načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Královna stínů - Sarah J. Maasová

  > > > > Královna stínů  

Elektronická kniha: Královna stínů
Autor:

Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 653
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4218-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit prince Doriana, kterého pomocí magie ovládá král ze skleněného hradu. Musí zjistit příčinu královy moci! Ale hlavně nesmí zklamat svůj lid, který do ní vložil veškeré naděje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Královna stínů
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Sarah J. Maasová
Královna stínů – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





SAR AH J. MAASOVÁ










Pro Alex Brackenovou
Za šest let e-mailů,
za tisíce zkritizovaných stránek,
za tvé tygří srdce a jedijskou moudrost
a za to, že jsi prostě sama sebou.
Jsem tak ráda, že jsem ti tehdy napsala mail.
A jsem tolik vděčná za to, že jsi mi odepsala.




















1. část
PA N Í S T Í N Ů










11
 1 
V temnotě cosi vyčkávalo.
Bylo to prastaré a kruté a přecházelo to ve stínech svazujících
jeho mysl. Nepocházelo to z tohoto světa a bylo to sem přivede ­
no, aby ho naplnilo dávnověkým chladem. Oddělovala je jakási
neviditelná bariéra, jenže ta zeď se rozdrolila o něco víc pokaž­
dé, když se podél ní ta věc proplížila, aby vyzkoušela její pevnost.
Nepamatoval si své jméno.
To byla první věc, kterou zapomněl, když ho tma před týdny,
měsíci, možná věky zaplavila. Vybavoval si hrůzu a zoufalství –
jen proto, že okolní čerň neustále jako vytrvalé dunění bubnu
narušoval ojedinělý okamžik: chvíle plná křiku, krve a ledové­
ho vichru. V té místnosti z rudého mramoru a skla byli lidé, jež
miloval; žena, která přišla o hlavu...
Přišla o ni, jako by ta poprava byla její vina.
Krásná žena s rukama něžnýma jako hrdličky. Nebyla to její
vina, i když si nevybavoval její jméno. Byla to vina muže na skle ­
něném trůnu, na jehož příkaz strážcův meč proťal ženiny sva­
ly a kosti.
V temnotě nebylo nic od chvíle, kdy její hlava dopadla s tlu­
meným úderem na zem. Nebylo tam nic, jen ten výjev opakující
se zas a znovu, stále dokola – a ta věc obcházející poblíž, která
čekala, až se zlomí, vzdá se a vpustí ji dál. Princ.
Nepamatoval si, jestli je princem ta věc, nebo zda jím kdy­
si býval on sám. To těžko. Princ by nedovolil, aby té ženě usekli
hlavu. Princ by to ostří zadržel. Princ by ji zachránil.





12
Ale on ji nezachránil a věděl, že ani jeho nepřijde nikdo za ­
chránit.
Za stíny byl stále skutečný svět. Muž, jenž nařídil vraždu té
půvabné ženy, ho nutil se v něm pohybovat. A když to dělal, ni­
kdo si nevšiml, že se z něj bezmála stala loutka zoufale se sna­
žící mluvit a jednat nezávisle na okovech, které mu svíraly mysl.
Nenáviděl je za to, že to nepostřehli. To byla jedna z emocí, kte­
ré dosud znal.
Neměla jsem tě milovat. To řekla ta žena – a pak zemřela. Ne­
měla ho milovat a on se neměl opovážit milovat ji. Zasloužil si
tu temnotu, a až neviditelná hranice padne a ta číhající věc se
na něj vrhne, pronikne do něj a naplní ho... bude to spraved­
livý trest.
A tak zůstával spoutaný nocí a sledoval koloběh křiku, krve
a dopadu těla na kámen. Věděl, že by proti tomu měl bojovat.
Věděl, že bojoval v těch posledních vteřinách, než mu hrdlo se­
vřel nákrčník z černého kamene.
Jenže v temnotě vyčkávala jakási věc a on v sobě nedokázal
najít sílu k tomu, aby s ní vydržel déle bojovat.





13
 2 
Aelin Ashryver Galathynius, dědička ohně, oblíbenkyně Maly,
nositelky světla, a právoplatná královna Terrasenu se opřela o du ­
bový pult a  ostražitě naslouchala zvukům nálevny. Rozeznáva­
la bujaré výkřiky, steny a  oplzlé prozpěvování. Ačkoli podzem­
ní doupě hříchu známé jako Krypty v uplynulých letech prošlo
rukama – a podle vzhledu by jeden řekl, že také zažívacím trak­
tem – několika majitelů, zůstávalo stále stejné – nepříjemně horké,
páchnoucí zvětralým pivem a nemytými těly a nacpané k prask­
nutí spodinou a profesionálními zločinci.
Nejeden mladý šlechtic nebo kupecký synek, který si to na­
kráčel po schodišti do útrob Krypt, už nikdy znovu nespatřil slu­
neční světlo. Někdy proto, že se svým zlatem a stříbrem holedbal
před nesprávnou osobou, jindy proto, že byl dost ješitný nebo
opilý na to, aby ho napadlo, že by mohl skočit do zápasiště a vyjít
ven v jednom kuse. Jindy se chovali hrubě k některé z prodejných
žen ve výklencích lemujících rozlehlou místnost a na vlastní kůži
se přesvědčili, kterých lidí si majitelé Krypt skutečně cení.
Aelin upíjela z korbele piva, který k ní zpocený hostinský před
chvilkou přisunul. Pivo bylo vodnaté a laciné, ale aspoň bylo stu­
dené. Přes zápach špinavých těl k ní dolehla vůně pečeného masa
a česneku. Zakručelo jí v břiše, ale nebyla natolik hloupá, aby si
objednala jídlo. Zaprvé maso obvykle pocházelo z krys z uličky
o  poschodí výš a  zadruhé majetnější zákazníci obvykle zjistili,
že je okořeněné něčím, po čem se ve zmíněné uličce probouzeli
s prázdnými kapsami. Pokud se ovšem vůbec probudili.





14
Oděv měla špinavý, avšak dost pěkný na to, aby padla do oka
některému ze zlodějů. Proto pivo nejdříve podrobila pečlivému
zkoumání. Přičichla k němu a upila doušek, než usoudila, že je
v pořádku. Dříve či později – raději však dříve – se bude muset
poohlédnout po nějakém jídle, ale teprve až v Kryptách zjistí,
co potřebuje: Co se u všech ďasů ve Zlomuvalu stalo v měsících,
kdy byla pryč.
A se kterým zákazníkem se chtěl Arobynn Hamel tak moc
sejít, že riskoval schůzku zde – zvlášť když městem jako smečka
vlků obcházeli brutální strážci v černých uniformách.
Během zmatku při připlutí do přístavu se jí kolem jedné ta ­
kové hlídky podařilo proklouznout, ale ještě si stihla všimnout
onyxového wyverna vyšitého na jejich uniformách. Černá na
černé – třeba už krále Adarlanu unavovalo předstírat, že je co­
koli jiného než hrozba, a vydal královský dekret, kterým zavrhl
tradiční purpurovou a zlatou barvu své říše. Černá symbolizo­
vala smrt, dva klíče Sudby v jeho držení i démony z rodu valgů,
z nichž chtěl vytvořit nezastavitelné vojsko.
Aelin přejel mráz po zádech a  hodila do sebe zbytek piva.
Když korbel položila, její kaštanové vlasy se pohnuly a zachyti­
ly světlo kovaných lustrů.
Z přístavu se spěšně odebrala na Stínový trh na břehu řeky,
kde mohl každý najít, po čem jeho srdce prahlo, ať šlo o vzác­
né, pašované nebo to nejobyčejnější zboží, a zakoupila si kostku
barvy na vlasy. Přidala obchodnici stříbrňák za to, že ji nechá
použít místnůstku vzadu v  krámě, aby si obarvila vlasy, které
měla stále dost krátké, takže jí sahaly kousek pod klíční kosti.
I  kdyby ji strážci dohlížející na přístav zahlédli, stejně budou
pátrat po zlatovlasé dívce. Všichni budou pátrat po zlatovlasé
dívce, jakmile za pár týdnů dorazí zpráva, že králova bojovnice
nesplnila úkol – že nevyvraždila wendlynskou královskou rodi­
nu a neuloupila jejich plány námořní obrany.
Před měsíci poslala varování králi a královně Eyllwe a vědě­
la, že podniknou příslušná opatření. Než však bude moci pro­
vést první kroky svého plánu, jedna osoba zůstávala v ohrože­





15
ní – ona osoba, jež by mohla vysvětlit, proč v přístavišti hlídkují
nové stráže, i to, proč bylo město znatelně tišší a napjatější. Pří ­
mo podezřele klidné.
Jestli se mohla někde doslechnout o kapitánovi stráže a o tom,
zda je v bezpečí, bylo to tady. Chtělo to jen zachytit správný roz­
hovor nebo usednout ke karetnímu stolu se správnými spolu­
hráči. Štěstí jí přálo. Zahlédla Terna – jednoho z Arobynnových
nejoblíbenějších vrahů – jak si na Stínovém trhu kupuje nejno­
vější dávku svého oblíbeného jedu.
Sledovala ho až sem a dorazila právě včas na to, aby odhalila
několik dalších Arobynnových zabijáků, kteří se v nálevně sešli.
Neměli to ve zvyku – pokud nebyl přítomný jejich mistr. Ob­
vykle se tu scházeli, když měl Arobynn schůzku s někým oprav­
du důležitým. Nebo nebezpečným.
Poté co Tern a  ostatní proklouzli do Krypt, počkala chvíli
na ulici skrytá ve stínech, aby zjistila, jestli Arobynn dorazí, ale
bezvýsledně. Tudíž už musel být v nálevně.
Vydala se dovnitř za zády skupinky podnapilých kupeckých
synů a zakrátko odhalila, kde Arobynn jedná se svým zákazní­
kem. Ze všech sil se snažila zůstat neviditelná a nenápadná, za­
tímco vyčkávala u pultu a všechno pozorovala.
V kápi a tmavém oblečení sem natolik zapadala, že k sobě
nepřitahovala přílišnou pozornost. Říkala si, že jestli se najde
hlupák, který by se ji pokusil obrat, bude jen spravedlivé mu to
splatit i s úroky. Přece jen jí docházely peníze.
Dlouze si povzdechla. Kdyby ji tak viděli její poddaní: Aelin
jako nájemná vražedkyně a kapsářka. Její rodiče a strýc se nej­
spíš obraceli v hrobech.
I tak ale některé věci stály za to. Aelin kývla prstem v rukavi­
ci na holohlavého hostinského, ať jí natočí další korbel.
„Být tebou, tak to nepřeháním, děvče,“ ucedil posměšně hlas
vedle ní.
Po očku se podívala na muže středního vzrůstu, který vklouzl
vedle ní. Kdyby ho nepoznala podle tváře, která byla odzbro­
jujícím způsobem obyčejná, jednoznačně by jí napověděla mu­





16
žova stará šavle. Brunátná kůže, pichlavé oči a husté obočí – to
vše tvořilo nenápadnou masku skrývající krvežíznivého zabi­
jáka.
Aelin se opřela lokty o pult a zkřížila kotníky. „Zdravím Ter­
ne.“ Tern byl Arobynnovým pobočníkem  – nebo jím alespoň
byl před dvěma roky. Zákeřný, vypočítavý hajzlík, který se mohl
samou ochotou přetrhnout, když šlo o to, aby za jeho pána ně­
kdo odvedl špinavou práci. „Říkala jsem si, že je jen otázkou
času, než mě vyčmuchá jeden z Arobynnových psů.“
Tern se opřel o pult a vrhl na ni nebezpečně zářivý úsměv.
„Pokud si dobře vzpomínám, vždycky jsi byla jeho oblíbenou
čubkou.“
Uchechtla se a  otočila se k  němu čelem. Byli téměř stejně
vysocí  – a  Tern se díky štíhlé stavbě těla dokázal znepokojivě
snadno dostat do většiny dobře střežených míst. Hostinský si
Terna všiml a raději se od nich držel dál.
Tern kývl hlavou směrem ke stínům v zadní části klenuté­
ho sklepení. „Poslední výklenek. Zrovna uzavírá jednání se zá­
kazníkem.“
Zatěkala pohledem k místu, kam ukázal. Obě strany Krypt
lemovaly výklenky, které se hemžily děvkami a před očima davu
je jen tak tak zakrývaly závěsy. Její oči přelétly svíjející se těla,
vyhublé tváře žen s prázdnými pohledy, které čekaly, až si v této
prohnilé díře budou moct vydělat na živobytí, a muže, kteří sle­
dovali jejich pohyb od nejbližších stolů  – strážce, okounějící
zvrhlíky a pasáky. Ale vzadu u zdi sousedící s výklenky bylo ně­
kolik dřevěných zástěn.
Právě ty od svého příchodu nenápadně pozorovala.
A nejdál mimo dosah světel zachytila lesk nablýskaných ko­
žených bot natažených pod stolem. Naproti nim spočíval na
podlaze druhý pár bot, ošoupaných a zablácených. Zdálo se, že
zákazník je připravený vzít vmžiku do zaječích. Nebo se, pokud
byl skutečně hloupý, vrhnout do boje.
Každopádně nebyl dost prozíravý na to, aby svého osobního
strážce nechal stát v nějakém nenápadném zákoutí, a všem slí­





17
dilům tak při pohledu na něj bylo jasné, že se za poslední zástě ­
nou děje něco důležitého.
Zákazníkův ochránce – po zuby ozbrojená štíhlá mladá žena
s kápí staženou do čela – se opíral o nedaleký dřevěný sloup.
Hladké, po ramena dlouhé tmavé vlasy se jí ve světle leskly, když
se bedlivě rozhlížela po nalévárně. Držela se příliš ztuhle na to,
aby ji bylo možné považovat za běžného návštěvníka. Neměla
na sobě žádnou uniformu, ani barvy či erb svého pána. Aelin to
nepřekvapovalo vzhledem k  tomu, že zákazníkovi záleželo na
utajení.
Zákazník se nejspíš domníval, že je bezpečnější sejít se zde
vzhledem k  tomu, že se podobná setkání obvykle odehrávala
v Tvrzi vrahů nebo v některé z pochybných hospod, které pat­
řily Arobynnovi. Nemohl tušit, že Král vrahů měl také značný
podíl v Kryptách a na jediné kývnutí Aelinina bývalého mistra
by se železné dveře uzamkly – a zákazník a jeho strážkyně by
odtud už nikdy neodešli.
Stále však zůstávala otázka, proč Arobynn souhlasil se schůz­
kou v Kryptách.
Aelin nemohla dělat nic jiného než nadále upírat pohled přes
síň k muži, který jí v tolika ohledech rozvrátil život.
Žaludek se jí stáhl úzkostí, přesto se ale dokázala na Terna
usmát. „Věděla jsem, že vás drží na krátkém vodítku.“
Odstrčila se od pultu, a než vrah stihl cokoli dodat, vklouz­
la do davu. Cítila Ternův upřený pohled přímo mezi lopatkami
a nepochybovala, že by jí tam s radostí zarazil šavli.
Ani se neobtěžovala ohlédnout a předvedla mu přes rame­
no vulgární gesto.
Smršť kleteb, kterou za ní vyštěkl, byla daleko lepší než ko­
šilatá hudba, kterou vyhrávali na protějším konci síně.
Jak kráčela, všímala si všech tváří, každého stolu a flamen­
drů, zločinců a obsluhy kolem nich. Zákazníkova osobní stráž­
kyně ji nyní pozorovala a její ruka navlečená v rukavici sklouzla
k obyčejnému meči zavěšenému u boku.
Ne, že by se tě to týkalo, ale hezký pokus.





18
Aelin pocítila nutkání povýšeně se na ženu usmát. Možná by
to dokonce udělala, kdyby se nesoustředila na Krále vrahů. Na
to, co ji očekávalo za zástěnou.
Byla však připravená – nejlépe, jak mohla být. Plánovala to
dost dlouho.
Aelin si dopřála den odpočinku, kdy se smutkem vzpomí ­
nala na Jeřába. Když ji teď k princi víl – a jeho k ní – poutala
krevní přísaha, jeho nepřítomnost byla jako bolest, kterou člo­
věk cítí ve ztraceném údu. Nemohla ten žal pustit z hlavy na­
vzdory tomu, kolik měla práce. I když stesk po jejím carranam
ničemu neposloužil a Jeřáb by ji za takové rozptylování jen na­
kopal do zadnice.
Druhý den poté, co se rozloučili, nabídla kapitánovi lodě stří­
brňák výměnou za pero a stoh papírů. Pak se zamkla ve stísněné
soukromé kajutě a dala se do psaní.
Ve městě byli dva muži odpovědní za to, že zničili její život
a životy lidí, jež milovala. Neopustí Zlomuval, dokud oba ne­
pohřbí.
Plnila stránku po stránce poznámkami a nápady, dokud ne­
vytvořila seznam jmen, míst a cílů. Zapamatovala si každý krok
svého plánu a potom listy spálila mocí, jež jí žhnula v žilách, až
i z posledního útržku zbyl jen popel nesoucí se z okna kajuty
nad širý oceán pohroužený v noční tmě.
Přes všechny přípravy to pro ni byl i tak šok, když o týdny
později loď proplula nedaleko od pobřeží kolem neviditelného
milníku a její magie zmizela. Veškerý oheň, který se po všechny
ty měsíce učila opatrně ovládnout, se vytratil, jako by nikdy ne­
existoval. V žilách jí nezbyl ani ohořelý uhlík. Byl to nový druh
prázdnoty – odlišný od propasti, již v ní zanechala Jeřábova ne­
přítomnost.
Uvízlá v lidské kůži se schoulila na lůžko a rozvzpomínala
se, jak dýchat, myslet a pohybovat svým zpropadeným tělem bez
nesmrtelné grácie, na kterou si tak snadno přivykla. Byla nani­
covatým bláznem, když tyto dary začala používat jako berličku.
To, že jí byly vyrvány, ji zastihlo nepřipravenou. Za tohle by jí





19
Jeřáb rozhodně nakopal zadek – jakmile by se sám vzpamatoval.
Už jen při tom pomyšlení byla ráda, že ho požádala, aby zůstal
ve Wendlynu.
Vdechovala pach mořské vody a dřeva a připomínala si, že
byla vycvičená, aby dokázala zabít holýma rukama, dlouho před
tím, než se naučila spalovat kosti magickým ohněm. K  tomu,
aby zničila své nepřátele, nepotřebovala žádnou zvláštní sílu,
rychlost a hbitost vílí podoby.
Nyní ji od muže odpovědného za její první krutý výcvik –
muže, který byl jejím zachráncem a  trýznitelem, ale nikdy se
neprohlásil za jejího otce, bratra nebo milence – dělilo několik
kroků. Stále hovořil se svým převzácným zákazníkem.
Aelin přemohla napětí, jež by jí mohlo ochromit ruce a nohy,
a s kočičí lehkostí překonala posledních dvacet stop, které ji dě ­
lily od bývalého mistra.
V  tu chvíli Arobynnův zákazník vstal, ucedil cosi ke Králi
vrahů a zlostně zamířil ke své ochránkyni.
Byl zahalený v  kápi, ovšem Aelin ho přesto poznala podle
způsobu, jakým se pohyboval. Poznala linii jeho brady, již za­
hlédla ve stínech látky, i to, jak se jeho levačka letmo dotýkala
pochvy meče.
U boku mu však nevisel meč s rukojetí ve tvaru orla.
Také na sobě neměl černou uniformu – pouze hnědé nevý­
razné oblečení potřísněné špínou a krví.
Než Arobynnův zákazník stihl udělat dva kroky, popadla
prázdnou židli a přitáhla ji ke stolu skupinky karbaníků. Sedla
si a soustředila se jen na to, aby dýchala a naslouchala, ať se na
ni trojice mužů u stolku mračila, jak chtěla.
Nevšímala si jich.
Koutkem oka zahlédla, jak strážkyně kývla jejím směrem.
„Rozdej mi karty,“ zamumlala Aelin k muži sedícímu ve dle
ní. „Dělej.“
„Jsme uprostřed hry.“
„Tak v dalším kole,“ odpověděla. Uvolněně se posadila a svě­
sila ramena, když se na ni Chaol Westfall ohlédl.





20
 3 
Takže Chaol byl Arobynnovým zákazníkem.
Nebo od jejího někdejšího mistra něco tak nutně potřeboval,
že se s ním odvážil setkat zde.
Co se ksakru stalo, když byla pryč?
Sledovala karty pleskající o stůl ulepený od piva, zatímco se
jí do zad upíraly kapitánovy oči. Přála by si vidět jeho tvář, za ­
hlédnout v šeru pod kápí aspoň její část. Přestože měl oděv po­
třísněný krví, nekráčel jako někdo, kdo utrpěl zranění.
Smyčka, která jí měsíce svírala srdce, se pomalu uvolnila.
Byl živý. Odkud se však vzala ta krev?
Musel usoudit, že pro něj nepředstavuje hrozbu, neboť pou­
ze pokynul své společnici a společně se vydali k výčepu – ne,
ke schodům za ním. Jeho krok byl pevný a nenucený, ovšem
žena po jeho boku byla příliš napjatá na to, aby působila lho­
stejně. Naštěstí pro ně jejich odchodu nikdo nevěnoval sebe­
menší pozornost a  ani kapitán se už znovu nepodíval jejím
směrem.
Zareagovala dost rychle, takže ji pravděpodobně neodhalil.
To bylo dobře. I  když ona by ho poznala, ať by se pohyboval,
nebo stál jako socha, ať už by se halil pláštěm, nebo ne.
Chaol vyšel bez ohlédnutí po schodech nahoru, zato jeho
společnice ji nespouštěla z očí. Kdo to u všech ďasů byl? V době,
kdy opustila Zlomuval, v palácové stráži žádné ženy nesloužily
a Aelin si byla dost jistá, že král z nějakého směšného důvodu
zapověděl, aby se o takovou pozici vůbec ucházely.





21
To, že spařila Chaola, na jejích plánech nic neměnilo – pro ­
zatím.
Sevřela ruku v pěst a náhle si uvědomila, jak jí na pravé ruce
schází prsten. Najednou jí ten prst připadal podivně obnažený.
Přistála před ní karta. „Můžeš se přidat za tři stříbrňáky,“
sdělil jí plešatý potetovaný muž vedle ní, když rozdával kar­
ty, a pokývl k pečlivě srovnané hromádce mincí ve středu stolu.
Setkal se s Arobynnem. Nikdy by Chaola nepovažovala za
hlupáka, ale něco takového... Aelin se zvedla ze židle a snažila
se potlačit hněv, který jí začínal vřít v žilách. „Jsem na mizině,“
řekla. „Užijte si hru.“
Dveře na vrcholu kamenných schodů se už zavřely a Chaol
a jeho společnice se vytratili.
Potřebovala chvíli, aby z tváře smazala veškeré stopy emocí
až na mírné pobavení.
Byla jistá možnost, že Arobynn setkání naplánoval tak, aby
proběhlo současně s jejím příchodem. Nejspíš Terna poslal na
Stínový trh, aby upoutal její pozornost a přivedl ji sem. Možná
věděl, co má kapitán za lubem a na čí straně teď mladý šlechtic
stojí. Co když ji sem přilákal, aby se jí dostal pod kůži a trochu
jí otřásl?
Arobynn jí odpovědi rozhodně nedá zadarmo, ale byla to
chytřejší volba než vyběhnout za Chaolem do noci, i  když ji
napjaté svaly ponoukaly, ať to udělá. Měsíce – uběhlo jich to­
lik od chvíle, kdy ho viděla naposledy, když opouštěla Adarlan,
zlomená a prázdná.
To však bylo minulostí.
Aelin si to hrdě nakráčela k zástěně. Pak se před ní zastavila
a založila ruce na hrudi, když spatřila Arobynna Hamela, Krále
vrahů a svého bývalého pána. Usmíval se na ni.

Arobynn poklidně uvelebený ve stínech za dřevěnou zástěnou
se skleničkou vína na stole vypadal úplně stejně, jako když ho vi­
děla naposledy. Jeho tvář měla elegantní rysy vznešeného muže,





22
hedvábné kaštanové vlasy mu spadaly k ramenům a prvo třídně
ušitou tmavomodrou halenu měl navrchu rozvázanou s hranou
ledabylostí, takže odhalovala jeho svalnatou hruď. Neměl na ní
náhrdelník ani řetěz. Mohutnými zády spočíval na opěradle la­
vice a jeho opálené prsty poseté jizvami ťukaly do rytmu hud­
by v nálevně.
„Zdravím tě, má milá,“ pronesl sladce a stříbřité oči mu zá­
řily dokonce i v okolním šeru.
Neměl u sebe žádnou zbraň kromě nádherného rapíru u boku
s bohatě zdobeným, proplétaným košem připomínajícím větrný
vír zachycený ve zlatě. Jediný okázalý projev bohatství, kterým
se Arobynn mohl rovnat králům a císařovnám.
Aelin vklouzla na lavici proti němu. Příliš dobře si uvědomo­
vala, že dřevo je dosud zahřáté Chaolovým tělem. Její dýky se
jí s každým pohybem přitiskly na kůži. Zlatobřit ji tížil u boku.
Obrovský rubín zasazený v  jeho jílci skrývala pod pláštěm  –
v tak sevřeném prostoru by jí legendární meč byl zcela k niče­
mu. To byl nepochybně důvod, proč si Arobynn k setkání vybral
prostor za zástěnou.
„Skoro ses nezměnil,“ poznamenala, když se opřela o tvrdou
lavici a stáhla si kápi. „Zlomuval ti vyloženě prospívá.“
Byla to pravda. Arobynn navzdory blížící se čtyřicítce zůstá­
val pohledným mužem, stejně klidným a vyrovnaným, jako byl
v Tvrzi vrahů v tom sledu temných dnů po Samově smrti.
Za to, co se tehdy událo, jí krutě zaplatí.
Arobynn si ji prohlédl od hlavy po špičky bot – záměrně po­
malým zkoumavým pohledem. „Myslím, že upřednostňuji tvou
přírodní barvu vlasů.“
„Jistota je jistota,“ odvětila, přehodila jednu nohu přes dru­
hou a prohlédla si ho stejně bedlivě jako on ji. Nezachytila je­
diný náznak toho, že by u sebe měl Orynthský amulet, králov­
ské dědictví, které jí ukradl, když ji našel polomrtvou na březích
Florine. Nechal ji, aby si myslela, že se amulet, do něhož byl taj­
ně vsazen třetí a poslední klíč Sudby, ztratil v řece. Po tisíc let
její předkové ten amulet nosili, aniž by si uvědomovali jeho moc,





23
a  on z  jejich království  – jejího království  – vytvořil mocnou
zemi: Prosperující a bezpečnou, ideál, jejž napodobovaly dvory
panovníků ve všech zemích. Přesto si nevybavovala, že by kdy
Arobynn nosil kolem krku řetěz. Nejspíš amulet schovával ně­
kde v Tvrzi. „Nerada bych skončila zpátky v Endovieru.“
Stříbřité oči Krále vrahů zajiskřily a Aelin stálo značné úsilí,
aby nevztáhla ruku pro dýku a vší silou ji po něm nevrhla.
Arobynn byl ovšem příliš důležitý na to, aby ho zabila na
místě. Měla dost a dost času na to, aby si všechno promyslela –
co chce udělat a jak to chce udělat. Byla by škoda skoncovat to
tady a teď. Zvlášť když měl co dočinění s Chaolem.
Co když to byl důvod, proč ji sem přilákal? Aby ho zastihla
s Chaolem... a zaváhala.
„Pravda,“ pronesl Arobynn. „Také bych si nepřál, aby tě tam
znovu odvlekli. Ačkoli musím uznat, že jsi za ty dva roky získala
ještě větší kouzlo. Dospěla jsi v krásnou ženu.“ Naklonil hlavu
na stranu a ona pochopila, co přijde, ještě než to vyslovil: „Nebo
bych měl říct královnu?“
Uplynulo deset let od toho, co otevřeně hovořili o jejím pů­
vodu nebo o  titulu, od něhož jí Arobynn pomohl se opros­
tit, přičemž ji naučil ho nenávidět a mít z něj strach. Někdy se
o něm zmiňoval v kradmých narážkách. Obvykle šlo o výhruž­
ku, pomocí níž chtěl Aelin k sobě připoutat. Nikdy však nevyřkl
její pravé jméno – ani když ji našel na tom zledovatělém říčním
břehu a odnesl ji do svého domu plného zabijáků.
„Proč myslíš, že by mě měly tvé hrátky se slovy zajímat?“
prohodila nevzrušeně.
Arobynn pokrčil širokými rameny. „Člověk sice nemůže příliš
věřit povídačkám, ale před měsícem dorazila z Wendlynu zprá­
va. Jistá dávno ztracená královna prý předvedla útočící adarlan­
ské legii nezapomenutelnou podívanou. Pokud se nemýlím, ti­
tul, kterým ji naši vážení přátelé v říši nazývají, zní ‚Oheň dštící
královská mrcha‘.“
Pokud měla být upřímná, připadalo jí to skoro směšné – do­
konce lichotivé. Věděla, že se rozkřikne, jak naložila s  generálem





24
Narrokem a  třemi dalšími princi valgů, kteří se jako choroba
zmocnili lidských těl. Jen si nepředstavovala, že se to tak rychle
rozkřikne. „Lidé dnes uvěří čemukoli.“
„Pravda,“ řekl Arobynn. Na opačném konci Krypt zaburácel
rozvášněný dav na bojovníky máchající proti sobě pěstmi. Král
vrahů se s lehkým pousmáním ohlédl jejich směrem.
Uběhly téměř dva roky ode dne, kdy stála v podobném davu
a přihlížela, jak Sam zápolí s bojovníky, kteří byli hluboce pod
jeho úroveň, a dělá všechno pro to, aby nashromáždil dost pe ­
něz a mohl je dostat ze Zlomuvalu, pryč od Arobynna. O pár
dní později skončila ve vězeňském voze mířícím do Endovie­
ru, ale Sam...
Nikdy nezjistila, kde Sama pochovali poté, co ho Rourke
Farran – pobočník Ioana Jaynea, pána zlomuvalského podsvě­
tí – mučil a zabil. Jaynea zabila osobně dýkou vrženou do jeho
odulé tváře. A pokud šlo o Farrana... Posléze se dozvěděla, že
Farrana zavraždil Arobynnův osobní strážce Wesley, aby mu
splatil to, čeho se na Samovi dopustili. Ale nebyla to její sta­
rost, i když Arobynn zabil Wesleyho, aby napravil pošramocený
vztah mezi cechem vrahů a novým pánem podsvětí. To byl další
dluh, který bylo třeba splatit.
Uměla čekat, uměla být trpělivá. Teď prostě jen nadhodila:
„Takže ty teď domlouváš obchody tady? Co se stalo s Tvrzí?“
„Někteří zákazníci,“ odvětil nenuceně Arobynn, „upřednost­
ňují schůzky na veřejnosti. Tvrz jisté lidi znervózňuje.“
„Tvůj zákazník musí být v naší hře nováčkem, když nepoža­
doval soukromou místnost.“
„Nevěřil mi ani v tomto ohledu. Byl přesvědčený, že v hlavní
síni bude ve větším bezpečí.“
„V tom případě o Kryptách zhola nic neví.“ Podle toho, co
věděla, tu Chaol nikdy předtím nebyl. Obvykle se před ním vy­
hýbala zmínkám o době, kterou v této odporné špeluňce strá­
vila. Stejně jako se před ním dokázala vyhnout spoustě dalších
témat.
„Proč se mě na něj nezeptáš přímo?“





25
Aelin zachovávala nezúčastněný, lhostejný výraz. „Tvoji zá ­
kazníci mě nijak zvlášť nezajímají. Pověz mi o něm, nebo si to
nech pro sebe.“
Arobynn opět pokrčil rameny. Bylo to elegantní, nedbalé
gesto. Takže si chtěl hrát. Měl informaci, kterou proti ní mohl
využít a mohl ji před ní zatajovat, dokud z ní nebude mít uži­
tek. Bylo jedno, zda šlo o cennou informaci či nikoli. Miloval
tajnůstkaření a moc, kterou mu skýtalo.
Povzdechl si. „Je toho tolik, na co se tě chci zeptat – co bych
se rád dozvěděl.“
„Překvapuje mě, že jsi ochotný připustit, že nejsi vševědoucí.“
Opřel se týlem o zadní část zástěny a rudé vlasy se mu za­
leskly jako čerstvá krev. Předpokládala, že do Krypt vložil do­
statečný obnos, aby se nemusel obtěžovat skrývat tu svou tvář.
Nikdo – dokonce ani král Adarlanu – by nebyl takový hlupák,
aby po něm šel.
„Od toho, co jsi odjela, je všechno jedna velká bída,“ řekl
Arobynn tiše.
Od toho, co odjela. Jako by se do Endovieru vydala dobro­
volně; jako by za to nebyl odpovědný; jako by si odskočila za od­
počinkem a zábavou. Aelin však Krále vrahů znala příliš dobře.
Stále si ji oťukával, přestože ji sem vlákal. Skvělé.
Přelétl pohledem po výrazné jizvě, jež se jí táhla přes dlaň
jako doklad přísahy, kterou složila Nehemii, že osvobodí Eyllwe,
a s nesouhlasným mlasknutím dodal: „Srdce mi krvácí, když na
tvé kůži vidím tolik nových jizev.“
„Mně se celkem líbí.“ To byla pravda.
Arobynn si poposedl na lavici – stejně jako za všemi jeho po­
hyby se i za tímto skrýval jistý záměr – a světlo dopadlo na hlu­
bokou jizvu, která se mu táhla od ucha ke klíční kosti.
„Já mám pro tuto také slabost,“ pravil s úsměvem temným
jako půlnoc. To vysvětlovalo, proč ponechal límec rozhalený.
Arobynn mávl s nedbalou grácií rukou. „Dárek od Wesleyho.“
Ledabylá připomínka, čeho byl schopen a co dokázal přestát.
Wesley byl jedním z  nejlepších bojovníků, které kdy potkala.





26
Pokud nepřežil souboj s Arobynnem on, pak byla jen hrst těch,
kterým by se to podařilo.
„Nejdřív Sam,“ řekla, „pak já a po mně Wesley. Stal se z tebe
tyran. Zůstala kromě tvého drahého Terna v  Tvrzi vrahů živá
duše, nebo jsi odstranil každého, kdo se tě nějak dotknul?“
Ohlédla se po Ternovi, který se zdržoval u výčepu, a potom po
dvojici vrahů usazených u stolů na protější straně místnosti, kte ­
ří se snažili předstírat, že nesledují každý její pohyb. „Přinej­
menším Harding a Mullin jsou také ještě naživu. Ale ti uměli
tak dobře lézt do zadku, že si moc nedovedu představit, že by
ses přiměl je pozabíjet.“
Arobynn se tiše zasmál. „A já si myslel, jak si moji muži ne­
vedou dobře, pokud jde o splynutí s davem.“ Upil vína a pokra­
čoval: „Co kdyby ses vrátila domů a naučila je pár triků?“
Domů. Další zkouška, další hra. „Víš, že tvým pucflekům
vždycky ráda uštědřím lekci, ale po dobu, co se zdržím, mám
nocleh přichystaný jinde.“
„O jak dlouhé návštěvě je řeč?“
„O tak dlouhé, jak bude nutné.“ K tomu, aby ho zničila a zís­
kala, co potřebuje.
„Nu, to rád slyším,“ odpověděl Král vrahů a dal si další dou­
šek vína. Nepochybně z lahve přinesené jen pro něj. Arobynn by
se za celou planoucí říši temného boha nenapil té vodou zředě­
né krysí krve, kterou rozlévali u výčepu. „Vzhledem k tomu, co
se stalo, se budeš muset zdržet přinejmenším pár týdnů.“
Místo krve cítila v žilách proud ledu. Věnovala Arobynno­
vi znuděný úsměv, zatímco se v  duchu začala modlit k  Male
a Dean ně, božským sestrám, které ji tolik let ochraňovaly.
„Jistě víš, co se stalo,“ dodal Arobynn a  zavířil vínem ve
sklence.
Parchant – ten parchant ji nutil přiznat, že o tom nemá po ­
nětí. „Vysvětluje to, proč mají královští strážci ty úchvatné nové
uniformy?“ Ať s  tím nemá nic společného Chaol nebo Dorian, ne
Chaol nebo Dorian, ne Chaol nebo...
„Ach, to ne. Ti muži jsou pouze novým zpestřením našeho





27
města. Mé žáky nesmírně baví je trápit.“ Dopil víno. „Vsadím
však hezkou sumičku na to, že králova nová stráž byla u toho,
když se to semlelo.“
Ovládla ruce, aby se jí nezačaly třást navzdory panice, která
ji okrádala o poslední zbytky zdravého rozumu.
„Nikdo spolehlivě neví, co se ten den ve skleněném hradě
odehrálo,“ spustil Arobynn.
Po tom všem, co přestála, po tom, čím se ve Wendlynu stala,
se vrátila, aby zjistila... Přála si, aby tu s ní byl Jeřáb. Přála si cí ­
tit vůni borovic a sněhu, jež ho provázela, a vědět, že ať jí Aro­
bynn přinese jakoukoli zprávu, ať ji to zlomí, jak chce, vílí váleč­
ník bude po jejím boku, aby jí pomohl poskládat její roztříštěné
srdce znovu dohromady.
Jenomže Jeřáb byl daleko za oceánem a ona se modlila, aby
se nikdy ani na sto mil nepřiblížil ke Králi vrahů.
„Proč nejdeš rovnou k věci?“ vybídla ho. „Chtěla bych se dnes
pár hodin vyspat.“ V tom nelhala. S každým nádechem jí vyčer­
páním těžkly všechny kosti v těle.
„Měl jsem za to,“ řekl Arobynn, „že bys to vzhledem ke svým
schopnostem a  k  tomu, jak jste si vy dva byli blízcí, mohla ně­
jak vycítit. Nebo se o  tom alespoň doslechnout, když uvážím,
z čeho je obviněn.“
Ten zmetek si užíval každou vteřinu. Jestli byl Dorian mrt­
vý nebo raněný...
„Tvůj bratranec Aedion byl uvězněn jako zrádce – za to, že
se spikl se zlomuvalskými povstalci s cílem zbavit se krále a do­
sadit tě na trůn.“
Svět se zastavil.
Zastavil a znovu se roztočil, jen aby se zastavil znovu.
„Ovšem,“ pokračoval Arobynn, „zdá se, že jsi o  tom jeho
malém spiknutí neměla tušení, a já se tudíž musím ptát, jestli
král pouze hledal záminku, kterou by jistou oheň dštící králov­
skou mrchu přilákal zpět k těmto břehům. Aedionova poprava
se bude konat za tři dny a bude hlavním bodem oslav princo­
vých narozenin. Ukázková past, nemyslíš? Kdybych do toho měl





28
co mluvit, jednal bych diskrétněji, ale nemůžeš králi vyčítat, že
chce vyslat jasný signál.“
Aedion. Zkrotila vír myšlenek, který jí zastřel mysl, zahna ­
la je stranou a soustředila se na vraha před sebou. Pověděl jí
o Aedio novi z nějakého zpropadeně dobrého důvodu.
„Proč mě vlastně varuješ?“ zajímala se. Král zajal Aediona
a její bratranec měl skončit na popravišti – a přitom měl poslou ­
žit jako léčka. Veškeré její plány byly v troskách.
Ne – stále je mohla dotáhnout do konce. Stále mohla vyko­
nat, co bylo třeba. Jenže Aedion... Aedion měl přednost. I kdyby
ji měl později nenávidět, dokonce jí plivnout do obličeje a nazvat
ji zrádkyní, děvkou a prolhanou vražedkyní. I kdyby jí měl za­
zlívat, co spáchala a čím se stala, zachrání ho.
„Ber tu informaci jako laskavost,“ dodal Arobynn a vstal z la­
vice. „Jako projev důvěry.“
Vsadila by se, že je za tím něco víc, a možná se to týká jis ­
tého kapitána, jehož teplo stále cítila pod sebou na dřevěné
lavici.
Také se zvedla a vyklouzla zpoza zástěny do síně. Uvědomo­
vala si, že je pozoruje více špehů než jen Arobynnovi nohsledi.
Viděli, jak přišla, usadila se u pultu a potom zamířila ke stolu
Krále vrahů. Ptala se, jestli o nich věděl i její starý mistr.
Arobynn se na ni jen usmál. Byl o hlavu vyšší než ona, a když
k  ní natáhl ruku, dovolila mu přejet jí klouby prstů po tváři.
Ztvrdlá kůže na jeho prstech výmluvně dokládala, jak často se
cvičí ve svém umění. „Nečekám, že mi budeš důvěřovat. Neče­
kám ani, že mě budeš milovat.“
Arobynn se jí svěřil, že k ní chová takovéto city, jen jedenkrát
během těch pekelných dnů. Chystala se odejít se Samem a on ji
navštívil v jejím bytě ve skladišti a naléhavě ji prosil, ať zůstane.
Tvrdil, že ho její odchod rozhněval a že se ke všemu, co udělal,
ke každému zvrácenému úkladu, uchýlil jen ve zlosti nad tím, že
se odstěhovala z Tvrze. Nikdy nezjistila, co těmi dvěma slovy –
miluji tě – chtěl vyjádřit, ale v následujících dnech měla důvod
věřit, že šlo o další lež. Poté co ji Rourke Farran omámil a jeho





29
špinavé ruce osahaly každou píď jejího těla. Potom co ji nechal
hnít v tom sklepení.
Výraz v Arobynnových očích zjihl. „Chyběla jsi mi.“
Ustoupila před jeho dotekem. „Zvláštní, na podzim a v zimě,
když jsem byla ve Zlomuvalu, ses se mnou jedenkrát nepoku ­
sil sejít.“
„Jak bych se mohl opovážit? Myslel jsem, že mě na místě za­
biješ. Dnes večer se ke mně ale doneslo, že ses konečně vrátila,
a já doufal, že se tvůj postoj změnil. Odpusť mi, pokud mé me­
tody, jak tě sem přivést byly... ne právě přímočaré.“
Další tah a protitah – přiznal, že postupoval určitým způso­
bem, ale pravý důvod, proč to udělal, neprozradil.
Aelin odvětila: „Mám na práci lepší věci než se zajímat, jest­
li žiješ, nebo ne.“
„Jistě. Ovšem zajisté by tě velmi zajímalo, zda zemře tvůj mi­
lovaný Aedion.“ Srdce jí dunělo v hrudi jako zvon a ona s oba­
vou čekala na jeho další slova. Arobynn ji nezklamal. „Dávám
ti k dispozici své zdroje. Aedion je v královském žaláři, kde ho
dnem i nocí střeží. Pokud budeš potřebovat pomoc nebo pod­
poru, víš, kde mě najdeš.“
„Co za to?“
Arobynn si ji znovu bedlivě prohlédl a  při tom pohledu, na
hony vzdálenému bratrskému či otcovskému, ji zamrazilo hlubo­
ko v břiše. „Laskavost – jedinou laskavost.“ V hlavě jí začalo zvo­
nit na poplach. To už by bylo lepší uzavřít dohodu s  některým
z  princů valgů. „V  mém městě se potulují nestvůry,“ řekl. „Ne­
stvůry, které se oblékají do lidské podoby. Chci vědět, co jsou zač.“
Proplétala se bludištěm nití, které se v okamžiku mohly bez­
nadějně zaplést.
Opatrně se zeptala: „Jak to myslíš?“
„Králova nová stráž má několik z  nich mezi svými velite­
li. Shromažďují lidi podezřelé z náklonnosti k magii – nebo ty,
kteří jí kdysi vládli – a popravují je den co den za svítání a při
západu slunce. Zdá se, že ta stvoření tím jen prospívají. Překva­
puje mě, že ti uniklo, jak číhají v docích.“





30
„Pro mě jsou zrůdy všichni.“ Chaol ale nevypadal, ani nepů ­
sobil jako oni. Aspoň v tom byla malá útěcha.
Arobynn vyčkával.
A ona stejně tak.
Ustoupila jako první. „Tohle je tedy ta laskavost? Mám ti
říct, co vím?“ Nemělo smysl popírat, že zná pravdu – stejně jako
se ho vyptávat, jak zjistil, že ji odhalila.
„Zčásti.“
Ironicky se zasmála. „Dvě laskavosti za cenu jedné? Typické.“
„Dvě strany jedné mince.“
Ostře se na něj podívala a pak řekla: „Král díky znalostem
a jakési neznámé dávné moci, které se během let zmocnil, do­
kázal potlačit magii. Umí přitom vyvolávat prastaré démony,
kteří ovládají lidská těla a  rozšiřují řady jeho vojáků. K  tomu,
aby démonům umožnil proniknout do hostitelova těla, používá
prsteny nebo nákrčníky z černého kamene. Zaměřuje se na ty,
kteří magii v minulosti ovládali, protože se démoni mohou je­
jich nadání snadněji zachytit.“ Pravda, pravda, pravda – ovšem
ne celá. Zamlčela znamení Sudby i  klíče Sudby. Arobynn se
o nich nesměl dozvědět. „Když jsem byla na hradě, potkala jsem
pár mužů, které takto využil. Mužů, kteří z té moci těžili a zís­
kali na síle. A  když jsem byla ve Wendlynu, postavila jsem se
jednomu z jeho generálů, kterého se zmocnil nepředstavitelně
mocný démon.“
„Narrok,“ pronesl zamyšleně Arobynn. Pokud ho to vyděsilo
nebo šokovalo, na jeho tváři to nebylo nijak znát.
Aelin přikývla. „Pohlcují život. Tito princové mohou člo­
věku vysát duši přímo z těla a krmit se jí.“ Polkla a slova, jež jí
klouzala na jazyku, byla prodchnutá strachem. „Nosí ti muži,
které jsi viděl – ti velitelé – nákrčníky nebo prsteny?“ Chaolovy
ruce byly bez ozdob.
„Jen prsteny,“ odpověděl Arobynn. „Je v tom rozdíl?“
„Myslím, že prince udrží jen nákrčník. Prsteny jsou pro niž­
ší démony.“
„Jak se dají zabít?“





31
„Ohněm,“ odvětila. „Ty prince jsem zabila ohněm.“
„Ach tak. Hádám, že nešlo o běžný druh ohně.“
Přikývla.
„A pokud mají prsten?“
„Viděla jsem, jak byl jeden takový zabit, když mu prokláli srd ­
ce mečem.“ Chaol zabil Caina tak lehce. Byl to malá úleva, ale...
„U těch s nákrčníky může pomoct, když se jim setne hlava.“
„Lidé, kterým ta těla patřila – zemřou?“
Před očima se jí mihl Narrokův úpěnlivý, úlevný výraz. „Vy­
padá to tak.“
„Chci, abys jednoho chytla a dopravila ho do Tvrze vrahů.“
Nevěřícně na něj zírala. „V žádném případě. Proč?“
„Třeba bych se od něj dozvěděl něco užitečného.“
„Tak si ho chyť sám,“ odsekla. „Řekni si o jinou laskavost.“
„Jsi jediná, kdo se těm stvořením postavil a přežil to.“ V jeho
pohledu nezachytila náznak shovívavosti. „Při nejbližší příleži­
tosti pro mě jednoho ulov – a já ti pomohu ve věci tvého bra­
trance.“
Čelit jednomu z valgů, byť nižšímu démonovi...
„Aedion má přednost,“ namítla. „Nejdřív zachráníme jeho
a já pak nasadím krk a zkusím ti jednoho z těch démonů ob­
starat.“
Bohové jim pomáhejte, jestli Arobynn pochopí, že by mohl
démona ovládat pomocí amuletu, který ukrýval.
„Zajisté,“ odtušil.
Uvědomovala si, že je to bláhové, ale nemohla si tu další
otázku nechat pro sebe. „Co máš v úmyslu?“
„Toto je mé město,“ zavrněl. „A směr, kterým se ubírá, se mi
nijak nezamlouvá. Škodí to mým investicím a mám po krk toho,
jak ve dne v noci poslouchám skřeky hodujících vran.“
No, aspoň na něčem se shodli. „Vidím, že jsi obchodník až
do morku kostí.“
Arobynn na ni dál upíral pohled milence. „Všechno má svou
cenu.“ Něžnými hřejivými rty ji zlehka políbil na tvář. Potlači ­
la znechucené zachvění, které proběhlo jejím tělem, a přiměla





32
se k němu naklonit, když přiblížil ústa k jejímu uchu a zašeptal:
„Pověz, co mám udělat, abych všechno odčinil. Nařiď mi, abych
se plazil po žhavém uhlí, abych spal na lůžku z  hřebů, abych
rozřezal vlastní maso. Řekni slovo a  já to vykonám. Nech mě
ale, abych o tebe pečoval jako kdysi, předtím... předtím, než mi
šílenství otrávilo srdce. Trestej mě, muč mě, znič mě, ale dovol
mi, abych ti pomohl. Udělej pro mě tuto maličkost – a já ti po ­
ložím k nohám celý svět.“
Vyschlo jí v ústech a odtáhla se dost daleko na to, aby se za­
dívala do jeho krásné aristokratické tváře a do očí lesknoucích
se žalem a živočišnou dychtivostí, kterou téměř cítila na jazyku.
Pokud Arobynn věděl o jejím vztahu s Chaolem a vyzval kapi­
tána, aby sem přišel... Udělal to, aby získal informace, zkoušel
ji nebo se nějakým zvráceným způsobem ujistil o své nadřaze­
nosti? „Není nic...“
„Ne  – počkej,“ přerušil ji a  poodstoupil. „Zatím nic neří­
kej. Vyspi se na to. Ovšem co kdybys ještě předtím dnes v noci
navštívila jihovýchodní část tunelů? Možná tam najdeš toho,
koho hledáš.“ Zachovávala klidný – až znuděný – výraz, zatím­
co si jeho radu ukládala do paměti. Arobynn zamířil do zaplně­
né síně, kde pozorně vyčkávali tři vrazi, připravení zasáhnout.
Tu se k ní však naposledy otočil. „Když ses za dva roky mohla
tolik změnit, proč bych nemohl i já?“
S  těmi slovy se pomalu vydal mezi stoly. Tern, Harding
a Mullin se mu pověsili na paty – a Tern se jednou obrátil je­
jím směrem, aby jí oplatil vulgární gesto.
Aelin však sledovala pouze Krále vrahů, jehož elegantní kro­
ky vyzařovaly moc a jehož vznešený šat ukrýval tělo bojovníka.
Lhář. Zkušený, prohnaný lhář.
V  Kryptách bylo přítomno příliš mnoho očí na to, aby si
promnula tvář, kde jí na kůži dosud zůstával přízračný letmý
otisk Arobynnových rtů, nebo ucho, na němž stále cítila jeho
horký dech.
Parchant. Stočila pohled zpět k zápasníkům na druhém kon­
ci síně, k prostitutkám těžce si vydělávajícím na chleba, k mu­





33
žům, kteří toto místo vlastnili a příliš dlouho těžili z krve, žalu
a bolesti. Téměř jako by tam viděla Sama – skoro si ho dokázala
představit, jak tam bojuje, mladý, silný a úchvatný.
Navlékla si rukavice. Než opustí Zlomuval a získá zpět svůj
trůn, bude třeba splatit hromady dluhů. A začne okamžitě. Na ­
štěstí byla ve vražedném rozpoložení.
Bylo jen otázkou času, než Arobynn vyloží své karty nebo
než muži adarlanského krále najdou stopu, kterou pro ně peč­
livě připravila v přístavišti. Někdo po ní půjde – už brzy, sou­
dě podle výkřiků, jež zazněly zpoza kovových dveří na vrcholu
schodů a které vystřídalo hluboké ticho. Aspoň tato část jejího
plánu probíhala, jak měla. S Chaolem se vypořádá později.
Rukou v rukavici zvedla jeden z měďáků, které Arobynn po­
nechal na stole. Vyplázla jazyk na krutý, nelítostný profil krále
vyražený na jedné straně – a pak na řvoucího wyverna zdobící­
ho druhou stranu. Hlava, Arobynn ji opět zradil. Wyvern, byli
to královi muži. Železné dveře nahoře znovu zaskřípaly a  do
síně vtrhl chladný noční vzduch.
S pousmáním cvrnkla palcem minci do vzduchu.
Měďák se stále točil, když se na vrcholu kamenných schodů
objevili čtyři muži v černých uniformách ověšení hrůzu budící­
mi zbraněmi. V okamžiku, kdy měďák zazvonil na stole s wy­
vernem lesknoucím se v matném světle, byla Aelin Galathynius
připravená brodit se krví.





34
 4 
Aedion Ashryver věděl, že zemře – a to brzy.
Neobtěžoval se smlouvat s bohy. Beztak na jeho prosby ni ­
kdy neodpověděli.
V letech, kdy byl válečníkem a generálem, měl neustále na
paměti, že tak či onak zahyne – pokud možno na bitevním poli
způsobem, který by si vysloužil píseň nebo příběh, jenž by se dal
vyprávět u ohně.
Teď ho ale čekal jiný konec.
Buď bude popraven při jakési velkolepé slavnosti, kterou
chystal král, aby z jeho smrti vytěžil, co se dá, nebo zahyne tady
dole v zahnívající vlhké cele na nákazu, která pomalu, ale jistě
sžírala jeho tělo.
Začalo to drobnou rankou, kterou utržil v  boji před třemi
týdny, když ta krvelačná zrůda zavraždila Sorschu. To zranění
na žebrech se mu podařilo skrýt před strážci, kteří ho prohlédli.
Doufal, že buď vykrvácí, nebo se rána zanítí a zahubí ho dřív,
než ho král bude moc použít proti Aelin.
Aelin. Jeho poprava měla být pastí, do níž ji polapí. Měla ji
přesvědčit, aby riskovala a pokusila se ho zachránit. A on raději
zemře, než aby něco takového dopustil.
Jen nečekal, že to bude tak ukrutně bolet.
Tajil horečku před strážci, kteří ho zahrnovali posměšky,
a dvakrát denně mu nosili jídlo a vodu. Předstíral, že upadá do
rozmrzelého mlčení a že se jim podařilo to klející zvíře vztekle
přecházející sem tam zlomit. Byli to zbabělci, kteří se k němu





35
neodvážili příliš blízko. Nevšimli si, že se sice už nesnaží rozbít
okovy, které mu dovolovaly vstát a ujít pár kroků, ale tím jeho
vzdor neskončil. Uniklo jim, že už moc často nevstává s výjim ­
kou chvil, kdy si musel odbýt tělesné potřeby, a  toto ponížení
pro něj nebylo ničím novým.
Aspoň že mu nenasadili jeden z těch nákrčníků, přestože je­
den viděl vedle králova trůnu v tu noc, kdy šlo všechno k ďasu.
Vsadil by pěknou kupu peněz, že ten nákrčník z kamene Sudby
byl určený pro králova vlastního syna – a modlil se, aby princ
zemřel, než by otci dovolil, aby mu nasadil obojek jako psovi.
Aedion se pohnul na plesnivém slamníku a kousl se do rtu,
aby nevykřikl sžíravou bolestí, která mu zachvátila žebra. Ta byla
den za dnem horší. Příměs vílí krve v jeho žilách bylo to jedi­
né, co ho ještě udržovalo naživu. Zoufale se ho snažila uzdravit,
ale zanedlouho i nesmrtelná síla v jeho žilách podlehne nákaze.
Bude to taková úleva – tak požehnaná úleva vědět, že ho ne­
využijí proti Aelin a že brzy spatří ty, které po všechny ty roky
tajně uchovával ve svém zlomeném srdci.
Proto snášel každý záchvat horečky, každou vlnu nevolnosti
a bolesti. Brzy – už brzy ho navštíví smrt.
Aedion jen doufal, že pro něj přijde dříve než Aelin.





36
 5 
Tu noc by klidně mohla skončit v kaluži krve ona. Aelin si to
uvědomila, když se hnala křivolakými uličkami chudinské čtvrti
a zastrkovala zkrvavené nože, aby za sebou nezanechávala sto­
pu rudých kapek.
Díky měsícům, kdy s Jeřábem pobíhala po Cambrijských ho­
rách, dokázala pravidelně dýchat a udržet si čistou hlavu. Usou­
dila, že poté, co se střetla s kožonoši, unikala prastarým stvůrám
velkým jako menší chalupa a spálila na popel čtyři démonické
prince, není skutečnost, že má v  patách dvacet mužů, zdaleka
tolik děsivá.
Přesto to byl obří, neodbytný trn v patě. Navíc takový, který
by ji mohl dost dobře srazit na kolena. Po Chaolovi nebylo ni­
kde ani vidu – mužům, kteří vtrhli do Krypt, ze rtů neunikl ani
náznak jeho jména. Žádného z  nich nepoznala, ale vyvolávali
v ní nepříjemný pocit, jenž provázel většinu z těch, kdo se do­
stali do kontaktu s kamenem Sudby nebo propadli jeho vlivu.
Neměli na sobě nákrčníky ani prsteny, avšak cosi v jejich nitru
bylo přesto prohnilé.
Alespoň že ji nezradil Arobynn – bylo ovšem velice
příhodné, že odešel jen pár minut předtím, než královi noví strážci na­
šli klikatící se stopu, kterou zanechala v přístavu. Možná to byla
zkouška, aby se přesvědčil, zda její schopnosti stále odpovídaly
jeho očekáváním, pro případ, že by přijala jeho skromnou na­
bídku. Když si prosekávala cestu ven skrz jedno tělo za druhým,
musela se ptát, jestli Arobynn pochopil, že celý večer představo­





37
val zkoušku také pro něj a že ty muže přivedla přímo do Krypt.
Říkala si, jak bude zuřit, až zjistí, co zbylo z nálevny, která pro
něj byla zlatým dolem.
To místo plnilo rovněž truhlice lidí, kteří zabili Sama a vy ­
chutnávali si každý okamžik jeho utrpení. Kdyby mohla ovlá­
dat magii, nejspíš by nálevnu vypálila do základů. Jenže nyní
se na kouzla spoléhat nemohla. Její smrtelné tělo navíc na­
vzdory měsícům tvrdého tréninku začínalo těžknout a ona nad
ním pomalu ztrácela kontrolu, zatímco uháněla úzkým prů­
chodem. Široká ulice na konci byla příliš osvětlená a příliš na
očích.
Aelin prudce zahnula k hromadě polámaných beden a smetí
nakupené u zdi cihlové budovy, dost vysoké na to, aby při správ­
ném načasování dokázala vyskočit na římsu několik stop nad ní.
Za zády slyšela blížící se kvapné kroky a výkřiky. Museli být
rychlí jako blesk, když s ní celou cestu drželi krok.
Zatraceně.
Vyskočila na bedny a hromada se zachvěla a zakývala, jak
po ní Aelin šplhala. Každý její pohyb byl úsporný, hbitý a vy­
rovnaný. Jeden špatný krok a propadne se shnilým dřevem nebo
pošle celou hromadu k zemi. Bedny skřípaly, ale ona šplhala
výš a výš, až dosáhla na vrcholek a přehoupla se na vyčnívají­
cí římsu.
Prsty jí projela ostrá bolest, když je zaryla do cihel s tako­
vou silou, až jí v rukavicích praskaly nehty. Zatnula zuby i sva­
ly a  vytáhla se nahoru, načež proklouzla otevřeným oknem do
domu.
Na okamžik či dva se rozhlédla po zaplněné kuchyni. Byla
tmavá a čistá a v úzké chodbě za ní hořela svíce. Sevřela ruko­
jeti nožů a vyběhla do chodby, zatímco v uličce pod oknem sílil
pokřik pronásledovatelů.
Někdo tu bydlel – byl to něčí dům a ona do něj ty muže za­
vedla. Řítila se chodbou a dřevěná prkna na podlaze se jí chvěla
pod nohama. Rozhlížela se. Byly tu dvě ložnice a v obou někdo
byl. Do prdele. Do prdele.





38
Na špinavých matracích v  první místnosti leželi tři dospělí
lidé a v druhé ložnici spali další dva. Jeden z nich se prudce po­
sadil, když s dusotem utíkala kolem. „Zůstaň ležet,“ sykla na něj.
Bylo to jediné varování, které mu mohla dát, než doběhla k po­
sledním dveřím na chodbě zataraseným židlí zaraženou pod kli­
ku. Lepší zabezpečení by se v chudinské čtvrti dalo sotva pořídit.
Odhodila židli stranou a  ta narazila do stěny úzké chod­
by, kde pronásledovatele aspoň na okamžik zpomalí. Krátce
pohnula rukou a  hodila za sebe stříbrňák, aby uhradila škodu
a místní si mohli pořídit lepší zámek.
Za dveřmi se nacházelo společné schodiště, dřevěné stupín­
ky pokryté skvrnami a hnilobou. Panovala tam naprostá tma.
Mužské hlasy už se rozléhaly nebezpečně blízko a  dole na
schodech se ozval dusot.
Aelin vystřelila po schodech vzhůru. Obíhala kolem doko­
la a dech ji bodal v plicích jako střepiny skla. Pak proběhla třetí
poschodí, kde se schody zúžily.
Nesnažila se být potichu, když vrazila do dveří na půdu.
Pronásledovatelé beztak věděli, kde je. Obklopil ji vlahý noční
vzduch a ona ho vděčně vdechovala, zatímco obhlížela střechu
a ulice dole. Postranní průchod za domem byl příliš široký. Vel­
ká ulice po levici nepřicházela v úvahu, ale tamhle v průchodu
si všimla mříže kanálu.
Co kdybys dnes v noci navštívila jihovýchodní část tunelů?
Možná tam najdeš toho, koho hledáš.
Věděla, koho měl na mysli. Takže jí připravil další dárek –
a novou figurku do jejich hry.
S  lehkostí kočky sklouzla po okapu upevněném po straně
budovy. Vysoko nad ní se rozkřičely hlasy. Už byli na střeše. Se ­
skočila do kaluže něčeho, co jednoznačně zapáchalo močí, a než
jí otřes při dopadu stihl pořádně zabrnět v  kostech, už brala
nohy na ramena.
Doběhla k  mříži, dopadla na kolena a  přejela po nich po­
sledních pár stop. Pak zatnula prsty do víka a zvedla ho. Neslyš­
ně, rychle, bez jediného zbytečného pohybu.





39
Kanál byl naštěstí prázdný. Při náporu smradu, který jí stou ­
pal vstříc, musela potlačit nevolnost.
Když stráže nahlédly přes okraj střechy, byla už ta tam.

Aelin kanály nenáviděla.
Ne proto, že byly špinavé, páchly a byly zamořené krysami.
Naopak představovaly šikovný způsob, jak projít Zlomuvalem,
aniž by si člověka kdokoli všiml nebo ho obtěžoval, pokud do­
tyčný znal cestu podzemím.
Nenáviděla je od chvíle, kdy ji jeden osobní strážce, které­
mu se nezamlouval její plán zabít jeho pána, svázal a nechal ji
v jednom z nich, aby se utopila. Kanály zaplavily splašky, ale jí
se podařilo vysvobodit z pout a pak plavala – doslova plavala –
zahnívající vodou. Východ byl ale uzavřen. Samovi se ji jen ná­
hodou podařilo zachránit, jenže to už byla napůl utonulá a spo­
lykala přitom polovinu splašků.
Vyžadovalo to celé dny, nespočetně koupelí a nekonečné ho­
diny zvracení, než si opět připadala čistá.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist