Kniha: Krev démona – Thriller s děsivým historickým tajemstvím – Arnošt Vašíček

Ukázka 1:

Jeruzalém LP 1127

Velmistr Hugues de Payens sestupoval stále hloub do nitra posvátného okrsku. S planoucí pochodní v ruce

mířil k samému konci tunelu, který již léta s bratry razili pod místem, na nějž kdysi dávno shlédl samotný

Hospodin a kde později stával Šalamounův chrám. V přísném utajení hledali hmatatelné svědectví z dob, kdy

zasvěcenci rozmlouvali s Bohem a na vlastní oči směli spatřit tváře jeho Poslů. A celý ten čas se řídili svitkem,

který získal při první výpravě. Věřil v jeho pravost, a přesto ho sužovaly pochyby. Přeložili učení rabíni

zaznamenaný text správně? Nacházel se opravdu v útrobách Chrámové hory poklad zvláštního druhu? A jak

tento pojem vyložit? Proč zrovna to, co je ukryto v podzemí, židovští mágové považovali za tajemství, které je

nutno zachovat pro udržení chodu světa? Z jakého důvodu upozorňovali, že může přinést ohromné bohatství i

děsivou zkázu? Velmistr doufal, že už brzy dostane odpovědi na všechny své otázky. Dnes ráno se jeho druzi

prokopali do sklepení, k němuž vedla dávno zasypaná chodba z druhé strany. Nápisy na stěnách naznačovaly,

že konečně našli to, co hledali. Teď se měl o tom přesvědčit. V dálce se mihlo světlo. Zrychlil krok, skoro

běžel. Před sebou uviděl rytíře s loučí. Tělo měl strnule a tvář staženou znepokojením. Mlčky ukázal k

vyhloubené díře. Velmistr se protáhnul dovnitř. Ocitnul se na kraji malé přírodní jeskyně. Zdálo se, že je úplně

prázdná, ale když stísněný prostor ozářil svou pochodní, postřehl, že do protější stěny je vytesán výklenek. Na

jeho dně stála kamenná schránka. Věděl, že podobné sloužily k druhému pohřbu. Židé do nich ukládali kosti

poté, co se tělo nebožtíka zcela rozpadlo. Vysoko nad ossariem se vyrytý do skály vinul jen těžce čitelný nápis

v hebrejštině. To nebylo v hrobkách zrovna obvykle. Jméno zemřelého se psalo přímo na schránku s ostatky.

Velmistr nepochyboval, že text je velmi důležitý a byl odhodlaný, nechat ho co nejdříve přepsat a přeložit.

Nejdřív ale chtěl mít jistotu, že jsou u cíle. Našel kamenný výstupek a položil na něj louči tak, aby osvětlovala

výklenek. Přitom si všiml původního vstupu do jeskyně. Byl zazděný velkými, opracovanými kvádry. Na

vchod do hrobky, až moc důkladně. Velmistr zůstal stát v jakémsi posvátném vytržení. Sepjal ruce. V duchu

pronesl krátkou modlitbu. Prahnul po tom, aby jejich pátrání bylo u konce. Bůh nejvíc trestá člověka tím, že mu

dá, co si přeje. Velmistr netušil, že právě pro řád, který založil, se naplnění této pravdy stane osudným. Sundal

si rukavice, setřásl se schránky prach a pomalu ji otáčel. Do každé strany byl vyrytý znak. Tajný magický

symbol. Varování, které zvěstovalo, že nádoba nesmí být v žádném případě otevřena. Byla to jen kamufláž k

odrazení případného zloděje, nebo to co je uvnitř, mohlo být skutečně nebezpečné? Svítek přece hovořil o

pokladu a spojoval obsah schránky s nesmírným bohatstvím. Velmistr opatrně sundal víko. Nečekal lesk zlata a

třpyt drahokamů. Předpokládal, že půjde o něco mnohem míň přízemního. Představoval si naprosto nezvyklý a

výjimečný předmět, snad nějaké fascinující dědictví ze zlatého věku lidstva nebo převratný a přitom neznámý

orientální vynález. Nějakou úžasnou věc, která templářský řád obohatí především na poli poznání a teprve v

druhém plánu mu přinese i hmotný prospěch. To co uviděl, ho zklamalo. Schránku vyplňoval neforemný balík,

pečlivě omotaný vrstvou plátna. Velmistr ho vyndal ven a položil na dno výklenku. Špičkami prstů odmotával

zpuchřelé pásy látky. První, co spatřil, byl kousek kůže, porostlé odpudivými chlupy. Jak odstranil zbývající

přebal, měl jistotu. Ta tajemná věc v schránce byla hlava! O dost větší, než bývá obvyklé. Na zátylku ji

pokrývala srst. Děsivá tvář měla nelidské rysy. Těžko se dalo rozpoznat, zda je to přirozená podoba nebo ji

takto zdeformoval čas. Z černé, svraštělé pokožky vystupovaly obrovské, krvavě zbarvené oči. Velmistr měl na

okamžik pocit, že zahlédl cosi podivného. Uchopil louči a přistrčil ji blíž k hlavě. Cítil, jak ho zaplavuje strach.

Tělo mu strnulo. Nemohl dýchat. Díval se monstru do tváře a jeho zděšení narůstalo. Něco tady zatraceně

nehrálo. Ty rudé uhrančivé oči opětovaly jeho pohled. To nebyl přelud. Ty oči byly živé!

Ukázka 2

Současnost

Templář unikl z komnaty duchů na poslední chvíli. Varovalo ho vrznutí dveří a blížící se kroky. Rychle se stáhl

do tmy. Čekal, až se bude moci nepozorovaně přesunout do sklepa a odtud tajnou chodbou ven pod hradby.

Teď běžel lesem podél řeky. Bouřka již odezněla. Vzdálené blesky ozařovaly krajinu přízračným světlem.

Připadalo mu to jako příhodná kulisa k prvnímu dějství války, kterou právě rozpoutal. Dorazil na mýtinu,

sundal z hlavy kovovou přilbu a svlékl dlouhý bílý plášť s rudým křížem. Z kapsy džínsů vydoloval klíč,

odemkl auto, vhodil uniformu do kufru, usedl za volant a úvozem pomalu vyjel na asfaltku. Vracel se do města

s dobrým pocitem, že nemusel strážného oddělat. Byl odhodlán nezabít nikoho, tedy kromě těch, co měl na

seznamu.

Runa nikdy neviděl něco tak podivného. Na kulatém stole spočívala uříznutá hlava starého vousatého muže.

Vytřeštěné oči a bolesti zkroucená ústa naznačovaly, že jeho poslední chvilky byly děsivé. Stružky krve z

otevřeného hrdla se smísily s rozteklým voskem dohořelých svíček. Zaschlý škraloup se rozpínal po leštěné

desce jako mršina dávno pošlé chobotnice. Její vybledlá chapadla s rudými žilkami se vztahovala až k okrajům

stolu, jen před mrtvolně sinalou tváří, pod dohledem hrůzou vyvalených bulev je zarazila dřevěná tabulka s

jakýmsi abstraktním obrazcem. Runovi ta směsice namalovaných čar a výrazných černých bodů připadala

povědomá, ale nebyl schopný jí přisoudit žádný konkrétní význam. Za to si byl jistý, k čemu slouží malý

předmět ve tvaru kapky, ležící přímo uprostřed. A to poznání ho překvapilo. V místnosti se nedalo dýchat.

Vzduch ztěžkl kouřem a nasládlým pachem smrti. Runa potlačil nutkání ke kašli. Popošel a přesunul pohled

hloub do prostoru. Vzadu za stolem visel pochmurný obraz dámy v černém. Těsně u něj byly na poličce

odloženy věštecké karty a křišťálová koule. Na druhé straně bizarnost celého výjevu umocňoval kostlivec na

stojanu. Runa věděl, že se nachází na dně zámecké věže s více než metr silnými zdmi, ale i tak se mu komnata

duchů zdála mnohem menší než čekal. Možná ten dojem vyvolávala černá barva stěn a silné přítmí. Jediný

proud chabého světla pronikal dovnitř úzkou chodbičkou, spojující stísněný prostor se vstupní halou. V

otevřených dveřích na jejím konci vyčkávala komisařka Žítková. Runa si ještě jednou zafixoval do paměti celý

výjev a spěšně se dral ven. „Už jste našli tělo?“ Žítková přikývla. „Leží v lese, přes dvacet kilometrů odtud.“

„Jsou na tom místě stopy po nějakém obřadu?“ „To musíte posoudit vy. Budu ráda, když tam pojedete se

mnou, abychom to mohli rychle ukončit.“ Runa odmítavě zamával rukou. „S tím nepočítejte.“ Žítková udiveně

nadzvedla obočí. „Nechcete vidět ty ostatky?“ Pak ji došlo, že ten suchar v manšestrovém saku a se

staromódními brýlemi na nose je vysokoškolský profesor, znalec tajných symbolů a magie, který sice přečet

spoustu knížek o krvavých satanských rituálech ale rozřezanou mrtvolu vidí určitě poprvé a na tohle

představení nemá chuť jít dvakrát.„Chápu,“ řekla shovívavě. „Jednomu by se z toho zvedl kufr. Ukážu Vám

pak aspoň fotografie.“ Runa cítil nutnost uvést svou poznámku na správnou míru. „Nepočítejte s tím, že to brzy

skončí. Tohle je teprve začátek.“ Do hlasu Žítkové se vloudil podrážděný tón. „Vím, že máte zkušeností s

podobnými případy, ale přece nemůžete z jedné vraždy usuzovat, že přijdou i další.“ Runa se na okamžik

znovu zadíval ke stolu. „Paní komisařko, ten ubožák nebyl zavražděn pro peníze nebo ze zloby. Kdosi ho

obětoval a jeho hlavu přinesl do místnosti, která sloužila k vyvolávání duchů.“ „Co z toho vyplývá?“ „Že tu

nešlo o nevinné spiritistické hrátky. Vrah chtěl navázat kontakt s mocnou okultní silou. A protože kvůli tomu

zabil, pochybuji, že se snažil přivolat jen svého andělíčka strážnička.“ „A koho tedy?“ Runa ohrnul ret.

„Nemám zdání. Temné mocnosti, démony, možná samotného satana. Strážný ho ale vyrušil.“ „Naznačujete, že

vrah ten rituál zopakuje?“ „Jsem si tím jistý.“ „Tak co mám nahlásit policejnímu řediteli?“ Runa o své radě

nepochyboval. „ Ať sežene inspektorku Šímovou a komisaře Sumaru.“ 2 Cedule sdělovala, že vesnice, kterou

právě opustili, se jmenuje Zvůle. Sumara hnal auto dál po úzké asfaltce mezi hradbami vzrostlých kmenů. Z

Prahy do Kunžáku to stihnul za necelé dvě hodiny a v tempu nemínil polevit. Jeho odhodlání hrálo vše do

karet. Provoz vykazoval hustotu nula. Slunce, které ho oslňovalo celý čas, co mířil k jihu, se nyní jen ztěžka

prodíralo přes koruny vysokých stromů. Romantická krajina si už před sto lety vysloužila přízvisko Česká

Kanada. Pohled okolo dokazoval, že to nebyl to jen prázdný reklamní slogan. Zvlněné pahorky pokrývaly

husté, smrkové lesy jen tu a tam prostřídané zelenými pásy luk a modrými oky rybníků. Šímové byly krásy

venku za oknem očividně ukradené. Seděla, pohodlně zabořena do vedlejšího sedadla, na tvrdé složce, opřené o

kolena držela časopis s nalistovanou křížovkou a zamyšleně poklepávala tužkou o rty. Sumara se na ni zakřenil.

„Co nevíte?“ Šímová nakoukla do legendy „Slouží k likvidaci odpadu. Cizím slovem na osm.“ Sumara měl

jasno okamžitě. „Hovnocuc.“ „Hovnocuc není cizí slovo.“ „Ale je na osm.“ Šímová na něj vrhla pohled hada

před útokem. „Sumaro, jsme spolu teprve chvilku a už se mi třesou ruce, mám kopřivku a vidím rozostřeně.“

Komisař ji obdařil chápavým úsměvem. „To vás ještě pořád trápí absťák.“ „Po vás?“ Snažila se, aby to znělo

co nejvíce ironicky. Komisaře tím neodradila. „Jasně. Stýskalo se vám. Šímová, přiznejte to. Beze mě jste

ztracená. Ten rok, co jsme se neviděli, Vám připadal jako věčnost.“ „Dejte si pohov s těmi kecy. Příšerně mě

bolí hlava.“ Sumarovi se v očích rozhořely čertovské plamínky. „Už teď? A na co se budete vymlouvat večer?“

Tradiční kočkování přerušil hlas navigace. Cíl měli na dosah ruky. Sumara dojel k odbočce do lesa, stočil

volant a po prašné úvozové cestě dorazil ke skupině policejních aut. Zaparkoval za posledním z nich, vysoukal

se ven, protáhnul a s Šímovou v patách vyrazil k postavám mezi stromy. Komisařka Žítková se formalitami

nezdržovala. Představila se, podala oběma ruku a vedla je výš po svahu.“T oho nešťastníka jsme už

identifikovali. Jmenoval se Garba.“ Šímová se rozhlídla okolo. Les se táhnul na všechny strany, a ani když

přijížděli, si nevšimla nějaké osamělé usedlosti. „Kde se tady vzal? Žil někde poblíž?“ „Ne. Bydlel ve Stráži,

kousek od zámku, kde jsme našli hlavu.“ To nemělo logiku. „Tak proč ho vrah nezabil rovnou tam? Z jakého

důvodu se i s oběti hnal ze Stráže sem a pak s uříznutou palici zase zpátky?“ „Třeba je to jen náhoda,“ Šímová

nakrabatila čelo. „Chcete říct, že vrah číhal tady na jakoukoliv kořist a do cesty mu vlezl zrovna chlápek, co

bydlí na dohled místa, kde měla skončit jeho hlava? Tomu přece sama nevěříte.“ Dorazili na místo činu. Doktor

již skončil. Technik ještě sbíral jakési vzorky ze země. Runa postával opodál, s hlavou skloněnou jakoby o

něčem usilovně přemýšlel. Pozdravili ho pohledem Na zdvořilostní fráze nedošlo. Vyměnili si je už před

hodinou, když mu Šímová volala z auta. „Je to místo něčím zvláštní?“ zeptal se Sumara. Runa přiznal, že neví

o ničem. Policejní fotograf měl lepší informace. „Turisté sem choděj čumět na tenhle balvan. Říká se mu

Ďáblova prdel, ale kdysi se užíval i název Jednice. Možná proto, že ta čára uprostřed připomíná římskou

jedničku.“ Kámen nenesl své jméno nadarmo. Nejvíc ze všeho opravdu připomínal nahou vyšpulenou zadnici.

Na zemi pod ním uprostřed kruhu dohořelých svíček leželo bezhlavé tělo. A uviděli ještě něco, co nečekali.

Zabitému muži scházela i pravá ruka. Kolem trupu se ve vrstvě napadaného jehličí a suchého listí rozpíjely

tmavé skvrny. Sumara věděl, co to znamená. „Naporcoval ho rovnou tady.“ „Přesně tak,“ souhlasila Žítková.

„Nejdřív ale Garbovi vpálil kulku do srdce. Pravděpodobně jen jednu a menší ráže. A střílel z bezprostřední

blízkosti. Košile okolo rány je sežehnutá.“ Šímová očima zkoumala terén. „Nejsou tu žádné stopy zápasu, ani

vlečení těla.Garba svého anděla smrti asi dobře znal. Jako obětní beránek došel poslušně po svých až na místo

porážky.“ „Zřejmě vůbec netušil, co ho čeká,“ připustila Žítková.„Jak vidíte, vrah odsekl hlavu a pravou ruku.

Podle doktora to provedl velmi zručně a kvalitním nástrojem.“ „Takže se vyzná v anatomii, má profi nádobíčko

a nedělal to poprvé,“ rekapitulovala suše Šímová. „Mohl by to být chirurg nebo řezník.“ „Já v tom nikdy

neviděl rozdíl,“ prohlásil Sumara sarkasticky. „Kde je ta ruka?“ Žítková neměla zdání. „Tady jsme ji nenašli. A

na zámku taky ne,“ Runa tato hádanka očividně vzrušovala. „To je opravdu zvláštní. Proč vrah něco takového

udělal? K čemu tu ruku potřebuje? Nedává to smysl.“ „A ta useknutá kebule snad ano?“ „Paní komisařko,

čarovné obřady s lidskou hlavou se prováděly.po tisíce let. A na pár místech světa s tím nepřestali dodnes.“

„Teď nám o tom asi uděláte přednášku,“ pronesl Sumara jízlivě. I po tom všem podivném, co s Runou prožili,

po všech tajemných okolnostech, kterým čelili při řešení případů ďáblovy lsti či ztracené brány, Sumara si stále

udržoval status zatvrzelého skeptika. Přesněji řečeno, vždy když jim nadpřirozeno nateklo do bačkor, kdy

museli bojovat s nelidskými silami anebo stanuli na prahu jiných světů, byl komisař ochoten na moment

připustit, že mezi nebem a zemí přece jen existuje cosi nevysvětlitelného. Ale v okamžiku, kdy odhalil

pachatele, zneškodnil ho kulkou nebo pouty, vrhl se rychle zpět do náruče chladného rozumu a věřil, že pro to,

co se stalo, by se jistě daly najít nějaké věcné, vědecky obhajitelné důvody. Runu komisařův přístup netrápil.

Cítil, že je to jakýsi druh sebeobrany. Sumara se uzavíral do ulity jednoduchého, snadno pochopitelného

materialistického světa, jen aby ochránil svou mysl. Spiklenecky na Sumaru mrknul. „Když na té přednášce

trváte, máte ji mít.“ Popošel blíž a spustil. „Čarodějové odjakživa věřili, že pod lebeční klenbou sídlí mocná

magická síla. Ten, kdo ji probudí, získá nadpřirozené schopnosti. Dokáže věštit budoucnost a naváže kontakt se

světem duchů.“ Šímova se pokusila najít spojitost. „Měl vrah stejný cíl?“ „Nepochybně.“ „Sakra, jak si můžete

být tak jistý?“ „Protože tu hlavu přinesl na zámek do Stráže nad Nežárkou zrovna do věštírny, kde pořádala

spiritistické seance Ema Destinová. Šímová si neodpustila malé popíchnutí. „ To byla světoznámá

zpěvačka,Sumaro. Dříve ji to tam patřilo.“ „Destinova se o hodně věcech radila s bytostmi z jiného světa.

Vyvolávala je v komnatě, kde už původní majitel zámku, velký okultista Leonhardi, zřídil svatyni tajných nauk

a černé magie.“ Šímová: vytušila, kam Runa míří. „Jasně. Každý prostor je ovlivněn tím, co se v něm událo. V

kostele se slouží mše, tak tam lidé mají blíž k bohu. A tam kde se konaly černokněžnické dýchánky, peklo

ochotně otvírá vrátka.“ Runa přikývnul.„Výstižně řečeno. Pokud vrah chtěl přivolat zvlášť temnou sílu nebo

mocného démona, nemohl si vybrat lepší místo.“