načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Královna Dagmar -- česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu - Hana Whitton

Elektronická kniha: Královna Dagmar -- česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu
Autor:

Markéta Přemyslovna se do dánského krále Valdemar II zamilovala na první pohled a ochotně přijala jeho nabídku stát se jeho chotí a přijmout tradiční jméno dánských královen – ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6259-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Markéta Přemyslovna se do dánského krále Valdemar II zamilovala na první pohled a ochotně přijala jeho nabídku stát se jeho chotí a přijmout tradiční jméno dánských královen – Dagmar. Valdemar nemůže uvěřit svému štěstí, že potkal ženu, kterou nevede zištnost, ale čistá láska. Jenže český král, udělal krok, který do srdce Valdemara vnesl zrnko pochobností.

Předmětná hesla
Dagmar, královna, choť Valdemara II., dánského krále, 1186-1213
* 12.-13. století
* 1186-1213
Děti panovníků -- Česko -- 12.-13. stol.
Manželky panovníků -- Dánsko -- 12.-13. stol.
Česko -- Dějiny -- 12.-13. stol.
Dánsko -- Dějiny -- 12.-13. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČESKÁ PRINCEZNA,
MILOVANÁ PANOVNICE DÁNSKÉHO LIDU





edice
KiJl(AN










HANA WHlTTON
l(RÁLOVNA
DAGMAR
ČESKÁ PRINCEZNA,
MILOVANÁ PANOVNICE DÁNSKÉHO LIDU





Copyright © Hana Whitton, 2013
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Hana Whitton, 2013
Redakční úprava Otilie Grezlová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Waňkowská
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2013
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-092-2 (pdf )





5
I.
M
arkéta se překvapeně zahleděla na otce. Přemysl
Otakar I. sledoval dlouhým, upřeným a jaksi
nemístně lačným pohledem půvabnou Konstancii
Uherskou, sestru uherského krále Emericha.
Napadlo ji, že Konstancie nemůže být o mnoho starší
než ona sama – a tak by byl na místě jistě spíš otcovský
pohled, zejména vzalo-li se navíc v úvahu, že Otakarovi
po boku sedí manželka Adléta.
Bylo nicméně patrné, že Konstancie už moc dobře ví,
jak si podmanit muže bez rozdílu věku.
Markéta ji pozorovala s trochou skrývané závisti –
Konstancie jí připadala jako ohnivá jiskra. Byla plná
života a na dvorský protokol a etiketu se příliš neohlížela.
Chtěla se bavit.
A ta zdánlivě nerozvážná lehkovážnost jako by ještě
znásobila její výraznou, uhrančivou krásu, jež měla
teprve dozrát.
Zatočila se nyní zvesela při tanci v kole a dlouhé tmavé
vlasy jí zavířily kolem půvabné tváře jako hebký závoj,
který se marně pokoušela spoutat zlatá čelenka.





6
 
Obdivný pohled českého panovníka Přemysla Ota -
kara I., zatím pořád knížete v exilu, ale jednou jistě
českého krále, nyní neunikl ani jeho manželce Adlétě
Míšeňské.
Okázalý zájem jejího vznešeného chotě ji popudil.
Neměli jsme přijmout tuhle návštěvu z Uherska,
pomyslela si hořce. Konstancie byla v Adlétiných očích
urozenější a kultivovanější a hlavně – mladší a hezčí. Každé
byť sebemenší gesto prozrazovalo nejen dokonalou
výchovu u dvora vedeného podle francouzského vzoru, ale
hlavně královský majestát. Něco podobného člověku
nevštípí sebelepší učitel. S takovou vznešenou ušlechtilostí
se už musí narodit.
Adléta si k sobě nakrátko přivinula Markétu a
Božislavu, dvě ze svých čtyř dětí, ale obě dívky, jež se už
považovaly za dospělé, po matce jen nazlobeně
blýskly očima.
Té to však uniklo.
Nu což, pomyslela si škodolibě, tahle hezoučká
Konstancie se může pyšnit urozeností starobylého rodu a
vytříbeností uherského dvora, ale ona, Adléta, má své děti
a královského chotě.
Tedy skoro královského. Otakar byl zatím pouze
knížetem a o titul krále pro sebe a pro své potomky teprve
usiloval, navíc z vyhnanství, protože ho i z toho
knížecího stolce sesadili. Rozlil si to s císařem a za to se
trestá.
Ten potupný útěk z Prahy ji stále pálil jako žhavý cejch.
Byli ještě rádi, že je přijali příbuzní v Míšni, jež byli
Otakarovi zavázáni za věrné služby, které jim kdysi prokázal.
Dnes poprvé spatřila výhodnou stránku toho, že se
museli uchýlit do míšeňského exilu, do jejího rodného prostředí.





7
 
Tady se kolem dosud mužného Otakara mohou to -
čit i ty sebehezčí princezny z urozených i předních
královských rodů, ale moc platné jim to nebude. Tady totiž
musí ten chrabrý a pohledný král Otakar tančit, jak píská
její rodina, tedy hlavně ona, Adléta!
Upravila si v rychlosti nenápadně roušku, která se jí
trochu svezla z hlavy a odhalila povadlý krk. Kdysi ten
odznak každé cudné paní nemívala ráda, protože skrýval
řadu jejích předností. Zato nyní mu byla ráda. Jemná
bělostná látka milosrdně zakryla opravdu mnohé – zejména
dvojitou bradu a vrásčité líce, stejně jako prořídlé vlasy,
které na skráních dávno protkalo stříbro.
Konstancie se opět zatočila v rytmu bubínků a píšťal,
prohnula se jako štíhlý proutek, pas útlý tak, že by ho
Otakar jistě objal pouze sepjatýma rukama, a zaklonila
hlavu při veselém smíchu.
Adléta se nezdržela a šlehla po ní téměř nenávistným
pohledem. Je mladičká, tahle Konstancie, ale s muži
flirtuje jako protřelá milostnice, pomyslela si popuzeně.
Kolik jí asi tak může být? Dvanácté narozeniny, ten práh
dospělosti každé urozené dívky, už jistě dávno oslavila.
Od naší Markéty daleko nebude, a té abychom již začali
shánět vhodného ženicha. Budeme se po něm muset
poohlédnout my sami, a nejen proto, že je tomu tak u
královských dcerek zvykem.
Naše Markéta se chová, jak se na urozenou pannu sluší.
Nevíří jako Konstancie Uherská v kole v divokém tanci
s kdejakým rytířem, který se před ní ukloní!
Opravdu, tu návštěvu z Uher jsme přijímat neměli. Nu,
co se dá dělat, už se stalo. Má to prý nějaké diplomaticky
veledůležité pozadí.
Ovšem na tu uherskou princezničku bych si měla dát
pozor, pomyslela si Adléta lenivě.





8
 
Potom se pohodlně opřela v křesle a nechala si dolít
vína. Co jí ostatně bylo po nějaké Konstancii – ona měla
své jisté. Měla manžela a početnou rodinu. S hrdostí
přejela pohledem Markétu, Vratislava a Božislavu a
vzpomněla i na Hedviku, kterou nechali doma. Ta byla ještě dítě.
A navíc za Adlétou stojí její vlivné a početné míšeňské
příbuzenstvo, celý vážený rod Wetlinů, zejména
bratránek Albrecht. Tady v Míšni se jí nemůže nic stát.
A do Prahy se Otakar jen tak nevrátí.
Usmála se pro sebe, ukolébána pocitem falešného
bezpečí.
Zde v Míšni mu vládne pro změnu ona.
Byl to příjemný pocit.
Markéta vyklouzla opatrně z hodovní síně. Nechtělo se jí
tančit. Zatoužila být na chvilku sama.
Nevyhledávala příliš ryčné veselí tanečního reje, i když
se mu zcela nevyhýbala. Od života očekávala, a hlavně
chtěla, něco více než pouhou povrchní zábavu. Ta podle
ní představovala přechodný, krátkodobý únik před
starostmi skutečného každodenního života, jimž se nikdo
tak jako tak nakonec nevyhnul.
Opřela se o širokou kamennou římsu, dosud
vyhřátou od odpoledního slunce, a zaposlouchala se do
vlahé májové noci. Hudba z hodovní síně k ní doléhala jen
tlumeně a také šum z města, rozkládajícího se dole pod
míšeňským hradem Albrechtsburgem, se sem nesl
jakoby z velké dálky. Štíhlá věž katedrály sv. Jana
Evangelisty a sv. Donáta se tyčila k nočnímu nebi jako výstražně
vztyčený ukazovák.
Dole na nádvoří občas zazvonila o kamenné
dláždění podkova, to přijížděl nějaký posel s jistě neodkladnou





9
 
zprávou. A těch bylo v poslední neklidné době víc než
dost. Z podloubí obrostlého vínem co chvíli cinkl jako
zlatý peníz dívčí smích.
Bylo příjemné setrvat takto v jakémsi bezčasí a
nemuset se povinně usmívat na urozené hosty rodičů a hlavně
míšeňského příbuzenstva.
Markétě se Míšeň sice líbila, ale Praha to nebyla. Nu
jistě, Míšeňští měli svého svatého Benna, který působil
právě v katedrále sv. Jana Evangelisty, na jejíž temný
obrys jako by mohla nyní z balkonu dosáhnout. Markétě se
stýskalo po živém pražském ruchu a doufala, že se tam
brzy vrátí.
Snad.
Otec z Prahy neodešel dobrovolně. Vyhnali ho. Byl
rád, že si s hrstkou věrných zachránil holý život. Prý
chystal vzpouru proti císaři Jindřichovi VI. To jí
alespoň prozradila matka šeptem za mušličkou svrasklé
dlaně.
Už podruhé v životě se otec ocitl ve vyhnanství.
Poprvé jako mladíček, téměř dítě, doplatil na
politickou lehkovážnost svého otce Vladislava II. Šest let
musel žít v cizině. Nejdřív v Durynsku, odkud pocházela
jeho matka Judita, poté v Míšni na dvoře Wetlinů,
jednoho z nejvýznamnějších rodů v říši.
Tam potkal Adlétu, dceru míšeňského markraběte,
a oženil se s ní. To mu bylo něco přes dvacet.
Markéta se v tom pořád snažila vidět cosi
romantického, ale nemohla už nadále zavírat oči před nehezkou
pravdou, že to byla z nouze ctnost. Rod Wetlinů, s nímž
byla Adléta Míšeňská spřízněna, byl opravdu mocný
a vlivný.
Nechtíc vyslechla pár jedovatých poznámek nějaké
bezzubé kmotry, která ve stínu míšeňské katedrály ubíje-





10
 
la čas lacinými klepy a přetřásala staré časy, když se Ad -
léta s Otakarem objevili znovu v Míšni.
„Že si to tenkrát dovedl zařídit, ten mladý a
pohledný pan Otakar! Svatbu prý museli uspěchat, aby s
Adlétou zakryli své hříšné počínání!“ zachechtala se ta baba
přisprostle.
„A podívej, vyplatilo se mu to i teď! Může mluvit
o štěstí, že má i s rodinou vůbec kde hlavu složit!“
Rychle tu vzpomínku zahnala, ale i tak jí zanechala na
jazyku hořkou pachuť.
Tatínek se nemusí nikoho doprošovat! Vládl přece
Čechám jako kníže, i když nedlouho, a nepřestal usilovat
o královský titul pro sebe a hlavně dědičně pro své
potomky. Pro Vratislava.
Ovšem musela si nerada připustit, že o to usiloval asi
nevhodným způsobem, neboť se ve vyhnanství, tentokrát
i s rozrůstající se rodinou, ocitl znovu.
Markéta si povzdychla.
Vtom se na nádvoří přihnala kavalkáda jezdců a
Markéta byla ráda, že ji to vytrhlo z nostalgických
vzpomínek. V čele početného ozbrojeného oddílu jel rytíř,
jistě urozený podle úcty, kterou mu všichni prokazovali.
V erbu měl na zlatém pozadí tři modré lvy a nad nimi
zářila tři rudá srdce.
Ach, ten šlechtic bude jistě nejen udatný, ale rovněž
ochotný obětovat vše pro lásku, napadlo ji romanticky,
i když jí chladný rozum našeptával, že to bude všechno
jinak, že tohle je pouze naivní dívčí domněnka.
Zvědavě vystoupla na špičky, aby lépe viděla, a
naklonila se přes širokou balkonovou římsu.
Zahlédla však jen, jak se vysokému urostlému jezdci,
který lehce sklouzl ze sedla, zaleskly ve světle pochodní
zlatě plavé vlasy. Byly husté a rovné, ne nakadeřené od





11
 
lazebníka, jak to přikazovala poslední móda, podle níž se
řídil nejeden rytíř u míšeňského dvora.
Několika ráznými dlouhými kroky se ocitl u vchodu,
tam však na okamžik zaváhal a potom vzhlédl, jako by
vycítil, že ho někdo pozoruje.
Stál nyní kousek od hořící louče, a tak mu světlo
naplno ozářilo tvář s ostře řezanými rysy a orlím nosem.
Má oči modré jako moře, napadlo okouzleně Markétu.
Neuniklo jí, že se v nich zračí energická rozhodnost, ale
také laskavost.
Nakrátko měla pocit, jako by se na ni usmál, i když mu
hezké plné rty úsměv nezvlnil.
Zastyděla se najednou, že na toho cizího rytíře takhle
nevychovaně civí, ona, královská dcera, od níž se
očekává jisté vystupování, a tak rychle uskočila zpátky do
stínu balkonu. Přitiskla si dlaně na bušící srdce, jako by se
bála, že jeho tlukot zaslechne i ten pohledný cizinec dole
na nádvoří.
Nebyl to už mladíček, do třicítky mu asi moc
nescházelo, ale o to jí připadal přitažlivější.
Vtom se dveře na balkon rozlétly a Markéta zahlédla
v pruhu zlatavého světla, které se sem jimi vlilo, bratra
Vratislava. Tomu chvilku trvalo, než přivykl tmě.
„Tebe také vylákal ven krásný večer, Vratislave?“
zeptala se ho. Byla ráda, že tu je bratr s ní, jako by se s ním
cítila méně ohrožená. Netušila dosud čím – možná sama
sebou –, ale nepátrala po tom ani.
Vratislav sebou překvapeně trhl. Sestru Markétu zde
nečekal. Po pravdě řečeno vydal se sem proto, že chtěl
být chvíli sám se svými myšlenkami.
V srdci měl strašlivý zmatek. Chtěl si zde vše v klidu
promyslet, než bude zase schopný čelit ostatním v té
hosty přeplněné hodovní síni.





12
 
Stačil mu totiž jediný pohled na okouzlující uherskou
princeznu Konstancii, která Míšeň poctila návštěvou,
aby věděl, že se zamiloval. Navždy, na celý život.
Ale možná je dobře, že je tady Markéta, možná je dob -
ře, že se může s někým podělit o to, co cítí. Tedy alespoň
zčásti, neboť ani vlastní sestře by nedovolil nahlédnout
až na dno své zmatené duše.
Objal Markétu kolem ramen. „Ano, je to hřích
setrvávat v té hlučné a dusné hodovní síni!“
Potom se také opřel o kamennou římsu balkonu.
Sametově černé nebe nad Míšní, poseté bezpočtem
stříbrných hvězd, připomínalo vznešenou klenbu nedalekého
chrámu.
Neměl bych hned začít o Konstancii, rozhodl se, ale
zrádná slůvka byla rychlejší než rozvážné předsevzetí.
„Je okouzlující, ta uherská princezna Konstancie,
nemyslíš?“ pronesl se zápalem, který se marně snažil
zakrývat lhostejnou tváří.
„To ano,“ přitakala Markéta. Půvab se té ohnivé
tmavovlásce upřít rozhodně nedal. Musela se však v duchu
usmát bratrovu nezastíranému nadšení. Byla jen zvědavá,
s čím přijde dál. Jeho obdivné pohledy, kterými co chvíli
ulpěl na půvabné cizince, jí stejně jako ostatním neunikly.
„Jako by sem, do toho poklidného a tak trochu nudného
míšeňského rybníka, vnesla nový život. Je to jako svěží
závan jarního vánku...“
„Vždyť ty mluvíš jako básník, Vratislave! Stal se z tebe
trubadúr! My tě s Božislavou doposud znaly pouze jako
vášnivého lovce, který se zajímá o hony, lovecké
výpravy a zbraně. Netušily jsme, že ses rozhodl získat i jiné
trofeje než ty z lovu!“ zasmála se upřímně Markéta.
„Ach, Bože dobrý, Markéto, co ty z toho hned
neuděláš! Já jen... nu, prostě Míšeň mi ve srovnání s Pra-





13
 
hou připadá opravdu nudná, příliš tichá. Nic se tu neděje.
Nebo spíš nedělo do Konstanciina příjezdu! Je to tak
osvěžující vidět novou, neotřelou tvář!“
„Obzvlášť je-li tak hezká jako ta Konstanciina,“ ne -
přestala ho škádlit Markéta. Nechtěla si nicméně bratra
pohněvat, a tak rychle dodala: „Ale já ti rozumím,
Vratislave, a víc, než by sis myslel.“ Markétě se myslí mihla
vzpomínka na neznámého rytíře, kterého před chvíli
zahlédla na nádvoří. „I mně se po Praze stýská.“
Vratislav byl rád, že sestra změnila téma. „Myslíš, že se
tam vbrzku vrátíme?“ otázal se jí.
Markéta jen pokrčila útlými rameny.
Vratislav se na ni nyní upřeně zadíval, a jako by
sestru náhle viděl poprvé. Dosud v ní pořád spatřoval malé
nedospělé děvčátko. Ale teď si najednou uvědomil, že
Markéta nějak záhadně, jakoby ze dne na den, dospěla
v krásnou dívku. Z vytáhlého vyžlete se stala půvabná
štíhlá žena s jemnými pravidelnými rysy v hezkém
oválném obličeji. Oči měla světle modré, zlaté vlasy jí
spadaly až po štíhlý pás. Jistě jí brzy najdou ženicha, pokud ho
už nenašli, bodlo Vratislava bolestně u srdce. Provdají ji
za nějakou politicky výhodnou partii, za nějakého
urozeného korpulentního vdovce, někoho vlivného, jehož
podporu otec nyní – v exilu – tolik potřebuje.
„Určitě se tam jednou vrátíme. Otázkou zůstává kdy.
A pak, zdá se, že je matka na míšeňském dvoře docela
spokojená,“ odpověděla mu až po chvíli Markéta.
„Aby také ne!“ Vratislav rozhorleně rozhodil pažemi.
„Pro ni je to návrat domů! Ale pro nás...?“
Markéta na to nic neřekla. I jí se totiž na míšeňském
dvoře začalo líbit. Právě před několika minutami, když
zahlédla dole na nádvoří toho neznámého jezdce, rytíře,
který měl v erbu lvy a srdce.





14
 
„Půjdeme zpátky k ostatním?“ navrhla bratrovi.
Ve tmě spíš vycítila, než zahlédla jeho přikývnutí. „Ne -
smíme tam přece nechávat Božislavu samotnou!“ dodal,
ale on i Markéta moc dobře věděli, že se Vratislav vrací
kvůli Konstancii.
Otakar seděl za jednacím stolem a pokoušel se v sobě
vykřesat onu jiskru vášnivého zápalu, kterou jindy při
podobných diplomatických schůzkách obvykle pociťoval.
Dříve v takových chvílích prožíval napětí jako před
bitvou – býval pln obav, ale překypoval současně i divokou
touhou po vítězství.
Nyní v něm však vzrůstalo pouze rozladění.
Chtěl být s Konstancií.
Hudba z hodovní síně doléhala až sem, do prostorné
knihovny a pracovny Albrechtsburgu, a občas zaslechl
i kaskádu dívčího smíchu. Zvonil jako zlaté penízky, jako
svěží nezčeřený pramínek, který spěchá přes oblé
balvany z hor dolů do údolí.
Patřil Konstancii?
Určitě ano! Jistě už ji v kole rád provádí jiný, mladší
tanečník.
Spár žárlivosti se bolestně zaťal do Otakarovy duše.
Nemohl si už nic zastírat sám před sebou, nemohl si
nadále nic nalhávat – zamiloval se do mladé a krásné
uherské princezny Konstancie.
O kolik je mladší? O dvacet let určitě, ale spíš o
pětadvacet.
Zasnil se.
Vážný hovor, který proudil kolem stolu, se rozplynul
v nesourodou a rušivou zvukovou kulisu.
Kdo by se teď zajímal o politiku?





15
 
Nastalo jaro, ten požehnaný čas lásky, a do Míšně
přijela okouzlující Konstancie Uherská.
„A jaký máš na to názor ty, Milosti?“ obrátil se k němu
Albrecht Míšeňský vážně.
Byli spřízněni Otakarovým sňatkem s Adlétou,
Otakarovi byl Albrecht navíc zavázán.
Vždycky mu stál po boku, tenhle švagr, kterého už
podruhé potkala v životě pořádná smůla.
A straní jemu, Albrechtovi, a ne Albrechtovu
bratrovi Dětřichovi, který se v poslední době nebezpečně dere
v Míšni k moci.
Právě s Otakarem se Albrecht spolčil také při spiknutí
namířenému proti současnému římskému císaři Jindřichu
VI. Otakara to stálo knížecí stolec, ale na druhé straně
mohl skončit hůř než v míšeňském vyhnanství. Mohl
dopadnout třeba jako anglický král Richard Lví srdce, který
dosud sedí ve vězení.
Ovšem Otakar nesložil v míšeňském exilu ruce v klín,
to se musí uznat. Rozhodně nehodlal strávit zbytek
života jako trpěný příbuzný, ke všemu z manželčiny strany.
Nu, jistě, Adlétě tento stav věcí vyhovuje – v Míšni se
cítila doma. Zato Otakar si tu podle všeho připadal jako
v kleci.
„A jaké je tedy tvoje stanovisko, Otakare?“ zopakoval
obměněnou otázku shovívavě Albrecht.
Otakar sebou překvapeně trhl, jako by se probouzel
z krásného snu. Cítil však současně, jak se do něj
vlévá nová síla.
Musí se soustředit! Musí získat zpátky své království!
Nebude to lehké, ale není to ani nemožné.
Dokáže to! Vrátí se vítězně do Prahy!
Ne kvůli koruně pro Vratislava.
Kvůli Konstancii!





16
 
„Jistě. Musí se s tím něco udělat,“ odpověděl zpříma
Albrechtovi. Netušil sice, na co přesně se ho ptal, ale
tohle byla jeho odpověď na všechny otázky. „Musí se
s tím něco udělat. A brzy.“
Albrecht Míšeňský jen spokojeně přikývl.
Otakar kráčel dlouhou ztemnělou chodbou, zaposlou -
chán do ozvěny vlastních kroků. Hostina i tanec již
dávno skončily, i když se z hodovní síně co chvíli ozvalo
zalkání píšťaly, to jak se některý z hudebníků nedokázal
rozloučit s večerem.
Albrechtsburg se nořil do ospalého ticha, které narušil
pouze výbuch veselého smíchu nesoucího se zdola z
nádvoří, kde se rozcházeli poslední pozdní hosté. Pak se
odněkud ozvalo tlumené vypísknutí děvečky, na kterou
si podle všeho příliš dovolil některý z nadmíru
rozjařených hodovníků.
Otakar se otočil ke strážím, které ho v uctivé
vzdálenosti doprovázely, a jediným rázným pohybem je
propustil. Chtěl být sám.
Co kdybych prostě zaklepal na dveře komnaty
krásné Konstancie, napadla ho odvážná myšlenka. Zalekl
se toho odvážného kroku, i když měl jinak pro strach
uděláno.
Jedna věc byla nechat se okouzlit májovým večerem,
krásnou Konstancií a svůdnými sny, druhá věc byly
politické následky, které by mu podobný krok vynesl.
Uherská princezna sem přece přijela jako vážený host
spolu s neméně váženým početným poselstvem a on se
podle toho musí chovat.
Nakrátko na něj plnou tíží dolehlo břímě vladařských
povinností. Většinou si je nepřipouštěl, ba naopak – pře-





17
 
kážky, které mu osud či nepřátelé kladli do cesty, vítal
jako výzvu k boji.
Ale začínalo ho to někdy zmáhat, hlavně v poslední
době. Uvědomoval si, že je jako nevolník zapřažený do
jha vladařského údělu a rodového odkazu.
Musí přece získat zpět knížecí stolec, musí nabýt
královského titulu pro sebe, pro syna! Musí rozhojnit
statky i území.
Musí.
Chce toho snad od života příliš, zatoužil-li po lásce?
S povzdechem pokračoval v cestě a zastavil se až přede
dveřmi Adlétiny ložnice.
Chvilku před nimi postával nerozhodně a tak trochu
zahanbeně, ale nakonec vešel dovnitř.
Adléta se překvapeně odtočila od stolku se spoustou
kelímků s nejrůznějšími mastmi. Rychle pokynula
komorné, aby jí přehodila přes vlasy roušku. Nechtěla, aby
Otakar viděl její prořídlé šediny, ne poté, co se mohl
obdivovat hedvábnému lesku bohatých černých vlasů
princezny Konstancie.
Klůckem si rychle setřela z tváře mast, která jí měla
navrátit hebkou pleť bez vrásek.
Zatím to moc nepůsobilo. Líce měla i nadále
svrasklé jako loňské jablíčko a pod očima se jí začínaly rýsovat
ošklivě oteklé váčky.
„Řekl jsem si, že se alespoň na chvilku zastavím, má
milovaná choti,“ začal Otakar dvorně. V hlase mu
zazněla dávná vroucnost. „V té hlučné hodovní síni jsme spolu
nemohli prohodit kloudného slova.“ Pravdou však bylo,
že dnešní noci nechtěl být sám, to proto zašel za
manželkou, ne kvůli nějakému kloudnému slovu.





18
 
Adlétu jeho slova potěšila. Nepamatovala se ani, kdy ji
naposledy vyhledal v ložnici.
Zalila ji slastná vlna triumfu – Konstancie stráví dnešní
noc na lůžku sama, jakkoli je krásná a žádoucí, zato ona,
Adléta, bude usínat v manželově objetí!
Propustila komornou a pak přistoupila k Otakarovi.
Nikdy ji nepřestal přitahovat. Každý výrazný rys jeho
opálené tváře vypovídal o pevné vůli, rozhodnosti,
odvaze, i když mu tmavý vous i husté vlasy protkaly první
stříbrné nitky.
Muži opravdu nestárnou, pomyslela si závistivě
Adléta. Tlumené světlo svící k ní sice bylo jistě milosrdné, ale
i tak jí bylo jasné, že neskryje hluboké vrásky kolem očí
a ty dvě ostré rýhy, jež se jí táhnou podél povadlých rtů,
jako by je střežily před polibky. V očích jí dávno
pohasla dychtivá jiskra touhy, pokud v nich kdy vůbec nějaká
zaplála. Adléta totiž patřila k ženám, kterým jsou blízké
spíš praktické věci života, ne romantické snění.
Hodíme se k sobě s Otakarem, blesklo jí nyní hlavou. On
jde cílevědomě za svými zájmy a já zase dokážu hájit ty své.
To pomyšlení ji zahřálo u srdce. Něco podobného
představuje pevnější a trvalejší pouto než pouhé milostné vzplanutí.
Vztáhla ruku a opatrně, jakoby s obavou, mu
polaskala tvář.
Nepamatovala se na jejich poslední objetí, tak dlouho
tomu bylo, co se milovali naposledy.
Ovšem ani ona už po společných nocích neprahla.
Touha z ní vyprchala, vytratila se kamsi během posledních
let, tiše, nepozorována, jakoby po špičkách mezi
starostmi o děti, nemocemi, útěkem z Čech a žebroněním o
střechu nad hlavou u míšeňských příbuzných.
Vrátí se někdy? Rozbuší se jí opět srdce jako splašené,
zahlédne-li Otakarovu mužnou tvář? Vyšlehne v ní zase





19
 
žhavý plamen, prožije znovu slastné rozechvění a
vrcholné naplnění žádostivé touhy?
Náhle se za své myšlenky zastyděla. Je přece matkou
dospělých dětí a nesluší se jistě, aby se jí myšlenky
rozutíkaly po podobných zakázaných cestičkách.
Přesto neodolala a zlehka se nyní dotkla Otakarovy
opálené pokožky tam, kde ji odhalilo rozvázané
šněrování bělostné košile.
Otakar ji uchopil za ruku a vtiskl jí do dlaně žhavý
polibek.
Pak se k ní sklonil a políbil ji tentokrát na dychtivě
pootevřené rty.
Zavřel rychle oči, ne proto, aby o to intenzivněji
vychutnal ten prožitek, ale aby nemusel hledět do Adlétiny
předčasně zestárlé tváře.
Ctil v ní matku svých dětí, ctil v ní ženu, která mu
stála vždy věrně po boku a pomáhala mu v těch nejtěžších
dobách.
Ale nemiloval ji už.
Nemohl.
To proto, že se zamiloval do uherské princezny
Konstancie, i když si to dosud patrně sám zdráhal připustit.
Adlétino objetí bylo vstřícné a představovalo příslib
slasti i naplnění touhy, která v něm vzklíčila ke
Konstancii Uherské.
Vzal Adlétu do náručí a odnesl ji na široké lože.
Sklonil se nad ní a znovu ji políbil, tentokrát s rostoucí
náruživostí.
Poddala se mu rychle a s radostí.
Avšak Otakar věděl, že v manželském loži neobjímá
svou zákonitou choť Adlétu, nýbrž krásnou Konstancii
a s ní sen, který teprve musí uskutečnit.





20
 
II.
„V
ítej, Valdemare!“ Albrecht Míšeňský objal dán -
ského krále na přivítanou a přátelsky ho
popleskal po rameni. Znali se drahnou dobu a pojily je nejen
společné politické cíle, ale zejména je spojovalo
dlouholeté přátelství. Albrecht s obdivem sledoval, jak z
mladíka, který v útlém věku osiřel a jehož vychovával jako
poručník nevlastní strýc, vyrůstá moudrý vladař.
Albrecht s ním chtěl mluvit nejprve o samotě, než
začnou oficiální jednání a další rokování s Přemyslem
Otakarem, s nímž se sešel už zvečera, i když ho tak připravil
o část hostiny i tance.
Valdemar Dánský patřil v současnosti mezi
nejmocnější muže v Evropě a jeho slovo mělo velkou váhu.
Dokázal nejen přivést k rozumu nejednotnou a odbojnou
šlechtu, ale rozhojnil navíc území náležející k dánské
koruně, a to zanedlouho poté, co se ujal vlády po smrti
bratra Knuta. Jistě pomůže Otakarovi jak dobrou radou, tak
rovněž mocenskou podporou k návratu na politickou
scénu. Albrecht v to alespoň upřímně doufal. Sám
potřeboval mít co nejdříve volné ruce, protože se obával, že se





21
 
blíží další střet s bratrem Dětřichem. Nemohl nadále
věnovat veškerý čas i síly Otakarově věci, jakkoli ho
nechtěl nechat zcela na holičkách.
„Rád tě zase vidím, Albrechte!“ usmál se Valdemar. Po
dlouhé cestě si téměř neodpočinul a nyní, krátce po
půlnoci, se mu do tváře vepsala únava. Také on však věděl,
že musí před nadcházejícími jednání probrat s
Albrechtem řadu důležitých otázek.
Albrecht pokynul sloužícím, aby jim přinesli víno a
občerstvení sestávající z plátků studené zvěřiny, pečených
ryb a čerstvého chleba, a pobídl Valdemara, aby se pustil
do jídla: „O tu naši opulentní hostinu jsi bohužel přišel,
tak jen doufám, že vezmeš za vděk alespoň tímto
skromným jídlem!“
Valdemar s úsměvem přikývl a se zdravou chutí se
pustil do jídla. Od rána neměl v ústech, protože se nechtěl
cestou zdržovat zastávkami v zájezdních hospodách, a na
hostinu v albrechtsburské hodovní síni přijel pozdě, ale
i tak by se jí asi vyhnul. Čekala ho vážná rokování, na
zábavu neměl čas.
Vyměnili si ještě řadu zdvořilostních frází, neboť oba
moc dobře věděli, že se nesluší přejít hned k jádru věci.
Tím nebyla pouze podpora Přemysla Otakara a jeho
nároků, ale hlavně postoj vůči silným německým Štaufům,
kteří představovali hrozbu jak pro Albrechta, tak pro
Valdemara.
„Cením si, žes mne přijal takhle pozdě a navíc mimo
jednání, která probíhala už zvečera. Vím, že nemáš
mnoho času – o to víc jsem ti vděčný za tuhle pozdní
schůzku,“ pronesl vážně dánský král, když dojedl. Mohl jednat
z pozice síly a stanovit čas jednání podle svého, a
přesto nedal Albrechtovi ani v nejmenším najevo mocenskou
převahu.





22
 
„Dospěl jsem k závěru, že bude moudřejší, když se my
dva sejdeme o samotě,“ začal Albrecht, „neboť je nutné,
abychom se poradili o věcech příštích a o další společné
strategii. Doba není lehká, Valdemare. Tobě to říkat
nemusím! Jistě se ti doneslo, že nejen Přemysl Otakar musí
bojovat o trůn. Dětřich, a že to je můj vlastní bratr, se
nechal slyšet, že Míšni i markrabství by měl vládnout on!
A náš otec straní jemu! Věřils bys něčemu podobnému?“
Albrecht jen znechuceně máchl rukou, jako by tak chtěl
zahnat nepříjemné myšlenky stejně jako dotěrný hmyz.
„Situace začíná být už napjatá. Přemysl Otakar v ní může
sehrát stěžejní roli. Může. Ale také nemusí. Je to muž,
který dokáže vládnout pevnou rukou, ovšem někdy až příliš
pevnou. Má se to s ním jako s ohněm v přísloví, že to je
dobrý pomocník, ale zlý pán.“
„Moc toho o něm nevím, myslím o Přemyslu
Otakarovi,“ připustil nerad Valdemar. On expandoval do Pobaltí
a Německa, o nevelkou Bohemii v samém srdci Evropy
se dvakrát nezajímal. „Je mi známo, že byl jedním z těch,
kdo se spikli proti římskému císaři Jindřichovi, a to ho
stálo knížecí a patrně také královský titul. Myslím ale, že
rozpory a boj o vládu v Čechách panovaly už předtím.“
Albrechtovi jeho rozpaky neunikly. Krátce se zasmál.
„Za nedostatek znalostí se v tomto případě není třeba
stydět. Vývoj v Čechách byl poněkud... převratný.“
Albrecht se na chvilku odmlčel v marné snaze najít vhodná
slova, kterými by Valdemarovi přiblížil značně
nepřehledné mocenské boje zmítající sousední zemi již po
nějakou dobu.
„Jen tě ctí, že se to nehanbíš přiznat. Situace se v
Čechách měnila a mění téměř ze dne na den. A začalo to
vlastně dobrým skutkem. Nu, těmi někdy skutečně
bývají dlážděny cestičky do pekel. Otakarův otec Vladi-





23
 
slav Druhý, který za podporu římského císaře Fridricha
Barbarossy získal dokonce královský titul, i když jen pro
sebe, ne pro své syny, se ke stáru dobrovolně vzdal vlády
ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha. To neměl dělat.
Abych ten složitý a dlouhý příběh zkrátil – Vladislav pak
skončil na stará kolena v exilu a jeho syn Otakar s ním.“
Albrecht si povzdychl. Nerad na tu dobu vzpomínal.
„A vrátil se pak vůbec do Čech?“ zeptal se Valdemar.
Albrechtovo vyprávění ho zaujalo. Bylo poučné pro
každého.
„Ne, král Vladislav zemřel v Durynsku, kde přebýval
v exilu u rodiny své manželky Judity. Zpátky do Čech
se až po létech vrátil jeho syn Otakar, ale už s
manželkou Adlétou, s níž se seznámil ve vyhnanství. Ti dva se
potkali tady, u míšeňského dvora,“ pokračoval Albrecht.
„Jenže Otakar zastával trochu jinou politickou linii než
jeho otec a proti římskému císaři, nyní už Jindřichovi
Šestému, se postavil. A jak to skončilo, to už víš! Ocitl se
v exilu podruhé, jenže teď s početnou rodinou.“
„Snadné to mít nebude. Myslím za současné politické
situace,“ podotkl opatrně Valdemar. O podobných
rodinných protivenstvích věděl svoje. Jeho vychoval nevlastní
strýc Knudsen, jemuž Valdemar důvěřoval jako
vlastnímu otci. I ten však nyní podle všeho zatoužil po moci
a po dánské koruně. Valdemar věděl, že musí být na
stráži, a Albrechtovo vyprávění ho v tom jen utvrdilo.
To proto, pro vladařské starosti a povinnosti, se dosud
neoženil, i když na něj kdekdo naléhá, aby Dánsku
konečně dal zákonitého dědice.
Patřil cele Dánsku.
Ovšem má-li být upřímný, nebyly to pouze vladařské
povinnosti, co mu zabránilo v ženitbě.
Byla tu přece Lina.





24
 
Pocházela z dobré, i když nebohaté rodiny a byla
hezká, ovšem králi se urozeností rovnat nemohla. Její kypré
křivky v něm před léty probudily vášeň. Ovšem lásku ne.
Věděl, že se s ní nikdy neožení, ona nepřestala doufat, že
se jednou stane královskou chotí.
Nemluvili o tom a jejich vztah jim zatím oboustranně
vyhovoval.
Zatím.
Valdemar nicméně s přibývajícími roky věděl čím dál
víc, že se musí oženit, a brzy. A nejen kvůli dědici. Někdy
se cítil strašlivě sám.
Natáhl se rychle po zlatém poháru a zhluboka se napil,
aby spláchl tíživé myšlenky.
„Podpoříš Otakara v jeho úsilí?“ zeptal se ho Albrecht
náhle zpříma. „Stabilizovalo by to neklidnou
situaci v Evropě. Otakar se myslím poučil. A je to zkušený
vladař. Podporuje Wetliny, a to pomůže nám oběma.
V tomhle rodě najdeme dobrou protiváhu té nestoudné
rozpínavosti Štaufů.“
Valdemar k němu překvapeně vzhlédl. Nečekal
takovou přímou otázku.
Bylo by jistě dobré získat v Otakarovi spojence nejen
kvůli Štaufům, v nichž spatřoval i Valdemar velké
nebezpečí. Otakar je podle všeho cílevědomý muž,
který dokáže prosadit své cíle, i když možná za jakoukoli
cenu.
Ovšem i Valdemar má v Evropě své cíle. Třeba
podmanit si Pobaltí.
Zvažoval, zda mocný a vlivný Otakar, stane-li se
ovšem vůbec českým králem, pro něj může představovat
hrozbu. Odhadnout se to dalo jen stěží.
Věděl, že musí hrát o čas – jen čas ukáže, kterým
směrem se bude vyvíjet Otakarova politika.





25
 
„Položils mně nelehkou otázku, Albrechte!“ zasmál se
po chvíli. „Na kterou stranu převažuje míra tvé přízně?“
Albrecht pokrčil rameny. „V našem případě je to
jasné. Musíme Otakara podpořit. Vždyť je to Adlétin
manžel! Chápu ovšem, že každý podobný krok se musí učinit
se značnou rozvahou a obezřetností. Rovnováha sil bývá
někdy křehká.“ Albrecht se po těch slovech zahleděl
Valdemarovi upřeně do tváře. Nevyčetl z ní však nic.
Valdemar mohl být dobrý přítel, ale byl to také dobrý politický
stratég, který neprozradí, co nemusí. Ani blízkému
spojenci ne.
Albrecht to celkem chápal, i když ho to trochu
mrzelo. Rovnováha sil v Evropě je opravdu křehká a
Valdemar musí chránit v první řadě své vlastní zájmy, vlastní
království a nová území, jež k němu připojil nebo
připojit hodlá.
Věděl také, že nemá cenu Valdemara k ničemu nutit.
Dosáhl by pravého opaku.
Rychle proto změnil téma.
„A kdy se konečně oženíš, Valdemare? Už sis vyhlédl
nevěstu? Už jsi našel tu pravou?“
Valdemar se dal do upřímného smíchu „Ach,
Albrechte, potíž je v tom, že mě žádná nechce!“
Albrecht se k jeho smíchu rád přidal. Uvolněná
přátelská atmosféra se opět vrátila. „Tomu nevěřím! Jistě
o tobě sní nejedna mladičká urozená panna, jen se bojí
prozradit své tajné sny a touhy, když jsi takový
proslulý panovník!“
„Nu jistě, jistě!“ Valdemar máchl rukou, snad chtěl
ta slova zahnat jako dotěrnou mouchu. „Dospěl jsem
k závěru, že je někdy snazší dobýt nové území než
srdce ženy!“ Valdemar zvážněl. „Ale oženit se musím. Tíží
mne, že nemám dosud syna, dědice.“





26
 
I Albrecht zvážněl. Valdemarovi se dařilo v politice
a jeden úspěch střídal druhý.
Ale pozapomněl jaksi na sebe, pro národ zanedbal
vlastní život. Bylo mu jistě třicet, a dosud se v
souvislosti s ním mluvilo pouze o dávném zasnoubení s Rixou
Bavorskou, které však zase zrušil. Valdemarovi podle všeho
na lásku nezbýval čas.
„Však ono všechno jednou přijde, Valdemare, uvidíš!
A je lepší počkat a zvolit pak rozvážně a moudře, než po
celý život litovat ukvapeného kroku.“
Valdemar sice chápal, že ho přítel pouze utěšuje, ale
i tak ho jeho slova zahřála u srdce.
„Máš pravdu!“ přikývl. Věděl, že i tuhle situaci musí
vzít do vlastních rukou. Příliš dlouho vyčkávat se někdy
nevyplácí.
Vratislav nervózně přecházel po úzké pěšince vysypané
bělostným pískem. Krásu okolní rozkvetlé zahrady
obklopující Albrechtsburg však nevnímal. Dlaně měl zvlhlé
potem a srdce mu bušilo tak, že je museli slyšet až
nahoře v hradních komnatách.
Celé dny po příjezdu uherské princezny strávil
sledováním každičkého jejího kroku. Věděl, že se vždy
odpoledne vydá, obvykle sama, na procházku do vyhlášených
míšeňských zahrad, které nyní, v plné májové nádheře,
hýřily bezpočtem barev.
Po nedávné hostině, při níž Konstancii vyzval odvážně
k tanci, dospěl k pevnému rozhodnutí, že s ní musí
mluvit. O samotě, ne na očích celému dvoru. Musí jí vyjevit
své city.
Zastavil se uprostřed stezky a na chvilku zavřel oči,
aby si opět přivolal ten slastný okamžik, kdy se při tan-





27
 
ci jejich ruce dotkly, kdy ji objal kolem útlého pasu a
vyzdvihl zlehka, jak to předpisovala taneční figura. Byla
lehká, lehoučká jako pírko a pas měla tak štíhlý, že by jej
obemkl dlaněmi.
V tmavých očích jí zahořela vášnivá jiskra,
vypovídající o nezkrotné, třebaže dosud nepoznané touze
čekající na probuzení, když se poddávala tanečnímu rytmu
a svůdné melodii.
„Miluji Konstancii,“ zašeptal si pro sebe snad už
potisící, jako by se o tom chtěl znovu ujistit. „Miluji uherskou
princeznu a udělám vše, co bude v mých silách, abych
získal její ruku.“
Otevřel oči a měl pocit, jako by poprvé pohlédl na svět,
tak jiný se mu náhle zdál. Svitlo mu totiž najednou
poznání, že tohle vlastně nemusí být jenom pouhý sen.
Uherské poselstvo sem nepřijelo jen tak pro nic za nic.
Nevydali se do Míšně, aby se pokochali místními
rozkvetlými zahradami.
V Evropě bylo nutné uzavřít mír. A bylo třeba začít
s tím u sousedů, s nimiž v nedávné době svedli pár bojů.
Uherští šlechtici mají svou misi a krásná princezna
Konstancie je její součástí. Jistě pro ni hledají ženicha.
A proč by jím nemohl být právě on?
To on přece jednou převezme vládu nad Českým
královstvím, dá-li Bůh. A nedosedne na pouhý knížecí
stolec, ale na královský trůn.
Pro Uhry by bylo výhodné mít s Českým královstvím
pevné pouto, jaké zajistí pouze sňatek.
Z přemítání ho vyrušily lehké kroky.
Konstancie!
Určitě je to ona, pomyslel si se vzrušením. Nikdo jiný
nekráčí tak lehce, jako by tančil. Jen Konstancie se
vznáší, jako by ani nedotýkala země.





28
 
Srdce se mu rozbušilo o to více.
Se ženami dosud valné zkušenosti neměl. To otec za
to může, bleskla mu hlavou vzdorná myšlenka. Vratislav
vyrůstal v jeho stínu. A nějak v něm zůstal napořád.
Otec byl mocný vládce a také přitažlivý muž. Zdálo se,
že ženy, o mladičkých dívkách nemluvě, přitahoval
vysoký, urostlý Přemysl Otakar s hřívou kaštanových
vlasů a hustým vousem, a ne mladý vytáhlý kralevic, který
mohl zdědit otcovy výrazné rysy, ne však jeho oslnivou
osobnost.
Teď tomu bude ale jinak. Teď se to nestane.
A Vratislav se s tím skálopevným odhodláním otočil
a vydal se vstříc Konstancii.
Když ho náhle zahlédla za ohybem cesty, polekaně
sebou trhla. V očích se jí mihl podivný stín, snad zklamání,
snad pouhé překvapení.
„Nechtěl jsem tě vylekat, paní,“ vykoktal Vratislav.
Veškerá sebejistota byla rázem ta tam. V duchu jako by
slyšel otcův smích. Takhle žádnou nezískáš, Vratislave!
Ženy si u muže cení odvahy a ráznosti! Chtějí mít rytíře,
který by je ochraňoval!
Cítil, jak mu dlaně ještě víc zvlhly potem.
„Jaké milé překvapení, potkat tě zde, pane!“
Konstancie, která rychle nabyla ztracenou rovnováhu, k němu
promlouvala s lehkostí, již jí mohl jen závidět. Uherský
dvůr byl proslulý kultivovaností a Konstancie toho byla
živoucím dokladem. „Muži se obvykle o rozkvetlé
zahrady přehnaně nezajímají!“ Už se opět dokonale
ovládala. Zaklonila nyní hlavu a dala se do zvonivého smíchu.
Tmavé vlasy se jí přitom rozlily po ramenou jako
lesklý vodopád.
Vratislav musel vynaložit veškeré úsilí, aby ji nestrhl
do náruče.





29
 
Urozenou paní dosud v objetí nesvíral. Jen jednou
dvakrát nějakou polekanou služtičku, která se mu neodvážila
říci ne. A i tehdy si byl vědom své neohrabanosti.
Rychle podobné myšlenky potlačil.
Jsem přece Přemyslovec! Musím jednat jako budoucí
král, přikázal si v duchu.
Natáhl se a z růžového keře vedle cesty utrhl rudou
růži.
„Jen pošetilec by se nezajímal o zahradu, v níž lze
spatřit růži tak krásnou, jako jsi ty, paní Konstancie.“
A s těmi slovy jí podával rudé poupě. Přijme-li je, přijme
tak i jeho dvoření.
„Jistě bude v takovém případě jen správné, aby tě ta
květina, která ti tolik učarovala, zdobila i poté, až odejdeš
ze zahrady,“ odpověděla mu sladce.
Ach, Bože dobrý, jaký hlupák je tenhle Vratislav,
pomyslela si rozladěně Konstancie. Častovat mě tady,
uprostřed míšeňské zahrady, kam vidí z oken Albrechtsburgu
každý, rudou růží, jež znamená jasně vyznání!
Věděla, že by nezaváhala, dopustit se podobného
prohřešku Vratislavův otec.
Přemysl Otakar ji přitahoval. A nejen proto, že to je
český kníže a budoucí český král, i když zatím bez trůnu.
Nasadila nicméně nevinný, okouzlující úsměv a
uchopila jeden ze zlatých řetízků splývajících jí od širokého
zlatého pásu, na jehož konci se pohupoval titěrný nožík.
Nařízla jím v límci Vratislavova kabátce malý otvor, vzala
si pak nabízenou růži a zasunula mu ji do průřezu v límci.
Vratislav zůstal stát jako očarovaný, neschopen
pohybu, a vychutnával ten letmý, prchavý dotyk
Konstanciiných štíhlých prstů.
Konstancie mu ještě řekla pár hezkých slůvek na
rozloučenou, která však nebyl schopný vnímat, a v mžiku





30
 
byla ta tam. Jen obláček omamné květinové vůně z jejího
oblíbeného parfému po ní zůstal a vznášel se nad úzkou
pěšinkou.
Vratislav nakrátko zavřel oči.
Najednou nevěděl, zda to všechno nebyl pouze
okouzlující sen.
Přemysl Otakar přibouchl zprudka okenici a otočil se
k oknu zády, jako by tak chtěl zaplašit scénu v zahradě,
jejímž nahodilým svědkem se stal.
To, co viděl, mu stačilo.
Syna Vratislava ztratil jednou provždy.
Konstancie se za prvním ohybem cestičky, kde ji už
Vratislav nemohl zahlédnout, dala do běhu. Popadla nařasené
sukně do rukou a utíkala bez cíle dál, do hloubi zahrady,
jako by se tam chtěla skrýt před Vratislavovou dotěrností.
Hlupák jeden! Zelený mladíček, nezkušený
holobrádek – a takový se odvažuje dvořit se jí, uherské
princezně! Co si míšeňský dvůr pomyslí, roznese-li nějaká dobrá
duše, že ji Vratislav pozval do růžového loubí na
romantické dostaveníčko?
Konečně se zastavila, protože jí došly síly. Sotva dechu
popadala a v boku jako by ji bodala ostrá dýka. Pustila
dlouhé sukně a zůstala nerozhodně stát uprostřed cesty
klikatící se mezi záhony. Rozhlédla se kolem, aby
zjistila, kam až se ve spravedlivém hněvu zatoulala. Tuhle část
zahrady dosud neznala. Ve svěží zeleni se před ní
stříbrně zatřpytila hladina jezírka obklopeného smutečními
vrbami. Jejich štíhlé, světle zelené větve splývaly na
vodu jako jemný závoj.





31
 
Konstancie si náhle uvědomila, proč ji Vratislavův po -
kus o neobratné dvoření tak pohněval.
Vratislav ji nepřitahoval. Přitahoval ji jeho otec
Přemysl Otakar.
Je mužný, je odvážný a moudrý.
Co na tom, že musel opustit Čechy – královskou
korunu, která mu po právu náleží, jistě jednou získá.
On to dokáže! Musí!
Zprudka se otočila, kdy zaslechla zachrupání kamínků
pod blížícími se kroky.
Odloží nyní diplomatické ohledy stranou, pokud
Vratislav sebral drzou odvahu a vydal se za ní!
Vtom se však před ní objevil Přemysl Otakar.
Neuniklo mu, že má Konstancie po setkání s
Vratislavem podmračenou tvář a v očích jí hoří zlostná jiskra.
Potěšilo ho to.
Nač chodit nadále kolem horké kaše? Nač riskovat, že
mu krásnou Konstancii odloudí vlastní syn anebo nějaký
mladý rytíř v rozkvětu mužných sil? Cesta k tomu, aby
ji získal, jistě potrvá dlouho a přinese trpkosti, ale
výsledek bude stát za to!
Nakrátko ho bodla výčitka. Co Adléta? A co děti?
Obětovala mu přece nejlepší léta svého života a vždy mu
pomohla přímluvou u mocných míšeňských příbuzných.
Ach, v lásce stejně jako v bitvě je přece vše dovoleno!
Nechce, nehodlá prožít zbytek života po boku ženy,
která už na vše rezignovala. Na lásku, na vášeň, na
romantickou něhu.
Nemá přece pouze povinnosti k ní a k dětem, ale také
k sobě.
A potom – Konstancie, to je i politicky velice
přínosná partie.
Věděl však, že kvůli tomu o ni neusiluje.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist