načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krotitelé ďáblů - Ludvík Souček

Krotitelé ďáblů

Elektronická kniha: Krotitelé ďáblů
Autor:

Dobrodružné příhody členů československé studijní expedice v neprozkoumaných částech Mongolska, kde vedle splnění svých vědeckých úkolů odhalí japonské válečné zločince, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 128
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dobrodružné příhody členů československé studijní expedice v neprozkoumaných částech Mongolska, kde vedle splnění svých vědeckých úkolů odhalí japonské válečné zločince, kteří daleko v poušti tajně pracují na výzkumu a přípravě bakteriologických zbraní. Knížku doplňují zajímavosti o Mongolsku, jeho obyvatelích a jejich životě..

Zařazeno v kategoriích
Ludvík Souček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ludvík Souček

KROTITELÉ ĎÁBLŮ

Palmknihy 2015


Copyright © Ludvík Souček – dědicové c/o DILIA 2015

Cover design © Nikola Klímová 2015

ISBN 978-80-7486-195-6 (ePub)

ISBN 978-80-7486-196-3 (mobi)

ISBN 978-80-7486-197-0 (PDF)


OBSAH

ÚVODEM............................................................................................. 6

VYPRAVĚČ POHÁDEK ..................................................................... 8

KAPITOLA DESETI TISÍC KILOMETRŮ ...................................... 19

ZA DZÉRÉNY ................................................................................... 29

ZÁHADY CHALDZAN-DZACHU .................................................. 36

PODIVNÉ SOJOMBO ....................................................................... 46

NA VĚTRNÉ CESTĚ ......................................................................... 58

NERGÜJ ............................................................................................. 67

PÍSEČNÝ DRAK ............................................................................... 75

V ULÁNBÁTARU ............................................................................. 87

DOUPĚ ............................................................................................... 98

POSLEDNÍ DĚJSTVÍ ...................................................................... 112


Běží velbloud horami

bez krku a bez tlamy.

Co je to?

(Cesta)

Mongolská hádanka

Neznámý velitel – tygr

a peklo – neznámý kraj.

Mongolské přísloví


6

ÚVODEM

Proč vlastně chci psát o zážitcích, které už jsou dávno minulosti, olidech tak nebo onak ztracených z oči? Vzpomínky blednou, stávají se

pouhým obrysem skutečnosti jako stará fotografie, zažloutlá a pokrytá

skvrnami plísně. A je to tak dobře. Kdo z nás by unesl celý nákladminulosti, všech drobných i velkých bolestí, nepříjemností a nezdarů?

Občas ale přece jen zůstane nějaká událost i přes propast let tak živou

a zřetelnou, že ji nelze přejit, zamlčet, zapomenout.

Příběh, který dnes začínám psát u okna, otevřeného do jarníhovečera, bzučícího vzdáleným hlukem jezu, vypráví o dobrodružstvíodehrávajícím se daleko odtud, mezi červenými skálami, posypanýmizářivými zrny chalcedonů a achátů. Dnes již není důvod o něm mlčet. To, co napíši, může být stěží zneužito novými Krotiteli ďáblů. Je to, myslím, romantické vyprávěni – ale mně tehdy připadalo všechnodocela prosté, samozřejmé a někdy strašně únavné. Dýmající duny,šlehané jemným piskem, šedý opar prachu nad poušti, skály rozžhavené jako pec a ostré jako břitva – k tomu všemu se však teprve dostaneme, až nadejde správný okamžik.

Teď chci jen vysvětlit, proč jsem se právě já, zoolog a velmi chatrný spisovatel, pustil do obtížného díla: pro malou, bodavou střepinkuminulosti. Pro obó, navršené v nejpustší krajině, jakou jsem kdy poznal. Pro vše, co se událo mezi uveřejněním dvou kratičkých zpráv, které jsem postupně vystřihl a vlepil do oškubaného cestovního deníku.Pokud si jich v novinách vůbec někdo povšiml (o čemž silně pochybuji), dozvěděl se z první, že do Mongolské lidové republiky odcestovala skupina československých vědců; druhá, ještě kratší, oznamovalajejich návrat. Takových zpráv má každý pořádný redaktor několik vzásobě pro případ, že by se sazárna dožadovala vyplnění prázdnéhomístečka mezi články. Je tedy, jak vidíte, víceméně náhoda, že se obě zprávy vůbec v novinách objevily – ale já stavěl vlastníma rukama obó z rudých balvanů na planině, kde kolem bot proudil písek jak mělká a velmi rychlá řeka, zaplavující kraj od obzoru k obzoru, a kde obrovské kosti pravěkých ještěrů, napůl skryté v přesypech, bylydaleko spíše doma než naše auto, zapadlé po nápravy do písečnépovodně.

Poprvé v životě tedy začínám psát něco jiného než vědecký článek nebo pravidelnou měsíční zprávu o činnosti preparátorů muzea, onávštěvnosti zoologického odděleni a o přednáškách, které jehozaměstnanci uspořádali. Je to příběh o Krotitelích ďáblů, o Vyprávěčipohádek, o červu olgoj-chorchojovi, o bílých plstěných jurtách a o žluté obloze, plné slunce. Za tím vším však pořád vidím tmavorudé obó, ztracené v poušti daleko za Dalan Dzadgadem. Jeho obraz mědoprovázel až sem, k oknu obrácenému do jara a k hučeni jezu. Dokudnebude vyplněna prázdnota mezi dvěma kratičkými novinovýmizprávami, dotud nesplatím svůj dluh Vyprávěči pohádek a lidem Altan – delchi, Zlaté matky země, s nimiž jsme čelili smrti ve velmi ošklivé podobě.

Obávám se, že píši příliš zmateně. Vzpomínky se derou na povrch současně, splétají se a matou. Je čas začít docela od počátku podlenitky deníku, s písmem tu výborně čitelným, psaným v pohodli jurtynebo dokonce chladné klášterní cely, tu vybledlým sluncem aroztřeseným horečkou. Nitka se však nikde netrhá a bude nás bezpečnědorovázet. VYPRAVĚČ POHÁDEK Mezi svými lidmi jinou tvář nenosil. Mezi nepřáteli neměl jinou tvář. Tajná kronika Mongolů Vše začalo velmi dávno, za druhé světové války, vlastně už před ní. Kdybychom ovšem chtěli stopovat počátek událostí a prokopávat se vrstvami času až na samý kořen, došli bychom ještě daleko hlouběji a na ciferníku kalendáře by valem ubývala léta, desetiletí.

Vezměme raději všechno zkrátka.

Můj příběh začíná patnáctého dubna jednoho roku, kdy jste byli takhle malí, pokud jste ovšem byli vůbec na světě. V lesích se ještě tu a tam povalovaly rezavé trosky německých tanků a kolem silnic ležely pomačkané karosérie aut s vytlučenými reflektory. Kluci sedívali s otevřenou pusou za každým tryskovým letadlem a do kosmu létali leda hrdinové fantastických románů.

Letopočet jsem ostatně skoro zapomněl a za pár let jej zapomenu určitě, že však bylo patnáctého dubna, vím bezpečně a přesně. Vždyť je to datum náramně slavné, dlouho očekávané a tak důležité, že jsem mu zatím každý rok obětoval celý jeden den z dovolené. Právě tehdy to však nebylo tak docela jednoduché. Zřizovali jsme teprve svémuzeum, každý den přicházely nové zásilky, hromada nezkušených lidí se hemžila po schodech nahoru a dolů a k dovršeni všeho se dveře ani netrhly návštěvami „nezištných dárců“ ve věku mezi osmi a osmdesáti lety. Doslechli se o našem ústavu nebo si o něm přečetlineprozřetelnou zprávu horlivého redaktora krajského deníku. Přinášeli – většinou v papírových pytlících – všelijaké kameny bez označení nalezišť, ptačí vejce, amatérsky vycpané lovecké trofeje, parohy, které zřejmě doma na půdě překážely, občas také živé slepýše a ještěrky. Několik dní jsme pro dobrou vůli všechno s diky přijímali a skládali, kam se dalo, naši zaměstnanci si neměli mezi hromadami všelijakého haraburdí kam sednout a kde položit termosku s kafem. Pak už to bylo naředitele přece jen trochu moc. Posadil mě jako nejklidnější a zdvořilédilomacie schopnou osobnost do kamrlíku, kde měl v dalekébudoucnosti vládnout pokladník (až ho ovšem získáme), a od rána doodpoledne jsem udílel rady a pokyny, většinu darů zdvořile odmítal a tu a tam něco s díky přijal. Mezitím jsem pro zpestřeni běhal do třetího patra, kde bylo moje zoologické oddělení, abych alespoň tu a tamdohlédl na vybalování beden zaslaných Národním muzeem, nakonzervování sbírek hmyzu, katalogizaci, zařizováni laboratoře a ještě asi na tisíc dalších maličkostí.

Když jsem čtrnáctého dubna řediteli nadhodil, že si vezmu druhý den dovolenou, zhrozil se a chvíli vykládal o pocitu odpovědnosti, o krajně nevhodné době a o přímo vražedně chladném počasí, přičemž měl ovšem na mysli jen a jen „nezištné dárce“, s nimiž se bude muset zabývat místo mne. Nakonec – přirozeně – dovolenou podepsal.Netušil, chudák, že mě uvidí v muzeu až za mnoho měsíců... Nu – já jsem to netušil taky.

Večer jsem zamilovaně vybalil své „nádobíčko“, složené ve starém, vyrudlém batohu, který mě provází už hezkých pár let. Z hliníkových krabiček se usmály něžně chmýřité krasavice, Spider Fly, Wet Fly, Dry Fly i Palmer Fly, jedna krásnější než druhá, rozechvělé inejjemnějším závanem dechu, jako by toužily užuž letět mezi mladýmiolšemi. Spider Fly, Dry Fly a ostatní fešandy nejsou totiž ničím jiným než umělými muškami a patnáctého dubna začíná rybářská sezóna na pstružích potocích. Muškaření. Zkrátka – korunovace rybářského sportu.

Možná že pro rybaření nemáte patřičné pochopení a že znáte ryby leda z nálepek konzerv v rajském protlaku, rybáře jen jako zasmušilé, nehybné postavy na lodičkách a terče dobrých i horších vtipů. Ale muškaření, panečku, to je jiná! To jsou divoké potoky a zlatavé tůňky s číhajícími dravci, to je voňavý devětsil a podběl, to je desetiboj s vodou, balvany a zrádnými mokřadly, kam v mžiku zajedeš až po pás, to je umění jemného, elegantního pohybu zápěstí, vrhajícíhoobloukem lehounkou mušku právě před mlsné huby kropenatých pstružích krasavců. A pak, jako vyvrcholení, divoký boj, kdy na tenkém vlasci zápasí ryba proti lidské chytrosti a zkušenosti...

Nedivte se, že pro mne začíná opravdová rybařina právě ažpatnáctého dubna, i když v našem černém kraji, plném kouře, mlhy aproadlin, v místech, kde ještě před několika desítkami let těžili havíři na samém povrchu uhlí, sedí už čtrnáct dni kolem rezavých tůněk„skalní“ rybáři, usilující lstivě malinkými kuličkami těsta podle zcelaspolehlivých a tajných receptů o životy karasů a línků.

Nemohl jsem usnout. Ještě v noci jsem se pro jistotu dotápal kbatohu, zatočil starým dobrým „perfektem“, muškařským navijákem,zavrčel brzdou, je-li v pořádku, a teprve pak jsem spal bez výčiteksvědomí. Potom že postrádám cit odpovědnosti...

Ráno bylo překrásné. Na obloze ještě dohasínaly hvězdy, když jsem už na dvoře muzea sakroval a foukal si na klouby prstů, odřené klikou při natáčeni Sígfrída. Sígfríd byl jednou z miliónů objektivních příčin, proč Němci nevyhnutelně museli válku prohrát. Byl to potměšilý a napohled přímo ohyzdný bojový automobil se zkoseným krytemkapoty, takže na silnici vypadal, jako by stále čenichal po stopě zlého činu. Našel jsem ho v přikopu poblíž města hned po revoluci, když jsem přijel zajistit a upravit budovu příštího muzea. Vypadal takzbědovaně, že mi ho národní výbor bez námitek přidělil zároveň s přátelským upozorněním, kde bude zřízena nejbližší sběrna kovového šrotu.Seskupením celé řady zázraků však Sígfríd, jak jsem ho mstivě nazval, jezdil, a stal se dokonce v okolí dost populárním. Sedláci, klímající s nezbytnou fajfkou mezi zuby na kozlíku, bleskurychle seskakovali a popadali valachy za uzdu, jakmile uslyšeli jeho vzdálený rachot. Byl v tom kus lidové moudrosti – setkání se Sígfrídem snesl bez nervového otřesu jen kůň hluchý jako poleno nebo vycvičený pro frontu.

Nakonec jsem přece jen vyjel, vybaven štípaným prutem,gumovými kalhotami a batohem, uloženým v místech, kde kdysi Sígfrídazdobila zadní sedadla. Za chvíli jsem už stál na zarostlém břehunejkrásnějšího pstružího potoka na světě zrovna v hodině, kdy se lehká jarní mlha protrhává a ptáci nasadí k parádním áriím. Nu – a potom bylo všechno to, co jsem už, tuším, popsal: devětsily a podběly, desetiboj se zákeřnou stezkou, ztrácející se v nejneočekávanějších místech pod kolmými skálami, kde jsem se musel nad kolena brodit. A hlavně pstruzi, nádherní pstruzi...

Ani jsem nevnímal, že sluníčko už vystoupilo dost vysoko avysušilo rosu na mladé trávě. Stál jsem zrovna za olši, skloněnou nadslibnou tůňkou, a prohledával opatrnými vrhy mušky jeden kout podruhém, pečlivě se ukrývaje za kmenem, aby můj stín nedopadl ani na cípeček hladiny, když mě přepadl protivný a nepříjemný pocit, ženěkdo stoji za mnou. Znáte to, viďte? Vzápětí jsem si řekl, že jsemblázen, že jsem ty dny a noci v muzeu asi trochu přeháněl a že bych si měl vzít delší dovolenou, když už trpím stihomamem i tady, zasedmerými závorami zatopených kusů stezky – a vtom se kousek za mnou ozvalo tiché, jakoby omluvné zakašlání.

Několik věcí se událo najednou. Trhl jsem rukou a moje nejlepší partrižka z koroptvího peří navždycky zůstala i s kusem utrženého vlasce někde pod spletí kořenů. To za prvé. Za druhé jsem zaklel, což je v takové situaci lidské a zcela pochopitelné. A za třetí jsem přes rameno uviděl malého, kulaťoučkého človíčka v pečlivě upnutém zimníčku a v širokém černém klobouku. Seděl na bobku a napjatěsledoval, co provádím.

„Fujtajxl, člověče,“ vyjel jsem, „kde jste se tu vzal? A co tu děláte?“

Človíček zdvořile pozdvihl klobouk, jako bychom se nesetkávali v lese, ale na promenádě.

„Promiňte, prosím, nechtěl jsem rušit. Pokud je mi známo, vyžaduje tento způsob lovu klid a obezřetnost.“

„To vyžaduje. Jenže jste mě polekal tak, až jsem urval nejlepší mušku...“ postěžoval jsem si a přehraboval se v krabičce, hledaje vhodnou náhradu.

Zpod černého klobouku se ozvala rozpačitá omluva.

„Smím se podívat, dovolíte?“

Pokrčil jsem rameny. Človíček přistoupil a se zájmem sledoval, jak se hmoždím s očkem na vlasci a navazuji mouchu, která se mi zdála dost pestrá pro slunečný den, dost malá pro jarní lov a zároveň dost velká pro tenhle potok – zkrátka schopná oklamat i zkušeného aostražitého pstružího bojovníka.

„To je zajímavé,“ užasl můj pozoruhodný společník, „domníval jsem se, že chytáte na opravdové mouchy nebo alespoň na jejichdokonalé napodobeniny, a zatím tu vidím jenom chomáčky barevných peříček...“

„Jsem stoupencem skotské muškařské školy, která nenapodobujeotrocky přírodu jako anglická,“ vysvětloval jsem, „a spoléhá se takytrochu na fantazii ryb.“

Človíček se vážně uklonil, jako by děkoval za poučeni. „Myslím, že bych... za těchto okolností... dal také přednost skotské škole. Připadá mi jaksi sportovnější, nemyslíte, doktore?“

Doktore!

Teď jsem si uvědomil, že zatím neodpověděl na přirozený aoprávněný dotaz, odkud se tu vzal a co tu chce, že vykládám jako nainstruktáži rybářského dorostu a že mě ten člověk nejspíš zná, i když jsem ho docela jistě nikdy neviděl. Mám dobrou paměť na obličeje, zvlášť jsou-li tak neobyčejné jako jeho. Měl oči nápadně daleko od sebe, bystré a pronikavé, smolně černé vlasy a v kulatém obličeji až překvapivě energickou bradu. Lícní kosti a snědá pleť vzdáleněpřiomínaly nějakou východní národnost, nejspíše Vietnamce neboKorejce.

„Snad. Ale jak jste se sem dostal?“

Překvapeně zdvihl obočí.

„No – přece pěšinou ! A kde nebyla, tak r ebus desperatis, čili vida nezbytí, vodou...“

Opravdu ! Ted teprve jsem si povšiml, že má pod suchým zimníkem kalhoty a boty promočené a že za ním zůstává mokrá cestička jako za hastrmanem. Opřel jsem prut o olši. Nejsem sice zrovna pápěrka, ale kdopak ví, co ten blázen (kdo jiný se může brodit v zimníku zachladného dubnového rána?) provede v nejbližším okamžiku. Rebusdesperatis ! Já ti dám rebus desperatis!

Človíček zdvihl omluvně dlaně.

„To je maličkost. Víte, já jsem přišel za vámi. Jste přece doktorFilip, že?“

„Ano – ale kdo vám...“

„Ředitel muzea. Popsal mi Sígfrí... váš automobil i místo, kdenejspíše budete.“

Tak je to tedy! Krevní msta nadřízeného, přijímajícího místo mne „nezištné dárce“. Když už mi musel dát dovolenou, alespoň za mnou poslal šílence. No počkej zítra! Teď ovšem bylo třeba provéstnaléhavou záchrannou akci.

„Svlékněte si kalhoty a boty, člověče! Honem, dělejte!“ zahartusil jsem přes rameno a dal se do sbírání pokud možno suchých větvi a loňského listí. Za chvíli plápolal ohníček a nad nim se sušilyčlovíčkovy kalhoty, ponožky a boty. Seděl na balvanu jak lesní skřítek,zabalený do zimníku, který si zřejmě při brodění pečlivě vykasal a tak ho zachoval „schopný provozu“.

„Když už tedy díky vám nemohu rybařit, budeme si alespoň hezky povídat, ano?“ navrhl jsem, když už byla záchranná akce v proudu. „Tak co vlastně ode mne chcete? A kdo račte být? Máte sbírkumotýlů? Nebo to jsou kameny?“

Zamrkal bystrýma očima a vytáhl z kapsy pytlík bonbónů. Když jsem rozhořčeně odmítl, strčil sám jeden rozvážně do pusy.

„Dovolíte-li, obrátím pořadí otázek. Já jsem Vinař. Vinař znárodoisného odděleni... vlastně teď pracuji na ministerstvu zahraničí. Vždycky na to zapomenu. Promiňte!“

„Vinař? A z národopisného oddělení? Snad ne Karel Vinař?“

Človíček, vlastně teď už ne anonymní človíček, ale Vinař, jehožryze české jméno rozptýlilo domněnky o Vietnamu a Koreji, stydlivě přikývl.

„Karel Vinař, Srovnávací studie o pohádkách přírodních národů?“

Zase kývnutí.

Prohlédl jsem si ho pozorněji, se zájmem. „Srovnávací studie opohádkách přírodních národů“ jsem už dlouhá léta považoval za vzor podobných knih a jako zoolog jsem je četl znovu a znovu. Bylyskvělým dokladem o nejrozmanitějších druzích vztahů obyvatel všech pěti světadílů ke zvířatům.

„Sbírku motýlů ani kamenů nemám,“ pokračoval, „i když jsem na nějakou klidnou zálibu už často myslel – ale to víte, doktore, čas, čas a zase čas! Chronický nedostatek času ve spojení s tuláckým životem. Kristepane, ještě ke všemu stěhovat krabice s motýly... Víte, že jsem vlastně celá léta brousil světem ve vašich stopách a tu a tam se midokonce podařilo vás předejít?“

„Opravdu?“ podotkl jsem zdvořile a odsunul pro jistotu boty kousek dál od ohně, upozorněn varovným pachem přiškvařené kůže.

„Namouduši! V Samarkandu na jihu Uzbekistánu jsem byl současně s vámi – jenže vy jste měl tehdy jiné starosti. Pracoval jste, tuším, zrovna ve Výzkumném ústavu zootechniky... Nemám pravdu? Tak vidíte. A já poslouchal a zapisoval písně při dutáru. Pamatujete seještě, doktore? Vzpomínáte na píseň o hrachu, kterou si zpívali Darchati na počátku každé hostiny? Nebo jste už docela zapomněl?“

Ne, nezapomněl jsem. Nezapomněl jsem ani na fantastickouzříceninu mešity Bibi-chanum, jejíž klenba by prý postačila, i kdyby sezřítilo nebe. Nezapomněl jsem na černou desku Timurovy hrobky, tak prostou, jak okázalá je ultramarínová kupole mešity Gúr-i-emíru nad ní. A dovedl jsem si – kupodivu – docela dobře představit drobného mužíčka, sušícího se teď na břehu severočeské pstruží říčky, někde v Afrasjábu u mešity Šáh-i-zinda nebo v bývalé osadě malomocných, Machau-kišlaku, jak poslouchá pohádky potulných dervišů.

„Samarkand –“ díval se Vinař do země a pečlivě kreslil proutkem klikyháky do písku mezi oblázky, „vidíte, a tím to zdaleka nekončí. Několik měsíců po vás jsem byl v Buchaře. Já hledal zbytky pověsti o městě Uctívačů ohně, zničeném Iskanderem Dvourohým...“

„Alexandrem Velikým...“ poznamenal jsem mimovolně.

„Ovšem, Alexandrem Velikým. A vy jste z Buchary tehdy odešel do Buzuluku. Já – bohužel – nemohl. To zatracené srdce! Pracoval jsem pak v redakcích novin a československého vysílání z Moskvy.Pohádky musely počkat, to se ví. Ale ještě jednou jsme se taktak minuli.Víte kde?“

Zavrtěl jsem záporně hlavou.

„Vzpomínáte na Čagan-Ubinský les, doktore? Na talaje, mongolské zajíce? Na cedry v Isyk-taň?“

Les kolem nás se kouzlem Vyprávěče pohádek proměnil. Zase jsem cítil na tvářích ledový vítr z Tarbagatajských hor i svíravou bolest v dávno zahojených ranách. Tehdy byly ovšem potaženy teprve jemnou, růžovou kůží. Přijel jsem z fronty až na samý okraj Velké země spolu s několika dalšími invalidy, blázny a zarytci s rozkazem o zavedeni velkorysého chovu dobytka pro frontu i zázemí. Horečka, hruběotesané trámy prvních salaši, jednoruký, tlustý Chódžoj s okousanou dýmkou a s německou pistoli v zadní kapse kalhot...

„Vidíte,“ usmál se Vinař a přelomil prut v půli, jako by dělal tečku za svým vyprávěním, „co všechno o vás vím! A teď se dostávám po četných odbočkách, které byste měl pohádkáři odpustit, docela blízko odpovědi na první otázku, totiž proč jsem přišel a co vlastně chci.“

„Můžete se zatím obléci.“ poznamenal jsem. „Všecko už je skoro suché. Jen boty nechte ještě chvilku u ohně.“

Poděkoval a navlékl si znovu kalhoty z velmi špatné, náhražkové látky. Ve vodě ztratily tvar a podobaly se teď rourám od kamen.Přehodil však nohu přes nohu se stejnou eleganci a samozřejmostí, sjakou pozdvihl klobouk při představováni. Bosé nohy, promodraléchladem, poněkud kazily dojem.

„Jsem vlastně u konce. Já zažil – rebus desperatis – konec války v Moskvě – vy jste se vrátil do vlasti z Mongolska, kde jste po svém zranění pracoval jako člen komise pro nákup potravinářských výrobků nebo něčeho podobného v jižní části země, v Jihogobijském ajmaku. Je to tak?“

„Dokonale. Ale pořád jste mi nevysvětlil, co tu vlastně chcete. Vaše vědomosti o mém životě jsou pozoruhodně rozsáhlé, a dokud nebudu vědět, proč jste je shromažďoval, upřímně řečeno – trochunepříjemné. Chcete mě snad pozvat do Mongolska?“

„Přesně to, prosím. Považujte to za zcela oficiální pozváni.“

„Vy jste se asi zbláznil!“ vyjel jsem překvapeně. „Co bych tam, proboha, dělal?“

Vinař mávl rukou, jako by odháněl mouchu. Chtěl asi naznačit snadné zapuzení všech mých námitek.

„Je to sice trochu složitá záležitost,“ řekl a chvíli se odmlčel, jako by hledal vhodná slova, „ale v obrysech, v nichž bude sdělena vašim přátelům, přijmete-li ovšem pozvání, velmi prostá. K doplněnípaleontologických sbírek Národního muzea, značně zastaralých a většinou omezených jen na nálezy z území našeho státu, bude do Mongolské lidové republiky vypravena skupina dvou vědců a dvou preparátorů. Takřka v posledním okamžiku bylo rozhodnuto rozšířit ji o zoologa, který by nezávisle na programu ostatních členů skupiny získával další materiál pro muzeum –– ukázky jihomongolské zvířeny všeho druhu. Z celé řady důvodů padla volba jednomyslně na vás.“

„Promiňte, ale to je fantazie. V Ulánbátaru jsou, pokud je mi známo, právě teď zřizovány vědecké ústavy, které už za několik měsíců dodají materiál na požádáni. Nejspíše výměnou, a k tomu rychleji,spolehlivěji a levněji než vlastni výprava. Ostatně, jaké důvody by mohly svědčit zrovna pro mne?“

Vinař je měl zřejmě připraveny.

„Především řeč. Dorozumíte se přece mongolsky?“

Málem mě rozesmál. „Dorozumím se – to je přehnané! Naučil jsem se trochu chalcha-mongolsky. To je jakýsi státní jazyk. KroměChalchů ovšem žijí v Mongolsku Dörbóti, Mingati, Ojrati, Dzachačini, Burjati, Chotoni, Bajtové, Kazaši, Uzbeci a ještě así dvacet dalších národností. Jejich jména jsem už dávno zapomněl. S těmi se určitě nedomluvím, leda rukama.“

„Alespoň něco, doktore. A potom ovšem byly oceněny vaše lovecké zkušenosti a znalosti zoologa a preparátora.“

Ty jsem popřít nemohl a nechtěl – ale nezdály se mi tak důležité.

„V jižní Gobi toho nemá zoolog moc na práci. Jsou tam divocí osli, kulani, několik druhů antilop – dzérénů a horských koz, pouštní brouci – smrtnici a jejich nevlastní bratranci svižníci. Zajíci – možná. A dost.“

Vinař se na mne podivně podíval.

„Víc nic? Opravdu nic?“

Pokrčil jsem překvapeně rameny. „Pár kusů koní Przewalského, rozhodně méně než v pražské zoo. Mouchy, komáři, všekazi. Niczajímavého.“

„I za to bude muzeum nepochybně vděčné. Byl jsem ostatněinformován, že lov vzácnějších druhů antilop je velmi obtížný.“

„Jenom pro svátečního lovce. Když nejde o sportovní střelbu, ale o získáni materiálu pro muzeum, může dobře vybavená výpravanadhánět zvěř automobilem.“

„Tak vidíte – vaše zkušenosti budou určitě neocenitelné! Okamžik – “ zarazil další námitky, které jsem chtěl uplatňovat, „mám pro vásještě jeden argument. Vezměte ho, prosím, v úvahu, nežli serozhodnete.“

Vytáhl z náprsní kapsy zimníku obálku a podal mi ji. Nebylazaleená. Uvnitř jsem nahmatal obdélník tuhého papíru, z kterého sevyklubala fotografie dvou mužů. Oba byli oblečeni ve tříčtvrtečníkožichy s huňatými límci, se zkříženými řemeny na prsou, s brašnami na spisy u boku a se samopaly, zavěšenými na krku. Byli skloněni nad jakýmsi papírem, snad mapou, a téměř se dotýkali ušankami. Pozadí tvořila část stěny nákladního vagónu.

Nikdy jsem ten snímek neviděl – a přece jsem ho znal. Bylo tozvětšené políčko z reportážního filmu sovětského válečného kameramana. Dřevěná věžička, vykukující kouskem cibulovité báně za vagónem, byla zvonici buzulucké cerkve, menší z obou postav byl velitel čety, poručík Sever, druhým jsem byl já. Film byl natočen při našemodjezdu na frontu v březnu 1943.

Obrátil jsem fotografii. Na rubu bylo napsáno pečlivým, drobným a důvěrně známým rukopisem pět slov: Jestli můžeš, Filipe, jeď. Sever

Žádné vysvětlení, žádné datum.

Vinař předešel mou otázku.

„Váš přítel Sever mi pro vás dal tento trochu stručný, alenepochybně originální dopis. Prý jste mu vždycky dost důvěřoval.“

„Šklebil se, když vám to říkal?“

„Šklebil. Hrozně šklebil.“

Vzal jsem s uspokojením na vědomí, že se Jirka Sever v letech, kdy jsme se ztratili jeden druhému z očí, vůbec nezměnil. Často nás dělily tisíce kilometrů. Nepsali jsme si. Skutečné přátelství není třebapřiživovat dopisy. Dozvěděl jsem se od kohosi, že došel přes Duklu až do Prahy. Nic víc.

„Co teď dělá Jirka Sever? Kde jste se s ním sešel?“

„Myslíte plukovníka Severa? Nemohu, bohužel, vaši pochopitelnou zvědavost upokojit. Plukovník Sever pracuje ve funkci, která...zkrátka, setkáte-li se, bude to on, který vás vyhledá. Vám by se tonepodařilo.“

Poslouchal jsem Vinaře na půl ucha. Zase jsem byl daleko, velmi daleko, v Dalan Dzadgadu mezi jurtami, seskupenými kolem několika čínských obchodů a lámaistického chrámu se sochami démonů, slyšel jsem praskat jiskry, vyletující z uzlovitého saxaulového dřeva, najazyku jsem po letech cítil nakyslou chuť mléčné pálenky – šimin archi. Duny kouří, písek tekoucí z pahorků putuje jako nekonečné houfytrělivých poutníčků. Sloupy par se zdvíhají do mrazivého vzduchu, ostrého jako dobrý aratský nůž.

Na hladinu tůňky u mých nohou pleskl pstruh v marném skoku za mouchou. Kola se rozběhla, rozšířila a zahoupala u břehů stéblyrákosu. Na obloze pomalu táhly drobné, načechrané obláčky. Les voněl mladým jarem.

Jestli můžeš, Filipe, jeď. Sever.

Mohu jet? Ovšemže mohu! Muzeum snadno sežene na těch několik měsíců zástupce – vždyť skutečná vědecká a osvětová práce teprve začne. Do té doby budu dávno zpátky. A paní Roubíčková, u níž jsem si najal pokoj s vyhlídkou na staré náměstí, ozdobené morovýmslouem a benzínovou pumpou, moji nepřítomnost taky nějak přežije. Nemám se s kým loučit.

Bylo rozhodnuto. Obrátil jsem se od tůňky k Vyprávěči pohádek.

„Pojedu. Kolik týdnů budu mít na přípravu?“

Černé oči zajiskřily. Nejprve jsem myslel, že radosti a uspokojením, pak jsem však s rozpaky zjistil, že se Vinař směje.

„Proč myslíte, doktore, že jsem si promáčel parádní kalhoty?Pospíchal jsem za vámi. Prosím vás, podržte se té vrby...“

„Olše.“

„Co prosím?“

„Je to olše, ne vrba!“

„Tak se podržte olše.“ Vinařův hlas zněl trochu káravě. „Zvláštníletadlo do Moskvy, odkud výprava po třídenním pobytu pokračuje do Ulánbátaru, letí zítra z Prahy v devatenáct hodin nula nula. Máte“ – podíval se na hodinky – „právě jedenatřicet hodin času na přípravu osobních věcí. Teď už bychom si mohli trochu pospíšit, nemyslíte? Všecko stihnete, jen klid. O odborný inventář je postaráno. V Praze už asi balí bedny – mám s sebou seznamy, budete-li si přát něco doplnit, pokusím se všechno zařídit. Budu muset zase vodou, nebo se mohu obout?“

„Můžete se obout, půjdeme po hřebenu – ale, člověče, co pas,vízum, očkování?“

„Očkování zítra v Praze a pak v Moskvě. Váš pas se vstupnímmongolským vízem mám se všemi potřebnými listinami tamhle na olši, v aktovce.“

Opravdu – několik kroků za ním visela na větvi pořádně odřenátaška. Teprve teď jsem si ji všiml. Jenže tentokrát to pro změnu nešlo o olši, ale o vrbu. KAPITOLA DESETI TISÍC KILOMETRŮ Na svého koně s černým pruhem na zádech jsem nasedl. Tajná kronika Mongolů Ředitel měl s tím nedostatečně vyvinutým smyslem pro odpovědnost asi přece jen pravdu, řekl jsem si, když jsem jako první, a tedynejméně disciplinovaný člen naší malé výpravy stáhl s ramen popruhy,konečně se narovnal a třel si žaludek, otlačený záložním padákem. Visel mi na prsou a poskakoval při každém zhoupnutí staré, zřejmědosluhující dakoty.

Můj přiklad následovala vzápětí Dušinka s Kolegyní; po nich, s kradmým pohledem na Pohlavára, chudáček Bednář. Pohlavárpředstíral, že nic nevidí, ale vsadil bych krk, že mi u něho přibyl dalšívroubek. Nad Varšavou už to taky nevydržel a celý promáčený potemprovedl s úlevným funěním totéž.

Mám ostatně pro svůj přestupek dobrou omluvu: s jedním padákem na zádech a druhým na prsou jsem nebyl ani při nejlepší vůli schopen udržet obě pouzdra na pušky, aby netloukla chvílemi o sebe achvílemi o okraj úzké lavičky, kterou byla vybavena dakota, zařízená pro přepravu výsadkářů. Při každém klepnutí mi krvácelo srdce. Dobři myslivci a dobří i špatní sportovní střelci to pochopí – vědí, co dovede nahodilý náraz udělat s puškou, zejména je-li to slečna tak choulostivá jako moje skvěle nastřelená springfieldka 12/6o, zastrčená ke všemu společně s kulovnicí Mauser 8/64 do příliš velkého pouzdra. Nashánění menšího nebyl v těch několika hodinách čas. Dušinka se obtížila rozhodně větším hříchem: sotva se vyvlékla z řemenů, vytáhla rtěnku a zrcátko. Bednář pouzdro na cigarety. Když ho ale otevíral, Pohlavár se zavrtěl, Bednář si to vyložil jako němé pokáráni a pouzdro sklapl, div si nepřiskřípl prst.

Opřel jsem pohodlně bradu o dlouhé tuhé pouzdro. Byl jsempříjemně unaven vším tím zmatkem, jízdou nočním rychlíkem, vonícím Čerstvým lakem a olejem, a konečně objížděním pražských obchodů s



Ludvík Souček

LUDVÍK SOUČEK


17. 5. 1926 - 26. 12. 1978

Jeden z největších českých spisovatelů science-fiction Ludvík Souček se narodil roku 1926.

Souček studoval na gymnáziu v Praze Bubenči. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD, střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor stomatologie. Krátce pracoval jako zubní lékař na zubní klinice a v roce 1954 nastoupil do armády, kde působil jako vojenský lékař, necelý rok dokonce strávil v Severní Koreji. Poté se uplatnil jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a později od roku 1964 byl zaměstnán na Ministerstvu národní obrany. V roce 1968 pracoval krátce na UV KSČ. Začátkem 70. let působil v redakci Československé televize a až dokonce svého života pracoval v nakladatelství Albatros.

Ludvík Souček za svůj krátký život napsal kolem padesáti knih. Přes občasnou poplatnost jeho děl dobové ideologii se nejznámější díla se zapsala do srdcí celé generace jeho čtenářů a přetrvávají do dneška. Názvy jako Velké otazníky, Tušení souvislostí, Případ jantarové komnaty, Případ baskervilského psa, Zájem galaxie, Bratři Černé planety, Pevnost bílých mravenců nebo Blázni z Hepteridy jsou u vyznavačů sci-fi skutečnou klasikou i pojmem. Hlavním faktorem jeho popularity bylo jeho vypravěčské umění, které ve čtenářích vyvolávalo touhu přijít záhadě na kloub.

Kromě sci-fi však Souček psal knihy a povídky i z jiných oblastí, např.jej zajímala fotografie. Hodně fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. Další jeho zálibou bylo maňáskové divadlo.

Ludvík Souček prodělal řadu infarktů. V roce 1976, ve svých 50 letech, odešel do invalidního důchodu. Rok poté byl vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury. V roce 1978 Souček v Praze zemřel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist