načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Krkonošská pohádka - Božena Šimková

Krkonošská pohádka
-15%
sleva

Kniha: Krkonošská pohádka
Autor:

Příběhy o hezké, ale hubaté Anče, jejím milém Kubovi, nenasytném a nepřejícím Trautenberkovi a spravedlivém Krakonoši, který nenechá žádnou sousedovu podlost bez potrestání, Zná ... (celý popis)


hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011-10-12
Počet stran: 188
Rozměr: 195 x 255 mm
Úprava: 181 stran : barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Motto 1.
Spolupracovali: fotografie František Němec
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788072465798
EAN: 9788072465798
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběhy o hezké, ale hubaté Anče, jejím milém Kubovi, nenasytném a nepřejícím Trautenberkovi a spravedlivém Krakonoši, který nenechá žádnou sousedovu podlost bez potrestání, Zná snad každý z televizní obrazovky. Předlohou pro oblíbené večerníčky byly pohádky Boženy Šimkové.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Krkonošská pohádka Krkonošská pohádka
Šimková Božena
Cena: 98 Kč
Krkonošská pohádka Krkonošská pohádka
Šimková Božena, Poloczek Bronislav, Maciuchová Hana, Satoranský Jaroslav
Cena: 284 Kč
Krkonošská pohádka 3 Krkonošská pohádka 3
Šimková Božena
Cena: 98 Kč
Krkonošská pohádka Krkonošská pohádka
Šimková Božena
Cena: 197 Kč
Krkonošská pohádka 2 Krkonošská pohádka 2
Šimková Božena
Cena: 98 Kč
Zákazníci kupující knihu "Krkonošská pohádka" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JJaakk cchhttěěll TTrraauutteennbbeerrkk

ssoojjččíí ppeeřřííččkkoo

To jednou pozval štěpanický baron Trautenberka na hon. A bylo u Trautenberkaboží dopuštění. Anče lítala jako hadr na holi, Kuba leštil holínky, že se blejskaly jakjizerský tůně, když do nich svítí měsíček, hajný promazával flinty a Trautenberk se

parádil, natřásal, nafukoval a komandoval jako na vojně.

„Kubo – obouvat! Anče – kabát! Hajnej – klobouk!“

Hajný skočil k věšáku pro parádní klobouk s jezevčí štětkou, ještě ho ofoukl, aby na něm nebylo ani prášku, a když jej s poníženým pěkně prosím, milostpane,podal Trautenberkovi, ten jenom vyvalil oči a zařval:

„Kde je sojčí peříčko?“

Všichni leknutím ztichli – on když Trautenberk zařve, třesou se i šindele nastřeše – až Anče, dopálená z toho kunýrování, vyjela:

„Jakpak to máme vědět? My klobouk nenosíme!“

Chytla za kliku, že půjde po svým, od rána jí práce stála kvůli milostpánověfintění, ale Trautenberk dupe a křičí: „Stát! To peříčko se musí najít!“

Pán poručí, čeládka musí udělat, ať už si o tom myslí, co chce. Hledali podvěšákem, na skříni i za skříní, hajný sundal i obraz Trautenberkova milostdědečka – co kdyby tam peříčko zalítlo – ale nikde nic. Až Kuba si vzpomněl, že jestli jeneodfoukl ten velkej vítr, jak tenkrát Krakonoš poslal psí počasí.

„Milostpane, to tak bude,“ chytil se toho hajnej, „vždyť to bylo boží dopuštění, a co takový pírko potřebuje...“

Aby se Trautenberk nepamatoval, jak všichni honili klobouk po dvoře a jak on se z toho psího počasí málem ukejchal k smrti. A za všechno může Krakonoš! A on, pán z Trautenberka, aby jel na ten slavnej hon bez sojčího peříčka, všem pro smích, sobě pro ostudu.

25


„Kubo, hajnej, mažte do Krakonošova a střelte jeho sojku. Ta má peří, že mi jebude závidět sám štěpanickej baron.“

Anče spráskla ruce:

„Milostpane, máte rozum, rozházet si to s Krakonošem kvůli parádě?“

„Ono by možná stačilo pírko z našeho kohouta,“ řekl Kuba, protože se munechtělo lítat po horách za sojkou a taky měl strach z Krakonoše. On Krakonoš je sice pán hor, ale cejtění má lidský, a když ho chytne zlost nad nějakým neřádstvem,povídejte mu, že to nařídil Trautenberk.

Ale Trautenberk, když si něco umane, pár koňů s ním nehne, i kdyby o ně bičiště přerazil.

„Mlčet! Běžet! Než se prospím, ať jste tady s peříčkem!“ Svalil se do křesla a Kuba s hajným – co jim zbývalo – vzali flintu, a než si to Anče srovnala v hlavě, byli za humnama. Smejčila po sednici a všechno jí padalo z ruky. Že jim neřekla, ať sojku vyplaší... Aby ji tak doopravdy zastřelili... Krakonoš je takovej hodnej, udělající, a sojku má na hlídání, kdepak by sám stačil na celý hora...

Nedalo jí to – mrkne na Trautenberka, ten chrápe, jako když prkna řeže –poadla vlňák a rovnou ke Krakonošovu.

Běhá z paseky na paseku, od smrku k modřínu, oči si může vykoukat, krkvykroutit, ale sojka nikde.

„Sojko, sojkóóóó...“

Nic. Jen veverka se houpe na smrkovém třásňoví a lasička jako blesk mizí v díře.

„Že oni ji už chytili?“

A vtom ji zahlídla: na bukové větvi, spí, chudinka, asi měla těžkou službu.

„Sojko, sojko, slyšíš?! Honem leť pryč, chtějí tě střelit Trautenberkovi napeříčko...“

Sojka otevřela jedno oko, pak druhé, zavrtěla se na větvi a zase jí oči spadly.

„Kšá, kšá, uleť...!“

Ale sojka nic, spí a neslyší, a kdyby i slyšela, copak by rozuměla? Marná sláva, musím za Krakonošem.

26


Běžela Anče lesem, drápala se po kopcích, přeskakovala kameny a potůčky, ažkonečně našla Krakonoše v jeho zahrádce. Zrovna sbíral měsíční jahody, měl jich tam

na kousku jako větší dlaň nejmíň věrtel.

„Jemnostpane Krakonoši,“ křičí Anče, sotva dechu popadá, ale pak se zarazila, jestli to není velká dovolenost vyrušovat Krakonoše z práce, a taky, že zapomněla pozdravit.

Ale Krakonoš zvedl hlavu a usmál se.

„Copak, Aničko, snad mi nehoníš vítr po horách?“

Dodalo jí to kuráže, vydýchla se, nadýchla a už není k zastavení:

„Uctivé pozdravení, jemnostpane Krakonoši, račte odpustit, že vás meškám, ale milostpán poslal mýho Kubu a hajnýho, aby střelili vaši sojku kvůli peříčku, ženemá co na parádní klobouk, když má jet na hon. Kuba za nic nemůže, ale mně je tý sojky líto, kvůli panský parádě připravit o život takovýho ptáčka pěknýho,oučinlivýho..., tak kdybyste ji ráčil někam schovat, aby ji nenašli, protože jinač by se mohl hajnej třeba i trefit.“

Poslouchá Krakonoš, mračí se jako bouřkový mrak, v očích zlé ohníčky, ale když vidí tu Ančinu starostlivost a lítost, usmál se nanovo:

„Děkuju pěkně za vyřízení a tady máš od cesty.“ A podal jí kytičku jahod: „Osojku se neboj, já si ji ohlídám.“

Anče se zapýřila jako májový červánek; to z radosti, že je sojka v bezpečí, a taky, že si Kubíček nerozhněvá Krakonoše, ale nejvíc za tu kytičku. Kdopak jí kdy něco takovýho dal? Jednou Kuba, jenže to měla svátek, a teď sám Krakonoš, jen tak, z dobroty srdce...

„Uctivě děkuju, jemnostpane Krakonoši, to nemuselo bejt, to já ráda, on je k nám jemnostpán taky moc hodnej...“

Řekla by mu toho ještě víc, ona taková příležitost se hned tak nenatrefí, alecoak je čas na vejklady, když sojce běží o život? Však Krakonoš už se taky zvedl, vzal hůl, ale ještě řekl:

„Ty jahody, Aničko, si nech na doma...“ A byl pryč.

Kdyby Anče nedržela v ruce kytičku, sama by nevěřila, že mluvila se samotným Krakonošem.

27


Zatím hajný s Kubou – utrmácení, uhromovaní, oči vykoukané, krkyvykroucené, ploužili se cestami necestami, ale po sojce jako by se háj slehl a hora zavřely. Až najednou – Kuba zatřepe hlavou, jestli nemá vidění – na bukové větvi sojka,hlavičku pod křídlem, a spí.

„Hajnej... tááám!“

Hajný by raději sojku neviděl, protože kdyby ji neviděl, nemohl by ji střelit, a teď mu srdce usedá jen z toho pomyšlení. Kubovi je taky všelijak..., a to mu ještě Anče vycinká, ona je duše soucitná a srdce spravedlivé, ale co naplat – pán je zase pán.

„Hajnej!“ napadlo Kubu, „vždyť my ji nemusíme střílet, my ji chytnem,donesem milostpánovi, on si vyškubne peříčko a spánembohem. A třeba to Krakonoš ani nepozná...“

Hajný si samou radostí musel sednout na pařez.

„Kubo, ty seš hlava! Zastřelit... vždyť by to byl hřích...“

Rozhodnuto – uděláno!

Plížili se k buku, zlehýnka našlapovali, aby ani lísteček nezašustil, kamíneknezaskřípěl... má ta sojka spaní, vždyť by ji mohl ukrást i s tím bukem, šeptal hajný, ale Kuba – ještě ji nemáme, kdoví, jestli to jen tak nedělá a v poslední chvíli – frrr!

Ale ne. Už ji Kuba drží mezi dlaněmi, už hajný prostírá na zem šátek, už ji doněho zavázali na dva uzle a upalují, jako by jim za patama hořelo. Co kdyby sojkazačala křičet a slyšel ji Krakonoš...

Anče přiběhla domů, div si nezpívala. On když člověk ze sebe setřepe starost a vyžene ouzkost, hned se v něm udělá místo pro písničku. Kytičku od Krakonoše dala do okna mezi muškáty a rozmarýnu, shodila vlňák, uvázala zástěru a už jí v rukou hrají hrnce a rendlíky, vařečky a kvedlíky, Kubíček přijde jistě hladový asamá zlost, a na to je nejlepší dobře se najíst. Aby se držel, až bude milostpánkraválovat kvůli peříčku. Kampak asi Krakonoš schoval sojku? A jak si tak vzpomněla, přijde jí kouknout z okna a očím nevěří: hajný s Kubou metou přes dvůr, jako by je honil rarášek, a Kuba... Co to nese v tom hajnýho šátku?

Mankote, že ona doběhla ke Krakonošovi pozdě a oni chudinku sojku přece jen zastřelili? Už už chtěla vyběhnout za nimi, ale pak se zastyděla. Krakonoš řekl, že si sojku ohlídá, a na jeho slově stojí odjakživa celý Krkonoše. V tom šátku majíbeztak houby – václavky...

28



Jenže, když mají houby, nemají sojku. A co milostpán? Aby tak Kubíčka vyhnal ze služby...

Anče však darmo nemá za kmotru ponikelskou bábu kořenářku, o které jdejedna řeč, že je nad všechny doktory a prej se s ní chodí radit i sám Krakonoš. A od kmotry Anče ví, že na neklidný spaní a prudkou zlost je nejlepší mák, však kmotra dává i kozám odvar z makovin, když začnou na jaře střečkovat.

Udělám Kubovi škubánky s mákem a milostpánovi makový koláč! řekla si Anče a hned se jí ulevilo. A už jí ruce kmitají, jen aby bylo navařeno a napečeno, než se strhne panské hromobití, protože když pán hromuje, chudák je samá boule.

A to už Kuba s hajným, udýchaní, jak běželi celou cestu až z Krakonošova,kleou na dveře pánovy sednice. Div ty dveře nevylítly z pantů, jak je rozrazil sám Trautenberk.

„Himllaudóndonrvetr, kde se couráte? Třikrát jsem se prospal, třikrát probudil a peříčko nikde. Kvůli vám zmeškám hon.“

To je něco na Kubu. Ulítaný, hladový, a ještě si dát líbit takovýhle přivítání.

„Račte odpustit, milostpane, ale ona KRAKONOŠOVA sojka nesedá na vaší hrušce.“

„Tak tak,“ hajnému div hlava neupadne, jak horlivě přikyvuje, „museli jsme přes půl Krakonošova a potichu, abychom ji chytili živou...“

„Živou?“ nechápe Trautenberk. „A proč?“

Teď zas nechápe Kuba, jak může být někdo tak zabedněný.

„Vyberete si peříčko, vyškubnete a pustíte sojku zpátky.“

„On je to moc krásnej ptáček,“ přidává se hajný a pomrkává, jak se mu nad tou sojkou udělalo vlhko v očích, „škubnutí ani neucítí a peříčko za chvilku doroste...“

S tímhle na Trautenberka. „To zrovna, aby žalovala Krakonošovi.“ Inu, každý hádá podle své planety...

„Když jste ji nestřelili, tak ji zaříznete. A hned!“

Chudáci Kuba a hajnej, jako by měli zaříznout je! Ke všemu se sojka v uzlíkurozkřičela, křídly tloukla, že ji Kuba sotva udržel.

„Bude to?“ houkl Trautenberk.

„Ra-ra-ráčejí odpustit, milostpane,“ koktal ze samého rozčilení hajnej, „to jánemůžu, ještě tak střelit, čistou ránu, ale zaříznout... Kdyby snad Kuba...“

30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist