načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Královna ohně - Anthony Ryan

-6%
sleva

Elektronická kniha: Královna ohně
Autor:

Vélin Al Sorna musí pomoci vrátit Říši Královně. Po boji o holý život má královna Lyrna za úkol odrazit vpád volarské armády a znovu dobýt nezávislost Sjednoceného ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 234
+
-
7,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 685
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Queen of fire: A raven&rsquo
s shadow novel III ... přeložil Jakub Kalina
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1607-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vélin Al Sorna musí pomoci vrátit Říši Královně. Po boji o holý život má královna Lyrna za úkol odrazit vpád volarské armády a znovu dobýt nezávislost Sjednoceného království. Aby dosáhla svých cílů, musí udělat víc než jen shromáždit své věrné příznivce. Musí se spojit se silami, které jsou jí odporné, a přivést válku k branám nepřátel. Zajistit vítězství má Vélin Al Sorna, avšak jeho cesta je plná obtíží. Volarská armáda má na své straně tajemného Spojence, který svým služebníkům nabízí dar věčného života. Pokud má království zvítězit, musí Vélin Al Sorna Spojence zničit. Jenže porazit protivníka, jehož není možné zabít, je téměř nesplnitelný úkol, zvlášť když Vélinova píseň krve, mystická síla, která z něj udělala slavného bojovníka, zlověstně umlkla… -----  Dokonalé zakončení mistrovské trilogie. -  Fantasy Book Review   Velkolepé finále jedné z nejlepších debutových fantasy trilogií, jaké jsem kdy četl. Anthony Ryan je rozený nástupce Davida Gemmella a největší britský fantasy talent.  - Fantasy Book Critic   Žádná z postav nezůstává nedotčená válkou a ztrátou a Ryan podle všeho s potěšením dodržuje jedno ze základních pravidel psaní beletrie - „zabij své oblíbené hrdiny“. Naprostá většina autorů by se od Ryana mohla učit, jak psát postavy takovým způsobem, aby opravdu každá z nich byla zajímavá…  - Fantasy Book Review     Anthony Ryan  (nar. 1970) pochází ze Skotska. Vystudoval historii a většinu svého dospělého života žil a pracoval v Londýně. Dlouhodobě byl zaměstnán v britské státní správě, ovšem po úspěchu svého prvního románu  Píseň krve  (2013; česky Host 2014) se stal spisovatelem z povolání. Kniha  Pán věže  (2014; česky Host 2015) je pokračováním trilogie  Stín krkavce . Závěrečný díl  Queen of Fire  (Královna ohně) byl vydán ve Velké Británii v létě 2015. První díl trilogie vychází také jako audiokniha. V současnosti Ryan pokračuje v psaní sci-fi série  Slab City Blues , která vychází v elektronické podobě, a zároveň pracuje na nové fantasy sérii.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S :
K 
A R pochází ze Skotska,
vystudoval historii, žije a  pracuje v 
Londýně. Dlouho byl zaměstnán v  britské státní
správě a  po úspěchu svého prvního
románu Píseň krve (; česky Host ) začal
psát na plný úvazek. Bestsellerovou trilogii
Stín krkavce po druhém dílu Pán věže (;
česky Host ) završuje kniha Královna
ohně (). První dva díly trilogie
vycházejí také jako audiokniha. V červenci vyšel
první díl nové fantasy série  e Draconis
Memoria:  e Waking Fire, který plánujeme
k  českému vydání na příští rok. Ryan také
pokračuje v psaní sci- série Slab City Blues.
V nakladatelství Host již vyšlo:
Píseň krve ()
Pán věže ()
Foto © Anwar Suliman
429 Kc
 
-
--
Velkolepé  nále jedné z nejlepších debutových fantasy trilogií, jaké jsem
kdy četl. Anthony Ryan je rozený nástupce Davida Gemmella a největší
britský fantasy talent.
Fantasy Boo k Critic
Žádná z postav nezůstává nedotčená válkou a ztrátou a Ryan podle
všeho s potěšením dodržuje jedno ze základních pravidel psaní
beletrie  „zabij své oblíbené hrdiny “. Naprostá většina autorů
by se od Ryana mohla učit, jak psát postavy takovým způsobem,
aby opravdu každá z nich byla zajímavá...
Fantasy Boo k Review
V A S 
 
  
  
Po boji o  holý život má královna Lyrna za
úkol odrazit vpád volarské armády a znovu
dobýt nezávislost Sjednoceného království.
Aby dosáhla svých cílů, musí udělat víc než
jen shromáždit své věrné příznivce. Musí se
spojit se silami, které jsou jí odporné,
a přivést válku k branám nepřátel.
Zajistit vítězství má Vélin Al Sorna,
avšak jeho cesta je plná obtíží. Volarská
armáda má na své straně tajemného
Spojence, který svým služebníkům nabízí dar
věčného života. Pokud má království zvítězit,
musí Vélin Al Sorna Spojence zničit. Jenže
porazit protivníka, jehož není možné
zabít, je téměř nesplnitelný úkol, zvlášť když
Vélinova píseň krve, mystická síla, která
z něj udělala slavného bojovníka, zlověstně
umlkla...
Dokonalé zakončení
mistrovské trilogie.
F
 B R
B N Y T
S : K 
S :
K 
Na scénu vstoupil nový
mistrovský vypravěč.
M J. S, 
A
R
 (nar. ) pochází
ze Skotska, vystudoval historii a  po
většinu svého dospělého života žije a 
pracuje v  Londýně. Dlouho byl zaměstnán
v britské státní správě a po úspěchu svého
prvního románu Píseň krve () začal
psát na plný úvazek. V češtině vyjde
i druhý díl plánované trilogie Tower Lord (Pán
věže). V  současnosti pokračuje v  psaní
sci- série Slab City Blues, která vychází
v elektronické podobě, a pracuje na nové
fantasy sérii.
Foto © Anwar Suliman
389 Kc
 ----
Fanoušci výpravné epické fantasy, jakou představuje například
Kolo času Roberta Jordana nebo Píseň ledu a ohně (Hra o trůny)
George R . R . Martina, si tento debut jistě oblíbí.
Libra ry Journal
Hlavní adept na nejpůsobivější debut roku... Píseň krve je silný,
impozantní román, který má sice zdánlivě uzavřený konec,
ale naznačuje pokračování.
SffWorld.com
Naprosto strhující fantasy od nového výrazného autora nadaného
velkým talentem. Ryan píše o tématech, jako jsou válka, víra a věrnost,
na pozadí neuvěřitelně akčních scén a umně vykreslených postav.
BuzzFeed
Ryan rozezněl všechny vysoké tóny epické fantasy drsné prostředí,
prastarou magii, nelítostné intriky, rozpolcenou loajalitu a krvavou akci.
Publi shers Weekly
Ta kniha se prostě nedá odložit... Musel jsem ji přečíst co nejdřív,
a jakmile jsem byl na konci, přečetl jsem si ji celou znovu, protože
jsem se nemohl rozloučit s úžasným světem, který autor vytvořil.
Fantasy Boo k Critic
N
      
   ­ €  ‚ ƒ „

  €†, ‡†ˆ  ‰† ‡
Š‚ V ...
Vélin Al Sorna, zasvěcený Šestému řádu,
byl od dětství cvičen k boji a zabíjení ve
službách Víry. Řád se stal jeho jedinou
rodinou. Vélinův otec sloužil jako rytíř
králi Janusovi, panovníkovi
Sjednoceného království, rozhodl se však Vélina
zbavit jeho práv a v pouhých deseti letech ho
zanechal na prahu Šestého řádu. Chlapec
ho za to nenávidí. Během pobytu v řádu
se Vélin dozvídá zatím netušené
podrobnosti o své matce, která zemřela, když byl
ještě dítě. Postupně také odhaluje
důvody, jež jeho otce vedly k tomu, že ho řádu
svěřil. Jedna pravda je však důležitější
než všechny ostatní: Vélina Al Sornu čeká
budoucnost, kterou má teprve pochopit.
Budoucnost, jež změní nejen království,
ale také celý svět.
  

S : K 
S :
K 
A R (nar. ) pochází ze
Skotska. Vystudoval historii a většinu svého
dospělého života žil a  pracoval v  Londýně.
Dlouhodobě byl zaměstnán v britské státní
správě, ovšem po úspěchu svého prvního
románu Píseň krve (; česky Host  )
se stal spisovatelem z  povolání. Kniha Pán
věže (; česky Host  ) je druhým
dílem trilogie Stín krkavce. Závěrečný díl
Queen of Fire (Královna ohně) byl vydán ve
Velké Británii v  létě . První díl trilogie
vychází také jako audiokniha. V současnosti
Ryan pokračuje v psaní sci- série Slab City
Blues, která vychází v  elektronické podobě,
a zároveň pracuje na nové fantasy sérii.
V nakladatelství Host již vyšlo:
Píseň krve ()
Foto © Anwar Suliman
389 Kc
 
-
---
Jedna z nejlepších sérií, která je pro všechny zavedené spisovatele
výzvou, aby se zastavili a vzali ji na vědomí, nebo zůstali v jejím stínu.
Fantasy Boo k Review
Ve druhém díle Anthony Ryan září ještě jasněji
díky spoustě
skvělých nových postav.
Fantasy Boo k Critic
Zatímco první kniha pojednávala o putování jednoho hlavního hrdiny,
tento díl je spíše epickou fantasy s širšími dopady na celou  ktivní říši.
Najdete v ní odpovědi na mnoho velkých otázek z první knihy.
SFFaudio
T      
      ­
­€ ‚ ƒ „
Vélin Al Sorna je unavený z  války. Ve
službách Sjednoceného království a  Víry
prošel bezpočtem bitev. Jedinou odměnou mu
však byla ztráta lásky, smrt přátel a  zrada
krále. Po pěti letech v alpírském žaláři
touží po návratu domů a  klidném životě bez
válek a vražd.
Revinou jedinou touhou je však vrazit
Vélinovi na uvítanou v rodné zemi nůž do
srdce. Zničil její rodinu i  její život. Nic ji
neodradí od krvavé pomsty
dokonce
ani hrozba vpádu nejmocnějšího nepřítele,
jakému kdy království čelilo.
Jakmile však vzplanou válečné ohně,
z protivníků se stávají spojenci, a co bylo
dříve pravdou, mění se v  lež. Pokud má
být království zachráněno, musí Reva
přijmout budoucnost, jakou si
nepředstavovala, a Vélin se musí znovu ponořit do
minulosti, kterou by nejraději pohřbil.
S : K 
Jednoduše nejlepší epická
hrdinská fantasy roku.
F B C B N Y T
S : K 
S :K 
Na scénu vstoupil nový mistrovský vypravěč.M J. S, 
A
R
 (nar. ) pochází ze Skotska, vystudoval historii a  po vět-šinu svého dospělého života žije a  pra-cuje v  Londýně. Dlouho byl zaměstnán
v britské státní správě a po úspěchu svého prvního románu Píseň krve () začal psát na plný úvazek. V češtině vyjde i dru-hý díl plánované trilogie Tower Lord (Pán
věže). V  současnosti pokračuje v  psaní sci- série Slab City Blues, která vychází v elektronické podobě, a pracuje na nové fantasy sérii.
Foto © Anwar Suliman
389 Kc  ----
Fanoušci výpravné epické fantasy, jakou představuje napříkladKolo času Roberta Jordana nebo Píseň ledu a ohně (Hra o trůny)George R . R . Martina, si tento debut jistě oblíbí. Libra ry Journal
Hlavní adept na nejpůsobivější debut roku... Píseň krve je silný, impozantní román, který má sice zdánlivě uzavřený konec,ale naznačuje pokračování. SffWorld.com
Naprosto strhující fantasy od nového výrazného autora nadanéhovelkým talentem. Ryan píše o tématech, jako jsou válka, víra a věrnost, na pozadí neuvěřitelně akčních scén a umně vykreslených postav.BuzzFeed
Ryan rozezněl všechny vysoké tóny epické fantasy drsné prostředí, prastarou magii, nelítostné intriky, rozpolcenou loajalitu a krvavou akci.Publi shers Weekly
Ta kniha se prostě nedá odložit... Musel jsem ji přečíst co nejdřív, a jakmile jsem byl na konci, přečetl jsem si ji celou znovu, protožejsem se nemohl rozloučit s úžasným světem, který autor vytvořil.Fantasy Boo k Critic
N
          ­ €  ‚ ƒ „
  €†, ‡†ˆ  ‰† ‡
Š-‚ V ...
Vélin Al Sorna, zasvěcený Šestému řádu, byl od dětství cvičen k boji a zabíjení ve službách Víry. Řád se stal jeho jedinou rodinou. Vélinův otec sloužil jako rytíř
králi Janusovi, panovníkovi Sjednocené-ho království, rozhodl se však Vélina zba-vit jeho práv a v pouhých deseti letech ho zanechal na prahu Šestého řádu. Chlapec
ho za to nenávidí. Během pobytu v řádu se Vélin dozvídá zatím netušené podrob-nosti o své matce, která zemřela, když byl ještě dítě. Postupně také odhaluje
důvody, jež jeho otce vedly k tomu, že ho řádu svěřil. Jedna pravda je však důležitější než všechny ostatní: Vélina Al Sornu čeká budoucnost, kterou má teprve pochopit.
Budoucnost, jež změní nejen království, ale také celý svět.
N CMYK
N  CMYK
S : K 
ČÁST I.
Vernierovy zápisky
Kapitola jedna
Kapitola dvě
Kapitola tři
Kapitola čtyři
Kapitola pět
Kapitola šest
Kapitola sedm
Kapitola osm
Kapitola devět
Kapitola deset
Kapitola jedenáct
Kapitola dvanáct
ČÁST II.
Vernierovy zápisky
Kapitola jedna
Kapitola dvě
Kapitola tři
Kapitola čtyři
Kapitola pět
Kapitola šest
Kapitola sedm
Kapitola osm
Kapitola devět
Kapitola deset





◆ 15 ◆
Vernierovy zápisky
Když jsem dorazil společně se svou zajatkyní, čekal na hrázi. Stál vzpří ­
meně jako vždy, vyhublý obličej otočený k  obzoru, plášť těsně přitažený
k tělu, aby se chránil před chladem od moře. Mé prvotní zmatení z toho,
že ho tady nacházím, se rozplynulo, neboť jsem spatřil koráb odplouva­
jící z přístavu. Meldenejská loď s úzkým trupem směřovala do Severních
provincií a na palubě vezla důležitého pasažéra, jenž bude muži stojícímu
na břehu jistě hodně chybět.
Otočil se ke mně s upjatým, ostražitým úsměvem na rtech a já si uvě­
domil, že tady čeká i  na můj odjezd. Od osvobození Alltoru jsme spolu
hovořili jen krátce — a vpravdě poněkud stroze. Byl rozrušen neutuchají­
cím zmatkem války a chorobou, která jej schvátila po jeho slavném tažení.
Únavou, jež proměnila kdysi ostré rysy v  povislou masku se zarudlýma
očima a znělý, byť hrubý hlas v nepříjemný sípot. Nemoc už jej však, jak
jsem si mohl všimnout, opustila. Nedávná bitva mu nějak pomohla zo­
tavit se, což mě přivedlo k  zamyšlení, zda pro něj krev a  hrůzy nejsou
svým způsobem zdrojem životní síly.
„Lorde,“ pozdravil mě s  náznakem uctivé úklony, načež pokývl mé
zajatkyni. „Madam.“
Fornella také kývla hlavou, ale neodpověděla. Bez zájmu si ho pro­
hlížela, zatímco si slaný vítr pohrával s  jejími vlasy. V  té červenohnědé
záplavě jsem zahlédl šedivějící pramen.
„Již jsem obdržel podrobné pokyny—“ začal jsem, ale Al Sorna mávl
rukou.
„Já tady nejsem kvůli pokynům, lorde,“ odvětil. „Jen jsem se přišel roz­
loučit a popřát vám hodně štěstí ve vašem úsilí.“
Čekal na odpověď a já pozoroval jeho výraz— úsměv trochu povadl
a do černých očí se vkradla obezřetnost. Je to možné? přemítal jsem. Žádá
snad o odpuštění?
„Děkuji vám, lorde,“ odpověděl jsem a  nadhodil si na rameni těžký
plátěný vak. „Ale musíme se nalodit před ranním odlivem.“





◆ 16 ◆
„Samozřejmě. Doprovodím vás.“
„My nepotřebujeme stráž,“ pronesla Fornella tvrdě. „Dala jsem své slo ­
vo prověřené vaším vykladačem pravdy.“ Skutečně, dnes ráno jsme došli do
přístavu bez doprovodu a dalších oficialit. Obrozený dvůr Sjednoceného
království měl jen málo času a chuti na obřady.
„Jistě, ctěná občanko,“ odpověděl Al Sorna v lámané volarštině. „Ale já
si chci... promluvit s tímto šedooděncem.“
„Svobodným mužem,“ opravil jsem ho a poté jsem dodal v jazyce krá­
lovství: „Šedooděnec odkazuje spíše k majetkovým poměrům než ke spo­
lečenskému postavení.“
„Jistě, lorde.“ Ustoupil a  pokynul mi, ať s  ním jdu po hrázi k  molu,
u  něhož se pohupovaly lodě  — dlouhá řada meldenejských válečných
galér a  obchodních korábů. Naše loď přirozeně kotvila až na samém
konci.
„Dar bratra Harlicka?“ otázal se a kývl k mému vaku.
„Ano,“ přisvědčil jsem. „Patnáct z těch nejstarších knih z Velké knihov­
ny, jež po tom krátkém čase, který mi bylo dovoleno strávit ve vašem archi­
vu, považuji za užitečné.“ Ve skutečnosti jsem očekával, že bratr knihovník
vznese proti mé žádosti protest. On však jen souhlasně přikývl a panovač­
ně rozkázal jednomu ze svých pomocníků, aby zmíněné svitky vyhledal
v povozech, které mu sloužily jako pojízdná knihovna. Věděl jsem, že jeho
zjevná lhostejnost k  této krádeži přinejmenším částečně pramení z  jeho
daru — vždy může jednoduše sepsat nové kopie, a neskrývaně, neboť držet
podobné věci v tajnosti už nebylo nutné. Temné síly, jak je nazývali, byly
nyní povoleny a otevřeně se o nich mluvilo. Obdaření směli využívat své na­
dání beze strachu z mučení a popravy, přinejmenším teoreticky. Ve tvářích
těch, kterým se podobného nadání nedostalo, jsem spatřoval pozůstatky
strachu, ale také závist, což mě vedlo k úvahám, že by snad bylo moudřejší,
kdyby se Obdaření i nadále drželi ve stínech. Mohou však stíny přetrvat
i ve válečném ohni?
„Skutečně si myslíte, že ho tam někde najdete?“ zeptal se Al Sorna po
cestě k lodi. „Spojence?“
„Síla tak zlovolná a  mocná musí zanechávat nějaké stopy,“ odpově­
děl jsem. „Historik je svým způsobem lovec, lorde. Pátrá po znameních
v  podrostu korespondence a  kronik, sleduje kořist skrze otisky v  paměti.
Ne o čekávám, že naleznu podrobnou a  nestrannou historii tohoto tvora,





◆ 17 ◆
ať je to zvíře, nebo člověk. Či něco úplně jiného. Ale zcela jistě nějaké stopy
zanechal a já mám v plánu je najít.“
„V tom případě byste měl být opatrný, protože mám podezření, že mu
vaše pozornost neujde.“
„Ani ta vaše.“ Odmlčel jsem se a všiml si, že znepokojeně nakrčil čelo.
Kam zmizela tvoje jistota? pomyslel jsem si. Během našich předchozích
setkání to byl jeden z jeho nejvýraznějších povahových rysů — nesmiřitel­
ná a neotřesitelná jistota. Teď z něj však zůstal zasmušilý a ustaraný muž,
sklíčený výhledem na útrapy, které jej čekají.
„Dobýt hlavní město nebude snadné,“ poznamenal jsem. „Nejmoudřej­
ší by bylo počkat do jara zde a nabrat co nejvíce sil.“
„Moudrost a válka často nechodí ruku v ruce, lorde. A vy máte pravdu,
Spojenec s největší pravděpodobností všechno uvidí.“
„Tak proč...?“
„Nemůžeme tady prostě jen tak čekat na další úder. Stejně jako váš císař
nemůže očekávat, že ujde pozornosti Spojence.“
„Vím moc dobře, jakou zprávu mám svému císaři doručit.“ Kožený
váček se svitkem opatřeným pečetí mě tížil na krku víc než celý vak s kni­
hami, ačkoli vážil jen zlomek toho co tlumok. Pouze inkoust, papír a vosk,
napadlo mě. Přesto má moc poslat miliony mužů do války.
Zastavili jsme se u lodě, mohutného obchodního korábu, jehož trup byl
po bitvě u Zubů stále ožehnutý, zábradlí neslo stopy čepelí a šípů a plachty
byly vyspraveny záplatami. Oči mi sklouzly k  příďové figuře představu ­
jící hada. Ač přišla o  velkou část spodní čelisti, vyvolávala ve mně jisté
vzpomínky. Na vrcholu nástupního můstku jsem spatřil postavu kapitána
se založenýma rukama a s podmračeným obličejem. Tváří, kterou jsem si
pamatoval velmi dobře.
„To vy stojíte za výběrem plavidla, lorde?“ otázal jsem se Al Sorny.
Ten s mírně pobaveným výrazem pokrčil rameny. „Ujišťuji vás, že jde
o pouhou náhodu.“
S povzdechem jsem si uvědomil, že v mém srdci zbylo jen málo místa
pro další rozhořčení. Otočil jsem se k Fornelle a natáhl ruku k lodi. „Pro ­
sím, ctěná občanko. Za malý okamžik se k vám připojím.“
Všiml jsem si, jak Al Sorna sleduje její nástup na palubu. Pohybovala
se s obvyklou ladností získanou staletími praxe. „Navzdory tomu, co říkal
vykladač pravdy,“ varoval mě, „nevěřte jí.“





◆ 18 ◆
„Byl jsem jejím otrokem dost dlouho na to, abych se o tom poučil sám.“
Opět jsem si nadhodil vak na rameni a pokývl muži na rozloučenou. „Sbo ­
hem, lorde. Těším se, až se ke mně dostanou zprávy o  vašem tažení  —“
„Měl jste pravdu,“ přerušil mě. Na rtech se mu opět objevil ten ostražitý
úsměv. „V tom mém vyprávění bylo pár... vynechávek.“
„Myslím, že máte na mysli lži.“
„Ano.“ Jeho úsměv zmizel. „Věřím však, že jste odhalil pravdu. Nemám
tušení, jak tato válka skončí ani jestli se některý z nás dožije jejího konce.
Ale pokud ano, vyhledejte mě znovu a já vám slibuji, že ode mě neuslyšíte
nic než pravdu.“
Vím, měl jsem mu být vděčný. Neboť který učenec nelační po pravdě
od člověka, jako je on? Když jsem mu však pohlédl do očí, vytanulo mi na
mysli jediné jméno. Seliesen.
„Dřív mě často napadala otázka, jak může člověk, který zmařil tolik
životů, chodit po světě, jako by byl bez viny. Jak dokáže zabiják nést tíhu
vraždy a  současně se stále nazývat člověkem? Ovšem teď jsme zabijáky
oba a já zjišťuji, že to moji duši netíží ani trochu. Ovšem já zabil zlého
člověka, kdežto vy dobrého.“
Otočil jsem se a bez dalšího ohlédnutí vystoupal na palubu.





◆ 19 ◆
Kapitola jedna
◆ Lyrna ◆
Probudil ji sníh. Lehoučké doteky na kůži, svědivé, a nikoli
nepříjemné, ji volaly z temnoty. Chvíli trvalo, než se jí vrátila paměť. Zbyly z ní
však jen útržky obrazů a pocitů, jimž vládly strach a zmatek. Řvoucí
Iltis s mečem v ruce... Zvonění oceli... Hrubá ruka na jejích ústech...
A ten muž... Muž, který ji zapálil.
Otevřela ústa, ovšem nedostala ze sebe víc než zaskuhrání.
S dalším nádechem natáhla do plic mrazivý vzduch. Měla pocit, že snad
umrzne zevnitř. Zdálo se jí nepatřičné, že by poté, co tak mocně
vzplála, měla zemřít chladem.
Iltis! uvědomila si náhle. Iltis je zraněný! Možná i mrtvý!
Snažila se pohnout, vstát a vší silou svého královského hlasu volat,
aby jí dovedli léčitele. Namísto toho však jen zasténala a zatřepotala
rukama, na něž stále dopadaly sněhové vločky. Vzplála v ní zloba a vy -
háněla z plic chlad. Musím se pohnout! Přece tady neumřu ve sněhu jako
toulavý pes! Opět nasála ledový vzduch a  zaječela. Vložila do toho
křiku veškerou svoji sílu a  hněv. Mocný řev, královský řev... ovšem
k jejím uším dolehlo pouze syčení deroucí se skrz zuby. A ještě něco.
„...k tomu by měl existovat dobrý důvod, seržante,“ říkal drsný hlas,
silný, úsečný a upjatý. Hlas vojáka, doprovázený křupáním sněhu pod
podrážkami.
„Pán věže říkal, že se k němu máme chovat slušně, kapitáne,“ ozval
se druhý hlas s nilsélinským přízvukem, starší, a ne tak silný.
„Zacházejte s ním s úctou, říkal. Jako s těmi ostatními z mysu. A zdálo se, že
to myslí vážně, pokud mohu soudit z řeči člověka, který neřekne víc
než dvě slova najednou.“
„Lidi z mysu,“ pravil kapitán mírněji, „kterým vděčíme za sněžení
na konci léta...“ Jeho hlas utichl a křupání sněhu se změnilo v dupot
běžících mužů.
„Výsosti!“ Na ramenou ucítila něčí ruce, opatrný, ale naléhavý
dotek. „Výsosti! Jste zraněná? Slyšíte mě?“





◆ 20 ◆
Lyrna jen zasténala a opět se jí zachvěly ruce.
„Kapitáne Adale,“ slyšela seržantův hlas, přiškrcený strachem. „Její
t v á ř...“
„Mám oči, seržante! Zavolejte Pána věže do stanu bratra Kehlana!
A přiveďte muže, kteří odnesou jeho lordstvo. O královně ani slovo.
Rozumíte?“
Slyšela další kroky ve sněhu a pak ji od hlavy až k patě zahalilo cosi
měkkého a  hřejivého. Něčí ruce ji zvedly a  ona ucítila mravenčení
ve ztuhlých zádech a končetinách. Upadla do temnoty a trhavý běh
kapitána odnášejícího ji k městu již nevnímala.
◆ ◆ ◆
Když se probrala podruhé, byl u ní. Přejela očima po plátěné střeše
a spatřila ho, jak sedí vedle jejího lůžka. Ačkoli měl oči tak jako
předchozího dne zastřené červeným závojem, jeho pohled byl jasnější
a  soustředěnější. Nakláněl se k  ní a  jeho černé oči se vpíjely do
pokožky jejího obličeje. Podpálil mě... Zavřela víčka, odvrátila se od něj,
potlačila vzlyk deroucí se jí z hrudi a polkla. Až poté co se uklidnila,
se otočila zpět a  zjistila, že stále klečí u  jejího lůžka, s  hlavou
sklopenou.
„Výsosti,“ řekl.
Znovu polkla a  pokusila se promluvit. Očekávala jen slabé
zachrop t ění, takže ji síla vlastního hlasu poněkud překvapila. „Můj lorde
Al Sorno. Doufám, že se máte po ránu hezky.“
Zvedl hlavu — ve stále divokých černých očích zkoumavý výraz.
Chtěla mu říct, že zírat takto na někoho je neslušné, zvlášť na královnu,
bylo jí však jasné, že by to znělo směšně. Na každém slově záleží, řekl
jí jednou otec. Každé slovo, které vyřkne ten, kdo nosí korunu, zůstane
zaznamenáno, a často špatně. A tak, dcero, pokud někdy tvou hlavu ob­
tíží tento zlatý kroužek, nikdy nesmíš pronést jediné slovo, které by z úst
královny zaznít nemělo.
„Docela... dobře, Výsosti,“ odpověděl Vélin, stále klečící na kole -
nou. Zavrtěla se a ke svému překvapení zjistila, že se může bez potíží
pohybovat. Někdo jí svlékl plášť a šaty, které na sobě měla
předchozího večera, a  veškerou parádu vyměnil za obyčejný bavlněný háv,





◆ 21 ◆
který ji halil od krku až ke kotníkům. Když se posadila a shodila nohy
z lůžka, látka ji příjemně hladila na kůži. „Vstaň, prosím,“ řekla Vélino -
vi. „Obřadnosti mě obvykle unavují, a když jsme sami, jsou zbytečné.“
Narovnal se a  ani na okamžik nespustil oči z  její tváře. Poněkud
váhavě a s lehkým třasem v rukou si přitáhl židli a posadil se proti ní.
Jeho tvář se ocitla na necelou délku paže od její, nejblíže od toho dne
o letním festivalu.
„Co lord Iltis?“ zajímala se.
„Je raněný, ale přežil,“ odpověděl. „Na malíčku levé ruky měl
omrzliny. Bratr Kehlan mu ho musel uříznout. Ani si toho nevšiml a měli
jsme co dělat, abychom mu zabránili, aby se vás vydal hledat.“
„Měla jsem štěstí, že mi ho osud poslal do cesty.“ Odmlčela se a pak
se nadechla, aby v  sobě posbírala odvahu k  tomu, co musela říct.
„Včera jsme neměli moc příležitostí si promluvit. Určitě máš spoustu
otázek.“
„Hlavně jednu. V  okolí koluje mnoho divokých zvěstí o  vašich...
poraněních. Prý k tomu došlo v den, kdy Malcius zemřel.“
„Malcia zavraždil Frentis, bratr Šestého řádu. Za vraždu zaplatil
životem, sama jsem ho zabila.“
Viděla, jak ho ta zpráva ohromila  — jako by ho udeřila kusem
ledu. S prázdným pohledem se předklonil a zašeptal: „Chci bejt bratr...
Chci bejt jako ty.“
„Byla s ním jedna žena,“ pokračovala Lyrna. „Stejně jako tvůj bratr
se vydávala za uprchlého otroka. Prý přepluli oceán a  zažili mnoho
dobrodružství. Podle toho, jak ta cizinka reagovala, když jsem
Frentise zabila, soudím, že je pojil silný cit. Láska člověka dovede dohnat
k nečekaným činům.“
Vélin zavřel oči a zachvěl se. Snažil se ovládnout svůj žal. „Zabít ho
určitě nebylo snadné.“
„Během svého pobytu u Lonaků jsem se leccos naučila. Viděla jsem,
jak Frentis padl. Potom...“ Plameny se sápaly po její kůži jako drápy
divoké kočky a do nozder jí vnikl zápach vlastní spálené kůže... „Vy p a d á
to, že ani moje paměť není dokonalá.“
Vélin seděl neskutečně dlouho mlčky, ztracen v myšlenkách,
obličej ještě vyzáblejší než dřív. „Naznačovala mi, že se vrací,“ zamumlal
nakonec. „Ale ne za tímto účelem.“





◆ 22 ◆
„Čekala jsem, že se zeptáš na něco jiného,“ prohodila ve snaze vy -
trhnout ho ze vzpomínek, které kalily jeho mysl. „Že budeš žádat
vysvětlení k Linéši.“
„Ne, Výsosti,“ zavrtěl hlavou. „Ujišťuji vás, že vůbec žádné
vysvětlení nežádám.“
„Ta válka byla strašlivá chyba. Zajali Malcia... Otcovo rozhodnutí
bylo projevem... slabosti.“
„Pochybuji, že by král Janus byl schopen slabosti, Výsosti. A co se
té války týče, vzpomínám si, že jste se mě před ní pokusila varovat.“
Přikývla a odmlčela se, aby uklidnila své rychle tlukoucí srdce. A já
si byla tak jistá, že mě bude nenávidět. „Ten muž...“ řekla. „Ten muž
s lanem.“
„Jmenuje se Pletač, Výsosti.“
„Pletač,“ zopakovala. „Předpokládám, že to je vyslanec zla, které
stojí za všemi našimi problémy. Ukrýval se v  tvé armádě a  čekal na
příležitost k úderu.“
Vélin se trochu odtáhl, zármutek v jeho tváři vystřídalo překvapení.
„K úderu, Výsosti?“
„Zachránil mě,“ řekla. „Před tou věcí. A pak mě zapálil. Přiznávám,
že to úplně nechápu. Ovšem jak zjišťuji, tato stvoření jednají
podivnými způsoby.“ Slova se jí zadrhla v hrdle. Vybavila si oheň, který vzplál,
když ji ten svalnatý mladík přitiskl k sobě. Žár byl ještě intenzivnější
než v ten příšerný den v trůnním sále. Zvedla hlavu a přinutila se
pohlédnout Vélinovi do očí. „Je to... je to horší?“
Tiše si povzdychl a vzal ji za ruce. Ucítila jeho hrubé, mozolnaté
dlaně. Čekala povzbudivý stisk následovaný nevyhnutelnou
a strašlivou zprávou, on ji však namísto toho uchopil za zápěstí, zvedl jí ruce
a roztáhl její prsty, aby se jimi dotkla své tváře.
„Ne!“ vykřikla a snažila se mu vytrhnout.
„Věřte mi, Lyrno,“ vydechl a přiložil její prsty ke kůži... k hladké,
neporušené kůži. Pustil ji a ona sama začala zkoumat každičký kousek
svého obličeje, od čela až ke krku. Kde je? opakovala si v  duchu,
neboť nenacházela tu hrubou, skvrnitou a zjizvenou tkáň. A necítila ani
spalující bolest, která ji trápila navzdory všem hojivým mastem, jimiž
dámy její popáleniny denně ošetřovaly. Kde je moje tvář?
„Věděl jsem, že má Pletač veliký dar,“ řekl Vélin. „Ale tohle...“





◆ 23 ◆
Lyrna se držela za obličej a bránila se vzlykům. Na každém slově
záleží. „Já...“ začala, pak se odmlčela a zkusila to znovu. „Měla bych...
měla bych svolat radu kapitánů... co nejdříve...“
Teprve pak jí začaly téct slzy. Vélin ji objal okolo ramen. Opřela si
hlavu o jeho hruď a plakala jako dítě.
◆ ◆ ◆
Žena v zrcadle si přejela dlaní po světlém strništi na hlavě a na hladkém
čele jí naskočila vráska. To doroste, ujišťovala se. Možná si je tentokrát
nenechám narůst tak dlouhé. Lyrna se zaměřila na místa, kde předtím
byly nejhorší popáleniny. Shledala, že pokožka přece jen není zcela
uzdravená. Okolo očí a na čele objevila tenké bledé jizvičky. Vybavila
si, co jí toho dne pod horou řeklo ubohé, pomatené Mahlessino já.
Zatím ne... Stopy tvé velikosti.
Lyrna ustoupila od zrcadla a naklonila hlavu, aby se podívala, jak
jizvy vypadají na světle. Zjistila, že na přímém slunci trochu vybledly.
Zachytila v zrcadle nějaký pohyb a všimla si, že za ní stojí Iltis. Rychle
uhnul pohledem a  chytil si ovázanou ruku zavěšenou na šátku. Při -
šoural se do stanu zhruba před hodinou, odstrčil Bentena a padl před
Lyrnou na kolena. Blekotal něco o odpuštění, ale pak vzhlédl, spatřil
její tvář a okamžitě zmlkl.
„Měl byste ležet, lorde,“ řekla mu.
„Já...“ Iltis zamrkal a  v  očích se mu zaleskly slzy. „Už vás nikdy
neopustím, Výsosti. Máte mé slovo.“
Vidí snad ve mně novou Víru? napadlo ji, neboť v zrcadle
zpozorovala, jak se trochu zakymácel, zavrtěl hlavou a narovnal se v zádech. Ta
stará ho zklamala, a tak teď novou hledá ve mně.
Do stanu vešel s úklonou Vélin. „Armáda je připravena, Výsosti.“
„Děkuji, lorde.“ Královna natáhla ruku k Oreně, která držela plášť
s  kápí lemovanou liščí kožešinou. Vybrala ho z  hromady oděvů,
jež s  největší radostí poskytla lady Reva. Orena přistoupila k 
Lyrně a  přehodila jí plášť přes ramena, zatímco Murela poklekla, aby
před královská chodidla položila nepraktické, ale elegantní boty.
Královna se obula, stáhla si kápi až do obličeje a  řekla: „Tak jdeme
n a t o.“





◆ 24 ◆
Vélin před stan přistavil vysoký nekrytý povoz. Při Lyrnině
příchodu k  vozu přispěchal a  podal královně ruku. Ona se jí přidržela
a  vytáhla se nahoru, přitom si podkasala plášť, aby o  něj nezakopla.
Při představě, že by v takové chvíli upadla na zem, se málem rozchi -
chotala. Ovládla se však dřív, než se smích mohl prodrat skrz rty. Na
každém slově záleží.
Když se postavila, aby si prohlédla svoji novou armádu, i nadále
se držela Vélinovy ruky. Ten obtloustlý bratr ze Severních provincií ji
mezi kradmými pohledy na její tvář informoval, že v tuto chvíli čítá
Armáda severu šedesát tisíc mužů a žen a k tomu přibližně třicet tisíc
sordajských a eorhilských válečníků. Regimenty stály sešikovány do
převážně nerovných útvarů, postrádajících onu dokonalou soudrž -
nost, jakou se královská armáda pyšnila při přehlídkách ve
Varinsholdu. Přeživší příslušníci královské armády se od svých spolubojovníků
popravdě dosti odlišovali. Prořídlé roty stály za bratrem Kenisem
v  samém středu linie uspořádané do úhledných a  disciplinovaných
formací. Většina její nové armády se však skládala z Nilsélinců
hraběte Marvena, odvedenců, kteří s Vélinem přišli ze Severních provincií,
a dalších mužů, již se k nim připojili cestou. Jejich řady se vyznačovaly
velkou různorodostí — všemožné druhy zbroje a zbraní, povětšinou
ukořistěné mrtvým Volarům, provizorní, vybledlé prapory, tolik se
lišící od precizních standart královské armády.
Sordajové, ohromný shluk zamlklých mužů, na nichž byla patrná
pouze zvědavost, si našli místo na pravém křídle. Za nimi seděli na
svých krásných vysokých koních stejně mlčenliví Eorhilové. Lady
Reva vyhověla Lyrnině zdvořilé žádosti, aby se dostavila s celou
knížecí gardou, z níž nezbylo více než třicet mužů, a se všemi přeživšími
lučištníky. Stáli za svojí vládkyní ve dvou dlouhých řadách, podsadití,
tvrdí muži s dlouhými luky na ramenou. Samotnou lady Revu
doprovázela její rádkyně, lord lučištník Anteš a starý zarostlý velitel gardy.
Nikdo z Revina doprovodu na sobě nedával znát, že by ke královně
cítil byť jen špetku posvátné úcty. Nalevo od nich shromáždil Štít
kapitány meldenejské flotily. Loďař Ell-Nurin stál záměrně několik kroků
před Štítem, který královně se založenýma rukama pokývl na pozdrav.
Jako vždy mu na rtech zářil okouzlující úsměv. Byla to škoda, neboť
ho smích nejspíš brzy opustí.





◆ 25 ◆
Na ostrově za nimi se tyčilo stále ještě doutnající město Alltor,
dvo jic e věží katedrály částečně zastřená ustavičně padajícím
sněhem.
Lyrna vyhledala očima drobnou, ale výraznou postavu lady Dahre -
ny, která stála v  první řadě společně s  kapitánem Adalem a  Severní
gardou. Na rozdíl od ostatních členů armády Dahrena hleděla nikoli
na Lyrnu, ale na Vélina. Pod jejím upřeným a  znepokojivě
intenzivním pohledem si Lyrna uvědomila, jak ji v dlani hřeje Vélinova ruka.
Pustila ji, otočila se čelem k armádě a stáhla si kápi.
Projelo to jimi jako vlna. Ozývaly se překvapené vzdechy, přísahy,
modlitby i slova naprostého údivu. Jak se vojáci nevěřícně obraceli ke
svým druhům, rozvlnily se nerovné řady ještě víc. Lyrně však neušlo,
že Sordajové i Eorhilové zůstali tiší, ačkoli i v jejich postojích byla
patrná větší ostražitost. Teprve když změť hlasů přesáhla únosnou míru,
zvedla Lyrna ruku. Chvíli se nic nedělo. Už se bála, že bude muset
Vélina požádat, aby je utišil, to už však kapitán Adal svým mužům
rozkázal, aby zmlkli. Ostatní důstojníci a seržanti jej napodobili a nad
armádou se rozhostilo ticho.
Lyrna si vojáky prohlížela, pozorovala jejich tváře a dívala se jim do
očí. Někteří před jejím pohledem uhýbali, nervózně se ošívali
a skláněli hlavy, jiní zírali v čirém úžasu.
„Zatím jsem neměla příležitost k vám promluvit,“ zvolala královna
silným hlasem, který se v mrazivém vzduchu nesl do daleka. „Ti z vás,
kdo neznáte mé jméno, vězte, že seznam mých titulů je dlouhý.
Nebudu vás s ním obtěžovat. Postačí, když řeknu, že jsem vaše královna,
uznaná Pánem věže Al Sornou i lady Revou, správkyní Cumbrélinu.
Mnozí z vás mě viděli včera, a ti spatřili ženu s popálenou tváří. Teď
mě vidíte zdravou. Chci vám slíbit, že vám jako vaše královna
nebudu lhát. A  proto vám upřímně říkám, že mou tvář zahojily Temné
síly. Nedovolávám se přízně Zemřelých ani nějakého boha. Stojím
před vámi, uzdravena rukou muže s darem, jemuž nerozumím. Došlo
k  tomu bez mého přičinění. Nevidím však důvod, proč bych toho
měla litovat nebo trestat muže, který mi tuto laskavost prokázal.
Mnozí z  vás jistě nepochybují, že v  řadách této armády jsou další s 
podobnými schopnostmi, dobří a odvážní lidé. Podle platných zákonů
by měli být kvůli těmto darům, jimiž je obdařila příroda, usmrceni.





◆ 26 ◆
A já proto svým královským slovem ruším veškeré zákony zakazující
užívání darů dříve označovaných jako Temné síly.“
Odmlčela se  — očekávala hlasitou reakci, snad i  nespokojené
mru č ení. Namísto toho však dál panovalo ticho. Všichni ji uchváceně
pozorovali. I ti, kteří se ještě před chvílí jejímu pohledu vyhýbali, od
ní teď nedokázali odtrhnout zrak. Právě tu k něčemu došlo,
uvědomila si. K něčemu... užitečnému.
„Není mezi námi nikdo, kdo by nepoznal utrpení,“ hovořila dál.
„Není tu nikdo, kdo by nepřišel o  ženu, manžela, dítě, přítele nebo
rodiče. Mnozí z vás zakusili rány bičem, i já. Mnozí z vás museli strpět
údery špinavých rukou, i já. Mnohé z vás ožehl oheň, i mě.“
Mezi vojáky to začínalo hučet, davem se šířil rozdmýchávaný hněv.
Jedna žena uprostřed roty osvobozených otroků kapitána Nortaha,
štíhlá a drobná, ale ověšená několika dýkami, vycenila zuby ve výrazu
rostoucího vzteku. „Tato země nese jméno na počest naší jednoty,“
pokračovala Lyrna. „Ovšem jen blázen by tvrdil, že jsme kdy byli sku -
tečně jednotní. V nekonečné řadě malicherných sporů jsme prolévali
vlastní krev. S  tím je nyní konec. Nepřítel přinesl k  našim břehům
otroctví, mučení a smrt, ale s nimi nám přinesl i dar. Dohnal nás
k jednotě, která nám tak dlouho chyběla. A toho bude litovat. Proměnil nás
v jedinou nezničitelnou čepel mířící přímo do jeho černého srdce. A já
s vaší pomocí dohlédnu na to, aby vykrvácelo!“
Hučení přerostlo v  divoký řev, tváře se křivily zlostí a  nenávistí,
vzduchem létaly pěsti, meče a  halapartny. Ta omamná vřava Lyrnu
pohlcovala svou mocí... Moc. Musíš ji nenávidět, stejně jako ji miluješ.
Zvedla ruku a vojáci se opět utišili, i nadále z nich však sálalo
odhodlání. „Neslibuji vám snadná vítězství,“ sdělila jim. „Náš nepřítel je
krutý a lstivý. Nebude umírat snadno. A tak vám slibuji jen tři věci —
dřinu, krev a spravedlnost. Nikdo z těch, kteří se se mnou touto cestou
vydají, by neměl očekávat jinou odměnu.“
Jako první začala skandovat ta drobná žena s  dýkami. Zaklonila
hlavu a čepelemi v obou rukou bodala do vzduchu. „Dřina,
krev a spravedlnost!“ Pokřik se rychle šířil celou armádou. „Dřina, krev
a spravedlnost! Dřina, krev a spravedlnost!“
„Za pět dní vyrážíme k  Varinsholdu!“ zvolala Lyrna do stále
sílícího skandování. Menší divadlo nikdy neuškodí, řekl jí ten starý
pleti◆ 27 ◆
chář během jedné z  ceremonií, při níž rozdával meče mužům, kteří
si je nezasloužili. Královský majestát je jedno velké představení, dcero.
Hluk se zdvojnásobil a její slova zanikla v zuřivém pokřikování. „NA
VARINSHOLD!“
Chvíli jen tak stála s rozpřaženýma rukama a vychutnávala si jejich
oddané běsnění. Dokázal jsi někdy něco takového, otče? Získal sis někdy
jejich lásku?
Řev neustával. Opět přijala Vélinovu ruku a chystala se sestoupit
z povozu. Když však zahlédla Štíta, zarazila se. Podle jejího
očekávání úsměv z  jeho tváře zmizel a  nahradil jej podmračený výraz. V  tu
chvíli zapochybovala, zda je kapitán i  nadále ochoten kamkoli ji
následovat.
◆ ◆ ◆
„Do Varinsholdu je to dvě stě mil, Výsosti,“ oznámil jí hrabě Marven.
„A my máme dost obilí pro koně sotva na osmdesát. Naši cumbrélinští
přátelé si dali na plenění úrody dost záležet.“
„Lepší spálená než v žaludcích našich nepřátel,“ podotkla lady Reva
z druhé strany stolu.
Stáli okolo velkého stolu s  mapami ve Vélinově stanu. Dostavili
se všichni kapitáni armády, lady Reva a  náčelníci Eorhilů a  Sordajů.
Eorhilům velel šlachovitý jezdec, jehož věk Lyrna odhadovala na něco
přes padesát let. Sordaj byl o něco mladší, vyšší než většina jeho lidí,
štíhlý jako vlk a měl pohled jestřába. Oba vypadali, že rozumějí
každému slovu, ale sami toho moc nenamluvili. Lyrně neušlo, jak neustá le
těkají pohledem mezi ní a  Vélinem. Je to podezření? uvažovala. Nebo
jen údiv?
Hrabě Marven téměř celou hodinu popisoval jejich strategickou
situaci. Vzhledem k tomu, že ona sama se studiem vojenství nikdy
příliš neobtěžovala, nezbylo jí než se spoléhat na to málo, co ze žargonu
svých společníků pochytila. Zdálo se, že nejsou v zas tak dobré pozici,
jak by se dalo po tak slavném vítězství očekávat.
„To je pravda, madam,“ obrátil se hrabě k Revě. „Pro nás to ovšem
znamená nebezpečný nedostatek zásob, a  do zimy zbývají jen dva
měsíce.“





◆ 28 ◆
„Mám tomu rozumět tak, lorde,“ ozvala se Lyrna, „že máme silnou
armádu, ale žádné prostředky k jejímu přesunu?“
Hrabě si přejel rukou po oholené hlavě. Zatímco se s povzdechem
pokoušel dát dohromady vhodnou odpověď, sešitá jizva na jeho tváři
se rozsvítila o něco červenější barvou.
„Ano,“ přisvědčil Vélin, který stál na protější straně stolu. „A nejde
jen o  přesun. Pokud do zimy neseženeme dostatek potravy, celá ar -
máda by mohla vyhladovět.“
„Určitě jsme ukořistili volarské zásoby,“ podotkla Lyrna.
„Přesně tak, Výsosti,“ promluvil obtloustlý bratr Hollun. Stejně
jako většině přítomných mu činilo potíže nezírat na její tvář. „Dvanáct
tun obilí, čtyři tuny kukuřice a šest tun hovězího.“
„Bez nichž by mí lidé v zimě pomřeli hlady,“ prohlásila lady Reva.
„Beztak jsem musela opět začít snižovat příděly... Výsosti,“ dodala.
S etiketou měla očividně pořád problém.
Lyrna pohlédla na mapu a přejela očima trasu do Varinsholdu. Na
cestě se nacházelo mnoho měst a vesnic. Královně však bylo jasné, že
z nich většinou zůstaly jen trosky, kde žádné zásoby nenajdou. Dvě stě
mil do Varinsholdu, přemítala a prohlédla si mapu pozorněji. Polovina
této vzdálenosti k pobřeží... a k moři.
Vzhlédla a vyhledala Štíta, který stál stranou kruhu kapitánů v zad -
ní části stanu, tvář napůl ukrytou ve stínu. „Lorde Ell-Nestro,“ oslovila
ho. „Potřebuji vaši radu, prosím.“
Po krátkém zaváhání přistoupil blíž. Dvojčata, vnuci krajského
knížete Darvuse, mu uvolnili místo s  uctivou úklonou, kterou však
on nijak neocenil. „Výsosti,“ řekl nevzrušeně.
„Vaše flotila čítá mnoho lodí,“ začala. „Je jich dost, aby dopravily
armádu do Varinsholdu?“
Štít zavrtěl hlavou. „Po bitvě u Zubů byly lodě tak poškozené, že
se polovina flotily musela vrátit na Ostrovy. Uvezli bychom možná
třetinu armády, ale bez koní.“
„To k dobytí Varinsholdu nestačí,“ odtušil hrabě Marven. „Ne
pokud se té Volarce dá věřit. Město střeží spousta mužů a  jsou dobře
zásobeni po moři i z Renfélinu.“
Lyrna se zastavila pohledem u Varinsholdu. Hlavní a největší
přístav celého království zbohatl především obchodováním s Volarskem.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist