načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krev predátorů -- Přísaha mrtvému, ztráta paměti - Valerie Theriel

Krev predátorů -- Přísaha mrtvému, ztráta paměti

Elektronická kniha: Krev predátorů -- Přísaha mrtvému, ztráta paměti
Autor:

Krev. Právě ta přitáhne do života mladé ženy děsivé a nemilosrdné tvory, jejichž existence pro ni spadá do říše bájí. Přinutí ji to hledat ochranu u tajemného muže, kterému ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 2000
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Krev. Právě ta přitáhne do života mladé ženy děsivé a nemilosrdné tvory, jejichž existence pro ni spadá do říše bájí. Přinutí ji to hledat ochranu u tajemného muže, kterému nevěří. Pár let nato zavede osudové pouto, vzniklé před celými věky, jistého tvrdohlavého mladíka do města, kterému vládne obávaná dvojnásobná vdova.

Zařazeno v kategoriích
Valerie Theriel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Valerie Theriel

KREV PREDÁTORŮ

Přísaha mrtvému, ztráta paměti


3

„Vše, co se má stát, už se stalo.“

„Zplozena respektem a úctou, žije vášeň

věčně.“


4

PROLOG:

Dokázalo by dobro porazit zlo, když se nedovede vcítit do jeho způsobu myšlení a pochopit motivy konání bytosti tak prohnané, že by její vláda zničila celý svět a vyhladila lidstvo? A jaký by měl být vládce světa? Pokud by chápal podstatu zla, nedokázal by se od něj přece oprostit, což by ve svém důsledku znamenalo totéž. Zkázu.

Avšak řešení existuje, a to prosté a dokonalé. Nastal čas boje o vládu nad světem a vy budete při tom. Prožijete chvíle plné podlých intrik, temných vášní i čisté lásky dvou zcela odlišných bytostí. Zlo je třeba poznat, oklamat a zničit.

Tentokrát to však nebude boj muže proti muži...

Dva životy, však jeden osud,

od dávných časů, až doposud.

K ochraně krále se zrodila

zbraň, aby čiré zlo zničila.

Bude mu mečem i štítem

a král ji obdaří citem,

jakého na světě není,

život jí k lepšímu změní.

V dávné minulosti, v jedné tajemnými pověstmi opředené zemi, za temné noci...

Vysoký černovlasý muž se musel sehnout, když vcházel do ústí jeskyně, zcela skryté lidským očím. On však o ní věděl, a navíc – nebyl to člověk. I nyní, v hluboké tmě, viděl stejně jako lidé ve dne. Také způsob, jakým se zde dopravil, byl neobvyklý. Muž totiž uměl létat, a přeletět celý hluboký a temný les pro něj s jeho velikou silou a schopnostmi nebyl žádný problém.

Vešel tedy do temné chodby, vedoucí dovnitř oné jeskyně,

která byla velmi prostorná. Zde už ale svůj bystrý zrak ani

nepotřeboval, neboť uprostřed té kruhové místnosti jasným

plamenem hořel vysoký oheň. Ten osvětloval mladou ženu, která u

něj seděla na jakémsi pytli a hřála si ruce v jeho teple. Poblíž ní

ležely na podobných pytlích a přikryté přikrývkami dvě menší děti

– chlapec a děvče – a tvrdě spaly.


6

Žena stále ještě zamyšleně hleděla do plamenů a nevnímala

okolí. Příchozí muž ji mohl chvíli nerušeně pozorovat a sledoval,

jak teplá záře ohně zalévá její tvář. Pak přistoupil blíže, a tu si ho

ta žena všimla. Vstala, zadívala se na něj, a slabě se

usmála. Plameny ozářily jeho urostlou a svalnatou postavu i

obličej muže, který měl velmi blízko k dokonalosti.

Když spatřil ženu a děti, viditelně si oddechl.

„Jak vidíš, neodešli jsme, mocný pane,“ řekla ona.

Muž se pousmál, potom se ale s ustaraným výrazem v obličeji

ozval: „Je to zlé, má paní. Tvorové mého druhu už zotročili celou

tuto zemi. Podařilo se jim vyslídit a ovládnout každého člověka.

Nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdyby se jim povedlo najít

vás, které takto zotročit nedokážou. Slyšel jsem jejich názory na

takovou možnost. Hrozila vám smrt, a tato hrozba stále

nepominula. V této zemi ty a tvé děti nebudete nikde v bezpečí.

Ani pod mou ochranou. Nejlepším řešením je opustit tuto zemi.

Pokud mi to dovolíš, půjdu s vámi a postarám se o vás.“

„Nedělej si starosti, můj pane. Já vím, co dělat, aby má krev přežila, věř mi. Všechno se vyřeší. Ale ne dnes v noci. Nyní o tom nemusíme přemýšlet. Tady jsme díky tobě v bezpečí,“ odpověděla.

Příchozí se na ni zadíval a v jeho očích byly otázky.

Žena se pousmála a prohlásila: „Vím, co bys chtěl vědět, mocný pane. Zda je má moc skutečná a já vím, co se stane. Věz tedy, že jsem byla dnes v noci opět obdařena viděním, a to mi doplnilo věci, které jsem dosud neznala. Nyní vím všechno a mohu ti to i sdělit. Také si to zasloužíš za svou obětavost a vše, co jsi pro mě a mou krev učinil. Nebylo toho málo, a já se ti toužím odvděčit.“

Pokynula mu, aby se posadil vedle ní u ohniště, a po jeho

opětovném zvědavém pohledu začala: „Víš, co je pro každého

myslícího tvora nejhorší? Pomyšlení na to, že je jeho existence

prázdná. Nenaplněná a zbytečná. Tak jsem to cítila já. Jako by mi

něco ve mně říkalo, že jsem k něčemu určená, a já k tomu dlouho

nemohla proniknout, pochopit to, a hlavně – nějak dosáhnout

toho, aby se tak stalo.“

„Vím, jak jsi trpěla svou prázdnou existencí. Sama jsi mi to svěřila. Pouze mateřství tě naplňovalo, jak jsem přes tvou nečitelnou mysl pochopil. Máš moc krásné děti,“ poznamenal muž, když se pak na chvíli odmlčela.

„Nejsou pouze krásné a zdravé, ale důležité pro to, co je v mém životě určující. Neboť věz, že já i každý z mé krve – potomstva, jež zdědí mou nečitelnou a neovladatelnou mysl spolu se silnou duší, kterou nic na světě nedokáže zlomit – bude mít poslání. Každé dítě, které přivedeme na svět, bude mít svůj úkol, jenž je potřeba splnit. Třeba jen to, přivést na svět další generaci. Ale ještě i mnohem důležitější věci,“ oznámila mu vážně a nesmírně hrdě žena.

„Těší mě, že se zřejmě cítíš spokojená. Ty už jsi své poslání v tomto směru naplnila, ne? To je vše, nebo snad tvůj osud skrývá ještě něco jiného?“ zajímal se velmi zvědavě muž.

„Můj osud vskutku skrývá mnohé, můj pane. Ani mé mateřství ještě nebylo zcela naplněno. Mým úkolem je přivést na svět dalšího potomka. Toto však není všechno. To dítě porodím neobyčejnému muži. I ono samotné bude jedinečné. Jeho původ bude takový, jaký nemá nikdo na světě. Spojí se v něm totiž dvě rasy,“ odvětila mu žena.

„Dvě rasy? Tomu příliš nerozumím! Vysvětli mi to, má paní!

Kdo bude otcem toho dítěte?“ hlesl muž, a jeho hlas se třásl

bolestí, jejíž příčinu oba znali.

Ona se pousmála a znova tak hrdě pronesla: „Otec mého dítěte bude někdo, kdo jednou ovládne celý svět. Jeho král. Ale vládu si bude třeba vybojovat. A to proti někomu nesmírně mocnému, kdo by se po uchvácení moci nad světem postaral o jeho zánik. K tomu jsem byla stvořena. K ochraně krále, jemuž budu mečem i štítem. Ochráním ho před tím, kdo se ho bude snažit zničit, a pomůžu mu dosednout na trůn, aby změnil svět k lepšímu. Budeme spolu už navždy. Není to úchvatné poslání?“

Muž bezmocně polkl a tiše se zeptal: „Ty se staneš ženou krále? To je dobře, že jsi tak důležitá. Jedno mi však není jasné. Proč nemůže bojovat on sám? A co jeho city k tobě? Bude na tebe hodný? Zamiluje si tě? Dokáže ocenit tvou výjimečnost?“

Žena se na něj upřeně zadívala a reagovala: „Proč se mě nezeptáš na to, co tě doopravdy trápí? Copak tě neděsí, co jsi viděl? Nepřipomíná ti to něco? Jak se na to tak hodný člověk jako ty může dívat a stále chovat city k tak krutému tvoru, jako jsem já?“

„Já přece chápu, proč jsi to udělala! Pomstila ses. Jako...“

vyhrkl, než se odmlčel, a v jeho mysli žena vyčetla to, na co

nedokázal najít odpověď.

„Nebudu tě dále trápit, krásný pane. Asi tomu stejně

neporozumíš, ale to nevadí. Nejsem lidská žena. Ne svou duší. Je v

ní zbraň, kterou využiji v boji proti tomu zlu, jemuž bude nucen


9

čelit můj král a manžel. Protože on je tak dobrý, že by ho ani

nerozeznal. Je zranitelný tím, jak je laskavý a čestný – mimo jiné

obdivuhodné rysy jeho charakteru. Já jsem zde tou, která v sobě

nese zlo, schopné porazit to, co chápu. Čemu rozumím, poněvadž

je mi to vlastní. Ale vláda nad světem poté musí připadnout

někomu, kdo má lidskost, soucit, a netouží po tom, co získá. Po té

ohromné moci, kterou jedině naprosto čistý a duší nevinný člověk

může přijmout a neuškodit,“ sdělila mu ta zvláštní žena.

„Když údajně nejsi lidská žena, kdo tedy jsi?“ podivil se nechápavě on.

„Já jsem čarodějka. Pramáti. Zakladatelka rodu lidí, jež se zaslouží o zničení upírů. To ty jistě uvítáš, že? Je ti odporné, co dřímá v těch stvůrách, a nechápeš, jak můžou být tak kruté. Ale pro mě pochopení máš. Já jsem totiž upírka. Pouze mé tělo je lidské. Toto je mé tajemství, krásný pane. Zato ty máš duši lidskou, a tvé tělo je upíří. Ty jsi silný, a já jsem křehká. Zato má duše je zlá, prohnaná a nezničitelná svou mocí. Ta tvá by nebyla schopná zničit nesmírně podlého a zákeřného tvora, který si brousí zuby na celý svět. I nyní je ti líto lidí, které upíři zotročili. Mně ne. Já vím, že oni jednou budou opět svobodní. Pod vládou mého pána a krále,“ vysvětlila mu, a upír byl velmi šokován tím, co naznačila.

Čarodějka mu to vyčetla z mysli a přikývla: „Ano, je to tak. Ty

budeš tím králem, můj pane.“

„Ale já...“ namítl, a ona ho doplnila slovy: „Netoužíš po moci. Vím. Znám tvé tužby, naděje a sny dobře. A ty nyní dojdou naplnění.“

Muž na ni nevěřícně pohlédl a žena ještě s úsměvem dodala:

„Nadešel čas přiznat pravdu. Tu, že opětuji tvé city. A to od první


10

chvíle, kdy jsem spatřila tvou krásnou tvář, a hlavně – duši. Ale

nesměla jsem to přiznat předčasně. Odpusť mi mé odmítavé

chování. Byl jsi tak neuvěřitelně laskavý a chápavý, krásný pane!

Nechala jsem tě trpět tak dlouho, a ty jsi to bez odporu snášel. Už

díky tomu ti musí být jasné, že si svůj osud zasloužíš. A mě on

velmi těší. To, že muž, kterého miluji, bude králem celého světa.“

Upír před ní najednou poklekl a divoce vybuchl: „Ty víš, že to

pro mě není důležité, čarodějko! Chci se od tebe dozvědět něco

jiného.“

„Myslíš to dítě? Ano, počneme je spolu. Dnes v noci. Ovdověla jsem, a nyní se stanu tvou ženou, která ti dá dítě. A to bude zdravé, neboj se. Bude mít krev své matky i svého otce. Smíšenou. Napůl lidskou a zpola upíří,“ šokovala ho čarodějka.

„Pokud tvrdíš, že je to možné, zřejmě ano. Nemůžu jenom uvěřit tomu, že...“ vypravil ze sebe, když ho přerušilo to, jak si ta žena klekla naproti němu a dokončila: „Že tě miluji, můj upíre s lidskou duší? Ale je tomu tak. Jelikož mám pro tebe nečitelnou mysl, musím ti to dokázat jinak. Slovy a především – činy.“

Upír ji pevně objal a naléhavě zaprosil: „Chci, abys už zůstala

navždy se mnou, krásná čarodějko. Slib mi to, prosím! Pověz, že jsi

mojí ženou a zůstaneš se mnou. Na ničem jiném nezáleží. Jenom na

tom, abys byla šťastná – jak si přeji už od té chvíle, kdy jsem tě

poznal.“

„Ano, já vím. A dal jsi mi svobodu. Jako šelmě, o níž jsi mluvil. Získal jsi její důvěru, a také lásku. Navždy. To ti slibuji,“ opáčila žena.

Potom spolu odešli do nejzazšího kouta jeskyně, aby tam strávili noc plnou projevů emocí, které cítili. To bylo jejich poslání, které naplnili. Jenomže šťastný upír netušil, že při svém vyprávění čarodějka vynechala jistý dost podstatný detail. To, jakou bolest mu bude nucena po krátkém štěstí vzápětí způsobit. A tak když k ránu usnul – přičemž ve své mohutné náruči svíral milovanou ženu – ještě se zmámeně usmíval a jeho duši zaplavovala radost. O pár hodin později byla jeho mysl plná zoufalství.

Když se totiž vzbudil, bylo už ohniště dávno studené a jeskyně opuštěná. Čarodějka někam zmizela a s ní i její děti. Zanechala mu pouze pro něj zcela nepochopitelný vzkaz, díky jehož obsahu začal pochybovat o jejích citech. Přesto po ní zlomený žalem dlouho pátral, ale nikdy se mu ji nepodařilo najít. Až do její smrti, kdy i on ztratil smysl života, který mu i po celá ta léta jejich odloučení unikal. Tak ho zasáhl její odchod a to, že mu možná lhala. Jenom někde v hloubi duše měl naději, jež ho nutila milovanou ženu hledat. Marně.

Nakonec našel svou smrt v souboji a nedočkal se toho, když se začaly objevovat podivné bytosti – zpola upíři, neovládající létání, hypnózu a dokonce ani vidění potmě. Navzdory těmto nedostatkům však přežili a spojili svou krev s upíry i lidmi – ale ne ledajakými. Pouze někteří jedinci mohli porodit těmto bytostem zdravé potomstvo anebo je s nimi zplodit.

Byly to lidské děti z krevní linie čarodějky, která ze země nikdy neodjela, ale ukryla se hluboko v lesích, kde pak porodila syna, kterého s ní té noci zplodil onen zamilovaný upír. Věděla, že už se nikdy nesmějí setkat a musela to respektovat, ačkoliv by si hrozně přála být s ním. Mohla ho pouze tajně pozorovat, jak ji marně hledá, i když tím velmi trpěla.

Bezpečně ukrytá před ním i jinými tvory jeho druhu, vychovávala své děti a šeptala si: „Jednou. V jiném životě, v jiném čase. Tentokrát navždy. Najdu si tě a nikdy tě neopustím. Postarám se o tebe a ochráním tě, můj upíre s lidskou duší. Pak mi uvěříš. Zařídím, co je třeba. Je to mé poslání.“

A i přes hluboký smutek se ta zvláštní žena nezvykle nelidsky ušklíbla.

O mnohá staletí později, na druhém konci světa, jednoho podzimního podvečera...

V nemocnici jistého malého města se z místnosti, kde se

převlékaly sestry, nenápadně vynořila žena středních let. Na sobě

měla sesterskou uniformu a přes obličej ochrannou

roušku. Neodkladně zamířila k porodnímu sálu, když tu si všimla

asi desetiletého chlapce, který se viditelně nudil v čekárně.

Počkala, až chlapec zmizel na toaletě, a teprve pak pokračovala v

cestě. Brzy se před ní objevily dveře, do kterých spěšně vešla.

Na porodním sále panoval čilý ruch. Všichni se tam soustředili na vrcholící porod mladé ženy, která najednou zpozorněla a zadívala se na příchozí. Ta ji nehnutě pozorovala a rodička ani neměla čas na ni jakkoliv zareagovat. Hlasitě zaúpěla a vzápětí porodila chlapce. Když se místností rozlehl jeho první křik, měli lidé okolo pocit, že se chvějí okna v celém domě – tak byl silný. Stejně jako on sám.

Žena u dveří stále čekala a doktoři se sestrami si jí zatím nevšimli. Věnovali se rodičce a jejímu synovi, kterého očistili. Zabalili ho a dali jí dítě do náruče. Dívala se na něj a nevnímala nic jiného než svého syna. Až to podivné ticho kolem ní ji zarazilo. Když se rozhlédla, zjistila, že všichni okolo nehybně stojí. Bylo to, jako by se zastavil čas. Pouze žena u dveří ne. Vydala se rovnou k ní. V rodičce hrklo a sevřela dítě pevněji. Ta neznámá žena se usmála, došla až k ní a zadívala se na chlapce.

„Nejsem pro tebe hrozbou, i když jsem tvého druhu. Nemusíš

se mě bát. Nyní mě pozorně poslouchej. Mám pouze tuto jedinou

chvíli, abych ti sdělila něco důležitého. Vidíš svého syna? Je

výjimečný. Bude nesmírně silný, krásný a hodný. Nikdy neztratí

svou lidskost, kterou ty by sis pro něj přála. A také nikdy nezemře.

To ovšem pod jedinou podmínkou – pokud se ho hned teď vzdáš,“

prohlásila.

Rodička se zachvěla, přitiskla si chlapce blíže k sobě, a v jejích očích byl patrný nesouhlas, když rozhodně odmítla: „To neudělám! Já nechci, aby zůstal sám! Co s ním bude, když se ho vzdám? Kdo ho ochrání před ostatními z nás?“

Příchozí žena se jí zadívala pevně do očí a sdělila jí: „Nejlépe ho ochráníš tím, že ho dáš pryč. Nebezpečí mu hrozí od toho, od nějž bys to vůbec nečekala. A sám zcela určitě nebude. Na světě je někdo, kdo ho ochrání a nikdy ho neopustí. Budou stále spolu – až do skonání věků. Tak je to určeno. Jestli ho miluješ – udělej, co ti říkám. Musíš mi věřit, že s tebou brzy zemře, pokud mě neposlechneš. Vím, jak ti je. Také jsem tohle musela udělat, a dovedu si představit, jak to bolí. Tvůj syn bude v bezpečí. Dám ti vědět, kde je. Ale ty to nesmíš nikomu říct, a to až do své smrti. Pak už se o jeho ochranu postará osud.“

Rodička se neznámé ženě dívala do očí a snažila se odhadnout

její záměry. Byla překvapena pocitem, který z ní šel. Jako by jí byla

povědomá, ona ji znala, a pouze nevěděla, odkud.

Zato ona jí zřejmě myšlenky četla, jelikož jí tento dojem

vzápětí i potvrdila: „Ano, znáš mě. My dvě máme společný původ.

Stejnou krev. Obě jsme děti jediné původní matky. Věř svým

instinktům a tomu, že tvůj syn je mi rovněž velmi drahý.“

„Říkáš, že je tady někdo, kdo ho bude chránit? Jiná žena – matka?“ ptala se s nadějí v hlase rodička.

„Všechny ženy mu nebudou moci odolat. Ale on se spojí s jedinou a ta ho ochrání. Setkají se a už nikdy neodloučí – i kdyby od sebe byli vzdáleni tisíce mil. Ona už se postará o to, aby mu nikdo neublížil,“ vysvětlila jí neznámá žena.

Mladá matka se zoufale zadívala na své dítě, políbila chlapce

na čelo, a pak ho se slzami v očích podala oné ženě. Ta se na ni

ještě jednou laskavě usmála a vykročila pryč ze sálu.

Po jejím odchodu se rodička zničeně rozplakala.

„Sbohem, ty můj sladký, nádherný chlapečku! Naplň svůj osud,“ oslovila v duchu ztraceného syna.

Když se po chvíli všichni lidé v okolí pohnuli, oznámil jí

soucitně lékař: „Je mi líto vašeho syna, paní. Už jsem zařídil, aby ho

odvezli do márnice.“

Bylo v tom zjevně nějaké kouzlo, ale to teď pro tu zdrcenou ženu nebylo důležité. Nevšímala si toho a stále srdceryvně plakala. V této situaci to nikomu nepřipadalo divné.

Při tom si povšimla desetiletého chlapce, který náhle stanul ve

dveřích sálu.

Přišel až k ní a zeptal se: „Matko, kde je to dítě?“

„Slyšel jsi, můj synu. Tvůj bratr je mrtvý,“ odvětila sklesle, a chlapec ji konejšivě pohladil po ruce.

Pak ji chystali k převozu na pokoj a on musel odejít. Když se otočil zády ke své matce, objevil se mu na tváři spokojený a nesmírně zlý škleb.

Z nemocnice vyšla žena, která pod teplým pláštěm ukrývala

sesterský úbor a v náručí nesla miminko, zabalené do hrubé deky.

Spěchala. Když zamířila za roh, málem se srazila s děvčetem, které

zrovna jelo na kole po chodníku a téměř ji i s nemluvnětem

smetlo. Když ji ta dívka spatřila, ulekla se, stočila řídítka na stranu

a skončila i s kolem na hromádce na trávníku před nemocnicí.

Ihned se zase zvedla a ustrašeně se zadívala na tu paní s

miminkem. Čekala by, že po ní ta žena bude ječet. Právem. Na tom

chodníku neměla co dělat.

Ta ale překvapivě udělala něco zcela jiného. Přišla až k ní a

upřela na dívku své oči, které zvláštně zářily.

„Jsi v pořádku, holčičko? Nestalo se ti nic? Dávej na sebe příště větší pozor, ano? Co kdyby tě porazila přijíždějící sanitka nebo nějaké auto?“ promluvila.

Děvče ještě víc zrozpačitělo a řeklo: „Promiňte paní. Málem jsem vás porazila. Ještě se mohlo něco stát tomu miminku. To je vaše dítě?“

„Ne, není. Zavezu ho hodným lidem, kteří se o něj postarají. Jeho maminka totiž nemůže, víš? Moc by chtěla, ale není to možné. Chceš se na něj podívat? Je to chlapec. Narodil se právě před chvílí,“ objasnila dívce s úsměvem žena a přidala výzvu.

„No, já na miminka zrovna moc nejsem, paní. Jsem teď navíc umazaná, tak aby ode mě něco nechytil,“ zrozpačitěla znova dívka, ale žena jí přisunula dítě přímo před obličej.

„Ten je ale krásný!“ vykřikla dívka.

Odhodila své kolo a uchopila dítě za jednu z jeho malinkatých

ručiček. Všimla si při tom, že se na ni chlapeček svýma hnědýma

očima dívá. Vypadalo to tak, jako by si ji prohlížel. Ona na něj také

velmi upřeně hleděla a dlouho od něj nemohla odtrhnout pohled.

Tu se stalo něco zvláštního. Dívka měla vidinu, z níž se jí až

udělalo černo před očima. V mysli se jí totiž promítl jistý obrázek.

Spatřila v něm nějakou ženu a muže, jak leží vedle sebe v posteli a

s nesmírnou láskou se navzájem pozorují, přičemž se drží za ruce.

Pak se ta žena omluvně usmála a pronesla: „Nezlob se, ale

musím už jít, aby se nenachladil. Navíc se stmívá. Měla bys také

spěchat domů, aby o tebe tvá maminka neměla strach.“

Dívka se podívala na svůj špinavý oděv z onoho pádu a trochu poničené kolo, které bude nutné dát dohromady a otřásla se: „No jo, matka mě zabije!“

Rozloučila se a vlekla se pryč.

Žena s miminkem už spěchala k autu, ale ještě se po ní

ohlédla, přičemž však téměř nic neviděla přes slzy v očích.

„Ne, nezabije. Já jsem tvá matka, holčičko,“ šeptala.

Potom se zadívala na chlapečka, který jevil známky

znepokojení, a konejšila ho slovy: „Neboj se, zase ji uvidíš! Dočkáš

se. Čas tady nehraje roli.“

Zrovna, když auto s tou neznámou ženou, odvážející syna

rodičky pryč, zabočilo za roh, vyběhl z budovy nemocnice onen

desetiletý chlapec. Její druhý syn, který se bedlivě rozhlédl kolem,

ale nikoho tam neviděl. Pouze v dálce zahlédl nějakou dívku svého

věku. Ta za sebou smutně táhla pochroumané kolo. Nikdo další

tam nebyl. Zaklel a vrátil se do nemocnice ke své plačící matce.

Dívka s kolem se ohlédla přes rameno, protože na sobě ucítila něčí pohled, ze kterého ji zamrazilo až do morku kostí. Prozkoumala možné ohrožení, žádné však neviděla. Spatřila pouze nějakého malého chlapce, nikoho pro ni jakkoliv nebezpečného. Pokrčila rameny a vlekla se dále ke svému domovu, kde ji čekaly nadávky.

Hleděla do toho zapadajícího slunce a při tom vzpomínala. Na laskavou paní se zářícíma očima a s nádherným chlapečkem v náručí. Stále musela myslet na vidinu, kterou měla, když se dotkla jeho ruky.

Krásná žena a pohledný muž, navzájem se nesmírně milující a propojení svými dušemi ve vztahu, který byl tak jedinečný! Ačkoliv byla ještě dítě, připadalo jí to vše podivně známé. Jako by to už někdy prožila, což však bylo samozřejmě nemožné.

Dívenka pomyslela na to, jestli to nemohla být její budoucnost, ale ihned to zase zavrhla. Rozhodně si o sobě nemyslela, že je krásná. Ba právě naopak. A všichni jí navíc stále říkali, že je nějaká divná. Včetně jejích vlastních rodičů.

Smutně se ušklíbla. Na prahu domu se ještě zastavila, aby se naposledy pokochala tím nádherným západem slunce, v němž její oči získaly podivně narudlý lesk.

„Ať jsi v životě moc šťastný, ty nádherný chlapečku! Jestlipak

se spolu ještě někdy setkáme?“ pomyslela si náhle, když si znova

vzpomněla na to malé dítě.

Sama nad touto myšlenkou musela zavrtět hlavou. Potom už si jenom zhluboka povzdechla a vydala se smutně domů. Vstříc hromobití a nadávkám.


19

DÍL 1: PŘÍSAHA MRTVÉMU, ZTRÁTA PAMĚTI

Motto: „Věci nejsou vždy tím, čím se zdají být.“

1. kapitola – Hrozivý mladík a lstivá kráska

Alexandra Masonová, řečená Alexa, jela ve svém otlučeném autě do školy a v hlavě jí ještě hučelo po víkendu, který prožila jako obvykle – zahánějíc nudu po klubech a zábavách. Pořád však lepší než být doma, kde se s ní kolikrát nebavila ani klika od dveří a matka jí jenom nadávala do neužitečných cour. Stále jí připomínala, že by měla co nejdřív po škole vypadnout z domu, aby jí neujídala jídlo. I teď měla Alexa přímo příšerný hlad, a ještě ke všemu zjistila, že jejímu stařičkému křápu dochází benzín.

Zastavila u pumpy a prozkoumala tam stav své peněženky,

který byl vskutku žalostný. Nestačily jí finance ani na to jídlo,

natožpak na benzín. Vylezla z auta a rozhlédla se kolem. U

vedlejšího stojanu spatřila pěkné žihadlo – černé porsche, zjevně

úplně nové. Ale neměla čas na to ho dlouho obdivovat. Zastavila

svůj pohled uvnitř obchodu, kde spatřila známý pihovatý obličej

obsluhujícího prodavače.


20

Byl to Billy, kterého ona zběžně znala z nějakého mejdanu, a to jí teď dodalo naději, že se nad ní smiluje a dá jí na dluh to, co potřebuje. Proto směle natankovala benzín a vypravila se do obchodu, kde po příchodu tam suverénně zamávala Billymu a začala si plnit košík jídlem a pitím. Obchod byl prázdný – aspoň si to myslela – a to jen nahrálo jejím plánům. Po chvíli se pak s vybraným zbožím vydala k pokladně.

Tam přiznala barvu a prosila Billyho: „Teď ti nemůžu zaplatit, ale přinesu ti to zítra, jo? Vypůjčím si, jen to za mě zatím zatáhni! Mám hrozný hlad, matka mi ani nedala ráno najíst, představ si. A po té včerejší kocovině mám žaludek jako na vodě. Vždyť to znáš, kámo, tak co říkáš? No tak, Billy, přijdu pozdě do školy!“

Zatímco tak prosila, ani jeden z nich si nevšiml, že do obchodu vstoupil další člověk. Byl to řidič toho žihadla, které Alexa viděla venku. Vracel se z toalet a nyní zamířil mezi regály, aby si rovněž nakoupil. Při tom nenápadně sledoval spor u pultu.

Billy se zatvářil dost nepříjemně a odpověděl prosící dívce: „Ne, Alexo! Jsi fakt divná. Věčně jsi švorc a nemáš ani tu pitomou kreditku. Mě nezajímá, kdo ti nedá doma najíst, tak na mě nezkoušej finty. Kluci říkali, že za tebe věčně něco platí a ty jim nikdy dluhy nevracíš. Buď navalíš prachy hned, nebo na tebe zavolám poldy a ti už si s tebou poradí!“

„Ty jsi teda pěkný parchant, Billy!“ sykla na to ona, ale s ním

to ani nehnulo.

Navíc škodolibě poznamenal: „Možná bych o něčem věděl, co

by tu ztrátu smazalo. Půjdeš se mnou na rande, Alexo? Budu sice

jedním z mnoha zápisů ve tvém pověstném černém notesu, ale to

mi nevadí. Určitě to bude zážitek a já si ho hodlám dopřát.“


21

Tu se však Billy zarazil a Alexa pohlédla vedle sebe, odkud na ni padl jakýsi velký stín. Spatřila velmi vysokého a nesmírně pohledného mladíka. Když nevzrušeně vykládal z košíku svůj nákup, stačila si ho důkladně prohlédnout a užasla. Šla z něj jakási podivná temná přitažlivost a jeho oči vypadaly dost děsivě. Jejich výraz jí takový alespoň připadal, když si ho nenápadně změřila pohledem. Jinak byl však mladíkův vzhled velmi impozantní, poněvadž – jak odhadovala – musel mít zřejmě dva metry výšky. Byl oblečený do černé košile a černých džínů. Jinak měl krátké černé vlasy, hnědé oči a v obličeji velmi krásné rysy, čehož si Alexa hned všimla a musela si v duchu povzdechnout. Hrozně se jí líbil.

Zírala však na něj také proto, že klidným hlasem pronesl: „To od tebe není hezké, Billy, že se snažíš vydírat dámu v nesnázích. Nesluší se to.“

„Co si to dovoluješ mě tu poučovat? Ty nejsi zdejší, že? Tohle

není žádná dáma a vůbec,“ vztekal se hned oslovený, i když ten

muž byl zákazník, protože ho vůbec neznal a on mu říkal jménem,

což se mu nelíbilo.

Mladíka vůbec nerozhodil, protože opáčil: „Nejsem odtud,

protože vím, jak se k ženám chovat. Nebudeš volat žádnou policii,

protože jestli ano, dám ti jiný důvod to udělat. Možná takový, že už

ji nebudeš mít čím zavolat, poněvadž ti zlomím obě ruce.“

Po jeho slovech Billy i Alexa ztuhli. Zněla zlověstně a dívka si s novou silou uvědomila, že on sám působí stejně tak. Skutečně v něm bylo cosi až tajemně přitažlivého, že se dívka otřásla. Táhlo ji to k němu, a zároveň ji to odpuzovalo.

Ale – jak se vzápětí ukázalo – byl mladík její nadějí, protože jakmile Billy spočítal jeho nákup, neznámý znova promluvil: „A připočítej mi tam i útratu tady té slečny.“

Alexa vycítila šanci. Popadla svůj nákup a pomalu vycouvala

ze dveří. Nebyla žádná zlodějka, ale když slyšela, že ten muž

zřejmě není zdejší, pochopila, že ji nebude moci najít. Pokud se jí

však podaří odjet tak rychle, aby už ji nestihl dohonit, a ani zjistit,

kam zamířila. Navíc byla dívka z toho incidentu a jeho zjevu tak

vystrašená, že prostě zdrhla.

„Vidíš, troubo? Teď už svoje prachy nikdy neuvidíš,“ prohlásil ironicky Billy, ale s údivem zjistil, že je jeho podivný zákazník zcela klidný.

Zabodl do něj pohled svých hnědých oči a vytáhl bankovku dost vysoké hodnoty, kterou položil na pult tak, že ji přidržoval jednou rukou.

„Vsadím se, že víš, kdo ta dívka byla a kam jela. A určitě mi to povíš. Vlastně máš dvě možnosti. Buď to uděláš a užiješ si za cizí prachy, nebo ne a budou tě sbírat po kouskách z téhle špinavé podlahy. Takže – co z toho si vybereš, ty malá zrzavá kryso?“ sdělil prodavači hrozivým tónem.

Billy se otřásl a s lačným pohledem na tu bankovku urychleně

vyhrkl: „Ta holka se jmenuje Alexandra Masonová. Říká si Alexa.

Jela do školy, kam chodí do posledního ročníku. V tomhle městě je

jenom jedna střední škola. Adresa je...“

Vysypal vysokému mladíkovi to, co potřeboval vědět, a on se spokojeně usmál. Potom k němu přisunul onu bankovku, avšak záměrně to udělal tak prudce, že spadla na zem, a to až pod pult. Prodavač musel na kolena, a takto se ji snažil najít. Mladík se zasmál, vzal svůj nákup a vyšel ven, kde nasedl do svého výstavního auta a odjel.

Chvíli po jeho odchodu se Billymu podařilo najít tu bankovku.

Spokojeně ji sevřel v dlani a hned se mu udělalo lépe. Už kvůli

tomu, že byl neznámý pryč. Jinak se však ještě celý třásl kvůli

pocitu hrůzy, jenž z něj i přes jeho nesmírně pohledný vzhled měl.

„To se má Alexa na co těšit, jestli si ji najde a bude chtít zpátky své peníze. Třeba je z ní vytříská a ona už si příště dá pozor na to, aby nikam nelezla bez placení, mrcha!“ říkal si v duchu, ale přistihl se i při lítosti, kterou vůči ní cítil, když si představil, že ji ten hrozivý neznámý mladík vypátrá.

„Raději, ať si ten svalovec pohraje s ní, než aby mi vyrazil zuby a polámal ruce,“ usoudil nakonec a pustil to z hlavy.

Alexe bušilo srdce až v krku, když se snažila odjet co

nejrychleji pryč z místa toho potupného setkání. V duchu si

pomyslela, že to byla škoda, obelstít tak hezkého kluka, ale co jí

zbývalo, když dobře věděla, že peníze hned tak nebudou. Málem se

nabourala, jak se soustředila na to, aby z té své staré kraksny

vymáčkla co největší rychlost a ujela co nejdále od oné

benzínky. Když konečně dojela ke škole, aniž by ji neznámý – který

by ji jistě brzy dohnal, kdyby chtěl – dohonil a pokusil se ji

zastavit, aby z ní mámil ten dluh nebo aspoň slib jeho splacení –

zhluboka si oddechla. Vystoupila a před hlavním vchodem se

přivítala se svými spolužačkami a kamarádkami Monou a Shari.

Samozřejmě jim to všechno hned vypověděla, když zamířily

dovnitř a potom si ještě chvíli povídaly u skříněk, než musely do

třídy na první hodinu.


24

Ředitel školy se velmi podivil a téměř vyděsil, když mu do

kanceláře napochodoval jakýsi vysoký mladík a sveřepě řekl:

„Chci studovat na vaší škole.“

„To není tak jednoduché! Už začal školní rok! Kolik je vám let a jaké máte předchozí vzdělání? Je tu pár podmínek, které musíte splňovat a...“ začal muž.

Mladík ho přerušil tím, že se ušklíbl a prohlásil: „Já vás ujišťuji, pane řediteli, že rozhodně jsem vhodný kandidát ke studiu. Když pominu svůj odpovídající věk i dosažené vzdělání, je tu fakt podstatnější než tyhle věci.“

„A to jaký, mladý muži?“ zajímal se nedůvěřivě on.

Neznámý se usadil v křesle naproti němu, pohodlně se

rozvalil, obdařil ho upřeným pohledem, který mu byl dost

nepříjemný – neboť z něj čišelo sebevědomí tak veliké, že z toho

ředitele málem porazilo – a pak mu nevzrušeně sdělil: „Právě

navzdory svému věku jsem bohatý. A to natolik, abych nejenom

uhradil školné, ale věnoval vašemu ústavu sponzorský dar takové

hodnoty, že to jistě vaši maličkost přesvědčí o nutnosti poskytnout

mi kvalitní výuku.“

Ředitel polkl, ale pak trochu pochybovačně namítl: „O jaké částce se tady bavíme, mladý muži? A jaké je vůbec vaše jméno? Ještě jste se mi ani nepředstavil, jen se tady oháníte pohádkami o darech, které...“

Přerušil ho pohled na mladíka, vytahujícího šekovou knížku, ve které něco chvíli psal, načež vytrhl list a podal ho řediteli.

Ten si ho prohlédl, zalapal po dechu, a než něco řekl, neznámý

ještě dodal: „Můžete si to hned teď ověřit. Spojím se s ředitelem


25

banky, u které mám založený účet od doby, kdy jsem se zde do

vašeho města přestěhoval. Je to sice nedávno, ale já jsem zvyklý

mít své věci v pořádku. Můj šek bude zcela jistě krytý. A co se týče

mých ostatních dokladů, přinesu je zítra. Stejně tak si do zítřka

obstarám potřebné pomůcky, jako knihy, a tak podobně. To není

žádný problém. Věřím, že vaše sekretářka nebo profesoři samotní

mi rádi poradí, co je třeba zakoupit a kde. Tak bude mít vaše

dušička klid a nikdo se nebude mému příchodu na školu divit.“

Starší muž se ještě chvíli nemohl vzpamatovat, ale jeho důvěra se rychle změnila v podlézavost, s níž se posléze ozval: „Myslím, že si mohu ověřit já sám, zda je pravda, co tvrdíte o vaší solventnosti, pane Alba...“

Zarazil se, neboť měl problémy a přečtením jeho příjmení na šeku.

Zmateně se zadíval na svého návštěvníka, který klidně přikývl: „Ano, mám poněkud komplikované příjmení. Je dlouhé a těžko vyslovitelné. Nemíním vás zatěžovat jeho učením. Říkejte mi prostě Duku. Jsem Duke pro všechny už od té doby, co jsem do této země před lety přijel. Oslovení jménem se mi moc nezamlouvá, tak jsem vytvořil tuto variantu. A jsem si jist tím, že se při vypisování dokladů vaši lidé pokusí neplést.“

„Moji lidé?“ podivil se ředitel.

„Myslel jsem zaměstnance. To je u mě jenom síla zvyku. Tam, kde jsem vyrostl, máme hromadu služebnictva, a tak jim takto říkáme. Můj otec je kníže a má své lidi – poddané – chápete?“ objasnil řediteli muž, zvaný Duke.

„A co vaše matka – pokud se smím zeptat?“ otázal se vzápětí ředitel a bylo na něm vidět ohromení.

„Zemřela. Není to dlouho. Žili jsme tady v cizině už několik let. Můj otec zůstal v Evropě,“ odvětil Duke a zvedl své ohromné tělo z křesla.

Muž mu vyjádřil upřímnou soustrast a mladík mu nevzrušeně poděkoval.

„Mám nápad. Můžeme jít spolu do banky, a poté se vrátíme zde. Přál bych si totiž seznámit se s novými spolužáky a zapojit se do vyučování, i když jsem ještě nevybaven pomůckami. Byl byste tak laskav a představil mě studentům ve třídě i vašim kolegům z profesorského sboru?“ navrhl posléze.

„Samozřejmě pane... Chci říct, Duku. Jak si přejete,“ přisvědčil ředitel, který už byl nyní úplně pod vlivem neznámého, jenž ho úplně ohromil. Nejen, že byl nesmírně vysoký a jeho vzhled muže odrovnal, ale velmi tajemný, a navíc urozený původ neznámého – nemluvě o tom bohatství, kterým se mladík honosil – to bylo něco, co nemohl jenom tak přehlédnout.

Zamířili spolu do banky, a to Dukovým výstavním autem –

oním černým porschem, které předtím tak obdivovala jistá dívka –

kde si ředitel ověřil to, že si ten mladík rozhodně

nevymýšlel. Tohle hrabivého muže učinilo vůči tomu záhadnému a

neobyčejně bohatému novému studentovi už zcela podlézavým.

Kdyby si to přál, snesl by mu modré z nebe, a Duke to dobře věděl.

Spokojeně se ušklíbl a konečně začal s tím, o co mu ve své žádosti

o studium v podstatě šlo.

Takže když se pak spolu vraceli zpátky ke škole, s předstíraným klidem se zeptal: „Poslyšte, nemáte náhodou v ročníku, který zde budu navštěvovat, dvě třídy? Můžu si doufám sám vybrat, do které z nich budu chodit?“

„Jistě, Duku. Proč se na to ptáte? Copak vám to není jedno?“ podivil se starší muž.

„To není. Chci navštěvovat tu třídu, kam chodí jedna zdejší dívka. Jmenuje se Alexa Masonová,“ reagoval na to Duke.

Jeho protějšek se pousmál a chápavě prohlásil: „Už tuším,

odkud vítr vane! Ale trochu se divím. Jste tak zámožný a urozený a

ona... Není ta dívka poněkud pod vaši úroveň? Znáte ji dobře?“

„Co tím myslíte? Já ji totiž vůbec neznám. Vlastně ano – ale jen letmo. Zahlédl jsem ji až dnes,“ přiznal mu po pravdě – i když bez jakýchkoliv podrobností – nový student místní střední školy.

„No... Řekněme, že není z vaší společenské třídy. Je z poměrně chudé rodiny, která má problém i s tím, jak zaplatit školné. A je to problémová studentka. Její prospěch není z těch nejlepších. V podstatě je to chytrá dívka, zřejmě jí však její pestré mimoškolní aktivity brání v tom, aby se řádně věnovala studiu. Je příliš divoká, a také vzpurná. Já sám jsem jí už párkrát domlouval, ale u ní to je, jako by hrách na stěnu házel,“ vysvětlil mu ředitel.

„Co myslíte těmi mimoškolními aktivitami?“ ptal se ho mladík, který konečně projevil údiv, místo svého – až dosud neotřesitelného – sebevědomí.

„Tím myslím to, že když se vydáte do kteréhokoliv místního baru a zeptáte se na Alexu Masonovou, je jisté, že vám všude poví, že ji znají. Možná připojí i to, kdy se tam míní opět objevit, a přidají i sdělení, že to není zase až tak dávno, kdy u nich byla. Její víkendy jsou plné bujarých pitek a mejdanů. Kdyby neflámovala, jistě by to dotáhla daleko. Ale takhle si ničí život. Už její rodinné poměry ji táhnou dolů, a tohle jí škodí ještě více. Chtěl jsem jí

28

pomoci, ale poslala mě... Raději nebudu specifikovat,“ informoval

ho muž.

Duke se musel pousmát, ale nijak to nekomentoval. Jenom si

od ředitele vymohl slib, že ho zařadí mezi spolužáky právě této

nezvladatelné studentky.

Když skončila první hodina, Alexa už si na incident u benzínky

téměř nevzpomněla. Sice ji ještě pár chvil štvalo to, jak hezkého

mladíka napálila, ale řekla si, že to musí pustit z hlavy, když už ho

nikdy neuvidí. Tak se bezstarostně bavila s kamarádkami a při

tom jedla a pila to, co ukořistila ráno. Zrovna když se jí podařilo

zklidnit rozhoupané útroby a nabýt opět sil, přišel ten

šok. Přestávka ještě neskončila, když se u nich objevil profesor a

požádal je o usednutí do lavic a klid. Pak do třídy vešel ředitel a

všechny oči se na něj upřely se zvědavostí i otrávenými výrazy, že

jim krátí to, co měli na škole nejradši. I Alexa si s úšklebkem

povzdechla a zadívala se do dveří, které ředitel nechal otevřené,

jako by jimi měl ještě někdo přijít.

Vzápětí strnula. Nově příchozím totiž nebyl nikdo jiný než

mladík, co za ni zaplatil útratu u benzínky a ona mu ujela jako

nějaká sprostá zlodějka. Šly na ni mrákoty a celá se třásla, když se

dívala na tu vysokou postavu i obličej, který ji tak ohromil svou

dokonalostí. Až byla téměř ráda, že ho zase vidí. Jenomže tu byly

okolnosti, díky kterým by se nyní nejraději propadla hanbou sto

metrů pod zem. Tiskla se k židli a snažila se být nenápadná. To

však byla z přítomných dívek jediná. Ostatní hleděly na nový

přírůstek do třídy se zjevným zalíbením a hned se začaly usmívat

jeho směrem. Kluci na vysokého krasavce zírali dílem s pohrdavým úšklebkem, dílem s lhostejností, maskující údiv nad jeho zjevem.

Vedle Alexy seděl její spolužák Michael, který byl jejich esem

třídy. Znal ji v podstatě už od dětství a byli odjakživa přátelé, i

když on byl z bohaté rodiny. Tak, jako byla Alexa královnou

mejdanů, Michael byl jejich králem. Oba byli školní exoti a každý

z nich vedl v množství průšvihů mezi příslušníky svého pohlaví.

Jenomže za něj jeho průšvihy ihned vyžehlil bohatý tatínek,

zatímco Alexa vždy dopadla tvrdě na čumák. Michael byl magnet

na holky a jediná osobnost, která se mezi kluky v jejich třídě

vyskytovala. Tihle nezajímaví chudáčci – jak je nazývala Alexa – ho

odjakživa uznávali jako svého vůdce. Dosud neměl ve třídě žádnou

konkurenci. Až teď – což se mu pochopitelně vůbec nelíbilo.

Bleskl po příchozím krasavci nevraživým pohledem a směrem k Alexe polohlasně procedil: „Zajímalo by mě, co je tenhle nováček zač. Je to normální, aby se tu objevil pár týdnů po začátku školního roku? Kde se tu vůbec vzal a kdo to je?“

Otočila se k nim Alexina kamarádka Mona, která ho slyšela a

opáčila: „Třeba se přestěhoval a prostě se přihlásil na školu u nás?

Co je na tom divného? Není prostě sladký, Alexo? Co na něj říkáš

ty? Já bych ho brala všemi deseti.“

„Vzpamatuj se, Mono! Vůbec ho neznáš! A co tvůj kluk? Jak by se mu to asi líbilo, kdyby viděl, jak nad ním tady slintáš?“ krotila ji Alexa, která sama cítila, jak je jí zle rozrušením.

To však mělo příčinu v tom, co se stalo ráno cestou do školy. Neznámý klouzal pohledem po třídě, jako by někoho hledal, a ona cítila, že by odtud nejradši vypadla.

„Co se děje? Není ti nic?“ zeptal se jí Michael, když si všiml toho, jak je bledá a nervózní.

„Jen mě napadlo, jak jsou ty holky hloupé. Podívej se, jak na něj všechny zírají, a přitom nevědí, co je zač a ani to, co od něho můžou čekat,“ snažila se to ona zamluvit něčím, co by mohlo znít logicky.

Michael se zasmál a reagoval slovy: „To víš, panny! Ty fakt ještě nevědí, co je čeká.“

Její odpověď byla tichá a on na ní jasně poznal, jak se jí přitížilo, když Alexa hlesla: „Jo, jaké hrůzy.“

Michael okamžitě zmlknul, protože si vzpomněl na ty modřiny, a taky škrábance, které před časem hyzdily Alexinu tvář, a bál se domyslet, co ještě.

Oba se zaposlouchali do toho, co oznamoval ředitel: „Milí

studenti! Mám tu čest vám představit vašeho nového spolužáka. Je

původem z ciziny, ale už léta žije tady. Přistěhoval se do našeho

města a bude u nás studovat. Takže ho doufám přivítáte

s otevřenou náručí. Jeho příjmení je komplikované, tak jsme se

s vaším novým kolegou domluvili na tom, že mu tady všichni

budeme říkat Duku. Sám si to tak přál. Nyní vám ho tu zanechám a

o přestávce se s ním můžete osobně seznámit.“

Michael náhle vstal a teatrálně zatleskal, když se nahlas k řediteli ozval: „To bylo hezké představení! Máme snad tu čest s nějakou rockovou hvězdou, že jste k němu tak servilní, pane řediteli? Pokud vím, nikdo nový tady studovat neměl. A můj otec je – jak je vám známo – členem školské rady. Takže...“

„Pane Stevensi, já vás důrazně varuji, abyste...“ přerušil ho podrážděně ředitel, když tu promluvil sám Duke, který hlubokým a krásně modulovaným hlasem – avšak dost pichlavě a potměšile – pronesl: „To ne, ty synu člena školské rady. Nejsem žádná hvězda. Ale rozhodně máte tu čest s někým, kdo se neschovává za svého otce. Jednám sám za sebe a mám vlastní prostředky k obživě. Co máš ty?“

Michael najednou nevěděl, co má říct, a sedl si, když se opět ozval ředitel, který dodal: „Ještě vám musím sdělit, že váš nový spolužák je urozeného původu.“

„To si máme sednout na zadek?“ zamumlal Michael, než ho přerušila Alexa, která mu položila ruku na tu jeho a řekla mu: „Jen klid. Přece se od něj nenecháš vyprovokovat, ne? Je to jenom snob. A kdo ví, co je na tom jeho původu pravdy.“

Sama však měla ke klidu daleko. Zaznamenala to, že si jí už mladík stačil díky Michaelovu vystoupení všimnout a zabylo jí zle. Navíc se usadil ve stejné řadě. Naštěstí byl mezi nimi právě Michael a další z jejich spolužáků.

Když ředitel odešel a vyučování se vrátilo k normálu, ve třídě

se stejně nemohl nikdo soustředit. Dívky se neustále obdivně

dívaly na nového spolužáka a ten si vyměňoval nevraživé pohledy

s Michaelem, který si díky tomu naštěstí nevšiml, jak se za ním

Alexa snaží nějak podezřele vypadat nenápadně. O přestávce se

všechny dívky ze třídy nahrnuly k Dukovi a kluci naopak

k Michaelovi. Ten se vydal pryč ze svého místa a stejně tak ten

druhý kluk, takže mezi Dukem a Alexou chvíli nikdo nebyl. Alexe

zatrnulo, ale naštěstí ho ihned obklopily jejich spolužačky a

zakryly mu výhled na ni. Alexiny dvě kamarádky zatím ne, protože

tuhle situaci mínily probrat právě s ní.


32

Mona kývla směrem k jejich novému spolužákovi a nadhodila:

„Tak co? Brzy si uděláš v černém notesu další zápis, ne?“

Alexa se k ní i Shari naklonila a tiše jim s hrůzou v hlase sdělila: „To je ten kluk od pumpy, co mu dlužím prachy, holky! Ten trapas a průšvih! Co když to vykecá celé třídě?“

„To hned zjistíme!“ prohlásila sebevědomě Mona.

A zamířila k němu, aby se mu osobně představila. Shari byla o dost nesmělejší, ale po chvíli neodolala a vydala se k němu rovněž. Zato Alexa doslova prchla ze třídy na toalety, kde se skrývala, než po chvíli usoudila, že to stejně nemá cenu a místo zbabělosti ponese následky svých činů. Doufala, že tajemného Duka spolužačky zaměstnají natolik, aby si jí nevšímal. Usuzovala tak dle svých znalostí mužské povahy a obvykle se v takovýchto odhadech nemýlila. Takže když vyšla na školní chodbu, byla už téměř klidná.

To ji však okamžitě přešlo, když spatřila, jak u stěny naproti

toaletám stojí ležérně o ni opřený – Duke! Cítila, jak se jí dělá

černo před očima a zastavila se uprostřed pohybu, když se při

pohledu na ni odlepil od zdi a blížil se k strnulé dívce.

„Myslím, že my dva jsme ještě neměli příležitost k tomu, abychom se navzájem představili. Všechny holky už za mnou přišly, jen ty...“ začal Duke, než ho přerušila její posměšná slova: „To asi bude tím, že já nejsem zvyklá chodit tam, kde většina. Není mi dobře v davu, víš? A co se týče představování, mám dojem, že se toho náš ředitel už ujal s pompou jemu vlastní. Mimochodem – taky by mě zajímalo, čím jsi toho šaška tak ohromil, že tě přijal s tak otevřenou náručí.“

Duke se na ni zahleděl a vstřebával její vzhled. Ten zase naopak ohromil jeho, a to už při prvním setkání u té benzínky. Chtěl se s ní blíže seznámit, ale nešlo to, a tak musel ten problém vyřešit jinak. Nyní byl rád, že se mu to podařilo a upřeně Alexu pozoroval. Díval se na její vysokou a štíhlou postavu a žasnul nad jejími zvláštnostmi, kterými byla proslulá po celé škole. Vlasy si barvila na černo a dělala si z nich velmi extravagantní účes. Stejně jako byla výstřední i ve všem ostatním. Měla ráda černou i na šatech – což byla jen jedna z těchto věcí. Byla to její oblíbená barva, již k hrůze celé své rodiny i profesorů používala dost často i na své neobyčejně dlouhé nehty. I oči měla olemované černě, a to silnými linkami na obou víčkách. Dávalo jí to poněkud dravý výraz, v němž si přímo libovala. Rovněž nosila ráda hodně šperků, což při stavu jejích financí byla pochopitelně pouhá bižuterie.

Odlišovala se od spolužaček úplně vším a zvysoka kašlala na mínění ostatních lidí. Dokonce se našlo pár těch, kteří ji obdivovali, většina jí však dávala najevo nespokojenost. Duke se ihned zařadil do té první skupiny, když si ji nyní celou prohlédl a posoudil její vkus, který byl skutečně výjimečný, a sladění barev vyvážilo i to, že její šaty nebyly drahé a kvalitní. Obyčejné oblečení – které by na jiné ženě vypadalo asi jako odraný hadr – jí naopak nesmírně slušelo, protože je nosila osobitým způsobem. Dobře věděla, co si k čemu má vzít a jak se obléci, aby v tom vynikla její postava a skryly se případné nedostatky. A právě tento její neobvyklý vkus Duka upoutal už na první pohled. Potom se Alexe podíval do očí a ohromila ho jejich záře. Byly světle hnědé s tmavšími středy a při pohledu do nich mladík úplně ztratil hlavu. Padl do své vlastní pasti, kterou jeho zvláštní přitažlivost nastražila na všechny ženy. A on teď jedné z nich podléhal.

Věděl, že udělal dobře, když se za ní vydal a dostal se na její

školu, kde ji bude moci vídat a později snad i blíže poznat. A to

natolik dobře, aby věděl, jak zaútočit a získat tu krásnou dívku pro

sebe. Cítil rozechvění, když se na ni díval a shledal ji úžasnou.

Snažil se to nedat najevo a reagovat na její otázku tím, že se pochlubil sdělením: „Tím, na co slyší asi každý člověk.“

„Budu hádat. Prachy?“ ušklíbla se Alexa, a on kývl.

To jí vzápětí připomnělo jejich trapné setkání a ona viditelně

ztuhla.

Zatvářila se vystrašeně, když posléze už zcela jinak dodala: „Omlouvám se ti za to, co se dneska ráno stalo. Obvykle odnikud neutíkám bez placení, ale jsem na tom v poslední době dost zle. Jsi ochoten chvíli počkat než...“

Duke ji však zarazil slovy: „Nebudu na nic čekat. Už jsem toho o tobě slyšel dost na to, abych věděl, že z tebe nemá cenu mámit peníze.“

Od další řeči ho odradil její výraz, který se změnil na dost

naštvaný, a Alexa vybuchla: „Od koho jsi o mně něco slyšel? Ty jsi

mě tady ke škole sledoval? Kdo ti co napovídal?“

„Jen klid, Alexo. O nic nejde. Nehodlám tě vydírat. Nemám u sebe pásku z obchodu, ani po té kryse Billym – který mi za prachy vyklopil, kde tě najdu – nebudu chtít svědectví o tom, jak se mi rozkutálelo pár mizerných dolarů. Billy mi řekl, že chodíš na tuto školu, a ředitel mi navíc srdceryvně vylíčil, jak se tě pokoušel odradit od mimoškolních aktivit v místních barech. Tak mi to alespoň povídal. Taky mi v rámci podlézání prozradil, jak nevhodné by pro mě bylo stýkat se s osobou tak nízkého původu, jako jsi ty,“ opáčil ironicky Duke.

„To ti ten chamtivý osel nevyklopil všechno. Zmínil se ti o tom, že mi tu výchovnou přednášku učinil právě v jednom z těch barů, a to opilý namol, načež se po mně sápal, i když je ženatý a má děti? To už ti jistě neřekl, že? Já jsem sice chudá, ale mám svou hrdost a čest. Na rozdíl od něj, který má charakter rozteklého bláta, na které když zasvítí slunce v podobě peněz, tak ihned ztuhne blahem. Prostě mi povíš, dokdy ti mám ten svůj dluh splatit, a já...“ překvapila ho poté velmi Alexa, než ji přerušil slovy: „Já ale nechci, abys mi ty peníze vracela. Nemusíš to dělat, ano? Ber to jako pozornost z mé strany u příležitosti našeho seznámení. Rád jsem tě poznal, jakkoli za poněkud podivných okolností.“

Alexe se trochu ulevilo, stále jí však bylo trapně. A teď ji

naštvala jedna věc. Obávala se toho, že by této situace mohl Duke

využít k vydírání, přestože tvrdil, že se k tomu nechystá. I když se

jí líbil, nebyla pro ni přijatelná myšlenka, že by s ní chtěl například

chodit kvůli tomu, aby mu tím splatila jeho předchozí laskavost.

Tak prudce namítla: „Ale dobré účty dělají dobré přátele – jak víš. A já své dluhy platím. Nemíním se uchylovat k dávání něčeho na oplátku – jestli mi rozumíš. Jak už jsem řekla – mám svou hrdost. Tak se tě opět ptám, kdy chceš ty peníze.“

„Dobrá. Takže mi nezbývá, než ti odpovědět. Termín té splátky je nikdy. Ani to nemíním vyžvanit celé třídě. Kašlu na to. Doufám, že to tvou hrdost nijak neohrozí, což by mě velmi mrzelo,“ odvětil jí on.

„No, sice v podstatě ano, ale musím čestně přiznat, že se mi i ulevilo,“ pronesla vážně Alexa.

„To jsem rád. Nechtěl bych, abys ze mě měla strach kvůli tomu dluhu nebo čemukoliv jinému,“ řekl jí na to Duke, a ona si něco uvědomila.

Že právě to stále cítí. Takže když jí podal ruku, aby se konečně formálně představili a přivítali, otřásla se, a po krátké chvíli mu tu svou nenápadně vyprostila ze sevření. Ta jeho podivná přitažlivost ji děsila. Připomínala jí Nicholase, noční můru jejího života. Takže se raději vydala do třídy a Duke šel hned za ní.

Ještě předtím se zmohla na to, že hlesla: „Díky za tvou shovívavost. Vážím si jí. Pomohl jsi mi, a já to neberu jako samozřejmost.“

Vrhla po něm slabým úsměvem, který už ho téměř osmělil k pozvání na schůzku, ale uvědomil si, že na to bude ještě dost času. Dnešek rozhodně nebyl po tom ranním incidentu vhodným dnem, takže se Duke vydal za Alexou do třídy, aniž by se k něčemu takovému rozhoupal. Přesto si však opět radostně uvědomil fakt, že si zařídil mít ji téměř denně ve své blízkosti. Tohle ho velmi potěšilo.

Když vešli do třídy, každý na ně hleděl. I Michael – který se

snažil dobýt ztracených pozic u holek – se teď podíval ke dveřím.

Zrovna nosil v náručí Paulu – blondýnu, která se považovala za

královnu krásy. Nyní se ale Michaelovi vytrhla a spěchala

k novému idolu, stejně jako ostatní holky, které se seběhly kolem

Duka a mluvily na něj jedna přes druhou. Alexa se usadila v lavici a

sledovala to pozdvižení, jež při jeho návratu do třídy nastalo. Bylo

to dost zvláštní, co se dělo. Ještě nikdy neviděla, aby se kolem

nějakého muže tak rojily ženy. Lepily se na něj jako vosy na med. I

když při jeho vzhledu chápala, proč to dělají. Ona by se k tomu


37

však nikdy nesnížila. Bylo to pod její úroveň, jakkoli se jí také líbil.

Tak se jen ušklíbla a shovívavě je pozorovala.

Michael Duka žárlivě sledoval a srovnával ho sám se sebou.

Výsledek pro něj dopadl poněkud bledě. Sice byl jen o něco menší

než on a byl pohledný, tenhle mladík však každopádně

vedl. Michael Stevens měl světle hnědé vlasy a zelené oči i pěkný

obličej a byl přitažlivý, avšak proti Dukově dokonalé tváři a

ohromné výšce byl střízlík s nijak zvláště zajímavými rysy. A to ho

štvalo. Vrátil se do lavice a přisedl k Alexe, která byla jen jednou

z mála dívek, jež se nyní nelísaly k Dukovi. Či spíše jedinou

takovou dívkou.

Michael se jí zeptal: „Už jsi s tím frájou mluvila? Co ti chtěl? Odešel na chodbu a přišli jste spolu, ne?“

„To ano. Chtěl se seznámit. A měl jsi pravdu. Podle všeho je prachatý a řediteli vysolil balík, aby se tady dostal. Nic nového. Nemyslím, že by tě předčil a ohrozil tvoje postavení v partě těch ubožáčků, co ti lezou do jisté části těla, Michaeli,“ ušklíbla se Alexa.

On se sice pousmál, ale pak znepokojeně oponoval: „Co kluci, ale vidíš holky, ne? Přímo po něm lezou.“

„Však je to přejde. Jenom cítí prachy, a ty je máš taky, ne? Tak o co jde? Tvoji rodiče tu mají vliv, a on je jakýsi cizinec. Jak říkám – nemá, čím by tě mohl ohrozit,“ mávla rukou Alexa a Michael se konečně zaradoval, že je někdo na jeho straně.

Netušil, že ona jenom skrývá pravé pocity, které jí rozbouřily

mysl při pohledu na cizího krasavce. Jen se nemínila postavit do

fronty na něj. Při pomyšlení na to se jí dělalo zle. Mátlo ji, jak moc

je pohledný, a nevěděla, jestli se neztrapní tím, že by s ním


38

flirtovala. To nemínila dopustit, ale i tak by dala nevím, co za to,

kdyby ho nějak mohla získat pro sebe. Tyto pocity ji zcela zahltily

a překvapily. Raději se věnovala rozhovoru s Michaelem, než

začala další vyučovací hodina.

Duke měl taky zvláštní pocity. Hryzalo ho pomyšlení na to, že se jí třeba nelíbí, přistihl se, že uvažuje o tom, jak by se toho o ní mohl dozvědět co nejvíce, a když pak sledoval, jak sedí vedle Michaela a baví se s ním, zjistil, že poprvé v životě žárlí.

Téže noci měl zvláštní sen. Pronásledoval nějakou ženu, která

před ním utíkala. Nakonec mu zmizela přímo před očima, a on ji už

nikdy v životě neviděl. Žena měla podobu té, která se mu zrovna

zalíbila. Duke se probudil a ještě se celý třásl. Tělo měl zbrocené

potem. Ten sen ho rozhodil a rozběsnil, protože mu ukázal to, co si

nepřál vidět. Že Alexu nezíská, a co víc – že o něj ona vůbec nestojí

a odmítá ho. Vstal a podíval se na sebe do zrcadla. Chvíli na sebe

nesmírně upřeně hleděl, než si spokojeně přejel dlaní po tvářích a

ušklíbl se.

Potom se chopil telefonu, vytočil jisté číslo, a ihned se zeptal:

„Tak co, už jste ho našel?“

Zřejmě obdržel zápornou odpověď, protože do něj podrážděně prohlásil: „Přece to není tak těžké, ne? Dal j



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist