načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Křehký slib - Ivana Andrews

Křehký slib
-11%
sleva

Kniha: Křehký slib
Autor:

Karin a Max. Ona obyčejná studentka botaniky, on bohatý finančník – dva mladí lidé, kteří zdánlivě nemají nic společného, dokud v nich po vzájemném setkání nevzplane nová chuť k ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 239
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.7%hodnoceni - 63.7%hodnoceni - 63.7%hodnoceni - 63.7%hodnoceni - 63.7% 80%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 230
Rozměr: 205mm x 135mm x 22mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Vazba: pevná
Doporučená novinka pro týden: 2018-24
EAN: 9788075436856
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Karin a Max. Ona obyčejná studentka botaniky, on bohatý finančník – dva mladí lidé, kteří zdánlivě nemají nic společného, dokud v nich po vzájemném setkání nevzplane nová chuť k životu a láska jim nepoloží svět k nohám. Kolik skrytých tajemství se však může časem vynořit a otevřít staré rány a jak vysokou cenu dokáže každý z nich za lásku zaplatit?

Kniha je zařazena v kategoriích
Ivana Andrews - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Křehký slib" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Berta 2018-07-16 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Pěkné, romantické čtení. Kdo má rád dojemné příběhy s dobrým koncem, doporučuji.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Ráno je stejně nejkrásnější část dne,“ pomyslela si Karin, když se opřela

do těžkých zdobených dveří budovy sbírek Vídeňské univerzity, kdepracovala. Dubové dveře zaúpěly, jako by už dál nemohly vykonávat službu,

kterou jim člověk přisoudil před více než osmdesáti lety. Karin stačilo jen

protáhnout se skulinou a vyběhla po prošlapaných pískovcovýchschodech do druhého patra.

Pak došla na konec chodby s vysokým klenutým stropem, která se v zimě vůbec nedala vytopit. Poslední dveře a nejmenší místnost na patře, to bylo její království. Bylo tak malé, že se tam kromě roky používaného psacího stolu a zánovní vestavěné skříně, která zabírala celou jednu stěnu, vešlo už jen umyvadlo se stolkem na varnou konvici a hrnky. Okno vedlo přímo do botanické zahrady, a když si stoupla na špičky, zahlédla přes koruny stromů i část Belvederu a jeho zahrad, kudy každý den spěchala do práce. Tuhle komůrku by za nic nevyměnila! Poskytovala jí naprosté soukromí a klid na práci, který tolik potřebovala. Často tady trávila celé dny až do noci a cestou domů se divila, jak zase utekl další den.

Schůzku s profesorem Rilkem měla v osm hodin. Vzhledem k častým exkurzím do terénu, dostatku pohybu a neustálému kontaktu s mladými posluchači univerzity byl velmi svěží a nevypadal na víc než šedesát,ačkoliv se mu blížila sedmdesátka. Mladistvý vzhled mu dodávala i jeho vzpřímená štíhlá postava, živý pohled tmavě hnědých očí a nezdolnýoptimismus. Na chodbách se nedal přehlédnout jeho bílý plášť, pod nímž měl obvykle košili s motýlkem, které pravidelně střídal. Na katedřesystematické botaniky pracoval už od studií na zdejší univerzitě, a přestože dostal bezpočet nabídek z jiných vysokých škol, nikdy se své alma mater nezpronevěřil. Křehký slib



Kř e hK ý s l i b

Karin popadla blok a tužku, zastavila se u malého zrcadla nadumyvadlem a upravila si vlasy stažené do culíku. Za chvíli už klepala na bíle

natřené, trochu oprýskané dveře na druhém konci chodby.

„Vstupte,“ ozvalo se. Karin zastudila v dlani mosazná klika a ocitla se v místnosti mnohem větší, ale také mnohem zaplněnější, než byla ta její. O téměř pětačtyřiceti letech intenzivní práce profesora Rilkeho svědčily spousty knih, skript, publikací, nákresů a herbářových položek. Našlo by se tady i několik typů mikroskopů od historických až po ty nejmodernější, samozřejmě nezbytný počítač, dalekohled, několik fotoaparátů a dalších pomůcek potřebných k botanickým výpravám. Stoly a skříně pocházely

z konce devatenáctého století a profesor bránil tyto kusy univerzitníhistorie jako lev, přestože mu již nesčetněkrát nabízeli nábytek nový.

„Zdravím, paní kolegyně! Posaďte se, prosím...,“ profesor pokynulrukou k několika židlím a uvědomil si, že jsou všechny zavalenénejrůznějšími papíry a odbornými časopisy. „Ále co, třeba sem.“ Rukou smetl

kupu papírů z jedné židle na zem.

„Dobrý den, pane profesore. Chtěl jste se mnou mluvit.“ Karin seposadila.

Profesor si posunul na nose brýle a usmál se. „Mám pro vás dobrou zprávu. Grant na mapování orchidejí na území Rakouska byl naší katedře schválen.“

Karin skoro nadskočila na židli a radostně vyhrkla: „To je bezva! Tedy vlastně – gratuluju! Ale co já...?“ Nedořekla.

Rilke jí hned vpadl do řeči. „Co vy? Pokud se nepletu, píšete disertační práci s názvem – počkejte...,“ zamračil se.

„Charakteristika a rozšíření rodu Orchis v Rakousku,“ doplnila Karin.

„No vidíte. A kdo jiný by se měl na využití grantu podílet než vy, naše současná největší odbornice na vstavače! Jakpak jste daleko?“ vyzvídal Rilke.

„Všechny podklady k druhům rodu Orchis už mám, zpracovávám jen poslední – Orchis spitzelii. A tam se vyskytl trochu problém. Je zřejmě

tak vzácná, že nemůžu skoro nic najít ani v univerzitní knihovně, ani varchívu,“ posteskla si Karin.

„Tak Orchis spitzelii, říkáte. Hmm, vstavač Spitzelův. Pokud vím, našli ji někde v Salzbursku, ale to už je asi třicet let. Od té doby jsem o níne

Kř e hK ý s l i b

slyšel,“ zamyslel se profesor. „Zkuste o ní sehnat ještě nějaké informace

a já zařídím ostatní.“

„Co ostatní?“ nechápala Karin.

„No přece terénní výzkum, když už jsme na něj ten grant dostali!Přiravte se, pozítří odjíždíme do Berchtesgadenských Alp,“ prohlásilrezolutně Rilke.

„Já ale takhle hned nemůžu...“

„Proč nemůžete? Co vám v tom brání?“

„No, já nevím, já...,“ znejistěla Karin.

Rilke se na ni dlouze zadíval a soucitně řekl: „Já vím, že jste to měla v posledních měsících hodně těžké, Karin. Ale nemůžete se pořáduzavírat do sebe. A tady se vám navíc nabízí úžasná příležitost k výzkumu, který bude určitě významnou součástí vaší práce. Neměla byste si tonechat ujít. Další takovou šanci už mít nebudete. Orchideje kvetou právě teď. Tak co? Jdete do toho?“

Karin stiskla rty a nepřítomně zírala z okna.

„Tak si to rozmyslete a odpoledne mi dejte vědět, zda se expedicezúčastníte. To je vše,“ zakončil profesor trochu příkře.

„Děkuju,“ přiškrceně zamumlala Karin a opustila profesorovu pracovnu. V hlavě se jí znovu začaly jako už tolikrát přehrávat události, které by ráda úplně vymazala z paměti. Byl prosinec loňského roku, rokuplného příslibů a očekávání. Karin vyťukala známé číslo. „Eriko? Neruším?“

„Ahoj, tak co, jak to vypadá? Už se Jan vyjádřil?“ vyhrkla dychtivě.

„Holka, něco se asi bude dít. Dnes mě pozval na večeři do nóblpodniku, a tak bych řekla, že má něco za lubem. V každém případě si prý mám obléknout něco hezkého!“

„To vypadá nadějně! A co si vezmeš?“

„Asi ty žluté koktejlky, co jsem měla na tvé svatbě. Nemám moc z čeho vybírat,“ posteskla si Karin.

„Ale to je dobrá volba! Jsi v nich kočka, mohla bys být na titulce toho... no... to je jedno,“ zasmála se Erika. „Však jsem si říkala, jestli jsi nebyla hezčí než nevěsta!“ poškádlila svou nejlepší kamarádku.



Kř e hK ý s l i b

„To bych si nikdy nedovolila!“ ozvala se naoko pobouřeně Karin.

„Jo, jo, to si říká kamarádka! Ale vážně. Určitě si ty šaty vezmi. Aproboha, doufám, že si zase nestáhneš vlasy do toho hrozného culíku!“

„Na odpoledne jsem objednaná ke kadeřníkovi,“ ohradila se trochu

dotčeně Karin. „Stačí?“

„Sláva! Držím ti palce a pak zavolej. Budu chtít slyšet všechno do

nejmenších podrobností! Musím končit. Dvojčata se probouzejí. Tak zlom

vaz!“ V mobilu se ozval oznamovací tón.

„Takhle je to od té doby, co se vám narodila dvojčata. Potřebujumorální podporu, a ty místo toho položíš telefon. Ach jo,“ posteskla si Karin

do němého sluchátka.

Už od včerejšího večera, kdy ji přítel pozval, byla trochu nervózní aroztěkaná. S Janem spolu chodili šest let. Po promoci nastoupil do vídeňské

nemocnice Maria Hilfe Medical Care a ve svých jednatřiceti letech se

tam stal nejmladším zástupcem primáře neurologie v celém Rakousku.

Medicínu měl v krvi. Oba jeho rodiče rovněž pracovali jako lékaři: matka

byla obvodní lékařkou pro děti a mládež, otec vedl rehabilitační ústav ve

Štýrském Hradci. Jediný syn Jan zvolil stejné zaměření jako otec a kliniku

měl po čase převzít. Takové byly plány mladého, velmi atraktivníholékaře, který svým zjevem i chováním okouzloval nejen pacientky, ale ženy vůbec. Pravidelně trávené hodiny v posilovně udělaly své, o zbytek se

postaraly úžasně modré oči a husté blond vlasy, které mu mohla závidět

nejedna žena.

Ne, v jeho životě nebyla jen Karin. Příležitostí se Janovi v nemocnici

i jinde nabízelo dost. O mladého, zajištěného a ještě ke všemu hezkého

lékaře s nadějnou budoucností byl velký zájem. Ačkoliv jeho vedlejšímilostná dobrodružství byla velmi vzácná, vždycky ho nakonec mrzelo, že

nedokázal odolat. Karin měl opravdu rád a nechtěl jí ublížit ani ohrozit

jejich vztah. Proto každý takový náhodný vztah nekompromisně a hlavně

rychle ukončil.

Jen s poslední milenkou se mu to ale až tak úplně nepodařilo. Přestože

jí dal jasně najevo, že už o ni nemá zájem, nevzdala se a neustále hobombardovala výčitkami, psala mu esemesky a volala a navrhovala dalšísetkání, protože si to přece musejí všechno vysvětlit. Jan se divil, jak mohl

být tak hloupý a dát jí na sebe číslo telefonu a e-mailovou adresu. Když



Kř e hK ý s l i b

byl s Karin, raději mobil vypínal a rychle si pořídil další pro služební

účely.

Rozhodl se řešit situaci radikálně. Nenápadně si zjistil velikostKarinina prstýnku a vybral v nejlepším klenotnictví nádherný zásnubní prsten od Cartiera. Byl z platiny, osazený jedním velkým pětikarátovýmdiamantem, který doplňovalo po jeho obvodu několik menších. Dlouhoodkládané pozvání na večeři naplánoval na páteční večer. A na víkend stejně plánovali odjet za Janovými rodiči, tak jim své zasnoubení oznámí.

Karin si vzala taxi. Venku bylo kolem nuly, mnohde ještě ležely zbytky sněhu a v botách s vysokými podpatky by se jí po nerovné dlažbě zežulových kostek šlo špatně. Neměla zájem riskovat, že jí po náledí ujede noha. Taky by mohla skončit na příjmu v Janově nemocnici.

Portýr jí otevřel dveře restaurace a mladá žena se vydala do šatny, aby si odložila černý vlněný kabát a šálu. „Dobrý večer, madam. Máterezervaci?“ oslovil Karin jeden z číšníků.

„Ano, doktor Winter. Přišla jsem o trochu dřív,“ oznámila Karin. Číšník

ji uvedl k jednomu z volných stolů. Na takový luxus nebyla zvyklá, sJanem podobné podniky nevyhledávali. Jen když si šli posedět po koncertu

nebo opeře s Janovými rodiči, a i to bylo vzhledem k časovému rozvrhu

všech zúčastněných velmi vzácné.

Přepych, který Karin obklopoval – pohodlné židle, podobající se spíš křeslům, velký stůl s bělostným ubrusem a naaranžovanými ubrousky,sklenicemi a příbory, omamně vonící čerstvé květiny ve váze a blýskavý třpyt

lustrů z českého křišťálu, byl opravdu okázalý. Poté, co od ní číšník přijal

objednávku na sklenici vody a odporoučel se, nenápadně se rozhlédla po

okolí. V tuto dobu se restaurace zaplňovala a za chvíli už byly všechny

stoly obsazené. Dámy většinou ve večerních toaletách, pánové v oblecích,

všude zněl šum tichého hovoru a vznášela se vůně parfémů. Číšnici rychle

proplouvali restaurací a hostům servírovali jídlo i nápoje. Karin byla tak

zaujatá pozorováním ruchu v restauraci, že ani nepostřehla, jak časpokročil. Z úvah, kdo asi co dělá a kolik let se ženám podařilo dokonalým

mejkapem zakrýt, ji vytrhl číšník dotazem na další objednávku. Karin se

zděšeně podívala na hodinky.

„Já... přítel už tu měl dávno být. Ráda bych počkala s objednávkou na něj. Prosím, přijďte za okamžik, zjistím, co se děje.“



Kř e hK ý s l i b

Že se občas Jan opozdil, bylo vzhledem k jeho povolání celkemnormální. Vždycky ale zavolal nebo poslal zprávu. Karin nevěděla, co si má myslet. Na mobilu navolila Janovo číslo. Nedostupný. Zkusila zavolat na jeho oddělení do nemocnice.

„Pan doktor Winter odešel už před tři čtvrtě hodinou,“ dostala stručnou informaci od hlavní sestry. Kam měl pan doktor namířeno, nevěděla. Jen si všimla, že byl v obleku a měl velikou kytici.

„Jé, to jsem asi neměla říkat, že?“ zarazila se.

Karin přemítala, na koho se obrátit. Nakonec se rozhodla, že ještě chvíli počká, a objednala si sklenku bílého vína. Dnes to venku docela klouže a Jan mohl mít potíže v hustém dopravním ruchu, který ve Vídni každý

pátek panoval. Upíjela lahodné vychlazené víno a přemýšlela, co mohlo

Jana zdržet a hlavně proč neposlal zprávu. Tak se na dnešní večer těšila,

tolik času věnovala tomu, aby byla v Janových očích co nejkrásnější. Jaké

to asi bude? Jak ji požádá o ruku? Klekne si jako ti zamilovaní ve filmu,

nebo se jen nakloní a políbí jí ruku? Ne, vezme obě její ruce do svýchpevných dlaní, zadívá se jí hluboko do očí a řekne... Proud myšlenek o tom,

co ji dnes večer čeká, přerušila vyzváněcí melodie mobilu. Několik hostů

pohoršeně pohlédlo jejím směrem. Konečně! To bude Jan.

„Karin Hoffmannová? Jste příbuznou doktora Jana Wintera? Má vás v dokladech uvedenou jako osobu blízkou,“ ozval se v telefonu neosobní ženský hlas.

V Karin hrklo:

„Osobu blízkou? Jsem jeho přítelkyně. Stalo se něco?“

„Doktor Winter měl před půlhodinou těžkou autonehodu. Přijali jsme ho na oddělení ARO.“

Karin zbledla a zalapala po dechu. „A jak na tom je?“

„Nezlobte se, po telefonu informace o stavu pacientů nesdělujeme. Jen vám mohu říct, že rodiče pana Wintera již byli informováni a jsou na cestě do nemocnice.“

„Takže ho můžu navštívit?“ ujistila se Karin.

Telefon se na chvíli odmlčel. „Přijet samozřejmě můžete. Naše oddělení je hned u vjezdu do areálu vlevo.“

Karin zamávala na číšníka: „Zaplatím. Přítel měl autonehodu, musím za ním do nemocnice. Tady máte.“ Položila na stůl bankovku, která podle



Kř e hK ý s l i b

jejího odhadu za jednu sklenici vody a nedopitou sklenku bílého musela

bohatě stačit.

Vyběhla před restauraci a zuřivě mávala na projíždějící taxi. Kdyby jíportýr na poslední chvíli před nástupem do vozu nepodal kabát a šálu, vůbec by nevěděla, že je nechala v hotelové šatně. Taxikáři udala adresu nemocnice

a zabalila se do kabátu, protože ji roztřásla zima. Hlavou se jí honily hrůzné

obrazy Jana s polámanými končetinami, zkrvavenou hlavou, sténajícíhobolestí tak, jako to občas viděla při svých návštěvách v nemocnici.

„Mohl byste jet rychleji?“ požádala taxikáře.

„Za normálního počasí určitě, ale pěkně to klouže. Chcete dojet vpořádku, ne?“ otočil se na ni taxikář.

„A... ano, samozřejmě. Promiňte,“ skoro omluvně řekla Karin.

Za pár minut taxikář prohlásil: „No, vidíte. Ani to tak dlouho netrvalo. Bude to za dvanáct eur padesát.“

Karin třesoucími se prsty vylovila z peněženky požadovaný obnos a s úlevou zabouchla dveře taxíku. Pak prolétla hlavní bránounemocnice a zabočila podle návodu vlevo k pavilonuanesteziologicko-resuscitačního oddělení. Před recepcí byla fronta a nervózně přešlapující Karin měla co dělat, aby se na všechny nerozkřikla, že ona přece pospíchá, ať ji pustí dopředu. Když se dostala na řadu, oznámila, koho hledá. Recepční se na ni s účastí podívala a požádala kolegyni:

„Trudi, dojdi pro pana primáře. Někdo chce na návštěvu k panudoktoru Winterovi. A vy se, prosím, posaďte. Chvíli to potrvá,“ obrátila se na mladou ženu.

„Ale vy mi nerozumíte,“ rozplakala se Karin. „On měl autonehodu,volali mi od vás. Já ho musím vidět. Je prý těžce zraněný.“ Slzy se jí koulely po tváři a ramena se otřásala vzlyky.

„Pojďte, prosím, za mnou. Nechcete sklenici vody?“ Mateřskyvyhlížející sestra středního věku se Karin ujala a usadila ji v zadní části recepce v odpočinkové zóně.

„Vy víte, co mu je!“ prohlásila Karin a chytla sestřinu ruku, která jípodávala sklenici, tak prudce, až voda vyšplíchla. Sestra odvrátila pohled.

„Proč mi nechce nikdo nic říct?“ zaúpěla Karin.

„Dobrý den. Jsem primář Klestil. Vy jste přišla kvůli doktoruWinterovi?“ ozval se autoritativní hlas primáře oddělení ARO.



Kř e hK ý s l i b

Karin uslzenýma očima vzhlédla do vážné tváře: „Ano. Jsem Karin Hoffmannová, jeho přítelkyně. Volali jste mi. Prosím, je Jan vpořádku?“

„Pojďte. Zavedu vás za jeho rodiči, pak se na něj můžete podívat.“Primář vzal Karin kolem ramen a odváděl ji kamsi do hloubi chodby.

Karin šeptala nechápavě: „Za rodiči? A proč? Podívat se na něj?“

Klopýtala vedle své opory a zmateně se rozhlížela. Primář ji uvedl do místnosti, kde na polstrovaných zelenobílých nemocničních židlích seděli v objetí manželé Winterovi. Jan Winter starší měl hlavu skloněnou, Zilke ji měla zabořenou na manželových prsou a celá se chvěla. V místnosti bylo nepřirozené ticho. Při Karinině příchodu zvedl hlavu jen Janův otec. Z jeho ztrhané tváře se Karin rozklepala kolena.

Potichu řekl: „Jan je mrtvý, Karin. Zemřel krátce po převozu donemocnice.“

Karin vytřeštěně pohledem klouzala z jednoho na druhého. „Co, cože je? To není možné! Čekala jsem na něj, pozval mě na večeři dorestaurace. To bude nějaký omyl. Kde leží? Chci ho vidět!“

Zilke zvedla hlavu a utrápenýma očima plnýma slz natáhla ke Karin ruku, v níž svírala malou, tmavě modrou sametovou krabičku.

„To ti Jan chtěl dnes večer dát. Vezmi si to na památ...“ Zbytek větyzanikl v hlasitém nářku, který už Zilke nedokázala dál zadržovat. Karintřesoucí se rukou vzala krabičku a pomalu ji otevřela. Ještě si pamatovala,

jak se ve světle zářivek zatřpytil nejkrásnější zásnubní prsten, jaký kdy

viděla, a pak ji pohltila milosrdná tma.

Následující hodiny a dny si vybavovala jen útržkovitě, jako kdybysledovala rozstříhaný film: probuzení ze mdloby na nemocničním lůžku atišící injekci, tichý hovor, rodiče, kteří ji odvážejí domů a něco jí konejšivě

říkají, dny bez konce a beze smyslu a pak den pohřbu – vystavená rakev

v kostele plném těžce vonících květin a mihotavého světla stovek svící,

nehybný Jan s tak strašně klidnou tváří a jeho ledová ruka, do které mu

vkládá zásnubní prsten, který měl být její...

„Sbohem, Jane,“ slyšela se říkat a jakoby z výšky viděla, jak klopýtá za rakví a potom ji Erika s Peterem odvádějí k taxíku a vezou domů.

* * *




Kř e hK ý s l i b

Karin potřásla hlavou. Rozhlédla se a s údivem zjistila, že sedí ve své

pracovně a po tváři se jí řinou slzy. Popotáhla. Tohle nesmí dělat. Žádné

vzpomínky. A kolik je vůbec hodin? Tři čtvrtě na deset! V deset má být

v kavárně. Rychle si opláchla uplakaný obličej, nazula sandály a popadla

tašku. Až teprve venku si uvědomila, že si mohla trochu upravit vlasy. Ani

se nepodívala do zrcadla. Erika už čekala u stolku pro dva, před seboukaučíno a významně poklepávala na ciferník svých náramkových hodinek.

„Kde se touláš? Máš čtvrt hodiny zpoždění! A co ty vlasy? A obličej? Ty

jsi brečela, že jo?“ vychrlila na Karin místo pozdravu.

„Omlouvám se. Dřív jsem to nestihla.“

„Nojo. A proč jsi brečela? Neudělal ti něco ten tvůj profesor?“

„Tak zaprvé to není můj profesor, ale nadřízený, a za druhé mi nicneudělal. Jen mi nabídl, abych se zúčastnila expedice za orchidejemi, na které dostala katedra grant,“ ohradila se Karin.

„No to je super! Doufám, že vylezeš ze své nory a pojedeš! Kývla jsi

mu na to, ne? A proč jsi brečela? Nic neříkej, vím to. Karin, jak dlouho ti

ještě budu říkat, že pláčem nic nezměníš. Musíš žít přítomností abudoucností, ne se pořád ohlížet a smutnit!“ Erika se naklonila ke kamarádce

a poplácala ji po ruce.

Karin pokrčila rameny: „Když já si nemůžu pomoct. Vždycky sipředstavím, jaké by to bylo dnes, kdyby...“

Erika ji přerušila: „A dost. Nemysli na to. Dívej se dopředu. Co taexedice? Kdy jedeš?“

„Ještě nevím, jestli pojedu. Sice by se mi to hodilo do mé disertační práce, ale mám tu ještě nějaké povinnosti a také ta část o vstavačiSpitzelově není hotová. Ani pořádně nevím, kde bych ho měla hledat. Co když tou expedicí ztratím zbytečně moc času a bude mi pak chybět?“

„Ale prosím tě, ty máš starosti,“ mávla rukou Erika. „Všechno stihneš jako vždycky. Co tomu říká profesor?“

„Ten chce, abych jela. Že prý to bude významná součást mé práce.Musím mu dát vědět ještě dnes. Právě teď totiž orchideje kvetou a nejlépe se určují.“

„Tak na co čekáš? Hned mu zavolej, že si vážíš jeho důvěry a že jedeš! Nebo s tebou přestanu kamarádit!“ vyhrožovala Erika, ale úsměv utajit nedokázala.

0

Kř e hK ý s l i b

Karin se na přítelkyni vděčně podívala, vylovila z kabely mobil avyhledala číslo profesora Rilkeho. Erika pochopila z rozhovoru, který ovšem

slyšela jen napůl, že je profesor rád, že Karin pojede, a ona tedy zřejmě

v příštích několika týdnech kamarádku neuvidí. Pohlédla z okna kavárny

na pouliční ruch, na lidi venku, kteří vyměnili jarní kabáty a bundy za

lehčí oblečení, což nasvědčovalo tomu, že se blíží léto. Erika zadoufala,

že kamarádka bude po návratu z hor taková jako dřív.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist