E-kniha: Kronovy děti – Pavel Bareš

HOST

brno 2019

© Pavel Bareš, 2019

Cover art © Karel Jerie, 2019

Illustrations © Michaela Faktorová — s. 216

Markéta Maroušková — s. 514

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-943-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-944-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-945-8 (MobiPocket)

popel a prach

část první

prolog

Doručená pošta — arrows.john@inter.net

Pro: arrows.john@inter.net

Od: murphy.caliban@inter.net

Předmět: Bill Matthews — dokumenty

Johne,

posílám ti text pro bulletin a v příloze všechny potřebné dokumenty k vyřízení

Matthewsovy smrti. Vím, že vzhledem k vaší společné historii nejspíš není

namístě, abych se k celé věci vyjadřoval více, než pracovně vzato musím.

Přesto však chci říci, že plně pochopím, pokud se k té záležitosti nebudeš

schopen stavět profesionálně.

Text následuje.

C.

V noci z 26. 12. na 27. 12. roku 2052 byl Bill Matthews, zodpovědný vedoucí

Výcvikového programu speciálních jednotek (viz heslo Sirotčinec), obviněn

ze spiknutí proti Institutu, zatčen a eskortován do Eclipse Tower, kde měl být

podroben výslechu za přítomnosti svých nadřízených důstojníků. Bohužel,

kvůli odporu, který Matthews kladl, nemělo oddělení Calibana Murphyho

jinou možnost než jej v sebeobraně usmrtit. Při incidentu došlo k úmrtí čtyř

členů bezpečnostních složek Eclipse Tower. Matthewsův asistent ve vedení

střediska, Lee Loyd James, byl téže noci zneškodněn jednotkami Operačního

oddělení Institutu coby potenciální hrozba poté, co se ujal vedení svých

studentů ve snaze o odplatu za Matthewsovu smrt. Celkové ztráty čítají sto

sedmdesát osm studentů a dvacet sedm členů personálu.

<Rozbalit přílohy [3×]>

Pro: murphy.caliban@inter.net

Od: arrows.john@inter.net

Předmět: Re: Bill Matthews — dokumenty

Máš pravdu, C. Není to namístě.

9

„Jestli se na tohle teď díváš, tak... no, tak to znamená, že... Argh,

já tu píčovinu vážně řeknu nahlas...“

Bill Matthews protočil panenky a natáhl se po sklenici bour­

bonu na svém pracovním stole. Polkl, zamlaskal a vrátil se pohle­

dem unavených očí zpátky k čočce kamery.

„Jestli se na tohle koukáš, LJi,“ přiměl se pokračovat, „znamená

to, že jsem mrtvej.“

Stop.

Stopa videozáznamu se zastavila a přetočila o několik vteřin

nazpět.

„... to, že jsem mrtvej,“ zopakoval Bill.

Stop.

Znovu.

„... jsem mrtvej.“

Kromě Matthewsova hlasu praskajícího v reproduktorech pa­

novalo v kanceláři ticho jako ve svatyni.

Dej mi chvilku, Bille...

Na levé straně monitoru vyskočilo okno adresáře, ze kterého

se video přehrávalo. E:ExterniPURepustsime.

Matthewsova tvář, uvězněná v okně přehrávacího softwaru

a zamrzlá uprostřed slova, trpělivě čekala na rozkaz.

Pokračuj.

„A... vzhledem k tomu, že jsem mrtvej,“ zachraplal Bill, „ti

nejspíš Institut přisoudil celý středisko i s veškerou mojí doku­

mentací. A i kdyby ne, věřím, že ty si k ní najdeš cestu, takže...

Prostě si tohle poslechni, fajn? Ještě předtím, než se podíváš na

všechno ostatní. Dej si drink, udělej si pohodlí. Bude to chvílí

trvat.“ Mimoděk na několik okamžiků odhlédl od kamerky. „Na­

štěstí máš teď zrovna plný ruce práce s nějakým bordelem, kterej

Nataly včera natropila v databázích, takže mě teď nebudeš rušit.

A já ti můžu říct celej příběh. Od začátku do konce.“

Unaveně si protřel oči a zhluboka, rozhodně se nadechl. „Dnes­

ka jsou to dva týdny, co jsem se vrátil z Istanbulu, a od tý doby se ze

mě den co den snažíš páčit, co se tam vlastně stalo. A já si vymýšlím

10

jednu výmluvu za druhou, každou další pitomější než tu před­ tím, odvolávám se na protokoly... A dokud budu naživu, budu

se vykrucovat dál.“ Hořce se pousmál. „Ale vzhledem k tomu, že

na tý frontě se teď pár věcí změnilo... Je asi načase, abych káp­

nul božskou. O všem, co se v Istanbulu stalo a co jsem tam viděl.

O tom, co se Institut už tolik let zoufale snaží udržet pod poklič­

kou. A věř mi, že mě to mrzí, LJi, protože se klidně vsadím, že prá­

vě kvůli tomu, co jsem tam tehdy viděl, je teď po mně. Takže je

mi opravdu líto, že to tajemství musím předat zrovna tobě. Ale já potřebuju vědět, že se to dostane k někomu, komu můžu věřit.“

Na jeho tváři se na kratičký okamžik objevil takřka prosebný

výraz.

„Poslouchej pozorně. Protože to, co ti teď řeknu, nesmí umřít

se mnou.“

Muž jménem Pérez Garza už třetí den tiše seděl uprostřed tem­

noty.

Jeho očím se stále ještě nepodařilo tmě přivyknout: kolem ne­

byl ani jediný paprsek světla, kterého by se mohly chytit. Kamkoli

se podíval, tam se jeho zrak topil ve tmě jako v sirupu — a i kdyby

náhodou pronikl temnotou až tam kamsi na druhý konec, narazil by na dvanáct palců tvrzené oceli, hladké jako sklo a studené jako kámen, která ho skrývala před okolním světem.

Dýchal pomalu. Vzduch kolem něj těžkl s každou uplynulou

hodinou, ale vždy ho bylo dost na další nádech. Žaludek se mu

svíral v křečích a vyschlá kůže praskala jako rýžový papír. A tem­

nota, která ho objímala ze všech stran, se mu tlačila do spánků,

soukala za nehty a nutila se mu pod oční víčka.

Ale stále neztrácel příčetnost, stále byl při smyslech...

Dívka z popela ho sledovala němým pohledem uhelnatých

očí.

11

... inu, alespoň pokud mohl soudit.

Samozřejmě ji neviděl. Cítil ji. Měl za to, že to nějakým způ‑

sobem dělá ona, samozřejmě že to dělá ona, moc dobře víš, čeho vše‑

ho je přece schopná... Cítil, jak skrze črty černého prachu tančí

na vnitřní straně trezoru. Cítil chuť jejího popela na svých rtech.

Nebyl si přesně jistý, proč tu je. Možná nechtěla, aby byl sám.

Možná nechtěla být sama ona.

„Nemůžeš mě tu držet věčně, Dio,“ zašeptal Garza. Zvuk jeho

hlasu se mu odlepil od úst a zanikl jen o několik palců dál, jako

ve vakuu.

Zvuk potřebuje částice, aby se přenášel prostorem...

Takže... může mě vůbec slyšet? Když je mezi námi tolik nicoty?

Pak ale něco uslyšel. Něco zvenku.

Kroky.

Drhnutí kovu o kámen. A pak mužský hlas: „Tudy, Sheilo...“

Sheila...

Zní to povědomě...

„Vida, Dio,“ zamumlal Garza. „Kavalerie dorazila.“

Zvuk kroků se přiblížil a krátce nato ho dohnala jeho vlastní

ozvěna.

„PURe,“ huhlal mužský hlas zpoza dveří. „Sheilo, pojď, pomoz

mi to otevřít...“

Dívka z popela rázem zmizela a prosákla se skrze dvanáct pal­

ců oceli na opačnou stranu. Ale to už mechanismus dveří zaskří­

pal a uprostřed temnoty, která poslední tři dny vyplňovala celý

Garzův vesmír, se objevila tenká, bělostná linka. Vzápětí se pro­

trhla do záplavy mučivého, prudkého světla.

AH!

Pérez pevně zavřel oči a čekal, dokud bolest neustoupí.

A když je konečně otevřel, hleděl na postaršího holohlavé­

ho muže ve vojenské výstroji, který stál před otevřeným sejfem

a v ruce svíral nabitou zbraň.

„Vráno,“ zasyčel muž nenávistně.

12

„Agente Matthewsi,“ pozdravil Garza a přinutil ústa k úsměvu.

„Vítejte v Istanbulu.“

„... potřebuju vědět, že se to dostane k někomu, komu můžu věřit.“

Na Matthewsově tváři se na kratičký okamžik objevil takřka

prosebný výraz.

„Poslouchej pozorně. Protože to, co ti teď řeknu, nesmí umřít

se mnou.“

Stop.

Pan C natáhl ruku po orosené skleničce whiskey, která stála

na stole vedle jeho klávesnice. Nechal ji zabavit z Matthewsovy

kanceláře těsně předtím, než vyhodili celý Sirotčinec do povět­

ří. A ať už Matthewse nesnášel sebevíc, jedno mu upřít nemohl:

bourbonu rozuměl jako málokdo.

Volnou rukou se natáhl ke konzoli a zadal příkaz.

Pokračovat.

„Neboj, Bille,“ zamumlal si pod vousy. „Poslouchám...“ den první

izolace

kapitola 1

„... dámy a pánové, posloucháte Korzárský rádio a je vám

určitě totálně jasný, jaký je dnešní velký téma...“

„... samozřejmě mluvíme o Izolaci Downtownu, že jo,

takže pro ty z vás, který se teprve teď hrabou z postele

po včerejším flámu, inu, měli byste vědět, že jste se

probrali do úplně novýho světa...“

„... přesně tak, dneska v noci sestoupila do Downtownu

Radniční garda...“

„... asi netřeba připomínat, jak to vypadalo, když sem

tihle štramáci zaskočili posledně...“

„... já bych radši moc nevtipkoval, Delsine, protože

podobností s Blackoutem tady bude víc, než by se nám

asi líbilo. Do pozice generála gardy byl totiž povýšenej

Jeremy Kestrel Simmons — jo, přesně tak, notoricky

známej kapitán exekutors

kejch jednotek...“

„... samozřejmě až do včerejška, kdy mu Radnice svěřila

do rukou polovinu městský armády...“

„... pamatujete na ten výpadek v bloku C před dvěma

týdnama? Tak přesně tenhle Simmons vedl fízly proti

demonstrantům a všichni víme, jakým to skončilo

masakrem...“

„... takže jestli jste právě teď poprvý vyhlídli z okna

a divíte se, proč se po ulicích procházej hlídky v plný

polní, tak přesně proto. A to mi připomíná, Chade,

pamatuješ se na Noru Bloomovou? Jak nám asi před měsícem

říkala, že Občanský centrum vystěhovalo celej její

barák...“

„... jasně, co je s ní?“

„... tak z toho jejich baráku jsou teď kasárny.“

„Kecáš!“

„Ani trochu, a nejsou zdaleka jediný. Jak se ukázalo,

Občanský centrum v přípravách na Izolaci vyšoupávalo

lidi z domovů a ubytovávalo místo nich gardisty skoro

celej uplynulej měsíc — přímo nám všem pod nosem!“

„... to je

sick, brácho. Oukej, lidi, dáme si na chvíli

pauzu a pustíme vám nějaký

Dooven Blade

, ať máte chvilku

to zpracovat — a uslyšíme se za tři minuty padesát!“

„To uslyšíme, protože co jsme poslouchali my, nikdo

jinej zatím ani nepípnul.“

„Jo, přesně tak, lidi, vypadá to, že Korzárský rádio

je poslední svobodná stanice v celým éteru. Nemáme o tom

žádný potvrzený informace, ale vůbec bych se nedivil,

kdyby měla garda prsty i v...“

19

Nestávalo se často, že by Jason visel spoutaný řetězy nad nádrží

plnou mechanických žraloků ovládaných šíleným neonacistic­

kým vědcem.

Samozřejmě teď, když se to doopravdy dělo, už mu to zdaleka

nepřipadalo tak bizarní.

Chrmmmpff...

„Jasone,“ hlesla Jenna, připoutaná zády k němu, „jestli tady

umřeme, chci, abys věděl, že je mi to všechno vážně hrozně líto...“

Jason probodával očima doktora Niederträchtigera, který stál

u okraje nádrže, v rukou svíral dálkové ovládání od svých robo­

tických mazlíčků a pečlivě střídal záporácké monologování se zá­

chvaty maniakálního smíchu.

„... a že už vím, že jsem se chovala jako totální kráva.“

Jason sklonil hlavu k rameni a ona učinila totéž. Ucítil na tváři

horkost její líce a na spánku ho zalechtal pramínek jejích vlasů.

„Zasloužíš si někoho o tolik lepšího, než jsem já,“ špitla.

Mhmmhmm...

Poslepu nahmatal její dlaň a stiskl.

„Já vím,“ odpověděl.

Řetěz, na kterém se oba houpali nad žraločí nádrží, sebou trhl

a začal se zvolna spouštět dolů k hladině. Jenna přerývaně vy­

dechla. „Odpustíš mi to všechno, Jasone?“

Chrrrrr...

„To víš, že ano.“

„A vrátíme se k sobě a budeme spolu spát mnohem víc než

předtím?“

... pšíííííí...

„Samozřejmě. Ale nejdřív se osvobodím z těch řetězů, vezmu

tomu Němčourovi to dálkový ovládání a nakrmím jím ty jeho

plovoucí plechovky. Platí?“

„Dobrá. Ale dovol mi ještě jednu poslední otázku, prosím...“

„Cokoli, kotě.“

„Jakých zdravotních rizik musíme dbát při užívání opioidů

k tlumení bolesti pacientů?“

20

Chrrr... hm?

M‑hmm!

Jasonova hlava vystřelila vzhůru, jak ho profesorův hlas vy­

mrštil z říše snů přímo zpět do školní reality.

Profesor Goffmayer ho sledoval s obočím zdviženým vysoko

do čela. „Omlouvám se, pane Blakeu, vyrušil jsem vás snad?“

Jason se v lavici útrpně narovnal a tak nenápadně, jak to jen

šlo, si do zápěstí utřel slinu stékající mu z koutku úst. „Ne, pane,“

zamumlal a vší silou ignoroval své spolužáky, kteří s nemalou ná­

mahou dusili smích v rukávech.

„Pak mi jistě odpovíte na mou otázku,“ usmál se profesor úlis­

ně, zjevně odhodlaný nechat ho se v celé té situaci pořádně vy­

koupat. „Jakých — zdravotních — rizik...“

„Já vím, na co jste se ptal...“

„A znáte odpověď?“

Jason zabodl pohled do lavice a snažil se vytěsnit čím dál tím

hlasitější prskání a funění spolužáků kolem. „Ne, pane,“ odpově­

děl nakonec.

„Možná kdybyste nahlédl do svých poznámek...“ Profesor se

mu zvědavě podíval přes rameno. „Inu, možná ne.“

Jason rychle otáčel listy svého sešitu a do tváří se mu vehnal

ruměnec. Na pravé stránce se pod nadpisem OPIOIDY skvělo pár

líných čmáranic a nepříliš vyvedená kresba maskovaného hrdiny

bojujícího s mechanickým žralokem.

Profesor Goffmayer mu věnoval poslední ironický úsměv. „Jak­

koli rád bych strávil zbytek hodiny tím, že bych poukazoval na

vaši nekompetenci, pane Blakeu — a vězte, že mi to děláte snad až

příliš snadné —, je bohužel mou povinností věnovat se zde přede­

vším těm studentům, kteří mají alespoň nepatrnou šanci z téhle

školy nevyletět už v pololetí. Tak, panstvo, zpátky k otázce. Zná

někdo správnou odpověď?“

Jason odevzdaně padl čelem na lavici. Za běžných okolností

by si pravděpodobně neodpustil nějaké to odseknutí — tento­

krát byl ale tak vyčerpaný, že po zbytek hodiny se sotva dokázal

udržet vzhůru. Když o deset minut později večerní seminář far­ maceutiky s řinčením zvonku skončil, bez jediného slova si sba­ lil věci, podepsal se na docházkovou listinu a zmizel ze třídy tak

rychle, jak to jenom šlo.

„Nezapomeňte na svou esej, pane Blakeu,“ nesl se za ním na

chodbu profesorův hlas. „Osm normostran textu — a ilustrace

se do rozsahu nepočítají!“

Jason měl matné tušení, že někdy slyšel někoho zmiňovat se

o tom, že Goffmayer byl za války vojenský doktor. Na jeho peda­

gogických metodách rozhodně nebylo nic, co by tu domněnku

vyvracelo.

Vzal si věci ze skříňky a vydal se prázdnou chodbou směrem

k východu. Takhle navečer už ve škole zůstávala jen hrstka lidí —

povětšinou odpadlíků, kteří nestíhali látku z běžného rozvrhu,

a tak museli navštěvovat večerní semináře — a bez davu neustále

švitořících studentů, kterými se chodby hemžily přes den, dostá­

valo tohle místo zbrusu nový, depresivní nádech.

Jason vytáhl z kapsy mobil a zkontroloval čas. Šest třicet. Jen

tak tak, abych doma ještě stihnul mamku, než vyrazí do práce.

Na pozadí displeje se tetelila Jennina dokonalá tvář.

Jason si mimoděk povzdechl — a vysloužil si tak bolestivé

lupnutí v žebrech a neméně bolestivé zatahání ve stezích v mís­ tech, kde ho Supper včerejší noci během souboje v klubu Lobo­ tomy pořezal. Navzdory tomu, že Jason strávil celé ráno v kou­

pelně s jehlou, nití a tubou lékařského lepidla, o sobě rány stále

rády dávaly vědět — a navzdory všem práškům, které do sebe během dne postupně naházel, tak činily s nečekanou důrazností.

Podobně zle na tom byly hřbety jeho rukou, které si při souboji

popálil kyselinou. Před odchodem do školy si je Jason omotal

gázou, aby puchýře schoval, což mělo pochopitelně za následek

spoustu zvědavých dotazů. Spolužákům namluvil, že si ruce spá­ lil o sporák. Obě najednou.

„Ty jseš fakt debil, Blakeu,“ smáli se mu. Tolik k přátelskému

středoškolskému prostředí. Bejt hrdinou je někdy vážně kříž.

22

Jenže právě teď, když se věci měly tak, jak se měly, potřeboval

Downtown svého hrdinu víc než kdy dřív.

Měl by sis Jennu z tý tapety sundat. A dát si místo ní třeba nějakej

poster s Jackalem nebo tak něco...

Nic mi to přece nedělá! Jen si tím dokazuju, že... že to zvládám...

Cha! Jo, jasně.

Hele, tohle já nemám zapotřebí, včera v noci jsem zachránil celý

město...

... ale holku svejch snů si nabalit nedokážeš.

Jason si trpce skousl ret. „A ty,“ zamumlal si pod vousy smě­

rem ke své vlastní hlavě, „ty běž taky, pěkně prosím, do prdele.“

Dřív, když Jason vycházel ze stísněných chodeb Harringtonovy

střední lékařské na prostranství Lincolnova náměstí před školou,

obvykle cítil uvolňující pocit svobody, jako by mu někdo sejmul

z hrudi kovovou obruč. Jako by Harringtonka byla vězením, ve

kterém se musel vzdávat vší své síly a sebejistoty — a teprve když

znovu vyšel ven, zpět do svého města, byl tím, čím být chtěl. Byl

svobodný. Všemocný.

To bylo předtím, než začala Izolace.

V noci na 27. prosince roku 2052 sestoupila do Downtownu

Radniční garda a odstřihla ho od celého zbytku města nahoře, nad

Plošinou. Radnice Centra se chopila přímé kontroly nad Občan­

ským centrem Downtownu a v rozsáhlé spolupráci se všemi lokál­

ními úřady zahájila masivní humanitární akci, která měla za úkol

spasit Downtown před smrtelnou epidemií nákazy, která si den

co den vyžadovala čím dál tím víc obětí.

Alespoň tak to média propagovala v Centru.

Skutečnost ale byla o poznání jiná.

V jednom Radnice nelhala: nákaza se v posledních týdnech

opravdu horšila takřka každým dnem. Těch pár zubožených po­

zůstatků zdravotnických institucí, které Občanské centrum ještě

nestihlo rozpustit či vytunelovat, se snažilo den co den podávat

co nejpřesnější údaje o narůstajících úmrtích — místo lékařů

z nich teď byli jen bardové smrti. Obětí denně přibývalo závrat­

ným tempem. A garda opravdu nechala po celé čtvrti vystavět

desítky lékařských středisek, které Downtown tak zoufale po­

třeboval — jeho občanům je ale nezpřístupnila. Byla tu jen pro kontrolu gardistů: pro kontrolu, zda se nákaza náhodou nedo­ kázala probojovat přes vrstvy kevlaru a hi ­tech ochranné respi­

rátory v supermoderních přilbách.

Zatímco vojáci žili, obyčejní lidé umírali dál, rychleji než před­

tím. A gardisté rozhodně neměli v popisu práce s tím cokoli dělat.

Nebyli tu proto, aby pomáhali Downtownerům. Nebyli žádnými

spasiteli. Jediná nemoc, kterou měli ve městě pod Plošinou po­ tlačovat, byla touha po svobodě.

Byli tu proto, aby se ujistili, že se Downtown ve svém narůs­

tajícím zoufalství nepokusí vyškrábat nad Plošinu, tak jak se to málem stalo před třemi lety.

Když dnes Jason překročil práh své školy, obruč kolem hru­

di nepovolila, jak tomu bývalo jindy. Svírala ho dál, poutala ho

a dusila stejně tak, jako mučila jeho město.

Cestu na stanici D­dráhy si o pár bloků protáhl, aby se mohl pro­

jít kolem Křišťálové třídy. To tedy nebylo její pravé jméno — pů­

vodně se jmenovala po nějakém Pattersonovi, který nejspíš kdysi

udělal něco, o čem Jason v životě neslyšel —, ale dnes už jí nikdo

neřekl jinak než Křišťálová. To kvůli všem těm žárovkám.

Právě tady Radniční garda před třemi lety zastavila Blackout

řítící se směrem k Cháronovi — a směrem k Plošině. To tady

armáda zaklekla s RF ­ARy v rukou a spustila palbu, která trvala

celou noc. A když skončila střelba, skončil i Blackout.

Bylo to nejblíž, co se kdy Downtown dostal ke svobodě. Nej­

blíž, co kdy jeho lidé byli ke slunci. A když už málem cítili jeho pa­

prsky na konečcích prstů, Centrum je pokosilo jako trávu na poli.

Odklízení těl zůstalo na místních. Bylo jich příliš mnoho na

spálení, a tak se těla nakládala do vozů, odvážela nad Propadlo

a házela do hlubiny pod městem. A o pouhý týden později už

24

bylo všechno jako dřív a Downtown byl připravený na celé po­

vstání zapomenout — dokud se v ulicích kolem Pattersonovy

ulice nezačaly objevovat lampiony zavěšené na telefonních drá­

tech mezi domy.

Lampiony se jmény těch, kteří padli pod palbou gardistů.

Během několika dní už osvětlovaly celou čtvrť. A pak kdosi

přes noc vysypal po celé ulici snad vagon prasklých žárovek. Sama

nesvítila ani jedna z nich, ale ve světle lampionů zářily všechny.

Nikdo neprotestoval. Nikdo si nestěžoval. Z Pattersonovy

ulice se stala Křišťálová třída, a aniž musel kdokoli cokoli říkat,

celý Downtown věděl, že vstoupit do ní by znamenalo zneuctít

památku těch, kteří tu při Blackoutu položili život. Stal se z ní

pomník, do kterého nikdo nevkročil už celé tři roky.

Až dodnes.

Prvního gardistu Jason minul ani ne blok od školy. Tady, v hor­

ním Downtownu, jich bylo relativně hodně: vojáci navlečení v čer­

ných kombinézách s kevlarovými pláty, ochrannými přilbami na­

sazenými na hlavách a s výraznými žlutými páskami omotanými

kolem pravých paží tu patrolovali takřka na každém rohu. Víc než

o opravdové hlídky šlo ale o demonstraci síly. Procházeli po uli­

cích v oddílech po dvou až třech, v dlaních svírali nablýskané RF­

­ARy a až na pár výjimečných případů se do křížku s Down townery

prakticky nepouštěli.

Ale hlouběji v Downtownu, ve spodních ulicích, kde bylo

světlo vzácnější a nákaza častější, tam to bylo horší.

Jen za první den garda ve spodních patrech města pozatýkala

téměř sto padesát lidí, kteří „představovali závažné bezpečnostní

riziko“. Většinou šlo o lidi s napojením na bývalý Blackout nebo

ty, kteří byli propuštěni z vazby Občanského centra před Váno­

cemi, po Loovickově vraždě; zkrátka o kohokoli, z koho měla

Radnice strach, že by mohl vyvolat nové povstání.

Veřejná média o většině těchto únosů mlčela. Občanské cen­

trum takřka ze dne na den vykastrovalo všechny rádiové i tele­

vizní zpravodajské programy, které v Downtownu běžely — ať už

25

výměnou personálu, nebo sabotáží vysílačů, po kterých by se je­

jich signál mohl vyšplhat až nad Plošinu. Poslední svobodné vy­

sílání v celém Downtownu tak zosobňovala hrstka studentských

rádií — a nebylo pochyb, že i o ty se garda brzy postará.1 Z Inter­

­Spaceu se zničehonic stala nejdůležitější platforma pro svobodné

sdílení informací o útlaku, kterým garda Downtown dusila. Kde­

komu ale bylo jasné, že i to musí časem ustat — a že každý, kdo si

na Inter ­Spaceu dovolí vyjádřit svůj názor na Izolaci, se s každým

odklepnutým slovem posouvá blíž a blíž do hledáčku gardistů.

A tak když garda převzala Downtown, odpor se nedostavil.

Ještě před měsícem se kvůli Loovickově razii strhla na Vítěz­

né třídě demonstrace, kterou musela policie utopit v krvi. Ale

dnes už se žluté pásky a výhružně cvakající zbraně postaraly o to,

aby se z Downtownerů staly mlčenlivé korálky na počítadle osu­

du celého města.

Když dnes dopoledne došlo v bloku F013 ke tříhodinovému

výpadku elektřiny, garda nehnula ani prstem. Mrtvých bylo té­

měř sto. Mezi některými se šuškalo, že to nebyla náhoda.

Kromě šuškání ale lidé nedělali nic.

A Jason si vlastně nebyl jistý, kým pohrdá víc. Jestli gardou,

která je sem přišla zadusit — nebo Downtownery, kteří si to ne­

chávají líbit.

Zbabělci.

Jsme pitomý zbabělci.

1 „(...) Podíváme­li se na celou situaci zpětně, je poněkud ironické, že právě

z přespříliš ambiciózních školních projektů se během Izolace staly ty nejspoleh­

livější zdroje informací v Downtownu. Takzvané Korzárské rádio bratrů Cor­

tézových fungovalo už necelé dva roky předtím coby školní rozhlasová stanice,

s příchodem Radniční gardy do Downtownu se ale oba chlapci rozhodli využít

svého technického zázemí — a samozřejmě i toho, že je Občanské centrum před

samým započetím Izolace nepovažovalo za hrozbu — ke spuštění ilegální radio­

stanice se středním dosahem, která měla občany zpravovat o jednání vojáků ve

městě pod Plošinou. Samozřejmě, něco takového jim nemohlo projít bez po­

všimnutí.“ ( J. Garnett, Ze tmy do světla — Izolace a Downtownské povstání, 2057)

26

Obešel roh a zastavil se na začátku Křišťálové třídy. Na jejím

druhém konci viděl dvojici gardistů, která právě pomocí dlouhých

dřevěných tyčí sundávala poslední z lampionů v ohybu ulice. Sly­

šel, že to prý dělají. Ale chtěl se přesvědčit na vlastní oči.

Když Gerald Shaw vytáhl v čele Blackoutu do útoku proti ce­

lému Centru Attiona City, bylo Jasonovi sotva šestnáct. A možná

byl tehdy ještě příliš mladý, aby tomu doopravdy rozuměl, ale i tak

chápal, přinejmenším do jisté míry, že ten den se psala historie.

A on u toho nebyl.

Poslechl svou matku, která ho plačtivým hlasem po telefonu

prosila, aby se vrátil domů. Toho večera, místo aby se přidal k Sha­

wovu průvodu, zamířil se svěšenou hlavou na stanici D­dráhy

a dokola si opakoval, že je to tak správně. Že je jenom malý kluk.

Že tyhle bitvy musí bojovat jiní. Že pojede domů, obejme svoji

matku a budou se spolu dívat na zprávy z bezpečí obývacího po­

koje, protože on přece není — žádný — hrdina.

O tři roky později, na den přesně, ho skupinka 3Souls na téže

stanici D­dráhy hodila do kolejiště pod přijíždějící vlak. A jeho

město mu ukázalo, jak šeredně se tehdy mýlil.

„Mami, proč je sundávaj?“

Jason se ohlédl po hlase malé holčičky, která kolem něj pro­

cházela ručku v ruce své maminky. Ta se teď nervózně ošila, když

ji dohnala povinnost onu komplikovanou situaci vysvětlit dítěti,

které ještě zkrátka nebylo schopné pojímat konflikty takového

rozsahu.

„Už tam visely hodně dlouho, zlato,“ vymáčkla se matka na­

konec. „Třeba tam teď pověsí zase něco nového...“

Ztratily se z doslechu. Jason mlčky sledoval gardisty na dru­

hém konci třídy.

Zdálo se, že jeden z nich i na tu dálku zachytil jeho pohled.

Pak se jeho hlava v lesklé přilbě zvrátila dozadu a podívala se na

poslední řadu lampionů zavěšených nad kobercem rozkutále­

ných žárovek. Pak zpátky na Jasona. Vykročil vpřed a...

K ŘU P.

27

Jason ten zvuk slyšel bezpečně a zřetelně, jako by mu zazněl

přímo u ucha.

Gardista shlédl k zemi na rozšlápnutou žárovku a zaváhal. Pak

se obrátil na kolegu a vyměnil si s ním několik slov.

A jako jeden muž se otočili a zmizeli za ohybem třídy.

Jason se hořce zašklebil. Pak si přetáhl kapuci přes hlavu a do

uší si nasadil sluchátka. Pokusil se naladit Korzárské rádio, ale

uvítal ho jen statický šum. Mlčej už celý odpoledne...

Otočil se ke Křišťálové zády, vyrazil ulicí zpět a brzy se znovu

vnořil se do davu lidí hemžících se na hlavní třídě. Dříve to bylo

jako vrhat se do divoké řeky. Dnes mu bylo, jako kdyby se nazad

převrátil do zamrzlého jezera.

Gerald Shaw byl mrtvý. Blackout byl mrtvý. A celý Downtown

byl na cestě za nimi. Jason si nedělal iluze, že by na tom účast

jeho šestnáctiletého já tehdy na Pochodu měla šanci něco změnit,

ale...

Ale on tam tehdy ani nebyl. Ani nebojoval.

Byl připraven bojovat teď.

Nad hlavou mu s šelestem proletěla černá vrána a usadila se

na písmeno N v neonovém nápisu Šťastný nový rok 2053!, který

se klenul přes ulici.

Už za pět dní...

Ptáci byli v Downtownu vzácní, ale tenhle Jasona nijak neroz­

rušil. Moc dobře věděl, odkud letí. Načechral si peří pod křídly,

trhavě zakroutil hlavičkou a střídavě jedním a druhým okem Ja­

sona sledoval, jak se prodírá davem.

Měl pravdu, pomyslel si Jason hořce a vzpomínal na to, co mu

Vrána řekl během jejich prvního setkání. Jen nás tu zavřou, jako

žáby do hrnce, přiklopí pokličku a přitopí pod ohněm. Dokud se tu

neuvaříme ve vlastní šťávě.

S povzdechem si sáhl pod mikinu a přetáhl si přes ústa roušku,

tak jako to měli všichni ostatní.

Ještě nikdy si nepřipadal ve svém městě tak osaměle.

28

„Hej, ehm... pani mámo?“

„Co je, vole? Co tak kuňkáš?“

„Totiž, eh... Kudy do červený čtvrti, pani mámo?“

Gilmore se zašklebila, stejně jako pokaždé, když tu frázi sly­

šela. Vždyť tomu klukovi nemůže bejt ani patnáct...

„Čím můžu posloužit?“

„Chci... P­potřebuju... trojku ketaminu.“

„Dvě stě pade.“

„T­tolik?!“

„I se slevou pro nováčky.“ Gilmore vytáhla z kapsy obnošené

sportovní bundy tři sáčky s bílým práškem a vtiskla je chlapci do

ruky. Nato natáhla druhou dlaň a nechala si do ní vložit svazek

ušmudlaných bankovek. „No co tak okouníš? Padej odsud,“ po­

poháněla ho. „Další bude zase zítra!“

Gilmore si olízla párátky propiercingované rty a posadila se

na kontejner přitisknutý ke zdi ulice. Pohodlně se o zeď opřela

a už už chtěla začít listovat v zelených bankovkách, když vtom

ucítila za sebou, ve zdi, jakýsi pohyb.

„A pro mě bys něco neměla?“

Zmateně vzhlédla vzhůru. Na požárním schodišti nad kon­

tejnerem seděla postava s kapucí přes hlavu, se zády chráněnými

páteřákem, předloktími omotanými bandážemi a s tváří skry­

tou pod maskou s plynovým filtrem a velkými zrcadlovými očni­

cemi.

„Wow,“ vydechla Gilmore.

„No, to rozhodně neslýchám často,“ uznala postava.

„Ty jseš... Wow, no tak to je krutý,“ breptala Gilmore a ve tváři

se jí zračil takřka pobožný výraz. „Ty jseš... jseš skutečnej!“

Dawner se přehoupl přes zábradlí schodiště a seskočil do ulič­

ky před Gilmore.

„Velice,“ potvrdil. „A ty budeš Gilmore. Ještě jsme neměli tu

čest, ale vypadá to, že už jsi o mně slyšela.“

„Jenom... No ty — vole, myslela jsem, že jsou to povídačky.

No to je náhul.“ Gilmore si roztřesenou rukou vložila svazeček

bankovek do bundy a zašátrala ve druhé kapse po posledním ze

svých balíčků. „Tos... To sis jako fakticky přišel pro fet?“

„Ne,“ řekl Dawner rozhodně a přistoupil ke Gilmore blíž. „Ne, nepřišel, a když už jsme u toho...“ Bleskurychlým pohybem vy­

táhl Gilmore z kapsy svazek dolarovek. „... já tenhle byznys zrov­

na kdovíjak nepodporuju.“

„Hej!“ Gilmore po svých penězích pohotově chňapla, Dawner ji ale bleskově zachytil ruku v zápěstí.

„Ani to nezkoušej,“ zavrčel. Tón jeho hlasu se rázem změnil,

teď už to nebyla nezávazná konverzace — teď už to bylo varování.

„Nerad ubližuju holkám. Ale moc dobře vím, že na tebe si chlapi

musej dávat bacha. Málokterá dealerka se může chlubit vraždou

ve svým trestním rejstříku.“

„Nebylo mi patnáct,“ odsekla Gilmore a pokoušela se mu vy­

trhnout. „Takže se to nepočítá.“

„Já to počítám.“ Pohled zrcadlových očí mu padl na tetování na jejím odhaleném předloktí. „Ale, ale...“

„Pusť...!“

Pustil a Gilmore odklopýtala zpátky k popelnici. „Vo co ti

de?!“ vyjela na něj.

„Jsi hodně daleko od svýho obvyklýho revíru, Gilmore,“ kon­ statoval Dawner prostě. „To už ti feťáci na Éčku začali lízt na nervy?“

„J ­jak o mně tohle všechno víš?!“

„Znal jsem se s tvým šéfem. To se o mně Empiric nikdy ne­ zmínil?“

„Empi...“ Hlas se jí vytratil v polovině slova. „Já... já dělám na volný noze...“

Dawner udělal krok vpřed a Gilmore poplašeně couvla. Zády

narazila na popelnici.

„Řeknu to úplně jednoduše,“ pronesl Dawner klidným, a přes­

to zlověstným tónem. „Nechci ti ubližovat, pokud nebudu mu­

set. Ale nemám čas se tu s tebou dohadovat celý den. Takže bejt

tebou, spolupracuju. Jinak to ještě bude hodně, hodně ošklivý.“

30

Ozvalo se dvojí zaskřípění a dvě prudké rány. Gilmore se roz­

hlédla a zjistila, že ulička je v obou směrech přehrazená těžkými kovovými vraty a... Hej... Co tady dělaj vrata...?

„Vím, žes pracovala pro Empirica,“ pokračoval mezitím Daw­

ner nerušeně. „Vím, žes pro něj lákala smažky na dépéčko, a to

znamená, že víš i o Doserovi.“ Cukla sebou, když to jméno usly­

šela. „A já chci vědět, co se s ním stalo.“

„D­doser... Já ale...“

„Mluv, Gilmore. Hned.“

„Doser je p­pasé,“ vykoktala. „Sebrali ho federálové při šťáře

v Lobotomy. Prej i tys s tím měl co dělat,“ mrskla po něm takřka

ublíženým pohledem. „Prej tam byli i exekutoři, a jestli fakt jo, tak to má Doser natuty dávno spočítaný.“

Dawnerova maska si ji změřila nedůvěřivým pohledem.

„Doser měl pod palcem celý Impérium. Ovládal polovinu blo­ ků v centrálním Downtownu. Taková organizace přece nezmizí přes noc, ne, pokud se někdo hodně nesnaží...“

„Říkám pravdu, vážně!“

Natáhl se k ní. „Ukaž mi tu ruku.“

Okamžitě schovala pravačku za zády. „N­ne...“

„Dělej,“ zasyčel.

Nedobrovolně postoupila o krok vpřed a vyhrnula si rukáv

k lokti. Na zápěstí se jí skvěla ploška čerstvě se hojící tkáně.

„To nevypadá jako profesionální práce,“ zamumlal Dawner. Na­ to jí vyhrnul rukáv ještě výš a zvědavě si prohlížel nově vyhlížející tetování, stále přikryté igelitovou fólií, které měla výše na paži.

Gilmore zpupně zdvihla bradu.

„Když se potápí loď, krysy prchají první,“ zamumlal Dawner.

Gilmore bolestivě sykla, když palcem přejel přes tetování králov­

ské koruny.

La Corona Negra. Mafie nechvalně proslulé Vévodkyně, královny

zločinu ve východních blocích Downtownu.

Zřejmě si rozšiřuje území...

„Tak na volné noze, říkáš? Mně tohle přijde jako patronát...“

31

Vytrhla se mu. „Bylo to teď, nebo nikdy,“ odsekla.

Dawner vydechl a z filtru masky se ozvalo děsivé zafunění. „Tak

o co jde, Gilmore. Mluv.“

Vzdorovitě nafoukla tváře. „Už brzo to přijde,“ ujistila ho. „A až

to přijde, bude to fakticky zlý. S Doserem ze hry se Impérium roz­

padá na kusy. Celej centrální Downtown je teď k mání a Vévod­

kyně ho chce, celej, do posledního drobečku, celý město pod Plo­

šinou, a kdokoli z Impéria se jí postaví na odpor...“ Nechala to

tvrzení okamžik viset ve vzduchu. „Je to válka. Do píči, regulér­

ní válka, přímo tady v ulicích, o každej pitomej blok, na každým

rohu každý ulice, kterou chce Vévodkyně pro sebe. Možná sis za­

tím nevšim. Ale všimneš si. Teď už to bude jenom horší.“

Dawner si založil ruce na hrudi. „A tebe nechala jen tak pře­

běhnout?“

„Ne jenom tak... Měla jsem v Coroně známou. Jednu z ratas,

která dělala pro Empirica...“

„Ratas?“

„Ty jseš fakt mimo, že jo?“

„Gilmore...“ zavrčel výhružně.

Protočila panenky. „Jsou to špehové Corony, který Vévodkyně

podstrkovala Doserovi do Impéria celý roky, aby ho pro ni špeho­

vali. A teď je využívá k lovení těch, který by jí chtěli dělat problémy.

Já měla kliku. S tou svojí jsem se skamarádila.“ Uhnula pohledem

k zemi. „Vévodkyně tohle plánovala celý roky, chápeš?“

Dawner zavrtěl hlavou. „Tu šťáru v Lobotomy ale vedla po­

licie...“

„Ty jseš fakt naivka, ty vole,“ vyprskla Gilmore hořce. „Kola­

borovala. Prej to spískala s fízlama dohromady. Aby vyštípali Do­

sera z Downtownu. Bude to teď pro ně jednodušší, až se budou

chtít vyřídit navzájem...“

„... a až na to dojde, poběžíš zase práskat fízlům, Gilmore, je

to tak?“

Bojovně zaprskala. „Polib si!“ odsekla. „Vévodkyně potřebo­

vala informátory z Impéria — a já potřebuju její...“

32

Zarazila se.

Hm?

„Její co...?“

„Její...“

Její...

„... ochranu?“ dokončil za ni Dawner.

Gilmore si trpce skousla ret.

„Před čím?“ dorážel Dawner dál. „Sakra, Gilmore, vždyť já se

ti tu snažím pomoct!“

„Jo, to teda vidím...“

„Tak co ti hrozí, že se před tím musíš schovávat Vévodkyni pod

sukni?“

Když konečně promluvila, sebejistá maska přidrzlé holky z uli­

ce jí už definitivně stékala z tváří jako řasenka po probrečené noci.

„Jenom dneska,“ řekla roztřeseně, „zmizelo pět mejch kámošů

z Doserovy sítě. A říká se, že jich mizí mnohem víc. Někdo je...

Někdo nás chce dostat pryč z ulic, všechny dealery a sběrače, kte­

rý s ním dělali na tom velkým projektu. Někdo, kdo sakra dobře ví,

kdo jsme a kde nás najít.“

Někdo zevnitř...

Nebo seshora.

„Gilmore, poslouchej... Byl Doser špička pyramidy? Neslyše­

las někdy o někom, kdo by měl na povel dokonce i jeho?“

Gilmore tiše polkla.

„O někom jménem Krysař?“ zdůraznil Dawner.

Zavrtěla hlavou.

Jason se pod maskou zamračil.

„Fajn,“ povzdechl si a otočil se k odchodu. „Dík za pokec.“

„Hej!“

„Hm?“

„Máš moje prachy!“

„Jo,“ přikývl Dawner, zamával ruličkou pomačkaných banko­

vek mezi prsty a pokračoval v chůzi.

„Ty... ty mě okrádáš?!“

33

„Ne. Zabavuju je.“

Rozčileně rozhodila rukama. „To... to snad není možný!“ za­

ječela, když konečně našla správná slova. „Nemůžu uvěřit, že jsem

tě... Myslela jsem, že jseš hrdina!“ zakřičela na něj. „Že jseš na

naší straně!“

Dawner se nezastavil.

„... a ty jseš přitom stejnej parchant, jako ty fízlové seshora!“

Škubl sebou. Ale nezastavil se.

O půl hodiny později se Jason vyšplhal po jednom ze starých tele­

grafních nosníků na širokou odpadní rouru, která se táhla podél

terasy bytového bloku přímo nad Zeilem, hlavní třídou celého

bloku. Posadil se na ni tak pohodlně, jak to jenom šlo, a chvíli

shlížel na davy proudící pod ním: na masu s kinetickou silou la­

viny a průtokem pětatřiceti hříšných duší za sekundu.

Pak ze záhybů mikiny vytáhl svazek pomuchlaných bankovek

a s povzdechem jím začal listovat.

Tušil, co by řekl Vrána. Věděl, co by na to řekla jeho matka.

A věděl, jak moc by jim teď tyhle peníze mohly pomoct.

Možná jen polovinu... Nebo příští várku... Beztak nevěděla nic,

co by mi jakkoli pomohlo, aspoň by to celý nebyla úplná ztráta času...

Třeba bych ji mohl sledovat a...

Jasone!

Takřka zarmouceně vydechl. Jak chceš od lidí očekávat velký

věci, když si sám plánuješ spanilý nájezdy na místní dealery?

Jak chceš inspirovat lidi, když jim sám nebudeš inspirací?

A s tou myšlenkou si nasadil Dawnerovu masku na tvář, opa­

trně se vyškrábal na nohy, strhl ze svazku gumičku, rozhodil ban­

kovky do vzduchu pod sebe a sledoval, jak se snášejí k zemi jako

zelené papírové vločky.

Když první z nich zavadila jednomu z chodců o čelo, zasta­

vil se. O chvíli později už stáli všichni, dav se srazil jako auta na

nečekané červené a za pár okamžiků už všichni zírali vzhůru na

chumelenici zelených poukázek na o něco snesitelnější existenci.

34

A pak se všichni najednou ohlédli směrem k rohu ulice, kde

stála tříčlenná hlídka Radniční gardy.

Muži se žlutými páskami přes paže si sklopili hledí přileb a vy­

kročili vpřed.

Každý muž i každá žena v ulici, jeden jako druhý, si popotáhli

ochranné roušky až ke kořenům nosů a nehybně čekali, dokud

i ta poslední z bankovek nedopadla na zem.

A pak, jako by jim startér vystřelil na signál, vykročili znovu

každý svým směrem, zadupávajíce dolarovky do země jednu za

druhou.

Jeden z vojáků poklepal svým kolegům na ramena a ukázal

vzhůru, na jednu z odpadních rour klenoucí se nad ulicí.

Jason mohl zmizet dřív, než by vůbec stihli zvednout hlavy.

Ale nechtěl. Stál na místě pevně jako socha a trpělivě opětoval

jejich pohled.

Chtěl, aby viděli jeho masku.

Chtěl, aby věděli, že ode dneška jsou ve válce.

Když gardisté pochopili, že se nikam nechystá, vydali pár roz­

kazů do svých vysílaček. Během několika následujících minut dav

procházející třídou pod Jasonem stále řídl a řídl, až jí prošel i ten

poslední člověk — a na Zeilu najednou nezbyl nikdo jiný než tři

gardisté se samopaly kolem krků, zvědavě vzhlížející k maskova­

nému chlapci stojícímu na odpadní rouře nad nimi. Sem tam se

pár náhodných pozorovatelů objevilo v oknech domů kolem; vět­

šina z nich ale raději opět zmizela za zataženými žaluziemi.

Jason si celou dobu pečlivě prohlížel jejich zbraně a vybavení.

Odhadoval své šance.

Gardisté mezi sebou prohodili několik posledních slov. A pak,

aniž se snažili své úvahy jakkoli delegovat Jasonovi, se jeden z nich

chopil svého RF ­ARu, zapřel si pažbu o rameno a přiložil líci k mí­

řidlům.

Tak fajn.

Jason se zachytil jedné z menších trubek nad svojí hlavou, aby

snadněji udržel balanc, a dupl.

35

Zrezivělý spodek odpadní roury se utrhl a na hlavy gardistů

se vyvalily hektolitry splašků.

„BACHA!“

„ÁÁÁH!“

„DO PRDELE!“

„MŮJ FILTR, KURVAFIX, MÁM TO VŠUDE!“

Jasona se zmocnil upřímný smích, zatímco sledoval, jak sebou

vojáci plácají v kališti z odpadu a výkalů a jak si při snaze sundat si

helmy zapatlávají svá doposud pečlivě nablýskaná hledí.

Ale dal si pozor, aby byl tou dobou, kdy se gardisté vzpama­

tují, už dávno pryč.

V tu chvíli se — poprvé za celý den — cítil jako vítěz. Ač­

koli moc dobře věděl, jak malicherné vítězství to ve skutečnosti

bylo.

Zastávky D­dráhy páchly zatuchlinou a paranoiou.

Vedro ve stanicích se každému cestujícímu vždy postaralo

o řádný tepelný šok. Samozřejmě, i při obyčejných pochůzkách

po Downtownu mohl člověk narazit na překvapivé teplotní roz­

díly — slunce se do většiny čtvrti nedostalo, jak byl den dlouhý,

a tak byl prakticky celý vnitřní Downtown vytápěn zbytkovým

teplem z takřka všudypřítomných továren, které ho rozváděly po

okolních blocích a udržovaly tak ve městě jakžtakž přijatelnou

teplotu. Většina Downtownerů proto měla v hlavě vyrytou jakou­

si „tepelnou mapku“ a věděla, do kterých bloků a ulic může cho­

dit i v zimě a ve kterých mohl naopak člověk snadno umrznout,

pokud se na výpravu do „ledových zón“ dostatečně nepřipravil.

Ve stanicích D­dráhy ale teplota díky strojovnám kolem tu­

nelů stoupala klidně ke třiceti stupňům, zatímco venku během

zimních měsíců klesala pod nulu. Jason často vídával cestující,

kteří přicházeli vybaveni podomácku vyrobenými obojky s háč­

ky, aby si mohli věšet kabáty na krk a nenosit je během dlouhých

cest v rukou — jakkoli komicky to možná zprvu vypadalo, brzy

se z toho stal běžný zvyk.

36

Jason raději venku mrzl v mikině.

I teď si jen otřel pot, kterým se mu okamžitě po vstupu do úz­

kých chodeb stanice orosilo čelo, a mikinu si nechal na sobě, za­

tímco lidé kolem něj se horečně svlékali. Všechny teplé svršky šly

dolů — všechny, až na roušky. Jízda metrem nikdy nebyla příjem­

nou záležitostí. Teď se z ní stala noční můra každého cestujícího.

Klaustrofobické prostory, sterilní kachličkové stěny a doruda roz­

pálení spolucestující v chirurgických rouškách nikomu v nadějích

na útěk před nákazou nijak zvlášť nepřidávali.

Jason se poslušně zařadil do fronty před turnikety a přemýšlel,

do kterého vlaku na nástupišti nastoupí.

Domů na Riggedshire?

Nebo do Zahrad?

Projel legitkou snímačem a nechal se vpustit na peron. Na své

kartě už dávno neměl žádný kredit — ovládání metra bylo ostatně

vůbec jedním z prvních triků, který se naučil. Ale tentokrát bylo

něco... jinak.

Kdykoli předtím procházel turniketem, displej se rozsvítil

a místo běžné zprávy „Dostatečný kredit — VSTUPTE“ ho přístroj

pozdravil.

Dobré ráno, Jasone.

Dobré ráno, Attiono.

To vše se změnilo minulý týden.

Schopnosti mu zůstaly.

Ale ona byla pryč.

Ne, ne pryč, jen... nepřítomná?

Jason to slovy nedokázal vysvětlit a byl by překvapený, kdyby

to někdo jiný — snad Vrána — zvládl. Stále mohl tvarovat město,

jak se mu jen zlíbilo...

Zas si tak nefandi, stačí jedna dvě ulice a jseš vyřízenej.

... ale už neslyšel její hlas, ne tak jako dřív. Necítil její přítom­

nost, netetelila se mu v hlavě, nesledovala ho, jak prochází jejími

ulicemi.

Copak je vážně... pryč?

37

Do stanice dorazily vlaky z obou dvou směrů. Otevřely dveře,

pohltily několik desítek cestujících a... čekaly, ačkoli už jen na­

bíraly zpoždění.

Čekaly na Jasona.

Mohl bych jet domů. Měl bych jet domů. Mamka na mě čeká...

Ale...

Maska Dawnera ho skrz batoh pálila mezi lopatkami.

Na střechu prvního vagonu dosedla černá vrána.

Jason nastoupil.

Směr: Zahrady.

Západka okna cvakla a Dawner se protáhl dovnitř skrovného bytu

ve spodním Downtownu. Zatuchlý vzduch se chtivě vyvalil ven

a výměnou poslal do místnosti dost „čerstvého“ vzduchu na to,

aby se v ní dalo alespoň trochu dýchat.

Dawner se rozhlédl po zšeřelém obývacím pokoji a hledal ně­

jaké známky života. Šum zurčící vody ho nasměroval ke koupelně.

Vrznutí dveří zaniklo v pleskání kapek o keramické dno sprcho­

vého koutu. Otevřel dveře a do obývacího pokoje se nahrnula ob­

laka páry.

„Přišel jsem na návštěvu, Empiricu,“ zachraptěl Dawner a le­

žérně se opřel o zárubeň dveří, pohled zabodnutý do siluety se­

dící ve sprše za plastovým závěsem.

Neodpověděla.

„Musíme si promluvit. Zkus spolupracovat a možná ti tento­

krát ani nebudu muset vyhrožovat lámáním končetin.“ Jason se

v obleku nepohodlně zavrtěl: v oblacích horké páry se mu děla­

lo nepříjemně horko a mlžily se mu očnice masky. Přejel si prsty

v rukavicích po sklíčkách, ale jenom si je o to víc zapatlal.

Sakra, to je pitomý...

„Řekl bych, že je načase, abys mi vyklopil všechno o tom

svém zaměstnavateli,“ pokračoval nicméně sebejistým tónem.

38

„O Krysařovi. Hm? Víš, o kom mluvím? Takže na sebe koukej

něco hodit a postavit na kafe, bude to dlouhej... hej? Poslou­

cháš mě vůbec?“

Napůl slepý překročil práh koupelny a nataženou rukou tápal

v prostoru před sebou. Empiric stále seděl na dně sprchy a ne­

hnul se ani o píď.

Tehdy to Jasonovi došlo.

Strhl závěs stranou a jen tak tak sebou nešvihl na kachličky,

když poplašeně uskočil nazad.

Mastičkářovo tělo leželo na dně sprchového koutu, zhrouce­

né v křeči, úplně nahé a zarudlé. Kůži měl pokrytou puchýři, oči

zvrácené do lebky byly napůl vyplavené. Kolem těla ve víru tekou­

cí vody tančilo několik různobarevných pilulek a zbytky obsahu

jeho žaludku, které ještě voda nestihla odnést do výlevky.

Do prdele...

Jason překonal potřebu zvracet, natáhl se a vypnul sprchu. Ko­

houtek byl otočený úplně doleva, ale proud vody byl přinejlepším

vlažný — stále ještě však netekla studená. A ta pára všude kolem...

Muselo se to stát před chvílí...

Ale nebylo pochyb, že pro Empirica už bylo pozdě.

Do hajzlu, Jasone, co to sakra...

Mysli přeci.

Strhl si masku, aby viděl kolem sebe a mohl pořádně dýchat.

Opřel se o kachličkovou zeď. Bál se, že mu brzy selžou nohy.

Otevřel okno do studené ulice a nechal páru, ať se vyvalí z kou­

pelny ven. Pak už nebyl problém spatřit odhalený úkryt ve stěně

za shozeným zrcadlem. Všude kolem se válely desítky označených

i neoznačených tub a lahviček a zbytky roztržených igelitových

sáčků. Umyvadlo pokrýval vodou nasáklý metakokain.

Tohle nebyla jen tak nějaká zlatá rána.

Jason se pohledem vrátil zpět k Empiricovu tělu.

Narval do sebe úplně všechno, co měl.

Ležel tam, tělo zkroucené a znetvořené jako špatně zachovalá

mumie.

39

Do hajzlu, Jasone, do hajzlu...

Díval se na něj, neschopný odtrhnout oči, a nemohl se zba­

vit dojmu, že někdo právě změnil pravidla hry, aniž se mu o tom

obtěžoval zmínit.

Tři stanice před konečnou většina cestujících vystoupila na posled­

ní přestup. Zbytek se úlevně rozesadil po uvolněných sedačkách

a koutkem oka sledoval vyzáblého černošského mladíka, ve kte­

rém mohl každý místní na první pohled rozeznat pouličního uměl­

ce. Stáhl si kšiltovku z čela, šálu z úst, pod nohy si složil prastaré ste­

reo a sepjal dlaně v bezprstých rukavicích nad pohublým břichem,

zatímco začal šišlat svůj připravený a časem prověřený projev.

„Dob ­bwé o­o ­powedne, miwostivý dámy a pánowé...“

Jason ho znal od vidění. Jeho úvodní řeč by mohl odrecitovat

slovo od slova spolu s ním a nejspíš i s klidem uvádět celé jeho

představení. Nevěnoval mu tedy valnou pozornost a místo toho

nenápadně nahlížel přes rameno cestujícímu na vedlejší sedačce,

který v rukou svíral svou přenosnou konzoli s posledním vydá­

ním D‑Diggestu2.

„... těfké časy, ktewými si fichni musíme pwojít...“

Jason by rozhodně nečekal, že by kdy v D‑Diggestu našel jakou­

koli zprávu hodnou jeho pozornosti, natožpak teď, po začátku

2 „(...) Při střízlivém pohledu na obsah, který deník D‑Diggest svým čtená­

řům nabízí, musí snad každému člověku, který zvládne chytit vidličku za správ­

ný konec, vytanout na mysli otázka: ‚Proč by někdo vůbec četl periodikum tak

očividně nízkých informačních i produkčních kvalit?‘ Odpověď je bolestivě pro­

stá: je zadarmo. Svým způsobem dokázala redakce D‑Diggestu něco, čemu bych

ještě před rokem zarputile odmítal věřit: že navzdory všem iluzím, které o sobě

máme, a všem lžím, které sami sobě namlouváme, je každý jeden a půltý z nás

schopný s výrazem lobotomika hltat každý špatně natištěný řádek, každou do

očí bijící politickou propagandu a každý inzerát na vysokokalorické instantní

bagely, které redaktorům vydělávají na inkoust, dokud nám šedá kůra mozková

nepoteče slznými kanálky — a to jen proto, že za nic z toho nemusíme dát ani

cent.“ ( J. Garnett, nikdy nezveřejněno)

40

Izolace. Vzhledem k tomu, že byl zdarma, měl D‑Dig gest odbyt

převyšující i ty nejpopulárnější bulvární plátky a jako takový ho

muselo mít Občanské centrum na prvním místě v seznamu mé­

dií, na které si teď potřebovalo pořádně došlápnout. Tentokrát

ho však cosi v koutku jeho zorného pole upoutalo: nenápadný

titulek s rozmazanou fotografií v levém spodním rohu displeje.

Mladý člen klanu At’hiaka nalezen mrtvý dvojicí urbexerů v části

odvodňovacích kanálů, které se přezdívá Ďáblova jímka...

Mrtvému chlapci na fotografii nebylo vidět do tváře, ale Jaso­

novi bylo okamžitě jasné, o koho jde. Popis seděl.

Tetovaný na většině povrchu těla... abnormálně svalnatý... zjiz‑

vená tvář... a plíce plné splaškové vody...

Jason naprázdno polkl.

Supper.

„... pwosím, ufijte si mowi fou a utwaťte dwobák pwo sestwu

chudáka, ktewá potwebuje vafi pomoc...“

Mladík hodil kšiltovku do uličky mezi sedačky, pustil na ste­

reu ohraný beat, vyšvihl se na jedno z madel a začal provádět cosi

mezi akrobatickým tancem u tyče a pouličním breakdance.

Jason zběžně přelétl pohledem obsah článku. Občanské cen­

trum zjevně usoudilo, že šlo o nezdařenou iniciaci do komunity

městských divochů.

Pitomci.

Tolik tetování na sobě mohou mít jen vysoce postavení členové kme‑

ne. Tenhle už měl iniciaci dávno za sebou. A Supper by se určitě jen

tak neutopil ve stokách... Kdepak. To nebyla žádná tragická nehoda.

Brzdy vlaku zahvízdaly, beat vycházející ze sterea utichl. Mla­

dík dokončil své představení.

„Děkuju, díky vám fem,“ odpovídal neexistujícímu potlesku

a shýbal se pro prázdnou čepici.

Nakolik si ceníte svého úsměvu, dokončoval za něj Jason v du­

chu, nakolik jsem vám dnes ukrátil dlouhou chvíli a zpestřil den, to‑

lik drobáků mi můžete dát. A když ne dnes, možná zítra či pozítří.

Vždyť všichni máme těžké časy, tak Bůh s vámi a...

Chlapec ale neříkal nic. Dlouze, tiše hleděl na prázdné dno

své prodrbané čepice. A pak to Jason uslyšel, takové to tiché, le­ houčké křupnutí, jako když zlomíte párátko mezi prsty, a...

„Bůh vás zatwať...“ vydechl chlapec a bez dalšího slova vystou­

pil z vagonu, zatímco zbytek cestujících vytrvale zíral do svých konzolí a na špičky svých bot.

Jasonovi se udělalo zle od žaludku. Ale ne kvůli showmanovi,

který právě vystupoval z vagonu s prázdnou kšiltovkou.

Zbavuje se jich, utvrzoval se Jason v podezření, které v něm

během celého dne rostlo čím dál tím silněji. Jednoho po druhém, každého, kdo měl s tím kšeftováním s orgány něco společného. Zba‑

vuje se všech.

Ta šedá eminence v pozadí.

K r y s a ř.

Zahrady měly být původně jednou z nejkrásnějších čtvrtí v ce­

lém Downtownu. To tedy samozřejmě neznamenalo mnoho, ale

stále to bylo na hony vzdálené tomu, čím byly Zahrady dnes. Ta­ hle čtvrť jako magnet přitahovala vše, co v Downtownu přežilo

svou záruční lhůtu. Domy, ulice, celé bloky se topily pod nánosy karoserií vyřazených vozidel, rozbitých kusů nábytku a nespočtu

dalších věcí, jejichž příběhy i smysl dávno odvál čas.

Když Jason vystoupil ze zašlé stanice D­dráhy na povrch, vrá­

na usazená na nedaleké pouliční lampě jako na hřadu hlasitě za­ krákala. Nato roztáhla křídla a rozletěla se jednou z ulic přímo do labyrintu skládky. Jason vyrazil za ní.

Vrána na něj čekal pohodlně usazený na něčem, co se zdálo

být vrcholem stavebního jeřábu, jehož torzo bylo zjevně dávno

pohřbené pod masou skládky.

„Už jsem málem nedoufal, že se ukážeš,“ řekl a nechal černé­

ho ptáka, ať mu přistane na předloktí. „Určitě nebudeš mamince

chybět?“

„Sklapni,“ odsekl Jason. „Jsem tu, tak se dejme do práce. Máš

něco?“

„Překvapení.“ Posunul si klobouk tak, aby se mohl Jasonovi po­

dívat přímo do očí, a kývl k pergamenově žluté složce, která mu

ležela v klíně. „Ale ty první. Neproseděls celej den ve škole, že ne?“

Jason ho zpražil suchopárným pohledem, který — jak ales­

poň doufal — dával