načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Křivolaké cesty osudu - Doc. Otto Horský

Křivolaké cesty osudu

Elektronická kniha: Křivolaké cesty osudu
Autor:

Kniha je vzpomínkou na léta autorova působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě musel zajišťovat rozvoj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 158
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je vzpomínkou na léta autorova působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě musel zajišťovat rozvoj vědecko-technické spolupráce mezi Peru a Československem a zároveň bojoval za záchranu života své ženy Olgy, umírající na rakovinu. Je nejen ukázkou dobré úrovně peruánských léčebných postupů v této oblasti, ale i ukázkou opravdové snahy celé tehdejší československé kolonie v Limě o vytvoření optimálních podmínek pro její léčbu a bezproblematické prostředí, významně posilující její psychiku, tak důležitou právě při tomto onemocnění. Autor knihy se připravoval na roli zahraničního experta dlouhých čtrnáct let, než se v roce 1974 vydali spolu se svojí ženou Olgou a dcerou Violou vstříc osudovému naplnění jejich tužeb. Technickou kancelář se podařilo úspěšně vybudovat a její činnost přinesla a dosud přináší své ovoce. Dá se bezpochyby říci, že její uvedení v život lze považovat za počátek úspěšného rozvoje vědecko-technické spolupráce, zejména v oblastech inženýrské geologie a geotechniky a ve vodním stavitelství. Život jeho manželky Olgy se však napříč všemu úsilí nepodařilo zachránit. Po předčasném návratu do Československa podlehla této zákeřné nemoci.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OTTO HORSKÝ

KŘIVOLAKÉ

CESTY OSUDU

Tuto knihu věnuji světlé památce mé první ženy Olgy Horské. OTTO HORSKÝ

KŘIVOLAKÉ

CESTY OSUDU

Brno, 2012


Křivolaké cesty osudu

Text © Otto Horský, 2012

www.horsky.estranky.cz

Fotografie © Otto Horský

Grafická úprava a obálka © Otto Horský

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-43-2 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Foto na obalu:

© Autor knihy na vysoké štěrkové terase nad mořem na

nábřeží města Limy v Peru v roce 1976. Foto Olga Horská.


5

Úvod

Bylo to někdy na jaře čtyřiasedmdesátého roku, po čtrnácti letech usilovného snažení a cílevědomé přípravy na práci zahraničníhoexperta, když jsem dostal nabídku na místo vedoucího technické kanceláře v Limě v Peru. Mým úkolem mělo být založení technické kanceláře, která by poskytovala Peru zdarma odborné služby a poradenskoučinnost na nejvyšší technické úrovni s cílem prokázat vysokou technickou úroveň Československa a získat a uzavřít kontrakty v různých oborech činností. Tato moje funkce sice znamenala řízení kolektivu vybraných odborníků různých profesí, ale zároveň nevylučovala moji poradenskou činnost v mém oboru. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Bylo to daleko více, než jsme já a moje žena Olga od poslání experta v zahraničíočekávali.

Příprava k odletu trvala ještě více než půl roku, neboť jsem musel nejen absolvovat velmi náročnou přípravu na tuto nabídnutou funkci, ale i dokončit všechny úkoly, na nichž jsem se jako jeden z vedoucích pracovníků Geotestu Brno podílel.Také musely být vyřízeny složité pasové a vízové formality a během těchto několika málo měsíců mě čekalo osm náročných zkoušek v Institutu zahraničního obchodu.Nešlo o prokázání mých odborných znalostí z oboru, ale především o vědomosti ze zahraničně obchodní praxe. A samozřejmě i zešpanělštiny. Když jsem v listopadu čtyřiasedmdesátého roku udělal závěrečnou souhrnnou zkoušku ze znalostí latinskoamerických reálií, byl jsem prakticky připraven k odletu.

S nadšením a odvahou jsem spolu se svou rodinou nastupovaljednoho prosincového dne roku 1974 v Praze-Ruzyni do letadla, abychom se vydali vstříc osudovému naplnění našich tužeb.

6

Moje manželka Olga, akvarel, 1972.

7

Předmluva

Když jsem žil s mojí první manželkou Olgou, zabýval jsem semyš

lenkou zachytit podstatné události našeho společného života doněja

kého literárního celku. Později jsme se domluvili, že je sepíšeme spo

lu jako vzájemnou konfrontaci. Oba jsme měli poněkud rozdílný po

hled na některé události, na výchovu dítěte a na otázky týkající se

hodnocení našeho vzájemného citového vztahu. Spojovalo nás však

silné přátelství a pocit vzájemné sounáležitosti, tedy základní kameny

pro výstavbu jakéhokoliv partnerského vztahu.

Naše touha po cestování a po seberealizaci byla vzájemná, ctižá

dostivost obou až nezdravá. Přes určité názorové rozdílnosti, nikdo

nepochyboval o tom, ale ani ne my dva, že se jednalo o velmivyrov

nané a krásné manželství, v němž byl každý problém řešen bez hádek,

v příjemné atmosféře vzájemného pochopení a respektu jednoho ke

druhému. Zato, že nedošlo k úplnému souznění duší i v citové oblasti,

nelze vinit nikoho z nás dvou. Já jsem vcházel do manželství zcela bez

zkušeností a nepřipraven na toto poslání. Olga pocházela z chudých

poměrů a byla zatížena tvrdou pruderní otcovskou výchovou. Když

odešla z domova na vysokou školu, hltala plnými doušky atmosféru

náhlé svobody a svět plný nových poznatků v oblasti vědy, umění a

kultury. Rychle si uvědomila, že chce patřit do nového světa, který ji

obklopoval. Světa plného možností pro nadané, ctižádostivé a schopné

lidi, kteří vědí, co chtějí a umějí za tím cílevědemně a vytrvale jít.

Chtěla vejít do manželství s osobností, která jí zaručí naplnění dívčích

představ o dalekých zemích a o bohatém a úspěšném životě. Dokázala

dobře odhadnout, že toho jsem schopen, že moje povolání geologa

dokonce předpokládá i uplatnění v zahraničí, a že při mé vytrvalosti a

pracovitosti dosažení tohoto cíle snad nebude ani trvat tak dlouho.

Formy, které volila, aby mě nabudila k ještě většímu úsilí jak toho

dosáhnout, byly mnohdy voleny velmi zvláštním způsobem. Nutno ale dodat, že padaly na úrodnou půdu a nikdy se neminuly účinkem.Konečně, mé představy o dobytí světa byly zcela v souladu s jejími. V tomto ohledu se bezesporu dalo mluvit o spojení osudovém.

Není mým záměrem popisovat v této knize, jak dlouhá a složitá byla

cesta, než se mi podařilo s Olgou vyjet poprvé na dlouhodobý pobyt do

zahraničí. A to zrovna do našeho vysněného Peru. A dokonce nejen

jako expert – geolog, ale zároveň jako diplomat. Cestu k dosaženítohoto cíle a moje působení v Peru popisuji podrobně v mé knize„Peruánské postřehy“, na kterou odkazuji.

Nikdy jsem ovšem netušil, že k realizaci tohoto bohulibého záměru sepsat paměti o nás dvou zůstanu nakonec sám. Když Olga zemřela v mladém věku 34 let, zůstala zprvu jen hluboká rána a neschopnost soustředit se cílevědomě na jakoukoliv práci. V této těžké době mě podepřela svými vyzrálými postoji moje dcera Viola, nadále jediný pilíř mého štěstí. Tehdy jsem cítil ještě více touhu, ale i povinnost splatit vůči Olze dluh a sepsat poslední události našeho společného života. I když jsem muž činu, tato myšlenka ve mě nekonečně dlouho zrála a později byla přerušena jinými, rovněž složitými událostmi. Život šel dál a nikdy mi nebyl servírován v ubrousku.

V předchozích letech mého života, které předcházely událostemposaným v této knize, jsem vždy velkou bolest svěřoval psanému slovu. Nyní jsem svému bolu ulehčit nemohl a také ani nechtěl. Bylo třeba vychutnat pohár hořkostí až do dna. Nebránil jsem se utrpení, nesnažil jsem se je ani zmírnit. Duševní trýzeň slabého člověka zabíjí, silného povznáší a posiluje. Dospívá k dokonalosti. A člověk může být vždy dokonalejší. V době popisovaných událostí jsem si kladl otázku: „Přežiji nebo zemřu“? Rozhodl jsem se, že přežiji. Musím splatit svůj dluh a znovu vdechnout život člověku, který dospěl, byť mladý, k plnohodnotné lidské dimenzi. Všichni ho proto milovali a mnozí ho proto neměli rádi. Lidé nemají rádi, když je někdo svým duchempřevyšuje a je úspěšný.

9

1

_________________________________

Na letiště v Limě jela se mnou k nočnímu letadlu společnosti AIR

FRANCE z Paříže celá řada našich přátel. Já sám jsem jel naproti své

ženě Olze a dceři Viole se smíšenými pocity. Pronásledovala měnejis

tota muže, který skoro před dvěma měsíci opustil ženu s neurčitými

zdravotními problémy a odejel k výkonu služby do zahraničí. Ale což,

její potíže nebyly takového charakteru, abych kvůli tomu muselzdržo

vat odlet, a celkem vzato, v Peru mě čekalo tolik termínovanýchúko

lů, že odletět jsem stejně musel.

Veškerá lékařská vyšetření Olgy provedená během dovolené

v Československu se ukázala, alespoň do mého odletu, jako negativní,

bez zjištění příčiny častých bolestí v pánevní oblasti. Lékaři pouze

zjistili nějaký ten písek v močových cestách a ledvinách. Ale stejnými,

ba horšími problémy jsem trpěl já, dokonce jsem prodělal v Limě před

odletem na dovolenou těžký ledvinový záchvat, při němž byla bolest

tak strašná, že jsem si myslel, že to jsou poslední okamžiky méhoživo

ta. Ihned po příletu do mé vlasti jsem jako ostatně obvykle prodělal

povinné, komplexní a velmi podrobné lékařské prohlídky. Nebylo však

nic závažného zjištěno, i když problémy s občasnými bolestmi

v podbřišku se opakovaly. S tímto lékařským dobrozdáním jsem se

tedy vrátil do Limy k plnění svých povinností. Po mém příletu mě

peruánští lékaři rychle zbavili všech potíží. Tak proč mít nějakéoba

vy? Stejně tak pomohou i Olze. Proč si tedy připouštět nějaké černé

myšlenky? Hlavně, aby již obě byly tady, tolik se na ně těším. Přesto

však, někde v hloubi mé duše, jakoby dřímaly a občas vystupovaly na

povrch černé myšlenky. Jakoby mi někdo našeptával:"Pozor, dej si

pozor! Olga je smrtelně nemocná. Olga zemře. Má již své dnysečte

ny!"

Nevím, kde a proč se v člověku probouzejí takové předtuchy. Vždyť nemají reálnou podstatu, není k tomu žádného důvodu. A i kdyby Olga byla nemocná, je třeba věřit v sílu a schopnosti lékařské vědy. Přesto však nelze brát intuici na lehkou váhu. Oba jsme se nesčíslněkrátpřesvědčili, že mezi námi funguje přenos myšlenek a pocitů. Proč bynemohlo její "já" avizovat můj šestý smysl, že něco s ní není v pořádku. A co to její nesmírné úsilí, ta každodenní houževnatost, s níž po celou dobu našeho prvního ročního pobytu v Peru sepisovala svůj životopis. Popsala pět tlustých sešitů a z nich potom udělala již načisto tři knihy. Do mé mysli se vtírá, že "paměti" obvykle lidé píší na sklonku svého života. Že by tedy něco, o čem ani ona sama neměla tušení, ji popohánělo k tomuto cíli, aby se rozloučila se světem vyrovnaná sama se sebou a se svými blízkými? Ale to "něco" bylo zcela mimo ni, neboť ve skutečnosti až do posledního okamžiku svého života věřila, že se vypořádá se svou nemocí a bude žít.

Ty skoro dva měsíce odloučení od mé rodiny byly velmi kruté. Ne

proto, že by mě trápil smutek, na ten jsem neměl mnoho času a navíc

jsem se snažil ze všech sil vylepšit naše životní podmínky, aby po

návratu Olgy a Violy bylo všechno ještě lepší, dokonalejší.

Spíše než steskem jsem se trápil obavami, zdali se Olga vrátí do Limy zdravá. Ta velká vzdálenost nám nedovolovala možnost komunikace, možnost pohovořit si o jejím zdravotním stavu, poradit se a zaujmout nějaké stanovisko. A pokud jsme spolu hovořili telefonem, Olga mi samozřejmě sdělila, že se cítí lépe, že je připravena k návratu do Limy, aby zase konečně byla rodina úplná. Co mi ale také měla říci? I kdyby tomu bylo jinak, stejně by mi to neřekla. Nikdy mě nechtěla zarmoutit. Byla velmi silnou osobností, o svých zdravotních problémech mnoho nemluvila.

Proto jsem odjížděl na letiště s hlavou plnou obav a nejistoty. Navíc jsem poslední dny nedostal z domova žádnou zprávu a když jsem volal domů, nikdo nebral telefon. Mlčení, i když bezdůvodné, vzbuzuje

11

podezření. Olga je asi nemocná, je v nemocnici, proto není doma. Olga

nepřiletí. Zase ta prokletá intuice, avšak nesmyslná. Vždyť z Prahy

přišel telex, že Olga i s Vilkou odletěly přes Paříž do Limy. Abych se

neztrapnil, upozornil jsem všechny své přátele, kteří mě doprovázeli

na letiště, že přílet mé ženy a dcery, byť jakkoliv přesně naplánovaný a

dokonce již avizovaný, je nejistý.

Jako diplomatičtí pracovníci máme povoleno vstoupit až na letištní

plochu, přímo k letadlu. Z útrob Boeingu 707 již vystoupili všichni

cestující. Má rodina však nevystoupila. Jsem zcela zdrcen. Všichni mě

utěšují a snaží se mi vyvrátit mé černé myšlenky, stáčející se stále více

k její záhadné nemoci. Ihned volám do Prahy k mým známým, u nichž

Olga s Violkou před odletem nocovaly. Spojení přes družici sepodaři

lo během pěti minut. Můj přítel z Prahy mě uklidnil. Vše je vnapros

tém pořádku. V Praze na letišti byla mlha, a tak moje rodina odletěla

do Paříže až o den později. Přímý spoj z Paříže do Limy samozřejmě

nemohl čekat a tak musí obě čekat na další letecké spojení. Nejdříve se

dá očekávat jejich přílet za dva dny.

2

_________________________________

Po roce působení v Peru, kde jsem pracoval jako obchodní atašé a

vedoucí technické kanceláře při čs. velvyslanectví, jsme se vraceli

domů na dovolenou s pocitem uspokojení a radosti z dobře vykonané

práce. I když zřízení technické kanceláře v Peru bylo prvnímčeskoslo

venským experimentem tohoto druhu, podařilo se mi dát mu správný

směr a přišly i první úspěchy, zejména podepsaný kontrakt nageo

technický průzkum pro podzemní vodní elektrárnu v centrální části

Peru, v provincii Taycaja na řece Mantaro. Jednalo se o rozšířeníenergetického potenciálu největšího energetického komplexu v zemi, který v té době zajišťoval 40% potřebné elektrické energie Peru. Již v přípravné fázi tohoto projektu jsme zjistili velký problém, kterého se dopustili zahraniční projektanti, když vyprojektovali výstavbu přehrady v místě skalního sesuvu, který ohrožoval provoz celého systému.Podepsal jsem kontrakt na řešení tohoto problému a provedená sanace sesuvu je uváděna ve světové literatuře jako největší preventivní zásah člověka na zabránění katastrofy přehrady. O něco později jsme formou expedice zahájili nženýrskogeologické práce na rozšíření vodníelektrárny Machu Picchu na řece Urubamba a ve hře byla celá řada dalších prací, nejen vodohospodářských.

I moje žena Olga se velmi dobře uplatnila. Vzhledem ke své učitelské

profesi jí naše Ministerstvo školství povolilo zřídit první československou jednotřídku v zahraničí na světě a tak již od ledna 1975 začala

vyučovat prvních pět žáků. Pro své jazykové znalosti a výbornéspolečenské vystupování dobře representovala naši zemi a stala sevyhledávanou společnicí při mnoha diplomatických akcích i na jinýchzastupitelských úřadech. Dcera Viola zvládla velmi rychle španělský jazyk a

začlenila se k naší spokojenosti mezi ostatní děti československékolonie. Byl to tedy velmi úspěšný rok a po našem letním příjezdu nadovolenou jsme se opravdu těšili na celou naši velmi širokou rodinu a

očekávali jsem od ní krásné přijetí. Ne pro ty úspěchy, ale prostě proto,

že jsme se již celý rok neviděli a touhu po rodině znásobovala ta velká

vzdálenost. Rodina nás však přijala chladně a rozpačitě. Dlouho jsme

si nad tím lámali hlavu a byli z toho nešťastní.Vždyť z jejich strany šlo

o projev možná neúmyslné a třeba i nechtěné ignorance.

3

________________________________

Mým velkým potěšením a štěstím je mi moje dcera Viola. Zaráží mě

její mimořádná citová a myšlenková vyspělost, schopnost formulovat

vlastní pocity a úroveň, s jakou jsou sdělovány i sebehorší problémy,

kterými se trápí. Mám k ní nesmírnou úctu a vysoce si toho dítětevážím. Její touha po přírodě, po prostoru. Nestačí jí hrát si na jednom

místě, jako to dělají ostatní děti.

V noci doma v Brně na dovolené při velkých bolestech jsem přišla na to, proč si Otty nevážím. Ta jeho hloupá píle, to jeho věčné „pinožení“ mi jdou na nervy. Vyčítá mi, že nepíši články do novin, že neučímdceru angličtině a pořád něco. On stačí o dovolené udělat pět aspirantských zkoušek, vyléčit se ze zánětu ledvin a napsat ještě deset článků. To vše za mizerných šest týdnů. Proto mi ani nevadí, že již odletěl do Jižní Ameriky. Léta jsem nebyla tak spokojená, jako jsem nyní. Je pryč. Po prvé ve svém životě si užívám období klidu. Jak je to nádherné.

Otto nemá život vedle mne lehký. Ale ani já ho nemám lehký. Každý vidíme svou pravdu po svém. Ta Ottova je posvěcena budoucností, ta moje je semknutá pod tíhou každodenního dneška. Vzdala jsem seplaných nadějí. Jsem jako stroj. Uvědomuji si, že přes snahu něco změnit, život zůstává stejný. Povinnosti, péče, v nichž zapomínám na sebe i na Ottu. Nejsem sama se sebou spokojená, ale ani s Ottou ne. Alepochoila jsem, že moje snaha přivést vše na moji cestu byla planá,pokořovala ho a nevedla k ničemu. Musím si bohužel přiznat, že on je pro mé pojetí života asi málo vhodný partner. Musím se s tím smířit a více již nejitřit náš nesoulad. Přiznávám si vlastní neschopnost a je mi z toho nanic. To je vlastně příčina mé osamělosti, v níž vězím, jako v kleci. není na to léku.

Nemám chuť se rozepisovat o životě. Připadá mi fádní. Jsme pouze teoretikové. Z pochopitelných důvodů se bouřím proti jeho většísvobodě. Mým oprávněným požadavkem je, aby i on nesl stejnou tíhu břemene, jakou nesu já. Z toho nic neslevím. Vnitřně ne. Navenek se musím spokojovat se skromnou netečností, lhostejností ke svémuživotu. Mizerná, ubohá zeď obrany.

Jako cizí člověk je mi Otto nesmírně sympatický. Pracovitý, snaživý, skromný, vyrovnaný. Nejlepší. Ale! Na život se jen čeká. V životě se má něco dít, občas má přijít vzrušující zážitek, novost, občas se má člověk povznést nad svůj průměr, v různosti prostředí a lidí projevit různé možnosti svého charakteru. A protože tyto možnosti nemám, dělám nejrozumnější věc - smiřuji se. Jsem soustředěná na svůj každodenní všední život, nepovznáším se do snění a omezuji si tak bolest znenaplněných tužeb. Rozumná i nerozumná naděje klíčí i ve mě:" Skromně, se skloněnou hlavou přežijeme hořké chvíle. Pak se znovu usměje život, štěstí ......".

Všechno souvisí se vším. Čím více dáš, tím více dostaneš. Kvality

člověka potřebují čas, aby se projevily. Spěch a nezájem je uzavírají.

Teoreticky víme, co by bylo hezké a užitečné pro náš život. Víme, co

bychom měli dělat. Víme, co budeme chtít dělat. Ale nevíme, co dělat a

jak dělat hned teď. Ottovy a moje didaktické promluvy odpovídajínašim touhám, ne však skutečnosti. Mé snahy udělat z něho "jiného"

člověka narážejí na stejnou překážku, jako jeho udělat ze mnespolečensky činorodého člověka. On i já si připadáme nepochopeni.


15

4

_________________________________

Muž potřebuje tvořit, vyrábět, bojovat, postupovat kupředu, k budoucnosti. Většina mužů však v tomto tvořivém procesu zapomíná na

svoji ženu či partnerku , nedovolují jí, aby se na něm podílela. Já jsem

to však naopak vždy vyžadoval. Usiloval jsem o to, aby pochopila, že

harmonický soulad a domov má smysl jen tehdy, přesahuje li svůj

vlastní rámec a směřuje k nějakým vyšším cílům. Štěstí nelze vytvářet

jen ve čtyřech stěnách vlastního domova.

Muž u své milující ženy čerpá sílu k podnikání, k boji a k velkým činům. Ale aby tak mohl činit, potřebuje vědět, potřebuje cítit, že jeho žena má své vlastní já, svoje vlastní vědomí a svobodu. Těmitovlastnostmi Olga díky bohu přímo oplývala. Dalo by se říci, že se staly vlastnostmi naprosto dominantními. Aby si je uhájila, bojovala vždy vědomky či nevědomky proti svému muži a zároveň sváděla bitvu s celým světem za záchranu a udržení svého postavení, bitvuvyčerpávající, v níž zbývalo málo prostoru na její další roli, roli manželky a udržovatelky rodinného společenství.

Má li muž příliš emancipovanou ženu, má to nejen kladné stránky, ale i negativní dopady. Pro láskyplný vztah potom většinou zůstává málo prostoru, nebo ho příliš emancipovaná žena není schopnavytvořit. Potom muži nezbývá nic jiného, než hledat domov, útočiště a mír sám v sobě. Tam je jeho vlastní nebe, jeho les, jeho mohutná řeka s věčným blahodárným proudem vod. Začíná pokládat věci kolem sebe za nástroje a nakládat s nimi podle účelu, k němuž jsou určeny. Tento věcný vztah se však může nenápadně přenášet i na živé tvory a bytosti. Muž potom, když najde domov v sobě samém, uzavře se doneprodyšné ulity nedělitelnosti vlastního bytí a emancipovaná žena, příčina tohoto stavu, se začíná cítit ukřivděna, protože se bortí její představa harmonického domova a štěstí na "její způsob". To byl náš zásadní problém!

Žena je odsouzena k těžkému údělu již jen proto, že po ní muž vyžaduje, aby v sobě ztělesňovala všechny kladné stránky. Věrnost, samostatnost, nezávislost, sílu, obdivovanou a dobrou matku, manželku a milenku, přítelkyni. Odváží li se žena snít jinak, než stanoví totopravidlo, je to považováno za zradu mužského ideálu. Proto si ženyvětšinou dovolí být samy sebou jen v nepřítomnosti vlastního manžela. Toto však naopak nebyl náš problém!

Náš život se dostal do relativně normálních kolejí. Dimenze neustálého souboje mezi mužem a ženou, vyplývající ze zásadního rozdílu mužské a ženské představy světa, jsme dokázali odstranit a dospěli jsme k určitému kompromisu, k určitému "modus vivendi".

Žili jsme vedle sebe, aniž bychom si příliš ubližovali nebo se obelhávali. Oba jsme se uchýlili do svého vlastního "já", do své vlastní uměle vytvořené ulity neproniknutelnosti. Ztratili jsme pocity osamělosti. Získali jsme pocity vzájemné sounáležitosti, respektu a úcty jednoho k druhému.

Odjezdem do zahraničí do vysoce exponované funkce se nakonec naplnily představy nás obou o životě a práci, o šťastné a smysluplné budoucnosti a tím se vytvořily předpoklady pro dosažení relativně harmonického manželského souladu, směřujíce ke společenské prospěšnosti a vyšším cílům. Alespoň jsme si to oba mysleli a tajně v to doufali.


17

5

_________________________________

Asi měsíc před návratem Olgy z dovolené do našeho dočasného

působiště v Limě jsem se sblížil s jedním z majitelů přední soukromé

kliniky v Limě, s doktorem Javierem Castillo. Vlastně jsme se osobně

poznali již během mé dovolené na peruánském velvyslanectví v Praze.

Peruánský velvyslanec mě požádal, abych se s ním sešel po návratu do

Peru a projednal možnosti spolupráce mezi jeho klinikou a Karlovou

Universitou v oblasti neurofyziologie. V podstatě se jednalo hlavně a

možnou výměnu profesorů mezi Peru a Československem. Jako vedoucímu technické kanceláře v Limě a obchodnímu přidělenci, spadala

tato problematika do mé kompetence. Naše pražské jednání bylozdařilé a již na něm jsme se dohodli, že se opět společně sejdeme v Peru,

abychom nastolené otázky dále rozpracovali a realizovali.

Tak se také stalo. Sešli jsme se v Limě vícekrát a stali jsme se přáteli. Kromě otázek výměny profesorů, i sám Dr.Castillo, prezident kliniky Javier Prado, projevil zájem o výměnu zkušeností v oblasti pracovního lékařství.

Malý vzrůstem, velký svými činy a myšlenkami. V Peru vyhlášený chirurg. Jednou z jeho hlavních zásad při léčbě je spolupráce pacienta s lékařem. K tomu mi řekl :

"Já jako lékař mohu udělat pro pacienta jen polovinu. O zbytek pozitivního výsledku léčby se musí přičinit on sám. Snažím se proto vytvářet vždy optimální podmínky. Ať již mám na mysli můj zcela osobní, až přátelský přístup ke každému pacientovi, nebo i vytvářením vhodných podmínek na klinice, aby to mohla být pravda. Umožňuji například rodinným příslušníkům, přeje li si tak ovšem sám pacient, aby s ním na pokoji setrvávali libovolně dlouhý čas. Mohou s ním, pokud se ovšem nejedná o infekční onemocnění, i nocovat. Podle mých vlastních zkušeností, prokázaných již na mnoha konkrétních příkladech, je tato metodika léčebného postupu úspěšná a velmiefektivní".

Při společném obědě s Javierem v anglickém klubu, vyzdobeném

velkými přepychovými křišťálovými lustry "Cristal de Bohemia“ si

postupně uvědomuji, že Dr.Castillo je prvním člověkem v mém životě,

který, ač postavou nevelký, budí dojem vysokého člověka. Uvědomuji

si, že člověk malý je ještě menší pro svůj komplex, jimž svounevelkou výšku zdůrazňuje.

Po pracovním obědě vedeném ve velmi přátelském duchu mě Dr.Castillo provedl svojí klinikou. Ač nejsem lékař, tato prohlídka sálů a zařízení na mě zanechala hluboký dojem. Jeho prostorná pracovna je plná květin a věcí, jež miluje. To samo o sobě i v něm samotnémvytváří atmosféru pohody, která se pak přenáší i na pacienty. Tedy i jeho pracovna a vlastně celá klinika jsou v souladu s uvedenými úspěšnými léčebnými postupy.

Podepsali jsme spolu protokol o výměně profesorů v oblasti neurofyziologie a dohodli se na programu výměny zkušeností v oblastipracovního lékařství. Prvním bodem programu byla návštěva Dr.Castilla několika specializovaných ústavů v Československu, zabývajících se otázkami pracovního lékařství. Podle výsledků jeho jednání u nás, při nichž bych ho doprovázel, by se tento program mohl rozšířit oobapolně prospěšnou vědeckou spolupráci v této oblasti.

Stali jsme se dobrými přáteli. A to jsem ještě neměl ani potuchy o

tom, že moje setkání s Dr.Castillem bylo jakoby osudové, neboť právě

on se s velkou péčí ujal případu mé ženy po jejím návratu do Limy,

osobně ji operoval a zajistil ty nejlepší specialisty na léčburakovinného nádoru.


19

6

_________________________________

Odjezd do Jižní Ameriky se zkomplikoval. Mlha nedovolila

letadlu společnosti Air France přistát v Praze a tak jsme zůstali

s Violkou namydleni, protože zítra nám uletí spoj z Paříže do

Limy. Musím řešit tuto velice složitou situaci zcela sama.

Místo do Paříže nás odvezli přespat do hotelu ČSA do Kladna. A to neuvěřitelně nevhodné jednání některých lidí. A čtyři hodiny čekání o hladu.

Druhý den ráno nám málem ujel autobus na letiště. Stejně jsme ale čekaly další dlouhé čtyři hodiny, než se v poledne ozval spásný hlas, zvoucí nás k odbavení. Zaměstnanci ČSA byli vzorní, div se nezpřetrhali ochotou. Zajistili nám další přípoj do Limy a dva dny v Paříži včetně všeho zaopatření.

Z mlh a kalu jsme vzlétli do čistého nebe. První posel slunce - zářící letištní budova v Bruselu a v ní nádherná zimní zahrada plná květů. I Paříž nás přivítala sluncem. Ubytovali nás v centru Paříže, kousek od Champs Elysees, v novém moderním hotelu Meridien.

Krásné pařížské ráno, plné slunce a jasu a zklidnělé zlaté podzimní pohody. Volní jako ptáci, jsme se rozlétly po Paříži. Eifellova rozhledna, pohled na Paříž, ležící u našich nohou. Chrám Notre Dame, jeho obrovská barevná okna jako magické kotouče, kouzelná a bájemi opředená řeka Seina, v každou denní dobu jiná a krásná. Čistá Paříž, plná francouzských oken, vlahého vánku, svěžího vzduchu a nepopsatelného pocitu radosti alehkostí. Neopakovatelné město, nenapodobitelná atmosféra.

Vítězný oblouk a potom Champs Elysees. Projezdily jsmetaxíkem, co se dalo a bylo toho hodně a bylo to krásné. Velký a Malý palác, krámky s obrazy na pobřeží Seiny, obchůdky, kavárny, šum elegantního světa. Měla jsem pocit, že se nacházím vrodném, vlastním městě. Tak přece se má touha splnila. Jsem vPaříži a pohlížím na její krásnou tvář.

Druhý den po půlnoci jsme odletěly do Limy, přes Lisabon a Caracas.

7

_________________________________

Před příletem Olgy z domova jsem se ptal sám sebe, zdali ona mě

vůbec zná. Zdali chápe, co je pro mne pramenem štěstí. Zdali ví, že ji

mám opravdu rád a že je spolu s Violkou hlavní součástí mého bytí,

mého vlastního "já", mého vysněného světa radosti a lásky.

S vnitřními pocity Olgy a jejího chápání mého bytí jsem si ale nebyl

tak stoprocentně jistý, i když roční pobyt v Peru, plný nevšedníchzážitků a pocitu pracovního a společenského uplatnění nás velmi sblížil.

Naše společná představa plnohodnotného harmonického domova byla

na dosah ruky. Olga dokonce začala chápat, že součástí mého světa je i

svět jiných mužů a makrosvět smysluplné činnosti vedoucí k prosazení

myšlenky vzájemné spolupráce ve všech oblastech i při rozdílnosti

politických systémů. Začala uznávat moji práci a byla na ni hrdá. Já

jsem zase byl hrdý na ni, na její postoje, na její společenské adiplomatické uplatnění.

Všeobecné vážnosti dosáhla, když si prosadila založení československé jednotřídní školy v Limě. To bylo prospěšné pro všechny dětidilomatických pracovníků a i pro jejich rodiče, kteří dosud sezajišťobr />

21

váním výuky měli nemalé potíže. Ač měli Ministerstvem školstvípovoleno učit doma děti sami, neměli s výukou žádné zkušenosti a tak se

i podstatně zvýšila úroveň a kvalita výuky.

Jazykové znalosti Olgy, její vytříbený vkus, vystupování a v neposlední řadě i její vzhled dodávaly lesku mému diplomatickému poslání. Začala se naplňovat její role ženy, stávala se stále více součástí

mého vesmíru a dávala mi sílu a inspiraci k práci a ke všem činům.

Přestala mě vnímat jen v každodenní nahodilosti. Začala mě brát

jako celého, plnohodnotného člověka, tvůrce hodnot a spolutvůrce

budoucnosti. Dokázal jsem jí vytvořit podmínky, o nichž vždycky

snila, po nichž toužila celým svým srdcem a celou svou bytostí. Byla

pro tento život stvořena, byla pro něj předurčena. Dokázal jsem jí, že

když jsem na vytvoření těchto podmínek tvrdě pracoval, když jsem jí

je do růžova "maloval", nebyla to pouze slova plná "neužitečného

tlachání" a vzdušných zámků. To, čeho jsem v její prospěch a vprospěch naší dcery dosáhl, dokonce předčilo všechna naše očekávání.

Vzhledem k mé dlouholeté a cílevědomé přípravě na funkcizahraničního experta pro inženýrskou geologii a geotechniku vlatinskoamerických zemích, nemohl jsem si dělat větší ambice. Pro tento úkol jsem

se velmi poctivě připravoval patnáct let a to nejen po stránce odborné

a jazykové, ale i kulturně – politické a společenské. A nakonec se mi

podařilo to, v co jsem nemohl ani doufat. Skloubil jsem posláníexperta - geologa s diplomatickým posláním.

Ale moje úvahy šly dále. Chtěl jsem mít jasno v některých záležitostech našeho společného života před jejím návratem z dovolené. Chtěl

jsem být citově připraven na případné "korekce" našeho dosavadního

bytí k jejímu a Violinu prospěchu. A tak jsem si položil i důležitou

otázku:

"Je mezi námi láska?"

Jde o to, jak ji definovat. Řekněme si nejdříve, co láska není. Láska není nenávist, nevraživost, neúcta jednoho k druhému a zejménaneúcta k jeho práci a činnostem. S těmito atributy společného života jsme se občas potýkali. Ale které manželství by bylobezproblematické? I tyto negativní průvodní jevy, pokud jsou řešeny na úrovni a my jsme je vždycky takto řešili, jsou v manželském soužití určitýmpojítkem.

Nejhorší je vzájemná ignorance a rezignace, složení zbraní. Takdaleko jsme však v našem vztahu nikdy nedošli.

Řekněme si nyní, co láska je. Láska je vzájemná sympatie, smyslnost, vášeň, přátelství. Láska je soulad pozitivního záření dvou lidských bytostí. Láska je neustálý pohyb po spirále hodnot, směřující knaplnění společné budoucnosti, v níž významný podíl mají děti,pokračovatelé našeho společného bytí.

Pohyb po této spirále hodnot není plynulý. Je plný nástrah a překážek, pramenících již jen z toho jediného faktu, z rozdílu mezipodstatou muže a ženy. Muž staví vzdušné zámky a ne vždy je dokáže"postavit". Žena se pohybuje na hranicích objektivní reality. Zatímco muž na této cestě ke "světlým zítřkům" zapomíná na minulost a tutonedovede dobře zhodnotit a pro své konání využít, žena naopak hodnotí minulost a promítá ji vždy do současnosti a budoucnosti.

Olga pochopila, že jsem nemaloval "vzdušné zámky", že jsem muž

činu a své představy dovedu zdárně realizovat. Současná realitanašeho života jí dávala do rukou podklady k tomu, aby zkorigovala své

dosavadní představy o mém pracovním "pinožení". Vždyť toto moje

pinožení ji postavilo do zcela jiného světa, do světa, v němž měla

možnost uplatnit a plně rozvinout své schopnosti, vzdělání, intuici,

vytříbený vkus a věčnou, dosud zcela nenaplněnou touhu pospolečenském uplatnění. Nebyl bych však spravedlivý, kdybych se snažiltvrdit, i manželského poslání. Tím, že jí bylo umožněno dostat se dosvěta mužů, do světa velkých činů, dostalo se jí do rukou další účinné

zbraně, jak proti mužům a tedy i tomu vlastnímu, bojovat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist