načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krásnější svět je možný, naše srdce to ví - Charles Eisenstein

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

Elektronická kniha: Krásnější svět je možný, naše srdce to ví
Autor:

Co můžeme v době sociální a ekologické krize jako jednotlivci dělat, abychom učinili svět lepším místem? Tato inspirující a myšlenkově podnětná kniha slouží jako posilující ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  275
+
-
9,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 355
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Hana Bernardová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0348-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co můžeme v době sociální a ekologické krize jako jednotlivci dělat, abychom učinili svět lepším místem? Tato inspirující a myšlenkově podnětná kniha slouží jako posilující protilátka vůči cynismu, frustraci a ochromení, které mnozí z nás pociťují, a nahrazuje je zásadním připomenutím toho, co je pravdivé: my všichni jsme spojeni a naše osobní rozhodnutí v sobě mají netušenou transformační sílu. Tím, že plně přijímáme a uplatňujeme tento princip vzájemné propojenosti, stáváme se účinnějšími hybateli změny a máme silnější pozitivní vliv na svět.   Charles Eisenstein v této knize líčí skutečné životní příběhy lidí, které ukazují, jak jednotlivé malé činy odvahy, laskavosti a sebedůvěry mohou změnit vůdčí příběh naší kultury – příběh oddělenosti – který, jak autor vysvětluje, vyvolal současnou planetární krizi. Přivádí nás k uvědomění hluboké moudrosti, kterou všichni přirozeně známe: dokud sami sebe nedáme do pořádku, každý čin, který podnikneme – bez ohledu na to, jak dobré jsou naše úmysly – bude nakonec pomýlený a v rozporu se srdcem. Především nás ale Charles Eisenstein vybízí, abychom si osvojili radikálně odlišné chápání příčiny a následku, což se jeví jako jasná výzva k opuštění našeho starého světonázoru, abychom konečně mohli vytvořit krásnější svět, o kterém naše srdce vědí, že je možný.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Charles Eisenstein - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Hana Bernardová


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Eisenstein, Charles

[More beautiful world our hearts know is possible. Česky]

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví / Charles Eisenstein ; z anglického originálu

The more beautiful world our hearts know is possible ... přeložila Hana Bernardová.

-- První vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2018

ISBN 978-80-7500-348-5

316.42"15/19" * 316.422.6 * 504 * 316.42 * 177.74 * 159.923.2:17.024.3 * 17.02 *

(0:82-32) * (049)

– moderní společnost

– krize (společnost)

– ekologická krize

– společenská transformace

– odpuštění

– vyrovnání se s minulostí

– smysl života

– příběhy

– pojednání

316.4 - Sociální procesy [18]

Charles Eisenstein

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

The More Beautiful World Our Hearts Know is Possible

Copyright © Charles Eisenstein, 2013

Translation © Hana Bernardová, 2017

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2018

ISBN 978-80-7500-348-5


Pokorným lidem,

jejichž neviditelná rozhodnutí léčí svět.


Milí čtenáři,

snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v knize

nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme.

Děkujeme, Váš nakladatel.


Obsah

Poděkování ................................................................................................. ix

Oddělenost ................................................................................................... 1

Rozpad ......................................................................................................... 9

Spolubytí ................................................................................................... 17

Cynismus ................................................................................................... 25

Šílenství ...................................................................................................... 33

Síla ............................................................................................................. 37

Věda ............................................................................................................ 43

Klima ......................................................................................................... 53

Beznaděj ..................................................................................................... 63

Naděje ........................................................................................................ 69

Morfogeneze .............................................................................................. 75

Naivita ....................................................................................................... 87

Realita ....................................................................................................... 95

Duch ........................................................................................................ 101


Ortodoxie ................................................................................................. 109

Novost ...................................................................................................... 117

Naléhavost ............................................................................................... 125

Nedostatek ............................................................................................... 133

Dělání ..................................................................................................... 143

Nedělání ................................................................................................... 149

Pozornost ................................................................................................. 155

Boj ............................................................................................................ 173

Bolest ....................................................................................................... 183

Potěšení .................................................................................................... 189

Souzení ..................................................................................................... 201

Nenávist ................................................................................................... 209

Správnost ................................................................................................. 217

Psychopatie .............................................................................................. 227

Zlo ............................................................................................................ 241

Příběh ....................................................................................................... 267

Narušení ................................................................................................... 275

Zázrak ...................................................................................................... 295

Pravda ...................................................................................................... 303

Vědomí ..................................................................................................... 317

Osud ......................................................................................................... 323

Iniciace ..................................................................................................... 333

Poznámky editora .................................................................................... 345


ix

Poděkování

P

řed čtyřmi roky byla moje práce skoro neznámá a  já byl

na  mizině; pracoval jsem na  částečný úvazek na  stavbě

a v každé chvilce, kterou mi má role otce samoživiteleumožňovala, jsem psal. Od  té doby se díky štědrosti bezpočtu přátel a podporovatelů můj život radikálně změnil.

V  posledních třech letech jsem přednášel nejméně třistakrát

ve více než sto městech. Žádnou z těchto akcí jsem sámneorganizoval ani jsem nikoho neplatil, aby ji zorganizoval – všechny tyto

přednášky byly darem lidí, kteří věnovali svůj čas, energii, kontakty

i organizační schopnosti. Neinicioval jsem ani žádný ze zvukových

a obrazových záznamů, rozhovorů a filmů, v nichž jsemvystupoval. Jsem schopen účinně sloužit jen díky tomu, že mnoho dalších

lidí slouží stejné věci. Moje práce je opravdu kolektivním úsilím.

Lidí, kteří hráli tuto roli, je příliš mnoho, abych je zde mohl

zmínit. Totéž platí pro  stovky těch, kteří mě u  sebe hostili, živili

a vozili všude, kde jsem vystupoval. Milí hostitelé, vaše štědrost mi

pomáhala víc, než tušíte, a připomíná mi pravdu, o které píšu;stejně jako ty tisíce lidí, kteří mi darovali peníze online nebo během


Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

x

akcí, potvrzujíce tak princip daru, díky němuž jsem své dílo mohl

učinit volně přístupným. Díky vaší štědrosti jsem schopenpokračovat v psaní a přednáškách, zatímco živím čtyři děti.

Kromě všech těchto lidí, kteří zde budou muset zůstat nejmenováni, chci zmínit některé, kteří měli na  tuto knihu přímý vliv. Chci poděkovat Kenu Jordanovi a Danielu Pinchbeckovi za jejich plnou vydavatelskou licenci k  publikování esejí, ve  kterých jsem rozvinul mnoho zde  uvedených myšlenek; Andrew Harveyovi za  naše duchaplné rozhovory, které mě posunuly do  nové oblasti v mém uvažování o „zlu“, stejně jako za jeho neutuchající nadšení pro moji práci; Joshuovi Rameyovi za jeho přátelství v klíčovéchvíli nejistoty; mé bývalé ženě Patsy za to, že se mnou zůstalav těžkých okamžicích léčení; North Atlantic Books za vyhovění mým neobvyklým požadavkům ohledně autorských práv, výtvarného pojetí obálky a edičních úprav; a Marii Goodwinové, která sezjevila doslova odnikud, aby mi pomáhala s plánováním, logistikou, komunikací, výzkumem i duševním zdravím. Rád bych téžs vděčností zmínil následující lidi: Glenna Baumgartnera, O. J. Haugena, Brada Laughlina, Cynthii Jursovou, Polly Higginsovou, Satishe Kumara, Marka Boylea, Manishe Jaina, Iana MacKenzieho, Filipu Pimenatalovou, Trennu Cormackovou, Jeffa Dardozziho, FilizTelekovou ...ach, teď když jsem s tím začal, chci vyjmenovat stovky dalších. Mnozí, které jsem neuvedl, byli právě tak důležití jako ti, které jsem zmínil.

Nakonec a nejvíc ze všech chci poděkovat své ženě Stelle, jejíž přítomnost v mém životě všechno změnila.

Oddělenost

O

bčas cítím nostalgii po  kulturní mytologii svého mládí, po světě, ve kterém na sodovce nebylo nic špatného,

ve kterém bylo důležité finále fotbalu*, ve kterémAmerika přinášela světu demokracii, ve kterém tě doktor mohl dátdo pořádku, ve kterém věda měla život víc a víc zlepšovat a právědopravila člověka na Měsíc.

Život dával smysl. Pokud jsi tvrdě pracoval, mohls mít dobré

známky, dostat se na dobrou univerzitu, jít na postgraduálnístudium nebo se věnovat nějaké jiné profesní kariéře a byl bys šťastný.

Až na pár politováníhodných výjimek jsi byl úspěšný, pokud sesřídil pravidly naší společnosti: když jsi postupoval podle nejnovějších

lékařských doporučení, byl informován četbou New York Times,

dostal jsi dobré vzdělání, dodržoval zákon, prozíravě investoval

a vyhýbal se špatným věcem, jako jsou drogy. Problémysamozřejmě existovaly, ale vědci a  experti tvrdě pracovali na  tom, aby je

* V originále „Super Bowl“ – finálový zápas, kterým vrcholí play-off severoamerické

Národní fotbalové ligy v americkém fotbalu. (pozn. překl.)

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

2

vyřešili. Brzy měly nové pokroky v  lékařství, nové zákony, nové

vzdělávací techniky podporovat neustálé zlepšování života. Médojmy z dětství byly součástí příběhu, který nazývám příběhem lidí,

v němž bylo lidstvu určeno vytvořit pomocí vědy, intelektua technologie dokonalý svět: dobýt přírodu, překonat svůj zvířecí původ

a vybudovat racionální společnost.

Z mého pohledu se základní předpoklady tohoto příběhu zdály být nesporné. Mé vzdělání, média a  především normálnost každodenních rutin kolem mě mi spiklenecky říkaly: „Všechno je skvělé.“ Dnes je čím dál víc zřejmé, že to byl svět v bublině,vybudovaný na nesmírném lidském utrpení a degradaci životníhoprostředí; nicméně tehdy mohl člověk uvnitř této bubliny žít, aniž by si uvědomoval, že sám sebe klame. Příběh, který nás obklopoval, byl silný a odolný. Nezvyklé skutečnosti, které do něj nezapadaly, byly snadno drženy stranou.

Nicméně stejně jako mnoho dalších jsem pociťoval ve světěnesprávnost, nesprávnost, která prosakovala prasklinami méhoprivilegovaného a dobře chráněného dětství. Nikdy jsem úplně nepřijal to, co mi bylo nabízeno jako normální. Věděl jsem, že by život měl být radostnější, reálnější a smysluplnější, a svět by měl být krásnější. Neměli bychom nenávidět pondělky a žít jen pro víkendya dovolené. Neměli bychom mít povinnost se hlásit, aby nám bylo dovoleno jít se vyčůrat. Během krásných slunečných dnů bychom neměli být drženi uvnitř.

A  s  tím, jak se moje obzory rozšiřovaly, jsem poznal, že  by neměly hladovět miliony lidí, že by nad našimi hlavami neměly viset jaderné zbraně, že  by neměly ubývat deštné pralesy, umírat ryby či mizet kondoři a  orli. Nemohl jsem přijmout způsob, jakým dominantní příběh mé kultury s  těmito věcmi zacházel: jako s  dílčími problémy k  vyřešení, jako s  nešťastnými

Oddělenost

3

politováníhodnými skutečnostmi života nebo jako s tabu, která

mají být prostě ignorována.

Na jisté úrovni všichni víme, že existuje něco lepšího. Totovědomí však zřídka nachází jasné vyjádření a  tak ho namísto toho projevujeme nepřímo skrze skrytou i otevřenou vzpouru. Závislost, autosabotáž, prokrastinace, lenost, vztek, chronická únavaa deprese, to všechno jsou způsoby, jimiž odmítáme naše plné zapojení do programu života, který je nám nabízen. Když naše vědomá mysl není schopna najít důvod říci ne, pak podvědomí říká ne svým vlastním způsobem. Stále více z nás není schopno v tom „starém normálním“ dál zůstat.

Tenhle příběh o  normálním se dnes rozpadá i  na systémové úrovni. Žijeme v  době přechodu mezi světy. Instituce, které nás po staletí vedly, ztratily svou vitalitu; jen s rostoucím sebeklamem můžeme předstírat, že  jsou udržitelné. Naše peněžní, politické, energetické, zdravotnické, vzdělávací a další systémy již nepřinášejí ty výhody, jaké nám přinášely kdysi (nebo se zdálo, že jepřinášejí). Jejich utopický příslib, který byl před sto lety tak inspirující, se s každým rokem vzdaluje. Miliony z nás tohle vědí; stěží senamáháme předstírat, že je tomu jinak. A přesto si připadáme bezmocní cokoli změnit, bezradní dokonce i  jen přestat se účastnit tohoto spěchu průmyslové civilizace, která se žene přes hranu onohopomyslného útesu.

Ve své dřívější práci jsem nabídl jiné pojetí tohoto procesu, které chápe lidskou kulturní evoluci jako příběh růstu následovaného krizí, po níž přichází úpadek a nakonec obnova: vznik novéhodruhu civilizace – věk opětného sjednocení následující po věkuoddělenosti. Možná, že  k  hluboké změně dochází pouze skrze kolaps. Mnozí si tuto pravdu určitě ověřili na  osobní úrovni. Možná rozumově víte, že  váš životní styl není udržitelný a  že své způsoby

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

4

musíte změnit. „Ano, ano. Vím, že bych měl přestat kouřit a začít

cvičit. A přestat kupovat na dluh.“

Ale jak často se může někdo změnit bez  výzvy k  probuzení,

nebo ještě častěji, bez celé série takových výzev? Vždyť naše zvyky

jsou zakotveny ve  způsobu bytí, který zahrnuje všechny aspekty

našeho života. Odtud plyne rčení: „Nemůžeš změnit jednu věc,

aniž bys změnil všechno.“

Totéž platí na kolektivní úrovni. Když se probouzímedo vzájemné propojenosti všech našich systémů, poznáváme,že například nemůžeme změnit naše energetické technologie bez  toho,

že bychom změnili ekonomický systém, který je podporuje.Zjišťujeme také, že všechny naše vnější instituce odrážejí našezákladní vnímání světa, naše neviditelné ideologie a  systémy přesvědčení. V  tomto smyslu můžeme říct, že  ekologická krize – stejně

jako všechny naše krize – je v principu krizí duchovní. Tím mám

na mysli, že sahá až do samého základu a zahrnuje všechnystránky našeho lidství.

A co přesně se v tom základě nachází? Co myslím tím„přechodem mezi světy“? V základě naší civilizace leží příběh, mytologie.

Nazývám jej příběhem světa nebo příběhem lidí – jde o matricipříběhů, dohod a symbolických systémů, zahrnujících odpovědi, které

nám naše kultura nabízí na nejzákladnější životní otázky:

• Kdo jsem?

• Proč se věci dějí?

• Jaký je smysl života?

• Jaká je lidská přirozenost?

• Co je posvátné?

• Kdo jsme my jakožto lidé?

• Odkud jsme přišli a kam jdeme?

Oddělenost

5

Naše kultura odpovídá na tyto otázky více či méně následujícím způsobem. Představím zde jednoduchou formulaci těchtoodpovědí, tohoto příběhu světa, i když ve skutečnosti tento příběh nikdy zcela nepřevládl, dokonce ani v minulém století, kdy dosáhl svého vrcholu. Možná zjistíte, že některé z těchto odpovědí jsou vědecky překonané, nicméně tato zastaralá věda devatenáctého a dvacátého století stále utváří náš pohled na to, co je skutečné, možnéa praktické. Nová fyzika, nová biologie, nová psychologie začaly jen stěží pronikat do  přesvědčení, která ovládají naše dnešní jednání. Zde jsou tedy ony staré odpovědi:

Kdo jsi? Jsi odděleným jedincem mezi dalšími oddělenými jedinci ve  vesmíru, který je také od  tebe oddělen. Jsi karteziánské smítko vědomí, hledící ven očima tělesného robota naprogramovaného svými geny k  tomu, aby maximalizoval svůj reprodukční soukromý zájem. Jsi psychologickou bublinou, myslí (ať už sídlící v mozku nebo ne), která je oddělená od ostatních myslí i od hmoty. Nebo jsi duše uvězněná v těle, která je oddělená od světa i odostatních duší. Anebo jsi hmota, nakupení částic, jež fungují na základě působení neosobních fyzikálních sil.

Proč se věci dějí? Znovu, je to tím, že neosobní fyzikální sílypůsobí na obecně použitelný materiální substrát elementárních částic. Všechny jevy jsou výsledkem těchto matematicky předurčených interakcí. Inteligence, řád, účel a plán jsou iluze; pod tím vším je jen bezúčelná změť sil a  hmot. Jakýkoliv jev, veškerý pohyb, všechen život jsou výsledkem součtu sil působících na předměty.

Co je smyslem života? Žádný smysl neexistuje, je pouze příčina. Vesmír je ve  své  podstatě slepý a  mrtvý. Myšlenka je jen elektrochemický impulz; láska je pouze hormonální vodopád, kterýopětovně zapojuje naše mozky. Jediným smyslem života (kromě toho, který si sami vymyslíme) je jednoduše žít, přežít a  reprodukovat

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

6

se a maximalizovat svůj racionálně zdůvodněný soukromý zájem.

Protože jsme v podstatě jeden od druhého odděleni, můjsoukromý zájem je velmi pravděpodobně na úkor vašeho osobního zájmu.

Všechno, co není mé „já“, je v nejlepším případě vůči mémuprospěchu lhostejné a v tom nejhorším se vůči mně staví nepřátelsky.

Jaká je lidská přirozenost? Abychom se před tímto nepřátelským vesmírem soutěžících jedinců a  neosobních sil ochránili, musíme používat tolik kontroly, kolik je jen možné. Proto vyhledávámecokoli, co tento cíl podporuje; například peníze, společensképostavení, zabezpečení, informace a moc – všechny ty věci, kterénazýváme „světskými“. V samotném základu naší přirozenosti, našich motivací i našich tužeb je cosi, co lze nazvat pouze zlem. To je ten bezohledný maximalizovatel našeho soukromého zájmu.

Co je tedy posvátné? Vzhledem k  tomu, že  slepé, bezohledné sledování soukromého zájmu je antisociální, je důležité umět naše biologické naprogramování překonat a usilovat o „vyšší cíle“.Zbožný člověk nepodléhá touhám těla; volí cestu odříkání, disciplíny a pozvedá se do říše ducha, nebo, ve světské verzi tohoto hledání, do říše rozumu a mysli, principů a etiky. Pro náboženskyzaloženého člověka být duchovní znamená být z jiného světa; duše jeoddělená od těla a Bůh žije vysoko nad zemí. Přestože se vědaa náboženství navenek jeví být v opozici, na jednom se shodují: posvátné není z tohoto světa.

Kdo jsme jakožto lidé? Jsme zvláštní živočišný druh,představujeme vrchol evoluce, máme mozky, které umožňují kulturní i genetický přenos informací. Jsme jedineční, protože máme duši (z náboženského pohledu) nebo racionální mysl (z vědeckéhopohledu). V našem mechanickém vesmíru jsme jedinými bytostmi, které mají vědomí a  prostředky, jež jim umožňují utvářet svět podle vlastního plánu. Jediným omezením této naší schopnosti

Oddělenost

7

je množství síly, kterou jsme schopni ovládnout, a přesnost, s níž

jsme schopni ji uplatnit. Čím víc dokážeme tímto způsobemjednat, tím jsme na tom v tomto lhostejném či nepřátelském vesmíru

lépe, tím jsme spokojenější a cítíme se bezpečněji.

Odkud jsme přišli a kam jdeme? Začínali jsme jako nahá,nevědomá zvířata, která sotva dokázala přežít a která žila nepříjemné, brutální a  krátké životy. Naštěstí jsme díky našim velkým mozkům nahradili pověru vědou a  rituál technologií. Povýšili jsme se na  pány a  vlastníky přírody, domestikujeme rostliny a  zvířata, spoutali jsme přírodní síly, přemáháme nemoci a odhalujemenejhlubší tajemství vesmíru. Naším osudem je dovršit toto dobývání: osvobodit se od  práce, nemoci i  od samotné smrti, vystoupat ke hvězdám a přírodu zanechat zcela za sebou.

V této knize budu o tomto pohledu na svět mluvit jakoo příběhu oddělenosti, jako o starém příběhu nebo někdy jako o následcích, které přináší: o příběhu vzestupu, programu kontroly a tak dál.

Odpovědi na  tyto otázky jsou kulturně podmíněné, nicméně nás prostoupily tak dokonale, že je chápeme jako samotnou realitu. Tyto odpovědi se dnes mění spolu se vším, co na nich bylovystavěno – což v podstatě znamená celou naši civilizaci. To je důvod, proč někdy zažíváme závratný pocit, že se celý svět rozpadá. Když vidíme prázdnotu toho, co se kdysi zdálo tak skutečné, praktické a  trvalé, stojíme jakoby v  propasti. Co dál? Kdo jsem já? Co je důležité? Jaký je smysl mého života? Jak se mohu stát účinnýmnástrojem v procesu léčení? Staré odpovědi mizí, když se příběh lidí, který jim kdysi odpovídal, kolem nás rozpadá.

Tato kniha je průvodcem ze starého příběhu, skrze prázdnýprostor mezi příběhy do příběhu nového. Oslovuje čtenáře osobnímzpůsobem jako subjekt tohoto přechodu a současně jakozprostředkovatele této proměny pro ostatní lidi, pro naši společnost i pro naši planetu.

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

8

Tak jako tato krize, sahá i  přechod, kterému dnes čelíme, až k  samým základům. Na  vnitřní úrovni nejde o  nic menšího než o transformaci v prožívání toho, co je to být živý. Na externíúrovni nejde o nic menšího než o transformaci role lidstva na planetě Zemi.

Tuto knihu nenabízím jako někdo, kdo sám touto proměnou prošel. Kdepak! Nemám o nic větší oprávnění psát tuto knihu než kterýkoli jiný muž nebo žena. Nejsem avatar ani světec, nemám schopnost napojovat se na realizované mistry nebo mimozemšťany, nemám žádné neobvyklé psychické síly ani intelektuálního génia, neprošel jsem žádným mimořádným utrpením ani těžkouzkouškou, nemám za  sebou žádnou zvláštní hlubokou duchovní praxi či šamanský výcvik. Jsem obyčejný člověk. Budete tedy muset má slova zvažovat podle jejich skutečné hodnoty.

A pokud moje slova splní svůj účel, jímž je urychlit další krok – ať už velký nebo malý – do krásnějšího světa, o němž našesrdce vědí, že  je možný, pak se moje vlastní obyčejnost stane velmi významnou. Dokládá to, jak blízko hluboké transformaci vědomí a bytí se my všichni obyčejní lidé dnes nacházíme. Pokud todokážu vidět já, obyčejný člověk, pak tam už musíme téměř být.

Rozpad

Království Boží je pro zlomená srdce.

Fred Rogers

T

ento přechod mezi světy je děsivý, ale také vzrušující. Nestalo

se vám někdy, že jste byli závislí na internetových stránkách

s katastrofickými scénáři a každý den na nich vyhledávalinejnovější svědectví o  tom, že  kolaps už  přichází? A  nebyli jste téměř zklamaní, když ropný zlom v roce 2005 nezačal, nebo že se finanční systém v roce 2008 nezhroutil? (Mě samotnému dělá stále starostifenomén Y2K*.) Nedíváte se do budoucnosti se směsicí obav, ale téžtrochu s pozitivním očekáváním? Kdyby náhle nastala velká krize, ničivá bouře nebo finanční krize, není ve  vás něco, co řekne: „Tak pojď!“, s nadějí, že by nás to mohlo osvobodit z našeho kolektivního uvěznění v systému, který už nikomu neslouží (dokonce ani jeho elitám)?

Je docela normální mít obavy z  toho, po  čem nejvíc toužíme.

Chceme překonat příběh světa, který z  nás učinil otroky a  který

skutečně zabíjí planetu. Obáváme se však, co konec tohoto příběhu

způsobí: zánik mnohého z toho, co je nám tak důvěrně známé.

* „Problém roku 2000“ – anglicky „Year 2000 problem“, zkráceně Y2K – předpokládané

zhroucení počítačových systémů s přechodem na rok 2000. (pozn. překl.)


Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

10

Ať se toho bojíte, či ne, už se to děje. Od mého dětstvív sedmdesátých letech se náš příběh lidí rozpadá čím dál větší rychlostí. Stále víc a víc lidí na Západě přestává věřit, že civilizace jev zásadě na správné cestě. Dokonce i ti, kteří její základní předpoklady ještě nijak explicitně nezpochybňují, jsou z ní, zdá se, čím dál víc unaveni. Nános cynismu a  hipsterského sebevědomí potlačil naši opravdovost. To, co bylo dřív tak skutečné, třeba prkno v  pódiu na večírku, je dnes viděno skrz několik úrovní „meta“ filtrů, které to rozeberou z hlediska obrazu i sdělení. Jsme jako děti, kterévyrostly z  příběhu, který nás kdysi fascinoval, vědomi si nyní toho, že je to jen příběh.

Zároveň řada nových informací narušila tento příběh zvenku. Využívání fosilních paliv, zázrak chemikálií pro  transformaci zemědělství, metody sociálního inženýrství a politické vědypro vytvoření inteligentnější a spravedlivější společnosti – to vše zdaleka nesplnilo, co jsme si od toho slibovali, a vyvolalo tonepředpokládané důsledky, které dnes společně ohrožují civilizaci. Už si sotva můžeme myslet, že  vědci mají všechno správně ve  svých rukou. Ani se nemůžeme domnívat, že další postup rozumu vpřed přinese kýženou sociální utopii.

Dnes už nemůžeme ignorovat čím dál větší degradaci biosféry, potíže ekonomického systému, úpadek lidského zdraví nebotrvalou a ve skutečnosti vzrůstající globální chudobu a nerovnost.Kdysi jsme si mysleli, že  ekonomové vyřeší chudobu, že  politologové odstraní sociální bezpráví, že chemici a biologové vyřeší ekologické problémy, že prostě síla rozumu zvítězí a my si osvojíme rozumnou politiku. Vzpomínám si, jak jsem se na  začátku osmdesátých let díval v časopise National Geographic na mapy ubývajících deštných

pralesů a jak jsem přitom cítil současně znepokojení i úlevu –úlevu, protože přinejmenším vědci a všichni, kdo National Geographic


Rozpad

11

čtou, jsou si teď tohoto problému vědomi, takže nepochybně bude

něco v této záležitosti podniknuto.

Nestalo se však nic. Úbytek deštných pralesů se zrychlil, spolu s téměř každou ekologickou hrozbou, o které jsme v roce 1980 věděli. Náš příběh lidí se setrvačně po staletí valil vpřed, nicméně s  každým uplynulým desetiletím se vymílání jeho jádra – které zřejmě započalo během první světové války hromadným vražděním v  průmyslovém měřítku – dál rozšiřuje. Když jsem byl dítě, náš ideologický systém a hromadné sdělovací prostředky stále ještě tento příběh chránily, avšak během posledních třiceti let invazereality narušila jeho ochranný krunýř a rozložila jeho infrastrukturu. Už našim vypravěčům, našim elitám nedůvěřujeme.

Ztratili jsme vizi budoucnosti, kterou jsme kdysi měli; většina lidí dnes o  budoucnosti nemá vůbec žádnou představu. To je pro  naši společnost něco nového. Před padesáti nebo sto lety se většina lidí shodovala na  obecných obrysech budoucnosti. Mysleli jsme si, že  víme, kam společnost směřuje. Dokonce i  marxisté a  kapitalisté se na jejích základních rysech shodli: ráj mechanizovaného volného času a vědecky naplánované sociální harmonie, se spiritualitou buď úplně zrušenou, anebo vypovězenou do materiálně bezvýznamného zákoutí života a odehrávající se převážně o nedělích. Samozřejmě zde byli také odpůrci této vize, ale taková byla obecná shoda.

Když se příběh blíží ke svému konci, prochází stejně jako zvíře smrtelným zápasem, přehnaným zdáním života. Takže dnespozorujeme, jak nadvláda, dobývání, násilí a  oddělenost nabývají absurdních krajností, které nastavují zrcadlo tomu, co kdysi bylo spíš skryté a nejasné. Zde je několik příkladů:

• Vesnice v  Bangladéši, kde má polovina lidí jen jednu ledvinu, protože tu druhou museli prodat na  černém trhu


Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

12

s orgány. Obvykle se to dělá kvůli splacení dluhů. Vidíme

zde doslova přeměnu života na  peníze, které pohánějí náš

ekonomický systém.

• Věznice v Číně, kde musí vězni každý den trávit čtrnácthodin hraním online video her, aby svým postavám nasbírali

potřebné body. Vězeňští úředníci pak tyto postavyprodávají teenagerům na Západě. V extrémní formě zde vidíme

rozpolcenost mezi hmotným a virtuálním světem a utrpení

a zneužívání, na nichž jsou založeny naše fantazie.

• Staří lidé v Japonsku, jejichž příbuzní nemají čas jenavštěvovat, takže namísto nich přijímají návštěvy profesionálních

„příbuzných“, kteří předstírají, že  jsou jejich rodinnými

příslušníky. Toto je názorné zrcadlo rozpadu komunitních

a rodinných vazeb nahrazovaných penězi.

Toto vše se zdá samozřejmě nepodstatné v porovnání s litanií hrůz,

jež provázejí dějiny a endemicky pokračují až dodnes. Války,genocida, hromadné únosy, vykořisťovatelské podniky*, doly, otrokářství.

Když je víc prozkoumáme, nejsou o nic méně absurdní. Je vrcholem

absurdity, že v době, kdy je planeta v takovém ohrožení, stálevyrábíme vodíkové bomby a munici z ochuzeného uranu. My všichnimusíme spojit své síly, a to hned, pokud má mít civilizace nějakou naději

na další existenci. Těm nejvnímavějším z nás nikdy neuniklanesmyslnost války, ale obvykle jsme měli příběhy, které tuto absurdituzatemňovaly nebo normalizovaly, a tak příběh světa chránily před rozpadem.

Občas se stane něco tak absurdního, natolik hrozného nebo

tak očividně nespravedlivého, že  to těmito ochranami pronikne

* V  originále „sweatshops“ – pejorativní označení pro  pracovní místa (manufaktury,

podniky), která mají nuzné, sociálně neakceptovatelné pracovní podmínky. (pozn. překl.)


Rozpad

13

a  přiměje to lidi zapochybovat o  mnohém, co dosud pokládali

za  samozřejmé. Takové události ukazují na  kulturní krizi. Dominantní mytologie se však příznačně znovu brzy obnovía začlení tuto událost zpátky do svých vlastních příběhů. Z etiopského

hladomoru se stalo pomáhání těm ubohým černým dětem, které

mají tu smůlu, že  žijí v  zemi, která stále ještě není „rozvinutá“

jako ta naše. Z  genocidy ve  Rwandě se stalo africké barbarství

a nutnost humanitárního zákroku. Z nacistického holocaustu se

stal příběh o  zlu, které se chopilo moci, a  o  nutnosti ho zastavit. Všechny tyto výklady různými způsoby přispívají ke starému

příběhu lidí: my se rozvíjíme, civilizace je na správné cestě,dobro k  nám přichází prostřednictvím kontroly a  ovládání. Žádný

z těchto výkladů však při pečlivém přezkoumání neobstojí;v prvních  dvou případech zastírají koloniální a  ekonomické příčiny

hladomoru a genocidy, které přetrvávají dodnes. Výklad zlav příadě holocaustu zatemňuje masové zapojení obyčejných lidí – lidí

jako jste vy a já. Pod těmi příběhy přetrvává neklid, pocit, že se

světem je něco strašlivě špatně.

Rok 2012 skončil malou událostí, která však stávajícím příběhem mocně otřásla: masakrem na škole Sandy Hook.

(1)

Pokud jde

o čísla, byla to malá tragédie: o mnoho víc dětí, než zemřelov Sandy Hook, a  stejně nevinných, zemřelo toho roku v  USA během

útoků bezpilotních letounů nebo v průběhu téhož týdne hladem.

Nicméně masakr Sandy Hook pronikl obrannými mechanismy,

které používáme k udržení fikce, že svět je v podstatě v pořádku.

Žádný příběh už  nedokázal do  sebe pojmout naprostou nesmyslnost této události a  potlačit pocit jasného uvědomění si hluboké

a strašlivé nesprávnosti.

Nemohli jsme si pomoct, abychom si tato zavražděnáneviňátka nepromítali na mladé tváře, které dobře známe, a bolest jejich

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

14

rodičů na  sebe samotné. Představuji si, že  jsme na  chvíli všichni

cítili přesně totéž. Byli jsme ve spojení s prostotou lásky a smutku,

s pravdou mimo příběh.

Hned nato se lidé spěšně snažili dát této události smysl –zařadili si ji do příběhu o kontrole zbraní, duševním zdraví neboo bezečnosti školních budov. Nikdo ovšem hluboce uvnitř nevěří, že se tyto reakce dotýkají skutečného jádra věci. Masakr Sandy Hook je anomální referenční bod, který narušuje celý náš dosavadní příběh – svět už nám nedává smysl. Usilovně se snažíme vysvětlit, co to znamená, ale žádný výklad na to nestačí. Můžeme dál předstírat, že normální je stále ještě normální, ale tohle je jedna z řady událostí „konce času“, která nabourává mytologii naší kultury.

Kdo mohl před dvěma generacemi, v době, kdy příběh o pokroku byl silný, předvídat, že dvacáté první století bude dobou školníchmasakrů, rozmáhající se obezity, rostoucí zadluženosti, všudypřítomné nejistoty, stupňující se koncentrace bohatství, nepolevujícíhosvětového hladu a degradace životního prostředí, které ohrožují civilizaci?Podle našich prognóz se měl svět zlepšovat a my jsme se měli státbohatšími a osvícenějšími. Společnost měla udělat výrazný pokrok. Je zvýšená bezpečnost skutečně to nejlepší, na co dokážeme aspirovat? Co se stalo s vizemi společnosti, která nepotřebuje zamykat, společnostibez chudoby a bez válek? Přesahují tyto věci naše technologické schopnosti? Proč se vize krásnějšího světa, které se v  polovině dvacátého století zdály být tak blízko, zdají dnes tak nedosažitelné, takže vše, v comůžeme doufat, je přežívat v čím dál soutěživějším a zničenějším světě? Upřímně, naše příběhy nás zklamaly. Chceme snad příliš mnoho,přejeme-li si žít ve  světě, kde naše lidské dary přinášejí prospěch všem? Kde naše každodenní aktivity přispívají k  léčení biosféry a  k blahobytu ostatních lidí? Potřebujeme příběh lidí – skutečný příběh, který nevnímáme jako iluzi – v němž je krásnější svět opět možný.

Rozpad

15

Četní vizionářští myslitelé nabízeli různé verze takovéhopříběhu, avšak žádná z nich se ještě nestala opravdovým příběhem lidí, obecně přijímaným souborem dohod a vyprávění, které dávají světu smysl a koordinují lidskou činnost k jeho naplňování. Stále nejsme pro takový příběh zcela připraveni, protože ačkoli je ten starýpříběh v troskách, široké pruhy jeho tkaniny ještě zůstávajíneporušené; a i když se rozpadnou, stále ještě musíme, nechráněni, přejít ten prostor mezi příběhy. V bouřlivé době, která nás čeká, naše známé způsoby jednání, myšlení a bytí už nebudou dávat smysl.Nebudeme vědět, co se děje, co to všechno znamená a někdy dokonce ani co je skutečné. Někteří lidé již do tohoto času vstoupili.

Přeji si, abych vám mohl říct, že jsem pro nový příběh lidípřiraven, ale třebaže jsem jedním z  mnoha jeho tkalců, stále ještě nedokážu úplně obléct ta nová roucha. Zatímco popisuji svět,který by mohl být, něco v mém nitru pochybuje a odmítá a pod tou pochybností se nachází cosi bolestivého. Rozpad starého příběhu je svým způsobem léčivý proces, který odkrývá stará zranění skrytá pod jeho tkaninou a vystavuje je léčivému světlu uvědomění. Jsem si jistý, že  mnoho lidí, kteří toto čtou, prošlo takovým obdobím, kdy z nich ony zahalující iluze spadly: všechna ta staráospravedlnění a racionalizace, všechny ty staré příběhy. Události jako Sandy Hook pomáhají iniciovat tentýž proces na kolektivní úrovni.A stejně tak ničivé bouře, ekonomická krize, zhroucení politickýchsystémů..., ať tak či onak, zastaralost naší staré mytologie je odhalena.

Co je tou bolestivou věcí, která na  sebe bere formu cynismu, zoufalství nebo nenávisti? Pokud nebude léčena, můžeme doufat, že budoucnost, kterou vytvoříme, nám nebude toto zranění zpátky zrcadlit? Kolik revolucionářů znovu vytvořilo ve  svých vlastních organizacích a  zemích ty samé represivní instituce, které se snažili svrhnout? Pouze v příběhu oddělenosti můžeme izolovat vnější

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

16

od vnitřního. Když se ale tento příběh rozpadá, vidíme, že vnější

nevyhnutelně odráží vnitřní a naopak. A uvědomujeme si nutnost

znovu sjednotit dlouho rozdělená vlákna spirituality a aktivismu.

Až budu v příští kapitole popisovat základní prvky novéhopříběhu lidí, mějte na paměti, že abychom se k němu z místa, kde jsme dnes, dokázali dostat, budeme muset přejít přes náročný terén.Pokud vám můj popis příběhu spolubytí, sjednocení lidstva a přírody, sebe a  druhého, práce a  hry, disciplíny a  touhy, hmoty a  ducha, muže a ženy, peněz a daru, spravedlnosti a soucitu a tolika dalších polarit připadá idealistický nebo naivní, pokud ve vás vyvolávácynismus, netrpělivost nebo beznaděj, pak prosím tyto pocityneodsouvejte. Nepředstavují překážky k překonání (to je součást starého příběhu kontroly). Jsou vstupními branami pro naše plnévstoupení do nového příběhu i obrovsky expandovanou energií, která má sloužit změně, jež s ním přichází.

Ještě nový příběh nemáme. Nicméně každý z  nás si je vědom některých jeho vláken, například ve většině věcí, které dnesoznačujeme jako alternativní, holistické či ekologické. Tu a tam vidíme vzory, návrhy, vynořující se části jeho tkaniny, ale nový mýtus se dosud neutvořil. Po nějaký čas budeme setrvávat v „prostoru mezi příběhy“. Je to velmi vzácný – někteří by možná řekli posvátný – čas. Tehdy jsme v  doteku s  tím, co je skutečné. Každé neštěstí obnažuje realitu pod našimi příběhy. Zděšení dítěte, hoře matky, upřímnost toho, že nevíme proč. V takových chvílích, kdy si jako člověk člověku začínáme vzájemně pomáhat a učíme se, kdo jsme, se probouzí naše spící lidství. To je to, co se děje pokaždé, když nastane kalamita, dřív, než nás znovu ovládnou staré představy, staré ideologie a politická přesvědčení. Katastrofy a konflikty nyní přicházejí tak rychle, že starý příběh nemá dost času na to, aby se zotavil. Takovým způsobem se rodíme do nového příběhu.

17

Spolubytí

Nejsem se jistý, že skutečně existuji. Jsem všemi spisovateli,

které jsem četl, všemi lidmi, které jsem potkal, všemi ženami,

které jsem miloval; všemi městy, která jsem navštívil.

Jorge Luis Borges

M

ezi lidmi v různých oblastech aktivismu, aťuž politic

kého, sociálního nebo duchovního, vzrůstá rozpoznání

jejich vzájemné spřízněnosti. Celostní akupunkturista

a  záchranář mořských želv možná nejsou schopni vysvětlit pocit,

že  slouží stejné věci, ale je tomu tak. Oba slouží vynořujícímu se

příběhu lidí, který představuje určující mytologii nového druhu

civilizace.

Budu ho nazývat příběhem spolubytí, dobou znovusjednocení,

ekologickým věkem, světem daru. Tento příběh nabízí zcela od

lišný soubor odpovědí na základní otázky života. Zde jsou některé

principy nového příběhu:

• Mé bytí se spolupodílí na tvém bytí i na bytí všech bytostí.

Tato spoluúčast překračuje vzájemnou závislost – podstatou

naší existence jsou vztahy.

• To, co děláme druhým, děláme tedy sami sobě.

• Každý z nás má pro svět jedinečný a potřebný dar.

• Účelem života je naše dary projevit.

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

18

• Každý čin je důležitý a má vliv na kosmos.

• Jsme v jádru neoddělitelní jeden od druhého, od všechbytostí i od vesmíru.

• Každý člověk, kterého potkáme, a  každý prožitek, který

máme, zrcadlí něco uvnitř nás samých.

• Lidstvo je určeno k  tomu, aby se plně připojilo ke  kmeni

veškerého života na  Zemi a  nabídlo své jedinečně lidské

dary pro blaho a rozvoj celku.

• Účel, vědomí a  inteligence jsou přirozenými vlastnostmi

hmoty a vesmíru.

Velká část této knihy bude rozvíjet příběh spolubytí. Čím víc

spolu navzájem tento druh vědění sdílíme, tím silnější v něm jsme

a tím méně jsme sami. Nemusí to však mít nic společnéhos popíráním vědy, protože věda prodělává obdobné změny paradigmatu.

Nemusíme si odpírat dobré živobytí, protože díky důvěře v darobjevíme nečekané zdroje obživy. Nemusíme už snášet odmítání ode

všech kolem nás, protože víc a víc lidí žije novým příběhem a každý

svým vlastním způsobem přispívá k rostoucímu pocitusounáležitosti. Ani to nemá nic společného s odvracením se od světa, který je

stále ještě ponořen do oddělenosti, protože v novém příběhu máme

přístup k novým a účinným způsobům, jak uskutečnit změnu.

Základní pravidlo nového příběhu zní, že  jsme od  vesmíru neoddělitelní a že naše bytí se podílí na bytí všech lidí a všehoostatního. Proč bychom si to měli myslet? Začněme tím, co je zřejmé: toto

spolubytí je něco, co můžeme cítit. Proč to bolí, když slyšíme, že je

jinému člověku ubližováno? Proč cítíme, jako bychom dostali ránu,

když čteme o  masovém vymírání korálových útesů a  vidíme jejich

vybělené kostry? Je to proto, že se to děje doslova nám samým, našim

rozšířeným „já“. Oddělené „já“ se diví: „Jak by tohle na mne mohlo


Spolubytí

19

působit?“ Ta bolest je iracionální. Lze ji snad vysvětlit jako selhá

ní nějakého geneticky kódovaného empatického obvodu určeného

k ochraně těch, kteří sdílejí naši DNA. Ale proč tak snadno dosahuje

až k cizím lidem a dokonce k jiným druhům? Proč tak silně toužíme

sloužit dobru všech? Proč, když dosáhneme maxima osobního za

bezpečení a komfortu, jsme stále ještě nespokojení? Jak odhalí malá

introspekce, naše touha pomáhat určitě nepochází z  racionální vy

počítavosti, že tato nespravedlnost nebo ekologická katastrofa bude

jednoho dne nějak ohrožovat náš vlastní blahobyt. Ta bolest je víc

přímočará, niternější než taková prostá racionální úvaha. Důvod,

proč to bolí, je ten, že se to doslova děje nám samým.

Věda oddělenosti nabízí jiné vysvětlení pro  to, co nazývá „al

truistickým chováním“. Tvrdí, že  jde nejspíš o  určité namlouvací

představení, které potenciálním partnerům ukazuje „fenotypické

vlastnosti“ daného jedince (jinými slovy, ukazuje jim, že tentoje

dinec je natolik v  dobré formě, že  si může dovolit plýtvat svými

zdroji pro druhé). Nicméně toto vysvětlení bere za předpoklad další

neprověřenou domněnku odděleného pohledu na svět – nedostatek

příležitostí pro  páření a  soutěžení o  partnery. Jak to ale odhali

la antropologie v  knihách, jako je Sex at Dawn*, takový pohled

na primitivní život je spíš projekcí naší vlastní sociální zkušenosti

do  minulosti než přesným popisem života lovce a  sběrače, který

žil v komunitě. Sofistikovanější vysvětlení vychází z výpočtůteo

rie her o  relativních výhodách toho, kdo je silný spoluhráč, slabý

spoluhráč atd. v situacích vzájemné závislosti.** Takové teorie jsou

* Christopher Ryan a Cacilda Jethá, Sex at Dawn: How We Mate, Why We Stray, and What

It Means for Modern Relationships (New York: HarperCollins, 2010).

** Pro dobrý příklad tohoto druhu argumentace viz Ernst Fehr a Urs Fischbacher, „The

Nature of Human Altruism“ (In: Nature 425, 23. října 2003, str. 785-791).


Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

20

ve  skutečnosti o  krok blíž k  evoluční biologii spolubytí, protože

boří představu, že náš „soukromý zájem“ může existovat nezávisle

na zájmu jiných lidí.

Touha sloužit něčemu, co přesahuje oddělené „já“, a bolest,kterou cítíme, když druzí trpí, jsou vlastně dvě strany téže mince. Obě svědčí o  našem spolubytí. Vynořující se věda, která se snaží tuto vzájemnost vysvětlit – ať už se dovolává zrcadlových neuronů,horizontálního přenosu genů, skupinové evoluce, morfických polí nebo ještě něčeho dalšího – ji ve skutečnosti nevysvětluje, ale pouzeilustruje obecný princip spojitosti nebo, troufnu si říci, jednoty. Věda začíná potvrzovat to, co jsme všichni intuitivně po celou dobuvěděli: jsme větší, než nám bylo říkáno. Nejsme jen kůží obalené ego, duše uzavřená v těle. Jsme jeden druhým a jsme svět.

Naše společnost z  velké části funguje na  popírání této pravdy. Jsme schopni pokračovat dál jen díky tomu, že mezi sebe a obětiprůmyslové civilizace vkládáme ideologické a systémové clony. Málokdo z  nás by vlastníma rukama okradl hladového tříletého chlapečka o jeho poslední kůrku anebo s namířenou pistolí odtáhl jeho matku pracovat do textilní továrny, ale už jen prostřednictvím našichspotřebních návyků a  naší participace v  ekonomice, děláme prakticky totéž každý den. A všechno, co se děje světu, se děje také nám.Vzdáleni od umírajících lesů, nuzných dělníků a hladových dětí neznáme zdroj naší bolesti; avšak nenechte se mýlit – to, že zdroj bolestineznáme, neznamená, že bolest necítíme. Jestliže člověk, který spáchá přímý akt násilí, si uvědomí, co udělal, pocítí výčitky svědomí –doslova ho to „hryže“. Už jen být svědkem takového činu je bolestivé. Nicméně většina z  nás není schopna cítit lítost třeba nad ekologickými škodami, které způsobuje v Brazílii těžba vzácných zemských minerálů pro  naše mobilní telefony. Tato bolest, stejně jako bolest ze  všeho neviditelného násilí způsobovaného mašinérií průmyslové

Spolubytí

21

civilizace, je víc rozptýlená; prostupuje našimi životy tak dokonale, že sotva víme, co to je cítit se dobře. Tu a tam si od ní na chvíli

oddechneme, možná díky milosti nebo pomocí drog, nebo proto,

že jsme zamilovaní, a v takových okamžicích věříme, že tohle je to,

co asi znamená cítit se naživu. Zřídka ale v tomto stavu zůstaneme

déle, protože jsme ponořeni v moři bolesti.

Naše situace se hodně podobá situaci malé holčičky, kterou její matka vzala k  mé známé chiropraktičce. Matka holčičky řekla: „Myslím, že s mou dcerou není něco v pořádku. Je to velmi tichá dívka a vždycky se chová dobře, ale ani jednou jsem neslyšela její smích. Ve skutečnosti se zřídka i jen usměje.“

Chiropraktička holčičku vyšetřila a  zjistila vychýlení páteře, které podle ní po  celou dobu způsobovalo dívce prudkou bolest hlavy. Naštěstí šlo o jedno z těch vychýlení, které chiropraktikdokáže snadno a  natrvalo napravit. Moje známá udělala patřičnou nápravu páteře a dívka se spontánně rozesmála. Byl to první smích, který kdy její matka od ní slyšela. Všudypřítomná bolest v jejíhlavě, kterou byla nucena brát jako normální, zázračně odešla.

Mnozí z vás možná pochybují o tom, že žijeme v „moři bolesti“. Já sám se právě teď cítím docela dobře. Ale také si nesu vzpomínku na  daleko hlubší stav pocitu pohody, propojenosti a  intenzity vědomí, které jsem tenkrát vnímal jako své rodné právo. Který stav je normální? Je možné, že statečně snášíme svou bolest a děláme to nejlepší, co dovedeme?

Kolik z našeho dysfunkčního, ničivého chování jsou prostě jen marné pokusy utéct od bolesti, která je ve skutečnosti všude?Běháme od jednoho nákupu k druhému, od jedné závislosti k druhé – nové auto, nová kauza, nová duchovní myšlenka či nová kniha o svépomoci, vyšší částka na bankovním účtu, další zpravodajská událost – abychom si pokaždé na  krátký čas oddechli od  pocitu

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

22

bolesti. Příčina tohoto zranění však nikdy nemizí. V nepřítomnosti

vnějšího rozptýlení – v oněch chvílích, které nazýváme „nudou“ –

můžeme vnímat jeho neklid.

Samozřejmě každé chování, jímž se snažíme ulevit si od bolesti, aniž bychom léčili její zdroj, se může stát návykovým. Měli bychom si proto dobře rozmýšlet, než začneme soudit někoho, kdo vykazuje návykové chování – což je kategorie, do které pravděpodobněspadáme skoro všichni. To, co vnímáme jako chamtivost nebo slabost, mohou být jen neobratné pokusy člověka uspokojit nějakoupotřebu, když se skutečný předmět oné potřeby stal pro něj nedostupný. V takovém případě jsou obvyklá doporučení, jako více disciplíny, sebekontroly či zodpovědnosti, kontraproduktivní.

Když jsem popisoval lidi „pobíhající od jednoho nákupuk druhému“, nezaznamenali jste přitom v sobě pocit nějakého opovržení nebo namyšlenosti? To je totiž také druh oddělenosti. Proměna, do  níž vstupujeme, je přechodem do  příběhu, v  němž pohrdání a  samolibost už  nemají místo. Je to příběh, ve  kterém sami sebe nemůžeme vidět jako lepší než kteroukoliv jinou lidskou bytost. Je to příběh, v  němž strach z  vlastního sebepohrdání už  neřídí naši etiku. A do tohoto příběhu nevstoupíme tím, že se budeme snažit o  ideál ctnostného neposuzování, odpuštění atd., nýbrž prostým rozpoznáním pravdy o neoddělenosti.

V  knize Sacred Economics (Posvátná ekonomika)

(2)

jsem tvrdil,

že to, co vnímáme jako chamtivost, může být ve skutečnostipokusem rozšířit naše oddělené „já“ a kompenzovat tím ztracená spojení,

která utvářejí ono „já“ vzájemného bytí; že  objekty našich sobeckých tužeb jsou pouze náhražky toho, co opravdu chceme.Zadavatelé reklam toho využívají neustále tím, že prodávají sportovní auta

jako náhražku za svobodu, nezdravé jídlo a perlivé nápoje jakonáhražku za vzrušení, „obchodní značky“ jako náhražku za sociální


Spolubytí

23

identitu, a téměř všechno jako náhražku za sex, který sám o sobě

nahrazuje v  moderním životě tolik chybějící intimitu. Také můžeme vidět uctívání sportovních idolů jako náhražku za projevení

své vlastní velikosti, zábavní parky jako náhražku za překonávání hranic, pornografii jako náhražku za sebelásku a přejídání jako

náhražku za  pocit spojení nebo pocit bytí v  přítomnosti. To, co

skutečně potřebujeme, je v životě, který nám současná společnost

nabízí, téměř nedostupné. Vidíte, dokonce i to chování, kterévyadá jako příklad sobeckosti, lze interpretovat jako snahu znovu

získat naše vzájemně propojené bytí.

Jiný nevědecký náznak naší skutečné přirozenosti je možné vidět ještě v dalším očividném projevu chamtivosti: v ustavičné honbě za bohatstvím a mocí. Co si máme počít s faktem, že pro mnohovelmi bohatých lidí není žádné množství peněz dost? Ani žádnémnožství moci není sto uspokojit jejich ambice. Zdá se, že  jejich touha sloužit obecnému dobru je přesměrovaná k nějaké náhražcea samozřejmě žádné množství náhražky se nemůže vyrovnat pravému zboží.

Zranění oddělenosti, bolest světa dopadá na každého z nás jiným způsobem a podle charakteru tohoto poranění na něj hledáme svůj lék. Soudit někoho za  to, že  to dělá, by bylo jako odsoudit dítě za to, že pláče. Odsoudit to, co chápeme jako sobecké, nenasytné, egoistické nebo špatné chování, a  snažit se to potlačit silou, aniž bychom se přitom věnovali skrytému zranění, je neúčinné: bolest si vždy najde jiný způsob, jak se projevit. Zde leží klíčové uvědomění spolubytí, které říká: „Kdybych byl tebou, dělal bych to tak, jako to děláš ty.“ Jsme jedno.

Nový příběh lidí je tedy příběhem spolubytí, příběhem znovusjednocení. Na osobní úrovni hlásá naši hlubokou vzájemnouzávislost na ostatních bytostech, a to nejen kvůli přežití, ale i kvůlisamotnému bytí. Je známo, že mé bytí znamená víc také pro tvé bytí.

Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

24

Na kolektivní úrovni říká nový příběh totéž o roli lidstva na Zemi

a o jeho vztahu k ostatní přírodě. Je to tento příběh, který nássjed

nocuje napříč tolika oblastmi aktivismu a léčení. Čím víc na jeho

základě jednáme, tím lépe jsme schopni tvořit svět, který odráží.

Čím víc naše jednání vychází z oddělenosti, tím víc oddělenosti také

bezmocně vytváříme.

Cynismus

R

ád bych v  této kapitole oslovil ty z  vás, kteří cítíte,

že principy spolubytí, jež, jak připouštím, zavánějíponěkud nabubřelou reklamou na New Age, ve vás něco vyvolaly. Vlastně mi dovolte, abych byl brutálně upřímný: výraz „nabubřelá reklama na  New Age“ používám jen proto, abych vás ujistil, že jsem se touto věcí nenechal oklamat; že jsem na straně pragmatických realistů. Vidíte, v tomto posměchu se k vám přidávám.

Tohle je běžná taktika. Liberálové mají zvláštní zálibuv kritizování radikálnějších levičáků; praví ufologové se rozhodně vysmívají tvrzením o  únosech; šikanované děcko se vrhne

na někoho ještě slabšího. Děti, které jsou ve škole neoblíbené, se

usilovně snaží, aby nebyly poskvrněny tím, že budou spojovány

s dětmi, které jsou ještě neoblíbenější. Avšak tím, že tohleděláme, se pokoušíme vypůjčit si legitimitu právě od toho systému,

v  jehož svržení doufáme, a  tak nepřímo posilujeme jeho platnost tím, že spojujeme naši vlastní legitimitu s tou jeho. Stejné

chyby se dopouštíme, když se příliš spoléháme na akademický


Krásnější svět je možný, naše srdce to ví

26

nebo profesionální kredit našich spojenců při přesvědčování

těch, kdo takové věci obdivují. Pokud se odvolávámna postave

ní doktora Ebena Alexandera jakožto profesora neurochirurgie

ve  snaze přivést vás k  tomu, abyste uvěřili v  mimotělní pro

žitky blízké smrti, pak tím zároveň tvrdím, že  byste takové

mu statusu – spolu s celou strukturou akademické vědy, která

jej obklopuje – měli obecně věřit.* Nicméně ti, kteří mají toto

postavení a jsou součástí této akademické struktury, zpravidla

Alexanderovo tvrzení odmítají. Odvolávání se na  autoritu ne

bude než autoritu posilovat. Jaký vzkaz je zakódován ve  větě:

„Vidíte, tento profesor, tamten republikán, tento podnikatel,

tenhle mainstreamový odborník se mnou souhlasí.“? Je o tom,

že tito lidé mají to pravé schvalovací razítko, na rozdíl od těch

outsiderů, hipíků a nikým nepověřených jedinců, kteří nicofi

ciálně nepublikovali. S  pomocí této taktiky možná vyhrajeme

bitvu, ale prohrajeme válku. Audre Lordeová to řekla dobře:

Mistrovy nástroje nikdy jeho dům nezboří.

Podobná logika se týká utilitárně založených argumentů

na obhajobu ekologie. Slyšeli jste někdy argumenty, že ochranu

přírody musíme provádět kvůli ekonomické hodnotě „ekosys

témových služeb“? Takové důvody jsou problematické, protože

potvrzují právě tu domněnku, kterou potřebujeme zpochybnit,

totiž, že bychom naše rozhodnutí měli obecně dělat na základě

ekonomických výpočtů. Navíc tyto argumentynejsou přesvěd

čivé. Jsi ekologem, protože jsi k tomu motivován všemi těmipe

nězi, které ušetříme? Samozřejmě, nikdo se z takového důvodu

* Zmiňuji zde knihu Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon’s Journey into the

Afterlife; česky: Jaký je život po životě (Fortuna Litera 2013).


Cynismus

27

ekologem nestane. Musíme apelovat na  to, co se nás hluboce

vnitřně dotýká: na lásku k naší krásné planetě.*

Proč, když toto všechno vím, mě to stále svádělo použít



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist