? Ne, ani ona by nemohla
pochopit její pocit osvobození. Musí zůstat sama.
„Myslíš si, že by bylo vhodné jít se bavit, když byl
můj otec možná zavražděn?“ řekla a odešla z jídelny.
4.
Vyšetřování v nejbližším okolí Blomgrenova stavení
netrvalo dlouho. Sammy Nilsson a Beatrice Anderssonová,
kteří to měli na starosti, konstatovali, že celkově šlo asi
o dvacet usedlostí. Čtrnáct z nich bylo trvale obydleno,
další sloužily jen k rekreaci.
Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Dokonce ani žádné
klepy se neobjevily, žádné nepodložené představy a
spekulace, jen údiv nad tím, že něco tak strašného se může
stát právě u nich, ve Vilsne, a že obětí se stal Petrus
Blomgren. Sammy a Bea vyslýchali svědky a ani mezi
řádky nezaznamenali sebemenší náznak kritiky.
Blomgren byl oblíbený, snad přímo vážený. Sousedé
oceňovali jeho klidný život, pracovitost i pomoc nejbližší
sousedce Dorotee. Jeden z nich se zmínil o jeho lásce
k přírodě, jiný obdivoval, jak Petrus – jako starý
mládenec – byl čistotný a měl hezký domov. Manželé
Kindblomovi vypravovali, jak kdysi jejich malé děti chodily
za „strýcem Petrusem“, který pro ně vždycky míval
nějakou sladkost. Ve čtvrtek dokonce podle švédské
tradice dělával palačinky s domácí malinovou marmeládou.
„Matka Tereza z Jumkilu,“ shrnul to Sammy Nilsson
a pohlédl na Beu, jestli to něčím nedoplní, ale ta jen
souhlasně přikývla.
Kjell Eriks


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.