načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Křížem krážem Evropou - Miloslava Rýznarová

Křížem krážem Evropou

Elektronická kniha: Křížem krážem Evropou
Autor:

Kniha je souborem povídek o cestách za poznáváním památek, zajímavostí a kultury v různých zemích Evropy, které autorka navštívila v dřívější i současné době. Jednotlivé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 185
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2239-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je souborem povídek o cestách za poznáváním památek, zajímavostí a kultury v různých zemích Evropy, které autorka navštívila v dřívější i současné době. Jednotlivé povídky publikovala na předních turistických internetových stránkách.

Zařazeno v kategoriích
Miloslava Rýznarová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Miloslava Rýznarová

Křížem krážem Evropou


3

ZPACKANÁ DOVOLENÁ U BERLÍNSKÝCH JEZER

Se známými jsme si naplánovali týdenní dovolenou k berlínským jezerům.

Doslova nás „ukecal“ manželův kamarád, který tam kdysi byl a pěl o nich

chválu...Říkal, že je tam krásná, čistá vodička a že bychom zamířili na východní

stranu, kde jsou jezera propojena řekou Sprévou. Informoval nás, že tam jsou

borovicové lesy, jež krásně voní, klídek v kempu od všeho ruchu, zkrátka

krásné prostředí. A tak už jen představa toho místa a oddechu v tichu lesa a

jezer nám dodávala patřičný elán na cestu.

Bylo rozhodnuto, že pojedeme vozem našich známých, jež ho měli novější než

my a tudíž v lepším stavu, než bylo naše starší autíčko.

Je to již dost dávno, můj příběh se dá nazvat, jak se dnes s oblibou říká – retro!

Dnes, když o tom píši a vzpomínám na tehdejší dobu, tak se musím už jen

smát, jak jsme tehdy dopadli.

Den „D“ se blížil, a tak jsme se pečlivě připravovali. Dovolenou jsme mínili

strávit pod stany, ne někde v hotelu, abychom si užili, jak se patří, tamější

přírody a taky koupání a v některém kempu, kde není velká návštěvnost. A

spát ještě k tomu ve stanech v borovicovém lese, protože jsme byli ještě mladí,

to byla pro nás pohádka, jen už když jsme si to představovali, natož, až bychom

to uskutečnili a byli v reálu...

Měli jsme ale v hlavě kolotoč myšlenek, jestli se nám vydaří počasí, neboť u

nás v Čechách v té době, kdy jsme mínili jet na dovolenou, nebylo zrovna

hezky. Bylo chladno, sem tam drobně poprchávalo, sluníčko se kamsi stále

schovávalo, a tak nám nedávalo naději, že se nám na dovolené bude dařit. Ale

řekli jsme si, je to od nás daleko, tak tam bude jistě líp...

Vyráželi jsme s konzervami, paštikami, nějaký ten sýr k tomu a tvrdý salám.

Tak, jak se kdysi cestovalo, a někdo cestuje i dnes...Přibalili chleba, pití a také

si vyměnili i nějakou tu marku, abychom si v Německu doplnili naše zásoby,

nebo si koupili něco domů.


4

A vyrazili jsme!

Pršelo! A pršelo stále po celou cestu, jak jsme míjeli hranici s NDR. Tu jsme

přejeli a frčeli dál...Nějak se nám to vůbec nechtělo líbit. Nezdálo se, že by se

počasí umoudřilo a vysvitlo aspoň z části sluníčko. Byli jsme na cestě, tak jsme

jen doufali, že až dorazíme do cíle, bude líp.

Jenže najednou náš známý – Štefan, jenž řídil vůz, se začal nějak divně

rozhlížet, což nevěstilo nic dobrého, protože za chvíli poznamenal, že jsme asi

zabloudili a sjeli z trasy. Takže jsme zamířili k chodníku a čekali ve voze kvůli

dešti, kdy se objeví nějaký chodec, a upřesnil nám, kdeže to vlastně jsme a

kudy máme jet dál k našemu cíli.

Objevila se paní, a tak Štefan, ač uměl německy, požádal mého muže, který

německy zas neuměl, aby vystoupil z vozu, protože seděl v autě na straně

chodníku a zeptal se té paní, kudy máme jet na Berlín. Řekl mu to německy,

aby to přesně tak té paní opakoval. Manžel jí to opakoval, ale tak, že mu vůbec

nerozuměla a on zase nerozuměl jí, co mu říkala. Takže musel Štefan nakonec

vystoupit z auta a jít se zeptat sám. On se domluvil krásně. Navíc nám ještě

referoval, že si paní myslela, že můj muž je francouz, a tak že mu nerozuměla.

No, nasmáli jsme se ve voze dost, až to mému muži nebylo milé, neboť to bylo

na jeho úkor.

A tak jsem si z něj po dlouhá léta dělala legraci, při případné debatě s přáteli,

že umí bezvadně francouzsky.

Po dobrém nasměrování jsme otočili auto a jeli směr Berlín! My totiž mířili

předtím k Lipsku. Nějak Štefan přehlédl směrovky a my ostatní ve voze

nedávali pozor. Nechávali jsme to na něm, protože tu již byl, a tak jsme se

kochali, byť v dešti, okolním, pro nás neznámým krajem.

Ještě než jsme dojeli na místo určení, tak jsme zastavili a posvačili ve voze.

Pořád pršelo...K večeru jsme dorazili na místo. Jeli jsme stále v dešti, pršelo

docela fest. V kempu jsme si na určeném místě postavili stany. Byli jsme děsně

otrávení a mysleli na to, jak bude dál...

Ráno nás rozhodilo to, že i přes podlážku, kterou jsme měli ve stanu, se do něj

dostala přes noc voda, jak do našeho, tak do Štefanova a byli jsme

v mokru...Vlastně to mokro nás pomaloučku a polehoučku probouzelo do

dalšího dne. Sem tam jsme cítili na sobě vlhkost, spacáky byly mokré taky a i

věci, které jsme si vzali z auta do stanu. To bylo nadělení, se kterým jsme

nepočítali.


5

V takovémto počasí jsme tedy nemínili trávit dovolenou. To nemělo cenu. To

bychom si leda nabalili pořádnou chřipku a o tu jsme neměli zájem. Tak jsme

se rozhodli, že se sbalíme a podíváme se aspoň po Berlíně, když už jsme urazili

tak dalekou cestu.

Jiřka, Štefanova žena, navrhla, že bychom si mohli koupit hliníkové nádobí,

které tehdy bylo v kurzu, každý ho sháněl a v Německu, které tehdy bylo ještě

rozdělené na východní a západní, bylo oproti našemu velmi levné. Takže jsme

„vlezli“ do prvního obchodního domu, který jsme viděli a začali si prohlížet

zboží. Měli jsme malou tašku, tak jsme si ještě koupili síťovku z bužírky a do ní

jsme si dali nádobí. Obě dvě jsme si koupily několik hrnců a kastrolů různých

velikostí i s pokličkami. A měly z toho velikou radost. Tašky nosili naši chlapi a

s nimi jsme zašli do dalšího obchodu, podívat se ještě po jiném zboží.

Jenže nastal problém a to velký!

Mého muže zastavil v obchodě pracovník s tím, kde vzal tu síťovku, protože je

tam zřejmě také prodávali. A protože můj muž německy neuměl, a já tehdy

jsem taky ještě neuměla říci ani ťuk, tak k nám přišel Štefan, aby nám pomohl

v domluvě. Z jeho řeči vysvitlo to, že ten pracovník nařkl mého muže, že tašku

u nich ukradl. Což byla pro něj nehorázná potupa a taky lež, protože jsme si ji

do obchodu přinesli odjinud. A tak Štefan pracně vysvětloval, že jsme s ní přišli

i s tím nádobím a vysvětlil mu, kde jsme ji zakoupili. Naštěstí tam hliníkové

nádobí, co jsme si přinesli do obchodu, neprodávali. Zkrátka můj muž byl na

mrtvici, navíc vzácný typ člověka, který by si nikdy nic a nikde nevzal, ač by

měl k tomu příležitost. V tomhle on byl skutečně velice poctivý, ač měl zase

jiné záporné vlastnosti. Ale kdo je nemá...A ještě k tomu byl policajt, a tak se

tak naštval, že už o další chození po Berlínu neměl zájem. A protože stále

pršelo, a my jsme deštníky neměli, tak jsme bloumali chvíli po ulici a

přemýšleli co dál...Co v tomto počasí, kdy déšť nemá konce, dělat?

Počasí na dovolenou se nám zkrátka nevydařilo, a tak jsme se rozhodli, že

ukončíme náš pobyt, pakliže se vůbec pobytem daly nazvat 2 dny, které jsme

strávily v Německu i s jízdou.

Nasedli jsme všichni do vozu, můj muž naštvaný na nejvyšší míru a zahořklý

už vůbec někdy do Německa jet, ač jsme s naším městem s Německem

sousedily, a jeli jsme domů.

Já ale do Německa jezdila dál, jako mnoho našich dalších občanů nakupovat

tehdy výborné uzeniny, kterých měli nespočetně druhů oproti nám, dobré

masíčko, droby, likéry, čokolády a další jiné potraviny, které u nás nebyly

vůbec k dostání, anebo velmi spoře. A když jsem dovezla domů různé

pochoutky z uzenin, které byly opravdu chuťově vynikající, tak si můj muž


6

nikdy nic ze zásady nevzal a neochutnal. Takový měl odpor k věcem

z Německa po incidentu v obchodě v Berlíně.

Jezdila jsem se známými, anebo i sama do Žitavy na grilovaná kuřátka doGril

baru, ke kterým jsme si dávali hranolky nebo zelný salát a chléb. Neservírovali

jen čtvrtku, ale celou polovinu kuřete, za pakatel ceny. Byla to vyloženě

lahůdka, na kterou dodnes vzpomínáme, jak jsme se za pár korun dobře

najedli. V tehdejší době byl zákaz převážení z NDR různého zboží, třeba obuvi,

povlečení, záclon a různých jiných věcí. Samozřejmě že se to i risklo a zboží se

koupilo. A buď to vyšlo, že nás na celnici neprohlíželi, anebo když nás vyhmátli

a zboží odebrali, tak nám vystavili potvrzení s tím, že nám peníze vrátí oproti

tomuto potvrzení v té prodejně, kde jsme ho zakoupili. Boty se tam kupovali

tak, že jsme si doma nazuli staré, které jsme mohli s lehkým srdcem vyhodit v

Německu a tam nazuli nově zakoupené, trochu je zaprášili zeminou, po

případě zablátili, jestliže jsme objevili někde kaluž, aby se z nich setřel glanc

novosti, a se sevřeným zadkem jsme mířili k hranici a čekali, jak to

dopadne...Toto naaranžování dopadlo většinou dobře. Horší bylo, když se boty

převážely volně v tašce, zarachané až vespod pod nákupem a na hranici

z německé strany se objevila celňačka. To bylo pak zle. Ty byly většinou přísné,

až komisní. I když chyba byla na naší straně.

Jednou za mnou přijela teta z Karlových Varů a chtěla se podívat do Německa.

Tak jsem s ní jela. Byla chtivá všeho, co viděla, neboť potraviny měli jiné, než

se dali koupit u nás. Byla zkrátka jak v Jiříkově vidění...Ptala se mě taky na

boty, které si chtěla koupit. Tak jsem jí řekla, že je na ně zákaz a že je to na

ní...No, nakonec si je nekoupila, bála se. Ale já to riskla a koupila si je. A na

hranici byla celňačka – Němka, a už od pohledu docela nepříjemná. Dopadlo to

špatně. Boty mě vyhmátla, vystavila mi sice potvrzení, že mě peníze – tehdy

marky, vrátí na prodejně, kde jsem je zakoupila, ale protože jsem měla rizikové

těhotenství, tak jsem se na to vykašlala a marky jsem oželela. Byla to moje

chyba. Teta byla nakonec ráda, že si je nekoupila, protože by litovala vydaných

peněz.

To je taková nyní už úsměvná vzpomínka na tehdejší dobu...

Po letech se změnila situace v Německu, které se sloučilo. A jak jsme my kdysi

jezdili nakupovat do Německa za levný peníz, tak zase Němci jezdili teď k nám

se dobře a levně najíst. Nebylo jediného víkendu, aby člověk neslyšel

v restauracích nebo někde v obchodech mluvit německy. Zkrátka jak jsme my

kdysi jezdili nakupovat k nim, tak oni zase jezdili teď k nám...


7

A tak jsem svým vyprávěním s trochou zážitků, odbočila od původního

vyprávění o našem plánovaném výletě k berlínským jezerům.

Zkrátka jsme jeli domů z Berlína stále v dešti a o berlínských jezerech, a

dovolené u nich, jsme si mohli nechat jen zdát. Už jsme se k nim ale nikdy

znovu nevypravili.


8

BULHARSKO – DOVOLENÁ OD ROH

Ač už každý jezdil sem tam do ciziny, my jsme se tam s mužem mimo zpackané

jízdy k berlínským jezerům, která byla trochu dál od našich hranic, ještě

nedostali. U manžela zavedli v zaměstnání ROH, a tak přišel jednou domů

s tím, že bychom mohli jet na dovolenou do Bulharska. On by to měl s velkou

slevou, a já jako příslušník rodiny bych si musela více doplatit. A tak jsme

neváhali a přihlásili se. Udělali jsme dobře, protože další rok ROH u nich již

zase zrušili a tím pádem se už žádné zájezdy nekonaly.

S námi se přihlásil i jeho kolega se ženou, se kterými jsme se přátelili, a tak to

bylo fajn, nebyli jsme sami na tu dalekou jízdu.

Naše dovolená byla v Albeně, tehdy ještě ne úplně vybudované. V dnešní době

je to již krásné lázeňské městečko. Tehdy v době našeho pobytu tomu tak

zdaleka ještě nebylo. Jezdilo se ponejvíce na Zlaté Písky. Možná i proto cena

zájezdu do Albeny nebyla tak vysoká. Nevěděli jsme, co nás čeká, jaké to tam

bude, jestli vůbec budeme spokojeni a nebudeme nadávat, kam jsme se to

vydali...Ubytovaní jsme byli v dvoulůžkových chatkách, což bylo fajn.

Do Bulharska jsme letěli letadlem. Byli jsme tam za 2 hodiny. Toho letu jsme se

nejvíc báli, neboť jsme letěli poprvé, a tak jsme nevěděli, co to obnáší. Letuška

nás podělila cucavými bonbony, snad i pytlíky tam byly, kdyby se někomu

zvedl žaludek, to už ale nevím. Ale nebylo nám nic a to bylo hlavní.

Cesta, vlastně let byl krátký, přistáli jsme, a kdybych si hlavu lámala, nevím jak,

už si nevzpomínám, na jakém letišti. Odtud nás odvezly autobusy na místo

určení.

Napřed nás ubytovali a hned se o nás postarali s občerstvením a také

zařazením, kam budeme chodit na jídlo. Informovali nás, kdy se bude podávat

jídlo, v kterou hodinu, abychom byli vždy v tuto dobu na svých místech.

Průvodce, který s námi jel a staral se o nás, nám ještě nastínil, jaký bude

program v ten který den, a kdo bude mít zájem se přihlásit na zájezd, který se

konal během naší dovolené do Varny, Burgasu a Nesebaru.


9

To bylo zatím vše v první den našeho příjezdu.

My, celí natěšení, že konečně uvidíme Černé moře a ještě k tomu, když jsme

byli u něj vůbec poprvé, jsme si řekli, že musíme ochutnat vodu, zda je

opravdu slaná, jak se o ní mluví...Byla!!! Smočili jsme si prst a olízli ho!

Připadali jsme si jak malé děti, které dostanou první hračku. No co, byli jsme

tam poprvé...Co byste chtěli od Čecháčků, kteří neměli dříve možnost se

podívat „za hranice všedních dní“...

Tak jsme se pomalu zaklimatizovali, koupali se v moři, opalovali se a váleli se

na písčitých plážích. Hledali jsme mušle, zkrátka si užívali dovolenkových dní.

Prohlédli jsme si celé letovisko, které se stále budovalo.

Co jídla se týká, bylo velmi chutné a bylo ho dost, ani jsme ho kolikrát nemohli

sníst, jak byly velké porce.

Jednou jsme měli k večeři rizoto z „hub“. Tedy já si to myslela, protože

vzhledově to tak vypadalo. Chuťově na jazyku jsem to typla taky tak, bylo to

slizké, jako houba. A chutnalo mně to, bylo to dobré. Ale vrtalo mně hlavou,

kolik těch hub asi muselo být pro tolik lidí? A kde je pěstovali? Přece na ně

nechodili někam do lesů...A lidí tam bylo mraky, protože to jsme nebyli jen

z našeho letadla, ale takové čtyři turnusy dohromady.

Pak jsem se to dozvěděla druhý den...To nebyly houby, ale mušle – slávky,

které jsem viděla přichytnuté zespoda na molech. No teda, tohle kdybych

věděla, tak jsem to vůbec nejedla, zvedl by se mi žaludek, neboť já si tyhle

všelijaké mořské „potvory“ ošklivím a nic takového bych nevzala do pusy. Ale

přežila jsem to v pohodě a vícekrát jsme je již neměli.

Dny ubíhaly a nám se blížil výlet do Varny, Burgasu a Nesebaru. Odjeli jsme na

celý den brzo ráno a večer se vraceli.

Ve Varně jsme navštívili mořské akvárium, což byla úžasná podívaná. Chodili

jsme a chodili a nemohli utrhnout oči od té podívané, kdy se nám přímo před

očima za sklem obřího akvária proháněla mimo ryb a různých mořských

živočichů i všelijaká „monstra“. Ale také jsme si prohlédli spoustu historických

památek ve městě, neboť Varna je největší město na pobřeží Černého moře

s asi 320 tisíci obyvatel v dnešní době. Tehdy jich bylo o mnoho méně.

Navštívili jsme i přístav, viděli připlouvající a odplouvající lodě a dívali se do

nekonečných dálek...Po prohlídce jsme autobusem pokračovali dál do

Burgasu.


10

Město Burgas leží v nejzápadnějším místě Burgaského zálivu a obklopují ho tři

jezera. Kdysi neslo jiný název a bylo to malé římské městečko, které bylo

vojenskou kolonií. V dnešní době tu žije asi okolo 230 tisíc obyvatel.

V tehdejších dobách jich bylo o hodně méně.

Nachází se tu mnoho kostelů a také historické muzeum, kde je velmi bohatá

sbírka artefaktů z dávných antických kolonií. Je tu také zajímavá zvláštnost, a

sice to, že se tu pláže vyznačují černým pískem, který má zvláštní léčivé

účinky. Takovéto pláže jsem viděla později na jednom z Liparských ostrůvků u

Sicílie. Nepůsobily na mě ale zvlášť dobrým dojmem, neboť po koupeli v moři,

když se písek přichytil na mokré tělo, si člověk připadal špinavý. Ale zase brzo

teplem popadal z těla dolů...

V Burgasu jsme se zaměřili také na nákup dárkových předmětů a také něco

pro naše potěšení na památku domů. Zaujaly mě tam dřevěné kazety všech

možných velikostí a tvarů, ale i jiné výrobky, ryté, s různými ornamenty a

malované. Nemohla jsem od nich utrhnout oči, a tak jsem vybírala a nevěděla,

kterou věc si dříve koupit. Pokoupila jsem toho dost s tím, že některé věci

poslouží jako dárek někomu z rodiny. Naši známí, kteří s námi jeli, se zase

rozhlíželi po koženém saku, které si odtud chtěli přivézt a které tu bylo o

hodně levnější než tehdy u nás. Koupili ho a pak měli dilema, jak ho převést

přes hranice, protože se nesměly některé věci převážet.

Takže jsme dobře pokoupili, každý to, co chtěl a nasedli opět do autobusu a

vydali se k Nesebaru...

Nesebar je jednou z nejoblíbenějších destinací v Bulharsku. Leží na skalnatém

poloostrově západního pobřeží Černého moře. Patří k nejstarším městům

v Evropě, neboť jeho historie je stará přes 9000 let. Město se nemohlo

rozrůstat pro omezenost prostoru na poloostrově a tím si uchovalo svoji

starobylost. Je tu velké množství kostelů z různých období bulharských dějin,

což zaujme zvláště milovníky památek a historie.

Město je od Burgasu vzdáleno okolo 25 kilometrů a od Varny asi okolo 100

km. Dnes už patří do Seznamu památek UNESCO, ale za naší návštěvy to tak

ještě nebylo.

Náš výlet se chýlil ke konci...

Ač neradi, nasedli jsme do autobusu a vydali se na zpáteční cestu. I když to byl

krásný výlet a shlédli jsme ve třech městech spoustu památek a zajímavostí,

přece jen to na nás zanechalo stopu. Byli jsme již docela unavení. A tak jsme se

hned po večeři osprchovali a šli do svých chatek zalehnout a pořádně se

vyspat.


11

Dva dny jsme se ještě rochnili v moři a opalovali, abychom na sebe nabrali

poslední bronz, který nám dopřávalo zdejší slunce svými paprsky a měli se

doma čím chlubit...A začali jsme balit a připravovat se na cestu domů.

Tentokrát jsme neletěli nazpátek letadlem, ale bohužel doprava byla jiná.

Autobus nás převezl z Bulharska do Rumunska. Tam jsme nasedli na vlak, a

přes celé Rumunsko, Maďarsko a Slovensko jeli k nám domů do Čech.

To byla jízda smrti! Jeli jsme 2 dny a noci ve vlaku, unavení, zničení, nevyspalí,

neumytí a zpocení. A i když si někdo trochu schrupnul, tak takový spánek

stejně nestál za nic. Kdo tohle takhle vymyslel, tak dobře neuvažoval, to byl

pěkný blbec!! My se vraceli z dovolené, která byla super! Ale tou zdlouhavou a

hlavně únavnou jízdou ve vlaku bychom potřebovali další dovolenou, abychom

se z toho cestování zase vzpamatovali.

Naši známí, kteří si koupili kožené sako, ho v tom vlaku lehce převezli přes

hranice. Pověsili ho v kupé na věšáček a hlavou se o něj opřeli, a dělali, že

pospávají. Suverénně přejeli hranice v Rumunsku i v Maďarsku a měli

vyhráno. Když už jsme překročili naše hranice, tehdy ještě sloučeni se Slováky,

tak už to měli tak říkajíc v kapse.

Všichni jsme si už přáli, aby cesta skončila a byli jsme doma...Doslova jsme

padali únavou. Blížili jsme se ku Praze, a tam ještě každý zas musel jet dalším

vlakem nebo autobusem do svého bydliště. V duchu jsme již viděli postel, jak

do ní po návratu zahučíme...

Takhle vymyšlená zpáteční cesta byla tedy originální. Určitě ta moudrá

hlavička, co tohle vymyslela, na takovouhle dovolenou nejela. Kdybychom

takto cestovali napřed do Bulharska a tam pak po této unavující jízdě se váleli

u moře a odpočívali, bylo by to něco jiného.

Tak to byla naše první cesta za poznáním Černého moře se „skvělým“

návratem domů s opravdu nevšedními zážitky.


12

PAŘÍŽ – VÍKENDOVÝ ZÁJEZD PO PAMÁTKÁCH...

V r. 1991 jsem uviděla vyvěšenou nabídku víkendového zájezdu na 3 dny do

Paříže. Zájezd se konal v červnu, a tak mě to zlákalo, neboť začátkem roku

zemřel manžel a s dcerkou, které bylo v té době 14 let, jsem si říkala, že

bychom přišly na jiné myšlenky a viděly také kus jiného světa. Určitě jí tím

udělám také radost...

A tak jsem nás přihlásila...

Odjezd byl stanoven na pátek s vlastním stravovacím vybavením a potřebné

finance na nějakou tu útratu k tomu. Noci z pátku na sobotu a ze soboty na

neděli jsme strávili všichni jízdou a spánkem nebo podřimováním v autobuse.

První naší zastávkou bylo město Norimberk, který je pro milovníky historie

pravým rájem. Ovšem čas byl omezený, tak jsme ho takřka „prolétli“, ale i

přesto jsme z něj viděli dost, aby to v nás zanechalo krásnou vzpomínku.

Náš průvodce, který se vyznačoval vyšší postavou s bílou čepičkou na hlavě,

abychom ho měli stále „v merku“, nás zavedl do ulice, kde byl jeden obchod

vedle druhého s markýzami nad výlohou a před nimi stál historický dudáček

ve skotském kroji. Před sebou na zemi měl kazetu na případný bakšiš...Chvíli

jsme postáli a poslouchali pro nás tuto neobvyklou hudbu. Bylo to hezké.

Dál jsme pokračovali k domu z červeného pískovce (Nassauer Haus), jenž byl

nejstarším zachovalým šlechtickým palácem, původně postaveném jako

obranná a zároveň i obytná věž. Dnešní podobu má z let 1422 – 1433 a nalézá

se v ní muzeum historie Norimberku.

Pokračovali jsme ke kostelu Panny Marie s orlojem (Männleinlaufen), který byl

umístěný v arkýři ve štítu kostela. Byla to zajímavá a moc hezká podívaná.

Kostel se nachází na náměstí Hauptmarkt. Založen byl v r. 1355 římským

císařem a českým králem Karlem IV. Měly zde být původně uloženy říšské

korunovační klenoty, které ale byly nakonec uloženy na hradě Karlštejn. Až


13

teprve v r. 1424 za Zikmundovy vlády byly klenoty uloženy v Norimberku

v kostele sv. Ducha. Později zase jinde...

Orloj v kostele Panny Marie nechali na památku Karla IV. vyrobit v 16. století

měšťané. Byla to upomínka na Zlatou bulu Karla IV. z r. 1356, kdy se mezi

jiným také určovalo to, že každý nově zvolený římský král, musí svolat říšský

sněm do Norimberku. Orloj vyhotovil v r. 1509 hodinář Jörg Heuss a figury na

něm Sebastian Lindenast st.

Dále jsme pokračovali k rodnému domu významného umělce Albrechta

Dürrera, jenž je významnou památkou Starého města.

Poté jsme navštívili Špitál Sv. Ducha, který byl vybudován v r. 1332 – 1339,

částečně přes řeku Pegnitz a byl tehdy největším městským zařízením pro

staré a nemocné obyvatele. Mimo jiné v něm byly také uloženy říšské klenoty.

Budova to je velice impozantní už tím, jak se klene dvěma oblouky částečně

přes řeku.

Na tom samém náměstí jsme ještě shlédli krásnou vysokou kamennou kašnu

ve tvaru gotické věže, která byla z konce 14. století. Nazývá se Schöner

Brunnen (Krásná kašna), která svým vzhledem tomuto názvu odpovídá. Zdobí

ji 40 alegorických postav, jež znázorňují filosofy, církevní představitelé,

kurfiřty, proroky a evangelisty. Měly to být kdysi v tehdejší době postavy

celebrit...

Škoda, že jsme naši prohlídku tohoto zajímavého a historického města museli

ukončit a nastoupit do autobusu a pokračovat dál v naší jízdě do Paříže. Chtělo

by to tu strávit o trochu delší čas a ne jen pár hodin, které jsme na tuto

prohlídku města měli vyhraněno.

A tak jsme i s lítostí, o co vše jsme ještě přišli, když jsme Norimberk a jeho

další zajímavosti neviděli, nasedli do autobusu a pokračovali dál...Ale byli jsme

rádi i za to málo, co jsme viděli. Myslím si, že týden pobytu v tomto krásném

městě, by možná ani nestačil na to, co by mohlo město jeho návštěvníkům

nabídnout.

Pokračovali jsme tedy dál a to rovnou už bez zastávky do Paříže...


14

Již z dálky, když jsme přijížděli k Paříži, jsme viděli čnít věž Eiffelovky! Kdo by

ji neznal? Ani u ní nikdo nemusí být a každý ví, o co se jedná, ať z fotografií,

novin, časopisů, ale i filmů a různých jiných ukázek. Zkrátka je to dominanta

Paříže! Ač byla dříve odsuzována a nenáviděna obyvateli Paříže spolu s jejím

tvůrcem Gustavem Eiffelem, přesto se později stala významným turistickým

cílem a je doposud...Věž má tři plošiny. První plošina je vysoká 57 metrů a na

té jsme my s dcerou byly, a i spousta dalších, kteří s námi jeli na zájezd. Výše

jsme si my dvě netroufaly jet, zajedno se nám zdálo, že se věž nějak povážlivě

houpá, a tak jsme se i trochu bály, a za druhé i kvůli financím. Neboť další

plošiny byly už za vyšší cenu a my jsme s dcerou měly omezený rozpočet, a tak

jsem se bála, abychom vyšly i finančně, protože naše vydání nekončilo...Nebylo

zkrátka tolik peněz a byly jsme rády, že jsme vůbec s tímto zájezdem mohly jet.

I tak jsme byly spokojené a musím říci, že nahoru na vrchol se vydala jen asi

třetina našeho zájezdu, takže jsme nebyly samy, kteří její vrchol nezdolali

z téhož důvodu jako my.

Však u nás v Praze máme její miniaturu – Petřínskou rozhlednu, tak kdo po ní

zatouží, může se za ní rozjet a snít o tom, že zdolává Eiffelovu věž...

Prohlédli jsme si okolí věže, sedli na lavičky, které byly opodál, a dívali se a

rozhlíželi po jejím okolí. Také po Eiffelovce jsme sjížděli očima od shora dolů a

od zdola zas nahoru a obdivovali jsme, jaký je to zajímavý monument. Navíc

jsme zažívali krásný pocit, že jsme v Paříži...Nemohli jsme se nějak hnout dál,

vůbec se nám odtud nechtělo.

Dalším pokračováním byla procházka alejí, o které se mluví jako o nejkrásnější

aleji na světě, - po Evenue des Champs Elysées. Nádhera! Tato alej byla

postavena na pokyn Ludvíka XIV. v r. 1694. U ní se tyčí Vítězný oblouk, kde se

nachází dvanáct různých ulic z Paříže. Oblouk se také nazývá Place Charles de

Gaulle. Je vysoký 50 m a široký 40 m. Byl postaven na památku císařské

armády pod Napoleonovým vedením. Je zdoben výraznými rytinami a názvy

vítězných bitev se jmény velících generálů. Pod tímto obloukem se nachází

Napoleonovy ostatky, také hrob Victora Huga a neznámého vojáka.

Náš průvodce, podle kterého jsme se museli řídit a neustále hlídat jeho bílou

čepičku, když jsme se opozdili, aby se nám neztratil, nás zas pomalu „ústně“

popostrkoval, abychom si pospíšili...


15

A tak jsme se ocitli na náměstí Concorde – náměstí Svornosti, které by neměl

vynechat žádný turista, jenž Paříž navštíví. Toto náměstí je ohromné, je to

největší náměstí Paříže. Vyniká nádhernými fontánami, krásnými sochami, za

kterými se nachází brána do Tuilerijských zahrad. A co ještě – nádherným

egyptským obeliskem, vážícím 220 tun a jeho úžasným zpracováním. Byl to

dar egyptského vícekrále Mehmeda Aliho. Tento obelisk pochází z 13. století

před Kristem, z doby Ramzeze II. Na naměstí Concorde byl instalován r. 1833.

Toto náměstí se v době Francouzské revoluce jmenovalo Place de la

Revolution a stávala zde dříve gilotina. Bylo zde popraveno tisíce lidí, mezi

nimi Ludvík XVI., Marie Antonetta, Madame du Bari, Robespiere, Danton a

další historicky známé osobnosti. Kdo miluje historii, jistě mu tyto údaje jsou

známé...

Ale od smutných událostí dál...

Navštívili jsme Loure, nejproslulejší muzeum v Paříži, jehož budova sloužila

dlouhou dobu jako sídlo panovníka. Před touto budovou byla stavba,

podobající se prosklené pyramidě – palác Pompidou. Moderní skleněný, svou

stavbou neobvyklý palác, který nás zaujal, vznikl v letech 1972 – 1977. Na jeho

projektu se podílelo mnoho architektů, z nichž jedním byl i Jan Kaplický, který

u nás navrhl stavbu „Chobotnici“. Popud k prosklené pyramidě – paláce

Pompidou, dal francouzský prezident Georges Pompidou, proto také nese jeho

jméno.

O muzeu v Louru toho mnoho nepovím. Míjeli jsme letmo exponáty, i obrazy

známějších malířů, u kterých jsme se chvilku někde pozastavili, ale času jsme

moc neměli. Jen u obrazu Mony Lízy, jež upoutá snad každého, a který je

vlastně nejznámějším uměleckým dílem, jsme setrvali o trochu déle.

Ono je to těžké si vše dobře prohlédnout. Na takovou galerii, jaká byla v Louru,

je třeba i celého dne. Záleží co Vás více, či méně zaujme. My jsme ji takřka

prolétli, až na pár krátkých zastavení, ale zato jsme se pak mohli chlubit, že

jsme navštívili Loure...

Při zájezdech to ale jinak není, když je naplánováno vidět více míst.

Také známá řeka Seina, která je perlou Paříže, se stala dějištěm mnoha

historických mezníků. Tvoří historickou osu, dělí město Paříž na severní a jižní


16

část. Opřeli jsme se o zábradlí a dívali se a dívali...Ani si již nepamatuji, kolik to

mostů je přes ni překlenuto, ač jsem to věděla. Ale mnoho...

Čekala nás návštěva Katedrály Notre-Dame (Chrámu Matky Boží). Tato

katedrála je považována za ukázku nejkrásnějšího stavitelství ve středověku.

Její stavba začala r. 1163 a dokončena byla teprve až r. 1345. Je to opravdu

úžasný monument, jak zvenku, tak zevnitř.

Na tu její návštěvu jsem se moc těšila, neboť jsem četla několikrát historický

román od Victora Huga, jenž o této katedrále píše v románu „Zvoník od Matky

Boží“. Shlédla jsem i film, jehož hlavní postavou je Quasimodo, nebožák, jenž je

hrbatý, na jedno oko slepý, hluchý a který se zamiloval do cikánky Esmeraldy,

již si vyhlédl zase kněz Frollo, který se Quasimoda ujal jako dítěte a po

Esmeraldě touží a kuje okolo ní intriky. A tak jsem se chtěla ráda podívat na

místa, která mně knihu i film ještě více přiblíží.

Ač nás byl celý autobus lidí, a někdy se neuhlídá říct nějaké slovíčko

v prostoru, kde se mluvit nemá, tady vstupem do chrámu, jako kdyby nám

někdo zamkl ústa. Dívali jsme se mlčky na tu nádheru, kterou nám nabízel

vnitřní prostor katedrály. Na středověké vitráže ze 13. století, se scénami

Starého zákona s trůnícím Kristem, dále jsme viděli sochu Panny Marie ze 14.

století, vyřezávané lavice z počátku 17. století, prostě nevýslovná krása všude

okolo nás...A ticho, chlad v chrámu, a také i přítmí, tomu dávalo ještě větší

kultovní zážitek. Ale rádi jsme vyšli na světlo, neboť zima v katedrále nám už

skoro zalézala do kostí.

Blížil se pomalu večer a průvodce nám dal rozchod na 2 hodiny s tím, ať si

každý vybere sám podle svého vlastního uvážení, kam se chce podívat. Ale

upozornil nás ještě, ať nechodíme nikde po dvojicích, ale ve více lidech, že je to

tu večer, zvlášť pro ženy dost nebezpečné...

Nasměroval nás k Pigalle – čtvrti, kde se nachází známý francouzský kabaret

Moulin Rouge (Červený mlýn) a také ukázal směr, kde se nachází hřbitov na

Montmartru, kde jsou pochované známé osobnosti, jako Emile Zola, Alexander

Dumas, hud. skladatel Hector Berlioz a další...A tak jsme se ještě korporativně

všichni podívali ke kabaretu Moulin Rouge a pak se rozešli každý za svým

cílem.

My jsme se s dcerou daly dohromady ještě se dvěma ženami. Ač jsem měla

chuť se jít podívat na hřbitov a shlédnout místo odpočinku známých

osobností, přece jen by ta prohlídka byla zase v letu a to nemám ráda. Po

hřbitovech chodívám ráda a prohlížím si náhrobky, které jsou někdy doslova

uměleckými díly, což by tady na Montmartre bylo. Ale na to nebyl čas. A tak

jsme chodily ulicemi a rozhlížely se všude okolo.


17

Před námi se objevili najednou dva mladí muži a jednomu z ruky upadl rohlík

na chodník. A co jsme neviděly...rohlík se dopadem rozlomil a vykoukl z něj na

nás mužský pohlavní úd. Tak to byl na nás chyták! Až jsem se divila, jak jsme

rychle zareagovaly a pádily pryč. Tak na toto nás chtěl pan průvodce s bílou

čepičkou upozornit – filuta jeden... taktně zamlčel, co můžeme spatřit...

Abych ale pokračovala dál...

Čekalo nás ještě navštívit zámek Versailles další den, ale pravděpodobně jen

jeho zahrady. Cestou k zámku, který byl asi 20 km vzdálen od Paříže, jsme

míjeli novou výstavbu „skleněných domů“, na které nás upozorňoval náš

průvodce. Dnes je to již i u nás běžná záležitost, ale v tehdejší době – v r. 1991

to bylo pro nás něco nevídaného.

A byli jsme ve Versailles...Zaparkovali jsme a jak jsem se zmiňovala, prohlédli

jsme si jenom zámeckou zahradu u zámku, která byla rozsáhlá a za ten čas,

který jsme na ni měli vyměřený, jsme ji ani celou neprošli. Zahrad je tam okolo

zámku mnoho. Projít je všechny, se ani nedá stihnout za jeden den, to zabere

dosti času. Tyto zahrady jsou se spoustou různých fontán a velkým množstvím

soch. Jsou tu různá romantická zákoutí, zvlášť pro zamilované. Také všelijak

zastřižené ploty do různých nevídaných tvarů.

Ale jak stále chodíte mezi tou zelení a vidíte tu fontánu, tu zase sochu, jinde

zase jinak seskupené okrasné dřeviny, sestříhané různé plůtky, tak už Vám to

pak připadá všechno na jedno brdo a už je to i únavné.

Tato prohlídka zahrady ve Versailles, byla naší poslední návštěvou zajímavostí

ve Francii. A tak jsme si dali odchod k autobusu, nasedli a odjížděli už směrem

k nám domů do Čech.

Když jsme projížděli Německem, tak jsme se ještě zastavili v univerzitním

starobylém městě Heidelbergu. Tam jsme se šli hlavně podívat na starý most

s věžemi, což je taková zvláštnost. Klene se přes řeku Neckar, kde se na jedné

straně tyčí velice rozlehlý starobylý zámek. Jak most, tak rozsáhlý zámek byla

úžasná podívaná! Tady by to chtělo také být pár dní a pořádně prozkoumat

celé město. Nabízely se nám úžasné pohledy, jen škoda, že jsme neměli více

času.

Ještě jsme se na chvíli zastavili ve městě na trhu, kde jsme si dokoupili půlku

chleba, který nás tehdy vyšel na 80 Kč na naše peníze, ale co se dalo dělat, bez

něj bychom byly o hladu, než bychom dojely domů. Salám, nebo co jsme to

tehdy k němu jako přílohu měly, to nám ještě zbylo, ale chleba došel. A také

jsme neodolaly u zmrzlináře, který tam nabízel tehdy ještě pro nás


18

neuvěřitelných 20 druhů zmrzliny. Dnes to už dávno u nás není žádná

zvláštnost, ale v tehdejší době byla. Vybraly jsme si s dcerou každá tři nebo

čtyři kopečky, protože ji milujeme. Ty neuvěřitelné druhy, které jsme viděly,

nás natolik zlákaly, že jsme neodolaly. Ať si dáme ještě naposledy v cizině do

nosu...

Zmrzlinář, který ji tam prodával, byl starý pán a asi si myslel, že mu

nerozumíme dobře německy a proto znovu a znovu zdůrazňoval, kolik že stojí.

My jsme mu ale rozuměly. Myslel si asi, že je zmrzlina pro „Čecháčky“ příliš

drahá, tak nás chtěl upozornit, a možná se i bál, aby dostal žádanou sumu, až

nám zmrzlinu podá...

Drahá byla, to je pravda, ale my měly na ni chuť a marky jsme měly taky. Tak

co bychom si nedopřály? Třeba na rozloučenou s Německem a naší cestou za

poznáním jiných krajů...

A tím končím moje vyprávění o cestě do Paříže...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist