Krev na sněhu - Jo Nesbo; Kateřina Krištůfková

JO
NESB Ø
KREV NA SNE
ˇ
HU





Copyright © Jo Nesbø 2015
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2015
ISBN 978-80-7473-319-2
This translation has been published with the financial support
of NORLA.





16
Kapitola 2
„Olave, chci, aby to vypadalo jako vloupání.“
„A proč?“ zeptal jsem se.
„Protože to musí vypadat jako něco jiného, než co
to bude, Olave. Policie je vždycky auf, když jde o  ži -
voty civilistů. Pouští se pak do vyšetřování s  vervou.
A  jestliže je nalezena mrtvá žena, která měla milence,
ukazuje všechno na manžela. V devadesáti procentech
případů samozřejmě oprávněně.“
„V sedmdesáti čtyřech, pane.“
„Cože?“
„To jsem se někde dočetl, pane.“
V  Norsku už dnes obvykle nikomu neříkáme
„pane“, bez ohledu na to, o kolik výš než my dotyčný stojí.
Samozřejmě s výjimkou královské rodiny, jejíž členové
se oslovují Vaše královská Výsosti. Daniel Hoffmann to
tak ovšem měl rád. Oslovení „pane“ si dovezl z Anglie
společně s  nábytkem čalouněným kůží, s  knihovnami
z mahagonu plnými starých svazků se zažloutlými,
nepřečtenými stránkami, jistě angličtí klasikové, i  když
co já vím, identifikoval jsem jenom ty běžné:
Dickense, Brontëovou a  Austenovou. Ti mrtví autoři ovšem
vysušili vzduch v  jeho kanceláři natolik, že jsem ještě





17
dlouho po návštěvách u  něj kašlal celulózu rozdrole -
nou v  prach. Netuším, co Hoffmanna na Anglii tak
fascinovalo, věděl jsem ale, že tam krátce studoval
a  vrátil se domů s  kufrem našlapaným tvídovými
obleky, s ambicemi a s afektovaným oxfordským
vyjadřováním s  norským přízvukem. Nicméně bez osvědčení
o  absolvovaných zkouškách nebo jakéhokoli jiného
poznání, než že o všem rozhodují peníze. A že jestli má
člověk v podnikání uspět, musí vsadit na oblast, v níž
je konkurence nejslabší. Což byl v té době v Oslu trh
s prostitucí. Myslím, že analýza byla v podstatě velmi
jednoduchá. A Daniel Hoffmann pochopil, že na trhu
provozovaném šarlatány, idioty a amatéry se může
i sama průměrnost chopit žezla. Bylo jen otázkou, zda
bude mít potřebnou morální flexibilitu, která je nutná pro
to, aby člověk denně rekrutoval mladé ženy a vysílal je
šlapat ulici. Po krátké úvaze došel Daniel Hoffmann
k závěru, že tu má. Když po několika letech expandoval
na trh s heroinem, považoval se už za úspěšného
podnikatele. A protože trh s heroinem tehdy v Oslu
provozovali lidi, co byli nejenom šarlatáni, idioti a amatéři,
ale ke všemu ještě vygumovaní feťáci, a protože se
ukázalo, že Hoffmann má morální flexibilitu i  na to, aby
dokázal posílat mládež do drogového pekla,
zaznamenal i v tomhle případě úspěch. Jediný problém teď pro
Hoffmanna představoval Rybář. To byl jeho relativně
nový konkurent na trhu s heroinem, a jak se ukázalo,
bohužel to nebyl idiot. Bůh ví, že v Oslu by bylo dost
prostoru pro ně pro oba, jenže oni se přesto ze všech sil
snažili smést se vzájemně z povrchu zemského. Proč?





18
No... Předpokládám, že ani jeden z nich se nenarodil
s mým talentem podřizovat se někomu jinému. A situa -
ce se akorát víc zkomplikuje, když takoví, co prostě
musí vládnout, co musí sedět na trůně, zjistí, že jsou jim
jejich manželky nevěrné. Mám dojem, že Danielové
Hoffmannové by měli lepší a  jednodušší život, kdyby
byli schopní zavřít oči před tím, že jejich žena měla
jeden nebo dva románky, nebo kdyby jí to alespoň
dokázali odpustit.
„Chtěl jsem o Vánocích vyrazit na dovolenou,“
namítl jsem. „Říct někomu a na chvíli odjet.“
„Doprovod na cesty? Nehádal bych u tebe, Olave,
že znáš někoho natolik důvěrně. Právě to se mi na tobě
totiž líbí. Že nemáš komu svěřovat tajemství.“ Zasmál
se a  odklepl popel z  doutníku. Nedotklo se mě to,
myslel to dobře. Na prstýnku doutníku stálo Cohiba.
Kdesi jsem se dočetl, že na přelomu století byl
doutník v západním světě nejběžnějším vánočním dárkem.
Nepřipadal by jí takový dárek divný? Vždyť ani nevím,
jestli vůbec kouří. V práci jsem ji rozhodně kouřit
neviděl.
„Ještě jsem nikomu neřekl,“ odpověděl jsem. „Ale...“
„Zaplatím ti pětinásobek obvyklého honoráře,“
umlčel mě Hoffmann. „Pak můžeš vzít dotyčnou na věčnou
vánoční dovolenou, pokud budeš chtít.“
Zkusil jsem si to spočítat. Jenže jak jsem říkal,
v tomhle ohledu jsem nepoužitelný.
„Tady je adresa,“ pronesl Hoffmann.
Pracoval jsem pro něj v tu dobu už čtyři roky, aniž
bych věděl, kde bydlí. Proč bych to taky měl vědět? Ani





19
on neví, kde bydlím já. Nikdy jsem se taky neseznámil
s jeho novou ženou, jenom Pine pořád mlel o tom, jaká
to je kost, kolik by mohl nahrabat, kdyby měl na ulici
pár takovejch koček jako vona.
„Většinou bývá přes den sama doma,“ pokračoval
Hoffmann. „Alespoň mi to tvrdí. Proveď tu práci, jak
uznáš za vhodné, Olave. Věřím ti. Tím míň toho budu
vědět, čím líp. Chápeš?“
Přikývl jsem. Čím míň, pomyslel jsem si. Tím líp.
„Olave?“
„Ano, pane, chápu.“
„Dobře.“
„Dejte mi do zítra čas si to rozmyslet, pane.“
Hoffmann povytáhl pečlivě upravené obočí. Nevím
toho o evoluci a podobných záležitostech zrovna moc,
ale nebyl snad Darwin toho názoru, že existuje jenom
šest univerzálních výrazů obličeje, které vyjadřují lid -
ské emoce? Netuším, jestli má Hoffmann šest lidských
emocí, ale vzhledem k tomu, že pouze pozvedl obočí,
místo aby mu zřetelně klesla brada, se domnívám, že
chtěl nejspíš vyjádřit jen lehký úžas kombinovaný
s reflexí a inteligencí.
„Právě jsem ti prozradil podrobnosti, Olave. A  ty
teď – po tomhle – zvažuješ, že bys to nevzal?“
Výhrůžka byla sotva slyšitelná. Vlastně jinak – něja -
ké náznaky bych sotva zachytil, jsem totiž zoufale
nemuzikální, pokud jde o rozpoznávání podtónů
a nadtónů v tom, co lidi říkají. Takže se dá předpokládat, že
ta výhrůžka byla naprosto zřetelná. Daniel Hoffmann
měl jasné modré oči a černé řasy dole i nahoře. Kdyby





20
byl holka, myslel bych si, že je má nalíčené. Nevím,
proč to zmiňuju, nemá to s věcí nic společného.
„Nestihl jsem odpovědět, než jste mi ty detaily pro -
zradil, pane,“ namítl jsem. „Dám vám odpověď večer,
stačí to, pane?“
Zadíval se na mě. Vyfoukl kouř z  doutníku mým
směrem. Seděl jsem tam s rukama v klíně. Hladil jsem
si lem bekovky, kterou jsem neměl.
„Do šesti,“ odpověděl. „Pak už v kanceláři nebudu.“
Přikývl jsem.