načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali - Pavel Bárta; David Remnick

Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali

Elektronická kniha: Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali
Autor: ;

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 427
Rozměr: 22 cm
Úprava: 1 portrét
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: s předmluvou Salmana Rushdiho
z anglického originálu King of the world: Muhammad Ali and the rise of an American hero ... přeložil Pavel Bárta
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5339-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a mluví. O šest kol později byl Ali nejen novým šampionem v těžké váze, zároveň byl i "novým typem černocha", který brzy změní rasovou politiku Ameriky, její pop-kulturu a představy o hrdinství. I přes své kontroverzní chování a názory je Muhammad Ali stále považován za jednoho z nejlepších boxerů v historii. Autor s lehkostí předkládá plastický obraz sportovce, ale i doby, ve které žil. Jeho kontroverzní život, temperament a neustálý neklid, který ho popoháněl dál. Vzestupy a pády jednoho z největších sportovců světa líčí David Remnick, nositel Pulitzerovy ceny za román Lenin’s Tomb (Leninova hrobka).

Popis nakladatele

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a mluví. O šest kol později byl Ali nejen novým šampionem v těžké váze, zároveň byl i „novým typem černocha“, který brzy změní rasovou politiku Ameriky, její pop-kulturu a představy o hrdinství. I přes své kontroverzní chování a názory je Muhammad Ali stále považován za jednoho z nejlepších boxerů v historii.
Vzestupy a pády jednoho z největších sportovců světa líčí David Remnick, nositel Pulitzerovy ceny za román Lenin’s Tomb (Leninova hrobka), s nesmírným osobním zaujetím. Dokáže se vcítit jak do něj, tak do jeho soupeřů i vlezlých novinářů. S lehkostí nám předkládá plastický obraz sportovce, ale i doby, ve které žil. Jeho kontroverzní život, temperament a neustálý neklid, který ho popoháněl dál.

(vzestup a pád Muhammada Aliho)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Bárta; David Remnick - další tituly autora:
Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali
 
K elektronické knize "Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali" doporučujeme také:
 (e-book)
Bratři Kličkové Bratři Kličkové
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

s předm


David Remnick

KRÁL SVĚTA :

VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

s předmluvou Salmana Rushdieho

mluvou Salmana Rushdieho



David

Remnick

VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

s předmluvou Salmana Rushdieho

KRÁL SVĚTA


Copyright © David Remnick, 1998

Published by arrangement with Th e Robbins Offi ce, Inc. and Aitken,

Alexander & Associates, Ltd.

Introduction Copyright © 2015, Salman Rushdie

Cover Photo © archiv nakladatelství, 2016

Translation © Pavel Bárta, 2016

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2016

ISBN 978-80-7505-339-8


• 7 •

Úvod

NIKDY JSEM NEBYL NA ŽÁDNÉM Z ALIHO ZÁPASŮ, ale boxovat

jsem ho viděl dvakrát. Poprvé v roce 2000, téměř dvacet let poté, co

prohrál svůj poslední zápas s Trevorem Berbickem (kýmže?). Bylo

to deset smutných kol, k nimž nikdy nemělo dojít, v utkání se sou

peřem, jehož už jednou porazil, jak by pravil zbabělý Lev v pohádce

Čaroděj ze země Oz, s  očima přimhouřenýma a  jednou rukou za

loženou za  zády. Jenže tyhle dny lvího majestátu byly dávno pryč

a  dvě desetiletí poté, co Berbick (kdo?) ukončil Aliho boxerskou

kariéru, jsme s  kamarádem v  Los Angeles zašli vyzvednout něja

ké oblečení do čistírny v západním Hollywoodu a tam byl Ali, jen

s malým doprovodem, a jako všichni ostatní čekal na svoje obleky,

aby se mohl projet vyhlídkovým vláčkem.

Pochopitelně nevypadal jako ostatní a každému v té čistírně se

rozzářily oči a ztratil řeč, včetně mě, ale můj přítel v sobě našel dost

odvahy říct: „Ahoj, jak se máte?“ Vyloudil nesmělý úsměv a natáhl


DAVID REMNICK

• 8 •

k němu velkou, rozechvělou ruku, aby si s ním potřásl. „Fajn, prostě fajn,“ řekl Ali, což zcela zjevně nebyla pravda. Jak by mohla, napadlo mě, a  jak si pomyslela většina z  nás, když ten nejlepší, nejrychlejší a nejpůvabnější boxer, jaký kdy žil, dokáže být tak hloupý, že boxuje příliš dlouho, pokračuje, až mu to působí nenapravitelné zdravotní potíže. Všichni vlastně pokračují příliš dlouho. To je fakt. Dokonce i ti nejchytřejší. „Tvoje ruce se nedotknou toho, co nevidí tvoje oči,“ zpíval tenkrát, ačkoli dokonce i tomu nejpohyblivějšímu motýlovi, nejbodavější včele jednou dojdou síly a  plácnou je tak tvrdě, až jim to způsobí nenapravitelné škody.

„Co děláte v L. A.?“ zeptal jsem se ho, ačkoli jsem tak trochu tušil, co odpoví. Ten rok tu natáčel režisér Michael Mann životopisný fi lm o Alim, s Willem Smithem v hlavní roli. To pravděpodobně souviselo s jeho návštěvou. Ali na tváři vyloudil rošťácký úsměv: „Budu učit pana Willa Smithe, aby uměl Aliho kroky. Budu toho kluka učit tancovat.“ Pak si vzal vyčištěné obleky a  vyšel ven. Jiskry v  očích každého z nás pohasly. Byl pryč a já už se s ním nikdy nesetkal.

I když, viděl jsem ho. Bylo to na Yankee Stadium, jednou odpoledne o pár let později, seděl jsem možná dvacet řad od třetí mety a čekal, až začne baseballový zápas, načež se z opačné strany ozval hukot a tam byl on, seděl v golfovém vozíku, objížděl tribuny, mával a pokyvoval a z reproduktorů zaburácelo jeho jméno. MUHAMMAD ALI!!!

„HLUČTE!“ nabádala nás obří obrazovka a my poslechli, potlesk a jásot a skandování „A-LI! A-LI!“ se však mísily s bučením. To sice nepřehlušilo ovace, ale bylo ho víc než dost. Dost na  to, aby člověka šokovalo. Po tak dlouhé době, poté, co se hrdina vrátil z vyhnanství a získal zpět svoji korunu, po slavné „Rumble in the Jungle“ („potyčce v džungli“), kdy v Kinshase knokautoval George Foremana, po  „Thrilla in Manila“ („nerváku v  Manile“), posled

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 9 •

ní bitvě s Joem Frazierem, po oslavné písni „A-li boma-ye“ a „Tohle vás ohromí a  šoku-je / Chystám se sejmout Pepu Řízka-je“, po tom všem a také po mnoha letech, kdy ho oslabila Parkinsonova nemoc, se pořád našli lidé, kteří mu nedokázali zapomenout, že odmítl bojovat ve Vietnamu („S tím Vietcongem já žádný rozepře nemám.“), že se spojil s Elijahem Muhammadem a Malcolmem X, Alimu zazlívali všechen ten vzdor, jehož se za svého života dopouštěl – tedy to, díky čemu se stal hrdinou pro mnoho Američanů a spoustu dalších lidí mimo Ameriku a co bylo podle mínění bučících diváků neodpustitelné.

Dokud se neobjevil Ali, o  box jsem se vůbec nezajímal. Znal jsem pár jmen jako Louis, Dempsey, Floyd Patterson, Ingemar Johansson, ale boxerskému sportu jsem opravdu nevěnoval pozornost. V  Bombaji jsme se zašli raději podívat na  wrestling a  mým idolem byl velký zápasník Dara Singh. Jen jednou, ve škole v Bombaji, mě donutili vstoupit do ringu. Byl jsem vyděšený, svému protivníkovi jsem pošeptal: „Pokud mě budeš šetřit, nebudu se snažit ti dát ránu.“ A on přikývl, že dobře. Potom jsem ho čirou náhodou v první minutě zápasu praštil do nosu a on se do mě pustil, jako by mě chtěl zabít. Nikdy už jsem neudělal tu blbost, abych do  ringu vlezl znovu.

Nicméně mladíkům za mých časů – v době, kdy zavraždili JFK, mi bylo šestnáct let, a tolik mi pořád bylo i o tři měsíce později, kdy tehdy dvaadvacetiletý Cassius Clay neočekávaně porazil Sonnyho Listona a získal titul mistra světa v těžké váze, a nejenže ho porazil, ale ponížil ho – ten pohledný, mladý boxer s  velkou, nevymáchanou pusou – Tlučhuba z Louisvillu, Kecal Cassius – rozdával radost a dovedl je okouzlit. A jakmile vyjádřil svůj postoj k odvodu na vojnu a  odmítl narukovat do  Vietnamu, obětoval svůj titul, riskoval

DAVID REMNICK

• 10 •

vězení, všechno to postavil na jednu úroveň se svými zásadami, byl, no naprosto úžasný. Tohle slovo tenkrát ještě znamenalo to, co mělo znamenat, tedy „inspirativní, hodný obdivu“, a Ali jeho význam naplňoval. „Raz-dva-tři, za  co bojujeme,“ notovali jsme si s  kapelou Country Joe and the Fish a bojovník Ali toho dosáhl tím, že odmítl bojovat, hrdinstvím, jakého by v ringu nikdy nedosáhl, i kdyby byl, jak sám řekl, že je, ten Největší.

„Šedesátky“ byly plné pošetilosti. Drogy byly pitomost a  nesmyslné východní moudrosti Hare Krišna byly pitomost a  válka ve Vietnamu byla největší pitomostí ze všech. Ale mezi všemi těmi pitomostmi se našla také odvaha, jež změnila svět, odvaha feministek, odvaha hnutí za občanská práva a odvaha Muhammada Aliho, a tak nám „šedesátky“ daly ponaučení, pokud jsme se tou lekcí nenechali příliš omámit, a sice že něčí osobnost, přímá akce, dokáže ohýbat vesmír podle vaší vůle a  přetvářet společnost, zlepšovat ji, dát jí lepší hudbu, vyšší ideály a  svobodu. A  Ali byl významnou součástí toho všeho.

Jak David Remnick líčí ve  své knize, která je mistrovským dílem ať už jako reportáž, nebo jako portrét, Ali byl prvním šampionem těžké váhy, který se vyhnul spárům mafi e, díky čemuž mohli ostatní pokračovat v jím nastoleném směru, takže se boxerský sport osvobodil z  područí gangsterů. Tuto revoluci veřejnost v  té době převážně ani nepostřehla, ale jeho neomalenost, jeho odmítnutí být dobrým černochem (jako Floyd Patterson), jeho napůl šílený křik, to všechno jsme slyšeli zcela zřetelně a on to silou svých pěstí ještě podporoval. A  odmítnutí narukovat do  Vietnamu, spor, jenž dovedl až k nejvyššímu soudu a který vyhrál, přesvědčování členů tribunálu, aby rozhodli v jeho prospěch, i přes značný tlak z Bílého domu, aby učinili jinak – to z  něj udělalo součást alternativní

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 11 •

kultury, ačkoli sám by pravděpodobně neschvaloval většinu věcí, s  nimiž alternativní kultura vystupovala. (Remnick dobře ukazuje Aliho puritánskou povahu.)

Vzpomínám si, jak jsem hned po vydání četl Aliho autobiografi i Th e Greatest: My Own Story (Největší: Můj vlastní příběh). Není to dobrá kniha, je poměrně bezduchá. Kniha Král světa: Vzestup a pád Muhammada Aliho vypráví – vedle mnoha jiných svých předností – Aliho příběh lépe a pravdivěji, než se to povedlo jemu.

Ve  své první autobiografi i Ali líčí, jak ho údajně odmítli obsloužit v louisvillské restauraci, když se vrátil domů z olympiády se zlatou medailí na krku, a jak se cítil vykolejený jednáním místních rasistů, takže svoji zlatou medaili hodil do  řeky. Vytváření mýtů o sobě samém patřilo do Aliho arzenálu a Remnick dává jasně najevo, že tento příběh není pravdivý a že jeho zařazení do knihy bylo, i  přes redakční účast Toni Morrisonové z  nakladatelství Random House, spojeno spíše s  touhou Elijaha Muhammada a  Islámského národa popisovat Aliho určitým způsobem: jako problematického černocha, který se odmítá zaplétat s bělošskou kulturou.

Jedním z  nejsilnějších míst téhle knihy je popis Aliho vztahu s Islámským národem, tím napůl zvráceně komickým a napůl zlověstným pra-scientologickým islámským sdružením s  přídavkem kosmických lodí, vybájených Elijahem Muhammadem, jež Aliho svedlo svým průhledným segregacionismem (běloch špatný, černoch dobrý), v důsledku čehož si Ali držel odstup od hnutí za občanská práva a  jeho lídrů, v  nichž spatřoval lidi, kteří hrají podle bělošských pravidel. Islámský národ kázal rovněž sexuální separatismus, který však Ali sám nepraktikoval, protože to asi nešlo. Remnick je skvělý, když popisuje schopnost lidí z  Islámského národa pohlcovat a dusit ostatní a Aliho závislost na nich. Klíčovým mo

DAVID REMNICK

• 12 •

mentem tohoto příběhu je jeho rozchod s Malcolmem X, k němuž došlo hned poté, co se Malcolm nepohodl s Elijahem. Remnick má také jasno v  tom, že Aliho výklad „islámu“ vedl k  tomu, že ženy ve svém životě dost omezoval, dokonce se k nim choval nevlídně.

Tohle rozhodně není hagiografi e, není to chvalozpěv a nezamlčuje Aliho vady na  kráse. Ale tyto nedostatky ho zlidšťují, stejně jako Sonnyho Listona zlidšťují jeho mnohé a  větší chyby. Liston ožívá jako ucelená postava, a to víc, než jsem se o něm kdy dočetl. Listona jsme nosili v  paměti jako děsivého hromotluka, zabijáka, mlčenlivé monstrum, z něhož měl Clay mít strach, ale nějakou záhadou ho neměl. Pamatujeme si, jak se sportovní novináři báli, že Clay může být v  zápase s  ním těžce, nebo snad dokonce smrtelně zraněn. Jenže lidská stránka Listonovy bytosti byla jedno velké, černé nic. Neexistovala. Až doteď.

Na  stránkách této knihy sledujeme postavu zkaženého, špatně se vyjadřujícího, nevzdělaného muže, uzamčeného do své krutosti, řízeného gangstery, jehož jedinou řečí je řeč pěstí. K  významným přednostem této knihy však patří, že se Liston stává téměř stejně dojemnou postavou jako Clay: tragická mlčenlivost tu stojí v kontrastu s  Aliho heroickou výřečností, jeho zkáza a  pád do  bídy je protiváhou k tomu, jak Clay/Ali čelí svému údělu.

Cassius Clay, jak jsme ho nejprve znali, vypadal jako někdo na hranici šílenství, jako člověk opravdu nevyrovnaný, kdo se skrývá za vším tím řevem s pusou dokořán. Jenže David Remnick nás zavede dál a  ukazuje, jak Ali využíval chvástání k  tomu, aby se psychicky naladil, zahnal strach a myšlenky na porážku, dokud vítězství nezůstalo jedinou možností, a také to, jak to měl předem promyšlené. Věděli jsme, že fungoval jako pokladna a  jeho ústa vydělávala dolary. Ale mimo záběry kamer to byl ryzí profesionál.

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

Pracoval a pracoval a pracoval. I tohle je Ali, jak jsme ho předtím neměli možnost vidět, jak nepřetržitě trénuje, s jakým zaujetím, jak tvrdě: jako muže, který se dostal na vrchol, protože věděl, co to obnáší, a věnoval všechen potřebný čas tomu, aby svůj talent proměnil ve slávu.

Byla to doba velkých sportovních novinářů a  Remnick jich několik zmiňuje, ale touto knihou se zařazuje po  bok Plimptona, Taleseho, Mailera a  dalších. Rád píše o  psaní, ukazuje podíl novinářů na vytváření boxerských mýtů, zrodu hrdinů a lotrů, vzestupů a pádů. A způsob, jakým se vypořádal se dvěma zápasy Ali–Liston, posouvá jeho vlastní prózu na vrchol. Dostává nás na dřeň těchto utkání, jako bychom stáli přímo v  ringu, slyšeli svištět údery, byli zaliti potem a krví, ukazuje nám vše zevnitř. Tohle je jedna z nejlepších knih o bojových sportech, jakou jsem kdy četl. Díky ní prožijete Aliho cestu na vrchol okamžik za okamžikem, uvidíte jeho tanec, ucítíte Listonovy divoké výpady kmitající do  prázdna vzduchem, Aliho rány, přesně zasahující cíl, ten šok, když Liston odmítl vstát ze židle (první zápas) nebo se zvednout ze země (druhý zápas), dozvíte se pravdu o  nelegální látce na  Listonových rukavicích, která se dostala Alimu do  očí a  napůl ho oslepila (první zápas), a  tzv. neviditelném úderu, který to jednou provždy skončil (druhý zápas). A uvidíte mladého šampiona, jak řve na ty skvělé sportovní novináře, kteří ho odepsali. Sežerte si ty svoje kecy!

Stručně: je to knokaut. Což na předmluvu stačí. Dámy a pánové, mistrovství světa v těžké váze. První kolo.

(Gong.)

Salman Rushdie



• 15 •

Předmluva:

V MICHIGANU

CASSIUS CLAY VSTOUPIL DO RINGU V MIAMI BEACH v krátkém

bílém županu s  nápisem „Th e Lip“ (Držka) vyšitým na  zádech. Byl

znovu nádherný. Rychlý, elegantní a bylo mu dvaadvacet. A poprvé

a naposledy se v životě bál. Ring zaplnili všechny ty odepsané veliči

ny a snaživky a ztroskotanci. Clay si jich nevšímal. Začal poskakovat

po špičkách, ale zpočátku se šoural jako bez duše, jako nějaký účast

ník tanečního maratonu mezi desátou večer a  půlnocí. Až později

do toho přidal víc života a potěšení. Několik minut po něm do ringu

skrz provazy prolezl Sonny Liston, mistr světa v těžké váze, a počínal

si při tom opatrně jako člověk, který nastupuje do kánoe. Byl zahale

ný do županu s kapucí. Měl bezstarostný pohled, prázdné, mrtvé oči

muže, jemuž život nikdy nic nedaroval, ale on sám životu taky ne.

A už vůbec neměl v úmyslu něco darovat Cassiu Clayovi.

Skoro všichni sportovní reportéři přítomní v  Miami Con

ventional Hall očekávali, že Clay skončí na  lopatkách. Robert


DAVID REMNICK

• 16 •

Lipsyte, mladý novinář píšící o  boxu pro The New York Times,

dostal od  editora za  úkol zmapovat cestu z  arény do  nemocnice,

aby mohl podat co nejlepší zpravodajství, až tam Claye odvezou.

Sázkový kurz zněl sedm ku jedné proti Clayovi a bylo téměř ne

možné najít bookmakera ochotného přijmout sázku na něj. Ráno

před zápasem vyšel v New York Post sloupek, jehož autorem byl

Jackie Gleason, nejpopulárnější televizní komik v  zemi. Napsal

v  něm: „Předpovídám, že Sonny Liston vyhraje v  prvním kole

po  osmnácti vteřinách. Můj odhad zahrnuje i  tři sekundy, které

si Tlučhuba v ringu získá navíc.“ Dokonce i společnost Louisville

Sponsoring Group, která Claye finančně podporovala, očekávala

katastrofu. Její právník Gordon Davidson tvrdě vyjednával s Lis

tonovým týmem, neboť předpokládal, že tohle bude mladíkův po

slední večer v ringu. Davidson chtěl jen dosáhnout toho, aby Clay

vyvázl „živý a bez zranění“.

Byl večer 25. února 1964. Malcolm X, Clayův host a  mentor,

seděl v první řadě na sedadle číslo sedm. Byli tam i Jackie Gleason

a Sammy Davis společně s mafi ány z Las Vegas, Chicaga a New Yor

ku. Ve světlech refl ektorů namířených na ring se válel oblak dýmu

z  doutníků. Cassius Clay párkrát udeřil do  šedé, plovoucí mlhy

a čekal, až zazvoní zvon.

„Vidíte to? Vidíte mě?“

Muhammad Ali seděl v  přeplněném křesle a  na  obrazovce sledo

val sám sebe. Jeho hlas přecházel do sípavého šepotu a prst se mu

třásl, když ukazoval na sebe v mladším vydání, na svoje já uchova

né na videozáznamu: dvacet dva let, zahřívá se ve svém rohu, ruce

v boxerkách se mu pohupují u boků. Ali žije na statku v jižním Mi

chiganu. Vždycky se povídalo, že farmu ve dvacátých letech vlast


KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 17 •

nil Al Capone. Jeden z  Aliho nejdražších přátel Drew „Bundini“ Brown nemovitost jednou prohledal a doufal, že tam najde zakopaný Caponeho poklad. V  roce 1987, během pobytu v  levném hotelu na Olympia Avenue v Los Angeles, Bundini spadl na schodech. Když ho pokojská konečně našla, ležel bezvládně na zemi. O tři týdny později zemřel.

Najednou Ali znovu zašeptal: „Vidíte mě? Vidíte mě?“ A  byl tam, obklopený svými lidmi, trenérem Angelem Dundeem a Bundinim s tím jeho kulatým obličejem, ještě mladým, a špital Alimu do ucha povzbudivou zaklínací formuli: „Jdi do toho! Jeď! Lítej jako motýl, bodej jako včela! Třískej, mladej, buš do něj!“

„Tehdy jsem byl v ringu poprvé a naposledy vyděšený,“ přiznal Ali. „Sonny Liston. První zápas. První kolo. Řekl, že mě chce zabít.“

Už v té době byl Ali mohutný. Jako bývalý sportovec měl odpor k pravidelnému cvičení a jedl víc, než mu prospívalo. Zešedly mu vousy a  jeho vlasy už také šedivěly. Přijel jsem do  Michiganu, abych se s  ním viděl, protože jsem chtěl psát o  tom, jak se začátkem šedesátých let utvářel, o  tom, jak se vytáhlému dítěti z Louisvillu podařilo stát se jednou z těch strhujících amerických postav, které formovaly svoji dobu a  zároveň byly jejím odrazem. Jako Cassius Clay vstoupil do  světa profesionálního boxu v  čase, kdy se očekávalo, že se černý boxer plně podřídí bělošskému vnímání světa, že bude hrát šlechetného a  vděčného bojovníka ve světě jižanského Jima Crowa a pokrytectví lidí ze severu. Jako sportovec se měl držet stranou rasových a politických otřesů, k nimž kolem něj docházelo: studentská okupační stávka v Nashvillu v roce 1960 (kdy vyhrál zlatou medaili na olympiádě v Římě), Jízda svobody, pochod na Washington a studentské protesty na univerzitách v Albany v Georgii a na Ole Miss (v době,

DAVID REMNICK

• 18 •

kdy stoupal po žebříčku těžkých vah). Clay nejenže na tyto nepo

koje reagoval, ale reagoval na ně způsobem, který urážel všechny.

Od bílých rasistů po lídry Národní asociace pro podporu barev

ných lidí (NAACP). Změnil své vyznání i jméno, prohlásil, že se

oprostil od všech škatulek a předpokladů. Z Cassia Claye se stal

Muhammad Ali. Téměř každý Američan na  Aliho s  odstupem

času myslí s  jistou dávkou mlhavé náklonnosti – paradoxně to

byl bojovník, který přišel, aby symbolizoval lásku –, jenže tahle

změna ve vnímání veřejnosti přišla dlouho po Aliho období sebe

utváření z počátku šedesátých let, období, o němž pojednává ten

to příběh.

S Alim jsme onoho odpoledne mluvili o třech předních těž

kých vahách té doby – Floydu Pattersonovi, Sonnym Listonovi

a Clayovi samotném – a o prazvláštních způsobech, jimiž mohli

poznamenat politické a rasové změny v době, kdy spolu bojovali

o titul. Patterson se začátkem šedesátých let vydával za dobrého

černocha, za přístupného a nečekaně bázlivého muže, nesmělé

ho šampiona, jenž reprezentuje svět občanských práv, integrace

a  křesťanské slušnosti. Liston, který ještě před svým nástupem

do ringu prošel vězením, přijal roli zlého černocha, jakmile zjis

til, že ho do žádné jiné ani nepustí. Pro většinu sportovních no

vinářů byl Liston odporný, nepředvídatelný, černošský chudák

typu Biggera Thomase, surovec pod jejich úroveň. A tak příběh

začíná Pattersonem a Listonem, jejich životy a jejich dvěma krát

kými a dramatickými zápasy v letech 1962 a 1963. Každý z těch

to mužů svým vlastním způsobem představoval svět, s  nímž se

Ali utkal a který nakonec přesáhl. Ali se prohlásil za nezávislé

ho na  stereotypech, jimž byl zavázán Patterson. Byl nezávislý

na zločincích, kteří po léta ovládali box, konkrétně Listona.

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 19 •

„Musel jsem dokázat, že můžu být novým typem černocha,“ řekl mi Ali. „Musel jsem to dát světu najevo.“

Čas od času se Ali nechal unést sám sebou, ale občas párkrát zamrkal ztěžklými víčky, a ta pak zůstala zavřená, protože uprostřed rozhovoru usnul třeba na  pět nebo deset minut. Zvykl si na  to, už když byl mladý. Nyní to dělal mnohem častěji. Někdy ho současný svět, ten život a dění všude kolem – slavnostní hostiny, návštěvy marockého krále nebo radních z Chicaga – někdy ho to všechno nudilo. Celou dobu myslel na smrt. Jak řekl: „Konám dobré skutky. Navštěvuju nemocnice. Soudný den přichází. Člověk se probudí a nastane soudný den.“ Ali se modlil pětkrát denně a vždy při tom myslel na smrt. „Přemýšlím o tom, co nastane potom. Přemýšlím o ráji.“

Zápas začal. Clay, v černé a bílé, vyskočil ze svého rohu, začal kroužit po čtverci, tančil, pohyboval se po ringu sem a tam, dopředu a dozadu, škubal hlavou ze strany na stranu, jako kdyby dostal brzy po  ránu svalovou křeč a  snažil se rozhýbat krk, ladně a  plynule – a pak proti němu nadsamec Liston, jehož ramena vypadala, že jimi zatarasí polovinu ringu, vypálil levý přední direkt. Minul o půl metru. V tom okamžiku Ali naznačil nejen to, co onoho večera v Miami mělo následovat, ale i to, co se chystal předvést v boxu a sportu vůbec – souhru hmoty s rychlostí. Velký chlap už se nepotácel a neploužil, ale dovedl vrazit ránu jako těžká váha, a přitom se hýbat jak Ray Robinson.

„Je to sladké, že?“

Ali se usmíval. Stálo ho to spoustu námahy, ale usmíval se. Parkinsonova nemoc je choroba nervového systému, při níž tuhne svalstvo, takže se obličej změní v otupělou masku. Motorika degeneruje. Řeč degeneruje. Někteří lidé trpí halucinacemi nebo mají špatné

DAVID REMNICK

• 20 •

sny. Dokonce i  polykání může s postupem nemoci představovat obrovské trápení. Parkinson pohlcuje svou oběť velmi nerovnoměrně. Ali pořád dobře chodil. Stále měl sílu v  pažích a  v  hrudníku. Z pouhého podání ruky bylo patrné, že by ještě uměl dát ránu, která by dokázala uzemnit. Pro něj ale bylo největším utrpením mluvení a vyjadřování, jako by nemoc chtěla prvně napadnout to, z čeho měl největší potěšení on sám a co nejvíc těšilo (nebo rozčilovalo) okolní svět. Nemohl vystát, kolik úsilí ho stojí, aby promluvil. („Občas mi nebudete rozumět,“ řekl, když jsme se setkali poprvé. „Ale to je okej. Řeknu to znovu.“) Málokdy zariskoval a řekl něco před kamerou. A obvykle mu dalo strašně práce se usmát. Řekl jsem, že vím, o čem mluví. Můj otec má Parkinsona. Už nedokáže ujít víc než pár kroků, a  mluvení ho dovedlo také trápit podle toho, jaká zrovna byla denní doba. Takže jsem to znal. Ale nemohl jsem mu prozradit, že mému otci je přes sedmdesát. Že mluví líp než Ali. Ale můj otec nečelil celá desetiletí stovkám a  tisícům úderů od  nejlepších boxerů těžké váhy své doby.

Ali se najednou začal usmívat, to když jeho mladší já, Cassius Clay, levým direktem nevybíravě trefi lo Listonovo obočí.

„Vidíte to? Taaak rychlý! Taaak pěkný!“

Liston vypadal, že je zraněný a  mimo. Na  tenhle nový „druh“ sportovce neuměl reagovat.

Aliho čtvrtá manželka Lonnie vyšla po schodech a položila mu ruku na rameno. Je to statná a pohledná žena s pihovatým obličejem. Lonnie je o patnáct let mladší než Ali. Vyrostla v louisvillském West Endu, nedaleko od  místa, kde žila Aliho rodina. Odešla do  Vanderbiltu a  pracovala jako obchodní zástupkyně fi rmy Kraft v  Los Angeles. Když se začalo hroutit třetí Aliho manželství s  Veronicou Porsche, zavolal jí, aby mu byla nablízku. Nakonec se Ali s  Lonnie

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 21 •

vzali. Lonnie je přesně ta žena, jakou Ali potřebuje. Je chytrá, klidná, milující a nechová se k němu jako ke svému pacientovi. Vedle jeho nejbližšího přítele a fotografa Howarda Binghama je Lonnie možná jedinou osobou v jeho životě, která mu dala víc, než si od něj vzala. V  Michiganu se Lonnie stará o  domácnost a  o  farmu, a  když jsou pryč, což je asi tak polovina jejich času, pořád Aliho hlídá a stará se, aby měl dostatek odpočinku a užíval léky. Vyzná se v jeho náladách a zvycích, v tom, co může dělat a co nesmí. Pozná, když trpí a kdy se schovává za své příznaky, aby vytěsnil jiné věci, které ho nebaví.

Aniž by Ali vzhlédl od  televize, natáhl ruku a  ovinul Lonnie zezadu kolem pasu.

„Muhammade, měl bys podepsat pár fotek, OK?“ řekla Lonnie. Položila před něj několik lesklých fotografi í pětadvacet krát dvacet centimetrů. Cassius na  nich tančil po  ringu, zastavil se, jen když bodnul do masa na obličeji Sonnyho Listona.

„Ali, svedeš to podepsat s věnováním ‚Markovi‘? M-A-R-K-O-V-I. A  ‚Jimovi‘. J-I-M-O-V-I. A  potom ještě podepíšeš pár dalších fotek a rukavice.“

Tohle je současné Aliho živobytí. Boxem si vydělal spoustu peněz, ale neušetřil tolik, kolik by měl. Platil výživné, o dost ho připravili paraziti, americký berňák, bohatý život, Islámský národ. Ale jeho postavení coby nejcharismatičtější sportovní osobnosti století mělo tu výhodu, že když se i  v  takhle neutěšeném stavu a  téměř neschopný promluvit objevil na banketu nebo konferenci, odcházel odtud s  tučným šekem. Ze všech idolů šedesátých let – Kennedyovi, Martin Luther King, Malcolm X, John Lennon, Elvis Presley, Bob Dylan, Mickey Mantle – zbylo už jen několik, které svět nejvíc zbožňoval. A mezi ně rozhodně patří Ali.

„Podepíšu se jménem, dáme jídlo,“ řekl nesměle.

DAVID REMNICK

• 22 •

Kazeta v  přehrávači běžela dál. Cassius Clay měl zápas zcela pod kontrolou. Listonovi pod oběma očima naskákaly podlitiny. Za  patnáct minut zestárnul o  deset let. Ali to miloval už tehdy – a miloval to i teď. „Lidi řvali, kdykoli dal Liston ránu,“ sípal. „Čekali. Ale najednou tomu nemohli uvěřit. Mysleli, že mě Liston vystřelí do hlediště. Podívejte se na mě, co dělám!“ Clay tančil a vystřeloval jeden úder za druhým. V šestém kole připomínal toreadora, který zarazil meč býkovi do zad.

Na  konci šestého kola usedl Liston na  stoličku a  zůstal sedět. Vzdal to. Ali se znovu začal usmívat, když sledoval sebe v mladším vydání, jak pobíhá po ringu a křičí: „Jsem král světa! Král světa!“, jak se naklání přes provazy a řve dolů k sedadlům na sportovní novináře: „Sežerte si ty svoje kecy! Sežerte si ty svoje kecy!“ Druhý den Clay oznámil, že není jen mistrem světa v  těžké váze, nýbrž také členem Islámského národa. Za  několik týdnů si změnil jméno. A  během pár let udělal ze sebe, z  toho rychlého a  zábavného kluka z Louisvillu v Kentucky, jednu z nejpodmanivějších a nejvíce strhujících postav Ameriky své doby. Byl tak populární, že stačilo, aby během cest po světě – v Lagosu a L. A., v Paříži nebo indickém Madrasu – vykoukl z okénka letadla, a téměř každý živoucí tvor ho poznal. Fantazíroval o tom, že projede svět stopem, poněvadž věděl, že mu každý zastaví, pohostí ho a  bude ho uctívat. V  těch raných dobách, ještě jako Cassius Clay, ho v novinách a kdekoli jinde často zatracovali, ale časem tyhle hlasy přestaly být slyšet. Bil se s druhými za peníze, a přesto když dospěl do středního věku, stal se nejen symbolem odvahy, ale i lásky, slušnosti, dokonce i jisté moudrosti.

Do místnosti vstoupila uklízečka, odložila vysavač, posadila se a začala se dívat na obrazovku. Cassius Clay tam pořád ještě křičel: „Král světa!“

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

„Nejsem půvabný?“

„Ach, Ali,“ řekla, „tehdy jste měl dost proříznutou pusu.“

„Já vím,“ odpověděl a usmíval se. „Ale nebyl jsem hezký? Bylo mi dvacet... dvacet kolik? Dvacet dva. Teď je mi padesát čtyři. Padesát čtyři.“

Ona asi minutu mlčela a pak pravila: „Čas letí. Letí. Letí. Odlétá.“

Ali pak velmi pomalu zvedl ruku a jeho prsty se zařepetaly jako ptačí křídla.

„Prostě odlétá pryč,“ řekl. 1. ČÁST

• 27 •

První kapitola:

MUŽ Z PODZEMÍ

25. září 1962

MISTR SVĚTA V TĚŽKÉ VÁZE si ráno před zápasem zabalil kufr

poražence. Přes všechnu rychlost svých paží a přes všechny hodiny

strávené v tělocvičně byl Floyd Patterson nejpochybovačnějším dr

žitelem titulu v historii této kategorie. Vždycky se našli ztroskotanci,

námezdní soupeři, boxerské rychlokvašky, bezejmenní, kteří trpěli

stejně jako on, muži, kteří z vítězství nedokázali mít požitek, kromě

toho, že jim pravidelně pomáhalo utéct před prohrou a ponížením.

Jenže on byl šampion, nejmladší muž, který kdy vybojoval titul.

V  posledních týdnech přípravy trávil Patterson noci v  polo

spánku na  posteli venku v  boudě na  venkově ve  státě Illinois, po

slouchal nahrávku Music for Lovers Only (Hudba jen pro milence),

a  pokud měl štěstí, viděl se, jak vyhrává, jak z  podřepu vyskakuje

a  vpaluje Sonnymu Listonovi svůj slavný „klokaní úder“, levý hák

zasazený ve výskoku s takovou silou a razancí, až to vždy vypadalo,

že Patterson proplachtí kolem svého terče a  skrz provazy proletí

DAVID REMNICK

• 28 •

až do měkkého klína sedadel v řadě vyhrazené novinářům. Pokud rána mířila přesně, což se stávalo často, byl Patterson jedinečný. Mohl chvilku čekat, než se pustí do takového rizika, přinejmenším pár kol, až se Liston unaví, ale dokázal vyskočit v  pravou chvíli. A  tomu urostlejšímu chlapákovi neúprosně zasadil pravý zvedák, zadní direkt, další hák. Patterson nespoléhal na  jediný úder, tedy ne proti Listonovi, jehož klid nasvědčoval, že má sílu jak ze železa. Spoléhal na svůj dar, a tím byla rychlost.

Patterson věděl, na co si dávat pozor: Listonův levý direkt měl stejnou razanci jako u  jiných zadní. V  jednom zápase jím Liston zbil utrmáceného bojovníka Wayna Bethea tak šeredně, že zděšení Betheovi sekundanti na  konci zápasu museli odvléct svého borce do  šatny a  z  úst mu odstranit sedm zubů. Z  ucha mu tekla krev. Zápas trval padesát osm vteřin. Takže Patterson musel zachovat chladnou hlavu. Boxovat, uhýbat před direkty a bušit na tělo.

„Opravdu jsem si myslel, že budu schopen Listona porazit,“ řekl mi Patterson o nějakých čtyřicet let později. „Myslím na to dokonce ještě teď a hledám způsoby, jak na něj vyzrát. Není to legrační?“

Jenže všechno se postavilo proti Pattersonovi. Cus D’Amato, který mu dělal poradce od  jeho boxerských začátků ve  čtrnácti letech, strávil spoustu let tím, že se snažil tomuto duelu vyhnout, místo toho posílal Pattersona na slabší soupeře. D’Amato, který vypadal jako kříženec císaře Hadriána a  herce Jimmyho Cagneyho, využil své autority, postavil se před novináře a přednesl jim pokrytecké prohlášení o Listonových vztazích s mafi í. A  jako by byl někdo z úřadu pro sociální blaho, mluvil o Sonnyho potřebě se rehabilitovat, aby dokázal, že je kultivovaným člověkem a  že takovým zůstane i  nadále, pokud chce mít šanci získat titul. Ale Patterson moc dobře věděl, že D’Amato si myslí, že proti Listonovi má mi

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 29 •

zivou šanci. A  D’Amato si to nemyslel sám. Někteří Pattersonovi předchůdci a  bývalí šampioni, třeba Rocky Marciano a  Joe Louis, přiletěli na zápas do Chicaga, a hned jak vystoupili z letadla, začali novinářům vykládat, že vyzyvatel je příliš silný a příliš krutý na to, aby s Pattersonem prohrál.

Samozřejmě, téměř všichni podporovali Floyda, fandili mu, ale byla to spíš sentimentální podpora – novináři měli Pattersona rádi, protože byl vždy tak vstřícný, otevřený a  zdvořilý. National Association for the Advancement of Colored People (Národní asociace pro podporu barevných lidí) stála za  Pattersonem, protože to byl muž, jenž bojuje za občanská práva, je stoupencem rasové integrace a reformně uvažující džentlmen. Naopak bývalý trestanec Liston ztělesňoval to, co jedny noviny vedle druhých nazývaly „špatným příkladem pro americkou mládež“. Vyjádření Jackieho Robinsona, že Patterson „zdemoluje“ Listona, mělo víc společného s politickými nadějemi než s jeho boxerským uměním.

Patterson byl předurčen, jako ostatně vždy, k tomu, aby byl férový, přizpůsobil se, udělal správnou věc. Listona dlouho považovali za nejlepšího boxera. Pravda, dostal se do  vězení za  ozbrojené přepadení, ale odseděl si svoje a zasloužil si dostat příležitost. Patterson i v tomto případě předvedl špetku své sociální mobility. „Liston za své zločiny zaplatil,“ řekl. „Jestli má být schopen vyhrát titul, jeho kvality vyplavou na povrch. Myslím, že uvidíte úplně nového, jiného Listona.“

Liston aspoň prozatím nehodlal dávat najevo ani známku vděčnosti. „Rád bych ho přejel náklaďákem,“ prohlásil.

A  tak Floyd, který myslel na  porážku, učinil příslušná opatření. Pečlivě si zabalil tašku a příruční kufřík, vložil do nich oblečení, jídlo a  masku – na  zakázku vyrobený plnovous a  knír. Kdyby vyhrál, pochopitelně by šel rozdat rozhovory pro média a  pak by

DAVID REMNICK

• 30 •

uháněl zpátky do hotelu oslavit vítězství. Ale pokud ne, opustil by Comiskey Park s falešnými vousy a uháněl nocí na svoji tréninkovou základnu na venkově poblíž New Yorku.

Takhle to s Floydem bylo vždycky. Užíral ho strach, především strach z  porážky. Oprávněně se mohl považovat za  nejdrsnějšího muže planety, a  přece tomu sám příliš nevěřil. Byl šampionem ve smyslu, v jakém byl Chester A. Arthur prezidentem. „Nejsem velký šampion,“ říkával. „Jsem jen šampion.“ Našli se tací, kteří přemítali, zda není Floyd přecitlivělý, jestli to není neurotik v kraťasech. Někteří reportéři z Anglie mu začali přezdívat Freud Patterson.

Měl dostatečný důvod o sobě pochybovat. Do té doby Pattersonovi přálo štěstí, v listopadu 1956 vyhrál titul po souboji s Archiem Moorem. Ten sice patřil k nejprohnanějším boxerům, ale stejně jako Patterson byl na  nejtěžší váhovou kategorii malý, a  v  době zápasu s  Floydem, kdy překročil čtyřicítku, se z  něj stával senilní dědek. Jakmile Patterson titul vyhrál, nedával najevo aroganci mistra těžké váhy. Nechoval se nikdy přezíravě. V očích se mu zračil smutek a zranitelnost, měl zasněný pohled teenagera, který dostal kopačky, šlachovitou postavu, tělo silničního nádeníka, naprosto věrohodné tělo, ale ne takové, aby budilo dojem, že je nepřemožitelný.

V nejlepším případě byl Patterson slušný boxer polotěžké váhy, který přibral, aby mohl do nejtěžší kategorie. V době zápasu vážil Liston 214 liber (97 kilogramů), zatímco Patterson 189 liber (86 kilogramů). Pokud jsou v boxu oba muži zhruba stejně šikovní, více či méně se uplatňují pravidla fyziky. Stejně jako při kolizi dvou vozidel se větší síla promítá do  výkonu, ať se jedná o  člověka, nebo nákladní auto. Patterson měl přirozené sklony se ještě zmenšovat. „Kdybychom mu nařídili dietu, brzy bychom z  něj měli střední váhu,“ tvrdil jeho trenér Dan Florio.

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 31 •

Patterson do té doby nikdy neobhajoval titul proti soupeři, který by se výkonností aspoň vzdáleně podobal Listonovi. D’Amato ho posílal na  protivníky jako Pete Rademacher, což byl olympionik, který proti němu svedl svůj první profesionální zápas, a  Brian London, jeden z těch sukovitých Angličanů, po jejichž pobledlé hrudi pak tekly potoky krve. Z  Pattersonových soupeřů před Listonem stojí možná nejvíc za  zmínku Roy Harris z  města Cut and Shoot v Texasu, jak noviny s radostí připomínaly (s radostí z toho důvodu, že zápas sám o  sobě nesliboval nic, snad kromě exotiky spojené s  pojídáním kukuřičného chleba). Když Harris vyrůstal, bojoval s  aligátory v  bažinách kolem domu v  místě známém jako Big Th icket. Do  jeho příbuzenstva patřili také strýc Cleve a  bratranci Hominy (Kukuřičný šrot), Coon (Mýval) a Armadillo (Pásovec), pojmenovaní podle postav humoristické knížky Lewise Grizzarda. Krátce řečeno, Harris sám představoval spíš marketingový tah, přesto Floydovi trvalo třináct kol, než to s ním ukončil. Liston vyřídil Harrise v prvním kole.

Takže stejně jako si v  hlavě přehrával vítězný scénář a  chystal se na něj, byl Patterson plně připravený prohrát. Po psychické ani fyzické stránce neměl nic, co by ho zvýhodňovalo. Jistěže, porazili ho slabší soupeři než Liston – poprvé prohrál s  Joeym Maximem v roce 1954 a pak, už jako šampion, v roce 1959 s Ingemarem Johanssonem. Nevztekal se kvůli tomu, podobně jako většina těžkých vah, ale trpěl depresemi a  na  delší dobu se pak stáhl. Po  porážce s  Maximem – v  důsledku kontroverzního rozhodnutí – se Floyd zamkl ve  svém apartmá a  zůstal tam několik dní. Po  zápase s  Johanssonem se cítil ponížený ještě mnohem víc, protože duel měl mnohem vyšší sledovanost. Titul obhajoval na  Yankee Stadium a soupeř ho posílal k zemi zase a znovu, jako v nějaké nemilosrdné

DAVID REMNICK

• 32 •

pouliční bitce. Patterson měl rychlé ruce, ale Johansson mu vůbec

nedovolil předvést některý ze svých manévrů. Jako by zamrzl a Jo

hansson, ten hřmotný Švéd se skrovnou dávkou talentu, naopak

neztratil „chromy a blezky“, jak do omrzení opakovali lidé ze štábu

kolem něj. Po  prvním sražení na  zem Floyd opustil plochu a  jako

ve snách dokráčel ke svému rohu. Johansson opustil neutrální roh,

přiblížil se k Pattersonovi ze slepého úhlu a sejmul ho znovu. Spíš

než box připomínalo jeho napadení pokus rozzuřeného opilce roz

bít jinému muži hlavu lahví od piva. Po čtvrtém sražení na zem se

Patterson plazil po podlaze ringu, zíral skrz provazy s očima upře

nýma na Johna Wayna, který seděl v první řadě, a zatímco se Floyd

díval na herce, styděl se. Rozpaky byly pro Pattersona příznačné, ale

nikdy neměl tak výrazný pocit trapnosti jako v tu chvíli. Zápas ještě

ani neskončil, ovšem už začal přemýšlet, zda všechno, za co bojoval –

jeho titul, jeho příslušnost ke světu většímu než byl ten, ve kterém

vyrostl –, jestli to všechno není najednou ohroženo. Zasloužil si

vůbec někdy nějaké uznání, patřil vůbec kdy na první místo? A co si

o něm myslí John Wayne? Když Patterson upadl posedmé, rozhodčí

Ruby Goldstein zápas ukončil.

Floyd se chtěl schovat, ale nikde nenašel dostatečně hlubokou

díru. Maskování s sebou neměl, a tak si půjčil od svého sekundanta

klobouk a stáhl krempu, jako by za ní chtěl zmizet. Dovolil přáte

lům a rodině, aby ho objímali a chlácholili, ale nesnesl jejich lítost.

Nemohl se dočkat, až bude o samotě. A potom všichni odešli – přá

telé, rodina i novináři. Floyd se vrátil domů do New Yorku. Den co

den sedával v obývacím pokoji za zataženými závěsy. „Myslel jsem,

že můj život skončil,“ řekl mi Patterson. Byl jeden krok od toho, kde

začínal, jen krok od slumu Bedford-Stuyvesant, kde strávil dětství.

Bylo to, jako kdyby očekával, že mu každou minutu budou v patách

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 33 •

vymahači dluhů a  začnou vynášet před dům na  hromadu televizi, troubu a  pohovku. A  všichni sousedé, jeho bílí sousedé, uvidí, že teď už nic neznamená.

Floyd nemohl spát, nebo přinejmenším nespal dobře. Oné noci po  zápase, jak vylíčil ve  své autobiografi i, se vyškrábal z  postele a sešel dolů do svého doupěte. Chvíli poté, někdy před svítáním, ho tak našla Sandra.

„Floyde,“ řekla, „Floyde, k  čemu je dobré sedět tady ve  tmě a přemýšlet? Nebylo by lepší jít si nahoru zase lehnout?“

Když se probudil a pohlédl z pohovky, spatřil svoji tříletou dceru Jeannie, jak se na něj upřeně kouká. Obličej měl pořád ještě plný podlitin, a  tak si přitáhl Jeannie k  sobě, aby se na  něj nemusela dívat. Později ho Sandra přesvědčila, aby šel nahoru a  pořádně se vyspal. Ale za chvíli se podívala na svého manžela a vyděsila se.

„Co to máš s uchem?“ zeptala se.

Pattersonův polštář byl celý od  krve. Johanssonovy údery mu prorazily bubínek.

Jeho sklíčenost se prohlubovala. Celé dny seděl o  samotě, nečetl, nemluvil, všechny od sebe odháněl. Během tří týdnů dvakrát odešel z  domova. Jak sám později uvedl, truchlil za  vlastní smrt jako šampiona. „Táta je nemocný,“ opakovala Jeannie. „Táta je nemocný.“ Skleslost Pattersona neopustila téměř rok.

Floyd byl přesvědčený, že boxeři vždycky mají strach, všichni do  jednoho, obzvlášť boxeři špičkové úrovně. „Nebojíme se zranění, zato se bojíme proher. Porážce v  ringu se žádná jiná prohra nemůže vyrovnat,“ řekl jednou. „Jakmile je profesionální boxer knokautován nebo ho ošklivě deklasují, trpí takovým způsobem, že na to nikdy nezapomene. Je poražen v záři refl ektorů před tisícovkami svědků, kteří mu nadávají a plivou po něm, ví, že ho všichni

DAVID REMNICK

• 34 •

sledují, včetně dalších tisíců diváků u  televizorů a  v  kinech, ví, že

ho brzy navštíví daňoví úředníci – vždycky se snaží urvat si svůj díl,

než skončí úplně na mizině –, a on nemůže svalit vinu na svoje tre

néry nebo manažery či na kohokoli jiného, i když si může být jistý,

že v případě vítězství by se na tom trenéři a manažeři dost přiživili

a přivlastnili si kus slávy. Poražený boxer prohrává víc než jen ten

zápas, ztrácí víc než jen svoji hrdost; přichází o část svojí budouc

nosti, je o krůček blíž slumu, ze kterého vyšel.“

Žádný šampion těžké váhy nebyl tak citlivý a  tak upřímný, když

mluvil o svých obavách, jako Floyd Patterson. Stal se prvním profe

sionálním sportovcem, jenž přivítal to, z čehož se vyvinula moderní

forma léčby, totiž freudovský způsob psaní o  sportu, který sahal

za hranice ringu a zabýval se psychikou. Pattersonova autobiografi e

Victory Over Myself (Vítězství sama nad sebou), jak ji diktoval Mil

tonu Grossovi, sloupkaři z New York Post, stejně jako jeho zpovědi

Gayi Talesemu v Th e New York Times a později v magazínu Esquire

se staly přinejmenším ozvěnou příběhu Th e Man Th at Lived Under

ground (Muž, který žil v podzemí) od Richarda Wrighta a Invisible

Man (Neviditelný) od Ralpha Ellisona.

Patterson jistě nebyl první boxer, který poznal, co to je strach,

ale byl první, jenž o něm začal otevřeně a veřejně mluvit. Stejným

způsobem s ním nakládal v tělocvičně. Cus D’Amato necvičil Pat

tersona jen k  tomu, jak zasadit direkt a  jak se krýt a  blokovat, ale

vedl ho také k  sebepozorování. D’Amato byl jediný moderní psy

choanalytik, který držel v ruce kyblík a v zubech měl párátko. Při

svých „kázáních“ k  boxerům zastával názor, že všechny věci jsou

poměrně stejné, ale vždycky vyhraje ten boxer, který pochopí svůj

vlastní strach, dovede ho zvládnout a využít ve svůj prospěch. Mladé

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 35 •

muže, jakými byli Patterson a José Torres, což byl vynikající boxer

polotěžké váhy z Portorika, vedl k tomu, aby chápali své zápasy jako

psychodramata, spíš jako souboj vůle než chrupavek.

Patterson vyrůstal v  bytě v  řadovce se studenou vodou v  bro

oklynské části Bedford-Stuyvesant, jež byla rozpadajícím se obra

zem neutěšené chudoby. Jeho otec pracoval jako přístavní dělník,

na stavbách, jako nádeník na rybím trhu ve Fultonu. V noci chodil

Floydův otec domů tak unavený, že se často zapomněl najíst a usnul

oblečený. Floyd opatrně zul otci boty, vyčistil je a omyl mu nateklé

nohy. Pokud Floydova matka nepracovala doma, vydělávala si pár

dolarů jako služebná nebo pracovala ve stáčírně lahví. Bylo potřeba

uživit jedenáct dětí. Floyd se dělil o postel se dvěma bratry, Fran

kem a Billym. Poměrně brzy začal opovrhovat sám sebou. Nesnesl

pocit, že dokáže dělat tak málo, aby pomohl svému otci a  matce.

Cítil se hloupě, bezmocně. „Všechno, co jsem chtěl, bylo pomoct

mým rodičům,“ řekl mi Patterson. „Všechno, co jsem udělal, konči

lo nezdarem a situaci ještě zhoršovalo.“ Často ukazoval na svoji fo

tografi i z doby, kdy mu byly dva roky, a matce pořád dokola opako

val: „Toho kluka nemám rád!“ Když mu bylo devět, obrázek sundal

ze stěny a  přes obličej si několikrát naškrábal X. Trápily ho noční

můry. Sousedé ho párkrát našli, jak ve spaní chodí venku po ulici.

Jako dítě se chtěl pořád schovávat, vyhledával tmu. Floyd prolézal

průchody, temné kouty, ale ne proto, že by hledal dobrodružství,

ale protože se v nich chtěl sám ztratit. Ráno odešel do kina a zůstal

tam, dokud nezavřeli. Jezdil linkou A metra sem a tam, na východ

směrem na  Leff erts Boulevard do  dalekých končin Queensu, zpět

přes Brooklyn, na druhou stranu East River a nahoru Manhattanem

k  Washington Heights. A  zase zpátky. Od  devíti let končil Floyd

putování často na stanici High Street v Brooklynu. Objevil tam totiž

DAVID REMNICK

• 36 •

dokonalý úkryt. Tunelem prošel k napůl schované boudě s nářadím, kterou používali údržbáři z podzemky. Vylezl po kovovém žebříku a zavřel se ve tmě. Tohle byla jeho skrýš před světem. „Rozložil jsem si na podlahu noviny a šel spát, najít svůj klid.“

Přes den začal krást. Šlo o maličkosti jako litr mléka, kus ovoce, něco, co mohl přinést domů matce. Jako teenager stál Floyd každou chvíli před soudem – kvůli záškoláctví, krádežím, útěkům. Odhadoval, že se před soudem ocitl třicetkrát nebo čtyřicetkrát.

A  tak se stalo, že když bylo Floydovi deset, soudce už ho měl dost a poslal jej do chlapecké školy Wiltwyck, na farmu pro problémové mladíky na  venkově v  Esopusu, ve  státě New York. Do  Wiltwycku přišel Floyd v  prosinci 1945. Myslel si, že ho posílají do  vězení, a  zlobil se na  matku, která tuhle novinu přivítala s  úlevou. Jak se ukázalo, byla to nejlepší věc, jaká ho mohla potkat. Wiltwyck, to bylo 350 akrů zemědělské půdy, stará usedlost, kterou vlastnila rodina Whitneyů. Nebyly tam žádné ploty ani mříže. Zato tam měli slepice a krávy, malou tělocvičnu, říčku, v níž se dalo plavat nebo rybařit. K personálu patřili učitelé, stejně jako psychiatři, sociální pracovníci a  terapeuti. Děti nikdo nebil ani nezamykal na pokojích. Floyd se pozvolna naučil číst, mluvit s trochu větším klidem, překonat přetrvávající pocit studu. Jakmile se stal šampionem, věnoval svou autobiografii škole, která ho „nastavila správným směrem“. Wiltwyck představoval přesně ten zvrat, jaký Sonny Liston nikdy nepoznal. Dva roky pobytu na Wiltwycku udělaly z Floyda zcela jiného člověka. Nikdy nebyl dobrým studentem, ale přinejmenším byl najednou schopen fungovat v  normálním světě. Po  návratu do  New Yorku nastoupil na P. S. 614, jednu z městských „škol 600“ pro problémové

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 37 •

děti, později strávil rok na  Alexander Hamilton Vocational High

School. V době, kdy se Patterson vrátil do města, dva z jeho brat

rů trénovali v Gramercy Gym na 14. Východní ulici. Cus D’Amato

vlastnil tělocvičnu a  spával v  zadní místnosti. Jedinou společnost

mu dělal vlastní pes. D’Amato byl boxerský asketa. Z boxu si udě

lal živnost, ale opovrhoval penězi, zbavoval se jich. Říkal, že pení

ze „jsou k  tomu, aby se vyhazovaly ze zadních dveří vlaku“. Když

Patterson vybojoval titul, D’Amato použil většinu svého podílu (víc

než třicet tisíc dolarů) na to, že svému svěřenci nechal jako dárek

zhotovit na  zakázku pás šampiona osázený šperky a  drahokamy.

„Cus se v životě zbláznil do všeho, kromě boxu,“ prohlásil José Tor

res. D’Amato byl dobře informovaný paranoik. Ovládal ho strach.

Nejvíc se bál mafi e, která za  jeho časů box řídila – a  spal s  pistolí

pod postelí. Nikdy nejezdil metrem, ze strachu, že ho někdo shodí

do kolejiště. Bál se ostřelovačů. Bál se neznámého jídla a pití. Lidem

tvrdil, že se nikdy neoženil ze strachu, že ho „nepřátelé“ oklamou.

„Své nepřátele musím neustále mást,“ řekl jednou. „Pokud jsou po

pletení, můžu pracovat pro své boxery.“

Jako dítě vyrůstal v Bronxu. D’Amato celé dny hladověl, což pro

něj bylo lepší než snášet tu bolest, když se mu někdo pokusil jídlo

vzít. Byl možná nejmladším fatalistou v  tomto městském obvodě.

Často pozoroval pohřební průvody před svým domem a říkal: „Čím

dřív smrt přijde, tím lépe.“ D’Amato byl dítětem ulice a pouličním

rváčem. Jednou ho jiné dítě praštilo tyčí do  hlavy tak, že přestal

vidět na  levé oko. Nicméně D’Amato věřil, že oční tkáň se sama

obnoví, a  celý svůj život se snažil zrak vyléčit sám, třeba tím, že

střídavě zavíral pravé, zdravé oko. Chtěl tak „donutit“ levé oko, aby

znovu prozřelo. Když se D’Amato stal trenérem, svým svěřencům

říkal, že zdání jistoty, ať fi nanční nebo jiné, může znamenat jejich

DAVID REMNICK

• 38 •

smrt. Bezstarostnost prý utlumuje rozum a pocit radosti – ten byl ještě horší. „Čím víc radosti ze života máte, tím víc se bojíte umřít,“ tvrdil D’Amato.

V porovnání s jinými trenéry a manažery, kteří obřadně popisovali, co měl boxer k  snídani, kolik naběhal mil a  kolik dobrého pro sebe udělal, byl D’Amato s těmi svými potem prosycenými teoriemi a  podivnými zvyklostmi sám o  sobě zajímavým námětem, takže ho v  tělocvičně Gramercy Gym vyhledávali novináři, kteří spoléhali na  to, že z  něj vytáhnou dobrý příběh. D’Amato mimo jiné četl válečnou historii a Nietzscheho. Z toho vzešla jeho fi lozofi e o bolesti a vytrvalosti. Norman Mailer začal docházet do tělocvičny nedlouho po  úspěchu spojeným s  románem Nazí a  mrtví. Mladí reportéři – Gay Talese, Pete Hamill, Jack Newfi eld – tam chodili, i  když zrovna nepotřebovali nic psát. Pro ně byl D’Amato moralistou v Babylonu, významným manažerem boxerů, který zveličuje roli gangsterů, kteří řídí pomalu každého boxera a  arénu v  zemi. Psali o něm, občas ho idealizovali jako zosobnění autenticity, mravného sekundanta ve fi lmu noir ze světa boxu padesátých let. Mailer jednou napsal, že D’Amato „v sobě měl nadšení světce, pro nějž je práce vším, takže nemá čas rozjímat... Připomínal mi ten zvláštní druh velmi otrlých italských kluků, které jste mohli potkat v  Brooklynu. Byly to sladké děti, jež se jen výjimečně chovaly sprostě, byly statečné, přinejmenším pokud šlo o jejich činy, těch se nebály. Postavily by se každému.“

Pattersonovi bylo čtrnáct, když poprvé vyšel dvě patra po dřevěných schodech a  vstoupil do  Gramercy Gym. D’Amato vždycky rád sledoval, jak děti poprvé vyjdou schody. Pozoroval jejich výrazy, pak počkal a díval se, jakým způsobem to zvládnou druhý den – pokud vůbec přišly. S odhalením své fi lozofi e Cus dlouho neotálel.

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 39 •

Chtěl, aby se Floyd a  ostatní začali vrtat ve  vlastních myslích té

měř ihned, tedy jakmile poprvé praštili do  boxovacího pytle. Pro

jiné manažery bylo pochybování o sobě něčím nemyslitelným. Pro

D’Amata musel boxer sám sebe pochopit, jinak prohraje. Boxer není

pouze knokautován, říkával, on chce být knokautován, jeho vůle mu

vypoví službu. „Strach je přirozený, je normální,“ řekl. „Strach je

náš přítel. Když jelen prochází lesem, má strach. Je to způsob, ja

kým příroda udržuje jelenovu ostražitost, protože mezi stromy se

může skrývat tygr. Beze strachu bychom neměli šanci přežít.“

Patterson předvedl, že dokáže boxovat rychle a že má dobrý levý

hák. Dokázal se vkrást do soupeřova direktu a odrovnat ho kombi

nací úderů. Na  olympiádě v  Helsinkách roku 1952 vyhrál zlatou

medaili ve střední váze. Red Smith, který psal pro New York Herald

Tribune, jím byl unešen. Napsal, že Patterson „má rychlejší pracky

než kapsáři v metru a způsobují větší utrpení“. Ve stejném roce se

Floyd stal profesionálem a začal boxovat v New Yorku, kde na sebe

upoutal značnou pozornost tím, že hezky po  sobě sejmul Eddie

ho Godbolda, Sammyho Walkera, Lestera Johnsona a  Lalu Sabo

tina. Kvůli všem svým strachům si Patterson osvojil dostatečnou

disciplínu a schopnost poznat, jak vyřídit všechny nejlepší klubové

boxery té doby, všechny ty drsné mladíky, kteří boxovali v Eastern

Parkway v Brooklynu a v St. Nick’s ve West Side. Floydův starší bratr

Frank se svěřil Lesteru Brombergovi, jenž psal o boxu pro New York

World-Telegram and Sun: „Rád bych řekl, že jsem vždycky věděl, že

to ve  Floydovi bylo, ale musím být upřímný. Nemůžu si zvyknout

na to, že se můj mladší brácha stal mezi boxery pojmem. Pamatuju

ho jako dítě, které začalo brečet, když jsem ho při boxování v  tě

locvičně praštil moc tvrdě, jako spratka, co se začal hádat, kdykoli

jsem ho zmáčknul.“

DAVID REMNICK

• 40 •

Floyd ukázal, že má o své soupeře nebývalou starost. Když trénoval na zápas proti bijci z Chicaga jménem Chester Mieszala, který se měl vysílat v  rámci televizního programu Wednesday Night Fights, D’Amato navrhl, aby se týden před utkáním Patterson začal připravovat ve  stejné tělocvičně v  Chicagu, kam docházel i  Mieszala. Patterson odmítl. Vysvětlil to tím, že nechce získat „neférovou výhodu“. V zápase samotném Floyd vyrazil Mieszalovi z pusy chránič zubů a omráčený Mieszala ho začal hledat. Místo aby Floyd uštědřil soupeři další ránu, sklonil se a snažil se mu pomoci. Nakonec se však Patterson vrátil k tomu, proč tam byl. Porazil Mieszalu v pátém kole technickým knokautem. Dokonce, i když bojoval o titul, byl Floyd schopen prokazovat laskavost. V duelu proti Tommymu Jacksonovi, přezdívanému „Hurikán“, se neustále snažil donutit rozhodčího Rubyho Goldsteina, aby se do věci vložil a uchránil vyzyvatele před zbytečně drsným zacházením. Goldstein, celý dojatý jeho vlídností, mu vyhověl.

V Pattersonově citovém založení byste nenašli ani špetku škodolibosti. Dokonce ani o  nejsladším večeru Pattersonovy kariéry, oné noci v Polo Grounds, kde v březnu 1961 dokonal dílo pomsty za  ponížení z  porážky s  Johanssonem, který ho sedmkrát poslal k  zemi, neprojevil žádnou velkou radost z  toho, jak jeho protivník trpí. Před zápasem Patterson poprvé cítil vztek. Nenáviděl Johanssonovo vychloubání a neskrývanou touhu po titulu a chtěl si od  něj vzít zpátky, o  co ho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist