načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Křídla - Gabriela Rinth

Křídla

Elektronická kniha: Křídla
Autor:

Jak by to vypadalo, kdyby jste se probudili s křídly? Osmnáctiletá Megan byla obyčejná dívka prožívající běžný život i trápení. Při vyhrocené situaci náhle zkolabovala a ztratila ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak by to vypadalo, kdyby jste se probudili s křídly? Osmnáctiletá Megan byla obyčejná dívka prožívající běžný život i trápení. Při vyhrocené situaci náhle zkolabovala a ztratila vědomí. Od toho dne se od ní začalo žádat, aby se vzdala celého dosavadního života, rodiny, přátel i lásky. To vše jen pro to, že jí začala růst křídla. Dostala se do utajovaného společenství andělů, kteří si svá tajemství za každou cenu chrání.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KŘÍDLA

Gabriela Rinth

2016


© Gabriela Rinth, 2016

Cover © Petr Rinth, 2016


PODĚKOVÁNÍ

Ráda bych využila těchto řádků k poděkování Vám všem, kteří jste

mě podporovali během přípravy a vydání této knihy. Děkuji za Vaše

fandění, motivování a za zpětné vazby, které mi moc pomohly. Bez

Vás, bych nikdy neměla dost odvahy dotáhnout to do úspěšného

konce. Děkuji i Vám, kdo jste si mou první knihu zakoupili apodpo

řili tak mou další tvorbu.


Obsah

KAPITOLA 1 ........................................................................................ 9

KAPITOLA 2 ...................................................................................... 20

KAPITOLA 3 ...................................................................................... 42

KAPITOLA 4 ...................................................................................... 45

KAPITOLA 5 ...................................................................................... 47

KAPITOLA 6 ...................................................................................... 51

KAPITOLA 7 ...................................................................................... 55

KAPITOLA 8 ...................................................................................... 58

KAPITOLA 9 ...................................................................................... 62

KAPITOLA 10 .................................................................................... 69

KAPITOLA 11 .................................................................................... 70

KAPITOLA 12 .................................................................................... 78

KAPITOLA 13 .................................................................................... 85

KAPITOLA 14 .................................................................................... 89

KAPITOLA 15 .................................................................................... 96

KAPITOLA 16 .................................................................................. 100

KAPITOLA 17 .................................................................................. 107

KAPITOLA 18 .................................................................................. 109

KAPITOLA 19 .................................................................................. 115

KAPITOLA 20 .................................................................................. 118

KAPITOLA 21 .................................................................................. 120

KAPITOLA 22 .................................................................................. 122

KAPITOLA 23 .................................................................................. 137

KAPITOLA 24 .................................................................................. 144


9

KAPITOLA 1

Nuda! Pohled do zrcadla neukázal nic zvláštního. Kdyby se chtěla

jednoduše popsat, vystihovalo by to prostě slovo „nuda“. Hnědé

vlasy pod ramena si nechala rozpuštěné. Tuctový obličej se snažila

desítky minut oživit líčením. Víc už toho v tuto chvíli udělatnemohla. „Obyčejná s neobyčejným jménem,“ povzdechla si Meganpotichu, jako už stokrát. Její otec si zamlada prosadil, že svou staršídceru pojmenuje podle auta a ona s tím teď musela žít. Kdyby alespoň

nežili na maloměstě, jako je Horní Libná, kde se odlišení od průměru

neodpouštělo a vzbuzovalo pozdvižení.

Ještě jednou se prohlédla ze všech stran. Hezké tričko se sexyvýstřihem by sice na Davida zapůsobilo, ale teplá pohodlná mikina, kterou si přes něj přetáhla, všechny přednosti zase bezpečně skryla. Neměla na něj dnes náladu. Poslední dobou na něj často nemělanáladu. Nedávno se dal dohromady s partičkou kamarádů, kteří k němu z nepochopitelných důvodů vzhlíželi. Začal se předvádět, pít a flákat.

Před vchodem zaburácela motorka. Otočila se, hodila si přesrameno baťůžek a vyrazila. David se jako správný frajer opíral o svůj nový stroj a neobtěžoval se o jakýkoliv náznak pozdravu. Když se dostatečně přiblížila, přitáhl si jí do náruče a dlouze políbil.Automaticky mu polibek vrátila, přivřela oči a vychutnávala si tu chvíli. Ruku posunoval po jejích zádech stále výš, až tiše zasykla, když se dostal do úrovně lopatek.

„Copak, nelíbí?“ okamžitě ji pustil. Bolest rychle odezněla.Trochu se protáhla a usmála se.

„Namožená záda, asi.“ Zkusila se protáhnout. Něco nebylo vpořádku.

„To později rozhýbeme,“ zaculil se a lehce jí po zádech poplácal. Zatnula zuby a odmítla to komentovat. Otevřela přídavný kufřík na zadní části motorky a v ten okamžik strnula. Celý prostor byl vyplněn lahvemi tvrdého alkoholu. Co kus, to jedinečný exemplář.

„Co je to?“ zeptala se nevěřícně.

David nasadil svůj okouzlující úsměv. „Základ pro úžasný večer. Budou míchačky.“

Megan se pomalu nadechla, aby se uklidnila. Nechtěla kazit večer hned na začátku. Zahnala vzpomínku na to, jak bývá její přítelagresivní, když se napije.

„A kde máš helmu pro mě?“ zeptala se co nejnormálnějším tónem.

„Na ten kousek ji nebudeš potřebovat,“ odpověděl, nasadil si svoji helmu na hlavu a nastartoval motorku.

PROČ SE HODNÝ HOLKY VŽDY ZAMILUJÍ DO PREVÍTŮ? pomyslela si. Vysedla za Davida na motorku a pořádně se ho chytla kolem pasu.

„Pánové, zásobování je tady!“ David vytáhl pár lahví a vydal se za kamarády k ohni. Megan zůstala pozadu a rozhlédla se po louce. Na jedné straně bylo rozdělané ohniště, ze kterého už k nebi šlehaly plameny, a v jeho blízkosti stálo pár lavic na sezení. Zamířila ke dvojici holek. Vysoká štíhlá Zuzana byla do přírody překvapivěoblečená v minisukni doplněné lodičkami na vysokých podpatcích, které se jí neustále bořily do vlhké půdy. Okatě se otočila zaDavidem, zatímco se Megan a Aneta objaly na uvítanou.

„Copak, pohádali jste se?“ zavrkala Zuzka, zatímco přátelsky mávla na Davida, když se otočil jejím směrem. Megan se zatvářila překvapeně. „Ne, proč?“

„Tak, mi přišlo... však víš, starší kluk, společenský, hezký...nedivila bych se, kdybys třeba žárlila,“ odpověděla neutrálním hlasem.

„Nemám důvod žárlit.“

„Jistě, že nemáš,“ ujistila ji Zuzka a odešla ke skupině kluků. Každému z nich dala uvítací pusu na tvář.

Megan se otočila zpět k Anetě. „Chápeš to?“ zeptala se.

„Jo, jede ti po Davidovi...“ odfrkla si. Obě sledovaly, jak David Zuzanu objal kolem ramen a se smíchem jí dal napít přímo z lahve vodky, kterou držel. Pozornost, kterou mu věnovala, očividněoceňoval. Megan zvažovala, jestli do toho nemá nějak zasáhnout.

„Moje oblíbené spolužačky!“ Přímo za nimi se vynořil Simon a každé podal jeden klacek s připraveným špekáčkem. Byla vážně ráda, že ho tu vidí. Absolvovali spolu spoustu skvělých akcí a jednu dobu se hodně vídali... tedy než začala chodit s Davidem. Pakmusela kvůli přítelově žárlivosti svého kamaráda odsunout. David vůči ní takové ohledy rozhodně neměl.

„Co se mračíš, Formulko?“ otočil se Simon na Megan.

„Neříkej mi tak! Nebo ti budu říkat Sájmone,“ zavrčela. Věděla, že dává přednost českému vyslovování svého jména. Byla to taková jejich hra od té doby, co se poznali.

„Říkám ti tak už léta“

„Já vím, od té doby, co jsi prohlásil, že mi táta taky mohl dátjméno Formule, kdyby jí zrovna fandil.“

David se odtrhl od své skupinky a vtlačil se mezi Megan aSimona. „Copak se tu družíte?“ objal majetnicky Megan. Simon lehce vycouval, ale úsměv ho neopustil. „Vzpomínáme na staré dobré časy.“

„A nechceš si vzpomínat s někým jiným?!“ zavrčel David a lokl si opět z lahve. Megan zaznamenala, že je již téměř prázdná. Bude agresivní. Vždycky býval agresivní, když se víc napil. Pokusila se Davida pomalu tlačit pryč. Jak se do něj zapřela, tak jí opět silně zabolela záda.

„Nech ho být. Půjdeme spolu k ohni?“ snažila se odvést jehopozornost a své narůstající bolesti nevěnovala pozornost. David s ní silou smýkl směrem k ohni, že se sotva udržela na nohou. Před očima se jí zatmělo. Zůstala stát v předklonu s jednou rukou zapřenou o koleno, zatímco za druhou jí stále bolestivě držel David.

Simon se přiblížil. „Megan, je ti něco?“

David ji v ten okamžik pustil a silně do Simona strčil. „Starej se o sebe, nejsi její anděl strážnej!“

Megan klesla na kolena. MUSÍM ZKLIDNIT DAVIDA. MUSÍM VSTÁT. PROČ MĚ PUSTIL, KDYŽ TO TAK MOC BOLÍ? „Davide,“ zašeptala.

Simon s Anetou se k ní chtěli přes jejího přítele dostat. Simona již přešel všechen humor. „Davide, něco jí je!“

David mu vrazil pěstí do obličeje, až Simon přistál na zemi. „Řekl jsem, ať se nestaráš!“ zařval na něj.

Megan se svalila na zem a zakřičela bolestí. Cítila, jak jí na zádech praskla kůže a po lopatkách stéká krev. Přestala vnímat okolí i čas. Zvuky a hlasy se slily do jednoho šumu, který nakrátko prořízlo až houkání sanitky. Pak ztratila vědomí.

Megan ležela na břiše a světlo jí bodalo do očí. Cítila, jak jeotupělá z léků, ale hlavní bylo, že jí už nic nebolelo. V jejím zorném poli se mihla sestra a k někomu promluvila: „Přichází k sobě, ale jen na chvíli.“ Uítila úlevu. David je tu.

„Megan? Jak se cítíš?“ Nebyl to David. Byl to dívčí hlas. Aneta oblečená v jednorázovém nemocničním plášti, který se dává hostům vstupujícím v nemocnici na JIPku, se posadila na židli tak, aby na ní Megan viděla.

„Jako bych kalila pár dní v kuse,“ zašeptala. Překvapilo ji, jak má sucho v puse. Těžko se jí mluvilo. „Co mi je? Kde je David?“

Aneta uhnula pohledem.

„David zůstal u táboráku. Chtěl jet za sanitkou, ale hned na polní cestě do sanitky narazil. Nic mu není, ale saniťáci zavolali policajty, tak měl asi dost co vysvětlovat.“

„Blbec,“ ulevila si Megan.

„Že by se ti po narkóze rozsvítilo a zjistila si, že to není pan úžasnej? Pro něj je každá nadávka málo. Nechápu, proč s nímchodíš...“

„Je pěknej,“ pokusila se to odlehčit Megan, ale Aneta si jenpohrdavě odfrkla. „Vlastně jsem rozchod už zvažovala, ale nechtěla jsem si kazit léto.“

„No, teď už je to jedno. Odtud tě pár týdnů nepustí... Stejně,kdyby David chtěl, tak už tu dávno je. Stihl by dávno i vystřízlivět!“

„Jak to myslíš?“

„Megie, bylas pět hodin na sále a dost dlouho trvalo, než si seprobrala. A to nepočítám, že z Libný to je sem asi 80 km. Jsme až někde u Karlových Varů."

„To není možný. To jsem byla mimo tak dlouho?“

Aneta to nekomentovala. „Měla jsem u sebe tvůj bágl s klíči od baráku, tak jsem ti cestou sem vyzvedla doma věci. Doktorům jsem namluvila, že jsme sestry. Vím, že jsou vaši na dovolený, tak jsem nevěděla, jestli je budeš chtít stresovat a hned jim volat.“

„Díky, nebudu je tahat zpátky – na špatné zprávy je vždy času dost.“

Vešla sestra a důrazně si poklepala na hodinky.

„Slečno, bude vizita, je čas jít.“ Aneta přikývla a přitáhla k posteli objemnou tašku.

„Máš v tom všechno, co jsem myslela, že se ti bude hodit – hlavně mobil... i když tady není skoro signál. Hlavně, ať je ti brzo líp.“ Mávla na rozloučenou a byla fuč.

Megan ignorovala nepříjemné pnutí u lopatek a pomalu seposadila na okraj postele. Lehce se jí zatočila hlava, ale po chvilce topominulo. Už se jí zase pomalu vracela síla. Rozhlédla se kolem. Pokoj byl malý, ale pěkný. Hlavně ho měla sama pro sebe, což bylopříjemné překvapení. Velké okno pouštělo dovnitř mdlé světlo. Venku svítalo.

Vešel vysoký starší doktor v dlouhém bílém plášti, který mu sahal do půlky lýtek. Šedobílé vlasy mu dodávaly na důstojnosti. Dlouze se na ni zahleděl. V tom pohledu bylo něco zneklidňujícího. Jako by ho překvapilo, že ji tady vidí.

„Vidím, že je vám již lépe. Asi byste chtěla vědět podrobnosti o vašem zdravotním stavu.“ Megan přikývla. Doktor se povzbudivě usmál. „Tak půjdeme rovnou k věci. Oficiální verze je degenerativní porucha, která vám způsobila srůsty v oblasti zad, což si vyžádalo operativní zásah.“

Megan se ošila. „Jak to myslíte, že oficiální verze?“ DOKTOŘI NEJSOU POLITICI – NEMAJÍ OFICIÁLNÍ A NEOFICIÁLNÍ VERZE!

Vešla sestra. Také byla oblečená v neobvykle dlouhém plášti.Plaše se na Megan usmála, než se otočila k doktorovi. „Už je čas?“Nečekala na odpověď a postavila se mu za záda.

„Čas na co? Co se děje?“ Megan se začínala děsit, že je její stav vážnější, než se zdálo.

„Vaše nemoc není nemoc v pravém smyslu slova. Jedná se spíše o vývoj nebo spíše proces růstu."

Megan se soustředila na každé slovo, ale stále ničemu nerozuměla. „Už mi bylo 18, jaký růst máte ještě na mysli?“

„Svým způsobem se jedná o genetickou raritu. Máte velmi vzácný gen, který vám dává křídla.“

Megan se okamžitě vybavila televizní reklama, ale snažila seudržet svou unavenou mysl zaměřenou na své zdraví. „To je nějaká metafora?“

Doktor pokynul sestře a rozepnul si několik zapnutých knoflíčků pláště. Sestra mu plášť opatrně přetahovala přes ramena. Megan se to přestalo líbit a okamžitě začala protestovat. „Co to děláte, co to je vlastně za nemocnici?!“

Sestra se na vteřinku zastavila. „Jste v Klášterní nemocnici naAndělské Hoře“.

SEKTA! Napadlo Megan okamžitě. Pak sestra stáhla plášťdoktorovi úplně a přišlo něco, čemu nemohla uvěřit. Sestra couvla o velký krok a za lékařem se pomalu rozevřela obří šedobílá křídla, která zaplnila celou místnost.

UMÍRÁM. Ta myšlenka se jí stále vracela. NENÍ TO MOŽNÉ. Byla již opět sama v nemocničním pokoji, nadopovaná novoudávkou uklidňujících léků. MÁM HALUCINACE. NIKDY BYCHNEVĚŘILA, ŽE MŮŽOU BÝT HALUCINACE TAK REÁLNÉ.Chtělo se jí brečet, ale léky byly tak silné, že jen ležela a zírala na protější zeď. Snažila se přemýšlet, ale zároveň se bála, že nedokáže uvažovat logicky. Myšlenky se jí hlavou proháněly nekontrolovatelnourychlostí. KLÁŠTERNÍ NEMOCNICE...CO JE TO ZA MÍSTO? PROČ JSEM ZROVNA TADY? NEJSEM ANI VĚŘÍCÍ... PROČ MIDÁVAJÍ TAK SILNÉ PRÁŠKY? MÁM PO NICH HALUCINACE. HALUCINACE O ANDĚLECH... JE TO SEKTA, URČITĚ JE TO SEKTA... SNAŽÍ SE MĚ ZFETOVAT, ABYCH UVĚŘILATOMU CO VIDÍM. NEBO SPÍŠ TOMU, CO CHTĚJÍ, ABYCH SI MYSLELA, ŽE VIDÍM. MUSÍM TO PŘESTAT BRÁT. ČÍMDŘÍVE TÍM LÉPE, NEŽ BUDU ZÁVISLÁ A NEBUDU SE SCHOPNÁ BRÁNIT. PŘESVĚDČÍM JE, ŽE JSEM UVĚŘILA VŠEMU, ČEMU CHTĚJÍ, ABYCH VĚŘILA... A PAK PŘESTANU BRÁT TY LÉKY. A AŽ PŘESTANU MÍT HALUCINACE, DOSTANU SE ODTUD. Došla k závěru, který tvořil základní kámen jejíhoplánu. To jí uklidnilo natolik, že ochotně zavřela oči a upadla doneklidného spánku.

Probudila ji sestřička pokládající na stůl konvici s čajem. Kdyžviděla, že je Megan vzhůru, přisedla si k ní. „Už jsi se z toho šoku vzpamatovala, Megan? Jsem sestra Ingrid, můžu ti s něčím pomoci?“

Megan se posadila a prohlížela si způsob, jakým sestřička sedí. V místnosti vlastně nebyla žádná židle v pravém slova smyslu – jen dvě stoličky bez opěradla. Sestra teď seděla na jedné z nich. Plášť zapnutý jen na dva knoflíčky na prsou, takže se již od pasu rozevíral a obklopoval zezadu celou stoličku jako opona. Nebylo vidět nic neobvyklého. Pak si uvědomila, že setra čeká na nějakou reakci.

„Už je to lepší....“odpověděla, trochu se zarazila a pokračovala: „Vy také trpíte tou anomálií?“ Ingrid se nahlas zasmála.

„Je to požehnání, ne utrpení. Vím, že je to na začátku těžké, ale až uvidíš, kolik nás všech je a že v tom nejsi sama, brzy se ti uleví a začneš si tu změnu užívat.“

MUSÍM BÝT OPATRNÁ. JE TO BLÁZEN! „A co se bude dít teď? Vysvětlíte mým rodičům, že jsem byla požehnána křídly?“ Sestra zvážněla a Megan okamžitě ucítila úzkost. UŽ SE ODTUD NEDOSTANU. ONI MĚ NIKDY NEPUSTÍ!

„Rodiče ani nikdo z tvých blízkých se o tom nesmí nikdydozvědět. Ale neboj se, najdeš si nové přátele mezi námi.“ Sestra sepřátelsky usmívala, ale Megan v ní viděla jen fanatika a při jejích slovech se jí srdce scvrkávalo do uzlíčku zoufalství. Sestra byla přátelská, ale pořád člen šílené andělské sekty, která se rozhodla dostat ji do svých spárů. Pak ji napadla jedna věc... rozhodně necítila na zádechžádnou novou zátěž.

„Můžu vidět svá křídla?“ zeptala se. Sestra opět trochu ztuhla.

„No, měly bychom s tím počkat až na tvého patrona a doktora.“ zašeptala. Megan cítila svou příležitost. Třeba účinky léků slábnou a má šanci vidět realitu. Zatvářila se zkroušeně.

„Prosím...“ zaškemrala. Sestře se mihlo ve tváři odhodlání.

„Tak dobře. Půjdeme do koupelny. Určitě už se budeš potřebovat opláchnout... a je tam velké zrcadlo...zkus pomalu vstát.“ Megan hned poslechla, protože se bála, aby si to setra nerozmyslela. Spřekvapením zjistila, že se cítí opravdu dobře a může chodit. Byla sice ztuhlá, ale jinak se pohybovala bez problémů. Nazula připravené pantofle a vyrazila na chodbu. Zatímco pokoj působil moderně, na chodbě bylo znát, že se jedná o starou zrekonstruovanou budovu. Zdi byly částečně kamenné, vysoké klenuté stropy a okna o rozměrech, které se v současnosti již nedělají. Minuli několik dalších sesterroznášejících léky a jídlo, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Zahnuli do koupelen, kde si nejdříve odskočila a pak nechala sestru, aby ji pomohla se vysvléct. Při větších pohybech záda stále bolela. Sestra jí rozvázala za krkem nemocniční košili a začala s odmotávánímširokého obvazu. Megan se prohlížela v zrcadle. Vlasy měla stažené, obličej nemocně bledý, z očí čišelo vyčerpání a celý trup mělaomotaný širokým pruhem obvazu. Najednou znejistěla.

„Můžeme to už sundat, tak krátce po operaci?“

Sestra se opět usmála a pokračovala s pomalým sundávánímobvazu. Zkušeně si ho smotávala do malé úhledné ruličky.

„Nemusíš se ničeho bát, andělé se hojí velmi rychle. Doktor musel jen připravit prostor pro rostoucí křídla, nové svaly, klouby ašlachy.“ Megan pomalu přestávala chtít vidět svá záda. Ingrid sundala poslední část obvazu a Megan se snažila podívat přes rameno do zrcadla. Jak se protáčela, tak to hodně bolelo, ale nechtěla to vzdát. Sestra zalovila po kapsách a vytáhla malé kosmetické zrcátko, které ji podala. Megan se zadívala do malého odrazu, ve kterém přesrameno sledovala větší odraz ve velkém zrcadle. Ať čekala cokoliv, tak nyní nechápala, co vlastně vidí.

„Co je to? Kde mám křídla?“

Ingrit se opět zasmála. „Křídla ti nenarostou přeci za den. Musíš si na ně počkat. Toto je pučnice. Je to trochu jako u jelenů. Nejdřív ti vyroste takový výběžek, který časem dosáhne velikostiplnohodnotných křídel.“

Megan hleděla na jakési výrůstky v oblasti lopatek o velikostipalce, které se zdály být porostlé něčím jako hnědou srstí. Kolem nich byla zrohovatělá šedá kůže a celá záda byla po operaci červená a nateklá. Připadala si naprosto odporně a doufala, že opravdu trpí halucinacemi, protože v opačném případě by byla nechutný mutant. V očích jí pálily slzy.

„Je to odporný,“ zašeptala. Sestra nesouhlasně pohodila hlavou.

„Kdepak, je to zázrak. Jen počkej na ten úžasný pocit, až s nimi poprvé pohneš.“ Ingrid jí přinesla ručník, šampon a mýdlo, aby se mohla osprchovat a počkala na ni před umývárnami. Megan se opět oblékla a nechala si dát nový obvaz. S mizernou náladou se vrátila zpět do pokoje. Jakmile osaměla, vrhla se k tašce se svými věcmi a vylovila mobil. Čekaly ji dvě zprávy. První od Davida: LASKO, AZ TE PUSTI, TAK SE ZA MNOU STAV.

ŽÁDNÁ OTÁZKA, JAK MI JE? ŽÁDNÁ SNAHA PŘIJET ZA MNOU? POHÁR MOJÍ TRPĚLIVOSTI PŘETEKL A AŽ MĚ PUSTÍ, TAK TI DOJEDU DÁT OSOBNĚ KOPAČKY!

Rozklikla druhou zprávu od Anety: JESTLI BUDES NECO POTREBOVAT NEBO ODVEZT DOMU, STACI JEN NAPSAT. Megan hned vyťukala krátkou odpověď: PRIJED ME ZACHRANIT!!! A dala odeslat. Display zrádně zablikal. „BEZ SIGNÁLU“. Megan se prošla po místnosti a hledala místo odkud by se dala zprávaodeslat, ale nikde nechytla ani čárku. Prohrábla tašku, oblékla si svoje oblečení a do kapsy džínsů schovala telefon. VŠAK ONA BUDE PŘÍLEŽITOST TO POSLAT!

Vydala se ke dveřím z místnosti, které se přímo před ní otevřely. Vešla vysoká štíhlá tmavovlasá dívka se zástřihem na mikádo a s brýlemi se čtverhrannými obroučkami. Na sobě měla šedýsukňový kostýmek a tvářila se velmi důstojně. Megan automaticky o krok couvla. „Šedá lady“ se přátelsky usmála, ale vřelost, kterou sesnažila ukázat, se jí neodrážela v očích. Podala jí ruku. „Jsem Klára, budu v prvních dnech tvůj patron a seznámím tě s novou situací.“

„Fain,“ reagovala Megan chabě. Klára se zatvářila trochuzklamaně. ČEKALA SNAD NADŠENÍ?

„Pojď se mnou,“ pokynula ke dveřím a ani se neohlédla, jestli jde Megan za ní.

Megan se soustředila na cestu a snažila se zapamatovat co nejvíce orientačních bodů. Stále byla připravená využít první příležitosti odtud zmizet.

„Máš štěstí, jedenou měsíčně organizujeme vstupní školení. Tvůj vývoj se projevil akorát včas, aby ses mohla účastnit již zítra.Nemusíš tak v nejistotě čekat dny či týdny jako většina,“ vysvětlovalaKlára a rozevřela obrovské dvoukřídlé dveře. Vstoupily na rozlehlou terasu. Do očí je uhodilo ostré letní slunce. Megan se cítila jako v pohádce. Vysoké stěny klášterní budovy chránily rozlehlé vnitřní nádvoří, kde postávali lidé v lehkém letním oblečení. Většině z nich ze zad vystupovala obrovská křídla v různých přírodních barvách. Kousek od ní se snesl muž s černými vlasy i peřím a pozdravil se s několika zdravotními sestrami, které popíjely kávu. Věnoval Megan zkoumavý pohled se zdvihnutým obočím. Megan si uvědomila, že na něj zírá s otevřenou pusou. ÚPLNĚ MĚ ZBLBLI! NIC TU NENÍ SKUTEČNÉ! Nasadila důstojnější výraz a pohlédla na svou průvodkyni. Ta se tvářila lehce znuděně.

„Já vím, také bych byla překvapená, že všichni nemají jen bílá křídla jako ve filmech nebo na obrazech. Vlastně barva křídelodpovídá barvě vlasů... krásně tady poznáš, kdo je prává blondýnka.“ Ušklíbla se a chtěla Megan odvést zpět do budovy. Ta se aninepohnula a pozorně si Kláru prohlížela. Šedé sako jí sahalo jen asi k pasu. Není tedy součástí tohohle divadla.

„Ty nejsi anděl?“ zeptala se.

Klára se zatvářila uraženě. „Jistě, že jsem anděl. Jen jsem ještě ve vývoji. Ale, i když ještě nemáš dorostlá křídla, tak můžeš získatslušné postavení a mnoho výhod. Jen v tom musíš umět chodit.“Pokynula Megan ke dveřím a tentokrát jí nedala šanci ji opět zastavit.

„Sleduj mě a uč se. Můžeme si vypomoct a budeme z tohoprofitovat obě,“ dodala ještě, když vstupovali zpět do šera chodby.

TY BUDEŠ PĚKNÁ MRCHA, pomyslela si Megan a nechala se provést dál po budově.


20

KAPITOLA 2

„Dobré ráno, vstáváme, bude převaz,“ zdravila vesele zdravotnísestra, když vstoupila do pokoje. Megan se na ní podívala a vyděsilo ji,

že si vybavuje její jméno. Již delší dobu nespala, ale bála se otevřít

oči. Měla noční můru, která zřejmě nebyla snem.

„Ingrid?“ oslovila sestřičku.

„Hmm?“ broukla Ingrid, zatímco si připravovala obvaz adezinfekci. Megan ztěžka polkla. JMÉNO JEŠTĚ NIC NEZNAMENÁ. MOHLA JSEM MÍT HALUCINACE Z HOREČKY. HLAVNĚ NEŘÍCT NĚCO, ZA CO BY MĚ POSLALI ROVNOU DOBLÁZINCE.

„Zdálo se mi, že mi rostou křídla...“ řekla a v polovině věty jíselhal hlas a v očích začaly pálit slzy, které mrkáním rozehnala. Sestřička se k ní otočila.

„Neboj se, holubičko, nebude to trvat dlouho. Za chvíli už topřestane bolet a budeš létat s větrem o závod.“ Povzbudivě na Megan mrkla a pomohla jí vysvléct se z košile.

Přesně ve chvíli, kdy byla Megan oblečená, vtrhla bez klepání do místnosti Klára. Oblečená byla opět nepřiměřeně na svůj věk všedém sukňovém kostýmku.

„Šup šup, jako moje svěřenkyně nemůžeš přijít první denpozdě...“ hulákala a nepříjemně se u toho chichotala. Megan v tu chvíli úplně zapomněla na jakoukoliv sebelítost a měla chuť tu slečnudůležitou na místě zaškrtit. Vyrazila za Klárou rychle na chodbu, kde jí chtěla něco odseknout, ale uvízla v davu lidí.

CO JE ZASE TOHLE?! Klára ji nenechala dlouho lelkovat a za loket ji odvlekla skrz celou budovu. Zastavila až před dveřmi do auly – soudě podle cedulky, u které stály.

„Teď je to na tobě. Vím, že mě nezklameš. Čím úspěšnějšíbuddeš, tím budu mít lepší hodnocení a věř, že na ty, co mi pomůžou k úspěchu, nezapomenu,“ zašvitořila a spiklenecky mrkla. Megan na ní konsternovaně zírala. MYSLÍ SI, ŽE KANDIDUJE NAPREZIDENTA?!

„To si za mě děláš...“ Megan došel vzduch v plicích, jak se jíKlára nešetrně opřela rukou do bolavých zad a doslova ji prostrčila dveřmi do auly. V rozlehlé síni se svažující se podlahou, v jejímž čele stálo malé pódium, sedělo na dvě desítky osob. Zatímco sesnažila rozdýchat ustupující bolest, otočilo se na ni množství očí z lavic. Starší vyučující v obleku si poposunul brýle na očích a spokojeně si cosi odškrtl v poznámkách.

„Tak jsme kompletní a můžeme začít. Slečna se nám usadí dopravé části k..,“hledal očividně správná slova, „...k nováčkům.“

Megan si sedla k určené skupince vrstevníků a rozhlédla se po nejbližších lidech. Nikde neviděla žádná křídla. Ani muž na pódiu je neměl. LÉKY MOŽNÁ PŘESTÁVAJÍ PŮSOBIT. ZEJMÉNA, KDYŽ JSEM TEN RANNÍ NEPOZOROVANĚ VYPLIVLA.

„Moje jméno pro vás není důležité. S většinou se brzy rozloučím. Říkejte mi prostě profesore.“

Megan zbystřila. BRZY SE ROZLOUČÍME? ZNAMENÁ TO, ŽE MĚ PUSTÍ DOMŮ? První pozitivní myšlenku rychle zavrhla. V LEPŠÍM PŘÍPADĚ MĚ ZAVŘOU DO NĚJAKÉ KOBKY. V HORŠÍM MĚ ROVNOU ZABIJOU. I KDYŽ, CO JE VLASTNĚ HORŠÍ?

„Dokud jste tu všichni, rád bych vás seznámil se současnousituací. Poprvé po 160ti letech se mezi námi objevili mladí andělé, kteří mají neandělské rodiče a pocházejí takříkajíc z venku. Tato situace byla překvapením pro všechny v našem společenství a to i vzhledem k počtu těchto případů. Domníváme se tedy, že se schyluje k hrozbě, která si vyžádá víc svých ochránců. Veškerý váš následující výcvik bude tak maximálně urychlen a zefektivněn, jak jen bude v našich silách zajistit.“ Probodl pohledem celou skupinu na pravé straně sálu.

„Patnáct nových andělů z lidských řad,“ zašeptal zamyšleně,zatímco početnější skupina posluchačů v levé části sálu zahlučelapřekvapenými poznámkami.

„Patnáct unesených chudáků,“ zašeptala nějaká holka sedící za Megan.

NEJSEM V TOM SAMA. Oddechla si Megan a uvelebila se na židli, jejíž opěradlo bylo jen asi pět centimetrů široké a perfektně sedělo mezi její dvě bolavé rány na zádech.

„Tímto apeluji na stávající studenty, abyste jako obyvateléAndělské Hory nováčkům podali v případě potřeby pomocnou ruku. Pro všechny z nás je to nová situace a pro tyto studenty bude psychicky i fyzicky těžké začlenit se do našeho systému. Nyní vás žádám,abyste opustili aulu a šli si po svých povinnostech. Látka, která se zde bude dále probírat, je ve vesnici začleněna do výuky na základní škole, takže byste se nudili.“

Během následující výuky Megan sledovala více chováníspolužáků než přednes profesora. V duchu si rozdělila lidi na „nadšence“ a „skeptiky“. Nadšenci byli možná také unesení, ale davová hypnóza, halucinace po vymývání mozku nebo jiné proceduře, již na něočividně zapůsobila. Tito jedinci projevovali velké nadšení ze svéproměny. Zatímco skeptici nedůvěřivě sledovali profesora a občasprohodili nesouhlasnou poznámku k tématu.

„Rozdělte se nyní na dvě diskusní skupiny,“ zavelel profesor a Megan leknutím málem spadla ze židle. Kývnutím poděkovala dívce z řad nadšenců, která jí donesla brožuru s probíranou látkou. Pak se rychle přesunula k přirozeně se odsouvající skupince skeptiků.

„Máte výtečnou příležitost se vzájemně více poznat aprodiskutovat nové informace. Jelikož jste se s andělem nikdy dříve nesetkali a nemáte o nich žádné relevantní informace, musí to být pro vástěžké vstřebat.“

„To rozhodně,“ procedil skrz zuby kluk z Meganina koutku.

„Proberte mezi sebou nové informace a za hodinu budete mít možnost pokládat doplňující otázky. Já si naopak prověřím vás, jestli jste dostatečně vše pochopili,“ dokončil profesor proslov a rozložil si před sebou noviny.

Početně slabší skupina skeptiků se vzájemně měřila pohledy, až se všichni zaměřili na hezkého blonďáka s obrovskými světlými křídly, který těkal nervózním pohledem z jednoho na druhého. Byl jediný, kdo rozhodně nevypadal jako člověk.

„A tebe na nás nasadili jako agenta?“ zeptala se mohutná vysoká holka s hnědými vlnitými vlasy, která by bezpochyby vyhrálakonkurz na filmové ztvárnění Amazonky.

Anděl značně zrudnul. „Já jsem Adam. Asi na to nevypadám, ale o andělech jsem se dozvěděl asi před čtrnácti dny. Naši si mysleli, že jsem mutant a tak se se mnou odstěhovali na samotu, aby si měnevšimli média a tak.“ Nervózně polkl a střelil divným pohledem po hlučně debatující skupince nadšenců. „To, jak vypadám, nenírozhodně normální. A přestože tady jsem takříkajíc mezi svými, každý den lituju, že mě našli a dopravili sem!“

Amazonka mu podala ruku, kterou přijal. „Vítej ve zlém snu. Já jsem Lenka. Jsem tu už skoro měsíc a celou dobu jsem čekala na tohle vstupní posezení, kde se dozvím báchorky o životě andělů skrytých mezi běžnou populací.“

„Já jsem Megan. Předevčírem mě sem dovezli sanitkou aoperovali. Pořád doufám, že mě někdo dokáže té hromadné halucinacezbavit,“ představila se a sledovala reakce ostatních. Ruku jí nabídl malý tmavovlasý tlouštík.

„Já si spíš myslím, že jsme součástí vědeckého pokusu, kdy z nás bez našeho souhlasu stvořili zrůdy. Jo a jsem Arnošt.“

Krásná vysoká dívka, která měla od slz opuchlé oči, se neohroženě postavila mezi ostatní. „Jsem Julie. Chtěla jsem se stát modelkou a ten večer, kdy se mi to stalo, jsem měla mít svoje první focení. Nenávidím být andělem. K čemu mi to je, když se nemůžu nikde ani ukázat.“

O stůl se opřel šlachovitý kluk se slunečními brýlemi na očích. Neobtěžoval se nikomu nabídnout ruku. „Jsem Richard. Moje životní motto je „žít adrenalinem“. Věnoval jsem se extrémním sportům a cestování. Tady je to jako v pasti. Tuhle starou zříceninu nesnáším a chci odtud brzo vypadnout.“

„V tom se asi shodneme,“ podotkla Lenka a poklepala důrazně na brožury. „Takže, když si s námi chtějí hrát, tak si taky můžeme hrát. Můj návrh je spolupracovat a pozorovat. Jakmile budeme mítalespoň základní informace jak vypadnout, tak vypadneme.“

Richard si otevřel brožurku. „Souhlasím s obryní, tak koukněme, co nám tu chtějí vnutit.“

Profesor pokynul studentům k ukončení volné diskuse. TAK HRA ZAČÍNÁ. JE ČAS NA PŘEDSTAVENÍ, pomyslela si Megan apřesunula se s ostatními do přednějších lavic. Profesor zatím na tabuli připevnil několik plakátů a zahájil debatu se studenty.

„Tak, jak jste se dočetli, zmínky o existenci andělů jsou na Zemi od nepaměti. Většinu těch starších zničil sám čas a výkyvypřírodních sil, jako požáry, zemětřesení a tak dále. O ztrátu těchnovodobějších důkazů o naší existenci se staráme z větší části sami. První otázka je: Který nejstarší záznam evidujeme a co je na němpřekvaivého?“

Kluk v první řadě okamžitě převzal slovo: „V brožuře, kterou jste nám dali, se uvádí informace z majetkových záznamů ze starého Řecka – díky ochranné ruce andělů, nám tato půda patří od doby, kdy ještě nebyl měsíc na nebi.“ Poslední část již četl přímo z brožury.

„Jedna nula pro nadšence,“ konstatovala Amazonka.

Profesor kývl na souhlas. „A co je na tom zarážejícího?“ zeptal se.

Richard byl ve střehu a promluvil dřív, než stihl někdo jinýzareagovat: „Měsíc byl na nebi vždy.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist