načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Královna Alžběta - Alison Weirová

Královna Alžběta

Elektronická kniha: Královna Alžběta
Autor:

Sňatkové hry největší z anglických panovnic Jejich milostný poměr vyvolává skandál evropských rozměrů. Alžběta Tudorovna se prohlašuje za Panenskou královnu, ale nedokáže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 398
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Eva Křístková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7513-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alžběta Tudorovna se prohlašuje za Panenskou královnu, ale nedokáže odolat svému oslnivému, ale ženatému nejvyššímu štolbovi, lordu Robertu Dudleymu. Mnozí jsou přesvědčeni, že jsou milenci, a šíří se pikantní fámy, že Alžběta vůbec není panna. Úctyhodnou mladou královnu považuje většina křesťanského světa za nemanželskou kacířku a uchvatitelku trůnu, a přece si mnozí vládci tudorovskou Anglii předcházejí a usilují o Alžbětinu ruku. Alžběta, která čelí narůstajícímu tlaku, aby se provdala, své nápadníky v jejich námluvách povzbuzuje, ale zároveň se prostřednictvím delikátního politického manévrování snaží vyhnout jakémukoli závazku. Sledovat tuto nebezpečnou linii s Robertem Dudleym po boku, synem a vnukem zrádců, by ji ale mohlo stát trůn... Román, odehrávající se na pozadí oslnivé nádhery tudorovského dvora a nejslavnějších událostí své doby, vypráví dramatický, složitý a jímavý příběh plný intrik, lásky a bolestné ztráty.

Popis nakladatele

Sňatkové hry největší z anglických panovnic Jejich milostný poměr vyvolává skandál evropských rozměrů. Alžběta Tudorovna se prohlašuje za Panenskou královnu, ale nedokáže odolat svému oslnivému nejvyššímu štolbovi, lordu Robertu Dudleymu. Mnozí jsou přesvědčeni, že jsou milenci, a šíří se pikantní fámy, že Alžběta vůbec není panna.
Energickou mladou královnu považuje většina křesťanského světa za nemanželskou kacířku a uchvatitelku trůnu, a přece si mnozí vládci tudorovskou Anglii předcházejí a usilují o Alžbětinu ruku. Alžběta, která čelí narůstajícímu tlaku, aby se provdala, své nápadníky v jejich námluvách povzbuzuje, ale zároveň se prostřednictvím delikátního politického manévrování snaží vyhnout jakémukoli závazku. Sledovat tuto nebezpečnou linii po boku s Robertem Dudleym, synem a vnukem zrádců, by ji ale mohlo stát trůn… Královna Alžběta, román odehrávající se na pozadí oslnivé nádhery tudorovského dvora a nejslavnějších událostí své doby, vypráví dramatický, složitý a hluboce jímavý příběh plný intrik, lásky a bolestné ztráty, jehož protagonistkou je největší anglická královna a zápletku tvoří jeden z nejpodivuhodnějších milostných příběhů všech dob. Alison Weirová (1951) žije a pracuje v hrabství Surrey nedaleko Londýna. Je známa především jako historička, která má na svém kontě celou řadu obsáhlých publikací literatury faktu, mimo jiné knihy Děti Anglie , Šest žen Jindřicha VIII. , Pád Anne Boleynové a Jindřich VIII.: Král a dvůr. Dále napsala čtyři historické romány: Nevinná zrádkyně , Princezna Alžběta , Zajatá královna a Nebezpečné dědictví . Pro milovníky historie také pořádá zájezdy po místech, kde se odehrávaly anglické dějiny 16. století, o nichž ve svých knihách nejčastěji píše, a sama je na nich zasvěcenou průvodkyní.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Královna Alžbeta

ˇ


Přeložila Eva Křístková

A l i s o n

W e i ro vá

Královna Alžbeta

ˇ

Sňatkové hry největší z anglických panovnic


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Alison Weir

All rights reserved.

Z anglického originálu The Mariage Game

(First published by Hutchinson, Great Britain, 2014)

přeložila © 2015 Eva Křístková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2015 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-373-0


Tato kniha je věnována

mým drahým, milovaným přátelům

Nicku Hubbardovi

a jeho oddané manželce Jean

i jejich báječné rodině, která mě mezi sebe tak vřele přijala,

Philippě, Daveovi a Alici,

Lizzii, Scottovi a Sebastianovi.


Když jsem bývala mladá a krásná a přálo mi štěstí,

mnozí o mne usilovali, abych se stala jejich paní.

Já jsem ale všemi zhrdla, takto odpovídajíc:

„Běžte, běžte, běžte, někde jinde hledejte si!

Na mne nenaléhejte již!“

Alžběta I.


1558

Oblékla se do černého smutečního šatu. Třebaže její srdce plesalo

radostí, musela vypadat důstojně jako ta, jež truchlí pro sestru, které se

bála a již se naučila nenávidět. Takto oděna – s korálky z černéhojan

taru lesknoucími se na jejím těsném černém živůtku, na dlouhé vlečce,

v uších i v rusých vlasech stočených pod francouzským čepcem – vydala

se toho mrazivého listopadového odpoledne v den svého nástupu na

trůn skrze davy dychtivých dvořanů, kteří se ve velkém sjížděli dohat

fieldského zámku, na triumfální a radostnou cestu do slavnostně

vyzdobeného velkého sálu. Ten měl, narychlo ověšen damaškem,

posloužit jako poradní síň. Na stupínku pod majestátním baldachýnem

ze zlatohlavu a s vyšitým královským znakem Anglie stálo bohatěvyře

závané křeslo. Páni shromáždění kolem dlouhé, leštěné dubové tabule

se hluboce uklonili, když rázně vešla a zaujala své místo – své právo

platné místo, říkala si – na trůnu. Vladařský stolec, blesklo jí hlavou

a usmála se na vyčkávající muže. Teď už vím, jaké to je, být pověřena

posvátným úkolem pečovat o svůj lid.

Jakmile ji v zámeckém parku dostihli s čerstvou zprávou, že se zmi

losti Boží stala anglickou královnou, spěchala Alžběta chuchvalcilisto

padové mlhy zpět do paláce, aby za to nezměrné požehnání vzdala díky

Bohu. Všemohoucí nebude mít důvod litovat, přísahala si v duchu.

Svým povinnostem svědomitě dostojí a udělá ještě mnohem víc.Skon

cuje s násilnostmi a krveproléváním kvůli víře i nástupnictví. Budelas

kavou matkou všem poddaným, bude je milovat a chránit, jako by byli

jejími vlastními dětmi, a povede je po správné cestě. Získá a udrží si

jejich lásku i úctu a oni jí budou štítem proti nepřátelům, kteří ji budou

bezpochyby ohrožovat.

7


Přelétla zrakem muže, kteří budou jejími rádci a služebníky – pouhá žena s bystrýma, zářivýma a tančícíma očima, v jejíž úzké a špičaté tváři se zračil triumf. Dokázala to! Přežila! A teď bude vládnout. Na okamžik v duchu zatoužila, aby se toho dne dožil její otec, veliký králJindřich VIII. Celý život prahla po otcově uznání, a jeho přesto nikdy ani ve snu nenapadlo, že by v Anglii jednou mohly vládnout jeho dcery. Po většinu svého dlouhého panování chtěl pouze jediné – syna, jenž by se stal jeho nástupcem. Proto se šestkrát oženil. Naplňovalo by jej pýchou, kdyby viděl Alžbětu sedět na trůnu, na němž kdysi sedával on?Doufala v to.

Že právě ona, dítě zapuzené Anny Boleynové, jež prohlásili zanelegitimní, přestojí tolikerá nebezpečí a nakonec zdědí i korunu, je jistě znamením Boží vůle. Její matka je konečně ospravedlněna. Lze-li se v nebi radovat, pak toto je bezesporu ta nejvhodnější příležitost. Anna teď už možná ví, že svou krev neprolila pod krutým mečem kata nadarmo.

Alžběta se zachvěla, a nejen proto, že v rozlehlé síni vládl chlad. Cítila, jak ji zaplavuje pocit nesmírného vděku vůči Bohu, který jispolehlivě dovedl až na toto místo. Bylo jí pětadvacet a s výjimkou prvních dvou let byla po všechny roky svého života na tomto světě vystavována nesčetným zkouškám. Přežila svůj nemanželský původ, nepříjemný skandál, spory ohledně víry i obvinění ze zrady a kacířství. Již v dětství přestoupila na pravou protestantskou víru a s pevností sobě vlastní později proplula bouřlivými vodami, jež rozvířila její katolická sestra, zesnulá královna Marie, aby nakonec dospěla do bezpečného přístavu. Kdo by si byl pomyslel, že právě ona, nejposlednější z dětí králeJindřicha, bude jednou nosit korunu?

Po její pravici stanul sir William Cecil, po všechna ta léta zkoušek a soužení věrný a prozíravý přítel, a položil před ni prohlášení o nástupu na trůn, aby je schválila. V každém městě i městečku v celé zemi bude provolána královnou a na královské i knížecí dvory v celém křesťanstvu budou rozeslány diplomatické nóty.

„Děkuji vám, Williame,“ pronesla a po očku na něho mrkla. Po jeho dlouhé, vážné tváři přelétl nechtěný úsměv a on sklonil hlavu apřihla>8


dil si vous. Tento pevný, osmatřicetiletý protestant a ostřílený právník

zaujal s nenucenou samozřejmostí místo jejího hlavního rádce. Věděla,

že na jeho moudrost, schopnosti i loajalitu se může spolehnout. Byl to

muž, který měl rád prosté radosti, nesmírně pracovitý, diskrétní a nade

vše důvěryhodný. V temných dobách vlády její sestry jí skýtal tichou,

nicméně neochvějnou podporu.

„Paní, je zde věc oficiálního smutku za zesnulou královnu.“

„Tři dny postačí,“ řekla. Pochybovala, že by se v Anglii našlo příliš mnoho lidí, kteří by pro Marii chtěli truchlit déle, zvlášť když tak sveřepě pronásledovala kacíře. Tři sta protestantských duší poslala na hranici. To musí přestat. Alžběta již vydala rozkazy, aby byli všichni nešťastníci, kteří ještě čekají v žalářích na smrt v plamenech, tohostrašlivého údělu ušetřeni. Své poddané nikdy nenechá upalovat pro víru, dokonce ani katolíky. Pokud budou lidé věrní a poslušní, nebude jim nahlížet do duší.

„Dál.“

„Veličenstvo, musíme se co nejrychleji přestěhovat do Londýna. Dorazilo sem už tolik lidí, že se tu pro ně nenajde ubytování.“ Lidépřicházeli den za dnem už nějaký čas – nepolevující proud dvořanů, kteří opouštěli umírající Marii a odcházeli usilovat o přízeň její nástupkyně. Alžběta se zachvěla. Chraň Bůh, aby se to jednou stalo jí, až uvidípřicházet smrt.

Cecil procházel vládní agendu. „Je třeba naplánovat korunovaciVašeho Veličenstva, ale tenhle bod můžeme probrat později. Pokud jde o stěhování dvora, domácnosti Vašeho Veličenstva i veškeréhoslužebnictva, radil bych urychleně jmenovat nejvyššího štolbu.“

Alžběta přelétla pátravým zrakem čekající pány usazené okolo stolu. Ač ve smutku, všichni byli stejně jako ona skvostně oděni. Titotvrdohlaví a ctižádostiví muži ze vznešených rodů patřili k nejvýznamnějším a nejvýše postaveným velmožům království. Uvědomila si, že jako žena bude muset vynaložit všechno své umění lichotek a manipulace, aby je přiměla plnit její vůli; však existují způsoby, jak to udělat, usmála se v duchu. Svou přízeň bude pečlivě odměřovat, takže všichni její služebníci budou nakonec oceněni více, ale zároveň je tím přiměje, aby si

9


své odměny tvrdou prací zasloužili, a bude je udržovat v naději. Dělala

to její matka – dokonce i s jejím hrůzu nahánějícím otcem – a ona

v tom bude pokračovat. Někteří z těchto pánů sloužili i královně Marii,

byť občas zdráhavě, věděla o tom. Seděli tu hrabě z Winchesteru

a hrabě ze Sussexu, kteří ji v temných dnech roku 1554 odváděli do

Toweru, očividně proti své vůli a nejlepšímu svědomí. Neměla jim to

za zlé, neboť se k ní chovali nanejvýš laskavě a ohleduplně. Byli turovněž Throckomorton a Knollys, oba zarytí protestanti, kteří nyní

konečně mohli beze strachu vyznávat svou víru. A Shrewsburry,Arundel, Pembroke a Derby – protřelí a zkušení mužové, co už vícekrátpřevlékli kabáty podle toho, kam vanul vítr. Dále tu seděli obratnýprávník Nicholas Bacon a William Parr – bratr zesnulé královny Kateřiny

Parrové, kterou Alžběta tolik milovala, a přesto jí ublížila, připomněla

si s hořkostí v srdci. A lord Robert Dudley.

Robert. Když s vítězoslavným pocitem v srdci vcházela nahatfieldské nádvoří, čekal tam na ni v nádherném a poněkud výstřednímoblečení na svém bílém hřebci, aby ji pozdravil. Navždy ho už bude mít spojeného s tímto slavnostním okamžikem. Znali se od dětství a v téže době byli i uvězněni v Toweru, neboť Robert jako syn a vnuk zrádců rovněž upadl v podezření. Jeho otce, vévodu z Northumberlandu, dala královna Marie setnout za to, že místo ní dosadil na trůn uchvatitelku, mladičkou Janu Greyovou, a celá rodina Dudleyů se poté ocitla v nemilosti. Robert si však po svém propuštění proklestil cestu zpět na výsluní a osvědčil věrnost i statečnost na bitevním poli.

Byl tvrdohlavý, rád se holedbal a mnohým připadal nesnesitelný, ale Alžběta ho měla odjakživa ráda, protože věděla, že pod maskouchvastouna se skrývá laskavý, věrný a opravdový člověk. V jádru byl mužem, kterého znal jen málokdo – odhodlaným stoupencem protestantismu, jehož fascinovaly přírodní vědy, geometrie, matematika, astronomie, mapy a mořeplavba, který byl zběhlý v klasické literatuře a zároveň plynně hovořil francouzsky a italsky. Vyznamenal se také jako hrdina ve válce i na kolbišti. Přesto v něm většina lidí viděla spíše jen okázale nastrojeného mladého muže, skvělého jezdce a účastníka rytířských klání, který božsky tančí i zpívá a je mistrem v tenisu a lukostřelbě.

10


Avšak Alžběta považovala za nejdůležitější, že jí byl v temných dobách

Mariiny vlády vždy oddaným přítelem, na něhož se mohla spolehnout,

a to do té míry, že dokonce prodal část svých statků, jen aby jí finančně

vypomohl. Právě za tuto jeho laskavost se ho nyní chystala odměnit.

Měla by ho ještě raději, kdyby nebyl ženatý. Ten sňatek uzavřel z tělesné žádostivosti, sdělil jí jednou Cecil s lehkým náznakemnesouhlasu v hlase, a jeho vztah s manželkou je založený spíše na chtíči než na zdravém rozumu. Alžběta však pochybovala, že touha vydržela dlouho. Amy Robsartová byla hezká a půvabná osůbka, ale Alžběta měla důvod věřit, že postrádá schopnost podmanit si muže natrvalo.

V duchu si vybavila jeden letmý okamžik, kdy se jí v Toweru podařilo s Robertem na chviličku promluvit a intuitivně vycítila, že ji chce. Neměli se vůbec setkat, ale ona tenkrát dostala povolení projít se trochu načerstvém vzduchu, a právě tehdy ho uviděla, jak ze svého vyvýšeného místa na hradebním ochozu hledí dolů do zahrady, kde se procházela. Tiše na sebe volali a společně prožívaná úzkost dodala tomu okamžiku na intimitě. Po dvou nebo třech zinscenovaných setkáních už Alžběta nepochybovala, že v ní Robert našel zalíbení, a s jistotou věděla, že i on ji přitahuje. Pak si ale jejich žalářníci uvědomili, co se děje, a schůzky zarazili. Když byli oba později propuštěni – on z Toweru a ona zněkolikaměsíčního domácího vězení ve Woodstocku, vídali se už jen zřídka, protože on byl neustále někde s vojskem a ona se zase co možná nejvíc zdržovala mimo dvůr, aby se vyhnula nevraživosti své nevlastní sestry, královny Marie. Za daných okolností to tak bylo lepší, pomyslela si...

Nyní spočinula pohledem na Robertových temných, saturnských rysech, které mu vynesly přezdívku „Cikán“, ač jen kvůli jeho tváři to určitě nebylo. Vzdor všem svým pochybnostem se přistihla, že jen dívat se na něj jí přináší nevídané potěšení. Jeho vysoká, štíhlá a svalnatá postava, nazrzlé hnědé vlasy i pečlivě upravený vous – to vše se jí na něm líbilo. Připomínal jí... Ne, na něho myslet nesmí. Právě dnes! Takové myšlenky v ní pokaždé vyvolávaly hrůzu a děs.

„Mým nejvyšším štolbou bude lord Robert,“ oznámila věcně. „Není člověka, který by to uměl lépe s koňmi, a já nepochybuji, že bude skvělý i jako organizátor mého korunovačního průvodu a dvorských zábav.“

11


Ozvalo se nespokojené reptání. Podle všech očekávání měl nejvyšší

štolba z titulu své funkce velmi často pobývat v královnině blízkosti,

takže šlo o mimořádně vlivný úřad. Robert se zeširoka usmíval a nedbal

projevů zklamání ani nepokryté závisti, které ho obklopovaly. AniAlžběta jich nedbala. Byla královna, odhodlaná mít po svém boku muže,

který je jí příjemný.

Později, když se už všichni páni rozešli a ona seděla ve své komnatě nad hromadou státních listin, které jednu po druhé podepisovala,přišel za ní Cecil.

„Vaše Veličenstvo, odpusťte, ale bylo to moudré? U dvora je mnoho vážených a zasloužilých mužů. Lidé ještě nezapomněli, jak ctižádostiví byli Dudleyové a kam to vedlo. Pomyslete jen na tu žeň uťatých hlav, která následovala po Northumberlandově pádu.“

„Robert je věrný a pro svůj úřad má náležité předpoklady,“ stála si na svém Alžběta. „Ti, kdo jej kritizují, mu jednoduše závidí.“

„Madam, snažně vás prosím, nechte si radit ode mne nebo nějaké jiné zkušené osoby. Ve vší úctě, jste žena a potřebujete mužské vedení.“

Alžběta se v duchu usmála. Cecilův názor na ženskou křehkost dobře znala. „A proč by tomu tak mělo být, Williame?“ zeptala se sladce.

Cecilovu úzkou tvář zalil lehký ruměnec. „Bůh dal mužům sílu arozvahu, aby vládli lidstvu. Vaše Veličenstvo plným právem nastoupilo na trůn po svém otci a praotcích, ale – odpusťte, že mluvím tak otevřeně – slabost vašeho pohlaví vás předurčuje k tomu, abyste spoléhala na rady a vedení svých pokorných služebníků, kteří je dokáží udílet díky svým zkušenostem a... ehm... nadřazenému rozumu. Knižní vědomosti, v nichž Vaše Veličenstvo pozoruhodně vyniká, nestačí. Žijeme vneklidném a nebezpečném světě.“

Alžběta se zamračila, ale oprávněnost Cecilových posledních slov uznala. Starý řád zanikal, křesťanský svět byl rozpolcen a veškerá moc katolické Evropy se nyní šikovala proti protestantským státům, které si dovolily odtrhnout se od Říma. Anglie, jíž teď Alžběta vládla, se stane jedním z nich. Ona sama měla už nyní mnoho nepřátel, z nichž někteří se ale z různých důvodů tvářili přátelsky. Uvědomovala si, že většina křesťanstva ji považuje za nemanželskou dceru královy děvky a za

12


kacířku, která nemá právo na trůn, na nějž dosedla. A brzy, jen co ustaví

svou novou anglikánskou církev, kterou hodlala podporovat, budou

ona i její ostrovní království čelit ještě mnohem vážnějším hrozbám.

„Navzdory mým ženským slabostem a omezenému rozumu mi mé pohlaví nijak neubírá na významu,“ opáčila Alžběta sebevědomě, ale vzápětí už pokračovala o poznání smířlivěji: „Myslíte to dobře, starý příteli. Vím, že na mě na mé cestě číhají mnohá nebezpečí, ale mám v úmyslu vládnout sama – samozřejmě s dobrodiním vaší moudrosti. A když už mluvíme o otcích,“ dodala, otočila se a pohlédla na portrét Jindřicha VIII. zpodobeného ve vší jeho velkoleposti, který visel přímo za ní, „mluvil byste takto s tím mým?“

„Hm, ne, paní.“ Cecil se musel usmát. Věděl, že ho právěpřechytračila. „Jeho zesnulé Veličenstvo ovšem nebylo žena!“

Alžběta jen pohodila hlavou a zasmála se, nicméně byla již pevně rozhodnutá dát každému jasně na srozuměnou, že není jen tak znějakého ženského těsta.

O tři dny později seděla opět na trůnu ve velké síni hatfieldského zámku pod královským baldachýnem s velkým státním znakem, který s sebou přinesly krysy prchající ze Svatojakubského paláce v Londýně. Páni jí právě formálně složili hold jako své panovnici a ona měla nyní oznámit jména těch, kdo se stanou jejími rádci a členy kabinetu.Přiravila si projev. Věděla, že se může spolehnout na svou skvělouvýřečnost a má i jisté stylistické nadání. Na své první královské řeči tvrdě pracovala, a když si ji nakonec znovu přečetla, byla na tento plod svého úsilí náležitě pyšná.

Usmála se a pokynula Cecilovi, aby přistoupil blíž.

„Williame, můj dobrý služebníku, jmenuji vás svým státnímtajemníkem a svěřuji vám nejvyšší úřad, jaký mohu udělit,“ řekla. „Svěřuji vám jej proto, abyste stál v čele mé tajné rady a usiloval o blaho mé i celého mého království. Neboť mám o vás toto mínění: že se nikdy nedáte podplatit dary, budete loajální státu a...“ na zlomek okamžiku seodmlčela, „bez ohledu na to, co si myslím já, mi vždy dáte radu, jakou budete považovat za nejlepší.“ Cecil se uklonil a v jeho jinak nehybné tváři se objevil náznak vzrušení.

13


Muži přistupovali jeden po druhém a přijímali od ní své úřady: obtloustlý a vychytralý Bacon s plnými rty se měl stát Lordem strážcem velké pečeti a vážený Throckmorton s huňatým obočím měl spravovat státní pokladnu. Ostatní byli jmenováni členy tajné rady. Parr, který za královny Marie upadl v nemilost, s pokorou a radostně kvitoval, že mu Alžběta vrátila hodnost paira. Podobně vděčný byl jistě i Knollys, nový podkomoří královniny domácnosti. Jeho ženu, jemnou a skromnou Katherine Careyovou, Alžběta milovala v neposlední řadě proto, že to byla její sestřenice – a možná dokonce nevlastní sestra, ačkoli to mělo zůstat tajemstvím. Přesto nikdo nepochyboval, že se lady Knollysová velmi podobá zesnulému králi, a mnozí o ní soudili, že je dítětem lásky Jindřicha VIII. a Alžbětiny tety Mary Boleynové. Za královny Marie museli Knollysové kvůli své protestantské víře uprchnout do exilu a nyní se radovali, že jsou zase doma a těší se královnině přízni.

Pro Roberta Dudleyho se místo v radě nenašlo, a když ceremoniář dočetl jména všech pánů obdařených tímto úřadem, vypadal poněkud zplihle. Třebaže to byl věrný poddaný, pevný protestant a inteligentní mladý muž, Alžběta si vzala k srdci Cecilovu výstrahu. Nu, pomyslela si, nechme Roberta, ať ukáže, co umí, a já potom třeba věc přehodnotím.

Když byly pocty i úřady rozděleny, pronesla svou trůnní řeč. „Dobří lidé, břímě, jež na mě dolehlo, je zdrcující. Jako boží stvoření jsem však zavázána poslušností Všemohoucímu, a skláním se tudíž před Jeho vůlí a modlím se, abych mu s vaším přispěním složila dobrý účet. Nežádám od vás nic než věrná srdce. Potom nebudete pochybovat o mé dobré vůli a budete mi milujícími poddanými.“

S potleskem doznívajícím jí v uších vyšla ze sálu, následovánaprůvodem svých dvorních dam, a soukromými komnatami – týmiž, ježobývala už od dětství – zamířila do své ložnice. Tam našla Kat Astleyovou, svou bývalou vychovatelku, jak se dme pýchou, neboť ji jmenovala první dámou královské ložnice i první dámou královniny garderoby. Drahá Kat! Dávala jí její první lekce, každý večer s ní odříkávalamodlitby, prožívala s ní všechny strasti i trýzně posledních několika let a seděla kvůli ní i v Toweru. Kat jí nahrazovala matku, o kterou ji zlý osud tak krutě připravil. A teď se jí mělo dostat odměny. Bylouklid>14


ňujícím způsobem zvláštní, vidět domáckou Kat tak nádherně oděnou,

celou v hedvábí. Pro Alžbětu to znamenalo jistotu, že léta plnánebezečí jsou definitivně za ní.

„Ke svým povinnostem, dámy! Její královské Veličenstvo čeká!“zvolala Kat a s šustěním svých hedvábných sukní vykročila. Dvorní dámy i všechny komorné jí ihned přispěchaly pomoci s převlékáním jejich paní na dnešní večeři, která se samozřejmě odehraje pouze v úzkém kruhu, neboť dvůr drží smutek. Bude to tedy další černý šat, tentokrát sametový s vysokým límcem – a rovněž velmi slušivý. Kate Knollysová začala rozvazovat tkanice, jež Alžbětě přidržovaly rukávy na živůtku. Když tato žena přijela na Hatfield a objaly se, Alžběta se rozplakala. Se svou druhou nevlastní sestrou, královnou Marií, tak blízký vztah nikdy neměla – přinejmenším od té doby, co odrostla dětským střevíčkům. Marie ji milovala, dokud byla ještě maličká, protože zbožňovala děti a vždycky se vroucně modlila – nadarmo –, aby měla svoje vlastní.Později však už k ní necítila nic než odpor a žárlivost. Bylo tedy skvělé mít ve své blízkosti někoho tak úzce spřízněného a sobě milého. Alžbětu rovněž těšilo, že jí bude sloužit i její neteř Lettice, Katherininaokouzlující rusovlasá dcera, a stejně tak lady Mary Sidneyová, krásná sestra Roberta Dudleyho. Obou těch dívek si velmi cenila.

Chyběla jen jedna významnější osoba, kterou Alžběta ráda ponechala v předpokojích: její bledá, zasmušilá sestřenice, lady KatherineGreyová, jejíž starší sestra Jana skončila jako uchvatitelka trůnu královny Marie na popravišti. Vzpomínka na Janu a její osud Alžbětu vždycky přiměla k hlubokému zamyšlení. Sdílely spolu nadšení pro novou víru, ale Jana byla svým založením fanatička a za své přesvědčení i zemřela. Když dostala příležitost zachránit si život přestoupením ke katolicismu, řekla ne a ještě jednou ne – a nesla důsledky. Alžběta se až zachvěla při pomyšlení na svou sedmnáctiletou sestřenici, jak ležíznetvořená v krvi na popravčím lešení. Tehdy se jí o tom dokonce zdály děsivé sny a bála se – nikoli bezdůvodně –, že bude další na řadě.

Alžběta nevěděla, zda by měla tolik odvahy jako Jana, a ten pocit jí byl nepříjemný. Zato Katherine, Janina mladší sestra, bez mrknutí oka konvertovala ke staré víře – žádné „ne a ještě jednou ne“ od ní nikdo

15


nikdy neslyšel –, a získala si za to vřelou náklonnost královny Marie,

která z ní udělala dvorní dámu královniny ložnice. Teď by Katherine

klidně mohla přestoupit zpátky k víře, v níž byla vychována. Očekávala

bych to od ní, soptila v duchu Alžběta, rozezlená tím, že dívka zůstává

jako naschvál katoličkou. Alžběta dobře věděla, že dokud samaneporodí dědice, zůstane Katherine druhá v pořadí nástupnictví – fakt, který

neměla v úmyslu uznat –, a proto by se podle jejího mínění měla opět

veřejně přihlásit k protestantské víře.

Alžbětě bylo samozřejmě jasné, proč se ta drzá holka drží staré víry. Viděla ji, jak si špitá se španělským vyslancem. Nepochybně ho sladkými slovy ujišťovala, jaká je věrná katolička, a bylo by tudíž dobře, kdyby král Filip hájil její zájmy; anebo to byl jen fígl, jímž chtěla Alžbětu

přimět, aby ji uznala za svou dědičku. Ať to bylo cokoli, Alžběta tušila

nějakou nekalost a měla vztek, že se Katherine opovažuje plést donebezečných záležitostí, do nichž by jí nemělo nic být. A co hůř, musela si

přiznat, že ji Katherinino chování děsí. Na rozdíl od ní byla Katherine

nezpochybnitelně legitimní a narodila se v hranicích království, což se

už nedalo říct o jejich společné sestřenici, skotské královně Marii,kterou parlament vyloučil z nástupnictví proto, že se nenarodila v Anglii.

Katherine se proto pro Alžbětu mohla stát smrtící hrozbou. Právě

z toho důvodu ji Alžběta suspendovala do postavení dvorní dámyaudienční síně. Doufala, že tím učiní ambicím své troufalé sestřenice přítrž.

Zatímco jí dámy rozvazovaly tkanice šatu a rozepínaly spony, Alžběta láskyplně stiskla ruku Kate Knollysové.

„Moje drahá sestřenko, už vás nechci ztratit z očí,“ prohlásila. „Jako ta, kterou velmi miluji, mi musíte být co nejčastěji k službám.“

„Bude mi ctí, paní,“ odpověděla Kate, ale vypadala maličko sklíčeně.

„A co její děti, Bětuško?“ vložila se do hovoru Blanche Parryová,Alžbětina stará chůva, která měla odedávna tu výsadu, že s ní mohlamluvit upřímně a od srdce. „Kdo se o ně postará, když se jejich matka bude točit kolem tebe? A ten její pohledný muž na tebe bude žárlit, když ji budeš držet pryč od rodiny.“

Kate se začervenala.

„Ale jdi, Blanche!“ zvolala Alžběta. „Kate to určitě nevadí. Svoje děti

16


bude samozřejmě moci navštěvovat a občas je brát přímo ke dvoru.

A pokud jde o tebe, příliš tě miluji, než abych tě poslala do Toweru,

a tak ti raději dám na starost svoje knihy, abys byla zticha. Vím, že se

ráda vzděláváš.“

Blanche zmlkla a v její staré tváři se objevil šťastný výraz. Kate se však do úsměvu nutila. Milovala svého muže i malé děti a nesnesla pomyšlení, že od nich bude na dlouhá období odloučena. Alžbětu však mělanatolik ráda, že by ji nikdy neopustila. Právě ona, která své nevlastní sestře stála po boku v jejích nejtěžších chvílích, věděla, jak moc ji Alžběta potřebuje, neboť nemá žádného jiného blízkého příbuzného a nyní z ní její vysoké postavení, oddělující ji od obyčejných smrtelníků, učinilo osamocenou, nedotknutelnou osobu. Jak by jí Kate mohla něco odepřít? Následujícího jitra se Alžběta probudila velmi brzy a po všech těch dnech, kdy seděla zavřená se svými ministry uvnitř, zatoužila vyrazit si na chladný, čerstvý vzduch. Robert Dudley, horlivě plnící své nové povinnosti, měl již osedlané dva pěkné koně, jednoho pro ni a jednoho pro sebe, neboť ji měl jako její štolba doprovázet, kdykoli si bude chtít jen tak vyjet nebo někam cestovat. Odložil dvorský smutek a v šatech barvy lesní zeleni a s pláštěm vlajícím mu rozverně ve větru vypadal naprosto božsky. Alžběta znovu spočinula pohledem na jeho sličných rysech – jeho rovný nos a výrazné lícní kosti byly nepřekonatelněpřitažlivé – i na pěkně tvarovaných nohách, jež vězely v úzkých bílých nohavicích. Nebylo pochyb, že je to široko daleko ten nejhezčí muž.

Když ji uviděl přicházet, uklonil se a vzletně smekl čapku s péry. Ona se na něho laskavě usmála a vtom si uvědomila, že se jí rozbušilo srdce. Na ženu byla vysoká, ale když se Robert narovnal, doslova se nad ní tyčil. Docela se jí to líbilo. Co se jí ale nelíbilo, byla tato nováformálnost mezi nimi. Od dětství byli přátelé a odnedávna jistě i něco víc. Teď však byla královnou a Robert si od ní musel udržovat jistý odstup a prokazovat jí náležitou úctu. Stará dávná důvěrnost, která mezi nimi dříve vládla, jí teď chyběla.

„Dovolte, má paní,“ řekl Robert. Stál sice vedle nasedacího bloku, ale sepnul ruce tak, aby do nich mohla vložit nožku, a on ji vyzvedl do sedla.

17


„Neříkej mi paní, Roberte,“ pokárala ho rozverně. „Jsme přece staří přátelé, ne?“

„Doufal jsem, že si Vaše Veličenstvo vzpomene,“ usmál se.

„Copak bych mohla zapomenout?“ škádlila ho. „Když jsme byli ještě děti, říkával jsi mi Bess. Neříkej mi teď paní, Roberte. Na to se známe moc dobře.“

„Bylo by divné, kdybych Vašemu královskému Veličenstvu říkal Bess jako kdysi,“ namítl.

„Jak se jen mezi přátele může vloudit takové odcizení? Doufám, že jsme přátelé jako dřív,“ opáčila Alžběta a napadlo ji, jak šarmantně Robert vypadá s vlasy povlávajícími mu ve větru.

„I já v to doufám... a nejen v to,“ pronesl směle jako medvěd v jeho rodovém znaku.

„Doufat můžeš!“ prohodila lehce a srdce jí plesalo radostí.

Robertovy tmavé oči se rozzářily. „Doufal bych v mnohé, kdybych směl.“

Pohlédla na něho z výše koňského hřbetu. „Mám ráda smělé muže,“ prohlásila.

Robert nasedl na svého hřebce a vyrazili. Nechali koně volně cválat parkem. Vzduch byl jiskřivě chladný a vycházelo slunce. Dělal se krásný zimní den. Alžběta milovala, když jí vítr šlehal do tváří, afascinovalo ji závratné vzrušení z rychlé jízdy po Robertově boku. Oba byli skvělí jezdci. Na míle daleko nebyl nikdo v dohledu. A víc než to. Vychutnávala si úžasný pocit svobody, že může odpočívat a být přitom s někým, koho zná od dětství.

Po chvíli přitáhli koním otěže a zvolnili, protože projížděli pásem lesa. Nad hlavami se jim klenuly holé větve stromů.

„Jak se ti líbí život v Norfolku, Roberte?“ zeptala se Alžběta.

„Je tam moc velký klid, paní,“ odpověděl s úsměvem. „Jsem raději u dvora.“

„Cože? Chceš žít uprostřed té nablýskané bídy, plné zloby a zášti?“ dobírala si ho.

„Takové to přece být nemůže, když je tam Vaše Veličenstvo,“ namítl zdvořile.

18


„Bess,“ opravila ho pevně.

„Bess,“ opakoval a hlas mu zněžněl.

„A co tvá dobrá žena? Té se na severu líbí?“ Samotnou ji překvapilo, že při pomyšlení na Amy Dudleyovou pocítila osten žárlivosti.

„Docela ano.“ Podle všeho se mu moc o jeho ženě mluvit nechtělo. Ostatně ani Alžbětě ne. Už se o ní nebude zmiňovat, pokud o níneromluví sám. Vlastně se rozhodla, že mu dá na srozuměnou, že o lady Dudleyové nechce vůbec slyšet.

„Doufám, že příbytek pro nejvyššího štolbu je pohodlný,“poznamenala, aby odvedla hovor jinam.

„Skvělý, paní – tedy Bess –, děkuji. Je mi opravdu ctí, že mohu být u dvora ubytován tak blízko vás.“ Vášeň v Robertových očích svědčila o tom, že svá slova nemíní jako pouhou zdvořilost. „Za to bych klidně spal i ve skříni.“

„Jsi příliš smělý, Roberte!“ napomenula ho se smíchem Alžběta.

„A hodlám být ještě smělejší,“ přisadil si.

„Nepovídej!“ Opravdu se bavila. Nic nemilovala víc než flirtování, kterého si ale ve svém životě dosud příliš neužila. „Teď ale vážně, Roberte! Chtěla jsem s tebou probrat svoji korunovaci. Je toho třeba tolik naplánovat.“

„Jsem Vašemu Veličenstvu plně k službám.“ Upíral na ni vroucípohled. Věděla, že svými slovy nemínil korunovaci, ale obratně stočila hovor zpět na toto téma. Měla pocit, že starý, nenucený vztah mezi nimi nahradilo cosi jiného. Nebyli už děti, ani spoluvězni v Toweru. Ona byla královna a on její oddaný služebník. Setkávali se teď v těchto nových rolích a jemná rovnováha nadřízenosti a podřízenosti mezi nimi se vychýlila. Toužil-li po ní ve zlých časech, oč žádoucnější mu musela připadat teď! Moc vábí muže jako magnet a Robert po ní očividně prahl. Uvědomovala si však, že i přesto mezi nimi stále existuje dlouho potlačovaná přitažlivost, která nyní znovu vyšlehla na povrch, o tom nemohlo být pochyb. Musí být opatrná, protože jí hrozí, že ztratí srdce a podlehne jeho kouzlu i jeho ctižádosti. A královna se nikdy nesmí nechat ovládat srdcem.

Po návratu na zámecké nádvoří Robert hbitě seskočil ze sedla

19


a odvedl Alžbětina koně k nástupnímu bloku. Když sklouzávala dolů,

chytil ji v pase a otočil ji čelem k sobě. Sevření jeho silných rukou ji

i přes pevnou látku jezdeckého úboru a korzet doslova elektrizovalo.

Stáli těsně u sebe a hleděli si do očí – snad až příliš dlouho –, dokud ji

Robert nepustil. Nenapomenula ho.

Černovlasý a pohledný španělský vyslanec hrabě Feria stál předkrálovnou, ve tváři oslnivý úsměv. Jeho pán, král Filip, ho poslal do Londýna

už v době, kdy umírala královna Marie. Marie byla Filipovou ženou,

ale když vyšlo najevo, že je neplodná, král odjel navždy z Anglie a to jí

zlomilo srdce. Ještě před svým odjezdem se však stal Alžbětiným

ochráncem a dokonce dal i nenápadně najevo, že jeho zájem o ni není

jen ryze bratrský, což ovšem Marii přimělo žárlit na sestru ještě víc.

Filip byl ovšem zarytý katolík, kdežto Alžběta osvícená protestantka: ti

dva nikdy nemohli najít společnou řeč.

Feria s vřelým výrazem v modrých očích poblahopřál královně k nástupu na trůn. „Vaše Veličenstvo zajisté pociťuje vděk vůči králi Filipovi, jehož vliv vám zajistil korunu,“ předl.

„Můj vděk patří výhradně mému lidu,“ odvětila Alžběta rezolutně, „nicméně svému dobrému švagrovi děkuji za laskavá slova.“ Filipa si nesmí pohněvat, protože bude potřebovat jeho přátelství. Hrozí jí nebezpečí, kam se podívá – od Francie, Skotska, Španělska i Říma, zkrátka ode všech katolických zemí v křesťanském světě. Francouzský král již prohlásil za právoplatnou královnu Anglie svou snachu, skotskou královnu Marii. Marie byla provdána za dauphina, dědice francouzského trůnu, a se vší vojenskou mocí Francie v zádech znamenala pro Alžbětu nejvážnější hrozbu. Alžběta si však byla skálopevně jista, že svou loď, anglický stát, dokáže bezpečně kormidlovat a provede ji i bouřlivými vodami evropské diplomacie. Věděla, že na palubu musí vzít všechny potenciální přátele a sladkými přísliby si musí udržet jejich přízeň. Může začít hned teď a projevit ochotu k jednáním seŠpanělskem, velkým nepřítelem Francie!

„Vaše Veličenstvo,“ začal opatrně Feria, „přišel jsem s vámi probrat velmi delikátní záležitost – sňatek Vašeho Veličenstva.“

20


Alžběta se zamračila. Tohle byla nevítaná komplikace. Úvahami o manželství se nehodlala zatěžovat. Mimoděk se jí vybavila vzpomínka na pár temných, chlípných očí, jejichž žár už dávno uhasila smrt... „Mluvte, prosím,“ vyzvala vyslance trochu příkře.

Feria si odkašlal a v duchu usilovně přemýšlel, proč je tváří v tvář této mladé ženě najednou tak nervózní. „Vaše Veličenstvo přirozeně aninemohlo uvažovat o tom, že by vládlo samo, bez manžela, který by vás vedl a podporoval a jenž by byl otcem vašich dětí. Možná už nějaký časpřemýšlíte o vhodné volbě. Můj pán, král Filip, vám ochotně a rád poradí.“

Ne, pomyslela si Alžběta. Ne a ještě jednou ne. Nepotřebuji, aby mi někdo radil, a nestanu se Filipovou loutkou. „V této chvíli omanželství neuvažuji,“ pronesla nahlas, jak nejpříjemněji uměla. „Možná bude vhodnější, když prozatím zůstanu neprovdaná. Mám v tomto království příliš mnoho práce, než abych teď pomýšlela na sňatek.“ A aniž se pozastavila nad úžasem ve Feriově obličeji, otevřela rychle témanepříjemných Francouzů, jejich společných nepřátel. Jakmile osaměla s Kat ve své komnatě, dala průchod zlosti. „Ve světě očividně vládne silně zakořeněná představa, že žena nemá nárok ani žít, pokud není vdaná!“

Kat, která věděla lépe než kdo jiný, proč se Alžběta nechce vdát,pronesla konejšivě: „Nikdo vás k sňatku nemůže přimět.“ Ví Bůh, že se o to za dnů královny Marie pokoušeli. Nutili ji vzít si napřed jednoho katolického prince, pak jiného a vzápětí zase dalšího a Alžběta si tehdy připadala jako zaživa pohřbená.

„Nikdy se nevdám!“ prohlásila. Tvrdila to už od svých osmi let, a když jednou Cecil navrhl, že otázku nástupnictví vznese v radě,zopakovala to znovu. „Vaše Veličenstvo musí mít na zřeteli budoucí bezečnost svou i celého království,“ připomněl jí poněkud přísně, jako by si myslel, že je příliš lehkovážná.

„Musím?“ opakovala. „Říkáte, že já něco musím, Williame?“

„Paní, manželství je vaší jedinou jistotou. Chtít zůstat svobodná je nepřirozené.“

„Já jsem nepřirozená,“ odsekla. „Vím to.“

21


„Manžel by s vámi sdílel starost o stát i strasti vládnutí,“ naléhal Cecil, aniž dbal toho, co řekla. „Stal by se otcem dědiců, kteří budou pokračovateli rodu Vašeho Veličenstva.“

„Jistě. A vykázal by mě do dětských komnat!“ opáčila Alžběta strpkostí. „Ne, nepřipustím, aby mi vládl muž a uzurpoval mou moc.“

Cecil si povzdechl. „Král Filip vás možná požádá o ruku. Feria trousí různé narážky.“

„Taky jsem slyšela. Nu, nechme Filipa doufat.“ V duchu pomyslela na ty kalkulující, a přece smyslné oči, na tu ledově chladnou povahu, plné rty sevřené v opovržlivém úsměšku, a v hloubi duše se zachvěla. Upřímně řečeno, chtěl ji. Ji ale nikdy ani nenapadne o něčem takovém uvažovat... Navíc tu byla nepřekonatelná překážka v podobě víry. „Budeme ho udržovat v naději, Williame. Musíte se ale smířit s tím, že jsem odhodlaná nenechat se nikým ovládat.“

„Jsem si jist, že dospějeme k nějakému řešení, které by bylo pro Vaše Veličenstvo přijatelné,“ pronesl Cecil uhlazeně. Alžběta to ponechala bez komentáře. Však on uvidí, že svá slova myslela vážně. Její nový canterburský arcibiskup – laskavý Matthew Parker, který býval kaplanem její matky –, ji požádal o slyšení. Podezírala Cecila, že ho za ní poslal, ale ukázalo se, že se mýlila.

„Paní, mám svaté poslání,“ pověděl jí kněz. „Vaše matka blahé paměti, naše mučednická královna Anna, mě tři dny před svýmzatčením vyhledala a prosila mě, abych se postaral o vaše blaho, kdyby ji mělo potkat neštěstí.“

Alžběta chvíli mlčela. „Tak to tedy věděla,“ zašeptala. „Tušila, co se chystá.“ Dovedla si představit, co její matka musela cítit. Sama to zažila. Byla uvězněná v Toweru a očekávala smrt. V Annině případě se tušení naplnilo.

Parkerova dobrácká tvář se stáhla úzkostí. „Věděla, že se děje něco hodně zlého a že se její nepřátelé proti ní spojují v nebezpečnémkomlotu. Bála se, že něco kují. Pochybuji ale, že si dokázala představit to, co se nakonec opravdu stalo. Ubohá paní, byla statečnější než lev.“

„A můj otec?“ Alžběta nikdy nemohla uvěřit, že by její otec, kterého

22


tak ctila, dokázal podepsat rozsudek smrti nad její matkou jenom

proto, aby se mohl oženit s Janou Seymourovou.

„Byl oklamán a sveden na scestí,“ pronesl Parker pevně.

„Tak jsem to chápala i já,“ přikývla Alžběta, uklidněna. „Byl to velký

král, ale někdy měl špatné služebníky.“

„Ano, paní, byl to velký král.“ Arcibiskup se odmlčel. „Přišel jsem si

s vámi nicméně promluvit spíše o poslání, kterým mě pověřila vaše paní

matka. Madam, s ohledem na vaše blaho a jako otec, abych tak řekl, vás

musím požádat, abyste vzala na vědomí, že vaší bezpečnosti i pohodlí

by nejvíc prospělo, kdybyste vstoupila do posvátného svazku manželství.“

Tak přece ho poslal Cecil! „Drahý otče Parkere, já vím dobře, jak

velké máte zásluhy, ale vy nevíte, o čem mluvíte,“ odsekla Alžběta.

„Snad si nemyslíte, že mě příklady mé matky i macech mohly dovést

k přesvědčení, že mám v manželství spatřovat bezpečný a pohodlný

přístav! Nemám sebemenší důvod něčemu takovému věřit!“ Mluvila

s hořkostí. „Jen si vzpomeňte na manželské patálie mého otce. Někteří

říkali, že jedno jeho manželství bylo nezákonné, druzí, že jiné nebylo

vůbec uzavřeno a dítě, které z něho vzešlo, je panchart, a další zasetvrdili něco úplně jiného. A tak to šlo pořád dál podle toho, co se komu

líbilo nebo nelíbilo. Mou vlastní matku falešně obvinili z cizoložství,

jak sám dobře víte. Ohledně mého původu vládne mnoho pochybností

a já se vstupem do manželství váhám i proto, že se obávám sporů, které

by z toho mohly vzejít. Jak by potom manželský svazek mohl býtnazýván posvátným?“

Parker se tvářil zaraženě, ale Alžběta mu nedala čas promluvit.„Kdybych se vdala,“ pokračovala, „můj manžel by se mnou mohl mít velmi

nekalé úmysly. Můžete mluvit o štěstí, pane, že jste nikdy neseděl

v Toweru – ale já jsem tam byla vězněna a ujišťuji vás, že vyhlídka na

to, jak se vám do šíje zatíná sekyra, byla pro mě v těch dnech plných

úzkosti tak strašlivá, že jsem už byla rozhodnutá požádat, aby ke mně

povolali francouzského kata, který by mě sprovodil ze světa mečem

stejně jako moji matku. Na to nikdy nezapomenu. Myslíte, že se ještě

někdy něčemu takovému vystavím?“

„Uklidněte se, paní,“ těšil ji Parker s obočím starostlivě staženým.

23


„Teď jste královna. Nikdo vám nesmí odporovat ani vás nutit do

něčeho, co sama nechcete. Navíc Vaše Veličenstvo všichni milují.

Žádný věrný poddaný by nepřipustil, aby vám kdokoli ublížil, dokonce

ani váš manžel.“

„Dost! O té věci se nehodlám dál bavit!“ vyštěkla Alžběta. „Slovo ,manžel‘ už nechci slyšet!“ Když skončilo příští zasedání rady a její členové se rozešli, podal Cecil Alžbětě dopis.

„Tohle dnes přišlo,“ řekl. „Není to oficiální agenda, nýbrž něcoosobního, co by si Vaše Veličenstvo možná raději přečetlo v soukromí.“ Mluvil jemně a pohled jeho očí byl laskavý.

Alžběta vzala svinutý list do ruky. Zmocnila se jí neblahá předtucha.

„Ten dopis je od skotského teologa Alexandra Alesse, který žije v Sasku. V roce 1536 pobýval v Anglii a byl představen nejen králi, ale seznámil se i se sekretářem Cromwellem a arcibiskupem Cranmerem. List obsahuje informace o vaší matce, královně Anně, a on měl zřejmě za to, že by vám je měl sdělit.“

Při zmínce o Cromwellovi se Alžběta zachvěla. Ten muž stál za pádem její matky a děsil ji i v jejích dětských snech. Jeho duch číhal v temných zákoutích, ve skříních, v dutinách stromů, za dveřmi i pod postelí. Jméno Cromwell mělo schopnost vyvolávat v ní hrůzu, kam až její paměť sahala. A přece nyní jako panovnice uznávala, že bylnedostižným administrátorem a neúnavným služebníkem svého královského pána – až na to, že kolem jeho manželky utkal předivo lží!

Cecil ji soucitně pozoroval. „Omlouvám se, jestli vás ten list rozruší,“ řekl. „Dlouze jsem zvažoval, jestli vám ho mám ukázat, ale dospěl jsem k závěru, že nemám právo vám ho nepředat. Chcete, abych tu zůstal, než si ho přečtete?“

„Ne, Williame,“ odpověděla Alžběta. „Nechte mě o samotě.“

Cecil odešel a dámám čekajícím v předpokoji řekl, že je královna zavolá, až bude hotová.

Alžběta pomalu rozvinula list. Lomené černé písmo jí tančilo před očima, než se vzchopila a začala ho vnímat.

24


Aless psal sugestivně – až příliš, jak se ukázalo. Bral si za svědka samotného Krista, že mluví pravdu – pravdu, kterou by podle něho měla anglická královna znát. A pokračoval líčením, jak za úsvitu onoho dne, kdy byla královna Anna sťata – třebaže on o tom nevěděl –, měl sen či spíše vidění. Nebyl si jist, zda sní či bdí, ale ve svém snu nebo vidění spatřil královninu šíji bezprostředně poté, co jí kat uťal hlavu. Ten obraz byl tak živý, že mohl spočítat nervy, žíly, tepny...

Alžbětě se udělalo špatně. Uvědomila si, že se celá třese, a rychle vstala, aby si nalila trochu vína ředěného vodou, které by ji uklidnilo. Nebyla v žádném případě nijak zvlášť útlocitná a viděla už mnohoprolité krve, ale v tomto listě doktor Aless psal tak necitlivě o její matce. A třebaže tu hrůzu viděl jen ve snu – nedokázala připustit, že bylobdařen milostí vize –, popisoval přesně to, co se jen o pár hodin později stalo skutečností.

Nevěděla, zda dokáže číst dál. Ale samozřejmě musela. Musela znát pravdu.

Aless psal, že ho ten sen tak vyděsil, že okamžitě vyskočil z postele, oblékl se, vyplul na Temži a nechal se odvézt do arcibiskupského paláce v Lambethu v naději, že tam potká Cranmera a vyžádá si od něj k té věci duchovní stanovisko. Našel ho, jak se prochází po zahradě; i on měl špatné spaní. Alžběta věděla, že Cranmer byl jedním znejhorlivějších straníků její matky, kaplanem Boleynů a velkým stoupencemcírkevních reforem stejně jako Anna. Nebylo divu, že byl tak znepokojen.

Arcibiskup se Alesse zeptal, proč přišel tak brzy po ránu, neboť hodiny ještě ani neodbily čtvrtou. Když Aless odvětil, že ho vytrhl ze spánku hrůzný sen, a pověděl mu, o čem se mu zdálo, Cranmer chvíli mlčky přemýšlel. Potom se otázal: „Vy nevíte, co se má dnes stát?“ Aless odpověděl, že od královnina zatčení se zdržoval doma, a neví tudíž, co se od té doby přihodilo. Arcibiskup pozvedl oči k obloze a pravil: „Ta, jež byla anglickou královnou zde na Zemi, se dnes stane královnou na nebesích.“ Jeho žal byl tak veliký, že nedokázal říci víc a propukl v pláč. Aless, jímž to, co se právě dozvěděl, hluboce otřáslo, se zarmoucen vrátil do Londýna.

Jeho domácí, který byl Cromwellovým služebníkem, ho nabádal, aby

25


se nesnažil chodit na popravu, neboť cizincům je vstup do Toweru

zapovězen. On by ale stejně nesnesl pohled na masakr tak skvělé dámy,

zvlášť když byl přesvědčen, že je nevinná a zločinů, za něž bylaodsouzena, se nedopustila. Jeho domácí však šel, a když se v poledne vrátil

domů, vylíčil mu, co viděl a co Aless nyní může sdělit Annině dceři.

Královna, psal, si sama zakryla oči kapesníčkem a přede dvěma tisíci diváky poklekla vzpřímená na lešení. Nahlas se modlila, prosila Boha, ať přijme její duši, a potom vyzvala kata, aby ťal, což on rychle učinil. Během okamžiku bylo po všem. Nemohla cítit žádnou bolest.

Alžběta se dlouze napila vína. Zadržovala slzy. Dlouho se učilanezabývat se v myšlenkách Anniným krutým koncem. Jako malá dychtila znát podrobnosti, lačně je hltala, a když byly příliš odpudivé, dělalo se jí z nich špatně. Alessův dopis ji znovu přiměl podívat se pravdě do očí. Těžkým krokem zamířila do své ložnice, našla kapesník, posadila se na postel a znovu a znovu si v duchu opakovala, co skotský teolog napsal. Když vešla Kat s přichystaným šatem na večer, našla ji sedět potmě.

„Proboha, Bess, co tu děláš?“ vyhrkla a bezděky se vrátila kdůvěrnému tónu své dlouholeté, láskyplné služby, neboť byly samy. Potom uviděla na posteli dopis.

„Čti,“ řekla Alžběta. A Kat četla. Pak se ztěžka posadila vedle své paní. Náhle bylo z Alžběty opět malé dítě, které si mohlo na Katiných měkkých prsou srdce vyplakat. Plakala pro matku, na kterou senepamatovala, a přesto ji v mnoha ohledech zoufale postrádala. „Francie je náš nepřítel,“ sdělil Cecil radě. „Nejsme ale s to vést s ní jakoukoli válku. Státní pokladna je prázdná a království ožebračené. Imperativem je tudíž pokračující přátelství se Španělskem.“ S těmi slovy významně pohlédl na Alžbětu.

„Ochotně zvážíme jakékoli nabídky krále Filipa,“ řekla. „Mezitím, mí páni, bych uvítala vaši radu ohledně jisté citlivé otázky. Když na trůn nastupovala královna Marie, nechala parlamentem zrušit zákon, který prohlašoval manželství její matky za nezákonné a ji samu zanemanželskou. Současně s tím bylo anulováno manželství mé vlastní matky a já jsem byla prohlášena za nelegitimní. Přála bych si to změnit.“

26


Rozhostilo se hluboké ticho. Rádci nejistě pokukovali jeden podruhém. Potom promluvil Bacon. „To bych neradil, madam. Královna Anna, pokoj její duši, byla odsouzena nespravedlivě, ale dosud jsou mnozí, kteří to zpochybňují, zvláště pak katolíci. Zločiny, z nichž byla obviněna, byly obludné a vyvolaly velký rozruch, ačkoli všechnavznesená obvinění byla zajisté falešná. Vracet se k událostem roku 1536 by znamenalo koledovat si o problémy a dát nepřátelům VašehoVeličenstva záminku k nactiutrhačné kampani. Bylo by to nepochybněnebezečnější než skvrna nemanželského původu. Moje rada zní, nechte svou matku odpočívat v pokoji.“

Alžběta cítila, že má povážlivě blízko k pláči. „Je velmi smutné, že ani jako královna nemohu ospravedlnit památku své matky,“ pronesla trpce.

„Nechte tu věc být, paní,“ radil Sussex. Tento plešatící muž spřimhouřenýma očima měl zkušeností jako nikdo jiný. Ostatní vážněpřikyvovali.

„Však pravda vyjde najevo!“ řekla Alžběta a vstala. „Dejte na má slova. Jméno mé matky nezůstane pošpiněno navěky.“ A za hlasitého šustění svých hedvábných sukní vyšla z místnosti. Spěchala do ložnice. Dvě zaražené dívky vyskočily, aby se jí uklonily, ale ona je propustila. O tomto dni snila dlouhá léta, těšila se na tu chvíli, až očistí jméno své matky a sama ze sebe smyje skvrnu nemanželského původu. Věděla však, že Bacon má pravdu. Anna Boleynová byla obviněna zcizoložství, incestu a velezrady a po více než dvacet let měla hanebnou pověst. V Evropě jí dosud zlořečili. Kdyby Alžběta probudila spící běsy, mnozí by si jistě řekli: Jaká matka, taková dcera. A to si nemohla dovolit. Přesto byla odhodlaná udělat dvě věci: za své královské motto si zvolí to, po němž kdysi sáhla i její matka. Semper eadem – Stále stejná. A ve znaku bude mít Annina korunovaného bílého sokola sedícího na pařezu, ze kterého pučí rudé a bílé tudorovské růže. Pro Alžbětu byl pařez připomínající popravčí špalek symbolem matčina předčasně ukráceného života.

Stála před portrétem Anny Boleynové, který byl jednou znejcennějších věcí, jež vlastnila. Našla ho před lety schovaný v jednom výklenku. Teď jí visel nad postelí. Až na to, že její matka byla tmavovláska a měla

27


rovný nos, se Alžbětě velmi podobala: tatáž štíhlá postava a úzká tvář,

tytéž těkavé oči, které mužům připadaly tak svůdné. Ó ano, je velmi

snadné pochopit, proč lidé smýšleli o Anně tak špatně. A přece Alžběta slýchala, jak pečlivě dbala o svou čest i tehdy, když tančila aflirtovala s muži, kteří ji obklopovali. Věděla, že ji neustále sledujínepřející zraky. Především to ale byla zbožná žena, která se živě zajímala

o církevní reformy. Pod její ochranou pravá víra v Anglii vzkvétala. Kéž

by ji Alžběta poznala lépe. Jediné, co jí po matce zůstalo, byl jejíportrét, virginal, čtyři přívěsky ve tvaru Anniných iniciál, z nichž visely

perly, a matná vzpomínka na černě oděnou dámu s rukávci lemovanými kožešinou a vonící pižmem, která jí zpívala, a jí se zdálo, že má

kolem hlavy svatozář. Byl to samozřejmě klam. Ta svatozář byl možná

Annin francouzský čepec, ve své době odvážná móda, neboť ukazovala

vlasy, ale jak elegantní! Dojem svatozáře však přiměl malou Alžbětu

věřit, že její mrtvé matce bylo souzeno dostat se rovnou do nebe.

Přihladila si šat a rozhodla se myslet na něco jiného. Štípla seněkolikrát do tváří, aby jí trochu zrůžověly, pohlédla na sebe do zrcadla, chvíli se otáčela sem a tam a v naleštěném stříbře obdivovala svůj odraz. Vtom jí blesklo hlavou, že její obvyklé černé oblečení, sice z drahých látek, ale velmi prosté, se už možná pro královnu nehodí a ona se již nemusí oblékat tak střízlivě, zvlášť když už není třeba, aby se takto nenápadně hlásila ke své protestantské víře. Téměř deset let nosila strohé, nezdobené šaty hodné zbožné protestantské dívky, čímž ze sebe v konečném důsledku učinila pravý opak okázale oblékané královny Marie. Pravdou ovšem je, že se tak střídmě začala oblékat už několik let předtím, než se tím začala ostentativně hlásit ke svému vyznání. Činila tak proto, aby zdůraznila svou ctnost, a to v době, kdy se toukazovalo jako naléhavě potřebné. Na ten čas teď ale myslet nechtěla. Její tajemství znalo jen několik málo jedinců a ona si byla jista, že nikdo z nich nepromluví.

Odloží proto nudné oblečení a své dlouhé vlnité vlasy bude nosit nakadeřené. Svou víru bude stále dávat najevo barvami černou, bílou a stříbrnou, ale její róby budou velkolepé – z hedvábí, sametu, taftu nebo zlatohlavu s okružími z nejjemnější krajky, s průsvitnými závoji,

28


složitými výšivkami a obrovskou sbírkou drahokamů a perel, jež zdědila. Její představivost se vzepjala do závratných výšin. Rozhodla se

ozdobit své šatstvo emblémy, které budou hlásat, kdo a co je –tudorovskými růžemi svého rodu, klasy jako symboly její víry v Krista,

morušemi značícími moudrost, sluncem zosobňujícím vládce, jehož

kroky řídí Bůh, a maceškami, jejími oblíbenými květinami. A budou na

něm i další symboly – hranostaj, jenž znamená čistotu, pelikánsymbolizující mateřskou lásku a oběť, síto značící prozíravost a fénixodkazující k nesmrtelnosti. Prostřednictvím těchto znaků bude její lid vědět,

kdo je a za čím stojí. Ta představa ji naplnila pýchou. Povolá svéšvadleny a vyšívačky – teď hned! A protože zároveň usoudila, že není třeba

utrácet zbytečně, vezme si na korunovaci drahocenný korunovační šat

královny Marie, jen lehce upravený, aby jí padl.

Toužila rovněž po tom, aby ji muži obdivovali, což nemohli nedělat, protože byla královna a měla matčin dar přimět je uvěřit, že je krásná. A ona chtěla být krásná zvlášť pro jednoho z nich. Chtěla, aby na ni Robert zíral jako u vytržení, až bude procházet mezi svými dvořany – nádherná, takřka nadpozemská bytost! Jak míjely dny, uvědomovala si, že na Roberta myslí čím dál víc. Milovala jejich každodenní projížďky, nezávazné škádlení a flirtování i svůdné hry na kočku a myš, které spolu hráli. Všechno to byla jen neškodná zábava, ale měla-li být k sobě upřímná, začínala pro ni znamenat čím dál víc. A pro Roberta také, tím si byla jista. Často cítila, jak se musí držet zpátky.

Na zdi vedle dveří visel ještě jeden portrét. Pokaždé k němu bezděky zabloudila očima, neboť zobrazoval Jindřicha VIII. ve vší jeho slávě, jak ho namaloval mistr Holbein. Byl to král mezi králi a Alžběta byla hrdá na to, že je jeho dcerou. Odjakživa se považovala za lví mládě, lvici z těsta Jindřicha VIII. Samozřejmě věděla, že královský majestát nespočívá jen ve vnější okázalosti. Bude další takovou vládkyní, jako byl její otec, ale milosrdnou, ne krutou. Přes všechny náboženské změny, jež zavedl, i svá nešťastná manželství si udržel lásku svýchpoddaných a lidé o něm stále mluvili s posvátnou bázní a obdivem.Angličané silné krále milují, usoudila Alžběta. Slýchala, že otec býval v mládí bojovným a obdivovaným hrdinou, ztělesněním starobylé královské

29


krve své země, a byl nesmírně oblíbený. Měl ale v sobě zároveň i cosi

lidového a ona bude následovat jeho příkladu. Zrozencům ztudorovské krve to šlo samo od sebe.

Pohlédla do tváře na obraze, kterou si tak dobře vybavovala: chytré oči, vysoko posazený římský nos, malá, smyslná ústa. Jak kdysi toužila po jeho úsměvu, po jeho otcovském pohlazení, po jeho chvále! Povětšinu jejího dětství se choval povýšeně jako jakási téměř božská postava, ale měl-li dobrou náladu, dovedl být milující, hravý a laskavý. To byly ty nejkrásnější chvíle. Dal ji sice prohlásit za nemanželskou amanželství s její matkou za neexistující, ale byl na ni pyšný, věděla to. A byla si jista, že v ní vycítil i něco ze sebe sama.

To byla útěšná představa, neboť po celý její život se o ní šuškalo, že není jeho dcerou, nýbrž plodem cizoložství její matky s jedním z jejích takzvaných milenců. I její nevlastní sestra tomu uvěřila. Marie seněkolikrát dala slyšet, že se Alžběta podobá Marku Smeatonovi, loutnistovi, který kvůli Anně zemřel. Nu, Marii se hodilo tomu věřit. Představa, že Alžběta zdědí trůn, se jí příčila a bála se toho. Její poznámky Alžbětu bolely, ale to byl nepochybně záměr.

Jsem dcerou svého otce, říkala si pevně při mnoha příležitostech. Sám král Jindřich o tom nikdy nepochyboval. Vždycky ji uznával za vlastní. Mnozí lidé se nechávali slyšet – v minulosti i nyní –, jak velmi se mu podobá, a poukazovali přitom zvlášť na její zlatavě rusé zbarvení vlasů a vznešený profil. A někteří dokonce tvrdili, že je mu podobnější než Marie. Ona sama často hleděla na jeho portréty a tu podobu na nich hledala. A pokaždé jí dodalo odvahy, když si připomněla, že ji otec vždy znovu zařadil mezi své nástupce, což by zajisté neučinil, kdyby měl o svém otcovství sebemenší pochybnost.

Vyrůstala s tím, že Jindřicha VIII. zbožňovala a hluboce ctila jeho památku. Už teď o něm v oficiálních listinách psala jako o „nejdražším otci Jejího Veličenstva“. Byla si skálopevně jista, že ji vždycky miloval bez ohledu na to, co kdo říkal o její matce, kterou kdysi také hluboce miloval – jako bez rozumu, říkalo se. Jak by si přála – jako už tolikrát v minulosti –, aby se tato láska nikdy neobrátila v tak krutou nenávist.

30


Jako královna potřebovala být Alžběta s blížící se korunovací přítomna

ve svém sídelním městě Londýně. Když její nekonečný průvod dospěl

až k jeho hradbám, měla už zalehlé uši od samého provolávání



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist