načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kritik - Peter May

Elektronická kniha: Kritik
Autor:

Během degustačního turné po nepříliš známém vinařském regionu Gaillac zmizí nejlepší světový kritik vín Gil Petty. O rok později je nalezen ve vinici na jihozápadě Francie, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 311
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The Critic ... přeložila Linda Kaprová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1432-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Během degustačního turné po nepříliš známém vinařském regionu Gaillac zmizí nejlepší světový kritik vín Gil Petty. O rok později je nalezen ve vinici na jihozápadě Francie, oblečený do karmínového roucha Řádu božské láhve, společnosti, která se věnuje propagaci gaillackých vín. Přivázaný ke kříži stál jako morbidní strašák mezi řádky zralé vinné révy a zjevně byl celou dobu předtím uchováván v červeném víně. Pettyho vrah nikdy nebyl dopaden. Když se po třech letech Enzo Macleod do odloženého případu znovu pustí, zjistí, že v napohled klidném francouzském vinařství vře tvrdý boj plný chamtivosti, závisti a zoufalství. Enzovi se nabízí jeden potenciální vrah za druhým: místní vinaři, členové Řádu božské láhve, a dokonce i Pettyho dcera Michelle. Co když je někdo z nich připraven Enza zastavit, i kdyby měl zabíjet znovu? ----- Enzo Macleod je jeden z nejneobvyklejších řešitelů zločinů, s jakým jsem se kdy setkal. Něco mezi Jamesem Bondem a inspektorem Clouseauem.  - BookBrowse Enzův emocionálně vypjatý vztah s dcerami a fakt, že ho přitahují dvě okouzlující ženy současně, k tomu chuťovky z vinařského světa a umění degustace dělají z knihy rozmanité, uspokojující čtení.  - Publishers Weekly Akta Enzo jsou mimořádná série, v níž May svého hlavního hrdinu představuje bez příkras a se vším všudy. Macleod je nádherná postava — je tvrdohlavý, bystrý, občas ztřeštěný, rozervaný ve vztazích se ženami… a je velmi příjemným přírůstkem do současné detektivní tvorby.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

329 Kč
K R I T I K
Akta Enzo jsou mimořádná série,
v níž May svého hlavního hrdinu
představuje bez příkras
a se vším všudy. Macleod je
nádherná postava — je
tvrdohlavý, bystrý, občas
ztřeštěný, rozervaný ve vztazích
se ženami... a je velmi
příjemným přírůstkem do
současné detektivní tvorby.
CRIMESPREE MAGAZINE
Enzův emocionálně vypjatý
vztah s dcerami a fakt, že
ho přitahují dvě okouzlující
ženy současně, k tomu
chuťovky z vinařského světa
a umění degustace
dělají z knihy rozmanité,
uspokojující čtení.
PUBLISHERS WEEKLY
Enzo Macleod je jeden
z nejneobvyklejších řešitelů
zločinů, s jakým jsem se kdy
setkal. Něco mezi Jamesem
Bondem a inspektorem
Clouseauem.
BOOKBROWSE
AKTA ENZO II
OD AUTORA
BESTSELLEROVÉ TRILOGIE
Z OSTROVA LEWIS HOST
PETE R M AY
PETE
R M AY
K R I T I K
AKTA
ENZO II
prolog










Peter May
Kritik










BRNO 2016





The Critic
Copyright © Peter May, 2007
Translation © Linda Kaprová, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)
ISBN 978-80-7491-803-2 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-804-9 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-805-6 (Formát MobiPocket)





Tato kniha je věnována památce Toma Smythe





Kdo zápasí s nestvůrami, ať se
má na pozoru, aby se přitom
nestal nestvůrou. A hledíš-li
dlouho do propasti, vhlédne
pak propast i do tebe.
Friedrich Nietzsche,
Mimo dobro a zlo





9
Mezi keři vinné révy je cosi cítit. Vůni hroznové šťávy, listí
a pošlapanou prsť. Ale ještě něco. Zlověstný pach lemovaný
žlutí podzimního úplňku, jenž rozlévá své světlo po pečlivě
upravených řadách sbíhajících bok po boku z mírné stráně.
Pach, v němž není ani stopy po sladkosti zralého ovoce.
Zavání hnilobou a nezaměnitelným odérem smrti.
Vzduch je teplý a vlahý a plní ho zvuk hroznů dopadajících
s tichým žuchnutím do plastových nádob, šum listí, cvakání
vinařských nůžek. Tmu křižují paprsky čelovek upevněných
na helmách, které tu a tam probodnou oblohu, jako by
pátraly po hvězdách, když se někdo napřímí, aby si odpočinul.
Annie je mladá. Je jí pouhých šestnáct let. Vinobraní se
účastní poprvé. Ručně tu v noci sklízí chladivé hrozny
bílého mauzacu, odrůdy využívané k výrobě šumivého vína.
Neví nic o tajemství, které před staletími ukradl mnich Dom
Pérignon a které se pak proslavilo na opačném konci Francie.
Je mladá, zralá jako hrozny, které čekají, až je někdo utrhne.
Ví, že ji Christian pozoruje a že čeká s rostoucí netrpělivostí.
Pracuje ve vedlejší řadě. Každý hrozen si na světle prohlédne,
odstraní plesnivé kuličky a pak ho hodí do nádoby. Slyší jeho
dech. Smluvili si dostaveníčko u pramene potoka, který bublá
dolů po svahu a zavlažuje révu. Jeho průzračná voda se třpytí
v měsíčním světle. Tam v lesích ve stínu někdejšího zámku,
prolog





10
pod opuštěným kostelem dominujícím vrcholku kopce, se
milenci setkávají už celá staletí. Pod nimi v údolí se do noci
vine zlatý steh řeky Tarn.
Čas už téměř nadešel. Annie se podívá na hodinky. Je těsně
po třetí. Pak uslyší, jak se z vinařství blíží traktor, aby odvezl
další náklad hroznů do lisu. Rozhlédne se řadou. Ostatní
vláčí naplněná vědra k velkým červeným nádobám, které se
následně naloží na valník. Ozve se naléhavé syknutí. Annie
se otočí a mezi listím uvidí Christianovy posunky. Srdce jí
málem vyskočí z krku, přerývaně dýchá. Nikdo se po nás
nebude shánět, ujišťoval ji. Vypneme čelovky a vytratíme se do
tmy jako duchové.
Lepkavými prsty nahmatá tlačítko a obestře ji tma.
Podleze drát a jeho ruce, stejně ulepené jako její, sladší než cukr,
jí pomůžou na druhou stranu. Přitiskne jí rty na ústa a ona
ucítí chuť hroznového vína, které během sběru ujídal.
Vezmou se za ruce, přikrčí se a utíkají skrytí mezi keři
nahoru k temnému okraji lesa. Je to legrace. Strach ji opustil
a nahradila ho vzrušená nedočkavost. Konečně překročí práh
ženství. Zasměje se a on ji utiší prstem přitisknutým na ústa.
Slyší, že sám musí přemáhat smích.
Jsou už dostatečně daleko, aby se mohli narovnat nad
úroveň keřů a utíkat do úkrytu stromů. Ale v okamžiku, kdy
vyrazí k lesu, padne na ně protáhlý stín nějaké postavy, jejíž
rozpažené ruce jim zatarasí cestu, jako by je posílaly zpátky
do práce.
Dvojice se zastaví a Christian zakleje. Putain! Jsou
přistiženi. Muž se však nehýbe. Z paží mu splývá dlouhé roucho,
které se lehce vlní v nočním vánku — předzvěsti vent d’autan.
Světlo se odráží na bílých rukavicích a tvář mu stíní zvláštní
třírohý klobouk. A pořád se nehýbe.
„Kdo je to?“ zašeptá Annie a obestře ji podivná zlá
předtucha, jako noční tma, když měsíc na okamžik zastře oblak.





11
Noc prořízne paprsek Christianovy svítilny, který dopadne
na propadlý vrásčitý obličej napnutý na hrozivě ostře se
rýsující lebce. V místě očí zbývají jen černé otvory. Kůže, zuby,
vše má sytě rudou barvu hroznové šťávy a ladí s karmínovým
odstínem roucha. Čelist visí, jako by ztuhla ve smrtelném
výkřiku. Místo něj však vykřikne Annie, hlasem plným hrůzy
z pomíjivosti, která provází první setkání se smrtí.





12
kapitola
1
I.
„Petty se určitě řadil k těm nejméně oblíbeným osobám v naší
zemi, monsieur Macleode.“ Prefekt ladně mávl rukou, jako by
mu celá Francie ležela u nohou. „Vždyť si to vezměte,
Američan, který vykládá Francouzům, jestli jejich víno za něco stojí.“
Enzo se neubránil úsměvu. „Nemám nejmenší pochyby, že
všechna ta vinařství v Bordeaux, jejichž vína se prodávají za sto
i více dolarů za láhev, hodnocení monsieur Pettyho uvítala.“
„To ano, ale to ještě neznamená, že ho tam měli rádi.
Koneckonců, jediné špatné hodnocení pro ně mohlo znamenat
katastrofu. A Pettyho nespokojenost už přivedla na buben
nejednoho vinaře.“
Prefekt znechuceně ohrnul ret.
Nad nimi se tyčila katedrála Sainte-Cécile, největší cihlová
stavba na světě, jejíž bazilika dominovala siluetě města Albi.
Toto veledílo středověkého stavitelství architekti
jednadvacátého století dosud nedokázali překonat. Prefekt kráčel po
dlážděném náměstí před katedrálou, jako by mu patřilo —
což nebylo tak daleko od pravdy. Na druhé straně se už tvořily
fronty před muzeem Toulouse-Lautreca.
„Ovšem, jeden kritik odejde, jiný nastoupí na jeho místo.
Teď kraluje Robert Parker. A redaktoři z The Wine Spectator.
Zase Američani.“ Pokrčený nos prozrazoval prefektovo
opovržení. „Ale ani jeden z nich nikdy nepřijel sem do Gaillacu,





13
aby ochutnal naše místní vína. Parker údajně jednou hodnotil
Châteaux Lastours . Nevím, jestli je to pravda, ale jedině Petty
sem přijel na zevrubnou ochutnávku vín.“ Vzdychl a zvědavě se
podíval na Enza, jako by ho teprve teď zarazilo, že se o něčem
takovém baví s podivínským Skotem s vlasy v ohonu. „Jenže
co si o nich myslel, se už nikdy nedozvíme, protože Pettyho
poznámky z ochutnávek se nikdy nenašly. Ale to všechno už
určitě víte.“
Enzo přikývl. O Pettyho zmizení a vraždě věděl každičkou
podrobnost. Jednak se mnohé dočetl v Raffinově knize, ale
novinář ho do případu i osobně zasvětil. Jeho kniha se měla
původně věnovat šesti nevyřešeným vraždám. Tu Pettyho
přidal až na poslední chvíli, těsně před vydáním.
„Takže mi není moc jasné, jak bych vám mohl pomoct. Můj
kolega z regionu Lot se o vás vyjadřoval velmi pochvalně.
Chodili jsme spolu na ENA, víte?“
„Ano, vím, monsieur le préfet. Doufal jsem, že byste mi mohl
pomoct kontaktovat někoho z Gaillacu, kdo by mi umožnil
pracovat inkognito. Třeba jako brigádník na vinobraní.“
„Tak vy si myslíte, že vyřešíte Pettyho vraždu stejně jako
Gaillardovu? Zase sázka?“
O tom, jak Enzo po sázce s místním prefektem a policejní
ředitelkou z Cahors rozlouskl případ Gaillard, se hodně psalo.
Albi bylo od Cahors vzdálené dvě hodiny cesty na jih a trůnilo
vysoko nad řekou Tarn, jejíž rychlé vody se blyštěly v nízkém
zářijovém slunci.
Enzo se rozhlédl po březích lemovaných stromy, nad
jejichž žloutnoucím listím vystupovaly červené tašky pozvolna
se svažujících střech. „Tentokrát ne, monsieur le préfet.
Snažím se získat zdroje pro oddělení forenzních věd své
univerzity v Toulouse. Gaillardovým případem jsme přitáhli
značnou pozornost, tak se propracovávám dalšími nevyřešenými
vraždami v Raffinově knize.“





14
Zastavili se na úpatí schodů vedoucích k členitému
gotickému portálu v monumentální cihlové budově katedrály.
Prefekt, který byl mimo světské hranice svého politického úřadu
silně věřícím člověkem, se chystal na ranní mši. Zkoumavě si
Enza měřil. „Nevím, jestli souhlasím s tím, aby nějací
amatérští slídilové pracovali mimo zákon.“
„Amatér rozhodně nejsem, monsieur le préfet. V umění
forenzních věd mám příslušnou kvalifikaci.“ A než prefekt stihl
namítnout, že toto umění už dvacet let nepraktikuje, dodal:
„Nehledě na to, že kdyby policie dělala svou práci, nebyli by
amatérští slídilové potřeba.“
Vysoký úředník zvedl obočí. „Prefekt Verne mi říkal, že jste
velice přímý člověk.“ Téměř nepostřehnutelně zaváhal a
rozhodl se. Vytáhl nevelký zápisník v kožených deskách, chvatně
na prázdnou stránku naškrábal jméno a číslo, vytrhl ji a podal
Enzovi. „Hodně štěstí, monsieur Macleode. Budete ho
potřebovat.“ Pak se otočil a vyběhl vzhůru po schodech, opozdilec
spěchající na schůzku se Stvořitelem.
II.
„Před třemi roky jsem v márnici prováděl předběžnou
identifikaci.“ Laurent de Bonneval byl vytáhlý a hubený
padesátník, asi o rok či dva starší než Enzo, a husté černé kudrny měl
protkané šedinami. Vzpomínka naplnila jeho hluboké hnědé
oči smutkem. „Byl to pro mě šok. Nikdy jsem neviděl lidskou
bytost v takovém stavu. Vypadal, jako by ho vytáhli ze
zavařovací sklenice, kam si ho někdo naložil do vína. Alkohol
nejspíš zbrzdil rozkladný proces. Musel v něm být úplně
ponořený velkou většinu z těch dvanácti měsíců, kdy se pohřešoval.“
Bonneval se odvrátil od okna. Z tváře se mu vytratila
barva a opálená pleť získala chorobně žlutavý nádech. Za oknem
pod ním, padesát metrů pod opevněním starého opatství po-





15
kračovala řeka Tarn ve své majestátní pouti na západ od Albi,
které teď leželo necelých padesát kilometrů proti proudu.
Nacházeli se v sídle Mezioborové komise pro gaillacká vína
v Maison des Vins obývajícím část opatství Saint-Michel,
cihlovou budovu ze třináctého století v tisíciletém Gaillacu. Z
červených cihlových stěn kolem na Enza dýchala staletí, která
se v nich ukrývala. „Proč ho neidentifikoval někdo z rodiny?“
„Protože když ho našli, nikdo se sem neobtěžoval ze Států
přijet. Už několik let byl rozvedený a s dcerou si podle všeho
moc nerozuměli.“
Enzo si zahanbeně odkašlal. Viděl v tom nepříjemné
paralely s vlastním životem. Což ovšem monsieur de Bonneval
nevěděl. „Proč tedy požádali vás?“
„Týden před svým zmizením ochutnával má vína v Château
Saint-Michel. Takže jsem ho znal. Možná bylo důvodem i to,
že jsem předsedal komisi, a byl tak představitelem všech
výrobců vína v Gaillacu. Což jsem dodnes.“
Enzo se zadíval na jeho žebrovaný modrý svetr s
vybledlými náloketníky a volné manšestrové kalhoty a pomyslel si, že
takhle si reprezentanta vinařů zrovna nepředstavoval.
Přesto však Bonneval působil atraktivně. Vyzařovala z něj jakási
dobromyslnost, kterou si člověka okamžitě získal. „Z
policejní zprávy vyplývá, že měl na sobě obřadní roucho nějakého
místního vinařského bratrstva.“
„Ano, Řádu božské láhve — l’Ordre de la Dive Bouteille. Po
pravdě řečeno dost bizarní záležitost. Tenhle řád je bratrstvo
bonvivánů ve stylu Françoise Rabelaise.“
Enzo o náklonnosti tohoto slavného francouzského
spisovatele šestnáctého století k vínu věděl a znal i jeho nechvalně
známou závěť o jednom řádku: Nic cenného nemám, jen plno
dluhů, a co zbyde, nechávám pro chudé.
„Kořeny tohoto bratrstva sahají k dávnému společenství
existujícímu před pěti sty lety a nazývanému La Companha





16
de la Poda . Slovo poda označovalo krátkou příruční sekerku
používanou ke zkracování révy. Dnes to však vypadá, že toto
bratrstvo má jen dva cíle: propagaci vína a jeho konzumaci.“
„Takže nejste členem?“
„Proboha, ne. Já jsem seriózní vinař, monsieur. Nemám
čas se hastrošit do karmínových rouch a třírohých klobouků.“
Bon neval se usmál. „Napiju se ovšem rád.“
Enzo přikývl. Ani on proti jedné dvěma skleničkám nic ne -
měl. „A jaký vztah tedy Petty k té organizaci měl?“
„Zasvětili ho do bratrstva krátce po jeho příjezdu sem. Pa -
sovali ho na rytíře řádu.“
„Bylo to neobvyklé?“
„Pro někoho s jeho postavením ne. Ve vinařském světě byl
koneckonců bezmála nejvýznamnější osobností, monsieur
Macleode. A přijel ochutnat naše vína. Možná nás dokonce
proslavit. Dobré hodnocení od Pettyho by dokázalo některým
našim vinařům přinést velké peníze.“
„A špatné je zase mohlo zlikvidovat.“
Bonneval pokrčil rameny. „Pokud hledáte motiv, pak máte
asi pravdu.“
„Myslíte tedy, že byste mi mohl pomoct?“ zeptal se Enzo.
„Ale ano, určitě.“ Bonneval vytáhl z peněženky
navštívenku a podal ji Enzovi. „Co kdybyste se dnes večer stavil u nás
v château a povečeřel se mnou a mou ženou? Vyznáte se ve
výrobě vína, monsieur Macleode?“
„Chápu, jak ten proces probíhá, ale všechny mechanismy
neovládám.“
„Skleničku si ale dáte rád, ne?“
„To rozhodně.“
„Skvěle. Vypijeme si nějakou tu láhev a pak vás provedu.
Zatím zjistím, jestli by se pro vás někde nenašla brigáda při
vinobraní.“ Usmál se. „Doufám, že vám záda slouží.“





17
III.
Gaillac není pěkné město, uvědomil si Enzo, když přecházel
nově vydlážděné place du Griffoul. Nebylo tak velké a
vznešené jako hlavní město departmentu Albi, ale určitý zaprášený
půvab se mu nedal upřít. Bylo to pracovité město plné
pracovitých lidí, červených cihel a hroznů. Ve vzduchu se vznášela
jejich bohatá a opojná vůně nesená v závanech větru. Nastával
čas vinobraní a životní síla města a vinic šplhajících z obou
stran vzhůru z břehů řeky a kolem nich se sklízela a lisovala
a potom kvasila v gigantických nerezových nádržích ve více
než sto dvaceti domaines a châteaux.
V restauracích a kavárnách kolem starého opevnění se
scházeli hosté a Enzo stoupal úzkou rue Portal se starými
křivými domy s římsami, kde dubové trámy a cihly tvořily se
sklem a neony podivnou směs starého a moderního. Slunce
žhnulo vysoko na rozpáleném podzimním nebi, které se
mihotalo v oparu svého vlastního horka, a lidé s čerstvě
upečenými bagetami v rukou pospíchali domů na oběd. Těžko
uvěřit, že si v tomto ospalém městečku na jihozápadě Francie
dodnes vrah chodil po svobodě dávno poté, co byla jeho oběť
pohřbena a téměř zapomenuta.
Vstup do policejní stanice na avenue Jean Calvet střežila elek -
trická vrata otevírající se do rozpáleného asfaltového dvora.
Jeho východní stranu tvořil bytový dům, kde bydleli gendar­
mes se svými rodinami. Enzo stiskl zvonek a ohlásil recepční
do mikrofonu, že si přeje mluvit s panem Davidem
Rousselem.
Do Rousselovy kanceláře se vcházelo z chodby za zašlými
zelenými žaluziovými dveřmi na protější straně dvora. Na
něm v hloučcích postávali policisté, kouřili a klábosili a s
lenivou zvědavostí sledovali, jak Enzo přechází kolem nich.





18
Hned poznali, že tento čahoun vysoký přes metr osmdesát,
v jehož šedivějících černých vlasech se táhl bílý pruh, není
místní.
Roussel byl nevysoký pětatřicátník a šišatou hlavu mu
pokrývalo strniště černých vlasů jemné jako samet. Hleděl na
něj velkýma tmavýma podezíravýma očima a ruce by se
dokázaly zatnout v pěst velikosti šunky. Tmavomodré kalhoty si
zastrčil do vysokých černých kožených bot a bleděmodré
tričko s krátkými rukávy a límečkem mizelo pod bílým opaskem
s pouzdrem s pistolí. Těsně pod knoflíčky u krku měl
tmavomodrou nášivku se dvěma stříbrnými proužky a na levém
rukávu se hrdě tyčil lev ve skoku na šedém štítu. Oba znaky
byly k tričku připevněné na suchý zip, aby se před praním daly
odstranit, a Enzovi blesklo hlavou, jak Francouzi dokáží být
praktičtí.
Roussel ho uvedl do šera kanceláře, stísněné místnosti
se třemi pracovními stoly. Okenice obou oken byly zavřené
před žárem vnějšího světa. O protější zeď se opírala Lara
Croft v životní velikosti vystřižená z lepenky a vypínala do
místnosti svá gigantická ňadra. Hudbu hrající z
reproduktorů Rousselova počítače vizuálně doplňoval plakát
skupiny U2. Roussel se postavil s rukama v bok za svůj psací stůl.
„Nejlepší rocková skupina na světě.“ Dal Enzovi čas, aby to
moudro strávil, a dodal: „Víte, jsou tu lidi, co vedou kampaň
proti umisťování tří vězňů do jedné cely. Větší než tahle
místnost.“ Mávl rukou po kanceláři. „My tu sedíme tři, a to jsme
gendar mes!“ a takřka jedním dechem dodal: „Co chcete,
monsieur Macleode?“
„Dostal jste fax od madame Taillardové, policejní ředitelky
v Cahors?“
„Dostal.“
„V tom případě víte, že přicházím ve věci vraždy Gila
Pettyho.“





19
Roussel se posadil a založil si ruce na prsou. Enzo si všiml,
že vedle počítače stojí asi třiceticentimetrová plastová figurka
Lary Croft a na podlaze za psacím stolem se mezi všemožným
nepořádkem válí krabice, ve které byla zabalená. „Nemám
rád státní policii, monsieur. Jsou to civilisti, my jsme armáda.
Oni jsou financovaní, my ne.“ Vytáhl ze sklenice plné tužek
propisku a začáral s ní po papíře, v němž nezanechala nic než
rýhy. „Výrobek pro gendarmes. Nefunkční.“ Vzal ze stolu
složku papírů a vytáhl kancelářskou sponku, kterou byly spojené.
Ukázal ji Enzovi. „Sponky? Ty si kupujeme sami. Myslíte, že
si u státní policie taky musí kupovat vlastní?“
„To netuším.“
„Bodejť byste tušil. A já zas netuším, jak bych vám mohl
pomoct.“
„Rád bych, abyste mi zpřístupnil svůj spis k Pettyho
případu.“
Roussel se na něj velmi dlouho a velmi zpříma díval. Pak
se mu na tváři nečekaně objevil upřímně pobavený úsměv.
„Mám rád lidi se smyslem pro humor, monsieur Macleode.
Co vás vede k představě, že bych vám ten spis mohl dát k
dispozici?“ Ale než Enzo stihl odpovědět, zarazil ho zdviženou
rukou. „Ne, nejdřív mi řekněte, kdo jste.“
Enza tím zaskočil. „Vždyť víte, kdo jsem.“
„Opravdu?“
Enzo si vzdychl. „Jmenuju se Enzo...“
„Ne, já vím, kdo jste,“ skočil mu do řeči Roussel, „nebo přes -
něji, kdo tvrdíte, že jste.“ Natáhl se pro něco na stole. „A co
tvrdí fax od kohosi vydávajícího se za policejní ředitelku v
Cahors. Jak můžu vědět, jestli nejste právě ten vrah? A vy po mně
chcete můj vyšetřovací spis?“
Enzo byl bezradný.
„A vůbec, státní policie taky neposkytuje informace
soukromým detektivům.“





20
„Nejsem tak docela soukromý detektiv.“
„To nejste.“ Roussel otevřel tenkou složku na stole, vytáhl
z ní list papíru a pročítal si ho. „Jste bývalý kriminalista ze
Skotska. Žijete ve Francii dvacet let a vyučujete biologii na
Univerzitě Paula Sabatiera v Toulouse.“
„Já myslel, že o mně nic nevíte.“
„Trochu jsem si vás proklepl. V mojí branži se to vyplácí.“
Roussel byl připravený, ale Enzo usoudil, že přišel čas
přejít do útoku. „Je docela snadné si na internetu vyhledat
každému dostupné informace, monsieur. Objasnit zločin, který
po strádá zjevná fakta, jejichž odhalení vyžaduje určitou
inteligenci, je něco úplně jiného.“
Rousselovi se na hladké opálené tváři objevil sytý
ruměnec. „Na co narážíte?“
„Než se objevilo Pettyho tělo, pohřešoval se rok. Nejen že se
vám ho nepodařilo najít, ale dokud se ho vrah nerozhodl
veřejně vystavit, dokonce jste ani nevěděl, že se stal obětí vraždy.“
Rousselův vztek se projevoval jen v téměř
nepostřehnutelně zatínaných čelistních svalech. Upíral na Enza pevný
pohled tmavých očí. „Lidi se ztrácejí v jednom kuse, monsieur
Macleode.“ Poklepal na jinou složku na stole, tentokrát
objemnou. „Ve složce s pohřešovanými osobami mám nějakých
pět případů. Dost často mívají lidi ke zmizení vlastní důvody.
Nic nekalého. Rozpad manželství, tajný poměr, propuštění
z práce, duševní porucha. Někdy prostě zmizet chtějí.“
Otevřel složku a vytáhl štos papírů. Pohromadě je držela sponka,
kterou si bezpochyby pořídil na vlastní náklady. „S tímhle
jsem chodil do školy. Serge Coste. Před rokem se prostě
sbalil a vypařil se. Manželka tvrdí, že neví proč. Ale já odhaduju,
že se pěkně chytili. Neměli děti. Ona si přála adopci, on ne.
Taková situace lidi vystavuje různým tlakům. Ale proč odešel
a kam, se nejspíš už nikdy nedozvíme.“ Zavřel složku a plácl
do ní dlaní. „Když zmizel Petty, neměli jsme důvod k pode-





21
zření na něco nekalého. Ani když na nás tlačili — byl přece
jen mezinárodní osobnost —, nedokázali jsme najít důkaz,
že došlo ke zločinu.“
„Ani když se objevil na vinici přivázaný ke kříži jako
strašák do zelí?“
„To bylo až o dvanáct měsíců později. Stopa vychladla na
bod mrazu.“
„Ne ve chvíli, kdy ho objevili. Visel tam sotva pár hodin. Měl
jste čerstvé místo činu. A vrah za sebou vždycky něco nechá.
Vodítko. I když sebenepatrné. Vždycky.“
Roussel potlačovaným vztekem našpulil rty. „Kriminalisti
od police scientifique v Albi prohlídli místo činu do
nejmenšího detailu, monsieur Macleode. Kdyby vrah zanechal stopu,
našli bychom ji.“ Odstrčil se od stolu a vytáhl zásuvku. Vzal
z ní knihu, kterou nechal dopadnout na pracovní desku.
Enzo sklonil hlavu a prohlédl si ji.
„Ten váš kamarád Roger Raffin mi pěkně zatápí, Macleode.“
Enzo postřehl, že Roussel upustil od zdvořilého monsieur.
„Obzvlášť když se to teď přeložilo a vyšlo to ve Spojených státech.
I když jediným důvodem vydání byl bezpochyby Pettyho
případ. Zrovna jste se minul s jeho dcerou.“
Enzo zbystřil. „Michelle Pettyovou? Ona je tady?“
„Na moc dlouho ne. Sháněla se po jeho osobních věcech.“
„Po třech letech? Dala si načas.“
„Po čtyřech, od jeho zmizení. A to je první kontakt s
nějakým členem rodiny — kromě zajišťování repatriace.“
„A co jste jí řekl?“
„Že jeho osobní věci nadále figurují jako důkazní materiál
v neuzavřeném případu. Takže se tu podle mě už moc dlouho
nezdrží.“
„Asi nevíte, kde se ubytovala?“
Roussel se na něj přísně zadíval. „A proč bych vám to měl
říkat?“





22
„Abyste se mě zbavil.“
To na tváři policisty vyvolalo úsměv. Po dlouhé době.
„Tomu říkám kauf. Najdete ji v Château de Salettes, monsieur
Macleode. Ten ubytovává všechny skutečně bohaté turisty.
Řekl bych, že Michelle Pettyová na otcově smrti docela
vydělala.“





23
kapitola
2
I.
Silnička se vinula do kopce k vinicím táhnoucím se křídovými
kopci na sever a na jih, kam až oko dohlédlo. Některé keře byly
dosud obalené úrodou, v těžkých hroznech se k sobě tiskly
kuličky černého braucolu, durasu a žlutozeleného mauzacu,
který byl někdy pro své dlouhé stopky romanticky nazýván
loin de l’oeil — „daleko od očka“. Jinde už proběhla sklizeň
a keře bez plodů vypadaly pod pálícím zářijovým sluncem
téměř jako nahé. Letos díky vlnám horka v červenci a teplému
vlhkému srpnu nastal čas vinobraní brzy a všichni očekávali
skvělý ročník.
Z krajiny tu a tam vyrůstaly jako vykřičníky vysoké štíhlé
topoly a charakteristické pins parasols, pinie, které rozevíraly
baldachýny svých větví jako slunečníky poskytující v horkých
dnech stinné útočiště. Zářivě bílé kamenné domky vesnic na
vrcholcích kopců nesly pozvolně se sklánějící střechy z
pálených tašek ve středomořském stylu. Enzův nablýskaný
smetanově bílý Citroën 2CV s měkkým odpružením se blížil ke
křižovatce. Ten vůz byl jeho radost a pýcha. Jeden
specializovaný belgický mechanik mu ho láskyplně zrestauroval z
uhynulých exemplářů dávno vymřelého druhu. To auto bylo do
morku kostí francouzské, a když Enzo jako víčko na
konzervě sardinek odkryl střechu, poskytovalo jeho urostlé postavě
dostatek prostoru.





24
Okna nabízela panoramatické výhledy na vlnící se kopce
a údolí a Enza napadlo, že v dobách Římanů nejspíš krajina
nevypadala o mnoho jinak. Kamenné vily, topoly, vinná réva.
Země ochočená a obdělaná lidmi v suknicích a sandálech.
Dnes se lišila jen tím, že silnice pokrýval asfalt a hrozny se
povětšinou sklízely pomocí strojů, které je necitelně
setřásaly ze stopek. V dálce bylo jeden takový vidět. Hrozivě se tyčil
nad vinohradem. Pomalu se šinul vzhůru a vtahoval hrozny
do gigantických kontejnerů umístěných po obou stranách.
Enzo projel kolem soukromé kapličky a hřbitova a odbočil
k nedávno renovovanému Château de Salettes na vrcholku
kopce. Zámek trůnil uprostřed vinice, z jejíchž výnosů se
vyrábělo víno téhož jména, a bílý kámen kulatých středověkých
věží a vysokých zdí vybudovaných k odražení nepřítele zářil
v prudkém slunečním světle. Enzo nechal auto na
parkovišti a prošel klenutou branou do nadčasového nádvoří. Nad
ním bylo napnuté obrovské mléčně bílé plátno, které
poskytovalo stín strávníkům u stolků pod ním. Stěny lemovaly
topoly v kořenáčích a ozvěnou tohoto motivu zněly i moderní
sochy před sálem, kde bylo možné v rámci dégustation
ochutnat a zakoupit místní vína. Enzo vešel do chladného šera
recepce a zeptal se slečny za pultem, jestli se Michelle Pettyová
dosud zdržuje v hotelu.
Vynořil se z hradeb zámku a našel ji, jak sedí zády k němu na
trávníku lemujícím křídlo budovy. Zámek byl orientovaný
na jih a poskytoval pohádkový výhled přes kopce na údolí
Tarnu hluboko dole, na polní cestu, která jako křídová stuha
kopírovala meandry řeky a nakonec mizela v závoji zeleně.
Četla si u mahagonového stolku, a když na něj dopadl jeho
stín, zvedla hlavu. Oči se ukrývaly za slunečními brýlemi
a Enzo nejprve nedokázal rozpoznat, jak na jeho přítomnost
zareagovala. Pak si je však posunula na nos a v nevzrušeném





25
zeleném pohledu, kterým ho posuzovala, spatřil zvědavost.
Na podobném místě nevypadal jako typický host. Přes plan -
davé kalhoty s kapsami mu visela volná khaki košile a přes
rameno si přehodil ošoupanou plátěnou brašnu. A k personálu
restaurace zjevně nepatřil.
„Páni,“ prohlásila nečekaně. „To máte doopravdy, nebo je
to jenom póza?“
„Co jestli je póza?“ nechápal zaskočený Enzo.
„Vaše vlasy. Ten bílý pruh. Necháváte si to barvit?“
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Mám to už od puberty.
Waarden burgův syndrom.“ Posadil se proti ní. „Když se podíváte
pozorně, poznáte, že mám každé oko jiné.“
Teď už brýle odložila úplně a přimhouřenýma očima si ho
prohlížela. „No jo, jedno hnědé, druhé modré. Je to vážné?“
„No, zatím jsem na to neumřel.“ Teprve teď si uvědomil, že
je vlastně přitažlivá. Z Raffinových poznámek věděl, že je jí
pětadvacet. Když otec zmizel, sotva odrostla věku teenagera.
Přestože seděla, poznal, že je vysoká. Ustřižené džínové šortky
odhalovaly dlouhé elegantní nohy. Rozepnula si pár spodních
knoflíčků bílé halenky a cípy si zavázala nad štíhlým
opáleným břichem. Dlouhé kaštanové vlasy si sponou stáhla z
obličeje, ležérně jí padaly na rovná ramena. Měla hezký obličej
a zároveň ne líbivý. Výrazné rysy, plné rty, velké oči a ani stopa
po nalíčení. Jako by si teprve teď uvědomila, že za ní přichází
bez pozvání, zmocnily se jí rozpaky a ostražitost.
„Chtěl jste něco, pane...“
„Macleod. Enzo Macleod.“
Tím ji pobavil. Její obezřetnost neměla dlouhého trvání.
Možná ji odplavilo jeho charisma. „Co je to za jméno?“
„Matka byla Italka. Enzo je zkrácená forma jména Lorenzo.
Otec byl Skot. Vyrůstal jsem v Glasgow.“
„Tak co děláte tady, pane Lorenzo Macleode?“
„Chystám se odhalit vraha vašeho otce.“





26
Trhla sebou, jako by ji udeřil. Veškeré pobavení se
vytratilo. Chvíli trvalo, než se zmohla na slovo, a když promluvila,
tichost hlasu kontrastovala s obsahem. „Co kdybyste si
políbil prdel?“
„Mluvím vážně.“
„Já taky.“
„Copak to nechcete vědět?“
„Je mi to úplně fuk.“
„Ale pro jeho věci jste si přijela.“
„Jenom proto, abych to uzavřela. Jednou provždy. Co tu
pitomou knihu ve Státech vydali, připadá mi, jako by vstal
z hrobu, aby mě strašil. Noviny o něm píšou články, chtějí po
mně rozhovory. Pro seriál 48 hodin o něm dokonce natočili
hodinový dokument. Když ještě žil, neměl pro mě ani pět
minut. A teď mě nenechá na pokoji. Musí to skončit.“
„Neuzavře se to, dokud je jeho vrah na svobodě.“
Část jejích emocí se vyčerpala a mladá žena si ho chvíli
zkoumavě prohlížela. „Co je zrovna vám po tom?“
„Než jsem přijel do Francie, pracoval jsem jako forenzní
expert ve Skotsku. Využívám své zkušenosti a vědu, abych
rozdmýchal některé neuzavřené případy v Raffinově knize. Jeden
z nich jsem už vyřešil.“
„A vražda mého otce je jen další položka seznamu?“
zeptala se jízlivě.
„Dalo by se říct.“ Chvíli v duchu formuloval svůj návrh. „Vím,
že panu Rousselovi se nechce pustit věci vašeho otce z ruky.
Kdybych vás mohl oficiálně zastupovat, možná bych s tím
dokázal něco udělat.“
Dlouze a neproniknutelně se na něj zadívala. Když
nakonec promluvila, znovu zvolila onen tichý tón. „Asi ne.“ Vzala
si knihu a dala se do čtení, nebo to alespoň předstírala.
Enzova audience skončila a ona neměla v úmyslu se jím dál
zabývat.





27
Zůstal ještě celou minutu sedět. Pak vstal a položil na stůl
navštívenku. „Tady je můj mobil. Kdybyste mě sháněla.
Bydlím v gîte, kterou si váš otec pronajímal, než zmizel.“
Její pozornost se neodtrhla od stránek knihy. Zadíval se
dolů na tetelící se vinice a pak se vydal zpátky k parkovišti,
kde se odpolední slunce opíralo do jeho 2CV.
II.
Byl to kraj vína. Takže by nebylo zvláštní, kdyby se Gil Pet ty
ubytoval v některém z châteaux. Jenže neubytoval. Pronajal
si maličké venkovské stavení ve stínu zrenovovaného
zámku z jedenáctého století. Titěrný, stísněný domek
někdejších zemědělských dělníků. Jediná světnička plnila funkci
kuchyně, jídelny i obývacího prostoru a z ní se vcházelo
do ložnice. Byla to však krásná chaloupka, porostlá
břečťanem, jehož listí podzim zbarvil doruda. Z malé terasy bylo
vidět holubník z patnáctého století na kamenných
sloupcích, na nějž vrhaly kropenatý stín tři majestátní kaštany.
Co by kamenem dohodil, tyčily se impozantní zdi a věžičky
Château des Fleurs, který hýčkal zámožné turisty v honosných
chambres d’hôtes, přístupných z ochozu lemujícího vršek
budovy. Zámecká paní byla proslavená svým kuchařským umem.
Enzo se blížil po dlouhé silnici k zámku a znovu se podivoval,
proč se někdo tak bohatý jako Petty rozhodne celý měsíc
tísnit v laciné gîte, když by si mohl dovolit komfort a vybranou
kuchyni château.
Pod schody do domku parkovala bílá řemeslnická dodáv -
ka. Enzo vystoupil a ze sklepa, kde si zřídili kancelář, vyběhli
Pierric a Paulette Lefèvrovi. Když se Enzo s Paulette setkal
poprvé, udělala na něj dojem vysoké, atraktivní postarší ženy.
A vzápětí si uvědomil, že jsou nejspíš stejného věku. Napadlo
ho, jestli ho to tím pádem pasuje na „postaršího muže“, ať už





28
atraktivního nebo ne. Paulettina vřelost jasně signalizovala,
že ona má v tomto ohledu jasno. Což Pierricovi neuniklo a jen
obtížně skrýval, jak ho to rozčiluje. Hluboké vrásky
dodávaly tomuto vytáhlému muži s ustupujícími šedinami a čapím
krokem poněkud opičí vzezření. I tentokrát ho přivítal s
rozčilením. Mávl rukou k řemeslníkově dodávce.
„Moc se mi to nezamlouvá, monsieur. Určitě se poškodí
zeď.“
„Zaplatím za její opravu,“ ujistil ho Enzo. „Ale bez své bílé
tabule se neobjedu. Mám vizuální myšlení.“
Když sem tehdy přišel domluvit pronájem, říkal si, že by
mohlo být užitečné prozradit jim důvod svého pobytu. Přímý
zdroj znalostí místních poměrů byl jasná devíza. Navíc Petty -
ho znali. Zpočátku byli nadšení a ochotní, protože si nic
nepřáli víc, než aby ta skvrna na pověsti jejich zámku i domku,
způsobená kritikovým zmizením a vraždou, byla jednou
provždy smazána. Teď toho možná alespoň Pierric začínal litovat.
Paulette stála celá úzkostná opodál a nervózně si mnula ruce.
Když Enzo zachytil její pohled, mdle se usmála a pak sebou
trhla, když k nim zevnitř dolehlo bušení kladiva.
„Přijela Pettyho dcera,“ nadnesl Enzo, aby je rozptýlil. „Uby -
tovala se v Château de Salettes.“ Zabralo to. Bílá tabule upadla
v tu ránu v zapomnění.
„Kvůli čemu?“ vyzvídal Pierric.
„Kvůli věcem jejího otce.“
„Některé z nich nám tu zůstaly po jeho zmizení,“ namítla
Paulette. „Tehdy rodina neprojevila špetku zájmu.“
„Možná za vámi přijede.“
Ta vyhlídka ani jednoho z nich nijak nepotěšila. Byli
nesourodý pár, Pařížané. On dříve zastával jakousi významnou
pozici v pojišťovnictví. Před dvaceti lety všechno opustili
a koupili v podstatě úplně zchátralý zámek. Po dobu
rekonstrukce bydleli v této chaloupce. Dnes poskytovali služby zá-





29
možným turistům a ze čtrnáctihektarové vinice, kterou sami
vysázeli, sklízeli úrodu a vyráběli bio víno. Věnovali Enzovi
láhev svého červeného. Nebylo vůbec špatné.
Enzo se vydal po schodech ke dveřím, z nichž se právě
vynořil truhlář s brašnou nástrojů. „Hotovo, monsieur
Macleode. Účet mám asi poslat do château, ne?“
„Ne, zaplatím hotově. Kolik to bude?“
Truhlář se zamyslel. „Dvě stovky.“
„Eur?“
„Franků asi těžko, že jo.“
Enzo neochotně odpočítával bankovky. Tak vysokou část -
ku nečekal a univerzita mu poskytla jen skromný neoficiální
rozpočet.
Když řemeslník odjel, Enzo se zahleděl na svou tabuli
pevně přimontovanou k protější stěně. Za zády se mu zjevili
Lefèvrovi, aby se podívali, jakou škodu napáchal. Ale le menuisier
pracoval čistě a nenechal po sobě žádný nepořádek. Pokud
zeď nějak poškodil, nebylo to vidět. Enzo došel k tabuli, vytáhl
modrý fix a do levého horního rohu napsal Gil Petty.
Doprostřed tabule napsal název uskupení Řád božské láhve,
zakroužkoval ho a vedl k němu šipku od Pettyho jména.
Byl to začátek. Ale potřeboval pomoc.
Sáhl do kapsy pro telefon a zjistil, že bliká indikátor baterie.
Tiše zaklel. Obrátil se k Paulette a Pierricovi. „Nemohl bych
si od vás z kanceláře zavolat?“
III.
Co se Nicole pamatovala, starou kamennou farmu na kopci
nikdo neobýval. Jako malá si uvnitř hrávala, pak ale otec za -
bednil dveře prkny, že prý je to nebezpečné.
Stoupala k ní po cestičce podél nařezaného dříví, které tu
otec složil, aby vyschlo, a těšila se z čerstvého vzduchu. Kolem





30
nohou se jí motaly kolie, honily se a štěkaly na vítr. Zastavila
se v místě, kde pěšinka odbočovala k opuštěnému dvoru, a
zahleděla se na zvlněnou zalesněnou krajinu Auvergne.
Křišťálové potoky se vrývaly hluboko do úrodné červené půdy
a krajina jako by se skládala do varhánků. Milovala tu její
nahodilost i proměny ročních dob. Barvy stromů, pole jednoho
roku zorané, druhého zase ponechané pro pastvu. Měla
stejně ráda horký letní vítr vanoucí z Afriky i ledové zimní vichry
ženoucí se od Atlantiku.
Nejvíc ze všeho však měla ráda své rodiče a srdce jí plnil
strach o ně.
Posadila se na pařez. Kolie dováděly kolem, strkaly jí do
nohou a ona střídavě drbala na hlavě jednu a zase druhou.
Většinu dopoledne strávila v zatemněné matčině ložnici a
držela ji za ruku. Pak když se otec vrátil z horních pastvin, odkud
sháněl ovce, uvařila mu oběd. Teď měla chvilku pro sebe. Čas
přemýšlet o budoucnosti. Děsit se jí. Užírat se starostmi. Za
několik dnů začínal podzimní semestr a ona nevěděla, jak
to bez ní otec zvládne.
Co hůř, nedokázala si představit, jak to zvládne bez své
ženy. Prožili dlouhé, skličující léto. Lékař matce
diagnostikoval rakovinu v terminálním stádiu. Prý jí zbývají týdny,
možná měsíce, pokud bude mít štěstí. Štěstí! Nicole to tak
nepřipadalo.
Uslyšela auto, ještě než se přiblížilo na dohled. Jeho
lesknoucí se střecha šplhala vzhůru po klikaté polní cestě vedoucí
z údolí kolem haldy starých pneumatik ležících jako zátěž na
plachtě pokrývající siláž. Sledovala, jak zastavilo dole u
hospodářství. Vystoupila z něj teta a šla se přivítat se svým
starším bratrem, Nicoliným otcem. Dlouze se objali. Pak otec
vytáhl z kufru auta její zavazadlo a společně vešli do domu.
Chystala se s nimi zůstat až do konce a Nicole hryzalo špatné
svědomí z té úlevy. Cítila se jako vězeň propuštěný z žaláře.





31
Nebo jako běžec, který v okamžiku, kdy už padá vyčerpáním,
předá štafetu někomu jinému, aby ji donesl do cíle.
Psi, kteří vycítili, že je nešťastná, se semkli u ní a
úzkostlivě pozorovali její tvář. Tichým hlasem je uklidňovala,
oběma rukama je hladila po hlavách a jejich neúnavná láska jí
přinášela útěchu.
Po větru se k ní doneslo zavolání: „Nicole!“
Vzhlédla. Na verandě stál otec a v natažené ruce držel
telefon. Mohutný muž si na býčí hlavě posunul do týla svou
všudypřítomnou plátěnou bekovku a Nicole rozeznávala jeho
růžolící obličej.
„Máš telefon!“
IV.
Enzo sledoval, jak traktor couvá do stodoly a najíždí s
modrým sklápěcím přívěsem k lisu. Pneumatické válce začaly
zvedat korbu, dokud výsypka nezapadla do otvoru. Gigantický
šnek přívěsu se začal otáčet a drtil hrozny na základní
součásti: šťávu, slupky, jadérka a stopky. Někde během procesu
stroj od zbytku oddělil stopky, které plival ven do objemných
plastových sudů, zatímco šťáva se slupkami a zrníčky se pod
tlakem hnala plastovou trubkou do vedlejší haly. Pod lisem
seděl v podřepu nějaký muž a z plastové láhve do směsi
pomalu přiléval čirou tekutinu.
„SO2. Oxid siřičitý,“ zavolal Laurent de Bonneval do hukotu
motorů. „Zničí nežádoucí bakterie, ale kvasinkám neublíží
a ochrání víno před oxidací.“ Byl oblečený v otrhaných
šortkách, zelených holinkách a tričku špinavém od vína.
Vrátil se zpátky ke studování štosů papírů na stole přistrče -
ném ke zdi. Pokrývaly ho diagramy, předpovědi počasí, ručně
psané poznámky, odběrové hadičky a pipety. Odpadkový koš
byl plný prázdných krabiček s nápisem Lafase He Grand Cru.





32
Enzo jednu z dlouhé chvíle vytáhl a dočetl se na ní, že
obsahuje „čištěné pektolytické enzymy“, které zvyšují „selektivní
extrakci složek z hroznových slupek“.
Bonneval se vesele ušklíbl. „Dneska je vinařství velká věda,
monsieur Macleode. Vyvažujeme množství siřičitanů podle
pH, měříme cukernatost a kyselost i obsah alkoholu.
Chladem brzdíme kvašení, teplem ho urychlujeme. Ale ve
skutečnosti v tom je mnohem víc. Je v tom instinkt, talent a sofistika.
Trochu alchymie. Magie, chcete-li.“ Ohlédl se ke směsi
vytlačované z lisu. „Dva vinaři můžou vzít tytéž hrozny ze stejného
ročníku a vyrobit dvě úplně odlišná vína. Jedno bude jemné,
s tóny vanilky, v druhém ucítíte zelené papriky s výraznými
tříslovinami. Dalo by se dokonce tvrdit, že víno odráží
osobnost vinaře.“
„A jaké víno vyrábíte vy, monsieur de Bonnevale? Jemné
vanilkové tóny, nebo zelené papriky s výraznými tříslovinami?“
Bonneval se usmál a hnědé oči zajiskřily rošťáctvím a
pobavením. „Samozřejmě jemné vanilkové tóny. Dneska se
vinař musí podbízet chutím kritiků, co vyrostli na Coca-Cole
a root beeru.“
„A co to vypovídá o vaší osobnosti?“
Se zakloněnou hlavou se rozesmál. „Asi jen to, že jsem člo -
věk, který chce prodat své víno.“
Enzo ho následoval k vedlejší stodole, kde jako gigantičtí
červi pokrývaly podlahu červené hadice připojené k
motorizovaným čerpadlům ženoucím hroznovou šťávu pod tlakem
mezi tanky. Pracovníci natahovali hadice od jedné černé kádě
plné napěněné růžové šťávy ke druhé a pak je po žebřících
vedli k mřížovaným lávkám nad hlavou, které umožňovaly
přístup k vrškům dvou řad obřích nerezových nádrží. Vzduch
byl prosycený charakteristickou sytou vůní rozmačkaných
hroznů a alkoholu, která stoupala do hlavy. A do uší jim
neustále bušil hukot lisu a tep čerpadel.





33
Bonneval vyvedl Enza po ocelovém schodišti k systému
visutých lávek. Ukázal na hadici přivádějící směs z lisu. Byla
přivázaná k zábradlí u vršku nejbližší nádrže a průsvitným
materiálem bylo vidět, jak šťáva pulzuje nejprve vzhůru a pak
stříká dolů do bezedné černé prázdnoty
stopadesátihektolitrové nádrže. Enzo si to rychle spočítal. Patnáct tisíc litrů, tedy
dvacet tisíc láhví. Spousta vína.
„Jakmile se cuve naplní, necháme šťávu usazovat,“
vysvětloval Bonneval. „Slupky a jadérka vyplavou na hladinu.
Proto ze dna odčerpáváme šťávu a zase ji ženeme zpátky horem,
aby se rmut promísil a uvolnilo se do něj maximum chuti.
Ně kdy se to provádí vysokou rychlostí, někdy se celý obsah
nádrže přečerpá do jiné. To také pomáhá víno okysličit, díky
čemuž zase kvasinky produkují více tepla, a tím i víc alkoholu.“
Usmál se. „Což je další důvod, proč je nejlepší sbírat hrozny při
maximální zralosti. Cukr plus teplo rovná se alkohol. A víno
by bez alkoholu přece jen nebylo ono, nemám pravdu?“
„Takže se před sběrem měří obsah cukru v hroznech?“
„Jakmile se blíží čas vinobraní, tak denně. Zkoušíme i
sladkost a chuť. A jakmile zrníčka zhnědnou a jdou rozkousnout,
víte, že jsou hrozny zralé.“ Bonneval se obrátil zpátky k nádrži.
„Musíme samozřejmě hlídat množství tepla, které se během
kvašení uvolňuje. Příliš vysoká teplota znamená příliš vysoký
obsah alkoholu, který by víno zkazil.“ Ukázal k širokému
černému potrubí vedoucímu podél vnějších zdí haly. „Studená
voda. Menší trubky vedou do každé z nádrží a přivádějí ji do
žeber chladiče, který visí uvnitř. Díky tomu zajistíme, aby se
směs nepřehřála.“
Vrátili se dolů do haly a vešli do třetí budovy. „V
současnosti máme dvacet nerezových nádrží,“ informoval ho Bonneval.
Enzo opět provedl rychlý výpočet a tiše hvízdl. To znamenalo
čtyři sta tisíc láhví vína! Bonneval pokračoval ve výkladu. „Dřív
jsme používali laminátové nádrže.“ Ukázal na šestici béžových





34
nádrží s víky, která se zvedala zastaralým systémem kladek.
„Ale k primární produkci je už nepoužíváme. Dřív se nádrže
vyráběly z betonu. Dnes v nich skladujeme některá z našich
rosé.“ Podíval se na Enza. „Ale dost bylo teorie. Pojďme
ochutnat výsledek.“
Prošli obrovskými posuvnými vraty ven do pohasínajícího
dne. Vzduch ještě zůstával teplý a i venku ho plnila vůně
kvasícího vína. Pole kolem vinařství pokrývala zrající kukuřice.
Bonneval ho provedl kolem nepoužívaného tenisového kurtu
s asfaltovým povrchem, z jehož puklin se dral plevel, a
vysokého cihlového holubníku stojícího na obloukových pilířích.
„Pigeonniers, kam se podíváte,“ shledal Enzo. „Místní
museli mít holuby opravdu náramně rádi.“
Majitel panství se tiše zasmál. „Ve středověku se v
Gaillacu holubí trus využíval ke hnojení vinic, monsieur Macleode.
Takže většina vinic má alespoň jeden pigeonnier. Pochopitelně
je i jedli a dívka, která věnem dostala holuby, byla
považovaná za skutečně skvělou partii.“
Prošli kolem zeleninové zahrádky, která už byla téměř
skli zená, a klenutou branou vstoupili na nádvoří ohraničené
z jihu hlavní budovou château a z východu a západu dlouhými
nízkými křídly. V západním bylo chai, tedy prostor, kde
probíhá výroba vína až od devatenáctého století, vyprávěl Bonneval.
Původně prý sídlil ve východním, které se však začalo
využívat k ustájení koní. Zámek, slepenice starých a nových cihel,
cementu a kamene, měl své nejlepší dny za sebou. Přesto
působil majestátně. Neochvějně čekal na konci dlouhé, rovné
aleje a zdi lemující zahradu se zdvihaly jen několik metrů od
břehů Tarnu. Původní zámek byl dvoupatrový a někdy později
k němu majitelé přistavěli jednopatrová křídla.
Vyšli po schodech ke dveřím a vstoupili do tmavé haly s
kamennou podlahou. Vysoké pootevřené dveře na jejím konci
vedly do kruhové místnosti, jejíž stěny pokrývala zrcadla





35
a obrazy ve zdobných rámech. Prostor zaplňoval starožitný
nábytek a rodinné dědictví.
Bonneval však Enza vedl dlouhou chodbou vlevo osvětle -
nou severními okny. Všechny dveře vedly do jižně
orientovaných místností. „Abychom využili letního slunce a zároveň
nás chodba chránila před větrem ze severu,“ poznamenal
Bonneval. „Naši předkové nebyli hloupí stavitelé.“
Enzo ucítil lahodnou vůni jídla a jeho hostitel otevřel
dveře do rodinného bytu, kde je uvítalo teplé tlumené světlo
a úsměv Jacqueline de Bonnevalové.
Enzo podržel v ústech sametově hladký mok, nadechl se
nosem a užíval si úžasnou chuť páleného dubu,
aromatického červeného ovoce a kořenitého pepře. Když víno sklouzlo
hrd lem do žaludku, zanechalo na jazyku svěží lehkou
kyselinku a v prázdných ústech dlouho doznívající tóny černého
rybízu a lékořice. Enza ten zážitek na několik okamžiků zcela
pohltil. Pak vzhlédl a zjistil, že ho Laurent de Bonneval s
napjatým očekáváním sleduje. „Tak co tomu říkáte?“
Enzo vrtěl hlavou a snažil se zformulovat své dojmy.
Zatočil temně granátovou tekutinou v široké sklenici se zúženým
okrajem a nakonec své pokusy vzdal. „Fenomenální.“ Nic
lepšího ho nenapadalo a uvědomoval si, jak slabý výraz to je.
Bonneval se však zářivě usmál. „To je naše cuvé spéciale,
ročník 2002. Pettymu se taky zamlouvalo. Směs cabernetu,
braucolu, durasu a syrah. Zrající v dubových sudech,
samozřejmě. Čas od času vína stáčíme a přemístíme do jiného sudu.
Každý je totiž jiný, takže tak lépe docílíme konzistentní chuti.
A okysličení napomáhá zrání.“ Spiklenecky si přiložil prst na
ústa. „Ale nikomu to neříkejte.“ Zazubil se a dolil do Enzovy
skleničky. Jeho manželka zatím přinesla obložené talíře s con­
fit de canard a na kostičky nakrájenými pečenými brambory
s česnekem a hříbky.





36
Jacqueline de Bonnevalová vypadala úplně jinak, než Enzo
čekal. Byla to pomenší, buclatá dáma s půvabným obličejem
bez vrásek. Husté vlasy barvy matné oceli si stáhla do ohonu,
jehož délka ten Enzův předčila alespoň o patnáct centimetrů.
Bonnevalův věk bylo obtížné určit. Enzo ho nejprve
odhadoval na padesátníka, ale když se teď setkal s madame de
Bonnevalovou, byl nucen svůj odhad přehodnotit. Jí bylo spíše
k šedesáti, takže se Enzo zmýlil o nějakých deset let, ledaže
by manžele od sebe dělil velký věkový rozdíl.
„Líbí se mi váš ohon,“ pochválila Enzovi vlasy a přisunula
si židli ke stolu.
„Když jsem přijel do Francie,“ odpověděl Enzo, „a ještě jsem
nemluvil francouzsky jako dnes, vyslovoval jsem to špatně
a nechápal jsem, proč se mi všichni smějí.“ Ani Jacqueline, ani
její manžel nebyli s to uhádnout, jak se dá queue de cheval
špatně vyslovit, a tak jim to předvedl. „Cul de cheval,“ řekl
a oba vyprskli smíchy. Stačilo málo a z „koňského ohonu“
se rázem stala „koňská řiť“. Enzo se smutně usmál. „Teď už
jsem starší a moudřejší.“ Odmlčel se a obdivně se podíval na
madame de Bonnevalovou. „A vaše vlasy jsou daleko
působivější než moje, madame.“
Pustili se do jídla. Šťavnatá kachna se jen rozpadala,
křupavá kůrčička se rozplývala na jazyku a Enzovi připadalo, že
nic lepšího než tyhle brambory s česnekem a hříbky v životě
neochutnal.
Otevřely se dveře do haly a z houstnoucího šera zámku
se vynořil vysoký mladík. Roztrhané tričko měl samou
skvrnu a zelené holínky zčernaly červenou hroznovou šťávou.
„Tati?“
Bonnevalova tvář se při pohledu na syna rozzářila a v očích
se mu zračila láska. „Pojď dál, Charlesi, pojď dál. Tohle je
monsieur Macleod. Pochází ze Skotska. Přijel vyšetřit, kdo
zavraždil Gila Pettyho.“





37
Charles se roztržitě obrátil k Enzovi, přikývl a
nesoustředěně mu stiskl ruku. „Enchanté, monsieur.“ Jeho myšlenky se
však točily kolem něčeho docela jiného. „Michel Vidal tvrdí,
že jsi mu na dnešní noc slíbil kombajn.“
Bonneval vybuchl smíchy. „A co bys řekl ty?“
„Já bych řekl, že Vidal ví, že se blíží déšť, a snaží se mě
obalamutit.“
Bonneval se zazubil na Enza. „Ten kluk má pod čepicí.“
Charles upadl do rozpaků. Zdravá růžová pleť nabyla tem -
nějšího odstínu a veliké ušní boltce vykukující z hnízda
černých kudrnatých vlasů mu zahořely. Stydlivě se podíval na Enza.
Ale otec na jeho rozpaky nebral ohled. „Právě získal diplom
v oboru vinařství na Bordeauxské univerzitě. Je
budoucností našeho château, monsieur Macleode. Budoucnost našeho
vína. A k tomu všemu ještě hrozně rád řídí sklízeč hroznů.
Viď, chlapče?“
„Řeknu Guillaumovi, aby poslal Vidala do háje.“
„Posaď se k nám, Charlesi.“ Jeho matka odsunula židli. „Je
tu dost pro čtyři.“
„Nemůžu, maman. Musím připravit stroj.“
„Vidíte?“ podíval se Bonneval na Enza a zvedl jedno obočí.
„Těšilo mě, monsieur Macleode.“ Charles mrkl na hodinky.
„Omluvte mě.“ A pospíchal pryč.
„Bude z něj mnohem lepší vinař než z jeho táty.“
Bonnevalova otcovská pýcha byla téměř hmatatelná. „Ví toho o vědecké
stránce výroby vína daleko víc, než jsem kdy věděl já.“
Madame de Bonnevalová si vzdychla. „Další v dlouhé řadě
Bonnevalů, který obětuje život Château Saint-Michel.“
„Je to jeho rodové právo,“ namítl Bonneval. „Jeho dědictví.“
Na chvíli se zamyslel. „Jeho povinnost.“
Ze svého místa u velkého kuchyňského stolu Enzo viděl
dveřmi do obývacího pokoje, jemuž dominoval obrovský
mramorový krb. „Je tohle jediná obývaná část zámku?“





38
„Ještě aby ne!“ ujistil ho Bonneval. „Celý bychom ho nikdy
nevytopili. A to vám povídám, že zimy jsou tu zatraceně tuhé.
Moji předkové měli smysl pro pompu, ale museli být taky
zatraceně otužilí.“
„Jak dlouho se Château Saint-Michel ve vaší rodině dědí?“
Enzo usrkl vína.
„Bonnevalové tyhle pozemky vlastní už od třináctého
století, monsieur Macleode. Víc než sedm set let. Zámek takhle
starý není, ale původní budova se datuje do patnáctého
století. Většinu rozšiřujících stavebních úprav provedl ke konci
osmnáctého století můj předek Hubert de Bonneval.“ Celý
rozhorlený tím tématem si lokl vína. „Měl s touhle usedlostí
velké plány. Koupil cihelnu, jen aby si mohl sám dodávat
stavební materiál na nové budovy. Ale vydělala mu také hodně
peněz, což mu pomohlo vše financovat.“ Odmlčel se a tvář mu
zastřel stín nějaké neveselé vzpomínky. „Bohužel, své plány
už nedokončil, a východní křídlo navíc skoro celé zničil požár.
Na začátku devatenáctého století projekt znovu oživil jeho syn,
a co tu dnes vidíte, stojí v zásadě jeho zásluhou.“
„Je to nesmírná odpovědnost,“ doplnila madame de
Bonnevalová. „Vím, že Laurent cítí na svých bedrech tíhu historie.
Víno z Château Saint-Michel musí uspět, abychom si mohli
dovolit budovu udržovat.“
Enzo upil ze skleničky. „S tak výborným vínem si neumím
představit, jak byste mohli neuspět.“
Ale Bonneval jen pokrčil rameny. „S cenou osm eur za
láhev na něm nikdy nezbohatneme, monsieur.“
Enzo nad tím kroutil hlavou. „To je šílené. Našla by se vína
z Bordeaux, za která zaplatíte padesát i šedesát eur a nesahají
vašemu ani po kotníky.“
„To ano, ale zeptejte se kteréhokoli milovníka vína v
Americe, jestli zná Bordeaux, a vysměje se vám, proč se tak pitomě
ptáte. Zeptejte se ho, jestli slyšel o Gaillacu, a nepřítomně





39
se na vás podívá a zavrtí hlavou.“ Vinař zamyšleně usrkl
produktu své vlastní vinice. „Gaillac patří k těm skvělým
francouzským vínům, která dosud nikdo neobjevil, monsieur
Macleode. Vyrábíme ho tu už dva tisíce let, ještě před
příchodem Římanů. Mimo naši oblast o něm ale skoro nikdo
neslyšel. Jsme obětí geografických faktorů.“ Rukou mávl k oknu.
„Tamhle teče řeka Tarn. Pro místní znamenala jedinou
možnost vyvážet své víno do světa. K naší smůle se Tarn vlévá do
Garonny a tou doputuje do Bordeaux. Tam jsme byli nuceni
víno vyložit, než mohlo pokračovat k dalším cílům.
Obyvatelé Bordeaux bohužel nijak zvlášť nestáli o
konkurenci. Tak na nás uvalili daně, na řekách vybudovali splavy
a přehrady a za použití zdymadel od nás vybírali poplatky.
Vlastně nám tím odřízli obchodní kanál se zbytkem světa.
Proto dnes Američané znají Bordeaux, ale Gaillac ne.“ Vzdychl.
„Ale vyrábíme tu dobré víno, monsieur Macleode. V sudech
označených symbolem kohouta se Vin du coq posílalo až na
evropské královské dvory a pilo se tam. František I. si ho velmi
oblíbil. Ale když nám Bordeaux zatarasilo cestu do světa a
révokaz zdecimoval vinice, nezbylo z vinařství v Gaillacu do konce
devatenáctého století skoro nic. Teprve v posledních třiceti
letech mladí novátorští vinaři vrátili našim vínům někdejší
skvělost. Problém je, že o nich nikdo neví. Právě proto znamenala
Pettyho smrt takovou ránu. Chystal se gaillacká vína představit
světu. Místo toho zůstala neznámá a prodávaná pod cenou.“
Z otevřených dveří vinařství do noci vytrysklo světlo. Obloha
byla černá jako tuš a posetá hvězdami, jen na západním
horizontu se dal rozeznat zbývající záchvěv barev. „Kde parkujete?“
zeptal se Bonneval.
„Neparkuju. Přišel jsem pěšky.“
Bonneval na něj překvapeně pohlédl. „Pěšky? Vždyť zpátky
k Château des Fleurs je to dobré tři kilometry.“





40
„Potřebuju pohyb, monsieur de Bonnevale. A navíc jsem
vypil úctyhodný příděl vašeho znamenitého vína, takže sedat
za volant by asi nebyl nejlepší nápad.“
„I tak je to ale dlouhá cesta ve tmě.“ Chvíli přemýšlel. „Víte,
přes vinici vede zkratka. Dejte mi pár minut, kousek vás
doprovodím. Dnes máme noční sběr. Ruční. Ale sklízecí stroj
nasadíme taky.“
Enzo zašel s vinařem do sklípku a zamyšleně si mnul bradu.
„V Raffinových poznámkách se píše, že Pettyho tělo objevili za
nočního vinobraní.


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.