načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Křečkosaurus rex - Tom O'Donnell

Křečkosaurus rex

Elektronická kniha: Křečkosaurus rex
Autor:

Zvířecí koutek v šesté třídě se rozrostl o záhadný přírůstek. Vypadá jako křeček, ale řve jako pravěký ještěr. Sam přesně ví, jak se bude jmenovat: Krečkosaurus rex. Když ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9% 100%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: Donnell
ilustrace Tim Miller
z anglického originálu Hamstersaurus rex přeložila Alice Chocholoušková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3274-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zvířecí koutek v šesté třídě se rozrostl o záhadný přírůstek. Vypadá jako křeček, ale řve jako pravěký ještěr. Sam přesně ví, jak se bude jmenovat: Krečkosaurus rex. Když vyhládlý hlodavec zhltne podezřelou výživu pro kulturisty s názvem Nadupaný dinosaurus, začnou se dít věci. Sam a jeho supersilný miniparťák se totiž postaví postrachu celé školy, obávanému Valdemarovi „Vazounovi“.

Zařazeno v kategoriích
Tom O'Donnell - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Marie 2018-03-19 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Knihu si syn zamiloval od první stránky! Doporučuji
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Křečkosaurus rex

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Tom O‘Donnell

Křečkosaurus rex – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Tom O'Donnell

Ilustrace Tim Miller

R

e

X

KŘEČKO

-

SAURUS



Pro Colleen

– T. O. D.

Für Onkel Dieter und Tante Daggi.

Vielen Dank für alles.

– T. M.


OBSAH

1. K APITOLA ............................... 9

2. K APITOLA .............................. 17

3. K APITOLA .............................. 26

4 . K APITOLA .............................. 33

5. KAPITOLA .............................. 49

6. KAPITOLA .............................. 59

7. K A PI TOL A .............................. 65

8. KAPITOLA ............................. 81

9. KAPITOLA .............................. 88

10. K APITOLA .............................98

11. K APITOL A ............................ 117

12. KAPITOLA ........................... 134


13 . K A PI TOL A ............................142

14 . K APITOLA ........................... 156

15. KAPITOLA ............................ 176

16. KAPITOLA ............................189

17. K A PI TOL A ............................202

18. K APITOL A ............................ 213

19. KAPITOLA ............................229

20. K APITOLA ............................ 239

21. K APITOLA ............................244

22. K APITOLA ............................ 254

23 . K API TOL A ............................ 259

1. K APITOLA

Z

NĚKTERÝCH ZVÍŘ ÁTEK chovaných dětmi

ve škole se stávají legendy. Všichni jsme slyšeli o kachně ze základní školy v Marneyville, kteráuměla ovládat elektrické ořezávátko. A pak tady bylsamozřejmě chameleon Bert. Ten, jak přísahali čtvrťáci ze třídy paní učitelky Simonsové, byl prý jednoukostičkovaný jako babiččina chlupatá deka. Spolužáci mého bratrance si zase dodnes špitají o jasnovidné akvarijní rybce, která věděla, co se stane za patnáct minut, jejím prokletím však bylo, že to nikomunedokázala říct. Jak taky, když to byla akvarijní rybka.

I když byli všichni tihle tvorové nepochybněúžasní, žádný z nich se nemohl měřit s Křečkosaurem.


Křečkosaurus rex byl totiž obr mezi hlodavci, hrdina

na věčné časy. Byl pýchou šesťáků pana učiteleCope

landa. A navíc můj kamarád.

Nikdo netušil, kde se Křečkosaurus vzal. Věděli

jsme jen to, že když jsme se po svátku KryštofaKo

lumba vrátili zpátky do školy, stála v rohu ve třídě

klec s křečkem. Zdálo se, že pan učitel Copeland je

stejně překvapený jako všichni ostatní.

„Tak se mi zdá, děti, že máme křečka,“ řekl jen

a po krčil rameny. „V téhle škole mi nikdy nikdo nic

neřekne.“

„Já bych místo křečka chtěla želvu,“ prohlásila

Tina Gomezová. „Myslíte, že nám

ho ve zverimexu vymění?“

„Vsadím se, že nám ho vezmou

zpátky a dají nám za něj... třeba

sto padesát šneků,“ řekl WilburWe

ber. Wilbur měl doma strašně moc

šneků. Ale asi mu nestačili.

Podíval jsem se do klece.

Křeček na první pohled

vypadal úplně normálně:


11

měl rezavou srst, růžový čumáček a oči jako dvačerné korálky. Pak ale otevřel tlamičku a ozvalo sepraodivné zavrčení. Všichni ve třídě se vyděsili. Křeček

sice nebyl o moc větší než muffin, ale odvahu teda

měl.

„Mně připadá skvělý,“ řekl jsem a rychle si ho načrtl do sešitu.

„Ne-e, mně připadá debilní,“ nesouhlasil Vazoun Vanderkoff a zašklebil se na mě z opačného rohu třídy. Ve skutečnosti se jmenuje Valdemar, ale tak mu říkají jenom učitelé.

„Nech toho, Vazoune,“ okřikla ho Dylan D’Amatová, moje nejlepší kamarádka, taky pořádně nebojácná.

„Tak dost, děti,“ zamračil se pan učitel.

Přihlásila se Marta Cheriová. „Ehm, Arnolde, můžu třídě něco říct, prosím?“ zeptala se. Všichni kromě Vazouna protočili oči v sloup.

„Tak dobře, Marto,“ souhlasil pan učitel. „Alepříště mě prosím oslovuj ,pane učiteli‘, platí? Už jsme si to přece říkali.“

Marta přikývla a otočila se k nám. „Spolužáci, chci vám jen říct, že to může vypadat, jako že chovatkřečka je velká legrace a zábava, ale ve skutečnosti je to obrovská zodpovědnost, na kterou nejste připravení.“

„Hm, proč myslíš?“ zeptala se Dylan. MartaCheriová jí strašně lezla na nervy.

„Protože většina z vás je lehkomyslná a, co sibudeme povídat, nezralá. Zkoušela jsem si na internetu vyplnit jeden test a vyšlo mi, že můj duševní věk odpovídá pětačtyřiceti letům, takže...“

„Starat se o křečka není žádná věda,“ odpověděla Dylan. „Každý den ho nakrmíš a dáš mu vodu ajednou týdně mu vyměníš piliny. Myslím, že to bychom mohli zvládnout.“

„No, můj strejda Tony je zoolog a náhodou sespecializuje právě na křečky. A on tvrdí, že je to mnohem, ale opravdu mnohem složitější, než jak říkáš,“prohlásila Marta a zatvářila se samolibě. „Já myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom někoho vybrali – někoho, o kom všichni víme, že je skutečně velmiodpobr />

13

vědný – a pověřili ho tím, aby se o náš milý přírůstek

staral.“

Pan učitel si vzdychl. „Tak jo, Marto, touDohlížitelkou nad křečkem můžeš být ty.“

Marta radostí vyjekla, až jsme sebou všichni trhli. „Moc děkuju, Arn... Vlastně chci říct, pane učiteli. Smím se zeptat, jestli dostanu oficiální průkazkuDohlížitelky nad křečkem a šňůru na krk?“

„Ne,“ odpověděl jí pan učitel.

„Tak já si ji vyrobím,“ zabručela Marta.

„To klidně můžeš,“ souhlasil pan učitel. „No, to bychom měli. A teď, kdo se chce něco dozvědět o Otcích poutnících?“

„Prosím, pane učiteli,“ hlásila se znovu Marta.

Pan učitel Copeland si promnul spánky. „Ano, Marto?“

„Já si myslím, že bychom toho nového křečka měli nějak pojmenovat.“

„Tak dobře.“

„Jakožto Dohlížitelka nad křečkem navrhuji, aby se mu říkalo Štětinka.“

Ve třídě to nespokojeně zahučelo.

„Tak to teda ne,“ prohlásila Karolína Moodyová. „Pojďme mu říkat Xullthrox Ničitel.“

Znovu se ozvalo nespokojené zahučení.

„A co takhle Shelly?“ navrhl Wilbur Weber.

Další vlna nespokojenosti. Wilbur nejspíš umívymýšlet jména jen pro šneky.

„Já si myslím, že by se ten křeček měl jmenovat Marta Juniorka,“ ozval se Vazoun. Nespokojený šepot utichl. Všichni na něho hleděli v němém úžasu. „Teda já vlastně nevím. Je mi to jedno,“ dodal. „Všichni držte hubu.“

Vtom mě zničehonic napadlo dokonalé jméno.Raději jsem však byl potichu, abych zase nevyprovokoval Vazouna. Místo toho jsem jméno napsal na kousekpaíru, a když se pan učitel nedíval, podal jsem ho Dylan.

Dylan si ho přečetla a spokojeně přikývla.„Budeme mu říkat Křečkosaurus rex,“ oznámila třídě.„Konec diskusí.“

Všichni se na ni dívali. Kdybych to navrhl já,nejspíš bych neuspěl, ale Dylan měl rád skoro každý.

„Jen se podívejte na ty jeho přední nožičky, úplně jako malý tyranosaurek,“ dodala Dylan a pokrčilarameny, jako by to bylo úplně jasné.

Všichni ve třídě udělali, co jim Dylan řekla. Asouhlasili, že jsou to opravdu mrňavé nožičky.

15

„Já nevím, Dylan,“ řekla Tina pochybovačně. „Ty

přední nožičky má opravdu trochu jakotyranosau

rus, ale čím jiným je mu podobný? Přece ne–“

Křeček znovu zavrčel.

A bylo po diskusi. Křeček žáků šesté třídy se bude

jmenovat Křečkosaurus rex. Všem kromě Vazouna se

to líbilo. Zřejmě mu na jménu Marta Juniorka hodně

záleželo.

„A teď konečně ti Otcové poutníci,“ pronesl pan

učitel Copeland. „Tak tedy, kdysi dávno, vsedmnác

tém století, se nosily takové legrační klobouky...“

MINIATURNÍ

OCÁSEK

ČUMÁČEK JAKO

TROJÚHELNÍK

POSTAVENÝ

NA ŠPIČKU

ORANŽOVO

–BÍLÁ

SRST

DVĚ UŠI VELKÉ

VYPOULENÉ

OČI

ROZTOMILÝ

ÚSMĚV

PŘEDNÍ NOŽKY

JAKO U T. REXE

ZADNÍ

NOHY

KŘEČKOSAURUS

REX

„Prosím, pane učiteli...“ Znovu Marta s rukounahoře.

„Marto,“ zaskřípal zuby pan učitel Copeland. „Dnes už jsme hovorem o křečcích strávili spoustu času, takže pokud se v tom, co chceš říct, objevuje slovo ,křeček‘, musím tě požádat, abys raději nic neří kala, rozumíš?“

Marta přikývla.

„Takže, obsahuje to, co chceš říct, slovo ,křeček‘?“

Marta zavrtěla hlavou.

„Dobře tedy,“ řekl pan učitel. „Tak co jsi chtěla?“

„Jakožto třídou pověřená Dohlížitelka nad jistým druhem hlodavce jsem vám jen chtěla říct, že tento hlodavec je pryč.“

„Cože?“ nechápal pan učitel.

„Podívejte,“ prohlásila Marta a ukázala na klec.

A opravdu, klec byla prázdná. Dvířka byla dokořán

a ještě se pohupovala v pantech.

„Tak se mi zdá, děti,“

poškrábal se pan učitel

Copeland na hlavě, „že

už křečka nemáme.“


17

2. KAPITOLA

T

Ý DEN K Ř EČKOSAUR A nikdo neviděl.Vy

padalo to, že na něj všichni zapomněli. Až na

Martu. Pořád na krku nosila šňůrku s vlastnoručně

vyrobenou průkazkou, na které stálo, že jeDohlíži

telkou nad křečkem.

Ani já jsem nezapomněl. Vždycky ráno předvy

učováním jsem prohledával třídu a pátral poně

čem, co by mě přivedlo na jeho stopu. O přestávkách

jsem bloudil po chodbách. Ptal jsem se kluků a holek

z ostatních tříd, jestli ho nezahlédli. Dokonce jsem

vlastnoručně namaloval a vylepil po škole plakátky,

na kterých stálo, že se ztratil křeček. Nic. Dylan si

o mně myslela, že jsem blázen, ale já jsem věřil, že

Naposledy spatřen ve třídě

pana učitele Copelanda.

Jakékoli informace prosím

neprodleně sdělte

Samu Gibbsovi!

K

D

O

V

ID

Ě

L

TOH

OHL

E

K

Ř

E

Č

KA?


18

se jednoho dne vrátí. I když jsem ho znal jen asičtyři minuty, nemohl jsem si pomoct – měl jsem toho mrňouse rád.

Bylo právě úterý po škole a já jsem udělal velkou

chybu. Když jsem se díval, jestli se Křečkosaurusneskrývá v kohoutku jednoho z umyvadel na klučičích záchodech v prvním patře, nechtěně jsem všechno pocákal vodou. Teda všechno ne. Ale většina z toho vyšplíchla na tričko Vazouna Vanderkoffa.

„Ááá!“ zařval Vazoun. „Úplně jsi mi zmáchaltričko, ty pitomče!“

„Vazoune! Neviděl jsem tě. Ukaž, zkusím tonapravit,“ řekl jsem a popadl papírový ručník, abych mu

tričko s obrázkem zvracejícího zombíka osušil.„Jestli tě to utěší, po vodě ti určitě žádné fleky nezůstanou.“

„To má být vtip?“ chtěl vědět Vazoun apodezřívavě si mě prohlížel. „Víš, doufám, že mám v karate

průhlednej pásek?“

„Průhledný pásek?“ nechápal jsem.

„Jo. To je o stupeň výš než černej,“ vysvětlil mi

Vazoun. „Je tak těžký ho získat, že o tom nikdo ani

neví. A dostane ho jen ten, kdo hlavou rozpůlí skálu.“

„Ale to je skvělý,“ řekl jsem. „Blahopřeju, vážně, Vazoune!“ Nebudu nic zastírat – plazil jsem se před ním.

Vazoun se zamračil. „To má bejt výsměch? Ty si asi myslíš, že jsi s těma svýma pitomýma obrázkama strašně vtipnej. Na karate bys nevydržel na nohách ani minutu. Víš, co se teď stane?“

„Eh, co?“

„Tohle: Kýýýý-ja!“ Vazoun zařval a praštil doodadkového koše. Koš se zakymácel a převrhl se na podlahu, až se všude kolem válely mokré papírové ručníky.

„Počkej...“ řekl jsem skutečně zmaten. „Tenodadkový koš jsem jako já? Anebo jsem ten chlapík, který s ním bojuje?“

„Drž hubu,“ sykl Vazoun, tiskl si klouby pravé ruky do levé dlaně a zatínal zuby bolestí. Někdo jako vy nebo já by možná rovnou předpokládal, že kdyžpraští do něčeho kovového, bude to bolet. Vazoun na to musel přijít tak, že to vyzkoušel.

„Nechce se mi věřit, žes mě přinutil předvést něco z karate pod vlivem hněvu,“ řekl a přitom siprotřeával a propínal prsty na ruce. „Za to tě zabiju.“

Dál jsem nečekal. Prořítil jsem se kolem něho a ven ze dveří na chodbu.

„Vrať se, Same!“ ječel za mnou Vazoun.

Běžel jsem o život.

Abyste rozuměli: znám lepší zábavu než běhat o život. Popravdě řečeno, běhání z jakéhokoli důvodu by bylo na seznamu mých oblíbených činností ažněkde úplně na konci. Rád čtu komiksy. Baví mě hrát s Dylan diskgolf (i když nikdy nevyhraju). Sem tam si obuju ještě jeden pár bot na ruce a předstírám, že jsem kůň. (Ale o tom možná raději nikomu neříkejte.) Nicméně tenkrát to vypadalo, že běháním o živottrávím značnou část svého volného času. DíkyVazounovi to byl můj koníček číslo jedna, já jsem si ho ovšem dobrovolně nevybral.

Všechno to začalo mou skutečně nejmilejšízábavou: kreslením. Strašně rád kreslím. A tak to bylo odjakživa. Dřív to ostatním připadalo skvělé, skoro něco jako magie. Ale to se loni změnilo.

Když jsem se naučil kreslit roboty, kteří si urážejí hlavy, chtěl jsem se zlepšit v karikaturách. Abych se procvičil, nakreslil jsem karikatury úplně všechkluků a holek ze třídy. Nechtěl jsem je nikomu ukazovat. (No dobře, ukázal jsem je Dylan. Ta její ji rozesmála.) Jenomže jednou jsem si omylem zapomněl skicář v knihovně. Našla ho Karolína Moodyová, a brzy svůj

portrét od Sama Gibbse viděl úplně každý. Všichni

byli strašně naštvaní – kromě Marty Cheriové, ta se

cítila neuvěřitelně polichocená. A největší vztek měl

Vazoun Vanderkoff. Uznávám, že s těmi čárami, které

vycházely od jeho hlavy a naznačovaly, že smrdí,

jsem to možná přehnal.

Ještě pořád jsem byl u ostatních v nemilosti, ale

jen Vazoun mě chtěl rozdrtit. Pokud jsem mohlsoudit, drcení lidí představovalo jednu ze tří věcí, které ho opravdu zajímaly – vedle filmových hororů aprůmyslově zpracovaných potravin. Když nebylo po ruce nějaké DVD se zombíkama nebo pytel slanýchbrambůrků s příchutí rančerského kotlíku (výrobek Země úsměvů

TM

), které by odvedly jeho pozornost, byl jsem

v háji.

„Praštím tě, že zapomeneš, jak se násobí a dělí,“

hulákal a hnal se za mnou. „Zmlátím tě tak, že budeš

mít na vysvědčení samé koule!“

Měl jsem jen jednu naději: před panem učitelem

Copelandem se do mě Vazoun snad nepustí. Utíkal


23

jsem k nám do třídy. Když jsem se vyřítil zpoza rohu,

srdce mi spadlo do kalhot. Ve třídě bylo zhasnuto.

Bylo tam prázdno. Pan učitel už odešel. To znamená,

že dveře budou zamčené. Ve svém zoufalství jsem to

přece jen zkusil.

Úspěch! Klika povolila. Vplížil jsem se dovnitř,zavřel za sebou dveře a zevnitř je zamkl. Spustil jsem se na všechny čtyři a ukryl se za řadou lavic. Nebudu nic předstírat: zbaběle jsem se tam schovával.

To už jsem slyšel Vazouna přímo za dveřmi.

„Kde jsi, Same?“ hulákal. „Radím ti, abys radějinečet můj diář. Jsou tam věci, do kterých nikomu nic není – já vlastně žádnej diář nemám, aby bylo jasný. Drž hubu!“

Zkusil vzít za kliku. Ta cvakla a já jsem slyšel, jak se dveře rozletěly. Schoval jsem si obličej do dlaní. Pan učitel Copeland dveře při odchodu určitě zamkl. Jenomže zámek byl rozbitý! Vazoun vstoupil domístnosti.

„Vím, že tady někde seš, Same,“ řekl. „Věř mi, byl jsem po škole už tolikrát, že znám tuhle třídu jako svý boty. Přede mnou se neschováš. Najdu tě. Jsem jako novodobý Šajlok Holmes.“

24

Potichu jsem se plížil za řadou lavic.

Vypadalo to, že jsem v zoufalé situaci.

Rozhlížel jsem se, jestli někde nenajdu

něco, cokoli, co by mě zachránilo.

Kalkulačka? To ne.

Tuba s barvou? Kdepak.

Dál už to nešlo. Byl jsem

v rohu místnosti, přímo pod

obrovským šišatým modelem

sluneční soustavy, který visel ze

stropu. Ze starých mincí apotravi

nové fólie ho prý loni vyrobil jakýsi kluk nebo holka

kvůli čemusi, co se jmenovalo Večer plný vědy. Model

byl strašně těžký a vůbec s ním nešlo pohnout, tak

ho pan učitel Copeland nechal zavěsit pod strop.

„Mám tě,“ prohlásil Vazoun.

Otočil jsem se. „Ach, ahoj, Vazoune,“ zahlaholil

jsem a snažil jsem se, aby to znělo nenuceně.

„Teď si sám zvolíš svůj osud, Same,“ oznámil mi.

„Vybereš si drtič blbečků?“ Zvedl do vzduchu levou

pěst. „Anebo likvidátor pitomců?“ A zvedl pravou pěst.

„Jaké jsou výhody a nevýhody?“ zeptal jsem se.

Hrál jsem o čas.

25

„Přestaň zdržovat, Same.“

„Tak jo, dobře. Říkal jsi, že se něco z toho jmenuje

vrtič blbečků?“

„Drtič! Bylo by fakt směšný říkat pěsti vrtič.“

„Jasně, promiň...“

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se nade mnou něco

pohnulo. Cosi pelášilo po provazech modelu sluneční

soustavy.

„V tom případě,“ začal jsem, „si vyberu třebairigá

tor pitomců?“

„Likvidátor!“ zařval

Vazoun. „Ty si snad

myslíš, že já jenom

žertuju nebo co!

To mě tak...“

Vtom jsme oba

zaslechli zavrčení. 3. K APITOLA

„H

EJ, PODÍVEJ. To je ten uchrchlanej sysel,“ řekl

Vazoun. Zíral na Křečkosaura, který se pevně

držel provazu, na němž přímo nad Vazounovouhlavou visel model.

„Křečkosaurus rex,“ řekl jsem.

Vazoun se ke mně otočil. „Marta Juniorka,“opravil mě.

„Jasně, promiň. Marta Juniorka.“

Křečkosaurus se pustil do ohlodávání provazu.

„Tak teda, kde jsme to přestali?“

„Hm, myslím, že u toho, jak sis uvědomil, ženásilím se nic nezmůže, chtěl jsi mě jen důrazně varovat a pustit mě.“

Vazoun se zmateně poškrábal na hlavě. „Vážně? Protože mně se nezdá, že bych já něco takovýho...“

Ozvalo se lupnutí a hned nato rána. A VazounVanderkoff se válel na zemi pod hromadou planetvyrobených z potravinové fólie a starých mincí. Zamrkal jsem. Křečkosaurus tu šňůru přehryzal! Zachránil mě!

„Mami... už jsme u babičky?“ mumlal Vazoun. Když

mumlá, tak to jistě není po něm. Což je dobře. Svým

způsobem. Nebo si to aspoň myslím.

„Díky!“ poděkoval jsem Křečkosaurovi, kterýpořád ještě visel za šňůru ze stropu. Zvedl jsem ruce,

abych ho chytil. „Skoč tamodtud dolů.“

A on skočil. Jenže ne do mých napřažených rukou,

ale přímo mně na hlavu. Přestože křečkům opravdu

fandím a mám je rád, byl to opravdu hodně divnýpocit a, eh, asi jsem zařval. Pořádně zařval. A toKřečkosaura nejspíš vyděsilo. Zřejmě proto mi seběhl pozádech a protáhl se škvírou pode dveřmi.

„Promiň! Mám strašně citlivou kůži na hlavě!“ křikl jsem za ním. „Neutíkej, prosím!“

Křečkosaurus však na nic nečekal. Vyběhl jsem na chodbu a tam jsem ještě zahlédl, jak jeho rezavýkožíšek mizí za rohem. Řítil jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal, ale Křečkosaurus byl rychlejší. Pelášil dolů po schodišti a já za ním. Než jsem doběhl na konec chodby, už po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Stál jsem u dveří do školní tělocvičny: muselzaběhnout sem. Podíval jsem se na hodinky, bylo za deset čtyři. Každou chvilku tu bude máma, aby mě vyzvedla. Ale přece teď nemůžu nechat Křečkosaura znovu zmizet!

Tělocvična byla tmavá a tichá. Přimhouřil jsem oči. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu viděl, jak ke kabinetu pana učitele Weekese něco peláší? Běžel jsem ke dveřím a otevřel je.

Uvnitř se svítilo. Pan učitel Weekes, náš kníratý tělocvikář, stál před velkým zrcadlem. V jedné ruce držel proteinový nápoj a ve druhé jakousi staroutrofej. Neviděl mě.

„A nyní, za městečko Maple Bluffs, na Okresním přeboru trenérů fitness vystoupí,“ pronesl pan učitel divným hlasem, který zněl, jako by vycházel zamplionu, „Leslie Weekes, známý též jako Sametový žralok.“

Pan učitel si lokl proteinového drinku a potomnajal všechny svaly na těle. Zas tak moc jich neměl.

A znovu, hlasem jako z amplionu, oznámil: „Ááách, to je postava, přátelé, co říkáte? Vůbec by měnepřekvapilo, kdyby pan Weekes dostal zvláštní cenuporoty za ,Nejlepší lýtkové svaly‘. Skoro to vypadá, jako by si do ponožek nacpal uzenou kýtu, nezdá se vám? Vítěz tohoto přeboru, jak jistě víte, postoupí docelostátního kola a nejspíš se proslaví a zbohatne, a už

se nikdy nikdo nebude posmívat jeho kníru! Avážným favoritem – i když se teď usmívá, promiňte mi

ten žer tík – je právě Leslie Weekes, protože, jakvšichni víme, už má jeden titul v kapse.“

Weekes pozvedl starou trofej a usmál se na sebe do zrcadla, potom znovu zatnul svaly. Pomalu jsemcouvl. Prkno v podlaze zavrzalo. Pan učitel Weekes se vmžiku otočil. Bylo znát, že se ho to strašně dotklo.

„Gibbsi!“ pronesl. „Co tady děláš? Můj kabinet je... Škola končila před dvaceti minutami... Eh, proč jsi... Gibbsi!“

„Nezlobte se,“ vykoktal jsem. „Myslel jsem si, ehm, myslel, že je tady záchod.“

„To teda není! Příště klepej, protože já tady mám na práci důležité věci! A dobré způsoby jsou taky součástí tělesné výchovy, jak jistě víš!“

„Jasně. Promiňte,“ omluvil jsem se ještě jednou. Už jsem chtěl odejít, když vtom jsem něco zahlédl.

Zahlédl jsem, jak mě z díry dole ve zdi vedleWeekesova zrcadla pozoruje pár černých očí.

„Na co zíráš, Gibbsi?“ zeptal se mě pan učitel Weekes.

„Na vaši cenu,“ zalhal jsem a ukázal jsem na to, co

držel v ruce.

Pan učitel se na ni láskyplně zahleděl. Na vršku byla

jakási soška: naštvaně vypadající kluk s postavousuerhrdiny. Weekes se usmál. „Mladý svalovec. Tu jsem

vyhrál, když mi bylo asi tolik jako teď tobě, zacelkovou tělesnou zdatnost. Kliky na kloubech! Závody

v ta hání pytlů s pískem! To bylo klání, jak se patří!“

„Páni, kliky na kloubech? To zní, ech, vážněúžasně,“ lhal jsem a snažil se získat čas, zatímco jsem se pomaličku přibližoval k díře ve zdi. „To by byloprima, kdyby se něco takového dělalo i dnes.“

Pan učitel Weekes si pohladil knír. „Víš, že tovůbec není špatný nápad, Gibbsi?“

„Opravdu si to myslíte, pane učiteli?“ zeptal jsem se. Už to nebylo k díře ani půl metru. Dřepl jsem si a natáhl ruku...

„Same?“

Otočil jsem se. Byla to moje máma.

„Všude tě hledám,“ řekla zamračeně. „Proč jsinebyl v knihovně?“

„Promiň,“ odpověděl jsem. „Myslel jsem si, že je tady záchod.“

Pan učitel Weekes se na maminku soustrastněpodíval. Vzdychla si.

„Dobře, je čas, abychom hep...“ Máma ztuhla. „Je čas, abychom... hep... hep, HEPČÍK!“ A kýchla, což je ten nejhlasitější zvuk, jakého je moje máma schopná. Jistý si tím nejsem, ale možná je to ten nejhlasitější zvuk, jaký vůbec věda zná. Pan učitel i já jsmenadskočili nejmíň půl metru.

„Nezlobte se,“ omlouvala se maminka a utírala si nos. „Nejspíš jsem tady na něco alergická.“

„Na svaly?“ řekl pan učitel Weekes s nadějí v hlase.

„To myslím ne,“ odpověděla.

Pokud vím, moje máma je alergická na jedno: na zvířecí srst. Právě proto máme doma kočku bez srsti, zatímco bychom klidně mohli chovat, ach jo, co já vím, třeba křečka.

A když už mluvíme o křečcích, kteří nejsou: když jsem se otočil a podíval se znovu na díru ve zdi,Křečkosaurus byl fuč.

33

4 . K APITOLA

D

RUHÝ DEN RÁNO, ještě než začala škola, si

na mě Vazoun počkal na chodbě. Obvykle chodí

pozdě, až po docházce. To, že se dnes objevil tak brzy,

nevěstilo nic dobrého. Na hlavě měl bouli velkou jako

golfový míček. Byl naštvaný. Jenže VazounVander

koff je naštvaný vždycky. Dnes však bylextranaštva

ný, ne, supermeganaštvaný. A to na mě.

„To máme dnes pěkný ráno, co Same?“ řekl aroz

hlédl se, jestli kolem nejsou nějací učitelé. Samozřejmě

tam žádní nebyli, jako vždycky, když je potřebujete.

„Same? Ale ne. To se určitě pleteš,“ řekl jsem asna

žil se, jak nejlíp jsem uměl, napodobit cizí přízvuk.

„Já jsem jeho identický bratranec Jarmo. Z Finska!“

S

y

pk

á s

m

ě

s

na Babič

č

i

n

y

v

a

n

e

č

k

y

!

„Podruhé to fungovat nebude,“ prohlásil Vazoun.

Popadl mě za ruku a dostrkal na klučičí záchody

v prvním patře. Odpadkový koš, který Vazoun srazil

k zemi a který přece jen zůstal po zásahu karatisty

s průhledným páskem trochu pošramocený, někdo

mezitím postavil na místo. Měl jsem strach, žepodobně pošramocený brzy bude i můj obličej.

„Tak zaprvý,“ začal Vazoun a přitom mě držel za límec, „jestli před někým cekneš, že měknockoutoval sysel, je po tobě.“

„Žádného sysla jsem neviděl,“ ujistil jsem ho. Což byla technicky vzato pravda.

„Když se tě někdo zeptá, prostě jsem si hledělsvýho, demoloval jsem školu, když mi ty pitomý planety spadly na hlavu. Jasný?“

„Jasně. Prostě nevinný vandalismus,“ souhlasil jsem. „To se mohlo stát každému.“

„A zadruhý,“ pokračoval Vazoun, „až najdu Martu Juniorku, pořádně mi za to zaplatí.“

„No tak, Vazoune,“ mírnil jsem ho. „Křečkosaura nech plavat. Je to jen zvíře. Ten přece...“

„Viděl jsem ty tvoje plakátky. Já vím, že ses do něj zamiloval. Já se však řídím jednoduchým zákonem, Same. A ten říká, že nikdo nesmí na VazounaVanderkoffa jen tak beztrestně shodit podomáckyvyrobenou sluneční soustavu. Nikdo, jasný?“

„Skutečně přesně formulovaný zákon, Vazoune, sám bych to nevyjádřil líp,“ řekl jsem. „Ale to přece není nutné...“

„Tak dost zbytečných řečí,“ utnul mě Vazoun asevřel mě ještě pevněji. „Chci ti říct, jaké tě čekápřekvapení.“

„Prázdniny v Karibiku?“

„Ne. Ale voda je tam taky,“ odpověděl Vazoun a zle se usmál. Nohou rozrazil dveře jedné kabinky. „Určitě znáš starou dobrou metodu vymáchání vzáchodě.“

Vzdychl jsem si. „Jasně. Spláchneš a ponoříš mi tam hlavu.“ Koupel v záchodě je dost příšerná, ale pořád lepší než rozbitý obličej. Kdybyste na tom byli jako já, taky byste museli takhle srovnávat.

„Aha, a to je právě problém,“ řekl Vazoun a objal mě celou paží. „Ty už vymáchání důvěrně znáš. Což znamená, že potřebujeme něco novýho. Včera v noci – když jsem ležel v posteli a třel si tu obrovskoubolavou bouli na hlavě – mě napadlo: Jak jenom bych mohl to klasický vymáchání upgradovat? Jak můžu tuhle klasiku obměnit a stát se nesmrtelným?“

„Uvažuješ o tom, jak se zapíšeš do dějin šikany,“

poznamenal jsem. „Skvělé.“

„A přitom jsem přišel na to, čemu říkám Ultravymáchání Vazouna Vanderkoffa, zkrátka ULVYVAVA.“

„ULVYVAVA,“ zopakoval jsem po něm. „Úplnáhračka vyslovit.“

„ULVYVAVA je úplně stejný jako tradiční koupel,“ prohlásil Vazoun, „až na jeden důležitý zlepšovák.“

Vazoun zalovil v kapse a vytáhl pytlík se směsí Babiččiných lívanečků (z produkce Země úsměvů

TM

).

Pytlík roztrhl, spláchl a pak nasypal obsah dozáchodu. V záchodové míse vzniklo žlutohnědéblátíčko.

Zamračil jsem se. „A nestačilo by, kdybys mi dal

prostě jen přes hubu?“

„K tomu se dostanem,“ ujistil mě Vazoun. „Zevšeho nejdřív ale ULVYVAVA!“

Nato mě obrátil hlavou dolů.

„Prosím, Vazoune, mám citlivou kůži na hlavě!“

Vůbec to s ním nepohnulo. Ponořil mi hlavu do té

šplouchající břečky. Když mě vytáhl, byl jsemlepkabr />

vou směsí na lívanečky smíchanou s vodou zezácho

du zapatlaný až po ramena.

„Tak co tomu říkáš?“ chtěl vědět Vazoun. Čekal, až

se jeho první oběť vyjádří.

„Je to příšerný,“ řekl jsem a vytíral si břečku z očí.

Sy

pk

á

směs

naBabi

čč

in

y

lív

an

k

y

!


38

„Skvělé,“ odpověděl Vazoun a praštil mě do břicha,

div že mi nevyrazil dech.

„Je jen otázkou času, kdy najdu Martu Juniorku,“

oznámil mi a měl se k odchodu. „Vezmu ho k nám

domů a dám ho sežrat svýmu hroznýšovi. Už teď je

ten sysel mrtvej.“

Napadlo mě sedm nebo osm případných odpovědí,

ale nevyslovil jsem je. Určitě už jsem nechtěl další

ULVYVAVA.

A tak jsem následujících patnáct minut strávil

tím, že jsem se tu směs na lívanečky ze sebe snažil

smýt. Jestli si myslíte, že to jde snadno, tak jste na

omylu. Zatímco jsem si myl obličej, vlasy zapatlané

od těsta mi na hlavě ztvrdly a vytvořily jakousitu

hou špici. I když jsem se je snažil

uhladit, vždycky se zase postavily.

Zazvonilo, a já jsem musel jít dotří

dy. Vypadal jsem jako tennejsmut

nější jednorožec na světě.

„Opravdu avantgardní účes,Sa

me,“ prohásil pan učitel Copeland.

„Díky,“ zamumlal jsem a posadil

se na místo.

JáNejsmutnější

jednorožec

na světě


39

„To nebyl kompliment,“ poznamenal pan učitel. Chvíli počkal, než se všichni usadí. „Tak, děti,někteří z vás už si všimli, že zmizel model slunečnísoustavy. To proto, že včera po škole došlo k jistémuincidentu.“ Pohlédl úkosem na Vazouna, který dělal, jako že neposlouchá, a listoval říjnovým vydánímPuchejře, časopisu o zvláštních efektech filmových hororů.

„Jen abych připomněl, co jistě všichni víte, vetřídě se nikdo nesmí zdržovat bez dozoru,“ řekl panučitel, když Vazounovi zabavil časopis. „Jasné?“

„Ano, pane učiteli,“ odpověděli jsme jednohlasně.

Přihlásila se Tina Gomezová.

„Co je, Tino?“ zeptal se pan učitel Copeland.

„Já nevím, pane učiteli. Nejdřív přijdeme o křečka, teď o model sluneční soustavy,“ prohlásila adramaticky u toho potřásala hlavou. „Co strašného se stane příště?“

„Tino, toho křečka jsme měli ani ne deset minut,“ řekl pan učitel.

„Měli bysme si místo něj pořídit nějaké šneky,“ ozval se Wilbur Weber.

„Ty bys všechno řešil tím, že by sis pořídil nějaké další šneky, Wilbure.“ Toto je pouze náhled elektronické knihy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist