načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krumpáč a motyky -- Smrťáček - Zbyněk Holub

Krumpáč a motyky -- Smrťáček

Elektronická kniha: Krumpáč a motyky -- Smrťáček
Autor:

Svérázné hrobníky z albirejského hřbitova čeká prapodivné dobrodružství. Ragli, Uřvanej chlíst, Jednooký rum a Tichý oheň odkládají půllitry s Černým skřetem, aby zjistili, co se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 292
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: motyky : Smrťáček, aneb, Cesta za smrtí a zase zpátky / Zbyněk Gilgalad Holub
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-864-2890-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Místo toho, aby si užívali odpočinku u petangu a jejich oblíbeného moku, vydávají se hrobníci na podivnou cestu za smrtí. Chtějí také vědět, co se čepuje jinde. Na své pouti se setkávají s lidožrouty, převtělováním a opičími démony. Jeden z mužů toto vše zapisuje do deníčku. Z neskutečného světa se vracejí zpět za hřbitovní zídku, kde se mimo smrtelníků pohřbívá též bolest, zloba a strach... Třetí kniha fantasy z prostředí Asterionu volně navazující na povídku z Kaat.

Popis nakladatele

Svérázné hrobníky z albirejského hřbitova čeká prapodivné dobrodružství. Ragli, Uřvanej chlíst, Jednooký rum a Tichý oheň odkládají půllitry s Černým skřetem, aby zjistili, co se točí jinde. Namísto zaslouženého odpočinku však vyrážejí na nebezpečnou výpravu za smrtí...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Krumpáč a motyky

Smrťáček

aneb

Cesta za smrtí a zase zpátky

Zbyněk Kučera Holub


Neházej život na lopatu!

Ragli, p. a. k.

Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2012

www.mytago.cz


Obsah

Smrťáček ............................................................................5

Ukradený artefakt ............................................................11

Cesta začíná .....................................................................21

Tušení smrti .....................................................................29

Strýček z Erinu ................................................................41

Vidět hvězdy, cítit smrt ....................................................51

Hospa ..............................................................................63

Copak to má v břiše? .......................................................79

Zloba a krev nad džunglí .................................................92

Černá studna .................................................................104

Let havrana ....................................................................114

Torbova hostina .............................................................128

Noc dravce .....................................................................145

Tam, kde čeká smrt ........................................................156

Rumova volba ................................................................173

Procitnutí z moře věčnosti .............................................183

Ptačích křídel šum .........................................................191

Překvapení pro jaguára...................................................200

Tajemství černé pyramidy ..............................................224

Jaguáři a hadi .................................................................245

Kde všechno končí... a začíná........................................253

Trocha hrobničiny ušlechtilého druhu ...........................255

Volání bubínku .............................................................253


5

smrťáček

„Co je to tam venku za křik?!“

Jednooký rum vstal rozespale z postele a pomalu se došou‑ ral k  oknu. Otevřel okenice a  zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu. Hřbitov se ještě topil v mlze, která se jako chapadla obrovské chobotnice obtáčela okolo náhrobků. Na východě už pomalu svítalo. Právě z  této strany k  němu přicházel dětský pláč.

„Chjo,“ povzdychl si. Zahalil ramena do černého pláště a vydal se zjistit, co se děje.

Hlas dítěte ho vzbudil z  nádherného snu. Tančil na lesní mýtině s mladou černovláskou. Byla nahá, oči jako noc a tváře pokryté pihami.

Tento měsíc se mu o ní zdálo již po několikáté. Věděl, s kým má tu čest. Mnohým by stačilo na ni jen pomyslet a roztřásli by se hrůzou. On se ale těšil na to, až se s ní konečně setká. Na tu chvíli čekal už dlouhé roky...

Pláč neustával. Naopak, byl stále silnější. Vycházel z  ústí staré hrobky, posledního příbytku Brannona Frugha, Elde‑ branského kata...

„Ale, copak to tu máme!“ podivil se holohlavý hrobník, když spatřil malý uzlíček na prvním stupni schodiště klesají‑ cího do temné krypty.

Leželo tam novorozeně. Bylo zabalené jen do kusu špina‑ vého hadru.

Jednooký rum ho rychle zvedl z chladného kamene a scho‑ val na hruď pod svůj černý plášť.

„Pojď sem, maličký! Ať neprostydneš,“ zamumlal a spěchal zpátky do tepla přízemního hrobnického domku.

Tohle bude muset starej Brannon nějak vysvětlit, pomyslel si v duchu a vrhl podezíravým pohledem směrem ke vchodu do hrobky.

* * *

„Nazdar kluci, tak mi prý tu knížku vydaj!“ spustil Ragli, sotva otevřel dveře.

Div přitom nezakopl o  stříbrosrstého kocoura Kostičku. Hrobnický mazlíček mu proběhl mezi nahoma a zmizel kdesi na hřbitově. Byl právě čas ulovit si něco k snědku.

„Tiše!“ odsekl Raglimu sípavý hlas. Patřil Tichému ohni, jednomu z jeho hrobnických druhů.

Ryšavý stařík se spolu s  Jednookým rumem a  Uřvaným chlístem nakláněl nad stolem, odkud se ozývalo tiché vzlykání.

Teprve teď si Ragli uvědomil, že uvnitř domu albirejských hrobníků je ještě něco, nebo spíš někdo další. Novorozeně!

„Komu ste ho ukradli?!“ zakoulel výhrůžně očima, zatímco se shýbl nad obličejem dítěte.

To se pozorně zadívalo do mužíkovy krysí tváře a  začalo se smát. Rozhazovalo přitom vesele ručkama a jeho pláč byl rázem ten tam.

„My?“ zazubil se Jednooký rum.„Snad si nemyslíš, že si na starý kolena budem pořizovat jesle? K čemu by nám prosímtě bylo?“

„Jo, k  čemu?“ opakoval po něm Uřvanej chlíst, hrobník s dlouhými vlasy přes obličej.„Že bysme se jako starali nejen vo poslední, ale i  vo první člověčí dny, jo?“ rozléhal se jeho skřehotavý hlas světnicí.

„Našel jsem ho ráno u starýho Brannona,“ začal Raglimu vysvětlovat Jednooký rum.„Zatímco se někdo celou noc nalej‑ val kdoví kde a ani svý kamarády nepozval...“ změřil si ma‑ lého mužíka vyčítavě jediným zdravým okem. To druhé mu chybělo. Z prázdného očního důlku se mu táhla ošklivá jizva.

„Byl jsem v  Malý čtvrti. U  pana Straky z  Vrby. Má tam takový to naklá... datel... tentononc,“ pokrčil Ragli rameny. „Prý mi vydá to moje psaní o katech. No, a pak jsme to samo sebou museli trochu zapít...“

„Tobě ten blábol někdo vydá?“ vyprskl Uřvanej chlíst a po‑ drbal se na neviditelném nose, ukrytém kdesi pod hustou hří‑ vou umaštěných vlasů.

„Hele, asi by to chtělo něco na zub,“ ozval se Tichý oheň šeptem.

Dítě ho chytlo za prst a zkoušelo se k němu přisát.

„Myslí, že seš jeho máma,“ zazubil se Jednooký rum.„Asi bysme měli navštívit Brannona a zeptat se ho, jestli má s tím mrňousem něco společnýho,“ pronesl pak už mnohem váž‑ nějším tónem.

* * *

Starý duch fňukal. Hrbil se v koutě své hrobky a tiše naříkal.

„No tak, Brannone,“ domlouval mu pištivým hláskem Ragli.„Buď chlap a přiznej se!“

„Jo, přiznej se, strašáku!“ opakoval po něm Uřvanej chlíst. „Jaks k tomu škvrněti přišel, co, duchu jeden nemravnej?!“ hu‑ lákal vlasáč.

„Vždyť vám to povídám pořád dokola, jak bych mohl mít dítě? To přece nemůžete myslet vážně?“ sténal duch nešťast‑ ně.„Už si ani nepamatuju, jaký to je, držet ženskou v náruči!“

„Hm, tak to já taky né,“ zavzdychal smutně vlasatý hrobník.

„Co s  ním teď bude, se Smrťáčkem?“ zeptal se ostatních Jednooký rum.„Dáme ho do nějakýho sirotčince? To bych mu nemohl udělat. Sám jsem v jednom takovým vyrost...“ otřásl se odporem.

„Jakej Smrťáček?“ podivil se Ragli.„Tys mu už dal i jméno?“

„Dneska se zase Rumovi zdálo o  ní... vždyť víš,“ zasyčel Tichý oheň.

„Aha,“ zamračil se mužík s krysí tváří a zatahal se za řídké vousky, které mu vyrůstaly místo kníru.

„Fůj, tady něco smrdí! A je to horší než Chlístovy nohy,“ zavrčel náhle Jednooký rum znechuceně. Potom si přičichl k  uzlíku, který držel v  náruči a  s  odporem se otřásl.„Udělal to!“

„Co?“ obrátili na něj všichni tázavé pohledy.

„Co asi, potřebuje vyměnit kaťata!“

„No jó, takovej smrad nenadělá ani špatně uklizená mrtvo‑ la!“ zaskřehotal Uřvanej chlíst.

Holohlavý hrobník zatím rozhodil svůj plášť přes kamen‑ nou desku Brannonova sarkofágu a položil na něj drobné dět‑ ské tělíčko.

„Nevadí ti to doufám, starej brachu,“ pronesl směrem k du‑ chovi, jehož obrysy začaly získávat jedovatě zelenou barvu.

Vybalil novorozeně ze špinavého hadru, když tu si všiml složeného listu papíru. Štítivě jej uchopil mezi palec a  uka‑ zovák. Zamával s ním ve vzduchu, aby aspoň trochu vyvanul zápach, a opatrně list rozevřel.

„Hele, něco měl v plínách!“ zašklebil se, zatímco s kusem psaní točil na všechny strany.

„No tak, nedělej, že umíš číst,“ zamrkal na něho Ragli a vzal mu list z rukou.

„To jsou mi věci!“ vyprskl vzápětí smíchy.„Zdá se, že tady náš Brannon je dědečkem!“

„Cože?!“ ozvalo se sborově hrobkou.

„Můj milý otče!“ předčítal nahlas Ragli.„Jistě si pamatu‑ ješ na mého milého, kterého tví hřbitovní přátelé utopili ve splaškách. Něco mi tu po něm zůstalo. Bohužel, nemohu se o svého synka postarat. Dostala jsem šanci, která se už nemusí nikdy opakovat. Poté, co mě vyhodili z albirejské Univerzity magie, jsem dostala lákavou nabídku jít studovat na Rilond‑ skou univerzitu. Nemohu si dovolit žádné závazky. Čeká mě dlouhá a náročná cesta do Západní dálavy, a potom několik let tvrdé práce. Studium magie pro mě znamená vše, péči o dítě bych přitom nezvládala. Věřím, že se ty a tví přátelé o malého dobře postaráte. Snad se s ním jednou opět shledám. S láskou, tvá dcera Jezidara.“

Na okamžik se v  hrobce rozhostilo hrobové ticho. První, kdo ho přerušil, byl duch. Vrhl se k sarkofágu a začal nadšeně levitovat okolo novorozeněte. Sálalo z  něj přitom blankytně modré světlo.

„Jsem dědeček!“ radoval se.„To je nádherný! Nikdy jsem si nemyslel, že se něčeho takovýho ještě dožiju... tedy...“

„To si z  nás ta holka dělá blázny, že jo?“ hlesl o  poznání s menší radostí Tichý oheň.

„Mrcha jedna krkavčí!“ zavrčel Uřvanej chlíst a  odplivl si.„Měli sme jí zakroutit krkem a byl by pokoj...“

Jeho hlas zněl nezvykle potichu a mrazivě.

„Obávám se, že tohle není žádná legrace,“ zapištěl Ragli.

Jednooký rum sáhl do kapsy širokých kalhot a vytáhl odsud velkou placatici. Odzátkoval ji, přičichl si a spokojeně mlaskl. Potom se zhluboka napil a nechal ji kolovat mezi svými druhy. Když se mu placatka vrátila, nebyla v ní ani kapka.

„Co tu stojíte jak zařezaní! Pořádně to oslavíme, co říkáte?“ obrátil se k hrobníkům Brannon Frugh, když z něj trochu vy‑ prchalo počáteční nadšení.

„Řek bych, že se pořádně ožerem,“ souhlasil Ragli.„A pak vymyslíme, co uděláme s tím mrňousem.“

Duch podrážděně zasyčel a jeho barva se proměnila v oh‑ nivě rudou. Vedle něj si stoupl Jednooký rum s výhrůžně zalo‑ ženýma rukama na prsou.

„Na Smrťáčka nikdo nesáhne!“

„Si ho klidně převlíkni,“ uchechtl se Uřvanej chlíst.„A až mu vyměníš plíny, tak ho třeba můžeš začít kojit.“

„To se ví, že na to děcko ve zlým nikdo nesáhne,“ usmál se smířlivě Ragli na Jednookého ruma.„Ale v  hrobce strávit dětství nemůže. To by mělo špatnej vliv na jeho ten... vývin.“

„Pojďte si zahrát péťáng!“ navrhl Tichý oheň.„Určitě nás při něm něco napadne!“

Ukradený artefakt

Arts kráčel rušnou ulicí směrem ke Třem skřetům. Přes ra‑ meno nesl velkou brašnu. Zatím byla ještě prázdná.

„Prý, skoč nám pro něco vypečenýho! Já jim dám, dědkům plesnivým. Je to nemorální a  nezdravé!“ zlobil se uhrovatý mladík s mdlýma vodnatýma očima.

Hrobníci ho už zase poslali pro chlast. Takhle si svou no‑ vou práci na hřbitově nepředstavoval. Přemýšlel, zda neudě‑ lal chybu, když odešel z Nekromantské hanzy, aby se učil na hrobaře.

Ráno našli na hřbitově mimino. Každý normální člověk by ho dal do sirotčince, strážníkům nebo kněžím některého z chrámů, kterých byla v Albireu pěkná sbírka. Ti staří blázni se ale tvářili, jako by to dítě snad chtěli adoptovat.

„Jenom ho zkazí,“ mračil se Arts a odplivl si. Záhy se za‑ stavil a naštvaně zavrtěl hlavou.„Stejně tak, jako kazí mě. Už se chovám jako ten protiva Chlíst,“ vzpomněl si na vlasatého hrobníka a jeho nechutný zlozvyk.

Zabočil za roh a  před ním se objevila povědomá silueta pokřivené oprýskané budovy. Kostrbatý nápis nad vchodem, vyvedený v neurčité barvě, hlásal: U Tří skřetů.

Arts si dlaní prohrábl rozcuchané vlasy, a pak si promnul řídkou kozí bradku. Pokaždé, když prošel dveřmi vyhlášeného albirejského doupěte, se cítil trochu nejistý.

Rozprostřel na tváři obvyklý apatický výraz a  odhodlaně vkročil dovnitř.

V hostinci se nepodíval vlevo ani vpravo a rovnou zamířil k pultu, kde stál hostinský.

„Á, mladý pán Arts. Jako obvykle?“ usmívala se na něj buclatá růžolící tvář.

„Jo,“ odsekl mladík.„A k tomu dvacet Černých skřetů, de‑ set Démonových tajemství a tři Zabijáky.“

„Tři Zabijáky, hm, to bude dneska na hřbitově nějaká osla‑ va, co?“ divil se hostinský.

„Ani ne,“ zavrčel Arts.„Dědkové se jenom zase zbláznili. Normální člověk by se z  toho upil k  smrti a  dal pokoj, ale oni...“

„Starým pánům slouží zdraví i  chuť,“ zamrkal hostinský povzbudivě na uhrovatého mladíka.

„Jo, chlastat teda umí...“

Jeden z hostů sedících za Artsovými zády vzhlédl od sto‑ lu a začal si ho zkoumavě prohlížet. Nakonec vstal, došel až k němu a poklepal mu na rameno.

„Jsi to ty?“ zeptal se nejistě mladíka.

Arts sebou prudce trhl a  přísně se zahleděl neznámému do očí. Dnes neměl náladu na žebráky, kteří si obvykle tímto způsobem zkoušeli obstarat nějaké pití.

Chtěl cizince odstrčit, ale pohyb nedokončil.

„P ‑pane Mixbroši?“ vykoktal ze sebe překvapeně.

V  muži s  šedivou vrásčitou tváří poznal svého bývalé‑ ho nekromantského mistra. Právě od něj odešel do učení k hrobníkům.

Starý nekromant smutně přikývl na souhlas. Zamračil se přitom tak, že se mu kůže v obličeji zkrabatila jako list zmač‑ kaného papíru.

Za chvíli už oba seděli nad pěnou Černého skřeta. Arts se rozhodl, že protentokrát odloží svůj odpor k  alkoholu. Jeho bývalý mistr potřeboval povzbudit, vypadal hrozně. Tedy... hůře než obvykle.

„Co vás trápí, mistře?“ zeptal se mladík nekromanta tak, jak byl kdysi zvyklý. V  tu chvíli si neuvědomil, že už dávno není jeho žákem.

„Všechno je ztraceno. Je to celé v háji,“ hlesl zlomeně vrás‑ čitý muž a pořádně si přihnul z tupláku.„Co jsi odešel, zača‑ la se mi hroutit laboratoř. Nestíhal jsem zakázky, obsluhovat v obchodě a ještě pracovat na výzkumu. Najal jsem tedy no‑ vého učně.“

Arts chápavě přikývl. Překvapilo ho, že ucítil osten žárlivosti.

„Ten nový... tedy ta, bylo to děvče,“ vysvětloval Mixbroš. Rozdíly mezi jednotlivými pohlavími nebyly jeho silnou stránkou, pokud mu právě tělo neleželo na pitevním stole. „Z  počátku jí to šlo. Dokonce se zlepšily prodeje. Jenže pak odešla. A s sebou si vzala Vieenovu číši.“

„Vieenovu...“ zalapal Arts po dechu.„Jak jste se k  ní do‑ stal? Ona byla tady, v Albireu?“

Nekromant přikývl a hodil do sebe zbytek Černého skřeta.

Teď už Arts chápal jeho skleslost. Podle pověstí byla Viee‑ nova číše jedním z nejmocnějších nekromantských artefaktů. Kdysi dávno patřila samotnému zakladateli Umrlčího krá‑ lovství, Vieenovi Nekromantovi. Poté, co byly jeho strašlivé hordy poraženy spojenými vojsky lidí a skřetů, se musel vládce nekromantů dlouhé roky ukrývat. Nepřátelé ho štvali z místa na místo, ze všech služebníků mu zbyla jen obávaná Vieeno‑ va smečka, osobní garda věrných upírů. Při jednom z mnoha nečekaných přesunů se číše ztratila a  od té doby ji už nikdo nespatřil.

„Jak jste se k  ní, u  všech bohů, dostal?“ žasl Arts.„Myslel jsem si, že je to jenom báchorka.“

„Taky jsem si to myslel,“ zašklebil se Mixbroš.„Než se u mě zastavila dvojice nekromantů z frakce Vládců mysli a požáda‑ la o přístřeší. Vjerka, tak se jmenovala má nová žákyně, v noci vyslechla jejich rozhovor. Nevím, jak se těm mizerům poda‑ řilo číši získat. V  Umrlčím království by se jim za to určitě dostalo mnoho odměn a poct, Vieen by je zahrnul svou přízní. Ale oni ji nechtěli vrátit jejímu stvořiteli ani prodat. Získali číši pro Čche Minga, vůdce Vládců mysli. Ten by ji pak mohl využít pro své temné záměry, třeba by i sám sebe dosadil na trůn Umrlčího království. Taková věrolomnost!

Vjerka navrhla, abychom jim artefakt vzali. Ještě tu  noc jsme připravili směs uspávacích bylin a  ráno ji nekroman‑ tům přimíchali do čaje. Oba hned usnuli. Spali jak zabití, a já s nimi. Nevšiml jsem si, že Vjerka trochu bylinné směsi při‑ dala i do mého čaje.

Když jsem se vzbudil, byla pryč ona, číše i oba nekromanti. Tak jsem teď tady a čekám na svůj konec,“ pronesl Mixbroš zlomeně, zatímco dopíjel dalšího Černého skřeta.

Arts přikývl. Vypadalo to, že jeho starý mistr jako vůdce Nekromantské hanzy v  Albireu skončil. Buď se mu pomstí někdo z mocné frakce Vládců mysli nebo ho potrestají samot‑ ní vládcové Umrlčího království. Tak jako tak neměl dobré vyhlídky.

„Dejte si ještě jednoho Skřeta,“ usmál se povzbudivě na Mixbroše.„Musíte být silný, půjdeme na hřbitov, za dědkama hrobníkama.“

„Cože?!“ rozkašlal se nekromant.„S těmi šílenci už nechci mít nic společného!“

„Obávám se, že oni jsou teď ti jediní, kdo vám může nějak pomoct,“ řekl Arts.„Vy jste jim pomohl a na to dědkové neza‑ pomínají. Tedy, pokud jsou právě střízliví.“

* * *


15

Dveře První asterionské cestovní kanceláře se otevřely, zvonek zacinkal a dovnitř vstoupily dvě postavy.

Jejich vzhled byl natolik neobvyklý, že donutil sekretá‑ ře Burburu, aby zanechal malování nehtů na žluto a  vzhlédl k příchozím.

První byl skřítek. Mužík sotva metr vysoký, s nepřirozeně rozšířenými zornicemi a křídově bílou pokožkou. Hlavu měl vyholenou až na černý cop sahající mu až k pasu. Byl obleče‑ ný do dlouhé červené košile s rukávy rozšiřujícími se směrem k zápěstí. Na nohou měl řemínkové sandály. Ta červená barva se Burburovi líbila, zbytek však už nikoliv.

Druhý byl člověk. Vetchý hubený stařec, jen kost a průsvit‑ ná kůže. Oči hluboko zapadlé v  důlcích, prořídlé bílé vousy dlouhé dobrého půl metru. Černou kutnu měl v pase přepása‑ nou lýkovým provazem. Také on byl obutý do sandálů.

Vypadal jako nějaký poustevník z hor daleko na jihu, o kte‑ rých kdysi Burbura slyšel. Prý jedli kořínky a pili vlastní moč.

Otřásl se při té nechutné představě a nasadil naučený pod‑ bízivý výraz.

„Pánové si budou přát?“ usmál se a zamrkal očima.

Skřítek na něho upřel prázdný pohled. Burbura to nevy‑ držel a  přešel zrakem na starce. Když ale spatřil jeho malé pichlavé oči, obrátil raději tvář zpět ke svým nehtům a pokra‑ čoval v barvení na žluto.

„Tý,“ zapištěl skřítek vysokou fistulí.„Řékni, byla tu žéna, Vjérka se ménovala óna?“

Burbura si pročísl vlasy sčesané do rudě pruhovaného ko‑ houta a chvíli přemýšlel, co se po něm chce. Potom si vzpo‑ mněl na poslední nepříjemné zkušenosti s  nespokojenými zákazníky a rozhodl se cizincům vyjít vstříc, jak jen to bude možné.

„Předpokládám, že hledáte ženu jménem Vjerka?“ přiky‑ voval chápavě a  snažil se přitom co nejsvůdněji našpulit rty pokryté zlatou rtěnkou. Na muže stojící před ním to však evi‑ dentně nezapůsobilo.

Mluv, víš o ní něco?

Burbura polekaně nadskočil na židli a zapištěl, jako to dě‑ lával, když mu někdy pod nohama přeběhla myš.

Ten hlas slyšel zřetelně a přesto nikdo z příchozích neote‑ vřel ústa! Zněl mu ostře v hlavě, nemohl si ho vymyslet.

Náhle se mu ze vzpomínek vynořila tvář světlovlasé dívky, která sem za ním přišla včera večer. Jako by ji opět viděl přímo před sebou. Co to bylo za čáry? Burbura cítil, jak mu po těle naskakuje husí kůže.

Takhle vypadala, viděl jsi jí?

Sekretář cestovní kanceláře si uvědomil, že na něj mluví ten stařec. Byl to telepat!

Na chvíli zpanikařil. Co když se mu teď hrabe v  hlavě a přebírá se v jeho tajných přáních a tužbách? Nedej bozi, aby otevřel vrátka, za kterými se ukrývaly ty nejdivočejší Burbu‑ rovy erotické představy...

„Včera, včera večer tu byla!“ spustil o překot, celý rudý stu‑ dem.„Koupila si lístek na loď plující do Dunrileanu. Dnes ráno vyplula po Královské řece na sever. Ale nejmenovala se Vjerka. Zapsala se jako... malý okamžik, okamžíček prosím,“ nasliněným prstem zalistoval ve velké tlusté knize.„Digara z Krviny.“

Když Burbura opět vzhlédl od stránek popsaných jmény zákazníků, spatřil už jen, jak se dveře zavírají. Zvonek se ani nepohnul.

Na desce stolu před ním ležely dvě veliké zlaté mince. Se‑ kretář První asterionské cestovní kanceláře si s úlevou oddychl a shrábl zlaťáky do kapsy. Za chvíli si už na oba zvláštní hosty vůbec nevzpomněl. Vytratili se mu z paměti, jako by tu nikdy nebyli.

Toho dne ale ještě nemělo být podivným zákazníkům konce.

* * *

„A co to je ta Vjencová číše?“ hulákal Uřvanej chlíst.

„Vi ‑ee ‑no ‑va,“ hláskoval nešťastně už po několikáté Mixbroš.

„Házíš, Ragli,“ pobízel Tichý oheň šeptem svého druha.

Hráli péťáng, hru skřítků ze Zlatého lesa, kterou si staří pánové ze hřbitova zamilovali.

„A co to umí, ta Vijencova číše?“ ptal se Jednooký rum.

Seděl stranou od ostatních v  trávě, ve stínu rozložitého dubu. Na kolenou kolíbal nemluvně. V jedné ruce držel láhev s  mlékem, zatímco druhou si občas přihnul z  baňaté láhve plné kvalitního plavenského rumu.

„Nedejchej na to dítě,“ zamračil se na něj Ragli.„A nespleť si flašky, nebudem tě křísit. Víš, jak to dopadlo posledně, když ses nechtíc napil mlíka.“

Holohlavý hrobník něco nesrozumitelného zabručel a při‑ ložil opatrně dítěti k ústům konec lahve, opatřený dudlíkem.

„Vieenova číše je hodně mocný předmět,“ vysvětloval Arts. „Kdysi dávno jí dal moc sám Vieen, první nekromant. Pokud z ní pokropíte mrtvého, vrátí se mezi živé. I kdyby byl kdoví‑ jak dlouho po smrti. A když se z ní napije živý, může získat nesmrtelnost.“

„To jako, když v  tom třeba vykoupem kosti starýho Bra‑ nnona, tak von vyskočí a bude zas holka krev a mlíko?“ zasmál se Uřvanej chlíst.

„Nejen to,“ zasmušil se mistr Mixbroš.„Pokud byste se na‑ pili z Vieenovy číše, může vám vrátit mládí.“

Ragli a Jednooký rum na sebe pohlédli, a potom propukli v bouřlivý smích.

„To nám jako chceš říct, že už nejsme žádní mladí kluci, jo?“ zapištěl pobaveně malý hrobník.

„Možná sis toho nevšiml, Ragli, ale vlasy ti zešedivěly už před pěknými pár lety,“ zašeptal Tichý oheň.„Teda alespoň ty, co ti ještě nestihly vypadat...“

Mužík s krysím obličejem po něm hrozivě zakoulel očima a podrbal se na skráních, kde mu rostly poslední zbytky po‑ rostu hlavy.

„Tak na co ještě čekáme? Jdeme mládnout!“ zařval vlasatý hrobník a jeho slina vykouzlila ve vzduchu oblouček popírající všechny fyzikální i jiné zákony.

* * *

Dveře První asterionské cestovní kanceláře se rozletěly a dovnitř vkráčela podivná skupina postav. Pět starců a uhro‑ vatý mladík s miminem v náruči.

Zvonek chvíli bláznivě cinkal, než ho jeden z  příchozích, dlouhán s  hřívou umaštěných vlasů přes obličej, strhl ze zdi a zahodil na ulici.

„Co ‑co to má znamenat?“ vyskočil vyděšený Burbura ze židle.

Zrcátko, v  němž právě obdivoval bělostně napudrovanou tvář, skončilo ve střepech na podlaze.

„Klid, ty nádhero,“ zašklebil se na něho mužík s  krysím obličejem.

Chvíli popotahoval nosem, koutky úst mu podivně cukaly a očima těkal z jednoho rohu místnosti do druhého.

„Hele, Mixbroš, dej mi ještě čuchnout,“ řekl posléze starci s šedou vrásčitou tváří.

Ten zalovil v kapse a s odporem mu přiložil k nosu zažlout‑ lou ponožku.

„Ale fůj,“ zapištěl zhnusený Burbura a přikryl si dlaní ústa.

„Neječ, nádhero, nebo ti přistřihnu fazónu,“ zahulákal muž s dlouhými vlasy přes obličej.

V  rukou držel nebezpečně vyhlížející motyku na dlouhé násadě, kterou místy pokrývala zaschlá zemina. O Burburu se pokoušely mdloby při pouhé představě, že by mu chtěl tímhle podivným nástrojem upravit jeho pracně vytvořený účes.

„Byla tu,“ konstatoval spokojeně krysí mužík, zatímco ten s šedou pokožkou štítivě uklízel ponožku zpátky do kapsy.

„Majitel je na cestách. Jestli máte stížnost, račte přijít jin‑ dy, vážení pánové,“ snažil se Burbura zbavit nepříjemných zákazníků.

„Žádná stížnost, maškaro,“ zavrčel jednooký silák.„Hledá‑ me ženskou, kterou tady kamarád Ragli vyčmuchal až sem.“

„Vyčmuchal?“ divil se Burbura.

„Jo, podle její fusekle,“ zašklebil se malý mužík.„Vzpomí‑ nej, krasavče, nebyla tu ženská, co si říká Vjerka?“

Sekretář První asterionské cestovní kanceláře chvíli marně pátral v paměti. Pak se mu vybavila podivná dvojice, která tu dnes za ním byla. Stařec a skřítek. Taky se ho ptali na nějakou Vjerku a on ji pak našel v záznamech jako Digaru z Krviny.

„Digara z Krviny, tak si říkala. Ale to už jsem povídal těm pánům, co tu byli před vámi...“

„Jací pánové?“ skočil mu do řeči ten s  ponožkou v  kapse a v jeho obličeji se objevilo několik nových vrásek.

„Jeden byl skřítek, takový malý, s copem,“ vzpomínal Bur‑ bura.„A druhý...“

„Hubený stařec, telepat,“ skočil mu do řeči vrásčitý muž s šedou tváří.

Třásly se mu ruce a z jeho hlasu byla cítit obava.

„Ano, přesně tak,“ pleskl se Burubura do čela.

Jak jen na ně mohl zapomenout? Vždyť ho pořádně vy‑ děsili, i  když tihle návštěvníci byli mnohem horší. Sekretář cestovní kanceláře byl zvyklý na nespokojené klienty, ovšem tohle bylo moc. Co tomu řeknou jeho nervy? Takhle se mu ještě udělají vrásky, fuj! Možná by měl začít uvažovat o změně zaměstnání. Najít si něco klidného, příjemné prostředí...

„Kdy tu ti chlápci byli?“ vytrhl ho ze zamyšlení mužík s tváří krysy.

„Může to být tak pět hodin,“ počítal Burbura na prstech levé ruky.„Jestli cestovali za paní Digarou, nebo Vjerkou, jak jí říkáte vy, tak už budou zajisté na cestě.“

Starci na sebe významně pohlédli, a  potom se jako jeden muž obrátili ke dveřím. Mladík s  dítětem v  náruči je mlčky následoval.

„A co zvonek? Koukejte ho vrátit!“ křikl za nimi Burbura.

Vzápětí něco přilétlo z  ulice a  se zacinkáním to udeřilo sekretáře do hlavy.

„Dám výpověď!“ naříkal, zatímco si hladil čerstvou bouli.

Cesta začíná

A tak jsme se vydali na cestu... cestu za smrtí. Ale to tehdy ještě nikdo z nás netušil.

Několik dní jsme se plavili po Královský řece. Moje maličkost a tři staří parťáci ze hřbitova. Taky mladej Arts s velkým pytlem, starej mistr nekromant a samozřejmě náš malej Smrťáček.

Cesta to byla celkem příjemná. Večery s  flaškou rumu v  jedný ruce a pečenou rybou v tý druhý. Kapitán Rubruk se ukázal jako dobrej hostitel a jeho chlapi uměli tvrdit partu.

Dobrá cesta, až na ty komáry. Jsou to pěkní neřádi. Hlavně v  noci, když chce jeden spát. To se pak musíte fakt hodně nalejt kořalkou, aby to ty krvežíznivý mrchy odpuzovalo...

Začátek Ragliho deníku

„Ty prachy jsem si šetřil na stará kolena!“ protestoval Tichý oheň.„Chtěl jsem si jednou zajet do Ďolíčku v Rilondu a po‑ řádně to tam roztočit!“

„Seš ještě pořád dost mladej! Budeš mít móře času na to, abys našetřil spoustu nových chechtáků,“ řehňal se Uřvanej chlíst.

Ragli právě domlouval s kapitánem lodi cenu, za kterou by je dopravil do Dunrileanu.

„Povídám, sedm chlapů a jedno děcko,“ dohadoval se stat‑ ným lodníkem, jenž měl na pravé tváři vytetovanou kotvu.

„Seš blázen!“ vrtěl nechápavě hlavou kapitán Rubruk.„Vi‑ dim tu šest chlapů a  mimino,“ počítal znovu pasažéry.„Kde máš toho sedmýho?“

Kromě Ragliho tu byli ještě další tři hrobníci, z nichž je‑ den držel v náruči nemluvně. Potom stařec se svraštělou šedou tváří a uhrovatý mladík s velkým pytlem přes rameno.

„Ať počitám, jak počitám, je tu jenom šest chlapů a to škvr‑ ně,“ mračil se Rubruk.„Děláš si snad ze mě legraci?“

„Dobrá, zaplatím ti tedy jen za sedm chlapů, a ty nám dáš slevu na děcko,“ navrhl nakonec Ragli.

„Seš fakt blázen!“ povzdychl si kapitán.„Ale sou to nako‑ nec tvý prachy. A když je dáváš, já je rád vemu,“ souhlasil.„Jo, a co ty motyky? Nerad vidim na svý lodi zbraně.“

Podezřívavě si prohlížel velký krumpáč na zádech Jedno‑ okého ruma i motyky, které měli zavěšené přes ramena jeho druhové. Vypadaly nebezpečně. Zvlášť ta, která patřila Tiché‑ mu ohni. Tam, kde končila násada, začínal nebezpečně vyhlí‑ žející bodec.

„To je, ehm, pracovní náčiní,“ zazubil se na něj Ragli.„Dyť sme hrobníci,“ dodal na vysvětlenou.

Podezíravý výraz ve tváři kapitána Rubruka se změnil v překvapení a následný úlek.

„Hrobníci... hrobaři na cestách?“ vykoktal ze sebe.

„Jo, tak nějak,“ usmál se Ragli.„Jedem si udělat takovou malou dovolenou. Za sluníčkem, k moři, prohřát si trochu sta‑ rý kosti. Na hřbitově bejvá pěkně vlhko, to živejm ku zdraví moc nesvědčí.“

Rubruk zavrtěl hlavou, ale na víc se raději neptal. Dostal zaplaceno, a to mu stačilo.

„Hejbněte se, chlapi!“ pobízel se smíchem Ragli ostatní. „Čeká nás dovolená!“

Dědkové ze hřbitova na sebe významně pohlédli, a pak vy‑ kročili přes lávku spojující břeh s lodí jménem Svobodná.

...

Cítím nebezpečí. Naše mise je v ohrožení.

Si ‑fo ustal v meditaci a obdivně vzhlédl ke svému mistrovi. Ten už dvě hodiny stál v rohu kajuty s rukama založenýma na prsou. Hleděl skrz zamřížované okno někam hluboko do noci a  viděl tam svým vnitřním zrakem věci, o  nichž se skřítkovi ani nesnilo.

„Být jistý si, mistře můj?“ zapištěl tenkým hláskem.

Si ‑fo seděl na zkřížených nohou, dlaně položené na ko‑ lenou. Pod sebou měl tvrdou postel bez matrace. Shodil ji na zem, aby se zbavil té trochy pohodlí, kterou mu nabíze‑ la. Tak mu velela neúprosná pravidla nekromantů z  frakce Vládců mysli. Jen díky dostatečné sebekázni a přísnosti vůči sobě samému mohl dosáhnout vnitřního řádu a  dokonalosti v chaotickém světě. Toužil po stejně silné vůli, jakou měl jeho učitel. Bezchybná vůle, to byla nejmocnější zbraň, jakou mohl Vládce mysli mít.

Ano. Jsem si tím naprosto jistý. Ten ničemný Mixbroš je nám v patách. A není sám. Vidím loď, je blízko. Jestli něco nepodnik‑ neme, dostihne nás.

Tichý hlas projel skřítkovou myslí jako ostrý záblesk. Mistr Torb se dorozumíval s okolním světem výhradně telepaticky. Ty, kteří na něco podobného nebyli zvyklí, tím většinou po‑ řádně vyděsil.

Skřítek Si ‑fo ještě neovládal telepatii tak dobře jako jeho učitel, proto s  ním raději většinou hovořil nahlas. Trochu se za to styděl. Mistru Torbovi to muselo určitě připadat trapné.

„Co udělat máme?“ zeptal se Si ‑fo.„Ón zradít nás, oškli‑

vák, a Vjérka číšu ukrádla pak. Potréstat ho, mistře můj?“

Zaplatí za zradu, které se dopustil! Je blízko. Pošlu tě za ním.

Zabiješ ho! Ale buď opatrný. Cítím velké nebezpečí!


24

Si ‑fo souhlasně přikývl a máchl před sebou rukama. S no‑ hama stále ještě zkříženýma pod sebou se vymrštil z  poste‑ le, ve vzduchu je hbitě narovnal a měkce dopadl na chodidla obutá v sandálech.

Jdi a zabij!

Mistr Torb se k němu otočil čelem a položil skřítkovi dlaně na ramena. Vzduch se zavlnil a Si ‑fo zmizel.

* * *

Mixbroš se převaloval na lůžku. Nemohl usnout. V kajutě bylo dusno a několik velkých komárů si našlo cestu i přes síť moskytiéry.

Trápilo ho příliš mnoho starostí na to, aby si mohl dopřát klidný spánek. Místo toho naslouchal, jak vlny Královské řeky narážejí do boku lodi. Šplouchání vody a vrzání dřeva uklid‑ ňovalo rozbouřenou mysl starého muže. Pohlédl k  protější stěně kajuty, kde spal Arts.

Mladík spokojeně oddechoval a tiše chrápal. Podle úsměvu se mu určitě zdálo něco pěkného.

Mixbroš zabručel a zamlaskal. Kdyby se ten kluk nezbláz‑ nil a nedal se do učení k dědkům ze hřbitova, nic zlého by se nestalo.

Dál by se mohl nerušeně věnovat svému bádání a studiu ta‑ jemství života. Třeba by našel způsob, jak oklamat stáří a pro‑ dloužit si život. Věčné mládí, ach...

Mixbroš si povzdechl. Cítil, že stárne. Rozčilovalo ho, že s tím nemůže nic dělat. Mysl matněla, tělo ochabovalo. Každý den jej stál více a více sil.

Život a smrt, koloběh života... byla to past. A on z ní chtěl ven. Kvůli tomu se kdysi vydal na cestu nekromancie. Už mu nezbývalo mnoho času...

Kdyby se aspoň tak přiblble neusmíval, pomyslel si, když Arts nereagoval ani na další zamlaskání. No počkej, zašklebil se zlověstně.

Stařec se vydal plíživým krokem k Artsovu lůžku. Chystal se z něj strhnout moskytiéru.

Uvidíme, jestli budeš chrápat, až tě začnou štípat komáři, za‑ zubil se.

Už natahoval ruku po síti, když si všiml malého uzlíku le‑ žícího vedle mladíka. Spolu s ním tam spalo nemluvně, které dědkové kdoví proč vláčeli s sebou. Mělo oči otevřené doko‑ řán a vesele se na nekromanta usmívalo.

Artsi, jak si jen mohl takhle klesnout? zavrtěl Mixbroš ne‑ chápavě hlavou. Nejen, že jsi zahodil kariéru a  poctivé řemeslo vyměnil za kopání hrobů, ty těm bláznům ještě děláš chůvu...

Děcko polekaně zamrkalo a  upřelo pohled za starcova záda. Mixbroš se rychle otočil. Jako přízrak tam stála malá po‑ stava. Skřítek s copem. Jeden z dvojice hostů, co se u něj před několika dny ubytovali a přinesli tu prokletou Vieenovu číši...

„Tý, hnusák zrádcák!“ zasyčel skřítek a v ruce se mu zalesk‑ la dýka s úzkou čepelí.

Mixbroš před sebou zkřížil ruce v chabém pokusu o obra‑ nu. Ustoupil dozadu, kde byla postel. Zakopl o ni a spadl pří‑ mo na Artse. Zamotal se přitom do ochranné sítě jako mou‑ cha lapená v pavučině. Smrťáček propukl v hlasitý pláč.

„Co se děje?“ vyjekl Arts, zatímco se ze sebe snažil setřást obří zámotek.

„Vražda! Chtějí mě zabít!“ křičel Mixbroš a mrskal sebou po posteli.

Málem by chlapečka zalehl, ale ten se najednou vznesl a  začal levitovat u  stropu kajuty. Pod ním opalizovala rudě žhnoucí postava.

Skřítek, který se už chystal nekromantovi zasadit smrtel‑ nou ránu, strnul. Zíral na poletující děcko i  ohnivý přízrak s otevřenými ústy. Úplně ho to vyvedlo z rovnováhy.

„Smrťáčku, tos udělal ty?“ zašeptala bytost.

Skřítek se vzpamatoval a  upřel na přízrak všechnu po‑ zornost. Z Umrlčího království byl zvyklý na lecjaké příšery, Vládci mysli se cvičili v jejich krocení.

Stvoření před ním bylo duch, to skřítek poznal hned. Sna‑ žil se zlomit jeho vůli. Kdyby se to podařilo, získal by dobrého služebníka. Z nepřítele by se rázem stal spojenec.

Skřítek zapištěl zlostí. Emoce se mu vymykaly zpod kon‑ troly, kterou si nad nimi dlouhé roky tak pracně budoval. Na čele se mu perlily kapičky potu. Nešlo to! Duch byl příliš silný. Kde se tu jenom vzal? Mistr říkal, že cítí nebezpečí...

Ozvala se rána, dveře kajuty se rozletěly na kusy. Jako ura‑ gán dovnitř vtrhl Jednooký rum.

„Smrťáčku!“ zařval a polekaně se rozhlížel okolo sebe.

Když zjistil, že je dítě mimo dosah nebezpečí, upřel zdravé oko na skřítčího zabijáka. Kdyby mohl, vraždil by pohledem. Potěžkal svůj věrný krumpáč a zlověstně se zašklebil.

„Co to tu máme za červa? Rozseknu tě vejpůl, ty malej hajzle!“

Rozmáchl se k  úderu, ale skřítek byl rychlejší. Krumpáč dopadl do prázdna. Mužík se jedním skokem přemístil na opačnou stranu kajuty.

Vytáhl cosi z kapsy dlouhé košile a mrštil tím o zem. Za‑ praskalo to, místnost zahalily jiskry a dým.

* * *

„Smrťáčku můj malej, nestalo se ti nic?“ opakoval starostli‑ vě jednooký hrobník neustále dokola.

Seděl se svými druhy na palubě Svobodné a dítě mu spo‑ kojeně vrnělo na klíně.

„Chtěl mě zabít! Málem se mu to povedlo!“ naříkal mistr Mixbroš.

„Poděkuj malýmu, to on tě svým křikem zachránil,“ podot‑ kl Ragli.„A taky duchovi. Pořád nechápe, jak dokázal to děcko zvednout. Byl překvapenej víc, než ten mrňavej vrahoun, když začal Smrťáček lítat.“

„Jo, nebejt křiku malýho, tak se nalejváme klidně dál a z tebe je teď krmení pro ryby,“ zavrčel Uřvanej chlíst.„Zka‑ zils nám chlastačku!“ pronesl zklamaně a vyslal slinu oblou‑ kem přes hrazení lodi.

„Kapitán Rubruk nechal prohledat loď skrz naskrz, ale po útočníkovi není nikde ani stopy,“ řekl Arts, který až dosud seděl mlčky stranou.

„Určitě nebude daleko. Ten skřítek byl učedník, nedoká‑ že se sám přenášet na velké vzdálenosti,“ mračil se Mixbroš. „Vrátil se ke svému mistrovi. Hádám, že ten bude o dost ne‑ bezpečnější. Co si teď jenom počnu?“

„Jak mohli vědět, že je Mixbroš na týhle lodi?“ zeptal se mezitím Ragli Tichého ohně.„Dokážeš nějak rozpoznat, až to budou příště zkoušet zas?“

„Nevím,“ zašeptal zrzavý hrobník.„Mixbroš má pravdu, ten starý bude dost silný.“

„Umí čáry, který nejsou z mýho fochu,“ přidal se Uřvanej chlíst z plna plic.

„Já chci odsud pryč!“ vykřikl vyděšený Mixbroš.„Nezůsta‑ nu tady už ani chvíli!“

„Tak si vystup,“ zasmál se Uřvanej chlíst a pohodil vlasatou hlavou směrem přes palubu.

Starý nekromant se na něho zamračil a zaskřípal zuby.

„Už zítra ráno budeme v Dunrileanu. Poptáme se tam po tý tvojí Vjerce,“ pravil Ragli.„Dneska můžeš spát s námi, jestli se bojíš.“

Mixbroš si zachmuřeně prohlížel hrobníky, jednoho po druhém. Potom se podíval na Smrťáčka. Cucal palec Jedno‑ okého ruma a spokojeně kolem sebe rozhazoval ručkama. Vy‑ padal tak bezbranně.

Nekromant si vybavil dítě levitující u  stropu a  ohnivého ducha pod ním. Otřásl se při té vzpomínce. Společná noc s dědky ze hřbitova mu najednou nepřišla zas tak strašná. Ne‑ chtěl si to přiznat, ale ten mrňous ho z nějakého důvodu děsil mnohem víc...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist