načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krev predátorů 2 -- Mentální volání, Bratrstvo a Řád - Valerie Theriel

Krev predátorů 2 -- Mentální volání, Bratrstvo a Řád

Elektronická kniha: Krev predátorů 2 -- Mentální volání, Bratrstvo a Řád
Autor:

Pomsta je tím, co hned několik lidí a upírů motivuje k zásahu do klidného a láskyplného vztahu kněžny Alexandry a jejího milovaného manžela Tristana. Zatímco oni už léta žijí se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 1680
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pomsta je tím, co hned několik lidí a upírů motivuje k zásahu do klidného a láskyplného vztahu kněžny Alexandry a jejího milovaného manžela Tristana. Zatímco oni už léta žijí se svou dcerou v honosném sídle, na druhém konci světa dva nevědomí tvorové jejich druhu prožívají peklo, aniž by tušili, že to nejhorší teprve přijde. Naštěstí je tu všeho schopná žena, odhodlaná chránit krev své krve až do posledního dechu.

Zařazeno v kategoriích
Valerie Theriel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Valerie Theriel

KREV PREDÁTORŮ

2

Mentální volání, Bratrstvo a Řád


3

1. kapitola – Sdílená bolest

Bolesti už začínaly být nesnesitelné, ale Raisin se snažila být statečná a splnit úkol. Při kontrakcích myslela na to, že musí dát svému muži dědice, na kterého čekala celá jeho rodina po léta. Poslední dobou si užila své. Dávali jí najevo, že je neschopná, ale od té doby, co otěhotněla, byli na ni něžní jako holubičky. Asi si mysleli, že okamžitě zapomene na jejich ústrky. Ona ale nezapomínala. Teď to však nebylo důležité. Dítě bude stejně její. Hrozně se na ně už těšila. Doktoři a sestry se kolem ní sbíhali, porod vrcholil.

„Teď silně zatlačte, paní Beltramová," slyšela říkat doktora.

Sebrala poslední zbytky sil a tlačila. Pak nastalo hluboké ticho, do kterého nějaká sestra vykřikla, s řinčením upustila na zem kovovou misku, odpotácela se do rohu a zvracela. Raisin pohlédla na doktora, který vykulil oči a zbledl. Díval se na něco ve svých rukou. Zahlédla šedavou pupeční šňůru.

„Co se děje, pane doktore? Už je po všem?“ zeptala se ho.

Usoudila tak podle bolestí, jejichž obtěžující návaly ustaly. Ale on jí nedokázal hned odpovědět. Třesoucíma se rukama přestřihl pupeční šňůru a do vozíku vedle porodního stolu, kde Raisin ležela, položil něco, co zabalil do narychlo přinesené pleny.

Když se na to Raisin podívala, opravdu to bylo – něco. Zřejmě jenom stěží by to kdokoliv přirovnal k novorozenci. Jedno oko to mělo znetvořené, na hlavě jen jakési roztroušené chumáče chlupů, ruce a nohy každou jinak dlouhou, prsty mnohde úplně chyběly a kůže měla rudou barvu, jako po spálení. Ústa a nos se sbíhaly v jednu zející díru jako po rozštěpu patra a uši to mělo špičaté jako zvíře.

Chvíli se to ani nehýbalo, zatímco se na to Raisin nevěřícně dívala, ale pak to k její hrůze otevřelo to méně postižené oko a tou zející dírou to vydalo nervy drásající zvuk, což měl být zřejmě pláč.

„Myslela jsem, že je to mrtvé?“ poznamenala jedna z přítomných sester a odváděla onu kolegyni, které se udělalo nevolno.

Když doktor viděl, že se to hýbe, srdnatě se sklonil a poslouchal tlukot srdce. Zatvářil se znepokojeně. Raisin byla ztuhlá šokem

„Pane doktore, tohle jsem opravdu porodila?“ ptala se tiše.

„Bohužel ano, paní Beltramová. Ale podle všeho to dítě zřejmě nebude žít dlouho. Jeho srdce a plíce jsou nedovyvinuté. Je zázrak, že vůbec ještě žije, ve stavu, v jakém... Sama vidíte," odpověděl jí doktor a zatvářil se účastně.

Raisin cítila, jak jí prudce buší srdce a krev se jí valí do hlavy. Od konečků prstů na nohou až po hlavu cítila odpor k tomu tvoru vedle sebe. Ale pak to stvoření zavrnělo, otočilo to k ní trochu hlavu a podívalo se na ni. A její pocity se změnily v hlubokou lítost a žal.

V tom jeho pohledu byla výčitka a utrpení. Raisin se přemohla a chytila to stvoření za jediný prst jeho znetvořené ruky. Jeho oko se opět zavřelo a ono znehybnělo. Doktor se k němu znova sklonil se stetoskopem, aby poté vzhlédl a zavrtěl hlavou. Raisin pochopila, pustila ruku dítěte, zaklonila hlavu, nadechla se a vložila všechnu svou duševní bolest do nelidského výkřiku.

Alexandra se probudila a prudce se posadila.

„To byl ale strašný sen!“ pomyslela si.

Okamžitě podvědomě zašátrala vedle sebe, ale pak si uvědomila, že je v pokoji sama a vzpomněla si, že je Tristan ve městě, aby vyřídil nějakou záležitost ohledně úpravy interiéru hradu, kterou plánovali.

Pocítila osamělost, ostatně jako pokaždé, když byli třeba jen na pár hodin odloučeni. A navíc, i jejich dcera Amber odjela, a to dokonce až do Států, kde kdysi oba žili.

Alexandra neměla dobré pocity, když v celém hradě necítila

přítomnost jiné osoby jejich druhu, přestože věděla, že se Tristan

před svým odjezdem jako vždy postaral o její bezpečí. V oknech

měli mříže, které se daly uzamknout – to kvůli případnému útoku

čistokrevných upírů, kteří uměli létat – a okolo hradu byla

hromada strážných. Mimoto byla jeho masivní brána zamčená a

dovnitř se nikdo bez pozvání nedostal.

Ale to teď Alexandru příliš neuklidnilo. Myslela na ten sen – tu hrůznou noční můru, z které se právě celá v šoku probudila. Zdálo se jí o nějaké ženě, co porodila znetvořené dítě, které po chvíli zemřelo. Cítila její bolest tak zřetelně, jako by to byla ona sama, nebo někdo blízký. S hrůzou si uvědomila, že ta žena dokonce vypadala jako ona. Ta podoba byla neuvěřitelná a děsila ji.

Nakonec se Alexandra vyřítila z postele a zapnula počítač, aby se pokusila spojit s ochráncem jejich rodu ve Státech, otcem Carminim, který po smrti jejího přítele, otce Birda, převzal vedení společnosti mnichů, nazvané Řád. Ti jí kdysi pomáhali při ochraně dospívajícího Tristana a nyní měli bdít nad Amber, která trvala na tom, že chce poznat svět. Chtěla vědět, jestli už dcera dorazila a je v pořádku.

Rozladěně shledala, že kněz nebere telefon. Nechala mu vzkaz, aby jí zavolal. Pak šla znova spát, ale už neusnula. Stále cítila bolest té ženy a toužila po tom, nějak ji utěšit.

V sousedství neklidné kněžny Alexandry – na hradě rodu

Dragonianů – se ve své ložnici probudil pohledný tmavovlasý muž.

Při tom sebou tak prudce trhl, že pouhým pohybem shodil z

postele jakousi ženu, která ležela vedle něj a láskyplně ho

pozorovala, jak spí. Musel mít velikou sílu, jak už prozrazovala

jeho svalnatá postava.

Vstal, aniž si ženy, která při svém pádu vykřikla a následně si třela loket, všiml. Postavil se k oknu, kde za závěsy zářilo sluneční světlo. Bezpečně za nimi ukrytý přemýšlel o tom, co ho právě probudilo. Nějaké duševní spojení s nesmírně trpící osobou. Něco podobného ještě nikdy předtím nezažil. Tvář té ženy, jejíž výkřik plný bolesti ho vytrhl ze spánku, se mu nesmazatelně vryla do paměti.

Žena, kterou srazil z lůžka, se k němu postavila a mazlivým hlasem pronesla: „Je vám něco, kníže? Pomůžu vám, můj pane. Vraťte se na lože a nasyťte se, prosím.“

Muž, kterým nebyl nikdo jiný než kníže Dragonian, se k ní otočil a popuzeně zavrčel: „Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že už jsi dávno odešla domů za svým snoubencem. Copak tě nepoučili, že poté, co já se nasytím, tu nemáš co pohledávat? Nestojím o to, abys tu byla, když já spím, rozumíš? Už nikdy to nedělej! Jinak pocítíš můj hněv.“

Dívka vykoktala omluvu a strachy pobledlá spěšně odběhla. Všichni v okolí si mysleli, že má tento kníže spoustu lidských milenek, ale to, co s nimi dělal, nemělo s tímto nic společného. Potřeboval pouze jejich krev, kterou se sytil, protože jako čistokrevný upír jinou potravu přijímat nemohl. A když se pak tyto dívky provdaly, jejich manželé překvapeně zjišťovali pravdu o netknutém panenství svých žen.

Jemu bylo úplně jedno, co si kdo myslí o tom, čí krvi dává přednost, či co s kým dělá. Vdané ženy pak už nechával na pokoji. Možná i proto, že v koutku duše obdivoval ony lidské páry. Často je pozoroval, jak se spolu procházejí, povídají si a smějí se, mají děti... A přemýšlel o tom, proč se nemůže k nikomu duševně připoutat. Vlastně důvod znal, avšak stále doufal, že konečně pomine. To se ale nestalo. A nyní ho náhle probudil ten hrozný sen a on cítil v duši zoufalství a bezmoc té ženy, které by tak rád pomohl. Jako by ho k tomu něco podvědomě nutilo.

Vzpomněl si na jistý upíří manželský pár, který měl to štěstí, že spolu už devatenáct let žil v lásce a harmonii na sousedním území. S hrůzou si totiž uvědomil, že se ta žena ze snu podobala Alexandře. Tu mu náhle svitlo, kdo to je. Vzpomněl si na jednu událost, která se stala, když byl malý, a toto s ní souviselo. Co se týkalo té ženy, byl si její totožností nyní již zcela jistý.

Zauvažoval nad tím, co bude dělat, protože mu bylo jasné, že se něco děje, a považoval za nutné o tom kněžnu informovat. Potíž byla v tom, že jejich rody byly v podstatě znepřátelené. Jeho otec se kdysi s otcem knížete Tristana pustil do křížku kvůli území a musel to vzdát. Teď byl ale pryč a jeho syn se pevně rozhodl, že i přes nepřátelství musí svěřit, co zažil, kněžně Alexandře.

Také mu na mysli vytanula jiná, ne zase tak dávná událost, po které spolu jejich rody uzavřeli jakýsi pakt o neútočení, ale rozhodně se nijak nespřátelili. Kněžna Alexandra mu tehdy dala jasně najevo, že se od nich má držet dál. I přesto měl o rodu Albacetranianů poměrně přesný přehled, a to nejenom díky svému dobrému upířímu zraku, jelikož byl čistokrevný, ale i díky klevetivému služebnictvu.

Kromě toho byli někteří jeho sluhové a služky přímo v příbuzenských vztazích s těmi jeho sousedů. Proto věděl o všem, co se šustlo na jejich hradě, a tím pádem i o Tristanově a Ambeřině nepřítomnosti. Tato situace mu však nyní jenom nahrála, poněvadž s těmi dvěma mluvit nepotřeboval. Záležitost, kterou on hodlal vyřešit, se týkala pouze kněžny Alexandry. Doufal, že ho kněžna vyslechne, pomůže mu pochopit tento sen, a on jí bude moci podat pomocnou ruku tak, jak po tom už odedávna toužil. A nejen to.

Chtěl opět vidět zblízka Alexandru, což se mu za ta dlouhá léta ani jednou nepodařilo. Ženu, o niž kdysi usiloval a neuspěl. Hlavně však cítil nutnost zjistit, co se to vlastně děje. Kníže Dragonian se nakonec rozhodl, usedl za psací stůl, chopil se pera, papíru a erbovního prstenu se svým rodovým znakem. Napsal nějaký dopis, zapečetil jej a zavolal si jednu ze služebných, o které věděl, že její matka slouží dlouhá léta u Albacetranianů a je důvěrnicí kněžny Alexandry.

Dívka před knížete předstoupila se zvědavostí, ale i strachem, a on jí – dost neochotně, protože byla přece jenom pouhý člověk, kterému tak důležitý úkol nepříslušel, obvykle to zařizoval speciální posel – předal onen list a nařídil jí, aby ho beze svědků předala své matce, která ho má doručit paní kněžně. K tomu přidal ještě výhrůžku ve smyslu toho, co se jí stane, když o tom někde něco špitne. Ohledně doručení tohoto dopisu však neměl kníže jiné volby a napsat kněžně Alexandře v této situaci prostě musel.

Jeho gentlemanské chování, a také úcta k ženě, jíž psal, mu nedovolily, aby se vznesl a bez pozvání přistál na okně její ložnice, i když by to bezpochyby dokázal udělat tak, aby ho stráže nezahlédly. Nemínil kněžnu vyděsit a zavdat jí příčinu k tomu, aby na něj poslala svého manžela, kterého se sice nebál, ale zabít ho také nehodlal, aby jí nezpůsobil žal. Dobře věděl o tom, že ho i po dlouhých letech velmi miluje. Respektoval také, co jí kdysi slíbil, a tak se teď usadil v křesle u okna a zadumaně čekal na západ slunce a její odpověď.

Když se Raisin probudila, nejdříve si nevzpomněla, co se stalo.

Potom spatřila skoro prázdnou kapačku, vedoucí k její ruce

životadárný roztok. Uvědomila si, kde je, a následně i proč tam je.

Byla už sice omytá a v čisté košili, ale celé tělo ji bolelo a duše ještě

více.

„Porodila jsem zrůdu!“ říkala si zděšeně.

S hrůzou si vzpomněla na manžela, na jeho i svou rodinu. Věděla, že od nich soucit čekat nemůže. Nikdy nemohla – natolik je znala. Zbývalo jen čekat na jejich příchod a připravit se na reakce.

Později toho dne, přesněji v návštěvních hodinách, uslyšela na chodbě nějaké rozčilené hlasy, aby k ní do pokoje posléze vtrhl její manžel a jeho rodiče, doktor, její rodiče a mladší bratr Chip.

Její manžel Roger Beltram byl o deset let starší než ona, měl vodnaté modré oči a řídnoucí světlé vlasy. Popravdě, jejich sňatek byl domluvený. Z toho, co kdysi slyšela, pochopila, že rod Stevensů a Beltramů jsou v nějakém zvláštním svazku, který vznikl již před lety. A když Beltramovi hledali nevěstu pro jejich syna, pohrozili Stevensovi své dceři Raisin, že ji vyženou z domu bez jediného centu v kapse, pokud si Rogera Beltrama nevezme.

Jelikož byla Raisin odjakživa uzlíček nervů, deptaný na duši jejich nelaskavou a přísnou výchovou, řekla si, že ji určitě nic horšího čekat nemůže a souhlasila. V tom se však šeredně spletla. Manželství s Rogerem bylo hrozné. Chtěl stále jen syna a vyčítal jí, když mu ho nedala. Jinak nenechal na pokoji jedinou sukni a jeho avantýry plnily stránky bulvárních plátků. A teď, když už si Raisin myslela, že bude mít konečně pokoj a trochu štěstí, stala se tato strašná věc.

„Nesmí se to nikdo dovědět! Tohle by zničilo mou kariéru! Všechen personál, který u toho byl, musí ihned podepsat prohlášení o mlčenlivosti, jinak se budu soudit!“ vytrhl Raisin z přemýšlení ječivý hlas jejího manžela.

„Ale co pohřeb vašeho dítěte? Musíte ho přece dát pohřbít!“ namítl ten lékař, který pomáhal Raisin při porodu.

Beltram rozčileně reagoval: „Vy tomu říkáte dítě? Vždyť se to ani nepodobá člověku! Klidně to někam vyhoďte, třeba kam dáváte použité jehly.“

Raisin z něho zabylo zle a odhodlala se k ráznému prohlášení: „To teda ne! Moje dítě nikdo do odpadků vyhazovat nebude!“

Všichni příbuzní se na ni okamžitě podívali a zpražili ji nenávistnými pohledy. Kromě Chipa, který se na sestru soucitně díval.

Její matka k ní přišla a ostře jí řekla: „Tobě nestačí, jak jsi nás všechny porodem té zrůdy zostudila? Ty tomu zmetkovi ještě chceš dát naše jméno? Ale to ti nedovolíme! Vydědíme tě. Stejně nejsi naše vlastní dcera. Adoptovali jsme tě a je to vidět. Kdo ví, jaká zrůda porodila tebe, když ty nejsi schopná porodit normální dítě!“

Raisin vždycky cítila, že jí rodiče dávají méně lásky, než by mohli a hlavně měli. Zvláště poté, co se jim narodil Chip. Ale o adopci až doposud nevěděla. Zůstala na matku zírat s otevřenými ústy.

Její manžel tomu nasadil korunu slovy: „A já hned zítra zažádám o rozvod!“

Všichni se poté otočili a odcházeli pryč, nevšímajíc si ohromeného doktora, který takovou scénu nečekal. Zůstal tam pouze on a Chip.

Lékař se po chvíli probral z ohromení a nevěřícně pronesl: „Teda, tohle jsem ještě neviděl. Místo, aby vás litovali a podpořili...“

„Z toho si nic nedělejte, pane doktore! Byli takoví vždycky. A budu jen ráda, že se konečně zbavím toho proutníka Rogera. Aspoň vím, proč na mě jsou takoví. Nemám a nikdy jsem neměla u nikoho z nich podporu. A víte, co? Ať táhnou k čertu!“ vzchopila se náhle Raisin.

Tu se ozval Chip: „Co se mě týče, jsi pořád moje sestra. Když budeš něco potřebovat, pomůžu ti.“

Raisin se na něj usmála, ale i on se pak omluvil a odešel, aby rodiče nezuřili.

Doktor se ještě zeptal, jestli něco nepotřebuje, a na odchodu dodal: „Nebojte se, tělíčko vašeho dítěte nevyhodíme. Zavolám kněze a ten už najde nějaké řešení. Pošlu ho pak také za vámi a vy mu sdělíte svá přání ohledně této věci.“

„Ale já nejsem věřící, pane doktore. Dokonce mi z kostelů odjakživa naskakuje husí kůže. Ani nevím proč," oponovala mu Raisin.

„To nevadí. Vím, že u něj stejně najdete pochopení," usmál se konejšivě lékař a odešel.

Po jeho odchodu si Raisin chtěla poplakat, ale tíha v jejím srdci byla tak velká, že jí slzy odmítaly téci. Cítila se strašně osamělá a její duše přímo volala po soucitu. Tak zavřela oči a vysílala do světa alespoň neslyšnou prosbu o pomoc.

„Jsem tak zoufalá a strašně trpím! Přijďte mi někdo na pomoc, prosím!" byly její myšlenky.

Neměla tušení, že na druhém konci světa někdo její volání skutečně vnímá.

Děsivé stvoření s rudýma očima, jež ze sebe dostalo neslyšné zavrčení: „Tvá smečka tě slyší a již brzy přijde na pomoc, holčičko. Já už se o to postarám. Je čas.“

Kněžna Alexandra seděla za dlouhým stolem ve velké místnosti

a jedla. Spíše se tedy dloubala v jídle a duchem byla zcela

nepřítomna. Pozorovala nádherný západ slunce a myslela na ten

hrozný sen, který ji předčasně vzbudil a uvrhl ji do hlubin duševní

trýzně, která byla tím horší, že její milovaný manžel nebyl zrovna s

ní. Kdyby byl Tristan doma, okamžitě by se mu svěřila a on by jí

pomohl se z toho dostat. Mohla se s ním sice telefonicky spojit, ale

to nebylo úplně ono. A ona ho kromě toho nechtěla rozptylovat a

přesvědčovat k tomu, aby všeho nechal a vrátil se domů, jakkoli jí

bylo mizerně.

A mělo být hůře. Už před chvílí Alexandra zpozorovala jistou mladou dívku, služebnou na hradě knížete Dragoniana, jak prošla místností do kuchyně a kývla jí na pozdrav, přičemž na ni vrhla podivný pohled, který u ní dříve nezaznamenala. A to ji dobře znala. Vždyť její matka, Hanna, byla Ambeřinou chůvou a doposud u nich pracovala. Alexandra jí naprosto důvěřovala a ona ji nikdy nezklamala.

Výraz Hanniny dcery ji nesmírně zaujal, ale pak ho pustila z hlavy. Po chvíli se však objevila samotná Hanna, která se tvářila ještě podivněji. Byla smrtelně bledá a blížila se ke své paní s neobyčejně vážným výrazem ve tváři.

„Špatně jste spala, paní kněžno? Chybí vám kníže, že ano?“ poznamenala na úvod.

Alexandra pouze přikývla a tázavě se na služebnou zadívala. Ta rozpačitě přešlapovala z nohy na nohu a jednu ruku měla za zády.

„Stalo se něco, Hanno? Řekni mi to! Přece víš, že se mě nemusíš bát. Už jsem ti někdy ublížila? Neseš mi nějakou zprávu, že ano? Něco hrozného?“ zeptala se jí zaujatě její paní.

Hanna si uvědomila, že Alexandra zcela přesně odhadla její současné pocity. Kněžna sice nebyla čistokrevná a neuměla myšlenky lidí ovládat, ani číst doslova, ale i tak toho dost poznala. Zvláště, když byl člověk rozrušený, což Hanna nepochybně byla. Dokonce ani nebyla schopna Alexandře odpovědět, pouze s dramatickým výrazem natáhla dopředu ruku a ona v ní spatřila nějaký dopis. Knížecí dopis, jak bylo patrné na první pohled.

Když ho pak služka položila na stůl před svou paní, Alexandra identifikovala pečeť, která tam byla vytlačená. Nevěřila svým očím, protože tohle se už devatenáct let nestalo. Dopis od knížete Dragoniana. Navíc přímo pro ni. Bylo to velmi podivné, ale skutečné, i když by raději doufala v opak. Zatmělo se jí před očima a chvějícíma se rukama rozlomila pečeť.

„Drahá kněžno Alexandro! Důležité okolnosti mě nutí k tomu, požádat vás o schůzku v jisté dost naléhavé záležitosti. Jelikož vím, že se asi stěží vydáte na mé území, navrhuji, abyste mi umožnila vás navštívit na vašem hradě. Přijdu v míru a neozbrojen, takže se z mé strany nemusíte obávat žádného úskoku. Také bych si dovolil požádat o utajení této záležitosti před vaším i mým služebnictvem. Svou odpověď nechejte doručit stejnou cestou, kterou přišel můj list. Uvítal bych, kdybyste tak učinila neprodleně, jelikož tato záležitost nesnese odkladu. S hlubokou úctou, kníže Alterius Dragonian," přečetla si v něm.

Alexandra se snažila přijít na to, co od ní může chtít, a obrátila se na Hannu, které samozřejmě nesdělila obsah listu, jakkoli byla její důvěrnicí. Neslušelo se, aby kněžna probírala záležitosti upírů s lidmi, a nyní se jí do toho ostatně ani nechtělo.

„Myslíš, že kníže Dragonian ví o Tristanově momentální nepřítomnosti zde?“ zeptala se jí přesto zamyšleně.

Hanna jenom pokrčila rameny, načež poznamenala: „Je toho málo, o čem kníže Dragonian neví. Ani bych se nedivila, kdyby vám zrovna koukal těma svýma rudýma očima přímo do talíře, paní kněžno. Víte přece, že oni na rozdíl od vás vidí i potmě.“

Alexandra vstala a s tím dopisem v ruce jí oznámila: „Počkej tady. Přinesu odpověď, kterou mu necháš doručit po své dceři.“

Poté se upírka zavřela v ložnici, kde knížeti napsala odpověď, která obsahovala souhlas se schůzkou a také slib jejího utajení před služebnictvem. Schůzka se měla konat v její ložnici za půl hodiny od chvíle doručení této odpovědi jejímu odesilateli.

Ihned nato Alexandra mlčky podala dopis s erbem, ale bez pečeti, jelikož erbovní prsten měl Tristan, Hanně. Ignorovala její zvědavé pohledy a vrátila se do ložnice, kde se zamkla a dávala do pořádku svůj vzhled, poněvadž se chtěla cítit co nejvíce sebejistě. To jí vždycky pomáhalo.

Sice byla v pokušení navrženou schůzku odmítnout, ale nemohla si to dovolit. Nechtěla totiž Dragoniana rozhněvat, na což měl v duchu jejich dávné úmluvy o neutralitě plné právo. Dobře věděla, že ji její svéhlavá dcera Amber přes všechny dobře míněné rady už dávno porušila, a ona sama se divila tomu, že je jejich soused nenapadl. Takže i když byl Tristan pryč, neriskovala Alexandra hněv tak mocného čistokrevného knížete a raději se spoléhala na to, že jí neublíží a na svou výmluvnost. V duchu spílala své dceři za její neposlušnost a modlila se, aby svého silného souseda nějak zvládla.

Kníže Dragonian už netrpělivě bubnoval svými prsty na okenní parapet, když se konečně objevila dívka s odpovědí od Alexandry. Celá udýchaná mu předala dopis a s otevřenými ústy civěla na to, jak ho kníže nedočkavě otevírá. Byla tak strašně zvědavá, že ji musel poslat pryč silou vůle, jinak by tam drze zůstala. I tak ho pozorovala klíčovou dírkou a spatřila, jak si list přečetl a pak ho k jejímu údivu okamžitě spálil. Poté se vydal do své ložnice, odkud se po chvíli opět vynořil a ona si všimla, že se převlékl do svých nejlepších šatů. Hned nato vylétl oknem do nočního ticha a nevzal si s sebou meč, což ji udivilo snad nejvíce.

Ubohou dívku přímo svrběl jazyk tím, co by tak ráda někomu svěřila, ale věděla, že by za to zaplatila životem, kdyby se Dragonian dozvěděl, že někomu vyzvonila, jak se celý naparáděný žene na schůzku s manželkou svého souseda, který je momentálně mimo svůj hrad.

Ani zvědavost její matky, Alexandřiny služky Hanny, neměla být patřičně ukojena. Pronásledovala svou paní – která se objevila pobledlá, avšak nádherně upravená, ve dveřích své knížecí ložnice – zoufalými pohledy, ale nic se od ní nedozvěděla.

Vyzvídat taky nemohla. Věděla, že to osobě jejího postavení nepřísluší, a i když na ni byla upíří kněžna hodná, nebylo radno ji rozhněvat. Hanna už ji totiž vzteklou viděla a moc dobře si to pamatovala. To bylo toho dne, kdy přistihla jednu mladou služku při tom, jak se snaží svádět knížete Tristana.

Ten na to sice nijak nereagoval, jelikož dívku přímo odmítl a poslal ji hned pryč, zato Alexandra se za ní vyřítila ve své upíří podobě a nemilosrdně se s ní vypořádala. Už samotný její vzhled budil hrůzu, a to, co s tou nebožačkou udělala, Hannou otřáslo. Sám Tristan ji musel přemlouvat, aby ji nezabila a přestala ji děsit svými výhrůžkami.

Od té doby byl klid. Některé služky sice po knížeti stále pokukovaly, ale u toho po oné hrozné příhodě také zůstalo. I tak bylo zvláštní, že si kníže Tristan nikdy nenašel nějakou konkubínu a miloval pouze jedinou ženu, protože to vůbec nebylo obvyklé. Jiní urození upíři měli celé harémy a mnohým ženám i upírkám by nebylo proti mysli stát se konkubínou mocného knížete Albacetraniana.

Kníže totiž nejen, že vypadal stále na osmnáct a byl velmi hezký a svalnatý, ale byl také proslulý svou mužností – soudě dle klepů jeho služebnictva. Mezi upíry bylo navíc zvykem nosit na těle viditelné známky svých podivných hrátek, a tak jejich ženy a zvláště konkubíny hrdě odhalovaly pokousané šíje, ramena a jiné části těla.

Alexandra sice nebyla zrovna zvrhlá, ale usoudila, že Tristanově pověsti prospěje, když tak učiní rovněž, ačkoli na tom netrval. Ona tím však demonstrovala něco jiného. Ukazovala jiným ženám, že o ni má její manžel stále zájem a o ně tudíž nestojí, kdyby je snad napadlo s ní o něj soutěžit.

Takže mezi místními ženami panovalo všeobecné zklamání z toho, že ji ještě nezavrhl nebo nepřibral ke svým hrátkám jinou, protože byl mezi upíry se smíšenou krví ten nejmocnější a nejsilnější. Přesněji byl vlastně jediný upír se smíšenou krví v takovém významném postavení, a to už od doby, kdy se před lety objevil v této zemi.

Také jedním z nejbohatších, přestože bylo známo, že většinu svého jmění zdědil a šly i jakési zvěsti o tom, že z toho velký podíl uchvátila jeho žena. Ale takové řeči ona pokaždé popírala a jiné ženy to rozhodně nezajímalo, protože pro ně byl přitažlivý tak, jako tak. Slídily však za ním pořád marně.

Na tohle teď myslela mladá služebná Dragoniana. Tušila, že by informaci o tajné schůzce svého pána se ženou, na jejímž místě se viděla polovina upírek v zemi, velmi výhodně prodala kterékoliv z nich. Ale to nemohla, poněvadž s jejím upířím pánem nebyly vůbec žádné žerty. Tak se ve svém pokoji třásla potlačovanou chutí na klepy, zatímco se u Albacetranianů kněžna Alexandra vážně podívala na její matku a přikázala jí, aby ji v následujících chvílích nikdo nerušil v její ložnici a všichni se drželi dále od této místnosti, ať se děje cokoliv.

Pak se tam opět zavřela a Hanna se vydala vyřídit její příkazy, přičemž se celá třásla zvědavostí stejně jako její dcera. A nejenom jí. Rovněž nevolí, neboť knížete Dragoniana obzvláště nesnášela. Její dcera si od ní před časem vyslechla svoje, když zamířila do služby zrovna k němu i přesto, že s tím její matka nesouhlasila. Avšak úchvatný vzhled čistokrevného knížete zmohl mladou dívku natolik, že si nemohla pomoci, jakkoli nepříjemný tento upír byl.

Kněžna Alexandra za sebou zamkla dveře a přešla k zamřížovanému oknu, jehož mříž naopak odemkla a otevřela okno dokořán, aby se posléze usadila na manželskou postel a snažila se potlačit chvění svých rukou. Seděla tam potmě a čekala.

V tu samou dobu postával na letišti v jednom městě ve Státech

u terminálů stárnoucí muž, oblečený do kněžské sutany. Nervózně

se rozhlížel kolem sebe svýma stále výraznýma tmavýma očima.

Vlasy měl sice poměrně prošedivělé, poněvadž se mu už přiblížila

padesátka, ale vysokou postavu měl stále udržovanou a držel se

zpříma.

Amber ho spatřila ve stejném okamžiku jako on ji. Také samozřejmě vycítila jeho přítomnost, protože byl stejně jako ona – navzdory svému kněžství – upír se smíšenou krví. A dávno to o sobě věděl. Pouze stále žil jako kněz. Takže, i kdyby se s Amber navzájem neznali z videohovorů, poznali by se nyní stejně.

Navíc, on jako by v ní spatřil její rodiče, poněvadž Amber zdědila Tristanův pohledný obličej a její tělo bylo zase dokonalou kopií těla její matky – kněžny Alexandry. Vzpomínka na ni otce Carminiho zabolela. To když si promítl jisté ráno v Las Vegas a s tím spojený dávný incident. Potlačil to a vyšel Amber vstříc.

„Strýčku Vito!“ zvolala Amber poté, co se spolu oba nenápadně zkontaktovali očima.

Přiběhla až k němu a objala ho, což byl předem domluvený signál. Bratrstvo by mohlo číhat i tady, takže mínili být opatrní a předstírat příbuzenský vztah s knězem byla ta nejlepší volba pro bezpečí mladé upírky.

Když se otec Vito Carmini dozvěděl, že se Amber Albacetranianová chystá do Států, krve by se v něm nedořezal. Otevřeně vyjádřil své mínění, ale bylo to stejné jako hrách na stěnu házet.

Alexandra s ním sice souhlasila, Tristan se k tomu nevyjádřil, ale Amber byla jako on – skála, se kterou nic nepohne. I teď si dost sebejistě razila cestu mezi lidmi a jemu se orosilo čelo hrůzou a očekáváním problémů.

Celý její postoj doslova křičel: „Jsem mocná upírka, dávejte si na mě pozor!“

Tušil malér. Amber mu po nástupu do taxíku podala svůj padělaný pas a on do něj nakoukl.

„Amber Duková?“ četl nevěřícně.

„Nemohla jsem si pomoct," přikývla s úsměvem.

„To musel Tristan dost zuřit, že sis zvolila příjmení po bratrově přezdívce, ne?" opáčil kněz, ale ona jen pokrčila rameny.

Pomyslel si, že Alexandra zjevně poněkud nezvládla výchovu své dcery, která měla i Tristanovu povahu. Anebo to bylo jenom Ambeřino zdravé sebevědomí dítěte, které vyrůstalo v trochu divném, ale velmi láskyplném prostředí, a bylo silnou osobností. Věděl, že Alexandra a její dcera si velmi rozumí – ostatně i s Tristanem byli stále jako milenci – takže se vlastně Amber vyvinula tak jak měla. Bude si jen muset zvyknout na to, že se mu po dlouhých letech klidu vracejí do života jiní upíři.

To ještě nevěděl, co ho čeká doma. Ubytoval Amber na jednu noc u sebe a dal jí zvláštní pokoj. Bylo to dohodnuté z důvodu toho, aby se u něj mohla spojit s Alexandrou, která si vždycky dělala o svou dceru hrozné starosti. Také už tam našel od ní vzkaz. A hned vzápětí po příchodu domů, zatímco si Amber šla vybalit své věci, ozval se telefon znova. Nebyli to však žádní upíři ze vzdálené východní Evropy.

Byl to doktor z místní nemocnice. Trochu se spolu znali už z dřívějška. Otec Carmini tam chodíval utěšovat rodičky, když se náhodou stalo, že se jim narodilo mrtvé dítě. Pomáhal jim zařizovat věci, spojené s pozůstalostí, a tak podobně. I nyní mu lékař sděloval smutnou zprávu. Zároveň však dodal, že tentokrát je to jiné.

„To dítě se narodilo tak hrůzně znetvořené, že jsem to nikdy neviděl. Ukážu ti ho, leží zatím v márnici. Manžel té ženy je nějaké velké zvíře a pěkný hajzl. Představ si, že mi řekl, ať tu zrůdu vyhodím. A on i celá ta jejich slavná rodinka – ani jeden, kromě mladého kluka, jejího bratra – pro ni neměl ani slůvko účasti. Jako by byla jen kus nepovedeného nábytku. Rodiče jí dokonce řekli, že se to stalo proto, že není jejich vlastní, ale adoptovaná – věřil bys tomu? Snobi!“ ulevoval si lékař při rozhovoru s přítelem knězem.

Ten mu nakonec slíbil, že se v nemocnici ihned ukáže. Potom řekl Amber, aby se cítila jako doma, a omluvil se jí, že musí někam zajít. Ta jen mávla rukou, protože si potřebovala odpočinout, a tak otec Carmini odešel.

Byl už večer a Raisin pozorovala oknem třpytící se hvězdy.

Uklidnění jí to ale nepřinášelo. Přemýšlela o tom, co bude dále s

jejím životem. Připadal jí tak prázdný a nesmyslný!

Vtom uslyšela zaklepání na dveře a uviděla někoho vejít do svého pokoje. Neznámý člověk rozsvítil světlo a ona si zakryla obličej paží, aby ochránila oči před prudkou září žárovek.

Když ji po chvíli sundala, spatřila před sebou stát postaršího muže v kněžské sutaně. Když uviděl její obličej, na okamžik se zatvářil překvapeně, ihned poté ale nasadil kamenný výraz.

Přišel k ní blíže a hlubokým hlasem, který se hodil k jeho majestátně vysoké postavě, řekl: „Jsem otec Carmini, paní. Slyšel jsem o vaší hrozné ztrátě a přišel jsem vás utěšit v bolestné chvíli. Prý si také přejete pro své děťátko zařídit pohřeb?“

Podali si ruce a on usedl na židli u jejího lůžka.

„Cokoli mi tu řeknete, zůstane jen mezi námi. Jistě znáte zpovědní tajemství, přestože vím, že nejste věřící. To nevadí. Svěřte se mi s čímkoli, vypovídejte se ze své bolesti. Uvidíte, že se vám uleví," dodal ještě, když se neměla k řeči.

„Nevím, čím mám vlastně začít. A proč by to vlastně mělo někoho zajímat? Nikdy jsem nebyla důležitá. Naši zpočátku nemohli mít děti, tak mě adoptovali. A řekli mi to až teď, i když jsem to celou dobu tušila. Víte, otče, já mám tu hroznou schopnost, že umím vyčíst z tváří lidí, co si myslí, a tak jsem poznala z toho, jak se na mě naši dívají, že mě nemají rádi. Zvlášť po tom, co se narodil Chip, jejich vlastní syn. Je sice fajn, vlastně on jediný není proti mně, ale je to ještě skoro chlapec a má dost starostí se svou pubertou. A naši jsou posedlí jenom svými penězi a mocí, spojením s mým mocným manželem, kterému mě v podstatě prodali. Byla jsem v mládí poněkud divoká a oni mi pořád nadávali. Pak mi pohrozili, že mě vydědí, když si Rogera Beltrama nevezmu. Bylo mi to jedno, hlavně když se dostanu z domu. Stejně jsem nikdy nikoho nemilovala. Pouze jsem muže využívala k tomu jednomu účelu. Kvůli vám to raději nebudu rozvádět. Ale ten chudák se sotva na něco zmohl. Asi jsem ho dost nepřitahovala. Zato si užíval s kdejakou servírkou, či sekretářkou, a na mejdanech prý proháněl i místní štětky. Fakt skvělý manžel. Je sice slavný senátor, ale jinak obyčejná bačkora. Není na něm nic mužného nebo imponujícího. Ale já si taky nepřipadám moc žensky, zvláště teď. Jeho rodiče i naši mi dávali pěkné kapky, když jsem nemohla otěhotnět, a teď, když jsem porodila tu zrůdu... Asi jsem opravdu špatná a je to ve mně," pronesla dlouhou řeč Raisin.

Otec Carmini naslouchal a přemýšlel. Než zašel k ní, navštívil už onoho lékaře a ten mu v márnici ukázal mrtvolku jejího novorozeněte. Také už viděl její záznamy, obsahující i její datum narození. Musel si na to sednout, protože mu to souhlasilo s jistou letitou událostí. Průšvih se blížil mílovými kroky a mračna se stahovala nad jeho hlavou.

Mezitím Raisin pokračovala: „Cítím se tak osamělá! Stále musím myslet na toho ubohého tvorečka a je mi hrozně.“

Při jejích slovech jej opět zamrazilo a pohled na její obličej už dále snášet nemohl. Připomínal mu totiž jinou tvář – tak bolestně známou...

Pronesl k ní slova útěchy, ale nechtěl ji v jejím stavu děsit tím, co si právě uvědomil. Stačilo, že tím byl pěkně vyděšený on sám. Rozloučil se s ní a spěšně odešel domů.


24

2. kapitola – Šokující zjištění

Kníže Dragonian byl gentleman a jako takový vždy plnil dohody. Proto se Alexandra nedivila tomu, že přesně půl hodiny poté, co mu byla doručena její odpověď na jeho dopis, vycítila přítomnost jiného upíra a spatřila něčí siluetu. Snažila se potlačit strach a neustále si připomínala, že už jí jednou neublížil, a to v situaci, kdy byla ještě bezbrannější. Uvědomovala si ale, že tenkrát byl i přes svou sílu teprve dospívající chlapec, kdežto nyní už byl dávno mužem. A navíc byl pořád nejsilnějším čistokrevným upírem v zemi.

Alexandra měla dobrý přehled o každém v okolí, a to prostřednictvím různých špehů mezi jejich vlastním služebnictvem a také oněm příbuzenským vztahům, kterým se nedalo mezi lidmi uniknout. A lidé jí donášeli vcelku dost ochotně, poněvadž jim vždycky dobře zaplatila. Také proto, že ona i její manžel, jakkoli silný a tvrdý kníže byl, jednali se svými sluhy a služkami na rozdíl od mnohých jiných upírů, slušně a s respektem. Proto měli mnoho sluhů, kteří se před nimi jenom netřásli strachy, ale pracovali pro ně se skutečnou oddaností. Nyní se však musela spolehnout sama na sebe.

Když ohromný stín s rudýma očima přistál na okně její ložnice a seskočil z něj dolů na podlahu, prošla kolem něj k oknu, které zavřela, zatáhla závěsy a ihned se přesunula na druhou stranu pokoje, kde nahmatala vypínač a rozsvítila světlo.

Poté, co se v oslepujícím světle sama rozkoukala, pronesla k muži u okna: „Kníže Dragoniane, vítejte v domě Tristana Albacetraniana. Co tak naléhavého vás k nám přivádí, že jste nucen tuto záležitost řešit s pouhou manželkou knížete?“

Při tom si ho důkladně prohlédla, poněvadž ho za ta léta spatřila vždy pouze zpovzdálí. I když se totiž někdy stalo, že navštívila nějakou společenskou akci, na které byl i on, všichni věděli, jaká je mezi jejich rody situace, a nikdo se je nesnažil zatáhnout do konverzace nebo třeba tance. Byly určité zvyklosti, které respektovali všichni. Navíc se mu vyhýbala i záměrně z určitých důvodů. A jelikož neviděla tak dobře jako čistokrevní, tak měla šanci až teď.

Všimla si, že jeho rysy zmužněly, ale samozřejmě už dávno nestárnul, takže i tak vypadal mladě a velmi dobře. Kníže Dragonian byl vysoký, urostlý, a jeho obličej doslova vyzařoval hrdost a sílu. Mimoto už přiměl nejednu ženu k tomu, aby se mu snažila projevit svou přízeň, i když o to nestál. Počínaje jeho služkami, až po čistokrevné upírky. Zvláště ty stály o jeho přízeň a hrdě by její znaky nosily na svém těle.

Bylo všeobecně známou skutečností, že mu mnohé z nich nabízely všechno možné – od svých těl až po sňatek. Lákaly ho na rodový majetek, svou krásu, titul – ale všechno bylo marné. Z nějakého důvodu se ženám vyhýbal, a jeho nedostupnost ještě zvyšovala jejich snažení. Vlastně na tom byli s knížetem Tristanem stejně, až na to, že jako svobodný byl Alterius Dragonian více pronásledovaný těmi ženami, jež odradilo pomyšlení na hrozící hněv kněžny Alexandry.

Také on si konečně mohl po létech prohlédnout kněžnu Alexandru z větší blízkosti, než obvykle. Bylo totiž nemožné, aby na ni na oněch společenských akcích nějak civěl. Kdyby si toho Tristan všiml, bylo by zle, což několikrát viděl.

S několika takovými čumily, kteří zavadili upřeným pohledem

a někdy také i nevhodným slovem o jeho ženu, si kníže

Albacetranian ihned poradil. Jeho zájem o manželku přetrvával a

stejně jako ona jeho, i on ji sledoval ostřížím zrakem, a běda

jinému muži, který by o ni projevil zájem.

Kníže Dragonian zjistil, že Alexandra vypadá stejně mladě jako kdysi, a navíc lépe, než tehdy před lety. Byla pořád tak neuvěřitelně krásná a přitažlivá. Evidentně jí manželství s Tristanem svědčilo – jak si Dragonian s trochou nevole pomyslel, když ji nyní opět spatřil. Musel se ovládnout, aby na ni upřeně nezíral, i když by to po těch letech zřejmě pochopila. Alexandra prostě vypadala úchvatně se svou hřívou tmavých vlasů, nádherným, pečlivě upraveným obličejem, a vysokou, štíhlou postavou ženských tvarů.

Kněžna byla oblečená do šatů s odhalenými rameny a pažemi, které její tělo halily jako druhá kůže, a na sobě měla řadu zářících šperků v čele s mohutným snubním prstenem. Z celého jejího zjevu vyzařovala ženskost a svůdnost. Prostě se za ta léta fyzicky vůbec nijak nezměnila, což ho velmi zasáhlo a vrátilo v čase do doby, kdy o ni on sám tak zoufale usiloval. Musel se násilím vzchopit a ovládnout své pocity, aby mohl klidně mluvit o tom, co ho tak potrápilo, a soustředit se na řešení oné snové záhady.

Kníže Dragonian poznal, že ona sama je poněkud pobledlá a zjevně poněkud nervózní, i když se to snaží potlačit. Samozřejmě chápal proč. Nebylo pro ni lehké ho přijmout a musela mít strach. Také si už povšiml výrazných znaků přízně jejího manžela, které v oněch šatech stavěla na odiv, a pochopil, že se tím snaží získat sebejistotu. Každopádně, jeho to dost znejistilo, a připomnělo mu to jeho nevydařený a zákeřný pokus o to, aby její manželství s Tristanem ztroskotalo. Nemluvě o jeho snaze získat ji poté pomocí nabídky ohromného majetku, na kterou ale její manžel nijak nadšeně nereagoval a odmítl ji.

A záchraně jejího života na hřbitově, za kterou mu místo poděkování vynadala, a dala mu jasně najevo, že se rozhodně nemíní stát jeho ženou. Sice byl už tehdy postrachem celé země kvůli své síle, avšak ji přesto nerozhodil. Neochvějně stála na svém a dokonce si tenkrát troufla i na to, aby mu vyhrožovala! Tohle musel i přes nepříjemnost celé situace čistokrevný upír obdivovat stejně, jako její úchvatnou krásu.

Po chvíli mlčení, které následovalo po jejím přivítání, se konečně ozval i on těmito slovy: „Rád vás opět vidím, kněžno Alexandro. Je to už dávno, ale vaše krása je zjevně mimo dosah času. Také není nutné, abyste snižovala své postavení v tomto domě. Je mi dostatečně známo, že jste svému choti rovná a o všem rozhodujete s ním, takže nevidím důvod, proč se na vás neobrátit ve věci, která mě znepokojuje. Týká se vaší dcery.“

Tu mu Alexandra mlčky pokynula, aby se posadil do křesla, a s obavami v hlase vážně prohlásila: „Než něco řeknete, ráda bych vám sdělila, že jsem Amber varovala, aby vás neprovokovala. Ale má dcera je stejná jako můj manžel v jejím věku. On tehdy také neudělal jednu jedinou věc dle mého přání a svou tvrdohlavostí přivedl nejednoho člověka až na práh nervového zhroucení. Možná jsem měla zasáhnout a požádat vás o shovívavost v dopise, ale nechtěla jsem vás ještě více rozzuřit. Mimoto, můj manžel neví o tom, že naše dcera napadá vaše sluhy, saje jim krev a vysílá k vám výhrůžky. Neřekla jsem mu to kvůli obavám z vašeho možného souboje. Máte plné právo se hněvat, kníže, ale doufám, že když je moje dcera mimo tuto zemi, a to na dlouhou dobu, spokojíte se nyní s mou osobní omluvou a ujištěním, že až se vrátí, pokusím se jí domluvit. Snad se za dobu své nepřítomnosti zde Amber konečně trochu zklidní a přestane s provokacemi. Přijměte rovněž mé poděkování za to, že jste zachoval chladnou hlavu a nenapadl ji. Pochopte, že ona je velmi mladá a divoká. Potřebuje se vybouřit a já – ačkoli mě ty její výstřelky mnohdy děsí, protože se o ni pak musím bát – jí to hodlám přes všechno dopřát. Nakonec je to pouhá žena a nemíní s vámi bojovat o vaše území. Kdyby to nebyla dcera, ale syn, nikdy bych nedovolila, aby takto riskoval. Ihned bych o tom informovala knížete.“

Na konci její dlouhé řeči postřehl Dragonian v jejím hlase lítost a vzpomněl si na uštěpačné poznámky některých žen, které ji za zády pomlouvaly za to, že svému manželovi neporodila syna. Byly to ty, které marně toužily po Tristanově přízni. Už mnohokrát zaslechl jejich řeči o tom, že by si měl její manžel najít novou ženu, která by toho byla schopna – čímž samozřejmě myslely především na sebe.

Dragonian dobře věděl, že Tristana to v nejmenším netrápí, protože kdyby ano, jejich služebnictvo by už o tom dávno čile klevetilo. A mluvilo se pouze o tom, jak kníže miluje svou dceru a je na ni nesmírně hrdý. Bylo mu však jasné, že Alexandra se tím aspoň trochu zabývá.

Nyní s obavami očekávala, jak Dragonian zareaguje na její slova, a on ji nehodlal napínat, takže jí sdělil: „O této záležitosti s vámi hovořit nechci. Chápu, že se vaše dcera potřebuje vybouřit a nehodlám kvůli tomu bojovat. Není to nijak důležité, takže to prostě přehlížím. Nemusíte se obávat, kněžno Alexandro, že bych ve zlém vztáhl ruku na vaši dceru. O tom vás ujišťuji. Už kdysi jsem vám přece řekl, že bych Amber nikdy neublížil, a mé slovo platí. Kvůli tomu jsem nepřišel.“

Alexandra se nad tím zamyslela, ale shledala, že to nechápe, a vyjádřila svůj údiv slovy: „Ale my jsme přece tedy stanovili jasná pravidla a naše dcera je porušila. Tak proč jste na to nereagoval? Přiznám se, že tomu nerozumím. Jsme nepřátelé a...“

Dragonian ji mávnutím ruky netrpělivě přerušil a namítl: „Ne, to vy mě pokládáte za nepřítele, avšak zcela bezdůvodně. Přišel jsem zde jako přítel a ta záležitost je nesmírně důležitá, jak už jsem vám dal najevo ve svém dopise.“

„Ale proč právě teď, když má dcera odjela a můj manžel je také pryč? Co je tak důvěrného, že to nemá vědět Tristan?“ podivila se opět Alexandra, načež ji něco napadlo.

„Vy se asi obáváte, že by nějak divně reagoval, že? Začínám tušit, proč jste přišel, a přiznám se, že jsem na rozpacích. Jenom mě to udivuje, protože vím, že co se týče projevů přízně, Amber vždycky používá lidské muže. A když odjížděla, neměla znaky ničí upíří přízně. Nechápu, proč se mi nesvěřila? Už vím – zná můj názor na čistokrevné upíry. Proto se zřejmě obává toho, sdělit mi to osobně, přestože mi jinak zcela důvěřuje. Tak poslala vás. To mě ale nutí vyjádřit svůj názor na tento svazek, čímž nemyslím, že vám budu v něčem bránit, přesto však... Sice by z vás byl dobrý přátelský spojenec, ale jste si jistý, že se k sobě vy dva hodíte? Nebylo by pro vás lepší, najít si sobě rovnou ženu, kníže Dragoniane? Také čistokrevnou?“ vyslovila svou domněnku.

Kníže Dragonian byl nejdříve překvapen, ale pak se usmál a opáčil: „Špatně jste to pochopila, kněžno Alexandro. Nehodlám se oženit s Amber, i když je to krásná dívka. Zřejmě bychom se k sobě skutečně nehodili a o znaky mé přízně neprojevila zájem. Pouze o krev mých sluhů a jejich přízeň. Ujišťuji vás, že jsem ji nenapadl i s ohledem na to, že také dávám přednost klidu, a jedna dospívající dívka mě jakoukoli provokací nepřiměje k tomu, abych proti ní pozvedl zbraň. Nejsem tady kvůli Amber.“

Alexandra se náhle v šoku zvedla a odstoupila od něj. Pak uchopila dýku, která ležela na stole, a stála s ní v napřažené ruce, celá roztřesená.

„Co je tohle za podlý úskok, kníže? Proč jste sem přišel, navíc v Tristanově nepřítomnosti? Řekl jste mi, že chcete mluvit o mé dceři, a teď zase tvrdíte, že ne. O co vám jde, kníže Dragoniane? Myslela jsem, že jste čestný muž, ale pokud se takto snažíte nějakým podvodem získat majetek mého manžela, vězte, že se mnou nebudete mít tak snadnou práci. Nejsem taková chudinka, za jakou mě pokládáte. Už kdysi jsem vás varovala," vybuchla vztekle.

Dragonian klidně vstal, přišel až k ní a neohroženě stál přímo před ostřím její dýky.

„Uklidněte se, kněžno Alexandro. Nehodlám vás tu nijak přelstívat. Ale ta záležitost se opravdu netýká vašeho manžela. Pouze vás," oznámil jí vážně.

Alexandra ztuhla ještě více a přímo na něj zavrčela: „Vím, že jste neobyčejně silný, ale já vás pořežu, poškrábu a pokoušu, když budu muset. Mimoto, stejně nepožijete dlouho, pokud hodláte udělat to, co si myslím. Nepodvolím se! Už jen to slovo je mi odporné, čistokrevný kníže.“

Kníže zavrtěl hlavou, zhluboka si povzdechl a pak vážně pronesl: „Chci mluvit o snu, který se mi zdál.“

Potom jí ho vyprávěl a Alexandře mimovolně klesla ruka s dýkou.

„Měla jsem ten samý sen! Noční můru, ze které mě probudil šok. Bolest a bezmoc té ženy byla hrozná. Jako bych ji s ní nějak sdílela! Navíc mi připadala povědomá. Zajímalo by mě, co to znamenalo? Byla to skutečnost, nebo snad varování do budoucnosti? Také to, co s tím máte společného vy. Víte, kdo ta žena je? Znáte ji?“ vyhrkla poté šokovaně.

V rozrušení Alexandra vždy hodně mluvila a nyní jí bylo dost zle u srdce. Měla špatné tušení. Čekala, co jí čistokrevný upír odpoví, a chvěla se strachy.

Dragonian se opět zatvářil překvapeně a odpověděl: „No jistě, vy ne? Nepoznáváte tu tvář? Díky podobě s vámi jsem ji poznal, ale i tak vím, kdo to je. Měla byste ji kontaktovat a zjistit, co se vlastně stalo a jestli je v pořádku. Chápu, že jste ji zřejmě ukryla před Tristanem, aby ji nezabil. Proto jsem o ní nikdy neslyšel od služebných, které se někdy baví i o věcech, do kterých jim nic není. Ale Tristana jste přece také kdysi ukrývala, tak proč ne ji? Z toho důvodu jsem přišel teď, když váš manžel není doma. Neví o ní, že?“

Její zlé tušení pronikavě zesílilo a k němu se přidal i pocit zmatku. Alexandra na něj v šoku zírala.

„O kom by neměl vědět? Co to povídáte, kníže? Proč bych měla kontaktovat tu ženu, když ji ani neznám? Měla bych ji znát?“ dostala ze sebe pracně.

To zase udivilo jeho. Nakonec ji vzal za ochromené ruce a odvedl ji do křesla, aby se posadila, protože pochopil, že se tady děje něco podivného. Potom vzal druhé křeslo a přitáhl si ho naproti ní.

Uchopil její štíhlé ruce do svých dlaní a důrazně jí řekl: „Je to vaše dcera, Alexandro. Copak si na ni opravdu nevzpomínáte? Byl jsem u toho, když jste ji porodila. Je to už velmi dávno. Nevzpomínám na to rád, protože to souvisí s hroznými věcmi, které způsobily neštěstí a změny v mém vlastním životě. Myslel jsem, že o tom schválně s nikým nemluvíte. Vidíte? Škoda, že jste tenkrát nepřijala tu mou nabídku k sňatku. Mohli jsme si o tom pohovořit dříve.“

Alexandra byla smrtelně bledá, rozrušeně dýchala a chvíli nebyla schopna slova, než divoce prohlásila: „To přece není možné! Ale když to říkáte, zřejmě tomu tak bude. Povězte mi o tom!“

Dragonian jí tedy vyprávěl: „Jak sama víte, můj otec a ten Tristanův spolu kdysi bojovali. Bylo to dost vyrovnané, ale jednou otec prohrál a přišel o dost velký kus svého území. To nemohl překousnout, a tak stále čekal na vhodnou příležitost k pomstě. Potom se stalo, že váš manžel – myslím tím Alexander – bojoval se svým otcem o vás a prohrál. Tenkrát si tady každý myslel, že tam zahynula celá mužská větev vašeho rodu, protože jste tak chytře zařídila Tristanovo vymazání z dědických listin. Ale vy jste tam stále byla a několik měsíců po tom uzrálo rozhodnutí mého otce ohledně pomsty. Vzal mě s sebou do Států a prohlásil, že získá celý

33

majetek vašeho rodu. Zjistil, že to vy jste údajný jediný dědic a

vydal se vás hledat. Našel vás poměrně lehce, a to zrovna ve chvíli,

kdy jste byla nejzranitelnější. Přijeli jsme do vašeho rodného

města a s překvapením zjistili, že váš majetek je na vysvěcené

půdě místní kaple. Díky tomu se k němu můj otec nemohl dostat.

Tak se vydal zaútočit na vás. Byla jste tenkrát na hřbitově, ležela

jste na hrobě svého manžela a – rodila jste. Byl to hrozný pohled,

ale mého otce ani vaše utrpení nedonutilo změnit názor a pořád

na vás dotíral, abyste mu vydala majetek svého rodu. Nepomohl

vám, naopak. Když jste porodila dítě, vzal vám je a pil jeho –

respektive její – krev. Také mně řekl, ať to udělám, a já jsem ho

musel poslechnout, jinak by bylo zle. Můj otec byl velmi zlý a

krutý, kněžno. Zřejmě byste tam i zahynula, protože by vás zabil,

až by vás donutil říct mu, co chtěl vědět. Jelikož měl v moci vaši

dceru, zřejmě byste to byla nucena udělat. Ale pak se objevili ti

dva katoličtí kněží a vzali to do svých rukou. Ten mladší z nich

mého otce postřelil, pak přiběhl a dobil ho dýkou. Já jsem mezitím

držel na rukou vaši dceru a očekával svůj konec. Ale ten starší

kněz mě i s ní odvedl pryč. Nevím, co se dělo pak s vámi, jen si

vzpomínám na to, jak mě poslali zpět domů s nějakým mnichem,

který mě přivezl až sem. Tady mě zanechal mému osudu, o němž

už vše víte. Nemám tušení, proč mě ušetřili. Asi proto, že jsem byl

dítě. Také nemám ponětí o tom, co se stalo s vaší Alessií, jak jste jí

začala říkat, když jste křičela na mého otce, aby jí neubližoval.

Skutečně si to nepamatujete?“

Alexandra se zamyslela a odvětila: „Říkáte, že se to stalo

několik měsíců po tom, co... Pak to muselo být Dukovo dítě, jeho

dcera. Ale nechápu, jak to, že si to nepamatuju. Ano, předala jsem

správu majetku do rukou jednoho katolického kněze poté, co jsem

dala Tristana k adopci a vymazala mu paměť.“

Pak sebou trhla a dodala: „No jistě! Otec Bird u toho byl a já jsem mu vysvětlila, jak se to dělá! Však víte sám, kníže, co udělat, aby si jeden z nás cokoliv nepamatoval. To bylo před tím, než jsem porodila! Museli to provést i u mě, když věděl jak. Ale kdo?“

Zase se na chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Ten mladý kněz, jak vypadal? Necítil jste z něho, že je jeden z nás? Vím, že vám to může připadat podivné, ale i tohle je možné, věřte mi.“

Kníže se snažil, ale po chvíli zavrtěl hlavou a opáčil: „Víte, bylo to dost hrozné a já jsem v té chvíli umíral strachy. Taky mi vás bylo velmi líto. Vidíte, že my čistokrevní nejsme tak bezcitní, jak si myslíte. Je to však už dávno a mé vzpomínky jsou zasunuté někde do podvědomí. A to právě díky hrůzostrašnosti této události, která mě děsila i ve snu. Je mi líto, ale jen tak si na žádné podrobnosti asi nevzpomenu.“

Alexandra se smutně usmála a hlesla: „Tak já mám ještě jedno dítě! Druhou dceru. Nyní je mi jasné, proč jste prohlašoval, že nemíníte zabít Amber. Ta událost vás jistě dost poznamenala a vaše následné osiření také. Už kdysi jsem vám vyjádřila svou lítost nad vaší osamělostí v dětství. Vidím, že vám rovněž dlužím omluvu za to, že jsem pochybovala o vaší cti. Tím myslím to, že jste zřejmě musel cítit touhu po pomstě na našem rodě, když jste se snažil rozhodit Tristana tak, aby mě opustil. Bylo to pochopitelné jednání z hlediska toho, co jste prožil. Musela to být nenávist, jež vás k tomuto jednání vedla. Ke svému nepříteli – mé osobě, která byla nepřímou příčinou vaší hrozné ztráty. Na vašem místě bych asi chtěla vidět svůj meč pod mým krkem.“

Dragonian trochu zrozpačitěl a odpověděl: „Přiznám se, že jsem cítil trochu zášti, když jsem uslyšel o vašem návratu. Také mi však tehdejší chování mého otce nepřipadalo vhodné. Ohrožovat rodící ženu není příliš čestný způsob boje. Jak jsem se zmínil – byl to velmi děsivý zážitek – pro malé dítě, kterým jsem tehdy byl. Pokud si však vzpomínáte, nebyla to ani nenávist, natož pak pomsta, co mi velelo, abych porušil naši dohodu a pokusil se...“

Alexandra náhle zazmatkovala, vyprostila své ruce z jeho mohutných dlaní a vyskočila z křesla. Dobře věděla, co jí chce kníže tímto naznačit a nechtěla to slyšet. Rozhodla se raději změnit téma.

Proto se začala procházet po ložnici, načež divoce pronesla: „Musím tomu přijít na kloub! Zjistit, jak se to mohlo stát!“

Alterius Dragonian také vstal a promluvil: „Takže už víme, že ten starší kněz byl ten váš přítel, otec Bird, který sice věděl, jak se dá upírovi vymazat paměť, ale sám by to nedokázal. Zmínila jste se o tom, že ten mladší možná mohl být jeden z nás. Máte snad ponětí, kdo mohl být ten mladý kněz?“

Alexandra se stále procházela po ložnici a v duši se jí odehrával

těžký vnitřní boj. Kníže Dragonian tušil, co se jí honí hlavou, a

nemohl se rozhodnout, zda jí to má nebo nemá ulehčit. Pociťoval

zadostiučinění a čekal, jestli ji přemůže její zvědavost, nebo se

ovládne. Jedno však věděl jistě – následující chvíle budou velmi

zajímavé. Přímo se na ně těšil.

Po chvíli se konečně zastavila a upřela na něj vážný a smutný pohled svých zářících očí. Dívat se na její obličej zblízka mu bylo dost velkou odměnou samo o sobě, a bezmoc, kterou vyzařoval, ho velmi dojímala. Musel si přikázat své pocity potlačit.

Alexandra velmi tiše a prosebně začala: „Řekl jste, že přicházíte jako přítel, kníže. A přátelé si prokazují laskavost. Ráda bych vás o ni tedy nyní požádala. Vy víte, co mám na mysli. Je jeden způsob, jak bych to mohla znova prožít. Zjistit, co se tenkrát stalo. Vy jste tam byl a viděl...“

Nebyla ani schopna to doříct. Odmlčela se a znova začala přecházet po pokoji. Kníže Dragonian k ní přišel, uchopil ji za paži a otočil k sobě.

Potom se na ni upřeně zadíval a ozval se: „Jsem sice přítel, ale ne člověk, jak jste mi kdysi dala pohrdavě najevo. Laskavosti nedělám.“

Alexandra se mu prudce vytrhla a odsekla: „Teď jste to skutečně dokázal. Proboha, vždyť mi ukradli dítě a s vámi to vůbec nehne! Bezcitnost musí být vaše druhé jméno, čistokrevný kníže. Nebo snad uražená ješitnost? Copak jste už dávno nezapomněl na to, co se před lety stalo? Tohle je přece dávno pryč! Za tu dobu uběhl kus lidského života a v tom vašem se už určitě také udály změny, ne?“

V téhle chvíli se Dragonian neubránil tomu, aby se nahlas ironicky nezasmál. Znělo to tak zle, že od něj Alexandra mimoděk o kus odstoupila.

Načež stroze pronesl: „Lidský život možná plyne rychle, ale já jsem upír, tak se rozhodně neměním s každým poryvem větru, kněžno Alexandro. Zvláště mé city, v jejichž existenci u mé osoby zřejmě stále nevěříte. Avšak je to tak. Jsou stále tady a stejně silné, jako tenkrát před lety.“

Upíří kněžna zatěkala očima a zrozpačitěla. Mlčela. To ho ještě více rozzlobilo. Zablýskal očima a vzápětí udělal věc, která upírku 7 doslova vystrašila. Rychlými pohyby si rozepjal sněhobílou košili a poté ji ze sebe strhl. Odhodil ji stranou a odhalil tak svou mohutnou svalnatou hruď.

Ihned pochopila, co tím čistokrevný upír sledoval. Spatřila naprosto čistou šíji a ramena, do nichž se dozajista nikdo dlouhou dobu nezakusoval, pokud vůbec kdy ano. I čistokrevní upíři totiž mohli stavět na odiv znaky upíří přízně, navzdory regeneračním schopnostem, kterými disponovali. Znamenalo to tedy jediné – že kníže nemá žádnou milenku – aspoň ne upíří. Raději nic neříkala, jelikož ani nevěděla, co. Tu se znova ozval on.

Jeho hlas zazněl podrážděně a zlostně, když říkal: „Nesnažte se mi tvrdit, že o mém životě nemáte podrobné zprávy, kněžno Alexandro. Dobře vím o té vaší špionážní síti. Nyní si však můžete pravdivost lidských klepů ověřit u zdroje – na vlastní oči a uši. Splnil jsem slib, jenž jsem vám tehdy na hřbitově dal, abych dokázal, že nejsem nečestným zrádcem, kterým jsem pro vás tenkrát byl. Přiznávám, že to bylo těžké, vzhledem k tomu, co se poté stalo, ale dané slovo jsem dodržel.“

Alexandra se od něj odsunula dále a spěšně vyhrkla: „Co požadujete za své vzpomínky?“

Očividně se o tomhle odmítala bavit, čímž už ho zcela rozzuřila tak, že ztratil zábrany a navztekaně vybuchl: „Proč teď měníte téma, kněžno Alexandro? Promluvme si o vašich tehdejších lžích ohledně vámi údajně pláno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist