načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali - David Remnick

Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali
-15%
sleva

Kniha: Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali
Autor:

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-03-23
Počet stran: 328
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 427 stran : 1 portrét
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: s předmluvou Salmana Rushdiho
z anglického originálu King of the world: Muhammad Ali and the rise of an American hero ... přeložil Pavel Bárta
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-13
ISBN: 9788075053398
EAN: 9788075053398
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a mluví. O šest kol později byl Ali nejen novým šampionem v těžké váze, zároveň byl i "novým typem černocha", který brzy změní rasovou politiku Ameriky, její pop-kulturu a představy o hrdinství. I přes své kontroverzní chování a názory je Muhammad Ali stále považován za jednoho z nejlepších boxerů v historii. Autor s lehkostí předkládá plastický obraz sportovce, ale i doby, ve které žil. Jeho kontroverzní život, temperament a neustálý neklid, který ho popoháněl dál. Vzestupy a pády jednoho z největších sportovců světa líčí David Remnick, nositel Pulitzerovy ceny za román Lenin’s Tomb (Leninova hrobka).

Popis nakladatele

Když v noci roku 1964 vstupoval do ringu, aby bojoval proti Sonnymu Listonovi, byl Muhammad Ali (tehdy ještě Cassius Clay) považován za podivína, který při boxování až příliš tancuje a mluví. O šest kol později byl Ali nejen novým šampionem v těžké váze, zároveň byl i „novým typem černocha“, který brzy změní rasovou politiku Ameriky, její pop-kulturu a představy o hrdinství. I přes své kontroverzní chování a názory je Muhammad Ali stále považován za jednoho z nejlepších boxerů v historii. Vzestupy a pády jednoho z největších sportovců světa líčí David Remnick, nositel Pulitzerovy ceny za román Lenin’s Tomb (Leninova hrobka), s nesmírným osobním zaujetím. Dokáže se vcítit jak do něj, tak do jeho soupeřů i vlezlých novinářů. S lehkostí nám předkládá plastický obraz sportovce, ale i doby, ve které žil. Jeho kontroverzní život, temperament a neustálý neklid, který ho popoháněl dál. (vzestup a pád Muhammada Aliho)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
David Remnick - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Král světa: vzestup a pád Muhammada Ali" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 59 •• 58 •

Druhá kapitola:

DVĚ MINUTY, ŠEST VTEŘIN

25. září 1962

V DEN ZÁPASU VLÁDLO MLHAVÉ A VLHKÉ POČASÍ, takže

svrchník přišel vhod. Na září bylo tehdy v Chicagu vůbecchladno. Comiskey Park mohl pojmout padesát tisíc lidí, ale přestože

to byl možná největší duel těžkých vah od zápasu, v němž deset

let předtím Rocky Marciano ukončil kariéru Joea Louise, zaplnil

se stadion sotva z  poloviny, nepřišlo ani devatenáct tisíc platících diváků.

Hlasatel oznámil nástup bývalých šampionů a ti jedenza druhým prolézali mezi provazy: Louis, Marciano, Jim Baddock, Johansson, Ezzard Charles, Barney Ross, Dick Tiger. Archie Moore,

který se ve čtyřiceti letech pořád živil boxem, vešel do ringuve fraku a s dlouhým přehozem z bílého hedvábí. Bijec přezdívaný „Th e

Moongoose“ (Promyka) držel v ruce hůlku.

Jediným nebojujícím příslušníkem nastoupené jednotky, jehož nástup doprovázeli diváci bučením, byl mladý boxerz Louisvillu Cassius Clay. Záhy poté, co vyhrál na  olympiádě v  Římě

v roce 1960 zlatou medaili v polotěžké váze, proslavil se Clay svou

velkohubostí. V té době měl za sebou sérii vítězství nadprůměrnými boxery nejtěžší kategorie a za pár měsíců se měl střetnout

s  Archiem Moorem. Ale především byl známý jako neurvalec,

který odříkává rýmovačky, v nichž předpovídá kolo, kdy vyhraje.

Když Patterson přišel navštívit sportovce do  olympijské vesnice

v Římě, Clay šampiona s nádechem šťastné hysterie informoval,

že si brzy nasadí Floydovu korunu. „Jen ať ti to vydrží,“ řeklPatterson a smál se. A Clay ho poslechl, prohlašoval seza nejkrásnějšího, za největšího, za krále světa. Novináři, zejména ti starší,

na tom neviděli nic legračního. Claye nenáviděli. Byl to výtržník,

co držel při boxu ruce příliš nízko, a svým úderem by nerozmáčkl

hrozen vína. A také měl nevymáchanou hubu. Koho do té doby

porazil? Byl ztělesněním urážky. Dokonce i  volnomyšlenkáři

mezi reportéry by od svých šampionů očekávali Louisovua Pattersonovu zdvořilost. Clayova nestydatost však předčila všechny

jejich představy.

„Když tam oné noci Cassius vtrhnul, byl pořád mladík, docela

dobrý boxer, který to může někam dotáhnout,“ vzpomínalPatterson o mnoho desetiletí později. „Vypadal jako milý kluk a všechno,

ale nemohli jste ho brát vážně. Když jsem se na něj podíval, musel

jsem se smát, ovšem způsobem, jakým se smějete dítěti, které se

chlubí před příbuznými.“

Řady kolem ringu zaplnili novináři. Mailera s  Baldwinem

od  sebe dělilo prázdné sedadlo a  chovali se přívětivě. Seděl tam

i obvyklý houf herců a zpěváků. Ale vůbec nejvíc tam bylogangsterů, chlapů cumlajících doutníky, práskačů, mužů s  orlími nosy

v  tmavých oblecích, kteří celou tu dobu box řídili. A  tihle všichDAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 60 • • 61 •

ni – lidé, kteří vedli boxerskou unii a sjednávali kontrakty, sázkaři

a  bookmakeři, popeláři a  provozovatelé pizzerií – ti všichni přáli

Listonovi. Zčásti z  přirozené loajality, z  věrnosti svému čestnému

náčelníkovi Frankiemu Carbovi, přezdívanému „Mr. Gray“, který

nastoupil dlouhý trest pod maximální ostrahou v  Alcatrazu, nejrve za  nezákonné machinace (přinejmenším za  to, že nelegálně

řídil Sonnyho Listona) a  později za  vydírání. Carbo, jak bylo všeobecně známo, Listona stále ovládal. Ale gangsteři nestáli za Listonem pouze z  oddanosti. Věrnost patří ke  zločinecké rétorice, je

to šifra, která jen někdy odpovídá skutečnosti. Ne, byla to i otázka

estetiky. Jak se může mistr těžké váhy klanět prezidentovi? A coterve ten licoměrný moralista Cus D’Amato? A  jak může šampion

mluvit o svém strachu, o úzkostech jako nějaká... ženská? „V jejich

myslích byl Patterson podivín, něco jako druh vegetariána,“ napsal

Mailer o gangsterech v prvních řadách.

Jako první vstoupil do  ringu Liston cobyvyzývatel. Měl

na sobě bílý župan s bílou kapucí zašpičatělou jako u mnišského

roucha. Jeho ramena, sama o sobě obrovská jako melouny,najednou vypadala ještě větší. Liston si je pod županem vycpalručníky. Obecenstvo sedící za novináři na něj začalo bučet. Liston se

začal rozcvičovat, protahoval šíji, zlehka máchal rukama směrem

k zemi, jako elegán natahující si manžety. Odrážel se na špičkách,

poskakoval dopředu a dozadu. Pokud někdy člověk vypadalsoustředěně, plný síly, jestli někdy boxer vypadal připravený, byl to

v tu chvíli Sonny Liston.

Pak přišel Patterson se svojí svitou. Kráčeli jak pohupující se

ostrov, klokotající proud hlav. D’Amato byl coby oficiální manažer

vyhozen – pro Pattersona bylo nepřijatelné, že mu tak málo věří.

Nebavilo ho ani číst zmínky v  novinách, že se D’Amato, ačkoli

sám to tvrdě popíral, zapletl s gangsterem „Fat Tonym“ Salernem,

aby mohl financovat první zápas s  Johanssonem. V  New Yorku

kvůli tomu propukl obrovský skandál – ale přes tohle všechno

tam s ním D’Amato pořád byl, v čele průvodu směřujícíhok ringu. V krátkém sestřihu svých bílých vlasů a s vystouplými čelistmi

jako Říman si D’Amato zachoval odhodlanou tvář, a to bez ohledu

na  to, jak zlé tušení v  tu chvíli měl. Patterson naopak nedokázal

skrýt svoje zděšení. Provazy se do ringu protáhl kradmo,nervózně a  s  těkavým pohledem, připomínal zloděje, který v  noci leze

do okna a ví, že ho nakonec chytnou. Byl v hrozném stavu.Očima kmital po ringu. Málokdy se ve tváři boxera zračil tak patrný

strach. V  pozdějších letech jste ho mohli vidět u  Kena Nortona

před zápasem proti Georgi Foremanovi a  pak ještě na  Michaelu

Spinksovi, když se střetl s Mikem Tysonem – oba zmíněné duely

trvaly pár minut. Boxeři vědí své.

Liston od začátku zachovával až nemístný klid. Ráno sepřitom oba týmy sekundantů pohádaly kvůli tomu, jakýmirukavicemi se bude boxovat; byla to jedna z  oněch úžasně komických

scén na  sportovních akcích, které obvykle doprovázejí naštvané

výrazy a výhrůžky. Dospělí muži se hádají kvůli sportovnívýstroji. Takové spory byly pro novináře základem pro „uspořádání“jejich článků ve stylu „tihle dva chlapi se prostě nemají rádi“, které

vyšly v den zápasu. Listonův člověk Jack Nilon v jednu chvílipožadoval, aby rukavice byly o krapet těžší než požadovaných osm

uncí, což byl rozdíl, jak naléhal Nilon, který by jeho boxerovi

mohl nepatrně ubrat na síle. Řev zesílil, načež se do věci konečně

vložil Liston.

„O co tady ksakru jde?“ řekl.

Ukázali mu rukavice.


DAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 62 • • 63 •

„No, ale ty jsou v pořádku,“ odvětil. „Použijeme tyhle. Dám mu

takovou prdu, že ta čtvrtka unce extra navíc nebude nic než jen

čtvrtka unce extra navíc, kterou ode mě dostane navrch.“

Při představování rozhodčích začal Liston na šampiona upřeně

zírat. Ten se díval dolů na  svoje boty. Vrátili se do  rohů a  čekali.

Zazvonil zvonec. Zápas byl rozvržen na patnáct kol.

„Nemáš tušení, jaké to je v prvním kole,“ svěřil se Floyd svémudůvěrnému příteli Gayi Talesemu. „Jsi tam se všemi těmi lidmi okolo,

všemi těmi kamerami a celý svět se dívá, všichni jsou napjatí,vzrušení, do toho hrají hymnu „Th e Star-Spangled Banner a celý národ

doufá, že vyhraješ, včetně prezidenta. A víš, co tohle všechnozpůsobuje? Oslepí tě to, prostě tě to oslepí. A pak zazní zvon, pustíš se

do Listona a on do tebe a ani si neuvědomuješ, že v ringu je s vámi

taky rozhodčí...“

Někteří skvělí sportovci prožívají kolo, hru, dokonce celé

utkání zpomaleně, jako by jim jejich prvotřídní rychlost, jejich

dar správně se rozhodnout, jejich koordinace umožnily lépevyužívat čas. Sportovec, který vnímal zápas tímto způsobem, vždy

vyhrál; porazil soupeře úderem, doběhl quarterbacka, vystihl

směr točeného míče a  odpálil ho mimo hřiště. Ale poraženým

se čas příliš nezpomaluje, spíš ztrácí svoji soudržnost. Floyd

prožíval čas v Chicagu jako změť tlaků a hluku, byla to úzkost,

jako kdyby se topil, jako by vypadl z letadla a pak si mohl těžko

vzpomenout, co se událo během dvou minut a šesti vteřin.Dokonce se po chvíli dostavila bolest. Stěžoval si na strašné bolesti

hlavy z toho, že Liston dokáže udeřit tak tvrdě, jak to nedokáže

žádný jiný žijící boxer těžké váhy. Ale to mělo přijít teprveo hodinu později.

Patterson byl od samého začátku zamrzlý. Jako zpěvák, který

začne árii o  půl tónu níž, a  pak už není schopen se duchapřítomně vrátit do  správné polohy. Floyd od  úvodního zazvonění

zvonu dělal všechno špatně. Cokoli, co zapůsobilo v  minulosti,

jeho rychlost, přední direkt, schopnost vidět do druhého boxera,

na  to všechno mohl zapomenout. Patterson si přiložil rukavice

ke  spánkům, zaujal krycí postoj, který ho jako teenagera naučil

D’Amato, ale nedělal nic jiného, jen čekal na  ránu. Jeho taktika

byla nevysvětlitelná. Patterson se postavil tváří v tvář tomuranaři, soupeři, který měl výhodu neuvěřitelného, o třicet centimetrů

delšího dosahu.

Liston zahájil tím, že vyslal na průzkum direkt levačkouPattersonovi přímo do  obličeje. Patterson zvrátil hlavu, jako by ho

praštil pálkou. Pak, po sérii nepřesných a slabých úderů, sePatterson odvážil k  ojedinělému experimentu a  zaútočil. Zkusil si

ověřit, jestli má vůbec nějakou šanci. Nasadil jeden z těch svých

háků z výskoku. Liston vypadal, že se sám lekl toho, jak snadno

se mu povedlo vyhnout takto mířené ráně. Dokázal to jediným

úkrokem dozadu, jako by se chtěl vyhnout vodě, kterou právě

ucítil na  noze. Nic nebezpečného. Od  té chvíle si Liston prostě

dělal, co chtěl. Zarážel do něj jeden direkt za druhým. Krátkými

háky vedené oběma rukama bušil Pattersonovi do žebera na játra. Pak ho zasypal tvrdými háky a zvedáky. V klinči bilPattersona do  ledvin. Ten se snažil držet Listona za  ramena, přitáhnout

ho k sobě, ale dokázal utlumit jen jeho pravačku, zatímco Liston

do něj zatínal levou ruku.

Uběhla jen minuta. Ale teď teprve začaly dopadat těžké rány,

napřed pravý zvedák, po  němž Pattersonův obličej v  rychlém

záblesku připomínal kus tmelu, když spadne z okna v pátémpatDAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 64 • • 65 •

ře a rozplácne se na chodníku. Z toho už se nevzpamatoval. Rána

pravačkou ho ještě neposlala k zemi, ale byl to úder, který ukončil

všechny naděje na  pořádný souboj. Od  té doby v  Pattersonově

mozku začaly poletovat světlušky. Aby si vyčistil hlavu, aby siodočinul, zoufale se snažil Listona chytit do  klinče. Ten ho však

odstrčil a dvakrát trefil levým hákem. Nejednalo se o nijakrychlé údery, nebyly ani tak prudké a  hutné jako Listonovy nejlepší

rány – Liston měl svůj postup, kdy zabručel „hm“, a pak praštil.

Nebyl nijak zvlášť hbitý – ale to vůbec nebylo podstatné, aspoň

ne proti Pattersonovi. Otřesený a  se sklopeným zrakem zamířil

Patterson k  provazům a  levou rukou se o  ně snažil opřít, získat

rovnováhu, najít v nich střízlivějšího přítele. To byl velmi špatný

nápad. S rukou zavěšenou přes provaz vybídl soupeřek ukončení zápasu. Možná, že měl D’Amato pravdu: boxer, který je knokautován, chce, aby byl knokautován. Liston vložil veškerou svou

sílu do levého háku, jímž zasáhl hranu Pattersonovy čelisti, načež

soupeřovo tělo opsalo otočku o devadesát stupňů. Nohy muztuhly, zlomil se v pase, ale v tom postoji vydržel jen okamžik. Potom

už se na nohou neudržel.

„Když jsem viděl, jak upadl, došlo mi, že už nevstane,“ řeklpozději Liston.

Rozhodčí Frank Sikora začal počítat. Patterson se převalil

na bok. U devítky byl na kolenou. Postavil se na nohy, jenže až poté,

co Sikora odpočítal deset a zvedl ruce.

„Jednu minutu to byl zápas, tu další už ne,“ uvedl Sikora.

„Očekával jsem, že se na začátku budou chtít rozhýbat... Pakpřišla senzační rána pravačkou na  hlavu a  já zvedal ruku nového

šampiona.“ Reportéři z  deníků v  prvních řadách buď diktovali

úvodní odstavce stenografům doma v redakci, nebo zběsilebušili do klávesnic psacích strojů a předávali kopie stránek běžcům,

kteří s nimi spěchali k pobočce expresní služby Western Union.

Všichni už věděli, o  čem bude druhý odstavec. Svět právě viděl

třetí nejrychlejší knokaut v  historii zápasů o  titul v  těžké váze.

V  roce 1908 v  Dublinu vyřídil Tommy Burns vyzývatele Jema

Roche v čase 1:28 a v roce 1938 Louis porazil Schmelingana Yankee Stadium v New Yorku za 2:04.

Gay Talese měl denní uzávěrku, ale přemáhal ho smutek

z toho, jak dopadl jeho přítel. Mladí redaktoři si často najdoujeden objekt, na který upírají pozornost, a dokonce v něm najdou

zalíbení – pro Taleseho jím byl Floyd Patterson. S boxeremtrávil hodiny, dělal s ním rozhovory doma i v tréninkovém kempu,

sledoval ho, když před zápasem podřimoval v  šatně, znal jeho

strach, jeho tajemství. Teď se stal svědkem toho, jak honaprosto rozebrali. „Cítil jsem, že část mého já je v troskách,“ přiznal

Talese o mnoho let později. „Boxeři jsou tak osamělí. Nemůžou

svádět vinu na nikoho kolem sebe. Je to ponížení, které sledují

miliony lidí. Liston byl nejhrozivějším člověkem, jakého jsem

v  životě potkal, rozený ničitel druhých. Nemyslel jsem si, že

by ho jen tak někdo mohl překonat. Ale myslel jsem, že Floyd

k tomu má kuráž, místo toho ale vypadal, skoro jako by přivítal,

že bude potrestán. Riskoval, že ho mnohem větší chlap veřejně

zruší. A pak jsem viděl, jak se dva chlapi objímají. Takovýrituál uvidíte jen v boxu, dva muži, téměř nazí, vyčerpaní, nasávají

a ochutnávají jeden druhého. Po tak vyostřené bitvě je tozvláštní intimita...“

Jakmile se Liston s  Pattersonem od  sebe odtrhli, Listonovi

sekundanti v rychlosti prolezli provazy, aby ho objali. Trenér Willie

Reddish plácal Sonnyho po tvářích.

DAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 66 • • 67 •

Patterson kráčel do  svého rohu, a  přestože byl v  mrákotách,

všiml si, že k  němu směřuje D’Amato. Jakmile napřáhl ruce, Pattersonovy nohy málem selhaly znovu, ale tentokrát ze zármutku,

nikoli od  bolesti. Vyhledal D’Amata a  svému učiteli položil hlavu

na rameno.

„Co se stalo, Floyde?“ zeptal se D’Amato.

Jediné, co Patterson dokázal říct, bylo, že viděl všechny ty rány,

kromě poslední. Pořád ještě byl otřesený. Pro všechnu hanbu,kterou cítil, pomalu ani nemohl mluvit. Až když uplynulo pár měsíců,

začalo mu to dávat smysl. „Být knokautován, není špatný pocit,“

řekl. „Ve skutečnosti je to dobrý pocit. Nic vás nebolí, jen jste těžce

grogy. Nevidíte andělíčky ani hvězdy. Příjemně se vznášíte... Jenže

pak ten dobrý pocit zmizí. Uvědomíte si, kde jste, co tam děláte a co

se vám právě stalo. A přichází bolest, zmatená bolest – ne fyzická –

je to bolest spojená se vztekem. Je to bolest, co si o tom lidi pomyslí.

Bolest z vlastního studu za to, co člověk předvedl... a nepřeje si pak

nic jiného, než aby uprostřed ringu byly nějaké dveře – dveře, které

by se otevřely, a on jimi odtud zmizel a přistál ve své šatně, místo

aby musel odcházet z ringu a potkávat všechny ty lidi. Protoženejhorší věcí na porážce je právě to, že musíte odejít z ringu a dívat se

tváří v tvář těm lidem...“

Nedlouho poté Floyd využil svého únikového plánu a zamaskoval se. Novinářům se úplně vyhnout nemohl. Pamatoval si, jak

cestou z ringu utrousil cosi hezkého o Listonovi, a požádal lidi, aby

nechali nového šampiona, ať se předvede nejen jako boxer, ale i jako

člověk. „Myslím, že Sonny v sobě taky má dobro,“ řekl. „Veřejnost

by mu měla dát šanci.“

Ale bylo toho víc. V šatně se jeden novinář zeptal, co se stalo.

Co asi myslel, že se přihodilo?

„Dostal jsem dobrou ránu,“ odvětil Patterson.

„Bylo to pravačkou, že?“

„Myslím, že ano.“

„Slyšel jste rozhodčího, jak vás odpočítává?“

„Zpočátku ne úplně zřetelně. Jakmile jsem ho začínal vnímat,

myslím, že jsem zaslechl ‚osm‘ a vyskočil.“

V  jednu chvíli Patterson připustil, že ano, že by se s  Listonem

chtěl střetnout znovu.

„Bojovat s  ním znovu?“ zeptal se jeden reportér. „Proč jste

s ním nebojoval dneska?“

„Mohl byste vůbec pokračovat, Floyde?“ tázal se jiný novinář.

„Jistě, myslel jsem si, že bych mohl pokračovat. Na druhoustranu, tohle si myslí každý boxer, aspoň se domnívám.“

Novináři od něj chtěli vědět, jaký Liston opravdu je, jak dobrý

je šampion, jak udatný.

„To se uvidí,“ odvětil Patterson. „Teprve až ho někdo porazí,

poznáme, jaký je a jak to bere. Po vítězství je snadné udělat cokoli.

Ale člověk se odhalí, až když prohraje. Já jsem po porážce nemohl

nikoho ani vidět. Nenašel jsem v sobě sílu, abych řekl lidem, že jsem

dělal, co jsem mohl, jak je mi to líto a kdovíco ještě.“

Všichni lidé z  Listonova okolí mluvili o  něm a  jeho ženě Geraldine jen v  nejlepším. Sonny nebyl zrovna nejvěrnější manžel

na  světě, dováděl, kamkoli se vrtnul, pil, holdoval hazardním

hrám, ale když měl nablízku Geraldine, vypadal v  pohodě, dokonce až vlídně.

Geraldine nedokázala jít přímo na stadion a dívat se, jak se její

manžel s někým mlátí. Místo toho zůstala ve svém pokoji v hotelu

Sheraton-Chicago, s natáčkami na hlavě a obličejem natřenýmpleDAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 68 • • 69 •

ťovým krémem. V koupacím plášti čekala, až zavolá jeden zeSonnyho sekundantů.

„Kdyby záleželo na  mně,“ řekla, „nikdy bych to Sonnymu

nedovolila. Raději bych dala přednost životu v chudobě, než aby

boxoval za peníze. A kdybychom měli děti, ani jim bychnedovolila boxovat. Pravda, neměli bychom tolik peněz. Ale kdybych je

neměla, ani bych o tom nevěděla... Vím, že Charles dělal špatné

věci, jenže kdyby nebyl tolik na  očích veřejnosti, zapomnělo by

se na  to. Sportovní novináři mu to neustále předhazují. Jako by

nechtěli, aby se polepšil. Jak se může polepšit, když ho lidi nenechají? Probírali jsme to spolu spoustu večerů. Sonny sám sebe

zná a ví, že jakmile se stane šampionem, chce žít tak, aby všichni

pochopili, že je lepší člověk.“

To byl přesně Listonův záměr. A teď ho v šatně novináři začali

bombardovat otázkami.

„Nechte toho,“ pravil jeden z  promotérských nohsledů, aby

v místnosti zjednal klid. „Tohle je mistr světa těžké váhy. Tohle je pan

Liston. Chovejte se k němu, jako by to byl prezident Spojených států.“

Samozřejmě. Jakmile se všichni v místnosti začali chovat podle

protokolu Bílého domu, Liston se začal obhajovat, žádal o odpuštění. Svůj čas si odseděl. Pokusí se vyhýbat problémům, dělat něco

dobrého. „Pokud mi veřejnost dá šanci, aby minulost zůstalaminulostí, budu důstojným šampionem.“ Prozradil, že po zápasepoděkoval Pattersonovi za to, že mu dal příležitost. „Pak jsem mu řekl:

‚Budu k tobě stejně lidskej, jako jsi byl ty ke mně. A ty ses zachoval

jako sakra dobrej chlap.‘“

Liston se dokonce zastal Pattersona jako boxera. Někdo sedotázal, zda Floydovi nechyběla odvaha, načež Liston odvětil: „Tohle je nejpitomější věc, jakou jsem kdy slyšel. Po  tom posledním

háku jsem ho ucítil pod rukavicí dost silně na to, abych věděl, že to

byla natolik tvrdá rána, že by poslala k zemi kohokoli. Díval jsem

se zblízka, jak jde dolů, a  dobře jsem ho viděl i  pak, když upadl

na podlahu. Byl vyřízený. Pak mě na zlomek vteřiny překvapil, když

si klekl na koleno, jenže potom jsem si všiml, že je jako člověk, který

šmátrá po budíku, ale přitom ještě spí.“

Někdo se ještě zeptal, zda ho v zápase vůbec něco zabolelo.

„Jen jednou,“ řekl. „Bylo to, když počítali ‚devět‘ a zdálo se, že

se dokáže zvednout, než řeknou ‚deset‘.“

Jakmile se šatna vyprázdnila, Patterson se osprchoval, oblékla nalepil si vousy. Chvíli počkal, dokud ze stadionu všichni neodejdou,

a  pak vyhledal svého přítele, zpěváka Mickeyho Alana, který ten

večer zazpíval hymnu. Nasedli do najatého vozu, který Pattersonův

řidič nechal zaparkovaný na předem domluveném místě, a pakvyrazili po dálnici – rovnou na východ.

V autě Patterson s Alanem mlčeli. Po pár hodinách jízdyz Chicaga si dali přestávku, aby si u  kraje silnice trochu protáhli nohy.

Zastavil u  nich policista a  požádal Pattersona o  řidičský průkaz.

Floyd si začal odlepovat vousy.

„Kdo jste? Nějaký herec?“ zeptal se ho policista.

Pak se policajt podíval na řidičák a pochopil, že zastavil Floyda

Pattersona. Popřál mu hodně štěstí a nechal ho jet.

Patterson nejel rovnou domů – do  města Yonkers. Místo toho

zamířil do  své venkovské základny v  Highland Mills. Cesta trvala

zhruba dvaadvacet hodin. Jakmile tam dorazili, Patterson požádal

Alana, jestli by mohl odejít. Pattersonovi třeštila hlava. Liston ho

zasáhl tvrdě. Až v tuto chvíli to pocítil naplno. Uvažoval, že bymožná měl začít trénovat, aby se připravil na další zápas proti Listonovi.

DAVID REMNICK KRÁL SVĚTA: VZESTUP A PÁD MUHAMMADA ALIHO

• 70 • • 71 •

Procházel se tělocvičnou. Rozsvítil světla a  zjistil, že většina jeho

výbavy zůstala v Chicagu.

Jeho rodina a  přátelé byli také ještě v  Chicagu. O  jeho útěku

neměli tušení, dokud se zprávy o něm neobjevily v novinách. Když

se reportéři vyptávali Pattersonovy matky, kam zmizel její syn,

odpověděla, že o  tom vůbec nic neví. „Floyd je velmi hrdý člověk

a domnívám se, že chtěl prostě jen být sám,“ řekla. „Myslím, že teď

nechce vidět žádné lidi, protože si vždycky přál jim dát jen tonejlepší.“ Cus D’Amato se potloukal po  hotelové recepci a  přemýšlel,

co se stalo s jeho boxerem.

Nedlouho poté se Floyd rozhodl zmizet úplně. Odjel na letiště

Idlewild v New Yorku s pasem, kufrem a svojí maskou. Podíval se

na tabuli odletů, prohlédl si pár nejbližších spojů a koupil siletenku do Madridu. Nebyl v tom žádný rozdíl – chtěl zmizet kamkoli,

jenom ne zůstat tady. Jakmile dorazil do Madridu, nasedldo taxíku, nechal se odvést přímo do hotelu, kde se ubytoval pod jménem

Aaron Watson. V příštích dnech se Patterson potuloval po chudších

čtvrtích města a předstíral, že kulhá. Lidé na něj civěli a on z toho

měl silný dojem, že ho považují za  blázna. Jedl většinou ve  svém

hotelovém pokoji. Jednou zašel na  jídlo do  restaurace a  objednal

si polévku. Nikoli proto, že by ji měl rád – polévku nenáviděl – ale

protože se domníval, že polévka je přesně to, co by jedl starý člověk.

„Asi se divíš, co nutí člověka dělat takové věci,“ svěřil sePatterson později Talesemu. „No, mě by to taky zajímalo. A odpověď zní,

že nevím... Ale myslím, že ve mně, v každém z nás se skrývá určitá

slabost. A  ta se projevuje víc, když člověk zůstane o  samotě. A  já

přišel na to, že důvod, proč dělám věci, které dělám, spočívá v tom,

že nedokážu přemoci – sám sebe – je to kvůli tomu, že jsem...protože jsem... jsem zbabělec.“

Zatímco se Patterson vydal na výlet, Liston byl stále ještěv Chicagu. Ráno den po  zápase se objevil na  obvyklé tiskové konferenci,

kde novináři mohli ulovit pár čerstvých hlášek pro své další články

a představili nového šampiona.

Norman Mailer dorazil po  začátku tiskovky. Celou noc probděl,

popíjel v Playboy Mansion. Čím víc byl opilý, tím víc nutil lidi kolem

sebe poslouchat, jak by bylo dobré podpořit uspořádání odvetya udělat z ní multimilionový kasaštyk. On sám chtěl propagaci zápasupomoci. Dokonce trval na tom, že může dokázat, že Liston duelv Chicagu tak úplně nevyhrál, že Patterson vstal ze země a „existencialisticky“

Listona porazil v devátém kole. Mailer musel mít hodně upito.

„Byla to revoluční teorie, to se musí přiznat,“ řekl mi JackMcKinney, sportovní novinář z Philadelphia Daily News a  Listonův

blízký přítel. „Byli jsme v Playboy Mansion téměř celou noc,a kdykoli se ke mně naklonil, odsunul jsem se o kousek dál. Mám dojem,

že ve mně viděl něco jako zvláštní kanál vedoucí k lidemz Listonova okolí. Nechtěl jsem ho urazit, ale co byste na to řekli?“

Místo toho, aby se mezi party a tiskovou konferencí trochuprospal, strávil Mailer pár hodin klábosením s pokojskou a pak odešel

do hotelového salonku, kde se měl objevit Liston. Posadil se na židli

poměrně blízko přední straně místnosti. Jenže se ukázalo, že nemá

příslušnou akreditaci, takže hotelový personál ho požádal, abyodešel. Mailer naléhal, že byl požádán, aby na tiskové konferencipromluvil, a začal se hádat.

„Pokud neodejdete dobrovolně, budeme vás muset nechat vyvést násilím,“ řekl jeden z členů ochranky.

„Tak mě odveďte násilím,“ dožadoval se Mailer. Ještě než se

ochranka pustila do práce, novinář z Times požádal Mailerao vyjádření (jako by chtěl ještě znásobit zvláštnost toho okamžiku).



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist