načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Královna Dagmar -- česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu - Hana Whitton

Královna Dagmar -- česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu

Elektronická kniha: Královna Dagmar -- česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu
Autor:

Markéta Přemyslovna se do dánského krále Valdemar II zamilovala na první pohled a ochotně přijala jeho nabídku stát se jeho chotí a přijmout tradiční jméno dánských královen – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6259-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román oblíbené české autorky, střídavě žijící v České republice a v Anglii. Tato kniha je věnována české princezně Markétě Přemyslovně. Markéta Přemyslovna se do dánského krále Valdemara zamilovala na první pohled a přijala jeho nabídku k sňatku. Přijala také tradiční jméno dánských královen - Dagmar. Královna Dagmar si získala srdce dánského lidu nejen nevšední krásou, ale i dobrotou a laskavostí. Po boku dánského krále však žila pouhých osm let, zemřela totiž ve věku sedmadvaceti let. Předtím mu však stačila dát syna, rovněž Valdemara. Autorka dokáže vylíčit nejen opomíjené role žen panovníků, ale také celkový obraz doby.

Popis nakladatele

Markéta Přemyslovna se do dánského krále Valdemar II zamilovala na první pohled a ochotně přijala jeho nabídku stát se jeho chotí a přijmout tradiční jméno dánských královen – Dagmar. Valdemar nemůže uvěřit svému štěstí, že potkal ženu, kterou nevede zištnost, ale čistá láska. Jenže český král, udělal krok, který do srdce Valdemara vnesl zrnko pochobností.

(česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu : román)

Předmětná hesla
Dagmar, královna, choť Valdemara II., dánského krále, 1186-1213
* 12.-13. století
* 1186-1213
Děti panovníků -- Česko -- 12.-13. stol.
Manželky panovníků -- Dánsko -- 12.-13. stol.
Česko -- Dějiny -- 12.-13. stol.
Dánsko -- Dějiny -- 12.-13. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČESKÁ PRINCEZNA,

MILOVANÁ PANOVNICE DÁNSKÉHO LIDU


edice

KiJl(AN



HANA WHlTTON

l(RÁLOVNA

DAGMAR

ČESKÁ PRINCEZNA,

MILOVANÁ PANOVNICE DÁNSKÉHO LIDU


Copyright © Hana Whitton, 2013

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Hana Whitton, 2013

Redakční úprava Otilie Grezlová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Waňkowská

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2013

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-092-2 (pdf )


5

I.

M

arkéta se překvapeně zahleděla na otce. Přemysl

Otakar I. sledoval dlouhým, upřeným a jaksinemístně lačným pohledem půvabnou Konstancii Uherskou, sestru uherského krále Emericha.

Napadlo ji, že Konstancie nemůže být o mnoho starší než ona sama – a tak by byl na místě jistě spíš otcovský pohled, zejména vzalo-li se navíc v úvahu, že Otakarovi po boku sedí manželka Adléta.

Bylo nicméně patrné, že Konstancie už moc dobře ví, jak si podmanit muže bez rozdílu věku.

Markéta ji pozorovala s trochou skrývané závisti – Konstancie jí připadala jako ohnivá jiskra. Byla plnáživota a na dvorský protokol a etiketu se příliš neohlížela. Chtěla se bavit.

A ta zdánlivě nerozvážná lehkovážnost jako by ještě znásobila její výraznou, uhrančivou krásu, jež mělaterve dozrát.

Zatočila se nyní zvesela při tanci v kole a dlouhé tmavé vlasy jí zavířily kolem půvabné tváře jako hebký závoj, který se marně pokoušela spoutat zlatá čelenka.

 

Obdivný pohled českého panovníka Přemysla Otakara I., zatím pořád knížete v exilu, ale jednou jistě českého krále, nyní neunikl ani jeho manželce Adlétě Míšeňské.

Okázalý zájem jejího vznešeného chotě ji popudil.

Neměli jsme přijmout tuhle návštěvu z Uherska,pomyslela si hořce. Konstancie byla v Adlétiných očíchurozenější a kultivovanější a hlavně – mladší a hezčí. Každé byť sebemenší gesto prozrazovalo nejen dokonalouvýchovu u dvora vedeného podle francouzského vzoru, ale hlavně královský majestát. Něco podobného člověkunevštípí sebelepší učitel. S takovou vznešenou ušlechtilostí se už musí narodit.

Adléta si k sobě nakrátko přivinula Markétu aBožislavu, dvě ze svých čtyř dětí, ale obě dívky, jež se už považovaly za dospělé, po matce jen nazlobeněblýskly očima.

Té to však uniklo.

Nu což, pomyslela si škodolibě, tahle hezoučkáKonstancie se může pyšnit urozeností starobylého rodu avytříbeností uherského dvora, ale ona, Adléta, má své děti a královského chotě.

Tedy skoro královského. Otakar byl zatím pouzeknížetem a o titul krále pro sebe a pro své potomky teprve usiloval, navíc z vyhnanství, protože ho i z tohoknížecího stolce sesadili. Rozlil si to s císařem a za to se trestá.

Ten potupný útěk z Prahy ji stále pálil jako žhavý cejch. Byli ještě rádi, že je přijali příbuzní v Míšni, jež byliOtakarovi zavázáni za věrné služby, které jim kdysi prokázal.

Dnes poprvé spatřila výhodnou stránku toho, že semuseli uchýlit do míšeňského exilu, do jejího rodného prostředí.

 

Tady se kolem dosud mužného Otakara mohou točit i ty sebehezčí princezny z urozených i předníchkrálovských rodů, ale moc platné jim to nebude. Tady totiž musí ten chrabrý a pohledný král Otakar tančit, jak píská její rodina, tedy hlavně ona, Adléta!

Upravila si v rychlosti nenápadně roušku, která se jí trochu svezla z hlavy a odhalila povadlý krk. Kdysi ten odznak každé cudné paní nemívala ráda, protože skrýval řadu jejích předností. Zato nyní mu byla ráda. Jemnábělostná látka milosrdně zakryla opravdu mnohé – zejména dvojitou bradu a vrásčité líce, stejně jako prořídlé vlasy, které na skráních dávno protkalo stříbro.

Konstancie se opět zatočila v rytmu bubínků a píšťal, prohnula se jako štíhlý proutek, pas útlý tak, že by ho Otakar jistě objal pouze sepjatýma rukama, a zaklonila hlavu při veselém smíchu.

Adléta se nezdržela a šlehla po ní téměř nenávistným pohledem. Je mladičká, tahle Konstancie, ale s mužiflirtuje jako protřelá milostnice, pomyslela si popuzeně.Kolik jí asi tak může být? Dvanácté narozeniny, ten práh dospělosti každé urozené dívky, už jistě dávno oslavila. Od naší Markéty daleko nebude, a té abychom již začali shánět vhodného ženicha. Budeme se po něm musetpoohlédnout my sami, a nejen proto, že je tomu tak ukrálovských dcerek zvykem.

Naše Markéta se chová, jak se na urozenou pannu sluší. Nevíří jako Konstancie Uherská v kole v divokém tanci s kdejakým rytířem, který se před ní ukloní!

Opravdu, tu návštěvu z Uher jsme přijímat neměli. Nu, co se dá dělat, už se stalo. Má to prý nějaké diplomaticky veledůležité pozadí.

Ovšem na tu uherskou princezničku bych si měla dát pozor, pomyslela si Adléta lenivě.

 

Potom se pohodlně opřela v křesle a nechala si dolít vína. Co jí ostatně bylo po nějaké Konstancii – ona měla své jisté. Měla manžela a početnou rodinu. S hrdostípřejela pohledem Markétu, Vratislava a Božislavu avzpomněla i na Hedviku, kterou nechali doma. Ta byla ještě dítě.

A navíc za Adlétou stojí její vlivné a početné míšeňské příbuzenstvo, celý vážený rod Wetlinů, zejménabratránek Albrecht. Tady v Míšni se jí nemůže nic stát.

A do Prahy se Otakar jen tak nevrátí.

Usmála se pro sebe, ukolébána pocitem falešného bezpečí.

Zde v Míšni mu vládne pro změnu ona.

Byl to příjemný pocit. Markéta vyklouzla opatrně z hodovní síně. Nechtělo se jí tančit. Zatoužila být na chvilku sama.

Nevyhledávala příliš ryčné veselí tanečního reje, i když se mu zcela nevyhýbala. Od života očekávala, a hlavně chtěla, něco více než pouhou povrchní zábavu. Ta podle ní představovala přechodný, krátkodobý únik předstarostmi skutečného každodenního života, jimž se nikdo tak jako tak nakonec nevyhnul.

Opřela se o širokou kamennou římsu, dosudvyhřátou od odpoledního slunce, a zaposlouchala se dovlahé májové noci. Hudba z hodovní síně k ní doléhala jen tlumeně a také šum z města, rozkládajícího se dole pod míšeňským hradem Albrechtsburgem, se sem nesljakoby z velké dálky. Štíhlá věž katedrály sv. JanaEvangelisty a sv. Donáta se tyčila k nočnímu nebi jako výstražně vztyčený ukazovák.

Dole na nádvoří občas zazvonila o kamennédláždění podkova, to přijížděl nějaký posel s jistě neodkladnou

 

zprávou. A těch bylo v poslední neklidné době víc než

dost. Z podloubí obrostlého vínem co chvíli cinkl jako

zlatý peníz dívčí smích.

Bylo příjemné setrvat takto v jakémsi bezčasí anemuset se povinně usmívat na urozené hosty rodičů a hlavně míšeňského příbuzenstva.

Markétě se Míšeň sice líbila, ale Praha to nebyla. Nu jistě, Míšeňští měli svého svatého Benna, který působil právě v katedrále sv. Jana Evangelisty, na jejíž temnýobrys jako by mohla nyní z balkonu dosáhnout. Markétě se stýskalo po živém pražském ruchu a doufala, že se tam brzy vrátí.

Snad.

Otec z Prahy neodešel dobrovolně. Vyhnali ho. Byl rád, že si s hrstkou věrných zachránil holý život. Prý chystal vzpouru proti císaři Jindřichovi VI. To jíalespoň prozradila matka šeptem za mušličkou svrasklé dlaně.

Už podruhé v životě se otec ocitl ve vyhnanství.

Poprvé jako mladíček, téměř dítě, doplatil napolitickou lehkovážnost svého otce Vladislava II. Šest letmusel žít v cizině. Nejdřív v Durynsku, odkud pocházela jeho matka Judita, poté v Míšni na dvoře Wetlinů,jednoho z nejvýznamnějších rodů v říši.

Tam potkal Adlétu, dceru míšeňského markraběte, a oženil se s ní. To mu bylo něco přes dvacet.

Markéta se v tom pořád snažila vidět cosiromantického, ale nemohla už nadále zavírat oči před nehezkou pravdou, že to byla z nouze ctnost. Rod Wetlinů, s nímž byla Adléta Míšeňská spřízněna, byl opravdu mocný a vlivný.

Nechtíc vyslechla pár jedovatých poznámek nějaké bezzubé kmotry, která ve stínu míšeňské katedrályubíje 

la čas lacinými klepy a přetřásala staré časy, když seAdléta s Otakarem objevili znovu v Míšni.

„Že si to tenkrát dovedl zařídit, ten mladý apohledný pan Otakar! Svatbu prý museli uspěchat, aby sAdlétou zakryli své hříšné počínání!“ zachechtala se ta baba přisprostle.

„A podívej, vyplatilo se mu to i teď! Může mluvit o štěstí, že má i s rodinou vůbec kde hlavu složit!“

Rychle tu vzpomínku zahnala, ale i tak jí zanechala na jazyku hořkou pachuť.

Tatínek se nemusí nikoho doprošovat! Vládl přeceČechám jako kníže, i když nedlouho, a nepřestal usilovat o královský titul pro sebe a hlavně dědičně pro svépotomky. Pro Vratislava.

Ovšem musela si nerada připustit, že o to usiloval asi nevhodným způsobem, neboť se ve vyhnanství, tentokrát i s rozrůstající se rodinou, ocitl znovu.

Markéta si povzdychla.

Vtom se na nádvoří přihnala kavalkáda jezdců aMarkéta byla ráda, že ji to vytrhlo z nostalgickýchvzpomínek. V čele početného ozbrojeného oddílu jel rytíř, jistě urozený podle úcty, kterou mu všichni prokazovali. V erbu měl na zlatém pozadí tři modré lvy a nad nimizářila tři rudá srdce.

Ach, ten šlechtic bude jistě nejen udatný, ale rovněž ochotný obětovat vše pro lásku, napadlo ji romanticky, i když jí chladný rozum našeptával, že to bude všechno jinak, že tohle je pouze naivní dívčí domněnka.

Zvědavě vystoupla na špičky, aby lépe viděla, anaklonila se přes širokou balkonovou římsu.

Zahlédla však jen, jak se vysokému urostlému jezdci, který lehce sklouzl ze sedla, zaleskly ve světle pochodní zlatě plavé vlasy. Byly husté a rovné, ne nakadeřené od

 

lazebníka, jak to přikazovala poslední móda, podle níž se

řídil nejeden rytíř u míšeňského dvora.

Několika ráznými dlouhými kroky se ocitl u vchodu, tam však na okamžik zaváhal a potom vzhlédl, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje.

Stál nyní kousek od hořící louče, a tak mu světlonaplno ozářilo tvář s ostře řezanými rysy a orlím nosem.

Má oči modré jako moře, napadlo okouzleně Markétu. Neuniklo jí, že se v nich zračí energická rozhodnost, ale také laskavost.

Nakrátko měla pocit, jako by se na ni usmál, i když mu hezké plné rty úsměv nezvlnil.

Zastyděla se najednou, že na toho cizího rytíře takhle nevychovaně civí, ona, královská dcera, od níž seočekává jisté vystupování, a tak rychle uskočila zpátky dostínu balkonu. Přitiskla si dlaně na bušící srdce, jako by se bála, že jeho tlukot zaslechne i ten pohledný cizinec dole na nádvoří.

Nebyl to už mladíček, do třicítky mu asi mocnescházelo, ale o to jí připadal přitažlivější.

Vtom se dveře na balkon rozlétly a Markéta zahlédla v pruhu zlatavého světla, které se sem jimi vlilo, bratra Vratislava. Tomu chvilku trvalo, než přivykl tmě.

„Tebe také vylákal ven krásný večer, Vratislave?“zetala se ho. Byla ráda, že tu je bratr s ní, jako by se s ním cítila méně ohrožená. Netušila dosud čím – možná sama sebou –, ale nepátrala po tom ani.

Vratislav sebou překvapeně trhl. Sestru Markétu zde nečekal. Po pravdě řečeno vydal se sem proto, že chtěl být chvíli sám se svými myšlenkami.

V srdci měl strašlivý zmatek. Chtěl si zde vše v klidu promyslet, než bude zase schopný čelit ostatním v téhosty přeplněné hodovní síni.

 

Stačil mu totiž jediný pohled na okouzlující uherskou princeznu Konstancii, která Míšeň poctila návštěvou, aby věděl, že se zamiloval. Navždy, na celý život.

Ale možná je dobře, že je tady Markéta, možná jedobře, že se může s někým podělit o to, co cítí. Tedy alespoň zčásti, neboť ani vlastní sestře by nedovolil nahlédnout až na dno své zmatené duše.

Objal Markétu kolem ramen. „Ano, je to hříchsetrvávat v té hlučné a dusné hodovní síni!“

Potom se také opřel o kamennou římsu balkonu.Sametově černé nebe nad Míšní, poseté bezpočtemstříbrných hvězd, připomínalo vznešenou klenbu nedalekého chrámu.

Neměl bych hned začít o Konstancii, rozhodl se, ale zrádná slůvka byla rychlejší než rozvážné předsevzetí.

„Je okouzlující, ta uherská princezna Konstancie,nemyslíš?“ pronesl se zápalem, který se marně snažilzakrývat lhostejnou tváří.

„To ano,“ přitakala Markéta. Půvab se té ohnivétmavovlásce upřít rozhodně nedal. Musela se však v duchu usmát bratrovu nezastíranému nadšení. Byla jen zvědavá, s čím přijde dál. Jeho obdivné pohledy, kterými co chvíli ulpěl na půvabné cizince, jí stejně jako ostatním neunikly.

„Jako by sem, do toho poklidného a tak trochu nudného míšeňského rybníka, vnesla nový život. Je to jako svěží závan jarního vánku...“

„Vždyť ty mluvíš jako básník, Vratislave! Stal se z tebe trubadúr! My tě s Božislavou doposud znaly pouze jako vášnivého lovce, který se zajímá o hony, loveckévýpravy a zbraně. Netušily jsme, že ses rozhodl získat i jiné trofeje než ty z lovu!“ zasmála se upřímně Markéta.

„Ach, Bože dobrý, Markéto, co ty z toho hnedneuděláš! Já jen... nu, prostě Míšeň mi ve srovnání sPra 

hou připadá opravdu nudná, příliš tichá. Nic se tu neděje.

Nebo spíš nedělo do Konstanciina příjezdu! Je to tak

osvěžující vidět novou, neotřelou tvář!“

„Obzvlášť je-li tak hezká jako ta Konstanciina,“neřestala ho škádlit Markéta. Nechtěla si nicméně bratra pohněvat, a tak rychle dodala: „Ale já ti rozumím,Vratislave, a víc, než by sis myslel.“ Markétě se myslí mihla vzpomínka na neznámého rytíře, kterého před chvílizahlédla na nádvoří. „I mně se po Praze stýská.“

Vratislav byl rád, že sestra změnila téma. „Myslíš, že se tam vbrzku vrátíme?“ otázal se jí.

Markéta jen pokrčila útlými rameny.

Vratislav se na ni nyní upřeně zadíval, a jako bysestru náhle viděl poprvé. Dosud v ní pořád spatřoval malé nedospělé děvčátko. Ale teď si najednou uvědomil, že Markéta nějak záhadně, jakoby ze dne na den, dospěla v krásnou dívku. Z vytáhlého vyžlete se stala půvabná štíhlá žena s jemnými pravidelnými rysy v hezkémoválném obličeji. Oči měla světle modré, zlaté vlasy jíspadaly až po štíhlý pás. Jistě jí brzy najdou ženicha, pokud ho už nenašli, bodlo Vratislava bolestně u srdce. Provdají ji za nějakou politicky výhodnou partii, za nějakéhourozeného korpulentního vdovce, někoho vlivného, jehožpodoru otec nyní – v exilu – tolik potřebuje.

„Určitě se tam jednou vrátíme. Otázkou zůstává kdy. A pak, zdá se, že je matka na míšeňském dvoře docela spokojená,“ odpověděla mu až po chvíli Markéta.

„Aby také ne!“ Vratislav rozhorleně rozhodil pažemi. „Pro ni je to návrat domů! Ale pro nás...?“

Markéta na to nic neřekla. I jí se totiž na míšeňském dvoře začalo líbit. Právě před několika minutami, když zahlédla dole na nádvoří toho neznámého jezdce, rytíře, který měl v erbu lvy a srdce.

 

„Půjdeme zpátky k ostatním?“ navrhla bratrovi.

Ve tmě spíš vycítila, než zahlédla jeho přikývnutí.„Nesmíme tam přece nechávat Božislavu samotnou!“ dodal, ale on i Markéta moc dobře věděli, že se Vratislav vrací kvůli Konstancii. Otakar seděl za jednacím stolem a pokoušel se v soběvykřesat onu jiskru vášnivého zápalu, kterou jindy připodobných diplomatických schůzkách obvykle pociťoval. Dříve v takových chvílích prožíval napětí jako předbitvou – býval pln obav, ale překypoval současně i divokou touhou po vítězství.

Nyní v něm však vzrůstalo pouze rozladění.

Chtěl být s Konstancií.

Hudba z hodovní síně doléhala až sem, do prostorné knihovny a pracovny Albrechtsburgu, a občas zaslechl i kaskádu dívčího smíchu. Zvonil jako zlaté penízky, jako svěží nezčeřený pramínek, který spěchá přes oblébalvany z hor dolů do údolí.

Patřil Konstancii?

Určitě ano! Jistě už ji v kole rád provádí jiný, mladší tanečník.

Spár žárlivosti se bolestně zaťal do Otakarovy duše.

Nemohl si už nic zastírat sám před sebou, nemohl sinadále nic nalhávat – zamiloval se do mladé a krásnéuherské princezny Konstancie.

O kolik je mladší? O dvacet let určitě, ale spíš opětadvacet.

Zasnil se.

Vážný hovor, který proudil kolem stolu, se rozplynul v nesourodou a rušivou zvukovou kulisu.

Kdo by se teď zajímal o politiku?

 

Nastalo jaro, ten požehnaný čas lásky, a do Míšněpřijela okouzlující Konstancie Uherská.

„A jaký máš na to názor ty, Milosti?“ obrátil se k němu Albrecht Míšeňský vážně.

Byli spřízněni Otakarovým sňatkem s Adlétou,Otakarovi byl Albrecht navíc zavázán.

Vždycky mu stál po boku, tenhle švagr, kterého užpodruhé potkala v životě pořádná smůla.

A straní jemu, Albrechtovi, a ne Albrechtovubratrovi Dětřichovi, který se v poslední době nebezpečně dere v Míšni k moci.

Právě s Otakarem se Albrecht spolčil také při spiknutí namířenému proti současnému římskému císaři Jindřichu VI. Otakara to stálo knížecí stolec, ale na druhé straně mohl skončit hůř než v míšeňském vyhnanství. Mohldoadnout třeba jako anglický král Richard Lví srdce, který dosud sedí ve vězení.

Ovšem Otakar nesložil v míšeňském exilu ruce v klín, to se musí uznat. Rozhodně nehodlal strávit zbytekživota jako trpěný příbuzný, ke všemu z manželčiny strany. Nu, jistě, Adlétě tento stav věcí vyhovuje – v Míšni se cítila doma. Zato Otakar si tu podle všeho připadal jako v kleci.

„A jaké je tedy tvoje stanovisko, Otakare?“ zopakoval obměněnou otázku shovívavě Albrecht.

Otakar sebou překvapeně trhl, jako by se probouzel z krásného snu. Cítil však současně, jak se do nějvlévá nová síla.

Musí se soustředit! Musí získat zpátky své království! Nebude to lehké, ale není to ani nemožné.

Dokáže to! Vrátí se vítězně do Prahy!

Ne kvůli koruně pro Vratislava.

Kvůli Konstancii!

 

„Jistě. Musí se s tím něco udělat,“ odpověděl zpříma Albrechtovi. Netušil sice, na co přesně se ho ptal, ale tohle byla jeho odpověď na všechny otázky. „Musí se s tím něco udělat. A brzy.“

Albrecht Míšeňský jen spokojeně přikývl. Otakar kráčel dlouhou ztemnělou chodbou, zaposlouchán do ozvěny vlastních kroků. Hostina i tanec jiždávno skončily, i když se z hodovní síně co chvíli ozvalo zalkání píšťaly, to jak se některý z hudebníků nedokázal rozloučit s večerem.

Albrechtsburg se nořil do ospalého ticha, které narušil pouze výbuch veselého smíchu nesoucího se zdola znádvoří, kde se rozcházeli poslední pozdní hosté. Pak se odněkud ozvalo tlumené vypísknutí děvečky, na kterou si podle všeho příliš dovolil některý z nadmírurozjařených hodovníků.

Otakar se otočil ke strážím, které ho v uctivévzdálenosti doprovázely, a jediným rázným pohybem jeproustil. Chtěl být sám.

Co kdybych prostě zaklepal na dveře komnatykrásné Konstancie, napadla ho odvážná myšlenka. Zalekl se toho odvážného kroku, i když měl jinak pro strach uděláno.

Jedna věc byla nechat se okouzlit májovým večerem, krásnou Konstancií a svůdnými sny, druhá věc bylypolitické následky, které by mu podobný krok vynesl.

Uherská princezna sem přece přijela jako vážený host spolu s neméně váženým početným poselstvem a on se podle toho musí chovat.

Nakrátko na něj plnou tíží dolehlo břímě vladařských povinností. Většinou si je nepřipouštěl, ba naopak –pře 

kážky, které mu osud či nepřátelé kladli do cesty, vítal

jako výzvu k boji.

Ale začínalo ho to někdy zmáhat, hlavně v poslední době. Uvědomoval si, že je jako nevolník zapřažený do jha vladařského údělu a rodového odkazu.

Musí přece získat zpět knížecí stolec, musí nabýtkrálovského titulu pro sebe, pro syna! Musí rozhojnitstatky i území.

Musí.

Chce toho snad od života příliš, zatoužil-li po lásce?

S povzdechem pokračoval v cestě a zastavil se až přede dveřmi Adlétiny ložnice.

Chvilku před nimi postával nerozhodně a tak trochuzahanbeně, ale nakonec vešel dovnitř. Adléta se překvapeně odtočila od stolku se spoustoukelímků s nejrůznějšími mastmi. Rychle pokynulakomorné, aby jí přehodila přes vlasy roušku. Nechtěla, aby Otakar viděl její prořídlé šediny, ne poté, co se mohlobdivovat hedvábnému lesku bohatých černých vlasůprincezny Konstancie.

Klůckem si rychle setřela z tváře mast, která jí mělanavrátit hebkou pleť bez vrásek.

Zatím to moc nepůsobilo. Líce měla i nadálesvrasklé jako loňské jablíčko a pod očima se jí začínaly rýsovat ošklivě oteklé váčky.

„Řekl jsem si, že se alespoň na chvilku zastavím, má milovaná choti,“ začal Otakar dvorně. V hlase muzazněla dávná vroucnost. „V té hlučné hodovní síni jsme spolu nemohli prohodit kloudného slova.“ Pravdou však bylo, že dnešní noci nechtěl být sám, to proto zašel zamanželkou, ne kvůli nějakému kloudnému slovu.

 

Adlétu jeho slova potěšila. Nepamatovala se ani, kdy ji naposledy vyhledal v ložnici.

Zalila ji slastná vlna triumfu – Konstancie stráví dnešní noc na lůžku sama, jakkoli je krásná a žádoucí, zato ona, Adléta, bude usínat v manželově objetí!

Propustila komornou a pak přistoupila k Otakarovi.

Nikdy ji nepřestal přitahovat. Každý výrazný rys jeho opálené tváře vypovídal o pevné vůli, rozhodnosti,odvaze, i když mu tmavý vous i husté vlasy protkaly první stříbrné nitky.

Muži opravdu nestárnou, pomyslela si závistivěAdléta. Tlumené světlo svící k ní sice bylo jistě milosrdné, ale i tak jí bylo jasné, že neskryje hluboké vrásky kolem očí a ty dvě ostré rýhy, jež se jí táhnou podél povadlých rtů, jako by je střežily před polibky. V očích jí dávnopohasla dychtivá jiskra touhy, pokud v nich kdy vůbec nějaká zaplála. Adléta totiž patřila k ženám, kterým jsou blízké spíš praktické věci života, ne romantické snění.

Hodíme se k sobě s Otakarem, blesklo jí nyní hlavou. On jde cílevědomě za svými zájmy a já zase dokážu hájit ty své. To pomyšlení ji zahřálo u srdce. Něco podobnéhopředstavuje pevnější a trvalejší pouto než pouhé milostné vzplanutí.

Vztáhla ruku a opatrně, jakoby s obavou, mupolaskala tvář.

Nepamatovala se na jejich poslední objetí, tak dlouho tomu bylo, co se milovali naposledy.

Ovšem ani ona už po společných nocích neprahla.Touha z ní vyprchala, vytratila se kamsi během posledních let, tiše, nepozorována, jakoby po špičkách mezistarostmi o děti, nemocemi, útěkem z Čech a žebroněním ostřechu nad hlavou u míšeňských příbuzných.

Vrátí se někdy? Rozbuší se jí opět srdce jako splašené, zahlédne-li Otakarovu mužnou tvář? Vyšlehne v ní zase

 

žhavý plamen, prožije znovu slastné rozechvění a vrcholné naplnění žádostivé touhy?

Náhle se za své myšlenky zastyděla. Je přece matkou dospělých dětí a nesluší se jistě, aby se jí myšlenkyrozutíkaly po podobných zakázaných cestičkách.

Přesto neodolala a zlehka se nyní dotkla Otakarovy opálené pokožky tam, kde ji odhalilo rozvázanéšněrování bělostné košile.

Otakar ji uchopil za ruku a vtiskl jí do dlaně žhavý polibek.

Pak se k ní sklonil a políbil ji tentokrát na dychtivěpootevřené rty.

Zavřel rychle oči, ne proto, aby o to intenzivnějivychutnal ten prožitek, ale aby nemusel hledět do Adlétiny předčasně zestárlé tváře.

Ctil v ní matku svých dětí, ctil v ní ženu, která mustála vždy věrně po boku a pomáhala mu v těch nejtěžších dobách.

Ale nemiloval ji už.

Nemohl.

To proto, že se zamiloval do uherské princeznyKonstancie, i když si to dosud patrně sám zdráhal připustit.

Adlétino objetí bylo vstřícné a představovalo příslib slasti i naplnění touhy, která v něm vzklíčila keKonstancii Uherské.

Vzal Adlétu do náručí a odnesl ji na široké lože.Sklonil se nad ní a znovu ji políbil, tentokrát s rostoucí náruživostí.

Poddala se mu rychle a s radostí.

Avšak Otakar věděl, že v manželském loži neobjímá svou zákonitou choť Adlétu, nýbrž krásnou Konstancii a s ní sen, který teprve musí uskutečnit.

 

II.

„V

ítej, Valdemare!“ Albrecht Míšeňský objaldánského krále na přivítanou a přátelsky hopopleskal po rameni. Znali se drahnou dobu a pojily je nejen

společné politické cíle, ale zejména je spojovalodlouholeté přátelství. Albrecht s obdivem sledoval, jak zmladíka, který v útlém věku osiřel a jehož vychovával jako

poručník nevlastní strýc, vyrůstá moudrý vladař.

Albrecht s ním chtěl mluvit nejprve o samotě, nežzačnou oficiální jednání a další rokování s PřemyslemOtakarem, s nímž se sešel už zvečera, i když ho tak připravil o část hostiny i tance.

Valdemar Dánský patřil v současnosti mezinejmocnější muže v Evropě a jeho slovo mělo velkou váhu.Dokázal nejen přivést k rozumu nejednotnou a odbojnou šlechtu, ale rozhojnil navíc území náležející k dánskékoruně, a to zanedlouho poté, co se ujal vlády po smrtibratra Knuta. Jistě pomůže Otakarovi jak dobrou radou, tak rovněž mocenskou podporou k návratu na politickouscénu. Albrecht v to alespoň upřímně doufal. Sámpotřeboval mít co nejdříve volné ruce, protože se obával, že se

 

blíží další střet s bratrem Dětřichem. Nemohl nadálevěnovat veškerý čas i síly Otakarově věci, jakkoli honechtěl nechat zcela na holičkách.

„Rád tě zase vidím, Albrechte!“ usmál se Valdemar. Po dlouhé cestě si téměř neodpočinul a nyní, krátce popůlnoci, se mu do tváře vepsala únava. Také on však věděl, že musí před nadcházejícími jednání probrat sAlbrechtem řadu důležitých otázek.

Albrecht pokynul sloužícím, aby jim přinesli víno aobčerstvení sestávající z plátků studené zvěřiny, pečených ryb a čerstvého chleba, a pobídl Valdemara, aby se pustil do jídla: „O tu naši opulentní hostinu jsi bohužel přišel, tak jen doufám, že vezmeš za vděk alespoň tímtoskromným jídlem!“

Valdemar s úsměvem přikývl a se zdravou chutí sepustil do jídla. Od rána neměl v ústech, protože se nechtěl cestou zdržovat zastávkami v zájezdních hospodách, a na hostinu v albrechtsburské hodovní síni přijel pozdě, ale i tak by se jí asi vyhnul. Čekala ho vážná rokování, nazábavu neměl čas.

Vyměnili si ještě řadu zdvořilostních frází, neboť oba moc dobře věděli, že se nesluší přejít hned k jádru věci. Tím nebyla pouze podpora Přemysla Otakara a jehonároků, ale hlavně postoj vůči silným německým Štaufům, kteří představovali hrozbu jak pro Albrechta, tak pro Valdemara.

„Cením si, žes mne přijal takhle pozdě a navíc mimo jednání, která probíhala už zvečera. Vím, že nemášmnoho času – o to víc jsem ti vděčný za tuhle pozdníschůzku,“ pronesl vážně dánský král, když dojedl. Mohl jednat z pozice síly a stanovit čas jednání podle svého, apřesto nedal Albrechtovi ani v nejmenším najevo mocenskou převahu.

 

„Dospěl jsem k závěru, že bude moudřejší, když se my dva sejdeme o samotě,“ začal Albrecht, „neboť je nutné, abychom se poradili o věcech příštích a o další společné strategii. Doba není lehká, Valdemare. Tobě to říkatnemusím! Jistě se ti doneslo, že nejen Přemysl Otakar musí bojovat o trůn. Dětřich, a že to je můj vlastní bratr, senechal slyšet, že Míšni i markrabství by měl vládnout on! A náš otec straní jemu! Věřils bys něčemu podobnému?“ Albrecht jen znechuceně máchl rukou, jako by tak chtěl zahnat nepříjemné myšlenky stejně jako dotěrný hmyz. „Situace začíná být už napjatá. Přemysl Otakar v ní může sehrát stěžejní roli. Může. Ale také nemusí. Je to muž,který dokáže vládnout pevnou rukou, ovšem někdy až příliš pevnou. Má se to s ním jako s ohněm v přísloví, že to je dobrý pomocník, ale zlý pán.“

„Moc toho o něm nevím, myslím o PřemysluOtakarovi,“ připustil nerad Valdemar. On expandoval do Pobaltí a Německa, o nevelkou Bohemii v samém srdci Evropy se dvakrát nezajímal. „Je mi známo, že byl jedním z těch, kdo se spikli proti římskému císaři Jindřichovi, a to ho stálo knížecí a patrně také královský titul. Myslím ale, že rozpory a boj o vládu v Čechách panovaly už předtím.“

Albrechtovi jeho rozpaky neunikly. Krátce se zasmál. „Za nedostatek znalostí se v tomto případě není třeba stydět. Vývoj v Čechách byl poněkud... převratný.“Albrecht se na chvilku odmlčel v marné snaze najít vhodná slova, kterými by Valdemarovi přiblížil značněnepřehledné mocenské boje zmítající sousední zemi již po nějakou dobu.

„Jen tě ctí, že se to nehanbíš přiznat. Situace se vČechách měnila a mění téměř ze dne na den. A začalo to vlastně dobrým skutkem. Nu, těmi někdy skutečněbývají dlážděny cestičky do pekel. Otakarův otecVladi 

slav Druhý, který za podporu římského císaře Fridricha

Barbarossy získal dokonce královský titul, i když jen pro

sebe, ne pro své syny, se ke stáru dobrovolně vzdal vlády

ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha. To neměl dělat.

Abych ten složitý a dlouhý příběh zkrátil – Vladislav pak

skončil na stará kolena v exilu a jeho syn Otakar s ním.“

Albrecht si povzdychl. Nerad na tu dobu vzpomínal.

„A vrátil se pak vůbec do Čech?“ zeptal se Valdemar. Albrechtovo vyprávění ho zaujalo. Bylo poučné pro každého.

„Ne, král Vladislav zemřel v Durynsku, kde přebýval v exilu u rodiny své manželky Judity. Zpátky do Čech se až po létech vrátil jeho syn Otakar, ale už smanželkou Adlétou, s níž se seznámil ve vyhnanství. Ti dva se potkali tady, u míšeňského dvora,“ pokračoval Albrecht. „Jenže Otakar zastával trochu jinou politickou linii než jeho otec a proti římskému císaři, nyní už Jindřichovi Šestému, se postavil. A jak to skončilo, to už víš! Ocitl se v exilu podruhé, jenže teď s početnou rodinou.“

„Snadné to mít nebude. Myslím za současné politické situace,“ podotkl opatrně Valdemar. O podobnýchrodinných protivenstvích věděl svoje. Jeho vychoval nevlastní strýc Knudsen, jemuž Valdemar důvěřoval jakovlastnímu otci. I ten však nyní podle všeho zatoužil po moci a po dánské koruně. Valdemar věděl, že musí být nastráži, a Albrechtovo vyprávění ho v tom jen utvrdilo.

To proto, pro vladařské starosti a povinnosti, se dosud neoženil, i když na něj kdekdo naléhá, aby Dánskukonečně dal zákonitého dědice.

Patřil cele Dánsku.

Ovšem má-li být upřímný, nebyly to pouze vladařské povinnosti, co mu zabránilo v ženitbě.

Byla tu přece Lina.

 

Pocházela z dobré, i když nebohaté rodiny a bylahezká, ovšem králi se urozeností rovnat nemohla. Její kypré křivky v něm před léty probudily vášeň. Ovšem lásku ne. Věděl, že se s ní nikdy neožení, ona nepřestala doufat, že se jednou stane královskou chotí.

Nemluvili o tom a jejich vztah jim zatím oboustranně vyhovoval.

Zatím.

Valdemar nicméně s přibývajícími roky věděl čím dál víc, že se musí oženit, a brzy. A nejen kvůli dědici. Někdy se cítil strašlivě sám.

Natáhl se rychle po zlatém poháru a zhluboka se napil, aby spláchl tíživé myšlenky.

„Podpoříš Otakara v jeho úsilí?“ zeptal se ho Albrecht náhle zpříma. „Stabilizovalo by to neklidnou situaci v Evropě. Otakar se myslím poučil. A je to zkušený vladař. Podporuje Wetliny, a to pomůže nám oběma. V tomhle rodě najdeme dobrou protiváhu té nestoudné rozpínavosti Štaufů.“

Valdemar k němu překvapeně vzhlédl. Nečekaltakovou přímou otázku.

Bylo by jistě dobré získat v Otakarovi spojence nejen kvůli Štaufům, v nichž spatřoval i Valdemar velkénebezpečí. Otakar je podle všeho cílevědomý muž,který dokáže prosadit své cíle, i když možná za jakoukoli cenu.

Ovšem i Valdemar má v Evropě své cíle. Třebapodmanit si Pobaltí.

Zvažoval, zda mocný a vlivný Otakar, stane-li seovšem vůbec českým králem, pro něj může představovat hrozbu. Odhadnout se to dalo jen stěží.

Věděl, že musí hrát o čas – jen čas ukáže, kterýmsměrem se bude vyvíjet Otakarova politika.

 

„Položils mně nelehkou otázku, Albrechte!“ zasmál se po chvíli. „Na kterou stranu převažuje míra tvé přízně?“

Albrecht pokrčil rameny. „V našem případě je tojasné. Musíme Otakara podpořit. Vždyť je to Adlétinmanžel! Chápu ovšem, že každý podobný krok se musí učinit se značnou rozvahou a obezřetností. Rovnováha sil bývá někdy křehká.“ Albrecht se po těch slovech zahledělValdemarovi upřeně do tváře. Nevyčetl z ní však nic.Valdemar mohl být dobrý přítel, ale byl to také dobrý politický stratég, který neprozradí, co nemusí. Ani blízkémuspojenci ne.

Albrecht to celkem chápal, i když ho to trochumrzelo. Rovnováha sil v Evropě je opravdu křehká aValdemar musí chránit v první řadě své vlastní zájmy, vlastní království a nová území, jež k němu připojil nebopřipojit hodlá.

Věděl také, že nemá cenu Valdemara k ničemu nutit. Dosáhl by pravého opaku.

Rychle proto změnil téma.

„A kdy se konečně oženíš, Valdemare? Už sis vyhlédl nevěstu? Už jsi našel tu pravou?“

Valdemar se dal do upřímného smíchu „Ach,Albrechte, potíž je v tom, že mě žádná nechce!“

Albrecht se k jeho smíchu rád přidal. Uvolněnápřátelská atmosféra se opět vrátila. „Tomu nevěřím! Jistě o tobě sní nejedna mladičká urozená panna, jen se bojí prozradit své tajné sny a touhy, když jsi takovýproslulý panovník!“

„Nu jistě, jistě!“ Valdemar máchl rukou, snad chtěl ta slova zahnat jako dotěrnou mouchu. „Dospěl jsem k závěru, že je někdy snazší dobýt nové území nežsrdce ženy!“ Valdemar zvážněl. „Ale oženit se musím. Tíží mne, že nemám dosud syna, dědice.“

 

I Albrecht zvážněl. Valdemarovi se dařilo v politice a jeden úspěch střídal druhý.

Ale pozapomněl jaksi na sebe, pro národ zanedbal vlastní život. Bylo mu jistě třicet, a dosud se vsouvislosti s ním mluvilo pouze o dávném zasnoubení s RixouBavorskou, které však zase zrušil. Valdemarovi podle všeho na lásku nezbýval čas.

„Však ono všechno jednou přijde, Valdemare, uvidíš! A je lepší počkat a zvolit pak rozvážně a moudře, než po celý život litovat ukvapeného kroku.“

Valdemar sice chápal, že ho přítel pouze utěšuje, ale i tak ho jeho slova zahřála u srdce.

„Máš pravdu!“ přikývl. Věděl, že i tuhle situaci musí vzít do vlastních rukou. Příliš dlouho vyčkávat se někdy nevyplácí. Vratislav nervózně přecházel po úzké pěšince vysypané bělostným pískem. Krásu okolní rozkvetlé zahradyobklopující Albrechtsburg však nevnímal. Dlaně měl zvlhlé potem a srdce mu bušilo tak, že je museli slyšet ažnahoře v hradních komnatách.

Celé dny po příjezdu uherské princezny strávilsledováním každičkého jejího kroku. Věděl, že se vždyodpoledne vydá, obvykle sama, na procházku do vyhlášených míšeňských zahrad, které nyní, v plné májové nádheře, hýřily bezpočtem barev.

Po nedávné hostině, při níž Konstancii vyzval odvážně k tanci, dospěl k pevnému rozhodnutí, že s ní musímluvit. O samotě, ne na očích celému dvoru. Musí jí vyjevit své city.

Zastavil se uprostřed stezky a na chvilku zavřel oči, aby si opět přivolal ten slastný okamžik, kdy se přitan 

ci jejich ruce dotkly, kdy ji objal kolem útlého pasu avyzdvihl zlehka, jak to předpisovala taneční figura. Byla

lehká, lehoučká jako pírko a pas měla tak štíhlý, že by jej

obemkl dlaněmi.

V tmavých očích jí zahořela vášnivá jiskra,vypovídající o nezkrotné, třebaže dosud nepoznané touzečekající na probuzení, když se poddávala tanečnímu rytmu a svůdné melodii.

„Miluji Konstancii,“ zašeptal si pro sebe snad užpotisící, jako by se o tom chtěl znovu ujistit. „Miluji uherskou princeznu a udělám vše, co bude v mých silách, abych získal její ruku.“

Otevřel oči a měl pocit, jako by poprvé pohlédl na svět, tak jiný se mu náhle zdál. Svitlo mu totiž najednoupoznání, že tohle vlastně nemusí být jenom pouhý sen.

Uherské poselstvo sem nepřijelo jen tak pro nic za nic. Nevydali se do Míšně, aby se pokochali místnímirozkvetlými zahradami.

V Evropě bylo nutné uzavřít mír. A bylo třeba začít s tím u sousedů, s nimiž v nedávné době svedli pár bojů.

Uherští šlechtici mají svou misi a krásná princezna Konstancie je její součástí. Jistě pro ni hledají ženicha.

A proč by jím nemohl být právě on?

To on přece jednou převezme vládu nad Českýmkrálovstvím, dá-li Bůh. A nedosedne na pouhý knížecístolec, ale na královský trůn.

Pro Uhry by bylo výhodné mít s Českým královstvím pevné pouto, jaké zajistí pouze sňatek.

Z přemítání ho vyrušily lehké kroky.

Konstancie!

Určitě je to ona, pomyslel si se vzrušením. Nikdo jiný nekráčí tak lehce, jako by tančil. Jen Konstancie sevznáší, jako by ani nedotýkala země.

 

Srdce se mu rozbušilo o to více.

Se ženami dosud valné zkušenosti neměl. To otec za to může, bleskla mu hlavou vzdorná myšlenka. Vratislav vyrůstal v jeho stínu. A nějak v něm zůstal napořád.

Otec byl mocný vládce a také přitažlivý muž. Zdálo se, že ženy, o mladičkých dívkách nemluvě, přitahovalvysoký, urostlý Přemysl Otakar s hřívou kaštanovýchvlasů a hustým vousem, a ne mladý vytáhlý kralevic, který mohl zdědit otcovy výrazné rysy, ne však jeho oslnivou osobnost.

Teď tomu bude ale jinak. Teď se to nestane.

A Vratislav se s tím skálopevným odhodláním otočil a vydal se vstříc Konstancii.

Když ho náhle zahlédla za ohybem cesty, polekaněsebou trhla. V očích se jí mihl podivný stín, snad zklamání, snad pouhé překvapení.

„Nechtěl jsem tě vylekat, paní,“ vykoktal Vratislav. Veškerá sebejistota byla rázem ta tam. V duchu jako by slyšel otcův smích. Takhle žádnou nezískáš, Vratislave! Ženy si u muže cení odvahy a ráznosti! Chtějí mít rytíře, který by je ochraňoval!

Cítil, jak mu dlaně ještě víc zvlhly potem.

„Jaké milé překvapení, potkat tě zde, pane!“Konstancie, která rychle nabyla ztracenou rovnováhu, k němu promlouvala s lehkostí, již jí mohl jen závidět. Uherský dvůr byl proslulý kultivovaností a Konstancie toho byla živoucím dokladem. „Muži se obvykle o rozkvetlézahrady přehnaně nezajímají!“ Už se opět dokonaleovládala. Zaklonila nyní hlavu a dala se do zvonivého smíchu. Tmavé vlasy se jí přitom rozlily po ramenou jakolesklý vodopád.

Vratislav musel vynaložit veškeré úsilí, aby ji nestrhl do náruče.

 

Urozenou paní dosud v objetí nesvíral. Jen jednoudvakrát nějakou polekanou služtičku, která se mu neodvážila říci ne. A i tehdy si byl vědom své neohrabanosti.

Rychle podobné myšlenky potlačil.

Jsem přece Přemyslovec! Musím jednat jako budoucí král, přikázal si v duchu.

Natáhl se a z růžového keře vedle cesty utrhl rudou růži.

„Jen pošetilec by se nezajímal o zahradu, v níž lze spatřit růži tak krásnou, jako jsi ty, paní Konstancie.“ A s těmi slovy jí podával rudé poupě. Přijme-li je, přijme tak i jeho dvoření.

„Jistě bude v takovém případě jen správné, aby tě ta květina, která ti tolik učarovala, zdobila i poté, až odejdeš ze zahrady,“ odpověděla mu sladce.

Ach, Bože dobrý, jaký hlupák je tenhle Vratislav,pomyslela si rozladěně Konstancie. Častovat mě tady,uprostřed míšeňské zahrady, kam vidí z oken Albrechtsburgu každý, rudou růží, jež znamená jasně vyznání!

Věděla, že by nezaváhala, dopustit se podobnéhoprohřešku Vratislavův otec.

Přemysl Otakar ji přitahoval. A nejen proto, že to je český kníže a budoucí český král, i když zatím bez trůnu.

Nasadila nicméně nevinný, okouzlující úsměv auchoila jeden ze zlatých řetízků splývajících jí od širokého zlatého pásu, na jehož konci se pohupoval titěrný nožík. Nařízla jím v límci Vratislavova kabátce malý otvor, vzala si pak nabízenou růži a zasunula mu ji do průřezu v límci.

Vratislav zůstal stát jako očarovaný, neschopen pohybu, a vychutnával ten letmý, prchavý dotykKonstanciiných štíhlých prstů.

Konstancie mu ještě řekla pár hezkých slůvek narozloučenou, která však nebyl schopný vnímat, a v mžiku

 

byla ta tam. Jen obláček omamné květinové vůně z jejího

oblíbeného parfému po ní zůstal a vznášel se nad úzkou

pěšinkou.

Vratislav nakrátko zavřel oči.

Najednou nevěděl, zda to všechno nebyl pouzeokouzlující sen. Přemysl Otakar přibouchl zprudka okenici a otočil se k oknu zády, jako by tak chtěl zaplašit scénu v zahradě, jejímž nahodilým svědkem se stal.

To, co viděl, mu stačilo.

Syna Vratislava ztratil jednou provždy. Konstancie se za prvním ohybem cestičky, kde ji užVratislav nemohl zahlédnout, dala do běhu. Popadla nařasené sukně do rukou a utíkala bez cíle dál, do hloubi zahrady, jako by se tam chtěla skrýt před Vratislavovou dotěrností.

Hlupák jeden! Zelený mladíček, nezkušenýholobrádek – a takový se odvažuje dvořit se jí, uhersképrincezně! Co si míšeňský dvůr pomyslí, roznese-li nějaká dobrá duše, že ji Vratislav pozval do růžového loubí naromantické dostaveníčko?

Konečně se zastavila, protože jí došly síly. Sotva dechu popadala a v boku jako by ji bodala ostrá dýka. Pustila dlouhé sukně a zůstala nerozhodně stát uprostřed cesty klikatící se mezi záhony. Rozhlédla se kolem, abyzjistila, kam až se ve spravedlivém hněvu zatoulala. Tuhle část zahrady dosud neznala. Ve svěží zeleni se před nístříbrně zatřpytila hladina jezírka obklopeného smutečními vrbami. Jejich štíhlé, světle zelené větve splývaly na vodu jako jemný závoj.

 

Konstancie si náhle uvědomila, proč ji Vratislavůvpokus o neobratné dvoření tak pohněval.

Vratislav ji nepřitahoval. Přitahoval ji jeho otecPřemysl Otakar.

Je mužný, je odvážný a moudrý.

Co na tom, že musel opustit Čechy – královskoukorunu, která mu po právu náleží, jistě jednou získá.

On to dokáže! Musí!

Zprudka se otočila, kdy zaslechla zachrupání kamínků pod blížícími se kroky.

Odloží nyní diplomatické ohledy stranou, pokudVratislav sebral drzou odvahu a vydal se za ní!

Vtom se však před ní objevil Přemysl Otakar.

Neuniklo mu, že má Konstancie po setkání sVratislavem podmračenou tvář a v očích jí hoří zlostná jiskra.

Potěšilo ho to.

Nač chodit nadále kolem horké kaše? Nač riskovat, že mu krásnou Konstancii odloudí vlastní syn anebo nějaký mladý rytíř v rozkvětu mužných sil? Cesta k tomu, aby ji získal, jistě potrvá dlouho a přinese trpkosti, alevýsledek bude stát za to!

Nakrátko ho bodla výčitka. Co Adléta? A co děti?Obětovala mu přece nejlepší léta svého života a vždy mupomohla přímluvou u mocných míšeňských příbuzných.

Ach, v lásce stejně jako v bitvě je přece vše dovoleno!

Nechce, nehodlá prožít zbytek života po boku ženy, která už na vše rezignovala. Na lásku, na vášeň, naromantickou něhu.

Nemá přece pouze povinnosti k ní a k dětem, ale také k sobě.

A potom – Konstancie, to je i politicky velicepřínosná partie.

Věděl však, že kvůli tomu o ni neusiluje.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist