načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kříž Romanovců – Robert Masello

Kříž Romanovců

Elektronická kniha: Kříž Romanovců
Autor: Robert Masello

Frank Slater, známý virolog, je společně se svojí skupinou vyslán na ostrov poblíž Aljašky, kde bylo z moře vyloveno víko rakve a kde vznikla obava, že osoba, která byla pod tímto víkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 445
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z anglického originálu The Romanov cross přeložili Marie Rákosníková, Petr Holčák a Zdeněk Kárník
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3916-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Frank Slater, známý virolog, je společně se svojí skupinou vyslán na ostrov poblíž Aljašky, kde bylo z moře vyloveno víko rakve a kde vznikla obava, že osoba, která byla pod tímto víkem pohřbená mohla být nakažená španělskou chřipkou. Tyto obavy jsou oprávněné. Co však Frank neví, že byl vyloven i zbytek rakve a že osoba, která byla v rakvi pohřbena, měla kolem krku kříž. Kříž tak cenný, že se o něm nálezci ze zištných důvodů nezmínili. Podaří se Frankovi zabránit katastrofě, která by mohla vzít životy miliónům? A komu vlastně patřil ten cenný kříž a jak se na ostrov dostal?

Popis nakladatele

Na severním pobřeží Aljašky, na dohled od Sibiře, vyplavilo moře rakev s mrtvolou Rusa, který zemřel na španělskou chřipku v roce 1918. Hrozí, že chřipkové viry, jež tehdy zabily víc lidí než celá světová válka, zůstaly aktivní a mohou způsobit globální katastrofu. Bývalý vojenský epidemiolog Frank Slater má vést vojenskou operaci s úkolem prozkoumat hřbitov osady ruských uprchlíků na malém ostrově u aljašského pobřeží a zajistit útes s hřbitovem před dalším rozpadem, aby nedošlo k novému vzplanutí epidemie. Drsné listopadové počasí u Beringova moře Slaterovi práci neulehčuje, navíc se do hry zapojí drobní zlodějíčci z blízké inuitsko-bělošské osady. Těm padl do rukou drahocenný, smaragdy vykládaný stříbrný kříž, věnovaný legendárním mnichem Rasputinem princezně Anastázii na ochranu před silami zla, a navzdory probíhající vojenské operaci vyrážejí na nebezpečný ostrov s cílem vykopat další poklady. Podaří se Slaterovi a půvabné inuitské starostce zabránit celosvětové katastrofě? Kudy se dostal Rasputinův kříž až na Aljašku? Jak přežila princezna masakr carské rodiny v Jekatěrinburgu? 

Zařazeno v kategoriích
Robert Masello - další tituly autora:
Einsteinovo proroctví Einsteinovo proroctví
Kříž Romanovců Kříž Romanovců
 (e-book)
Einsteinovo proroctví Einsteinovo proroctví
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOKOŘÁN


Robert Masello

Kříž Romanovců

Copyright © 2013 by Robert Masello

All rights reserved.

This translation published by arrangement with Bantam Books, an imprint of

Random House, a division of Penguin Random House LLC.

Translation © Marie Rákosníková, Petr Holčák, Zdeněk Kárník, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení

nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z anglického originálu The Romanov Cross přeložili Marie Rákosníková, Petr

Holčák a Zdeněk Kárník.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník. Redakce Marie Černá.

Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze Michal

Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz.

ISBN 978-80-7363-920-4 (pdf)

ISBN 978-80-7363-921-1 (epub)

ISBN 978-80-7363-922-8 (mobi)

(pdf – 976. publikace, 291. elektronická;

epub – 977. publikace, 292. elektronická;

mobi – 978. publikace, 293. elektronická)


Mému bratranci Chuckovi,

se kterým můžu probrat

skoro každý problém.

S velikým vděkem.


Obsah

Prolog 7

První část 11

druhá část 89

třetí část 257

čtvrtá část 381

Poznámka autora 441


- 7 - - PP -

Prolog

Beringův průliv, 1918

„Sergeji, neumírej,“ opakovala dívka a otočila se ve člunu. „Zaka

zuji ti umřít.“ Marně doufala, že se jí nezlomí hlas.

Když se k němu pokusila natáhnout, uhnul se, smrtelně bledé

prsty stále semknuté okolo kormidelní páky.

„Ne, ne,“ řekl a s hrůzou se odtáhl. „Nedotýkej se mě.“ Měl divoké

oči, na neoholené tváři skvrny od krve a mořské pěny. „Tam mu

síš plout,“ řekl a ukázal roztřeseným prstem přes příď lodi. „Tam!“

řekl a nutil Anu – tvrdohlavou pubertální dívku, kterou v životě ni

kdy nepotkala větší zodpovědnost než vybírání šatů – aby se otočila

a udělala, co jí nařizoval jen o pár let starší kluk z vesnice.

Neochotně se podívala za sebe, nad hlavou jí šustily cáry roztr

hané plachty, a uviděla, že v dálce za oblakem mlhy vystupuje z moře

nejasný obrys tmavého a zlověstně vyhlížejícího ostrova. Z člunu vy

padal jako sevřená pěst s náramkem z šedivé mlhy. Ana nikdy nevi

děla tak nepřívětivý pohled.

„Hledej ohně,“ zachraptěl. „Rozdělají ohně.“

„Já se ale neumím plavit sama. Musíš jet se mnou.“

Sergej zavrtěl hlavou a rozkašlal se tak mocně, až mu mezi prsty

stékala krev. Skelnýma očima pohlédl na poskvrněnou ruku a za

šeptal: „Bůh tě ochraňuj, malenkaja.“ A potom se, stejně klidně, jako

kdyby se obracel na posteli, překulil přes bok lodi do ledové vody

průlivu.

„Sergeji!“ vykřikla a vrhla se na záď tak prudce, že málem převrhla

člun.

Už bylo ale pozdě, voda ho unášela pryč a kabát z tulení kůže se

kolem něho vzdouval jako roztažená netopýří křídla. Ještě se něko

lik vteřin pohupoval na hladině, nesený vlnami, dokud ho váha jeho


- 8 - - PP -

těla, bot a oblečení nestáhla dolů. Zůstal po něm jen zvadlý, zmrzlý

květ modré chrpy, plovoucí na hladině.

Z toho pohledu jí bylo do pláče.

Byla ve člunu sama – sama na celém světě – a kormidelní páka už

sebou prudce trhala ze strany na stranu se skřípěním, které přehlu

šilo racky, jež vylétali z mlhy a zase se do ní vrhali. I Sergejovu smrt

teď bude muset uložit do prázdného místa ve svém srdci, kam již ulo

žila tolik mrtvých.

Kolik se jich jí tam má ještě vejít?

Přeplazila se přes zledovatělou lavici, v kožichu mokrém a těžkém

jako brnění, a dřepla si na malé dřevěné sedátko na zádi. I když měla

kapuci staženou do čela, metal jí vítr do tváře kroupy a spršky vody.

Alespoň že ji poryvy větru nesly směrem k ostrovu. Musela bojovat,

aby si v rukavicích ztuhlých jako rampouchy dokázala kolem jedné

ruky omotat lano od plachty, jako to viděla dělat Sergeje, a druhou

stisknout páku kormidla. Člun prorážel vlny, stoupal a klesal, stoupal

a klesal. Mlha ji zahalila jako rubáš. Byla tak vyčerpaná, tak zmrzlá

a hladová, že upadla do jakési otupělosti.

Myšlenkami se zatoulala ke své zahradě v Carském Selu, soukro

mém sídle u Petrohradu, kde si sama pěstovala růže, a k oslavě, kte

rou tu její rodiče uspořádali k jejím patnáctým narozeninám. Bylo to

před pouhými dvěma lety, předtím, než se její život ze snu proměnil

v noční můru. Teď to vypadalo, jako by to všechno bylo jen výplo

dem její mysli. Vzpomínala na to, jak jí sestra darovala knihu básní

jejího oblíbeného básníka, Puškina, a na malého bratra, posazeného

na svém poníku, jehož otěže držel Nagornyj, drsný námořník, který

se stal jeho stálým doprovodem.

Na verandě stál nepohnutě její otec ve vojenské uniformě a držel

za ruku matku.

Vlna ji udeřila přímo do obličeje a mrazivá voda jí stékala po krku

i za límec kabátu. Srdce se jí sevřelo, když jí páka málem vyklouzla

z ruky, a lano přivázané k plachtě ji řezalo do ruky jako škrtidlo. Na

botách se jí leskl led a v nemocné noze už úplně ztratila cit.

Pamatovala ovšem také na mnicha s černýma očima a dlouhým roz

cuchaným vousem, který se tyčil za matkou. Vykládaný kříž, který


- 9 - - PP -

nosil na kutně, jí teď visel na krku, schovaný pod korzetem a kabá

tem. Ochránil ji už od mnohého, přesně jak mnich sliboval, přesto

pochybovala, že ji ochrání i teď.

Jak se loď přibližovala ke břehu, poskakovala jako kůň, který chce

shodit svého jezdce, a Ana se musela pevně zapřít o záď. Dno loďky

bylo po kotníky plné ledové břečky, která se přelévala sem a tam

přes zbytky jejích zmrzlých zásob.

Jestli dnes nedorazí k pevnině, určitě bude ubohého Sergeje násle

dovat do ledových hlubin. Racci a mořští orlové kroužili po olověné

obloze a posměšně křičeli.

Přitáhla plachtu, loď se položila na bok a dál prorážela mořské

vlny. Byla už tak blízko, že viděla hromady kamenů poházených po

pláži a za nimi hustou stěnu zasněženého lesa. Ale kde byly ohně,

které Sergej sliboval? Rukávem si z očí setřela mořskou vodu – vždy

trpěla krátkozrakostí, ale marnivost jí nedovolila nosit brýle. Dok

tor Botkin jí je kdysi nabídl, bylo to v domě s bíle natřenými okny,

v domě, kde...

Ne, nesměla na to myslet. Musela své myšlenky držet na uzdě...

obzvlášť teď, když její život opět visel na vlásku.

Přes příď člunu se vrhl orlovec a pak zamířil zpátky kolem vrza

jícího stěžně. Sledovala ho očima a najednou zahlédla na útesech

před sebou mihotavé světlo – plamen vysoký jako strom.

A když přimhouřila oči, uviděla další.

Srdce jí poskočilo.

Ozval se skřípot, jak příboj drhnul dnem člunu po nánosu ostrých

kamenů a škeblí. Povolila sevření lana a plachta se trhnutím otočila

a práskla jako výstřel z pistole. Zmrzlýma rukama se pověsila na kor

midelní páku, zatímco loďka drncala a smýkala se, dokud příliv ne

ustoupil a neuvízla na mokrém písku a štěrku.

Nemohla se téměř pohnout, ale věděla, že když zaváhá, přihrne

se další vlna a stáhne ji zpět do moře. Ještě než ji opustí poslední

špetka síly, se teď musí přinutit, aby se vyškrábala k předku lodi

a vystoupila na ostrov.

Vrávoravě vstala – levou nohu měla necitlivou jako sloup – a vlekla

se přes sedátka. Loď se pod ní houpala a vrzala. Zdálo se jí, že za


- 10 - - PP -

slechla zvonění zvonu, hluboký dunivý zvuk, který se odrážel od

skal a stromů. Sáhla si na hruď, kde visel kříž, a zamumlala děkov

nou modlitbu svatému Petrovi za to, že ji ochránil od zlého.

Pak vstoupila do vody, která sahala nad okraj jejích bot, málem

přitom upadla, a potácela se k pláži. Nohy jí podkluzovaly a zako

pávaly o mokré kameny, ještě ale vylezla několik metrů po písku

nahoru, než si dovolila klesnout na kolena. Hlavu měla svěšenou,

jako by čekala na ránu sekyrou, a přerývavě lapala po dechu. Sly

šela pouze šelest sněhu ve svých vlasech. Ale byla naživu, a to bylo

hlavní. Přežila putování zmrzlou tundrou, cestu po otevřeném

moři... a hrůzu v domě s bíle natřenými okny. Dostala se na jiný svě

tadíl, a když se rozhlédla po pláži, uviděla v šeru tmavé skvrny, které

běžely směrem k ní.

Skutečně, běžely k ní, aby ji zachránily. Sergej mluvil pravdu.

Kdyby měla sílu, zavolala by na ně nebo by zamávala.

Z končetin jí zmizel veškerý cit, zuby jí drkotaly v lebce.

Postavy se přibližovaly tak rychle a běžely tak nízko při zemi, že té

měř nevěřila svým očím.

Když si uvědomila, co jsou běžící skvrny zač, ucítila, jak jí srdce se

vřel ještě horší chlad.

Zoufale se snažila doplazit zpátky k lodi, ale ta už se uvolnila a mi

zela v mlze.

To za tímto ušla tak dalekou cestu?

Byla ale příliš vyčerpaná, příliš ochromená zimou a zoufalstvím,

než aby se snažila zachránit.

V hrůze se dívala na pláž, jak k ní po kamenech a písku uhání

smečka vyhladovělých černých vlků s kmitajícími běhy a očima,

které v soumraku oranžově svítily.


První

část



- 13 - - PP -

kapitola 1

Chanašin

provincie Hilmand, afg Hánistán, 10. července 2011

„Jste v pohodě, majore?“

Slater věděl, jak vypadá, takže chápal, proč se seržant Groves ptá.

Ráno spolykal hrst pilulek, ale horečka se mu vrátila. Vystrčil ruku,

aby se přidržel, pak ji však ze střechy džípu zase rychle sundal. Plech

byl rozžhavený jako kamna.

„To přejde,“ řekl a špičkami prstů si přes maskáče masíroval stehno.

Ráno dělal vizitu v kasárnách a pak dohlížel na to, jak dva další

muže nakládají do vrtulníku, oba na pokraji smrti. Nebyl si jistý,

jestli to přežijí. Malárie, kterou se sám před rokem nakazil na misi

v Dárfúru, zdecimovala základnu i přes všechna běžná opatření.

Majora Franka Slatera vyslali, jako lékaře americké armády a pol

ního epidemiologa, aby situaci vyřešil – a to rychle.

Rýžová pole, na která se teď díval, byla výbornou líhní pro vra

žedné komáry a základna byla postavena nejen příliš blízko, nýbrž

také přímo po větru. V noci, kdy se hejna hmyzu ráda krmila, se zve

dala z políček a v obrovských množstvích usedala na kasárna, kan

týnu a strážní věže. Jednou v údolí Eufratu viděl Slater mrak hmyzu,

který byl tak hustý a letěl tak vysoko na obloze, že si ho spletl s při

cházející bouřkou.

„Tak co s tím chcete udělat?“ zeptal se seržant Groves. Byl to drsný

černoch, stejně nekompromisní jako ulice Clevelandu, odkud po

cházel – jednou Slaterovi řekl: „Když jsem odcházel, vyráběly se

tam tak leda rampouchy,“ – mluvil vždycky stručně a k věci. „Postří

kat bažinu, nebo přestěhovat základnu?“

Nad tím přesně uvažoval Slater, když ho vyrušil párek poutníků,

asi devíti- nebo desetiletá holčička s otcem, kteří se brodili rýžovým


- 14 - - PP -

polem a vedli mulu s příliš velkým nákladem. V Afghánistánu pro

dělal malárii skoro každý – byla tak běžná jako angína ve zbytku

světa – a buď na ni umřel, nebo si vůči ní vyvinul jakousi odolnost.

Nemoc přicházela často, ale naučili se s tím žít.

Zato mladí Američané, kteří právě přišli z wisconsinských farem

a horských městeček v Coloradu, si tak dobře nevedli.

Dívka vedla mulu, zatímco otec přidržoval obrovské koše zrní pře

hozené přes vychrtlý hřbet zvířete.

„Podívám se na to,“ řekl vojín Diaz a vystoupil ze svého sedadla ři

diče. V ruce už držel svoji M4. Jedno se vojáci na Středním východě

rychle naučili, a sice že i ten nejnevinnější pohled může být jejich

poslední. V koších mohly být schované výbušniny. Muly mohly být

časované bomby. I děti mohly sloužit jako návnada nebo je mohli

džihádisté rovnou obětovat. Na minulé misi se musel Slater probí

rat sutinami dívčí školy v kandahárské provincii, poté co tálib, který

pracoval v utajení jako školník, vjel přímo do třídy na motorce ověn

čené výbušninami.

„Alláhu akbar,“ zvolal jásavě školník těsně předtím, než všechny po

slal do slíbeného království.

Posledních deset let vídal Slater smrt v jejích různých podobách

téměř denně. Pořád si ale nebyl jistý, co je horší – jestli to, že ho stále

dokázala překvapit, nebo to, že většinou ho nepřekvapovala. Často

si říkal, jak moc může mít člověk srdce z kamene? Jak moc musí být

z kamene?

Dívka teď vyváděla mulu ven z pole na hráz a přitom se otočila

a zpod šátku se na něj dívala velkýma černýma očima. Otec šlehal

zvíře přes zadek dutým rákosem. Vojín, s puškou pověšenou hlavní

dopředu, jim přikázal, aby se na místě zastavili. Jeho znalosti arab

štiny byly skutečně základní, ale gesto ruky a nabitá zbraň byly uni

verzální řečí.

Slater s Grovesem, jenž byl jeho pravou rukou na všech misích, od

Iráku po Somálsko, sledovali, jak k nim vojín Diaz přistoupil.

„Otevřete koše,“ řekl a rukou naznačil, co po nich chce. Otec dceři

pokynul, ta odklopila víko koše a čekala, až se voják podívá dovnitř.

„Druhý taky,“ řekl Diaz a obešel skloněnou hlavu muly.


- 15 - - PP -

Dívka uposlechla rozkaz a stála u koše, zatímco Diaz hlavní pro

hrabával zrní.

Zrovna když mu chtěl dát Slater povel, aby je nechal jít – takhle

si chtějí naklonit duše a srdce místních – vystřelila z koše rychle

jako blesk perleťově zelená stuha a uhodila dívku do tváře. Ta se

skácela, jako by dostala ránu palicí, a začala se na zemi svíjet. Vo

jín s leknutím uskočil.

Pořád dokola opakoval „panebože“, a puškou mířil zmateně na

její cukající se tělo. „Had!“

Slater to už ale věděl a utíkal k dívce, jejíž otec kvílel hrůzou.

Zuby hada byly stále ještě zaklesnuté v její tváři, kam vypouštěly

jed, a jeho ocas se zuřivě mrskal. Slater vytáhl z pochvy polní nůž –

kterým jindy odřezával vzorky tkáně z nakažených mrtvol – a dru

hou rukou popadl zmijí ocas. Dvakrát mu ocas, pevný jako ocelová

trubka a pokrytý drsnými šupinami, vyklouzl z ruky, napotřetí jej

však udržel a protáhl nůž mezi obratli. Vyšplíchla krev a půlka hada

se oddělila, hlava ale dál vězela ve smrtelném kousnutí.

Dívka měla zavřené oči a její končetiny sebou trhaly, takže Gro

ves ji musel svýma velkýma rukama přimáčknout, aby mohl Slater

sevřít zadní část hlavy umírající zmije a uvolnit zuby. Hadí jazyk se

zakmitl jako bič, ale světlo ze žlutých očí se vytrácelo. Slater ji stiskl

pevněji, až se jazyk zastavil a z očí úplně zmizel lesk. Odhodil mr

šinu dolů z náspu a Diaz oba kusy pro všechny případy pokropil

sprškou kulek z pušky, až se skutálely do kalné vody.

„Přineste mi lékárnu!“ zařval Slater a Diaz běžel k džípu.

Groves, mohutný jako fotbalový obránce, ale něžný jako chůva,

dřepěl nad dívkou a zkoumal ránu. Na tváři jí zely dvě dlouhé rány

a po snědé pleti byla rozmazaná krev. V žilách už jí proudil jeden

z nejmocnějších jedů, jaký v živočišné říši existuje.

Její otec se kolíbal ve svých sandálech, naříkal a hlasitě se modlil.

Dokonce i mula pitomě hýkala na poplach.

Diaz podal již otevřenou lékárnu Slaterovi, který, s pohyby na auto

pilota, začal dívce podávat látky proti srážení krve a snažil se ji co nej

lépe stabilizovat. Věděl ale, že život jí může zachránit jen protijed, kte

rého byl v poslední době nedostatek.


- 16 - - PP -

A to jen v případě, že jí bude podán do hodiny.

„Sežeň nejbližší vrtulník,“ řekl Diazovi. „Musíme tu holku dostat do

nemocnice.“

Voják ovšem váhal. „Nic proti, pane, ale rozkaz je, že převozy jsou

jen pro vojenské oběti. Pro civila nepřiletí.“

Groves se na Slatera podíval smutnýma očima a řekl: „Má pravdu.

Od doby, co před třemi dny sestřelili ten vrtulník, přes to nejede

vlak. Výjezdy pro civily jsou zastavené.“

Slater je slyšel, ale pochyboval, že jsou připraveni přihlížet, jak

holčička umírá. Její otec křičel anglicky těch několik slov, která znal:

„Pomoc! USA! Prosím, pomoc!“ Klečel v prachu a v prstech drtil

svoji pletenou čapku.

Srdíčko jí tlouklo jako buchar a končetinami škubala křeč. Sla

ter věděl, že každý další odklad jí bude osudný. U někoho tak ma

lého a lehkého, kdo dostal plnou dávku zmijího jedu – viděl v životě

dost těchto hadů, aby věděl, že tenhle byl dospělý – nemohlo trvat

dlouho, než se krevní buňky začnou rozkládat.

„Snažte se ji udržet v klidu,“ řekl Grovesovi a Diazovi, doběhl

k džípu, popadl vysílačku a zavolal na hlavní základnu.

„Máme tu raněného!“ řekl Slater, „Zmijí kousnutí. Potřebuje oka

mžitou – říkám, okamžitou – evakuaci!“

Viděl, jak si Groves s vojínem vyměnili pohledy.

„Vaše souřadnice?“ zapraskal hlas v mikrofonu.

Souřadnice? Slater se snažil soustředit, krev mu hučela ve spán

cích. „Jsme asi dva kiláky od základny Chanašinu,“ řekl a úporně se

soustředil, „na jižní straně rýžových polí.“

Najednou se vedle něj vynořil Groves a vytrhl mu mikrofon, ale

místo aby odvolal majorův příkaz, uvedl přesné souřadnice.

„Řekněte jim, že vykládání zásob můžou dokončit potom,“ vyštěkl

Groves. „Potřebujeme tu ten vrtulník hned! A řekněte, ať v nemoc

nici připraví všechen protijed, co tam mají.“

Slaterovi se třásla kolena, tak si dřepl ve stínu džípu.

„Nemusel jsi se do toho namáčet,“ řekl Slater, když Groves položil

vysílačku. „Ať to dopadne na moji hlavu.“

„Neboj,“ řekl Groves, „spadne toho dost pro všechny.“


- 17 - - PP -

Příští půlhodinu udržoval Slater dívku pokud možno v klidu –

čím víc sebou házela, tím rychleji jí koloval jed v krevním oběhu –

zatímco seržant a vojín pozorně hlídali sousední pole. Bojovníky Tá

libánu přitahovalo neštěstí jako žraloky krev, a kdyby tušili, že má

přiletět vrtulník, snažili by se najít na skladě ještě jednu poslední ra

ketu Stinger. Slater také nechtěl dojít na základnu pro posily, pro

tože by někdo mohl zjistit, co se skutečně děje, a misi zrušit.

„Slyším ho!“ řekl Groves a otáčel se k mírné vyvýšenině uprostřed

zakrslých kopců.

I Slater ho slyšel. Burácení rotorů jen o několik vteřin předchá

zelo přílet Černého jestřába, který se vznesl nad vrcholky. Pilot nej

prve udělal rychlé průzkumné kolečko, pak přistál asi deset metrů

od džípu, s vrtulí roztočenou a drnčícím motorem. Postranní dvířka

se otevřela a do oblaku kouře vyskočili dva mariňáci s nosítky.

„Kde?“ křikl jeden a stíral si z ochranných brýlí rozvířený prach.

Diaz ukázal na holčičku, která teď ležela na náspu mezi Slaterem

a seržantem.

Oba vojáci se zastavili na místě a jeden z nich zakřičel přes hlasité

burácení vrtulníku: „Civilista?“

Druhý řekl: „Pouze vojenské oběti. Tak zní rozkaz!“

„Máte pravdu,“ řekl Slater a poťukal si na dubový list majora na

košili, „ale tady dávám rozkazy já! Holčička jde do nemocnice, a to

hned!“

První voják ještě váhal, druhý ale položil svůj konec nosítek k no

hám dívky. „Mám doma dceru,“ zamumlal, zatímco dívku balil do

ponča, a pak ji s Grovesem přenesl na plátno.

„Veškerou zodpovědnost beru na sebe,“ řekl Slater. „Tak pohyb!“

Když se ale otec dívky pokusil vylézt do vrtulníku, pilot rázně za

vrtěl hlavou a mávl rukou. „Není to možné,“ zavolal. „Už teď ne

seme příliš velký náklad.“

Slater musel muže odstrčit, nebyl čas na vysvětlování. „Řekni mu,

co se děje,“ zavolal na seržanta.

Otec křičel a plakal – Diaz se ho pokoušel zadržet – zatímco Sla

ter zaklapl dvířka a bouchl zezadu do sedadla pilota. „O. K., jedem,

jedem.“


- 18 - - PP -

Aby se vrtulník vyhnul případným střelám, vyrazil z rýžových polí

nejprve šikmo nahoru a pak kličkoval pryč. Zaplavené oblasti, nazý

vané zelená zóna, patřily k nejnebezpečnějším oblastem v Afgháni

stánu, neboť byly útočištěm odstřelovačů a povstalců. Slater zaslechl

krátké zabušení na dno vrtulníku, podobné zvuku psacího stroje,

a viděl, že alespoň jednomu tálibovi se podařilo vypálit několik salv.

Vrtulník vystoupal výš a vznesl se přes holé červené kopce, ze kte

rých vyčnívaly rezavé kostry sovětských vojenských letounů, napůl

pohřbených v hlíně a písku. Teď už to byl jen závod s časem. Dív

čina tvář byla oteklá, jako kdyby měla příušnice. Slater jí co nejopa

trněji navlékl kyslíkovou masku. Když jí přetahoval gumičku přes

hlavu, napadlo ho, že má uši jako dokonalé mušličky. Nevnímala, co

se děje, ani kde je. Blouznila z bolesti, šoku a adrenalinu, který bez

přestání vylučovalo její tělo automaticky do krevního oběhu.

Vojáci, připoutaní v sedadlech vedle nevyložených palet se záso

bami, se drželi zpátky a tiše pozorovali majora Slatera, jak o ni pe

čuje. Zdálo se, že jeden z nich, ten, který měl dceru, se nehlasně

modlil. Všichni ale věděli, že afghánská holčička je teď Slaterův pro

blém.

Když vrtulník vletěl do prostoru nemocnice a přistál, už měla za

vřené oči, a když jí Slater zvedl víčka, bylo vidět jen bělmo. Konče

tiny se téměř nehýbaly, jen občas jimi otřásl náhlý záchvat, jako by jí

tělem probíjela elektřina. Kdyby býval měl protijed u sebe, věci by se

měly jinak, byla to ale drahá a nedostatková záležitost a bez chlazení

se látka rychle kazila.

Některé členy nemocničního personálu nový pacient překvapil –

zatímco čekali vojáka, dorazila malá Afghánka – ale Slater rozdával

příkazy s takovou samozřejmostí, že neztratili ani vteřinu. Když ji

vezli na operační sál, kde už byly připravené infuze, zašpiněný hlí

nou a potem, s prsty od hadí krve stále ještě tiskl její bezvládnou

ruku. „Dávejte pozor, až je budete zavádět,“ varoval Slater. „Z míst

vpichu bude prosakovat jed.“

„Majore,“ řekl chirurg klidně, „víme, co děláme. Nechte to na nás.“

Když však chtěl pustit její ruku, ucítil chabý stisk. Možná si mys

lela, že to je její otec.


- 19 - - PP -

„Drž se, broučku,“ řekl něžným hlasem, přestože pochyboval, že

ho slyší a rozumí mu. „Nevzdávej to.“ Vyprostil prsty z jejího sevření

a sestra ho prudce odstrčila stranou, aby se dostala k ráně a mohla ji

vyčistit. Lékař vzal injekční stříkačku s protijedem, podržel ji proti

světlu a vytlačil z pístu vzduch.

Slater věděl, že teď už jen překáží, a tak vyšel ven a díval se okýn

kem v lítačkách. Lékař a sestry prováděli úkony svižně a s metodic

kou přesností. Slater se však obával, že od nehody uplynula příliš

dlouhá doba.

Roztřásl se a svezl se do dřepu vedle dveří. To byla nejhorší reci

diva malárie za několik měsíců a náhlý závan z větráku v něm vyvo

lal touhu po peřině. Kdyby ale přiznal, jak špatný je jeho stav, mohli

by ho zavřít do kanceláře ve Washingtonu – a tak nechtěl za nic na

světě skončit. Potřeboval se jen dostat na své lůžko, spolykat pár

prášků a za pár dní to vypotit. Krev mu bušila ve spáncích jako bicí

soustava.

A nezlepšilo se to, ani když z druhého konce chodby uslyšel dunivý

hlas svého velícího důstojníka, plukovníka Keenera. „To vy jste přivo

lal výjezd, majore Slatere?“

„Ano.“

„Ano, pane,“ opravil ho Keener a očima přejel zprávu, kterou měl

v ruce. „A tvrdil jste, že to byl voják? Že raněný byl voják?“

„Ano,“ odvětil, „pane.“

„A uvědomujete si, že nejsme záchranná služba? Že jste odvolal

Černého jestřába z naplánovaného letu s bojovým účelem, aby se vě

noval zcela nevojenské záležitosti?“ S každým slovem bylo zjevnější

jeho rozčílení. „Možná jste nečetl pokyny, vydané předevčírem pro

veškerý personál základny?“

„Četl, od začátku do konce.“

Slater si uvědomoval, že tvrdohlavost mu moc nepomůže, ale bylo

mu to jedno. Popravdě řečeno na protokoly, nařízení a povely už ně

kolik let kašlal. Stal se lékařem, aby mohl prostě a jednoduše zachra

ňovat životy, a epidemiologem se stal proto, aby mohl zachraňovat

tisíce životů, a to na nejhorších místech zeměkoule. Dnes se však

opět snažil zachránit jen jeden život.


- 20 - - PP -

Jednu jedinou holčičku s dokonalýma ouškama. A otce, který

kdesi v Chanašinu určitě prosí Alláha o zázrak... zázrak, který mu

asi nebude darován.

„Víte samozřejmě, že budu nucen incident nahlásit a Vojenský pato

logický ústav bude muset vyslat nového pracovníka, aby rozhodl, jak

řešit malárii,“ říkal plukovník. „To potrvá možná několik dní a zapla

tíme za to životy Američanů.“ Slovo „Američanů“ řekl takovým způ

sobem, aby bylo jasné, že na celém světě se počítají jedině oni. „Než

dostanete další pokyny, doktore, jste zproštěn služby a nesmíte opus

tit základnu. Kdybyste to snad nevěděl, jste v pěkným srabu.“

Slaterovi to opravdu nemusel zdůrazňovat. Zatímco Keener soptil

a snažil se přijít na další výhrůžku, major lovil v kapse tablety chlo

rochinu, které bral každých pár hodin. Pokusil se je spolknout na

sucho, ale v ústech měl příliš vyprahlo. Protáhl se okolo plukovníka,

dobelhal se k pítku, kde spláchl tablety a pak strčil hlavu pod proud

vody. Bylo mu, jako by mu na hlavě hořel lesní požár, který teď ko

nečně začal ustupovat.

Z operačního sálu vyšel chirurg, na každého z nich pohlédl, pak

přistoupil k plukovníkovi a něco mu zašeptal do ucha. Plukovník

s vážným výrazem přikývl a lékař zase proplul dvoukřídlými dveřmi.

„Co?“ řekl Slater a zarýval si prsty do mokrých vlasů. Po šíji mu sté

kala voda.

„Vypadá to, že jste zbytečně zahodil kariéru,“ odpověděl Keener.

„Dívka právě zemřela.“

Slater si později pamatoval jen výraz, který měl plukovník ve tváři

– výraz, který viděl na stovkách tváří činitelů, jež zajímalo jen vyko

návání rozkazů – předtím, než ho srazil k zemi. Matně si také vzpo

mínal, jak v němém úžasu vrávoral nad Keenerem, který ležel pod

ním na ušmudlaném zeleném linoleu.

Samotná rána, která musela být pořádná pecka, byla ale záhadou.

Poté se vrátil k pítku a strčil hlavu pod pramínek vody. Říkal si,

že kdyby v něm ještě zbyly nějaké slzy, musely by teď téct. Už ale

žádné neměl. Dávno vyschly.

Z opačného konce chodby uslyšel zvýšené hlasy a dupot bot vo

jenské policie, která ho přišla zatknout.


- 21 - - PP -

kapitola 2

Moře severně od pobřeží Aljašky bylo i v létě, kdy slunce neza

cházelo a člověk alespoň viděl, kdy na něj vyšplíchne ledová tříšť,

dostatečně hrozné. Ovšem teď na konci listopadu, když se přihnala

vánice, to bylo asi to nejhorší místo na světě.

Tím spíš při lovu krabů v takové kocábce, jako byl Neptun II.

Kapitán lodi, Harley Vane, věděl, že budou mít štěstí, jestli se loď

nerozpadne. V Beringově moři lovil už dvacet let a lov i bouřky

byly čím dál horší. U lovu si to uměl vysvětlit. Jeho loď i mnoho dal

ších se stále vracely na tatáž místa, zmenšovaly populaci krabů a ne

dávaly jí čas, aby dorostla. Všichni kapitáni věděli, že páchají poma

lou sebevraždu, ale nikomu se nechtělo přestat jako první.

A pak tu bylo počasí. Proudy byly čím dál silnější a nepředvída

telnější, vítr prudší a ledu, který byl víc a víc rozbitý, se čím dál hůř

vyhýbalo. Věděl, že všechny ty řeči o globálním oteplování byly jen

bláboly – copak minulý rok nenapadlo nejvíc sněhu za posledních

pět let? Podle toho, jak byly plavební trasy méně zamrzlé a širší,

než kdy zažil, se ale něco rozhodně dělo. Musel se ve vyvýšené

sedačce kapitánského můstku, odkud řídil loď po rozbouřeném

moři, které se vzdouvalo do pětimetrové výšky a bylo plné ker vel

kých jako auta, připoutat, aby nepřepadl. Tolik to houpalo a há

zelo, že zvažoval, jestli nemá popadnout vysílačku a svolat dělníky

dovnitř, ale úlovek Neptuna byl zatím špatný – v klecích z poslední

šňůry bylo v průměru míň než stovka krabů – a loď musela zůstat

na moři tak dlouho, dokud nebudou nádrže plné. Na pevnině če

kaly k zaplacení účty, takže za každou cenu musel dál vytahovat

klece.

„Nechceš kafe?“ zeptal se ho Lucas, který za ním vylezl s dvěma

hrnky v ruce. Ještě měl na sobě žlutou pláštěnku, ze které crčela le

dová voda.


- 22 - - PP -

„Kriste Pane,“ odvětil Harley a vzal si kávu, „vždyť to tu celý zmá

číš.“

„No, víš, ono tam leje,“ řekl Lucas. „Taky bys to měl někdy vyzkou

šet.“

„Já to zkusil až až,“ odpověděl Harley. Na palubě pracoval od svých

jedenácti, v době, kdy ještě jeho otec vlastnil první Neptun a jeho

starší bratr mohl házet hák a vytahovat bóje. Vzpomněl si na otce,

jak seděl přesně na takové sedačce kapitánského můstku jako král

a vyhlížel obdélníkovými okny ven na hlavní palubu. Pohled se moc

nezměnil, pořád tu byl stěžeň pokrytý ledem, železný jeřáb a velké

šedivé kbelíky na třídění krabů. Když se loď potopila, Harley s bra

trem Charliem investovali do této nové. Oproti původní lodi byl ale

Neptun II vybavený dvěma sadami světel nad můstkem. Reflektory

vrhaly v tuhle roční dobu, kdy slunce svítilo jen několik hodin okolo

poledne, na palubu strašidelné bílé světlo. Harleymu občas připa

dalo, jako by se díval na černobílý film.

Obklopený televizními a počítačovými obrazovkami – což byl

další výdobytek, kterému se jeho otec ubránil – teď ze svého bi

dýlka pozoroval, jak čtyři muži na palubě házejí lana, vytahují klece

s kraby, ještě přichycenými na ocelovém pletivu, pak úlovek vysypá

vají do kýblů a na přepravní pás vedoucí do podpalubí. Najednou

se zvedla obrovská vlna, aspoň osmimetrová, jako když se nafukuje

balon, a převalila se přes příď lodi. Ledová sprcha vystříkla až k ok

nům kapitánského můstku.

„Venku to začíná být moc nebezpečný,“ řekl Lucas a přidržoval se

opěradla druhé sedačky. „Zasáhne nás drsná vlna, větší než tahle,

a někdo poletí přes palubu.“

„Doufám jen, že to bude ten línej hajzl Farrell.“

Lucas usrkl ze své kávy a další poznámky si nechal pro sebe.

Harley přelétl očima obrazovky. Na jedné byly sonarové snímky

toho, co leží dole pod uhánějícím trupem jeho lodi; právě teď to

bylo třicet sáhů ledové černé vody a do poloviční výšky sahající pod

mořská hora. Na dalších obrazovkách měl navigaci a údaje z radaru,

které určovaly jeho polohu, rychlost a směr. Při pohledu na ně teď

věděl, co se Lucas chystá říct.


- 23 - - PP -

„Víš to, že najedeme rovnou do skalisek na Ostrově svatého Petra,

jestli brzo nezměníš kurz, že jo?“

„Myslíš si, že jsem slepej?“

„Myslím, že jsi jako tvůj bratr. Abys chytil plnou klec krabů, risku

ješ klidně celou loď.“

Harley na to sice nic neřekl, ale věděl, že má Lucas pravdu – ale

spoň o jeho bratrovi. A vlastně o jeho otci taky, ať je mu, mizerovi

starému, země lehká. Ti dva v sobě měli špetku šílenství – které se

Harley podle svého názoru snad vyhnul. Proto se stal kapitánem.

Neznamenalo to ale, že má chuť poslouchat nějakého studentíka,

který měl za sebou tak možná dvě, tři sezony lovu krabů. Harley za

choval kurz a čekal, jestli se Lucas odváží ceknout.

Ale neodvážil se.

Dole na palubě viděl Harley, jak Kubelik s Farrellem vytahují další

klec se dnem asi metr na metr, která tentokrát přetékala kraby, stov

kami krabů, kteří se hrabali jeden přes druhého, tloukli klepety, šmá

trali po pletivu a snažili se prodrat na svobodu. Byla to první plná

klec, kterou Harley za několik dní viděl, a byli to samí dobří krabi.

Posádka otevřela víko klece, krabi se vyhrnuli na třídicí pult, odkud

je rychle házeli do kýblů, dolů do díry, nebo je – pokud byli příliš

poničení nebo malí – posílali jako létající talíře zpátky do moře.

Harleymu bylo ukradené, jak blízko k Ostrovu svatého Petra se

dostane. Jestli jsou tam krabi, tak tam pojede.

Příští půlhodinu to frčel Neptun II kupředu, vyhazoval šňůry s kle

cemi a poskakoval po stále rozvířenějším moři. Ze stožáru odletěl

úlomek ledu a málem zabil chlapíka ze Samoy, kterého Harley najal

v přístavním baru. Ale pokaždé, když Harley uslyšel někoho z po

sádky zakřičet do interkomu „sto třicet kilo!“ nebo „sto padesát!“,

odhodlal se jet dál. Kdyby to jen takhle šlo dál, mohl by se za pár

dní vrátit do Port Orlova a jeho bratr by ani nepípl.

A kdyby to i dál šlapalo, jak si přál, možná by pak i přesvědčil An

gie Dobbsovou, aby si s ním udělala výlet někam do tepla. LA nebo

Miami Beach. Bylo mu jasné, že on sám nebyl dost velký tahák – An

gie byla před deseti lety finalistkou Miss Teen Alaska – kdyby jí ale

nabídl výlet zdarma pryč z téhle špinavé díry, říkal si, že by to brala.


- 24 - - PP -

A snad by byla ze zdvořilosti i přítulná. Nebyla to nakonec žádná

světice, polovina mužů ve městě tvrdila, že jim dala, a Harley si už

dlouho připadal nespravedlivě přehlížený.

„Kapitáne!“ uslyšel z reproduktoru. Asi Farrell, nejspíš protest

proti délce směny.

„Co je?“ řekl Harley, rozmrzelý, že ho vytrhl ze snění.

„Něco jsme vylovili!“ zařval přes kvílení větru.

„Jo, sleduju to. Je to nejlepší úlovek za celou sezonu.“

„Ne,“ odvětil Farrell, „ne, podívej se!“

Harley se zvedl v sedačce, aby měl lepší výhled na palubu, a uvi

děl Farrella ve žluté pláštěnce se staženou kapucí, jak na něco bláz

nivě ukazuje.

Byla to velká černá bedna, po které stékala ledová voda, a několik

námořníků ji vymotávalo z lan a háků, ve kterých uvízla, a tahalo ji

na palubu. Co to do p...

„Hned jsem tam!“ zavolal Harley a pak se obrátil na Lucase, aby

převzal řízení. „A opovaž se měnit kurz.“

Z háčku na stěně vzal pláštěnku, a když se valil dolů ze schodů, vy

ndal z kapsy pár termálních, nepromokavých rukavic a nasoukal si je

na ruce. Bez rukavic by mu na palubě prsty za pár minut zmrzly jako

mražená zelenina. Přehodil si kapuci přes hlavu, otevřel posuvné

dveře a nápor větru ho málem strčil zpátky do kajuty.

Vydral se ven, dveře se za ním s prásknutím přibouchly a Harley se

prodíral k ostatním, jednu ruku přilepenou k zábradlí. I přes začína

jící stmívání viděl asi pět kilometrů daleko na pravoboku rozeklaný

obrys Ostrova svatého Petra, který se tyčil z mořských vln. Na vy

sokých útesech a skalnatých mělčinách si ostrov vyžádal více životů

než kterýkoli jiný ostrov u aljašského pobřeží a Harley chápal, proč

i domorodí Inuité vždy kotví v bezpečné vzdálenosti od něj. Kam

až sahala jeho paměť, vždy považovali místo za prokleté, obývané

nešťastnými zlými duchy, kterým nebylo dovoleno vyjet po polární

záři do nebe, a byli odsouzeni prodlévat na zemi. Někteří říkali, že

jsou to zatracené duše šílených Rusů, kteří kdysi ostrov osídlili, a že

jsou nyní uvězněné v tělech černých vlků, kteří se potulují po úte

sech. Harley tomu skoro věřil.


- 25 - - PP -

„Co s tím uděláme?“ křikl Farrell, když se jim velká černá bedna

zhoupla v lanech a sítích nad hlavami.

Byla necelé dva metry dlouhá, metr široká a víko bylo zdobené, ale

Harley na něj ještě pořádně neviděl. Ostatní dělníci na ni ohromeně

zírali, zatímco Harley nařídil chlapíkovi ze Samoy a několika dalším,

aby bednu sundali dolů a položili na přepravní pás. Ať už to bylo

cokoli, nechtěl o to přijít, a ať už uvnitř bylo cokoli, chtěl to objevit

dřív než námořníci.

Farrell odstrčil bednu dál od zábradlí, zatímco ji chlapík ze Sa

moy nasměroval na palubu. Přistála s hlasitým žuchnutím a víko

uprostřed prasklo. „Rychle!“ křikl Harley a pomáhal bednu strkat

k pásu. Odhadl, že váží asi sto vodou nasáklých kilo. Jakmile ležela

bezpečně na pásu, vzal za páku a pak sledoval, jak jede přes palubu

a dolů do podpalubí.

„Oukej, konec představení,“ snažil se přeřvat vítr a burácení vln.

„Vytáhněte ty klece! Jedem!“

Když se muži naposledy ohlédli a šli opět ke své práci, vrátil se

Harley k můstku. Ale místo aby vylezl zpět do řídící kabiny, klopý

tal dolů po rozhoupaných schodech do podpalubí, kde narazil na

strojníka Richtera, který zkoumal bednu.

„Co to sakra je?“ řekl Richter. „Víš, žes tím zatraceným krámem

mohl strhnout pás?“ Richterovi se většinou říkalo jednoduše Stařík

a jezdil na lov krabů, tresek a mečounů už skoro padesát let.

„Nevim, co to je,“ odpověděl Harley. „Vytáhli jsme to v sítích.“

Richter poodstoupil a prohlížel si bednu, která teď ležela na konci

zastaveného pásu, a přitom se tahal za huňaté bílé obočí. Na mokré

zemi všude leželi krabi, někteří byli mrtví, jiní sebou ještě škubali.

Světla nad hlavami vrhala nezdravě žlutou záři na obrovské nádrže

a řvoucí turbíny. Vzduch čpěl naftou a slanou vodou.

„Já ti povim, co to podle mě je,“ řekl Richter. „Ten zatracenej krám

je rakev.“

Harley musel učinit stejný závěr. Neměla tvar běžné rakve, ale roz

měry víceméně odpovídaly.

„A na palubu se rakve neberou,“ zavrčel Richter přes řev motoru.

„To tě táta vůbec nic nenaučil?“


- 26 - - PP -

Harley měl po krk toho, jak mu lidi vyprávějí o otci. Každý od

Nome po Prudhoe Bay znal nějakou historku. Přejel rukou po víku

rakve, setřel trochu ledové vody a naklonil se blíž, aby si prohlédl

řezbu. Z velké části byla odřená, vypadalo to nicméně jako nějaké

nápisy. Ne v angličtině, ale takové, jaké vídal na starých ruských bu

dovách, které ještě stály na různých místech Aljašky. Ve škole se učil

o tom, že Rusové osídlili oblast jako první, již v osmnáctém století,

a pak ji jako jeden z největších omylů všech dob prodali po občan

ské válce Spojeným státům. Písmo tak skutečně vypadalo a v mdlém

světle rozeznal Harley i vyrytou postavu. Když se přiblížil ještě víc,

vypadalo to jako nějaký svatý, který měl ale divoký výraz, byl v dlou

hém hávu a s krátkou bradkou, v ruce svazek klíčů. Harleymu pře

běhl mráz po zádech.

„Podej mi baterku,“ řekl starci.

„Na co?“

„Prostě mi ji podej.“

Harley nakláněl hlavu na jednu a na druhou stranu tak, aby na

bednu nevrhal stín, a díval se prasklinou ve víku. Když mu Rich

ter strčil do ruky lampu, namířil paprsek do bedny a přilepil nos na

dřevo.

„Bůh tě potrestá za to, co děláš.“

Ale Harley neposlouchal. I když byla prasklina velmi úzká, zachy

til pohledem něco lesklého.

Třpytilo se to jako zářivé zelené oko.

Jako smaragd.

„Mrtvý se mají nechat na pokoji,“ pronesl Richter vážným tónem.

Obecně vzato s ním Harley souhlasil. To ale přece neznamenalo,

že k tomu potřebují svoje šperky.

„Co jsi tam viděl?“ zeptal se Stařík, kterého nakonec přemohla zvě

davost. „Byl to domorodec, nebo běloch?“

„Těžko říct,“ odvětil Harley, zhasl baterku a narovnal se. „Málo svět

la.“ Nikdo se to nemusel dozvědět. Zatím. „Dej mi nějakou plachtu,“

požádal, a když se stařec nehýbal, došel pro ni sám. Přehodil ji přes

bednu a silnými lany ji přivázal. „Nikdo se toho nedotkne, dokud ne

budeme v přístavu,“ řekl a Richter se významně pokřižoval.


- 27 - - PP -

Harley vyšplhal po kluzkých schodech na úroveň paluby a dál na

kapitánský můstek, kde Lucas stále držel nařízený kurz. Když se ale

Harley vrátil, nedokázal dál mlčet.

„Ostrov svatého Petra,“ upozornil. „Už je jen kilometr daleko na

pravoboku. Jestli to hned neotočíme pryč od skal, roztrhaj loď na

cucky.“

Harley si svlékl promočené oblečení a vrátil se do sedačky. V ble

dém měsíčním svitu se ostrov rýsoval jako obrovská černá lebka vy

stupující z moře. Její břehy halil pruh mlhy jako rubáš.

„Obrať nás deset stupňů na západ,“ řekl a Lucas co nejrychleji oto

čil kormidlem.

„Co byla ta věc v sítích?“ zeptal se, zatímco loď narazila do dalšího

hřebene ledové vody.

„Ty se starej o kurz,“ odpověděl Harley a zíral ven na temné moře.

„Zbytek nech na mně.“

„Já jen myslel, jestli je to nějaký ztracený náklad, musí se to nahlá

sit...“

Celá loď od přídě až po záď se najednou zachvěla, roztřásla se,

jako když pes otřepává vodu, a zdola se ozvalo skřípění kovu. Lucas

se málem zřítil k zemi. Harley se pověsil na řídící desku před sebou.

„Led?“ řekl, i když sám věděl, co to bylo. „Skála,“ řekl Lucas s vy

třeštěnýma očima a bledý strachy.

Loď znovu narazila, trhla sebou do strany, přes palubu se přelily

vlny a klece na kraby vylétly prudce do vzduchu. Jedna z nich ude

řila Samoana, který máchal rukama, aby znovu získal rovnováhu,

ale příští příval vody ho smetl z paluby. Farrell a Kubelik viseli zou

fale na stěžni, jeřábu a zmrzlých lanech.

„Ježíši Kriste,“ řekl Harley a šátral po ručním mikrofonu.

Lucas objímal kormidlo, jako by to byl záchranný kruh.

„Mayday!“ křičel Harley do mikrofonu. „Tady Neptun II, severo

západně od Ostrova svatého Petra. Muž přes palubu! Slyšíte mě?

Mayday!“

Z podpalubí se ozvalo další skřípění, jako když se ve sběrně lisuje

šrot, a strojník Richter blekotal do vysílačky: „V přepážce je díra!

Slyšíte mě tam nahoře? Čerpadla to nezvládnou!“


- 28 - - PP -

„Rozumím, Neptune,“ zapraskal ve vysílačce hlas Pobřežní stráže.

„Říkali jste muž přes palubu?“

„Ano,“ odpověděl Harley, „a nabíráme vodu!“ Nadiktoval polohu

lodi, pak hodil mikrofon Lucasovi a sklouzl ze sedačky.

„Nenechávej mě tu!“ vypravil ze sebe Lucas přiškrceným hlasem.

„Seber se!“ křikl Harley.

„Kam sakra jdeš?“

„Dolů!“ odpověděl Harley a kymácel se k chodbičce. „Zkontrolo

vat škody!“ A ještě něco jiného.

Lucas se přitiskl ke kormidlu a Harley se dral po schodech dolů.

Už podle náklonu paluby a strašného rachotu v nádrži ale viděl,

že loď je ztracena. Bude mít štěstí, jestli vůbec tuto noc přežije.

A všichni ostatní také.

Nakonec měl možná Stařík Richter s tou zatracenou rakví pravdu.


- 29 - - PP -

kapitola 3

fort lesley mcnair

Was Hington, d. c.

Na to, jak rychle byl vojenský soud svolán, si major Frank Slater ří

kal, že to šlo docela jako na drátkách.

Posadili ho vedle armádou přiděleného právníka – světlovlasého

kluka se sestřihem na ježka a výrazem člověka, který zažil větší akce

v baru Hooters než na bitevním poli – a Slaterovi nezbývalo než tam

sedět v nažehlené uniformě a poslouchat zničující svědectví, které

ani nepopíral, ani se za ně neomlouval.

Plukovník Keener, jehož povinnosti byly uznány jako příliš důle

žité, než aby ho poslali na soud zpět do Washingtonu, svědčil proti

Slaterovi po Skypu. Na vozíku před pětičlenným sborem vojen

ských soudců byla postavená počítačová obrazovka. Slater se svým

obhájcem, nadporučíkem Bonhamem, pozorně poslouchali, jak plu

kovník líčí různé zločiny a přestupky, kterých se major – „epidemio

log“, vysvětlil Keener, jako kdyby o něm říkal, že znásilňuje děti, „který

má v armádě asi tolik co dělat jako můj pes“ – dopustil v Chanašinu.

Napadení vyššího důstojníka – které, jak se Slater dozvěděl, spa

dalo pod článek 128 Jednotného vojenského zákoníku – bylo pro

obžalobu nahrávkou na smeč. Když plukovník Keener podal své

svědectví, byl požádán, aby počkal na výčet podpůrných důkazů.

Ani pro ten nemuseli chodit daleko. Jedna ze zdravotních sester se

zrovna pohybovala na stejné chodbě nemocnice. Stála sice příliš da

leko na to, aby slyšela, co plukovník řekl Slaterovi těsně před hád

kou, přesto ji přivezli až do Ameriky, aby dosvědčila, že skutečně vi

děla úder, kterým major poslal plukovníka k zemi.

„Pouze jeden úder?“ zeptal se předsedající soudce, generál ve vý

službě.


- 30 - - PP -

„Jeden stačil,“ odpověděla zdravotní sestra.

Slaterovi připadalo, že se generálovy rty zkřivily v nenápadný

úsměv.

„A pak jsem zavolala Vojenskou policii,“ pokračovala sestra.

„A vy nemáte ponětí, co se odehrálo těsně předtím?“ zeptal se

soudce.

„To jsem zjistila až později,“ odpověděla. „Holčička zemřela na

sále a lékař – chci říct major Slater – se neudržel.“ Pokoutně po ob

žalovaném vrhla soucitný pohled a dodala: „Vypadalo to opravdu

jako chvilková záležitost... Když se ji snažil tak moc zachránit, a pak

zjistil, že to bylo zbytečné, prostě ho to vzalo.“

Generál si udělal poznámku a čtyři zbylí soudcové, všichni důstoj

níci, následovali jeho příklad. Byl to obecný vojenský soud – který je

závažnější než zkrácené i zvláštní řízení – a tudíž se tu radilo všeho

všudy pět důstojníků a k tomu ještě tři další postarší muži a jedna

žena, která vypadala, jako by místo páteře měla ocelový prut. Ža

lobce nabídl jako důkaz rentgenový snímek z polní nemocnice, na

kterém byla dolní čelist plukovníka Keenera. Když ho ukázali Slate

rovi k potvrzení, řekl: „Je mu to podobné.“

„Co jste říkal?“ zeptal se generál a přiložil si dlaň k uchu.

„Můj klient říká,“ vstoupil do toho nadporučík Bonham, ještě než

rentgenový snímek vrátil soudnímu vykonavateli, „že důkaz nena

padá.“ Načež šlehl po Slaterovi vražedným pohledem.

Když bylo ale napadení a ublížení na těle řádně zaznamenáno a dů

kazy zahrnuty do zápisu, přešel soud k další části obžaloby, jež byla

– z pohledu armády – ještě závažnější. Zatímco rozdávání ran bylo

na denním pořádku, obzvlášť pak ve válečných zónách, nestávalo

se často, aby aktivní důstojník vydal vědomě lživý rozkaz, a ohrozil

tak vrtulník s posádkou. Přivoláním mise do rýžových polí se Slater

nejen dopustil „Lživého oficiálního tvrzení“ (článek 107 zákoníku) –

za což hrozí trest propuštění s odnětím hodnosti, propadnutí platu

i veškerých příspěvků a pětiletý trest odnětí svobody – nýbrž i ohro

zil vojenský majetek a zaměstnance. (Mimo jiné článek 108.)

Na procesu nebylo pro Slatera nejhorší vyslechnout si celou obža

lobu, která byla proti němu vznesena. Na to byl připravený. Ne, nej


- 31 - - PP -

horší bylo přihlížet, když musel svědčit jeho přítel a pravá ruka, ser

žant Jerome Groves. Slater již Grovesovi nařídil, aby řekl pravdu

a veškerou vinu svalil na velícího důstojníka, kterému patřila, ale

věděl, že to bude těžké. S Grovesem toho už společně hodně zažili.

Když se žalobce naklonil dopředu a s rukama opřenýma o stůl

řekl: „Seržante Grovesi, to vy jste zavolal přesné souřadnice pro zá

chranný let, ano?“, Groves zaváhal, ale Slater kývl hlavou, aby po

kračoval. Nemělo cenu popírat zjevná fakta.

„Ano. Ale major Slater se jen snažil zachránit...“

„A vy jste věděl,“ pokračoval žalobce a v ruce točil brýlemi, „že úče

lem mise je transport civilní oběti do nemocničního zařízení, a ni

koli člena ozbrojených sil?“

„Při vší úctě, pane, šlo o dítě,“ řekl Groves. „Co byste udělal vy?

Uštkla ji zmije a...“

„Opakuji,“ přerušil ho znovu žalobce, „věděl jste, že se nejedná

o člena Armády Spojených států?“

„Ano.“

„A přesto jste se podílel na podvodu?“

„Z mého rozkazu!“ vykřikl Slater a vyskočil z křesla. Obával se, že

Groves neřekne nic na svoji obranu. „Seržant udělal jen to, co jsem

po něm jako velící důstojník chtěl. Co jsem mu nařídil.“

Jak se dalo očekávat, dostal Slater příkaz, aby si sedl a zavřel pusu –

víceméně takto formulovaný – nebo bude vyloučen z vlastního soud

ního řízení. Když se znovu posadil, zvedl se ze židle nadporučík Bon

ham a sám přistoupil k výslechu svědka, přičemž předložil v podstatě

totéž tvrzení, ovšem právně zdůvodněné a rozvážnějším tónem. Sla

ter mu dal přesné instrukce, aby Grovese zbavil veškerých nařčení.

Když byl seržant propuštěn ze svědecké lavice, protáhl se kolem

Slaterova místa, a když ho míjel, zamručel: „Promiň, Franku.“

„Není co,“ řekl Slater.

Generál předsedající tribunálu opět požádal, aby spolu svědkové

nemluvili, a když přerovnal štos svých papírů, vyzval právníky, aby

přikročili k závěrečným řečem.

Žalobce, jehož sebevědomý výraz vypovídal, že věří ve vítězství,

odříkal žalující litanii a vypočítal všechny články vojenského záko


- 32 - - PP -

níku, které Slater porušil. Dokonce i Slatera překvapilo, že se za

tak krátkou dobu stihl dopustit tolika přečinů. Pak se žalobce opět

usadil, s rukama spojenýma na břiše, jako chlapík, který čeká, že se

bude podávat dezert.

Nadporučík Bonham vstal s mnohem menší mírou sebedůvěry

a pustil se do výkladu argumentů na obhajobu majora Slatera. Řeč

byla z velké části plná právnické hantýrky, Slater však musel přečkat

i dlouhé shrnutí svých vojenských a lékařských zásluh.

„Žádám, aby bylo v zápisu uvedeno, že major Slater narukoval do

Armády Spojených států amerických před třinácti lety, poté co na

Univerzitě Johnse Hopkinse obdržel diplom se specializací na tro

pická a infekční onemocnění a na Georgetownské univerzitě dok

torský titul v oboru statistiky a epidemiologie v programu Veřej

ného zdravotnictví. Tato kvalifikace výjimečně dobře sloužila jemu

i jeho zemi v některých z nejnebezpečnějších a nejintenzivnějších

bojových situací od Somálska až po Sarajevo. Získal tři zvláštní

vyznamenání a Purpurové srdce a dosáhl hodnosti majora, platné

i v době tohoto slyšení. Major navíc trpí obzvláště chronickým dru

hem malárie, kterým se nakazil při výkonu služby. Přesto nikdy ne

připustil, aby mu nemoc bránila v plnění úkolů, kterými ho pověřila

jeho instituce, Vojenský patologický ústav Spojených států americ

kých zde ve Washingtonu. Podle mého názoru by tato nemoc měla

být uznána jako polehčující okolnost spáchaného přečinu. K je

jím symptomům patří horečky, halucinační stavy a nespavost, které

samy o sobě mohou přispět k iracionálnímu či impulzivnímu jed

nání. K jednání, které by major Slater, kdyby zcela ovládal své cho

vání, nikdy neschvaloval, a tím spíše se ho sám nedopustil.“

Slater musel uznat, že mladík mluvil dobře a přesvědčivě...

i když ta část o malárii se mu protivila. Plukovníkovi nedal ránu

a vrtulník nepřivolal kvůli malárii. Tady a teď, pohodlně usazený

v soudní síni, bez záchvatů nemoci a s hlavou jasnou jako listopa

dová obloha za oknem, by byl znovu udělal přesně totéž. A příči

nou nebyla jen malá Afghánka – ta byla jen příslovečnou poslední

slámkou, která strhla záda velblouda. Střádalo se to v něm již roky.

Viděl příliš mnoho hrůzy, byl svědkem příliš mnoha smrtí a příliš


- 33 - - PP -

mnoha zvěrstev. Přistál v příliš mnoha zpustošených částech světa,

příliš špatně vyzbrojený k tomu, aby nabídl pomoc či úlevu. Pod

moskytiérou v Darfúru se při měsíčním svitu konečně začetl do

Srdce temnoty Josepha Conrada a rychle pochopil, proč mu dob

rovolník z Oxfamu knihu vnucoval. Možná že se nevědomky stá

val onou záhadnou postavou, Kurtzem, jenž byl svědkem takové

míry krutosti, kterou dokáže člověk způsobit, až se z toho nako

nec zbláznil.

Když nadporučík Bonham dokončil svůj proslov, nařídil předse

dající generál, aby byla síň vyklizena pro poradu soudců a Slater byl

odveden do cely předběžného zadržení. Tam dostal kolu, pytlík chi

psů a sendvič s vaječným salátem zabalený ve fólii.

„Nemáte hlad?“ zeptal se a posunul sendvič před svého právníka.

„Ano, ale zas ne tak moc.“

„Jakou máme podle vás naději?“ zeptal se a promáčkl zátku ple

chovky s kolou.

„Vinen ve všech bodech obžaloby – to je bez debat.“

Slater věděl, že má pravdu, přesto se mu to ale neposlouchalo

dobře.

„Je tu však mnoho polehčujících okolností, které hrají ve váš pro

spěch, takže trest by mohl být mírný. A myslím si, že plukovník

Keener má trochu pověst hajzla. To by také mohlo pomoct.“ Bon

ham ukázal na pytlík chipsů a řekl: „Pokud ale nebudete ani tohle...“

„Dejte si.“

Slater si posunul židli dozadu a zadíval se ven okýnkem posaze

ným vysoko ve stěně. Bylo potažené pletivem, kterým by neprolezlo

nic většího než brouk.

Bonham si zkontroloval zprávy na BlackBerry, pár jich odeslal

a pak ho odložil. Nasypal si do úst zbytky lupínků a otřel si prsty

do kapesníku.

„Kvůli mně tady nemusíte zůstávat,“ řekl Slater.

Nadporučík odvětil: „Nemám teď nic jiného na práci.“

„Jak dlouho to asi bude trvat?“

„Těžko říct.“ Bonham zabubnoval prsty do desky stolu. „Možná

bych ale mohl něco zjistit od soudního vykonavatele.“


- 34 - - PP -

„To byste mohl,“ řekl Slater. Než za sebou ale právník zavřel dveře,

dodal ještě: „Byl jste dobrý.“

K jeho překvapení se Bonham rozzářil. „Myslíte, majore?“

„Jo,“ odpověděl Slater. „Jen jste dostal mizerný případ.“

Seděl sám v cele, srkal kolu a čekal. O několik místností dál o jeho

osudu rozhodovalo pět soudců, kteří ho nikdy předtím neviděli.

Bylo těžko představitelné, že se za několik minut, možná hodin do

zví z úst generála ve výslužbě, jaké strašné následky budou mít jeho

činy. Když o tom teď, o měsíc později, na opačném konci světa, pře

mýšlel, nijak si snahu zachránit holčičce život nevyčítal. Co jiného

měl udělat, aby se pak na sebe mohl podívat do zrcadla? Co se týče

rány... musel uznat, že to bylo přinejmenším nerozvážné. A nebylo

to poprvé, co se dostal do maléru kvůli své prudkosti. Jakmile si ale

vzpomněl na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist