načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Králova klec - Victoria Aveyardová

Králova klec

Elektronická kniha: Králova klec
Autor:

Kdo se postaví do čela povstalců, když Mare přišla o své blesky? Mare zůstává v zajetí, zbavená svého blesku a mučená vlastními chybami. Přežívá jen díky milosti nového ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 504
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7292-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo se postaví do čela povstalců, když Mare přišla o své blesky?

Mare zůstává v zajetí, zbavená svého blesku a mučená vlastními chybami. Přežívá jen díky milosti nového krále. Kluka, jehož milovala, ale vyklubal se z něj lhář a zrádce. Zatímco je v paláci, tak se její skupina povstalců připravuje na válku, protože už nechce žít ve stínu. A pak je tu Cal, vyhnaný princ, který se nezastaví před ničím, aby Mare vysvobodil… Krev proti krvi a schopnost proti schopnosti – hrozí, že nezůstane nikdo, kdo vznikající požár uhasí!

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VICTORIA AVEYARDOVÁ

KRÁLOVA

KLEC


Králova klec

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat múžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Victoria Aveyardová

Králova klec – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Nikdy nepochybujte o tom, že máte velikou hodnotu,

že jste silní a že si zasloužíte všechny šance a příležitosti na světě,

abyste se mohli vydat za svým snem a dosáhnout ho.

- Hillary Rodham Clintonová


KAPITOLA 1

Mare

Jakmile mi to dovolil , vyškrábala jsem se na nohy.

Pak se mnou řetěz znovu škubl. Kolem krku jsem měla obojek s ostny, které se mi zarývaly do kůže, ale prozatím ne tak moc, aby mi ji rozedraly do krve. Ovšem zápěstí už mi krvácela z ran vznik - lých během dnů, kdy jsem byla sice v  bezvědomí, ale už v  zajetí a v těsných okovech. Do bílých rukávů potřísněných temně rudouzaschlou krví se mi vpíjela čerstvá, jasně červená krev svědčící o mých mukách. To aby Mavenovi dvořané viděli, kolik jsem toho už musela vytrpět.

Maven sám se nade mnou tyčil s  nečitelným výrazem ve tváři. Špičatá koruna jeho otce ho dělala vyšším, jako by mu její železné trny vyrůstaly přímo z lebky. Každý z jejích plamenných jazykůvyrobených ze slitiny černého kovu, stříbra a bronzu se blyštěl. Snažila jsem se soustředit právě na tu hořce povědomou korunu, abych se Mavenovi nemusela podívat do očí. Ale překazil mi to, když zatahal za nějaký další řetěz, který jsem neviděla, jen cítila.

Bílou rukou mě chytil za krvácející zápěstí, tak zvláštně něžně. A  přestože jsem nechtěla, pohlédla jsem mu do tváře. Nedokázala jsem se udržet. Jeho úsměv rozhodně nebyl milý. Tenký a ostrý jako břitva, jako by se do mě bílými zuby zakusoval. Nejhorší ze všeho ale byly jeho oči. Její oči. Oči královny Elary. Kdysi jsem si myslela, že jsou chladné jako led. Ale teď už vím své. Nejžhavější oheň hoří modrou barvou a v případě jeho očí tomu nebylo jinak.

Stín plamene. Maven rozhodně žhnul, ale ze stran jako by ho sžírala temnota. Kolem očí podlitých stříbrnými vlásečnicemi měl tmavé skvrny. Nespal. Taky vypadal hubenější, než jsem si ho pa - matovala, štíhlejší, krutější. Vlasy černé jak prázdnota mu sahaly až k uším. Jejich konečky se začínaly vlnit. Tváře měl stále ještěhladké. Občas zapomínám na to, jak je vlastně mladý. Jak jsme my oba mladí. Velké M, cejch, který mi vytetoval ke klíční kosti, mě pod volnými šaty pálilo.

Maven se rychle otočil. Můj řetěz svíral pevně v ruce, takže jsem se musela otočit s ním. Jako měsíc kroužící okolo své planety.

„Pohleďte na tuto vězeňkyni, na toto vítězství,“ napřímil sea zvolal k davu, který se před námi shromáždil. Minimálně tři stovkyStříbrných, šlechticové i neurození, stráže i důstojníci. Byla jsem si až bolestně vědoma přítomných gardistů, které jsem viděla jenperiferně. Jejich plamenné uniformy mi neustále připomínaly, že moje klec se rychle zmenšuje. Ani moje stráž složená ze členů rodu Arvenů mě nespouštěla ani na chviličku z  očí. Záře jejich bílých uniforem mi přišla oslepující a jejich schopnosti dusivé. Měla jsem pocit, že mě ten tlak způsobený jejich přítomností rozdrtí.

Králův hlas se nesl opulentním prostorem Caesarova náměstí a  z  davu kolem jako by byla slyšet jeho ozvěna. Někde poblíž tam musely být mikrofony a tlampače, které přenášely králova hořkáslova po městě a bez pochyby i po zbytku království.

„Díváte se na vůdkyni Šarlatové hlídky, Mare Barrowovou.“ Bez ohledu na svou situaci jsem se málem rozesmála. Vůdkyně. Smrt matky jeho lhaní nezastavila. „Na vražedkyni, teroristku, úhlavního nepřítele našeho království. Dnes tu před námi klečí, odhalená až na krev.“

Znovu trhl řetězem a cukl se mnou dopředu. Musela jsemnatáhnout ruce před sebe, abych neupadla. Reagovala jsem jen otupeně a  neodvažovala se zvednout zrak. Taková podívaná. Když jsem si uvědomila, jak velkou škodu může tohle malé představení Šarlatové hlídce způsobit, začal mě sžírat vztek a  hanba. Rudí napříč celou Nortou se budou dívat na to, jak mě Maven ovládá jako loutku na provázku, a budou si myslet, že jsme slabí, poražení, že si nezaslou - žíme jejich pozornost, snahu ani naději. A přitom snad nic nemůže být dál od pravdy. Nešlo s tím ale vůbec nic udělat, ne teď, ne tady, když jsem balancovala mezi Mavenovou milostí a nemilostí.Vzpomněla jsem si na Corvium, vojenskou základnu, kterou jsme cestou do Kotle viděli v  plamenech. Po odvysílání mého projevu tam vyukly nepokoje. Znamenaly snad první závan revoluce? Nebo spíš poslední? Nemám jak to zjistit. Pochybuji, že se někdo budeobtěžovat přinést mi noviny.

Cal mě před hrozbou občanské války varoval už dávno, ještěpředtím, než jeho otec zemřel, než mu nezbylo vůbec nic kroměbouřlivé blýskající holky. Povstání na obou stranách, tak to řekl. Nicméně jak jsem tam stála připoutaná na vodítku před Mavenovým dvorem a  jeho stříbrným královstvím, žádný rozkol jsem nevnímala. Ačkoli jsem jim to ukázala, ačkoli jsem jim řekla o  Mavenově věznici, o  tom, kde skončili jejich milovaní příbuzní, o  tom, že král a  jeho matka zradili jejich důvěru, stále mě považují za nepřítele. Chtělo se mi z  toho křičet, ale věděla jsem své. Mavenův hlas bude vždycky znít silněji než ten můj.

Co když se dívají máma s tátou? Ta myšlenka mě zaplavila novou vlnou smutku a musela jsem se pořádně kousnout do rtu, abychzadržela další slzy. Věděla jsem, že poblíž budou kamery zaostřené na můj obličej. Přestože jsem je necítila, věděla jsem to. Maven by si nenechal ujít příležitost učinit obraz mého pádu nesmrtelným.

Budou se dívat, jak umírám?

Ten obojek mi říkal, že ne. Proč by se obtěžoval s  touhle šarádou, kdyby mě chtěl prostě jen zabít? Někomu jinému by se z toho možná ulevilo, mně se ale sevřel žaludek strachy. Nezabije mě. On ne. Cítila jsem to v jeho doteku. Jeho dlouhé bledé prsty stále ještě svíraly moje zápěstí, zatímco ve druhé ruce držel moje vodítko. Ani v  té chvíli, kdy si mě úplně podmanil, se mě nechtěl pustit. Raději bych šla na smrt než být držena v téhle kleci kvůli zvrácené obsesi šíleného kluka, který se stal králem.

Vzpomněla jsem si na jeho dopisy. Všechny končily oním zvlášt - ním příslibem.

Na brzkou shledanou.

Maven hovořil dál, ale jeho hlas mi v  hlavě přehlušilo bzučení sršně, který ke mně přiletěl až příliš blízko a mně se napnuly všechny nervy v těle. Ohlédla jsem se přes rameno a přejela očima dvořany shromážděné za našimi zády. Lord Volo z  rodu Samosů i  jeho syn Ptolemus zářili v nablýskané ebenově černé zbroji. Přes ramena měli přehozené stříbrné šerpy. Jakmile jsem spatřila Ptolema, zatmělo se mi před očima a zmocnil se mě neskutečný vztek. Měla jsem codělat, abych se po něm nevrhla a neservala z něj kůži zaživa, abych mu neprobodla srdce tak jako on Shadeovi. Zjevně to na mně bylo vidět a on měl tu drzost, aby se na mě jedovatě pousmál. Nebýt tohoobojku a strážných, kteří blokovali moje schopnosti, udělala bych z jeho kostí doutnající popel.

Zato jeho sestra, nepřítel, jehož jsem získala už tak dávno, se na mě vůbec nedívala. Evangelina ve své róbě poseté černými krystaly opět vypadala jako zářivá hvězda nelítostného souhvězdí. Nejspíš bude brzy královnou, protože Mavenovi byla zaslíbená už dostdlouho. Dívala se králi do zad a tmavýma očima mu probodávala zátylek. Vtom se trochu zvedl vítr a  prohnal se jí lesklou stříbrnou hřívou, kterou jí zavál z ramen na záda, ona ale ani nemrkla. Toho, že na ni zírám, si všimla až po delší době. A i tehdy se na mě stěží podívala. Její pohled byl prost jakýchkoli emocí. Už nejsem hodna jejípozornosti.

„Mare Barrowová je vězeňkyní koruny a bude čelit jejímu soudu a soudu Velerady. Za své početné zločiny musí být potrestána.“

Jak asi? říkala jsem si. Dav mu nadšeně zajásal v odpověď.Skládal se ze Stříbrných, ale ne z členů jejich šlechty. Ti, ačkoli siv Mavenově proslovu libovali, mu nijak netleskali. Dokonce se mi zdálo, že někteří ztráceli barvu ve tváři, vypadali naštvaně nebo nasadili kamenný výraz. A žádní víc než přítomní zástupci rodu Merandusů. Jejich smuteční šat protkávala zatracená tmavě modrá barva mrtvé královny. A  zatímco Evangelina si mě vůbec nevšímala, oni ze mě nespouštěli oči. Ze všech stran mě probodávaly jejich planoucí mod - ré pohledy. Bála jsem se, že se mi v hlavě rozezní jejich šepot a jejich hlasy se mi zakousnou do mysli jako červi do shnilého jablka. Místo toho ale dál panovalo ticho. Napadlo mě, že strážní z rodu Arvenů, kteří mě hlídají, možná nejsou jenom mými vězniteli, ale současně mě mají i  chránit, blokovat moje schopnosti stejně jako schopnosti těch, kteří by chtěli ty své po užít proti mně. Nejspíš na Mavenův rozkaz. Nikdo jiný mi tu nesmí ublížit.

Jenom on.

Jenže mě beztak všechno bolelo. Bolelo mě stát, bolelo mě sehýbat, bolelo mě myslet. Z toho, jak jsme havarovali s letadlem, z toho elektrického generátoru, z  té drtivé tíhy, kterou strážní blokovali moje schopnosti. A to jsou jen fyzické rány, škrábance a zlomeniny. Věci, které se po určitém čase zahojí. Což se o  zbytku říct nedalo. Můj bratr je mrtvý. Já jsem uvězněná. Netuším ani, co se vlastněstalo s mými přáteli před bůhvíjakou vlastně dobou, když jsem uzavřela tuhle smlouvu s ďáblem. Cal, Kilorn, Cameron, Bree, Tramy. Nechali jsme je na té mýtině, ale byli zranění, bez dopravního prostředku, vystavení na milost nepřátelům. Maven tam klidně mohl poslatlibovolný počet zabijáků, aby dokončili, co on začal. Obětovala jsem se pro ně a ani nevím, jestli to mělo smysl.

Maven by mi to řekl, kdybych se ho na to zeptala. Viděla jsem mu to ve tváři. Zabloudil ke mně očima po každé jedovaté větě, aby zdůraznil každičkou lež vykonstruovanou pro jeho poddané, kteří k němu vzhlíželi. Aby se ujistil, že se dívám, že dávám pozor, že ho vidím. Jako dítě, kterým koneckonců je.

Já ho ale prosit nebudu. Ne tady. Ne takhle. Na to mám ještě dost hrdosti.

„Má matka a můj otec zemřeli v boji s těmi zvířaty,“ pokračoval. „Položili své životy, aby udrželi naše království celistvé a vásv bezečí.“

Ačkoli jsem byla totálně poražená, vrhla jsem po něm rozzuřený pohled. Jeho oheň se střetl s mým syčením. Oba moc dobře víme, jak jeho otec zemřel. Jak byl zavražděn. Jak se královna Elara dostala Calovi do hlavy a učinila z králova milovaného dědice smrtící zbraň. Jak jsme společně sledovali, jak je Cal nucen stát se jeho katem, jak usekává královi hlavu a ztrácí tak veškerou naději, že někdy usedne na trůn. Od té doby jsem viděla mnoho strašlivých věcí, ale tahle vzpomínka mě pronásleduje neustále.

Z toho, co se stalo královně za zdmi věznice Corros, si moc ne - pamatuju. Nicméně následný stav jejího těla jednoznačně svědčil o tom, co s lidským tělem provede přímý zásah blesku. Vím, že jsem ji zabila bez váhání, bez výčitek, bez lítosti. Svou zuřící bouříživenou bolestí z Shadeovy předčasné smrti. Poslední jasná vzpomínka, kterou z bit vy o Corros mám, je jak Shade padá k zemi, probodnutý Ptolemovou jehlou z chladné nelítostné oceli. Ptolemus nějak unikl mému lítému hněvu, ale královna ne. Aspoň jsme se s plukovníkem postarali o to, aby se celý svět dozvěděl, jak skončila, když jsmezáběry jejího těla zařadili do našeho vysílání.

Škoda že Maven nemá ani špetku jejích schopností, aby mi mohl nahlédnout do mysli a detailně si prohlédnout, jak přesně jsem jeho matku sprovodila ze světa. Kéž by také cítil tak strašnou bolest ze ztráty jako já.

Když uzavíral svou nacvičenou řeč, díval se na mě a natáhl ruku před sebe, aby dal maximálně vyniknout řetězu, kterým jsem k němu byla připoutaná. Všechno, co dělal, bylo metodické, provedené na efekt.

„A já se zavazuji udělat totéž. Skoncuji s Šarlatovou hlídkou a se zrůdami, jako je Mare Barrowová, nebo zemřu ve snaze je vymýtit.“

Tak si zemři, chtělo se mi vykřiknout.

Moje myšlenky ale utonuly v jásání davu. Stovky Stříbrnýchprovolávaly slávu králi a jeho tyranii. Když jsem sem kráčela po mostě, plakala jsem, tváří v tvář tolika lidem, kteří mě vinili ze smrti svých milovaných. Stále ještě jsem cítila, jak mi ty slzy zasychají natvářích. A  chtělo se mi plakat zas, ne smutkem, ale vzteky. Jak tomu můžou věřit? Jak můžou strpět takové lži?

Ale pak mě odvedli pryč jako panenku. Z posledních sil jsem se ohlédla přes rameno ve snaze zahlédnout nějakou kameru, nějaké oči tohoto světa. Vidíte mě? prosila jsem. Vidíte, jak lže? Zaťala jsem zuby a přimhouřila oči ve snaze vypadat jako obraz vzdoru, odporu a  hněvu. Jsem blýskající holka. Jsem bouře. Ale měla jsem pocit, jako by to byla lež. Blýskající holka zemřela.

Bylo to ovšem to jediné, co jsem pro naši věc a pro své milované mohla udělat. Nedovolím, aby mě v  poslední chvíli viděli klopýt - nout. Ne, zůstanu silná. A ačkoli vůbec netuším jak, musím bojovat dál. I tady, v samotném břiše velryby.

Další škubnutí řetězem mě přinutilo se otočit a stanout tváří v tvář dvořanům. Tváří v tvář chladným Stříbrným, kteří měli tvářepodbarvené modrou, černou, purpurovou a šedou barvou, bez života.V jejichž žilách kolovaly diamanty a ocel spíš než krev. Nesoustředili se na mě, ale na Mavena. V nich jsem našla svou odpověď. V nich jsem viděla hlad.

Na zlomek vteřiny se mi toho kluka, který se stal králemosamoceným na trůně, zželelo. A pak jsem hluboko v srdci ucítila zrádné zrnko naděje.

No tedy, Mavene. Jsi v pěkný bryndě.

Mohla jsem jen hádat, kdo nakonec udeří první.

Šarlatová hlídka, nebo urození pánové a dámy, připravenípodříznout Mavenovi hrdlo a sebrat mu vše, pro co jeho matka zemřela?

Jakmile jsme vystoupali po palácových schodech, předal mévodítko jednou z Arvenů a utekl dovnitř. Zvláštní, tolik si mě přál získat zpátky a zavřít do svého vězení, ale jakmile mohl, odkopl mě, aniž by se na mě třeba jen podíval. Zbabělec, říkala jsem si. Nedokáže se na mě podívat, pokud to není jen naoko.

„Dodržel jsi svůj slib?“ zeptala jsem se bez dechu. Můj hlas zněl po několika dnech mlčení jaksi chraplavě. „Jsi muž, který držíslovo?“

Ani mi neodpověděl.

Ostatní dvořané nás následovali dovnitř. Kráčeli v dokonalenacvičeném pořadí založeném na komplikovaných pravidlecha společenském postavení. Já jediná nezapadala, šla jsem přímo za králem, jen pár kroků za místem, na kterém měla kráčet královna. A přitom jsem tomu titulu nemohla být vzdálenější.

Prohlédla jsem si většího ze svých hlídačů v  naději, že v  něm najdu ještě něco krom slepé loajality. Na sobě měl bílou uniformu, pevnou, neprůstřelnou, zapnutou až vysoko ke krku. Lesklé rukavice, nikoli z hedvábí, ale z plastu, z gumy. To mě zarazilo. Přestože uměli blokovat moje schopnosti, nehodlali nic riskovat. I kdyby se mi po - dařilo propašovat skrz jejich neustupující blokádu třeba jen jiskřičku, jejich ruce by zůstaly chráněné a oni by mě tak mohli udržetspoutanou a  uvězněnou. Velký strážný se na mě ani nepodíval, neustále hleděl před sebe a  plně se soustředil. Druhý se tvářil úplně stejně, jen vedle mě kráčel z  druhé strany, v  identickém tempu jako jeho bratr nebo bratranec. Jejich holé hlavy se jen leskly a připomněly mi Lucase Samose. Toho milého strážce, mého přítele, kterého popravili jen proto, že existuju. A taky proto, že jsem ho zneužila. Tehdy jsem měla štěstí, že mi Cal přidělil tak slušného Stříbrného. A uvědomila jsem si, že mám vlastně štěstí i teď. Nevšímavé strážné bude snadnější zabít.

Protože budou muset zemřít. Nějak. Nějakým způsobem. Pokud mám uprchnout, pokud chci znovu získat svůj blesk, pak představují první překážku. Ostatní nebude těžké uhádnout. Mavenovi gardisté, ostatní strážní rozmístění v paláci a samozřejmě sám Maven.Nemůžu z paláce zmizet, aniž bych za sebou nechala jeho tělo. Nebo aniž by tam zůstalo to moje.

Napadlo mě, že bych ho mohla zabít. Že bych mu mohlapřehodit kolem krku svůj řetěz a  vyždímat mu život z  těla. Takové myšlenky mi pomáhaly zapomenout, že každý krok mě odnáší hlouběji a hlouběji do paláce. Po bílém mramoru, mezi pozlacenými stěnami, pod desítkami lustrů plných krystalů vyřezaných do tvaru plamenů. Stejně krásné a  stejně chladné, jak jsem si pamatovala. Vězení se zlatými zámky a  diamantovým mřížovím. Uklidňovala jsem se, že aspoň nebudu muset čelit jejímu nejzuřivějšímua nejnebezpečnějšímu správci. Že stará královna je mrtvá. A přesto mi vzpomínka na ni stále ještě naháněla husí kůži. Elara z rodu Merandusů. Její stín mi proběhl hlavou. Kdysi se mi hrabala ve vzpomínkách. A teď se stala jednou z nich.

Vtom se mi do zorného pole dostala nějaká postava v brnění, pro - táhla se kolem mých strážných a postavila se mezi mě a krále. Muž s námi držel krok – musel to být nějaký věrný strážce, ačkoli neměl masku ani uniformu gardistů. Nejspíš poznal, že si představuju, jak Mavena škrtím. Kousla jsem se do rtu a připravila se na ostré bodnutí útoku nějakého zaříkávače.

Ale nic. Tenhle nebyl z rodu Merandusů. Zbroj měl temně černou, vlasy stříbrné a pleť měsíčně bledou. A když se na mě ohlédl, jeho oči byly prázdné a černé.

Ptolemus.

Aniž bych věděla, co vlastně dělám, vrhla jsem se na něj ve snaze ho kousnout. Bylo mi jedno, co bude, hlavně když po sobě zanechám stopu. Jestlipak chutná stříbrná krev jinak než ta rudá?

To jsem neměla šanci zjistit.

Vodítko mnou trhlo zpátky tak silně, až jsem se zaklonila a spadla na zem. O trochu silnější škubnutí a byla bych si zlomila vaz. Praštila jsem se do hlavy o mramorovou podlahu a zatočila se mi hlava, ale ne dost na to, abych zůstala ležet. Otočila jsem se na břicho a zaostřila na opancéřované nohy, které se ke mně otočily, vrhla se tentokrát po nich a nechala sebou znovu cuknout.

„To stačí,“ sykl Maven.

Zastavil se, aby se podíval na mé chabé pokusy o nějakou pomstu. I zbytek procesí zůstal stát, přičemž spousta z jeho členů seshromáždila kolem, aby se podívali, jak se ta rudá krysa zbytečně snaží.

Najednou jako by mě obojek začal škrtit víc a víc. Zalapala jsem po dechu a chytila se za hrdlo.

Maven se jen dívá, jak mě pomalu dusí. „Evangelino, řekl jsem, že to stačí.“

I přes obrovskou bolest jsem se otočila, abych ji viděla. Stála za mnou, jednu dlaň sevřenou v  pěst. Stejně jako Maven nespouštěla oči z mého obojku. Jak se utahoval, pulzovalo v něm. Muselo to být v rytmu tlukotu jejího srdce.

„Dovol mi se jí zbavit,“ zašeptala. Možná jsem se přeslechla. „Dovol mi se jí zbavit tady a teď. Propusť její stráže a já zabiju ji i ten její blesk.“

Zavrčela jsem na ni jako to zvíře, kterým podle nich jsem. „Zkus to,“ sykla jsem a celým srdcem jsem toužila, aby s tím Maven sou - hlasil. I  přes svoje zranění, dny strávené v  tichu, všechny ty roky tréninku, které měla tahle magnetronka navíc, jsem toužila po tom, co nabízela. Už jednou jsem ji porazila. Dokázala bych to znovu. Byla by to aspoň šance. Lepší než v jakou bych jinak mohla doufat.

Maven odtrhl oči od mého obojku a zpražil svou zaslíbenoupalčivým pohledem. Poznávala jsem v něm tolik z jeho matky.„Zpochybňuješ snad rozkaz svého krále, lady Evangelino?“

Pod jejími vínově nalíčenými rty jsem zahlédla záblesk zubů. Chvíli se zdálo, že jí spadne z tváře maska dvorských mravů, než ale stačila říct něco, čím by se odsoudila, její otec se nepatrně pohnul, jen tak, aby se jí otřel rukou o paži. Jeho poselství bylo jasné. Poslechni.

„Ne,“ zavrčela a  myslela tím ano. Pak se mírně uklonila. „Vaše Veličenstvo.“

Můj obojek se vmžiku opět roztáhl. Možná byl dokonce volnější než předtím. Malé štěstí, že Evangelina nebyla tak důsledná, jak se snažila zdát.

„Mare Barrowová je vězeňkyní koruny a  koruna s  ní učiní, co uzná za vhodné,“ zopakoval své výbušné snoubence Maven. Pakpřelétl po dvořanech očima, aby o  významu jeho slov nemohl nikdo pochybovat. „Smrt by pro ni byla příliš dobrá.“

Mezi šlechtici se rozlehlo tiché šeptání. Slyšela jsem v něm sice i  opozici, ale převládal souhlas. Zvláštní. Myslela jsem, že by mě nejradši všichni poslali na tu nejhorší možnou popravu a nechali mě napíchnout na kůl, kde by si na mně pochutnali supi, a moje krev by odplavila jakoukoli pozici, kterou si Šarlatová hlídka za dobu svého boje snad získala. Ale nejspíš si pro mě přáli něco ještě horšího.

Něco ještě horšího.

Tak to říkal Jon. Když se mi podíval do budoucnosti. Když viděl, kam vede moje cesta. Věděl, co mě čeká. Věděl to a řekl o tom králi. Koupil si místo po Mavenově boku za život mého bratra a mousvobodu.

Našla jsem si v ho v okolním davu. Všichni ostatní se mu zdaleka vyhýbali. Jeho oči rudě žhnuly. Předčasně zešedivělé vlasy mělsvázané do hladkého ohonu. Další novokrevný mazlíček Mavena Calo - ra, ovšem neviděla jsem, že by tenhle na sobě měl nějaká pouta. To proto, že Mavenovi pomohl překazit naši misi na záchranu dětské legie ještě dřív, než vůbec začala. Že mu řekl o naší cestě i o našíbudoucnosti. Naservíroval mě tomu chlapečkovi, který se stal králem, v dárkovém balení. Všechny nás zradil.

Samozřejmě že on na mě celou tu dobu zíral. Nečekala jsem, že by se mi za svoje činy omluvil, a dobře jsem dělala.

„A co výslech?“

Ten hlas jsem nepoznávala. Přicházel odněkud zleva. Tvář jsem ale znala.

Samson Merandus. Zápasník vycvičený pro boj v aréně, lítýzaříkávač a bratranec zemřelé královny. Protáhl se až ke mně a jábezděky o krok couvla. V jiném životě jsem se dívala, jak svého soupeře v  aréně přiměl k  tomu, aby se vlastnoručně ubodal k  smrti. Kilorn seděl vedle mě, díval se, tleskal a užíval si posledních pár hodinsvobody. Pak jeho mistr zemřel a celý náš svět se změnil. Naše cesty se změnily. A já teď ležela jak dlouhá, tak široká na bezchybnémmramoru, prochladlá a krvá cející, míň než pes u nohou Stříbrného krále.

„I  ten by pro ni byl příliš dobrý, Vaše Veličenstvo?“ Zeptal se Samson a ukázal na mě jedním bílým prstem. Pak mě chytil zabradu a přinutil mě zvednout oči. Musela jsem se ovládat ze všech sil, abych ho nepokousala. Nechtěla jsem dát Evangelině další záminku k tomu, aby mě mohla uškrtit. „Pomyslete na to, co viděla. Na to, co ví. Je jejich vůdkyní. A klíčem k odhalení jejich prokletého druhu.“

To se pletl, přesto se mi ale rozbušilo srdce. Věděla jsem dost na to, abych mohla Hlídce vážně uškodit. Před očima mi probleskl Tuck, plukovník a  dvojčata z  Montfortu. Infiltrované legie. Města. Pašeráci, kteří křižovali krajinu a  převáželi uprchlíky do bezpečí. Všechna úzkostlivě střežená tajemství, která budou brzy odhalena. Kolik lidí asi ohrozí informace, které ode mě získají? Kolik jichzemře, až mě zlomí?

A to jsou jen vojenské informace. Ještě horší to bude, ažproniknou do tmavých koutů mé mysli, kde číhají mí nejhorší démoni.Třeba Maven. Princ, kterého jsem si pamatovala a kterého jsem milovala a přála si, aby byl skutečný. Nebo Cal. To, co jsem udělala, abych si ho udržela, to, co jsem záměrně ignorovala, a to, co jsem si nalhávala o jeho loajalitě. Stud a moje vlastní chyby mě požíraly zevnitř. Ne - mohla jsem dovolit, aby se k těm věcem Samson nebo Maven dostali.

Prosím, chtěla jsem žadonit. Ale mlčela jsem. Bez ohledu na to, jak moc jsem Mavena nenáviděla a  jak moc jsem toužila po tom, aby trpěl, jsem věděla, že je mojí nejlepší šancí. A kdybych hoprosila o milost před jeho nejsilnějšími spojenci a nejhoršími nepřáteli, akorát bych ještě oslabila už tak dost slabého krále. Tak jsem zůstala zticha, nevšímala si Samsonova sevření a snažila se soustředit jen na Mavenovu tvář.

Naše oči se na prchavou, a  přesto zdánlivě nekonečnou chvíli střetly.

„Máte své rozkazy,“ vyštěkl ostře a kývl na mé stráže.

Muži se mě chopili, aby mě zvedli na nohy. Jejich sevření bylo pevné, ale ne bolestivé. Pak mě s pomocí řetězu vyvedli z davu pryč. Nechala jsem všechny za zády. Evangelinu, Ptolema, Samsonai Mavena. Ten se otočil a zamířil opačným směrem, k té jediné věci, která ho ještě mohla hřát.

K trůnu zamrzlých plamenů.

KAPITOLA 2

Mare

Nedopřejí mi ani chvilku samoty.

Moji žalářníci se ode mě nehnuli na krok. Službu měli pokaždé ve dvou, neustále mě sledovali a potlačovali moje schopnosti. K tomu, aby mě uvěznili, jim naprosto stačily jedny zamčené dveře. Ne že bych se k nim vůbec mohla přiblížit, aniž by mě popadli a dovlekli zpět doprostřed mého pokoje. Byli silnější než já a neustále soustře - dění. Jediné soukromí mi skýtala malá koupelna s  bílými dlaždičkami, doplňky ze zlata a neúprosnou lištou z tichého kamene kolem stěn. Obložili ji takovým množstvím perleťově šedých desek, že mě uvnitř vždycky rozbolela hlava a sevřelo se mi hrdlo. Nemohla jsem se tam zdržovat dlouho a musela jsem uvnitř plně využít každoudusivou vteřinu. Ten pocit mi připomínal Cameron a  její schopnosti. Silou svého ticha byla schopná zabít. A ačkoli jsem ten neustálýdohled nenáviděla, nehodlala jsem se udusit na podlaze v koupelně jen pro pár minut klidu navíc.

Legrační. Vždycky jsem si myslela, že nejvíc se všeho se bojím samoty. A teď jsem byla všechno, jen ne sama, a přitom jsem se ještě nikdy v životě necítila tak zděšeně.

Blesk jsem v sobě neucítila už čtyři dny.

Pět.

Šest.

Sedmnáct.

Třicet jedna dní. Každý den jsem si vidličkou udělala zářez do podlahové lišty u poste - le, abych si udržela přehled o čase. Dělalo mi dobře, že tam po mně zůstane nějaká stopa. Že i já můžu vězení v králově paláci maličko zranit. Mým hlídačům to zjevně nevadilo. Většinu času mě ignorovali a soustředili se jen a jen na to, aby dokonale blokovali mojeschopnosti. Drže li se na svých místech u dveří, kde vysedávali jako sochy s otevřenýma očima. Nedali mě do stejného pokoje, jako když jsem se v paláci ocitla prvně. Očividně se nehodilo ubytovat královuvězeňkyni do stejných komnat jako královu nevěstu. Ale nevsadili mě do obyčejné cely. Moje klec byla pohodlná a dobře vybavená.S měkoučkou postelí, stolem, u kterého jsem mohla jíst, knihovnou plnou nudných bichlí, několika židlemi a dokonce i krásnými závěsyv neutrálních odstínech šedé, hnědé a  bílé. Jako by z  nich někdo vysál barvy, stejně jako mí strážní vysávali energii ze mě.

Pomalu jsem si zvykla spát sama, ale bez Cala mě pronásledovaly noční můry. Bez někoho, komu by na mně záleželo. Pokaždé když jsem se probudila, sáhla jsem si na náušnice zdobící moje ucho a pojmenovala každý kamínek. Bree, Tramy, Shade, Kilorn.Pokrevní bratři a bratři v boji. Tři naživu, jeden duch. Mrzelo mě, že nemám stejnou náušnici, jako byla ta, kterou jsem dala Gise, abych sis sebou nosila i kousek jí. Občas se mi o ní zdálo. Nic konkrétního, jen záblesky její tváře, jejích vlasů, temně rudých jako prolitá krev. A její slova mě pronásledovala jako nic jiného. Jednoho dne sem přijdou a seberou ti všechno, co máš. Měla pravdu.

V mojí kleci chyběla zrcadla, žádné nebylo ani v koupelně. Přesto jsem dobře věděla, co se mnou to místo dělá. Ačkoli jsem dostávala velké porce jídla a nevyvíjela žádnou fyzickou aktivitu, tváře se mi propadaly. Pod kůží mě tlačily kosti, ostřeji než kdy dřív. A já pomalu umdlévala. Přestože jsem nemohla dělat nic jiného než spát nebo číst o daňových zákonech v Nortě, začala jsem se cítit vyčerpaně už dáv - no. Tělo jsem měla samou modřinu a obojek mě pálil kolem krku,ačkoli jsem se celé dny třásla zimou. Možná jsem měla horečku. Možná jsem umírala. Ne že bych se s tím měla komu svěřit. Během dne jsem stěží otevřela pusu. Dveře dovnitř se otevíraly jen tehdy, když mipřinášeli jídlo a pití nebo když se střídali strážní, jinak ne. ŽádnéhoRudého sloužícího nebo služku jsem nezahlédla ani koutkem oka, ačkoli tam někde být museli. Místo toho mě plně obstarávali moji Arvenové. Nosili mi zvenčí dovnitř jídlo, povlečení i oděvy. Dokonce po mně i uklízeli, přičemž vždycky ohrnuli nos, když museli vykonávat tak ponižující práci. Pustit dovnitř nějakou Rudou služku se jim zjevně zdálo příliš nebezpečné. Při té představě jsem se musela usmát. Došlo mi, že Šarlatová hlídka pořád ještě představuje hrozbu dost velkou na to, aby v paláci přijali ohledně mojí izolace tak striktní opatření, že se ke mně neodvažovali pustit ani sloužící.

Jenže ke mně nepouštěli ani nikoho jiného. Nikdo se nechodildívat nebo se vytahovat na blýskající holčičku. Dokonce ani Maven.

Arvenové se mnou nemluvili. Ani mi neřekli, jak se jmenují. Tak jsem si je pro sebe pojmenovala sama. Té starší ženě, trochu menší než já, s drobným obličejem a pronikavým bystrým pohledem, jsem říkala Kotě. Muži s kulatou bílou hlavou, holou jako v případěostatních jeho příbuzných, jsem říkala Vajíčko. Trio měl na krkuvytetované tři rovnoběžné čáry, jako by utržil ránu dokonale přesnými drápy. A vždy plně soustředěné dívce se zelenýma očima, která mohla být zhruba stejně stará jako já, jsem říkala Chvojka. Ta jediná se mi od - važovala dívat do očí.

Když jsem si prvně uvědomila, že mě Maven chce získat zpět, očekávala jsem bolest, tmu nebo obojí. A nejvíc ze všeho jsemočekávala, že se na moje utrpení bude dívat svýma planoucíma očima. Ale kdepak. Neviděla jsem ho od toho dne, kdy jsem sem přišla a kdy mě donutili před ním pokleknout. Tehdy mi řekl, že moje tělo vystaví na odiv. Ale dosud si pro mě nepřišli žádní kati. Ani zaříkávači jako Samson Merandus nebo mrtvá královna mi nerozřezali mysla nerozmotali všechny myšlenky. Pokud měl tohle být můj trest, pak byl dost nudný. Maven neměl žádnou představivost.

Nicméně v hlavě jsem pořád slyšela spoustu hlasůa pronásledovaly mě vzpomínky, příliš mnoho vzpomínek. Řezaly do mě jako břitva. Snažila jsem se tu bolet otupit ještě tupějšími knihami, ale písmena jako by mi plula před očima a různě se přehazovala, dokud jsem na stránkách neviděla jen jména těch, které jsem nechala zasebou, živé i mrtvé. A vždycky a všude mě doprovázel Shade.

Sice ho zabil Ptolemus, ale to já ho nasměrovala na cestu, kterou se vydal. Protože jsem byla sobecká a věřila, že jsem něco jakozachránce. Protože jsem zas a znovu uvěřila někomu, komu jsemneměla, a dávala v sázku lidské životy jako profesionální karetní hráč. Ale vždyť jsi osvobodila celou věznici. Tolik lidí. A zachránila jsi Juliana.

Chabý hlásek a ještě chabější útěcha. Teď už vím, co měosvobození věznice Corros stálo. A každý den se musím vyrovnávat s tím, že kdybych měla možnost volby, takovou cenu bych nezaplatila. Ne za Juliana, ne za stovky vězněných novokrevných. Za nikoho z nich bych Shadeův život nedala.

A  nakonec to stejně bylo zbytečné. Maven mě celé měsíce prosil, abych se vrátila. S každou krví potřísněnou zprávou. Doufal, že si mě koupí těly mrtvých. A já byla přesvědčená, že bych s ním žádný obchod neudělala ani za tisíc nevinných životů. A přitom jsem si teď přála, abych se s ním byla dohodla už dávno. Ještě předtím, než ho napadlo jít si pro ty, na kterých mi skutečně záleželo. Pro ty,o kterých věděl, že je budu chtít zachránit. Pro Cala, Kilorna, mourodinu, kvůli kterým se jedině budu ochotná dohodnout. Pro jejich životy jsem obětovala úplně všechno.

Nejspíš už zmoudřel dost na to, aby pochopil, že mučit mě by mu bylo k ničemu. Dokonce i kdyby na mě vzal ten stroj, který umíobrátit mé blesky proti mně a kousek po kousku mě rozervat.

Z mojí agónie by si nic nevzal. Dobře ho matka vycvičila. Jedinou útěchou mi bylo vědomí, že mladý král už nemá nikoho, kdo by tahal za nitky. A že zatímco mě drží v kleci, dnem i nocí pod dohledem, on sedí na trůně sám, bez Elary Merandusové, která by vedla jeho ruku a kryla mu záda.

Už měsíc jsem nebyla na čerstvém vzduchu a skoro stejnědlouho jsem ani neviděla nic jiného než svůj pokoj a úzký pruh okolního světa z jediného malého okna, které v něm bylo.

Poskytovalo výhled na zahradu ve dvoře, která koncem podzimu už dávno spala. Stromy tam museli tvarovat floristé. Olistěné určitě vydaly úchvatně, jako zelená kvetoucí koruna s  neuvěřitelně zakroucenými haluzemi. Ale bez listí vypadaly větve těch rozeklaných dubů, buků a jilmů jako kostnaté pařáty sápající se po sobě seschlými mrtvými prsty. Nádvoří bylo opuštěné, zapomenuté. Stejně jako já.

Ne, zavrčela jsem si pro sebe.

Ostatní pro mě přijdou.

Odvažovala jsem se doufat. Žaludek se mi sevřel pokaždé, když zavrzaly dveře. Vždycky jsem na okamžik zadoufala, že v nich spat - řím Cala, Kilorna, Farley nebo Babi s  tváří někoho jiného, možná dokonce i plukovníka. Co bych dala za to, kdybych zas uviděla jeho krví podlité oko. Ale nikdo nepřicházel. Nikdo nepřijde.

Je kruté chytat se naděje tam, kde žádná není.

A Maven to věděl.

Když jednatřicátého dne mého věznění zapadalo slunce, uvědo - mila jsem si, co se mnou má v plánu.

Nechat mě tam pomalu shnít.

Venku se kostnatým nádvořím už proháněly první sněhovévločky snášející se z ocelově šedé oblohy. Sklo na okně bylo studené, ale úplně zamrznout odmítalo.

Stejně jako já. V ranním světle vypadala sněhová přikrývka venku překrásně, jako by se holé stromy oblékly v zářivě bílý šat. Tušila jsem ale, že doodoledne určitě roztaje. Soudě podle mých propočtů bylo jedenáctého prosince. Chladné, šedé, mrtvé období rozpínající se v ozvěněpodzimu před nastupující zimou. Ty pravé vánice mohly přijít až někdy za měsíc.

Doma jsme skákávali z terasy do sněhových závějí. Dokoncei potom, co si Bree jednou zlomil nohu, když přistál přímo na hromadě dřeva připraveného na otop. Jeho léčba stála celou Gisinu měsíčnívýlatu a já musela ukrást většinu věcí, které náš takzvaný doktorpotřeboval. Bylo to zimu předtím, než Breeho povolali do armády. Tehdy naposledy byla naše rodina pohromadě. Naposledy. Úplně naposledy. Už nikdy se všichni nesejdeme.

Máma s tátou zůstali s Hlídkou. Stejně jako Gisa a moji žijícíbratři. Jsou v bezpečí. Jsou v bezpečí. Jsou v bezpečí, opakovala jsem si pořád dokolečka každé ráno. Dodávalo mi to útěchu, ačkoli tonemusela být pravda.

Pomalu jsem odsunula talíř se snídaní. Talíř jako pokaždé plnýnasládlé ovesné kaše, ovoce a toastového chleba mě nijak netěšil.

„Dojedla jsem,“ prohlásila jsem ze zvyku, aniž bych čekalanějakou odpověď.

Kotě ke mně přiskočila a  zamračila se na nedojedený talíř, načež ho zvedla se stejným odporem, jako by zvedala nějakého brouka, a  s  rukama nataženýma co nejdál před sebe ho odnesla ke dveřím. Rychle jsem zvedla oči v naději, že se mi třeba podaří alespoň zahlédnout prostor za dveřmi. Jako vždycky zel prázdnotou a jáposmutněla. Kotě odhodila talíř na zem, možná ho přitom rozbila, ale to nebyla její starost. Nějaký sloužící to už uklidí. Pak za ní dveře zas zapadly a ona se usadila zpět na své místo. Na druhé židli seděl se založenýma rukama Trio, ani nemrkal a jen na mě zíral. Úplně jsem jeho a  její schopnosti cítila. Jako by mě zachumlali příliš těsně do nějaké deky a  můj blesk přede mnou schovali někam daleko, kam jsem se ani nemohla zkusit vydat. Až jsem si z toho pocitu chtělazačít drásat kůži.

Nenávidím ho. Nenávidím ho.

Nenávidím. Nenávidím. Nenávidím.

Prásk!

Mrštila jsem sklenicí vody o protější stěnu. Celá se o tu odpornou šedou malbu roztříštila. Ale ani jeden z mých dozorců nehnul brvou. Dělala jsem podobné věci často.

A pomáhalo mi to. Na chvíli. Snad.

Den mi ubíhal v pravidelných rituálech, které jsem si utvořilaběhem měsíce v zajetí. Probudila jsem se. Ihned jsem toho začalalitovat. Dostala jsem snídani. Přešla mě chuť. Jídlo odnesli. Strhala jsem povlečení z  postele. Občas jsem ho i  za hlasitého křiku rozervala. Ihned jsem toho začala litovat. Pokusila se začíst do nějaké knihy. Zírala z okna. Zírala z okna. Zírala z okna. Dostala oběd. Viz výše.

Vlastně jsem byla celkem zaměstnaná holka.

Nebo bych spíš už asi měla říct žena.

Osmnáctiny jsou uměle stanovená hranice mezi dětstvíma dospělostí. A mně bylo osmnáct už před několika týdny. Sedmnáctéholistopadu. Ne že by o tom někdo věděl nebo si toho snad všiml.Pochybuju, že Arvenovým by záleželo na tom, že jejich vězni je o rok víc. V celém paláci by to mohlo zajímat snad jen jednoho člověka. A ten za mnou nepřišel, k mojí nekonečné úlevě. Vlastně je to to jediné po - žehnání, které mi zbylo. Že ačkoli mě obklopují ti nejhoršíz nejhorších, nemusím trpět i jeho přítomnost.

Až dodneška.

Hrobové ticho kolem mě se roztříštilo. Nezpůsobil to výbuch, ale pouhé cvaknutí. Dobře známé otočení zámku. Mimo plán, neoznámené. Trhla jsem sebou stejně jako moji strážci, jejich soustředění se samým překvapením na chvíli přerušilo. Rozbušilo se mi srdce a do žil mi napumpovalo adrenalin. Na zlomek vteřiny jsem se znovuodvážila doufat. Snít o tom, kdo by to mohl být.

Moji bratři. Farley. Kilorn.

Cal.

Přála jsem si, aby to byl Cal. Přála jsem si, aby jeho oheň sežehl celý ten zatracený palác a všechny v něm.

Ale toho muže, který se zjevil ve dveřích, jsem nepoznávala. Pově - domá mi byla jen jeho uniforma. Černá se stříbrnými švy. Nějakýstrážný, bezejmenný, nedůležitý. Vešel do mojí klece a za ním seshromáždili další, kteří svou přítomností prostor přede dveřmi notně potemněli.

Arvenové vyskočili na nohy, stejně překvapení jako já.

„Co tady děláte?“ zavrčel Trio. To bylo poprvé, co jsemzaslechla jeho hlas.

Kotě udělala přesně to, k čemu ji vycvičili. Postavila se mezi mě a strážného v černém, načež mě úplně smetla další vlna tichaživená jejím strachem a zmatením. Naprosto mě pohltila a připravila mě i o ty zbytky sil, které jsem snad ještě měla. Zůstala jsem sedět nažidli, protože se mi příčilo hroutit se k zemi před dalšími lidmi.

Strážný mlčel a zarytě hleděl do země. Čekal.

A za okamžik vešla ona. V šatech z ocelových jehlic. Stříbrné vlasy měla vyčesané a ozdobené drahokamy tak, aby se hodily ke koruně, po níž tolik prahla. Jakmile jsem ji spatřila, celá jsem se zachvěla. Takdokonalá a chladná a ostrá, královna každým coulem, jen ten oficiální titul jí ještě chyběl. Protože stále ještě nebyla královnou. To jsem poznala.

„Evangelino,“ zamumlala jsem ve snaze skrýt, že se mi hlas chvě - je strachy i znechucením. Přejela mě pohledem s veškerou něžností švihajícího biče. Od hlavy k patě a zpět, všimla si každičkénedokonalosti, každičké slabosti. Věděla jsem, že jich bude hodně. Konečně spočinula svýma černýma očima na mém obojku a láskyplně siprohlédla jeho ostny. Ve tváři se jí zračil odpor a hlad zároveň. Jaksnadné by pro ni bylo zabodnout mi všechny ty ostré trny do krku a nechat mě na místě vykrvácet.

„Lady Samosová, sem nemáte povolený přístup,“ upozornila ji Kotě, která stále ještě stála mezi námi. Její odvaha mě překvapovala.

Evangelina na ni pohlédla a zašklebila se. „Myslíš si, že bychporušila rozkaz krále, mého zaslíbeného?“ sykla a přinutila sek chladnému smíchu. „Přišla jsem na jeho rozkaz. Chce, aby byla vězeňkyně předvedena. Teď hned.“

Každé její slovo bodalo. Měsíc věznění se mi najednou začal zdát nepřiměřeně krátký. Jedna část mého já se chtěla pevně chytit stolu a přinutit Evangelinu, aby mě ven z klece musela vytáhnout silou. Ale dokonce ani izolace nezlomila mou pýchu. Ještě ne.

Nikdy, zopakovala jsem si. Pak jsem se postavila na slabé nohy. Třásla se mi kolena i ruce. Před měsícem jsem napadla jejího bratra zuby. Tak jsem se pokusila rozdmýchat v sobě co nejvíc z toho ohně, i kdyby jen proto, abych zvládla stát rovně.

Kotě se ale ani nehnula. Podívala se na Tria a vyměnila si s ním nejistý pohled. „Nedostali jsme žádné upozornění. Tohle jeporušení protokolu.“

Evangelina se znovu rozesmála a  obnažila své bílé zářivé zuby. Její úsměv byl krásný a vražedný jako nabroušené ostří. „Chceš mě odmítnout, strážkyně z  rodu Arvenů?“ řekla a  přejela si bělostnou dlaní po jehlových šatech. Některé z nich se k ní přilepily jakomagnet, až jí zůstala v dlani hrst stříbrných kovových ostnů. Sevřela je, zvedla jedno obočí a  trpělivě vyčkávala. Arvenové měli dost rozu - mu na to, aby nerozšířili své ohlušující ticho na dceru Lorda Samose a budoucí královnu k tomu.

Vyměnili si pohled – zjevně vůbec nevěděli, jak se rozhodnout. Trio se naštvaně zamračil a Kotě si nakonec nahlas povzdechla, načež ustoupila a uvolnila Evangelině cestu.

„Na vaši volbu nezapomenu,“ zašeptala Evangelina.

Z jejího pronikavého pohledu jsem měla pocit, že jsem jí vydaná na milost a nemilost, ačkoli kolem postávalo mnoho stráží včetně těch mých. Evangelina mě znala. Věděla, kdo jsem. Věděla, co dovedu.Tehdy v Kostnici jsem ji málem zabila, ale ona odtamtud utekla,vyděšená mým bleskem a mnou samotnou. Teď se mě ale rozhodně nebála.

Udělala jsem odhodlaný krok kupředu. Směrem k ní. Směrem k úžasnému prázdnu, které ji obklopovalo a umožňovalo jí volněvyužívat jejích schopností. Další krok. Do volného vzduchu, do elektřiny. Ucítím ji hned? Vlije se mi okamžitě zas do žil? Musí. Prostě musí.

Evangelina se ale škodolibě usmála a začala couvat. Málem jsem zakřičela. „Ne tak rychle, Barrowová.“

To bylo úplně poprvé, co řekla nahlas mé pravé jméno.

Pak luskla prsty a ukázala na Kotě. „Doprovodíte ji.“ Vlekli mě stejně jako toho prvního dne, kdy jsem přišla. Spoutanou v  řetězech, s  obojkem. Kotě svírala můj řetěz pevně v  rukou. Její a Trio vo ticho mě obklopovalo dál a bušilo mi v hlavě jako buben. Dlouhá chůze po palácových chodbách mi přišla jako maraton,ačkoli jsme kráčeli celkem pomalu. Stejně jako tehdy mi nezavázali oči. Nesnažili se mě zmást.

Jak jsme se blížili k cíli, rozpomínala jsem se stále víc. Všechny ty chodby a sály jsem si kdysi prohlížela zcela svobodně. Celou cestu jsem se snažila nakreslit si v hlavě plán paláce. Kdybych seodtamtud někdy chtěla pokusit dostat živá, bude se mi to hodit. Můj pokoj ležel směrem na východ a byl v pátém patře. To jsem spočítala podle oken. Pamatovala jsem si, že palác má půdorys protínajících sečtverců a že každé z jeho křídel obklopuje stejné nádvoří jako to, nakteré byl výhled z mého pokoje. Výhled z vysokých klenutých oken se však v každé chodbě měnil. Dvorní zahrada, Caesarovo náměstí,rozlehlé tréninkové prostory, kde Cal kdysi cvičil se svými vojáky,vzdálené stěny přestavěného mostu v Archeonu a krajina za ním. Naštěstí jsme nešli přes rezidence, kde jsem našla Julianův deník, kde jsem se dívala na Cala, jak zuří, a na Mavena, jak tiše kuje pikle. Překvapilo mě, kolik vzpomínek na palác vlastně mám, ačkoli jsem v němstrávila jen krátký čas.

Prošli jsme kolem oken s výhledem na západ od kasáren, směrem k Velké řece a druhé půlce města za ní. Mezi budovami se choulila i Kostnice. Její mohutné obrysy se mi zdály až příliš povědomé. Ten výhled jsem znala. Přímo před těmito okny jsem musela stát s Calem. Tehdy jsem mu lhala, věděla jsem, že té noci má dojít k útoku. Ovšem nevěděla jsem, co s našimi životy udělá. Cal tehdy zašeptal, že by si přál, aby se věci děly jinak. Teď jsem si to samé přála i já.

Náš postup určitě sledovaly kamery, ačkoli jsem je necítila. Když jsme sešli do přízemí, Evangelina ani nemrkla. Skupina jejích stráží ji následovala jako černí ptáci obklopující kovovou labuť. Vtom jsem odněkud zaslechla hudbu. Pulzovala jako těžké oteklé srdce. Ještě nikdy jsem nic podobného neslyšela, dokonce ani během Calových hodin tance. Jako by žila svým vlastním životem, temným,proměnlivým a tak zvláštně lákavým. Evangelina kráčející přede mnouovšem ztuhla.

Kolem bylo zvláštně prázdno, na chodbách stálo jen pár stráží. Obyčejných stráží, ne gardistů. Ti museli být s Mavenem. Evangelina nezabočila vpravo, jak jsem čekala, k honosným klenutým dveřím do trůnního sálu. Místo toho zamířila přímo vpřed do místnosti, kterou jsem znala až příliš dobře.

Do kanceláře Velerady. Dokonale kruhové komnaty lemova - né mramorem a  naleštěným zářícím dřevem. Podél stěn stály židle a uprostřed vykládané podlahy se skvěl symbol Norty, hořícíkoruna. Rudá, černá a královsky stříbrná, z jejíchž hrotů šlehaly ohnivé jazyky. Když jsem ji spatřila, málem se mi podlomila kolena.Musela jsem zavřít oči. Kotě mě tou místností určitě protáhne, o tom jsem vůbec nepochybovala. Klidně se nechám vléct, pokud to budeznamenat, že už z paláce ne uvidím ani kousíček. Tady umřela Walshová, vzpomněla jsem si. Za zavřenými víčky se mi zjevila její tvář. Hnali ji jak lovnou zvěř. A chytili ji samotní vlci. Evangelina, Ptolemus a Cal. Dohnali ji v tunelech pod Archeonem, když plnila rozkazy Šarlatové hlídky. Dopadli ji, dovlekli sem a předvedli před královnu Elaruk výslechu. K tomu ale nikdy nedošlo. Protože Walshová se dřív zabila. Spolkla před námi jedovatou kapsli, aby udržela tajemství Šarlatové hlídky. Aby mě chránila.

Když už hudba zněla tak třikrát hlasitěji, znovu jsem otevřela oči.

Kancelář Velerady byla ta tam, ale pohled, který se přede mnou otevřel, byl jaksi ještě horší.

30

KAPITOLA 3

Mare

Vzduchem tančila hudba, podbarvená sladkou a omamnou vůníalko

holu, která se linula snad z každého koutu trůnního sálu. Stáli jsme na

podestě pár metrů nad komnatou, takže jsme měli krásný výhled na

honosný bál pod námi. Aspoň na chvilku, než si nás všichni všimnou.

Těkala jsem očima sem a tam, celá napjatá a nejistá. Pátrala jsem

ve všech tvářích i  stínech po nějaké příležitosti nebo po hrozícím

nebezpečí. V záři desítek lustrů se blyštilo hedvábí, drahé kameny

i  vypulírovaná zbroj, které dohromady vytvářely jakési živé sou

hvězdí zářící na mramorové podlaze. Po měsíci věznění mi tenpo

hled přišel jako útok na všechny smysly, přesto jsem ho polykala

plnými doušky. Tolik barev, tolik hlasů, tolik povědomých lidí. Pro

tu chvíli si mě vůbec nevšímali, jejich oči mě nesledovaly. Zatím se

ještě soustředili jeden na druhého, na své poháry vína, číšes růz

nobarevnými koktejly, na rychlou hudbu a voňavý kouř linoucí se

vzduchem. Musela to být nějaká slavnost, dost divoká slavnost, ale

netušila jsem k jaké příležitosti.

Představivost ve mně přirozeně pracovala naplno. Mohou oslavo - vat nějaké další vítězství? Nad Calem, nad Šarlatovou hlídkou? Nebo stále ještě opěvují moje zatčení?

Stačil jediný pohled na Evangelinu a  znala jsem odpověď. Ještě nikdy jsem ji neviděla se takhle mračit. Dokonce ani na mě ne. Její kočičí úšklebek zošklivěl a prostoupil ho vztek a zuřivost, kterou jsem si ani nedokázala představit. Když se dívala na slávu pod námi, zrak jí potemněl. Očima černýma jako prázdnota shlížela na svůj lid, který byl ve stavu blaženého opojení.

Nebo spíš nevědomosti, napadlo mě.

Na něčí příkaz najednou od protější stěny vyrazil hlouček Rudých sloužících. V  nacvičené formaci se proplétali davem. Všichni nesli podnosy s křišťálovými poháry plnými rubínově červených,zlatých a diamantově se třpytících likérů. Když dorazili na druhoustranu sálu, jejich podnosy zely prázdnotou, ale byly ihned doplněny. Sloužící pak vyrazili znovu a jejich podnosy se znovu vyprázdnily. V duchu jsem se podivila, jak je možné, že někteří z přítomnýchStříbrných ještě stojí na nohou. Pokračovali ve svém požitkářství, bavili se a tančili, přičemž neustále svírali své sklenice. Pár jich bafalo ze zdobených dýmek, z nichž vyfukovali zvláštně barevný kouř.Necítila jsem z něj tabák, kteří mnozí ze starších obyvatel Pilotů takúzkostlivě střádali. Závistivě jsem si prohlížela jiskřičky v jejich dýmkách, z nichž každá vypadala jako záblesk světla.

Nejhorší byl ale pohled na sluhy, na Rudé. Až mě z něj zabolelo u  srdce. Co bych dala za to, abych si s  nimi mohla vyměnit místo. Stát se jen řadovou služkou, nebýt už vězněm. Vždyť oni jsou vězněni stejně jako ty. Stejně jako všechen tvůj lid. Přišlápnuti stříbrnou bo‑ tou, někteří jen mají víc prostoru k dýchání.

Kvůli němu.

Evangelina se vydala po schodech dolů do sálu a mí hlídači mě přinutili ji následovat. Schody vedly přímo na vyvýšené pódium. Na tom už samozřejmě postával tucet ozbrojených hrůzu budících mas - kovaných gardistů.

Čekala jsem, že uvidím dva trůny, které jsem si pamatovala. Jeden plamenný z diamantového skla pro krále, druhý ze safírů a leštěného bílého zlata pro královnu. Ale Maven místo toho seděl na tomtéžtrůně, ze kterého jsem ho viděla před měsícem vstávat, když měukazoval spoutanou v řetězech celému světu.

Žádné démanty, žádné vzácné kovy. Jen šedý kámen obtočený čímsi lesklým, s plochými hranami, bez jakýchkoli insignií, cožúplně bilo do očí. Vypadal chladný na dotek a nepohodlný. Navíc musel být nesmírně těžký. Maven na něm vypadal jako trpaslík. Ještěmenší a ještě mladší než kde jinde. Budit zdání síly znamená být silný. Já jsem se to od Elary naučila, ale Maven zřejmě ne. Na tom trůnupůsobil přesně jako kluk, kterým ve skutečnosti byl. V černé uniformě navíc jeho pleť vypadala až mrtvolně bledě. Jediné další barvy, které měl na sobě, byly krvavě rudá zdobící lemy jeho pláště, stříbrnálesknoucí se mu na rameni, kde jako by mu vybuchla truhla s řádya medailemi, a ledově modrá barva jeho očí.

Král Maven z rodu Calorů mi pohlédl do očí ve chvíli, kdy siuvědomil, že tam stojím.

Ten okamžik jako by na vteřinu zůstal nehybně viset ve vzduchu. Dělila nás nepřeklenutelná propast plná ohlušujícího hlukua ladného chaosu, ale v tu chvíli jsem měla pocit, jako bychom tam byliúplně sami.

Jestlipak si Maven všimne té změny, která se ve mně odehrála? Té zemdlelosti, bolesti a utrpení, které mě v jeho němé kleci svíralo? Zjevně ano. Očima mi přejel od vystouplých lícních kostí přes obojek a bílé šaty, do kterých mě oblékali, až k nohám. V tu chvíli minekrvácely žádné rány. Taková škoda. Tak ráda bych všem ukázala, kým jsem a kým jsem vždycky bývala. Rudá. Zraněná. A přesto živá.Stejně jako tehdy před dvořany a  před pár minutami před Evangelinou jsem se napřímila a věnovala mu pohled plný veškeré své zbylé síly a výčitek. Dobře jsem si ho prohlédla, abych mu v masce našla prask - liny, které jsem dokázala poznat jen já. Potemnělé oči, trochurozechvělé ruce, tak rigidní postoj, že si musel každou chvíli zlomit páteř.

Jsi vrah, Mavene Calore, jsi zbabělec, jsi slaboch.

Fungovalo to. Rychle ode mě odtrhl oči a vyskočil na nohy,přičemž stále vší silou svíral loketní opěrky trůnu. Jeho hněv dopadl se silou úderu mocného kladiva.

„Vysvětlete to, strážce Arvene!“ zařval na žalářníka, který u mě stál nejblíž.

Trio úplně nadskočil.

Mavenův výbuch ihned přerušil hudbu, tanec i popíjení.

„M... m... můj p... pane,“ zakoktal Trio a  jednou rukou v gumové rukavici mě chytil za paži. Okamžitě se mi vlilo do žil takové ticho, až se mi zpomalil srdeční rytmus. Trio se zoufale snažil najít nějakou výmluvu, kterou by nesvalil vinu na sebe ani na budoucíkrálovnu, ale jaksi nemohl na nic přijít.

Můj řetěz držela Kotě a trochu se jí v ruce třásl, ale dál hopevně svírala. Jen Evangelinu králův hněv nezaskočil. Přesně takovou reakci čekala.

On jí nepřikázal, aby mě přivedla. Žádný takový rozkaz nikdy ne - vydal.

Ale Maven nebyl hlupák. Mávl rukou a rychle uťal Triovomumlání. „Tvůj zoufalý pokus o odpověď mi stačí. Co můžete říct na svou obranu, lady Evangelino?“ V davu přítomných jsem zahlédla státi jejího otce, vysokého muže s přísnýma soustředěnýma očima. Někdo by si snad mohl myslet, že vypadá vyděšeně, ale já nevěřila, že Volo Samos dokáže vůbec něco cítit. Prostě si jen s nečitelným výrazem ve tváři pohladil stříbrný plnovous. To Ptolemus emoce tak dobřeskrývat neuměl. Stál na pódiu spolu s gardisty, jediný, kdo na sobě neměl plamennou uniformu ani masku. Ačkoli se ani nepohnul, očima těkal mezi králem a svou sestrou a jednu ruku pomalu zaťal v pěst. Správ‑ ně. Jen se o ni boj, stejně jako se já bála o bratra. Dívej se, jak trpí, stejně jako se já dívala, jak on umírá.

Protože co jiného mohl v  tu chvíli Maven udělat? Evangelina záměrně neuposlechla jeho rozkazy a  překročila bezpečnou hranici, kterou jí jejich zaslíbení skýtalo. Pokud jsem si něčím jistá, pak tím, že ne uposlechnout krále znamená být potrestán. A rozhodnout se k něčemu takovému takhle před celým dvorem? Klidně by ji mohl na místě popravit.

Ovšem pokud se Evangelina obávala, že svým jednáním může ris - kovat smrt, nedávala to na sobě znát. Její hlas se ani na okamžiknezachvěl či nezadrhl. „Přikázal jste tuto teroristku uvěznit a zamknout jako starou lahev vína. A po měsíci jednání Velerady stále ještě není vůbec jasné, co s ní bude. Její zločiny jsou přitom tak početné, že by si zasloužila tucet smrtí a tisíciletí za mřížemi v našichnejobávanějších věznicích. Od té doby, co byla odhalena, zabila nebo zmrzačila stovky vašich poddaných i vaše rodiče, a přesto tráví dny v pohodlné komnatě, jí, dýchá... žije beztrestně dál.“

Maven byl synem své matky a  jeho maska byla téměř dokonalá. Nezdálo se, že by ho Evangelinina slova byť jen trochu zaskočila.

„Žije beztrestně dál,“ zopakoval její slova. Pak se s  úšklebkem rozhlédl po sálu. „Tak jste se ji rozhodla přivést sem. To jsou moje plesy tak strašné?“

Dav přihlížejících vybuchl upřímným i nuceným smíchem.Většina přítomných byla namol, ale přesto mezi nimi bylo i dost těch,kteří měli dost čistou hlavu na to, aby pochopili, co se vlastně děje. Co Evangelina udělala.

Ona zatím vykouzlila na rtech dvorný úsměv. Vypadalo to, že ji bolí tak, že jí snad začnou krvácet koutky úst. „Vím, že truchlíte pro svou matku, Vaše Veličenstvo,“ pronesla bez špetky soucitu. „Stejně jako my všichni. Ale váš otec by takto nejednal. Čas pláče skončil.“

Ta poslední slova nepatřila jí, ale králi Tiberiasovi šestému. Ma - venovu otci. Mavenovu duchu. Na okamžik se zdálo, že by mu snad jeho maska mohla spadnout z tváře, a v očích mu zahořely plameny hrůzy a vzteku. Pamatovala jsem si ta slova stejně dobře jako on.Pronesl je tehdy před podobným davem, těsně po tom, co Šarlatováhlídka popravila několik politických cílů. Cílů, které vybral Maven, cílů, které mu předtím zvolila jeho matka. Odvedli jsme za ně špinavou práci a oni jen zvýšili počet obětí svým vlastním krvavým útokem. Využili mě. Využili Hlídku, aby jednou drtivou ranou zneškodniliněkteré ze svých nepřátel a démonizovali další. Ničili a zabíjeli víc, než kdy chtěl kdokoli z nás. Pořád ještě jsem cítila ten zápach krvea kouře po výbuchu. Pořád ještě jsem slyšela matky oplakávat mrtvé děti. Pořád ještě jsem slyšela slova, která z toho všeho obviňovala Hlídku.

„Síla, moc, smrt,“ zaskřípal Maven zuby. Tehdy jsem se těch slov jen bála, dnes už mě děsila. „Co byste tedy navrhovala vy, má paní? Stít? Zastřelit? Nechat ji roztrhat na kousíčky?“

Srdce se mi úplně rozbušilo. Copak by Maven něco takovéhodovolil? To jsem nevěděla. Nevěděla jsem, čeho je schopen. Musela jsem si neustále připomínat, že ho vlastně vůbec neznám. Ten kluk, kterým se zdál být, to byla jen iluze. Ale jeho vzkazy, které minechával tak odporným způsobem, byly plné proseb, abych se vrátila. A co měsíc tichého zajetí, během něhož mi nikdo nezkřivil anijediný vlásek? Možná to byl všechno jen další trik, kterým mě vlákal do pasti. Jen jiný druh mučení.

„Jednejme podle práva. Jednejme tak, jak by jednal váš otec.“

To, jak vyřkla slovo otec, tak brutálně, jako by použila tennejostřejší nůž, mluvilo samo za sebe. Stejně jako tolik přítomných v sále dobře věděla, že král Tiberias šestý neskončil tak, jak se traduje.

Maven ale přesto dál pevně svíral trůn, až mu zbělely klouby na rukou. Rozhlédl se po dvořanech, kteří na něj všichni hleděli, a pak spočinul pohledem opět na Evangelině. „Nejenže nejste členkou mé velerady, vy jste ani neznala mého otce natolik dobře, abyste chápala jeho úmysly. Já jsem tu králem, stejně jako jím býval on. A chápu, co je potřeba udělat pro vítězství. Naše zákony jsou posvátné, alev současné době musíme čelit dvěma v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist