načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Království popela - Sarah J. Maasová

Království popela

Elektronická kniha: Království popela
Autor: Sarah J. Maasová

- Aelin riskovala vše, aby zachránila svůj lid a lidi, které miluje. Zaplatila za to strašnou cenu a teď je uvězněna v kovové rakvi a mučena. Pouze vědomí, že na ní závisí osud všech, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 971
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4824-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Aelin riskovala vše, aby zachránila svůj lid a lidi, které miluje. Zaplatila za to strašnou cenu a teď je uvězněna v kovové rakvi a mučena. Pouze vědomí, že na ní závisí osud všech, jí brání v tom, aby podlehla. Aedion a Lysandra zůstávají poslední, kteří brání Terrasen před naprostým zničením. Chaol, Manon a Dorian jsou roztroušeni po celém kontinentu a musí sami volit cestu k naději na spásu. Až se všechny cesty spojí, čeká je velká bitva.

Zařazeno v kategoriích
Sarah J. Maasová - další tituly autora:
Skleněný trůn Skleněný trůn
Skleněný trůn - box 1-3 Skleněný trůn
Dvůr křídel a zmaru Dvůr křídel a zmaru
Dvůr mrazu a hvězd Dvůr mrazu a hvězd
 (e-book)
Dvůr mrazu a hvězd Dvůr mrazu a hvězd
Království popela Království popela
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Království popela

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Sarah J. Maasová

Království popela – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SAR AH J. MAASOVÁ



Pro moje rodiče, kteří mě naučili věřit,

že dívky můžou zachránit svět.





9

PRINC

Hledal ji od chvíle, kdy mu ji vzali.

Svoji družku.

Sotva si vybavoval své vlastní jméno. Rozvzpomínal se na něj jen díky tomu, že ho jeho společníci oslovovali, když po ní pátrali za rozbouřenými temnými moři, prastarými dřímajícími lesy a bouřemi zmítanými horami, které už byly pohřbené pod sněhem.

Zastavoval se jen na tak dlouho, aby nasytil tělo a  dopřál svým společníkům pár hodin spánku. Nebýt jich, vzlétl by a nesl by se nad širým světem.

Bude však potřebovat moc jejich mečů a magie. Než to skon­ čí, bude potřebovat jejich lstivost a moudrost.

Než stane před temnou královnou, která mu rozervala samu duši, když mu uloupila družku a uzamkla ji v železné rakvi. A až s  ní skončí, postaví se chladnokrevným bohům, kteří byli od­ hodlaní zničit vše, co z jeho družky zbývalo.

Proto zůstával se svými společníky, ačkoli míjely dny a poté t ýd n y.

Měsíce.

Nepřestával však hledat. Dál po ní pátral na všech prašných zapomenutých silnicích.

A někdy k ní promlouval prostřednictvím pouta, jež je spo­ jovalo, a vysílal duši po větru tam, kde ji věznili pohřbenou za­ živa.

Najdu tě.

PRINCEZNA

Železo ji dusilo. Zhasilo oheň v jejích žilách stejně neodvratně jako voda dopadající na plameny.

Slyšela řeku dokonce i v železné schráně a za železnou mas­ kou a řetězy, které ji zdobily jako hedvábné stuhy. Doléhalo k ní burácení nekonečného proudu ženoucího se přes kameny. Za­ plňovalo chvíle, kdy nekřičela.

Nevelký ostrov uprostřed řeky zastřené mlhou, sotva víc než kus hladké skály mezi peřejemi a  vodopády. Tam ji uvěznili. Uložili. Do kamenného chrámu zbudovaného pro jakési zapo­ menuté božstvo.

Také na ni svět zapomene. Bylo to však lepší než druhá mož­ nost – aby si pamatovali, jak hrozně selhala. Pokud zbude někdo, kdo by na ni vzpomínal. Pokud zbude vůbec někdo.

Nedovolí to. Nedovolí si ostatní zklamat.

Neprozradí svým věznitelům, co chtěli vědět.

Bez ohledu na to, jak často křikem přehlušila hukot řeky. Bez ohledu na to, jak často burácení vodopádů protnulo zapraská­ ní jejích kostí.

Snažila se udržet si přehled o tom, jak plynou dny.

Jenže netušila, jak dlouho ji drželi v té železné schráně. Jak dlouho ji nutili spát a zbavovali ji vědomí sladce vonícím kou­ řem, který cestou sem vpouštěli dovnitř. Cestou na tento ostrov, do tohoto chrámu bolesti.

Nevěděla, jak dlouhé byly odmlky mezi křikem a  chvílemi, kdy procitala. Mezi okamžiky, kdy bolest skončila a začala znovu.

Dny, měsíce, roky – splývaly dohromady a její krev často sté­ kala přes kamennou podlahu až do řeky.

Princezna, která měla žít tisíc let. Nebo déle.

Takový byl její dar... a teď se z něj stalo prokletí.

Další kletba, kterou musela nést, stejně zdrcující jako ta, kte­ rá na ni dolehla dlouho před jejím narozením. Měla obětovat samu sebe, aby napravila dávné zlo. Musela splatit cizí dluh bo­ hům, kteří našli jejich svět a zůstali v něm uvězněni. A pak mu začali vládnout.

Necítila teplou ruku bohyně, jež jí odkázala děsivou sílu, kte­ rá byla požehnáním i zatracením. V duchu se ptala, jestli té bo­ hyni světla a plamene vůbec záleželo na tom, že leží v železné pasti, nebo jestli ona nesmrtelná bytost upřela pozornost na ně­ koho jiného. Na krále, který by mohl obětovat život místo ní, a ušetřit tak jejich svět.

Bohům bylo lhostejné, kdo dluh splatí, a ona pochopila, že ji nepřijdou zachránit. Proto se neobtěžovala s modlitbami.

Stále si však vyprávěla ten příběh. Někdy si dál představo­ vala, že jí řeka zpívá. Že jí zpívá i temnota, jež žila v uzamčené rakvi.

Bylo nebylo... V zemi dávno spálené na popel žila mladá princezna, která milovala své království...

Nechala se unášet dolů, hluboko do tmy, do moře plamene. Tak hluboko dolů, že někdy ani necítila, jak zapráskal bič a kost se zlomila.

Většinou to však vnímala.

Během těch nekonečných hodin upírala pohled na svého spo­ lečníka.

Ne na královnina lovce, který dokázal protahovat bolest jako hudebník, jenž na nástroji vyluzuje melodii, nýbrž na obrovské­ ho bílého vlka spoutaného neviditelnými řetězy, který musel být svědkem jejích muk.

Některé dny se na vlka nedokázala podívat. Byly to chvíle, kdy nechybělo mnoho a zlomilo by ji to. A jediné, co ji před tím ochránilo, byl ten příběh.

Bylo nebylo... V zemi dávno spálené na popel žila mladá princezna, která milovala své království...

Ta slova kdysi řekla princi. Kdysi strašně dávno.

Princi ledu a  větru. Princi, který jí patřil, jako ona patřila jemu. Dlouho předtím, než odhalili pouto, jež spojovalo jejich duše.

Právě jemu připadl úkol chránit ono kdysi velkolepé krá­ lovství.

Princi, jehož vůně připomínala borovice a sníh, vůni králov­ ství, které milovala celým svým srdcem plným divokého ohně.

Princezna na něj nepřestávala myslet, ani když na lovcovy hrátky dohlížela temná královna. Držela se vzpomínky na něj, jako by to byl kámen v rozbouřené řece.

Temná královna s  pavoučím úsměvem se to snažila využít proti ní. Když byla princezna na pokraji zhroucení, spřádala ob­ sidiánové sítě, iluze a sny a pokoušela se pokroutit vzpomínku na něj, aby pronikla do její mysli.

Princezně se v  duchu všechno rozostřovalo. Ty lži, pravdy a vzpomínky. Spánek a tma v železné rakvi. Dny, kdy byla při­ poutaná ke kamennému oltáři uprostřed místnosti, kdy ji po­ věsili na hák u stropu nebo ji natáhli na řetězech upevněných v kamenné zdi. Všechno se jí rozpouštělo před očima jako in­ koust ve vodě.

A  tak si vyprávěla příběh. Šeptaly ho i  temnota a  plamen hluboko v ní a ona jim ho na oplátku zpívala. Princezna zamče­ ná v  truhlici ukryté na ostrově v  samém srdci řeky odříkávala ten příběh stále dokola a nechala je, ať na její tělo sesílají věč­ né utrpení.

Bylo nebylo... V zemi dávno spálené na popel žila mladá princezna, která milovala své království...

1. č ást

VOJSKA A SPOJENCI

 1 

Sníh přišel brzy.

Byli sice v Terrasenu, ale podzimní vánice se přihnaly pod­ statně dřív než obvykle.

Aedion Ashryver si nebyl jistý, jestli to může považovat za požehnání, ovšem pokud počasí o  něco oddálí vpád morath­ ských legií, padne na kolena a bude děkovat bohům. I když prá­ vě tito bohové hrozili, že zničí všechno, co miloval. Pokud se by­ tosti z jiného světa daly vůbec za bohy považovat.

Aedion však předpokládal, že by se měl zaobírat důležitěj­ šími věcmi.

Během dvou týdnů od toho, co se znovu připojili ke Zkáze, nikdo nikde nespatřil Erawanova vojska, ať už pozemní, nebo vzdušná. Tři dny po jeho návratu začalo hustě sněžit, čímž se zpomalil přesun shromážděné armády do rozlehlého tábora Zká­ zy na Theraliské pláni.

Po Florine připluly lodě přímo na práh Orynthu a ostrý vítr vanoucí od Parožnatých hor na nich rozevlál praporce všech ba­ rev: kobaltovou a zlatou Wendlynu, černou a šarlatovou Ansel z Trnitého srázu a třpytivou stříbrnou členů vznešeného rodu Bělotrnů a  jejich početných bratranců a  sestřenic. Tiší vrazi, kteří pluli ve skupinách na různých lodích, neměli vlajku, i když ani žádnou nepotřebovali. Každý je snadno poznal podle světlé­ ho oblečení a řady nádherných smrtících zbraní.

K těmto lodím se měla zanedlouho připojit druhá část flo­ tily, která zůstala v ústí Florine a střežila pobřeží od Iliumu po Surii, ale pěšáci, z nichž většina náležela k armádě korunního prince Galana Ashryvera, se měli přesunout na frontu.

Na frontu, která nyní ležela pohřbená pod několika stopami sněhu, a to byl teprve začátek.

Aedion se v úkrytu nad úzkým horským průsmykem v Pa­ rožnatých horách za Bystřinami zamračeně zadíval na těžké mraky na obloze.

Světlá kožešina na jeho ramenou splývala se šedobílým skal­ natým výběžkem a zlaté vlasy měl shrnuté pod kápí. Díky ko­ žešině se udržoval v teple. Řada Galanových vojáků v důsledku mírného podnebí na Wendlynu v životě neviděla sníh. Členové rodu Bělotrnů a jejich menší vojsko na tom nebyli o moc lépe. Aedion tedy pověřil Kylliana, svého nejspolehlivějšího velitele, ať zajistí, aby byli co nejvíc v teple.

Muži byli daleko od domova a bojovali za královnu, kterou neznali a možná v ni ani nevěřili. Krutý mráz je připraví o od­ vahu a myšlenky na vzpouru se budou šířit rychlostí, s níž se ne­ mohl měřit ani vichr, který se s kvílením proháněl mezi vrcholky.

Aedion koutkem oka zachytil kradmý pohyb na druhé stra­ ně průsmyku. Zahlédl ho jen proto, že věděl, kam se dívat.

Lysandra se uměla skrývat ještě lépe než on, měla však vý­ hodu v tom, že na sobě měla kožich, který byl pro zdejší hory přímo stvořený.

Ne že by jí to řekl. Nebo se na ni třeba jen podíval, když se vydali na průzkum.

Rozšířili zvěst, že Aelin má tajné jednání v Eldrysu a nechala Galanovi a svým novým spojencům vzkaz, kterým vysvětlovala své zmizení. Tím pádem je Lysandra mohla doprovodit na výpravě.

Během dvou měsíců, kdy to divadlo hráli, si nikdo nevšiml, že Královna ohně nevyčarovala ani jiskru. Stejně tak nikomu nepřišlo nápadné, že se nikdy neobjevuje na stejném místě jako měnička. A nikdo, ani Tiší vrazi z Rudé pouště, Galan Ashry­ ver nebo vojáci, které Ansel z Trnitého srázu vyslala s flotilou před hlavní částí svého vojska, nepostřehl drobné náznaky toho, že nemají vůbec co do činění s Aelin. Nevšimli si cejchu na krá­ lovnině zápěstí, který tam zůstával nezměněný bez ohledu na to, jakou podobu Lysandra zvolila.

Odvedla dobrou práci, když cejch skrývala pod rukavicemi nebo dlouhými rukávy. A  pokud by kdokoli zahlédl její zjiz­ venou pokožku, dalo by se to vysvětlit jako památka na pouta.

Lysandra si na kůži vyčarovala falešné jizvy přímo tam, kde je měla Aelin. K  tomu přidala stejný smích a  záludný úsměv, sebejistou chůzi a klid.

Aedion se na ni sotva vydržel dívat. Mluvit s ní. Dělal to jen proto, že i on byl součástí představení. Musel předstírat, že je její oddaný bratranec, neohrožený velitel, který ji a vojsko Terrase­ nu povede k vítězství, ať to bylo jakkoli nepravděpodobné.

A tak hrál svou roli. Jednu z mnoha, jež musel během živo­ ta přijmout.

Jakmile však Lysandra změnila zlaté vlasy v  tmavé kadeře a  ashryverské oči ve smaragdové, přestal brát její existenci na vědomí. Některé dny mu terrasenský uzel vytetovaný na hrudi, který zachycoval jména jeho královny a dvora vyhnanců, připa­ dal jako jeho vlastní cejch. Obzvlášť její jméno.

Vzal ji na výpravu jen proto, že to tak bylo snazší. Bezpečněj­ ší. Neriskoval pouze svůj život, a i když by průzkumem terénu mohl pověřit jednotku ze Zkázy, potřeboval něco dělat.

Trvalo měsíc, než připluli z Eyllwe s novými spojenci, při­ čemž se vyhnuli morathskému loďstvu okolo Zlomuvalu, a další dva týdny, než doputovali do vnitrozemí.

Zažili jen málo střetů, pouze s několika menšími loďmi s adar­ lanskými vojáky, mezi nimiž nebyli žádní valgové, tudíž se s nimi rychle vypořádali.

Aedion pochyboval, že Erawan bude čekat do jara. Pochy­ boval, že by klid měl něco společného s počasím. Před několi­ ka dny o tom hovořil se svými muži a s Darrowem a ostatní­ mi šlechtici. Erawan nejspíš počká, až bude zima nejkrutější, terrasenské vojsko se nebude moct dostatečně rychle pohybo­ vat a Aedionovi vojáci budou oslabení po měsících strávených ve sněhu, všichni budou ztuhlí mrazem. Tomu nemohl zabránit ani poklad hodný královské pokladnice, který pro ně Aelin lstí získala na jaře.

Jistě, jídlo, pokrývky a  oblečení se daly koupit, ale k  čemu jim budou, když budou zásobovací trasy pohřbené pod sněhem? Všechno zlato nedokázalo zastavit pomalé, vytrvalé skomírání sil vojáků, kteří budou nuceni prožít měsíce v  zimním táboře vystaveném nelítostným živlům Terrasenu.

Darrow a ostatní šlechtici nevěřili jeho tvrzení, že Erawan zaútočí uprostřed zimy, a nevěřili ani Renovi, když s ním lord z Bystřin souhlasil. Namítali, že Erawan přece není blázen. Měl sice vzdušnou legii čarodějnic, ovšem ani valgští pěšáci nedo­ kázali projít deset stop hlubokým sněhem. Usoudili, že Erawan počká na jaro.

Aedion ale nehodlal nic riskovat. Stejně jako princ Galan, který při poradách mlčel, ovšem potom Aediona vyhledal, aby mu vyjádřil podporu. Museli vojska udržovat v teple a sytá a po­ starat se, aby neustávala ve výcviku a byla připravená se na oka­ mžitý povel dát na pochod.

Pokud se informace od Rena ukážou být správné, tato prů­ zkumnická výprava by jim mohla přinést užitek.

Poblíž zaskřípěla tětiva a ten zvuk byl ve větru sotva slyšet. Hrot šípu i dřevo luku byly natřené na bílo a byly téměř nevidi­ telné, když se smrtící přesností mířily na konec průsmyku.

Aedion zachytil pohled Rena z  Bystřin. Mladý šlechtic se ukrýval mezi balvany a byl připravený vystřelit. Také on byl odě­ ný v  bílé a  šedé kožešině a  ústa si kryl světlým šátkem, takže z něj bylo vidět jen tmavé oči a dlouhou vybledlou jizvu.

Aedion mu naznačil, ať počká. Stejným gestem zastavil i mě­ ničku, aniž by se na ni pořádně podíval.

Nechají nepřátele přijít blíž.

Křupání sněhu se mísilo s namáhavým oddechováním.

Právě včas.

Aedion založil šíp a poklekl na výběžku.

Bylo jich šest, přesně jak tvrdila Renova vyzvědačka, když před pěti dny vběhla do Aedionova stanu.

Nenamáhali se splynout se sněhem a skalami. Jejich podivné tmavé huňaté kožešiny byly v běli Parožnatých hor stejně nená­ padné jako maják. Byl to však jejich pach nesený svižným vět­ rem, který Aedionovi řekl všechno, co potřeboval.

Valgové. Nevšiml si v té malé skupince nákrčníků ani prste­ nů, které by nepřátelé mohli skrývat v tlustých rukavicích. Oči­ vidně se ani sběř napadená démony nedokázala ubránit chladu. Nebo mu možná podléhali jejich smrtelní hostitelé.

Nepřátelé postoupili dál do průsmyku a  Ren nepřestával s jistotou směřovat šíp.

Jednoho nechte naživu, nařídil jim Aedion, než všichni za­ ujali své pozice.

Měli štěstí, když odhadli, že si valgové vyberou tento prů­ smyk  – napůl zapomenutá zadní vrátka do nížin Terrasenu. Průsmyk byl dost široký jen pro dva koně jedoucí vedle sebe, a tak ho ignorovala vojska dobyvatelů i kupci, kteří chtěli za Pa­ rožnatými horami prodat svoje zboží.

Aedion nevěděl, kdo tam žije. Kdo se odvážil přebývat mimo uznávané hranice. Stejně tak netušil, proč se tito vojáci vydali tak daleko do hor.

Brzy to ovšem zjistí.

Výprava démonů prošla pod nimi a Aedion s Renem je sle­ dovali hroty šípů.

Střela musela proniknout přímo do lebky. Vybral si cíl.

Jen krátkým kývnutí vyslal signál ostatním a vypustil šíp.

Když střet skončil, z černé krve na sněhu ještě stoupala pára.

Trvalo to pouhou chvíli. Jen okamžik potom, co Renův a Aedionův šíp zasáhl valgy a Lysandra seskočila ze své skrýše, aby roztrhala zbylé tři. Potom šestému, který jako jediný ze sku­ piny přežil, přervala svaly na lýtkách.

Démon zasténal, když k němu Aedion vykročil. Sníh u mu­ žových nohou byl nyní černý jako inkoust a nohy měl rozsápa­ né na cáry.

Lysandra seděla blízko jeho hlavy s tlamou potřísněnou krví barvy ebenu a se zelenýma očima upřenýma na mužovu bledou tvář. Na obrovských tlapách se jí leskly drápy ostré jako jehly.

Ren za nimi ověřoval, jestli jsou všichni démoni mrtví. Po­ každé zvedl meč a máchl jím, aby jim utnul hlavu, než na ledo­ vém vzduchu tělo ztuhne natolik, že to už nepůjde.

„Zrádná svině,“ zasyčel valg na Aediona a nenávistně zkři­ vil úzký obličej. Aedion měl nos plný jeho zápachu. Zastíral mu smysly jako vrstva oleje.

Z  pochvy u  boku tasil zbraň  – dlouhou zlověstnou dýku, kterou mu věnoval Jeřáb Bělotrn – a nevesele se usmál. „Když budeš chytrý, provedeme to rychle.“

Valgský voják mu plivl na boty pokryté sněhem.

Hrad pánů z  Bystřin se tyčil před Parožnatými horami a  nad Dubovým hvozdem už více než pět set let.

Když Aedion přecházel před plameny praskajícími v jednom z obřích krbů, neunikly mu stopy nemilosrdných zim na šedých kamenech. Cítil z nich tíži barvité historie tohoto místa – roky odvahy a služby, během nichž byly zdejší síně plné zpěvu a vá­ lečníků, i dlouhé roky žalu, které přišly po nich.

Ren se posadil na ošoupané křeslo zdobené střapci vedle oh­ niště a s lokty opřenými o stehna se zahleděl do plamenů. Do­ razili sem včera v noci, a dokonce i Aedion byl natolik vysílený z cesty zasněženým Dubovým hvozdem, že si hrad nemohl dů­ kladně prohlédnout. A potom co udělali odpoledne, pochybo­ val, že v sobě teď najde sílu, aby to napravil.

Kdysi velkolepá síň byla ztichlá a až na oheň v krbu potem­ nělá. Nad jejich hlavami v  průvanu, který pronikal vysokými okny po straně prostory, povlávaly vybledlé tapiserie a  znaky vazalů rodu pánů z Bystřin. Na trámech u stropu hnízdili ptáci, kteří se teď choulili před smrtícím chladem za prastarými zdmi pevnosti.

Zelenooký sokol mezi nimi naslouchal každému slovu.

„Pokud Erawan hledá cestu do Terrasenu,“ řekl nakonec Ren, „byl by blázen, kdyby se sem pokusil proniknout přes hory.“ Za­ mračil se na prázdné tácy. Před chvílí dojedli vydatné duše­ né hovězí a opečenou kořenovou zeleninu. Většina jídla chut­ nala spíš mdle, ale aspoň bylo horké. „Zdejší kraj dovede být nelí tostný. Už samo počasí by v jeho řadách zapříčinilo kruté ztráty.“

„Erawan nedělá nic bezdůvodně,“ namítl Aedion. „Nejsnaz­ ší cesta do Terrasenu vede přes úrodná území a  dál na sever. Všichni předpokládají, že zamíří právě tam. Buď to, nebo vyšle svá vojska od pobřeží.“

„Nebo obojí – zaútočí na pevnině i z moře.“

Aedion přikývl. Erawan rozhodil doširoka síť, aby vyhladil jakýkoli odpor, který na světadílu propukl. Už se neskrýval za maskou adarlanské říše: stín krále valgů narůstal od Eyllwe po severní hranici Adarlanu, od břehů Velkého oceánu po vysokou hradbu hor, jež roztínaly jejich světadíl vedví. Aedion pochybo­ val, že by Erawan zamýšlel zastavit svůj postup, dokud jim všem nenasadí černé nákrčníky.

A  pokud měl Erawan v  držení dva klíče Sudby, pokud by dokázal podle libosti otevřít bránu Sudby, vypustit ze své říše hordy valgů a  snad i  zotročit vojska z  jiných světů a  využít je k  dobyvačnému tažení... Nebylo by možné ho nijak zastavit, v tomto světě ani v žádném dalším.

Veškerá naděje na to, že tento strašlivý osud odvrátí, se upí­ nala k Dorianu Havilliardovi a Manon Černozobé. K Aediono­ vi se nedonesla jediná zpráva o tom, kam se v uplynulých mě­ sících poděli a co se s nimi stalo. Předpokládal, že to je dobré znamení. Utajení bylo podmínkou jejich přežití.

„Takže to, že Erawan obětoval průzkumnou výpravu, která měl najít cestu horami, máme brát jako nerozum,“ řekl Aedion. Poškrábal se na tváři porostlé strništěm. Vyrazili z  pevnosti včera před úsvitem a  on dal přednost spánku před holením. „Z  hlediska strategie to nedává smysl. Čarodějnice umí létat, takže když vyšle zvědy, aby odhalili nástrahy terénu, příliš si tím nepomůže. Pokud šlo ale o informace určené pro pozem­ ní vojska... Projít s takovým počtem vojáků úzkými průsmyky by trvalo měsíce. A to nemluvím o nebezpečí, které představu­ je počasí.“

„Jejich průzkumník se jen smál,“ dodal Ren a zavrtěl hlavou. Jeho po ramena dlouhé černé vlasy se přitom zavlnily. „Něco nám uniká. Něco jsme přehlédli.“ Ve světle ohně byla dlouhá jizva na jeho tváři ještě patrnější. Byla připomínkou na hrůzy, které Ren prožil a kterým padla za oběť jeho rodina.

„Možná nás chce zmást, abychom přesunuli naše jednotky.“ Aedion se opřel dlaní o krbovou římsu a do stále zkřehlé ruky mu začalo pronikat teplo z kamene.

Ren během měsíců, kdy byl Aedion pryč, připravoval Zkázu k boji a úzce spolupracoval s Kyllianem, aby ji přivedl co nejdál na jih od Orynthu, nakolik mu to jen Darrow dovolil. Tím pá­ dem se museli zastavit za úpatím kopců, jež lemovaly jižní okraj Theraliské pláně.

Ren pak předal velení Aedionovi, i  když opětovné setkání pána z Bystřin s Aelin proběhlo v chladném duchu. Přesněji ře­ čeno, jejich rozhovor byl stejně mrazivý jako sníh, jenž nyní bi­ čoval pevnost.

Lysandra hrála svou roli skvěle. Mistrně podala Aelinin po­ cit viny i netrpělivost. A od té doby se moudře vyhýbala situa­ cím, při kterých by mohla dojít řeč na minulost. Ne že by Ren nějak toužil vzpomínat na roky před pádem Terrasenu. Nebo na události minulé zimy.

Aedion mohl jen doufat, že ani Erawan neodhalí, že už ve svém středu nemají Nositelku ohně. Nechtěl ani uvažovat o tom, co by terrasenští vojáci řekli nebo udělali, kdyby zjistili, že je Aelinin oheň v bitvě neochrání.

„Také by to mohl být skutečný manévr, který se nám naštěs­ tí podařilo odhalit,“ přemítal Ren. „Máme riskovat a přesunout vojáky k průsmykům? Část z nich už je v Parožnatých horách za Orynthem a na severních planinách za nimi.“

Byl to z Renovy strany chytrý tah. Přesvědčil Darrowa, aby mu dovolil umístit část Zkázy za Orynth pro případ, že by se Erawan vydal s loďstvem na sever a zaútočil odtud. Tomu par­ chantovi by se to podobalo.

„Nechci oddíly Zkázy příliš rozdělit,“ řekl Aedion, zatímco zadumaně hleděl do ohně. Tyto plameny byly tak jiné. Tolik se lišily od Aelinina ohně. Jako kdyby ten před ním byl duchem v porovnání se živoucí silou, kterou v sobě měla kouzla jeho krá­ lovny. „Navíc stále nemáme dost vojáků.“

Dokonce ani se spojenci, které Aelin získala díky své zoufalé odvážné strategii, se nemohli ani zdaleka rovnat plné síle Mo­ rathu. A vším zlatem, které nashromáždila, sotva mohli zaplatit další žoldnéře, když zbývalo jen málo těch, kteří by byli ochotni podpořit jejich věc.

„Nezdálo se, že by to Aelin nějak zvlášť trápilo, když si od­ skočila do Eldrysu,“ zabručel Ren.

Aedion se na okamžik opět ocitl na pláži, jejíž písek byl zbrocený krví.

Železná truhlice. Maeve zbičovala Aelin a zavřela ji do něče­ ho, co bylo v podstatě rakví. Jen Mala ví, kam s ní odplula v do­ provodu nesmrtelného sadisty.

„Aelin má své plány a sdělí nám je, až nastane správný čas,“ odpověděl co nejlhostejnějším tónem, přestože se tou lží div nezadusil.

Ren na to nic neřekl. A ačkoli byla královna, která se k nim, jak se Ren domníval, vrátila, pouhou iluzí, Aedion dodal: „Všech­ no, co dělá, dělá pro Terrasen.“

V  den, kdy zabila ilkeny, jí řekl hrozné věci. Kde jsou naši spojenci? obořil se na ni. Stále se snažil sám sobě odpustit. Za všechno. Měl jedinou příležitost, jak to napravit – udělat to, oč ho Aelin požádala, a zachránit jejich království.

Ren pohlédl ke dvěma mečům, které nechal odložené na starobylém stole za nimi. „I tak nás ale opustila.“ Nemyslil tím cestu do Eldrysu, nýbrž to, co se stalo před deseti lety.

„Všichni jsme se v posledních deseti letech dopustili chyb.“ Bohové věděli, že Aedion jich musel odčinit víc než dost.

Ren náhle působil napjatě, jako kdyby se mu rázně připo­ mněla rozhodnutí, jež ho pronásledovala.

„Nikdy jsem jí o tom neřekl,“ pokračoval Aedion tiše, aby je sokol sedící pod střechou nezaslechl. „O tom opiovém doupěti ve Zlomuvalu.“

O tom, že Ren znal jeho majitelku a často její podnik navště­ voval před tou nocí, kdy ho tam Aedion a Chaol přivedli, aby ho ukryli před královými muži. Tehdy byl napůl v bezvědomí.

„Umíš být pěkný zmetek, víš to?“ V Renově hlase zazněl na­ křáplý tón.

„Nikdy bych to nevyužil proti tobě.“ Aedion upíral pohled do zuřivých temných očí mladého šlechtice a  nechal ho, aby z jeho pohledu vyčetl převahu. „Než jsi začal sršet zlostí,“ dodal, když Ren znovu otevřel ústa, „chtěl jsem ti připomenout, že ti Aelin nabídla místo na svém dvoře, aniž by věděla o této části tvé minulosti.“ Ren zatnul zuby. „Ovšem ona by ti tu nabídku učinila, i kdyby si toho byla vědomá.“

Ren se upřeně díval na kamennou podlahu pod jejich bota­ mi. „Žádný dvůr nemá.“

„Darrow může soptit, jak chce, ale já jsem jiného názoru.“ Aedion se posadil do křesla naproti Renovi. Kdyby Ren pod­ pořil Aelin, tak by se teď, když se vrátila Elide Lochanová, nej­ spíš na její stranu přidali i Sol a Ravi ze Surie. Tím by králov­ na získala ve svůj prospěch tři hlasy. Čtyři šlechtici by však dál stáli proti ní.

Nemohli příliš doufat, že by ostatní uznali hlas Lysandry jako paní Caraverre.

Měnička je nepožádala, zda si může prohlédnout území, které se mělo stát jejím domovem, pokud tuto válku přežijí. Pouze se cestou sem proměnila v sokola a na nějaký čas odlétla. Když se vrátila, neřekla půl slova, ale zelené oči jí zářily.

Území Caraverre však nemohlo být uznáno, dokud Aelin nenastoupí na trůn.

Dokud Lysandra nebude korunovaná královnou, v případě, že se pravá dědička nevrátí.

Vrátí se. Musí.

Dveře na druhém konci síně se otevřely a  ozvaly se lehké, spěšné kroky. Aedion na okamžik zatajil dech, když vtom za­ zněla ozvěna radostného, zpěvného hlasu: „Aedione!“

Evangeline celá zářila. Od hlavy po paty byla oděná v ze­ leném vlněném oblečení lemovaném bílou kožešinou a rudo­ zlaté vlasy měla spletené do dvou copů jako děvče z terrasen­ ských hor.

Její jizva se roztáhla, když se široce usmála. Aedion rozevřel náruč a  dívka ho prudce objala. „Řekli mi, že jsi přijel pozdě v noci, ale už před rozbřeskem jsi byl zase pryč. Bála jsem se, že tě znovu propásnu...“

Aedion ji políbil na čelo. „Zdá se mi, že jsi od posledně vy­ rostla o dobrou stopu.“

Evangelininy citrínové oči zaplály, když jimi zatěkala mezi ním a Renem. „Kde je...“

Místností prokmitl záblesk světla a byla tu.

Vypadalo to, jako by Lysandra zářila, když si ovinula plášť kolem nahého těla. Právě proto ho ostatně pro ni nechali poblíž na židli. Evangeline se vrhla měničce do náruče a div se neroz­ plakala štěstím. Ramena se jí třásla a Lysandra se vlídně a lás­ kyplně usmála a pohladila dívenku po hlavě. „Daří se ti dobře?“

Ostatním se měnička zdála být klidná a vážná, ovšem Aedion ji znal – znal její nálady a tajné náznaky emocí. Pochopil, že leh­ ký záchvěv v jejích slovech byl důkazem divoké bouře citů uta­ jené pod krásnou maskou.

„Ano,“ odpověděla Evangeline, odtáhla se od ní a vrhla zá­ řivý úsměv na Rena. „Lord Murtaugh a jeho vnuk mě přivezli rovnou sem. Mimochodem, Rychlotlapka je s ním. Tedy s Mur­ taughem. Má ho radši než mě, protože ji celý den potají krmí pamlsky. Už je tlustší než líná kočka.“

Lysandra se dala do smíchu a Aedion se pousmál. Takže se o děvčátko dobře starali.

Lysandra, jako kdyby si to také uvědomila, potichu, sladce broukla k Renovi: „Děkuji ti.“

Ren se zrudlými tvářemi vstal z  křesla. „Usoudil jsem, že tady bude víc v bezpečí než ve válečném ležení. Přinejmenším tu bude mít větší pohodlí.“

„Je to úžasné místo, Lysandro,“ zašveholila Evangeline a ucho­ pila Lysandřinu ruku do svých. „Murtaugh mě dokonce jednou odpoledne vzal do Caraverre. Tedy než začalo sněžit. Musíš se tam podívat. Všechny ty kopce a  řeky a  krásné stromy hned pod horami. Myslela jsem, že jsem na skále zahlédla přízračné­ ho levharta, ale Murtaugh tvrdil, že se mi to jenom zdálo. Jenže já přísahám, že tam byl. Byl ještě větší než ten tvůj! A ten dům! Krásnější dům jsem neviděla. Je za ním zahrada obehnaná zdí a podle Murtaugha bude v létě plná zeleniny a růží.“

Emoce, jež se Lysandře zrcadlila ve tváři, když jí Evangeline vykládala o velkolepých plánech, které se sídlem měla, byla pro Aediona téměř nesnesitelná. Ta bolestná touha po životě, který jí nejspíš bude uloupen, než ho vůbec bude mít možnost prožít.

Aedion se otočil k Renovi, který nespouštěl pohled z Lysan­ dry, jako ostatně pokaždé, když na sebe vzala lidskou podobu.

Aedion měl co dělat, aby nezačal skřípat zuby. „Vy tedy Ca­ raverre uznáváte.“

Evangeline švitořila dál, ale Lysandra sklouzla pohledem k nim.

„Darrow není pánem Bystřin,“ odpověděl Ren stroze.

Jistě, a kdopak by nestál o tak hezkou sousedku?

Pokud ovšem nebude zrovna dlít v  Orynthu v  podobě jiné ženy, jejíž korunu bude nosit, a nebude Aediona využívat k tomu, aby podvodem zplodila královské potomky. Nebude pro ni nic víc než chovný hřebec.

Lysandra znovu děkovně kývla a Ren se začervenal ještě víc. Jako kdyby nestrávili celý den broděním se ve sněhu a pobíje­ ním valgů. Jako kdyby na nich dosud neulpíval pach krve.

Evangeline skutečně čichla k plášti, do něhož byla Lysandra zahalená, a zamračila se. „Hrozně páchneš. Vlastně vy všichni.“

„Tomu říkám způsoby,“ pokárala ji Lysandra, ale vzápětí se rozesmála.

Evangeline si dala ruce v bok. Aedion stejné gesto zahlédl u Aelin tolikrát, že ho při tom pohledu zabolelo u srdce. „To ty jsi chtěla, abych tě upozornila, jestli budeš páchnout. Obzvlášť tvůj dech.“

Lysandra se usmála a Aedion měl co dělat, aby taky nezvedl koutky úst. „To je pravda.“

Evangeline zatahala Lysandru za ruku, aby ji odvedla ze síně. „Můžeš spát u mě v komnatě. Je tam koupelna.“ Lysandra vykročila za ní.

„Pěkný pokoj pro hosta,“ zamumlal Aedion k  Renovi se zvednutým obočím. Pokud měl vlastní koupelnu, musel být jed­ ním z nejhezčích.

Ren sklonil hlavu. „Patřil Rosali.“

Jeho nejstarší sestře, kterou zabili ve škole, kde se spolu s  Rallen, prostředním dítětem z  rodu z  Bystřin, učila magii. Škola se nacházela poblíž hranice s Adarlanem a stála přímo v cestě útočícímu vojsku.

Dokonce ani předtím, než magie zmizela, by nemohli dobře vzdorovat deseti tisícům vojáků. Aedion si nedovolil na vraždě­ ní v  proslulé škole Devellinu často vzpomínat. Bylo tam tolik dětí a žádné neuniklo.

Ren si byl blízký s  oběma staršími sestrami, ale především s temperamentní Rosali.

„Oblíbila by si ji,“ vysvětlil Ren a pokývl k Evangeline. Aedion si uvědomil, že je zjizvená jako Ren. Ren přišel k ráně na tvá­ ři, když unikl popravčímu špalku. Jeho rodiče od něj odvedli pozornost, aby mohl spolu s  Murtaughem utéct, a  sami za to zaplatili životem. Evangelinina jizva byla připomínkou jiného útěku, kdy se jen tak tak vyhnula mučivému životu, který muse­ la snášet její ochránkyně.

Aedion si často nepřipouštěl ani tuto skutečnost.

Evangeline dál odváděla Lysandru a jejich rozhovoru nevě­ novala pozornost. „Proč jste mě nevzbudili, když jste přijeli?“

Aedion nezachytil Lysandřinu odpověď, když dívku násle­ dovala ven ze síně. Lysandra však postřehla jeho pohled.

V uplynulých dvou měsících se s ním pokoušela promluvit. Mnohokrát. Tucetkrát. On ji však ignoroval. A  když dorazili k břehům Terrasenu, už tyto pokusy vzdala.

Lhala mu. Oklamala ho tak dokonale, že chvíle, které spo­ lu strávili, jejich rozhovory... Nevěděl, co z toho bylo skutečné, a  nechtěl to vědět. Nechtěl vědět, jestli cokoli z  toho myslela vážně, zatímco on jí jako hlupák odhalil celé své nitro.

Byl přesvědčený, že toto je jeho poslední lov. Že na ni ne­ bude nijak spěchat a ukáže jí vše, co Terrasen nabízí. A ukáže jí vše, co jí může nabídnout on sám.

Ulhaná mrcho, říkal jí. Křičel na ni ta slova.

Dokázal začít uvažovat dost jasně na to, aby se za to styděl, ovšem vztek ho neopouštěl.

V Lysandřiných očích byl ostražitý výraz, jako by se ho pta­ la: Nemůžeme si dopřát tuto vzácnou chvilku štěstí a promluvit si jako přátelé?

On se však obrátil k ohništi, aby neměl před sebou její sma­ ragdové oči a úchvatnou tvář.

Ať si ji Ren vezme. Ačkoli by Aedion při tom pomyšlení nej­ raději něco rozbil na kusy.

Lysandra s Evangeline odešly ze síně a dívenka nepřestáva­ la vesele povídat.

Tíha Lysandřina zklamání na něm spočívala jako přízrač­ ný dotek.

Ren si odkašlal. „Chceš mi říct, co se mezi vámi stalo?“

Aedion ho počastoval pohledem, při kterém by méně od­ vážní muži vzali nohy na ramena. „Přines mapu. Chci si znovu prohlédnout ty průsmyky.“

Budiž Renovi ke cti, že se vydal nějakou mapu vyhledat.

Aedion se zadíval do plamenů, jež byly bez jiskry královniny magie podivně bledé.

Jak dlouho potrvá, než vytí vichru před hradem vystřídá skučení Erawanových zrůd?


29

Aedion dostal odpověď na svou otázku druhý den za úsvitu.

Seděl na jednom konci dlouhého stolu ve velké síni, zatím­ co Lysandra s Evangeline tiše snídaly na druhém. Musel ovlád­ nout třesoucí se prsty, když otvíral dopis, jejž mu před chvílí při­ nesl posel. Ren a Murtaugh po jeho boku vyčkávali s otázkami, dokud list nepřečte. Musel si tu zprávu projít dvakrát.

Nakonec dopis odložil, dlouze se nadechl a zamračeně se za­ hleděl na slabé šedé světlo, které dovnitř pronikalo řadou oken vysoko na zdi.

Z druhé strany stolu se na něj upíraly Lysandřiny pronikavé oči. Zůstala však sedět na svém místě.

„Tu zprávu mi poslal Kyllian,“ vysvětlil Aedion chraplavě. „Vojska Morathu se vylodila na pobřeží – u Eldrysu.“

Ren zaklel. Murtaugh mlčel. Aedion se nezvedl od stolu, protože se obával, že by se mu podlomila kolena. „Zničil měs­ to. Změnil ho v trosky, aniž by proti němu vyslal jediný oddíl.“

Mohl se jen dohadovat, proč temný král tak dlouho vyčká­ val s útokem.

„Použili věže čarodějnic?“ zeptal se Ren. Aedion mu řekl všechno, co jim Manon Černozobá prozradila při cestě Kamen­ nými mokřady.

„O tom se zde nezmiňuje.“ Pochyboval, že by Erawan využil věže, protože pro svou velikost musely být převáženy po zemi a Aedionovi průzkumníci by si určitě všimli, kdyby přes jejich území někdo přepravoval sto stop vysokou věž. „Ovšem výbu­ chy srovnaly město se zemí.“

„Co Aelin?“ Murtaugh tu otázku skoro zašeptal.

„Je v  pořádku,“ zalhal Aedion. „Když došlo k  útoku, byla už na cestě do orynthského ležení.“ Kyllian se o ní pochopi­ telně v listě nezmiňoval. Hlavní velitel usoudil, že když nikdo nenašel její tělo a nepřítel neoslavoval, královně se podařilo vy­ klouznout.

Murtaugh se s úlevou zhroutil na židli a Rychlotlapka mu položila zlatou hlavu na stehno. „Buď Male dík za to milo­ srdenství.“

„Ještě jí neděkuj.“ Aedion strčil dopis do kapsy tlustého pláš­ tě, který nosil, aby se chránil před průvanem v síni. Vůbec jí neděkuj, dodal málem. „Morath při plavbě do Eldrysu poblíž Iliu­ mu zneškodnil deset wendlynských lodí a zbytek zahnal spolu s našimi proti proudu Florine.“

Murtaugh si promnul bradu. „Proč je nepronásledovali? Proč se za nimi nevydali na řeku?“

„Kdo ví?“ Aedion si to chtěl promyslet později. „Erawan se zaměřil na Eldrys a také město dobyl. Podle všeho chce vyslat část vojsk právě odtud. Pokud je nikdo nezadrží, dorazí za tý­ den k Orynthu.“

„Musíme se vrátit do ležení,“ prohlásil Ren zachmuřeně. „Uvidíme, jestli bychom nemohli vyslat flotilu zpět po Florine a udeřit společně s Rolfem, který zaútočí z moře. A do toho se na ně vrhneme na pevnině.“

Aedion mu nechtěl připomínat, že se jim Rolfe už nějakou dobu neohlásil, pokud nepočítali hrstku neurčitých zpráv o tom, že hledá Mycénijce ztracené ve světě a jejich legendární loďstvo. Šance, že se Rolfe objeví, aby jim zachránil kůži, byla stejně mizivá jako ta, že se z území za Anascaulskými horami přiže­ ne pověstný Vlčí kmen. Nebo že se víly, které před desítkou let uprchly z Terrasenu, vrátí ze svého útočiště a připojí se k Aedio­ nově vojsku.

Aedion pocítil, jak se ho zmocňuje ledový klid, jenž ho pro­ vázel bitvami a krveprolitím. Byl stejně nezdolný jako kožeši­ nový plášť, který měl na sobě. Jejich spojencem bude rychlost. Rychlost a bystrý úsudek.

Linie musí vydržet, nařídil mu Jeřáb, než se rozloučili. Získejte pro nás co nejvíc času.

Aedion splní slib, jejž mu dal.

Evangeline zmlkla, když Aedion upřel oči na měničku na protějším konci stolu. „Kolik lidí uneseš ve své wyverní podobě?“

 2 

Elide Lochanová kdysi doufala, že bude cestovat po širém svě­ tě na místo, kde nikdy nikdo neslyšel o Adarlanu ani Terrasenu, tak daleko, že ji tam ani Vernon nedokáže najít.

Nečekala, že by se jí její přání mohlo opravdu splnit.

Teď stála v zaprášené starodávné uličce ve stejně zaprášeném starodávném městě v království na jih od Doranelle a žasla nad tím, jak se jasnou oblohou nese zvuk poledních zvonů, jak se slunce opírá do světlých kamenů budov a suchý vítr se prohání úzkými uličkami mezi nimi. Už třikrát se pokoušela naučit jmé­ no toho města, ale pořád ho nedokázala vyslovit.

Nejspíš na tom nezáleželo. Nezdrží se tu dlouho. Stejně jako v ostatních městech, kterými se prohnali tak jako lesy, horami i  nížinami. Království za královstvím neúnavně putovali tem­ pem, které udával princ, jenž se sotva dokázal upamatovat na to, že by měl mluvit, natož že by se měl najíst.

Elide se zamračeně podívala na ošuntělý kožený čaroděj­ nický oblek, který měla stále oblečený, na potrhaný šedý plášť a ošoupané boty a pak pohlédla na své dva společníky v uličce. Všichni už zažili lepší časy.

„Bude tu každou chvílí,“ zamručel Gavriel, který koutkem žlutohnědého oka kontroloval vchod do uličky. V kalužině stínů u polorozpadlého oblouku stála vysoká tmavá postava a sledo­ vala přilehlou rušnou ulici. Elide se na ni příliš dlouho nedívala. Během těch nekonečných týdnů ten pohled nemohla snést. Ne­ dokázala vystát jeho ani neúprosnou bolest v hrudi.

Zachmuřeně se obrátila ke Gavrielovi: „Měli jsme se zasta­ vit a dát si oběd.“

Kývl k odranému vaku položenému u zdi. „Uvnitř je jablko.“

Elide s povzdechem přelétla očima po budově, jež se tyčila nad nimi, a sáhla do vaku. Prohrábla náhradní oblečení, provazy, zbraně a všemožné zásoby a pak vylovila velké rudozelené jabl­ ko. Poslední z těch, která natrhali v sadu v sousedním království. Elide ho beze slova podala šlechtici z rodu víl.

Gavriel zvedl zlaté obočí.

Elide jeho výraz napodobila. „Slyším, jak ti kručí v břiše.“

Tiše se zasmál, s pokývnutím si od ní jablko vzal a očistil si ho o rukáv světlé kazajky. „Něco na tom bude.“

Přísahala by, že temná postava opodál ztuhla, ale ona jí ne­ věnovala pozornost.

Gavriel se zakousl do jablka a špičáky se mu přitom zaleskly. Byl otcem Aediona Ashryvera a zdálo se neuvěřitelné, jak se sy­ novi podobal, ovšem jen co se týkalo vzhledu. Během dnů, kte­ ré spolu prožili, se Aedion ukázal být pravým opakem tohoto hloubavého vílího muže s tichým hlasem.

Poté co je Asterin a Vesta vysadily na palubu lodi plující sem, Elide se obávala, že udělala chybu, když se rozhodla vydat se na cestu s trojicí nesmrtelných, protože se jim jen bude plést pod nohy.

Avšak Gavriel se k ní od začátku choval laskavě a staral se o to, aby pořádně jedla a za studených nocí měla dostatek po­ krývek. Učil ji jezdit na koních, které koupili za mince, jichž neměli právě nazbyt, protože Elide by s nimi v žádném případě nedokázala udržet krok, ani kdyby měla kotník v pořádku. Ve chvílích, kdy museli koně vést drsným terénem, jí Gavriel do­ konce zpevňoval nohu pomocí magie a jeho moc ji hladila po kůži jako teplý letní vánek.

Lorcanovi v žádném případě nic podobného nedovolovala.

Nikdy nezapomene na to, jak se plazil za Maeve potom, co královna zrušila jeho krevní přísahu. Plazil se za ní jako zapuze­ ný milenec, jako zlomený pes, který se chce zoufale vrátit k pá­ novi. Aelin na tom místě mučili, protože ji zradil Maeve, a on se přesto snažil dostat se za ní. Skrz písek, který byl ještě mokrý od Aelininy krve.

Gavriel snědl půlku jablka a  nabídl jí zbytek. „Také by ses měla najíst.“

Zamračeně si změřila kruhy pod jeho očima a nepochybova­ la o tom, že na tom bude podobně. Minulý měsíc alespoň znovu krvácela, přestože náročné putování vyžadovalo veškeré zásoby jídla, které dostala do žaludku.

Bylo obzvlášť trapné vysvětlovat třem válečníkům, kterým neunikl pach krve, že potřebuje plátno a že se budou muset čas­ těji zastavovat.

Nezmínila se o bolestech, které jí svíraly břicho, záda a vy­ střelovaly jí do stehen. Jela dál se skloněnou hlavou. Věděla, že by zastavili. Dokonce i Jeřáb by zastavil, aby jí dopřál odpočinek. Jenže pokaždé, když přerušili jízdu, se Elide před očima vyno­ řila ta železná schrána. Viděla bič lesknoucí se krví, jak protíná vzduch. Slyšela Aelinin křik.

Vzdala se Maeve výměnou za Elide. Bez váhání se nabíd­ la místo ní.

Už jen to pomyšlení pomáhalo Elide udržet se v sedle klis­ ny. V posledních dnech to bylo o něco snazší díky čistým pru­ hům plátna, které jí obstarali Gavriel a Jeřáb a nepochybně na ně obětovali vlastní košile. Netušila, kdy je rozřezali.

Elide se s  křupnutím zakousla do jablka a  vychutnávala si jeho sladce nakyslou chuť. Jeřáb na pařezu nechal pár měďáků z jejich rychle se ztenčujících zásob, aby uhradil ovoce, které si vzali.

Brzo budou muset začít jídlo krást. Nebo budou nuceni pro­ dat koně.

Za zavřenými okny o  poschodí výš se ozvaly rány, které vzápětí proťal přidušený mužský výkřik.

„Myslíš, že tentokrát budeme mít štěstí?“ zeptala se Elide šeptem.

Gavriel se zadíval na modře natřené okenice zdobené složi­ tým reliéfem. „Nezbývá, než v to doufat.“

Štěstí poslední dobou vážně neměli nazbyt. Neusmálo se na ně ode dne na té zatracené pláži v Eyllwe, kdy Jeřáb pocítil, jak ho volá pouto, jež ho spojovalo s Aelin – pouto druha a druž­ ky –, a následoval ho přes oceán. Jenže když po několika straš­ ných týdnech na moři zmítaném bouřemi dopluli ke zdejším břehům, už nebylo co sledovat.

Nikde nenarazili na zbytky Maevina loďstva a  nezaslechli nic o tom, že by v některém přístavu kotvila královnina loď Slavík. Nedospěly k nim žádné zprávy o tom, že by se vrátila do svého sídla v Doranelle.

Jediné, čím se mohli řídit, byly zvěsti, kvůli nimž se vlekli přes hory hluboko zapadané sněhem, skrz husté lesy a vyprah­ lé pláně.

Až do předchozího království, do předchozího města, jehož ulice byly plné lidí oslavujících Samhuinn a bohy v noc, kdy byl závoj mezi světy nejtenčí.

Ti lidé neměli ponětí, že bohové jsou pouhými bytostmi z ji­ ného světa a že jakákoli pomoc, kterou nabízeli, jakákoli pomoc, kterou Elide poskytl ten kradmý hlásek za jejím ramenem, slou­ žila jedinému účelu: aby se mohli vrátit domů. Nebyli pro ně nic víc než pěšáci – Elide, Aelin a všichni ostatní.

Elide to potvrdila skutečnost, že od toho příšerného dne v Eyllwe nezaslechla, že by jí Anneith šeptala další rady. Pou­ ze cítila, jak ji cosi popohání, snad připomínky její přítomnosti. Toho, že ji někdo pozoruje.

Že pokud na své výpravě za Aelin uspějí, mladá královna bude přesto muset zaplatit bohům nejvyšší daň. Pokud Dorian Havilliard a Manon Černozobá dokáží získat třetí a poslední klíč Sudby. Pokud se mladý král nenabídne jako oběť místo Aelin.

A tak Elide trpěla ta občasná připomenutí a odmítala uva­ žovat o  tom, v  jakém stvoření to vzbudila takový zájem. Ona i ostatní.

Zaplašila ty myšlenky, zatímco pátrali v ulicích a nasloucha­ li, jestli se k  nim nedonesou informace o  tom, kde by Mae­ ve mohla být. Slunce zapadlo a Jeřáb s každou hodinou, která nepřinesla žádné výsledky, zuřil víc a víc. Dopadli stejně jako v ostatních městech.

Elide je přiměla nepozorovaně a nenápadně procházet ulič­ kami plnými veselí. Pokaždé když Jeřáb vycenil zuby, připomně­ la mu, že v každém království, v každé zemi je mohou pozoro­ vat oči špehů, a kdyby se rozkřiklo, že skupina vílích bojovníků, kteří hledají Maeve, rozsévá hrůzu ve městech, jistě by se o tom královna víl záhy dozvěděla.

Přišla noc a  obyvatelé města zapálili hranice na zvlněných kopcích za hradbami.

Jeřáb při pohledu na ně konečně přestal vrčet, jako kdyby za­ hrály na jakousi strunu vzpomínky, bolesti.

Potom však prošli kolem hloučku popíjejících vílích vojáků a  Jeřáb ztuhl. Přelétl válečníky chladným vypočítavým pohle­ dem a Elide pochopila, že přišel na nějaký plán.

Když odbočili do postranní uličky, vílí princ jim rázně a stro­ ze vylíčil své úmysly.

O týden později se ocitli zde. Křik v domě nad nimi zesílil.

Elide se zatvářila znepokojeně, když praskání dřeva přehlu­ šilo hlas zvonů. „Neměli bychom mu pomoct?“

Gavriel si prohrábl zlaté vlasy potetovanou rukou, na níž měl zaznamenaná jména bojovníků, kteří padli pod jeho velením, jak jí vysvětlil minulý týden, když konečně našla odvahu, aby se ho na to zeptala. „Je skoro hotový.“

Dokonce i Lorcan se na okno nad Elide a Gavrielem netr­ pělivě mračil.

Když zvony odbily poledne, okenice se rozlétly.

Nebo spíš roztříštily napadrť, když jimi prolétli dva muži z ví­ lího rodu.

Jeden z nich, hnědovlasý a zkrvavený, při pádu ječel.

Princ Jeřáb Bělotrn beze slova padal s ním. Jen s vyceněnými zuby svíral protivníka.

Elide ustoupila stranou, aby jim uvolnila místo, když narazi­ li do hromady beden v uličce a vzduchem prolétly třísky a kusy prken.

Věděla, že závan větru zabránil tomu, aby byl pád pro muže s mohutnými rameny smrtelný. Jeřáb ho vzápětí vytáhl z trosek za límec modré tuniky.

Mrtvý by jim nebyl nijak k užitku.

Gavriel tasil nůž a zůstal u Elide, zatímco Jeřáb narazil ne­ známého muže na stěnu uličky. V princově tváři nebyla ani sto­ pa laskavosti, natož vlídnosti.

Stal se z něj chladnokrevný predátor odhodlaný za každou cenu najít královnu, jež si získala jeho srdce.

„Prosím,“ vyhrkl muž v obecné řeči.

Jeřáb ho tedy našel. O Samhuinnu dospěl k závěru, že se jim Maeve nepodaří vystopovat. Dokážou však najít velitele, kteří jí sloužili a které rozmístila do nejrůznějších království a propůj­ čila je smrtelným vládcům.

A muž, na kterého Jeřáb s krvácejícím rtem vrčel, byl veli­ tel. Válečník, pokud měla usuzovat podle jeho širokých ramen a svalnatých stehen. Vedle Jeřába přesto vypadal jako trpaslík. Stejně tak v  porovnání s  Gavrielem a  Lorcanem. Jako kdyby i mezi vílami ti tři platili za zcela odlišný druh.

„Bude to vypadat takto,“ spustil Jeřáb na škemrajícího veli­ tele tichým výhružným hlasem a roztáhl ústa v krutém úsměvu, při němž mu začala nanovo téct krev z roztrženého rtu. „Nejdřív ti zpřerážím nohy a možná i část páteře, aby ses nemohl odpla­ zit.“ Ukázal zakrváceným prstem na konec uličky k Lorcanovi. „Víš, kdo to je, že ano?“

Lorcan jako by v  odpověď vystoupil zpod oblouku. Velitel se roztřásl.

„Noha a páteř. Tvé tělo se nakonec uzdraví,“ pokračoval Je­ řáb, zatímco Lorcan se nevzrušeně přibližoval. „Ovšem to, co ti udělá Lorcan Salvaterre...“ Tlumeně se zasmál bez stopy poba­ vení. „Z toho už se nevzpamatuješ, příteli.“

Velitel se zoufale podíval na Elide a Gavriela.

Když se to před dvěma dny stalo poprvé, Elide se na to ne­ dokázala dívat. Ten první velitel neměl moc informací, které by stály za to, a vzhledem k tomu, že ho našli v nepředstavitel­ ně zvráceném nevěstinci, Elide příliš nelitovala, že Jeřáb nechal jeho tělo ležet na konci uličky. A hlavu na druhém.

Zato dnes, tentokrát... Dívej se. Sleduj to, syčel jí do ucha ne­ nápadný hlásek. Poslouchej.

Elide se navzdory horku a  slunci zachvěla. Zatnula zuby a polkla všechna slova, která se jí drala na jazyk. Najděte někoho jiného. Najděte způsob, jak využít vlastní moc k  ukování zámku. Najděte způsob, jak přijmout svůj osud s  tím, že zůstanete uvěznění v tomto světě, abychom nemuseli splácet dluh, který jsme sami nezapříčinili.

Avšak pokud teď Anneith promluvila, potom co ji v  uply­ nulých měsících pouze pobízela... Elide polkla svá zuřivá slova. Jak se to od smrtelníků očekávalo. Kvůli Aelin se podrobí. Tak jako se nakonec podrobí samotná Aelin.

V Gavrielově tváři nebylo stopy po slitování. Vyčetla z ní jen chmurnou věcnost, s níž se díval na roztřeseného velitele, kte­ rý bezvládně visel v ocelovém sevření Jeřábových rukou. „Řekni mu, co chce vědět. Jenom to zhoršuješ.“

Lorcan už byl téměř u nich a kolem dlouhých prstů se mu svíjel tmavý vítr.

V  jeho drsném obličeji nebylo památky po muži, kterého znala. Alespoň ne po muži, kterým byl před tím, co se stalo na té pláži. Tuto jeho masku poprvé spatřila v Dubovém hvozdu. Necitlivou, arogantní, krutou.

Velitel uviděl moc, která se Lorcanovi hromadila v ruce, do­ kázal však na Jeřába vrhnout pohrdavý úsměšek, při němž od­ halil zuby zalité krví. „Všechny vás zabije.“ Pod okem mu na­ skakovala podlitina a oteklá víčka měl zavřená. Elide zapulzoval vzduch v uších, když kolem nich Jeřáb vykouzlil větrný štít, kte­ rým ztlumil všechen zvuk. „Maeve vás zabije všechny do po­ sledního, zrádci.“

„Jen ať to zkusí,“ odvětil Jeřáb klidně.

Dívej se, zašeptala Anneith znovu.

Když se velitel dal do křiku tentokrát, Elide už se od něj ne­ odvrátila.

38

A zatímco Jeřáb s Lorcanem dělali to, k čemu byli vycviče­

ní, nedokázala se rozhodnout, jestli jí měl Anneithin příkaz po­

moct, nebo jí měl připomenout, jak s nimi bohové mohou na­

ložit, pokud je neuposlechnou.

 3 

Parožnaté hory byly v plamenech a Dubový hvozd rovněž.

Z mohutných prastarých stromů zbyly sotva ohořelé kostry a na zem se snášel popel hustý jako sníh.

Vítr unášel jiskry, jako by jí výsměšně připomínal, jak za ní kdysi poskakovaly jako světlušky, když probíhala mezi hranice­ mi o svátku Beltane.

Všude bylo tolik ohně, horko ji dusilo a sám vzduch jí ože­ hával plíce.

Je to tvá vina je to tvá vina je to tvá vina.

Umírající stromy praskaly, jako by sténaly slova. Zoufale ji volaly.

Svět se koupal v ohni. V ohni, nikoli v temnotě.

Její pozornost upoutal pohyb mezi stromy.

Pán severu byl bez sebe, když k ní klusal šílený bolestí. Když mu z bílé srsti stoupal kouř, oheň pohlcoval jeho mocné paro­ hy a nebyl to nesmrtelný plamen, který mezi nimi planul v je­ jím erbu, nesmrtelný plamen posvátných jelenů z  Terrasenu, někdejší symbol Maly, nositelky ohně. Byly to skutečné kruté plameny.

Pán severu se s hromovým dusotem prohnal kolem a hořel, hořel, hořel.

Natáhla k němu ruku, neviditelnou a nepodstatnou, ale jelen se řítil dál a z hrdla se mu řinul řev.

Jeho křik byl úděsný a neutuchal. Jako kdyby někdo rval na kusy samotné srdce světa.

Nemohla nic dělat, když se jelen vrhl do hradby ohně, která se táhla jako síť mezi dvěma hořícími duby.

Už se z ní nevynořil.

Bílý vlk ji opět pozoroval.

Aelin Ashryver Bělotrn Galathynius přejela prstem zaku­ tým v železe po okraji kamenného oltáře, na němž ležela.

Na větší pohyb se nevzmohla.

Cairn ji tentokrát nechal zde. Neobtěžoval se odnést ji do železné truhlice u nedaleké zdi.

Zřídka měla možnost si oddechnout. Procitnout nikoli ve tmě, ale v mihotavém světle.

Ohně v kovových koších skomíraly a dovnitř pronikal vlh­ ký chlad, jenž jí ulpíval na kůži v místech, kde nebyla pokrytá železem.

Zkoušela co nejtišeji tahat za řetězy, avšak držely pevně.

Pokryli ji dalšími vrstvami železa a  začali kovovými ruka­ vicemi.

Nepamatovala si, kdy to udělali, ani kde. Tehdy ji drželi jen v té schráně.

V železné rakvi, jež ji dusila.

Stále dokola se v ní snažila najít slabé místo. Pak ale zača­ li dovnitř vpouštět sladce vonící kouř, který ji pokaždé přiměl ztratit vědomí. Netušila, jak dlouho potom spala.

Když se probudila zde, už na kouř znovu nedošlo.

Opět se pokoušela odhalit nějaké slabiny svého vězení. Na­ kolik jí to pouta dovolila. Zabírala nohama, lokty a tlačila ruka­ ma na neúprosný kov. Neměla dost prostoru, aby se otočila. Aby zmírnila bolest, s níž se jí pouta zarývala do těla a odírala jí kůži.

Hluboké jizvy po biči, které se jí táhly na zádech, zmizely. Kdysi jí při těch ranách roztrhli kůži až na kost. Nebo to byl také jen sen?

Ponořila se do vzpomínek na roky výcviku v sídle nájem­ ného vraha. Na lekce, při nichž ji nechali ležet spoutanou ře­ tězy ve vlastních výkalech, dokud nepřišla na to, jak z  pout uniknout.

Jenže ti, kdo ji spoutali nyní, věděli o jejím výcviku a žádný trik, který v té stísněné tmě vyzkoušela, nefungoval.

Kovová rukavice zaskřípala o  tmavý kámen a  ten zvuk byl sotva slyšitelný skrz syčení ohně v  koších a  burácení řeky za nimi, ať už se nacházeli kdekoli.

Ona a ten vlk.

Fenrys.

Toho řetězy nesvazovaly. Nebylo jich zapotřebí.

Maeve mu přikázala, ať zůstane a podrobí se jejím rozkazům, a tak se také stalo.

Dlouhé minuty na sebe hleděli.

Aelin nepřemýšlela o  bolesti, která ji připravila o  vědomí, ačkoli při vzpomínce na praskající kosti křečovitě trhla nohou. Řetězy zazvonily.

Měla by prožívat otupující bolest, ale neucítila jediný její zá­ chvěv, v nohou nezaznamenala ani náznak nepohodlí. Zapudila pomyšlení na to, jak je ten muž z vílího rodu – Cairn – zmučil. Jak křičela, dokud ji nezradil hlas.

Mohl to být jen sen. Jeden z nekonečné záplavy, která ji pro­ následovala ve tmě. Hořící jelen prchající mezi stromy. Hodiny, kdy ležela na oltáři s nohama roztříštěnýma pradávnými nástro­ ji. Stříbrovlasý princ, jehož vůně jí připomínala domov.

Ty výjevy se rozpíjely a  splývaly, až jí připadalo, že i  tento okamžik, kdy hleděla na bílého vlka ležícího u zdi naproti oltá­ ři, mohl být pouhým odleskem iluze.

Aelinin prst opět škrábl o zahnutý kraj oltáře.

Vlk na ni zamrkal – třikrát. V první dny, měsíce, roky těchto muk si mezi sebou vytvořili tajný kód. Využili k tomu těch pár chvil, kdy ze sebe dokázala vysoukat slova a šeptala mu skrz té­ měř neviditelné skuliny v železné rakvi.

Jedno mrknutí znamenalo ano. Dvě ne. Tři Jsi v  pořádku? Čtyři Jsem tu. Jsem s tebou. Pět Tohle je skutečné. Jsi při smyslech.

Fenrys znovu třikrát zamrkal. Jsi v pořádku?

Aelin polkla knedlík v krku a odlepila jazyk od patra. Mrkla. Ano.

Počítala jeho mrknutí.

Šest.

Tohle si vymyslel sám. Znamenalo to Lhářko, nebo něco po­ dobného. Tento kód odmítala brát na vědomí.

Znovu mrkla. Ano.

Změřil si ji tmavýma očima. Všechno to viděl. Každý oka­ mžik. Kdyby se směl proměnit, mohl by jí prozradit, co z toho byla smyšlenka a co skutečnost. Jestli něco z toho bylo skutečné.

Když se probrala, nebyla nijak zraněná. Necítila bolest. Jen si na to vzpomínala. Na to, jak se Cairn usmíval, když ji stále dokola rozřezával.

Nejspíš ji nechal na oltáři, protože se sem hodlal brzy vrátit.

Aelin se pohnula dost na to, aby zatáhla za řetězy. Do týlu jí zatlačil zámek masky. Na tváři a na většině kůže necítila vítr už... těžko říct, jak dlouho.

Ta část jejího těla, která nebyla zakrytá železem, byla oděná v bílé košili bez rukávů, která jí sahala do půli stehen a ponechá­ vala nohy a paže holé, aby se na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist