načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Král Karel IV. -- Osudový turnaj - Veronika Válková; Petr Kopl

Král Karel IV. -- Osudový turnaj

Elektronická kniha: Král Karel IV.
Autor: Veronika Válková; Petr Kopl
Podnázev: Osudový turnaj

Báře se naskytne úžasná příležitost setkat se znovu s Karlem IV. Jenže... Pro ni od posledního setkání uběhlo pár týdnů, pro Karla ale dvacet let. Pozná jí vůbec? Už to není
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  152
+
-
5,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 173
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5455-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Báře se naskytne úžasná příležitost setkat se znovu s Karlem IV. Jenže... Pro ni od posledního setkání uběhlo pár týdnů, pro Karla ale dvacet let. Pozná jí vůbec? Už to není pouhý kralevic, teď se pyšní rovnou dvěma královskými korunami a usiluje o korunu císařskou. A pořád je to rytíř tělem a duší, který nade vše miluje turnaje. Jako dvojnásobný král ovšem se svým životem nesmí hazardovat. A tak se na rytířské hry vydává na zapřenou. Na jednom turnaji se však stane něco strašlivého... Tentokrát se Bára díky kouzelnému atlasu již podruhé ocitá v době Karla IV.

Popis nakladatele

Král Karel IV. v novém příběhu Veroniky Válkové už není pouhý kralevic, teď se pyšní rovnou dvěma královskými korunami a usiluje o korunu císařskou. (osudový turnaj)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Veronika Válková; Petr Kopl - další tituly autora:
Vikingové -- Záhada rohatých přileb Vikingové
Terezínské ghetto -- Tajemný vlak do neznáma Terezínské ghetto
Egypt -- V nitru pyramidy Egypt -- V nitru pyramidy
Mezi piráty -- Dobrodružství za třicetileté války Mezi piráty
Vznik ČSR 1918 -- Velezrada se trestá Vznik ČSR 1918
Morgavsa a Morgana - Dračí chůvy Morgavsa a Morgana
Břetislav a Jitka -- Klášterní intriky Břetislav a Jitka
Morgavsa a Morgana - Živelné měňavice Morgavsa a Morgana
 
K elektronické knize "Král Karel IV. -- Osudový turnaj" doporučujeme také:
 (e-book)
Za Marie Terezie -- Zamilovaný dragoun Za Marie Terezie
 (e-book)
Marie Terezie -- Tajnosti císařských komnat Marie Terezie
 (e-book)
Boj o Ameriku -- Nečekané setkání Boj o Ameriku
 (e-book)
Královna Marie Terezie -- Život Marie Terezie, Zamilovaný dragoun a Tajnosti císařských komnat Královna Marie Terezie
 (e-book)
Řím -- Pozdvižení v Pompejích Řím -- Pozdvižení v Pompejích
 (e-book)
Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy Leonardo da Vinci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jmenuju se Bára.

Je mi dvanáct, chodím do šesté třídy a jako každé dítě se

pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč do

spěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich

dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy

si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.

Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem.

A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér.

A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli

v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechy

bělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné

životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od

Prahy. Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka,

takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák.

Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhová

ní odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě.

Vlastně dvě věci.

S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým

bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. To je ta první prima věc.

Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno:

Atlaff

Hjstorjcky

od

.................

..

.............

sestaweny

Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.

Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.

Opravdu.

Už se mi to stalo několikrát.

A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci.

Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.

Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Pořádně mě to štve. Potřebuju totiž najít svého kamaráda Vojtu z roku 1755. Vyprosila jsem mu u Marie Terezie, aby ho pustila z vojny, jenže on se dal okamžitě znova naverbovat, protože se mu mezitím vdala jeho milá. Chci mu říct, aby nebyl smutný, protože ta pravá na něj teprve čeká a je to úplně jisté, protože to vím od...

No a to je další věc. Když někomu řeknu, že to vím od kočky, bude si myslet, že jsem blázen. Ale já si čím dál tím víc myslím, že se mnou do minulosti Barča cestuje. Akorát že v minulosti to není kočka.

Kapitola 1

„V neděli jsme měli státní svátek,“ řekla paní učitelka Zounarová,  když z Andrejky a Simonky, které měly tento týden službu, koneč- ně vymámila, že chybí Souček, Prášilová a Šimáně. „Víte proč?“

Půlka třídy zuřivě vrtěla hlavami, půlka okamžitě začala před- stírat, že  něco hledá v sešitě, učebnici nebo tašce, Anče s Týnou  se  na  sebe trochu pohoršeně podívaly, protože přece máme mít  zemák, tak co  sem Zounarová cpe státní svátky, a Jaroušek málem  překotil lavici, jak  se  zuřivě hlásil, aby byl  vyvolán právě on  a nikdo  jiný. Přestože se nikdo jiný nehlásil.

Bára sice věděla, co  bylo v neděli za  státní svátek, ale  když se  hlásil jenom Jaroušek, radši by  si  ruku přerazila, než aby ji  zvedla  také.

„Jaroušku?“ zeptala se s nadějí v hlase paní učitelka.

„V neděli bylo svatého Václava!“ 

„Výborně,“  pochválila  ho  paní  učitelka.  To  je  toho, ušklíbla 

se  v duchu Bára. To já jsem svatého Václava viděla na  vlastní oči. 

Včera. 

„A proč slavíme svátek svatého Václava? Co  se  toho dvacátého 

osmého září stalo?“ pokračovala ve výslechu paní učitelka. 

„...  se  narodil?“ pokusila se  zavděčit Anče a Jaroušek se  hlásil tak 

dychtivě, až  se  na  něm klepaly špeky. Trochu to  vypadalo, jak  když  se  drcne do  rosolu, který zůstane ve  vychladlém pekáči, v němž se  peklo kuře. Jen to  bylo poněkud nechutnější a narvané do  zářivě 

červeného trička. Ale možná díky bohu za  to  tričko, které to  nějak 

drželo pohromadě.

„My nevíme, kdy se narodil,“ zavrtěla hlavou paní učitelka. 

„Začal královat,“ tipla si Simonka.


6

„Říká se  kralovat,“ opravila ji  paní učitelka, „a to také ne.  Jednak  svatý Václav nebyl král, ale  kníže, a jednak přesné datum jeho ná- stupu na knížecí stolec neznáme.“

„Stolec,“ vyprskl Jílek, protože mu to  přišlo legrační. Týna se  po  něm útrpně podívala.

„Jaroušku,“ vybídla odevzdaně paní učitelka třídního šprta.

„Byl zavražděn a stalo se  to áno dóminy devět set  třicet pět,“ za- hlásil Jaroušek a koutkem očka zkontroloval, jestli všichni patřičně  žasnou nad tím, že umí další dvě cizí slova.

Paní  učitelka  Zounarová  se  srdečně rozesmála  a  Jaroušek se 

zamračil, protože jeho odpovědi zásadně nebyly k smíchu, neboť 

byly vždy naprosto správné.

„Jaroušku, Jaroušku,“ sepnula paní učitelka ruce, když ji  smích  přešel, „prosím tě,  nepoužívej cizí slova, když je  neumíš správně  vyslovit.“

„Jo, cizí slova jsou termiti,“ přisadil si  Jílek, Anče s Týnou za- chrochtaly smíchy a málem se  sesunuly pod lavici. Nedávno si  to

tiž  z  Jarouška a  z  jeho obliby cizích slov dělal legraci pan učitel 

Sedlář a radil mu, ať  nepoužívá cizí termity,  protože je  to  vždycky  velké rizoto. Jílek to očividně nepochopil.

„Ale to je správně,“ začal se  hádat Jaroušek. „A znamená to  léta  Páně.“

„No,“ vzala do  ruky křídu paní učitelka. „Mohlo by  to  znamenat  léta Páně, kdybys to správně vyslovil.“

A  napsala  na  tabuli ANNÓ  DOMINÍ  a  vedle  toho  ANNUS  a ÁNUS. 

„Tohle,“ ukázala na  slovo ANNUS, „znamená rok. Tohle,“ píchla  prstem do tabule u druhého slova, „je řitní otvor.“

Šmíd s Jílkem se rozřehtali nahlas a ostatní se aspoň uculovali.

„Takže,“ pokračovala paní učitelka, aniž hnula brvou, „když to 

vyslovíš anó dominý,  znamená to  opravdu léta Páně, tedy v roce 

Páně. Ale  když  to  řekneš tak,  jak  jsi  řekl, áno dominý,  tak to  znamená...“

„V prdeli pána!“ zařval vítězoslavně Jílek.

Paní učitelka se  na  okamžik zarazila, protože nevěděla, jestli 

Jílkovi vynadat za  to,  že  mluví sprostě, nebo ocenit jeho jazykový 

cit.

„Já  bych  použila  jiné  podstatné  jméno,“  řekla  pak,  „ale  má 

to  zhruba ten  význam. A  mluv  slušně,  Lukáši,  nebo  ti  napíšu 

poznámku.“

Třída řvala smíchy a Jaroušek zrudl jak  vařený rak. Jílek se  řeh

tal  tak, až  spadl z židle, svíjel se  na  zemi a radostně kopal nohama  do vzduchu.

„Takže  jsme  se  pobavili,“ řekla  nevzrušeně  paní  učitelka 

Zounarová, kterou by,  to  už  Bára za  měsíc v nové škole vypozorovala, nevzrušilo ani těžké bombardování, „a  můžeme se  vrátit  k  vraždě svatého Václava, ke  které došlo dvacátého osmého září 

roku devět set třicet pět. Víte někdo, kde se to stalo?“

„V prdeli pána!“ hýkal smíchy Jílek stále ještě vytírající podlahu 

vlastním hřbetem.

„A dost,“ zaťukala varovně klouby prstů o katedru paní učitelka.  „Zvedni se z té podlahy a uklidni se.“

Jílek se  celý vyčerpaný záchvatem smíchu nasoukal zpátky do  lavice.

Jaroušek, neodrazen předchozím trapasem, už  se  zase hlásil.  Báru to  popuzovalo, protože kdo ve  třídě toho o vraždě svatého  Václava asi  tak ví  víc  než ona, která ji  viděla na  vlastní oči, ale  kdyby  se  přihlásila, když chce odpovídat jen  Jaroušek, to  by  se  prostě  společensky znemožnila. A tak jen naštvaně poslouchala.

„Na Staré Boleslavi!“

„Ano. A jak k tomu došlo?“

Jaroušek už  se  ani nenamáhal zvedat ruku a rovnou odpovídal,  protože byl přesvědčen, že  je  samojediný ve  třídě, kdo o svatém  Václavovi vůbec kdy slyšel, takže je  jeho nezadatelné právo se  vědomostmi blýsknout.

„Jeho mladší bratr Boleslav na  sebe chtěl strhnout vládu a po

číhal si  na  něj se  svými kumpány, když šel  Václav na  jitřní mši. 

Předtím se  domluvili s knězem, že  nepustí Václava do  kostela, kde 

by  mohl hledat útočiště. Před kostelem se  na  něj  vrhli a Boleslav ho  zabil, takže se  stal bratrovrahem a do dějin vstoupil jako Boleslav  Ukrutný,“ vychrlil ze sebe Jaroušek.

„To není pravda!“ vylétlo z Báry, ani  nevěděla jak. Jaroušek se  po 

ní otočil a zpražil ji pohledem.

„Co není pravda?“ zeptala se paní učitelka.

„Boleslav Václava nezabil,“ uryla zamračeně Bára, vzteklá, že  se 

neovládla. Ale příčilo se  jí  nechat Jarouška, aby Boleslava nespra- vedlivě osočoval. Zejména Jarouška.

„Zabil!“ odsekl Jaroušek a  Báře došla trpělivost. Postavila se  v lavici a spustila. Povídala o tom, jak  měli Václav a Boleslav jiný  názor na  politiku vůči králi Jindřichovi Ptáčníkovi, jak  byl  Boleslav  proti tomu, aby se  Jindřichovi platila daň z míru, o tom, jak  se  potkali před kostelem, když šel  Václav z jitřní, a nikoliv na jitřní, jak  Boleslav uhodil Václava jilcem meče do  hlavy, protože si  myslel, že 

mu Václav předhazuje, kdo že  je  tu  pánem, a jak mu Václav meč vy-

trhl tak  prudce, až  Boleslav upadl na  zem, jak  se  v tu chvíli objevila  na  scéně Boleslavova družina a v domnění, že  Václav Boleslava napadl, se vrhli svého pána chránit, a jak to nešťastně dopadlo.

Paní učitelka se zájmem poslouchala a třída ani nedutala.

„Ano,“ řekla paní učitelka, když Bára skončila. „Ano, přesně  takhle to některé legendy popisují. Jak to víš?“

„Já  jsem  ty  legendy četla,“  odpověděla  Bára,  což  byla  pravda.  Protože  se  jimi opravdu  prokousávala  ve  snaze najít  něco  o Václavově manželce, o níž v nich nebylo ani písmenko.

„Opravdu?“ užasla paní učitelka. „Nebylo to  na  tebe moc těžké?“

„No... Občas jsem něco přeskočila, protože mě to  nudilo,“ při- znala Bára. „Třeba jak Václav vyrůstal. To mě nebavilo.“

„Já  zírám,“ řekla paní učitelka. „Vůbec bych nečekala, že  se  něk

do  v šesté třídě pustí do  legend. To  je  někdy těžké i pro středoško

láky. Přines mi žákovskou, Barboro.“

Paní učitelka nalistovala kolonku „dějepis“, přestože měli mít 

hodinu zeměpisu, a napsala tam:

Svatováclavské legendy – 1

Jupí, zaradovala se  v duchu Bára. Včera se  maminka moc podezřele vyptávala, na  co  že  Bára potřebuje václavské legendy, a Bára  musela použít válečnou lest a  namluvit jí,  že  to  má za  úkol do  školy kvůli státnímu svátku. A teď se může opravdu pochlubit jed- ničkou z dějepisu. Ovšem ne  dnes, protože dějepis mají v rozvrhu  až zítra. Aby to mamince nebylo nápadné.

Cestou zpátky do  lavice se  škodolibě ušklíbla na  Jarouška, který 

ji  vraždil pohledem, a Anče s Týnou jí  ukazovaly vztyčené palce, 

jako že Jarouška dobře utřela.

Paní učitelka se  zjevně Bářinou odpovědí namlsala, a místo aby 

se  podle pořekadla v nejlepším přestat začala věnovat zeměpisu, 

nerozvážně třídě položila další otázku týkající se svatého Václava.

„Víte,  kde  stojí  nejslavnější  jezdecká  socha  svatého  Václava? 

Jejím autorem je  Josef Václav Myslbek,“ zeptala se  a s nadějí se  po

dívala na  Báru. Bára honem předstírala, že  si  uklízí žákajdu do  taš

ky.  Samozřejmě že  věděla, kde ta  socha je.  Ale když odpoví, bude 

to  vypadat, jako že  se  vytahuje, že  je  z Prahy. Což by  byla společen

ská sebevražda. Však on to bude vědět Jaroušek.


10

Jaroušek to  pochopitelně věděl, ale  paní učitelka chtěla dát příležitost i těm, kteří se  nehlásili a kteří o takovou příležitost pramálo stáli.

„Simono?“

„Na Václaváku...?“ tipla si přeopatrně Simonka.

„No jistě,“ pochválila ji  s úsměvem paní učitelka. „Na Václavském  náměstí. Dřív se mu ovšem říkalo Koňský trh.“

„Trh,“  řekl  Jílek,  díky  bohu  zesláblý  předchozím  záchvatem  smíchu. „Škub. Ryc.“

Paní učitelka zalétla pohledem ke  stropu. Buď chtěla zkontro-

lovat, jestli zbytečně nesvítí zářivky, nebo marně doufala, že  uvidí,  jak se  strop rozestupuje a  ruka boží neomylně trefuje Jílka bleskem. Leč zářivky byly zhasnuté a strop držel pevně pohromadě.

Paní učitelka si ovšem nedala pokoj.

„A jestlipak víte, jaká významná budova stojí za  sochou svatého  Václava na Václavském náměstí?“

„Kino!“ vřískl Jílek ve snaze se zavděčit. Měl takové chvilky.

„Vole  kino,“  zahučel  Šmíd  a  nevěřícně  kroutil  hlavou  nad  Jílkovou slabomyslností. „Vole je tam Mekáč, sem tam byl.“

Paní učitelka se  zatvářila, jako by  jí  právě do  pusy vlétl chroust,  ale  protože dáma na  veřejnosti nikdy neplive to,  co  už  se  jí  jednou  do úst dostalo, musí ho teď rozkousat a spolknout.

„Nene, Mekáč není za  tou sochou!“ otočila se  na  Šmída Andrejka  a ťukala si  na  čelo. „Mekáč je  vedle. Když stojíš pod ocasem, tak  napravo.“

Jaroušek se  hlásil jako o život, ale  paní učitelka s nepochopitelnou dávkou masochismu,  tedy chorobné touhy týrat sebe samu,  vyvolala Týnu.

„Chrám svatého Víta,“ navrhla Týna. Paní učitelka na  okamžik  zkameněla, čehož využila Anče.

„Pražský hrad!“ vyhrkla.

„Pane bože,“ hlesla paní učitelka. „Já  vím, že  se  modlím málo,  ale netrestáš mne za to příliš krutě?!“

„NÁRODNÍ MUZEUM!“ nevydržel to  Jaroušek a zařval nepo

chybně správnou odpověď na celou třídu.

„Ano.  Národní  muzeum. Asi  budeme  muset  jet  na  výlet do  Prahy,“ usoudila paní učitelka. 

„Jojojo!“ zakvičela radostně třída, ne  proto, že  by  děti bytostně 

toužily po  návštěvě Muzea či  dalších pamětihodností, ale  proto, 

že cokoliv je  lepší než výuka. Svým způsobem je  i shrabování listí  kolem školy lepší než výuka.

„Ovšem to  byste museli být úplně zlatí, až  platinoví,“ přispě- chala paní učitelka okamžitě s naprosto nesplnitelnou podmínkou  a třída otráveně schlípla. 

Pak jim paní učitelka dala za  domácí úkol do  příští hodiny dě

jepisu, tedy do  zítřka, zjistit všechny státní svátky, a to přesto, že  měli zeměpis, a začala se  věnovat sluneční soustavě, což Báru ba- vilo, protože když ještě bydleli v Praze, brali ji  rodiče často do  planetária, takže by  planety sluneční soustavy vyjmenovala zpaměti,  i kdyby ji probudili o půlnoci.

Načež paní učitelka položila záludnou otázku:

„Kolik má sluneční soustava hvězd?“

„Osm!“ vykřikla Týna, aby byla rychlejší než Jaroušek. Čímž  u Jarouška upadla v nemilost, ale  nezdálo se,  že  by  se  kvůli tomu  hodlala rozplakat.

„Hvězd, ne planet,“ opravila ji paní učitelka.

„Nepočítaně?“ navrhla Andrejka. 

„Jak – nepočítaně?“

„No hvězdy nejdou spočítat, je jich plná obloha.“

„Ale ty  nepatří do  naší sluneční soustavy. Tak kolik je  v  naší  sluneční soustavě hvězd?“ paní učitelka trochu krabatila čelo, pro-

tože si  myslela, že  je  to  otázka jednoduchá, a  nebyla. Dokonce 

i Jaroušek takticky mlčel.

Bára se rozhodla, že to teda řekne, a zvedla ruku.

„Barborko?“

„Jedna.“

„No samozřejmě,“ zajásala paní učitelka a většina spolužáků se 

na Báru podezíravě podívala. Jaroušek ji okázale ignoroval. 

„Jak se jmenuje?“

„Slunce. Slunce je hvězda,“ odpověděla Bára.

„Výborně.“

„A jó,“ plácla se do čela  Anče.

„Ale sluníčko je  na  obloze ve  dne,“ odporovala Bářinu tvrzení 

Andrejka. „A hvězdy v noci. Tak sluníčko nemůže být hvězda.“

Paní učitelka zamrkala, protože to  byl argument, který v šesté 

třídě nečekala.

„Hvězdy jsou zářící plynné koule,“ pokusila se  Andrejce vysvět

lit, oč  jde. „Slunce je  hvězda, a  protože je  nám nejblíž, září tak 

silně, že  ty  ostatní, vzdálenější, nevidíme. Prostě je  přesvítí. Kdyby 

někdo třeba v pravé poledne Slunce na  chvilku vypnul, tak  bychom 

ty ostatní hvězdy viděli.“

„I když by  bylo světlo?“ mračila se  Andrejka, protože jí  to  nějak 

nešlo na rozum.

„Ono by  nebylo světlo, kdyby bylo Slunce vypnuté,“ snažila se 

dál  paní učitelka. „Byla by  tma jako v noci, kdy je  naše strana Země 

od  Slunce odvrácená. Proto v noci ty  ostatní hvězdy, vlastně malá 

sluníčka, vidíme.“

„Sedmitečná,“ řekl Jílek.

„Cože?“

„Sluníčka sedmitečná.“

„Ty  moje  malá  beruško,“  vzdychla  útrpně  paní  učitelka 

Zounarová a  nařídila jim, aby si  z  učebnice do  sešitu překreslili  sluneční soustavu.

Bára  kreslila  a  vzpomínala  přitom  na  pana Keplera  a  pana 

Braha, jak  se  hádali, jestli se  Slunce točí kolem Země, nebo Země  kolem Slunce, a pan Brahe nutil všechny v místnosti, aby kolem  sebe obíhali jako planety. To  je  zajímavé, honilo se  jí  hlavou. Před  čtyřmi stoletími si  ani dospěláci nebyli jistí, jak  to  s tou sluneční  soustavou vlastně je,  a teď se  to  učíme na  základní škole a přijde  nám to  úplně primitivní. Teda aspoň někomu. Třeba za  čtyři sta  let  zase lidem přijde úplně primitivní něco, s čím si  lámou hlavu  vědci dneska. 

Když pečlivě vybarvovala Jupiter, aby byl hezky červeno-oran-

žovo-bíle melírovaný jako v učebnici, dumala, jestli se  má jít  ze

ptat paní učitelky Zounarové, jestli umí latinsky. Asi umí, když ví, 

jaký je  rozdíl mezi rokem a pr... řitním otvorem. Teda jako v těch 

slovíčkách. To  už  člověk musí nějaký jazyk opravdu umět, aby si 

pamatoval, jak  se  co  vyslovuje a že se  třeba dvě slovíčka liší  jen  dél

kou nebo nějakým písmenkem... Jako například v angličtině. Tam  si  Bára pořád pletla tú hejt a tú hít.  Jedno znamenalo nenávidět 

a jedno hřát a Báře se  pravidelně stávalo, že  to  prohodila, takže 

když chtěla říct, že  nenávidí cibuli, místo toho prohlásila, že  cibuli 

zahřívá. 

Nakonec usoudila, že se paní učitelky ptát nebude. Nebo zatím 

nebude. Nezná ji  ani  měsíc a dneska už  na  sebe upozornila až  moc.  Radši se  podívá do  knihovny babi dejvické, jestli tam u toho latin-

ského slovníku není třeba ještě učebnice pro samouky nebo tak. 

Nebo by  se  mohla učit z toho slovníku. Třeba si  vypisovat nějaká 

důležitá slovíčka.

Průzkum latinského slovníku se  Bára rozhodla nechat na  zít

řek, protože dnes měli odpoledku, a  tak se  domů vrátila docela  pozdě, a  ještě musela přehrávat na  piáno, takže jí  moc volného 

času nezůstalo a hrabat v knihovně se  jí  nechtělo. Zavolala Terezce,  protože jí  chtěla vyprávět, jaké pitomce to  má v  nové třídě, ale  Terezka byla zrovna s rodiči někde na  návštěvě, takže se  nemohla  moc vybavovat, což Báru rozladilo. Když ještě chodila do  staré  školy, byly spolu dnes a denně, a teď se  od  začátku školního roku  viděly jen  jednou, a ještě si  s ní Terezka nemůže povídat, když si  zavolají. Cítila se  odstrčená, i když věděla, že  jí  by  taky rodiče nedovolili, aby se  s někým vybavovala po  telefonu, když by  byli zrovna  na  návštěvě třeba u tety Mirky. Doufala, že  jí  Terezka zavolá večer  zpátky, ale  čas ubíhal a tydlifon mlčel. Až  Báru maminka zahnala  do postele.

„Nezapomeň si vyčistit zuby,“ připomněla jí.

„Nojo.“

Zuby si  naschvál nevyčistila. Ne  že  by  byla takové prasátko, ale 

nevyčistit si  zuby poté, co  to  dostane příkazem, byla forma drob- né  vzpoury proti rodičovské autoritě. Protože zuby si  čistí sama  od  sebe už  někdy od  školky, tak co  jí  to  má maminka ve  dvanácti 

letech připomínat? To  by  jí  taky mohla rovnou připomínat, aby po  sobě splachovala, když jde ze záchoda.

To  by  mě opravdu zajímalo, kdy naši pochopí, že  už  jsem fakt 

velká holka, durdila se  Bára pod peřinou s růžovými kytičkami. To 

se  jim hodilo jen jednou v životě, a to když jsme se  stěhovali. Že 

jsem velká holka a že to  zvládnu. Ale pořád se  ke  mně chovají jako 

k miminu. V minulosti mě  všichni opravdu berou jako velkou holku. Ve  dvanácti pro ně  už  nejsem dítě. Dokonce se  se  mnou chtěl  oženit viking...! Jak  to  udělat, aby mě  naši taky brali jako dospělou?

Bára vylezla z postele a seběhla dolů do  obýváku. Maminka s ta-

tínkem tam ještě seděli, na  konferenčním stolku nedopité sklenice  s červeným vínem, a četli si. Udělali si prostě hezký večer.

„Ty  ještě nespíš?“ zvedl od  své  knihy oči  tatínek a sundal si  brý

le,  aby na  Báru dobře viděl. Brýle začal nosit nedávno, ale  jen na  čtení nebo na počítač.

„Já  jsem se  chtěla na  něco zeptat,“ řekla Bára a uvelebila se  do 

křesla s nohama pod sebou, protože si  nevzala bačkory a byla jí 

zima na  palečky. A taky zapomněla pohladit hlavičku na  schodišti, 

uvědomila si, takže si cestou nahoru ty palečky asi ukopne.

„Ptej se, dcero,“ odložil tatínek knihu.

„Kdy je člověk dospělý?“

„V osmnácti,“ řekla maminka. „To dosáhneš plné trestní zodpo-

vědnosti, můžeš mít řidičák, můžeš se vdát a můžeš volit.“

„No,“ řekl rozšafně tatínek. „Kefalín, čo  si  predstavujete pod 

takým slovom dospelý?“ parodoval majora Terazkyho z Černých 

baronů.

„Podle zákona je  to  tak, jak jsem říkala,“ odpověděla mu ma-

minka. „To je fakt. Ale někdo není dospělý nikdy.“

„No právě,“ kývl tatínek. „Něco jiného je,  co  říká zákon. A něco 

jiného je, jestli se člověk opravdu jako dospělý chová.“

„Takže někdo může být dospělý dřív a někdo později?“ zeptala 

se  Bára. Maminka vědoucně pokývala hlavou a významně hleděla 

na  tatínka. Ten si  to  poněkud mylně vyložil tak, že  mu maminka 

15

jako  hlavě  rodiny  předává  slovo,  aby  Báře  podstatu  dospělosti 

vysvětlil.

„Dospělý je ten, kdo dokáže být zodpovědný,“ řekl tatínek. „Za 

sebe i za druhé.“

„Takže třeba postarat se o dítě?“ 

„Ano. Ale také to znamená být schopný přijmout zodpovědnost 

za svoje činy. Když něco provede, tak se nevymlouvat, neomlouvat, 

nesnažit se vykroutit, ale přiznat to a chtít to napravit...“

„A plnit svoje povinnosti,“ dodala maminka. „Na dospělého člo-

věka musí být spolehnutí. Musí umět držet slovo.“

„A jak poznám, jestli už náhodou taky nejsem dospělá?“ zeptala 

se na rovinu Bára.

„Tobě je teprve dvanáct, ty ještě dospělá být nemůžeš, kočičko 

moje!“ rozesmála se maminka.

„Je na mě spolehnutí,“ začala vypočítávat Bára. „Držím slovo. 

Nevykrucuju se, když něco provedu.“

„To je pravda a taky jsme na tebe za to pyšní,“ řekl tatínek. „Ale 

je ti teprve dvanáct. Jsi ještě dítě.“

„Tuhle jsi tvrdil, že už jsem velká holka!“ vmetla mu Bára.

„To ale neznamená, že jsi dospělá!“

„V minulosti lidi ve dvanácti byli dospělí,“ namítla Bára.

„Výjimečně,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Výjimečně. Spíš ve čtrnác-

ti nebo v šestnácti. Ale to byla jiná doba, život byl drsnější a lidé 

rychleji dospívali...“

„Ty už bys chtěla být dospělá?“ zeptala se Báry maminka.

„No... Trochu,“ přiznala opatrně Bára. Za dvanáct let svého ži-

vota znala maminku natolik dobře, aby z tónu jejího hlasu pocho-

pila, že správná odpověď by podle maminky měla znít ne, samo

zřejmě že ne, jsem šťastná, že jsem dítě pod vašimi ochrannými

křídly! Protože jakoukoliv jinou odpověď si maminka vyloží jako 

pustý nevděk.

„A proč?“ zeptala se mírně nespokojeně maminka. 

Tak to byla podpásovka. Proč? To se přece nedá jen tak vysvětlit. 

Každý chce být dospělý. Aby si mohl o svých věcech rozhodovat 

sám. Jenže když teď řekne, že chce být dospělá, protože ji obtěžuje 

+

být dítětem, tak si  to  rodiče vyloží tak, že  jim říká, že  jsou špatní 

rodiče, a bude malér. Přitom oni nejsou tak úplně špatní rodiče. 

Rozhodně by se našli horší.

„Víš co,  užívej si  ještě chvíli, že  dospělá nejsi,“ řekl naštěstí ta-

tínek dřív, než měla Bára čas odpovědět. „Být dospělý totiž taky 

znamená mít strašně moc povinností.“

„Každý věk má  nějaká plus a nějaká mínus,“ pokývala souhlasně 

hlavou maminka. 

„Tak jo,“ zvedla se  Bára. Musela uznat, že  rodiče, zvlášť když 

jsou pohromadě, a tudíž v přesilovce, jsou velmi náročným part- nerem do  diskuse a obvykle zvládají vymýšlet pádnější argumenty  než ona, takže proti nim nemá moc šanci. Přesvědčit je,  aby se  k ní  chovali jako k dospělé, by  podle toho, co  říkali, mohlo také skončit  tím, že  jí  naloží hromadu povinností úklidem počínaje a pěstová

ním rajčat za barákem konče. A o to nestála ani v nejmenším.

„Dobrou noc!“ zašvitořila tedy roztomile, a když za  sebou zavírala  dveře, zaslechla, jak  maminka tatínkovi tiše říká něco o pubertě.

Sami jste puberťáci, pomyslela si  a vyplázla na  zavřené dveře 

jazyk. Pak se  pokusila usmířit hlavičku na  zábradlí dvojím pohla

zením a podrbáním pod bradičkou a zřejmě to  zabralo, protože se 

do patra dostala bez úhony. 

Když míjela dveře na půdu, mimoděk se zastavila.

Na půdě je atlas.

Atlas ji přenáší do minulosti.

V minulosti se  k ní lidé většinou chovají jako k opravdu velké

holce.

Položila ruku na kliku.

Jenže už je tma. A na půdě budou strašidla.

Pustila kliku a pokračovala do svého pokojíčku. 

U dveří se zastavila. 

Strašidla přece neexistují.

Otočila se na bosé patě a vrátila se ke dveřím na půdu. 

Půda ozářená jen slabým světlem stříbrného měsíce vypadala 

úplně jinak, než když sem svítilo slunce přes zelenou clonu koruny  kaštanu. Stíny byly černější a hlubší, trámy se  leskly jako pokryté  jinovatkou a celá půda připomínala starou černobílou fotografii.  I ticho bylo jiné než přes den. Takové... průzračnější? Jako by  bylo 

zřetelněji  slyšet  myší  pacičky  cupitající  pod  starými  skříněmi,  i praskání starých trámů bylo zvonivější. Bára se  tou novou a ne

známou půdou kradla s tlukoucím srdcem.

Strašidla sice opravdu neexistují, ale  zbytečně je  dráždit je  taky 

blbost... Ale kde by  se  tady na  půdě vzala strašidla? No když tu 

může být kouzelný atlas, kdo ví,  co  nadpřirozeného se  tu  ještě  skrývá...

„Barčičí?“ zašeptala Bára, když se  došátrala k truhle s atlasem. 

Kování truhly se  pod měsíčními paprsky změnilo v třpytivé stříbro. „Čičičí?“

„Ňr?“ ozval se kratičký pozdrav odkudsi z temnoty.

„Barčo, pojď ke  mně!“ lákala ji  Bára tiše, jako by  hrozilo, že  ji 

zaslechnou rodiče sedící v přízemí.

Ve  tmě zablikaly zelené lampičky, jak Barča zamrkala. Pak za-

blikaly o něco blíž a pak se  o Báru málem pokusil couravý psotník,  protože se  jí  něco hebkého otřelo o holý kotník. Byla to  pochopitelně Barča, která přišla jako správná kočka naprosto neslyšně. 

Bára natáhla ruku, aby ji pohladila. 

„Ňrrr-ňa,“ řekla Barča a pak se  ozvalo tichounké dupnutí, jak 

přistála na židli. Proti oknu teď byla vidět její černočerná silueta.

Bára zašmátrala rukou v truhle a vytáhla atlas. 

„Tady je  taková tma, že  ani nevidím, na  jaké stránce to  oteví

rám,“ postěžovala si  Barče, protože tím pádem tuhle cestu nebude 

moct zanést do  své tabulky pokusných výprav, ze  které se  snažila 

vykoukat, jak  atlas funguje. Jenže zatím se  stejně pořád zdálo, že  si 

funguje, jak sám chce.

„Mňa,“ odpověděla Barča, což mohlo znamenat mně je to fuk

nebo dělej, jak rozumíš.

Bára otevřela atlas někde v polovině a plácla dlaň na mapu.

Půda se zahoupala a...


18

Kapitola 2

...  a Bára musela zavřít oči, protože ji  do  nich udeřilo prudké sluneční světlo.

Když je znovu otevřela, zjistila, že je nádherný podzim.

Zlátnoucí koruny stromů zářily v paprscích dosud silného slun

ce  jako pochodně. Některé stromy sice ještě byly šťavnatě zelené,  ale  jiné už  se  odívaly do  slavnostního hávu na  rozloučenou s létem.  Vedle jednolitě zlatooranžových korun viděla Bára stromy hýřící  barvami od  sytě rudé na  vrcholcích, která přes oranžovou a žlutou  plynule přecházela do  zelené na  spodních větvích. Stromy stály 

po  kolena v dosud zelené trávě a Bára si  okamžitě vybavila nadíl

ku  žaludů a krásně lesklých kaštanů s bílými bříšky, která se  v té 

trávě určitě skrývá, a v prvním okamžiku zalitovala, že  tu  nemá 

sirky nebo špejle, protože výroba kaštanových a žaludových zvířá-

tek  dozdobených pestrobarevným listím patřila k jejím oblíbeným 

činnostem. V Praze byla schopná natahat si  do  pokojíčku několik 

igelitek  vhodného  materiálu,  což  maminka  obvykle  nekvitovala 

s nadšením. Přesněji řečeno zvýšeným hlasem Báře nařídila, ať  zá

soby zlikviduje až  na  jednu jedinou igelitku a ať si  vyluxuje. Jednou 

Bára ucpala kaštanem vysavač, a to pak bylo čóro.

Nad tou zlatou, rudou a zelenou krásou se  klenulo jasné, sytě 

modré nebe bez jediného mráčku.

Kdyby to  byla fotografie, budila by  dojem, že  se  ještě dá  po 

venku pobíhat v tričku s krátkým rukávem, ale  opak byl  pravdou. 

Vzduch čerstvě voněl blížící se  zimou a Bára byla ráda, že  má na 

sobě šaty z poměrně silné látky s dlouhými rukávy. Podle střihu to 

tipovala na středověk. Zase.


19

Nedaleko zurčel široký mělký potok, což v kombinaci s pest-

rým listím připomínalo kýčovitě krásné fotografie z kalendářů, ko- lem něj  vedla vyježděná vozová cesta a zpovzdálí byly slyšet hlasy  a frkání koní.

Byl den a lidé se  bavili nahlas, což znamenalo, že  to  nejsou žád

ní  zbojníci, kteří by  u  cesty číhali na  kupce a  nevinná děvčátka,  protože to  by  si  dávali pozor, aby je  někdo neslyšel. Bára usoudila, 

že jsou to počestní pocestní, a vydala se k nim.

Za  zátočinou se  jí  otevřel pohled na  něco, co  by  se  při  troše dob

ré  vůle mohlo nazvat vojenským ležením. Tedy spíš leženíčkem, 

protože těch ozbrojenců tady zase nebylo tolik. Asi patnáct. Jejich 

odsedlaní koně a koně vypřažení ze  čtyř vozů krytých plachtou se 

pásli, muži posedávali a cpali do  sebe placky. Zřejmě oběd, protože 

na večeři bylo podle sluníčka brzo a na snídani pozdě. 

Měli na  sobě zbroj, kterou by  Bára označila za  cizokrajnou, kdy-

by  věděla, kde se  ocitla. Jenže se  možná ocitla někde, kde takováhle 

zbroj cizokrajná nebyla, protože se  tam běžně nosila. Ze  všeho nej

víc jí připomínala zbroj ruských bohatýrů z jedné pohádky. 

Přikradla se  co  nejblíž, aby rozuměla slovům, ale  zůstala scho

vaná za  keřem, aby si  jí  ozbrojenci nevšimli. Doufala, že  z jejich 

rozhovoru rozklíčuje, kam ji to atlas prsknul tentokrát.

Muži, které špehovala, seděli trochu stranou ostatních a jejich 

zbroj byla výrazně honosnější. Nejspíš velitelé. Oba byli tmavoocí 

a  tmavovlasí, s  pečlivě upraveným vousem, jednomu mohlo být 

zhruba jako Bářinu tatínkovi, druhý byl o několik let mladší.

„Pořád se  nemůžu srovnat s tím, že  už  tu  Atanas není,“ vzdychl 

ten mladší. 

„V  téhle Bohem zapomenuté zemi nám citelně schází,“ kývl 

starší. 

„Snad až  tak Bohem zapomenutá není,“ vyjádřil jistou naději 

mladší. „Král je prý velmi zbožný.“

„Ale jeho poddaní jsou napůl pohané,“ ošklíbl se  ten starší, 

„a nedomluvíš se  tu  jinak než tou jejich hatmatilkou, a ta není po-

dobná ničemu než zvukům, které vydávají Bulhaři. V tomhle nám 

Atanas schází nejvíc. Chybí nám tlumočník.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist