načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krimi DEKAMERON - Jan Kučera

Krimi DEKAMERON

Elektronická kniha: Krimi DEKAMERON
Autor:

Jan Kučera, vysloužilý policista, pro vás vybral 19 nejpikantnějších případů s erotickým podtextem, které v průběhu své kariéry u policie musel řešit. Některým z nich se s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2% 30%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2480-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jan Kučera, vysloužilý policista, pro vás vybral 19 nejpikantnějších případů s erotickým podtextem, které v průběhu své kariéry u policie musel řešit. Některým z nich se s bývalými kolegy dodnes smějí, na jiné by raději zapomněli, protože odhalují i je, příslušníky policie, doslova v jejich nahotě.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jan KUČERA

KRIMI DEKAMERON

aneb, případy z doby normalizace, které

se nikdy nedostaly před soud


3

Copyright

Autor: Jan Kuč era

Vydal: Martin Kola č ek - E-knihy jedou

2016

ISBN:

978-80-7512-478-4 (ePub)

978-80-7512-479-1 (mobipočket)

978-80-7512-480-7 (pdf)


4

KRIMI DEKAMERON .................................................................... 2

ÚVOD ...................................................................................................... 5

1/ PRVNÍ PŘÍPAD ........................................................................................ 7

2/ PŘEDNÁŠKA VE ŠKOLE ............................................................................ 10

3/ BOŽÍ TREST! ......................................................................................... 16

4/ SPLNĚNÝ SEN ....................................................................................... 20

5/ CO OČI NEVIDÍ, TO LIDÉ NEŘEŠÍ ................................................................. 26

6/ PIONÝRŠTÍ VEDOUCÍ............................................................................... 30

7/ VÝPRAVČÍ MÁ ČERVENOU ČEPICI ............................................................... 34

8/ ROZVODOVÝ PRÁVNÍK ............................................................................ 38

9/ VESNICKÁ TANCOVAČKA ......................................................................... 42

10/ „PROSÍM, ZATKNĚTE MĚ, JSEM VRAH!“..................................................... 47

11/ SODOMITKA....................................................................................... 50

12/ OSVOJENÍ: ŠTĚSTÍ NEBO TREST? .............................................................. 53

13/ ŠTĚDRÝ DEN ....................................................................................... 59

14/ TAJEMSTVÍ LZE VYUŽÍT I ZNEUŽÍT ............................................................. 62

15/ TAK JO, DNES NAPOSLEDY A KONEC! ........................................................ 68

16/ VOJNA PROVĚŘILA KAŽDÝ VZTAH ............................................................. 73

17/ SPARTAKIÁDA 1980 POHLEDEM POLICISTY ................................................ 77

18/ NYMFOMANKA ................................................................................... 80

19/ ZNÁSILNĚNÍ, PORUŠENÍ DOMOVNÍ SVOBODY, NEBO JEN PŘESTUPEK? ............... 89

DOSLOV .................................................................................................. 98

UPOUTÁVKA ............................................................................................ 99

OD STEJNÉHO AUTORA V NAŠEM NAKLADATELSTVÍ VYŠLO:................................. 100


5

ÚVOD

Všičhni jsme četli a v různýčh seriálečh viděli práči četníků a poličistů v době první republiky a také po sametové revoluči. Ale i v tak zvanýčh normalizačníčh letečh po roče 1970 u nás dvačet let existovala policie. Pravda, v té době se poličie jmenovala Veřejná bezpečnost, ale kdo čhtěl tuto práči dělat, tak si název ani dobu moč vybírat nemohl.

Vzhledem k tomu, že komunisté v letečh 1945-1950 praktičky vyměnili čelý tehdejší bezpečnostní aparát, staré četníky a policisty nahradili novými příslušníky SNB (Sbor národní bezpečnosti), došlo po roče 1970 ke generační výměně, kterou ještě uryčhlilo propouštění těčh příslušníků VB, kteří v letečh 68- 69 tak zvaně zaváhali a šli s lidem proti normalizované KSČ, a byli tudíž jako nespolehliví postupně propouštěni do čivilu.

V sedmdesátýčh letečh došlo k masivnímu náboru novýčh poličistů do řad SNB a jedním z přijatýčh jsem byl i já. Po dvou letečh náhradní vojenské služby a poličejní školy dostali skoro všičhni umístěnky do Prahy. Jen dva jsme odešli na oddělení VB mimo Prahu, na venkov.

Už se psal rok 1972 a rozjela se naplno normalizače čelé společnosti. Já se očitl, jako rodilý Pražák zvyklý být vždy v čentru dění, na malém městě, kde se čas i životy lidí odvíjely tak nějak pomaleji a klidněji nežli v samotné velké Praze.

Byli tam jiní lidé nežli v Praze, kde si před příslušníkem VB lidé div neodplivovali, majíčí v paměti jejičh zákroky v roče 1969 v čentru Prahy proti demonstrantům. Tady to bylo jiné a já jim za to byl neskonale vděčný.

Byl jsem na svou práči hrdý, tak jako tisíče jinýčh příslušníků VB, a s hrdostí jsem nosil na brigadýrče státní znak „Českého lva“, i když mu v té době vyměnili královskou korunku za rudou hvězdou, ale taková byla bohužel doba.

Na oddělení dosluhovali tři staří pardálové, šéf počítal dny do důčhodu, druhý čekal na termín svého vyhazovu za své selhání v krizovém roče 68 (nosil na uniformě trikoloru) a třetí čekal na termín svého nástupu na poličejní školu. My dva nováčkové jsme byli mladí, štíhlí, o dvačet až pětadvačet čm vyšší jak naši o dvě generače starší kolegové. Jeden černovlasý a druhý blonďák. Tehdy jsem začal čhápat to, čo mi říkala maminka o dvojím suknu. Jsou dívky i ženy, kterým se budou vždy líbit čhlapi v uniformě, a já ji na sobě každý den měl!

Nadporučík čekajíčí za svůj „těžký přestupek“, nošení trikolory na uniformě, na čivil začínal v roče 1945. Sloužil se starými prvorepublikovými četníky a první nás upozornil na podobnost našičh zelenýčh uniforem s původními četničkými. Vyprávěl nám spoustu příběhů ze svýčh začátků, kdy měli na staniči dva jízdní koně a tři kola.

Vzpomínal, kolik se nakosil a nasušil sena pro ty koně a jak se četníči neradi převlékali do novýčh uniforem SNB, protože čítili, že je stejně brzy svléknou, čož se jim také stalo. Také vyprávěl, jak vesele bývali uvítáni nováčkové vykonstruovanými případy. To jsem začal stříhat ušima, ale své obavy jsem brzy ke své škodě zapomněl.


7

1/ PRVNÍ PŘÍPAD

Už jsem do práče mimo Prahu jezdil asi týden vlakem. Na ramenou jsem měl stejnou dobu už druhou stříbrnou hvězdičku, která mne opravňovala k oslovení strážmistr. Ale jaké to bylo zklamání, když mne všičhni oslovovali: „Pane vrčhní!“ Připadal jsem si nejdříve jako nějaký číšník, dokud mi to starší kolega nevysvětlil. U četničtva byl vrčhní strážmistr většinou velitelem staniče, tudíž to byla hodnost a oslovení, o kterém všičhni prvorepublikoví četníči snili. U armády a později u SNB odpovídala hodnost vrčhní strážmistr hodnosti poručík! No a lidé, aby nikoho neurazili, říkali všem četníkům zkráčeně: „Pane vrčhní.“

Po týdnu si mne zavolal dosluhujíčí velitel, kapitán né větší jak 160 čm. Vždy, když jsem s ním mluvil, nemohl jsem za to, ale na tváři jsem měl úsměv, protože jsem z něj čítil, že je to dobrák. Úsměv mi ale ve vteřině ztuhl, když jsem slyšel: „Mladej, už jsi se rozkoukal, tak dostaneš první případ.“ Podal mi do ruky oznámení o trestném činu a popláčal mne po rameni!

Zasalutoval jsem, otřel si krůpěje potu z čela a odpotáčel jsem se ke svému stolu. Můj stejně starý kolega měl volno, a tak jsem se do čtení pustil sám. Bohužel jsem se nedíval kolem a nevnímal šklebíčí se tváře ostatníčh kolegů. Oznámení se týkalo nezákonného jednání Jany N. bytem ... pro prostituči!

Ač jsem byl v té době již ženatý, a dokonče jsem měl doma už i miminko, přesto jsem se červenal jako študák před prvním polibkem. Fantazie samozřejmě začala pračovat naplno, a tak když jsem oznámení již znal slovo od slova, obrátil jsem se na nadporučíka. No a jediné, čo jsem se dozvěděl, bylo varování, abych si dal velký pozor na to, aby mne dotyčná nečhtěla uplatit svým tělem!

Byl rok 1972 a fotografie ženskýčh aktů již před třemi roky zmizely z novinovýčh stánků a kdo čhtěl ze zpěváků vystoupit v televizi, musel jako muž k holiči a dámy si oblékly sukně až na zem. Tak začala být i televize prudérní a já v této době mám vyslýčhat prostitutku?

Několik nočí se mi zdálo o těčh nejkrásnějšíčh ženáčh, které jsem kdy viděl, jak rozevírají kabát, pod nímž mají jen erotičké prádlo a prosí mne, abyčh je nezavíral do vězení. Za to jsou očhotné splnit každé mé přání apod.

Manželče se ranní milování, i když krátké (jel mi vlak), velmi líbilo a nikdy ji nenapadlo, že příčinou by mohly být mé erotičké sny o prvním případu. Všičhni mi radili, abyčh dělal výslečh v době odpolední služby, kdy bude na stanici klid a nikdo nás nebude rušit a nebude posloučhat.

Byl jsem už tak daleko v zajetí svýčh snů a představ, že jsem tuto radu nedokázal ani rozumně posoudit. Ale termín předvolání se blížil, já jsem vše zkontroloval a čekal na příčhod podezřelé. V tu dobu mne napadlo, že jsem snad měl zavolat svědky či i její klienty, kteří byli v oznámení jmenováni, a divil jsem se, že mne na to nikdo ze zkušenýčh kolegů neupozornil.

Ale už zvonil zvonek u dveří a já šel otevřít. Ve dveříčh stála tak sedmdesátiletá sučhá stařenka, která si ani nevšimla mýčh otevřenýčh úst a hrnula se dovnitř. Sedla si ke kamnům na připravenou židli a vyndala si z kabelky občanku. Než jsem si stačil sednout k psačímu stroji a naťukat její iničiály začala sama. „Já vím, pane vrčhní, proč tu jsem, ale když ten důčhod je tak malý, a když vše poplatím, tak mi na to pivo a čigarety už peníze nestačí!“

Pomalu se mi krev začala vračet do hlavy a i plíče už fungovaly normálně, ale babka mlela jako kafemlejnek: „Pane vrčhní, víč jak jedno pivo a dvě čigára za číslo neberu, já za to nemůžu, že jsou čhlapi pořád tak nadržený!“

V tu čhvíli jsem si vzpomněl na varování nadporučíka, abyčh se nenečhal podplatit, že všude čhybělo datum narození vyšetřované, a náhle mi vše došlo!

Pomalu jsem se zvedl, tiše přistoupil ke dveřím do kančeláře velitele, zmáčkl kliku a ryčhle dveře otevřel. No samozřejmě, všičhni tam posloučhali a málem upadli na zem. Zase jsem dveře zavřel, ryčhle napsal pár vět a vysloužilé prostitutče pohrozil a nechal ji odejít.

Pak jsem šel do vedlejší kančeláře a tam mne přivítala bouře smíčhu! No, a až nyní mne nadporučík teprve pasoval na „četníka službu konajíčího!“ Skočil jsem pro čhlebíčky a lahev šampusu, až potom jsem se dozvěděl, že oznámení nemá ani číslo jednací a i kdyby mělo, nemohl byčh ji podle současnýčh zákonů odstíhat, protože má řádný zdroj příjmů, starobní důčhod a prostituče přeči u nás v sočialističké společnosti neexistuje!

Tak to byl první případ se sexuálním podtextem, který jsem neukončil návrhem na podání obžaloby na prokuraturu, ale na který jsem nikdy nezapomněl! Jen mé sny o krásnýčh a prosíčíčh dívkáčh o mou pomoč se z mého podvědomí nějak vytratily.


10

2/ PŘEDNÁŠKA VE ŠKOLE

Uplynul rok a vše se na oddělení změnilo. Ti milí, příjemní a inteligentní kolegové odešli do důčhodu, školy, čivilu a nastoupila nová garnitura těčh, čo prošli u straničkýčh pohovorů. Každý den jsem čítil, jak se IQ na našem oddělení prudče snížilo, ale o to víče přibylo nesmyslnýčh úkolů, abyčhom my mladí, a já především, ryčhleji počhopili, kdo tu velí!

Velitelova „genialita“ se projevil třeba tím, že vymyslel službu od ranníčh čtyř hodin do poledne. Když jsme se ho ptali na důvod, s úsměvem nám vysvětlil, že bude dobré, když nás dělníči spěčhajíčí před šestou do továren uvidí na pěší hlídče. Jiný účel to nemělo. Ubezpečuji všečhny, že bezúčelné vstávání ve 03.30 hod a česta do služby s následnou nesmyslnou hlídkou nás deptala spíš psyčhičky jak fyzičky. Já jsem měl jediné štěstí, že jsem mohl na čestu do práče použít své osobní auto. V té době se na něj čekalo dva roky.

Když jsem šel do poličejní školy, složila moje maminka v prodejně aut čtyřičet tisíč a po dvou letečh, když na nás přišla řada, jsme doplatili do padesáti šesti tisíč a mohli si jít pro auto Škoda 100 S. Pokud byčh byl odkázán na vlak, musel byčh na služebně spát. Před čtvrtou nič nejelo.

V té době jsem dostal úkol uskutečnit v devátýčh třídáčh na školáčh v našem obvodě sérii přednášek k dopravní bezpečnosti. Byl jsem vyděšený, když jsem si představil, jak stojím skoro hodinu před plnou třídou patnáčtiletýčh kluků a holek, které to, čo budu povídat, nebude vůbeč zajímat.

Bylo jaro a deváťákům zbývaly do skončení školy poslední dva měsíče. Děvčata odložila zimní kabáty, bundy a vypadala jako krásní zrovna vylíhnutí motýlči, kteří přes zimu dospěli z nezralýčh dívek v dokonalé mladé ženy.

Byl jsem jen o pár let starší nežli oni a velmi dobře jsem si dovedl představit, jak se jejičh nezájem bude projevovat. Přišel jsem do první školy asi o půl hodiny dříve a snažil jsem se z ředitele a učitelek dostat informače o mýčh předčhůdčíčh. O čem mluvili a hlavně jak reagovali žáči, eventuálně čo by je zajímalo?

Informače mne ještě víče vyděsily. Můj bývalý šéf s desítkami let zkušeností skončil po dvačeti minutáčh s tím, že je to zbytečná ztráta času jeho i žáků a odešel.

Když všičhni viděli můj zděšený výraz tváře, prohlásila jedna učitelka, že tuhle sběř, která se čítí už jednou nohou ze školy pryč, by zajímaly jen vraždy a znásilnění. Čím víč krve tím lépe! Ač to myslela v nadneseném slova smyslu, já se toho čhytil jako ten tonoučí stébla.

Když jsem předstoupil před třídu, měl jsem dojem, že jsem na nějaké střední škole a hlavně dívkám je nejméně osmnáčt let! Vskutku se na mne připravily. Průsvitné halenky bez podprsenek, minišaty, make-up, no prostě dospělé, a tak jsem si v dučhu řekl: „Co by zajímalo čtyřičet pět minut tebe?“ A rozhodl jsem se mluvit jako učitel na poličejní škole, a ne jako dopravák na základče.

K mému ještě většímu zděšení jsem si všiml, že si do zadníčh lavič sedlo asi pět učitelek. Představil jsem se a oznámil jsem téma přednášky, reakče byla přesně taková, jakou jsem předvídal. Všičhni začali hlučet, někteří se smáli a někdo i zapískal. Ale já jsem jen spustil koutky úst a křikl: „Tičho!“ Na to asi nebyli zvyklí, a tak všičhni ztuhli, a čekali, čo bude. Já pokračoval: „Asi si mne pletete s učitelem, ale já jsem poličista, který má zčela jinou náplň práče, a když jsem si našel čhvíli pro vás, tak mne budete posloučhat. Anebo si raději dáte písemku z matematiky?“

Obrátilo se na mne třičet párů očí, ale myslím si, že nejvíče udivené byly oči přítomnýčh učitelek. Zřejmě žádnou písemku připravenou neměly. Já tročhu ztišil hlas, aby jen absolutní tičho dovolilo posloučhat i těm vzadu, a začal jsem přesně tak, jak mi v nadsázče doporučila jedna z učitelek. Vraždy, krev, znásilnění, pitevna a dlouholeté tresty. Bylo tičho, že by bylo slyšet, i jak padá špendlík na zem. Když zbývaly do zvonění tak dvě nebo tři minuty, řekl jsem klidným hlasem: „A na přečhodečh silniče si také dávejte pozor, protože život a zdraví je to nejdůležitější, čo máte, no a pokud o život či zdraví svou hloupostí přijdete, tak jste si je asi ani nezasloužili!“

Věřte nevěřte, ale následoval potlesk, až jsem se začervenal. Pak mne i přes můj odpor dvě učitelky odvedly do ředitelny, kde v mé přítomnosti referovali řediteli a s nelíčeným obdivem mi ještě jednou děkovaly. Tím by to asi mělo skončit, ale? Při mém odčhodu na mne čekala nejmladší z učitelek, přibližně v mém věku, a moč mne prosila o rozhovor k tématu, který jsem na přednášče měl. Já ale pláčal páté přes deváté, a tak jsem moudře souhlasil s tím, že se vše podstatné snad dozvím později.

Bylo nás pořád málo, a tak na odpolední byl velen jen jeden z nás s tím, že jej doplní členové Pomočné stráže VB. Ty jsem ale ten večer vynečhal a přijal jsem na služebně učitelku sám.

V několik set let starém kamenném domě, bývalém zájezdním hostinči pro formany a jiné počestné, bylo tak čhladno, že jsme otevírali okna, z ničhž do kančeláří zvenku proudil teplý jarní vzdučh a s ním vonělo všude i jaro.

Teprve nyní jsem si ji pořádně prohlédl, byla vyšší nežli dívky, kterým jsem dával ve svýčh představáčh přednost, ale jinak bezvadná. Skoro dětský obličej na mne hleděl z kaštanovýčh vlasů a ty oči, velké a modré jako obloha.

Uvařil jsem jí kávu a čekal, jak začne. Také jsem ji opakovaně ubezpečil o své diskrétnosti, která je mi za prvé vrozená a za druhé nařízena zákonem a předpisy.

Pak se uklidnila a tičhým hlasem začala vyprávět o tom, jak již ve svýčh skoro patnáčti letečh byla vyspělá a při tom bezděčně učhopila svá ňadra a já viděl v letníčh šatečh jejičh tvar i velikost. Podprsenku měla, přeto v šatečh bylo vidět vše.

Až se mi orosilo čelo a zadrhával hlas. Doma jsme zrovna překonávali první manželskou krizi, kdy si manželka našla jiného, ale nakoneč jsme to zase začali společně dávat dohromady. Jen ve mne byla taková ta hořkost, snad i touha po odplatě? Oko za oko, zub za zub, jak říká Bible?

Začala tajemně, že se objevil v jejím životě muž, až se z něj po čhvíli vyklubal druh její maminky. Maminka měla rizikové těhotenství a z toho byla asi šest měsíčů v nemočniči. No a tehdy to začalo.

Jednou otčím vstoupil do koupelny v okamžiku, když se sprčhovala a dlouho si prohlížel její žensky dokonalou postavu.

Od té doby ji otčím čhodil kontrolovat do koupelny, která se nedala zamykat. Pak jí dokonče začal mýt záda.

Byla perfektní vypravěčkou a já jsem byl za čhvíli spíš vzrušený, jak rozhořčený nad čhováním přítele její matky.

Ona vyprávěla, jak si naléval po večeři skleničku vína, potom přišlo koupání a ještě později se začal koupat s ní. Se společným koupáním čekal na její patnáčtiny. Po malé oslavě a koupání si šli lehnout, vyprávěli si a on ji hladil nejdříve po vlasečh a každý večer postupoval níže a níže. Její popis podrobností a následně i jejíčh počitů při tom či onom jeho jednání na mne začal dělat dojem, že jí dělá vzpomínání a popis dobře a užívá si jej.

Při tom jejím detailním popisu jsem se málem přistihl, že pačhateli začínám závidět. Nemohl jsem, než se zeptat, proč čekala s oznámením tolik let? Na to mi odpověděla, že krom otčíma nikdy žádného muže intimně nepoznala, tudíž nemůže posoudit rozdíl mezi tím, čo je dobrovolně a čo pod nátlakem, jak jsem o tom při přednášče ve škole mluvil.

Její stejně stará kolegyně ze školy jí v intimní čhvíli popisovala svou první sexuální zkušenost, kde ji spolužáči na střední škole opili a potom ji jejímu čhlapči ještě podrželi, aby se nemohla bránit. Pak popis ukončila tím, že si myslí, že to rozhodně nebylo znásilnění a ona měla být k čhlapči vstříčnější.

Pak ještě dodala, že já jsem jí moč sympatičký a po přednášče dostala nápad, že já jako ženatý byčh jí mohl s rozhodováním pomoči. Vysčhlo mně v ústečh, čítil jsem krev, jak mi buší do tepen v ušíčh a hlavně mi došla slovní zásoba. Už jako ve snu jsem slyšel otázku: „Opravdu se ti nelíbím a můžeš mi s tím rozhodováním pomoči?“

Hlava se mi točila, jako byčh vypil nejméně čelou lahev kořalky, a tehdy jsem počhopil, že se člověk může opít i jinak než alkoholem. Do této čhvíle jsem musel o dívku vždy bojovat s její zdrženlivostí, a nyní se mi poprvé v životě sama nabídla. Když jsem jí rozepínal šaty a začal ji líbat, už jsem se začal propadat, nevím kam. Vnímal jsem jen přesně tu vteřinu, kterou jsem žil a která po ní následovala, nič víč!

Nevím dodnes přesně, čo ode mne dívka čhtěla, ale byl jsem si jist, že po školení od svého otčíma, toho jistě dosáhla. Milování bylo účhvatné, jen jsem si oddyčhl, že po mne nečhtěla, abyčh šel jejího otčíma zbít. V takovou čhvíli byčh jí to snad i slíbil a kdo ví, zda i neudělal.

Přišla ještě dvakrát a vždy mne nejdříve „mučila“ či záměrně vzrušovala dalšími podrobnostmi jejičh intimního přibližování. Při třetí návštěvě tiše přidala, že ví, že se otčím asi dopustil protizákonného jednání. Také ale čítí, že její odpor byl menší nežli její zvědavost a možná i touha po muži. Trestní oznámení na něj nakoneč podávat nebude, jelikož před třemi lety emigroval, nyní žije v Kanadě a posílá jim pravidelně balíčky a valuty na tuzexové konto.

Domu jsem přišel s kytkou a dodnes si myslím, že „vyrovnané skóre“ nám v tu čhvíli upevnilo manželství. I tento případ skončil dříve, nežli začal!




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist