načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Královský vozataj - Vladimír Neff

Královský vozataj

Elektronická kniha: Královský vozataj
Autor:

Románová pentalogiesvazek pátý Královským vozatajem Vladimír Neff svou pětidílnou románovou epopej o nástupu, rozmachu a úpadku pražské buržoazie uzavírá. Tomuto poslednímu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 241
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Deváté vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7083-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poslední část pentalogie ze života pražského měšťanstva a podnikatelstva dovršuje slávu a pád dvou rozvětvených rodů Bornů a Nedobylů. Úpadek a rozpad kdysi mocných a bohatých rodin v této části vrcholí. Zároveň však pro některé z nich zaznívají do budoucnosti tóny naděje - pro ty z nich, kteří se dokázali s prostředím zatuchlé prostřednosti a plíživého zmaru rozejít.

Popis nakladatele

Románová pentalogie
svazek pátý Královským vozatajem Vladimír Neff svou pětidílnou románovou epopej o nástupu, rozmachu a úpadku pražské buržoazie uzavírá. Tomuto poslednímu svazku předcházel velký časový oblouk, sahající od prvních dnů naší národní samostatnosti roku 1918 až do květnového povstání roku 1945. Léta, jež v tomto mezidobí uplynula, a pohnuté události, které je naplňovaly, učinily konec někdejšímu vdovskému veselí Marie Nedobylové. Otřásly také její vírou ve správnost otcovy životní filozofie, kterou převzala a se zdarem vštěpovala svým dětem – nyní zestárlým, neúspěšným, zahořklým. Marie Nedobylová, která vytrvale odolávala času i ranám osudu, bylo souzeno dočkat se, jak její rodina morálně i finančně chátrá, jak se její svět hroutí a kácí… Zároveň tu končí dlouholetý svár mezi Nedobyly a Pecoldy, živený po tři generace, který zatím ztratil osobní rysy a nabyl znaků vysloveně třídních. Střetnutím vnuka Martina Nedobyla se synem Růženy Pecoldové na posledních stránkách knihy tento konflikt symbolicky vrcholí. Vladimír Neff (1909–1983) se zapsal do povědomí veřejnosti především monumentálními historickými díly, pentalogií Sňatky z rozumu , trilogií Královny nemají nohy a románem Srpnovští páni . Neméně významná je i jeho tvorba v oblasti společenského románu. Mysteriózní Třináctá komnata a romaneto Marie a zahradník patří k literárním klenotům. Neprávem opomíjený je jeho politický román Trampoty pana Humbla , popisující ideové zvraty českého intelektuála, od kolaboranta přes stalinistu po osmašedesátníka. Významná je i Neffova tvorba scenáristická, především jeho životopisné filmy Mladá léta (A. Jirásek) a  Tajemství krve (objevitel krevních skupin dr. J. Janský).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © Vladimír Neff – dědicové c/o DILIA, 1963

All rights reserved.

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2010 Jan Matoška

Ilustrace na obálce: Bohumil Kubišta (Lom v Braníku, 1910–11)

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-322-8


PROLOG

Rozdrcené okovy

1

Urozený vlastenec pan Viktor Nedobyl truchlil pořád. Když se jeho ženaKateřina zeptala proč je tak truchliv řekl, že jej mrzí svět. Katka se bála od té doby,

že se zavraždí. Byla to pravda že jej mrzel svět, ale ne že by se nudil nebo

z nějaké jiné obyčejné příčiny, ale z příčiny zvláštní. Víte z jaké? Že jsme pod

Rakouskem.

Jednoho rána se velmi těšil na noviny. Dostával národní Listy, národnípolitiku a české slovo. Při prvních větách byl tak rozjařen, že klesl na lože. Stalo se to dne 28. října 1918. Probrav se trochu ze svého radostného rozjímánívzpomínal si: „Nesmím se stydět že jsem byl tak hrozně nedočkavý na noviny ale vždyť se jedná o samostatnost našeho národa Českého! Ovšem očekával jsem již že po světové válce budeme as samostatni ale nebylo to jisto. Až když americkýpresident Wilson odpověděl Uhrům že nemají práva rozhodovati o samostatnosti našeho národa Českého věděl jsem to určitě. To je krásné!“ Tak si mluvil Viktor sám pro sebe. Truchlivost s něho spadla. Nejraději by byl skákal po čtyřech.

Hodil na sebe kabát a klobouk, a utíkal do města. Vyšel do Jindřišské ulice, do sadové, a dál a dál. Všude viděl rozjařené obličeje lidí a strhávání orlův. Samý český prapor. Možno říci, že Praha hořela samými červenými a bílými prapory. Na Příkopě uviděl teprve krásu! Ta krásná třída měla na dlažkách samé kousky orlův. Náhle uviděl, jak nadšeně si důstojníci strhávají „jablíčka“ z čepic. Skoro každý pořádný Čech si nesl na památku kus orla. Jaká to inteligence Česká! Jaký to klid! Každý člověk z jiného národa to uviděv musel by si bít úctou hlavu o zem. Viktor uviděl, že šel po Příkopě důstojník z jablíčkem na čepici, a zhvěz>5


dičkami na límci. Tu jej obklopila řada výrostkův, a ti mu to ozdobné jablíčko

s velikým nadšením utrhly. On jim podal ruku a šel dále.

Viktor se vrátil na Žižkov kde bydlel. Cítil že má hlad. Jak mu to vše bylo milé! Když se postavil k oknu a uvažoval o té věci, nevydržel tam jak bylrozechvěn. Tu si všiml, že služka přináší na stůl večeři. Pustil se do ní chutě. V ten večer byl tak rozrušen, že po večeři utíkal ven, a sháněl své známé aby přišly k němu oslavovat. Přišly k němu tři známí: Janáček jenž měl vždy řečí dosti, Vaníček a Řep. Oslavovaly celou noc. Hostina trvala dvanáct hodin čtyři minuty. Od devíti hodin večer až do devíti hodin ráno. Po té se hosté rozcházely.

Tak zní první kapitola románu, nazvaného Rozdrcené okovy, jejž na počátku února roku devatenáctistého devatenáctého, tedy asi tři měsíce po událostech v románu dotčených, sepisoval Cyril Ladislav Born,devětapůlletý syn Babily rozené Nedobylové a Ladislava Borna, spolumajitelevelkoobchodu s potřebami pro kuchyň a domácnost na Příkopě. Vážný, dobře si vědomý obtížnosti svého počínání, hnědé vlasy nerovnou pěšinkourozdělené a sčesané v okrouhlou patku nad čelem, oděn v modrou matrós bundu s pruhovaným plastrónkem pod krkem, důkladně opřen oběma lokty o desku psacího stolu, přistrčeného k oknu, jež vedlo na hlomozný viadukt hlavní státní dráhy, chlapec pozorně psal a psal, a pociťoval přitom onoblaženě trýznivě rozechvění, jež přináší vítězný zápas myšlenky, tvaru a řádu nad chaotickou matérií poznané skutečnosti. Pokoušel se, řekli jsme, o román, a to, co vyvstávalo pod jeho perem značky Claps, předepsaným ve Vzorné obecné škole v Panské ulici, jejíž čtvrtou třídu navštěvoval, nalinkovaných stránkách sešitu v černých deskách z voskovaného plátna, vskutku si zasluhovalo, aby románem bylo zváno. Mělo to veškerénáležitosti tohoto nejnáročnějšího ze všech způsobů slovesných, počínajíc titulem, poplatným době – věru noviny a plakáty a veřejné proslovy se tenkrát rozdrcenými nebo roztrženými okovy jenjen hemžily –, mělo to přesnéhistorické vročení, dobovou atmosféru a děj, v němž soukromé osudyjednajících postav byly ovlivňovány a určovány velikými událostmi politickými a společenskými. A tento děj, jak se ještě přesvědčíme, pohnutý a poutavý, vznikl šťastným sloučením toho, čemu se od Goethových dob říká Dichtung und Wahrheit, smyšlenka a pravda.

Především jméno ústředního hrdiny Rozdrcených okovů, toť Wahrheit,

6


pravda pravdoucí, skutečné jméno jednoho z Cyrilových strýců. Pravdivý je

také údaj hrdinova bydliště: i když Viktor Nedobyl za války povětšině žil

daleko od Prahy, v posledním roce v Poszonyi či Prešpurku, dnešníBratislavě, jeho manželka se synem žila trvale na Žižkově, ve Viktorově rodném

domě v Karlově třídě.

Politický rámec, do něhož první kapitola románu je vsazena, se pak opírá o solidní půdu bezpočtukrát zjištěné a komentované skutečnosti. Že osmadvacátý říjen roku devatenáctistého osmnáctého byl dnemkapitulace vlády Říše rakousko-uherské, a tím vzniku nových národnostně samostatných států, jež vyvstaly na jejím území, mimo jiné iČeskoslovenska, to ví každé školní dítě. Jenže ač jeho líčení bylo v podstatěpravdivé, mladistvý spisovatel se v tomto punktu dopustil jisté historické nepřesnosti, zajisté omluvitelné tím, že svůj román začal psát po časovém odstupu tří měsíců a že nebyl dosud zvyklý pracovat s archivními anovinovými materiály, ale tak závažné, že považujeme na nezbytné ji přivést na náležitou míru.

Jde o autorovo neprozřetelné tvrzení, že urozený vlastenec pan Viktor Nedobyl se dočetl o nastalém státním převratu v ranních hodinách: toť omyl nesporný a nezvratný, neboť den osmadvacátého října připadl toho roku na pondělí, a v pondělí listy, jejichž abonmá Cyril Born svémuhrdinovi přisoudil, tedy České slovo, Národní politika a Národní listy,vycházely teprve odpoledne nebo navečer. A nejenže tedy ranní noviny toho dne nespatřily světlo světa, ale ani odpoledníky nepřinesly nic, co by bylo s to Viktora Nedobyla rozjařit tak silně, až by byl pocítil nutkání skákat počtyřech. Čteme v nich obvyklé, tenkrát nikým už vážně nebrané zprávy otěžkých ztrátách, jež nepřítel utrpěl v naší, to jest rakouské dělostřelbě. Na italském bojišti připravila prý vytrvalost našich čackých vojínů nepřátelským útokům stejný osud jako za minulých dnů; na bojišti západním pak útoky Francouzů na Oise ztroskotaly za jejich nejtěžších ztrát; také boje západně od Aisny byly rozhodnuty ve prospěch německých vojsk. Na třetí straně odpoledníku Národní politiky vyšel pod titulem Kombinace a výmysly ironický varovný komentář k hojnému výskytu hektografovaných a podloudně rozšiřovaných kandidátních listin jakéhos příštího českého ministerstva, na nichž se vyskytují jména Masaryk a Kramář a jež si prý ošálení

7


lidé uctivě ukládají do náprsních tobolek. Nepřikládejte, praví se v závěru

článku, nejmenšího významu takovým ryze osobním fantaziím.

Touto řečí tedy hovořily české noviny v hodinách, kdy všude už, jak to líčil Cyril Born, bylo vidět rozjařené obličeje a strhávání orlů a kdy Praha hořela červenobílými prapory. Teprve ve večernících se objevily zprávy o skutku už dokonaném, o rozdrcených okovech, v nichž náš národ úpěl po tři sta let, a o tom, že náš Národní výbor převzal správu československého státu; lid totiž, namísto aby – na rozdíl od Cyrilova románového hrdiny – čekal, až se o nastalém státní převratu dočte v novinách, nebo aby sedožadoval pokynů Národního výboru, této legálně revoluční instituce, složené ze zástupců všech českých politických stran, měšťanských i socialistických, vytrhl osmadvacátého října do ulic a provedl státní převrat sám na svou pěst.

Před polednem toho dne, kdy město bylo dosud klidné, čtyři členovépředsednictva Národního výboru se sešli v zadní místnosti kavárny Union na Ferdinandově třídě, aby se poradili, co dělat, kdyby neoficiální zprávy orakouské kapitulaci, jež dolehly k jejich sluchu, došly úředního potvrzení. Jeden z nich, zástupce sociálně demokratické pravice, radil nedělat zatím nic a čekat. Druhý, poslanec za národní socialisty, muž obratný, který se měl později proslavit svými obrovskými korupčními aférami, doporučovaltelefonovat do Vídně. Třetí, agrárník a velkostatkář, přimlouval se za to, aby byly pro všechny případy zalarmovány sokolské stráže. Čtvrtý, představitel strany bankéřů a průmyslníků, zvané státoprávní demokracií, budoucí ministr financí doktor Rašín, mínil, že nejrozumnější bude zeptat se na pražském místodržitelství, nemají-li tam sami nějaké instrukce z Vídně. Po nedlouhé debatě zvítězil návrh Rašínův jakožto nejrozumnější. Jelikož šlo o revoluci, bylo zajisté správné se především otázat nahoře, zda vídeňská vládanevydala k provedení této revoluce úřední povolení. A naši čtyři revolucionáři, jimž se později odměnou za tento čin dostalo názviska mužů osmadvacátého října, poslali tedy číšníka na nedaleké stanoviště u Národního divadla, aby jim přivolal dvě malé autodrožky; byli by se sice vešli do jedné autodrožky veliké, což by bylo levnější, ale bylo by je to vystavilo prestižně choulostivé otázce, kdože má zaujmout místa na sedadlech hlavních a kdo rezervních.

Když auta předjela před kavárnu, mužové osmadvacátého října nasedli a odjeli.

8


Na místodržitelství se jim ukázalo, že pan místodržící hrabě Coudenhove ráno odjel do Vídně, patrně pro instrukce. Jednali tedy s jeho zástupcem.

– A nezanechal vám tu nějaké instrukce? otázali se ho.

Na to zástupce místodržitelův po pravdě, že pan hrabě tu žádných instrukcí nezanechal.

– A o kapitulaci vídeňské vlády nevíte nic? naléhali dál.

– Nic, odpověděl zástupce místodržitelův, ale na roztěkanosti jeho pohledu bylo znát, že tentokrát lže. To dodalo mužům osmadvacátého října odvahy. Oznámili mu tedy, že Národní výbor se usnesl v zájmu žádoucího udržení pořádku převzít vládu země jakožto části vznikajícíhočeskoslovenského státu. Než pak odešli, doporučili mu naléhavě, aby si nicméně ještě patřičné instrukce z Vídně vyžádal.

Potěšeni tímto úspěchem, dali se pak zavézt k nedalekému staroslavnému Sněmu Království českého, aby zabrali síň pro zasedání příštího Národního shromáždění. Ukázalo se, že tato síň byla proměněna v skladiště aprovizace pro úředníky Zemského výboru. Na předsednickém stole byly pytle skrouami, na poslaneckých sedadlech stály žoky mouky, vzduch byl prosycen pachem hnijících brambor, ležících v hromadách na podlaze. Nařídilsluhům, aby tento nešvar odstranili, a ti to prý, jak doktor Rašín vypráví ve svých Pamětech, přislíbili s radostí.

Když se navraceli do středu města, k Václavskému náměstí, byla už celá Praha vzhůru, všude vlály prapory, strážníci měli na čepicích slovanskétrikolóry, vojáci si strhávali jablíčka z čepic a zdobili se českými barvami. „Po této cestě jsme se usnesli,“ praví doktor Rašín doslova, „že musíme za všech okolností sehnati kapely, které by procházely městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní.“

I z této vzpomínky svědka nejhodnověrnějšího, muže osmadvacátého října, až na ty uvedené drobné nepřesnosti, jest plná a nezfalšovanáWahrheit, pravda. Ale tím veškerá pravda úvodní kapitoly Rozdrcených okovů končí; všechno ostatní je Dichtung, smyšlenka, nadobro stavějící na hlavu skutečnost, autorem prožitou a viděnou. Skutečný Viktor Nedobyl, jehož jméno autor přisoudil svému hrdinovi, protože ho ze všech svýchpříbuzných měl nejvíce rád a protože ho asi žádné jiné jméno nenapadlo, nebyl vlastenec, natož aby byl vlastenec urozený. Povoláním byl důstojník; Cyril

9


mu toto povolání jednoduše upřel, aniž je nahradil povoláním jiným, a to

je úchylka od skutečnosti velmi vážná, u politického románu, jímžRozdrcené okovy chtějí být, dokonce povážlivá. Jak ještě později uvidíme, v době,

kdy došlo k převratu, Viktor Nedobyl nebyl v Praze, jak tomu chtěl Cyril,

nýbrž teprve odjížděl z místa své posádky. A jeho žena se jmenovala

Albína, nikoliv Kateřina. O této Kateřině pojednává druhá kapitolaCyrilova románu.

2

Paní Kateřina Nedobylová nebyla vlastenka. Ovšem při prohlášeníčeskoslovenského státu byla vesela ale neradovala se ze samostatnosti národa, ale z veselosti

svého manžela. Viktor ji nikdy neviděl tak veselou. Ovšem tak veselou jako

bývala za svobodna nespatřil ji již nikdy.

Dvanáctipokojový byt Nedobylovy malé rodiny byl ozdoben samými prapory. Viktor je tam pověsil proti vůli Kateřiny. Jen pokojíček Kateřiny byl zbaven praporkův. Kateřině se nelíbily bíločervené prapory ale líbily se jí rakouskéčernožluté z jedné příčiny. Bíločervené prapory se jí zdály sprosté. Myslila si: Kdyby jsme zůstaly u Rakouska, zůstaly by nám jistě černožluté. To by byla dobrota! Nemusili by jsme si kupovat pořád nové a nové trikolory. Nebyla by tak na nich vidět špína.

Katka nosila trikoloru proti své vůli. Viktor ji k tomu nutil.

Viktor sebral všechny své černožluté prapory, a nabral na vozík kusi orlův, a to vše bylo dáno na hranici, která se postavila na dvoře. Pak se to s všeobecným jásotem zapálilo. Viktor byl u toho. Držel v ruce veliký obraz bývalého císaře Karla. Jak se hranice zapálila, praštil svou silou obrazem a pak vesele metal střepy do ohně. Někteří lidé uviděvše to, učinily totéž na svém vlastním dvoře. Druhého dne bylo na dvoře viděti jen holé doutnající spáleniště. Byli tam kusy skla, neboť obraz Karla byl zasklen. Byli tam cáry z všelijakých černožlutých praporů. Bylo tam toho moc.

Kateřina se probrala ze svého zamyšlení. Vyšla ze svého pokoje. Tuzpozorovala, že listonoš dal do skřínky na psaní noviny. Podala je Viktorovy. Viktor si

10


je vzal do rukou. Poněvadž se mu do nich nechtělo, vzal si tužku a okrašloval

nápisy článkův rovnými čarami. Ale poněvadž byl člověk který umí dobře čísti,

věděl co ty články při kreslení znamenají ačkoliv je nečetl. Stálo tam, že Maďaři

na Slovensku s obyvateli hrozně krutě zacházejí. Všichni se museli podepsat, že

chtějí zůstati u Maďarů, a kdo se nepodepsal, byl zastřelen.

Za několik dní odcházeli naši vojáci na Slovensko. Viktor to sdělil Katce, která se zahloubala ve vyšívání hezké dečky. „Ty se nějak staráš o tu věčnou politiku“ řekla k velkému zármutku Viktora. „Víš co? zeptal se Viktor. „Je času dosti, půjdeme na nádraží a uvidíme naše vojáky.“ „Já půjdu také“ řekla Kateřina. „Můžeš jít.“ „To je dobře, že takovou blbovinu uvidím.“ „Já ti dám blbovinu! Že tě potrestám ukrutně!“ „To by bylo tobě podobné! zvolala Kateřina a běžela se obléknout. Za pět minut byla hotova. „Tak pojď“ řekla a táhla Viktora ven.Viktor si vzal kabát a šel. Šly k Wilsonovu nádraží. Právě když přicházely tak odcházely naši vojáci. Nosily prapory smrti, to jest na tvrdém papíře lidská lebka a dvě kosti skřížené pod lebkou. Všude bylo hlučno. Hrála hudba, práskali na buben a křičely lidé. Nebylo to zdravé na uši. Viktor a Kateřina se k tomupřiblížily. Při prvním kroku zatahal Viktor Kateřinu za sukni. „Co chceš? zeptala se. „Bude se ti to líbit?“ zeptal se. „Ne“. „Tak proč si sem chodila?“ „Jen tak.“ „Blázne! zvolal Viktor a šel na prázdné místo. Vojáci přicházely v hustých řadách, nosily prapory a praporečky, a všem se zdálo, že ty praporky se veseleji třepetaly, a vše se jim zdálo jasnější, rychlejší a veselejší. Kateřina vyndala kapesník beze všeho pobízení. Neměla ráda, když ji Viktor k něčemu nutil.

Když se vrátily do domu, šel se Viktor podívat na spáleniště Rakouska, které bylo na dvoře. Ale nebylo tam již nic.

Zde končí druhá kapitola. Když ji dopsal, snad že se v něm v té chvíli probudil obchodnický duch jeho předků, autor pod ni vtulil malou reklamní noticku:

Čtěte román od Cyrila Ladislava Borna

ROZDRCENÉ OKOVY

o prvních dnech naší svobody

11


3

I v tomto druhém úseku svého vyprávění se autor zřejmě držel metody

v prvé kapitole užité a dobře osvědčené, kombinace pravdy a smyšlenky.

Atmosféra příběhu se značně změnila. Tatam je jará nálada prvního pře

vratového dne, ovzduší naděje a slibů, kdy bylo těžko nepodlehnout iluzi, že

všechno se naráz změní a že pouhým faktem zhroucení staré feudální říše

ihned nastane blahobyt, a kdy mrzutá a střízlivá skutečnost byla na krátký

šťastný čas vytlačena snadnou symbolikou vlajících praporů a rozbíjených

rakouských orlů. Tatam je vzrušená nedočkavost, s níž románový Viktor

Nedobyl v první kapitole čekal na noviny; hle, tentokrát otálí s jejich četbou,

třebaže jsou mu nastrčeny pod nos, zdobí je bezúčelným čárkováním, a pouze

díky své vynikající znalosti písma vytuší jejich obsah. Marně se autor snaží

prodloužit jásot a ples osmadvacátého října tím, že na dvoře nedobylovského

domu dává vzplanout vlastenecky děkovné hranici. Je přílišný realista, aby

si mohl neuvědomit, že taková hranice nehoří dlouho, a že než se naděješ,

zbude z ní požářiště, čekající na lopatu a smeták huhlajícího domovníka.

Toto všechno je pravda. Z druhé kapitoly Rozdrcených okovů vysvítá, že

po veliké národní slavnosti nastal všední den, plný obtíží a zmatků.

Devětapůlletý spisovatel zajisté sice věděl o těchto obtížích a zmatcích

jen málo, ale dovedl je vytušit z chování dospělých, již zabydlovali jeho svět.

Že země je vydrancovaná a lid vyhladovělý, a že naprosto není naděje, že

s nastalým mírem sama sebou pomine bída válečných let, že není uhlí,tex

til, mýdlo a že jedním z prvních činů nově utvořeného ministerstva výživy

bylo snížení dávek žlutého kukuřičného chleba na jeden kilogram týdně na

osobu, o tom měl Cyril Born ponětí jen zcela nejasné, neboť sám nouzi

nikdy nepoznal. Stejně jako dříve, za války, i nyní, v prvních dnechsamo

statnosti československého státu, hodné panímámy z Hlavova Týna nebo

ze Lštění nad Sázavou pilně docházely do bytu jeho rodičů v prvním patře

nedobylovského domu na Žižkově, přinášely košíky nadité sádlem atvaro

hem, zeleninou a máslem, vepřovými šperky, vejci a čerstvě zabitými

kuřaty, a odnášely je, hlasitě rucelíbajíce, plné cenného zboží ze skladů

firmy J. Born, jídelních příborů a polévaného nádobí, porcelánu a majoliky,

skla křišťálového a lisovaného, stříbra a niklu. Paní Babila Bornová sice

12


neměla ty hodné venkovské ženy ráda – kdykoli některou z nichvyprovodila ze dveří, její málo výrazná tvář tuhla a stávala se zlou, a zlá byla její

slova, jimiž odsuzovala hrabivost těch nestydatých křupanek, s nimiž se

slušný člověk musí zahazovat a které už pomalu nevědí, co za ten mizerný

kus žvance chtít – ale jejich zásluhou ani ona, ani její kuchařka nebopanská se nikdy nemusily postavit do některé z těch zasmušilých front před

staženými roletami krámů řeznických, uzenářských či hokynářských.

Leč věděl-li autor Rozdrcených okovů tolik co nic o obrovskýchzásobovacích potížích nového státu, nemohl zůstat hluchý k jeho stejněnesmírným obtížím politickým.

Cyrilův otec Ladislav Born, který se v posledních měsících existence mocnářství obával, že pád Rakouska u nás přivodí bolševickou revoluci, v den osmadvacátého října radostně ocenil inteligenci českého lidu,nedavšího se svést našeptáváním židobolševických agentů a zachovavšího důstojný klid; Cyril si tyto jeho výroky o inteligenci českého lidu dobře zapamatoval a vhodně je uplatnil v první kapitole svého románu. Ale otec vbrzku změnil tón, a namísto o inteligentním lidu jak se hovořit o pakáži, která se začíná zvedat; půjde-li to prý tak dál, jak to jde, a nebude-li naše vláda mít hodně silnou ruku, dopadne to u nás jako v Rusku. Jeho světový názor byl prostý, zato tím pevnější. Nenáviděl židy, ale přitom seobdivoval jejich obchodnické zdatnosti. Mínil, že oni to jsou, již by chtěli na sebe strhnout všechnu moc nad světem, jež přirozeně přináleží celému bílému plemenu. Kdekoli se děje něco nekalého, má v tom prsty žid. Tuto základní pravdu si musí uvědomit každý, kdo chce jakžtakž s úspěchem čelit náporu židovské nenávisti. Hospodářské krize, války a v poslední době hrůzybolševické revoluce v Rusku, za tím vším stojí jen a jen židé. Hrobaři Ruska, Lenin a Trocký, jsou židé; když se jim podařilo rozvrátit ruskou zemi a zaplavit ji krví, vztahují své drápovité upíří spáry i k nám a snaží senakazit náš lid jedem podvratné doktríny žida Marxe. Představa, že válka u nás přejde nikoli v slušný občanský smír, ale v revoluci, a že lůza, poštvaná židy, vyvstane proti majetným, naháněla Ladislavu Bornovi strach a kalila poslední měsíce jeho šťastné válečné prosperity; tím větší jeho nadšení, když v den státního převratu národ zachoval kázeň a klid a když chudí se s bohatými jen svorně radovali z nabyté svobody a samostatnosti.

13


Ale tato radost netrvala dlouho. Stačilo vyjít na ulici, aby citlivý a větřivý člověk rázu Ladislava Borna uznamenal jakousi znepokojivou změnu. Lid zdrzel, přestal se bát policajtů a vážit si pánů. Vychrtlí, otrhaní vojáci v šedozelených uniformách se bezúčelně potloukali po ulicích, ruce vkapsách, provokativně nezdravili oficíry, plivali mezi zuby a vráželi do chodců. Fronty, jež se vyjímaly groteskně pod třepotavou drapérií praporů, dosud vystrčených z oken, už nebyly tiché, nýbrž hlasitě repetily a stíhaly dobře oblečené a vypasené chodce nevraživými poznámkami. Když chodil do obchodu a z obchodu domů, Ladislava přepadal strach z pomyšlení, že Vídeň, kterou za celého svého dosavadního života povinně nenáviděl, už není sídlem císařské vlády, která sice jak známo utlačovala český národ a usilovala o jeho nebytí, ale byla solidní, silná, konzervativní, slušná, nepříznivá násilným změnám a nepořádkům; nyní se nám Vídeň stala cizím městem, a on, Ladislav Born, se octl sám a bez ochrany uprostřed hladového a zachmuřeného lidu, který si počíná uvědomovat, žeosmadvacátého října se dal tak říkajíc opít rohlíkem a že státní převrat nejde ruku v ruce se změnami sociálními. Noviny sice stále přinášely zprávy oneutuchajících vlnách nadšení českého a slovenského lidu, ale i o hladovýchbouřích, stávkách a drancování velkostatků a továren. Statisíce vojáků,prchajících z italské fronty, valily se do vnitrozemí, dělnictvo se bouřilo ve Vídni a v Budapešti, v severoněmeckých přístavech propukla revoluce, v Berlíně prý byly provedeny přípravy k dosazení rady dělníků a vojska po ruském vzoru. V pražském parlamentě i sami zástupci měšťanských stran,bezpochyby z oprávněné úzkosti a oportunismu, vedli řeči, za něž se za starého dobrého Rakouska platilo kriminálem. – Velectění, vaším i našímprogramem jest, aby velké podniky průmyslové i jiné se staly majetkem lidu,prohlásil zástupce strany průmyslníků a bankéřů, státoprávní demokracie. A představitel agrárního klubu vyslovil přesvědčení, že cesta nazpět khosodářským a sociálním poměrům předválečné doby je navždy uzavřena.

O jiné starosti nového státu se zčásti dočítáme i v Cyrilově citovaném textu. Základní idea Československa, totiž princip spojení dvourovnocenných, blízce příbuzných národů Čechů a Slováků, narazila hned od první chvíle na zuřivý nesouhlas – jednak třímiliónové menšiny německé,obývající pohraniční kraje Čech a Moravy, jednak Maďarů, kteří ovládalispani>14


lou slovenskou zemi po dobu bezmála devíti set let, se vší samozřejmostí ji

považujíce za svou, a nyní nikterak nebyli ochotni se jí vzdát. Myšlenka, že

by měli být podřízeni nadvládě spojených Čechů a Slováků, národů, jež

považovali za méněcenné, zdála se Němcům v Čechách usedlým nemožná,

příšerná, revoltující. Z oken pražských domů ještě nebyly odstraněnypra

pory, když němečtí poslanci z českých zemí, kteří se sjeli ve Vídni, podlou

hém a rozčileném jednání vyhlásili vznik samostatných, na pražské vládě

nezávislých provincií Deutschböhmen a Sudetenland, jež mají býti odtr

ženy od Československa a připojeny k rakouské republice. Přitom celéSlo

vensko bylo v moci maďarských posádek, jež se neměly k tomu, abydob

rovolně odtáhly; nezbývalo tedy vládě nového státu, než aby území tohoto

státu nejprve dobyla bajonety.

Ale české vojsko, troska zaniklé rakousko-uherské armády, bylo hladové,

dezorganizované, bídně vyzbrojené – v prvních dnech po převratu mělo

k dispozici jen asi šest tisíc pušek nejrůznějších zastaralých typů, každý pes

jiná ves – a nepříliš ochotné nyní, po skončení čtyřleté války, pouštět se do

nových válečných dobrodružství. Byl tedy odjezd prvních československých

okupačních oddílů méně nadšený, méně slavnostní, než jak jej chce vidět

autor Rozdrcených okovů, naprosto ne ukázněný, ne provázený jásotem

lidu, tolik jiný, že i když jádro události je historicky pravdivé, musíme toto

Cyrilovo líčení začlenit už do oblasti smyšlenky, zbožného přání, fikce; zdá

se, že spíš než o svědeckou pravdu šlo tu mladému spisovateli o záminku

k dramatickému vystupňování konfliktu mezi Viktorem Nedobylem,vlas

tencem, a jeho ženou Kateřinou, černožlutou Rakušačkou. RománovýVik

tor je figura nesporně kladná; a nechtěl-li autor své dílo utopit v nuděbez

konfliktnosti, musil z jeho ženy udělat hrdinku zápornou, v tomto případě

rakouskou reakcionářku. Tato nutnost ho přiměla k tomu, aby změnil

jméno skutečné Viktorovy ženy, tedy aby Albínu přejmenoval na Kateřinu:

měl v úmyslu své dílo předčítat v rodinném kruhu, a chtěl se vyhnout výtce,

že pomlouvá svou tetu. Jak vidno, Cyril Born se zde podrobil takzvané

autocenzuře.

15


4

Manželská tragédie, jež mu takto sama sebou vyrostla pod prsty, nelítostně

vrcholí v třetí kapitole Rozdrcených okovů:

Paní Kateřina Nedobylová byla smutnější a smutnější. Nastalo nepřátelství mezi oběma manžely, tentokrát se Viktor s Kateřinou sepraly k vůlivlastenectví. To vždy se polili nebo se zbili, a vůbec bylo mezi nimi nepřátelství hrozné. Mnohokráte se zbili, až Viktor Kateřině vypíchl oko. Kateřina přitom naříkala, a Viktor byl tak nešťasten, že se dal do krve zbít. Dny míjely za dnem až nastal den krásný, kdy do Prahy přijely pražské děti, to je bývalý 28 pluk z italských bojišť. Viktor vzal kabát a šel ven. Když se vrátil uvítala jej Kateřina: „Ty sprosťáku blbý, ty jdeš na takovou českopitomou slavnost?“ Viktor se na nipověsil a pravil: „Za to nevlastenectví nechť budeš ležeti na zemi!“ Kateřina seskulila na zem. Při tom ji Viktor strhl pásku z oka. Ale Kateřina jej tak štípla do nosu, až mu zčervenal. Viktor šel mlčky do svého pokoje. Celý den nevzal do úst kouska jídla. Smutně končí milý a laskavý čtenáři tato třetí kapitola, ale vesele počíná čtvrtá.

S uvedením kapitoly takto lákavě ohlášené nesmíme otáleti:

Viktor se ze svého myšlení probral až ve čtyři hodiny a pak si vzal knihu a četl do 8 hodin. Tu vstoupila Kateřina do pokoje a... divný to úkaz! Měla opět dvě oči. Její obličej byl kliden a nejevil žádného výrazu, že by Viktora něčím chtěla překvapiti. Její ošklivé pihy byly pryč a od zmizení jejich byla krásná! Viktor se jí lekl. Ona padla před ním na kolena a prosila: „Viktorku odpusť...“ Nedořekla ale pustila se do pláče. „Co Katuško?“ zeptal se mírně Viktor. „Odpusť můjdrahoušku ty můj zlatoušku že tě tak trápím!“ Prosila plačky Kateřina. „Mám nyní dětinskou radost z prohlášení českého státu! Rozmyslila jsem si jaké je to krásné! Jaký to byl dřív v menšinách českých útisk! To vše již nebude!“

„Odpouštím ti to,“ pravil Viktor. „Ale nyní mi odpusť, že jsem ti vypíchlprstem oko.“ „Ba, odpouštím ti to ráda!“ „Ale snad vidíš hůř?“ „Nikoli. Hůřenevidím. Na to oko jsem dříve, před vypíchnutím neviděla.“ „Ale Kateřino, kam jsi dala pihy?“ „No viděl jsi že jsem po několik dní byla špinavá. To byla mast proti pihám.“ „Aha,“ pravil Viktor. Kateřina si sedla do křesla vyřezávanéhouměleckou rukou. Viktor řek: „Nemáš večeři?“ „Marie ji vaří.“ „Tak, dvě, tři služky máme a v devět hodin není večeře. To je dnes svět,“ pravil Viktor.

16


Šli spat až v ¼ ráno.

V příští kapitole pak se dovídáme, proč Cyril pro Viktorovu manželku ze všech možných ženských jmen zvolil právě Kateřinu:

25 listopadu měla Katka svátek. Celý den seděla u kupy dárků, ale ještě měla dostat dar od Viktora. Tu přišel do pokoje Viktor s karabáčem v ruce. Druhý karabáč byl ovinut kol jeho těla. Katka se lekla neboť se domnívala, že Viktor jí zase chce dáti několik ran, ale on jí dal prsten a knihy. Ptala se: „A k čemu jsou ty karabáče?“ „Uvidíš.“ Vtom přišla Marie a nesla košíček. Jak ten košíčekotevřela, vystrčilo z něj pěkné štěně hlavičku. Byl to pes rasy Dobrmanské, což je jedna z nejoblíbenějších. Dorostlý Dobrman je nejmodernější pes, a nejlepšípolicejní pes. Štěně si hned vše očuchalo, a jako by se nic nestalo běhalo a škrábalo. Katka plakala radostí. Též v noci příštího dne nespala. Jak by mohla spáti, když měla takovou radost. Ráno se hned ovynula kol šíje Viktorovy a skropila jejhojnými slzami. Ale náhle si vzpomněla: „Jaké dáme pejskovi jméno?“ Viktor řekl: „Nějaké vlastenecké.“ „Tak teda Togo. „Dobře.“ „Vidíš, jakou máš chytrou ženu! A kolik stály ty karabáče, a k tomu šňůrka a košík a pásek pro psa?“ „40 korun.“ „Nedivím se tomu.“ „Já také ne.“ „A kolik jsi pro mé narozeniny vydal celkem?“ „Přesně 1100.“ „Zlatých?“ „Korun.“ „Hm.“ „A tvé dárky, nepočítaje pejska, stály as 10 Kr.“ „Ano.“ A rozešly se. Ona se zabrala do čtení gratulací. Když vše dočetla, mazlila se s detektivem, který vesele štěkal. Celý den uběhl rychle. – Zde je kapitola doplněna poznámkou pod čarou: Říkám, že se mazlila s detektivem, protože dobrman je policejní pes.

Toto líčení znovunastalého štěstí románových manželů Nedobylových, do něhož zaznívá zidealizovaný ohlas rozpočtových a výdajových disputací, jež Cyril slýchal od svých rodičů, opírá se o autorův silný prožitek: právě v té době, kdy Cyril psal Rozdrcené okovy, uvedl Ladislav Born do své domácnosti štěně dobrmana, ovšem ne vesele běhající a štěkající, jak to Cyril líčí po svévolném způsobu básníků, nýbrž naopak zoufale tesknící po matce a bratřích a nadto nemocné po nedávném barbarském přistřižení ocásku a oušek; pouhým pak záznamem jeho jména, jež štěněti bylo přiřčeno, a hlavně poznámkou, že jde o jméno vlastenecké, autor se tumimoděk šťastně navrací na půdu politiky a do atmosféry „prvních dní našísvobody“, z níž užuž unikal. Neboť nikdy jindy než právě v oné době by pražskému zámožnému obchodníkovi anebo – v Cyrilově románu – choti

17


urozeného vlastence Viktora Nedobyla nebylo mohlo přijít na mysl, aby

svému psovi z vlasteneckých důvodů přiřkli jméno neznámé africké země

černochů, donedávna německé kolonie.

Vskutku podivná to doba iluzí a víry v zázraky. Bylo-li samo zhroucení Rakousko-Uherska bráno za zázrak, nebylo důvodu, proč by nemohlybezrostředně následovat zázraky další. Země zpustošená, lid hladový azklamaný ve své naději na lepší a důstojnější život, finance rozvrácené, armáda rozbitá, zdraví národa podlomené, venkov vydrancovaný, města zamořená epidemickými chorobami, pole vymrskaná, tyto nesporné a do očí bijící skutečnosti odbývali političtí vůdcové národa jásotným a opilou vírouprodchnutým poukazem na to, že vítězní Spojenci, slavná Dohoda, na nás hledí s úctou a láskou a že se jenjen třesou nedočkavostí, aby nám pomohli od našich nesnází a dovedli nás k významu a postavení po pravdě světovému.

Vůdce československé delegace, vyslané k mezinárodním poradám do Ženevy, předseda Národního výboru doktor Karel Kramář, vrátil se do Prahy tak nadšen, tak opojen, že jeho nemalá inteligence tím byla narušena, a on nenalézaje pro velikost svých dojmů patřičných slov, jen slzel a blábolil: – To vám bylo něco báječného! Něco úžasného! Něco tak ohromného, že si to ani nedovedete představit! Jen považte, že třebasfrancouzský předseda nám řekl doslova: Vy Češi a Slováci jste největší národ. – A Kramářovi druhové z cesty mluvili nejinak. Prý diplomaté Západu nehnou prstem, aniž si k tomu vyžádali svolení našich velikýchpředstavitelů, presidenta Masaryka a ministra Beneše; autorita těchto lidí jeneuvěřitelná. Čeká na nás grandiózní budoucnost. Všechny úvahy zástupců se točí jen kolem nás, Čechoslováků, nic jiného jim neleží na srdci než náš prospěch. Oni v nás vidí jedinou solidní hradbu před morem bolševismu, a proto nás chtějí podporovat a snesou nám k nohám, cožkoli budeme chtít. Jeden italský diplomat by si prý přál stát se členem českého národa. Francouz Clémenceau se slzami v očích líbal československý prapor jakožto prapor národa nejušlechtilejšího.

Byli snad muži, již přinášeli a šířili tyto fantastické zprávy a nálady, nadobro slabomyslní? Máme za to, že není třeba je odsuzovat taktojednoznačně. Političtí představitelé malého národa, kteří až dosud poznali nevlídné prostředí Vídně, kdež s nimi bývalo jednáno stroze, bezdiploma>18


tických rukaviček, vkročili poprvé na fórum světové, a zvyklí slýchat jen

drsné a nepříjemné pravdy, s rozkoší teď přijímali za pravdu i běžné a nic

neříkající projevy mezinárodní zdvořilosti a vraceli se pak domů omámení,

vyšinutí z kolejí zdravého rozumu. A noviny v miliónech výtisků šířily

jejich horečné dojmy, zprávy a nálady, jež pak opakovány a zveličovány

docházely pravděpodobnosti a víry. Historicky vzdělaní politikové sipřipo

mínali, že Prusko v dávnověku bývalo osídleno Slovany, a dožadovali se

proto, aby Československo bylo rozšířeno o území sahající k Baltickému

moři. Jistý vážený český sociolog přednesl v Národním výboru návrh, aby

k Československu byla připojena Vídeň se severní částí Dolních Rakous,

neboť země ta je přímé zeměpisné pokračování českých zemí. Dlužno říci,

že tyto nápady se leckomu zdály poněkud upřílišené; zato bouřlivě vyslo

vovaný a v novinách vytrvale otiskovaný požadavek, aby Československu

byly přiděleny zámořské kolonie, by v řadách české buržoazie přijímán

s vážností a porozuměním.

Námitka, že Československo – pokud k němu nebude připojeno Prusko –

jest stát vnitrozemský, oddělený od moře cizími územními celky, shledána

nicotnou: Spojenci, kteří nás tolik milují, nám zajisté s radostí dají kdis

pozici některé ze svých velikých přístavů, třebas Terst, Marseille, Toulon,

a do těchto přístavů budeme spánembohem jezdit po železnici; odtud pak

už budeme brázdit hladinu oceánů svými vlastními koráby. Novinářská

zpráva o čtyřech ve Vladivostoku kotvících lodích, které prý patříčeskoslo

venským legiím, vítězně bojujícím v Rusku proti bolševikům, velminapo

mohla těmto fantaziím; našli se lidé ochotní sehnat kapitál k založeníčes

koslovenské námořní společnosti. Tím byl problém naší účasti na světovém

kolonizačním ruchu hladce vyřešen. Vlastní otázka, o kteréže kolonie se

máme ucházet, byla o něco obtížnější, ale ne tolik, aby bylo třeba nad ní

mávnout rukou. Je sice pravda, že bílé plochy, jimiž byly na mapách světa

vyznačovány exotické země, po nichž žádný imperialistický stát dosud

nevztáhl ruku, v posledním čtvrtstoletí zmizely. Ale nesmělo se zapomínat

na kolonie poražené říše německé, především kraj Herrerů a Witbojů

v jižní Africe, a pak Togo v Africe západní. Znalci zeměpisu byli zajedno

v mínění, že o zemi Herrerů a Witbojů není co stát, protože trpínedostat

kem vody, a diamantová pole, jež tam leží, jsou nevalné ceny; zato Togo,

19


hoj, toť hotový ráj! Země neveliká, šikovná, s písečnou mořskou plážípadesát kilometrů dlouhou, obydlená dvěma milióny mírumilovných černochů

a dvěma sty bělochy, porostlá gumovníky a kokosovníky, s kvetoucímvývozem čaje a kávy, kaučuku a slonové kosti. – Togo přijměme bez neplodného váhání, napsal do Českého slova znalec koloniálních otázek,spisovatel Havlasa, který se proslavil nejen dlouhou řadou exotických románů, ale

i výrokem, že jest posláním českého národa obrodit bílou rasu.

V té době Anglie, Itálie a Francie, velmoci beztak už nasycené, chtivě rozchvacovaly konkursní koloniální podstatu poraženého Turecka; Francouzi se drali do Sýrie, Taliáni do Malé Asie, Angličané okupovali kraje kolem Perského zálivu, snažíce se tak upevnit své panství nad Indickým oceánem, i zdálo se nasnadě, že na vší této kořisti budou míti dosti a že o Toho, jediné maličké Togo, nebudou mít zájem a přidělí nám je s radostí; ostatně množily se zprávy, že v Paříži a Londýně nám tuto kolonii užpřislíbili, a ještě se divili, že chceme jen tak málo. Citovalo se údajné slovo Clémencauovo: – Co je takové Togo – un tel Togo – pro národ tak veliký a slavný, jako jste vy? – Pražské dámy už přivykly představě, jak se budou slunit na písečné pláži v Togu nebo na březích Tožského jezera. MapyAfriky byly všude vyprodány; hlavní město Toga, Lome, se u nás stalo obecně a familiárně známým, jako by leželo na Sázavě, a ne na Otročím pobřeží; v kabaretu, jejž v pražské Lucerně otevřel písničkář Karel Hašler, zpíval se kuplet: Tugo, to není mnogo, leč bude naše. Jeden malý noční podnik za Prašnou bránou v Praze dostal na velmi krátkou dobu jméno Togo; než tomu policie zabránila, hrála tam kapela dam převlečených za černošky.

Tolik na vysvětlenou podivné pasáže Rozdrcených okovů, v níž Cyril Born prohlašuje jméno Togo, jehož se dostalo dobrmanovi KateřinyNedobylové, za jméno vlastenecké. Jak pověděno, autor si tuto epizodu nevymyslil, nýbrž převzal ji do svého díla ze skutečnosti svého rodinnéhoprostředí. Opravdový pes Togo, akvizice Ladislava Borna, nevinný živý dokument krátkého imperialistického snu svého pána, nesl toto jméno a slyšel na ně až do své smrti, k níž došlo o patnáct let později, tedy dlouho a dlouho poté, kdy Anglie a Francie, ukázavše nám tvář nezvykle anecháavě chladnou, bez řečí se mezi sebou o Togo rozdělily a připojily tuto zemi k svým državám dosavadním.

20


5

V roce 1918, šestnáctého 12 měsíc, píše pak Cyril Born v závěrečné kapitole

Rozdrcených okovů, bylo po Praze hlučno. Zítra přijede z ciziny do svobodné

vlasti president Tomáš Garrigue Masaryk! Lidé se však dověděli, že Tomášpřijede až ve čtvrtek. Avšak zas ne! Ve čtvrtek se mohly těšiti na pátek. Lidé sestrachovaly, aby milého dědouška někdo nepostřelil. Pátek očekávaly s napětím, ale

zklamaly se zase. Přijede v sobotu.

Kateřina byla celý čtvrtek rozechvěna. Zítřek. Tu přišel Viktor s Togem domů. Vedl jej po prvé na procházku. Sdělil Katce, že president Garrigue přijede pozítří. Katka se uspokojila a pravila: „Snad draného dědouška nezastřelí nikdo.“

Byla to zvláštní náhoda! V sobotu bude Tomášův svátek! Lidé, mezi nimiž byla Nedobylova rodina, se hned ráno ubírali k Wilsonovu nádraží. Nádherně bylo ozdobeno! U dveří byla brána, vlastně živá brána sesazená z praporů a květin. Ulice byli uzavřeny od 1 hodiny odpolední! Když si Nedobyl aNedobylová vše důkladně prohlédly, ubíraly se k Viktorovu příteli Janáčkovy. Šly Hybernskou ulicí po Josefském náměstí na Příkopy, a z Příkopů na Václavské náměstí. Tam bydlely Janáčkovy. Paní Janáčková volala na schodou:

„Čekám! Čekám!“

Když vstoupily do síně, sedělo u stolu dítě, jež se na ně smálo. Byl to Jirka Janáčků. Četl knihu. Viktor mrkl na knihu. Nápis měla Dva roky prázdnin. Jules Verne. Viktor to řekl Kateřině. Odtud šli na balkon.

Měly krásné místo. Balkon byl ověnčený chvojím, a visela z něho bohatádraerie. Na zábradlí u zdi byly dva vánoční stromky. To že štědrý den měl být za tři dny. Nestálo se na holém vápnu, ale na krásném koberci. Nad nimi bylbílomodročervený deštník. Čalouníci zde měly práci 1 týden.

Nastala chvíle mlčení. Přerušil ji Viktor, pravě:

„Já budu brečet.“

Kateřina pohlédla naň udiveně. „Proč? Že přijede president?“

„Ne. Ale duševně dojat.“

Byla druhá hodina. Zlaté slunko sladce se usmívalo na stověžatou Prahu. Mile hřálo. Bylo viděti menší oddíly sokolských bratrů. Měli peleriny černé,červené košile, hrubé kalhoty a hrubý kabátec. Viktor na ně hleděl pozorně, neboť nevěděl jestli ještě nejde president. Dočkal se toho brzy.

21


Bylo kol čtvrté hodiny. Slunce přestalo svítiti, ale počal padati sníh. Nabalkonu stáli všichni posněženi. V tu chvíli jejich zrakům se objevily krásné věci. Masarykův pochod! Nejdříve jely střelci na koních. Modré košile v podoběsokolských košil, kabátce a kalhoty jako sokol, ale bleděmodré. Za nimi jely sokolové ve svých krojích. Pak šly legionáři francouzští. Měli modrý oblek, modrou čepici, která jim dosahovala až spod hlavy. Pak šly sokolové pěší. Po sokolech pěších šly italští legionáři. Průvod ten byl jako obrovský had. Za tímto světlým hadem byl jakýsi černý had. Vypadalo to, jako by se ty dva hadi stíhaly. Nikdo nevěděl, co ten černý had je. Poznaly to brzy.

Tento černý had byly automobily. Ty jely hrozně pomalu. Na zrak Viktorův dopadl krásný automobil. „Že v tom jede president!“ zvolal a prstem ukazoval na auto. On jel pomalu, obklopen jsa legionáři.

Kateřina se podívala na Nedobyla. Jeho tvář byla jako z kamene vytesána. Náhle chytil Kateřinu do náručí a zvolal: „Zlatoušku – jede Garrigue Masaryk Tomáš!“

Kateřina vyskočila rovnýma nohama a dala se do vlasteneckého upřímného pláče.

Byl to opravdu president Masaryk, jak Viktor poznal. Že byl obklopenlegionáři, byla také pravda. Ale jakými! Všichni měli podepsané ortele smrti, od Rakouska. Nyní ovšem byli osvobozeni.

Jaký jest president Masaryk vznešený, inteligentní a vážený muž, povím vám. President měl jeti matičkou Prahou v Habsburském krásném kočáře. Ale ten vznešený, deligátní muž v něm jeti – nechtěl, poněvadž kočár byl poskvrněn habsburskou rukou. Jel raději v automobilu. Kdo v něm jel, povím vám. Důležitá památka jest, jak ten automobil vypadal. V mou paměť se to vrývá podnes – Tato věta je opatřena hvězdičkou, jež se vztahuje k poznámce pod čarou: Dne 16. února 1919.

Byl nad jiné výborný, pokračuje Cyril ve svém líčení. K tomu byl ověnčen. V zadu, kde jest místo na košíky a balíky, byli urostlé, vznešené palmy. Ale bylo to nádherné! Legionáři kolem jdoucí ozdobovali to ještě vznešeněji. „Na zdar! Na zdar! Na zdar!“ Opakovalo se v rozradovaných srdcích.

Viktor pozoroval s velikou radostí, jak Kateřina jest rozechvěna. Při oběvení hlavy tatíčka Masaryka dala se do prudkého pláče. Viktor ji neutěšoval, protože plakal rovněž. V automobilech jezdily ještě:

22


1. Spisovatel Jirásek.

2. Bojovník Husák.

3. Poslanci: Stříbrný, Kramář, Klofáč a jiní.

Potom šly sokolové s prapory. Každý by řekl kdo to neviděl že to není hezké, ale bylo to nádherné.

Končilo to vše dívkami v krojích.

Viktor s Kateřinou vracejíce se slyšely mnoho dělových výstřelů.

Celou noc proležely nemohouce usnouti.

A po této kapitole, již považujeme za vrchol Cyrilovy románové prvotiny, následuje už jen pár řádek, překvapivě spádných, označených, jako Dodatek:

Togoušek rostl jako z vody. Kateřina projevila radost. Když Viktor ji dal Togouškův rodokmen, to jest list, na němž jsou napsány psovi rodiče, dědečkové, praprapradědečkové, a. t. d. Má-li to pes, jest cenější.

Ale nyní se musím rozloučiti se čtenářstvem.

Z Bohem čtenáři!

C. L. Born.

23



ČÁST PRVNÍ

Bugatti



KAPITOLA PRVNÍ

Hráči božího teamu

1

Alíkův život devatenáctiletého výrostka se skládal z hodnot, které byly –

mluveno jeho slovníkem – bezvadné nebo prima, a pak ze všeho toho, co

zahrnoval do rozsáhlé kategorie zvané otrava. Nic jiného na světě nebylo.

Například dvousedadlový sportovní vůz Bugatti, jejž mu starý pán –rozu

měno Alíkův otec – daroval za úspěšně složenou maturitu, ojetý, alebez

vadně udržovaný osmiválec s fantastickou akcelerací, v zatáčkách hbitý jako

tygr, byl prima; to se nedalo popřít, to se musilo uznat a pochválit. Naproti

tomu škola – Alík byl kandidát stavebního inženýrství na technice –,

pupínky, které se mu dělaly na tváři, kázání, jimiž starý pán vydatněpůso

bil na Alíkovu výchovu, to všechno byla otrava. A když občas udělal bilanci,

shledával, že otravy v jeho životě jsou v silné většině.

Ale onen večer, jejž zakončil svou pamětihodnou krádeží lucerny, byl

prima, přesněji řečeno: kladné zážitky znatelně převýšily všechno to, co se

nepovedlo. Začalo to nemastně neslaně, ale pak se vše obrátilo. Nejprve

nastartoval svou bugatku a vyjel si do středu města v naději, že se mu podaří

namluvit si nějakou dívku. Alík ještě nikdy neměl dívku, a to ho mrzelo

a trápilo, jednak proto, že se často cítil osamělý a že trpíval jakýmsi divným

steskem, jako by mu něčeho bylo líto, přičemž nevěděl, čeho by mu vlastně

mělo být líto, jednak proto, že starý pán horoval pro to, čemu říkal pohlavní

čistota u mladých lidí, a Alík byl vždy proti všemu, pro co jeho otechoro

val. Tvrdilo se, že děvčata se lepí na každého, kdo má automobil, aleAlí

kovi se toto tvrzení nechtělo a nechtělo osvědčit. Neosvědčilo se anitento

krát: loudal se těsně při chodníku, co dovedl nejpomaleji, po celé délce

27


Václavského náměstí, od Koruny k Muzeu, a lovil očima dívku, která by

byla ochotna k němu nasednout a dát se svézt, ale dívky, které potkával,

buď chodily ve dvou, anebo měly už své mládence, anebo byly ošklivé,

anebo se jim zdál ošklivý on, Alík, a jevily proto okázalý nezájem, anebo

naopak projevovaly zájmu až příliš mnoho, stavěly se k Alíkovi bokem,

mrkaly na něj podmalovanýma očima, a aniž čekaly, až je osloví, oslovovaly

jej samy; a takových dívek se Alík bál, ne proto, že starý pán ho před nimi

varoval, ale že viděl u jednoho lékaře, k němuž ho otec zvlášť kvůli tomu

poslal, fotografie lidí venericky nakažených, a to byly takové hrůzy, že

nebylo možno na ně zapomenout.

Už se setmělo, po celé délce Václavského bulváru se rozžaly dvě řadyžlutavých luceren a světelné reklamy počaly fungovat, ohromné červené zářící nůžky se jaly stříhat houstnoucí tmu, zelená obryně, sedící u šicího stroje značky Singer, dala se do práce, potahujíc látku a šlapajíc na pedál, nesmírný čáp odkudsi vytahoval zobákem štůčky sukna a rovnal je na sebe. Výkladní skříně zazářily bílým světlem, v planoucích oknech kavárny Fénix bylo vidět hlavy čtenářů novin. Alík otočil u Muzea a jel po druhé straně dolů k Můstku – tenkrát se u nás jezdilo vlevo – a už toho všeho pomalu začínal mít dost, když minul vchod Osvobozeného divadla a řekl si, že se tam podívá; zaparkoval tedy a vystoupil. Při jeho smůle bylo ovšempravděpodobné, že budou mít vyprodáno, a vskutku měli, ale před kasou se potuloval mládenec, který měl jeden lístek na prodej, a Alík nic víc než jeden lístek nepotřeboval, protože byl sám.

Tím se jeho štěstí obrátilo.

Hrál se kus, který se jmenoval Gorila ex machina neboli Tajemství Cliftonova kladívka, a byla to prima parodie na detektivky takzvané blbé. Alík si umínil, že bude dělat výtržnost tím, že bude hodně řvát, ale protože řvalo celé publikum, Alíkovo řvaní zaniklo, a nakonec na své předsevzetí zapomněl a řval jen tak. Voskovec a Werich, hlavní protagonisté a autoři kusu, vystupovali jakožto Réaumur a Celsius, sirotkové lowoodští, a měli bezvadné fóry a zpívali bezvadnou písničku na melodii foxtrotu Constantinople, a Alík jim tleskal tím víc, že byli mladí jako on, nejvýš o růček, o dva starší, a že Alíkův otec se o nich nedávno nevrle vyjádřil v ten smysl, že to jsou anarchisté, kterým nic není svaté a kteří

28


se dovedou jen všemu vysmívat: takto otravně se vyjadřoval starý pán,

když ho to posedlo.

Po představení Alík znovu nasedl do vozu a příjemně rozjařen, melodiifoxtrotu Constantinople v hlavě a ve všech nervech, bloudil po Praze,přemýšleje, jak naložit s načatým večerem; a když vjel do Lazarské ulice, uvidělhlouček lidí, kteří se obdivovali vozidlu, zaparkovanému před vchodem Grado tabarinu, a nebylo divu, že se mu obdivují, neboť byla to skvostná Mercedes, luxusní černý kabriolet v pravé kůži, šestiválec, se špičatým chladičem, nad ním zářila trojcípá hvězda v kruhu. Takovýchto mercedesek nejezdilo tehdy po Praze mnoho; Alík věděl jen o jediné, a ta patřila ministrovi, kterýostával v téže ulici, kde stála vila Alíkova otce. Bobeš, páně ministrův syn, se v ní nesmírně naparoval a shlížel svrchu na Alíkovu bugatku – ovšemneprávem, neboť dívat se svrchu na jakoukoli bugatku může jen pitomec, i když sám jezdí v mercedesce. Nadto Alíkovi jeho bugatka doopravdy patřila – když mu ji starý pán daroval, koupil si pro svou vlastní potřebu krásnoušestiválcovou Delage, a od té doby se synovy bugatky ani nedotkl – kdežto Bobeš v mercedesce pouze směl jezdit, když ji pan ministr náhodou nepotřeboval.

Alík neměl Bobeše rád, to hlavně proto, že starý pán velmi naléhal na to, aby s ním kamarádil, neboť pan ministr byl stejně jako on národnísocialista; kromě toho Bobeš byl nadutý a ohrnoval nos nad Alíkovou bugatkou. Ale protože světelná reklama nad vchodem Grada zářila nadmíru lákavě a že Alíka opět počal posedat jeho divný stesk, rozhodl se, že se podívá dovnitř, není-li tam Bobeš. Kdyby čert nespal a místo Bobeše tam byl sám pan ministr, Alík by zmizel.

Ale byl tam Bobeš. Seděl u barového pultu na vysoké stoličce a vedle něho seděla krásná dívka, černá a snědá, vlasy ostřihané nakrátko avykartáčované do vysokého ebenového lesku, s našikmělýma černýma očima a svelikými rudými ústy. Když se k nim Alík ubíral, mimoděk na sebe pohlédl do jednoho ze zrcadel, jimiž byly obloženy podpěrné sloupy, a srdce se mu zachvělo, když uviděl svou hubenost, svůj velký ohryzek, který mu vyčníval nad motýlkem z límce, své pupínky.

– Tě bůh, řekl Bobeš.

– Ahoj tě, řekl Alík. A protože se Bobeš neměl k tomu, aby hopředstavil své dívce, učinil to sám. – Šnajberk, řekl řízně a srazil přitom podpatky.

29


– Těší mě, řekla dívka lhostejně a přisála se k brčku, jímž srkala svougrenadinu, ve které se koupala třešnička a kousek ledu.

Alík sebral odvahu a vlezl na stoličku vedle ní. Mohl to učinit, anižpožádal o dovolení, protože barový pult není stůl.

– Kde se tu bereš? zeptal se Bobeš. Byl velmi hezký, mužný, a ač byl stejně starý jako Alík, vypadal dospěle.

– Byl jsem na Burianovi. To neznáte Hadimršku, řekl Alík. Sám dobře nevěděl, proč neřekl pravdu; byla to asi podvědomá reakce na otcovy otravné řeči o pravdomluvnosti jakožto hlavní ctnosti skutečného gentlemana. – Jednu domácí, řekl barmanovi. Chtěl tím dokázat Bobešově dívce, že se vyzná. Nováček, neznalý barového života, by si objednal jednu whisky, a barman by mu pak automaticky nalil pravou Black and White, která je dvakrát tak drahá jako domácí whisky a není o nic lepší; obojí chutná mdle, jako po petroleji.

– My byli v biu, na Božská žena s Gretou Garbo, řekla dívka.

– A byla opravdu božská? zeptal se Alík.

– Byla, řekla dívka. – A hlavně božský byl Lars Hanson, který s ní hrál. To je ten, který hrál hlavní roli v Gösta Berling.

Na jejím způsobu řeči bylo patrno, že je děsně nevzdělaná, ale bylakrásná, až se úžil dech. Alík si představoval, jak její nahý krk, ozdobenýperličkami nepravidelného tvaru, voní mladou ženskou pletí, pudrem akolínskou, a bylo mu teskno. Připomněl si přitom, že starý pán se ve svém horování pro pohlavní čistotu zastává nejen zdrženlivosti tělesné, ale icudnosti myšlení. – Až na tebe přijdou touhy, tak si je nech zajít, řekl jednou Alíkovi. Páni, to jsou rady, myslil si Alík. Ať jde do háje s takovými radami. Jako by to mělo cenu a jako by to vůbec šlo, myslet si, že něco není, když člověk dobře ví, že to je.

– Prosím, jedna domácí, řekl barman a přišoupl k němu tácek, na němž stála jedna domácí whisky a sklenka sodovky, k jejímuž orosenému boku bylo zajímavě přilípnuto brčko, chráněné papírovým pouzdérkem. V baru se setmělo, vzplanula rudá a zelená světa a hudba začala hrát tango Einbisschen Feuer.

– Zatančíme si? Zeptal se Bobeš.

– Já tango nerada, řekla dívka.

30


– Ein bisschen Feuer, jak se potichu prozpěvovat Alík, aby řeč nestála.

– Co to znamená po česku? zeptala se dívka.

– Trochu ohně, řekl Alík.

– To bys potřeboval, trochu ohně, řekl Bobeš.

Alík se urazil.

– Já mám náhodou víc ohně než ty, abys věděl, řekl.

– Kluci, nechte se, řekla dívka. – Jaký je ten Hadimrška? zeptala se Alíka.

– Prima, řekl Alík.

– A neviděl jste toho nového Voskovce a Wericha, jakpak se to jmenuje: Gorila nebo tak nějak?

– Neviděl, řekl Alík. – Poslyšte, víte, že ani nevím, jak se vlastnějmenujete?

– Třeba Růžena, řekla dívka.

– To ne, já nechci vědět, jak se třeba jmenujete. Já chci vědět, jak sedoopravdy jmenujete.

– Tak tedy doopravdy Růžena, řekla dívka.

Bobeš pohněván, že Alík se baví s jeho děvčetem, přemýšlel, jak by ho dopálil.

– Jsi tady se svou kastlí? zeptal se.

– S jakou kastlí? zeptal se Alík, ač věděl, co Bobeš míní.

– No s tím svým křápem.

– S jakým křápem? tázal se Alík ledově, neúprosně.

– No s tou tvou bugatkou, řekl Bobeš.

– Hele, řekl Alík. – Já bych tvou mercedesku nikdy nenazval kastlí nebo křápem, protože mercedeska není ani kastle ani křáp. Ale ani má bugatka není ani kastle ani křáp. Takhle se nemá mluvit.

– Kluci, nehádejte se pořád, řekla dívka Růžena.

– Já už mlčím, řekl Bobeš, a předkloniv se, podíval se Alíkovi pod bradu. – Škoda, že máš motejlka, řekl.

– Proč to? zeptal se Alík.

– Protože já střihám kravaty, řekl Bobeš, a na důkaz pravdy vytáhl z kapsy nůžtičky.

– Bobíku, ty jseš, řekla Růžena káravě.

Alíka zabolelo, že Růžena Bobešovi tyká.

31


– Střihat kravaty, to nemá cenu, řekl.

– Náhodou to má cenu, řekl Bobeš. – Dělám si sbírku kravat, které jsem ustřihl.

– Já si dělám sbírku kradených ručníků, to má cenu, řekl Alík.

– To je sám kradete? podivila se dívka.

– Sám, řekl Alík hrdě. Nebyla to pravda – loni, když s otcem a se sestrou cestoval po Francii, dostal sice nápad, že by to byl dobrý sport, krást ve veřejných podnicích ručníky a udělat si z nich sbírku, ale nikdy toneudělal, protože se mu nedostávalo odvahy – ale na Bobešovu dívku to zřejmě udělalo dobrý dojem. – Mám ve své sbírce několik vzácných exemplářů, pokračoval, – ručník z hotelu Ruhl v Nizze, z Majesticu v Cannes, z Ritzu v Paříži. To má cenu, protože na těch ručnících jsou monogramy, a tak každý může vidět, že jsou z krádeže. Ale jak dokážeš u kravaty, že jsi ji opravdu někomu ustřihl?

– Já svou sbírku nikomu neukazuji, já se nikomu nechlubím, já střihám kravaty jen tak, že mě to těší, řekl Bobeš.

– Kluci, vy jste! řekla Růžena.

– Tamhle tomu plešatému bys ji ustřihl? Řekl Alík a ukázal ke stolu na protějš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist