načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Křišťálový meč - Victoria Aveyardová

  > > > > Křišťálový meč  

Elektronická kniha: Křišťálový meč
Autor:

Každý může zradit... Nenechte si ujít pokračování Rudé královny! Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 412
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Alžběta Kalinová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4176-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý může zradit... Nenechte si ujít pokračování Rudé královny!

Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ovládat blesky, což je zbraň, kterou chce královský dvůr získat pod svou kontrolu. Sice ji obvinili, že to vše jen předstírá a je prachsprostá podvodnice, ale jí se podaří uprchnout od Mavena, prince a přítele, který ji zradil. A Mare zjistí něco vskutku překvapivého – není jediná Rudá, kdo má podobné schopnosti.

Pronásledovaná Mavenem, z nějž se nyní stal pomstychtivý král, vyráží pátrat po rudostříbrných bojovnících, aby je vyzvala k souboji s jejich utlačovateli.

Zařazeno v kategoriích
Victoria Aveyardová - další tituly autora:
Rudá královna Rudá královna
Aveyardová, Victoria
Cena: 286 Kč
Rudá královna Rudá královna
Aveyardová, Victoria
Cena: 168 Kč
Červená kráľovná -- Svet rozdelený krvou Červená kráľovná
Aveyardová, Victoria
Cena: 338 Kč
Křišťálový meč Křišťálový meč
Aveyardová, Victoria
Cena: 313 Kč
Sklenený meč -- Každý môže zradiť Sklenený meč
Aveyardová, Victoria
Cena: 338 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






K řišťálový meč
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Victoria Aveyardová
Křišťálový meč – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.






K ŘIŠŤÁLOVÝ
MEČ
VICTORIA AVEYARDOVÁ










5
KAPITOLA 1
Š átek, který mi dala, byl čistý, ale přesto páchl po krvi. Mně to však
nevadilo. Beztak jsem měla krev všude na oblečení. Rudá
samozřejmě patřila mně. Ta stříbrná pak mnohým dalším. Evangelině,
Ptolemovi, nymfovi, všem, kdo se mě v aréně pokusili zabít. Nějaká patrně
patřila i Calovi. Tam na písku dost krvácel, pořezaný a pohmožděný
těmi, kteří se měli stát našimi katy. Teď seděl proti mně, zíral na zem
a čekal, až jeho zranění projdou pomalým procesem přirozeného
uzdravování. Podívala jsem se na jednu z mnoha ran na své paži,
patrně od Evangeliny. Byla čerstvá a dost hluboká na to, aby mi po ní
zůstala jizva. Někde hluboko mě ta představa těšila. Ten zubatý šrám
nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku pod chladným
dotekem léčitele. Cal a já už jsme nepatřili do světa Stříbrných. Nebyl tu
nikdo, kdo by jednoduše smazal naše poctivě vydobyté jizvy. Unikli
jsme. Tedy alespoň já jsem unikla. Calovi připomínala pouta na
rukou, že on je vězněm.
Farley do mě překvapivě jemně šťouchla. „Zakryj si tvář, blýskající
holčičko. Hledají tě.“





6
Pro jednou jsem ud ělala, co mi řekla. Po mně si uvázali rudé
šátky přes nos a ústa i ostatní. S odhalenou tváří zůstal jen Cal, ale ne na
dlouho. Nebránil se, když mu Farley zavázala šátek za ušima, takže
vypadal jako jeden z nás.
Kdyby to jen byla pravda.
Hučení elektřiny mi rozproudilo krev a přivedlo mou pozornost
zpět k pulzujícímu, skřípajícímu podzemnímu vlaku. Vezl nás
neúprosně dál a dál, do města, které dřív bývalo přístavem. Zuřivě uháněl po
starých kolejích jako rorýs otevřenou krajinou. Zaposlouchala jsem se
do skřípění kovu – pronikalo mi až do morku kostí, kde se mi začínala
usazovat studená bolest. Můj hněv nebo má síla z arény se jevily jako
vzdálená vzpomínka, po které zůstaly jen bolest a strach. Mohla jsem
si pouze představovat, na co asi myslí Cal. Přišel o všechno, o všechno,
co mu kdy bylo drahé. O otce, bratra, království. Nechápala jsem, jak
se mu daří zůstat v klidu až na pohupování způsobené rychle
jedoucím vlakem.
Důvod našeho spěchu mi ale nikdo nemusel vysvětlovat. Stačilo se
podívat na Farley a členy Šarlatové hlídky napjaté jako struny. Pořád
jsme na útěku.
Maven tudy u ž jel a vydá se sem znovu. Tentokrát již s vojskem,
se svou matkou a s novou korunou. Ještě včera byl princem, dnes už
je z něj ale král. Myslela jsem si, že byl mým přítelem, mým
zaslíbeným, teď už ale znám pravdu. Už vím, že ho mám nenávidět, že se
ho mám bát. Kvůli koruně napomáhal vraždě vlastního otce a celý
zločin hodil na vlastního bratra. Ví, že radiace obklopující zničené
město je jen lež, podfuk. Ví, kam vlak míří. Útočiště, které Farley
vybudovala, už není bezpečné, ne pro nás. Ne pro mě. Už teď se možná
řítíme do pasti.
Někdo vycítil mou úzkost a položil mi ruku na ramena. Shade.
Pořád nemůžu uvěřit, že můj bratr je tady, živý, a co je nejzvláštnější, že je
stejný jako já. Rudostříbrný. A silnější než příslušníci obou ras.





7
„Nedovolím jim, aby se t ě znovu zmocnili,“ zašeptal tak tiše, že
jsem mu sotva rozuměla. Loajalita k čemukoli jinému než k Šarlatové
hlídce, dokonce i k rodině, je nejspíš zakázaná. „To ti slibuju.“
Jeho přítomnost byla uklidňující a vracela mě zpět v čase. Do časů
ještě před jeho odvodem, do deštivého jara, kdy jsme mohli předstírat,
že jsme děti. Kdy neexistovalo nic než bláto, vesnice a náš hloupý zvyk
nestarat se o budoucnost. Teď byla ale budoucnost to jediné, na co jsem
dokázala myslet, přemýšlela jsem, po jakých temných cestách se kvůli
mým činům budeme muset vydat.
„A co budeme dělat teď?“ Otázku jsem směřovala na Farley, očima
jsem ale vyhledala Kilorna. Stál jí po boku jako svědomitý strážce se
zaťatými čelistmi a zkrvavenými obvazy. A to byl ještě před nedávnem
rybářským učněm. Stejně jako Shade mi sem ani on nezapadal, jako by
byl duch z dávných časů.
„Vždycky je kam utéct,“ odpověděla Farley, která se víc než na co
jiného soustředila na Cala.
Čekala, že bude bojovat, že se postaví na odpor, on ale neudělal
ani jedno.
„Hlídej ji,“ řekla Farley, když se po dlouhé chvíli ticha otočila
k Shadeovi. Můj bratr přikývl a jeho ruka na mých ramenou jako by
ztěžkla. „Nesmíme ji ztratit.“
Nejsem generál ani taktik, p řesto mi její úvahy byly jasné. Jsem
bohyně blesku. Lidé znají mé jméno, vědí, jak vypadám a co dovedu. Jsem
cenná, mocná a Maven by udělal cokoli, aby mi zabránil vrátit úder.
Neměla jsem ani ponětí, jak by mě bratr mohl uchránit před
zvráceným králem, ačkoli je jako já, ačkoli je ten nejrychlejší člověk, jakého
jsem kdy viděla. Musím ale věřit, i když se mi to jeví jako zázrak.
Koneckonců, stala jsem se svědkem už tolika neuvěřitelných věcí. Nějaký
další útěk by oproti nim byl to nejmenší.
Vlakem se rozlehlo cvakání zbraní, jak se členové hlídky
připravovali. Kilorn se trochu kolébavým krokem přesunul ke mně. Něžně se





8
na m ě podíval. Pokusil se o úšklebek, aby mě rozesmál, jenže jasně
zelené oči zůstaly vážné a vyděšené.
Naproti tomu Cal jen tiše seděl, téměř klidně. Přestože právě on
měl největší důvod k obavám, spoutaný, obklopený nepřáteli,
pronásledovaný vlastním bratrem, vypadal pokojně. Nepřekvapovalo mě to.
Je to rozený a vycvičený voják. Válce rozumí a my rozhodně ve
válce jsme.
„Doufám, že nemáte v úmyslu bojovat,“ promluvil poprvé za těch
mnoho dlouhých minut. Díval se na mě, jeho slova ale patřila Farley.
„Doufám, že se chystáte utéct.“
„Šetři dech, Stříbrný.“ Vypadala nebojácně. „Vím, co dělat.“
Nedokázala jsem mlčet. „To on taky.“ Zpražila mě pohledem, ale
já už zvládla i horší. Ani jsem nemrkla. „Cal ví, jak bojují, ví, co
udělají, aby nás zastavili. Využij toho.“
Jaké to je, cítit se využitá? Tahle slova na mě vyštěkl v žaláři pod
Kostnicí a mně se z nich chtělo umřít. Teď mi už ale skoro ani
nepřišla kousavá.
Farley nic ne říkala, což Calovi stačilo.
„Určitě použijí Úrazníky,“ řekl vážně.
Kilorn se hlasitě zasmál. „K čemu jim budou kytky?“
„To jsou stíhačky,“ upřesnil Cal s opovržlivým pohledem.
„Oranžová křídla, stříbrný trup, jednomístná kabina, snadno manévrovatelné,
ideální pro útok ve městě. Každá nese čtyři rakety. Krát jedna peruť, to
máme čtyřicet osm raket, kterým budete muset utéct, plus lehká
munice. Dokážete to?“
Nikdo neodpověděl. Ne, to nedokážeme.
„Ale Úrazníky budou ta nejmenší starost. Budou jen kroužit, zajistí
oblast a udrží nás na místě, dokud nedorazí pozemní jednotky.“ Sklopil
oči a rychle přemýšlel. Přemýšlel, co by udělal on, kdyby stál na druhé
straně barikády. Kdyby byl králem on, a ne Maven. „Obklíčí nás a
stanoví si podmínky. Mare a já za váš útěk.“





9
Dal ší oběť. Pomalu jsem se nadechla. Ještě dnes ráno, včera, před
vším tímhle šílenstvím bych se klidně nechala vyměnit jen proto, abych
zachránila Kilorna a bratra. Ale teď... teď jsem jedinečná. Teď musím
chránit ostatní. Teď se nemůžu ztratit.
„S tím nesmíme souhlasit,“ konstatovala jsem. Hořká pravda.
Kilornův pohled mě tížil, ale já nezvedla oči. Nedokázala jsem
pohlédnout na to odsouzení v jeho očích.
Cal tak tvrdý nebyl. Souhlasně přikývl. „Král neočekává, že se
vzdáme,“ pokračoval. „Stíhačky nás budou ostřelovat a ty, kteří přežijí, pak
zlikvidují ostatní. Bude to jen obyčejný masakr.“
Farley je hrdá dívka a zůstala jí i teď, když byla tak strašně zahnaná
do kouta. „Co teda navrhuješ?“ zeptala se a sehnula se ke Calovi. Z
jejích slov čišelo pohrdání. „Úplnou kapitulaci?“
Calovi přeběhlo po tváři něco jako znechucení. „Maven vás
stejně zabije. V cele nebo na bitevním poli, nikomu z nás nedovolí žít.“
„Pak bude lepší, když zemřeme v boji.“ Kilornův hlas zněl silněji,
než by měl. Ruce se mu ale třásly. Vypadal jako ostatní povstalci,
odhodlaný udělat pro naši věc cokoli, přesto se ale bál. Pořád to byl jen
osmnáctiletý kluk, který měl příliš mnoho důvodů žít a příliš málo
důvodů zemřít.
Cal se Kilornovu nucenému, ale nestoudnému prohlá šení vysmál,
nic víc už ale neřekl. Věděl, že podrobnější popis naší blížící se smrti
nikomu nepomůže.
Jenomže Farley jeho pocity nesdílela a jen mávla rukou, jako by
ani jednoho z nich nebrala vážně. Shade stojící za mnou vypadal
stejně odhodlaně. Věděli něco, co my ne. Něco, co nám ještě
neprozradili. Maven nám všem dal lekci v tom, jak draze se platí důvěra ve
špatnou osobu.
„Nebudeme to my, kdo dnes zemře.“ To bylo jediné, co řekli, než
zamířili k lokomotivě. Farleyiny kroky zněly na kovové podlaze jako
rány kladivem a z každého z nich prýštila tvrdohlavá odhodlanost.





10
Ž e vlak zpomaluje, jsem poznala ještě dřív, než jsem to skutečně
ucítila. Když jsme vjeli do podzemní stanice, proudění elektřiny
začínalo slábnout. Co na nás čekalo na obloze nad námi, zda bílá mlha,
nebo oranžové stíhačky, to jsem nevěděla. Ostatní to zjevně netížilo,
jelikož z podzemního vlaku všichni vystoupili s velkým odhodláním.
V tom tichu, s maskami a se zbraněmi vypadali členové hlídky jako
skuteční vojáci, ale já znala pravdu. Tomu, co se blížilo, nemohli čelit.
„Připrav se,“ zašeptal mi Cal do ucha a mně přeběhl mráz po
zádech. Připomnělo mi to dávno minulé dny, kdy jsme tančili za svitu
měsíce. „Nezapomeň, jak jsi silná.“
Kilorn se protáhl ke mně a rozdělil nás dřív, než jsem mohla
Calovi říct, že má síla a schopnosti jsou to jediné, čím jsem si momentálně
jistá. Elektřina pulzující v mých žilách byla možná tou jedinou věcí na
světě, které jsem mohla věřit.
Chtěla jsem věřit Rudé hlídce a rozhodně Shadeovi a Kilornovi,
ale nemohla jsem si to dovolit. Ne po tom, do čeho nás dostala má
slepá důvěra k Mavenovi. A Cal už vůbec nepřicházel v úvahu. Byl to
vězeň, Stříbrný, nepřítel, který by nás zradil, kdyby mohl, kdyby měl
kam jinam utéct. Přesto jsem pořád cítila, že mě k němu něco táhne.
Pořád jsem si pamatovala toho vážného kluka, který mi dal stříbrnou
minci, když jsem nebyla nic. Změnil mou budoucnost a zničil tím
svou vlastní.
Navíc jsme v jednom byli spojenci. Bylo to složité spojenectví
zrozené v krvi a zradě. Společně jsme stáli proti Mavenovi, proti všem,
kteří nás oklamali, proti hroutícímu se světu.
Čekalo na nás ticho. V troskách Naercey se válela vlhká šedá mlha, díky
níž bylo nebe tak nízko, že jsem se ho mohla snad i dotknout. Byla
studená, předznamenávala podzim, období změny a smrti. Obloha zatím
zůstávala klidná, nikde žádné stíhačky, které by shazovaly ničivý déšť
raket na už rozbořené město. Farley udala rychlé tempo a vydala se od





11
kolejí k široké opuštěné ulici. Rozvaliny kolem se tyčily jako nějaký
kaňon, ještě temnější a rozbitější, než jsem si pamatovala.
Zamířili jsme na východ, k zamlženému pobřeží. Nad námi se
skláněly vysoké, polozbořené budovy, jejich okna připomínala oči, které
nás sledují. V jejich troskách a temných koutech mohli čekat
Stříbrní, připraveni Šarlatovou hlídku povraždit. Maven by mě určitě přiměl
sledovat, jak jednoho po druhém zabíjí. Luxus rychlé klidné smrti by
mi neposkytl. Ale mohlo by to být ještě horší, došlo mi. Nemusel by mi
vůbec dovolit zemřít. Při té myšlence mi tuhla krev v žilách jako při
ledovém doteku nějakého Stříbrného. Jakkoli mi Maven lhal, pořád jsem
znala malý kousek jeho srdce. Pamatovala jsem si, jak mě skrz mříže
cely popadl a držel mě roztřesenýma rukama. A pamatovala jsem si to
jméno, které si s sebou nesl, které mi připomínalo, že mu v hrudi stále
ještě bije srdce. Jmenoval se Thomas a já se díval, jak umírá. Toho chlapce
nemohl zachránit. Mě ale může, byť zvráceným způsobem.
Ne. Takové uspokojení mu nikdy nedopřeji. To raději zemřu.
Jenže jakkoli jsem se snažila, nedokázala jsem zapomenout na stín
člověka, jehož jsem v něm viděla. Na toho ztraceného a
zapomenutého prince. Přála jsem si, aby existoval. Aby existoval i jinde než v mých
vzpomínkách.
Ruinami Naercey se nesla zvláštní ozvěna, tišší, než by měla být.
Tr h l a j s e m s e b o u , k d y ž m i d o šl o p ro č. Uprchlíci už jsou pryč. Že n a ,
která zametala hromady popela, děti, které se schovávaly v
příkopech, stíny mých rudých bratrů a sester, všichni utekli. Nezbyl
nikdo než my.
„O Farley si mysli, co chceš, ale pamatuj si, že není hloupá,“
odpověděl mi Shade na mou otázku ještě dřív, než jsem se stačila zeptat.
„Dala příkaz k evakuaci už minulou noc, poté co utekla z Archeonu.
Myslela si, že ty nebo Maven při mučení promluvíte.“
Tak to se spletla. Mavena nikdo mučit nemusel. Všechny informace
i svou mysl poskytl zcela dobrovolně. Pustil si do hlavy matku, celé jí





12
to tady ukázal. Podzemní vlak, tajné m ěsto i ten seznam. Teď to
všechno patří jí, stejně jako jí odjakživa patřil i on.
Za námi kráčeli vojáci Šarlatové hlídky, chaotická řada
ozbrojených mužů a žen. Kilorn šel hned za mnou, očima kmital sem a tam.
Farley udávala směr. Hned za ní vedli dva statní vojáci Cala. Pevně ho
drželi za paže. S rudými šátky vypadali jako přízraky z nočních můr.
Zbylo nás už ale tak málo, možná třicet, a všichni jsme byli zranění.
Tak málo přežilo.
„Není nás dost na to, abychom tohle povstání udr želi při životě,
i kdyby se nám podařilo znovu utéct,“ pošeptala jsem bratrovi. Můj
hlas se skoro ztratil v mlze, ale on mě i tak slyšel.
V koutku úst mu maličko zaškubalo, jak se chtěl usmát. „To není
tvoje starost.“
Než jsem se ho mohla vyptávat dál, voják před námi se zastavil.
A nebyl jediný. Farley v čele zvedla pěst a zírala do nehybného šedého
nebe. Ostatní její pohled následovali a pátrali po tom, co jsme ještě
neviděli. Jen Cal klopil dál oči k zemi. Ten už věděl, jak náš osud vypadá.
Najednou se z mlhy ozval vzdálený, nelidský jekot. Mechanický
a nepřetržitý zvuk. Kroužil nad námi. A ne jediný. Nebem se prohnalo
dvanáct šípům podobných stínů, jejichž oranžová křídla se objevovala
a znovu mizela v oblacích. Nikdy předtím jsem stíhačku pořádně
neviděla, ne z takové blízkosti nebo jinak než pod rouškou noci, takže mi
úplně spadla čelist, když se před námi objevily. Farley štěkala na své
vojáky nějaké rozkazy, já ji ale neslyšela. Příliš jsem se soustředila na nebe
a sledovala okřídlenou smrt kroužící nad našimi hlavami. Stejně jako
Calova motorka byly i ty létající stroje krásné, ze skla a oceli
neuvěřitelných tvarů. V jejich stavbě měl nejspíš prsty nějaký magnetron. Jak
jinak by mohlo něco kovového létat? Pod křídly jiskřily modře
lakované motory. Elektrické. Slabě jsem vnímala jejich jiskření, jako závan
dechu na kůži, byly ale příliš vzdálené na to, abych je dokázala nějak
ovlivnit. Mohla jsem se na ně jen s hrůzou dívat.





13
Bzu čely a kroužily kolem Naercey, aniž by jedinkrát uvolnily
kruhové sevření. Mohla jsem téměř předstírat, že jsou neškodné, že jde jen
o zvědavé ptáky, kteří se slétli podívat na zapomenuté pozůstatky
povstání. Pak nám ale nad hlavami prolétla střela z šedého kovu. Z ocasu
se jí kouřilo a letěla tak rychle, že ji téměř nešlo postřehnout. Zasáhla
budovu stojící dál od nás u silnice a zmizela v jejích útrobách jedním
z rozbitých oken. O zlomek vteřiny později vyšlehla červenooranžová
záře, která spolkla celé jedno patro již hroutícího se domu. Začal padat
sám na sebe a jeho tisíc let staré podpěry se lámaly jako párátka. Celá
budova se začala naklánět a padat tak pomalu, jako by to ani nebyla
pravda. Když dopadla na cestu před námi, kterou zahradila, cítila jsem
to dunění až v kostech. Obklopil nás prach a kouř, já se ale neskrčila.
Něco takového už mě teď nevyděsí.
Cal ustál ten šedohnědý oblak spolu se mnou, ačkoli jeho hlídači
se přikrčili. Naše oči se na vteřinu střetly a jemu poklesla ramena. Byl
to jediný náznak porážky, který mi dovolil spatřit.
Farley popadla nejbližší členku hlídky a postavila ji zpět na nohy.
„Rozptylte se!“ křičela a ukazovala na uličky všude kolem nás. „Na
sever, k podzemním chodbám!“ Současně ukazovala na své
poručíky a říkala jim, kam mají jít. „Shade, k parku!“ Můj bratr přikývl,
věděl, co tím Farley myslela. Vtom se jednou z blízkých budov
prohnala další střela, která její hlas přehlušila. Nebylo ale těžké
pochopit, co křičí.
Utíkejte.
Jedna má část chtěla držet pozice, zůstat a bojovat. Můj fialovo bílý
blesk by ze mě určitě udělal cíl a odvedl pozornost stíhaček od
prchajících členů Šarlatové hlídky. Možná bych dokonce zvládla jednu nebo
dvě sundat. To ale nešlo. Jsem cennější než zbytek, než rudé šátky a
obvazy. Shade a já musíme přežít, když už ne kvůli naší věci, pak kvůli
ostatním. Kvůli tomu seznamu stovek dalších, jako jsme my, kteří
zemřou, pokud neuspějeme.





14
Shade to v ěděl stejně dobře jako já a vzal mě za ruku. Jeho sevření
bylo tak pevné, až mi pohmoždil dlaň. Bylo až příliš snadné držet s ním
krok, nechat ho vést mě pryč ze široké ulice do šedozelené změti
přerostlých stromů prodírající se do ulice. Čím jsme byli hlouběji, naráželi
jsme na stále hustší porost kmenů, spletených dohromady jako
deformované prsty. Tisíc let nulové péče vytvořilo z toho malého
zeleného plácku mrtvou džungli. Skryli jsme se pod ní, až už jsme stíhačky
kroužící stále blíž a blíž jenom slyšeli. Kilorn nikdy nezůstával příliš
pozadu. Na chvilku jsem mohla předstírat, že jsme zase doma, jen tak
se procházíme po Pilotách a hledáme nějakou zábavu nebo potíže. Teď
jako bychom nacházeli jen samé potíže.
Když se Shade zastavil a zaryl se patami do bláta, mohla jsem se
konečně rozhlédnout kolem. Kilorn zabrzdil vedle nás, se zbraní
zbytečně namířenou vzhůru, nikdo další už nás ale nesledoval. Už jsem ani
nedohlédla na tu ulici, na rudé šmouhy mizející v troskách.
Shade pohlédl skrz husté větve stromů k nebi. Díval se na stíhačky
a čekal, až zmizí z dosahu.
„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se ho bez dechu.
Místo něj mi ale odpověděl Kilorn. „K řece. A potom k moři.
Můžeš nás tam vzít?“ dodal ještě a podíval se na Shadeovy ruce, jako
kdyby jeho schopnosti byly zjevné na první pohled. Jeho schopnost však
byla stejně jako ta moje skrytá, nepostřehnutelná, dokud se sám
nerozhodl ji odhalit.
Shade zavrtěl hlavou. „Na jeden skok ne, je to moc daleko. Navíc
bych radši běžel a šetřil síly.“ Oči mu potemněly. „Než je budeme
skutečně potřebovat.“
Souhlasně jsem přikývla. Na vlastní kůži jsem věděla, jaké to je
být vyčerpaný vlastními schopnostmi, téměř neschopný pohybu,
natož boje.
„A kam berou Cala?“
Kilorn se při té otázce zamračil.





15
„A ť se propadnu, jestli mě to zajímá.“
„Mělo by,“ vyštěkla jsem na něj, ačkoli se mi hlas chvěl nejistotou.
Ne. Nemělo by. Ani mě by to nemělo zajímat. Pokud je princ fuč, musím to
nechat být. „Může nám pomoct se z toho dostat. Může bojovat s námi.“
„Uteče nebo nás pozabíjí, jakmile mu k tomu dáme příležitost,“
vyjel na mě a strhl si z tváře rudý šátek, aby ukázal hněv skrývající se
pod ním.
V hlavě jsem spatřila Calův oheň. Spaloval vše, co mu stálo v cestě,
od kovu až po maso. „Zabít vás mohl už dávno.“ Nepřeháněla jsem
a soudě podle toho, že se Kilorn znovu zamračil, to věděl i on.
„Tak nějak jsem čekal, že vy dva z toho nekonečného štěkání
vyrostete,“ ozval se Shade, který se postavil mezi nás. „Jsem to ale hlupák.“
Kilorn skrz zaťaté zuby procedil omluvu, já ale ani náhodou.
Soustředila jsem se na stíhačky, položila jsem se do rytmu tlukotu jejich
elektrických srdcí. Ten s každou vteřinou ochaboval a vzdaloval se dál
a dál. „Letí pryč. Pokud chceme vyrazit, pak musíme jít hned.“
Bratr i Kilorn se na mě tak zvláštně podívali, ale ani jeden z nich
neprotestoval. „Tudy,“ řekl Shade a ukázal skrz stromy. Vedla skrz ně
úzká, téměř nepostřehnutelná pěšinka. Špína z ní byla smetená a pod
ní prosvítal kamenný a asfaltový podklad. Shade mě znovu vzal za
ruku a Kilorn vyrazil rychlým tempem, kterému jsme se přizpůsobili.
Škrábaly nás větve, které se rozprostíraly nad neustále se zužující
pěšinou, až už nebylo možné, abychom běželi vedle sebe. Ale místo aby
mě Shade pustil, stiskl mi ruku ještě pevněji. A pak mi došlo, že mě
vlastně vůbec nesvírá on. To vzduch, svět kolem. Úplně všechno jako
by se vmžiku tak nějak smrsklo. A pak už jsme se vynořili na druhé
straně stromů a ohlédli se, právě když se z temného porostu prodral
i Kilorn.
„On ale b ěžel před námi,“ zamumlala jsem nahlas a těkala očima
z pěšiny na Shadea. Popošli jsme doprostřed ulice, nad námi jen nebe
a kouř. „Ty...“





16
Shade se zazubil. Vzhledem k tomu, že v dáli kvílely stíhačky,
vypadalo to nepatřičně. „Řekněme, že jsem... skočil. Dokud se mě držíš,
můžeš se mnou,“ vysvětlil a rychle nás nahnal do další uličky.
Při představě, že jsem se právě teleportovala, se mi rozbušilo srdce,
málem jsem dokonce zapomněla na to, v jak složité situaci se
nacházíme. Zvuk stíhaček mi to ale hned připomněl. Severně od nás další
střela zasáhla nějakou budovu, která se zřítila k zemi s duněním jako
při zemětřesení. Uličkou se prohnala vlna prachu, která nás zahalila do
další šedé vrstvy. Na kouř a oheň jsem už byla tak zvyklá, že jsem ho
téměř nevnímala, dokonce i když se z oblohy začal snášet prach jako
vločky sněhu. Zůstávaly v něm naše stopy. Možná to bude to
poslední, co po nás zůstane.
Shade věděl, kam a jak běžet. Ani Kilorn nezůstával pozadu,
ačkoli ho tížila zbraň. Doběhli jsme zpět k té široké ulici. Od východu se
špínou a prachem začínaly prodírat sluneční paprsky, které s sebou
přinášely slanou vůni moře. Západně ležela jako padlý obr první
sestřelená budova a úplně nám znemožňovala vrátit se k vlaku. Okolo nás
se rozkládaly jen železné konstrukce domů, hromady rozbitého skla
a zvláštní kusy zašlých bílých desek, jako v nějakém království z trosek.
Co to asi bylo? napadlo mě. Julian by to věděl. Jen vzpomínka na jeho
jméno mě bolela, tak jsem ji rychle zahnala. Prašným vzduchem
prolétlo několik dalších rudých šátků a já hledala známou postavu.
Jenomže jsem Cala nikde neviděla a dostala jsem příšerný strach.
„Bez něj nikam nejdu.“
Shade se ani neobtěžoval ptát, koho mám na mysli. Věděl to.
„Princ jde s námi, máš moje slovo.“
Moje odpověď jako by mi rázem rozervala vnitřnosti. „Tvému
slovu nevěřím.“
Shade byl voják. Život měl všelijaký jen ne snadný a bolest mu
rozhodně nebyla cizí. Přesto ho mé prohlášení hluboce zasáhlo. Viděla
jsem mu to na očích.





17
Omluvím se mu pozd ěji, chlácholila jsem samu sebe.
Pokud tedy nějaké později vůbec bude.
Nad hlavami nám prosvištěla další střela, která dopadla o
několik ulic dál. Vzdálené zadunění výbuchu ale nemohlo přehlušit ještě
ostřejší a děsivější zvuk, který nás začínal obklopovat.
Zvuk tisíce pochodujících nohou.





18
KAPITOLA 2
Vzduch prosycen ý hustým prachem nám poskytl ještě pár vteřin, než
spatříme svůj přicházející osud. Siluety vojáků se blížily ulicemi od
severu. Ještě jsem nerozeznávala jejich zbraně, ale armáda Stříbrných
přece k zabíjení zbraně nepotřebuje.
Další členové hlídky zoufale prchali ulicí dál. Prozatím se zdálo, že
by se jim snad mohlo podařit utéct, jenže kam? Před námi byla jen
řeka a moře. Nebylo kam jít, kde se ukrýt. A armáda pomalu
pochodovala, takovým zvláštně vleklým tempem. Mžourala jsem skrz oblaka
prachu a snažila se je lépe zahlédnout. A vtom mi došlo, o co tady jde,
co Maven udělal. Ten otřes mi zajiskřil v žilách, úplně mnou projel, až
Shade a Kilorn museli uskočit.
„Mare!“ okřikl mě Shade, napůl překvapený, napůl rozhněvaný.
Kilorn neříkal nic, jen sledoval, jak se třesu.
Chytila jsem ho za paži, on se mi ale nevytrhl. Jiskry už zmizely,
věděl, že mu neublížím. „Podívej,“ ukázala jsem.
Věděli jsme, že přijdou vojáci. Cal nám to řekl, varoval nás, že po
stíhačkách na nás Maven pošle legii. Ale ani on nemohl předpokládat





19
n ěco takového. Tuhle noční můru mohlo stvořit jen tak choré srdce,
jako má Maven.
Postavy v první linii na sobě neměly tmavě šedou uniformu
Calových tvrdě vytrénovaných vojáků. Vlastně to ani nebyli vojáci. Byli
to jen sloužící v rudých kabátech, rudých šálách, rudých tunikách,
rudých kalhotách a rudých botách. Tolik rudé, jako by krváceli. A kolem
nohou se jim houpala železná pouta, která cinkala o zem. Ten zvuk mě
rozerval, přehlušil dokonce i burácení stíhaček a ostře štěkané rozkazy
Stříbrných poručíků schovávajících se za rudou zdí. Slyšela jsem jen
cinkání těch pout.
Kilorn se naježil, málem vrčel. Udělal krok vpřed a namířil, jenže
zbraň se mu třásla v rukou. Armáda od nás byla ještě daleko, příliš
daleko na přímo mířenou ránu i bez lidského štítu. Bylo to daleko horší,
než jsme si dovedli představit.
„Musíme jít,“ zamumlal Shade. V očích mu planul hněv, nicméně
věděl, co je třeba udělat, čeho je třeba si nevšímat, aby přežil. „Kilorne,
buď s námi půjdeš teď, nebo tě tu necháme.“
Tak palčivá slova mě probrala z němé hrůzy. Když se Kilorn
nehýbal, vzala jsem ho za ruku a zašeptala mu do ucha v naději, že mě uslyší
i přes to cinkání okovů.
„Kilorne,“ promluvila jsem k němu hlasem, kterým jsem se
obracela k mámě, když odvedli bratry do války, když měl táta dechové
potíže, když se všechno kolem hroutilo. „Kilorne, nemůžeme pro ně
nic udělat.“
„To není pravda,“ zasy čel a podíval se na mě. „Ty musíš něco
udělat. Ty je můžeš zachránit.“
K mé věčné hanbě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to nemůžu.“
Běželi jsme dál. A Kilorn s námi.
S každou další vteřinou kolem vybuchovaly další rakety, pokaždé
blíž a stále intenzivněji. V uších mi zvonilo tak, že jsem téměř
neslyšela. Vzduchem létaly jako stébla trávy střepy a kusy ocele, až se na nás





20
za čal snášet pálivý stříbrný déšť. Brzy bylo už příliš nebezpečné běžet
a Shade mě sevřel pevněji. Popadl i Kilorna, skočil a svět kolem nás
se zbortil. Žaludek se mi sevřel pokaždé, když nás pohltila temnota.
A hroutící se město okolo nás se smrsklo. Popel a betonový prach nám
ztěžoval vidění i dýchání. Všude okolo se tříštilo sklo a střepy mě řezaly
do tváře a do rukou a zakusovaly se do mých šatů. Kilorn vypadal
ještě hůř než já, pod obvazy mu prosvítala čerstvá krev. Ale dával si pozor,
aby nám neutekl. Shadeovo sevření nepovolovalo, ovšem i na něm se
už začínala projevovat únava. S každým dalším skokem bledl. Alespoň
jsem nebyla k ničemu, svými jiskrami jsem odháněla kovové střepiny,
před kterými nás ani on nemohl ochránit. Jenomže to nestačilo,
nedokázali jsme zachránit ani sami sebe.
„Jak daleko ještě?“ Můj hlas zněl tiše, utopený v bitevní vřavě. Skrz
všudypřítomný kouř jsem viděla jen na pár metrů, cit mi ale ještě
zůstal. A cítila jsem křídla, motory, elektřinu, která nám burácela nad
hlavami a přibližovala se stále víc a víc. Jako bychom byli myši čekající, až
je orel chytí do spárů a odnese.
Shade najednou zastavil a medově zbarvenýma očima se začal
rozhlížet sem a tam. Na jednu děsivou vteřinu jsem se bála, že jsme se
ztratili. „Počkejte,“ řekl, protože věděl něco, co my ne.
Zíral nahoru, na konstrukci nějaké kdysi obrovské budovy. Byla
ohromná, vyšší než ta nejvyšší věžička v Síni slunce. Širší než velké
Caesarovo náměstí v Archeonu. Když jsem si to uvědomila, přeběhl mi
mráz po zádech – ona se kývala. Ze strany na stranu, tam a zpět.
Houpala se na ohýbajících se základech, poznamenaných staletími chátrání.
Postupně se začala naklánět na jednu stranu. Nejdřív pomalu, jako když
stařec usedá do křesla. Pak ale padala rychleji a rychleji přímo na nás.
„Držte se,“ křikl Shade do rostoucího hluku a pořádně nás chytil.
Chytil mě kolem ramen a přitiskl k sobě, až mě téměř rozmačkal.
Očekávala jsem ten nepříjemný pocit z jeho skoku, ale nic. Místo toho se
ozval daleko známější zvuk.





21
St řelba.
Tentokrát to nebyly Shadeovy schopnosti, co mi zachránilo život,
ale jeho krev. Kulka mířená na mě se zaryla do jeho paže, zatímco další
mu prolétla kolem nohy a strhla mu kus masa. Vykřikl bolestí a málem
se zhroutil na rozpraskanou zem. Cítila jsem ten zásah také, na bolest
ale nebyl čas. Vzduchem zasvištěly další kulky, příliš rychlé a početné
na to, aby se jim dalo vzdorovat. Mohli jsme jen utíkat, jak před
hroutící se budovou, tak před přicházející armádou. Jedno mělo zastavit
druhé, železné trámy měly spadnout mezi nás a vojáky. Tak to mělo
být. Gravitace a oheň budovu poslaly k zemi, jenže síla magnetronů ji
zastavila, takže nás její trosky nemohly chránit. Když jsem se ohlédla,
viděla jsem jejich stříbrné vlasy a černé uniformy, dobrý tucet jich tam
stál a odmršťoval každý kus kovu řítící se k zemi pryč. Nebyla jsem
dost blízko, abych dovedla rozeznat jejich tváře, rod Samosů jsem ale
znala dost dobře. Evangelina a Ptolemus vedli členy své rodiny a
odklízeli z ulice ocel, aby mohla legie pochodovat dál. Aby mohli dokončit,
co začali, a konečně nás všechny zabít.
Kdyby jen Cal Ptolema v aréně býval zabil, kdybych jen
přistupovala stejně nelítostně k Evangelině jako ona ke mně, pak bychom
možná měli šanci. Jenomže naše slitování mělo svou cenu a tou mohly
být naše životy.
Teď bylo na mně, abych chytila bratra a podepřela ho nejlépe, jak
to šlo. Většina těžké práce zůstala na Kilornovi. Zvedl Shadea a napůl
ho táhl do jednoho ze stále ještě doutnajících kráterů po výbuchu.
Schovali jsme se v něm před bouří létajících kulek. Ale ne moc. Ne
na dlouho.
Kilorn ztěžka oddechoval a z čela mu crčel pot. Utrhl si jeden z
rukávů a ovázal s ním Shadeovi nohu. Rychle jím prosákla krev.
„Můžeš skočit?“
Shade se zamra čil, ale nikoli bolestí – obracel se ke své síle. Dobře
jsem to znala. Pak zavrtěl hlavou a oči mu potemněly. „Ještě ne.“





22
Kilorn zaklel. „Tak co budeme d ělat?“
Chviličku mi trvalo, než mi došlo, že se ptá mě, a ne mého staršího
bratra, ne vojáka, který zná bitevní vřavu mnohem lépe než my dva.
Vlastně se ale neptal ani mě. Neptal se Mare Barrowové z Pilotů,
zlodějky, lhářky, kamarádky. Kilorn teď vzhlížel k někomu jinému, k
někomu, kým jsem se stala v sálech paláce a v písku arény.
Ptal se bohyně blesku.
„Co budeme dělat, Mare?“
„Necháte mě tady, to uděláte!“ zabručel Shade skrz zaťaté zuby
dřív, než jsem mohla odpovědět. „Poběžíte k řece. Najdete Farley. A já
vás pár skoky doženu, jakmile to půjde.“
„Lháře neobelžeš,“ odvětila jsem a ze všech sil se snažila netřást.
Bratr se mi teprve před chvilkou vrátil, jako když duch vstane z
mrtvých. Nedovolím mu, aby znovu zmizel, za nic na světě. „Dostaneme
se odtud společně. My všichni.“
Pochod legie rozechvěl zemi. Po jediném pohledu přes okraj
kráteru jsem mohla konstatovat, že vojáci už jsou asi jen devadesát
metrů od nás a rychle postupují. Již jsem viděla Stříbrné v mezerách
mezi Rudými, jejich tmavě šedé uniformy. Někteří na sobě měli zbroj
v jasných barvách svých rodů. Zahlédla jsem modrou, žlutou, černou,
hnědou i další. Nymfové, telkáči a šelmy a lamželeza, ti
nejmocnější válečníci, které na nás Stříbrní mohli poslat. Věřili, že Cal zavraždil
krále a já že jsem terorista a byli připraveni rozbořit celé město, aby
nás dostali.
Cal.
Jenom bratrova krev a Kilornovo nepravidelné oddechování mi
zabránily v tom, abych se vyhoupla přes okraj kráteru. Musela jsem ho
najít. Musela jsem. Kdyby ne kvůli sobě, tak kvůli naší věci, aby bránil
náš ústup. Stál za stovku skvělých vojáků. Byl zlatým štítem. Nejspíš
už byl ale pryč, utekl, roztavil svá pouta a zmizel, když se město
začalo otřásat.





23
Ne. On by neutekl. Nikdy by p řed tou legií neutekl, ani před Mavenem,
ani přede mnou. Doufala jsem, že se nepletu.
Doufala jsem, že už není mrtvý.
„Zvedni ho, Kilorne.“ V Síni slunce mě lady Blonosová naučila, jak
mluvit jako princezna. Chladným, rozhodným hlasem, který
nenechává prostor pro odpor.
Kilorn poslechl, Shade měl ale pořád dost sil na to, aby vzdoroval.
„Budu vás jenom zdržovat.“
„Za to se nám můžeš omluvit později,“ odpověděla jsem a
pomohla mu vstát. Téměř jsem jim ale nevěnovala pozornost, soustředila jsem
se na něco jiného. „Utíkejte.“
„Jestli si myslíš, že tě tady necháme, Mare...“
Když jsem se obrátila ke Kilornovi, ruce mi olizovaly jiskry a srdce
jsem měla plné odhodlání. Zmlkl. Podíval se směrem k neustále
postupující armádě. Telkáči a magnetroni čistili ulici od trosek a
zprůchodňovali zasypané cesty se skřípěním kovu o kámen.
„Jděte.“
Kilorn znovu poslechl a Shadeovi potom nezbylo než se belhat
s ním a nechat mě za sebou. Zatímco se škrábali z kráteru západním
směrem, já opatrně vykročila na východ. Armáda se kvůli mně zastaví.
Bude muset.
Po jedné d ěsivé vteřině první linie Rudých zastavila a okovy jim
zazvonily o zem. Stříbrní za nimi si opřeli zbraně o ramena, jako by
sami nic nezmohli. Válečná vozidla, velké stroje s pásovými koly,
zaskřípala a zastavila někde za armádou. Cítila jsem, jak mi jejich
energie proudí žilami.
Legie už byla tak blízko, že jsem slyšela, jak důstojníci rozdávají
rozkazy. „Blýskající holka!“ „Držte řadu, stůjte!“ „Zamířit!“ „Nestřílet!“
To nejhorší přišlo nakonec, rozezvučelo to najednou ztichlou ulici.
Ptolemův hlas zněl tak povědomě, plný vzteku a nenávisti.
„Uvolněte cestu králi!“ vykřikl.





24
Ot řásla jsem se. Čekala jsem Mavenovu armádu, ale ne Mavena
samotného. Nestal se vojákem jako Cal, vedení armády ho nezajímalo.
Přesto byl tady, prodíral se rozestupujícími se řadami vojáků s
Ptolemem a Evangelinou v patách. Když se vynořil zpoza první rudé linie,
málem se mi podlomila kolena. Na sobě měl naleštěnou černou zbroj
a karmínový plášť. Vypadal tak nějak vyšší než ráno. Na hlavě měl
pořád ještě otcovu plamennou korunu, ačkoli ta na bojiště vůbec
nepatřila. Patrně chtěl ukázat celému světu, čeho dosáhl svými lžemi, jak
cennou trofej si přivlastnil. I z té dálky jsem cítila žár jeho pohledu
a zuřivého hněvu. Jako by mě zevnitř spaloval.
Nad hlavami nám kroužily stíhačky. Byl to ten jediný zvuk na světě.
„Vidím, že jsi pořád ještě odvážná,“ rozlehl se Mavenův hlas ulicí.
Odrážel se od trosek kolem, posmíval se mi. „A pošetilá.“
Stejně jako v aréně, ani tady jsem mu nechtěla dopřát to potěšení
z mého hněvu a strachu.
„Měli by ti spíš říkat Tichá holčička,“ zasmál se chladně a jeho
armáda s ním. Rudí mlčeli a upřeně zírali do země. Nechtěli se dívat na
to, co mělo přijít. „Tak, ty tichá dívenko, řekni svým kamarádíčkům,
těm krysám, že je po všem. Jste obklíčeni. Když se vzdají, dopřeji jim
dar rychlé smrti.“
I kdybych mohla takový rozkaz vydat, nikdy bych to neudělala.
„Jsou dávno pryč.“
Lháře neobelžeš. A Maven byl ze všech lhářů ten největší.
Přesto se zatvářil nejistě. Členové Šarlatové hlídky už tolikrát unikli,
na Caesarově náměstí, v Archeonu. Snad by mohli i teď. Jaká by to asi
byla potupa. Jak strašný začátek vlády.
„A ten zrádce?“ Jeho hlas přiostřil a Evangelina popošla k němu.
Její stříbrné vlasy zářily jako ostří žiletky, ještě jasněji než její naleštěná
zbroj. Maven od ní ale odstoupil, odstrčil ji jako kočka hračku.
„Kdepak je můj prokletý bratr, padlý princ?“
Žádné odpovědi se ode mě nedočkal, protože jsem žádnou neměla.





25
Maven se op ět zasmál, tentokrát jako kdyby mi tím probodl srdce.
„Copak tě taky opustil? Utekl? Že by ten zbabělec zabil našeho otce
a pokusil se ukrást mi korunu jen proto, aby se vytratil a schoval?“ Celý
se naježil, kvůli přítomným šlechticům a vojákům. Před nimi se stále
ještě musel tvářit jako zdrcený syn, jako král, který nikdy neměl nosit
korunu, který si nepřeje nic víc než pomstít mrtvé.
Vyzývavě jsem zvedla bradu. „Ty si myslíš, že by Cal něco
takového udělal?“
Maven rozhodn ě není hlupák. Je zlý, ale ne hloupý. A svého
bratra zná lépe než kdokoli jiný z živých. Cal nikdy zbabělec nebyl a
nikdy nebude. Tím, že bude lhát svým poddaným, na tom nic nezmění.
Oči zradily jeho srdce, když se rozhlédl kolem po uličkách vedoucích
pryč z bitvou zdevastované hlavní třídy. Cal se mohl skrývat ve
kterékoli z nich, čekat na vhodnou chvíli k úderu. Mohla jsem být
dokonce pastí, návnadou, která měla vylákat ven toho podrazáka, jehož jsem
kdysi nazývala zaslíbeným a přítelem. Když otáčel sem a tam hlavou,
koruna se mu po ní svezla, byla mu příliš velká. Dokonce i ten kov
věděl, že mu nepatří.
„Myslím, že jsi tu sama, Mare.“ Mluvil tak jemně. Přes to všechno,
co mi udělal, jsem se zachvěla, když vyslovil mé jméno. Vzpomněla
jsem si na minulé dny. Kdysi mé jméno vyslovoval s něhou a
náklonností. Teď od něj znělo jako kletba. „Tví přátelé jsou pryč. Prohrálas.
Jsi jenom zrůda, navíc jediná svého druhu. Prokážu světu milost, když
tě z něj sprovodím.“
Jen další lži, oba jsme to věděli. Zasmála jsem se stejně chladně jako
on. Na chvilku to vypadalo, jako bychom byli opět přáteli. Nic ale
nebylo vzdálenější pravdě.
Nad hlavami nám prolétla stíha čka, křídly málem škrábla o špičku
nedaleké ruiny. Proletěla tak blízko. Příliš blízko. Cítila jsem její
elektrické srdce, její burácející motor, který ji nějakým způsobem držel ve
vzduchu. Co nejlépe jsem se natáhla pro jeho energii, jako už tolikrát





26
p ředtím. Po světlech, po kamerách, po jakémkoli drátku nebo oběhu
od té doby, co jsem se stala bohyní blesku. Zmocnila jsem se jí a
vypnula jsem ji.
Stíhačka začala padat nosem dolů. Chviličku se ještě vznášela na
těžkých křídlech. Její původní dráha směřovala vysoko nad ulicí, aby
chránila krále. Teď ale letěla přímo na vojáky, jen těsně minula rudou
první linii a zřítila se mezi stovky Stříbrných. Magnetroni z rodu
Samosových ani telkáči nezareagovali dost rychle na to, aby tomu
stačili zabránit. Zabořila se do ulice, až od ní létala těla i asfalt. Ozvala se
strašlivá rána a tlaková vlna mě srazila k zemi. Ten výbuch byl
ohlušující, matoucí a bolestivý. Na bolest není čas, znělo mi v hlavě. Nezdržovala
jsem se pozorováním chaosu, který nastal v řadách Mavenovy armády.
Byla jsem už na útěku a mé blesky se mnou.
Záda mi kryly fialovobílé jiskry, které mě držely v bezpečí od agilů
snažících se mě doběhnout. Pár se jich střetlo s mým bleskem, když se
snažili prorazit můj štít. Zbyla z nich jen hora spáleného masa a
kostí. Byla jsem vděčná, že jim nevidím do tváří, jinak by se mi o nich
později mohlo zdát. Následovaly je kulky, skákala jsem ale sem a tam,
takže jsem nebyla snadným terčem. Těch pár ran, které prolétly blízko
mě, se rozpadlo v mém štítu, stejně jako se mělo rozpadnout mé tělo,
když jsem během Boje o trůn spadla do té elektrické sítě. Nad hlavou
mi znovu prolétly stíhačky, tentokrát si už ale držely bezpečný odstup.
Ne tak jejich střely.
Tro s k y N a e rc ey s t á l y p o t i s í c e l e t , d n e šn í d e n a l e n e m ěl y p
řežít. Domy i ulice se bortily, zničené stříbrnou mocí a jejich střelami.
Maven zapojil všechno a všechny. Magnetroni ohýbali a trhali
ocelové trámy, zatímco telkáči a lamželeza vrhali trosky k popelavé obloze.
Voda tryskala z trubek, jak se nymfové pokoušeli město zaplavit, a
odplavovala poslední z povstalců skrývajících se v podzemních
chodbách pod námi. Větrolamové v armádě probudili vichr o síle hurikánu.
Voda a suť mě pálily v očích. Poryvy větru byly tak silné, že mě má-





27
lem oslepily. Zemí ot řásaly výbuchy vyvolané detonátory a já zmateně
vrávorala... ale neupadla. Teď jsem ovšem narazila obličejem na asfalt
a zanechala na něm krvavou stopu. Jekot křiklouna mě srazil na
kolena a přinutil mě zacpat si uši. Mezi prsty mi protékala další krev.
Nejspíš bych tomu křiklounovi měla poděkovat, protože těsně nad hlavou
mi prolétly další střely, tak blízko, že jsem cítila, jak se vzduch okolo
nich chvěje.
Vybuchly kus ode m ě a horko rozvlnilo můj spěšně vytvořený
světelný štít. Jen tak mimochodem mě napadlo, jestli zemřu bez obočí.
Ovšem horko mě nesežehlo, zachovávalo si teplotu, nepříjemnou, ale
nikoli nesnesitelnou. Něčí silné ruce mě vyzvedly na nohy a v záři
ohně se mihly světlé vlasy. V té vichřici jsem sotva rozeznala její tvář.
Farley. Z t r a t i l a z b r a ň, o b l e če n í m ěl a ro z e r va n é a celá se chvěla, ale
drže la mě na nohou.
A za ní stála vysoká, povědomá postava, tmavá silueta na pozadí
exploze. Jedinou nataženou rukou držela plameny a žár dál od nás. Jeho
pouta byla pryč, roztavená nebo odemknutá. Když se otočil,
plameny vyšlehly až do nebes a sežehly celou zničenou ulici, ale nás ne. Cal
přesně věděl, co dělá, obehnal nás ohnivou bouří, jako by to byla voda
obtékající kámen. Stejně jako v aréně vytvořil hořící stěnu přes šíři
ulice, aby nás ochránil před svým bratrem a jeho legií. Jeho plameny teď
ale byly silné, sycené kyslíkem a hněvem. Vyskakovaly až do nebe, tak
rozžhavené, že při zemi modře žhnuly.
Stíhačky na nás vypálily další střely, Cal ale energii jejich výbuchu
znovu ovládl a použil ji k přiživení své vlastní síly. Bylo téměř krásné
sledovat, jak otáčí dlouhými pažemi a v klidném rytmu mění útoky
v naši ochranu.
Farley se mě pokusila odtáhnout silou. Díky plamenům, které nás
chránily, jsem dohlédla až k řece vzdálené nějakých sto metrů od nás.
Zahlédla jsem dokonce i mohutné stíny Kilorna a Shadea, jak se
belhají k vytouženému bezpečí.





28
„Tak poj ď, Mare,“ křikla a napůl táhla mé slabé rozedrané tělo.
Na okamžik jsem jí to dovolila. Myslet jasně bolelo až příliš. Stačil
ale jediný pohled zpět a pochopila jsem, o co se snaží, k čemu se mě
pokouší přimět.
„Bez něj nikam nejdu!“ vykřikla jsem toho dne už podruhé.
„Myslím, že se o sebe postará,“ nedala se Farley a v modrých očích
se jí odrážel oheň.
Kdysi jsem to vid ěla jako ona. Myslela jsem, že Stříbrní jsou
neporazitelní, bohové na zemi, příliš silní na to, aby je šlo zničit. Ale jenom
dnes ráno jsem tři z nich zabila. Arvena, toho lamželeza z rodů
Rambosových a lorda Osanose. A s tou bouří blesků možná i další. Oni zas
málem zabili mě i Cala. V aréně jsme museli zachránit jeden druhého.
A teď bylo potřeba totéž.
Farley byla větší než já, vyšší, silnější. Já ale byla hbitější. Dokonce
i napůl hluchá a zchvácená. Stačilo jedno mrsknutí kotníkem a
jedna dobře načasovaná rána a Farley klopýtla a pustila mě. Ihned jsem se
otočila a s nataženýma rukama jsem začala hledat, co jsem potřebovala.
V Naercey bylo daleko méně elektřiny než v Archeonu, nebo
dokonce i ve Stiltu, já ale energii nepotřebovala z ničeho vysávat. Vytvářela
jsem vlastní.
První protiútok nymfů se do Calovy stěny opřel jako přílivová vlna.
Většina vody se okamžitě vypařila, zbytek ale plameny trochu zhasil.
Odpověděla jsem svou elektřinou, kterou jsem namířila proti vlnám,
které se srážely ve vzduchu. Za nimi už pochodovala legie Stříbrných,
která se na nás chystala vrhnout. Alespoň že řadu spoutaných Rudých
poslali až dozadu. Určitě to byla Mavenova práce. Nedovolil by jim,
aby ho zpomalovali.
Můj blesk místo do prázdna vrazil přímo do jeho vojáků a za ním
už z uhlíků znovu vyskočily Calovy plameny.
„Pomalu postupuj dozadu,“ řekl mi Cal a ukázal volnou rukou.
Kopírovala jsem jeho kroky a dávala pozor, abych ani na chvíli nespustila





29
o či z blížící se zkázy. Společně jsme couvali a bránili náš ústup. Když
Calovy plameny zeslábly, ihned se rozzářil můj blesk a zase naopak.
Společně jsme měli šanci.
Cal šeptal tiché rozkazy. Kdy udělat krok, kdy zvednout stěnu, kdy
ji nechat klesnout. Vypadal vyčerpaněji, než jak jsem ho kdy viděla,
pod bledou kůží se mu modraly žíly, pod očima kruhy velké jako
pytle. Bylo mi jasné, že asi vypadám hůř. Přesto jsme se díky jeho tempu
úplně nevyčerpali, dovolovalo nám uchovat si pokaždé alespoň trochu
síly na chvíli, kdy ji budeme potřebovat.
„Už jenom kousek!“ zavolala na nás Farley odněkud zezadu.
Neutekla. Zůstala s námi, ačkoli byla jenom člověk. Byla odvážnější, než
jsem si myslela.
„Kousek k čemu?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a vystřelila další
elektrickou síť. I přes Calovy rozkazy jsem začínala být stále pomalejší
a naší zdí prolétla hromada sutě. Dopadla pár metrů od nás a rozpadla
se na prach. Docházel nám čas.
Ale to i Mavenovi.
Už jsem cítila řeku i oceán za ní. Vábil nás ostrou slanou vůní, ale
kam, to jsem neměla tušení. Věděla jsem jen to, že Farley a Shade věří,
že nás může zachránit před Mavenem. Když jsem se ohlédla, neviděla
jsem nic než prázdnou ulici se slepým koncem na okraji řeky. Stála tam
Farley, čekala, její krátké vlasy poletovaly v horkém větru. Skoč, řekla
naprázdno, než se vrhla dolů z rozdroleného konce ulice.
Co to má s tím vrháním se do propastí?
„Máme skočit,“ řekla jsem Calovi a otočila se právě včas, abych
opravila jeho zeď.
Jenom přikývl, příliš soustředěný na to, aby promluvil. Stejně jako
můj blesk i jeho plameny začínaly slábnout a pohasínat. Už jsme skrz
ně skoro viděli na vojáky na druhé straně. Mihotající se ohnivá zeď
zkreslovala jejich rysy, z očí jim dělala žhnoucí uhlíky, z úst
rozšklebené tesáky a z postav démony.





30
Jeden z nich vykročil k plamenné stěně, dost blízko na to, aby
shořel. Ale nespálil se. Místo toho ohnivé jazyky rozhrnul jako oponu. To
mohl dokázat jediný člověk.
Maven si ze svého směšného pláště setřepal uhlíky. Hedvábí
poněkud ohořelo, jeho zbroj ale zůstala netknutá. Dokonce měl žaludek na
to, aby se usmál.
A Cal v sobě někde našel sílu, aby se otočil. Místo toho, aby ho
holýma rukama roztrhl vejpůl, vzal mě rozpálenou dlaní za ruku.
Společně jsme se rozběhli a ani jsme se neobtěžovali krýt si záda. Maven
nebyl ani pro jednoho z nás protivníkem a dobře to věděl. Jenom vykřikl.
I přes tu korunu a krev na rukou byl pořád ještě tak mladý.
„Jen utíkej, vrahu! Utíkej, blýskající holčičko! Utíkejte rychle a
daleko!“ Jeho smích se odrážel od okolních trosek a pronásledoval mě.
„Neexistuje místo, kde bych si vás nenašel!“
Matně jsem si uvědomovala, že síla mých blesků ochabuje a mizí
s tím, jak jsem se od nich vzdalovala. Stejně tak začínaly zhasínat i
Calovy plameny a my tak najednou byli vystaveni zbytku legie. Tou
dobou už jsme ale skočili do vzduchu a padali do řeky tři metry pod námi.
Když jsme dopadli, neozvalo se šplouchnutí, ale tupé zadunění
kovu. Musela jsem se stočit do klubíčka, abych si neroztříštila kotníky
a tělem mi projela urputná bolest. Cože? Farley na nás čekala stojící po
kolena ve studené řece hned vedle kruhového otvoru v nějaké kovové
rouře. Beze slova do ní skočila a zmizela v jejích útrobách. Nebyl čas
na žádné otázky nebo dohady a my ji slepě následovali.
Alespoň že Cal byl dost při smyslech na to, aby otvor za námi
zavřel, a zahradil tak cestu vodě. Zasyčelo to a víko nás uzavřelo uvnitř.
To nám ale nemohlo na dlouho stačit, nemohlo nás to ubránit před
celou legií.
„Další tunel?“ zeptala jsem se bez dechu a otočila se k Farley. Při
tom pohybu se mi udělaly mžitky před očima a musela jsem se opřít
o stěnu, jak se mi třásly nohy.





31
Stejn ě jako před tím na té ulici mi Farley položila ruku na rameno
a podepřela mě. „Ne, tohle není tunel,“ šeptla s vítězným úšklebkem.
A pak jsem to ucítila. Něco jako hučení jakési vzdálené baterie, jen
silnější. Větší. Začalo to pulzovat i kolem nás a dál podivnou chodbou
plnou blikajících tlačítek a slabých žlutých světel. Zahlédla jsem
několik rudých šátků, za nimiž se skrývaly tváře členů Šarlatové hlídky.
Přišly mi rozmazané jako rudé stíny. Pak něco zavrčelo, chodba kolem
nás se otřásla a začala klesat směrem dolů. Ke dnu.
„Loď. Ponorka,“ hlesl Cal. Jeho hlas zněl tak vzdáleně, roztřeseně
a zesláble. Přesně, jak jsem se cítila já.
Ani jeden jsme nezvládli ujít víc ne ž pár metrů a sesunuli jsme se
ke stěně.





32
KAPITOLA 3
V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsem se probudila ve vězeňské
cele, ve vlaku a teď v ponorce. Kde se asi probudím zítra?
Už jsem si začínala myslet, že to všechno byl jen sen nebo
halucinace nebo něco ještě horšího. Může se ale ve snech člověk cítit
unavený? Protože já se tak rozhodně cítila. Byla jsem vyčerpaná až do
morku kostí, každičký sval, každičký nerv. V mém srdci zely zase jiné
rány, krvácelo pocity zrady a selhání. Když jsem otevřela oči a
spatřila šedé stísněné stěny, všechno to, na co jsem si přála zapomenout, se
mi v mžiku vrátilo. Jako by mi opět do hlavy pronikla královna Elara
a znovu mě nutila prožít ty nejhorší vzpomínky. Jakkoli jsem se
snažila, nedokázala jsem tomu zabránit.
Mé tiché služebné, popravené jen proto, že mi barvily kůži. Tristan,
propíchnutý jako prase. Walshová. Přibližně stejně stará jako můj bratr,
služebná ze Stiltu, má přítelkyně, jedna z nás. Zemřela krutou smrtí,
vlastní rukou, aby ochránila hlídku, naši věc, mě. Další a další zahynuli
v podzemních chodbách pod Caesarovým náměstím, zabiti Calovými
vojáky. Oběti našeho naivního plánu. Vzpomínka na prolitou rudou





33
krev bolela, stejn ě tak ale ta na tu stříbrnou. Lucas, přítel, ochránce,
Stříbrný s vlídným srdcem, popravený za to, k čemu jsme ho já a
Julian přiměli. Lady Blonosová, sťatá jen proto, že mě naučila, jak správně
sedět. Plukovník Macanthosová, Reynald Iral, Belicos Lerolan. Všichni
obětováni pro naši věc. Málem jsem se pozvracela, když jsem si
vzpomněla na Lerolanova dvojčata, ani ne čtyřleté chlapce, kteří zahynuli
při té explozi v Síni slunce. Maven mi tvrdil, že to byla nehoda, únik
plynu, já ale věděla své. Zlo v něm bylo zakořeněné příliš hluboko na
to, aby mohlo dojít k takové náhodě. Pochybuji, že mu sešlo na tom,
že na hranici přihodí pár dalších těl, když se mu tím podaří
přesvědčit svět, že členové Šarlatové hlídky jsou zrůdy. Zabije i Juliana. A Sáru.
Teď už jsou pravděpodobně mrtví. Na ty jsem nedokázala myslet už
vůbec. Bylo to příliš bolestné. Mé myšlenky se obrátily zpět k němu,
k těm chladným modrým očím a ke chvíli, kdy jsem si uvědomila, že
za jeho okouzlujícím úsměvem se skrývá monstrum.
Lehátko, na kterém jsem ležela, bylo tvrdé, přikrývka tenká a
polštář v nedohlednu, stejně jsem si ale chtěla znovu lehnout. Bolest
hlavy už se vracela a pulzovala mi ve spáncích v elektrickém rytmu téhle
podivuhodné lodi. Jako neodbytná připomínka. Tady klid nenajdu.
Ještě ne. Ne když pořád zbývá tolik věcí, které je potřeba udělat. Seznam.
Jména. Musím je najít. Musím je ochránit před Mavenem a jeho matkou.
Tváře mi zalila horkost. Julianova tenká kniha plná těžce získaných
tajemství. Záznamy o těch, kteří jsou jako já. Kteří mají v genech
vzácnou mutaci, díky níž my Rudí získáváme schopnosti Stříbrných. Ten
seznam je Julianův odkaz. A můj.
Přehodila jsem nohy přes okraj lůžka, přičemž jsem se málem
praštila do hlavy o postel nade mnou. Na zemi jsem našla pečlivě složenou
hromádku oblečení. Černé, příliš dlouhé kalhoty, tmavě červená košile
s trochu prodřenými lokty a boty, kterým chyběly tkaničky.
Nesrovnatelné s oděvy, které na mě čekaly v cele Stříbrných, přesto jsem z nich
měla dobrý pocit.





34
Sotva jsem si p řehodila košili přes hlavu, otevřely se dveře od mé
kajuty zavěšené na velkých železných pantech. A v nich nedočkavý
Kilorn, s nuceným a vážným úsměvem na rtech. Neměl by se červenat,
jelikož za všechna ta léta, která jsme spolu strávili u vody, už mě viděl
v mnoha fázích oblékání, přesto se začervenal.
„To se ti vůbec nepodobá, takhle vyspávat,“ poznamenal trochu
starostlivě.
Jenom jsem pokr čila rameny a postavila se na slabé nohy. „Nejspíš
jsem to potřebovala.“ Začalo mi nějak zvláštně zvonit v uších, silně,
ale ne bolestivě. Potřásla jsem hlavou ze strany na stranu ve snaze se
toho zvuku zbavit, takže jsem musela vypadat jako zmoklý pes, který
se snaží oklepat.
„To bude ten jekot k řiklouna.“ Popošel ke mně a opatrně vzal
mou tvář do mozolnatých dlaní. Otráveně jsem si povzdechla, ale
nechala ho. Pootočil mi hlavu na stranu a prohlédl mi uši, ze kterých mi
předtím tekla rudá krev. „Máš štěstí, žes nedostala přímý zásah.“
„Mám spoustu věcí, ale nemyslím si, že zrovna štěstí by bylo
jednou z nich.“
„Jsi naživu, Mare,“ odvětil ostře a odtáhl se. „To je víc, než může
říct spousta ostatních.“ Jeho pohled mě přenesl zpět do té chvíle
v Naercey, kdy jsem řekla Shadeovi, že nevěřím jeho slovu. A hluboko
v srdci jsem věděla, že to se ještě nezměnilo.
„Omlouvám se,“ zamumlala jsem rychle. Samoz řejmě jsem si
uvědomovala, že jiní pro naši věc a pro mě položili život. Ale i já
zemřela. Mare z Pilotů zemřela toho dne, kdy dopadla na ten světelný
štít. Ztracená princezna Marina zemřela v Kostnici. A já ještě
nevěděla, co za člověka to otevřelo oči v tom podzemním vlaku. Věděla
jsem jen, kým jsem byla a co jsem ztratila, a tíha toho všeho byla
téměř ne únosná.
„Řekneš mi, kam plujeme, nebo to je další tajemství?“ Snažila jsem
se z hlasu vyhnat hořkost, ale zoufale jsem selhala.





35
Kilorn byl dost zdvo řilý na to, aby si toho nevšímal, a jen se opřel
o dveře. „Z Naercey jsme odpluli před pěti hodinami a teď směřujeme
k severovýchodu. To je na mou duši všechno, co vím.“
„A to tě vůbec netrápí?“
Jenom pokrčil rameny. „Proč si myslíš, že by velitelé měli věřit mně
nebo třeba tobě? Víš líp než kdokoli jiný, jak pošetilí jsme byli a jak
draze jsme za


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.