načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krev predátorů 3 -- Thanatova kletba, návrat čaroděje - Valerie Theriel

Krev predátorů 3 -- Thanatova kletba, návrat čaroděje

Elektronická kniha: Krev predátorů 3 -- Thanatova kletba, návrat čaroděje
Autor:

Kletba, před lety pronesená zklamanou čarodějkou, která chce pomstít zločin na milovaném muži, zasáhne do existence všech upírů v zemi. Dávné zlo povstane, aby se přihlásilo o svá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 1265
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kletba, před lety pronesená zklamanou čarodějkou, která chce pomstít zločin na milovaném muži, zasáhne do existence všech upírů v zemi. Dávné zlo povstane, aby se přihlásilo o svá práva, a skrytou zbraň proti němu čeká jí předurčený boj. Něco mnohem horšího však stále číhá na kořist, uniklou mu před staletími přijetím podoby, jíž se ono štítí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Valerie Theriel

KREV PREDÁTORŮ 3

Thanatova kletba, návrat

čaroděje


3

Copyright

Autorka: Valerie Theriel

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

1. elektronické vydání

Praha, 2017

ISBN:

978-80-7512-770-9 (ePub)

978-80-7512-771-6 (mobipocket)

978-80-7512-772-3 (pdf)


4

Díl 3:

Thanatova kletba, návrat čaroděje

MOTTO:

„Každá zbraň se jednou obrátí proti svému tvůrci.“

1. KAPITOLA – ŽENA Z MLHY

Jonas vystoupil z vlaku, sundal si z ramenou batoh a zvedl si

límec od kabátu. Pak pohlédl na hodinky, povzdechl si a usadil se

na lavičce. Bylo ještě chladné ráno a všude ležela mlha, hustá jako

kaše. Jeho rodiče, kteří ho tady měli čekat, se zřejmě opozdili.

Nebylo divu. Muselo se jim v ní špatně cestovat. Tak se rozhodl

počkat a mezitím přemýšlel o tom, co udělá dále se svým životem.

Poslední rok strávil na cestách po celém světě. Jako by si

potřeboval nějak vynahradit dětství a dospívání, strávené

výhradně v lese, kde žil s rodinou. Z jistého důvodu příliš

neopouštěl místo, schované hluboko v lesích. Ale potom se i přes

protesty rodiny rozhodl poznat svět. Část cesty strávil

v civilizovaném světě a část v nejchudších oblastech. Všude

vstřebával nové znalosti, avšak hlavně pomáhal tam, kde to šlo. A

to tím, v čem byl dobrý. Léčitelstvím. Tuto schopnost měla jeho


5

rodina po generace. Částečně jako by v tom byla i jistá magie, ale

hlavně zkušenosti. Tím si vlastně i vydělával na živobytí.

V poslední době ho však něco nutilo k tomu, vrátit se do rodné země. Jonas měl neodbytný pocit, že prostě musí odjet domů. Sdělil to telefonicky rodičům, kteří měli samozřejmě velikou radost, že ho uvidí. Slíbil jim, že nějakou dobu zůstane doma. Neviděl je dlouhé měsíce a už se na ně velmi těšil. Na zbytek věcí ve své rodné zemi však ne.

Ačkoliv byla doba značně moderní a ve světě vládla pokročilá technika, zde se ještě stále držel temný středověk. Alespoň v některých oblastech. Tato země byla totiž zvláštní tím, že ji neobývali pouze lidé. Byli zde upíři, a to několik druhů. Většina z nich byla obyčejná, ale i oni byli nebezpeční. A pak tu byli i jiní. Šlechta. Zaměstnávali hromadu lidí, kteří jim poddajně sloužili, což ovšem nebylo nejhorší. Rovněž jim však poskytovali k obživě svou krev.

Jonas to nikdy nechápal a pohrdal těmi, kteří se před upíry plazili. Jenomže jemu se to dobře říkalo, když ho ty stvůry nemohly ovládat. Měl totiž už od narození něco, co měli jinak pouze čistokrevní upíři. Mentální štít. Takže mu nemohli číst a ani ovládat myšlenky. Také byl dost silný a jeho rodina žila na místě, kam by se žádný upír nikdy nedostal. Proto před nimi byli v bezpečí. A právě z toho důvodu ono místo příliš často neopouštěli. Tradovalo se totiž, že pokud upír jednoho z nich objeví, okamžitě ho zabije. Oni je navíc vycítili, ale to tady dokázal každý člověk. Jejich životy už byly s upíry tak propojené, že to nešlo jinak.

Jak tak Jonas mimoděk přemýšlel o upírech, z ničeho nic zesílil vítr a udělalo se velmi chladno. Mladík se celý zachvěl a schoulil se do sebe. Roztřásla ho zima a on zatoužil po teple domova. Místo toho mu ale při dalším závanu větru přistálo na tváři něco studeného. Strhl si tu věc z obličeje a nechápavě zíral na kus jakési bílé látky. Nebyla jen tak obyčejná. I když byl muž a v šatech se moc nevyznal, pochopil, že to je kus nějaké bílé krajky, a to velmi luxusní.

Při pohledu na látku se mu zdálo, že uslyšel nějaký hlas, který jako by mu šeptal přímo v duši a říkal: „Jonasi! Vrátil ses domů a již brzy najdeš svůj osud. Vzpomeň si! Připomeň si ten sen.“

A on si skutečně vzpomněl. Vybavil si noc, kdy mu byly asi tři roky a on se vzbudil hrůzou. Zdálo se mu o krásné černovlasé ženě, která se zrovna vdávala za mohutného, vysokého a pohledného muže. Jenomže on nebyl obyčejným člověkem. Jak totiž chlapec spatřil v následujícím obraze, změnil se ten muž poté do upíří podoby a pil její krev.

Jonas si tohle nevybavil už léta, avšak nyní se mu to v mysli

objevilo tak jasně, jako by se to stalo včera. Znova se zadíval na ten

kus bílé látky.

„Vypadá to jako ze svatebních šatů!“ napadlo ho.

Potom si uvědomil, že ta vidina tehdy pokračovala a on v ní spatřil tu ženu, jak vystupuje z mlhy. Rozhlédl se kolem a viděl, jak na nádraží kmitají nějací lidé. Očividně to bylo něčí služebnictvo. Ti lidé se totiž potili s mnoha kufry. Ty pak nosili do jakéhosi velmi zvláštního vagónu na konci vlaku, jenž se brzy chystal k odjezdu pryč ze země. To však mladý muž sotva vnímal, poněvadž byl v šoku.

„Jak jsem na tento sen mohl zapomenout? A proč jsem si na něj vzpomněl právě dnes? Kdo je ta žena a jakou úlohu má v mém dalším životě?“ uvažoval a nemohl to pustit z hlavy.

Kdyby byl jenom nějaký zcela obyčejný muž, asi by nad tím mávl rukou a pousmál se, ale Jonas byl z rodu velmi zvláštních lidí. Čarodějů. Věřil v kouzla, věštby a podobné věci. Proto ho ta vidina tak zarazila. Navíc měl pocit, jako by ho zasáhla přímo do srdce. Tak tam jen strnule seděl a zíral na lidi, kteří se postupně zase vytráceli, až tam nezbyl ani jediný.

Mlha se stále valila všude kolem a bylo vidět stěží na krok. Jonasovi rodiče se pořád neobjevovali a on už začínal být netrpělivý. Starý sen ho dost vyděsil a zmátl. Mladík sice nebyl žádný strašpytel, ale nyní ho zaplavily divné pocity jakéhosi předurčení. Ty vyostřily jeho smysly a zároveň mu znehybnily reflexy. To však ještě nebylo nejhorší. Stalo se totiž něco, co mu v jeho stavu dost přitížilo.

Čekající Jonas náhle pocítil upíří přítomnost! Bylo to po dlouhé době v cizině, kde nic takového nebylo, a proto ho to doslova ochromilo. Navíc poznal, že to není jenom jeden z nich, ale je jich víc. V té mlze ale zatím nikoho neviděl, přičemž oni, pokud ovšem byli čistokrevní, naopak ano. Nevěděl, co má dělat, a tak jenom tiše seděl. Doufal, že si ho ty stvůry nevšimnou.

Jonas se znepokojeně otočil směrem, odkud to přicházelo. Vzápětí zjistil, že jeho sen ožil. Alespoň ta poslední část, kdy viděl ženu, vystupující z mlhy. Jen pár metrů od něj se z ní totiž vynořila upírka. To mu bylo ihned jasné, protože to z ní cítil. Co ho však ohromilo, byl fakt, že jen stěží připomínala jednu z těch stvůr.

Navíc ji poznal, což ho dorazilo. Byla to evidentně ona. Jeho neznámá ze snu. Krásná mladá žena s dlouhými černými vlasy. Měla na sobě nádherné a už na první pohled drahé šaty a spoustu šperků. Její tvář byla smrtelně bledá a vážná. Vlastně mu spíše připadala smutná. Odrážela emoce, což přihlížejícího mladíka nesmírně překvapilo. Když si navíc uvědomil, s jakou jistotou se při té špatné viditelnosti pohybovala, bylo to ještě podivnější. Nepochybně tudíž byla čistokrevná.

Jonas sledoval tu ženu upřeným pohledem, čehož si ona naštěstí nepovšimla. Její myšlenky zjevně dlely úplně někde jinde. Zamířila přímo k tomu luxusnímu vagónu na konci vlaku, kde čekali nějací lidé, kteří posléze zmizeli vevnitř. I on dobře věděl, že je to vůz, určený pro cesty upíří šlechty. Tato žena tedy podle všeho byla kněžna nebo konkubína knížete. Pohlédl na její levou ruku, když ho míjela, a spatřil ohromný diamantový prsten. Byla to tedy kněžna. Stále tu ale byla přítomnost jiných upírů a on čekal na dalšího z nich.

Náhle se z mlhy vynořili rovnou dva Dospívající chlapec a dívka. A za nimi šel svalnatý tmavovlasý muž se zachmuřeným obličejem. Ten už však rozhodně čistokrevného upíra připomínal. Vypadal velmi chladně a také mocně. Jeho tělo bylo vysoké a urostlé a výraz připomínal dravce. I ten byl mladíkovi známý ze snu. Byl to právě onen upír, který si ji v něm bral a potom se jí v té další vidině zakusoval do krku a pil její krev.

„Její manžel. Kníže,“ pochopil lidský mladík.

Při tom se otřásl a doufal, že si ho procházející upír nevšimne. Potom se tam objevili další čtyři upíři! To už se k lavičce málem tiskl strachy. I tak si všiml, že všichni jdou poněkud nejistě. Nebyli tedy čistokrevní, jak mu potvrdil výkřik jedné z žen, která klopýtla.

„K čertu! Zatracená mlha!“ zaklela nahlas.

Hrozivý čistokrevný svalovec se hned poté otočil a řekl: „Dej pozor, sestřičko! Pojď, chyť se mě, já tě povedu.“

Mladá žena se pro změnu zasmála se slovy: „Díky, Dragoniane! Nerada bych si tu zlomila nos.“

„Dragonian!“ zachvěl se v duchu Jonas.

Bylo to jméno, které děsilo celou jeho rodinu. Dál se však silou vůle držel a prohlížel si ty ostatní upíry. Ona mladá žena, kterou děsivý upíří kníže uchopil za ruku, měla také černé vlasy. Ale v obličeji byla podobná muži, který kráčel za ní, zavěšený do jiné ženy. Ten svým vzhledem Jonasovi přímo vyrazil dech.

Byl ještě svalnatější než Dragonian, ale v jeho tváři nebyl ten

chlad, který dělal upíra upírem. Vypadal lidsky.

I další, velmi hezký černovlasý muž, co původně doprovázel klopýtající ženu, nevyhlížel nijak hrozivě. Měl rovněž docela laskavý výraz. A žena, kterou si mladík prohlédl jako poslední, byla velmi podobná té, jež se jako první vynořila z mlhy. Přesto však měla v očích jakousi podivnou zralost.

I když si však byly velmi podobné, Jonas by je od sebe okamžitě rozeznal. Už proto, že tato žena vypadala už na první pohled šťastně. Držela se paže toho impozantního svalovce, který měl erbovní prsten a meč, stejně jako druzí dva, a přímo zářila štěstím. To poznal i v mlze a na dálku.

Ani jeden z těch upírů Jonasovu přítomnost naštěstí nezaznamenal, tak mohl nerušeně sledovat, co se dělo na nástupišti. Brzy pochopil, že to odjíždějí ti dva dospívající upíři. Ta krásná žena jistě musela být jejich matkou. Tiskla je totiž k sobě a usedavě plakala. Jonas si vzpomněl na stejné chování u své matky a soucítil s ní. Všiml si však, že její manžel zřejmě ne. Stál kus od ní a tvářil se znepokojeně. Potom se on sám nesmírně klidně rozloučil s dětmi a zůstal na nástupišti, zatímco všichni ostatní upíři vlezli do toho vagónu.

Upíří kníže začal chodit po peróně. To Jonase znervózňovalo. Dostal strach, že si ho všimne a třeba mu nějak ublíží. Vypadal skutečně dost strašlivě. Naštěstí se vzápětí z vagónu vynořila jedna z žen. Konkrétně ona tak šťastně vyhlížející dvojnice jeho manželky.

Jakmile ji Dragonian spatřil, vystartoval k vagónu a dvorně jí pomohl zdolat příkré schůdky, kterými se tam upírka dostala.

„Taky by sis už mohla zvyknout nosit při takových příležitostech jiné boty! Ty tvoje vysoké podpatky už ti přece nadělaly v tomto směru dost problémů. A ty se v nich stále tvrdohlavě někam ženeš, anebo lezeš po plotech. Jednou na to doplatíš, Alexandro,“ poznamenal při tom vážně.

Žena se usmála a odvětila: „Snad si nemyslíš, že ve svém věku změním své zvyky, Alterie?“

Mezitím sestoupila na perón a tam se ihned pustila ruky svého společníka, přičemž se znova ozvala: „Ty nechceš vidět zařízení toho vagónu? Je úplně nový, i když je to přesná kopie toho původního. Stejným jsme kdysi přijeli s Tristanem, když jsme se vrátili sem. Tam jsem mu sdělila, že čekám Amber, a prožili jsme krásné i zajímavé chvíle, protože on byl ještě poněkud nevědomý a tak sladký! Je to tam skutečně moc hezké a pohodlné. Tvoje děti se povezou tak, jak se na knížecí potomstvo sluší, takže můžeš být spokojený. Ale snad by tě ještě rády viděly, než...“

V té chvíli ji kníže přerušil slovy: „Proč mám pocit, že se mě chceš zbavit, Alexandro? Copak tu hodláš zůstat sama v té mlze? Mohl by ti někdo ublížit! Víš přece, že lidé jsou v poslední době divní. Dokonce už se stalo, že zaútočili na upíra. Časy se nepříjemně mění a já jsem na jednu stranu i rád, že budou mé děti nyní mimo zemi. Ubudou mi další starosti s tím, jak svou rodinu a příbuzenstvo ochránit. Adrian mi s tím moc nepomůže. A pak jste tu vy tři, ženy. I když Amber šermovat umí. A Tristan. Jsme na to v podstatě dva. Měla bys začít být opatrnější, Alexandro.“

„O mě si starosti nedělej, Alterie. Já s lidmi vycházím dobře. Kromě toho, co našinec nadělá, pokud se ho někdo odhodlá zlikvidovat? Musíme se k nim prostě jenom chovat slušně a ono je to zase přejde. Lidská důstojnost nesmí být pošlapána, jinak zde skutečně dojde ke vzpouře,“ odpověděla mu klidně ona.

„To snad nemyslíš vážně? Jsme přece upíři! Věčně mladá a téměř nesmrtelná rasa. Oni jsou jenom lidi! Proč bych jim měl projevovat nějakou úctu, když já jsem urozeného původu a žiju věčně?“ reagoval na to podrážděně kníže.

„Právě proto! Jak by ti bylo, kdybys stárnul, a viděl někoho, kdo je tak starý jako ty, a přitom vypadá, jako by právě ukončil pubertu? A pokud se ještě navíc nad tebe povyšuje a dává ti najevo to, že jsi méněcenný, vyvolá to v tobě přece jistě zlost, ne? Představ si to ty, který jsi dost prchlivý, a tvá krev má ve zvyku vzkypět tak, že se před tebou ostatní třesou,“ vysvětlila mu dost přesvědčivě Alexandra a Jonas s ní v duchu naprosto souhlasil. 1

Kníže Dragonian se zarazil, načež se jí otázal: „Ty se přede mnou netřeseš, nebo snad ano? Přece dobře víš, že nemáš důvod se mě bát, Alexandro.“

Jonas si všiml, že se čistokrevnému upírovi vkradla do hlasu jakási něha. Spatřil, jak se ta žena ihned uvolněně zasmála.

„Už jsem to před tebou několikrát dovedně ukryla, ale to je dávno. Teď jsme příbuzní a přátelé. Nemám důvod se tě bát, Alterie. Ale někdo jiný by rovněž neměl. Nechci se do toho míchat, ale mým názorem na výchovu tvých dětí je, že jsi na ně až příliš tvrdý. Alexander a Adriana vědí, že je miluješ, ale přáli by si, abys jim to dal více najevo. Nemusíš jim pořád připomínat jejich původ a povinnosti. Alexander je přece silný a šermovat už se dávno naučil. A Adriana je žena, která touží po tom, aby jí muž, kterého obdivuje – její otec – dal někdy najevo, že ji má rád. Sám přece víš, jaký vztah spolu mají Tristan a Amber! Mohl bys také...“ sdělila mu, ale nedořekla.

Dragonian ji totiž netrpělivě umlčel mávnutím ruky, zamračil se a opáčil: „Vím, jak jsi na večírku před odjezdem dvojčat mluvila s Alexandrem o tom, že jsem měl těžké dětství a naučil se tudíž potlačovat projevy citu, a říkala jsi jim oběma, že je mám rád. Nemám nic proti tomu, aby ses ty projevovala jako člověk, ale oni by se měli naučit skrývat své emoce. Stejně jako jejich matka. Vůbec se mi nelíbí, jak se Alessia chová před obyčejnými lidmi, Alexandro. Jsi její matka, tak bys jí snad mohla domluvit a poučit ji o tom, jak by se měla chovat, když je kněžnou.“

Alexandra se rovněž zamračila a vypálila: „Alessia je už dospělá žena a já ji nemíním vychovávat. Také ji odmítám učit potlačovat své city! Jsem hrdá na to, jak je i přes svou čistokrevnost lidská a laskavá. Já si na této vlastnosti přímo zakládám a přitom jsem o mnoho cyničtější, než má hodná dcera. Můj manžel se také nechová pouze jako upír. Vyjadřuje své emoce, a to je moc dobře, protože bych vedle sebe nikoho chladného nesnesla. A tebe nechápu, Alterie. Jsi už přece tak dlouho přítelem nás se smíšenou krví a stále si nemůžeš zvyknout na lidské projevy. Co ti tak může na Alessiině chování vadit? Je to příkladná matka a oddaná manželka. Ve společnosti se chová vybraně a ani jednou tě nijak nezostudila. Tristan mi nikdy ani slůvkem nevyčetl věci, které by si tu jiná žena mohla dovolit jen stěží, a ty jsi vůči mé dceři stále tak nerudný, kníže. Je to tvá žena, a ne služka, tak ji nepoučuj o vhodnosti jejího chování. Určitě by to nepřijala s vlídností. Ty se klidně chovej tak, jak chceš, ale nám s tím dej laskavě pokoj. To, že ty sám jsi studený, čistokrevný čumák...“

Dragonian ji opět ani nenechal domluvit a vybuchl: „Já nejsem zdaleka tak studený, jak si myslíš! Dokážu to však skrývat na veřejnosti a neukazovat tak své slabiny. Zrovna ty bys to měla pochopit. Nedělala jsi to takto snad kdysi ty sama, když jsi to pokládala za nutné? Skrývala jsi z určitých důvodů své emoce, a zvláště před lidmi, ne? Tak mě nepoučuj, Alexandro. A když už jsme u takových věcí, jako jsou projevy citu, rád bych ti k tomu také něco...“

Kníže však nedomluvil, protože se z vagónu vynořil ten svalovec s laskavým obličejem a za ním se hrnul i druhý muž a obě ženy. Svalovec seskočil dolů a pomohl ostatním. Potom se v oknech objevily obličeje dospívajících dvojčat a všichni jim mávali na rozloučenou.

Nato vlak odjel a svalovec promluvil: „Tak a co teď, rodino? Co se mě týče, nějak se mi nechce jít spát. Jsem z toho jejich odjezdu poněkud naměkko. Ani se mi nechce věřit, jak moc mi budou chybět.“

Při své řeči objal jejich nyní opět vzlykající matku a přitiskl ji k sobě. Úplně zmizela v jeho svalnatých pažích, jak si Jonas všiml.

„Vím, že se s tím musím smířit. Dorůstají a jednou budou dospělí. Ale srdce se mi stejně svírá bolestí, strýčku,“ svěřila se mu smutným hlasem.

„No tak, Alessio! To bude dobré! Co kdybys vyrazila do města na nějaké nákupy a zabavila se tak? Když už jsme urazili takovou cestu a jsme tady, můžeme se trochu povyrazit, ne? Já tedy rozhodně. Kdo jde se mnou?“ navrhl muž, kterého oslovila strýčku.

Dragonian mu ihned ponuře odsekl: „Já jdu ale domů a spát. Jít ve dne mezi lidi mě moc neláká.“

Jeho žena se na něj vylekaně podívala a hlesla: „Já nevím, jestli mám jít, nebo jet domů.“

Přišla k ní Amber, která ji konejšivě objala a vyzvala ji: „No tak Alessio! Pojď s námi! Otec má pravdu, zabavíš se tím. Odvezeme tě pak domů.“

Tristan mezitím přistoupil k Alexandře a zeptal se jí: „Co budeš dělat ty, miláčku? Chceš jít se mnou nebo už pojedeš domů?“

„Já Alexandru odvezu, pokud se rozhodne jet domů. Ty si určitě vezmeš svou limuzínu,“ nabídl se ihned kníže Dragonian.

„To víš, že jdu s tebou, Tristane! Dáme si někde něco dobrého k jídlu a potom se zajdeme podívat na nějaké knihy, ano? Dávno jsem nic nového nečetla. Nenecháš mě před spaním číst,“ prohlásila upírka.

„Jak to, že tě nenechám číst?“ podivil se Tristan.

„Nenecháš. Schválně si sundáš košili a já se pak nemůžu soustředit na čtení,“ usmála se škádlivě kněžna.

Jonas šokovaně sledoval, jak se tento upíří pár vzápětí objal a ostatní upíři ty dva s úsměvem pozorují. Až na hrozivého Dragoniana, který se dost rozmrzele rozloučil s ostatními a vydal se pryč. Ostatní už se také chystali k odchodu. Mlha se ještě zcela nezvedla a mladík sledoval, jak v ní postupně mizí upír za upírem.

Jako poslední tam zůstala ta žena, která se z ní jako první vynořila. Jonas náhle pocítil, jak se mu rychleji rozběhlo srdce. Měl hroznou chuť vstát a jít za ní. Málem už se neovládl a zavolal na ni jménem, které znal z rozhovoru její matky s tím strašlivým upírem – Dragonianem. Nyní už tedy věděl, kým ta žena je, jenom netušil, jakou by to mělo mít souvislost právě s jeho osobou. Jen mu to nepříjemně připomnělo jistou událost. Velmi smutnou a tragickou záležitost v jeho vlastní rodině. Přesto se však neudržel a propaloval tu upírku pohledem.

Krásná upíří kněžna zatím pohlédla do dálky, jako by chtěla ještě naposledy zahlédnout vlak, jenž odvezl její děti a už tam dávno nebyl. Pak si zhluboka povzdechla a otočila se k odchodu. V půli pohybu ale strnula, protože si všimla Jonase. Ten ztuhl, když mu poté na krátkou chvíli věnovala nepřítomný pohled svých smutných očí. Načež sklopila hlavu a zmizela zpět v té mlze.

Mladík měl při jejím pohledu pocit, jako by přímo v duši vnímal její smutek, jenž ho zasáhl a rozlítostnil.

„Alessia. Kněžna Dragonianová. Upírka,“ říkal si.

Nešťastně se díval na ten útržek bílé látky, který posléze uschoval do náprsní kapsy své bundy. Bylo mu zle na duši, jako by ho tam tížil balvan. A on dobře věděl, čím to je. Začalo to přesně ve chvíli, kdy mu ta krásná upírka zmizela z očí. Vnímal bolestnou ztrátu. Zhluboka si povzdechl a trápil se tím.

Naštěstí ho brzy vyrušil příchod toužebně očekávaných rodičů, kteří mu po bouřlivém přivítání vylíčili: „To je hrůza! Skoro není vidět na krok a my jsme se sem nemohli dostat. Navíc tu bylo plno upírů a báli jsme se o tebe. Nejdříve šel jeden, který vypadal hrozivě. Málem do nás vrazil a vrčel na nás. A pak jich odtud vyšlo rovnou pět! Ti nás ale naštěstí slušně obešli. Byla to podle všeho upíří šlechta. To však na věci nic nemění. Už abychom byli pryč, Jonasi.“

Jejich syn se pousmál a vydal se za nimi k autu. Tam ještě stačil zahlédnout tu ženu, jak nasedá do auta k ostatním. Její strašlivý manžel mezitím odjížděl v jiném autě domů. Upírka měla stále smutný pohled a on ze své mysli nemohl dostat její obraz ani při cestě domů.

2. KAPITOLA – MATEŘSKÉ OBAVY

Alessia seděla v kavárně a přihlížela tomu, jak si její matka, sestra, strýc a švagr pochutnávají na kávě a zmrzlině. Tohle ji nyní uvedlo do ještě většího pocitu smutku. Už delší dobu jí vadilo, že je čistokrevná, a nemůže proto dělat věci, které přísluší lidem nebo upírům se smíšenou krví. Tak se snažila potlačit slzy a přát jim to potěšení. Alexandra nějak vycítila její žal a položila svou ruku na její, aby ji tím podpořila.

„Vím, že jsi smutná z odjezdu dětí, ale můžeš je přece kdykoliv spatřit přes počítač, ne? Mají s sebou spoustu sluhů a zařídí si veškeré pohodlí. Oni se tam neztratí, neboj se! A ty se tady zatím určitě nějak zabavíš. Můžete si s Alteriem udělat druhé líbánky!“ pronesla k ní poté konejšivě.

Alessia jen suše polkla a mlčky přikývla, přičemž k matce vyslala tak smutný pohled, až ji zamrazilo. Nemohla však na to ihned reagovat.

„Tak, milé dámy, my vás teď s Adrianem opustíme! Jdeme se podívat do obchodu, který by vás nijak nezajímal. Nakoupíme nějakou techniku a vy si tady zatím probírejte ty své holčičí záležitosti,“ upoutala ji slova jejího manžela Tristana.

Alexandra se zachmuřila: „Takže místo toho, abych šla spát, vylákal jsi mě do města, kde mě klidně necháš! A sám...“

„Miláčku, právě jsem se tě chtěl zeptat, kolik času budeš potřebovat na své nákupy. Rád bych pak s tebou totiž obědval v hotelu. Chci ti poskytnout trochu oddechu od mé osoby, ale ne na moc dlouho. A po obědě se můžeme prospat v našem pronajatém pokoji,“ přerušil ji nevzrušeně Tristan.

Alexandra už se jen pousmála a mnohoslibně řekla: „Budu tě tam už čekat. Nebo ty mě, ano? Nemusíme ani chodit do restaurace, Tristane.“

Jeho oči divoce a radostně zasvítily, když ji políbil na tvář. Následně se i s druhým upírem vzdálil. V kavárně zbyla pouze matka a její dvě dcery.

Po jejich odchodu Amber s úšklebkem poznamenala: „Zase budete řádit v hotelu? Divím se, že vám tam ještě nezakázali vstup.“

„Je to upíří hotel, takže nejsme sami. Kolikrát jsme v poklidu jedli a odvedle slyšeli známé zvuky upíří přízně. Některá knížata mají tajné konkubíny. Třeba ty někoho jiného. I kněžny si tam prý vodí milence. To jsem alespoň slyšela. Takže se tam tvůj otec a já lehce ztratíme,“ pokrčila rameny Alexandra.

„Vy se neztratíte nikde. Ráda ale vidím, že se otec vůbec nezměnil a jste šťastní. Nic mě netěší víc. Jenom bych ještě chtěla dítě. Už jsem se rozhodla. Půjdeme s Adrianem na vyšetření ohledně plodnosti. Já zjistím pravdu. Chci vědět, kdo z nás může za...“ svěřila se jí Amber, když tu se obě zarazily.

Spatřily totiž, jak se Alessia rozplakala a zoufale ze sebe vyrazila: „Zato Alterius se změnil! Je strašně chladný. Vůbec neprojevuje city. Nejen k dětem, ke kterým je tvrdý, ale i ke mně. U nich aspoň cítím, že je má rád, ale já tu jistotu nemám.“

Alexandra ji vzala kolem ramen a konejšila ji: „No tak, neplač! Víš přece, že on nerad projevuje city. Nic jiného v tom není. Po takové době je přirozené, že k sobě manželé trochu ochladnou. Ale teď se to možná zlepší, když se budete snažit. Promluv s ním o samotě a dej mu najevo, že by sis přála...“

Nedomluvila, protože se její dcera vzpamatovala a vypálila: „Mám nápad, matko! Vypůjčím si ten váš pokoj, kde se zřejmě dějí zázraky. Koupím si taky nějaké super prádlo. Něco takového, jako máš ty. Víš, takové to, v němž jsi kdysi odrovnala mého čistokrevného děda tak, že se chytil do pasti. Pozvu tady Alteria a uvidíme, co udělá. Je to už dlouho, co mi projevil svou přízeň, a tohle možná zabere. Určitě ano.“

Alexandra kupodivu její nadšení nesdílela a vážně jí oponovala: „Myslím, že to není dobrý nápad. Znám Alteria. Není ten typ, aby toužil po tom...“

Alessia se kupodivu rozběsnila: „Je to můj manžel! Já ho znám lépe než ty! To, že tě kdysi dávno chtěl uchvátit, ještě neznamená, že ho máš přečteného. Udělám to, už jsem se rozhodla! Když mi nepůjčíš ten pokoj, objednám si jiný. Jdu nakupovat. Sama!“

Navztekaně vstala a vydala se pryč, na což Amber zareagovala: „Asi je na tom hodně zle, když se tak rozčílila. Tohle jí není podobné. Chudák sestřička! Tak Dragonian je na ni moc tvrdý, mizera jeden! Zřejmě mu budu brzy nucena sestersky domluvit. Až ovšem vyřeším své vlastní starosti. Doufám, že to vše bude v pořádku a já budu mít konečně děti. Co je proti tomu nějaký bezcitný Dragonian, když s ním má Alessia dvě krásné děti!“

Alexandra pouze přikývla a povzdechla si. Začala mít divný pocit z toho, že obě její dcery něco řeší, a chování Dragoniana se jí vskutku nelíbilo.

Alterius Dragonian byl v té době doma, ale nespal. Seděl ve své

pracovně a přemýšlel. Vzpomínal na staré události, související

právě s Alexandrou. Dávno už si zvykl na to, že nežije sám, jako

tomu bylo od jeho osiření v šesti letech až do jeho třiceti pěti let,

kdy se oženil.

Alexandru poznal právě, když mu bylo šest let. To ji viděl porodit Alessii a jeho nemístně chamtivý otec tenkrát v podstatě kvůli ní zemřel. Tehdy se vrátil do rodné země úplně sám a musel být silný, aby zde přežil. Deset let nato se ona opět objevila v jeho životě a on ztratil hlavu.

Několikrát se rozhodoval, jestli ji má anebo nemá uchvátit, ale netroufal si. Dala mu jasně najevo, že o jeho přízeň nestojí. Tak se rozhodl počkat a celá léta trpěl samotou při čekání na to, jestli někdo nezabije jejího manžela. A on byl připraven ji před takovým upírem ochránit, což v podstatě znamenalo, že by si ji vzal za ženu.

A pak se stalo něco, co už ji málem vehnalo do jeho náručí. Oba totiž měli sen o Alessii, která porodila člověku znetvořené dítě, a Alexandra zjistila, že si nepamatuje její porod. Jeden upír jí totiž kdysi vymazal paměť. Tehdy konečně chtěla zapudit Tristana a odjet s ním zachránit dceru před oním upírem, který ji ohrožoval, a zároveň tenkrát zabil jeho otce. Tristan tomu však zabránil a on musel odjet sám.

Potom vyjádřila přání, aby se s Alessií oženil, a on souhlasil, poněvadž jejich vzájemná podoba byla přímo ohromující, a navíc mu bylo více než jasné, že Alexandru nezíská. Zpočátku byl spokojený, protože se jim narodila dvojčata a jeho zničující letitá samota zmizela. Ale postupem času zjišťoval, že jeho žena připomíná svou matku pouze vzdáleně. Neměla její povahu a duši. To zvláštní kouzlo, které dělalo osobnost kněžny Alexandry, již vždy nesmírně obdivoval.

Zatímco totiž Alexandra byla divoká tygřice, a to i ve chvílích slabosti, Alessia byla vyděšený uzlíček nervů. To mu vadilo. Stokrát mohl chápat, že její dětství a pozdější život až do doby, než jí zachránil život a proměnil ji na čistokrevnou, nebyly lehké, ale ani to mu nebránilo v postupném ochladnutí vůči její osobě.

V posledních dnech stále jasněji vnímal to, že jeho city k Alexandře vlastně nikdy nezmizely. Pouze byly na nějakou dobu potlačeny. To čistokrevný upír sám se rozhodl k tomu, že nechá svůj život prostě plynout, a uvidí, co mu to přinese. A tak léta plynula a on své pravé emoce ukrýval za téměř nepřetržitě zvednutým mentálním štítem.

Poslední dobou se však upířího knížete zmocňoval vzrůstající neklid. A také vztek, znásobený tím, co si uvědomil. O tom chtěl dnes na tom nádraží mluvit s Alexandrou. Brzy po narození dvojčat totiž ona začala mít jakési psychické problémy. Zdávaly se jí noční můry, které vyvrcholily tím, že si upírka chtěla vzít život. Z nich se dostala až poté, co se s Tristanem vydali na velmi dlouhou dovolenou, kterou pro ně její manžel okamžitě duchapřítomně naplánoval.

Vrátila se už zcela normální, ale kněžnino chování k manželovi starší dcery se vždycky poněkud lišilo od toho, jak se obvykle projevovala. Hlavně v porovnání s tím, jak se chovala k ostatním členům své rodiny. Dragonian nabyl dojmu, že je to úmyslné, a hodlal si s ní o tom promluvit.

Jak tak o tom nyní přemýšlel, vycítil upíří přítomnost a zaslechl hlas své ženy Alessie, která se zřejmě vrátila z města. Mluvila o něčem se služkami a posléze se vydala k němu do pracovny.

Otevřela dveře a zajímala se: „Ty nespíš, Alterie? Já už půjdu na lože. Přijdeš za mnou?“

V jejím hlase zazněla naděje, kterou ale kníže ihned zadusil slovy: „Ještě ne. Mám teď nějakou práci.“

Neprotestovala a odešla. Oddechl si a přemýšlel dál. Netušil, jak se odhodlá k tomu, aby ji zapudil, což si začal v poslední době přát. Tušil, že Alexandra by tím nebyla nadšená. Navíc měla stále Tristana, takže měl mizivou šanci na to, že by chtěla jeho. Vztekle zaťal nehty do dlaní a s vrčením si lehl na gauč v pracovně. Byl totiž skutečně unavený a také smutný z odjezdu svých dětí, jen to nedal před rodinou najevo. Takže za několik minut usnul.

Alessia se umyla a převlékla, načež se odhodlala k tomu, že se podívá za svým manželem. Našla ho spícího na gauči v pracovně a sklonila se nad ním. Kníže se ve spánku usmíval. Napadlo ji, čemu asi. Doufala, že jí vyjde ten plán, který si vymyslela, protože si s hořkostí uvědomila, jak se jí v poslední době vyhýbá. Povzdechla si a šla do ložnice. Budit si ho netroufla. Znala jeho hněv a bála se ho.

Kdyby věděla, o čem se mu zdá, zuřila by ona sama. Její manžel totiž zrovna snil o svém dávném setkání s Alexandrou na hřbitově, kde si troufl na to, aby ji políbil. Potom se ve snu zamračil, když ji uviděl, jak mu odjíždí pryč. Věděl, kam jede. Za Tristanem. Probudil ho jeho vlastní hněv.

„K čertu se spojenectvím mezi našimi rody! Copak mi ten chlap bude věčně stát v cestě?“ pomyslel si zuřivě.

Zabořil hlavu do dlaní a po chvíli se odhodlal jít do ložnice. Tam se tiše uložil ke spánku vedle Alessie a chvíli ji pozoroval.

„Já k ní vůbec nic necítím,“ uvědomil si v duchu a rychle si zvedl mentální štít, protože viděl, že se probouzí.

„Tak jsi přece přišel, Alterie,“ usmála se.

Natáhla k němu ruce, ale on se otočil a znova usnul.

Alessii to zamrzelo, opět si však netroufala nic říct. Jen polykala hořké slzy.

V tutéž dobu se Amber setkala s Adrianem a vypravili se svým

autem domů, přičemž manželka knížeti rozhodně a stroze

oznámila: „Domluvila jsem nám schůzku s doktorem na to

vyšetření, Adriane. Chci vědět, co je příčinou toho, že ať se

snažíme, jak chceme, stále nemáme děti. Už mě to nebaví! Jenom

nás vyšetří a vezmou nám trochu krve.“

„Ale Amber, přece víš, jak nesnáším jehly a pohled na krev!

Složím se tam,“ namítl pobledlý Adrian.

„Co jsi to za upíra, když nesnášíš krev! Jiní z nás už kolikrát někoho zabili a ty se bojíš i jehel. Prostě tam půjdeš a hotovo,“ ukončila hovor Amber a dál už jen zírala z okna.

Myslela na svého otce a Dragoniana, kteří se ničeho nebojí a jsou silní. Cítila silné znechucení nad tím, jak slabého manžela má ona sama. Její matka zatím pilně procházela obchody a tím se snažila uklidnit. Neustále musela myslet na Alessii a jejího příliš tvrdého manžela. Také na Amber a její problém. Toto ji zaměstnávalo v myšlenkách tak, že se vůbec nemohla odreagovat a nákupy si patřičně užít.

Kolem poledne dorazila celá uštvaná do hotelu a hned mířila do toho pokoje, který měli s Tristanem trvale pronajatý. Zjistila, že už tam na ni její manžel čeká, zabraný do četby nějaké knihy. Když ji však spatřil, okamžitě vyskočil na nohy a pomohl jí s balíčky.

Alexandra se unaveně složila do křesla a nechápavě zavrtěla hlavou: „Jak to děláš, že jsi pořád tak čilý? Já projdu pár obchodů a jsem ráda, že žiju.“

Tristan jen pokrčil rameny a chopil se telefonu, aby jim objednal nějaké jídlo. Náhle z vedlejšího pokoje uslyšeli hlasy, smích a nezaměnitelný hluk, který svědčil o tom, že je tam nějaký milenecký pár.

„Nezaboucháme na ně, ať dají pokoj, že tady vedle jsou důstojní dlouholetí manželé?“ nadhodil s velmi spikleneckým mrknutím Tristan.

„Ty tak máš co mluvit! Rozhodně se nechováš jako usedlý stařík, Tristane. Nedávno jsme tu přece byli taky a...“ začala Alexandra, když tu ji Tristan zvedl z křesla a navrhl: „Co takhle masáž, unavená stará paní?“

Zasmála se a shodila ze sebe šaty. Usadila se na kraji postele a Tristan se radostně chopil svého úkolu. Masíroval jí šíji a ramena. Předla blahem a cítila, jak z ní uniká napětí.

On se jí starostlivě zeptal: „Netrápí tě něco, Alexandro? Když jsi sem vešla, vypadala jsi ustaraně. Nechceš se svěřit svému masérovi? Představ si, že jsem placený společník pro tvé potěšení.“

„To bych s tebou ale dělala něco úplně jiného. Myslíš, že bych se takovému krasavci s něčím svěřovala, místo abych ho využila k účelu, ke kterému je on určen?“ zasmála se pobaveně Alexandra.

Vzápětí se otočila k němu a políbila ho. Už se málem v objetí sesunuli na postel, když je vyrušil hotelový číšník, který jim přivážel objednané jídlo.

Alexandra se rychle oblékla a oba se usadili u stolu, aby se najedli. Při jídle knížeti manželka skutečně pověděla o svých obavách ohledně obou dcer.

„Amber by tak chtěla dítě a já se dost bojím toho, co udělá, pokud se dozví, že je nemůže mít. Anebo Adrian. A navíc je tu ještě Alessia, jejíž manželství je zřejmě v nějaké krizi. Představ si, že po mně chtěla, abych jí půjčila tohle naše apartmá. Chce tady zatáhnout Dragoniana a pokusit se v něm vykřesat dávnou jiskru. Mám pocit, že to není dobrý nápad. On nemá moc smyslu pro humor a je příliš hrdý. Nepochopí to a nepřijme. Naznačila jsem jí to, ale ona mě slovně napadla a odešla,“ prozradila Tristanovi Alexandra a hluboce si povzdechla.

Tristan ji mlčky vyslechl a pak se ozval: „Doufám, že se Amber s Adrianem podaří mít dítě a Alessia snad také vyřeší ten svůj problém s Dragonianem. On se přece nikdy neuměl moc vyjádřit. Možná si myslí, že není třeba dávat své ženě najevo city. Nesnaží se a ona tím trpí. Tvoje starší dcera je příliš citlivá a ta naše zase moc divoká po mně. Ale bude to dobré, uvidíš! Přestaň se tím trápit, jinak se z toho zblázníš. Asi se ti také stýská po dětech, že? Tak, jako mně. Ale dvojčata se na prázdniny vrátí, Amber bude mít dítě a její sestra to s manželem taky urovná, uvidíš. Ještě něco ti schází, lásko?“

Alexandra se usmála a odpověděla: „V této chvíli už nic, můj krásný kníže. Přiznám se, že při představě, že bys mě někdy chtěl opustit, blednou i mé obavy o osud mých dcer. Nebo kdyby se ti stalo něco zlého. Pamatuješ, jak jsem měla po narození dvojčat ty zlé sny o tvé smrti a takových věcech? Kdyby se tohle stalo skutečností, zbláznila bych se žalem.“

Oba už mezitím dojedli a Tristan při jejích slovech vstal. Přišel až k ní a když se také postavila, pevně ji objal, protože se mu nelíbil její smutný výraz.

„Neboj se, to se nestane. Nedovolím, aby nás někdo rozdělil. Budeme navždy spolu, a dokud to platí, ani smrt mi tě nemůže vzít. Ani mě tobě. Patřím jenom tobě, Alexandro,“ sdělil jí něžně.

A oba upíři, kteří byli manželé už třicet pět dlouhých let, tam stáli v objetí a vychutnávali si blízkost toho druhého. Nezůstalo jen u toho.

„Neměli bychom těm vedle ten jejich kravál oplatit?“ prohlásil po chvíli lišácky Tristan.

„A to si říkáš usedlý stařík!“ ušklíbla se Alexandra, která vůbec nebyla proti.

Vrhli se spolu tedy na lože, kde pak po láskyplných chvílích projevů přízně také usnuli tvrdým spánkem. Domů se dostali až ráno.

Jejich příjezd zaznamenal i kníže Dragonian, který se zrovna rovněž chystal jít spát a právě se jedním okem podíval z okna, když zaslechl přijíždět auto. Alexandra se ze zvyku podívala směrem k jeho sídlu. Když ho viděla, usmála se a zamávala mu. On to sice opětoval, u toho však vztekle zaskřípal zuby. To proto, že viděl to, na co si zase přestával zvykat. Spokojené Albacetraniany, i po těch letech ruku v ruce, evidentně se vracející z hotelu, kde spolu strávili příjemné chvíle.

Tu se u něj náhle objevila Alessia a zezadu ho objala kolem pasu. Strnul a otočil se k ní. Vzala ho za ruku a s úsměvem táhla k posteli.

„Jsem unavený, Alessio,“ odsekl jí a bylo po snaze.

Jonas Korius se vybavoval se svými rodiči cestou domů a

navzájem si sdělovali své zážitky. On jim vyprávěl detaily o tom,

jak se měl na cestách, a oni jemu, co je nového v této zemi.

Mladík stále přemýšlel o té zvláštní události, kdy se jeho dávný zapomenutý sen zhmotnil a ožil. Jenom si o tom netroufal vykládat rodičům, i když jim vždy důvěřoval a měli se navzájem velmi rádi. Důvodem bylo, že se tato událost týkala upírů. Bál se toho, že by to díky své nechuti k nim nemuseli pochopit.

I tak se nakonec odvážil zmínit o tom, co viděl a slyšel na tom nádraží, a zeptal se: „Jak to, že byli ti upíři spolu? Každý rod přece žije a ochraňuje své území samostatně! Jsou sice příbuzní, ale i tak je to dost divné, ne?“

„Tohle vzniklo už před mnoha lety. Oni byli původně nepřátelé, ale potom uzavřeli smlouvu o neútočení. V podstatě si nevstupovali na území, až do určité doby. Byl jsi tehdy ještě hodně malý, když se kníže Dragonian oženil se starší dcerou kněžny Alexandry. Tenkrát se u nich doma staly věci, které neměly obdoby. Manželé Albacetranianovi porušili upíří zvyklosti, a to dokonce několik najednou. Mimo jiné uzavřeli alianci s Dragonianem a s Vlkonianem, který si vzal mladší dceru kněžny Alexandry. Jsou propojení pokrevními svazky a udržují přátelství. Je to chytré, protože jsem zaslechl, že kníže Vlkonian není příliš silný. Zato Dragonian ano. Však víš, co ti dokážou. Kníže Albacetranian je rovněž velmi silný, ale také laskavý a hodný na své lidi. Rovněž ke své ženě se chová jinak, než ostatní upíři. Kněžna je prý dost vzpurná a hodně zvláštní. Jenomže on ji údajně i po dlouhých letech manželství tak strašně miluje, že jí toleruje téměř cokoliv.“

„Vypadali dost neškodně, i přes ty jeho ohromné svaly. Bylo na něm vidět, že je hodný. A kněžna Dragonianová se dojemně loučila s dětmi. Tak, jako lidská matka,“ přisvědčil Jonas.

„Ale před dědečkem se o tom raději nezmiňuj, ano? Mohlo by ho rozrušit, kdyby slyšel, že jsi viděl syna upíra, který mu kdysi způsobil tolik bolesti. Jméno Dragonian u nás doma nesmí zaznít,“ reagovala na to znepokojeně jeho matka.

Auto s Jonasem a jeho rodiči pak dorazilo na utajené místo v lese, o kterém nikdo z lidí ani upírů v okolí neměl ani tušení. Bylo chráněné mocným kouzlem, které prý kdysi vyslovila dávná prababička, aby ochránila jejich rodinu před nebezpečím. To se v jejich rodě dědilo z generace na generaci. Nikdo cizí se tam nedostal, dokud mu to člen jejich rodiny nedovolil. Právě proto neměla jejich rodina s upíry nic společného a nesloužili jim. Na nedalekém políčku si pěstovali plodiny a byliny, v lese těžili dřevo a žili si tu v pohodě tak, jako před staletími.

Před malým stavením na ně už někdo čekal. Byl to starý muž, který byl navíc slepý. Jonasův dědeček Johan. Mladík vystoupil z auta a přišel k němu.

Chytil starce za jeho vrásčité ruce a oslovil ho: „Dědečku, to jsem já, Jonas. Vrátil jsem se domů.“

Starý muž sebou trhl a zachvěl se, načež pronesl dost nezvyklá slova: „Tohle ne! Ta kletba! Už brzy to propukne. Ona řekla, že to začne od člověka naší krve po jeho návratu domů. Stín smrti se probudí nenávistí a vzlétne z hlubin řeky nad lesy.“

Jeho syn Mladan se zamračil a řekl: „Otče, kdy už přestaneš s těmi nesmysly! Já vím, že matka byla mocná čarodějka, ale tomu, co řekla před smrtí, kdy už byla pomatená, odmítám uvěřit. Vím, že se ti stala hrozná věc, ale nějaké báchorky o stínu smrti nechci slyšet! Nestojím o to, abys vyděsil Jonase, když se nám konečně vrátil z cest. Ještě se zase sebere a půjde znova do světa, když ho tu v přítmí našeho lesa bude jeho vlastní dědeček děsit povídačkami o nějaké kletbě bláznivé baby!“

„Rád tě zase vidím, dědečku. Tebe netěší, že jsem se vrátil? Kromě toho, o té kletbě, co pronesla moje babička, jsem už slyšel a neděsí mě to. Dneska už na to stejně nikdo nevěří,“ vmísil se do toho Jonas.

Jeho dědeček ho pohladil po hlavě a laskavě opáčil: „Ale to víš, že jsem rád, že jsi zase tady, chlapče! Co se však týče tvé babičky a toho ostatního, sám uvidíš. Byla to mocná čarodějka a v srdci měla díky mě tolik nenávisti, že už ji nemohla unést. Musela ji proto svěřit vodě. Kdybych jí tak jen mohl dát svou lásku, jak si přála! Ale já už jsem v srdci tenkrát žádnou neměl. Ta zemřela s Vivianou.“

Jonas už kdysi slyšel celý příběh, a tak jen pokýval hlavou. Nakonec všichni zašli dovnitř, aby si Jonas po cestě odpočinul a vybalil si věci. Přemýšlel o tom, co bude dělat dál. Hodlal si pro začátek najít nějakou brigádu ve městě, aby se dostal i mezi lidi. Přece jen si už odvykl být na jednom místě. Rodiče ho sice od tohoto úmyslu odrazovali s tím, že by mohl některý z upírů objevit jeho štít a ublížit mu, ale on se té myšlenky nevzdal. A ani vlastně nevěděl, proč na tom tak trvá. Každopádně, strachu se poddat rozhodně nemínil.

Když uléhal do postele a zaposlouchal se do zvuků nočního lesa, cítil se moc spokojený a šťastný, že je doma. Před očima se mu kmitl pouze jeden pro něj znepokojivý obrázek. Tím byla plačící žena z nádraží. Přistihl se při tom, že by ji chtěl někdy znova vidět, a to i přesto, že by si tím zadělal na pěkný malér. Jeho dědeček na lásku k upírce kdysi doplatil. On sám si až donedávna myslel, že není možné, aby ho některá z těch stvůr něčím zaujala.

Byl toho názoru, že všichni upíři jsou bezcitní a zlí. Ale po tom, co dnes spatřil na tom nádraží, už o tom začínal pochybovat. Pořád viděl, jak se většina z nich chovala naprosto lidsky, a slyšel ta Alexandřina slova o tom, že je na takové projevy dokonce hrdá. A její dcera plakala tak, jako člověk.

Navíc tu byl ten sen, který s ní souvisel. Znepokojil ho tím, že stále nemohl přijít na to, co vlastně znamená.

27

S myšlenkou na tu krásnou ženu usnul a ve spánku šeptal:

„Alessia.“

3. KAPITOLA – NEPOVEDENÁ SCHŮZKA

O pár dní později se Alterius Dragonian nacházel ve městě, a to v neobvyklou dobu. Bylo to ve dne, z čehož byl velmi rozmrzelý. Takto ho zastihla Amber, se kterou se čirou náhodou potkal přímo na ulici. Když svou švagrovou spatřil, jeho tvář se rozjasnila. Oba se ihned vydali naproti tomu druhému a smáli se.

„Co ty tady, Amber?“ zeptal se jí Alterius poté, co ji pustil ze svého silného objetí.

„Byla jsem na vyšetření u doktora. Však víš, kvůli tomu, proč s Adrianem doposud nemáme děti. Ale co ty tu děláš a ve dne? Snad nenakupuješ? Nikdy přece nechodíš takhle mezi lidi a navíc za světla. Co tak důležitého tě vyhnalo ven z tvého temného útočiště, bratře?“ zajímalo jeho společnici.

„Ale, to tvá sestra mi zavolala, že se s ní mám sejít v jednom hotelu. Důvod mi nesdělila, jenom naléhala, že prý to je důležité,“ objasnil jí nevrle její švagr.

Amber si vzpomněla na sestřin nedávný nápad a se smíchem vyhrkla: „Tak to vypadá na druhé líbánky! Ten hotel je totiž proslulý tím, že tam chodí upíři za jistým účelem. Moji rodiče tam mají apartmá stále v pronájmu, kdyby byli náhodou poblíž a neudrželi na uzdě své vášně. A jelikož se jim to stává dost často, rozhodně to není zbytečné.“

„Chceš říct, že je to něco jako hodinový hotel? Tak nechutné místo a moje vlastní žena se opovážila vejít dovnitř a zostudit mě tím!“ zavrčel kníže.

„Jen klid bratře! Vždyť přece o nic nejde. Třeba chce něco jiného? Jenom naznačovala, že je v poslední době nějak osamělá, či co. Prostě si na tebe tak trochu stěžovala,“ snažila se ho marně uklidnit Amber.

To už Dragonian nesmírně zuřil a zasyčel: „Tak ona si na mě stěžovala? A pomlouvala mě před tebou? S kým ještě o tom mluvila?“

„Alessia tě před nikým nepomlouvala, Dragoniane. Vlastně nám ani neřekla nic konkrétního. Jenom vypadala smutně. Osobně nechápu, na co by si tak mohla stěžovat. Jsi přece velmi silný. Chtěla bych ji vidět na mém místě. Musela jsem odejít z ordinace, když jsem viděla, jak se ten můj chudáček malý tváří, zatímco mu berou trošku krve. Je to vůbec normální, aby se dospělý muž a upír k tomu štítil krve? Tak já už půjdu a ty si užij pobyt v tom „nechutném“ hotelu, bratře. Ber to s humorem. Naši jsou vždycky jako hrdličky, když se odtamtud vynoří. Prospěje ti to,“ sdělila mu posléze Amber, která svou řeč ukončila spikleneckým mrknutím, aniž tušila, co to s ním dělá.

Dragonian se s ní naoko klidně rozloučil a vydal se k tomu hotelu. Z očí mu už dopředu šlehaly plameny divokého hněvu. Vybavil si nedávný pohled z okna, kdy viděl Alexandru a Tristana, jak se tváří šťastně poté, co se vrátili právě odtud. Bylo mu z toho zle.

Rázně tedy vpochodoval do hotelu a ptal se na svou ženu. Recepční ho s hrůzou v očích informoval, že je v apartmá Albacetranianů a přidal jeho číslo.

Tohle už knížete úplně dorazilo a vydal se výtahem nahoru. Oči

mu při tom svítily zlostí, kterou si mínil vybít na své ženě.

Jonas Korius dorazil do města už ráno a navštívil svého

bývalého spolužáka ze školy, který pracoval v recepci hotelu.

Uvažoval o tom, že si sežene práci jako nosič zavazadel. Aspoň

prozatím. Jeho kamarád mu oznámil, že musí počkat na šéfa, tak se

usadil v hale hned naproti té recepce a četl si noviny. Při tom stačil


30

pozorovat činnost v hotelu a částečně i naslouchat svému

kamarádovi, který ho zasvěceně informoval o hostech, kteří se

tam trousili. Většinou to byli upíři a skutečně tam chodili nejen za

jídlem, či spíše posezením u sklenky krve. Proudili na pokoje sem

a tam. Jonasův přítel mu poskytl všechny dostupné drby a

informoval ho o tom, kdo s kým a za čími zády. Jonas se tak

alespoň nenudil, protože se jeho čekání začínalo nepříjemně

protahovat.

Když už tam byl asi tak hodinu, strnul. Vstupními dveřmi totiž prošla krásná upírka z toho nádraží a zamířila k recepci. Jonas pocítil, jak se mu rozbušilo srdce. Upřeně sledoval, co bude nyní následovat. Žena promluvila příjemným a tichým hlasem, který prozrazoval její nesmělost.

Slušně a uctivě recepčního požádala: „Můžu dostat klíče od apartmá knížete Albacetraniana? Kněžna Alexandra vás měla informovat, že si ho zapůjčím. Jsem její dcera Alessia.“

Jonasův přítel ihned s úsměvem přikývl: „Jistě. Vaše matka mi dala vědět, že přijdete, paní kněžno. Zde jsou klíče. Potřebujete ještě něco?“

„Ano. Až sem přijde kníže Dragonian, sdělte mu, kde mě najde, ano?“ dodala rozpačitě upírka.

Poděkovala a zmizela ve výtahu. Po jejím odchodu se Jonas vydal ke svému příteli u recepce s cílem zjistit toho o ní co nejvíce.

„Kdo byla ta žena?“ ptal se ho schválně.

Druhý muž zezelenal a tiše řekl: „Víš, ona je z rodu, o kterém bych před tebou nerad mluvil.“

„Chápu. Je to kněžna Dragonianová. Co tady dělá?“ pokračoval klidně Jonas.

„Ale, vypadá to, že tu má schůzku s manželem. To má teda štěstí, protože kdyby toho někdo podvedl, tak si dovedeš představit, co by se dělo. Jeho se bojí snad úplně každý. Samozřejmě až na Alexandru a Tristana. Ten by si na něj troufl, to určitě vím. Teď jsou sice příbuzní, ale povídá se, že mu kdysi šel po manželce. Potom si vzal její dceru. Strašný chlap. Nikdy sem nechodí, ani ona, tak nevím. Nejsem z toho vůbec nadšený a naskakuje mi husí kůže. Je to ten nejsilnější čistokrevný upír a taky nejtvrdší. To kníže Tristan je mi stokrát milejší. Je jako člověk, až na to, že vypadá na osmnáct a je mu přes padesát, pokud vím. A jeho žena má takové oči, že se ti při pohledu do nich zatočí hlava. Je velmi krásná, ale o nic bych se nepokoušel. Taky bych o tu svou hlavu mohl přijít. Slyšel jsem, že kníže Tristan už takových upírů, kteří zatoužili po jeho manželce, za ta léta zpopelnil celé tucty. S člověkem by měl jistě ještě snadnější práci, když si vezmeš, že má sílu deseti lidských mužů. Nebo ještě více, protože tu přežil navzdory tomu, že není čistokrevný, a to už tady žije celá léta. Povídá se dokonce o tom, že z něj jde taková síla, až to nutí ženy omdlévat. A nejen to. Slídí za ním jako šílené, jenže marně. Nemá harém, i když o něj mají zájem lidské ženy i upírky. On však ne, přičemž to není žádný ubožák. Mohl by, ale nechce, abych tak řekl. Věnuje svou přízeň – jak tomu oni říkají – pouze své manželce. Na jiné ženy se ani nepodívá,“ informoval Jonase jeho přítel.

Jonas si zase šel sednout a skryl se za noviny právě včas, aby sledoval to, jak se ze vchodových dveří vynořila majestátní postava hrozivého Dragoniana.

„Jsem kníže Dragonian. Hledám svou ženu,“ oznámil nevrle recepčnímu.

Ten mu ihned rozklepaně prozradil jím požadovanou informaci. Ihned po jeho odchodu si hlasitě oddechl. Byl ještě hodnou chvíli celý bledý.

Jonas ani nevěděl, co ho to popadlo, když se vydal nahoru do patra, kam mířil Dragonian. Jel druhým výtahem v podstatě zároveň s ním. Opatrně se plížil ke dveřím toho pokoje. Něco ho prostě přinutilo tam slídit a poslouchat za dveřmi. Chtěl vědět, co se bude dít s tou krásnou ženou.

Kníže Alterius Dragonian cítil, jak v něm narůstá vztek. Dobře

věděl, že jde do pokoje, kde Alexandra tráví chvíle lásky

s Tristanem. Ta představa mu hlodala v mozku jako červ. Jeho

vztek se ještě znásobil, když vešel dovnitř a spatřil svou ženu.

Alessia totiž seděla na obrovské posteli uprostřed pokoje a na

sobě měla velmi svůdný oděv. Tím bylo spodní prádlo rudé barvy.

Podrážděně ji sjel pohledem a nevzbudilo to v něm žádné emoce.

Pořád si pouze vybavoval fakt, že je tam, kde Alexandra přijímá

přízeň jiného muže.

„Tak, co je natolik důležité, že se musím trmácet až sem a ještě k tomu ve dne? Proč jsi mě táhla na tak pochybné místo a co to máš na sobě za hadry?“ vyjel na ni hned nesmírně stroze.

Alessia strnula hrůzou, ale překonala to a slezla z postele. Vydala se směrem ke svému manželovi a snažila se překonat nervozitu.

„Myslela jsem, že nám ta změna prostředí prospěje, Alterie. Děti jsou pryč a my jsme se nějak odcizili. Chtěla bych ti projevit přízeň, kníže, a slyšet, že...“ vysvětlila mu naléhavě.

Dragonian ji ale zlobně přerušil: „Na to zapomeň! Nebudu se válet v nějakém hotelu jako záletník. A ty pozapomínáš na své postavení, ne? Jsi urozená žena, kněžna, a chováš se teď jako nějaká běhna. Pokud v tom budeš pokračovat, Alessio, může se taky stát, že tě zapudím. Potom se v těchhle hadrech můžeš klidně promenádovat po městě. Tohle byl Alexandřin nápad?“

„Ne. Matka mě varovala, že se ti to nebude líbit,“ přiznala vylekaně Alessia.

„V tom teda měla pravdu. Nelíbí se mi to. Nezůstanu tady už ani minutu. A ty se nad sebou laskavě zamysli, protože ti tohle nebudu tolerovat,“ prohlásil mrazivě její manžel.

Alessia se zmohla na poslední pokus, který kdyby si nechala pro sebe, mohla si ušetřit pohled na jeho výbuch vzteku.

„Ale moje matka a Tristan sem chodí běžně! A nemají pocit, že by tohle místo nějak ohrožovalo jejich důstojnost anebo postavení urozené šlechty. Obědvají tady, odpočívají, a strýček tu dokonce mívá i obchodní jednání. Tenhle hotel přece není nijak pochybný!“ namítla totiž rezolutně.

„Byl jsem informován o tom, co je tenhle hotel zač. Tak, aby bylo jasno, jestli tě tady ještě někdy uvidím, vyvodím z toho pádné důsledky. Zbavím tě tvého postavení a pošlu tě tam, kam s takovými nápady patříš. Do harému. Tím ale netvrdím, že bude můj. Sbohem,“ vybuchl posléze zuřivě Dragonian a vydal se ke dveřím.

Jonas naštěstí jeho úmysly pochopil dříve, než upír vyrazil ze dveří, a schoval se za rohem. Tak ho kníže, rozzuřený do nepříčetnosti, naštěstí minul. Oddechl si, ale potom se vrátil ke dveřím pokoje, aby se zaposlouchal do toho, co se tam děje. To ho zajímalo nepoměrně více. Slyšel hlasitý vzlykot a zesmutněl. Už předtím mu bylo ženy nesmírně líto, když poslouchal její hádku s knížetem, ale nyní mu pukalo srdce.

Napadlo ho, jestli tam nemá zaklepat, ale pak mu blesklo hlavou, že to není dobrý nápad. Přece jenom to byla upírka a mohla pro něj být nebezpečná. Pomyslel si, že třeba taky zuří a zaútočí na něj. Takže se raději vydal zpět dolů za svým přítelem do recepce.

„Ten teda zuřil, netvor jeden čistokrevný! Mračil se jako čert a vystřelil odtud jako blesk. A kde jsi byl ty? Nevíš náhodou, co se tam stalo?“ zareagoval na tuto situaci jeho přítel.

Jonas mu vyklopil celou pravdu o hádce upířích manželů a on tím byl také velmi znepokojen. Hluboce se zadumal a uvažoval nad tím, co má dělat.

„Někdo by měl dát vědět kněžně Alexandře. Jistě by svou dceru dokázala uklidnit,“ zachmuřil se.

Brzy se však ukázalo, že toho nebude třeba, protože se tam objevil jiný člen Alessiiny rodiny. Vlastně byli rovnou dva. Poté, co se totiž Amber rozloučila s Dragonianem, pokračovala v té pochůzce městem, kde ke svému překvapení narazila na jinou známou osobu. Na svého otce.

Radostně se s ním přivítala a zeptala se: „Co tu děláš, otče? Máš zase někde schůzku s matkou? Asi ne, když uvážím, že ve vašem pokoji je teď moje sestra a dává dohromady své manželství. Já sama jsem zvědavá, jak to dopadne.“

Tristan se podivil, ale pak se zasmál a navrhl: „Víš, co, Amber? Zajdeme si spolu na oběd do hotelové restaurace a počkáme si na to, až budou vycházet ven. Tak se sami přesvědčíme o tom, jak se jim to povedlo. Chtěl bych vidět výraz Dragonianovy tváře, když ho takto zaskočíme. Přistihneme ho při činu a trošku toho suchara poškádlíme.“

Amber zdědila Tristanův smysl pro humor, a proto s jeho nápadem okamžitě souhlasila. Zavěšena do svého otce vstoupila do dveří hotelu. Jonas se podivil, když spatřil další dva známé z nádraží. Už věděl, kdo to je, a i kdyby ne, hned by to zjistil.

Jeho přítel na ně totiž hned reagoval slovy: „Vítám vás, kníže Albacetraniane. I vás, kněžno Vlkonianová.“

V jeho hlase nyní nezazněla ani stopa po ustrašené servilnosti, s níž se ozýval k ostatním hostům. Bylo zřejmé, že tyhle dva upíry má docela v lásce a ani se jich nebojí. Už jeho předešlá slova k Jonasovi to potvrzovala. Choval k upířímu knížeti obdiv a úctu. Stejně, jako mnozí jiní lidé.

Tristan se na něj zazubil a poťouchle opáčil: „Poslyš, chlapče, slyšel jsem, že v mém apartmá je poněkud rušno. Co mi k tomu řekneš?“

Tu se recepční poněkud roztřásl a strnule knížete informoval: „Je mi známo to, že ho v současné chvíli obývá vaše neteř, kníže Albacetraniane.“

Amber se ho vzápětí zvědavě vyptávala: „A co její manžel, kníže Dragonian? Už taky dorazil?“

Jonas viděl zvětšující se rozpaky svého přítele, který ze sebe pracně dostal: „No... To ano. Ale zase brzy odešel. Nezdržel se déle než pět minut.“

Tristanova pohledná tvář se zachmuřila a pohlédl na svou dceru, která se rovněž zatvářila znepokojeně. Oba se mlčky vydali do výtahu a odjeli jím.

Recepční si oddechl a poznamenal: „To je dobře, že se tu objevili. Aspoň to nějak vyřeší, doufám



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist