načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Král Karel IV. -- Osudový turnaj - Veronika Válková Petr Kopl

Elektronická kniha: Král Karel IV. -- Osudový turnaj
Autor:

Král Karel IV. v novém příběhu Veroniky Válkové už není pouhý kralevic, teď se pyšní rovnou dvěma královskými korunami a usiluje o korunu císařskou. (osudový turnaj)


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  142
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  152 Kč
7%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 173
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5455-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Král Karel IV. v novém příběhu Veroniky Válkové už není pouhý kralevic, teď se pyšní rovnou dvěma královskými korunami a usiluje o korunu císařskou. (osudový turnaj)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Jmenuju se Bára.
Je mi dvanáct, chodím do šesté třídy a jako každé dítě se
pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč do -
spěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich
dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy
si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě
chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat,
až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.
Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem.
A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence,
snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo
víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na
piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to
neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec
je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku
nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na
gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se
ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama
škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po
hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen
jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou,
která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že
sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě,
taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí
staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá,
že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat
o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není
to fér.
A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli
v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic
nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné
životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od
Prahy. Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka,
takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má
do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem
a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět
do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a
kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší
kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška,
kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně
že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože
je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospě -
láci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří,
a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je
stejně velký jako náš starý obývák.
Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to
přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém
bytě.
Vlastně dvě věci.
S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým
bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá
dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká,





s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je
super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi
naši nic chlupatého dovolit nechtěli. To je ta první prima věc.
Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný
atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale
hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná.
Na první straně je napsáno:
Atlaff
Hjstorjcky
od
.................
..
.............
sestaweny
Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dal -
ších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla
jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních
atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem.
Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků.
Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované
malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad
nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké
kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich
koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC
SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to
do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co
tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.
Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.
Opravdu.
Už se mi to stalo několikrát.
A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to
se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod
postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam
a sandály z Pompejí a další věci.
Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem
přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do
minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí,
ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v
minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.
Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti
se dostat. Pořádně mě to štve. Potřebuju totiž najít svého kamaráda
Vojtu z roku 1755. Vyprosila jsem mu u Marie Terezie, aby ho pustila
z vojny, jenže on se dal okamžitě znova naverbovat, protože se mu me -
zitím vdala jeho milá. Chci mu říct, aby nebyl smutný, protože ta pravá
na něj teprve čeká a je to úplně jisté,
protože to vím od...
No a to je další věc. Když někomu řeknu,
že to vím od kočky, bude si myslet, že jsem
blázen. Ale já si čím dál tím víc myslím,
že se mnou do minulosti Barča cestuje.
Akorát že v minulosti to není kočka.










5
Kapitola 1
„V neděli  jsme měli státní svátek,“ řekla paní učitelka Zounarová, 
když z Andrejky a Simonky, které měly tento týden službu, koneč-
ně vymámila, že chybí Souček, Prášilová a Šimáně. „Víte proč?“
Půlka třídy zuřivě vrtěla hlavami, půlka okamžitě začala před-
stírat, že  něco hledá v sešitě, učebnici nebo tašce, Anče s Týnou 
se  na  sebe trochu pohoršeně podívaly, protože přece máme mít 
zemák, tak co  sem Zounarová cpe státní svátky, a Jaroušek málem 
překotil lavici, jak  se  zuřivě hlásil, aby byl  vyvolán právě on  a nikdo 
jiný. Přestože se nikdo jiný nehlásil.
Bára sice věděla, co  bylo v neděli za  státní svátek, ale  když se 
hlásil jenom Jaroušek, radši by  si  ruku přerazila, než aby ji  zvedla 
také.
„Jaroušku?“ zeptala se s nadějí v hlase paní učitelka.
„V neděli bylo svatého Václava!“ 
„Výborně,“ pochválila  ho  paní  učitelka.  To  je  toho, ušklíbla 
se  v duchu Bára. To já jsem svatého Václava viděla na  vlastní oči. 
Včera. 
„A proč slavíme svátek svatého Václava? Co  se  toho dvacátého 
osmého září stalo?“ pokračovala ve výslechu paní učitelka. 
„...  se  narodil?“ pokusila se  zavděčit Anče a Jaroušek se  hlásil tak 
dychtivě, až  se  na  něm klepaly špeky. Trochu to  vypadalo, jak  když 
se  drcne do  rosolu, který zůstane ve  vychladlém pekáči, v němž se 
peklo kuře. Jen to  bylo poněkud nechutnější a narvané do  zářivě 
červeného trička. Ale možná díky bohu za  to  tričko, které to  nějak 
drželo pohromadě.
„My nevíme, kdy se narodil,“ zavrtěla hlavou paní učitelka. 
„Začal královat,“ tipla si Simonka.





6
„Říká  se  kralovat,“ opravila ji  paní učitelka, „a to také ne.  Jednak 
svatý Václav nebyl král, ale  kníže, a jednak přesné datum jeho ná-
stupu na knížecí stolec neznáme.“
„Stolec,“ vyprskl Jílek, protože mu to  přišlo legrační. Týna se  po 
něm útrpně podívala.
„Jaroušku,“ vybídla odevzdaně paní učitelka třídního šprta.
„Byl zavražděn a stalo se  to áno dóminy devět set  třicet pět,“ za-
hlásil Jaroušek a koutkem očka zkontroloval, jestli všichni patřičně 
žasnou nad tím, že umí další dvě cizí slova.
Paní učitelka  Zounarová  se  srdečně rozesmála  a  Jaroušek se 
zamračil, protože jeho odpovědi zásadně nebyly k smíchu, neboť 
byly vždy naprosto správné.
„Jaroušku, Jaroušku,“ sepnula paní učitelka ruce, když ji  smích 
přešel, „prosím tě,  nepoužívej cizí slova, když je  neumíš správně 
vyslovit.“
„Jo, cizí slova jsou termiti,“ přisadil si  Jílek, Anče s Týnou za-
chrochtaly smíchy a málem se  sesunuly pod lavici. Nedávno si 
totiž  z  Jarouška a  z  jeho obliby cizích slov dělal legraci pan učitel 
Sedlář a radil mu, ať  nepoužívá cizí termity,  protože je  to  vždycky 
velké rizoto. Jílek to očividně nepochopil.
„Ale to je správně,“ začal se  hádat Jaroušek. „A znamená to  léta 
Páně.“
„No,“ vzala do  ruky křídu paní učitelka. „Mohlo by  to  znamenat 
léta Páně, kdybys to správně vyslovil.“
A  napsala na  tabuli ANNÓ  DOMINÍ  a  vedle  toho  ANNUS 
a ÁNUS. 
„Tohle,“ ukázala na  slovo ANNUS, „znamená rok. Tohle,“ píchla 
prstem do tabule u druhého slova, „je řitní otvor.“
Šmíd s Jílkem se rozřehtali nahlas a ostatní se aspoň uculovali.
„Takže,“ pokračovala paní učitelka, aniž hnula brvou, „když to 
vyslovíš anó dominý,  znamená to  opravdu léta Páně, tedy v roce 
Páně. Ale  když  to  řekneš tak,  jak  jsi  řekl, áno dominý,  tak to 
znamená...“
„V prdeli pána!“ zařval vítězoslavně Jílek.





Paní  učitelka se  na  okamžik zarazila, protože nevěděla, jestli 
Jílkovi vynadat za  to,  že  mluví sprostě, nebo ocenit jeho jazykový 
cit.
„Já bych  použila  jiné  podstatné  jméno,“  řekla  pak,  „ale  má 
to  zhruba ten  význam. A  mluv  slušně,  Lukáši,  nebo  ti  napíšu 
poznámku.“
Třída řvala smíchy a Jaroušek zrudl jak  vařený rak. Jílek se 
řehtal  tak, až  spadl z židle, svíjel se  na  zemi a radostně kopal nohama 
do vzduchu.
„Takže jsme  se  pobavili,“ řekla  nevzrušeně  paní  učitelka 
Zounarová, kterou by,  to  už  Bára za 
měsíc v nové škole vypozorovala, nevzrušilo ani těžké bombardování, „a  můžeme se  vrátit 
k  vraždě svatého Václava, ke  které došlo dvacátého osmého září 
roku devět set třicet pět. Víte někdo, kde se to stalo?“
„V prdeli pána!“ hýkal smíchy Jílek stále ještě vytírající podlahu 
vlastním hřbetem.





8
„A dost,“  zaťukala varovně klouby prstů o katedru paní učitelka. 
„Zvedni se z té podlahy a uklidni se.“
Jílek se  celý vyčerpaný záchvatem smíchu nasoukal zpátky do 
lavice.
Jaroušek, neodrazen předchozím trapasem, už  se  zase hlásil. 
Báru to  popuzovalo, protože kdo ve  třídě toho o vraždě svatého 
Václava asi  tak ví  víc  než ona, která ji  viděla na  vlastní oči, ale 
kdyby  se  přihlásila, když chce odpovídat jen  Jaroušek, to  by  se  prostě 
společensky znemožnila. A tak jen naštvaně poslouchala.
„Na Staré Boleslavi!“
„Ano. A jak k tomu došlo?“
Jaroušek už  se  ani nenamáhal zvedat ruku a rovnou odpovídal, 
protože byl přesvědčen, že  je  samojediný ve  třídě, kdo o svatém 
Václavovi vůbec kdy slyšel, takže je  jeho nezadatelné právo se 
vědomostmi blýsknout.
„Jeho mladší bratr Boleslav na 
sebe chtěl strhnout vládu a počíhal si  na  něj se  svými kumpány, když šel  Václav na  jitřní mši. 
Předtím se  domluvili s knězem, že  nepustí Václava do  kostela, kde 
by  mohl hledat útočiště. Před kostelem se  na  něj  vrhli a Boleslav ho 
zabil, takže se  stal bratrovrahem a do dějin vstoupil jako Boleslav 
Ukrutný,“ vychrlil ze sebe Jaroušek.
„To není pravda!“ vylétlo z Báry, ani  nevěděla jak. Jaroušek se  po 
ní otočil a zpražil ji pohledem.
„Co není pravda?“ zeptala se paní učitelka.
„Boleslav Václava nezabil,“ uryla zamračeně Bára, vzteklá, že  se 
neovládla. Ale příčilo se  jí  nechat Jarouška, aby Boleslava nespra-
vedlivě osočoval. Zejména Jarouška.
„Zabil!“ odsekl Jaroušek a  Báře došla trpělivost. Postavila se 
v lavici a spustila. Povídala o tom, jak  měli Václav a Boleslav jiný 
názor na  politiku vůči králi Jindřichovi Ptáčníkovi, jak  byl  Boleslav 
proti tomu, aby se  Jindřichovi platila daň z míru, o tom, jak  se 
potkali před kostelem, když šel  Václav z jitřní, a nikoliv na jitřní, jak 
Boleslav uhodil Václava jilcem meče do  hlavy, protože si  myslel, že 
mu Václav předhazuje, kdo že  je  tu  pánem, a jak mu Václav meč vy-
trhl tak  prudce, až  Boleslav upadl na  zem, jak  se  v tu chvíli objevila 





9
na  scéně  Boleslavova družina a v domnění, že 
Václav Boleslava napadl, se vrhli svého pána chránit, a jak to nešťastně dopadlo.
Paní učitelka se zájmem poslouchala a třída ani nedutala.
„Ano,“ řekla paní učitelka, když Bára skončila. „Ano, přesně 
takhle to některé legendy popisují. Jak to víš?“
„Já jsem  ty  legendy četla,“  odpověděla  Bára,  což  byla 
pravda. Protože  se  jimi opravdu  prokousávala  ve  snaze najít  něco 
o Václavově manželce, o níž v nich nebylo ani písmenko.
„Opravdu?“ užasla paní učitelka. „Nebylo to  na  tebe moc těžké?“
„No... Občas jsem něco přeskočila, protože mě to  nudilo,“ při-
znala Bára. „Třeba jak Václav vyrůstal. To mě nebavilo.“
„Já  zírám,“ řekla paní učitelka. „Vůbec bych nečekala, že  se 
někdo  v šesté třídě pustí do  legend. To  je 
někdy těžké i pro středoškoláky. Přines mi žákovskou, Barboro.“
Paní učitelka nalistovala kolonku „dějepis“, přestože měli mít 
hodinu zeměpisu, a napsala tam:
Svatováclavské legendy – 1
Jupí, zaradovala se  v duchu Bára. Včera se 
maminka moc podezřele vyptávala, na  co  že  Bára potřebuje václavské legendy, a Bára 
musela použít válečnou lest a  namluvit jí,  že  to  má za  úkol do 
školy kvůli státnímu svátku. A teď se může opravdu pochlubit jed-
ničkou z dějepisu. Ovšem ne  dnes, protože dějepis mají v rozvrhu 
až zítra. Aby to mamince nebylo nápadné.
Cestou zpátky do  lavice se  škodolibě ušklíbla na  Jarouška, který 
ji  vraždil pohledem, a Anče s Týnou jí  ukazovaly vztyčené palce, 
jako že Jarouška dobře utřela.
Paní učitelka se  zjevně Bářinou odpovědí namlsala, a místo aby 
se  podle pořekadla v nejlepším přestat začala věnovat zeměpisu, 
nerozvážně třídě položila další otázku týkající se svatého Václava.
„Víte, kde  stojí  nejslavnější  jezdecká  socha  svatého  Václava? 
Jejím autorem je  Josef Václav Myslbek,“ zeptala se  a s nadějí se 
podívala na  Báru. Bára honem předstírala, že  si  uklízí žákajdu do 
tašky.  Samozřejmě že  věděla, kde ta  socha je.  Ale když odpoví, bude 
to  vypadat, jako že  se  vytahuje, že  je  z Prahy. Což by 
byla společenská sebevražda. Však on to bude vědět Jaroušek.





10
Jaroušek  to  pochopitelně věděl, ale 
paní učitelka chtěla dát příležitost i těm, kteří se 
nehlásili a kteří o takovou příležitost pramálo stáli.
„Simono?“
„Na Václaváku...?“ tipla si přeopatrně Simonka.
„No jistě,“ pochválila ji  s úsměvem paní učitelka. „Na Václavském 
náměstí. Dřív se mu ovšem říkalo Koňský trh.“
„Trh,“ řekl  Jílek,  díky  bohu  zesláblý  předchozím  záchvatem 
smíchu. „Škub. Ryc.“
Paní učitelka zalétla pohledem ke  stropu. Buď chtěla zkontro-
lovat, jestli zbytečně nesvítí zářivky, nebo marně doufala, že  uvidí, 
jak se  strop rozestupuje a 
ruka boží neomylně trefuje Jílka bleskem. Leč zářivky byly zhasnuté a strop držel pevně pohromadě.
Paní učitelka si ovšem nedala pokoj.
„A jestlipak víte, jaká významná budova stojí za  sochou svatého 
Václava na Václavském náměstí?“
„Kino!“ vřískl Jílek ve snaze se zavděčit. Měl takové chvilky.
„Vole kino,“  zahučel  Šmíd  a  nevěřícně  kroutil  hlavou  nad 
Jílkovou slabomyslností. „Vole je tam Mekáč, sem tam byl.“
Paní učitelka se  zatvářila, jako by  jí  právě do  pusy vlétl chroust, 
ale  protože dáma na  veřejnosti nikdy neplive to,  co  už  se  jí  jednou 
do úst dostalo, musí ho teď rozkousat a spolknout.
„Nene, Mekáč není za  tou sochou!“ otočila se  na  Šmída Andrejka 
a ťukala si  na  čelo. „Mekáč je  vedle. Když stojíš pod ocasem, tak 
napravo.“
Jaroušek se  hlásil jako o život, ale 
paní učitelka s nepochopitelnou dávkou masochismu,  tedy chorobné touhy týrat sebe samu, 
vyvolala Týnu.
„Chrám svatého Víta,“ navrhla Týna. Paní učitelka na  okamžik 
zkameněla, čehož využila Anče.
„Pražský hrad!“ vyhrkla.
„Pane bože,“ hlesla paní učitelka. „Já  vím, že  se  modlím málo, 
ale netrestáš mne za to příliš krutě?!“
„NÁRODNÍ MUZEUM!“ nevydržel to 
Jaroušek a zařval nepochybně správnou odpověď na celou třídu.





11
„Ano.  Národní  muzeum. Asi  budeme  muset  jet  na  výlet do 
Prahy,“ usoudila paní učitelka. 
„Jojojo!“ zakvičela radostně třída, ne  proto, že  by  děti bytostně 
toužily po  návštěvě Muzea či  dalších pamětihodností, ale  proto, 
že cokoliv je  lepší než výuka. Svým způsobem je  i shrabování listí 
kolem školy lepší než výuka.
„Ovšem to  byste museli být úplně zlatí, až  platinoví,“ přispě-
chala paní učitelka okamžitě s naprosto nesplnitelnou podmínkou 
a třída otráveně schlípla. 
Pak jim paní učitelka dala za  domácí úkol do 
příští hodiny dějepisu, tedy do  zítřka, zjistit všechny státní svátky, a to přesto, že 
měli zeměpis, a začala se  věnovat sluneční soustavě, což Báru ba-
vilo, protože když ještě bydleli v Praze, brali ji  rodiče často do 
planetária, takže by  planety sluneční soustavy vyjmenovala zpaměti, 
i kdyby ji probudili o půlnoci.
Načež paní učitelka položila záludnou otázku:
„Kolik má sluneční soustava hvězd?“
„Osm!“ vykřikla Týna, aby byla rychlejší než Jaroušek. Čímž 
u Jarouška upadla v nemilost, ale  nezdálo se,  že  by  se  kvůli tomu 
hodlala rozplakat.
„Hvězd, ne planet,“ opravila ji paní učitelka.
„Nepočítaně?“ navrhla Andrejka. 
„Jak – nepočítaně?“
„No hvězdy nejdou spočítat, je jich plná obloha.“
„Ale ty  nepatří do  naší sluneční soustavy. Tak kolik je  v  naší 
sluneční soustavě hvězd?“ paní učitelka trochu krabatila čelo, pro-
tože si  myslela, že  je  to  otázka jednoduchá, a  nebyla. Dokonce 
i Jaroušek takticky mlčel.
Bára se rozhodla, že to teda řekne, a zvedla ruku.
„Barborko?“
„Jedna.“
„No samozřejmě,“ zajásala paní učitelka a většina spolužáků se 
na Báru podezíravě podívala. Jaroušek ji okázale ignoroval. 
„Jak se jmenuje?“
„Slunce. Slunce je hvězda,“ odpověděla Bára.





12
„Výborně.“
„A jó,“ plácla se do čela   Anče.
„Ale sluníčko je  na  obloze ve  dne,“ odporovala Bářinu tvrzení 
Andrejka. „A hvězdy v noci. Tak sluníčko nemůže být hvězda.“
Paní učitelka zamrkala, protože to  byl argument, který v šesté 
třídě nečekala.
„Hvězdy jsou zářící plynné koule,“ pokusila se 
Andrejce vysvětlit, oč  jde. „Slunce je  hvězda, a  protože je  nám nejblíž, září tak 
silně, že  ty  ostatní, vzdálenější, nevidíme. Prostě je  přesvítí. Kdyby 
někdo třeba v pravé poledne Slunce na  chvilku vypnul, tak  bychom 
ty ostatní hvězdy viděli.“
„I když by  bylo světlo?“ mračila se  Andrejka, protože jí  to  nějak 
nešlo na rozum.
„Ono by  nebylo světlo, kdyby bylo Slunce vypnuté,“ snažila se 
dál  paní učitelka. „Byla by  tma jako v noci, kdy je  naše strana Země 
od  Slunce odvrácená. Proto v noci ty  ostatní hvězdy, vlastně malá 
sluníčka, vidíme.“
„Sedmitečná,“ řekl Jílek.
„Cože?“
„Sluníčka sedmitečná.“
„Ty moje  malá  beruško,“  vzdychla  útrpně  paní  učitelka 
Zounarová a  nařídila jim, aby si  z  učebnice do  sešitu překreslili 
sluneční soustavu.
Bára kreslila  a  vzpomínala  přitom  na  pana Keplera  a  pana 
Braha, jak  se  hádali, jestli se  Slunce točí kolem Země, nebo Země 
kolem Slunce, a pan Brahe nutil všechny v místnosti, aby kolem 
sebe obíhali jako planety. To  je  zajímavé, honilo se  jí  hlavou. Před 
čtyřmi stoletími si  ani dospěláci nebyli jistí, jak  to  s tou sluneční 
soustavou vlastně je,  a teď se  to  učíme na  základní škole a přijde 
nám to  úplně primitivní. Teda aspoň někomu. Třeba za  čtyři sta 
let  zase lidem přijde úplně primitivní něco, s čím si  lámou hlavu 
vědci dneska. 
Když pečlivě vybarvovala Jupiter, aby byl hezky červeno-oran-
žovo-bíle melírovaný jako v učebnici, dumala, jestli se  má jít 
zeptat paní učitelky Zounarové, jestli umí latinsky. Asi umí, když ví, 





13
jaký  je  rozdíl mezi rokem a pr... řitním otvorem. Teda jako v těch 
slovíčkách. To  už  člověk musí nějaký jazyk opravdu umět, aby si 
pamatoval, jak  se  co  vyslovuje a že se  třeba dvě slovíčka liší  jen 
délkou nebo nějakým písmenkem... Jako například v angličtině. Tam 
si  Bára pořád pletla tú hejt a tú hít.  Jedno znamenalo nenávidět 
a jedno hřát a Báře se  pravidelně stávalo, že  to  prohodila, takže 
když chtěla říct, že  nenávidí cibuli, místo toho prohlásila, že  cibuli 
zahřívá. 
Nakonec usoudila, že se paní učitelky ptát nebude. Nebo zatím 
nebude. Nezná ji  ani  měsíc a dneska už  na  sebe upozornila až  moc. 
Radši se  podívá do  knihovny babi dejvické, jestli tam u toho latin-
ského slovníku není třeba ještě učebnice pro samouky nebo tak. 
Nebo by  se  mohla učit z toho slovníku. Třeba si  vypisovat nějaká 
důležitá slovíčka.
Průzkum latinského slovníku se  Bára rozhodla nechat na 
zítřek, protože dnes měli odpoledku, a  tak se  domů vrátila docela 
pozdě, a  ještě musela přehrávat na  piáno, takže jí  moc volného 
času nezůstalo a hrabat v knihovně se  jí  nechtělo. Zavolala Terezce, 
protože jí  chtěla vyprávět, jaké pitomce to  má v  nové třídě, ale 
Terezka byla zrovna s rodiči někde na  návštěvě, takže se 
nemohla  moc vybavovat, což Báru rozladilo. Když ještě chodila do  staré 
školy, byly spolu dnes a denně, a teď se  od  začátku školního roku 
viděly jen  jednou, a ještě si  s ní Terezka nemůže povídat, když si 
zavolají. Cítila se  odstrčená, i když věděla, že  jí  by 
taky rodiče nedovolili, aby se  s někým vybavovala po  telefonu, když by  byli zrovna 
na  návštěvě třeba u tety Mirky. Doufala, že  jí  Terezka zavolá večer 
zpátky, ale  čas ubíhal a tydlifon mlčel. Až  Báru maminka zahnala 
do postele.
„Nezapomeň si vyčistit zuby,“ připomněla jí.
„Nojo.“
Zuby si  naschvál nevyčistila. Ne  že  by  byla takové prasátko, ale 
nevyčistit si  zuby poté, co  to  dostane příkazem, byla forma drob-
né  vzpoury proti rodičovské autoritě. Protože zuby si  čistí sama 





14
od  sebe  už  někdy od  školky, tak co  jí  to  má maminka ve  dvanácti 
letech připomínat? To  by  jí  taky mohla rovnou připomínat, aby po 
sobě splachovala, když jde ze záchoda.
To  by  mě opravdu zajímalo, kdy naši pochopí, že  už  jsem fakt 
velká holka, durdila se  Bára pod peřinou s růžovými kytičkami. To 
se  jim hodilo jen jednou v životě, a to když jsme se  stěhovali. Že 
jsem velká holka a že to  zvládnu. Ale pořád se  ke  mně chovají jako 
k miminu. V minulosti mě  všichni opravdu
berou jako velkou holku. Ve  dvanácti pro ně  už  nejsem dítě. Dokonce se  se  mnou chtěl 
oženit viking...! Jak  to  udělat, aby mě  naši taky brali jako dospělou?
Bára vylezla z postele a seběhla dolů do  obýváku. Maminka s ta-
tínkem tam ještě seděli, na  konferenčním stolku nedopité sklenice 
s červeným vínem, a četli si. Udělali si prostě hezký večer.
„Ty  ještě nespíš?“ zvedl od  své  knihy oči  tatínek a sundal si 
brýle,  aby na  Báru dobře viděl. Brýle začal nosit nedávno, ale  jen na 
čtení nebo na počítač.
„Já  jsem se  chtěla na  něco zeptat,“ řekla Bára a uvelebila se  do 
křesla s nohama pod sebou, protože si  nevzala bačkory a byla jí 
zima na  palečky. A taky zapomněla pohladit hlavičku na  schodišti, 
uvědomila si, takže si cestou nahoru ty palečky asi ukopne.
„Ptej se, dcero,“ odložil tatínek knihu.
„Kdy je člověk dospělý?“
„V osmnácti,“ řekla maminka. „To dosáhneš plné trestní zodpo-
vědnosti, můžeš mít řidičák, můžeš se vdát a můžeš volit.“
„No,“ řekl rozšafně tatínek. „Kefalín, čo  si  predstavujete pod 
takým slovom dospelý?“ parodoval majora Terazkyho z Černých 
baronů.
„Podle zákona je  to  tak, jak jsem říkala,“ odpověděla mu ma-
minka. „To je fakt. Ale někdo není dospělý nikdy.“
„No právě,“ kývl tatínek. „Něco jiného je,  co  říká zákon. A něco 
jiného je, jestli se člověk opravdu jako dospělý chová.“
„Takže někdo může být dospělý dřív a někdo později?“ zeptala 
se  Bára. Maminka vědoucně pokývala hlavou a významně hleděla 
na  tatínka. Ten si  to  poněkud mylně vyložil tak, že  mu maminka 





15
jako  hlavě  rodiny  předává  slovo,  aby  Báře  podstatu  dospělosti 
vysvětlil.
„Dospělý je  ten, kdo dokáže být zodpovědný,“ řekl tatínek. „Za 
sebe i za druhé.“
„Takže třeba postarat se o dítě?“ 
„Ano. Ale také to  znamená být schopný přijmout zodpovědnost 
za  svoje činy. Když něco provede, tak  se  nevymlouvat, neomlouvat, 
nesnažit se vykroutit, ale přiznat to a chtít to napravit...“
„A plnit svoje povinnosti,“ dodala maminka. „Na dospělého člo-
věka musí být spolehnutí. Musí umět držet slovo.“
„A jak poznám, jestli už  náhodou taky nejsem dospělá?“ zeptala 
se na rovinu Bára.
„Tobě je  teprve dvanáct, ty  ještě dospělá být nemůžeš, kočičko 
moje!“ rozesmála se maminka.
„Je  na  mě spolehnutí,“ začala vypočítávat Bára. „Držím slovo. 
Nevykrucuju se, když něco provedu.“
„To je  pravda a taky jsme na  tebe za  to  pyšní,“ řekl tatínek. „Ale 
je ti teprve dvanáct. Jsi ještě dítě.“
„Tuhle jsi tvrdil, že už jsem velká holka!“ vmetla mu Bára.
„To ale neznamená, že jsi dospělá!“
„V minulosti lidi ve dvanácti byli dospělí,“ namítla Bára.
„Výjimečně,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Výjimečně. Spíš ve 
čtrnácti  nebo v šestnácti. Ale to  byla jiná doba, život byl drsnější a lidé 
rychleji dospívali...“
„Ty už bys chtěla být dospělá?“ zeptala se Báry maminka.
„No... Trochu,“ přiznala opatrně Bára. Za  dvanáct let 
svého života znala maminku natolik dobře, aby z tónu jejího hlasu pocho-
pila, že  správná odpověď by  podle maminky měla znít ne,
samozřejmě že ne, jsem šťastná, že jsem dítě pod vašimi ochrannými
křídly! Protože jakoukoliv jinou odpověď si  maminka vyloží jako 
pustý nevděk.
„A proč?“ zeptala se mírně nespokojeně maminka. 
Tak to  byla podpásovka. Proč? To  se  přece nedá jen  tak  vysvětlit. 
Každý chce být dospělý. Aby si  mohl o svých věcech rozhodovat 
sám. Jenže když teď řekne, že  chce být dospělá, protože ji  obtěžuje 





16
být  dítětem, tak si  to  rodiče vyloží tak, že  jim říká, že  jsou špatní 
rodiče, a bude malér. Přitom oni nejsou tak úplně špatní rodiče. 
Rozhodně by se našli horší.
„Víš co,  užívej si  ještě chvíli, že  dospělá nejsi,“ řekl naštěstí ta-
tínek dřív, než měla Bára čas odpovědět. „Být dospělý totiž taky 
znamená mít strašně moc povinností.“
„Každý věk má  nějaká plus a nějaká mínus,“ pokývala souhlasně 
hlavou maminka. 
„Tak jo,“ zvedla se  Bára. Musela uznat, že  rodiče, zvlášť když 
jsou pohromadě, a tudíž v přesilovce, jsou velmi náročným part-
nerem do  diskuse a obvykle zvládají vymýšlet pádnější argumenty 
než ona, takže proti nim nemá moc šanci. Přesvědčit je,  aby se  k ní 
chovali jako k dospělé, by  podle toho, co  říkali, mohlo také skončit 
tím, že  jí 
naloží hromadu povinností úklidem počínaje a pěstováním rajčat za barákem konče. A o to nestála ani v nejmenším.
„Dobrou noc!“ zašvitořila tedy roztomile, a když za 
sebou zavírala  dveře, zaslechla, jak  maminka tatínkovi tiše říká něco o pubertě.
Sami jste puberťáci, pomyslela si  a vyplázla na  zavřené dveře 
jazyk. Pak se  pokusila usmířit hlavičku na 
zábradlí dvojím pohlazením a podrbáním pod bradičkou a zřejmě to  zabralo, protože se 
do patra dostala bez úhony. 
Když míjela dveře na půdu, mimoděk se zastavila.
Na půdě je atlas.
Atlas ji přenáší do minulosti.
V minulosti se  k ní lidé většinou chovají jako k opravdu velké
holce.
Položila ruku na kliku.
Jenže už je tma.  A na půdě budou strašidla.
Pustila kliku a pokračovala do svého pokojíčku. 
U dveří se zastavila. 
Strašidla přece neexistují.
Otočila se na bosé patě a vrátila se ke dveřím na půdu. 





17
Půda  ozářená jen slabým světlem stříbrného měsíce vypadala 
úplně jinak, než když sem svítilo slunce přes zelenou clonu koruny 
kaštanu. Stíny byly černější a hlubší, trámy se  leskly jako pokryté 
jinovatkou a celá půda připomínala starou černobílou fotografii. 
I ticho bylo jiné než přes den. Takové... průzračnější? Jako by  bylo 
zřetelněji slyšet  myší  pacičky  cupitající  pod  starými  skříněmi, 
i praskání starých trámů bylo zvonivější. Bára se 
tou novou a neznámou půdou kradla s tlukoucím srdcem.
Strašidla sice opravdu neexistují, ale  zbytečně je  dráždit je  taky 
blbost... Ale kde by  se  tady na  půdě vzala strašidla? No když tu 
může být kouzelný atlas, kdo ví,  co  nadpřirozeného se  tu  ještě 
skrývá...
„Barčičí?“ zašeptala Bára, když se  došátrala k truhle s atlasem. 
Kování truhly se 
pod měsíčními paprsky změnilo v třpytivé stříbro. „Čičičí?“
„Ňr?“ ozval se kratičký pozdrav odkudsi z temnoty.
„Barčo, pojď ke  mně!“ lákala ji  Bára tiše, jako by  hrozilo, že  ji 
zaslechnou rodiče sedící v přízemí.
Ve  tmě zablikaly zelené lampičky, jak Barča zamrkala. Pak za-
blikaly o něco blíž a pak se  o Báru málem pokusil couravý psotník, 
protože se  jí  něco hebkého otřelo o holý kotník. Byla to 
pochopitelně Barča, která přišla jako správná kočka naprosto neslyšně. 
Bára natáhla ruku, aby ji pohladila. 
„Ňrrr-ňa,“ řekla Barča a pak se  ozvalo tichounké dupnutí, jak 
přistála na židli. Proti oknu teď byla vidět její černočerná silueta.
Bára zašmátrala rukou v truhle a vytáhla atlas. 
„Tady je  taková tma, že  ani nevidím, na  jaké stránce to 
otevírám,“ postěžovala si  Barče, protože tím pádem tuhle cestu nebude 
moct zanést do  své tabulky pokusných výprav, ze  které se  snažila 
vykoukat, jak  atlas funguje. Jenže zatím se  stejně pořád zdálo, že  si 
funguje, jak sám chce.
„Mňa,“ odpověděla Barča, což mohlo znamenat mně je to fuk
nebo dělej, jak rozumíš.
Bára otevřela atlas někde v polovině a plácla dlaň na mapu.
Půda se zahoupala a...





18
Kapitola 2
...  a  Bára musela zavřít oči, protože ji do nich udeřilo prudké slu-
neční světlo.
Když je znovu otevřela, zjistila, že je nádherný podzim.
Zlátnoucí koruny stromů zářily v paprscích dosud silného slunce jako pochodně. Některé stromy sice ještě byly šťavnatě zelené, 
ale jiné už se odívaly do slavnostního hávu na rozloučenou s létem. 
Vedle jednolitě zlatooranžových korun viděla Bára stromy hýřící 
barvami od sytě rudé na vrcholcích, která přes oranžovou a žlutou 
plynule přecházela do zelené na spodních větvích. Stromy stály 
po kolena v dosud zelené trávě a Bára si okamžitě vybavila nadílku žaludů a krásně lesklých kaštanů s bílými bříšky, která se v té 
trávě určitě skrývá, a v prvním okamžiku zalitovala, že tu nemá 
sirky nebo špejle, protože výroba kaštanových a žaludových zvířá-
tek dozdobených pestrobarevným listím patřila k jejím oblíbeným 
činnostem. V Praze byla schopná natahat si do pokojíčku několik 
igelitek  vhodného  materiálu,  což  maminka  obvykle  nekvitovala 
s nadšením. Přesněji řečeno zvýšeným hlasem Báře nařídila, ať zá-
soby zlikviduje až na jednu jedinou igelitku a ať si vyluxuje. Jednou 
Bára ucpala kaštanem vysavač, a to pak bylo čóro.
Nad tou zlatou, rudou a zelenou krásou se klenulo jasné, sytě 
modré nebe bez jediného mráčku.
Kdyby to byla fotografie, budila by dojem, že se ještě dá po 
venku pobíhat v tričku s krátkým rukávem, ale opak byl pravdou. 
Vzduch čerstvě voněl blížící se zimou a Bára byla ráda, že má na 
sobě šaty z poměrně silné látky s dlouhými rukávy. Podle střihu to 
tipovala na středověk. Zase.
*





19
Nedaleko  zurčel široký mělký potok, což v kombinaci s pest-
rým listím připomínalo kýčovitě krásné fotografie z kalendářů, ko-
lem něj  vedla vyježděná vozová cesta a zpovzdálí byly slyšet hlasy 
a frkání koní.
Byl den a lidé se  bavili nahlas, což znamenalo, že  to 
nejsou žádní  zbojníci, kteří by  u  cesty číhali na  kupce a  nevinná děvčátka, 
protože to  by  si  dávali pozor, aby je  někdo neslyšel. Bára usoudila, 
že jsou to počestní pocestní, a vydala se k nim.
Za  zátočinou se  jí  otevřel pohled na  něco, co  by  se  při 
troše dobré  vůle mohlo nazvat vojenským ležením. Tedy spíš leženíčkem, 
protože těch ozbrojenců tady zase nebylo tolik. Asi patnáct. Jejich 
odsedlaní koně a koně vypřažení ze  čtyř vozů krytých plachtou se 
pásli, muži posedávali a cpali do  sebe placky. Zřejmě oběd, protože 
na večeři bylo podle sluníčka brzo a na snídani pozdě. 
Měli na  sobě zbroj, kterou by  Bára označila za  cizokrajnou, kdy-
by  věděla, kde se  ocitla. Jenže se  možná ocitla někde, kde takováhle 
zbroj cizokrajná nebyla, protože se  tam běžně nosila. Ze 
všeho nejvíc jí připomínala zbroj ruských bohatýrů z jedné pohádky. 
Přikradla se  co  nejblíž, aby rozuměla slovům, ale 
zůstala schovaná za  keřem, aby si  jí  ozbrojenci nevšimli. Doufala, že  z jejich 
rozhovoru rozklíčuje, kam ji to atlas prsknul tentokrát.
Muži, které špehovala, seděli trochu stranou ostatních a jejich 
zbroj byla výrazně honosnější. Nejspíš velitelé. Oba byli tmavoocí 
a  tmavovlasí, s  pečlivě upraveným vousem, jednomu mohlo být 
zhruba jako Bářinu tatínkovi, druhý byl o několik let mladší.
„Pořád se  nemůžu srovnat s tím, že  už  tu  Atanas není,“ vzdychl 
ten mladší. 
„V  téhle Bohem zapomenuté zemi nám citelně schází,“ kývl 
starší. 
„Snad až  tak Bohem zapomenutá není,“ vyjádřil jistou naději 
mladší. „Král je prý velmi zbožný.“
„Ale jeho poddaní jsou napůl pohané,“ ošklíbl se  ten starší, 
„a nedomluvíš se  tu  jinak než tou jejich hatmatilkou, a ta není po-
dobná ničemu než zvukům, které vydávají Bulhaři. V tomhle nám 
Atanas schází nejvíc. Chybí nám tlumočník.“





20
„Zítra  večer už  bychom měli dorazit do  Prahy, tam snad někdo 
bude umět aspoň jazyk Benátčanů,“ zadoufal mladší.
Do Prahy?!? zamžikala Bára. Takže jsem den cesty od  Prahy? 
Jsem v Čechách? Jupijupijupijá, zaradovala se,  protože ať  už  byla 
v Čechách v jakékoliv době, vždycky se  tu  cítila víc  doma než třeba 
v Egyptě, na Islandu nebo kdekoliv jinde.
„Prý se  tam spíš domluvíš jazykem Germánů,“ zchladil svého 
souputníka ten starší.
Mladší si zhluboka vzdychl.
„A přitom Atanas nebyl stařík nad hrobem. Koho by  napadlo, 
že  ho  zradí srdce? Kdyby tu  byl  můj otec, snad by  mu býval dokázal 
pomoci, ale já bych mu zvládl tak napravit vymknuté údy...“
„O tom rozhoduje Bůh, Niku,“ pokrčil rameny starší. „Buďme 
rádi, že  se  nám aspoň  podařilo  zařídit  mu  křesťanský  pohřeb. 
Průvodce na  cestu do  Norimberka se  nám snad v  Praze podaří 
najmout...“
„Kdybys všechno zboží prodal už  v  Praze, nemuseli bychom 
jet  až  do  Norimberka. Atanas říkal, že  všichni kupci projíždějící 
Prahou musí na  zdejším trhu svoje zboží nabídnout, chtějí-li poží-
vat královy ochrany, tak stejně budeš muset prodávat.“
„Uvidíme. Uvidíme. Možná budeš čekat na  přijetí u krále tak 
dlouho, že  v  Praze raději strávíme zimu. Jakmile napadne první 
sníh, nemá smysl vydávat se na další cestu. Vede přes hory...“
V tom Bára zaječela, jako když ji  na  nože bere, protože ji 
právě  někdo naprosto nečekaně chytil zezadu v  podpaží a  zvedl do 
vzduchu. Připlížil se  k ní zcela neslyšně, což je 
nečestné a nesportovní, a Báře leknutím málem ulítla hlava. Okamžitě se 
začala zmítat  a kopat kolem sebe, ale  hanebný útočník se  tomu zachechtal 
a obratně si  ji  přehodil přes rameno, takže visela hlavou dolů, jeho 
rameno v brnění ji  tlačilo do  žaludku, a když ho  chtěla praštit pěstí 
do zad, odřela si klouby o kovové šupiny jeho zbroje.
„Našel jsem ji,  jak vás špehuje,“ složil ji  ozbrojenec do  trávy 
Nikovi k nohám.
„Já jsem nikoho nešpehovala!“ ohradila se  rychle Bára a 
zvedala se.  Zároveň nastartovala záložní krizový program,  jenže ten 





21
momentálně  běžel naprázdno, protože ještě nedostal žádné infor-
mace, které by  mohl zpracovávat. Dokud nevěděla, s kým mluví, 
nemohla vymyslet vhodnou válečnou lest. Pro jistotu si 
aspoň připravila opakovaně prověřenou povídačku, že ztratila paměť.
„Nešpehovala?“ užasl Nikův starší společník.
„Ne!“ trvala na  svém Bára. „Já jsem jenom chtěla zjistit, kde 
jsem.“
Muži na  sebe překvapeně pohlédli. Nikova zbroj byla podstat-
ně  parádnější než brnění toho druhého. Dokonce byla zdobená 
zlatem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Nikos.
„Barbora,“ odpověděla Bára automaticky. Barunko, ty  jetelino, 
vypeskovala se  okamžitě, protože právě pohřbila možnost použít 
lež o ztrátě paměti. Situace se rázem stala o dost napínavější.
„Varvara?“ zopakoval po  ní  Nikos a vypadal ještě udiveněji než 
před chvílí.
„Barbora,“ opravila ho Bára.
„Poslyš,“ změřil si  ji  pátravým pohledem ten starší, „jak to,  že 
mluvíš řecky? Téměř v srdci království Čechů...?“
Bára zamžikala. 
Tak tohle byla podpásovka. My nemluvíme česky?!  Atlas ji  jako 
vždy naučil všechny jazyky potřebné k výletu do  minulosti, ale  že 
bude den cesty od  Prahy, ještě k tomu ve  středověku, potřebovat 
řečtinu, to  by  ji  nenapadlo ani  v nejdivočejším snu. Záložní
krizový program dostal první porci dat, a tak mohl obratem vyplivnout 
výsledek.
„Naučila jsem se  řecky od  maminky. Ona byla z...  Chalkidiki,“ 
pronesla nehoráznou lež  bez mrknutí oka. Mami, promiň. Původně 
sice chtěla říct, že  maminka byla z Řecka, ale  řečtina, což byla další 
podpásovka, slovo Řecko neměla. A tak Bára uplatnila název mís-
ta, kde loni strávili dovolenou.
„Jak se sem dostala?“ zeptal se Nikos.
Prevíte jeden zvědavej, zaškaredila se v duchu Bára.
„Tatínek si ji přivezl z obchodní cesty.“
„Tvůj otec je kupec?“





22
„Ano,“  kývla Bára. To  byla více méně pravda. Tatínek opravdu 
jezdil na  služební cesty, které s obchodem souvisely, tedy minimál-
ně  tím, že  do  nějakého obchodu musel zajít, aby jí 
přivezl povinného plyšáka. Dalo by  se  říct, že  je  obchodník, což je  skoro totéž 
jako kupec. I když při  vyřčení slova kupec se  Báře vždycky vybavilo 
jedno pražské strašidlo z knížečky Praha plná strašidel, totiž otylý
kupec Haňka, a do toho měl tedy tatínek hodně daleko.
„Chalkidiki je  nedaleko Thessaloniki, že?“ obrátil se  Nikos na 
přítele.
„Prý je  to  tam samý Bulhar,“ kývl druhý Řek a z tónu jeho hlasu 
bylo poznat, že  kdyby se  měl rozhodnout, jestli zasednout ke  stolu 
s  Bulharem, nebo s  hromádkou světélkujícího slizu, nebyl by  to 
Bulhar, s kým by hodoval.
Uf, z Chalkidiki nejsou, oddychla si  Bára. Tím odpadly otázky 
typu kdo je  otec tvé matky a neznají se  náhodou naši dědečkové 
a podobně. Nicméně vzápětí přiletí otázka typu co tu děláš.
„A co tu děláš, sama, v lese...?“
No jestli jsem to neříkala?
Nezbylo než okamžitě vysypat z rukávu dojemný příběh o tom, 
jak  se  tatínek vydal z Českých Budějovic, kde žijí, což si  vymyslela 
proto, že  České Budějovice jsou v bezpečné vzdálenosti od  Prahy, 
takže hrozí jen  minimální nebezpečí, že  Řekové nebo vůbec někdo 
v Praze a okolí bude znát jakéhosi Holečka z Budějovic, tedy jak 
se  tatínek vydal za  obchodem přes Prahu do  Norimberka a ona, 
chudinka malá, utekla za  ním, protože má zlou macechu, která ji 
bije, když tatínek není doma. Jenže se  jí  tatínka zatím nepodařilo 
dostihnout. Chvíli jela s nějakými kupci, ale  ti  neměli namířeno do 
Prahy, tak  teď musela pěšky a už skoro zabloudila a je hrozně ráda, 
že  narazila na  někoho, kdo taky jede do  Prahy, protože se  v noci 
sama venku bojí a je zima a má hlad, a vyprávěla to 
tak sugestivně,  tedy nesmírně působivě, že  se  na  závěr sama nad sebou lítostí 
rozplakala.
Kdyby řečtí kupci chtěli, jistojistě by  v  jejím vyprávění našli 
mnoho trhlin, ale  oba byli přímo fascinováni tím, že  zčistajasna 
uprostřed českých lesů narazili na  děvče, které plynně hovoří jejich 





23
mateřštinou.  Slzičky ztraceného sirotka týraného macechou je 
navíc  dojímaly, a tak místo aby Báru zavalili hromadou doplňujících 
otázek, hodil jí  Nikos přes ramena vlastní plášť a jeho starší přítel 
jí  hned nabídl něco k jídlu. Bára se  cítila trapně, protože ji 
zahrnovali péčí a soucitem, který si  ve  skutečnosti nezasloužila, a protože 
v rámci válečné lsti ze  své vlastní maminky nejen udělala cizinku, 
ale  dokonce ji  bez mrknutí oka nechala umřít. Jenže válečná lest je 
holt válečná lest.
„Poslyš, děvče,“ navrhl jí  Nikos, když přestala popotahovat a za-
kousla se  do  žitné placky. „Potřebujeme někoho, kdo se  tu 
domluví.  Náš přítel, který léta jezdíval za  obchodem do  Norimberka přes 
Prahu a který mluvil vaší řečí, před několika dny zemřel a my ne-
máme nikoho, kdo by  nám překládal. Nikos sice plynně ovládá 
jazyk Benátčanů, ale  to  je  mu tady asi  málo platné... Vezmeme tě 
s sebou, pomůžeme ti  v Praze nebo v Norimberku najít tvého otce, 
poskytneme ti  střechu nad hlavou i jídlo, a ty nám za  to 
budeš tlumočit, dokud budeme v Českém království, souhlasíš?“
„To je výborný nápad, Niku,“ zazářily druhému Řekovi oči.
Bára rychle zvážila pro a proti. Vlastně na  žádná proti nepřišla. 
Tlumočit může, když už  ji  atlas naučil řecky, a mít hned od 
začátku  kde bydlet a co jíst je  v minulosti vždycky velká výhra. Takže 
proč ne?
Než zhruba za  hodinu vyráželi dál, věděla už, že  starší Řek se 
jmenuje Alexandros Vasiliadis, ale  říká se  mu Alekos, a mladší je 
Stratonikos Oribatis, pro přátele Nikos. Ale ozbrojenci, kteří je 
doprovázeli a  hlídali jim zboží, je  oslovovali kyrie,  pane. Alekos 
i Nikos pocházeli z hlavního města své  říše. Než Bára pochopila, co 
je  to  za  město, chvíli to  trvalo. Říkali mu totiž Konstantinopolis, 
Konstantinovo Město, ale  Bára ho  znala buď jako Cařihrad, nebo 
jako Mikligardar, tak mu totiž říkali vikingové, s nimiž se  plavila 
z Novgorodu do  Kyjeva a kteří měli do  Mikligardu namířeno, nebo 
jako Istanbul.  Slovo  Istanbul  a  Mikligardar  Nikovi  ani Alekovi 
nic neříkalo, ale  Cařihrad ano, tak prý Konstantinopolis nazýva-
jí  Bulhaři a  jiní Slované. Slovo Bulhar Alekos vyplivl se  stejným 





24
odporem,  jako kdyby v salátu našel slimáka. Očividně měl Bulhary 
hodně nerad. 
Krkolomná byla  také  domluva  ohledně  toho,  z  jakého  státu 
vlastně pocházejí. Že  se  nejmenuje Řecko, to  už  Bára pochopila. 
Jednak řečtina to  slovo neměla, jednak si  vzpomněla, že  to  řešili už 
s rodiči na  dovolené na  Chalkidiki a že jim tehdy delegátka, která 
je  měla na  starost a kterou tatínek s touto otázkou přepadl, vysvět-
lovala, že 
Řekové svému státu říkají nějak jako elinykidymokratýja,  protože sami sebe nenazývají Řekové, bodejť by  také ano, když 
neumějí ř, ale Elini, což pochází ze starořeckého Helénoi. Řekové 
prostě sami pro sebe byli Heléni. 
Něco jako když Němcům říkáme Němci, ale  německy jsou Dojče.  Na  Bářinu otázku, jestli tedy 
jméno Helena znamená Řečka, odpověděla paní delegátka, že  neví, 
a maminka ji  poučila, že  se  neříká Řečka, ale  Řekyně. Na  Bářinu 
druhou otázku, proč tedy Řekům říkáme Řeci a ne Heléni, odpo-
věděla maminka, že  se  říká Řekové a ne Řeci, a paní delegátka, že 
neví. Tatínek řekl, že  se  zeptá strejdy Gůgla a tety Viky a Bára se 
zeptala, od  kdy se  tetě Jiřce říká Viky a jestli měla se  strejdou Gůglem 
svatbu, protože si  byla naprosto jistá, že  tetě Mirce se  Viky neříká, 
takže o té řeč  není, a tatínek řekl ty  má svatá prostato a maminka 
řekla, ať  před tím dítětem, tedy před Bárou, nemluví sprostě, a ta-
tínek řekl, že  nepoužil žádné sprosté slovo, nýbrž odborný termín, 
a maminka řekla, že  ona velmi dobře ví,  co  si  on, tedy tatínek, pod 
tím odborným termínem představuje, a tatínek řekl, že  se  nechce 
hádat, vzal si Bářin nafukovací člun Viking a šel se koupat.
Alekos a Nikos byli ochotni přiznat, že  jsou Řekové, tedy Elini, 
ale  zároveň tvrdili, že  jsou Římané,  tedy v jejich mateřštině Romei, 
protože žijí  v říši římské, a to Báře rozum nebral, protože přece ne-
mohou být Římané a Řekové zároveň, to  zaprvé, a zadruhé Řím je 
v Itálii a Konstantinopol napůl v Řecku a napůl v Turecku, takže 
jaká tam asi tak může být říše římská?
I pojala Bára podezření, že  s Alekem a Nikem není něco úplně 
v pořádku. Navíc si  před ní  klidně povídali o obchodech, ale 
nepadlo ani slovo o tom, že  se  chce Nikos setkat s králem, a přitom 
to řešili, když je šmírovala za keřem. 





25
Na  druhou  stranu, uvažovala Bára na  kozlíku kupeckého vozu, 
když vyrazili,  kdyby  chtěli  zatajit,  odkud  doopravdy  pocházejí, 
copak by  si  vymysleli takový blábol, který hned každému přijde 
podezřelý? Tak hloupě zas nevypadají. V  tom bude něco jiného. 
Ale co?  A proč chtějí kupci mluvit s králem? Kdo je  teď vůbec král? 
A v jakém jsme století? Na  to  by  se  potřebovala zeptat ze 
všeho nejvíc, jenže copak se  jako rodilá Češka uprostřed Českého království 
mohla vyptávat cizinců, kdo že jí to momentálně vládne?
Vůz sebou házel po  výmolech tak, že  měla Bára chvílemi co 
dělat, aby se  na  kozlíku udržela. To  byl  jediný důvod, proč neusnula, 
ačkoliv se  jí  klížily oči. Zatímco všichni ostatní měli časný večer, 
ona už totiž měla před půlnocí. 
Před setměním se dokodrcali ke vsi. 
Nebyla to ves ledajaká. 
Stálo tu  několik větších a několik menších statků, pár chalup, 
uprostřed návsi kamenný kostelík a nedaleko od  něj  něco, co 
vypadalo jako velký opevněný statek nebo tvrz. 
Nikos přiklusal k Báře. 
„Běž se zeptat, jestli jsme ve vsi Uhrově,“ požádal ji.
Bára sklouzla z kozlíku na  zem. Docela si  oddychla, měla od 
neustálého natřásání  pěkně  otlučený  zadek,  kozlík  nebyl  ničím 
polstrovaný. Zítra si  musím vyškemrat nějaký polštářek, umiňo-
vala si.
Zrovna se 
loudali lidé z kostela z podvečerní pobožnosti a většina  rovnou zamířila očumovat, byť z uctivé vzdálenosti, cizí kupce.
Bára si vyhlédla neškodně vyhlížející paní.
„Dobrý večer,“ pozdravila zdvořile a  pak si  uvědomila, že  je 
ve  středověku, a  to že  se  musí jinak. „Pochválen buď Pán Ježíš 
Kristus,“ dodala tedy honem.
„Až na věky,“ pokřižovala se zbožně paní.
„Jmenuje se to tady ves Uhrova?“ zeptala se Bára.
„Ves Uhrova?“ zarazila se  paní. Hlavu měla zababušenou do 
bílého šátku tak, že  jí  byl  vidět jen  obličej. I krk jí  šátek halil. Protože 





26
byla  vdaná a pro vdanou ženu by  se  ve  středověku neslušelo běhat 
po  venku prostovlasá. „Ves Uhrova? Aha, myslíš Uhřínova  ves! 
Ano, Uhřínova ves, to je tady. Odkudpak jste?“
„Já  jsem z  Českých Budějovic a  oni jsou z  Konstantinopole,“ 
prozradila Bára.
„To je někde... daleko?“ tipla si paní.
Bára horlivě přikyvovala.
„To je  za  mořem,“ dodala důležitě. Nebyla si  tak úplně jistá, 
jestli je  Konstantinopol opravdu za  mořem, ale  ta  paní se  v mapě 
Evropy určitě vyzná ještě hůř než Bára. 
„Za mořem,“ hlesla v úžasu paní. „A to jsou kupci?“
Bára přitakala.
„To asi  budou prodávat samé drahé věci, když jsou zámořští,“ 
usoudila paní. „Nic pro prostého člověka.“
„Jedou do Prahy a pak do Norimberka,“ pustila chlup Bára.
„Do Prahy!“ spráskla ruce paní. O Norimberku asi nikdy nesly-
šela, takže to  jí  dech nebralo. „No nedivím se,  že 
když chtějí prodávat zámořské drahocennosti, že  mají namířeno do  královského 
města...“
Bára zavětřila příležitost.
„Oni by  rádi věděli, kdo teď vládne,“ podle hodila vlastní nevě-
domost na Aleka a Nika.
„Cožpak pověst o  našem nejmilejším králi, dej mu Pán Bůh 
zdraví a dlouhý život, do  té  jejich Kosto... Kopo... pule nedošla?“ 
nechtěla věřit svým uším paní. Naštěstí ji  nenapadlo, že  se 
zámořští  kupci mohli dávno zeptat své česky mluvící průvodkyně, což 
Báru trklo až  ve  chvíli, kdy otázku vypustila z úst, a nejraději by  si 
za svou 


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.