načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krajiny vnitřní a vnější -- Druhé, doplněné vydání - Václav Cílek

Krajiny vnitřní a vnější -- Druhé, doplněné vydání

Elektronická kniha: Krajiny vnitřní a vnější -- Druhé, doplněné vydání
Autor:

Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 269
Rozměr: 21 cm
Úprava: xvi stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.)
Vydání: 2., dopl. vyd.
Spolupracovali: autorem ilustračních kreseb Miloš Šejn a autorkou fotografií Hana Rysová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3042-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Eseje o vlivu rozmanitosti krajiny, vzniklé jejím geologickým vývojem i činností člověka, na kulturu i duchovní život jejích obyvatel. Český geolog, speleolog a překladatel uspořádal reedici svých časopiseckých článků a esejů do dvou částí. Prvá, nazvaná Vnější krajina, je populárním výkladem původu současného rázu české krajiny. Popisuje geologický vývoj českých zemí a charakterizuje klady i zápory zásahů člověka do krajiny. Několik zamyšlení je věnováno i povodním roku 2002. Druhá část s názvem Vnitřní krajina líčí genia loci různých oblastí české krajiny a jeho vliv na život, tvořivost i duši rodáků či návštěvníků. Dvě studie jsou věnovány Praze - tzv. "zelenému mužovi" ve svorních gotických staveb a popisu vyjmutí ostatků sv. Vojtěcha roku 1880. Eseje jsou prokládány citáty z odborných publikací (B. Balbín, L. Žák) i krásné literatury (J. W. Goethe). Doplněné vydání je rozšířeno o text "Právo na krajinu".

Popis nakladatele

Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu

Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany. Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše - fenoménu genia loci, postavě Zeleného muže, keltským bohům v druhohorách atp. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši. Foto Hana Rysová, Václav Cílek.

(texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Cílek

Krajiny vnitřní a vnější

© Václav Cílek, 2002, 2005, 2010

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz

v roce 2010 jako svou 395. publikaci (11. elektronickou).

Vydání třetí, v elektronické podobě první.

Fotografie Hana Rysová, ilustrační kresby Miloš Šejn.

Obálka a sazba Martin Radimecký.

ISBN 978-80-7363-334-9


Obsah

Předmluva – Chraňte svoji duši. Krajina jako obraz lidí, kteří ji obývají

Vnější krajiny

Geologické základy české krajiny

Geodiverzita a změny české krajiny

O paměti krajiny a kamenu svatého Ivana na Bytízu u Příbrami

Co si pamatuje řeka

Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem

Areál jablkového štrúdlu aneb Krajina je to, proč lezeme na rozhlednu

Krajina jako artefakt – pohled z jámy velkolomu

Krajina mezi městem a přírodou

Ovlivňuje naše krajina naši duši? – Rozhovor o české krajině a hip hopu

Vnitřní krajiny

Anaon aneb Krajina s kolektivní duší

Číňané a česká barokní krajina

Velký vztah, smysluplný bobr a virtuální krajina

Vody ohněm spoutané: J. W. Goethe na Komorní hůrce

Imaginativní průvodce zeleného muže

Maskovaný los a jiné příběhy

Bohemia Rosa aneb Klášter prevít a mrchožrout

Včely Neviditelného – Probouzení místa

Právo na krajinu (dodatky ke druhému vydání knihy)

Barevná příloha

Ediční poznámka

Prameny ke studiu krajiny:co číst, nač se dívat a čemu naslouchat

Poděkování

O fotografiích Hany Rysové a vztyčování kamenů v nás

O autorovi





Václav

Cílek

vnıtřní

a vnější

krajiny

Texty

o paměti

krajiny,

smysluplném

bobrovi,

areálu

jablkového

štrúdlu

a také o tom,

proč lezeme

na rozhlednu

Předmluva 

Předmluva

Chraňte svoji duši.

Krajina jako obraz lidí,

kteří ji obývají

Po roce 1868 se v dopisech anglického básníka Gerarda ManleyeHop

kinse začíná stále častěji objevovat slovo „inscape“, tedy výraz pro vnitřní

prostor či vnitřní krajinu jako protiklad vnější krajiny neboli „landscape“.

Hopkins chápe „inscape“ velmi hluboce, je to pro něj jakýsi vnitřní vzor

či rytmus, způsob, jakým je členěno něco prvotního a tvořivého uvnitř.

Báseň vzniká, pokud se vnitřní krajina jeho duše setká s podobněuspo

řádaným rytmem vnější přírody. V tomto procesu se pak vytváří nová

vnitřní krajina. A podobně jako v krajině působí vnější síly, tak i vevnitř

ním prostoru nalézáme „instress“ neboli plastickou sílu, která způsobuje,

že podoba vnější krajiny se vtiskává do podoby duše. Je to znepokojivý

názor – rozhlédněme se a uvažme, jaká krajina nás vytváří?

Téměř ve stejné době, kdy Hopkins uvažoval o vnitřní krajině, bylaji

hočeskému spisovateli Josefu Holečkovi situace vcelku jasná: krajina vždy

ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je

nutné začít popisem krajiny, ve které žije. Člověk vytváří k obrazu svému

určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Staráme-li se okra

jinu, tak se věnujeme dvěma činnostem – péči o stromy, vody, petrklíče,

brhlíka (jenž – jako veselý tarotový viselec – jediný z ptáků realizovalher

metickou zásadu, že „co je dole, je jako to nahoře“) a také o svoji duši.

Tohle všechno se dnes mění, v krajině nežijeme, tou spíš jen projíždíme.

Ale i česká příroda samotná – nechána sama sobě – podléhá „džunglizaci“

a vrací se ze stepního do lesního stadia.

Krajina se v 90. letech 20. století stala klíčovým pojmem přírodních, ale

i některých humanitních věd. Jednak jsme ji začali v globalizovaném světě

plném unifikovaných obchodních center a dálnic ztrácet, jednak jsme si

uvědomili, že se něco děje i v naší vnitřní krajině; že abychom poznali, kdo

jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi – stačí se podívat z okna.

Předmluva 

Tato kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž každá obsahuje osmpří

spěvků. První část knihy je věnována skutečné, fyzické krajině, jejímpro

měnám a ochraně. Týká se zejména hospodaření s prostorem krajiny,cel

kového chudnutí reliéfu, ztráty horizontů i problému ochočené přírody.

Vychází z textů, které byly určeny hlavně pro pracovníky ochrany přírody

a „lokálpatrioty“. Jeden příspěvek je věnován paměti krajiny, jiný otázce, zda

budoucnost města (a tím v naší malé zemi i krajiny) spočívá v jehoneustá

lém rozšiřování do amorfních suburbií, jež nejsou ani městem ani přírodou.

Tato část je sepnuta rozhovorem o duši krajiny a charakteru Čech s částí

druhou, kde se již víc jedná o vnitřní krajinu. Hned první příspěvek jevě

nován jevu, kterému v Bretagni říkají „anaon“, jakémusi splývání dušímrt

vých héroů, světců a básníků, které vytváří neustále doplňovaný genius

loci. Další články se týkají ne-lidské postavy zeleného muže z gotickýchka

tedrál, problému, jak vypadali keltští bohové v druhohorách, ale i srovnání

čínského pojetí krajiny oživené toky životních sil s barokní českoukraji

nou. Pokračuji popisem Komorní hůrky u Chebu jako nejmenšího vulkánu

s největší historií a dotýkám se „sestupu do štol nejhlubších, kde Matky

jsou“. Celek uzavírají Poutníkova pravidla o putování po posvátnýchmís

tech a dosti obsáhlý soupis různých literárních i hudebních pramenůpo

třebných ke vstupu do krajiny.

Kniha představuje výběr asi třetiny textů, které jsem o krajině zapo

sledních deset let napsal. Nemilosrdně jsem krátil, přeskupoval adoplňo

val nikdy nepublikované materiály. Vypustil jsem citace, ale shrnul jsem

nejdůležitější literaturu do zvláštního závěrečného průvodce. Hlavním

motivem této knihy je nutnost chránit krajinu kvůli ní samé, kvůli živlům,

skalám, vodám a životu; ale také kvůli sobě a vlastní duši.

Na severním úpatí hory Vítkova v únoru 2002, Václav Cílek

Živly jsou zaplaťpánbu v pořádku, to jen člověk se musí mít na pozoru,

zatímco vesluje peklem.

Jack Kerouac

Poznámka: Pojem „inscape“ je rozebrán v knize W. H. Gardnera (ed.): Gerard Manley Hopkins.

Poems and Prose, Penguin Classics, 1985.

Brhlík je podle Davida Storcha původně skalní pták. Po nepravidelných skalách se šplhá

jinak než po rostlém stromě. Proto je brhlíkovi jako jedinému z našich ptáků jedno, zda

leze hlavou nahoru nebo dolů.

Ale prve, než se přiblížíme k lidem, je třeba ohlédnout se po krajině, jež všudesou

visí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, který v ní našel trvalý příbytek pro

sebe i pro potomstvo. Krajina jihočeská vůbec je vážná, tichá, zádumčivá. Krása

její kromě Šumavy není okázalá, vyzývává, nápadná. Šumava jest víla, čarodějka,

její družka u nás je pouze dcera pozemská. Není to krasavice pro ulici, pro trh, pro

salón, pro společnost, pro dav. Neoslňuje, rázem neuchvacuje. Je to dívčina prostá,

dobrého původu, spořádaných mravů a solidních zásad. Kdo ji poprvé spatřil,ne

upadá ve vytržení, nepadá před ní na kolena a neprosí ji probůh o štěstí, aby směl

u jejích nohou zemřít. Ona ho nevábí, ani neodpuzuje, nýbrž jakoby cudností svou

udržuje v uctivé vzdálenosti. Nevyžaduje obdivu, nýbrž porozumění. U našíkrasa

vice musíš prodlet a zdomácnět... Jakmile jsi ji srdcem pojal, srdce od ní neodloučíš,

ani kdybys byl od ní odtržen na sebedelší dobu a sebevětší vzdálenost... Mysl tvá

vždy bude k ní zalétat a bude se ti zdát, že jsi nikdy neviděl sytějších barev,šťavna

tější zeleně, pestřejších květů na lukách, jasnějšího vzduchu, blankytnější oblohy,

útulnějších střech a hodnějších lidí...

Duše tvé se zmocňuje zvláštní tesknota, divný pocit, který podle mého vědomí

z českého kmene mají pouze Jihočeši a který je úhelným kamenem jejichpsycholo

gie. Pocit, který, když se dostaví, prsa tíží a svírá, srdce hrozí se v kusy roztrhat,

a přitom přece naplňuje niternou, duchovní blažeností. Je to prahnutí po čemsi

neznámém, čeho není v tomto viditelném světě, dychtění po něčem dokonalejším,

nežli život vezdejší poskytnout může, žal nad marností všeho, co na této zemi platí

za krásné a radostné, a radost nad určitým tušením duše, že nad pozemskoumar

ností je cosi pevného a stálého...

Josef Holeček, úvodní část románu Naši

vnější

krajiny

Vnější krajiny 

Geologické

základy

české

krajiny

Postavení v rámci Evropy

Do hloubek polí duši vnořenou, ptám se i odpovídám.

Ladislav Stehlík, Kořeny

Geologické průvodce vycházejí již od konce minulého století ve dvouměs

tech – je to Paříž a Praha. Jenže v Paříži jsou geologické zajímavostiroz

seté v okruhu téměř 50 km, zatímco v Praze nalezneme v hranicích daných

městskou dopravou tolik geologických pozoruhodností, že by to stačilo na

několik evropských hlavních měst. Sedíme tu vlastně v jakémsi zázračném

kotli plném geologických příběhů. Dotýkáme se kouzla města a krajiny ne

skrze W. A. Mozarta nebo F. Kafku, ale prostřednictvím dávných horstev,

moří a pouští. Nepotkali jsme se nikdy s mamuty nebo druhohornímiješ

těry, ale sdílíme s nimi stejný prostor, i když odlišný čas. A do minulosti se

dá putovat nejen strojem času, který ještě nikdo nesestavil, ale takémedi

tací nad horninami, které krajinu vytváří.

Mají-li geologové nějakou základní čarovnou průpovídku, pak zní:

„Český masiv je epivariská platforma.“ Pokusme se ji přeložit dosrozumi

telné řeči a začněme slovem platforma. To je takové území, kde se téměř

všechny geologické procesy odehrávají pouze na povrchu. V hlubinách

se nic nevrásní a ani tu nezuří nějaká závratná sopečná činnost.Plat

forma je něco jako podstavec pomníku, který stojí nehnutě, jen občas

někdo nahoře vymění sochu za novou. Platforma – tedy podstavec – je

zaplavována různými moři, nebo naopak řeky odnášejí povrchové vrstvy,

ale to vše se děje jen na povrchu. Platformní vrstvy jsou vodorovné aspo

čívají přitom na všelijak prohněteném základu. Geologické výzkumy nám

Vnější krajiny 

ukazují, že Český masiv je složen ze dvou jednotek. Ta spodní je tvořena

zvrásněnými zbytky geologických horstev: bývají to žuly jako vKrkono

ších či na Šumavě, ruly nebo ostrůvky prvohorních vápenců.

Ta horní jednotka je tvořena vodorovně uloženými druhohornímipís

kovci a opukami nebo ještě mladšími jíly, štěrky a písky, tedy usazeninami,

které vznikly až po skončení horotvorných pohybů. Slovo „epivariský“

sestává ze dvou částí. V latině „epi“ znamená něco, co vzniklo později,

tedy něco po-variského. Geologové mají zvyk pojmenovávat své útvary

nebo vrstvy podle místa, kde jsou zvlášť charakteristicky vyvinuty.Řek

neme-li o vápenci, že je devonský, neznamená to, že pochází z hrabství

Devon v Anglii, ale že mu je nejenom podobný, ale že má také stejné stáří.

Podobně např. bělohorské vrstvy sahají hluboko do severních Čech, ale

nalézají se zde v podobném vývoji jako ve své základní lokalitě – tedy

na Bílé Hoře v Praze. Stejně je tomu se slovem „variský“. V bavorském

Vog tlandu leží město Hof, kterému kdysi Římané říkali Curia Variscorum.

V Hofu kdysi působil slavný geolog E. Suess. Ten se zabýval místními

horninami, jež v roce 1888 označil jako variské, a později rozeznal, že se

jedná o stejný typ hornin, které budují pás masivů ležící meziPortugal

skem a Čechami.

Český masiv je vlastně nejzápadnější oblast variských masivů, které se táhnou

od Cornwallu v Anglii, Centrálního masivu ve Francii a Vogézy až do Čech. Za

Znojmem, Brnem a Ostravou již začíná geologická jednotka s jinými pravidly apo

někud odlišnými rostlinami i lidmi – Západní Karpaty. Těmi se v tomto textu

zabývat nebudeme, jenom si připomeňme, že Čechy jsou oválné, do sebe

soustředěné a poněkud izolované. Osou Moravy je měkké, široké údolí –

úval, jímž vždy, a to již od mladšího paleolitu před 25 tisíci lety, putovala

plemena a kulturní vlivy mezi Panonií a Polskem. Morava je více otevřená,

přátelská a lineární. Její konce však leží geologicky i lidsky dost daleko

od sebe a přirozené centrum, jímž je Olomouc či Kroměříž, nespojuje

moravské kraje tak jako Čechy centrální vliv Prahy.

Koncem prvohor, asi před 280–320 miliony let, došlo k velkémuvrás

nění, kterému říkáme variské, a tehdy byly velkými tlaky a teplotamistme

leny různorodé horniny do pevných masivů, mezi které patří i Český masiv.

Žádné další vrásnění již nějakým závažným způsobem Čechy nezasáhlo,

takže ono zaklínadlo „epivariská platforma“ si můžeme přeložit v tom

smyslu, že Český masiv vznikl během variského vrásnění a že všechny

mladší geologické vrstvy na něm leží vodorovně a nejsou (až na výjimky)

zvrásněny mladšími horotvornými pohyby. Je to ta situace, kterou vidíme

třeba v České bráně nebo na svazích Petřína – skalnaté údolí patříva

riskému fundamentu, ale pískovcová čepička je již platformní.

Vnější krajiny 

Mluvíme-li o horstvu, tak se skutečně jedná o vznik nějakého pohoří,

ze kterého dnes již zbývají právě ty hluboké kořeny hor, a nikoliv hory

samotné. Kdybychom odstranili třeba Alpy, na jejich místě by zůstaly

hlavně žuly a jejich přeměněné obaly – kořeny hor. Středočeský pluton

a také většina pohraničních hor jsou vlastně kořeny dávných, velmivy

sokých pohoří. Variské oblasti vytvářejí většinou výše položené, obvykle

vlhčí krajiny s chudšími půdami, které byly lidmi kolonizovány později

než sladké, černozemní oblasti, jež většinou leží na platformníchsedi

mentech. Variské oblasti jsou častěji spjaty s hornickou činností a obvykle

jsou zalesněné. Jsou to ty kraje, kam se jezdívá na houby a kde lidé bývají

zarputilí těžkou prací.

Je základem architektury Čech astroblém?

Zeměpisci přiřkli Čechám kruhovou podobu. Když Filip Cluverius popsal Evropu

jako spanilou královnu, použil Čech jako pupku. Jindřich Bünting zase vypodobnil

Evropu jako dívku, na jejímž srdci umístil Čechy jako zlatý náhrdelník ozdobený

drahokamy. S tímto tvrzením se téměř ztotožňuje Aventinus, který říká, žeHercyn

ský les chrání český národ přirozenou hradbou jako srdce nebo loutnu. Já sám jsem

nedávno dal vytisknout Čechy jako růži. Mají tvar překrásného amfiteátru a jako

v takové stavbě jsou okrajové zdi, stupně a sedadla, tak i kolem Čech strmí do výše

hory, jež je obklopují věčnou ochrannou hradbou.

Bohuslav Balbín (1621–1688)

Naše planetární soustava vznikala asi před 4,5 miliardami let chladnou

akrecí – tj. postupným shlukováním a nabalováním zvláštního druhume

teoritů, tzv. uhlíkatých chondritů, které obsahují kromě uhlíku též některé

plyny, vodu a jednoduché organické látky. Větší shluk takovýchtometeo

ritů fungoval jako gravitační past, přitahoval z prostoru jiné meteority,

a tak se celý nepravidelně kulatý shluk meteoritů neustále zvětšoval jako

sněhová koule. Byly to pravděpodobně dopady velkých meteoritů, které

způsobily, že se větší část zemské koule roztavila a nově uspořádala.Nej

hlouběji k nitru klesaly těžké prvky jako železo, pak následovala vrstva

tmavých těžkých hornin s velkým množstvím rudních minerálů. Teprve

poblíž povrchu vznikaly žulové horniny, obsahující lehký křemen a živce,

a nejsvrchnější vrstva vytvořila světový oceán a atmosféru.

Během další jedné miliardy let vychytaly planety naší slunečnísou

stavy většinu velkých meteoritů. Povrch Země se tehdy podobal povrchu

Vnější krajiny 

současného Měsíce nebo Marsu. Na rozdíl od těchto nebeských těles

však pozdější geologické pochody – stěhování kontinentů a činnostvo

dy – dávné meteoritové krátery, kterým se rovněž říká astroblémy neboli

„hvězdné jizvy“, zcela zastřely. Přesto však v meziplanetárním prostoru

existovaly bludné osamělé meteority nebo jejich shluky, které čas od času

protnuly dráhu Země a s obrovskou energií dopadly na její povrch. Po

svém dopadu často vytvořily obrovské krátery o průměru až několikade

sítek kilometrů. Dnes tak na povrchu Země známe zbytky asi 250meteo

ritových kráterů pocházejících z různých geologických období.

V roce 1983 ohlásil profesor Bostonské univerzity M. D. Papagiannis

objev dalšího meteoritového kráteru, který nazval Pražským impaktovým

kráterem, protože Praha leží blízko jeho středu. Jedná se o oválnoustruk

turu o rozměrech 200×300 km pokrývající téměř celé Čechy. Papagiannis

se opíral hlavně o tvarovou podobnost – na mapě Evropy si nemůžete

nevšimnout rozsáhlé kruhové struktury v místech, kde leží Čechy.Čes

kou republiku poznáte i na fyzické mapě a vůbec nepotřebujete pohled

Hradiště na Kouřimi. Základním rysem Čech je parovina rozbrázděná hluboce zaříznu­

tými údolími. Zbytky vyzdvižené paroviny nalezneme i v lemu pohraničních horstev na

šumavských pláních nebo plochém hřebenu Krušných hor.

Vnější krajiny 

na politické hranice. Dodneška si nejsme jisti, zdá má prof. Papagiannis

pravdu. V jeho prospěch mluví tvar Čech a promáčknutí zemské kůry pod

Čechami. Na druhou stranu však dosud nebyly nalezeny horniny, které

vznikají při dopadu velkých meteoritů.

Jsou-li Čechy skutečně obrovským meteoritovým kráterem, pak kdo

padu meteoritu muselo dojít nejméně před jednou miliardou let. Pád

meteoritu je schopen rozrušit zemskou kůru do hloubek 20–30 km avy

tvořit tak kruhovou síť hlubokých zlomů. Během poslední miliardy let byla

z území Čech odnesena v průměru asi 5 km mocná povrchová vrstva.Pů

vodní kráter již dávno neexistuje, ale zlomy zasahující hluboko pod jeho

povrch se snad zachovaly. Zemská kůra se chová podobně jako slepený

předmět, praskne zrovna tam, kde se už jednou rozbila. Český masiv byl

v průběhu druhohor a třetihor zbroušen do vcelku fádní roviny, ale při

vrásnění Alp, které nastalo stovky milionů let po pádu velkéhometeo

ritu, začal opět praskat v místech původních zlomů. Jádro kráteru zůstalo

nedotčené, ale podél jeho okrajů byla alpskými tlaky vyzdviženapohra

niční horstva, takže Čechy se opět začaly podobat původní, dávnozmi

zelé hvězdné jizvě.

Celá tato impaktová hypotéza je dosud velmi kontroverzní. Na druhou

stranu je oválný charakter Čech nepochybný – dá se totiž pozorovat na

plastické mapě nebo družicových snímcích. Kruhovou strukturu těchto

rozměrů je možné nejlépe vysvětlit dopadem meteoritu, protože ostatní

hypotézy – jako subdukční kaldera nebo archaická konvekční celapláš

ťového proudění – jsou složitější a ještě hůř prokazatelné. Co znamená

impaktová hypotéza pro českou krajinu, je-li pravdivá? Především dává

Čechám pěkný uzavřený tvar víceméně izolované kotliny s hlavnímměs

tem ležícím poblíž geometrického středu země. Maximum slovanského

osídlení sahalo – zvláště na severu – poměrně daleko za dnešní politické

hranice, ale postupem doby se slovanský živel stahoval do svýchpřiroze

ných hranic daných pohraničními horami. V každém případě jeizomet

rický tvar Čech a jeho přirozený horský lem určitým půvabem, a dokonce

hodnotou české země, jak může potvrdit třeba občan státu Colorado.

Kromě toho jsou důležité samotné zlomy, které při dopadu meteoritu

vznikly. Petr Rajlich kdysi ukázal, že ložiska Českého masivu sledujíneje

nom soubor lineárních struktur – zlomů, ale také velký ovál. Znamenalo

by to, že hvězdná jizva ovlivnila lokalizaci rudních ložisek, a tedy budoucí

lidská sídla a cesty mezi nimi. Něco tady možná „hovoří“ přes propast

jedné miliardy let.

A znamená-li to cosi z nějakého metafyzického či lyrického hlediska, je jistěspor

né. Bylo by však lákavé uvažovat o kosmických a třebas blouznivých kořenech české

Vnější krajiny 

krajiny a povahy, o touze návratu ke hvězdám a o neustálém střetávání vznešeně

nebeských a prakticky zemitých poloh v srdci tohoto malého a nespolehlivého národa.

Nic z toho se však naštěstí nedá exaktně dokázat.

Reliéf: rozlámaná parovina

Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,

myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vypučel.

Přesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje.

Dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.

Richard Weiner, Sluncem svržený sok

Procesu, kdy z hor vzniká rovina, říkáme planace, doslova to znamená

zarovnávání. Koncem prvohor musíme na území Čech počítat s nějakým,

pravděpodobně velmi vysokým horstvem. Pak se Čechy na několikdesí

tek milionů let stávají souší, vlastně téměř po celé druhohory. Během této

doby panuje převážně teplé a v některých obdobích i vlhké klima. Hory

postupně zvětrávají, rozpadají se na prach, písek a jílové minerály, které

jsou unášeny do moře. Část Alp a Karpat je vybudována z materiálu, jenž

původně ležel v Čechách. Koncem druhohor je postupně zarovnávána

většina kontinentů. Říkáme tomu globální planace, protože zarovnanépo

vrchy v té době vytvářejí hlavní typ reliéfu celé země. Má to ještě jeden

dopad. Moře se změlčují a nakonec dopadnou jako lavor, do kterého

dlouhou dobu sypeme různé usazeniny. Prostě přeteče. Jenže v tomto

případě je lavorem světový oceán a ten, když přeteče, zaplaví kusy celých

kontinentů. Globální planace je tedy v určitém momentu doprovázena

globálním přetečením oceánu – transgresí.

Slovo „trans“ znamená „přes“. Tranzit je cesta vedoucí přes nějaké

místo či přestup. Transport je doslova přenášení (základ „port“odpovídá

slovesu nosit) a transgrese je pohyb moře přes pevninu. V té chvíli, kdy je

pevnina příliš plochá, moře příliš mělké a navíc jej horotvorné pohyby dál

změlčí, se moře pozvolna, rychlostí jen několika milimetrů za rok, přelije

přes pevninu. Tehdy dojde ke křídové transgresi. Můžeme ji velmi dobře

pozorovat třeba v Českém ráji, kde zanechala dnes asi 300 m mocné

souvrství křídových hornin. Ty leží na variském podstavci jako poleva na

dortu. Nejsou zvrásněny ani příliš rozbity zlomy.

Koncem třetihor a hlavně ve čtvrtohorách se do dortu s polevouza

kousnou řeky. Vytvoří sevřená údolí – třeba kaňon Vltavy mezi Hlubokou

Vnější krajiny 

a Mlčechvosty. Postupně se prohlodají až do hloubky přes 100 m aza

nechávají po sobě štěrky a písky. Vývoj středních Čech si tedy můžeme

představit jako sérii několika důležitých kroků:

1 – postupná sedimentace starohorního a prvohorního moře (asi před

400–800 miliony let)

2 – scelení různorodých hornin během variského vrásnění do jednolitého

Českého masivu (asi před 300 miliony let, mladší prvohory)

3 – zarovnání variského horstva do paroviny (asi před 150–200 miliony

let, starší druhory)

4 – zatopení této paroviny mořem a usazení vodorovně uložených vrstev

(asi před 100 miliony let, křídová transgrese)

5 – ploché území Čech vytváří obrovskou pláň s jezery, následujevulka

nická činnost a rozlámání Českého masivu na ploché kry (asi před

10–60 miliony let, třetihory)

6 – vznik hluboce zaříznutých říčních údolí (čtvrtohory, poslední dva

miliony let)

Mnoho vlivů, mnoho vrstev, ale jeden příběh.

Fenomény se potkávají

To vše poskytuje spolu s pitoreskní scenerií okolní krajiny a kopci pokrytýmivini

cemi u Mělníka, rozpadajícím se hradem a se vznešeným tokem Labe pohledne

vyslovitelné velkoleposti a melancholie. Celý kraj dýchá jakýmsi poklidem, který

podivně kontrastuje s krásnou rozmanitostí scenerie a ještě víc s hlubokým a vřelým

charakterem jeho obyvatel.

Charles Sealsfield, Rakousko, jaké je

Křídové moře ustoupilo. Bylo to poslední české moře a dlouho se nevrátí.

Zanechalo po sobě plochou krajinu, ze které občas vyčnívá nějaký kopec.

Klima je teplé a vlhké, což svědčí lesům, močálům a žábám. Na počátku

třetihor můžeme prostředí v Čechách přirovnat k tropům někde v Malajsii

nebo na Filipínách. V půlce třetihor je již chladněji, ale stromy jsoustáloze

lené, což znamená, že na zimu neshazují listy, tedy že mrzne asi jako dnes

ve Španělsku. Prof. Němejc přirovnal klima středu třetihor k současnému

subtropickému podnebí jižní Číny. Na úplném konci třetihor se podnebí

ještě více ochladí a přijdou ledové doby. Nástup ledových dob – asi před

Vnější krajiny 

2,5 miliony let – přesně odpovídá počátku vývoje člověka, takže mnozí

badatelé se domnívají, že lidoop, spokojeně „zahnívající“ v úživném teplu

subtropického lesa, se musel začít starat. Musel být chytrý, když chtělpře

žít, a to z něj udělalo člověka.

Starší třetihory známe jen z okrajových pánví Českého masivu – hlavně

ze Severočeské pánve, z podloží mocných slojí hnědého uhlí. Víme, že

odnos pokračoval na většině plochy Českého masivu. Na mnohamís

tech byly drobné pánvičky, některé pravděpodobně s močály, do jiných

přinášely vodnaté kalné řeky vrstvy písku. Zdá se, že alespoň někdyfun

goval monzunový cyklus, kdy období dešťů byla střídána dostipravidel

nými obdobími sucha – asi jako dnes v Indii. Střední Čechy ležely jen

100–200 metrů nad mořskou hladinu. Okrajová horstva (jako Krkonoše či

Šumava) i vnitřní horstva (jako např. Brdy) ve starších třetihorách buďne

existovala, anebo byla nevýrazná. Na jih od Českého masivu se v několika

Vrch Dřínov se nachází severně od Prahy. Čechy můžeme zhruba rozdělit do dvou zón,

ta první leží mezi Prahou, Kadaní a Hradcem Králové a zaujímá zhruba severní třetinu

země. Jsou pro ni charakteristické nížiny, černozemě, teplomilná vegetace a nepřetržité

pravěké osídlení obsahující přes 20 různých pravěkých kultur. Jižní část země je vlhčí,

studenější a na většině plochy byla kolonizována až ve středověku. Vyprávějí se zde jiné

pověsti, krajina je pod výrazným vlivem člověka sotva pár století. Divočina tu je blíž.

Vnější krajiny 

mohutných cyklech stále ještě vrásní sedimenty mořské pánve Tethys.Ob

rovské síly se do Čech (na Moravu více) přenášejí jen zprostředkovaně,

ale přesto způsobují zlomy zemské kůry či poklesy dna drobných pánví.

Cesty Českého a Slovenského masivu se definitivně rozcházejí.

Český masiv si v průběhu alpinského vrásnění můžeme představit

jako napůl samostatný blok, který je někdy pevně spojen s alpskouob

lastí – a tehdy reaguje na její proměny, jindy však vystupuje samostatně

a vzdoruje horotvorným tlakům. Naproti tomu Slovenský masiv, který

je vlastně pohřbenou troskou variského pásma, blížencem Českéhoma

sivu, se během třetihor stále více přimyká do balkánského bloku area

guje na jiné impulsy než Český masiv. Dělicí čarou mezi oběma masivy je

mohutná zlomová linie táhnoucí se ve směru Vídeň–Kroměříž. Je laciné

připomenout, jak se na této linii začínají lišit i lidé, ale je to tak.

Mimořádně velká změna se na celém světě odehrává na rozhranístar

ších a mladších třetihor. Je to období globálního tektonického neklidu. Na

mnoha místech světa dochází k sopečným výlevům, k pohybům horstev

podél již dříve víckrát využitých zlomů. Tehdy vzniká České středohoří.

Mladé třetihory jsou zcela ve znamení říční činnosti. Plochou sníženinou

Čech protékají řeky, mění svá koryta, vytvářejí občasná jezera a pak je

zase zanášejí štěrky. Někdy ve spodním miocénu se dokonce zahloubí do

skalního podkladu jako táhlá, široká údolí. Podívejte se někdy směrem

od Tetína k Berounu nebo v Praze od hotelu Internacionál k Babě. Pod ní

objevíte zbytek mírného svahu třetihorní řeky. Na něj navazuje kolmý sráz

vltavského kaňonu, ale ten vznikl až ve čtvrtohorách, dokonce běhempo

sledního milionu let. Toto široce založené údolí bylo ještě ve třetihorách

při dalším horotvorném pohybu zcela vyplněno říčními štěrky.

Celý Český masiv poklesal a řeky svými usazeninami zahlazovalyne

rovnosti povrchu, svá stará údolí i jezerní pánvičky. Na některýchmís

tech tak řeky nakupily až několik desítek metrů štěrků. Původní reliéf byl

pohřben, ale v geologii platí rčení „všeho do času“, nic není věčné. Ačtvr

tohorní řeky, když vyklízely stará koryta a prohlubovaly je na současnou

úroveň, vyčistily stará třetihorní údolí. Tomuto procesu geologové říkají

exhumace a doslova to znamená vyzvednutí něčeho pohřbeného, asi jako

když vytahujete mrtvolu z hrobu nebo objevujete zapomenuté klasiky.

V našem případě se jedná o odkrytí a oživení dávno pohřbeného prvku

třetihorní světa. Krajinou třetihor se toulali tapíři a antilopy. V hustých

lesích a na jejich mýtinách žila zvířata velmi podobná dnešním slonům,

nosorožcům a jelenům. Na stromě jste mohli spatřit plcha a natravna

tých plochách chytit křečka. V řekách žily škeble podobné současným

druhům.

Vnější krajiny 

O čtvrtohorách hovoříme jako o éře člověka, i když počátky rodu

Homo sahají do nejmladších třetihor. Čtvrtohory trvají posledních 1,8mi

lionu let, ale stáří předchůdců člověka je nejméně dvojnásobné. DoEv

ropy přichází člověk poměrně pozdě, asi tak před milionem let. Nevíme

odkud – snad z Afriky, možná z Předního východu. Čtvrtohory znamenají

velké střídání ledových a meziledových dob. Je to dramatické období plné

klimatických zvratů a náhlých změn teplot. Je to jeden znejproměnlivěj

ších útvarů celé dosavadní geologické historie. Je to dynamické ažkatastro

fické období, jaké člověku vcelku vyhovuje.

Pro české země znamenají čtvrtohory nesmírně mnoho. Nejen díky

usazeninám, které zde zanechaly, ale možná ještě víc díky tomu, co řeka

odnesla. Ve čtvrtohorách totiž vznikala říční údolí i samotná pražská kotlina

se svým systémem říčních teras. Eroze vytvořila prostor pro města a sídla.

Čechy jsou v zásadě dvě krajiny v jedné – měkká parovina náhle přechází do

skalnatých údolí jako na Kokořínsku nebo na střední Vltavě. V Čechách se takpo

tkávají měkké a tvrdé charakteristiky. Jako by se tu ( jak říkal Jiří Sádlo) sešel Josef

Švejk s Rabbi Löwem. Slovanská měkkost a líbeznost Smetanovy Mé vlasti se mísí

s metalovým chorálem. A architektura? Ta buď zvýrazňuje a doplňuje přirozenou

krásu krajiny (hrady, Ještěd), nebo ji zastírá neofunkcionalistickým podhoubím.

Krajina jako neuronová síť

Britská škola krajinné archeologie má tendenci dívat se na krajinu jako na

soubor průsvitných map, které jsou položeny jedna přes druhou. Každá

mapa odpovídá určitému časovému řezu, který se kryje s určitýmkrajin

ným typem. Krajina je dynamická veličina, má svého předchůdce anásle

dovníka, tzv. krajinný precendent a antecendent. Některé oblasti i hodně

starých časových řezů se kopírují téměř beze změny do mladších vrstev.

Jsou místa, kde se – jako například na Milešovce – lískové lesy nesmírně

podobají české krajině časného holocénu. Doubravy u Ploučnice blízko

Mimoně zase velmi připomínají krajinu mezolitických lovců a sběračů.

Na předpolích hradišť můžeme procházet loukami z doby železné.Sou

časná krajina je vlastně mozaikou různě starých krajin, která díky výstavbě

a globalizaci postupně chudne. V každém časovém řezu nalézámeoh

niska a sítě vztahů. Je zajímavé, že mnohá ohniska – jako jsou lidská sídla –

se sama nemění, ale mění se síť jejich vztahů. Krajina je neuronová síť, ve

které se vynořují a zapadají jednotlivé body, vztahy mezi body někdy mizí,

ale jindy jen dlouze spí a neví se, zda je někdy něco či někdo probudí.

Vnější krajiny 

Hlavní časové řezy vývoje české krajiny v poledové době můžemezná

zornit následujícím způsobem:

Před 12–18 tisíci let: doba ledová, tundra, občasné ostrůvky stromů,pa

horkatiny jsou asi porostlé modřínem a limbou, Brnem chodíma

mut a srstnatý nosorožec, na území ČR žije pár set či pár tisíc lovců

a sběračů.

Před 10–12 tisíci let: postupné oteplování v několika výkyvech, tundra je

i v nížinách nahrazována světlou březovou a tmavou smrkovou tajgou,

další rostlinné i živočišné druhy se šíří směrem od Atlantiku, ale také

podél Dunaje a přes Polsko.

Před 8–10 tisíci let: travnatá krajina se mění na lesní plochy, převládajímo

hutné prosvětlené doubravy, počet lovců a sběračů začíná dostupovat

kritické úrovně, zemědělská revoluce je na spadnutí.

Před 4–8 tisíci let: první zemědělci obsazují černozemní oblasti podél

velkých řek, zpočátku obdělávají volné plochy, ale postupně klučí les,

doubravy ustupují v polohách nad 400 m bučinám.

Před 2–3 tisíci let: lidé osídlují pahorkatiny, počátek masivní kolonizace

jižních Čech, ekonomický a demografický rozvoj vedoucí k rozvinutým

kulturám železné doby, etnogeneze Keltů.

0–600 n. l.: klima se ochlazuje a zvlhčuje, plocha lesa roste, obdobível

kých migrací a klimatických změn kolem klimaticky kritického roku 535

(chladné roky, morové rány).

600–1000 n. l.: stabilizace sídel, zejména v rámci již dříve osídlenéčerno

zemní oblasti.

1000–1200 n. l.: přelom v historii Evropy, rozvoj zemědělství, velký růst

populace, postupná kolonizace krajiny, používání chomoutu a „objev“

koňské síly, odlesňování.

2. polovina 13. století: středověká revoluce, zakládání měst, základníroz

dělení půdy na zemědělskou a lesní zůstane platné až do 20. století,

pokračující odlesnění, půdní eroze.

13.–15. století: kolonizace posledních lesních celků v podhorskýchoblas

tech a na Vysočině.

16.–18. století: rozvoj sklářství, železářství a průmyslu, velké ničení lesů.

19. století: těžba uhlí zachraňuje zbytky lesů, růst populace, obrovský

tlak na zemědělskou krajinu, počátek využívání průmyslovýchhno

jiv a pěstování jetele, krajina je na mnoha místech holá, spasená

kozami.

Do roku 1950: růst měst, řízené lesní hospodářství, pokračuje tradičnívy

užívání krajiny.

Vnější krajiny 

1950–1990: dům hromadně proniká do volné krajiny, chaotizace akon

taminace krajiny, úrodné části krajiny měněny na široké lány, zbytek

krajiny ponechán „džunglizaci“.

Po roce 1990: rostou urbanizované zóny kolem měst, vzdálený venkov se

spíš vylidňuje, blahobyt ohrožuje krajinu víc než bída, postupnévyčiš

ťování řek a menších sídel, hrozivá kontaminace způsobenáautomo

bilovým provozem.

Antropocén

V roce 1833 navrhl „otec moderní geologie“ – anglický právník Charles

Lyell – slovo Holocene, které mělo označovat geologickou epochu, v níž

žijeme – doslova „celé, nové období“. Termín však byl přijat až nameziná

rodním geologickém kongresu v Bologni v roce 1885 ve smyslu, že se jedná

o období po poslední době ledové, tedy o postglaciál. Dnes holocéndefi

nujeme jako přibližně posledních 12 tisíc let. Hranice je víceméně umělá,

ale je vázána na skutečný profil skandinávských rašelin, a to do vrstvy, kde

se náhle mění flóra doby ledové na flóru smíšených lesů. Volba místa je

důležitá, protože kontinentální ledovec ustupoval skoro 6 tisíc let, takže

hranice mezi pleistocénem a holocénem má charakter časové transgrese.

V průběhu holocénu se člověk postupně stával novou geologickousi

lou, což vědci rozeznali překvapivě brzy. G. P. Marsh publikoval již v roce

1864 knihu Člověk a příroda. Velký ruský geochemik V. I. Vernadský v roce

1926 rozpoznal vzrůstající moc lidstva, které se vymaňuje z biosféry apro

střednictvím rozvíjejícího se vědomí získává stále větší vliv na svépro

středí. Odtud byl jen krok ke slovu noosféra – tedy oblast rozumu, kterépo

máhal rozšířit francouzský jezuita Teilhard de Chardin. Obvykle slyšíme

o růstu lidské populace, ale také počet domácího dobytka je globálně

těžko udržitelný – dnes je ho 1 400 milionů! A pár dalších údajů: lidmi

bylo přeměněno 30–50 % povrchu souše; dnes je ročně vázáno dosynte

tických hnojiv více dusíku, než vůbec existuje ve všech přirozenýchzem

ských ekosystémech; více než polovina dostupné pitné vody je využívána

lidmi; úpravy pobřeží vedly k vykácení 50 % mangrovových lesů, člověk

zasahuje do globálních cyklů většiny prvků. Z těchto důvodů navrhlat

mosférický geochemik Paul J. Crutzen společně s E. Stoermerem termín

Anthropocene pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých

globálních sil. Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv

si jsou vědomi toho, že se opět jedná o umělou hranici. Tato hranice se

Vnější krajiny 

přibližně kryje s objevem parního stroje Jamesem Wattem v roce 1784,

dále Velkou francouzskou revolucí či koncem baroka ve střední Evropě.

Příštích sto tisíc let

Klimatické modely ukazují, že kdyby svět fungoval přirozeně, jako kdyby

tu lidé nebyli, tak by během dalších pěti tisíc let došlo k částečnémuochla

zení. Za dalších patnáct tisíc let bychom se pravděpodobně propadli do

doby ledové. Ve Skandinávii by začal růst ledovec, který by se postupně

roztékal na všechny strany, až by tak asi za 50 tisíc let (nebo ještě později)

pohltil zhruba severní polovinu Německa a Polska. V Čechách bychom

měli krátké horké léto a dlouhé suché zimy. Žili bychom si asi na úrovni

Jakutska, a pokud bychom měli dost energie, tak by to nemuselo být úplně

katastrofální. Možná by se urodily i některé odrůdy obilí. Vadily by nám

prašné bouře a bouřlivé jarní tání, za zemljankou bychom nenarazili na

jelena, ale na soba.

Podle klimatických modelů není zcela jisté, jak mnoho lidé klimaovliv

ňují. Všechny však mají některé shodné rysy – počítají s tím, že přijde doba

ledová, ale nemají jasno, zda to může být za 10 či 60 tisíc let. Úvahy se zde

pohybují v podstatě v rámci sci-fi, protože si v měřítku desetiletí či staletí

umíme dobře představit velmi nepříjemnou globální změnu klimatu, ale

je možná i situace, že v dlouhodobé petrspektivě nám naši potomcibu

dou vděční, že jsme odsunuli začátek ledové doby. Pokud o budoucnosti

můžeme vůbec něco relevantního říct, jedná se o dva zajímavé postřehy.

První je ten, že i nadále bude zemský klimatický systém oscilovat v režimu

ledových a meziledových dob. Druhý se týká odbourávání oxiduuhliči

tého, který se uvolnil při spalování fosilních paliv. Návrat k přirozenému

stavu bude trvat podle různých modelů nejspíš několik desítek tisíc let. Již

teď jsme na tisíce let ovlivnili klimatickou budoucnost planety.

Podstatná je jedna věc. Není cesty zpátky. Některé jevy v přírodě mají cyklický

charakter – příchody ledových dob, pobřežní eroze a akumulace, obnovování tajgy,

přemnožování hlodavců. Jiné situace jsou tady jen jednou a nemají žádnévyzkou

šené řešení. Právě v tomto bodě vývoje nejenom české krajiny, ale celého zemského

systému se dnes nalézáme.

Vápencová skála ve Svatém Janu pod Skalou nese na svém temeni pravěké hradiště,

jeskyni a kříž, pod kterým K. H. Mácha napsal svou první publikovanou báseň. Je to

příklad tvrdé skalnaté krajiny uprostřed okolní měkké zemědělské krajiny.

Vnější krajiny 

Geodiverzita

a změny

české

krajiny

Geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických,geomorfo

logických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků,

systémů a procesů.

Australian Natural Heritage Charter, 1997

Úvod – vymezení pojmu

Výraz „geodiverzita“ u nás pravděpodobně jako první používal vpřírodo

vědných rozhovorech V. Ložek, aniž by tento pojem nějak dálepropraco

val. O biodiverzitě jsou napsány celé monografie, zatímco pojem„geodi

verzita“ se téměř neužívá. Teprve nedávno jsem jej nalezl ve výše citované

Australské chartě přírodního dědictví. Geodiverzita je „základnou“pod

statné části biodiverzity, která vůči ní vystupuje jako „nadstavbový“ jev.Pří

kladů, kdy geologické a geomorfologické charakteristiky určují typ porostů,

je nepřeberné množství – od skalních stepí až po lužní lesy či údolnífeno

mén. Obojí – „to biologické“ i „to geologické“ – je tak úzce spjato, že je sice

vnímáme jako přirozenou jednotu, ale málokdy se na takový přírodní celek

díváme jenom z hlediska věd o Zemi. Je třeba upozornit na nutnost cílené

ochrany geodiverzity, o které donedávna víceméně automatickypřevlá

dalo mínění, že se – na rozdíl od rostlin či živočichů – chrání sama.

Při vypracovávání seznamu chráněných či evidovaných geologických

lokalit jsem uvažoval o geodiverzitě jako o jedné ze základních kategorií

ochrany neživé přírody. Definičně ji považuji za substrátovou amorfologic

kou rozmanitost určitého území. Australská definice je detailnější, zahrnuje

Vnější krajiny 

hydrologické a mikroklimatické poměry území a bere v úvahu možnost

existence cenných paleontologických lokalit. Rovněž v sobě obsahuje

předpoklad, že geodiverzita podléhá přirozeným procesům proměny.

V dosavadních pracích týkajících se ochrany přírody je pojemgeodiver

zity v podstatě obsažen v řadě jiných, často obtížně uchopitelných pojmů,

jako je stanoviště nebo krajina. V posledních několika letech se stále více

začínají uplatňovat geologické aspekty ochrany přírody – např. při tvorbě

geologických parků. Domnívám se, že právě geodiverzita se může či musí

stát jedním ze základních pojmů ochrany přírody a krajiny.

Příběh rýhy pro telefonní kabel

V poslední době jsou díky plynofikaci a zavádění telefonů hloubenyde

sítky kilometrů dlouhé rýhy, které dosahují až k podloží, takže můžeme

dobře sledovat, jaká byla původní geodiverzita krajiny a kdy došlo kje

jímu ochuzení – o tom nás informují úlomky škváry, cihel a pravěkých či

novověce glazovaných střepů. Systematicky jsem v posledních letechpro

cházel řadu rýh, které byly hloubeny v Českém krasu. Vyjděme teď podél

rýhy Telecomu od karlštejnského nádraží směrem na Liteň a podívejme

se, co se s krajinou stalo.

Rýha nejprve běží od železnice širokou nivou až k bokům údolí. Profil

je tvořen, a to i ve výšce 5–6 m nad současnou hladinou Berounky,hně

dými povodňovými hlínami. Podle hnědě glazovaných střepů kameniny

poznáme, že tak vysoko zasahovaly v posledních 150–200 letech povodně.

Občasné kameny v jinak jemnozrnných hlínách mohou mít jediný původ –

byly přineseny roztávajícími ledovými krami. A když přehlédneme údolí

a vyneseme si linii +6 m nad současnou hladinou řeky, zjistíme, že uvnitř

této zatopené oblasti by při další velké povodni zůstalo několik stovek, ale

spíš několik tisíc chat a domů.* Rýha teď opustí nivu a šplhá se nahoru do

strání – objevíme zde zbytky terasovitých políček či sadů. Na svahu bylo

kdysi mnohem víc různých rokliček – dnes jsou zaneseny hlínou a úlomky

docela moderních cihel (starých tak nanejvýš 100 let), leží až 1,5 mhlu

boko. Na jiných místech je patrné, že diabazové skalky zasahovaly až na

povrch, ale byly asi již v 18.–19. století odlámány, aby nepřekáželyzemě

dělství. Dnešní svah údolí je plochý, poměrně jednotvárný, ale ještěne

dávno byl rozbrázděný údolíčky a zvýrazněn nevysokými skalkami.

*Poznámka: Text byl psán před velkou povodní roku 2002.

Vnější krajiny 

Rýha se postupně vyšplhá až na „náhorní plošinu“ podél golfového

hřiště. Zde naopak na troskách zemědělských terásek vznikl jakýsikokpito

vý reliéf malých kopečků a depresí. Ochraně přírody a nám, kteří jsme jí

nedávno radili, golfové hřiště nevadilo, ale to jsme nevěděli, že takové

hřiště musí být porostlé specifickým trávníkem, kvůli kterému je nutné

poněkud „podusit“ místní travní společenstva. Rýha nyní v délce jednoho

kilometru prochází rovnou zemědělskou krajinou, kde zdánlivě není co

zkazit. Jenže hned za hřištěm narazíme na pohřbenou slatinu s černou

hutnou půdou, která obsahuje zarezlé stonky dávného rákosu. O kousek

dál ležel nejenom další mokřad, ale náhle se tu k povrchu zvedala skalní

hradba kontaktně metamorfovaných liteňských břidlic. Dnes je zdekuku

řičná poušť, ale ještě nedávno byla tato jednolitá plocha, chlouba každého

JZD, systémem několika polí oddělených mezemi, které ležely napřiroze

ných zlomech reliéfu. Mezi políčky pak ležely dvě pramenné mísy anej

méně jedno bahnité jezírko. Tušíme zde čolky, úpolíny, vstavače a možná

zde hnízdily kachny jako v dodnes existujícím mokřadu nad Tetínem.

Podobný obrázek se opakuje i dále směrem k Litni – rýha ukazuje

další meze, nějaký skalní výchoz, drobný pramen, několik domů stojících

podstatně blíž silnici než dnešní bytovky. Tam, kde ještě nedávnoexisto

vala vedle sebe řada stanovišť, v krajině s vysokou geo- a tím i biodiverzi

tou máme dnes tři segmenty krajiny: jedno velké pole dole v nivě, jeden

zarovnaný svah a jedno další pole na plošině. A něco podobného ukazuje

i rýha vedená od Berouna k Tobolce a dál na Brdy i řada dalších sond

rozesetých po celých Čechách. Necitlivé využívání krajiny odvedlo svůj

podíl, ale můžeme pozorovat ještě něco jiného, co vychází z psychologie

člověka. Nazval bych to „linearizujícím a planačním pudem“, kterýčlo

věka nutí zarovnávat svahy, napřimovat koryta, odstraňovat i takovýpří

rodní chaos, který je plodný. Viděl jsem chataře, který nebyl línýodtáh

nout kamna 2 km do lesa a zavalit s nimi ústí středověké štoly, a myslím si,

že chtěl z jakýchsi archaických pohnutek uzavřít vchod do podsvětí.

Ztráta geodiverzity

Literatura venkovského realismu konce 19. a počátku 20. století (dílo

K. V. Raise, J. Holečka, K. Světlé a dalších) se opakovaně zmiňuje oodstra

ňování kamenů z polí, zhlazování a zavážení erozních rýh, scelování kousků

polí do větších celků, pracném ukrajování pastvin a jejich přeměně naor

nou půdu. V podhorských krajích byla dokonce vynášena na pole ornice

Vnější krajiny 

z údolí. Hromady kamenů z polí na Českomoravské vysočině či v Českém

středohoří, suché zídky v jižních Čechách či zarostlá terasovitá políčka na

Kokořínsku jsou svědectvím staletí trvajícího zápasu o půdu. Tato kultivace

krajiny byla doprovázena odstraňováním drobných přirozených útvarů –

vyčnívajících skalisek, zavážením mokřadů a dalšími ztrátamigeodiver

zity. Terén byl však naopak členěn mezemi a rozrůzňován polními cestami,

které se na svazích často měnily na hluboké erozní rýhy. Např. sprašová

rokle v Zeměchách u Kralup, která dosahuje hloubky přes 15 m,pravdě

podobně vznikla erozí polního úvozu. Zejména v některých kopcovitých

krajích tak byl vytvořen nový, obvykle malebně členitý reliéf táhlých mezí,

ale v rovinatých krajích musíme očekávat obrovitou, pomalou asoustav

nou prací po staletí měněnou krajinu se značně sníženou geodiverzitou.

V některých oblastech měla značně negativní dopad dlouhodobá těžba

surovin. Pálení vápna probíhá v Českém krasu a na mnoha dalšíchmís

tech poměrně intenzivně již od 16. století. Pozorování z Maďarska (pohoří

Bükk) i Slovenska (Zemplínské vrchy a jinde) ukazují, že těžba vápenců

a výroba vápna probíhá nejprve sbíráním volných škrapových balvanů

a posléze olamováním přirozených výskytů. Vůbec se dnes nedá určit,ko

lik volných vápencových balvanů, škrapových polí a malých skalek leželo

Krajina na dolní Klabavě ve 30. letech 20. století se dá popsat slovy autora z 19. století

jako „pustá monumentální krajina“. Dnes jsou zde tisíce chat, parkoviště a smetiště.

Rostlinných druhů však spíše přibylo, některé původní, cenné byly vyhubeny, ale nové,

obvykle méně hodnotné se rozšířily. Současná příroda nějak připomíná současnou spo­

lečnost (dobová pohlednice).

Vnější krajiny 

např. v Českém krasu a na dalších menších vápencových výskytech, ale

původně se muselo jednat o množství, které je nesrovnatelné s dnešním

stavem. Při podrobnější prohlídce zjistíme, že zejména u malýchvápenco

vých ostrovů jsou olámány či zničeny všechny dosažitelné výchozy.

Velflík (1913–1917) zmiňuje, že „v Čechách nalézaly se druhdy hojně,

nyní již jen pořídku ohromné osamocené balvany – zvláště žulové, z nichž

mnohé průběhem druhé poloviny předešlého století padly za oběťstav

bám železnicovým, použity jako dočasné lomy k získání výbornéhosta

vebního kamene“. Cituje příklad velkého a nádherného, 6 m vysokéhoka

mene Baba na Kralovicku, který byl v roce 1913 rozbit na stavební kámen

a odvezen do Plzně na 110 železničních vagonech. Méně nápadný je sběr

drobných kamenů, použitých na stavbu vesnic nebo kamenných zídek. Při

počtu několika tisíc vesnic existujících dejme tomu od roku 1250 se jedná

o obrovské přesuny kamenných hmot. K celkovému číslu je dále nutné

přičíst hmotu železničních těles, říčních navigací a různých technických

staveb. Je otázkou, zda si vůbec umíme představit vzhled některýchčes

kých a moravských krajin před „velkým sběrem kamenů“.

Dnes si již neuvědomujeme, jak obrovskou proměnou prošly například

naše řeky. O mramorovém oltáři v kostele Panny Marie na Malé Straně se

dochovala zpráva, že byl postaven z velkého kamene, vytaženého zBe

rounky. Projdeme-li dnes vápencovým kaňonem Berounky, nenarazíme

na jediný větší vápencový blok nebo vyčnívající skalisko. Kameny z řekyVl

tavy byly odstraňovány nejméně od roku 1547 nařízením císaře Ferdinanda

I., který se snažil podpořit obchod. Po roce 1640 přizval strahovský opat

K. Fuka vojenské inženýry ke splavňování Vltavy. Nechal odstřelovatska

liska vyčnívající z vody např. u Zbraslavi, ale teprve po roce 1729 se podařilo

„rozdrtit skaliska“ v řece a splavnit ji až ke Kamýku. Téměř půl tisíce letříč

ních úprav proměnilo mnohé evropské řeky z malebně nebezpečného živlu

v krotké, bahnité kanály. Uvažujeme-li o původním stavu Vltavy nadPra

hou, nalezneme vhodnou analogii ve střední Sázavě, která je sice podstatně

menší, ale existují zde občasná skaliska, vyčnívající kameny a štěrkové výspy.

V této souvislosti představuje kaňon Dyje v NP Podyjí zajímavý problém –

dnes sice vypadá téměř nedotčeně, ale v pozdním středověku a v novověku

se jednalo o krajinu, která byla více ovlivněna člověkem, než je tomu dnes.

Celé střední Polabí a mnoho jiných toků bylo zbaveno systémůněko

lika generací slepých ramen. Představa, že místa jako např. Pardubice

nebo Most byla přístupná jen po dlouhých haťových mostech vedoucích

mokřady a odstavenými tůněmi, je dnes zcela fantastická. Rovněž zmizely

kdysi tak četné říční ostrovy. Ze zemědělské krajiny se ztratily desítkypra

menných mís a mokřadů.

Vnější krajiny 

Hrad Střekov u Ústí nad Labem v roce 1870. Dnes pod ním stojí jez, který sice pomáhá

lodní dopravě, ale stírá charakter krajiny a paměť místa. Další vodní díla mají stát na

dolním Labi, ale z hlediska krajiny je vhodnější investovat do moderních lodí s malým

ponorem než stavět další betonové stavby (xylografie, Květy 1870).



Václav Cílek

VÁCLAV CÍLEK


5. 11. 1955

RNDr. Václav Cílek, CSc. je český geolog, klimatolog, spisovatel, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy.

Střední školu studoval také v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědeckou fakultu - obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1980 až 1990 pracoval v Hornickém ústavu Akademie věd ČR. Od roku 1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a v letech 1994 až 2001 pak na částečný úvazek v Centru teoretických studií. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR.

Přestože se ve své práci zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakCemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist