načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Křišťálový meč - Victoria Aveyardová

Křišťálový meč

Elektronická kniha: Křišťálový meč
Autor:

Každý může zradit... Nenechte si ujít pokračování Rudé královny! Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 412
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Alžběta Kalinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4176-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část fantasticko-dobrodružné romance americké autorky ze série příběhů o Mare Barrowové, dívky s rudou krví a nadpřirozenými schopnostmi. Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ovládat blesky, což je zbraň, kterou chce královský dvůr získat pod svou kontrolu. Sice ji obvinili, že to vše jen předstírá a je prachsprostá podvodnice, ale jí se podaří uprchnout od Mavena, prince a přítele, který ji zradil. A Mare zjistí něco vskutku překvapivého - není jediná Rudá, kdo má podobné schopnosti. Pronásledovaná Mavenem, z nějž se nyní stal pomstychtivý král, vyráží pátrat po rudostříbrných bojovnících, aby je vyzvala k souboji s jejich utlačovateli. Ale nehrozí snad Mare nebezpečí, že se z ní stane přesně taková zrůda, které se pokouší porazit? Nezlomí ji váha životů, jež je nutné položit ve jménu revoluce?

Popis nakladatele

Každý může zradit... Nenechte si ujít pokračování Rudé královny!

Krev Mare Barrowové je rudá jako většiny obyčejných lidí. Má ale nadpřirozené schopnosti jako Stříbrná, dovede ovládat blesky, což je zbraň, kterou chce královský dvůr získat pod svou kontrolu. Sice ji obvinili, že to vše jen předstírá a je prachsprostá podvodnice, ale jí se podaří uprchnout od Mavena, prince a přítele, který ji zradil. A Mare zjistí něco vskutku překvapivého – není jediná Rudá, kdo má podobné schopnosti.

Pronásledovaná Mavenem, z nějž se nyní stal pomstychtivý král, vyráží pátrat po rudostříbrných bojovnících, aby je vyzvala k souboji s jejich utlačovateli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Victoria Aveyardová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Křišťálový meč

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Victoria Aveyardová

Křišťálový meč – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KŘIŠŤÁLOVÝ

MEČ

VICTORIA AVEYARDOVÁ



5

KAPITOLA 1

Šátek, který mi dala, byl čistý, ale přesto páchl po krvi. Mně to však

nevadilo. Beztak jsem měla krev všude na oblečení. Rudá samozřej­

mě patřila mně. Ta stříbrná pak mnohým dalším. Evangelině, Ptole­

movi, nymfovi, všem, kdo se mě v aréně pokusili zabít. Nějaká patrně

patřila i Calovi. Tam na písku dost krvácel, pořezaný a pohmožděný

těmi, kteří se měli stát našimi katy. Teď seděl proti mně, zíral na zem

a čekal, až jeho zranění projdou pomalým procesem přirozeného

uzdravování. Podívala jsem se na jednu z mnoha ran na své paži, pa­

trně od Evangeliny. Byla čerstvá a dost hluboká na to, aby mi po ní

zůstala jizva. Někde hluboko mě ta představa těšila. Ten zubatý šrám

nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku pod chladným dote­

kem léčitele. Cal a já už jsme nepatřili do světa Stříbrných. Nebyl tu

nikdo, kdo by jednoduše smazal naše poctivě vydobyté jizvy. Unikli

jsme. Tedy alespoň já jsem unikla. Calovi připomínala pouta na ru­

kou, že on je vězněm.

Farley do mě překvapivě jemně šťouchla. „Zakryj si tvář, blýskající

holčičko. Hledají tě.“


6

Pro jednou jsem udělala, co mi řekla. Po mně si uvázali rudé šát­

ky přes nos a ústa i ostatní. S odhalenou tváří zůstal jen Cal, ale ne na dlouho. Nebránil se, když mu Farley zavázala šátek za ušima, takže vy­ padal jako jeden z nás.

Kdyby to jen byla pravda.

Hučení elektřiny mi rozproudilo krev a přivedlo mou pozornost

zpět k pulzujícímu, skřípajícímu podzemnímu vlaku. Vezl nás neúpros­

ně dál a dál, do města, které dřív bývalo přístavem. Zuřivě uháněl po

starých kolejích jako rorýs otevřenou krajinou. Zaposlouchala jsem se

do skřípění kovu – pronikalo mi až do morku kostí, kde se mi začínala

usazovat studená bolest. Můj hněv nebo má síla z arény se jevily jako

vzdálená vzpomínka, po které zůstaly jen bolest a strach. Mohla jsem

si pouze představovat, na co asi myslí Cal. Přišel o všechno, o všechno,

co mu kdy bylo drahé. O otce, bratra, království. Nechápala jsem, jak

se mu daří zůstat v klidu až na pohupování způsobené rychle jedou­

cím vlakem.

Důvod našeho spěchu mi ale nikdo nemusel vysvětlovat. Stačilo se

podívat na Farley a členy Šarlatové hlídky napjaté jako struny. Pořád

jsme na útěku.

Maven tudy už jel a vydá se sem znovu. Tentokrát již s vojskem,

se svou matkou a s novou korunou. Ještě včera byl princem, dnes už

je z něj ale král. Myslela jsem si, že byl mým přítelem, mým zaslíbe­ ným, teď už ale znám pravdu. Už vím, že ho mám nenávidět, že se ho mám bát. Kvůli koruně napomáhal vraždě vlastního otce a celý zločin hodil na vlastního bratra. Ví, že radiace obklopující zničené město je jen lež, podfuk. Ví, kam vlak míří. Útočiště, které Farley vy­ budovala, už není bezpečné, ne pro nás. Ne pro mě. Už teď se možná řítíme do pasti.

Někdo vycítil mou úzkost a položil mi ruku na ramena. Shade. Po­

řád nemůžu uvěřit, že můj bratr je tady, živý, a co je nejzvláštnější, že je

stejný jako já. Rudostříbrný. A silnější než příslušníci obou ras.


7

„Nedovolím jim, aby se tě znovu zmocnili,“ zašeptal tak tiše, že

jsem mu sotva rozuměla. Loajalita k čemukoli jinému než k Šarlatové

hlídce, dokonce i k rodině, je nejspíš zakázaná. „To ti slibuju.“

Jeho přítomnost byla uklidňující a vracela mě zpět v čase. Do časů

ještě před jeho odvodem, do deštivého jara, kdy jsme mohli předstírat,

že jsme děti. Kdy neexistovalo nic než bláto, vesnice a náš hloupý zvyk

nestarat se o budoucnost. Teď byla ale budoucnost to jediné, na co jsem

dokázala myslet, přemýšlela jsem, po jakých temných cestách se kvůli

mým činům budeme muset vydat.

„A co budeme dělat teď?“ Otázku jsem směřovala na Farley, očima

jsem ale vyhledala Kilorna. Stál jí po boku jako svědomitý strážce se

zaťatými čelistmi a zkrvavenými obvazy. A to byl ještě před nedávnem

rybářským učněm. Stejně jako Shade mi sem ani on nezapadal, jako by

byl duch z dávných časů.

„Vždycky je kam utéct,“ odpověděla Farley, která se víc než na co

jiného soustředila na Cala.

Čekala, že bude bojovat, že se postaví na odpor, on ale neudělal

ani jedno.

„Hlídej ji,“ řekla Farley, když se po dlouhé chvíli ticha otočila

k Shadeovi. Můj bratr přikývl a jeho ruka na mých ramenou jako by ztěžkla. „Nesmíme ji ztratit.“

Nejsem generál ani taktik, přesto mi její úvahy byly jasné. Jsem bo­

hyně blesku. Lidé znají mé jméno, vědí, jak vypadám a co dovedu. Jsem

cenná, mocná a Maven by udělal cokoli, aby mi zabránil vrátit úder.

Neměla jsem ani ponětí, jak by mě bratr mohl uchránit před zvráce­

ným králem, ačkoli je jako já, ačkoli je ten nejrychlejší člověk, jakého

jsem kdy viděla. Musím ale věřit, i když se mi to jeví jako zázrak. Ko­

neckonců, stala jsem se svědkem už tolika neuvěřitelných věcí. Nějaký

další útěk by oproti nim byl to nejmenší.

Vlakem se rozlehlo cvakání zbraní, jak se členové hlídky připravo­

vali. Kilorn se trochu kolébavým krokem přesunul ke mně. Něžně se

na mě podíval. Pokusil se o úšklebek, aby mě rozesmál, jenže jasně ze­

lené oči zůstaly vážné a vyděšené.

Naproti tomu Cal jen tiše seděl, téměř klidně. Přestože právě on

měl největší důvod k obavám, spoutaný, obklopený nepřáteli, proná­

sledovaný vlastním bratrem, vypadal pokojně. Nepřekvapovalo mě to.

Je to rozený a vycvičený voják. Válce rozumí a my rozhodně ve vál­

ce jsme.

„Doufám, že nemáte v úmyslu bojovat,“ promluvil poprvé za těch

mnoho dlouhých minut. Díval se na mě, jeho slova ale patřila Farley.

„Doufám, že se chystáte utéct.“

„Šetři dech, Stříbrný.“ Vypadala nebojácně. „Vím, co dělat.“

Nedokázala jsem mlčet. „To on taky.“ Zpražila mě pohledem, ale

já už zvládla i horší. Ani jsem nemrkla. „Cal ví, jak bojují, ví, co udě­

lají, aby nás zastavili. Využij toho.“

Jaké to je, cítit se využitá? Tahle slova na mě vyštěkl v žaláři pod

Kostnicí a mně se z nich chtělo umřít. Teď mi už ale skoro ani nepři­

šla kousavá.

Farley nic neříkala, což Calovi stačilo.

„Určitě použijí Úrazníky,“ řekl vážně.

Kilorn se hlasitě zasmál. „K čemu jim budou kytky?“

„To jsou stíhačky,“ upřesnil Cal s opovržlivým pohledem. „Oran­

žová křídla, stříbrný trup, jednomístná kabina, snadno manévrovatelné,

ideální pro útok ve městě. Každá nese čtyři rakety. Krát jedna peruť, to

máme čtyřicet osm raket, kterým budete muset utéct, plus lehká mu­

nice. Dokážete to?“

Nikdo neodpověděl. Ne, to nedokážeme.

„Ale Úrazníky budou ta nejmenší starost. Budou jen kroužit, zajistí

oblast a udrží nás na místě, dokud nedorazí pozemní jednotky.“ Sklopil

oči a rychle přemýšlel. Přemýšlel, co by udělal on, kdyby stál na druhé

straně barikády. Kdyby byl králem on, a ne Maven. „Obklíčí nás a sta­

noví si podmínky. Mare a já za váš útěk.“

9

Další oběť. Pomalu jsem se nadechla. Ještě dnes ráno, včera, před

vším tímhle šílenstvím bych se klidně nechala vyměnit jen proto, abych

zachránila Kilorna a bratra. Ale teď... teď jsem jedinečná. Teď musím

chránit ostatní. Teď se nemůžu ztratit.

„S tím nesmíme souhlasit,“ konstatovala jsem. Hořká pravda. Ki­

lornův pohled mě tížil, ale já nezvedla oči. Nedokázala jsem pohléd­

nout na to odsouzení v jeho očích.

Cal tak tvrdý nebyl. Souhlasně přikývl. „Král neočekává, že se vzdá­

me,“ pokračoval. „Stíhačky nás budou ostřelovat a ty, kteří přežijí, pak

zlikvidují ostatní. Bude to jen obyčejný masakr.“

Farley je hrdá dívka a zůstala jí i teď, když byla tak strašně zahnaná

do kouta. „Co teda navrhuješ?“ zeptala se a sehnula se ke Calovi. Z je­

jích slov čišelo pohrdání. „Úplnou kapitulaci?“

Calovi přeběhlo po tváři něco jako znechucení. „Maven vás stej­

ně zabije. V cele nebo na bitevním poli, nikomu z nás nedovolí žít.“

„Pak bude lepší, když zemřeme v boji.“ Kilornův hlas zněl silněji,

než by měl. Ruce se mu ale třásly. Vypadal jako ostatní povstalci, od­

hodlaný udělat pro naši věc cokoli, přesto se ale bál. Pořád to byl jen

osmnáctiletý kluk, který měl příliš mnoho důvodů žít a příliš málo

důvodů zemřít.

Cal se Kilornovu nucenému, ale nestoudnému prohlášení vysmál,

nic víc už ale neřekl. Věděl, že podrobnější popis naší blížící se smrti

nikomu nepomůže.

Jenomže Farley jeho pocity nesdílela a jen mávla rukou, jako by

ani jednoho z nich nebrala vážně. Shade stojící za mnou vypadal stej­

ně odhodlaně. Věděli něco, co my ne. Něco, co nám ještě neprozradi­

li. Maven nám všem dal lekci v tom, jak draze se platí důvěra ve špat­

nou osobu.

„Nebudeme to my, kdo dnes zemře.“ To bylo jediné, co řekli, než

zamířili k lokomotivě. Farleyiny kroky zněly na kovové podlaze jako

rány kladivem a z každého z nich prýštila tvrdohlavá odhodlanost.

Že vlak zpomaluje, jsem poznala ještě dřív, než jsem to skutečně

ucítila. Když jsme vjeli do podzemní stanice, proudění elektřiny za­

čínalo slábnout. Co na nás čekalo na obloze nad námi, zda bílá mlha,

nebo oranžové stíhačky, to jsem nevěděla. Ostatní to zjevně netížilo,

jelikož z podzemního vlaku všichni vystoupili s velkým odhodláním.

V tom tichu, s maskami a se zbraněmi vypadali členové hlídky jako

skuteční vojáci, ale já znala pravdu. Tomu, co se blížilo, nemohli čelit.

„Připrav se,“ zašeptal mi Cal do ucha a mně přeběhl mráz po zá­

dech. Připomnělo mi to dávno minulé dny, kdy jsme tančili za svitu

měsíce. „Nezapomeň, jak jsi silná.“

Kilorn se protáhl ke mně a rozdělil nás dřív, než jsem mohla Calo­

vi říct, že má síla a schopnosti jsou to jediné, čím jsem si momentálně

jistá. Elektřina pulzující v mých žilách byla možná tou jedinou věcí na

světě, které jsem mohla věřit.

Chtěla jsem věřit Rudé hlídce a rozhodně Shadeovi a Kilornovi,

ale nemohla jsem si to dovolit. Ne po tom, do čeho nás dostala má

slepá důvěra k Mavenovi. A Cal už vůbec nepřicházel v úvahu. Byl to

vězeň, Stříbrný, nepřítel, který by nás zradil, kdyby mohl, kdyby měl

kam jinam utéct. Přesto jsem pořád cítila, že mě k němu něco táhne.

Pořád jsem si pamatovala toho vážného kluka, který mi dal stříbrnou

minci, když jsem nebyla nic. Změnil mou budoucnost a zničil tím

svou vlastní.

Navíc jsme v jednom byli spojenci. Bylo to složité spojenectví zro­

zené v krvi a zradě. Společně jsme stáli proti Mavenovi, proti všem,

kteří nás oklamali, proti hroutícímu se světu. Čekalo na nás ticho. V troskách Naercey se válela vlhká šedá mlha, díky níž bylo nebe tak nízko, že jsem se ho mohla snad i dotknout. Byla stu­ dená, předznamenávala podzim, období změny a smrti. Obloha zatím zůstávala klidná, nikde žádné stíhačky, které by shazovaly ničivý déšť raket na už rozbořené město. Farley udala rychlé tempo a vydala se od kolejí k široké opuštěné ulici. Rozvaliny kolem se tyčily jako nějaký kaňon, ještě temnější a rozbitější, než jsem si pamatovala.

Zamířili jsme na východ, k zamlženému pobřeží. Nad námi se sklá­ něly vysoké, polozbořené budovy, jejich okna připomínala oči, které nás sledují. V jejich troskách a temných koutech mohli čekat Stříbr­ ní, připraveni Šarlatovou hlídku povraždit. Maven by mě určitě přiměl sledovat, jak jednoho po druhém zabíjí. Luxus rychlé klidné smrti by mi neposkytl. Ale mohlo by to být ještě horší, došlo mi. Nemusel by mi vů‑ bec dovolit zemřít. Při té myšlence mi tuhla krev v žilách jako při ledo­ vém doteku nějakého Stříbrného. Jakkoli mi Maven lhal, pořád jsem znala malý kousek jeho srdce. Pamatovala jsem si, jak mě skrz mříže cely popadl a držel mě roztřesenýma rukama. A pamatovala jsem si to jméno, které si s sebou nesl, které mi připomínalo, že mu v hrudi stále ještě bije srdce. Jmenoval se Thomas a já se díval, jak umírá. Toho chlapce nemohl zachránit. Mě ale může, byť zvráceným způsobem.

Ne. Takové uspokojení mu nikdy nedopřeji. To raději zemřu.

Jenže jakkoli jsem se snažila, nedokázala jsem zapomenout na stín člověka, jehož jsem v něm viděla. Na toho ztraceného a zapomenuté­ ho prince. Přála jsem si, aby existoval. Aby existoval i jinde než v mých vzpomínkách.

Ruinami Naercey se nesla zvláštní ozvěna, tišší, než by měla být. Trhla jsem sebou, když mi došlo proč. Uprchlíci už jsou pryč. Žena, která zametala hromady popela, děti, které se schovávaly v příko­ pech, stíny mých rudých bratrů a sester, všichni utekli. Nezbyl ni­ kdo než my.

„O Farley si mysli, co chceš, ale pamatuj si, že není hloupá,“ od­ pověděl mi Shade na mou otázku ještě dřív, než jsem se stačila zeptat. „Dala příkaz k evakuaci už minulou noc, poté co utekla z Archeonu. Myslela si, že ty nebo Maven při mučení promluvíte.“

Tak to se spletla. Mavena nikdo mučit nemusel. Všechny informace i svou mysl poskytl zcela dobrovolně. Pustil si do hlavy matku, celé jí to tady ukázal. Podzemní vlak, tajné město i ten seznam. Teď to všech­ no patří jí, stejně jako jí odjakživa patřil i on.

Za námi kráčeli vojáci Šarlatové hlídky, chaotická řada ozbroje­ ných mužů a žen. Kilorn šel hned za mnou, očima kmital sem a tam. Farley udávala směr. Hned za ní vedli dva statní vojáci Cala. Pevně ho drželi za paže. S rudými šátky vypadali jako přízraky z nočních můr. Zbylo nás už ale tak málo, možná třicet, a všichni jsme byli zranění. Tak málo přežilo.

„Není nás dost na to, abychom tohle povstání udrželi při životě,

i kdyby se nám podařilo znovu utéct,“ pošeptala jsem bratrovi. Můj

hlas se skoro ztratil v mlze, ale on mě i tak slyšel.

V koutku úst mu maličko zaškubalo, jak se chtěl usmát. „To není

tvoje starost.“

Než jsem se ho mohla vyptávat dál, voják před námi se zastavil. A nebyl jediný. Farley v čele zvedla pěst a zírala do nehybného šedého nebe. Ostatní její pohled následovali a pátrali po tom, co jsme ještě ne­ viděli. Jen Cal klopil dál oči k zemi. Ten už věděl, jak náš osud vypadá.

Najednou se z mlhy ozval vzdálený, nelidský jekot. Mechanický a nepřetržitý zvuk. Kroužil nad námi. A ne jediný. Nebem se prohnalo dvanáct šípům podobných stínů, jejichž oranžová křídla se objevovala a znovu mizela v oblacích. Nikdy předtím jsem stíhačku pořádně ne­ viděla, ne z takové blízkosti nebo jinak než pod rouškou noci, takže mi úplně spadla čelist, když se před námi objevily. Farley štěkala na své vo­ jáky nějaké rozkazy, já ji ale neslyšela. Příliš jsem se soustředila na nebe a sledovala okřídlenou smrt kroužící nad našimi hlavami. Stejně jako Calova motorka byly i ty létající stroje krásné, ze skla a oceli neuvěři­ telných tvarů. V jejich stavbě měl nejspíš prsty nějaký magnetron. Jak jinak by mohlo něco kovového létat? Pod křídly jiskřily modře lako­ vané motory. Elektrické. Slabě jsem vnímala jejich jiskření, jako závan dechu na kůži, byly ale příliš vzdálené na to, abych je dokázala nějak ovlivnit. Mohla jsem se na ně jen s hrůzou dívat.

Bzučely a kroužily kolem Naercey, aniž by jedinkrát uvolnily kru­

hové sevření. Mohla jsem téměř předstírat, že jsou neškodné, že jde jen

o zvědavé ptáky, kteří se slétli podívat na zapomenuté pozůstatky po­

vstání. Pak nám ale nad hlavami prolétla střela z šedého kovu. Z ocasu

se jí kouřilo a letěla tak rychle, že ji téměř nešlo postřehnout. Zasáhla

budovu stojící dál od nás u silnice a zmizela v jejích útrobách jedním z rozbitých oken. O zlomek vteřiny později vyšlehla červenooranžová

záře, která spolkla celé jedno patro již hroutícího se domu. Začal padat

sám na sebe a jeho tisíc let staré podpěry se lámaly jako párátka. Celá

budova se začala naklánět a padat tak pomalu, jako by to ani nebyla

pravda. Když dopadla na cestu před námi, kterou zahradila, cítila jsem

to dunění až v kostech. Obklopil nás prach a kouř, já se ale neskrčila.

Něco takového už mě teď nevyděsí.

Cal ustál ten šedohnědý oblak spolu se mnou, ačkoli jeho hlídači

se přikrčili. Naše oči se na vteřinu střetly a jemu poklesla ramena. Byl

to jediný náznak porážky, který mi dovolil spatřit.

Farley popadla nejbližší členku hlídky a postavila ji zpět na nohy.

„Rozptylte se!“ křičela a ukazovala na uličky všude kolem nás. „Na

sever, k podzemním chodbám!“ Současně ukazovala na své poručí­

ky a říkala jim, kam mají jít. „Shade, k parku!“ Můj bratr přikývl,

věděl, co tím Farley myslela. Vtom se jednou z blízkých budov pro­

hnala další střela, která její hlas přehlušila. Nebylo ale těžké pocho­

pit, co křičí.

Utíkejte.

Jedna má část chtěla držet pozice, zůstat a bojovat. Můj fialovo bílý

blesk by ze mě určitě udělal cíl a odvedl pozornost stíhaček od prcha­

jících členů Šarlatové hlídky. Možná bych dokonce zvládla jednu nebo

dvě sundat. To ale nešlo. Jsem cennější než zbytek, než rudé šátky a ob­

vazy. Shade a já musíme přežít, když už ne kvůli naší věci, pak kvůli

ostatním. Kvůli tomu seznamu stovek dalších, jako jsme my, kteří ze­

mřou, pokud neuspějeme.


14

Shade to věděl stejně dobře jako já a vzal mě za ruku. Jeho sevření

bylo tak pevné, až mi pohmoždil dlaň. Bylo až příliš snadné držet s ním

krok, nechat ho vést mě pryč ze široké ulice do šedozelené změti pře­

rostlých stromů prodírající se do ulice. Čím jsme byli hlouběji, naráželi

jsme na stále hustší porost kmenů, spletených dohromady jako defor­

mované prsty. Tisíc let nulové péče vytvořilo z toho malého zelené­

ho plácku mrtvou džungli. Skryli jsme se pod ní, až už jsme stíhačky

kroužící stále blíž a blíž jenom slyšeli. Kilorn nikdy nezůstával příliš

pozadu. Na chvilku jsem mohla předstírat, že jsme zase doma, jen tak

se procházíme po Pilotách a hledáme nějakou zábavu nebo potíže. Teď

jako bychom nacházeli jen samé potíže.

Když se Shade zastavil a zaryl se patami do bláta, mohla jsem se ko­

nečně rozhlédnout kolem. Kilorn zabrzdil vedle nás, se zbraní zbyteč­

ně namířenou vzhůru, nikdo další už nás ale nesledoval. Už jsem ani

nedohlédla na tu ulici, na rudé šmouhy mizející v troskách.

Shade pohlédl skrz husté větve stromů k nebi. Díval se na stíhačky

a čekal, až zmizí z dosahu.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se ho bez dechu.

Místo něj mi ale odpověděl Kilorn. „K řece. A potom k moři. Mů­

žeš nás tam vzít?“ dodal ještě a podíval se na Shadeovy ruce, jako kdy­

by jeho schopnosti byly zjevné na první pohled. Jeho schopnost však

byla stejně jako ta moje skrytá, nepostřehnutelná, dokud se sám ne­

rozhodl ji odhalit.

Shade zavrtěl hlavou. „Na jeden skok ne, je to moc daleko. Navíc

bych radši běžel a šetřil síly.“ Oči mu potemněly. „Než je budeme sku­

tečně potřebovat.“

Souhlasně jsem přikývla. Na vlastní kůži jsem věděla, jaké to je

být vyčerpaný vlastními schopnostmi, téměř neschopný pohybu, na­

tož boje.

„A kam berou Cala?“

Kilorn se při té otázce zamračil.


15

„Ať se propadnu, jestli mě to zajímá.“

„Mělo by,“ vyštěkla jsem na něj, ačkoli se mi hlas chvěl nejistotou. Ne. Nemělo by. Ani mě by to nemělo zajímat. Pokud je princ fuč, musím to nechat být. „Může nám pomoct se z toho dostat. Může bojovat s námi.“

„Uteče nebo nás pozabíjí, jakmile mu k tomu dáme příležitost,“ vyjel na mě a strhl si z tváře rudý šátek, aby ukázal hněv skrývající se pod ním.

V hlavě jsem spatřila Calův oheň. Spaloval vše, co mu stálo v cestě,

od kovu až po maso. „Zabít vás mohl už dávno.“ Nepřeháněla jsem

a soudě podle toho, že se Kilorn znovu zamračil, to věděl i on.

„Tak nějak jsem čekal, že vy dva z toho nekonečného štěkání vyros­ tete,“ ozval se Shade, který se postavil mezi nás. „Jsem to ale hlupák.“

Kilorn skrz zaťaté zuby procedil omluvu, já ale ani náhodou. Sou­ středila jsem se na stíhačky, položila jsem se do rytmu tlukotu jejich elektrických srdcí. Ten s každou vteřinou ochaboval a vzdaloval se dál

a dál. „Letí pryč. Pokud chceme vyrazit, pak musíme jít hned.“

Bratr i Kilorn se na mě tak zvláštně podívali, ale ani jeden z nich

neprotestoval. „Tudy,“ řekl Shade a ukázal skrz stromy. Vedla skrz ně

úzká, téměř nepostřehnutelná pěšinka. Špína z ní byla smetená a pod

ní prosvítal kamenný a asfaltový podklad. Shade mě znovu vzal za

ruku a Kilorn vyrazil rychlým tempem, kterému jsme se přizpůsobili.

Škrábaly nás větve, které se rozprostíraly nad neustále se zužující pě­

šinou, až už nebylo možné, abychom běželi vedle sebe. Ale místo aby

mě Shade pustil, stiskl mi ruku ještě pevněji. A pak mi došlo, že mě

vlastně vůbec nesvírá on. To vzduch, svět kolem. Úplně všechno jako

by se vmžiku tak nějak smrsklo. A pak už jsme se vynořili na druhé

straně stromů a ohlédli se, právě když se z temného porostu prodral

i Kilorn.

„On ale běžel před námi,“ zamumlala jsem nahlas a těkala očima z pěšiny na Shadea. Popošli jsme doprostřed ulice, nad námi jen nebe a kouř. „Ty...“

Shade se zazubil. Vzhledem k tomu, že v dáli kvílely stíhačky, vy­

padalo to nepatřičně. „Řekněme, že jsem... skočil. Dokud se mě držíš,

můžeš se mnou,“ vysvětlil a rychle nás nahnal do další uličky.

Při představě, že jsem se právě teleportovala, se mi rozbušilo srdce,

málem jsem dokonce zapomněla na to, v jak složité situaci se nachá­

zíme. Zvuk stíhaček mi to ale hned připomněl. Severně od nás další

střela zasáhla nějakou budovu, která se zřítila k zemi s duněním jako

při zemětřesení. Uličkou se prohnala vlna prachu, která nás zahalila do

další šedé vrstvy. Na kouř a oheň jsem už byla tak zvyklá, že jsem ho

téměř nevnímala, dokonce i když se z oblohy začal snášet prach jako

vločky sněhu. Zůstávaly v něm naše stopy. Možná to bude to posled­

ní, co po nás zůstane.

Shade věděl, kam a jak běžet. Ani Kilorn nezůstával pozadu, ačko­

li ho tížila zbraň. Doběhli jsme zpět k té široké ulici. Od východu se

špínou a prachem začínaly prodírat sluneční paprsky, které s sebou při­

nášely slanou vůni moře. Západně ležela jako padlý obr první sestře­

lená budova a úplně nám znemožňovala vrátit se k vlaku. Okolo nás

se rozkládaly jen železné konstrukce domů, hromady rozbitého skla

a zvláštní kusy zašlých bílých desek, jako v nějakém království z trosek.

Co to asi bylo? napadlo mě. Julian by to věděl. Jen vzpomínka na jeho

jméno mě bolela, tak jsem ji rychle zahnala. Prašným vzduchem pro­

létlo několik dalších rudých šátků a já hledala známou postavu. Jenom­

že jsem Cala nikde neviděla a dostala jsem příšerný strach.

„Bez něj nikam nejdu.“

Shade se ani neobtěžoval ptát, koho mám na mysli. Věděl to.

„Princ jde s námi, máš moje slovo.“

Moje odpověď jako by mi rázem rozervala vnitřnosti. „Tvému slo­

vu nevěřím.“

Shade byl voják. Život měl všelijaký jen ne snadný a bolest mu

rozhodně nebyla cizí. Přesto ho mé prohlášení hluboce zasáhlo. Viděla

jsem mu to na očích.

Omluvím se mu později, chlácholila jsem samu sebe.

Pokud tedy nějaké později vůbec bude.

Nad hlavami nám prosvištěla další střela, která dopadla o něko­ lik ulic dál. Vzdálené zadunění výbuchu ale nemohlo přehlušit ještě ostřejší a děsivější zvuk, který nás začínal obklopovat.

Zvuk tisíce pochodujících nohou.

KAPITOLA 2

Vzduch prosycený hustým prachem nám poskytl ještě pár vteřin, než

spatříme svůj přicházející osud. Siluety vojáků se blížily ulicemi od

severu. Ještě jsem nerozeznávala jejich zbraně, ale armáda Stříbrných

přece k zabíjení zbraně nepotřebuje.

Další členové hlídky zoufale prchali ulicí dál. Prozatím se zdálo, že

by se jim snad mohlo podařit utéct, jenže kam? Před námi byla jen

řeka a moře. Nebylo kam jít, kde se ukrýt. A armáda pomalu pocho­ dovala, takovým zvláštně vleklým tempem. Mžourala jsem skrz oblaka prachu a snažila se je lépe zahlédnout. A vtom mi došlo, o co tady jde,

co Maven udělal. Ten otřes mi zajiskřil v žilách, úplně mnou projel, až Shade a Kilorn museli uskočit.

„Mare!“ okřikl mě Shade, napůl překvapený, napůl rozhněvaný.

Kilorn neříkal nic, jen sledoval, jak se třesu.

Chytila jsem ho za paži, on se mi ale nevytrhl. Jiskry už zmizely, vě­

děl, že mu neublížím. „Podívej,“ ukázala jsem.

Věděli jsme, že přijdou vojáci. Cal nám to řekl, varoval nás, že po

stíhačkách na nás Maven pošle legii. Ale ani on nemohl předpokládat

19

něco takového. Tuhle noční můru mohlo stvořit jen tak choré srdce,

jako má Maven.

Postavy v první linii na sobě neměly tmavě šedou uniformu Ca­

lových tvrdě vytrénovaných vojáků. Vlastně to ani nebyli vojáci. Byli

to jen sloužící v rudých kabátech, rudých šálách, rudých tunikách, ru­

dých kalhotách a rudých botách. Tolik rudé, jako by krváceli. A kolem

nohou se jim houpala železná pouta, která cinkala o zem. Ten zvuk mě

rozerval, přehlušil dokonce i burácení stíhaček a ostře štěkané rozkazy

Stříbrných poručíků schovávajících se za rudou zdí. Slyšela jsem jen

cinkání těch pout.

Kilorn se naježil, málem vrčel. Udělal krok vpřed a namířil, jenže

zbraň se mu třásla v rukou. Armáda od nás byla ještě daleko, příliš da­

leko na přímo mířenou ránu i bez lidského štítu. Bylo to daleko horší,

než jsme si dovedli představit.

„Musíme jít,“ zamumlal Shade. V očích mu planul hněv, nicméně

věděl, co je třeba udělat, čeho je třeba si nevšímat, aby přežil. „Kilorne,

buď s námi půjdeš teď, nebo tě tu necháme.“

Tak palčivá slova mě probrala z němé hrůzy. Když se Kilorn nehý­

bal, vzala jsem ho za ruku a zašeptala mu do ucha v naději, že mě uslyší

i přes to cinkání okovů.

„Kilorne,“ promluvila jsem k němu hlasem, kterým jsem se ob­

racela k mámě, když odvedli bratry do války, když měl táta dechové

potíže, když se všechno kolem hroutilo. „Kilorne, nemůžeme pro ně

nic udělat.“

„To není pravda,“ zasyčel a podíval se na mě. „Ty musíš něco udě­

lat. Ty je můžeš zachránit.“

K mé věčné hanbě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to nemůžu.“

Běželi jsme dál. A Kilorn s námi.

S každou další vteřinou kolem vybuchovaly další rakety, pokaždé

blíž a stále intenzivněji. V uších mi zvonilo tak, že jsem téměř nesly­

šela. Vzduchem létaly jako stébla trávy střepy a kusy ocele, až se na nás začal snášet pálivý stříbrný déšť. Brzy bylo už příliš nebezpečné běžet a Shade mě sevřel pevněji. Popadl i Kilorna, skočil a svět kolem nás se zbortil. Žaludek se mi sevřel pokaždé, když nás pohltila temnota. A hroutící se město okolo nás se smrsklo. Popel a betonový prach nám ztěžoval vidění i dýchání. Všude okolo se tříštilo sklo a střepy mě řezaly do tváře a do rukou a zakusovaly se do mých šatů. Kilorn vypadal ješ­

tě hůř než já, pod obvazy mu prosvítala čerstvá krev. Ale dával si pozor,

aby nám neutekl. Shadeovo sevření nepovolovalo, ovšem i na něm se

už začínala projevovat únava. S každým dalším skokem bledl. Alespoň

jsem nebyla k ničemu, svými jiskrami jsem odháněla kovové střepiny,

před kterými nás ani on nemohl ochránit. Jenomže to nestačilo, nedo­

kázali jsme zachránit ani sami sebe.

„Jak daleko ještě?“ Můj hlas zněl tiše, utopený v bitevní vřavě. Skrz

všudypřítomný kouř jsem viděla jen na pár metrů, cit mi ale ještě zů­

stal. A cítila jsem křídla, motory, elektřinu, která nám burácela nad hla­

vami a přibližovala se stále víc a víc. Jako bychom byli myši čekající, až

je orel chytí do spárů a odnese.

Shade najednou zastavil a medově zbarvenýma očima se začal roz­

hlížet sem a tam. Na jednu děsivou vteřinu jsem se bála, že jsme se

ztratili. „Počkejte,“ řekl, protože věděl něco, co my ne.

Zíral nahoru, na konstrukci nějaké kdysi obrovské budovy. Byla

ohromná, vyšší než ta nejvyšší věžička v Síni slunce. Širší než velké

Caesarovo náměstí v Archeonu. Když jsem si to uvědomila, přeběhl mi

mráz po zádech – ona se kývala. Ze strany na stranu, tam a zpět. Hou­

pala se na ohýbajících se základech, poznamenaných staletími chátrání.

Postupně se začala naklánět na jednu stranu. Nejdřív pomalu, jako když

stařec usedá do křesla. Pak ale padala rychleji a rychleji přímo na nás.

„Držte se,“ křikl Shade do rostoucího hluku a pořádně nás chytil.

Chytil mě kolem ramen a přitiskl k sobě, až mě téměř rozmačkal. Oče­

kávala jsem ten nepříjemný pocit z jeho skoku, ale nic. Místo toho se

ozval daleko známější zvuk.


21

Střelba.

Tentokrát to nebyly Shadeovy schopnosti, co mi zachránilo život,

ale jeho krev. Kulka mířená na mě se zaryla do jeho paže, zatímco další

mu prolétla kolem nohy a strhla mu kus masa. Vykřikl bolestí a málem se zhroutil na rozpraskanou zem. Cítila jsem ten zásah také, na bolest ale nebyl čas. Vzduchem zasvištěly další kulky, příliš rychlé a početné na to, aby se jim dalo vzdorovat. Mohli jsme jen utíkat, jak před hrou­

tící se budovou, tak před přicházející armádou. Jedno mělo zastavit

druhé, železné trámy měly spadnout mezi nás a vojáky. Tak to mělo

být. Gravitace a oheň budovu poslaly k zemi, jenže síla magnetronů ji

zastavila, takže nás její trosky nemohly chránit. Když jsem se ohlédla,

viděla jsem jejich stříbrné vlasy a černé uniformy, dobrý tucet jich tam

stál a odmršťoval každý kus kovu řítící se k zemi pryč. Nebyla jsem

dost blízko, abych dovedla rozeznat jejich tváře, rod Samosů jsem ale

znala dost dobře. Evangelina a Ptolemus vedli členy své rodiny a odklí­

zeli z ulice ocel, aby mohla legie pochodovat dál. Aby mohli dokončit,

co začali, a konečně nás všechny zabít.

Kdyby jen Cal Ptolema v aréně býval zabil, kdybych jen přistu­

povala stejně nelítostně k Evangelině jako ona ke mně, pak bychom

možná měli šanci. Jenomže naše slitování mělo svou cenu a tou mohly být naše životy.

Teď bylo na mně, abych chytila bratra a podepřela ho nejlépe, jak

to šlo. Většina těžké práce zůstala na Kilornovi. Zvedl Shadea a napůl

ho táhl do jednoho ze stále ještě doutnajících kráterů po výbuchu.

Schovali jsme se v něm před bouří létajících kulek. Ale ne moc. Ne

na dlouho.

Kilorn ztěžka oddechoval a z čela mu crčel pot. Utrhl si jeden z ru­

kávů a ovázal s ním Shadeovi nohu. Rychle jím prosákla krev. „Mů­

žeš skočit?“

Shade se zamračil, ale nikoli bolestí – obracel se ke své síle. Dobře

jsem to znala. Pak zavrtěl hlavou a oči mu potemněly. „Ještě ne.“


22

Kilorn zaklel. „Tak co budeme dělat?“

Chviličku mi trvalo, než mi došlo, že se ptá mě, a ne mého staršího bratra, ne vojáka, který zná bitevní vřavu mnohem lépe než my dva. Vlastně se ale neptal ani mě. Neptal se Mare Barrowové z Pilotů, zlo­ dějky, lhářky, kamarádky. Kilorn teď vzhlížel k někomu jinému, k ně­ komu, kým jsem se stala v sálech paláce a v písku arény.

Ptal se bohyně blesku.

„Co budeme dělat, Mare?“

„Necháte mě tady, to uděláte!“ zabručel Shade skrz zaťaté zuby dřív, než jsem mohla odpovědět. „Poběžíte k řece. Najdete Farley. A já

vás pár skoky doženu, jakmile to půjde.“

„Lháře neobelžeš,“ odvětila jsem a ze všech sil se snažila netřást. Bratr se mi teprve před chvilkou vrátil, jako když duch vstane z mrt­ vých. Nedovolím mu, aby znovu zmizel, za nic na světě. „Dostaneme se odtud společně. My všichni.“

Pochod legie rozechvěl zemi. Po jediném pohledu přes okraj krá­ teru jsem mohla konstatovat, že vojáci už jsou asi jen devadesát me­ trů od nás a rychle postupují. Již jsem viděla Stříbrné v mezerách mezi Rudými, jejich tmavě šedé uniformy. Někteří na sobě měli zbroj v jasných barvách svých rodů. Zahlédla jsem modrou, žlutou, černou, hnědou i další. Nymfové, telkáči a šelmy a lamželeza, ti nejmocněj­ ší válečníci, které na nás Stříbrní mohli poslat. Věřili, že Cal zavraždil krále a já že jsem terorista a byli připraveni rozbořit celé město, aby nás dostali.

Cal.

Jenom bratrova krev a Kilornovo nepravidelné oddechování mi za­

bránily v tom, abych se vyhoupla přes okraj kráteru. Musela jsem ho

najít. Musela jsem. Kdyby ne kvůli sobě, tak kvůli naší věci, aby bránil

náš ústup. Stál za stovku skvělých vojáků. Byl zlatým štítem. Nejspíš

už byl ale pryč, utekl, roztavil svá pouta a zmizel, když se město zača­

lo otřásat.


23

Ne. On by neutekl. Nikdy by před tou legií neutekl, ani před Mavenem, ani přede mnou. Doufala jsem, že se nepletu.

Doufala jsem, že už není mrtvý.

„Zvedni ho, Kilorne.“ V Síni slunce mě lady Blonosová naučila, jak

mluvit jako princezna. Chladným, rozhodným hlasem, který nenechá­

vá prostor pro odpor.

Kilorn poslechl, Shade měl ale pořád dost sil na to, aby vzdoroval.

„Budu vás jenom zdržovat.“

„Za to se nám můžeš omluvit později,“ odpověděla jsem a pomoh­ la mu vstát. Téměř jsem jim ale nevěnovala pozornost, soustředila jsem se na něco jiného. „Utíkejte.“

„Jestli si myslíš, že tě tady necháme, Mare...“

Když jsem se obrátila ke Kilornovi, ruce mi olizovaly jiskry a srdce

jsem měla plné odhodlání. Zmlkl. Podíval se směrem k neustále postu­

pující armádě. Telkáči a magnetroni čistili ulici od trosek a zprůchod­

ňovali zasypané cesty se skřípěním kovu o kámen.

„Jděte.“

Kilorn znovu poslechl a Shadeovi potom nezbylo než se belhat s ním a nechat mě za sebou. Zatímco se škrábali z kráteru západním směrem, já opatrně vykročila na východ. Armáda se kvůli mně zastaví. Bude muset.

Po jedné děsivé vteřině první linie Rudých zastavila a okovy jim

zazvonily o zem. Stříbrní za nimi si opřeli zbraně o ramena, jako by

sami nic nezmohli. Válečná vozidla, velké stroje s pásovými koly, za­

skřípala a zastavila někde za armádou. Cítila jsem, jak mi jejich ener­

gie proudí žilami.

Legie už byla tak blízko, že jsem slyšela, jak důstojníci rozdávají roz­ kazy. „Blýskající holka!“ „Držte řadu, stůjte!“ „Zamířit!“ „Nestřílet!“

To nejhorší přišlo nakonec, rozezvučelo to najednou ztichlou ulici. Ptolemův hlas zněl tak povědomě, plný vzteku a nenávisti.

„Uvolněte cestu králi!“ vykřikl.

Otřásla jsem se. Čekala jsem Mavenovu armádu, ale ne Mavena sa­ motného. Nestal se vojákem jako Cal, vedení armády ho nezajímalo. Přesto byl tady, prodíral se rozestupujícími se řadami vojáků s Ptole­ mem a Evangelinou v patách. Když se vynořil zpoza první rudé linie, málem se mi podlomila kolena. Na sobě měl naleštěnou černou zbroj a karmínový plášť. Vypadal tak nějak vyšší než ráno. Na hlavě měl po­ řád ještě otcovu plamennou korunu, ačkoli ta na bojiště vůbec nepa­ třila. Patrně chtěl ukázat celému světu, čeho dosáhl svými lžemi, jak cennou trofej si přivlastnil. I z té dálky jsem cítila žár jeho pohledu a zuřivého hněvu. Jako by mě zevnitř spaloval.

Nad hlavami nám kroužily stíhačky. Byl to ten jediný zvuk na světě.

„Vidím, že jsi pořád ještě odvážná,“ rozlehl se Mavenův hlas ulicí. Odrážel se od trosek kolem, posmíval se mi. „A pošetilá.“

Stejně jako v aréně, ani tady jsem mu nechtěla dopřát to potěšení z mého hněvu a strachu.

„Měli by ti spíš říkat Tichá holčička,“ zasmál se chladně a jeho ar­ máda s ním. Rudí mlčeli a upřeně zírali do země. Nechtěli se dívat na to, co mělo přijít. „Tak, ty tichá dívenko, řekni svým kamarádíčkům, těm krysám, že je po všem. Jste obklíčeni. Když se vzdají, dopřeji jim dar rychlé smrti.“

I kdybych mohla takový rozkaz vydat, nikdy bych to neudělala.

„Jsou dávno pryč.“

Lháře neobelžeš. A Maven byl ze všech lhářů ten největší.

Přesto se zatvářil nejistě. Členové Šarlatové hlídky už tolikrát unikli,

na Caesarově náměstí, v Archeonu. Snad by mohli i teď. Jaká by to asi

byla potupa. Jak strašný začátek vlády.

„A ten zrádce?“ Jeho hlas přiostřil a Evangelina popošla k němu.

Její stříbrné vlasy zářily jako ostří žiletky, ještě jasněji než její naleštěná

zbroj. Maven od ní ale odstoupil, odstrčil ji jako kočka hračku. „Kde­

pak je můj prokletý bratr, padlý princ?“

Žádné odpovědi se ode mě nedočkal, protože jsem žádnou neměla.


25

Maven se opět zasmál, tentokrát jako kdyby mi tím probodl srdce.

„Copak tě taky opustil? Utekl? Že by ten zbabělec zabil našeho otce

a pokusil se ukrást mi korunu jen proto, aby se vytratil a schoval?“ Celý

se naježil, kvůli přítomným šlechticům a vojákům. Před nimi se stále

ještě musel tvářit jako zdrcený syn, jako král, který nikdy neměl nosit

korunu, který si nepřeje nic víc než pomstít mrtvé.

Vyzývavě jsem zvedla bradu. „Ty si myslíš, že by Cal něco tako­

vého udělal?“

Maven rozhodně není hlupák. Je zlý, ale ne hloupý. A svého brat­

ra zná lépe než kdokoli jiný z živých. Cal nikdy zbabělec nebyl a ni­

kdy nebude. Tím, že bude lhát svým poddaným, na tom nic nezmění.

Oči zradily jeho srdce, když se rozhlédl kolem po uličkách vedoucích

pryč z bitvou zdevastované hlavní třídy. Cal se mohl skrývat ve které­

koli z nich, čekat na vhodnou chvíli k úderu. Mohla jsem být dokon­

ce pastí, návnadou, která měla vylákat ven toho podrazáka, jehož jsem

kdysi nazývala zaslíbeným a přítelem. Když otáčel sem a tam hlavou, koruna se mu po ní svezla, byla mu příliš velká. Dokonce i ten kov vě­ děl, že mu nepatří.

„Myslím, že jsi tu sama, Mare.“ Mluvil tak jemně. Přes to všechno,

co mi udělal, jsem se zachvěla, když vyslovil mé jméno. Vzpomněla

jsem si na minulé dny. Kdysi mé jméno vyslovoval s něhou a náklon­

ností. Teď od něj znělo jako kletba. „Tví přátelé jsou pryč. Prohrálas.

Jsi jenom zrůda, navíc jediná svého druhu. Prokážu světu milost, když

tě z něj sprovodím.“

Jen další lži, oba jsme to věděli. Zasmála jsem se stejně chladně jako

on. Na chvilku to vypadalo, jako bychom byli opět přáteli. Nic ale ne­

bylo vzdálenější pravdě.

Nad hlavami nám prolétla stíhačka, křídly málem škrábla o špičku

nedaleké ruiny. Proletěla tak blízko. Příliš blízko. Cítila jsem její elek­

trické srdce, její burácející motor, který ji nějakým způsobem držel ve

vzduchu. Co nejlépe jsem se natáhla pro jeho energii, jako už tolikrát


26

předtím. Po světlech, po kamerách, po jakémkoli drátku nebo oběhu

od té doby, co jsem se stala bohyní blesku. Zmocnila jsem se jí a vy‑

pnula jsem ji.

Stíhačka začala padat nosem dolů. Chviličku se ještě vznášela na

těžkých křídlech. Její původní dráha směřovala vysoko nad ulicí, aby

chránila krále. Teď ale letěla přímo na vojáky, jen těsně minula rudou

první linii a zřítila se mezi stovky Stříbrných. Magnetroni z rodu Sa­

mosových ani telkáči nezareagovali dost rychle na to, aby tomu stači­

li zabránit. Zabořila se do ulice, až od ní létala těla i asfalt. Ozvala se

strašlivá rána a tlaková vlna mě srazila k zemi. Ten výbuch byl ohlušují­

cí, matoucí a bolestivý. Na bolest není čas, znělo mi v hlavě. Nezdržovala

jsem se pozorováním chaosu, který nastal v řadách Mavenovy armády.

Byla jsem už na útěku a mé blesky se mnou.

Záda mi kryly fialovobílé jiskry, které mě držely v bezpečí od agilů

snažících se mě doběhnout. Pár se jich střetlo s mým bleskem, když se

snažili prorazit můj štít. Zbyla z nich jen hora spáleného masa a kos­ tí. Byla jsem vděčná, že jim nevidím do tváří, jinak by se mi o nich později mohlo zdát. Následovaly je kulky, skákala jsem ale sem a tam, takže jsem nebyla snadným terčem. Těch pár ran, které prolétly blízko mě, se rozpadlo v mém štítu, stejně jako se mělo rozpadnout mé tělo, když jsem během Boje o trůn spadla do té elektrické sítě. Nad hlavou mi znovu prolétly stíhačky, tentokrát si už ale držely bezpečný odstup. Ne tak jejich střely.

Trosky Naercey stály po tisíce let, dnešní den ale neměly pře­

žít. Domy i ulice se bortily, zničené stříbrnou mocí a jejich střelami.

Maven zapojil všechno a všechny. Magnetroni ohýbali a trhali ocelo­

vé trámy, zatímco telkáči a lamželeza vrhali trosky k popelavé obloze.

Voda tryskala z trubek, jak se nymfové pokoušeli město zaplavit, a od­

plavovala poslední z povstalců skrývajících se v podzemních chod­

bách pod námi. Větrolamové v armádě probudili vichr o síle hurikánu.

Voda a suť mě pálily v očích. Poryvy větru byly tak silné, že mě má­ lem oslepily. Zemí otřásaly výbuchy vyvolané detonátory a já zmateně vrávorala... ale neupadla. Teď jsem ovšem narazila obličejem na asfalt a zanechala na něm krvavou stopu. Jekot křiklouna mě srazil na kole­ na a přinutil mě zacpat si uši. Mezi prsty mi protékala další krev. Nej­ spíš bych tomu křiklounovi měla poděkovat, protože těsně nad hlavou mi prolétly další střely, tak blízko, že jsem cítila, jak se vzduch okolo nich chvěje.

Vybuchly kus ode mě a horko rozvlnilo můj spěšně vytvořený svě­

telný štít. Jen tak mimochodem mě napadlo, jestli zemřu bez obočí.

Ovšem horko mě nesežehlo, zachovávalo si teplotu, nepříjemnou, ale

nikoli nesnesitelnou. Něčí silné ruce mě vyzvedly na nohy a v záři

ohně se mihly světlé vlasy. V té vichřici jsem sotva rozeznala její tvář.

Farley. Ztratila zbraň, oblečení měla rozervané a celá se chvěla, ale

drže la mě na nohou.

A za ní stála vysoká, povědomá postava, tmavá silueta na pozadí ex­

ploze. Jedinou nataženou rukou držela plameny a žár dál od nás. Jeho pouta byla pryč, roztavená nebo odemknutá. Když se otočil, plame­ ny vyšlehly až do nebes a sežehly celou zničenou ulici, ale nás ne. Cal přesně věděl, co dělá, obehnal nás ohnivou bouří, jako by to byla voda obtékající kámen. Stejně jako v aréně vytvořil hořící stěnu přes šíři uli­ ce, aby nás ochránil před svým bratrem a jeho legií. Jeho plameny teď ale byly silné, sycené kyslíkem a hněvem. Vyskakovaly až do nebe, tak rozžhavené, že při zemi modře žhnuly.

Stíhačky na nás vypálily další střely, Cal ale energii jejich výbuchu

znovu ovládl a použil ji k přiživení své vlastní síly. Bylo téměř krásné

sledovat, jak otáčí dlouhými pažemi a v klidném rytmu mění útoky

v naši ochranu.

Farley se mě pokusila odtáhnout silou. Díky plamenům, které nás

chránily, jsem dohlédla až k řece vzdálené nějakých sto metrů od nás. Zahlédla jsem dokonce i mohutné stíny Kilorna a Shadea, jak se belha­ jí k vytouženému bezpečí.

28

„Tak pojď, Mare,“ křikla a napůl táhla mé slabé rozedrané tělo.

Na okamžik jsem jí to dovolila. Myslet jasně bolelo až příliš. Stačil

ale jediný pohled zpět a pochopila jsem, o co se snaží, k čemu se mě

pokouší přimět.

„Bez něj nikam nejdu!“ vykřikla jsem toho dne už podruhé.

„Myslím, že se o sebe postará,“ nedala se Farley a v modrých očích

se jí odrážel oheň.

Kdysi jsem to viděla jako ona. Myslela jsem, že Stříbrní jsou nepo­

razitelní, bohové na zemi, příliš silní na to, aby je šlo zničit. Ale jenom

dnes ráno jsem tři z nich zabila. Arvena, toho lamželeza z rodů Ram­

bosových a lorda Osanose. A s tou bouří blesků možná i další. Oni zas

málem zabili mě i Cala. V aréně jsme museli zachránit jeden druhého.

A teď bylo potřeba totéž.

Farley byla větší než já, vyšší, silnější. Já ale byla hbitější. Dokonce

i napůl hluchá a zchvácená. Stačilo jedno mrsknutí kotníkem a jed­

na dobře načasovaná rána a Farley klopýtla a pustila mě. Ihned jsem se

otočila a s nataženýma rukama jsem začala hledat, co jsem potřebovala.

V Naercey bylo daleko méně elektřiny než v Archeonu, nebo dokon­

ce i ve Stiltu, já ale energii nepotřebovala z ničeho vysávat. Vytvářela

jsem vlastní.

První protiútok nymfů se do Calovy stěny opřel jako přílivová vlna.

Většina vody se okamžitě vypařila, zbytek ale plameny trochu zhasil.

Odpověděla jsem svou elektřinou, kterou jsem namířila proti vlnám,

které se srážely ve vzduchu. Za nimi už pochodovala legie Stříbrných,

která se na nás chystala vrhnout. Alespoň že řadu spoutaných Rudých

poslali až dozadu. Určitě to byla Mavenova práce. Nedovolil by jim,

aby ho zpomalovali.

Můj blesk místo do prázdna vrazil přímo do jeho vojáků a za ním

už z uhlíků znovu vyskočily Calovy plameny.

„Pomalu postupuj dozadu,“ řekl mi Cal a ukázal volnou rukou. Ko­

pírovala jsem jeho kroky a dávala pozor, abych ani na chvíli nespustila

oči z blížící se zkázy. Společně jsme couvali a bránili náš ústup. Když

Calovy plameny zeslábly, ihned se rozzářil můj blesk a zase naopak.

Společně jsme měli šanci.

Cal šeptal tiché rozkazy. Kdy udělat krok, kdy zvednout stěnu, kdy

ji nechat klesnout. Vypadal vyčerpaněji, než jak jsem ho kdy viděla,

pod bledou kůží se mu modraly žíly, pod očima kruhy velké jako pyt­

le. Bylo mi jasné, že asi vypadám hůř. Přesto jsme se díky jeho tempu

úplně nevyčerpali, dovolovalo nám uchovat si pokaždé alespoň trochu

síly na chvíli, kdy ji budeme potřebovat.

„Už jenom kousek!“ zavolala na nás Farley odněkud zezadu. Ne­

utekla. Zůstala s námi, ačkoli byla jenom člověk. Byla odvážnější, než

jsem si myslela.

„Kousek k čemu?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a vystřelila další

elektrickou síť. I přes Calovy rozkazy jsem začínala být stále pomalejší

a naší zdí prolétla hromada sutě. Dopadla pár metrů od nás a rozpadla

se na prach. Docházel nám čas.

Ale to i Mavenovi.

Už jsem cítila řeku i oceán za ní. Vábil nás ostrou slanou vůní, ale

kam, to jsem neměla tušení. Věděla jsem jen to, že Farley a Shade věří,

že nás může zachránit před Mavenem. Když jsem se ohlédla, neviděla

jsem nic než prázdnou ulici se slepým koncem na okraji řeky. Stála tam

Farley, čekala, její krátké vlasy poletovaly v horkém větru. Skoč, řekla

naprázdno, než se vrhla dolů z rozdroleného konce ulice.

Co to má s tím vrháním se do propastí?

„Máme skočit,“ řekla jsem Calovi a otočila se právě včas, abych

opravila jeho zeď.

Jenom přikývl, příliš soustředěný na to, aby promluvil. Stejně jako

můj blesk i jeho plameny začínaly slábnout a pohasínat. Už jsme skrz

ně skoro viděli na vojáky na druhé straně. Mihotající se ohnivá zeď

zkreslovala jejich rysy, z očí jim dělala žhnoucí uhlíky, z úst rozšklebe­

né tesáky a z postav démony.

Jeden z nich vykročil k plamenné stěně, dost blízko na to, aby sho­

řel. Ale nespálil se. Místo toho ohnivé jazyky rozhrnul jako oponu. To

mohl dokázat jediný člověk.

Maven si ze svého směšného pláště setřepal uhlíky. Hedvábí poně­

kud ohořelo, jeho zbroj ale zůstala netknutá. Dokonce měl žaludek na

to, aby se usmál.

A Cal v sobě někde našel sílu, aby se otočil. Místo toho, aby ho ho­ lýma rukama roztrhl vejpůl, vzal mě rozpálenou dlaní za ruku. Společ­ ně jsme se rozběhli a ani jsme se neobtěžovali krýt si záda. Maven ne­ byl ani pro jednoho z nás protivníkem a dobře to věděl. Jenom vykřikl. I přes tu korunu a krev na rukou byl pořád ještě tak mladý.

„Jen utíkej, vrahu! Utíkej, blýskající holčičko! Utíkejte rychle a da­

leko!“ Jeho smích se odrážel od okolních trosek a pronásledoval mě.

„Neexistuje místo, kde bych si vás nenašel!“

Matně jsem si uvědomovala, že síla mých blesků ochabuje a mizí s tím, jak jsem se od nich vzdalovala. Stejně tak začínaly zhasínat i Ca­ lovy plameny a my tak najednou byli vystaveni zbytku legie. Tou do­ bou už jsme ale skočili do vzduchu a padali do řeky tři metry pod námi.

Když jsme dopadli, neozvalo se šplouchnutí, ale tupé zadunění kovu. Musela jsem se stočit do klubíčka, abych si neroztříštila kotníky a tělem mi projela urputná bolest. Cože? Farley na nás čekala stojící po kolena ve studené řece hned vedle kruhového otvoru v nějaké kovové rouře. Beze slova do ní skočila a zmizela v jejích útrobách. Nebyl čas na žádné otázky nebo dohady a my ji slepě následovali.

Alespoň že Cal byl dost při smyslech na to, aby otvor za námi za­

vřel, a zahradil tak cestu vodě. Zasyčelo to a víko nás uzavřelo uvnitř.

To nám ale nemohlo na dlouho stačit, nemohlo nás to ubránit před

celou legií.

„Další tunel?“ zeptala jsem se bez dechu a otočila se k Farley. Při

tom pohybu se mi udělaly mžitky před očima a musela jsem se opřít

o stěnu, jak se mi třásly nohy.


31

Stejně jako před tím na té ulici mi Farley položila ruku na rameno

a podepřela mě. „Ne, tohle není tunel,“ šeptla s vítězným úšklebkem.

A pak jsem to ucítila. Něco jako hučení jakési vzdálené baterie, jen

silnější. Větší. Začalo to pulzovat i kolem nás a dál podivnou chodbou

plnou blikajících tlačítek a slabých žlutých světel. Zahlédla jsem ně­

kolik rudých šátků, za nimiž se skrývaly tváře členů Šarlatové hlídky.

Přišly mi rozmazané jako rudé stíny. Pak něco zavrčelo, chodba kolem

nás se otřásla a začala klesat směrem dolů. Ke dnu.

„Loď. Ponorka,“ hlesl Cal. Jeho hlas zněl tak vzdáleně, roztřeseně a zesláble. Přesně, jak jsem se cítila já.

Ani jeden jsme nezvládli ujít víc než pár metrů a sesunuli jsme se ke stěně.

KAPITOLA 3

V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsem se probudila ve vězeňské

cele, ve vlaku a teď v ponorce. Kde se asi probudím zítra?

Už jsem si začínala myslet, že to všechno byl jen sen nebo haluci­ nace nebo něco ještě horšího. Může se ale ve snech člověk cítit una­ vený? Protože já se tak rozhodně cítila. Byla jsem vyčerpaná až do morku kostí, každičký sval, každičký nerv. V mém srdci zely zase jiné rány, krvácelo pocity zrady a selhání. Když jsem otevřela oči a spatři­ la šedé stísněné stěny, všechno to, na co jsem si přála zapomenout, se mi v mžiku vrátilo. Jako by mi opět do hlavy pronikla královna Elara a znovu mě nutila prožít ty nejhorší vzpomínky. Jakkoli jsem se snaži­ la, nedokázala jsem tomu zabránit.

Mé tiché služebné, popravené jen proto, že mi barvily kůži. Tristan, propíchnutý jako prase. Walshová. Přibližně stejně stará jako můj bratr, služebná ze Stiltu, má přítelkyně, jedna z nás. Zemřela krutou smrtí, vlastní rukou, aby ochránila hlídku, naši věc, mě. Další a další zahynuli v podzemních chodbách pod Caesarovým náměstím, zabiti Calovými vojáky. Oběti našeho naivního plánu. Vzpomínka na prolitou rudou

krev bolela, stejně tak ale ta na tu stříbrnou. Lucas, přítel, ochránce,

Stříbrný s vlídným srdcem, popravený za to, k čemu jsme ho já a Ju­

lian přiměli. Lady Blonosová, sťatá jen proto, že mě naučila, jak správně

sedět. Plukovník Macanthosová, Reynald Iral, Belicos Lerolan. Všichni

obětováni pro naši věc. Málem jsem se pozvracela, když jsem si vzpo­

mněla na Lerolanova dvojčata, ani ne čtyřleté chlapce, kteří zahynuli

při té explozi v Síni slunce. Maven mi tvrdil, že to byla nehoda, únik

plynu, já ale věděla své. Zlo v něm bylo zakořeněné příliš hluboko na

to, aby mohlo dojít k takové náhodě. Pochybuji, že mu sešlo na tom,

že na hranici přihodí pár dalších těl, když se mu tím podaří přesvěd­

čit svět, že členové Šarlatové hlídky jsou zrůdy. Zabije i Juliana. A Sáru.

Teď už jsou pravděpodobně mrtví. Na ty jsem nedokázala myslet už

vůbec. Bylo to příliš bolestné. Mé myšlenky se obrátily zpět k němu,

k těm chladným modrým očím a ke chvíli, kdy jsem si uvědomila, že

za jeho okouzlujícím úsměvem se skrývá monstrum.

Lehátko, na kterém jsem ležela, bylo tvrdé, přikrývka tenká a pol­

štář v nedohlednu, stejně jsem si ale chtěla znovu lehnout. Bolest hla­

vy už se vracela a pulzovala mi ve spáncích v elektrickém rytmu téhle

podivuhodné lodi. Jako neodbytná připomínka. Tady klid nenajdu. Ješ­

tě ne. Ne když pořád zbývá tolik věcí, které je potřeba udělat. Seznam.

Jména. Musím je najít. Musím je ochránit před Mavenem a jeho matkou.

Tváře mi zalila horkost. Julianova tenká kniha plná těžce získaných ta­

jemství. Záznamy o těch, kteří jsou jako já. Kteří mají v genech vzác­

nou mutaci, díky níž my Rudí získáváme schopnosti Stříbrných. Ten

seznam je Julianův odkaz. A můj.

Přehodila jsem nohy přes okraj lůžka, přičemž jsem se málem praš­

tila do hlavy o postel nade mnou. Na zemi jsem našla pečlivě složenou

hromádku oblečení. Černé, příliš dlouhé kalhoty, tmavě červená košile

s trochu prodřenými lokty a boty, kterým chyběly tkaničky. Nesrovna­

telné s oděvy, které na mě čekaly v cele Stříbrných, přesto jsem z nich

měla dobrý pocit.

Sotva jsem si přehodila košili přes hlavu, otevřely se dveře od mé kajuty zavěšené na velkých železných pantech. A v nich nedočkavý Ki­ lorn, s nuceným a vážným úsměvem na rtech. Neměl by se červenat,

jelikož za všechna ta léta, která jsme spolu strávili u vody, už mě viděl

v mnoha fázích oblékání, přesto se začervenal.

„To se ti vůbec nepodobá, takhle vyspávat,“ poznamenal trochu

starostlivě.

Jenom jsem pokrčila rameny a postavila se na slabé nohy. „Nejspíš jsem to potřebovala.“ Začalo mi nějak zvláštně zvonit v uších, silně, ale ne bolestivě. Potřásla jsem hlavou ze strany na stranu ve snaze se toho zvuku zbavit, takže jsem musela vypadat jako zmoklý pes, který se snaží oklepat.

„To bude ten jekot křiklouna.“ Popošel ke mně a opatrně vzal mou tvář do mozolnatých dlaní. Otráveně jsem si povzdechla, ale ne­ chala ho. Pootočil mi hlavu na stranu a prohlédl mi uši, ze kterých mi předtím tekla rudá krev. „Máš štěstí, žes nedostala přímý zásah.“

„Mám spoustu věcí, ale nemyslím si, že zrovna štěstí by bylo jed­

nou z nich.“

„Jsi naživu, Mare,“ odvětil ostře a odtáhl se. „To je víc, než může

říct spousta ostatních.“ Jeho pohled mě přenesl zpět do té chvíle

v Naercey, kdy jsem řekla Shadeovi, že nevěřím jeho slovu. A hluboko

v srdci jsem věděla, že to se ještě nezměnilo.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem rychle. Samozřejmě jsem si uvě­ domovala, že jiní pro naši věc a pro mě položili život. Ale i já ze­ mřela. Mare z Pilotů zemřela toho dne, kdy dopadla na ten světelný štít. Ztracená princezna Marina zemřela v Kostnici. A já ještě nevě­ děla, co za člověka to otevřelo oči v tom podzemním vlaku. Věděla

jsem jen, kým jsem byla a co jsem ztratila, a tíha toho všeho byla té­

měř ne únosná.

„Řekneš mi, kam plujeme, nebo to je další tajemství?“ Snažila jsem

se z hlasu vyhnat hořkost, ale zoufale jsem selhala.


35

Kilorn byl dost zdvořilý na to, aby si toho nevšímal, a jen se opřel

o dveře. „Z Naercey jsme odpluli před pěti hodinami a teď směřujeme

k severovýchodu. To je na mou duši všechno, co vím.“

„A to tě vůbec netrápí?“

Jenom pokrčil rameny. „Proč si myslíš, že by velitelé měli věřit mně

nebo třeba tobě? Víš líp než kdokoli jiný, jak pošetilí jsme byli a jak

draze jsme za to zaplatili.“ Ta vzpomínka mě znovu zabolela. „Sama

jsi přišla s tím, že nemůžeš věřit ani Shadeovi. Pochybuju, že v nejbližší

době se s námi někdo podělí o nějaké tajemství.“

Ta poznámka zdaleka nebolela tak, jak jsem čekala. „Jak je mu?“

Kilorn pohodil hlavou směrem ven na chodbu. „Fa



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist