načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krev a kosti -- Román z prostředí Malazské říše - Ian Cameron C. Esslemont

Krev a kosti -- Román z prostředí Malazské říše
-11%
sleva

Elektronická kniha: Krev a kosti -- Román z prostředí Malazské říše
Autor:

Oblohou na západě sestupuje jasně smaragdový praporec Návštěvníka jako předzvěst zkázy. V Jacuruku vytáhli thaumaturgové na další výpravu ve snaze zkrotit sousední prales. Jenomže to ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244 Kč 217
+
-
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 575
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Blood and bone ... přeložila Dana Krejčová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7606-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oblohou na západě sestupuje jasně smaragdový praporec Návštěvníka jako předzvěst zkázy. V Jacuruku vytáhli thaumaturgové na další výpravu ve snaze zkrotit sousední prales. Jenomže to není obyčejná divočina. Tato se jmenuje Himatan a prý je jen napůl pozemská, druhou polovinou patří do říše duchů. A prý jí vládne mocná bytost, kterou někteří nazývají královnou čarodějek a jiní ji označují za bohyni, prastarou Ardatu. Saeng dosud znala jen vládu thaumaturgských mágů - ale přitom naslouchala hlasům z dávné, zapomenuté minulosti své země. A když její vládci vyrazili do boje proti pralesu, ty hlasy ji s bratrem poslaly na zoufalou výpravu. Na jihu kontinentu sjednotil pouštní kmeny cizí vojevůdce, ostřílený velitel v otlučené šedivé zbroji, nazývaný Šedý duch. Nyní vede bojovníky při nájezdu, jaký ještě svět neviděl, hluboko do srdce země thaumaturgů. A K’azz se svou žoldnéřskou kumpanií Rudá garda dostává zakázku právě v Jacuruku. Otázkou ovšem je, kdo je vlastně jejich zaměstnavatel. Nakonec, mohla by to být sama bohyně... Pátý román z volné fantasy řady příběhů, odehrávajících se v Malazské říši z knih Stevena Eriksona. Z hlubin dávných časů a temného pralesa se vynořuje zlověstná, nepozemská síla...

Popis nakladatele

Oblohou na západě sestupuje jasně smaragdový praporec Návštěvníka jako předzvěst zkázy. V Jacuruku vytáhli thaumaturgové na další výpravu ve snaze zkrotit sousední prales. Jenomže to není obyčejná divočina. Tato se jmenuje Himatan a prý je jen napůl pozemská, druhou polovinou patří do říše duchů. A prý jí vládne mocná bytost, kterou někteří nazývají královnou čarodějek a jiní ji označují za bohyni, prastarou Ardatu. Saeng dosud znala jen vládu thaumaturgských mágů - ale přitom naslouchala hlasům z dávné, zapomenuté minulosti své země. A když její vládci vyrazili do boje proti pralesu, ty hlasy ji s bratrem poslaly na zoufalou výpravu. Na jihu kontinentu sjednotil pouštní kmeny cizí vojevůdce, ostřílený velitel v otlučené šedivé zbroji, nazývaný Šedý duch. Nyní vede bojovníky při nájezdu, jaký ještě svět neviděl, hluboko do srdce země thaumaturgů. A Kʼazz se svou žoldnéřskou kumpanií Rudá garda dostává zakázku právě v Jacuruku. Otázkou ovšem je, kdo je vlastně jejich zaměstnavatel. Nakonec, mohla by to být sama bohyně...

(román z prostředí Malazské říše)

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ian C. Esslemont

KREV

A

KOSTI

Román

z prostředí Malazské říše

TALPRESS


Copyright © 2012 by Ian C. Esslemont

Translation © 2016 Dana Krejčová

Cover design © 2012 Steve Stone

First publishe das Bloo dan dBone by Transworl dPublishers,

a division of The Random House Group Limited.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-634-9 (pdf)


Tuto knihu věnuji památce svého otce

Johna Roye Esslemonta, 1934–1989.

Velmi nám chybíš.


Poděkování

Jsem nesmírně vděčný Minnesotské univerzitě, že podporovala

můj zájem o cestopisy z 19. století, koloniální texty a imperiální

mýty. Doufám, že se k tomuto bohatému materiálu jednou vrátím.

Pravda je ve skutečnosti mnohem podivnější než fikce.



O S O B Y

Vesničané taumaturgů

Saeng dcera místní kněžky, ž.

Hanu její bratr

Himatanští venkované

Oroth-en vesnický předák

Ursa válečnice

Horští loupežníci

Kenjak Aševajak náčelník loupežníků

Loor-San

Myint, ž.

Thet-mun

Taumaturgové

Golan velitel Armády spravedlivého trestu

U-Pre zástupce velitele

Trn hlavní armádní písař

Waris armádní důstojník

Pon-lor čerstvě vycvičený taumaturg

Tun armádní dozorce

(odpovídá hodnosti seržanta)

Surin první mistr vládnoucího kruhu mistrů


Ardatini služebníci

Rutana čarodějka

Nagal válečník

Citravaghra „člověk-levhart“

Varakapi „člověk-op“

Adwamijské kmeny

Jatal hafinajský princ

Andanii vehajarwijská princezna

Ganell awamirský náčelník

Šer’ Tal saarský koňmistr

Pinal hafinajský koňmistr

vojevůdce žoldnéřský velitel

Scarza jeho poručík

Přísežníci Rudé gardy

K’azz D’Avore velitel

Mihal kapitán, ž.

Gwynn mág, původně ze Stahovačovy kumpanie

Lor-sinn mág, ž.

Turgal

Zelev

Amatt

Odpříseženci

Stahovač kapitán

Jacint poručík, ž.

Mara mág, ž.

Plátek mág

Rud mág

Šijel zbraňmistr

Černa Menší

Hist

Leuthan


Malazští žoldnéři

Jusen kapitán

Burastan poručík, ž.

Mrak mág

Kysúc mág

Štolba voják

Jirchář voják

Dý voják

SlaQoch zvěd

Ostatní

Ardata také známá jako královna čarodějek

královna snů také známá jako kouzelnice, T’riss

Ina Seguležka z první tisícovky bojovníků, jistari

královna čarodějek také známá jako královna nestvůr, Ardata

Děd Měsíc kmet

Ripan jeden z jeho potomků

sestra ZášR Draconova dcera

Osserk Tiste Liosan, někde uctívaný jako bůh nebes

L’orik Osserkův syn

Gothos Jaghut


ÚVOD

Ve třetím měsíci třetího roku Velikého sucha jsme

ze Svatého Ubarydu vypluli na moře. Patnáctého

dne třetího měsíce jsme přistáli u ostrova falarských

barbarů. Od té chvíle nás trápil protivítr, jenžzdržel náš příjezd. Dále jsme narazili na zrádná ledová

pole, přes něž jsme mohli plout pouze s největší

opatrností. Teprve jedenáctého měsíce jsmekonečně zakotvili v ústí veliké řeky. Jisté je, že tak krátká

návštěva nemůže obsáhnout všechny zvyky azvláštnosti této země, ale přesto bychom mohlipřinejmenším nastínit její hlavní rysy.

Ular Takeq

Zvyky starověkého Jakal-Uku

J

acuruckým pralesům vládli duchové. Saeng si vzpomínala, jak

zůstávala vzhůru celou noc a snažila se porozumět jejichtichému volání. To tiché mumlání bylo mnohem lákavější než její

vlastní sny. Jednou z jejích nejstarších vzpomínek byla procházka

listím ozářeným měsíčním světlem, kdy hledala zdroj tohopralesního hlasu. Byla úplně klidná, vůbec se nebála – jak už to u dětí

bývá. Vybavovalo se jí, jak po delším toulání ucítila ruku, která ji

hustým kapradím a trsy vlhké trávy odvedla zpátky do vesnice.

Tam ji do náruče popadla matka s tváří zvlhlou od slz a pevně si

ji tiskla na kostnatou hruQ, zatímco jí Saeng klidně vykládala, že

je všechno v pořádku. Není třeba plakat. Zpátky ji přece přivedl

přítel.

Později pochopitelně všichni tvrdili, že viděli, jak z noci vyšla

sama.

15


Od té chvíle už pro ni lígy neproniknutelného pralesa kolem vesnice přestaly být děsivé. Nebezpečný a poněkud lehkomyslný přístup, jak přiznávala, v zemi, kde byly stromy ozdobenékvětinovými girlandami a modlitebními šátky na počest nespočtuduchů, neklidných mrtvých, přízraků, dávno zapomenutých bohů a příliš mnoha ztracených dětí i dospělých.

Jak dospívala, mizela do lesa, kdykoliv to bylo možné. Mezi visícími liánami a listím, z něhož kapala noční mlha, za nípřicházeli staří duchové země a ona se naučila mnoha zapomenutým věcem. Ráno se vracela z toulek lesními cestami, nohy obalené blátem a trávou, s pavučinami zapletenými do vlasů. Matka jizpočátku bila a tahala za uši. „Nejsi žádná neurozená sedlácká holka!“ ječela. „Pocházíme z prastarého rodu kněžek a věštkyň!“

A často ji během oběda brávala za ruce a pak to bylo vždycky stejné. „Saeng,“ začínala, jako by byla velice zklamaná. „Našerodina dodržuje starou přísahu. Ne jako ti hlupáci kolem, co se plazí před modlami, amulety a talismany. Všechno to pověrčivévzývání bohyň země nebo zvířecích bohů nebo toho prokletéhobožského krále nebo čarodějky – to všechno jsou jen prázdná slova. Nebo něco horšího. Naše rodina – my ženy – pocházíme z rodu původních kněžek nebe a slunce! My uctíváme světlo. Pamatuj si to! Světlo, které dává veškerý život!“

Matka se jí dívala do očí, jako by ji prosila, aby ji pochopila, ale Saeng se odvracela. „Ano, matko,“ odpovídala. A nakonec se matka vzdala a ona směla pokračovat v potulkách za hlasy, které šeptaly ve velkém zeleném labyrintu, jenž je obklopoval.

Jak vyrůstala, ovládala šeptem předávanou výuku stále lépe, až dokázala povolat duchy, o nichž již věděla, že jsou to nak-tové, obávaní duchové země a předků. Jak se její dovednosti zlepšovaly, přicházeli za ní duchové a stíny ze stále větší dálky v pradávné propasti minulosti této země. A ona zase s každým příkazem stále obratněji ovládala manipulaci s jejich nadáním. Z mumláníneklidných mrtvých se dozvěděla, jak spoutat vůli zvířat, jaktlumočit hlasy větru, jak oklamat smysly a jak vylákat vědomosti ze samotné země. Při usínání se jí zdávalo, že se k ní kradou stále blíž a do ucha jí šeptem sdělují stále temnější tajemství. Tajemství prastarých, zakázaných kouzel, ztracených vražedných ochran a ovládání hlubin lidské mysli.

Zprvu o tom nepřemýšlela, i když se stíny přikrádaly stále blíž

16


a pro ni bylo stále obtížnější je zahnat. Až jí jedné noci sevřela paži

tmavá ruka. Hlas zněl jen jako vzdychání větru v listoví, když

syčel: „Velekrál z tebe bude mít radost.“

Vzpomínala si, jak ji ten mrazivý dotek vyděsil. „To všechno bylo prachem už před celými věky.“

„Ne, je to te/. Už žádné hlouposti.“ Propadalo se to do vlhké prsti a ji to stahovalo s sebou.

Výkřik ji polekal víc než větev, která stín rozčísla a rozehnala ho. Ležela tam a zírala na svého staršího bratra Hanua, jenž se zamračeně rozhlížel kolem sebe, větev napřaženou. Kupodivu ji to pouze naštvalo. „Co tady děláš?“ vyjela na něj.

Zvedl ji ze země. „Nemáš zač. Sleduju tě. A poděkuj předkům za to.“

„Cože?“ Odskočila od něj. „Jak dlouho?“

Pokrčil ve tmě širokými rameny. „Kdykoliv to šlo. Někdo na tebe musí dohlížet, když se takhle nabízíš těm divokým duchům.“

„Umím je ovládat.“

„Očividně neumíš.“

„Tenhle mě překvapil, to je všechno.“ Najednou ji cosi napadlo. Popošla blíž a kousla se do rtu. „Nepovíš to matce, že ne?“

„Velká čarodějko, ne! I bez toho s tebou má dost starostí.“

„No... nezastavíš mě.“

„To je mi jasné.“ Založil si silné paže a zadíval se na ni.

Vzdorně zvedla bradu a viděla, jak mu po tvářích a krku stéká ve vlhké noci pot. Svými smysly vycítila jeho bušící srdce i prudce proudící krev a uvědomila si, že se bojí. Že se bojí noci stejně jako všichni ostatní. A přesto byl tady. Přišel ji chránit.

Ztěžka dýchal, jak zkoumal hluboké lesní stíny. „Aspoň mi slib, že mě příště vzbudíš, ano? Že tam nepůjdeš sama.“ Upřel na ni prosebný pohled. „Slíbíš mi to?“

Jak by mohla odmítnout? Její vzdor roztál. „Ano, Hanu.Slibuju.“

Další rok ubíhaly noci stejně. Saeng probudila bratra a společně se odplížili na místo, kde mohla rozmlouvat s divokýminaktovskými duchy, kteří strašili v pralese. A s mnohem staršími duchy kamenů, potoků a větrů. Noc za nocí sedávala celé hodiny pod Hanuovým dozorem a rozprávěla s tvory, které neviděl aninecítil. Tehdy si uvědomila, že i když ji dokáže ochránit předtělesný>17


mi hrozbami, není odolný vůči jejich namlouvání a zaklínání,

a tak na něj nenápadně seslala ochranu před takovými kouzly.

„S kým to mluvíš?“ zeptal se občas, jak tam tak dřepěl pod stromem.

„Se starými mrtvými,“ odpovídala.

„Ty se jich nebojíš?“

„Ne. Jsou přece mrtví.“

Zmateně rozhazoval rukama. „Proč potom nejsou pryč?“

„Protože se hněvají. Pouze hněv je dost silný, aby udržel nohy mrtvých na zemi.“

Potom se mračíval, protože se ve skutečnosti bál. A jak běžely měsíce, začínal na ni dotírat. „Není to bezpečné,“ říkal. „Neměli bychom tu být.“

A měl pravdu. Ale ne tak, jak si představoval.

Jedné noci seděla na kraji bažinaté prohlubně. Mluvila sestínem ženy, kterou tu utopili – prý tu kdysi bývalo velké jezero. Za těch časů, tvrdil duch, byla voda čistá a hlubší než člověk. V lese za ní se Hanu rozháněl těžkou větví a hrál si, že je jeden ze starých králů-válečníků.

„Utopili?“ podivila se Saeng. „Jak to myslíš, že tě utopili?“

„Přivázali ke mně těžké kameny a hodili mě do vody,“odpovídal stín.

Saeng potlačila kletbu. Občas dokázali být mrtví velmidoslovní. „Chci vědět, proč tě utopili!“

„Byla jsem kněžka staré víry.“

„Staré víry? Myslíš –“ Saeng ztišila hlas – „prokletého božského krále?“

„Ne,“zněla nevzrušená duchova odpověQ.„Jeho ne. To na jeho rozkaz vypálili chrám a mě zabili. Já mluvím o prastarémnáboženství. O uctívání světla. O velkém slunci.“

Saeng odskočila od okraje bažiny. Poprvé řekl nějaký stín něco, co ji zasáhlo do srdce.

Vedle ní se objevil Hanu. „Co se stalo?“ chtěl vědět.

Saeng vyletěla ruka k hrdlu. „Duch,“ vypravila ze sebe. Uprastarých! Mohla mít matka celou dobu pravdu? „Tvrdí, že byla kněžkou staré víry.“

Hanu opovržlivě mávl rukou. „Které? Je jich jako much.“

Ona se mu ale dál jen dívala do očí a on po chvíli svraštil čelo. „Ne...“ vydechl a ona kývla.

18


„Ale ano.“

„Té, co o ní pořád vykládá matka...?“

„Stejné víry, co koluje ve vašich žilách,“ pronesl stín za ní a Saeng znovu nadskočila a prudce se obrátila. „Co tím myslíš?“

„Kdo je tam?“ chtěl vědět Hanu a rozhlížel se.

Duch zvedl ruku a ukázal do pralesa. „A nyní přichází chvíle zkoušky, čas volby. Nezapomeň, co jsme tě naučili.“

Saeng zmateně zírala. „Cože? Naučili? Co tím myslíš?“

Žena sepjala ruce a Saeng měla dojem, že se na ni dívá, jako by byla její vlastní dcera. „Tedy, dítě, nemyslela sis snad, že jsi byla povolána bezdůvodně, že ne?“

„Co se děje?“ šeptal naléhavě Hanu.

„Povolána?“Stín se už ale rozplynuljako dým. Saeng se obrátila k bratrovi. „Zřejmě říkala, že se něco blíží.“

Hanu se zamyšleně zamračil. „Blíží se volba,“ zamumlal.

No ovšem. Volba. Náhle jí poskočilo srdce, jako by se ho někdo snažil zastavit. „Nesmíš tam jít.“

Frkl. „Je to povinnost, Saeng. Jestli se tam neukážu, všechny nás zatknou. U prastarých, všichni naši sousedé se o to postarají!“

Saeng věděla, o čem mluví. Byla to ošklivá pravda, alerozhodně bude lepší, pokud vyberou někoho z jiné rodiny než z té jejich.

O měsíc později se do jejich provincie přivalil ohromný zástup vládnoucích taumaturgů. A nakonec dorazil jejich zástupce i do jejich bezvýznamné vesnice. Přinesli ho ve velkých nosítkách z lakovaného dřeva se záclonkami z bílého hedvábí v doprovodu dvaceti vojáků.

Saeng stála vedle matky mezi vesničany, jež sem vojáci nahnali špičatými holemi, zatímco se muži vhodného věku řadili k volbě. Saeng se bála o Hanua, ale ne příliš, protože už celá léta žádného syna z vesnice nevybrali do služby.

Nosiči položili palankýn na zem a teurg vystoupil. Měl na sobě bohaté roucho z mnoha vrstev hedvábí v barvě nejtmavšímořské modři, zdobený zlatým krumplováním. Byl poměrně tělnatý a malý. Přesto nesl důležitou slonovinovou hůl svého úřadu,kterou nedbale držel v ruce plné prstenů a mával s ní sem a tam.

Saeng usoudila, že ho jeho úkol nudí a jenom provádí gesta vyžadovaná obřadem. Zmocnila se jí hrozná nenávist – nejspíš stejně silná, jakou cítil on k jejich ušlápnuté chudobě, laciným,

19


zabláceným hadrům a povinnostem, které ho odváděly odintrikaření v hlavním městě hluboko v srdci jejich země.

Teurg přelétl pohledem nastoupené muže a pak se vrátil zpátky do stínu nosítek.

Saeng si vydechla úlevou. Opět nebyl nikdo vybrán. Opět jejich vzdálení, obávaní vládcové přišli a zase odejdou a už je nikdo neuvidí, dokud se neotočí další rok na kole jejich věčného osudu.

Hodnostář se ale náhle zastavil. Otočil hůl a poklepal si jí na rameno vedle laloků na oholeném krku. Obrátil se a cupitalzpátky ke shromáždění. Znovu pomalu obcházel muže jednoho po druhém. Před Hanuem se zastavil. Slonovinovou, zlatemvykládanou holí ho prudce udeřil do ramene. Předklonil se, jako by jejího staršího bratra očichával, a pak se prudce zaklonil, jako by byl odstrčen.

Otočil hlavu a černýma, přimhouřenýma očima přeletělnastoupené vesničany včetně Saeng. Laloky mu poskočily, jak se s krutým uspokojením usmál, a píchl Hanua holí do prsou. Matka s výkřikem skočila dopředu, ale Saeng ji chytila za ruku.

Hanu se na ni ohromeně podíval. Přistoupili k němu vojáci a spoutali mu ruce, ale on jenom mlčky zíral, dokud honepostrčili. Pak se ohlédl přes rameno. „Neboj se – já tě ochráním! Slibuju! Slibuju!“ volal pořád dokola, zatímco ho vojáci tahali za pouta.

Matka jí v náručí plakala, ale Saeng se přes její hlavu dívala, jak vojáci bratra odvádějí pryč. Musela se dívat. Dlužila mu to. Teurg, aR to byl kdokoliv, nějaký nižší úředník jejich vládnoucí elity, se vrátil do nosítek. Saeng nakonec ztratila bratra z dohledu.Odehnali ho po cestě a zmizel spolu se zástupem mezi listím, jako by je prales všechny spolkl.

V té chvíli, jak tam tak podpírala matku, slíbila si, že se jim všem pomstí. Kvůli jejich neúnosné vládě, jejich opovržení i krvavé ceně, kterou vyžadovali od svého lidu. Kdo jsou, aby si činili takové nároky? Aby přinášeli takové utrpení a bídu?

Uvidí je hořet. To přísahala.

Přesto jí celou dobu našeptával tichý hlásek pálící na duši jako kyselina: Nevybrali ho náhodou proto, že jsi na něj seslala to kouzlo? Není to nakonec všechno tvoje vina?

***

20


Mihal byla náhodou zrovna v přístavu, když to poničenéplavidlo přikulhalo k jednomu z mol v Útočišti. Vycítila z něj něco neobvyklého, i když nebyla mág s přístupem k nějaké chodbě. Přesto byla přísežnicí Rudé gardy a před více než sto letypřísahala, že bude bojovat proti Malazské říši tak dlouho, dokud bude tato říše existovat. A vypadalo to, že přísaha s léty přinášínadpřirozené instinkty a sílu. Díky tomu nyní dokázala vycítit mnohem vzdálenější věci než dříve. Jako na této skromné dvoustěžňové lodi, nebo spíš v tom, co přivážela. Něco tam bylo. Ne jenom ztracení příbřežní kupci či rybáři snesení z kurzu. Po té palubě kráčela moc. Přestože měla jenom volnou košili a kalhoty a za pasem vzadu jen tesák, vydala se plavidlu naproti.

Rozhodně to byli cizinci. Jejich původ nepoznala. Rovné vlasy měli černé jako noc, byli podsadití, skoro tak drobní jako ona. A pleR měli tmavou, od odstínu světlého ořechu po silně opálenou hnědou. Na lodi nebyly žádné vlajky ani erby. Zřejmě zažila těžké časy. Posádka se připravovala na přistání, a ač Mihal sama nebyla žádný námořník, soudila, že jim schází dost lidí. Mládenci aděvčata, potulující se kolem přístavu, vyhazovali lana a pomáhali zajistit lávku z prken a lan.

Jako první vystoupila velmi působivá žena. Byla ještě menší než Mihal a příšerně hubená. Vlasy jí vlály ve velkém, půlnočním mračnu kolem hlavy a na sobě měla volné černé šaty zakrývající nohy. Kolem paží měla jakési vázání, z něhož visely amulety a talismany. Další amulety měla na několika kožených řemíncích kolem krku; chřestily jako menší les tretek.

Poté, co si Mihal přeměřila skeptickým pohledem, oznámila celkem srozumitelnou talijštinou: „Ty nejsi celní úředník.“

„A ty nejsi lodní kapitán.“ Na lávku vstoupil kdosi další apřitáhl Mihalinu pozornost. Byl to obrovský chlap v několikakošilích, se zahnutým dirkem po boku. Byl osmahlý stejně jako žena, jak jen Kanéšan může být, s pletí tmavě hnědou, spíš než černou jako u Dalhoňanů. I on měl vlasy dlouhé, ale na temeni sepjaté sponou vyřezanou z kamene. Tlustá prkna lávky pod jeho váhou sténala a prohýbala se.

Když si Mihal prohlédl od hlavy k patě, zabručel: „Je jedna z nich.“ Netvářil se vyzývavě, přesto ji něco v jeho očíchznepokojilo. Zorničky se mu třpytily, jako by je měl posypané zlatým prachem.

21


Žena přimhouřila oči a náhle se tvářila ostražitě. „Aha. Už to vidím. Nechala jsem se oklamat – žádná Isturé by se neuvolila vypadat tak... neformálně.“

Mihal se zamračila, a nejen proto, že se o ní ti dva cizinci bavili, jako by nestála přímo před nimi. A to slovo... proč skřípalo, jako by ji přetáhli po zádech tupou čepelí?

Jenomže co Rmut odtáhl na sever, byla zastupujícímguvernérem, a tak zdvořile sklonila hlavu. „Omlouvám se, ale jsem tu v nevýhodě. Co jste to říkali?“

„Isturé. Tak vám říkáme v našich zemích.“

„Nám...?“

Žena se ani neobtěžovala skrýtsvou nechuR. „Vám přísežníkům. Překlad zní zhruba jako ,nehynoucí démon‘.“

Mihal instinktivně couvla a ruka jí sjela k noži na zádech. „Co tady vy dva vlastně chcete?“

Žena omluvně rozhodila rukama. „OdpusR mi mou zbrklost. Dostala jsem úkol, který se zdráhám splnit. Přicházíme s nabídkou pro vás, Rudou gardu.“

Mihal se mírně uvolnila. Za cizinci šplhali v ráhnoví námořníci a připravovali loQ k opravám. Běhali bosí, chodidla zčernaládehtem. „Nabídkou?“ opáčila pochybovačně. „Co by to mohlo být?“

„Zaměstnání.“

Mihal to už pochopila a zavrtěla hlavou. „My už zakázkyneřijímáme.“

„No, tohle by možná měl rozhodnout váš generál K’azz.“

„On zrovna... nepřijímá případné zaměstnavatele.“

„Nás přijme.“

„Velice pochybuju –“

„Je v téhle vísce hostinec, ubytovna nebo něco takového?“

Mihal zaskřípala zuby podrážděním nad tím, že ji ženapřerušila. „Nejlepší by asi bylo, kdybyste zůstali na palubě...“

„Myslím, že ne. Už mi lezou na nervy stejně jako já jim.“

To docela dobře chápu. „Pokud na tom trváte.“ Pokynula jim, aR jdou s ní. „Máme hostinec s několika prostými pokoji... ale nemůžu zaručit, že vás ubytují.“

Ženin úsměv byl vlčím zábleskem slonovinových zubů ostrých jako jehly. „Naše zlato je dobré a hostinští jsou na celém světě stejní.“

Jak stoupali do mírného svahu k vesnici, Mihal se představila.

22


„Rutana,“ odvětila žena a ukázala na muže, jenž je pomalunásledoval. „To je Nagal.“

„A odkud jste?“

Rutana se drsně uchechtla. „Ze země blízké této, ale ty jsi o ní v životě neslyšela.“

Mihalinutrpělivostuž delšídobu nikdo takhle nezkoušel. „Zkus to,“ vypravila ze sebe a podařilo se jí neskřípat zuby.

„No dobře. Přicházíme ze země zvané někdy Jacuruku.“

Přes podráždění to na Mihal udělalodojem. „No jistě. Vím o ní. Nebyla jsem tam, ale K’azz ano.“

„To jsem taky slyšela. Doručíš od nás K’azzovi zprávu.“

Mihalino podráždění ustoupilo ohromení nad ženinoudechberoucí povýšeností. „Ano?“ opáčila. „Opravdu?“

„Ano. Opravdu.“

„A jak zní ta zpráva?“

Rutana se zastavila. Zamračila se, jako by si teprve teQ všimla něčeho v Mihalině hlase. Pevně si utáhla kožené řemínky na levé paži a trhla sebou, jako by zaryla do staré, ne zcela zhojené rány. Mihal si všimla, že amulety jsou malé, trojúhelníkové krabičky a v každé jako by byla maličká vyřezávaná figurka. „Stahovačkráčí naší zemí,“ zavrčela nakonec. „VyřiQ mu to, Isturé. Kletba, jakou představuje Stahovač, kráčí naší zemí.“

O něco později si Mihal zavolala Lor-sinn a Gwynna, aby se o návštěvě poradili. U stolu si Gwynn podržel svůj ponurý, přísný vzhled. Byl celý v černém, moc toho nenamluvil a téměř seneusmál. Nová bílá kštice mu trčela na všechny strany. Mihal si ho uměla představit, jak veškerý volný čas tráví vsedě a mračí se do tmy, dočista jako mrtvola zachmuřeně bdící při vlastní vigílii. Lor-sinn, druhá přítomná z kumpanijních mágů, byla stáleočividně nervózní, že má sedět tak blízko Mihal mezi sedadlyobvykle vyhrazenými pro Rmuta, Neprsta a Lusk či nedávno zesnulého Dejmala. Když teQ měla Mihal příležitost si ji prohlédnoutdůkladněji, povšimla si, že Lor-sinn postupně ztrácí kyprost, která jí přinesla takovou oblibu u mnoha mužů z kumpanie.

Sluhové přinesli polévku a Mihal se obrátila na Lor. „Stále se snažíš navázat spojení se Čtvrtou kumpanií na Assailu?“

„Ano, veliteli.“

„Mihal stačí.“

23


„Ano, ehm, Mihal.“ Lor-sinn se naklonila nad stůl, vždyochotná bavit se o práci. „Zkoušela jsem to minulý týden. Mohla bych otevřít portál, pokud si budeš přát...“

„To nebudu riskovat, Lor. Ne na Assail. Zatím nic takdrastického. Uvidíme, co si o tom myslí K’azz.“ Mihal se obrátila keGwynnovi. „A co naši přátelé z První?“

Zachmuřený mág – jenž byl stále zasmušilejší– zíral do polévky, jako by vůbec netušil, co to je. „Jak tvrdí naše návštěva, jsou stále v Jacuruku, veliteli.“

„Mihal stačí, prosím.“

Gwynn sklonil hlavu, jako by si chtěl uspořádat myšlenky, s povzdechem odložil příbor a pěstmi si podepřel bradu. „Rutana je služebnicí prastaré Ardaty. Té my říkáme královna čarodějek.“

Mihal kývla. Ochutnala polévku. Byla dobrá, ale i ona odložila lžíci. Sluhové podávali hlavní chod – pečenou divokou slepici. Mihal vdechla vůni horkého pokrmu, narovnala se a setkala se s Gwynnovým upřeným pohledem. „Přesto mi tvrdíš, že jsou to Stahovačovi nepřátelé.“

„Jsou.“

„Kam tedy míříš?“

„Chtějí nás zatáhnout do své války. A já tam byl, veliteli. Viděl jsem to. Rozhodně jsem proti tomu.“

„Chápu. A děkuju za otevřené zhodnocení.“ Otočila se k Lor. „A ty?“

Lor-sinn pokrčila dosud kulatými rameny. „Je to stále teorie. Nikdo ani neví, kam do vnitrozemí K’azz zmizel.“

Mihal sklopila zrak k malé pečené slípce. Utrhla si kousekkřuavé kůrčičky. „Pošlu zprávy skrze naše mrtvé bratří. Oni ho najdou.“

„Možná nebude chtít odpovědět,“ podotkl Gwynn.

Nebere si servítky, pomyslela si Mihal a podrážděně stiskla rty. „Uvidíme.“

Mnohem později stála Mihal ve svých komnatách. Předpříchodem Rudé gardy patřily starému pánovi a paní z dynastie, jež této provincii vládla jako jednomu z bezvýznamných stratemských království. Oficiálně náležely Rmutovi, protože byl na řadě jako guvernér, a pokud sem zavítá K’azz, bude zde přebývat on. Ne že by kdokoliv z přísežníků v místnostech cokoliv měnil. Nábytek

24


byl skromný: kavalec a psací stůl. To bylo všechno. A cestovní

truhlice s Mihalinou zbrojí. Bičový meč měla pověšený v sále dole.

Prohlížela si prázdnou místnost se zdmi z otesaného kamene, zaprášenými starými goblény ještě z doby původní dynastie, které se rozpadaly na stěnách tak, jak je tu garda našla, a v duchu se vrátila ke svému podráždění u večeře. Nešlo o Gwynna a jeho nemotorné způsoby, ne, šlo o K’azzovu nepřítomnost. Ten chlap se něčemu vyhýbal, a právě to jí dělalo starosti. V občasnýchzáchvatech marnivosti si představovala,že se vyhýbájí.Jindy hoproklínala, že utíká před svými povinnostmi. Vytvořit jednotný stát z ničeho byla pořádná fuška. Bylo třeba vyměřit silnice, postavit mosty, naplánovat osady. Nebylo lze dovolit, aby se všechno dálo náhodně. A on si od té tupé šedivosti jednoduše odejde – a nechá ostatní, aby po něm poklidili. Taková nezodpovědnost hodně snížila její mínění o něm. Otřepala se a zamračila se do tmy. V každém případě bylo nutné se s ním spojit. Povolala si bratří.

Zakrátko se v místnosti zjevila přízračná postava, hubená, snohama do O a chybějícím pravým předloktím: Hrbáč, jejich starý mistr obléhání, nedávno zesnulý. Stín jí lehce pokynul. „Mihal,“ vydechl a ji překvapilo, že ho skutečně slyší.

„Hrbáči. Mám zprávu pro K’azze.“

„Můžu ji doručit,“ protáhl starcův stín. „Ale nemůžu slíbit, že odpoví.“

„Rozumím. Zpráva zní, že dorazila návštěva z Jacuruku. Vrátil se tam Stahovač a oni zřejmě naznačují, že je to naše starost.“

„Ty dva jsme vycítili,“ mumlal Hrbáč. „Zdaleka to nejsou lidé.“

Mihal se zamračila. „Předáš tu zprávu?“

„Jasně. Hned jdu na to. Rád jsem tě zase viděl, Mihal.“ Stín zamířil ke dveřím, jako by je chtěl otevřít, ale prošel přímo skrz ohoblovaná prkna. Zanechal za sebou mračno prachu, vznášející se nad kamennou podlahou.

Mihal překvapeně poklekla a prach prohrábla. Narovnala se a zkoumala své prsty. Choval se, skoro jako by byl živý. A ona ještě nikdy neviděla, že by k sobě bratří přitahovali prach. On se ale zase Hrbáč často objevoval jako mluvčí padlých přísežníků. Mihal si oprášila ruce a vrátila se ke stolu.

Mihal vlastně žádnou odpověQ nečekala. K’azz odpřisáhlStahovače a ty, kdo se rozhodli jít za ním. Už to bylo déle než rok,

25


co je vyloučili ze svých řad. Co teQ dělají, byla jen jejich věc.

Kumpanie za ně nebyla v žádném případě zodpovědná... bez

ohledu na to, co tvrdili ostatní. Návštěvníci tu budou moct zůstat,

jak dlouho budou chtít. Žádného zadostiučinění se jim nedostane.

Mihal je bude ignorovat, nicméně schválí žádosti místních kupců

ohledně nákladů na opravu jejich plavidla.

Proto ji o čtyři dny později překvapilo, když na dveře zaklepal a vstoupil Ogilvy, jeden z vojáků, rekrut ze Třetího obléhání. Přitiskl si na zjizvené čelo stejně zjizvenou, potlučenou ruku. „K’azz, madam,“ ohlásil svým drsným, skřípavým hlasem auklonil se, jako by byla nějaká šlechtična. Už mu mockrát říkala, že stačí zasalutovat, ale zřejmě měl své zvyky tak zakořeněné, že se klaněl a madamoval, i když mu říkala, aR to nedělá. A tak hoprostě trpěla.

Kývnutím ho propustila, odložila brk a vstala. Na chvilku se zastavila u dveří před zrcadlem z leštěného bronzu a prohlédla se v něm. Malá, tmavá, s dlouhými černými copy. Náhodou na sobě měla brokátové roucho až na zem, na bocích prostřihávané azašněrované, přes hruQ stažené, s úzkými rukávy, které se k zápěstí rozšiřovaly. Předtím ji to nenapadlo, ale zřejmě začínala brát úlohu zástupce guvernéra docela vážně, když odložila obvyklou kůži a prošívanici. Ale ten obličej! Vždycky tak vážná, holka. Nos zploštělý jako nějaká protivná holka z baru a rty příliš tenké.

Zamračila se na svůj odraz. Přesto nevypadala, že by před ní bylo nutno utíkat s řevem do noci.

A vůbec, komu na tom záleží? Rozrazila dveře, strhla z kolíčku pochvu s dirkem a cestou po točitém kamenném schodišti si ji zastrčila za opasek.

Našla ho ve stájích, kde hladil jednoho z mála jejich koní. Kožený oděv měl špinavý, vysoké mokasíny zavázané až kekolenům. Vlasy měl dlouhé, rozcuchané a prokvetlé.

Obrátil se, než k němu došla, a ona se zarazila. Opět zažila šok; pamatovala si mladíka a nyní tu před ní stál stařec. Poslední dobou musel zažít krušné časy, protože ještě víc zhubl. Bystré oči měl zapadlé a lícní kosti mu ostře vystupovaly. A nechal si narůst vous, taktéž prokvetlý.

Starý. Předčasně zestárlý. Předčasně? Všichni jsme staří, holka! Tobě je přes sto dvacet! Otřepala se a přistoupila k němu. Vzala

26


jeho chladné ruce do svých a zlehka ho políbila na tváře. „Vítej!

Jak ses měl?“

„Hledal jsem cesty k Jorrikovu jezeru.“

„Opravdu ho chceš pojmenovat po něm?“

Pousmál se. „Proč ne? V Genabakis je hrdina.“

„No... to asi je. Zdržíš se?“

Jasné oči, hledící do těch jejích, uhnuly. „Možná. Omlouvám se, že jsem ti nechal všechno to papírování.“

„Nechal jsi to Rmutovi.“

„Aha! Nedivím se, že utekl. Potom se neomlouvám. Jsou o nich nějaké nové zprávy?“

„Už možná dorazili do Korelu.“

„Takže... teQ už jenom musejí najít Meče a zachránit ho zBouřné hradby – pokud to tedy byl on. Měli by být zpátky co nevidět.“

„Měla jsem jít já.“

„Rmut se o sebe dokáže postarat sám. Je z nás nejlepší.“

„No, chybí mi. Stejně jako mi chybíš ty...“

Kolem očí se mu udělaly vrásky, jak sklopil zrak. „Taky mi všichni chybíte – tak co ti návštěvníci?“

Mihal zamířila k otevřené bráně do hradu. „Podle Gwynna to jsou služebníci Ardaty.“

K’azz se k ní připojil, ruce sepjaté za zády. „Ano. Cítím jejich přítomnost. Bezpochyby patří mezi její nejmocnější služebníky. Sděluje nám, že jejich zprávu bere velice vážně. Naneštěstínemůžeme vyhovět...“

„To jsem jim taky řekla.“

„Ale chtějí to slyšet ode mě.“

„Ano.“

„Proto jsem tady...“

Mihalin tázavý zrak padl na štěrkovou cestu vinoucí se k městu. A až odejdou – odejdeš taky? Zpátky do divočiny? Nebojíš se následků tak dlouhé nepřítomnosti? Řečí a neklidu? Pochopitelně ne mezi přísežníky, ale u obyčejných vojáků a laických členů. Někteří tvrdí, že jsi zemřel už dávno a my jenom vládneme tvým jménem.

Bylo to skoro jako za starých časů, kdy často šířili klamné zvěsti o jeho přítomnosti či nepřítomnosti... Rmut a ostatní se za něj dokonce občas maskovali... to všechno jako opatření protineustálé hrozbě těch zatracených spárských asasínů...

27


Mihal zamrkala a zarazila se. Uvědomila si, že už jsou ve městě. Dlouhý sestup po útesu jako by uplynul během okamžení. Museli celou tu dlouhou zpáteční cestu mlčet.

A na hlavní třídě vyšli ti dva z hostince; bezpochyby siuvědomovali jejich přítomnost, stejně jako oni vycítili je. Obr Nagal se musel hodně sehnout, aby prošel malými dveřmi. Z oken aotevřených dveří je pozorovali zvědaví místní. Mihal si všimla, že nikdo ze čtveřice nemá delší čepel než dirk. Záměrná opatrnost?

Tmavá žena nepatrně kývla. Les amuletů na její hrudi zašustil a zachřestil. K’azz odpověděl úklonou. „Vévodo D’Avore,“oslovila ho. „Nebo snad princi?“

„Mám mnoho titulů,“ odvětil pohotově. „Navrhuji ten, na nějž jsem nejvíce hrdý – velitel.“

„Nuže dobrá... veliteli. Jsem Rutana a toto je Nagal.“Hromotluk, jenž jako by celou dobu potlačoval tajný úsměv, se taképoklonil.

„Vítejte ve Stratemu. Jak vám mohu být k službám?“

„Dostal jsi moji zprávu,“ štěkla. „Měl bys vědět, jak nám můžeš být k službám. Tvůj vazal Stahovač se vrátil do Jacuruku a hodlá proti nám vést válku. Je tvou povinností přijít a zbavit nás ho.“

„Už to není můj vazal. Nejsem zodpovědný za jeho činy.“

Žena se nenechala odradit. Zvedla bradu a zkřivila rty do ještě kyselejšího úšklebku. „Co potom reparace za jeho zločiny v naší zemi během doby, kdy byl tvým vazalem? Jeho zničení by mohlo posloužit jako cena za krev!“

Její panovačnost Mihal opět vzala dech. Bohové nad námi! Je v K’azzově zemi a pranýřuje ho za zločiny, které spáchal někdo jiný – a navíc v nějakém vzdáleném království? To už bylo příliš. Okamžitě je pošle pryč.

K’azz však zřejmě oplýval nadlidskou trpělivostí. Jenom sklonil hlavu, jako by zvažoval její postoj ze všech možných úhlů. Potom se uváženě zamračil. „Mám takový dojem, Rutano, že Stahovač vstoupil do služeb tvé paní, když poprvé dorazil do Jacuruku,není to tak?“

Žena se popadla za kožené řemínky na paži a prudce jimi zakroutila. Obličej se jí zkřivil vzteky. Chvíli trvalo, než se ovládla a mohla odpovědět. „Žádná taková formální dohoda nebylauzavřena. Moje paní s ním jenom měla jistou dobu vztah.“

K’azz pokrčil rameny na znamení, že považuje celou záležitost

28


za uzavřenou. „AR je to jak chce, Stahovač se už dávno vydalvlastní cestou a já za něj v žádném ohledu nezodpovídám.“

„Ale i teQ ho živí přísaha,“ promluvil náhle Nagal tichým,melodickým hlasem. „Tvoje přísaha, K’azzi.“

Princi se tváří mihla bolest. „A já, pokud bych měl tu moc, bych ji zrušil,“ pronesl stísněně. „Takto jsem ho odpřisáhl.“

„To nestačí,“ namítl Nagal. „Přísaha stále působí. Naše paní zná její záhady, K’azzi. Nejsi zvědavý?“

Mihal byla stále neklidnější. Skrze její dva služebníky cítila, jak se vliv Ardaty, té paní všech čarodějek, natahuje až k nim. Byl to nepříjemný pocit a jí naskakovala husí kůže, jako by ji ten dotek pošpinil. Viděla, že K’azz je otřesený. Dalo se to totiž vykládat pouze tak, že mu jeden ascendent otevřeně nabízí, že prozkoumá něco, co bylo jeho neoddělitelnou součástí.

„Nepochybuji o moudrosti a moci vaší paní,“ začal opatrně. „V budoucnu možná využiji její velkorysé nabídky.“ Sklonilhlavu, aniž by z nich spustil zrak. „Do té doby vám ale přejibezpečnou zpáteční cestu.“

Otočil se a toporně odcházel. Mihal ho následovala, couvala, nechtěla ty dva spustit z očí.

„Ano, někdy v budoucnosti, princi!“ zavolal kolohnát Nagal. „Protože my nemáme všechen čas na světě, že?“

To K’azze na okamžik zarazilo, ale hned šel dál.

„Ještě jedna věc!“ křikla Rutana.

K’azz se s povzdechem otočil. „Ano?“

„Jelikož odmítáš spolupracovat, zmocnila mě moje paní, abych odhalila poslední věc.“

„Ano?“

„Znáš moc mé paní jako věštkyně a jasnovidky. Předpovídá, že brzy někdo zaútočí na Tienské dolmeny. Co řekneš na tohle, K’azzi? Lze to dovolit?“

Tajemné varování zpočátku Mihal nic neříkalo. Pak sivzpomněla, kde už to podivné jméno slyšela předtím: bylo to místo, kde byl K’azz v zemích Jacuruku uvězněn. Prudce se k němu obrátila a jeho reakce ji ohromila. Zbledl jako křída a viditelně svěsil ramena, jako by nesl obrovskou tíhu. Vrtěl hlavou. „To se nesmí stát,“ zavrčel nakonec.

Rutanin úsměv odhalil nenasytnou vítězoslávu. „Moje paní souhlasí, princi.“

29


„Bude po tvém, čarodějko.“ K’azz se obrátil k Mihal. „Svolej přísežníky. Odpluji do Jacuruku.“ S tím odkráčel.

Mihal za ním ohromeně zírala. Prostě takhle? Jedna nejasná hrozba nebo náznak nebo co to bylo, a on souhlasí? Ohlédla se na ty dva, ale oni si jí nevšímali, dál sledovali princovu hubenou postavu. K’azz se namáhavě vlekl po cestě k hradu.

Lodní příQ vklouzla na pláž za hlasitého skřípání dřeva o písek. Na přídi stál velitel a obhlížel duny a keře táhnoucí se dovnitrozemí. Celá posádka i nastoupení válečníci čekali na jeho povel, protože ač byl krutý a drsný, vedl mnoho úspěšných nájezdů a oni jeho velení ve válce důvěřovali. Dlouhý šedý hauberk, potrhaný a rezavý, mu visel až na palubu. Vlasy a vousy měl také šedivé a neupravené. Někteří mu říkali Šedý duch – ale jen nejtišším šeptem. Raději měl titul vojevůdce.

S divokým zaječením se přehoupl přes bort a s cáknutím přistál v příboji. Posádka ho následovala. Všichni vyli jako vlci. Pokud bylo možné někoho z nich označit za zástupce velitele, byl to Scarza. Mohutný válečník, o němž se šeptalo, že mu v žilách koluje kapka trellské krve. Nyní se připojil k vojevůdci amimoděk si všiml, jak jeho rezavá zbroj zanechává v příboji velikou skvrnu připomínající krev.

„Žádné třesení země, Scarzo,“ poznamenal vojevůdce a zastínil si oči. „Žádné hlasité troubení. Žádný konec světa.“

„O čem to mluvíš, vojevůdce?“

Muž po něm loupl starýma, zažloutlýmaočima, ale hned se zase odvrátil. „O ničem, můj milý Scarzo... Už je to prostě mnoho let, co jsem naposledy kráčel po zdejším břehu.“

„A co v téhle mizerné zemi, která mi až příliš připomíná tu moji, vlastně pohledáváme?“

Hluboké vrásky na starcově obličeji potemněly, jak se usmál. Zástupcův jízlivý humor ho zřejmě bavil. „Nechci tyhle země, Scarzo. Jde mi o sousední království. Vládne mu samolibásebranka nafoukaných mágů, kteří se pokládají za mistry alchymisty a teurgy. Tady přebývají rozedrané bandy, co se živí nájezdy do země taumaturgů. Ty si vezmu pod křídlo a ukážu jim, jakéodměny může přinášet delší tažení.“

„Myslíš jejich smrt?“

30


Hubený muž svěsil koutky v lehkém nesouhlasu. „No, nakonec ano,“ připustil.

Obrátil se k příboji, kde na pláž přirážel zbytek flotily tvořené deseti lodicemi. „Zatím vyšli zvědy a dohlédni na vyloQování. Pak rozebereš lodě na dříví, jasné?“

Scarza se uklonil. „Provedu, vojevůdce.“

Šedivák obrátil pozornost do vnitrozemí a znovu si zastínil oči. „Takže jsem se vrátil,“ vydechl, „vy mizerní mágové. Co uděláte? Ano... co uděláte?“

31


KAPITOLA I

Hlas starého přítele mne zdravil, když jsem se vrátil

z potulek, opět jsem kráčel po té dlouhé ulici vDarúdžhistánu, jež zove se Horskou. A on, vzav mne

užasle za ruku, pravil: „Pověz, jelikož ses opět vrátil

z přízně Osserkovy, zatímco tu kráčíme, stejně jako

v dřívějších letech, k rozkvetlým sadům, co těpohnulo, jak zvládáš takové cesty do pustin světa?“

Chanat D‘argatty

D’argattyho cesty

S

aeng bušila tloukem do hmoždíře a drtila přísady naomáčku k obědu. Přišly do ní oříšky, mladé krevety, zelenina

a papriky a to vše se zamíchalo s kousky zelené papáje na

salát. Klečela u toho, skloněná nad širokým kamennýmhmoždířem, a svaly na předloktích se jí střídavě zatínaly a uvolňovaly.

Dlouhé černé vlasy se jí lepily na zpocené čelo a ona si jeodhrnovala hřbetem ruky.

Všechny ženy jejího věku dělaly v rodinných chýších totéž, jen

tam byl důležitý rozdíl, že připravovaly jídlo pro manžely a děti.

Saeng žádné neměla. Vařila a poklízela dům jen pro sebe astárnoucí matku, která – k její věčné zlosti – nikdy nevynechala

příležitost ji za námahu zkritizovat či se jízlivě podivit, proč její

dcera nastoupila na cestu k předčasnému staropanenství. Jak by

tomu mohlo být jinak, matko? Když zavrhuješ všechny sousedské

náboženské slavnosti jakolejnopověrčivosti, jejich domácí oltáříky

jako falešné modly a jejich víru jako nevzdělanou dětinskost? Není

divu, že otec utekl. A není divu, že jsou z nás vesničtí vyděděnci.

32


Nakladla jídlo na dva banánové listy a usadila se se zkříženýma nohama. Ne že by její zvyky pomáhaly. Všichni o ní říkali, že je čarodějka. Služebnice noční matky Ardaty. Občas za ní někdo potají přišel a žádal, aby proklela soka nebo zahubila sousedům buvola. A jak byli rozčilení, když odmítla! Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Takhle měla vesnice obětního beránka pro každé mrtvěnarozené tele, každé nemocné dítě, každou špatnou úrodu. A ona toho už měla opravdu plné zuby. Jenomže tu byla matka – kdo by se o ni staral? Opět si přála, aby tu s nimi byl Hanu. Jak jí chyběla jeho klidná síla. On by se byl oženil a matka by se nastěhovala k němu a vládla jeho manželce a Saeng by tomu všemu unikla. Místo toho se nemyslitelné stalo skutkem a jeho odvedlitaumaturgové.

A ona by za to snad ještě měla být vděčná. Samotný tento fakt – prestiž získaná jejich obětí a úleva sousedů, že takovou cenu musel zaplatit někdo jiný – jim umožnil udržet se na okraji vesnice.

Vzala si k salátu trošku rýže a bez nálady žvýkala. Brzy dorazí matka z dopolední obchůzky s čerstvými klepy. Ti čekají další vnouče. A synovec tamtěch má kašel. Saeng svěsila hlavu. Bohové ji chraňte!

A tady už přichází. Saeng se nadechla, aby se uklidnila. „Tak co je nového, matko?“ přivítala ji. Po chvilce vzhlédla s rýží v ruce. Matka ji pozorovala, zcela nezvykle zamlklá. „Ano? Co se děje?“

Matka prostě jenom stála před otevřenou verandou a v rukou kroutila barevným plédem. „Nového? Ano – tentokrát je opravdu něco nového, Saeng. Vesnicí procházejí uprchlíci. Utíkají nazáad. A Maeini příbuzní dorazili jen s tím, co měli na sobě.“

Saeng se narovnala a zamračila se ještě víc než obvykle. „Co se stalo?“

„Přichází vojsko, maličká. Naši pánové taumaturgové vytáhli do války a do vojska odvádějí každého, koho potkají.“

Saeng si strčila rýžovou kuličku do úst a zamyšleně žvýkala. „No a co to má co dělat s námi? My jsme už zaplatily.“

Matka potřásla hlavou. „Myslím, že to už se nepočítá. A taky –“ Zarazila se.

„A co?“

„Saeng,“ promluvila matka znovu a natáhla ruku, „stará víra mluví jasně! V době války musí být kněžka v chrámu...“

33


„Prosím tě, matko... nezačínej s tím zase.“

Matka ohromeně spráskla ruce. „Nerouhej se! Tvoje prabába v tom byla neoblomná – musíš vyhledat Velký chrám.“

Saeng nemohla najít slova. „Matko... stará víra je dávno mrtvá. Nikdo ani neví, kde ty chrámy jsou!“ Zasmála se, trochunervózně. „Vážně – jsi... bláhová.“

Matka se ale zatvářila rozčarovaně, jako obvykle, a potřásla hlavou. Saeng stiskla rty, odvrátila zrak a dojedla oběd.

Té noci nemohla usnout. Nak-tové ji volali hlasitěji než vminulých letech. AR se převracela sebevíc, nedokázala je umlčet. A když se soustředila, měla dojem, že v ještě větší dálce slyší rachot, jak se pralesem prodíraly mohutné postavy.

Pak ji jeden hlas zavolal hlasitěji než vítr šustící palmovými listy a otřásající ratanem. Nebyla v tom slova, jen sténání, jako když má někdo roubík nebo je zraněný. Ještě nikdy nic takového neslyšela. A ten hlas – byl mužský. Někoho z vesnice? Občas nějaký hlupák, opilý nebo nemocný, sešel ze správné stezky. Pokud se k nim dostala včas, snažila se za ně přimluvit, ale pokud si stíny vyžádaly oběR, bylo téměř nemožné jim ji sebrat. Pouze jedinkrát vyvinula větší námahu – což bylo velmi nebezpečné – a to jen kvůli dítěti. Hodila na sebe pléd a vyšla za zahradu mezi stromy, kde začínal neprůchodný prales táhnoucí se z jednoho břehu její země na druhý. Jacuruku.

Ve tmě mezi vysokými kmeny se zastavila, zaposlouchala anastražila smysly. Natáhla se, rozšířila vědomí ve zvětšujícím se kruhu. Cítila kroky mnoha nočních tvorů kolem vesnice, od rodinky funících pekari po všetečného maličkého rejska. Zatlačila smysly ještě dál a vycítila ostrou pozornost v noci lovící kočky vysoko na větvi a na druhé straně kruhu chýší tlupu opichledajících jídlo – co nejdál od kočky.

Zvláštní. Nikdo tu není? Ti, kdo v noci sejdou ze stezky, obvykle naslepo do všeho vrážejí a přehlédnout je je asi tak těžké, jako přehlédnout slona. Takže živý ten zbloudilec nebude. A co bez těla? Možná –

Krok. Blízko. Těžký. Příliš těžký, aby patřil některémuvesničanovi. Pak další. Z hloubi temnoty se vynořila postava, obludně velká, vysoká a rozložitá. Prošla zbloudilým paprskemnazelenalého měsíčního světla, a když se přiblížila, Saeng se zadrhl dech.

34


Poznala jednoho z obřích obrněných vojáků taumaturgů. Jakšaka.

Takže – už jsou tady.

Uklidnila se, poklekla a sklonila hlavu. Čekala na příchod jeho pána, který nemohl být daleko. Tihle nezničitelní obři chránili taumaturgy a byli páteří jejich armád. Je to tedy pravda. Vytáhli na východ do vysočiny. Postupovali proti skutečnému zdrojinebezpečí číhajících v divočině, na ohromných, prapůvodníchplochách hájemství královny démonů. V Himatanském pralese,zpola patřícím do tohoto světa, zpola do světa duchů.

Nikoho tu poblíž ale necítím.

Jakšaka upoutal její pozornost zvláštním skřípáním. Opatrně vzhlédla. Dělal si něco s krkem. Možná si upravoval velkou přílbu s plným hledím. Mozaika z kamínků, pokrývajících jeho zbroj, se při pohybu třpytila. K Saenžině hrůze zvedl obrněnýma rukama přílbu a objevila se hlava,oholená a strašlivě zjizvená. Tmavé oči – lidské oči – zamrkaly, jako by nebyly zvyklé na nejasné světlo, a pak se na ni upřely se zvláštní, něžnou důvěrností.

K smrti vyděšená na něj hleděla a dokázala myslet jedině na to, že jí budou dávat za vinu, že vojáka rozbila!

Pak se ústa pohnula a bezhlesně vytvořila slovo. Slovo, o němž by nevěřila, že ho ten tvor bude znát. Její jméno, Saeng.

A jí naskočila husí kůže, když ho konečně poznala. Znala tu tvář, jakkoliv byla znetvořená.

Odpověděla, sotva se odvažovala dýchat. „Hanu...“

Jakšaka kývl a zničené rty zvedl v parodii na úsměv.

Přistoupila blíž a přitiskla mu ruku na prsa, ale ucukla před chladnou, tvrdou zbrojí. „Co se stalo? Proč jsi tady? Co se děje? Ach, Hanu, bratříčku – co se ti to stalo?“

Úsměv mu sklouzl ze rtů, sklopil zrak. Zhluboka se nadechl, položil si prst na rty a otevřel ústa. Saeng se zmateně podívala. Podlomila se jí kolena, zalila ji temnota.

Měl vyříznutý jazyk.

Když se probrala, byla opřená o strom. Hanu stál nad ní arozhlížel se po lese. Chvíli se na něj dívala, těšila se z jehopřítomnosti.

Stále mě hlídáš. Ale neměl bys tu být. Co se děje?

„Hanu,“ zašeptala, „proč jsi tady?“

Otočil se a podíval se na ni. Udělal rukou v rukavici znamení

35


a ona poznala jejich starou znakovou řeč, kterou vymyslela, aby

se mohli bavit potichu.

„Slib.“

„Slib? Co tím myslíš, slib? Ten slib, že mě budeš chránit? Ten?“

„Příchod,“ znakoval.

„Příchod? Takže – oni opravdu přicházejí.“ Vstala a smetla ze sebe vlhkou, tlející prst. „No... a co to má společného se mnou?“

„Nebezpečí.“

„Nebezpečí? Proč? Kdo jsem –“ A pak jí to došlo. Dávnánenávist taumaturgů k jejich sousedce sahala až tak daleko, žeodsoudili a utopili každého, o kom si mysleli, že je pod jejím vlivem. Bezpochyby ji rovnou zabijí jako údajnou čarodějku a služebnici královny démonů. „Takže ty jsi –“ Znovu se odmlčela a opět vykulila oči. „Pro všechny ztracené bohy... ty jsi utekl... Zběhl jsi, abys mě varoval!“

„Ticho.“

„Hlupáku!“ křičela. „Čemu to pomůže? TeQ chtějí tvoji hlavu!“

Trhl sebou a znovu ukázal: „Ticho.“

„No to je vážně skvělé. TeQ jsou z nás obou uprchlíci.“

„Ano.“

„Výborně.“ Dala si pěsti v bok a prohlížela si ho. Dívala se, jak vrací přílbu na hlavu. „Dobře... potřebujeme jídlo. Seberu, co půjde.“

„Pospěš si.“

„Ano, ano.“ Vrátila se do chýše. Začala sypat rýži do pytle aposbírala všechny naložené ryby a zeleninu, co našla. Matka celou dobu jenom ležela na kavalci a chrčivě dýchala. Saeng napadlo, že ji vzbudí a rozloučí se s ní, ale hned to zavrhla. Dělala by příliš velký poprask.

No... tak dlouho jsem po této chvíli toužila, a když je te/ tady, už o to nestojím. Konečně odtud odcházím, ale rozhodně to není takové, jak jsem si vysnila.

Přihodila do rance nejpevnější oblečení, jaké našla, a takysandály a pokrývky. O stěny z trávy se otíral lehký déšR. Výborně. A navíc je období dešRů.

Vzala si deštník z tenkého dřeva a vyšla ven.

Hanu se k ní připojil. Ukázal a naznačil otázku, která bylanasnadě: „Kudy?“

Pod deštníkem si Saeng přitiskla ranec na prsa a kousla se do

36


rtu. Ano, kudy? Vzpamatovala se a roztáhla smysly ještě dál, než

se kdy odvážila. Obsáhla celou vesnici a okolní zahrady i pole za

nimi a pokračovala stále dál do ladem ležící divočiny, tvořící

nejzazší hranice. Natahovala se dál přes pole a úhory sousedních

osad až do skromných vísek samotných. Jako slábnoucí vlnky se

okrajem otřela o něco daleko na západě – syčící neznámou moc,

jež odrazila její lehké pátrání jako pevná kamenná zeQ.

Armáda taumaturgů. A neprocházejí tudy jen v nosítkách anerojíždějí v kočárech za svými tajemnými posílkami. Pochodují s obranou pozvednutou a mocí rozvinutou.

„Myslím, že na sever. Můžeme je nechat projít a pak sevrátíme.“

Hanu se nanijenom podíval, nic neznakoval. Cítilajeho němou nedůvěru. Podrážděně si prohlédla husté kapradí a liány, zatímco se kolem snášel lehký deštík jako náznak přicházejícího lijáku. Mávla na něj, aR jde za ní. „Tudy.“

Mraken Warrow, známý v kruzích untského černého trhu jako „Mrak“, přimhouřil již tak nepřirozeně zúžené oči a zadíval se na pobřeží s dunami a lesem sloupovitých kamenných patníků,načež přenesl pochybovačný pohled na svého partnera Tipaznámého jako „Kysúc“. Společně ti dva dosáhli jisté proslulosti, v jejich zaměstnání ovšem nezdravé. Dokonce si na ně na ulicích Unty ukazovali... no, jako na Mraka a Kysúce. Dávno pominula doba, kdy bylo rozumné zůstávat ve městě – jak ukázalo jejich zatčení.

„Nelíbí se mi to,“ prohlásil Kysúc.

Mrak, s rukama nacpanýma v kapsách vesty, vyvrátil oči kzatažené obloze a dlouze, trpitelsky a podrážděně vzdychl. „Proč mě to nepřekvapuje?“

„Mám z týhle smlouvy špatnej pocit.“

„Nepovídej.“

„To skončí špatně.“

„Jako vždycky,“ opáčil Mrak potichu, šilhaje na záQ, kdepatronka jejich současného kontraktu mluvila s lodním kapitánem.

„Slečna Nóbl bude naše smrt,“ pokračoval Kysúc, vědom si toho, kam jeho partner přesunul pozornost.

„Jedině pokud ji budeš dál uhánět.“

„To ty její nohy. Jsou nekonečný.“

Mrak souhlasně zabručel. Ta žena měla naprosto úžasný oděv:

37


vysoké kožené holínky po kolena, těsné kalhoty, obtaženoukoženou brigantinu přes krajkovou košili z bílého hedvábí.Vypadala jako něčí vlhký sen z nevěstince. Ale meč u pasu byl hodně

používaný a na začátku plavby složila pěstí jednoho ze žoldnéřů

za nějakou nemístnou poznámku, ač možná jen domnělou.

A ke všemu tvrdila, že se jmenuje ZášR.

Mrak se usmál při vzpomíncena to, co Kysúc řekl, když sepředstavila. Přimhouřil tehdy ty svoje žabí oči a zeptal se: „A to jako slečna, nebo paní ZášR?“ Někdy ho ten veverčák pizizubka vážně rozesmál.

Byly vydány rozkazy a posádka se začala připravovat napřistání a vyložení nákladu. „Něco mi říká, že za tohle si ten žoldopravdu zasloužíme,“ zabručel Kysúc. Mrak zasyčel se zaRatými zuby. „Bude to ošemetný.“

„Dost! Nemůžeš si to pro změnu nechat jednou pro sebe?“

Kysúc se zatahal za řídkou bradku, kterou si držel na bradě, a zamračil se, aniž by spustil oči z pobřeží. „Možná tonezvládnem.“

Mrak sevřel zábradlí a poraženě svěsil hlavu.

Žoldnéři šli zajistit přistání. Byla to zanedbaná cháska, kterou ZášR údajně sebrala na jižním pobřeží Genabakis. Tam to bylo samý pirát. Nikdo z nich sice nepřiznal, že by vzal říšský peníz, Mrak však poznal, že sloužili ve vojsku – i když se na to zatím ještě nezeptal, protože totéž se dalo říct o něm a o Kysúcovi. Jejich vůdce se představil jako Jusen a smrděl vyloženě jakodůstojnický materiál. Měl odpovídající chování a starý známý výraz jsi hňup, kterým je počastoval, kdykoliv chtěli něco říct.

Připomínal mu staré časy, když ještě byl říšským kádrovým mágem.

Chvíli poté se vrátili zvědové a hlásili, že je všude čisto.Vykládání mohlo začít.

Kysúc s Mrakem se dívali, jak posádka a žoldnéři pilně vynášejí bedny a pytle, skládají je do pohupující se šalupy.

Mrak si po chvíli uvědomil, že jejich vysoká, štíhlázaměstnavatelka ZášR stojí vedle nich se založenýma rukama a upírá na ně nádherné zlatooříškové oči. Dloubl do Kysúce a oba se uklonili. „Madam.“

„Kdyby všichni přiložili ruku k dílu, šlo by to mnohem rychleji.“

„Jenom dáváme pozor na potíže,“ ohradil se Kysúc.

38


Zvedla klenuté obočí. „Vážně? Když jsem vás v Untě najímala – nebo bych měla říct zachránila? – před jistým zatčením auvězněním, nabyla jsem dojmu, že nejsi mág Reus. Jsi mág Reus?“

Kysúc sklopil zmatený zrak a kopl do prkna v palubě. „Ne, madam.“

„Potom mi prozraQ – jak bys mohl být užitečný tady na moři, pokud by došlo k nějakým... potížím?“

Podsaditý mág zvedl hlavu a otevřel ústa, ale zarazil se, zamračil se a znovu si to promyslel. Nakonec se podrbal na hlavě.

„Chci, abyste se vy dva vydali na břeh a provedli průzkum,“ pokračovala ZášR.

„Ano, madam.“

„A nevstupujte do toho kruhu dolmenů, jasné?“

„Dolmenů?“ podivil se Kysúc. „Tak se říká těm divnejmslouům?“

„Ano,“ odpověděla ZášR, jako by hovořila k vesnickémuhluákovi. „Tak se jim říká. Nevstupujte mezi ně. Prozkoumejte to kolem. Chci vědět, kdo je v bezprostřední blízkosti. Myslíte, že to zvládnete?“

„Ó ano, madam.“

„Výborně. Aspoň něco.“ Odvrátila se.

Dívali se za ní, jak odchází. Mrak byl ochotný přísahat, že těmi boky při chůzi pohupuje záměrně přehnaně. Kysúc vedle něj si těžce vzdychl.

„Jsou prostě nekonečný...“ zamumlal.

Mrak, podrážděný tím, že jeho zpocený, nemytý, křivonohý druh pronáší své myšlenky nahlas, do něj ne zrovna jemně šRouchl loktem. „Jdeme.“

Počkali, až bude člun plně naložený, než slezli po provazovém žebříku. Kysúc dolů snesl slepici v proutěném košíku a podal ji jednomu námořníkovi. „Tu máš.“

Muž koš popadl a něco si zabručel. Kysúc s Mrakem si lehli na stany složené na přídi, založili si ruce a zavřeli oči. Námořníci a žoldnéři chystali vesla.

PříQ narazila na břeh a mezitím se spustil lehký deštík. Mrak s Kysúcem vyskočili do mokrého písku a vydali se vzhůru popříkrém břehu. Nemálo žoldnéřů, kterých bylo celkem asi padesát, se vydalo dolů, aby pomohli s vykládáním. Objevil se Jusen vbrigantině, kroužkové suknici, železných chráničích holení apřed>39


loktí a s přílbou v podpaždí a zamával na ně. Když k němu oba

došli, musel Mrak potlačit touhu zasalutovat.

Jusen si je prohlédl od hlavy k patě se špatně skrývanou nechutí v břidlicově modrých očích. „Co si vy dva myslíte, že děláte?“

„Průzkum terénu,“ navrhoval Mrak.

„Vyslal jsem zvědy.“

Kysúc si přehnaně poklepal na nos. „Ne takový, jako jsme my.“

Muž zvedl oči k hustým mračnům a rozhlédl se. „No, jak to tak vypadá, bylbychnavašemmístěopatrný,“poznamenal neochotně.

Mrak mu skoro zasalutoval, ale místo toho zabručel:„Děkujeme... kapitáne.“

Jusen přimhouřil oči, ale pak je trhnutím hlavy propustil.„Padejte.“

„Jo, rozkaz.“

Nechali písek za sebou a vstoupili do lesa se stromy, jaké Mrak ještě nikdy neviděl: některé měly listy široké jako štíty, jiné tlusté a tuhé jako kule. „Co myslíš?“ zeptal se Kysúc. „Čtvrtá armáda?“

„Nee. Sedmá.“

„Možná. Hlavně, že nebyl u Pátý...“ Kysúc zavětřil. „Comyslíš?“ zopakoval.

Mrak pokrčil rameny a otřel si vlhkou tvář. „Skoro nikdo. Akorát pár rybářů.“

„Jo... taky myslím.“ Kysúc se opřel o kmen stromu a natáhl si nohy. „Už je poledne?“

Mrak se zadíval na druhý les na severu: les šedých sloupů, dolmenů, tmavnoucích v houstnoucím dešti. „Viděl jsi ty trosky, když jsme připluli?“

Kysúc měl zavřené oči. „Jo. Pořádně velký město.“ Prudce oči otevřel. „Hele! Myslíš, že tam bude nějakej poklad? Možná bysme se tam měli kouknout.“

Mrak parRákovi věnoval opovržlivý pohled. „Ve zbořenejch městech žádný poklady nejsou. To akorát v těch nablblejchtrubadúrskejch písních. Nee – všecko je pryč. Akorát prach, hniloba a mrtvý pavouci.“

Kysúc se otřásl. „Bohové, pavouci. Musel jsi o nich mluvit? Když jsi to řekl, úplně mě to roztřáslo. Nesnáším je.“

Mrak se dál věnoval dolmenům. „Vím, co myslíš.“

Kysúc naklonil hlavu a zavřel jedno oko. „Ale možná tam jsou hrobky a tak. Zakopaná kořist. Co?“

40


„Zakopaná?“ opáčil Mrak a dál si prohlížel kamenné sloupy. „Jo. To by bylo něco úplně jinýho, že jo...“

Kysúc sledoval, kam se parRák dívá. „Á, pro lásku...“ Krabu podobný chlapík se otřásl. „To je špatná zpráva. Věděl jsem to v momentě, co jsem se kouknul.“ Kousl se do špinavého nehtu. „Ale musí to bejt ono, že jo? Na kterýmkoliv jiným místě bych na to rovnou vlítl. Ale tam... taková hrozná škoda.“

Mrak si odplivl. „Naja. Bude to děsivý, musíme bejt připravený vzít nohy na ramena.“

„Začínáš mluvit jako já,“ postěžoval si Kysúc.

Mrak se zaškaredil. Velicí bohové, tak to je důvod, abych na to rovnou vlítl.

Když Mrak klepl do chrápajícího Kysúce, aby ho probudil, byla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist