načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Krásná Anna - Hana Whitton

Elektronická kniha: Krásná Anna
Autor:

Anna zdědila nevšední krásu, důležitá území a hrdý majestát. Není proto divu, že ruku nejkrásnější ženy Evropy chtěl pro svého syna Václava český král Karel IV. Jenže Václav ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 221
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2941-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Anna zdědila nevšední krásu, důležitá území a hrdý majestát. Není proto divu, že ruku nejkrásnější ženy Evropy chtěl pro svého syna Václava český král Karel IV. Jenže Václav umírá a vzápětí i králova druhá manželka. Karel zůstane sám. Aby upevnil své postavení, požádá Annu o ruku. Stačí jediné osobní setkání s okouzlující Annou a z mocného krále se rázem stane oddaný vazal. (nečekaná láska Karla IV.

Předmětná hesla
Anna Svídnická, královna, choť Karla IV., českého krále a římského císaře, 1339-1362
* 14. století
Manželky panovníků -- Česko -- 14. století
Česko -- Dějiny -- 14. století
Zařazeno v kategoriích
Hana Whitton - další tituly autora:
Reálie Velké Británie a Severního Irska Reálie Velké Británie a Severního Irska
Whitton, Paul; Whitton, Hana
Cena: 177 Kč
Anna Česká Anna Česká
Whitton, Hana
Cena: 212 Kč
Eliška Přemyslovna - Právo milovat, povinnost vládnout Eliška Přemyslovna
Whitton, Hana
Cena: 203 Kč
Hrdost do vínku - Souboj královen o českou korunu Hrdost do vínku
Whitton, Hana
Cena: 234 Kč
Třetí pečeť Třetí pečeť
Whitton, Hana
Cena: 111 Kč
Královna Kunhuta a Záviš - vášnivá láska v obležení nepřátel Královna Kunhuta a Záviš
Whitton, Hana
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Copyright © Hana Whitton, 2011
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Hana Whitton, 2011
Redakční úprava Jana Pleskotová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2011
shop@alpress.cz
První elektronické vydání
ISBN 978-80-7543-193-6 (pdf)





I.
P
rávem se o ní říká, že se z ní stala nejkrásnější žena
Evropy! Kateřina zabodla závistivý pohled do své
sestřenky Anny Svídnické. Anna sice ještě byla
mladičká, ale dvanácté narozeniny, tu hranici dospělosti
pro urozené dívky, už překročila před nějakým časem.
A krásná doopravdy byla. V její tváři, jež měla svůdně
srdcovitý tvar, zářily velké modré oči s dlouhými, hebkými
řasami. Mohla zdědit plavý půvab polských Piastoven,
neboť právě z rodu Piastovců pocházel její otec Jindřich II.
Svídnický. V žilách jí však tepala vášnivá uherská krev po
matce Kateřině, sestře současného uherského panovníka
Ludvíka I. Velikého.
Král Ludvík, anebo spíš strýček Lajos, jak mu zde
říkali, byl sice Kateřininým tatínkem, ale stačil jediný
pohled Anniných podmanivých blankytných očí, v nichž
zahrála buď čtveračivá, nebo hněvivá jiskra, to podle
nálady, a hned tančil, jak tahle hezoučká a okouzlující
neteř pískala.
„Anna je přece tvoje sestřenice, Kateřino!“ okřikl
jednou Lajos dceru zostra, když si všiml jejího kosého a
příkrého pohledu, jímž si Annu měřila.
„To ano, ale já jsem tvoje dcera!“ dupla si Kateřina
drobnou nožkou v hedvábném střevíčku. I v jejích žilách





kolovala vášnivá, nezkrotná uherská krev, jejíž plamen ně -
kdy nedokázala ovládnout.
Styděla se za to, ale sestřenku Annu zrovna v lásce
nechovala.
Žárlila na ni, proč si to nepřiznat! Sice to bylo nehodné
křesťanské princezny, ale bylo tomu tak.
Anna byla vetřelkyně.
„Sirotek ubohý!“ litovali ji všichni, když se jednoho
dne ocitla u uherského královského dvora v Budíně, kam
ji poslali po otcově náhlé smrti na vychování. „Otce
ztratila již ve čtyřech letech!“
A poté, co odešla i Annina matka Kateřina, se kdekdo
nechal slyšet: „Je celá nebožka sestra našeho krále Lajose,
i když má plavé vlasy! A hezoučká je jako ona!“
Kateřina opět upřela na Annu pozorný pohled. Tohle
pravda nebyla! Anna mohla mít rysy matčiny jemné tváře,
ale zdědila oslnivou krásu a podmanivé kouzlo polských
Piastoven.
Byly tím proslulé, ty osudové ženy ze vznešeného
královského rodu Piastovců – okouzlily kdekoho, popletly
hlavu každému muži! Jednou z nich byla proslulá Eliška
Rejčka, s níž vedla česká královna a matka Karla IV. Eliška
Přemyslovna boje o český trůn.
Člověk se před takovými musí mít na pozoru!
Kateřina nebyla jistě jediná, kdo si kladl otázku, v čem
kouzlo svůdných Piastoven vlastně spočívalo. Nebyla to
pouze jejich výjimečná krása, ale milé způsoby, laskavé
vystupování, dokonalé chování a v neposlední řadě
vzdělanost a bystrost, nad níž užasl nejeden scholastik.
Byly krásné a také chytré, tyhle urozené Piastovny, a to
byla nebezpečná kombinace.
Anna vzhlédla od šperkovnice, jejímž obsahem se
bezmyšlenkovitě probírala. Mezi dlouhými štíhlými prsty se
jí prosmýkl široký zlatý náhrdelník s velkým rubínem,





zasazeným v drobných perličkách. Sklouzl zpátky do
schrány, jež měla podobu miniaturní vznosné katedrály,
a jako pružný hádek se stočil na měkké podušce vedle
čelenky poseté rubíny a perličkami.
„Rubín má barvu srdce,“ pronesla znalecky Kateřina.
„Vhodný dar ti poslal český král a jistě budoucí římský
císař Karel IV. u příležitosti zásnub s jeho synkem
Václavem!“ Nezdržela se lehkého úsměšku, který jí zvlnil plné
rudé rty. „I když... perly znamenají slzy! A škoda také, že
je ten tvůj ženich ještě nemluvně!“
Anna sebou trhla, jako by se probudila ze sna.
„Ach, prosím tě!“ máchla rozladěně útlou paží, na níž
se ve světle svící zatřpytil zlatý náramek s rubíny, rovněž
jeden ze zásnubních darů. „Jako bys nevěděla, že nejde
vlastně o zásnuby, ale o pouhé zaslíbení! Jinak to ani
nejde! Václav je skutečně ještě nemluvně! Nač potom
mluvit o nějaké symbolice darovaného šperku! To je úplně
zbytečné!“ usadila Anna rázně sestřenici. Co ta ví o
diplomatických sňatcích! Sama je ještě dítě! Anna přejela
nenápadným postranním pohledem Kateřininu vytáhlou
postavu, postrádající byť jedinou svůdně oblou ženskou
křivku. Takové vyžle hubené to je a mluví z něj jen
pouhopouhá závist! I když tvářičku měla hezkou, to se muselo
nechat, s příslibem budoucí krásy, kterou zdědila po matce
Alžbětě Bosenské.
Ach ano, závidí jí, tahle královská sestřenka Kateřina,
nic jiného!
I když je český princ Václav, jediný mužský potomek
a tedy i dědic českého a římského krále Karla IV.,
doopravdy ještě miminko, kterému není ani rok. Kateřině
však přišly námluvy Václava s Annou poněkud nevkusně
uspěchané a přehnané, vezme-li se v potaz, že je Anna
Svídnická o dobrých jedenáct let starší než její
snoubenec.





7
„To je sice pravda, ale podobný svazek je v našich
kruzích stejně závazný jako zasnoubení a s jistotou znamená
v budoucnu svatbu,“ odsekla Kateřina.
Anna pokrčila lhostejně rameny. Dovedla se
dokonale ovládat a skrývat své pocity. Ne nadarmo jí kolovala
v žilách urozená krev, a navíc jí na uherském královském
dvoře už dávno vštípili zásadní pravidla vybraného
chování a dvorské etikety – pravá dáma nedá nikdy najevo, že
se pronesená slova trefila do černého. Soupeře vyvede
nejvíc z míry, přejde-li je vznešenou nevšímavostí či
chladným mlčením.
„Co na tom,“ nezdržela se však po chvíli. „Získala bych
tak vysoce postaveného a vlivného tchána! Karel IV. je
přece římský král a stane se jistě vbrzku římským císařem!
Každý to tvrdí!“
„Vidělas ho už? Myslím Karla IV.“ Kateřina odložila
intrikaření. Tohle ji doopravdy zajímalo.
„Ne,“ připustila Anna nerada. Zamrzelo ji, že Karel IV.
ji nepřišel požádat osobně, v zastoupení syna, o souhlas
k zásnubám. To strýc Lajos ji seznámil s těmi převratnými
novinkami. To on jí předal tenhle vzácný zásnubní dar.
Co mohla dělat? Byla sirotek, žila u dvora svého
královského strýce, i když dostala do vínku významné
dědictví. Mohla být ráda, že se na ni usmálo štěstí v podobě
takového urozeného ženicha. A že mu byl sotva rok? Co
na tom sejde! „Projednali prý všechno potřebné s králem
Lajosem.“
„Já ho celkem chápu,“ mínila rozšafně Kateřina. „První
manželka mého otce byla Markéta Lucemburská, dcera
Karla IV. a jeho první choti Blanky z Valois. Karel a můj
otec Lajos k sobě mají blízko. Proto tě můj otec seznámil
s Karlovými plány.“
Anna se ke Kateřině obrátila, v očích zvědavé
plamínky. O těch složitě propletených příbuzenských vzta-





8
 
zích jí sice bylo něco matně známo, ale neobírala se tím
přespříliš. Alespoň do chvíle, než ji zasnoubili s českým
kralevicem Václavem. „Víš o tom něco víc? Povídej!“
s náhle probuzeným zájmem naléhala na Kateřinu.
Předchozí žárlivé hašteření bylo zapomenuto, zůstala jen
dychtivá dívčí zvědavost.
„Jak bych nevěděla!“ usmála se dívka důležitě.
Zájem starší Anny ji potěšil. „Markéta Lucemburská byla
starší dcera Karla IV. a jeho první manželky a velké lásky
Blanky z Valois. Markétu provdali záhy za mého otce
Lajose. Byla prý moc hezká, tahle Markétka.“ Kateřina se
odmlčela. A otec se do ní podle všeho bezhlavě
zamiloval. To mu alespoň často a ráda v hádkách předhazuje jeho
druhá choť a Kateřinina matka Alžběta Bosenská. Nač se
ale Anně svěřovat. Špinavé prádlo se přece má prát doma!
Tuhle pravdu si nechá pro sebe!
„Nu, ti dva se ze svého manželského štěstí dlouho
netěšili,“ pokračovala Kateřina místo toho po chvíli. „Markéta
zemřela sotva čtrnáctiletá.“ Kdo ví, zda spolu ti dva vůbec
začali žít jako muž a žena. Kdo ví, zda nezůstalo u
romantické lásky, která teprve čekala na naplnění. Možná i proto
otec později překvapivě rychle vzplál citem tak vášnivým
k Alžbětě Bosenské. I tohle si však nechala pro sebe.
„Otec pak zůstal dlouho sám a král Karel mu prý byl
vždy oporou v těžkých chvílích plných smutku. Stali se
z nich dobří přátelé. Otec se až po létech oženil znovu,
s mou matkou Alžbětou Bosenskou. Teprve s ní měl děti.“
Ovšem jenom dcery. Marii, ta ale záhy zemřela. A pak
ji, Kateřinu. Ach, kdo ví, syn a dědic svatoštěpánské
koruny uherského panovníka může ještě přijít!
„Tys Karla IV. už někdy viděla?“ zeptala se zvědavě
Anna.





9
 
„Ano, ale vždy jen letmo,“ odpověděla krátce Kateřina
a rychle uhnula očima, aby z nich Anna něco nevyčetla.
Viděla Karla IV. již několikrát, ale dříve z toho neměla
rozum, byla pouhé děcko. Ovšem už tehdy se jí líbil,
imponoval jí hrdým majestátem. Nyní, když ji od dospělosti
dělil jenom krůček, v ní vedle obdivu probudil ještě něco
víc.
Okouzlil ji.
Učaroval jí nejen jeho vznešený majestát – přitahoval ji
jako muž, jakkoli ji tento dosud nepoznaný pocit zaskočil.
„Myslíš, že svou druhou manželku, tu Annu
Falckou, doopravdy miluje? Je to vůbec možné..., myslím po
Blance z Valois? O jejich vztahu přece mluvila celá
Evropa jako o příkladném spojení diplomatického poslání
s láskou!“ obrátila se Anna zvídavě na Kateřinu. Tohle ji
skutečně zajímalo. Kladla si otázku, zda je člověk schopný
prožít v životě i podruhé intenzivní milostný vztah, zda
opravdová láska nepřichází pouze jednou, aby sežehla
navždy. Kateřina možná zná krále Karla lépe z otcova
vyprávění. Bylo by dobré dozvědět se o něm víc, když jsou nyní
vlastně spřízněni.
„Všichni tvrdí, že má Annu Falckou z celé duše rád, ale
já tomu nevěřím! Byl to přece sňatek z čistě politických
důvodů! Jen kvůli tomu, aby Annin otec podpořil Karlovu
kandidaturu na římského krále, a také kvůli Falci! Nic
jiného v tom není!“ vybuchla Kateřina zprudka. Jak by
Karel mohl milovat Annu z Falce! Jeho srdce získala Blanka
z Valois a podmanit si je můžu znovu pouze já!
Anna se na ni překvapeně zadívala. Nechápala, proč
v sestřenici při otázce zdánlivě tak nevinné vzplál náhle
vášnivý oheň.
„Mají přece dítě!“ namítla opatrně a nespouštěla přitom
z Kateřiny upřený pohled.





10
 
Dívka mávla rukou, jako by odháněla dotěrný hmyz.
„Prosím tě! To přece nic nedokazuje! Manželská povin -
nost ještě neznamená lásku!“
„Kdes nabrala takovéhle zkušenosti, Kateřino?“ užasla
Anna.
Kateřina trošku zrudla. Vyslechla pár důvěrných
hovorů, které vedla matka Alžběta s dvorními dámami.
Matka se naoko tvářila jako počestné neviňátko, ráda však
pronikala do skrývaných tajemství ostatních, i do těch
nejintimnějších, aby jich pak užila jako účinné zbraně,
nebylo-li zbytí. Na budínském dvoře si tím oblibu zrovna
nezískala.
„Ach, to je přece každému jasné,“ vyhrkla rychle.
„Hlubokou láskou možná můžeš milovat i podruhé, ale jistě ne
někoho, koho ti dohodí z diplomatických důvodů.“
Hlubokou láskou může muž milovat podruhé pouze
tehdy, potká-li tu pravou.
Jako třeba mne.
„Karel prý Blanku skutečně miloval, třebaže i to byl
dojednaný sňatek.“
„Ano,“ přitakala Kateřina, hlasem už vyrovnaným
a klidným. „I to se někdy může stát. Ti dva se poznali
u francouzského dvora, kam Karla poslali na vychování.
S Blankou pak prožili něco přes pětadvacet let.“
Anně se náhle sevřelo bolestně srdce. Pozná někdy cit
tak hluboký a dlouhotrvající? Zasnoubili ji s
nemluvnětem, a pokud ji za Václava i provdají, bude muset čekat
celá léta na jejich společný život. Odsoudili ji tak na
dobrých patnáct let života na budínském hradě. Zamilují se
pak s Václavem do sebe jako Karel s Blankou? Co když se
ona mezitím zamiluje do někoho jiného? A co když k sobě
pak nenajdou s Václavem cestu?





11
 
Ona bude potom... stará. Za patnáct šestnáct let ji bude
od třicítky dělit jen krůček!
Anna se ponořila do zadumaného mlčení a v komnatě
se rozhostilo ticho plné napětí. Kateřinu to po chvíli
omrzelo. V rychlosti se rozloučila se sestřenkou a rozběhla se
do svého pokoje.
Karel IV. byl dosud na Budíně, to věděla. Od otce
zaslechla, že se ráno za prvního rozbřesku chystá na zpáteční
cestu do Prahy a že si nepřeje být rušen.
Musí s ním mluvit. Nenechá si jeho odjezd ujít!
Anně se o tom však ani slůvkem nezmínila.
Proč také?
Ta už přece zasnoubená je!
Cornelius si unaveně promnul oči. Mnoho toho v
posledních dnech nenaspal. Příčinou nebyla pouze vzácná
a politicky významná návštěva krále Karla IV., jejíž
přípravy měl na starosti.
Ostatně na Karlův příjezd se jako obvykle těšil, neboť
český a římský král se k němu choval téměř jako k
blízkému příteli. Karel už byl takový, laskavý ke svým
bližním, kteří ho o to víc ctili. Cornelius, diplomat a Lajosův
tajemník, navíc byl jak Karlovi, tak Lajosovi věrnou
oporou v těžkých chvílích po smrti Markéty Lucemburské,
a na to se nezapomíná.
Zasnoubení Karlova synka Václava s Lajosovou neteří
Annou Svídnickou bylo formální a proběhlo krátce. Více
méně šlo o dohodu mezi Karlem a Ludvíkem I. Velikým
o přislíbení Anniny ruky dědici českého trůnu. Byl to
formální akt, a jen Bůh ví, jak se bude situace vyvíjet v
budoucnosti.
Na Cornelia doléhala spíš únava z předchozí dlouhé
cesty do Dubrovníku, který Lajos připojil ke své říši po
sňatku s Alžbětou Bosenskou. Byl to strategicky důležitý





12
 
přístav, což si bohužel uvědomoval nejeden evropský pa -
novník, takže jeho udržení nebude podle všeho snadné.
Cornelius měl dohlédnout na to, aby se ten významný
opěrný bod udržel pod uherskou nadvládou.
Nevydával se tam však pouze za tímto politickým
posláním.
Chtěl se tam jednou usadit.
A možná brzy.
Nemládl. V tmavých vlasech se mu na skráních zrádně
zatřpytily první stříbrné nitky. Nebylo divu, třicítka mu už
dávno minula.
V královských službách působil řadu let a v poslední
době toužil čím dál víc po klidu, po nějaké nenáročnější
službě stranou královského dvora, někde v hezkém a
příjemném místě, jako je třeba Dubrovník.
Tam si najde stejně hezkou příjemnou dívku a založí si
rodinu.
Tu si už vlastně našel, a sice Marinu, dceru velitele
dubrovnického přístavu. Byla milá, poslušná a půvabná
takovým tím prostým, ale spolehlivým půvabem
měšťanských dcerek. A navíc pocházela z dobré a zámožné
rodiny, i když na tom Corneliovi příliš nezáleželo – peněz
měl dost pro oba.
Z jeho strany to byla zcela záměrně rozumová volba,
zamilovat se už nechtěl. Nikdy.
Co s láskou? Přináší jen utrpení a bolest.
On toužil po klidu, po nevzrušivé pohodě rodinného
krbu, v níž poplynou dny beze změn, bez nebezpečí, k
nerozeznání stejné.
Jednou, kdysi, sedmnáct či osmnáct mu mohlo být, se
zamiloval s vášnivostí mládí, a na celý život, jak se
tenkrát domníval. Téměř smrtelně ho popálil ten plamen
první lásky, neboť posloužil své milované paní jako roz-





13
 
mar k ukrácení dlouhé chvíle, jako přechodné pobavení,
kterým zaháníme dotírající nudu.
„Láska, a co s ní, prosím tě?“ vysmála se mu do tváře,
když před ni po první společné noci poklekl a jako pravý
rytíř ji požádal, aby se mu zasnoubila. Z lásky. Z čistého
srdce. „Ty můj sladký hlupáčku, cožpak se ti nedoneslo,
že jsem dávno zasnoubená?“ Zaklonila hlavu a dala se do
pobaveného smíchu. Dlouhé černé kadeře se jí svezly
podél štíhlého hrdla na plná ramena a sklouzly na oblá ňadra
jako lesklí hádci.
Nezajímal se o dvorské klepy, a tak netušil, že se má
tahle veselá kráska, která si snoubencovu nepřítomnost krátí
v náručí jiných milenců, brzy provdat.
Mohla být urozená, ale chovala se hůř než poslední
děvečka.
Odkopla ho, vysmála se mu, využila ho a pak se k němu
otočila zády.
Nikdy na to nezapomněl. A rána v jeho nitru jako by
se nikdy nezacelila. Na první lásku ani zapomenout nelze,
jakkoli ji člověk může později proklínat.
Ne, nechtěl se zamilovat. Už nikdy! Chtěl mít klid.
Chtěl vystavět hezký dům v Dubrovníku a žít v něm s
milou manželkou, s níž založí početný rod.
Povzdychl si.
Takhle si to alespoň donedávna maloval.
Tohle pevné rozhodnutí mu vydrželo dlouho, ovšem
pouze do chvíle, než spatřil Annu Svídnickou. Nebo spíš
než si jí povšiml.
Vyrůstala u budínského dvora u matčina bratra krále
Ludvíka. Strýček Lajos si ji oblíbil a také ona k němu přilnula
jako k otci, kterého ztratila v pouhých čtyřech letech.
Rovněž Cornelius v mí spatřoval jen dítě, další dcerku
uherského panovníka.
Nevnímal ji příliš.





14
 
A pak se jednou po návratu z delšího pobytu v
Dubrovníku, kde si chystal tak utěšenou budoucnost, zúčastnil
v Budíně královské hostiny. Upřímně se těšil na příjemné
posezení s Lajosem a jeho hosty. Hned u dveří hodovní
síně ho uvítala uherská princezna Kateřina. Popadla ho
neobřadně za ruku, toho svého důvěrníka, v němž viděla
staršího bratra, a odvlekla ho k tabuli.
Cornelius se tehdy se smíchem uklonil Lajosovi i
vznešeným hostům, zejména pak urozeným paním v čele s
královnou Alžbětou Bosenskou.
Vedle ní seděla dívka tak krásná, že mu jediný pohled
na ni doslova vzal dech.
Usmála se na něj plnými rty a úsměv jí v srdcovité tváři
vykouzlil roztomilé dolíčky. Hřejivou jiskrou jí
rozzářil hluboké modré oči, v nichž se zatřpytilo několik
drobných nazlátlých skvrnek, jež připomínaly zrníčka jantaru.
Dlouhé plavé vlasy měla rozpuštěné a nad vysokým bílým
čelem rozdělené uprostřed pěšinkou. Bohatá zlatá záplava
jí spadala v hustých kaskádách na záda, spoutaná pouze
širokou čelenkou s akvamaríny.
Byla to Anna Svídnická, jež se za dobu, kdy pobýval
v Dubrovníku, proměnila z vytáhlého děvčátka v
okouzlující mladou ženu.
Cornelius si v rychlosti snažil zopakovat své bezpečné
zaklínadlo.
Co s láskou? Přináší jen utrpení a bolest!
Ale tentokrát nějak neúčinkovalo.
A Cornelius věděl, že se zamiloval podruhé, ale
tentokrát skutečně na celý život.
Dubrovník a dcera velitele přístavu Marina, ta oddaná
a hezká snoubenka, se vytrácely, bledly jako neduživý
úplněk, ustupující oslnivé záři vycházejícího slunce.
Takovou moc měla krása mladičké Piastovny Anny
Svídnické.





15
 
Jak to že jsem si toho předtím nevšiml? kladl si pak
bezpočtukrát otázku. Viděl jsem Annu, a přesto ji
nevnímal.
Zamířil k ochozu táhnoucímu se kolem budínského
hradu, který se tyčil na strmém vrchu nad Dunajem.
Zahleděl se na široký lesklý pás řeky, která zvolna, téměř líně
protékala městem, rozkládajícím se pod příkrým svahem,
porostlým neprostupnými houštinami a vzrostlými kmeny
starých stromů.
Na říční hladině zatančily první sluneční paprsky a
rozběhly se po ní jako zlaté stružky neposedné bystřiny.
Cornelius je zamyšleně pozoroval.
Jak hezky a úhledně si naplánoval budoucnost, bez
vášnivých vznětů, bez nepředvídaných poryvů! A to všechno
vzalo za své jedním jediným pohledem, kterým ho
obdařila půvabná Anna Svídnická.
Opřel se o kamennou římsu ochozu, jako by z ní hodlal
načerpat sílu, jako by v ní hledal oporu. Vlhké kvádry
opocené ranní rosou ho ledově zastudily do dlaní.
Musím se vzpamatovat, musím ovládnout ten bláhový
cit! přikázal si v duchu. Pokolikáté už?
Anna je přece zasnoubená s českým kralevicem
Václavem!
Je to ale pouhé formální, prázdné gesto! Našeptávalo
mu bláhové srdce.
Uvítal, když o nádvoří zazvonily podkovy a vytrhly ho
z podobných mučivých myšlenek, které ho nezvány
provázely každodenně.
Družina Karla IV. se chystala k odjezdu.
Cornelius se odtrhl od ochozu a zamířil k jezdcům,
přátelský úsměv na tváři.
Kateřina té noci oka nezamhouřila.





16
 
Věděla, že se Karel IV. chce vydat na zpáteční cestu do
Čech brzy zrána, a nechtěla jeho odjezd zaspat.
Uprostřed noci vyburcovala rozespalé komorné, aby
jí pomohly s oblékáním. Vystřídala několik rouch, ale
každé zavrhla. Na loži se mezitím kupily spodní
suknice cotte a na nich svrchní, bohatě nařasené a krásně
barevné surcoty.
Posléze zavrhla blankytnou modř a rozhodla se pro
sytý purpur. Věděla už moc dobře, že tenhle výrazný
odstín dodává její bledé pleti živý nádech, jako by ji zbarvil
dychtivý ruměnec. Vypovídal o vášni a lásce, o sladkých
a překvapivých příslibech. V tmavých očích jí zažehl
živou jiskru a v černých vlasech zase měděný lesk.
Pohledem přelétla zotvírané šperkovnice, z nichž si
nakonec vybrala široký zlatý pás s rubínovými přívěsky
a náhrdelník s velkým rubínem.
Nejen Anna Svídnická se může pyšnit rubínovými
klenoty!
Pohlédla na sebe do zrcadla.
S výsledkem svého snažení byla více než spokojená.
Z hezké oválné tváře s plnými dychtivě pootevřenými
rty na ni zazářily velké oči s dlouhými černými řasami.
I lehký stín tmavých kruhů z nevyspání, který se pod nimi
rýsoval, jí slušel.
Tiše se pro sebe zasmála, pak se však zarazila.
Karel IV. je přece ženatý.
Není to... hřích, co se právě chystá udělat? Není to hřích,
rozběhnout se k němu přes nádvoří a upoutat jeho pozornost
dřív, ne odjede? Zatnout mu drápek okouzlení do srdce, aby
se pak musel vracet, aby zapomněl na Annu Falckou.
Třeba mne dnes obejme, napadlo ji bláhově, třeba mne
i políbí!
Není to však hřích, svádět ženatého muže?





17
 
V zamyšlení si poklepávala dlouhým štíhlým ukazo -
váčkem o spodní ret.
Aťsi je to hřích, v lásce je přece všechno dovoleno! Tak
to alespoň tvrdí její matka Alžběta, a ta se v podobných
věcech vyzná.
Kateřina, jakkoli mohla být dosud dítě, toužila, aby si
jí věhlasný panovník Karel IV. povšiml a aby se do ní
zamiloval.
A co je ostatně na tom, že se s ním chce rozloučit? Jsou
přece spřízněni desítkami pout, jakkoli vzdálených!
V rychlosti potlačila rostoucí výčitky svědomí.
Musí krále Karla vidět.
Musí s ním prohodit pár slůvek, než se vydá na zpáteční
cestu do Prahy.
Venku zaržál kůň, pak se ozvalo cinknutí podkov a
hluboký mužský hlas křikl rázně, i když tlumeně, nějaký
příkaz.
Už na nic nečekala, popadla purpurový surcot do rukou
a rozběhla se ke schodišti vedoucímu na nádvoří.
„Děkuju ti za všechno, Ludvíku!“ Karel IV. se obrátil
k uherskému králi, pevně mu stiskl pravici a pak ho krátce
objal. Byli si blízcí, ti dva, spojoval je vztah ke Karlově
dceři Markétě, s níž se Ludvík oženil. Měl to být
diplomatický sňatek, ale Markéta s Lajosem se do sebe zamilovali.
Karlovi jejich společná cesta životem připomínala jeho
manželství s milovanou Blankou, které také vzniklo na
základě politické dohody, ale rovněž přerostlo v pevný cit.
Touhle podobností to bohužel neskončilo – také Markéta,
stejně jako Blanka, zemřela. Smutek nad její ztrátou o to
víc utužil přátelství mezi oběma ovdovělými panovníky.
Přesto však Karel nadále oslovoval uherského krále
jako Ludvíka, neboť maďarská podoba Lajos mu
připadala nemístně familiární. Mohli si být blízcí, mohli být





18
 
přátelé, ale Ludvík I. Veliký byl významný panovník a
podle toho se s ním muselo jednat.
„Rádo se stalo!“ Ludvík mu oplatil úsměv a v hnědých
očích mu blýskla veselá jiskřička. Byl spokojený, že neteř
tak dobře zasnoubil. Co na tom, že je princ Václav pouhé
nemluvně a Anně naopak chybí k dospělosti pouhý
krůček! I Karlova matka Eliška Přemyslovna byla starší než
její nastávající choť Jan Lucemburský, i když v jejich
případě nebyl věkový rozdíl tak... nu řekněme výrazný.
Bude to výhodný sňatek! Jde o jediného mužského
potomka a tím pádem též dědice Karlova trůnu a jeho říše!
Karel se na prahu ještě otočil a pokynul Ludvíkovi na
rozloučenou. Potom se rychle obrátil, až za ním zavlál
dlouhý jezdecký plášť jako velká křídla, a vykročil ke
schodišti vedoucímu na dvůr.
I on byl nadmíru spokojený. Svého jediného syna
Václava přislíbil Anně Svídnické, dědičce strategicky
důležitého Svídnicka. A nejen toho – Annin strýc, javornický
vévoda Bolek II., se jí rozhodl odkázat svá území, když
jeho manželství zůstalo bezdětné.
Spojením s Annou tak získá České království kýžené
Slezsko, anebo jeho podstatnou část.
Anna prý je, jako všechny Piastovny, oslnivě krásná.
Karel se zarazil. Uvědomil si, že se s ní dosud nesetkal.
Neviděl svou budoucí snachu. Nepovažoval to za nutné,
nebylo to zase tak důležité. V první řadě šlo o politickou
dohodu. A s Ludvíkem toho měli tolik k projednání! Jaksi
mu nezbyl čas.
Zamrzelo ho to, ale už bylo pozdě. Důležitost
přikládal setkání a rozhovorům s Ludvíkem, ne s nějakou
nedospělou a jistě rozmarnou princeznou. Na to bude času
dost až někdy jindy. Jemu se času právě nedostávalo. Nebo
si ho spíš nehodlal udělat. Toužil být zpátky u manželky





19
 
a synka. Krátce se zastavil a semkl pevně víčka, aby si
vyvolal jejich obraz.
Anna Falcká, rozkvetlá mateřstvím do zralé krásy, se
sklání nad hezkým děťátkem. Takhle je viděl naposledy
před odjezdem z Prahy a takhle je toužil spatřit co nejdříve.
Vážil si toho štěstí a každé společně prožité chvilky.
Bál se přece, že se něčeho podobného nikdy nedočká.
Vytrhl se ze snění a seběhl ze schodů na nádvoří. V
zádech ho bodla ostrá bolest z nedávného zranění, které
utrpěl při turnaji. Projela mu šíjí jako zrádná dýka.
Měl bych být opatrný! nabádal sám sebe v duchu.
Věděl však, že nikdy nebude. A věděl také, že by osudový
turnaj, v němž prokázal Anně Falcké svou lásku,
podstoupil znovu.
Zapudil i tyhle myšlenky a vykročil na nádvoří, jež už
zaléval nazlátlý příslib nového dne.
Kateřina se zastavila u paty schodiště a několikrát se
zhluboka nadechla.
Její dvorní dáma a vychovatelka v jedné osobě Margit
mohla být otravná, ale naučila ji mnoha důležitým zásadám
a trikům, bez nichž se žádná urozená dáma neobejde. Mezi
jinými i tomu, že by se nikdy a v žádném případě neměla
kamkoli přihnat dychtivě zadýchaná, natož úplně bez dechu.
Vysoce postavená paní má jednak dost času a hned tak
ji něco z míry nevyvede.
A protože i Margit věděla, že toto tvrzení má daleko
do pravdy, naučila svou mladičkou svěřenku, jak zdání
pravdy vyvolat.
Zastavit se před každým důležitým setkáním, počítat do
šedesáti, zvolna a pomalu. Zhluboka se několikrát
nadechnout, aby se srdce zklidnilo, dech utišil a ze spěchu zůstal
na tváři pouze vzrušený ruměnec.
A hlavně – utříbit si myšlenky.





20
 
Kateřině se všechno tohle docela povedlo, až na utří -
bení myšlenek.
Míhaly se jí hlavou jako hbité stříbřité rybky v mělké
vodě a ona nedokázala ani jednu z nich polapit.
Co chce vlastně říct tomu slovutnému panovníkovi
Karlu IV.?
Obdivuju tě, Milosti!
Proč sis jako budoucí snachu nezvolil mne? Nedostane
se mi sice do vínku Svídnicka ani Javornicka, ale jsem
dcera uherského krále!
Tak bych ti mohla být alespoň nablízku!
A proč sis nezvolil za manželku mne, místo Anny
Falcké? I můj otec by tě jistě podpořil jako římského krále
a budoucího císaře!
Uvědomila si, jak dětinské podobné myšlenky jsou.
Zarazila se pak náhle.
A co když nejsou pouze dětinské? Co když je to navíc
hřích takhle uvažovat? Stará obava se vrátila a začala na ni
opět dotírat jako neodbytný hmyz.
Karel IV. je přece ženatý!
V lásce je vše dovoleno! V lásce není nic hřích! jako by
slyšela matčina slova. Zdála se jí náhle rouhačská.
Matky se někdy bála. Připadala jí krutá, i když svou
nelítostnost dokázala obratně skrýt za vemlouvavými
úsměvy a sladkými slovíčky.
Uměla ale poradit a pro každou situaci měla
přímočaré řešení. Nebyla jako většina urozených paní, jež se
zavřou v komnatě a propuknou v neutišitelný pláč,
stanou-li před složitým problémem, který za ně musí
vyřešit manžel.
Nu ovšem, matka někdy nechávala řešení ožehavých
otázek na manželovi, ale Kateřina dávno pochopila, že je





21
 
to jen pouhá hra, která dodává Ludvíkovi zdání sebevě -
domé důležitosti.
Alžběta Bosenská byla víc než schopná řešit zapeklité
situace, a jistě je jednou i řešit sama bude, bude-li to nutné.
Ano, v lásce je přece všechno dovoleno! A věhlasný
král Karel IV., jehož státnickou moudrost a politickou
rozvahu opěvovala celá Evropa, zažehl v Kateřině jiskérku
první lásky, jakkoli mohla být ještě mladičké děvčátko.
Srdce jí přestalo bít jako splašené a také dech se
trochu zklidnil.
Vztyčila hrdě hlavu a vykročila na nádvoří.
Karel IV. byl zabraný do srdečného hovoru s
Corneliem.
Dívka nemohla z českého a římského krále spustit oči –
byl vysoký a urostlý. Na široká ramena mu spadaly husté
tmavé vlasy, které mu vroubily hezkou tvář s výraznými
rysy.
Karel se s Corneliem rozloučil a vyhoupl se do sedla.
Nicméně bylo vidět, že mu to dosud dělá značné potíže,
jakkoli se to snažil skrýt. Tvář mu krátce zkřivila bolest.
Neuniklo jí, že drží hlavu trochu k jednomu rameni.
To kvůli Anně Falcké prý podstoupil zcela zbytečný
turnaj, při kterém si přivodil vážné zranění páteře. Oficiální
zpráva sice zněla, že se krále Karla pokusili otrávit a
důsledkem toho je dlouhodobě upoután na lůžko. Kateřina
však vyslechla rozhovor rodičů, z něhož se dozvěděla
pravý stav věcí.
„Chtěl se blýsknout před mladou chotí, a teď to má!“
nezdržela se matka ostré poznámky.
„Bránil čest své manželky! Musel se bít v jejích
barvách! Neměla bys ho soudit takhle nespravedlivě! Každý
rytíř by se tak zachoval!“ namítl otec nezvykle rázně.
Matka po něm šlehla ošklivým pohledem, ale neřekla
na to nic.





22
 
Kateřina nyní zapomněla na Margitiny dobré rady
a rozběhla se přes nádvoří.
Bylo však už trochu pozdě.
Královská družina vyrazila vpřed a Karel IV. se jen
pootočil, nakolik mu to strnulá šíje dovolila, aby se podíval,
kdože se s ním ještě přiběhl na poslední chvíli rozloučit.
Zahlédla v jeho tmavých očích údiv a přečetla si v nich,
že ji nepoznal.
Ztuhla na místě, jako by ji přimrazil.
Nepamatuje si na mne! Zapomněl na setkání s
uherskou princeznou! A to se viděli několikrát. Pravda, vždy
jen krátce.
Srdce jí sevřela bolest tak pronikavá, že se na chviličku
nedokázala ani nadechnout. Oči se jí zalily žhavou vláhou.
Potlačila však slzy a rozplakala se teprve tehdy, až když
poslední jezdec z královského doprovodu zmizel za hradní
bránou.
Jitro se rozhořelo nachovými červánky a slibovalo další
krásný den. Karel IV. zapomněl brzy na bolest, která mu
ostře zatepala v nedávno zhojené šíji, a těšil se z jízdy
svěžím ránem.
Měl rád výpravy do Uher, měl rád cesty k Ludvíkovu
budínskému dvoru.
A poslední návštěva byla ke všemu navýsost úspěšná.
S rukou Anny Svídnické získal pro svého syna Václava
strategicky důležité Svídnicko a v budoucnu i další
přilehlá území.
Zarazil se náhle. Tahle návštěva byla nejen úspěšná,
ale rovněž rychlá a krátká, protože chtěl být co nejdříve
zpátky na pražském dvoře, u Anny Falcké a synka,
omlouval sám sebe.
A opět ho bodlo výčitkou, že se s Annou Svídnickou
ani jednou nesetkal. Proč také? Vše důležité a podstatné





23
 
projednal s Ludvíkem I. Velikým, jejím strýcem, kladl si
znovu na srdce! Ostatní je přece... formalita!
Jsem už jako otec! okřikl se v duchu. Jsem jako Jan
Lucemburský! Také pro něj představovalo manželství hlavně
obratný diplomatický tah, výhodnou politickou dohodu –
a především peníze.
Karel nikdy nepodceňoval politickou stránku
podobných spojení, ani jejich diplomatický dopad, nechtěl však,
aby mu srdce okoralo nánosem řemeslného pragmatismu.
Přivezl jsem Anně Svídnické alespoň štědrý zásnubní
dar! utěšoval se. Pozdravím ji příště!
Náhle se mu vybavila hezká mladá dívka, která v
poslední chvíli před jeho odjezdem vyběhla na nádvoří.
Byla to Anna Svídnická? I o ní se traduje, že vyrostla do
nevšedního půvabu.
Tuhle dívku však odněkud znal. Ta tvář mu byla
povědomá, někde ji už viděl, jen k ní nedokázal přiřadit
správné jméno.
„Hej, Zbyňku!“ křikl zvesela na velitele stráží. „Kdo
byla ta dívka, která se objevila dnes ráno na budínském
nádvoří?“
Zbyněk, tváře ruměné jitřním chladem, se otočil v sedle.
„To byla přece Kateřina, Milosti, druhorozená dcera
krále Ludvíka.“
Anna Svídnická se rozkošnicky loudala podél ochozu
budínského hradu. Svěží ráno přešlo v další horký a žhavý
den.
Doma takové vedro nebývalo! Jen někdy, ve vrcholícím
létě. pomyslela si Anna. I když, po pravdě řečeno, se na
domácí svídnický dvůr příliš nepamatovala. Byly jí sotva
čtyři roky, když její tatínek Jindřich II. Svídnický zemřel.
A tak ji poslali na vychování k budínskému dvoru strýčka
Lajose, uherského krále.





24
 
Anna pohlédla na Dunaj, jehož klidná hladina se v
ostrém slunci třpytila jako naleštěný kovový plát. Krajina
kolem Budína byla rovinatá, jen mírně zvlněná několika
pahorky. Vybledlá svídnická vzpomínka jí na chvilku přivála
obraz vysokých hor, strmých roklí a divokých bystřin,
ženoucích se po příkrých úbočích a nenasytně odnášejících
omleté balvany, kusy sypké půdy i práchnivějící kořeny.
Na krátko zavřela oči. Náhle jako by ucítila pronikavý,
nahořklý pach tlení a vlhké půdy.
Vrátí se tam ještě někdy?
Ze zamyšlení ji vytrhl táhlý zdušený vzlyk. Nesl se
z jednoho z altánků na konci ochozu.
Anna tím směrem vykročila.
V koutku klenuté kamenné vížky se na úzkém sedátku
choulila Kateřina. Tvář měla zabořenou v dlaních a
usedavě štkala, dlouhé prameny černých vlasů přes tvář, jako
by to byl smuteční závoj.
Vedle ní seděl Cornelius a na první pohled bylo patrné,
že si s tímhle dívčím neštěstím neví rady.
„Co se stalo?“ zeptala se ho Anna polekaně.
Cornelius jen rozpačitě pokrčil rameny. Ani jemu
nebyla zcela jasná pravá příčina dívčina pláče.
Nyní opatrně vzhlédla, oči zarudlé. „Já... chtěla jsem
se rozloučit s českým královským poselstvem. Slušelo se
to přece, když jste si byli zaslíbeni s princem Václavem!“
Anna se zastyděla. Cítila, jak jí tváře zbarvil ruměnec.
Ani ji nenapadlo jít se s Karlem IV. a jeho družinou
rozloučit. Proč také?
Ani on se neobtěžoval, aby ji pozdravil coby
snoubenku svého syna. Všechno byla pouhá politická dohoda,
výhodná pro všechny zúčastněné vyjma Anny, tak proč
předstírat nějaké city.
„A oni odjeli bez jediného slůvka rozloučení!“ žalovala
dál Kateřina, slzy opět na krajíčku.





25
 
Karel IV., můj vysněný rytíř, odjel bez jediného slůvka
rozloučení! Ani na pozdrav mi nepokynul. Kdo je tahle ne -
dospělá dívka? Tohle jsem si mohla přečíst z jeho
lhostejného pohledu!
Trpkou pravdu však uherská princezna Kateřina
uzamkla hluboko ve svém srdci. Věděla, že se s ní nikomu
nesvěří.
Nemůže ani.
„Nesmíš si to tak brát, Kateřino!“ ozval se Cornelius
laskavě. „Král Karel IV. spěchal, a s ním pochopitelně
i jeho doprovod. Chtěl už být co nejdřív u své královské
choti Anny Falcké a jejich synka Václava.“
Dívka se kupodivu po těch slovech rozeštkala ještě víc
a opět se skryla za lesklou clonou tmavých vlasů.
Anna Svídnická i Cornelius se natáhli, aby jí sevřeli ruce,
ždímající bílý vyšívaný šátek. Jejich prsty se letmo, krátce
dotkly.
Cornelius vzhlédl k Anně pohledem, který nedokázal
skrýt hlubokou lásku i rozhořívající se vášeň.
Anna poděšeně ucukla, jako by si prsty popálila o
nebezpečný plamen.
Cornelia si vážila jako přítele, ale nic víc. Nechápala,
jak v něm mohl podobný cit vůbec vzklíčit. Byl vždy tak
vážný, chladný a vyrovnaný!
Náhle byla ráda, že je zasnoubená českému princi
Václavovi, jakkoli to může být ještě nemluvně.





26
 
II.
K
rál Karel IV. se zastavil s koněm uprostřed příkré
stezky, klikatící se ke Zbraslavskému klášteru.
Po každých Vánocích se sem vypravil na matčin
hrob a také nabýt klidu, načerpat sil do nového roku.
Při tom pomyšlení ho trochu bodlo výčitkou. Svou
královnu Annu Falckou nechal doma, na Pražském hradě, i se
synkem Václavem. Dítě však bylo na náročnou cestu ve
sněhu a mrazu ještě příliš malé – vždyť rok bude
Václavovi teprve v lednu. A Anna se od synka nechtěla odloučit.
A tak se Karel musel vydat na obvyklou vánoční
zbraslavskou pouť sám. Pokaždé si tady utříbil myšlenky. Bylo
to dobré zastavení uprostřed překotně uspěchaného života.
Po Novém roce ho čekají neodkladné povinnosti, další
zápas o císařskou korunu.
Nechtěl na to myslet. Ne teď.
Pohlédl na Vltavu skrytou pod příkrovem zasněženého
ledu. Jen uprostřed řeky, kde led popraskal, se linula tenká
stružka kalné vody. Karel se otočil a pobídl bělouše vpřed.
Stromy byly obalené třpytivým jíním a staré
rozpraskané kmeny zavál místy až do poloviny sníh.
Karlovi se srážel dech na tmavém vousu a barvil ho
doběla jemnou jinovatkou.
Kůň se namáhavě vyšplhal na vršek a Karel ho opět
zarazil, aby se potěšil pohledem na krajinu.





27
 
Už nyní, v brzkém odpoledni, se na ni snášel první
příslib soumraku. Zdálo se, jako by ji halil lehký nafialovělý
závoj, který začínal barvit dosud bělostný sníh a zhášel
na něm jiskřivý třpyt. Vzduch byl mrazivý a ostrý, zdál
se křehký jako sklo. Karel měl pocit, že musí s každým
jeho pohybem zazvonit jako tříštící se křišťálová číše.
Měl rád tyhle chvíle na sklonku každého roku, kdy
zavítal na Zbraslav, do cisterciáckého kláštera, do
chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kam uložili k
věčnému odpočinku jeho matku, českou královnu Elišku
Přemyslovnu.
Naposledy ji viděl, když byl ještě dítě, sotva sedm mu
bylo. Pak ho otec odvezl na vychování k francouzskému
dvoru a Karel už matku nikdy nespatřil.
Zůstaly mu pouze vzpomínky na ni, blednoucí každým
dnem jako květiny vylisované v herbáři.
Vzpomínky už nebolely, teď už ne.
Jejich syté odstíny vybledly, stejně jako okvětní lístky
vylisovaných květů.
Nedokázal však zapomenout, to byl jeho dar i prokletí.
Vzpomínky v jeho paměti, na rozdíl od ostatních
smrtelníků, nikdy nezmizely, nikdy se zcela nevytratily jako
matné stíny do krajiny naprostého zapomnění. Sled
událostí si dovedl vybavit i po desítkách let s podrobnostmi
až děsivými. V tom spočívala jeho přednost, dalo-li se to
předností nazývat, protože někdy je možná lepší
zapomenout.
Ovšem možná právě proto dosáhl cílů tak výjimečných,
neboť dokázal pokaždé sáhnout do pokladnice
nastřádaných zkušeností.
Ostatně na cestu k francouzskému dvoru
vzpomínal nyní, ve světle dalších událostí, rád. Potkal tam totiž
Blanku z Valois, svou první lásku, svou první choť. Prožili
spolu krásná léta, krásný život, krásné manželství. Její ná-





28
 
hlou smrtí jako by cosi zemřelo i v něm. Zdráhal se jí
uvěřit. Život pro něj skončil.
Dokud se nesetkal s Annou Falckou, svou druhou chotí.
Jejich sňatek měl být čistě politická dohoda, formální
záležitost výhodná pro obě strany. Anna mu přinesla věnem
strategicky důležitá území, ale hlavně mocenskou
podporu. Její otec, sám Wittelsbach, se rozhodl opustit
wittelsbachovský tábor stojící proti Karlovi a podpořil jeho
kandidaturu na římského krále.
Člověk míní, Pán Bůh mění, usmál se Karel pro sebe.
I z tohoto diplomatického sňatku se zrodila láska.
Zamilovali se do sebe, Karel a Anna Falcká, a z jejich lásky se
narodil syn Václav, dlouho toužebně očekávaný dědic
českého trůnu.
Stálo to za to, pomyslel si Karel, i když jsem si tím
sňatkem pohněval papeže Klimenta VI., svého učitele a přítele,
nebo spíš bývalého přítele. Člověk nemůže mít všechno.
Stálo to za to, zopakoval si v duchu.
Život už je někdy takový. Každá radost je vykoupena
bolestí, každé utrpení je zkouškou, zda jsme hodni
odměny, kterou nám chystá budoucnost. Jen takhle se musí
přistupovat k životu.
V tomto pravidle tkvělo další tajemství a důvod
Karlova úspěchu, v životě i v politice.
Fialový přídech nadcházejícího soumraku se změnil
v sytou modř.
Karel pobídl koně a vydal se ke klášteru, který se před
ním tyčil v majestátní nádheře.
***
Přítmí chrámu Nanebevzetí Panny Marie osvětloval
zlatavý svit desítek svící. Vzduch, prosycený těžkou vůní
kadidla, byl mrazivý, tak chladný, že se uvnitř zdála větší





29
 
zima než venku. Karlovi od úst stoupaly drobné obláčky
bílého dechu, když rty ševelil tichou modlitbu.
Vztáhl zkřehlé prsty a dotkl se náhrobku, pod nímž
spočívala Eliška Přemyslovna.
„Jsem šťastný, matko. Mám syna! Máš vnuka. Česká
země má konečně dědice. Anna dala mému životu opět
smysl. Václav se jmenuje, ten můj malý synek, a před
nedávnem jsem ho zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou
Svídnicka a jedním z dalších důležitých slezských
knížectví. Je to dobrý tah, i když je o jedenáct let starší než náš
Václav.“
Člověk nemůže mít všechno!
„Je to dobrý tah,“ opakoval Karel tiše. Měl moc rád
tyhle chvíle ve zbraslavském chrámu. Pokaždé se mu zdálo,
jako by matka nikdy neodešla, jako by s ní rozmlouval.
Plamínky svící se náhle zachvěly, jak někdo otevřel
chrámové dveře.
Byl to Bernard, cisterciácký mnich ze Zbraslavi, dávný
přítel Elišky Přemyslovny a nyní také Karlův.
Sevřel vladaři zlehka rameno. „Dlíš na modlitbách
drahný čas, Milosti. Nechceš se vrátit do tepla a trochu si
po cestě odpočinout?“
Jen Bernard, který v Karlovi spatřoval syna, si mohl
takové důvěrné vyrušení dovolit.
„Máš pravdu, Bernarde,“ odpověděl mu Karel s
úsměvem a ztěžka vstal. V šíji ho bolestně bodlo. Zarazil se na
chvilku, s dlaní dosud přitisknutou na náhrobek, jako by se
o něj opíral. Na kamenné desce ležela křehká, trochu
neduživá bílá růže.
„To je překrásná růže. Kdes ji sehnal, takhle v zimě,
Bernarde?“ užasl Karel.
Mnich, nachýlený stářím, s vlasy stříbrnými, ale očima
dosud jasnýma a jiskrnýma, se potěšeně usmál.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.