načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krajiny tvořené slovy -- K topologii české literatury devatenáctého století – Martin Tomášek

Krajiny tvořené slovy -- K topologii české literatury devatenáctého století

Elektronická kniha: Krajiny tvořené slovy
Autor: Martin Tomášek
Podnázev: K topologii české literatury devatenáctého století

Monografie přibližuje vývoj krajinopisu v české literatuře 19. století. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se tato kniha zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 375
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3745-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monografie přibližuje vývoj krajinopisu v české literatuře 19. století. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se tato kniha zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na krajinu devatenáctého století, kdy se krajinopisné umění rodí a kdy na poli romantismu, realismu a raného modernismu dosahuje svého největšího rozmachu. Teoretický úvod nabízí zamyšlení nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Na něj navazuje část literárněhistorická, jež přibližuje vývoj krajinopisu od počátků národního obrození a z této perspektivy sleduje záměry konkrétních tvůrců i dobové tendence. Autorskou snahou je nejen nastolení aspektu krajiny jako podstatného hlediska při literárněvědném výkladu, ale i pokus o reinterpretaci některých kanonických děl a připomenutí textů obecně méně známých či zcela neznámých, jež přesto patří do "krajiny české literatury", přinejmenším díky pozoruhodné práci s literárním prostorem.

Popis nakladatele

Osobitý charakter prostoru, který nás obklopuje - ať už jej obýváme, nebo se s ním seznamujeme na cestách - vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých reflexí a stává součástí kolektivně sdílených obrazů a příběhů. Také ty pravděpodobně ovlivňují, jak jej napříště dokážeme sami vnímat. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se tato kniha zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na krajinu devatenáctého století, kdy se krajinopisné umění rodí a kdy na poli romantismu, realismu a raného modernismu dosahuje svého největšího rozmachu. Teoretický úvod nabízí zamyšlení nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Na něj navazuje část literárněhistorická, jež přibližuje vývoj krajinopisu od počátků národního obrození a z této perspektivy sleduje záměry konkrétních tvůrců i dobové tendence. Autorskou snahou je nejen nastolení aspektu krajiny jako podstatného hlediska při literárněvědném výkladu, ale i pokus o reinterpretaci některých kanonických děl a připomenutí textů obecně méně známých či zcela neznámých, jež přesto patří do "krajiny české literatury", přinejmenším díky pozoruhodné práci s literárním prostorem.

Vydáno ve spolupráci s nakladatelstvím Ostravská univerzita v Ostravě

(k topologii české literatury devatenáctého století)
Další popis

Charakter prostoru, jenž nás obklopuje a který obýváme, vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých zobrazení a stává součástí příběhů, jež vyprávíme. To zpětně ovlivňuje jak jeho individuální, tak kolektivní vnímání. Zkoumání historické dimenze tohoto jevu je zasvěcena hlavní část knihy. V teoretickém úvodu se autor zamýšlí nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Z téže perspektivy pak sleduje českou literaturu "dlouhého" devatenáctého století: přibližuje vývoj krajinopisu a s jeho pomocí rozkrývá umělcovy záměry i dobové tendence, oživuje kanonická díla (např. anonymní Rukopisy, Kollárovu Slávy dceru, Máchův Máj, Erbenovu Kytici či Zeyerův Vyšehrad) a připomíná ta, která jsme již přestali do "krajiny české literatury" počítat, ale která se do ní díky pozoruhodné práci s literárním prostorem znovu vrací.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martin Tomášek - další tituly autora:
Aleš Lunetic Aleš Lunetic
Krajiny tvořené slovy Krajiny tvořené slovy
Příroda vs. Industriál Příroda vs. Industriál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

K topologii české literatury

devatenáctého století

Krajiny

tvořené slovy


3

Krajiny

tvořené slovy

K topologii české literatury

devatenáctého století

Martin Tomášek

Praha – Ostrava 2016


4

Martin Tomášek

Krajiny tvořené slovy

K topologii české literatury devatenáctého století

Copyright © Martin Tomášek, 2016

Copyright © Nakladatelství Dokořán, 2016

Copyright © Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2016

Illustrations © Moravská galerie v Brně, 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Klára Soukupová.

Obálka (s použitím obrazu Krajina s Troskami Hugo Uliga ze sbírek Moravské

galerie v Brně), sazba a konverze do elektronické verze Miloš Jirsa.

Recenzovali doc. PhDr. Alice Jedličková, CSc., a doc. Mgr. Petr Kopecký, Ph.D.

Výběr ilustrací Petr Tomášek.

Vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz,

www.dokoran.cz, v roce 2016 jako svoji 807. publikaci (213. elektronická)

a Ostravská univerzita, Dvořákova 7, 701 03 Ostrava.

ISBN 978-80-7363-746-0 (Dokořán)

ISBN 978-80-7464-849-6 (Ostravská univerzita)


5

Děkuji svým strážným andělům.

Věnováno odvaze myslet a jednat jinak.


6


7

Obsah Předmluva ........................................................................................................... 9

( I ) Teorie literární krajiny ...................................................................... 11

( II ) Krajinopis jako perspektiva

literárněhistorického poznání ....................................................... 35

1/ Obrysy novočeské literární krajiny .................................................. 37

2/ Vzájemné zrcadlení: česká společnost a jižní Slované

v perspektivách obrozenského cestopisu ...................................... 69

3/ Máchova cesta k literární krajině ..................................................... 83

4/ Máchův Máj – zaostřeno na krajinu ................................................ 101

5/ Historický vývoj reflexe Erbenovy krajiny ..................................... 113

6/ Výlety do šumavského hvozdu. Prozaické obrazy Šumavy ....... 121

7/ Hálek starý a nový ................................................................................. 141

8/ Mytopoetické aspekty literární krajiny v raných prózách

Karla Klostermanna .............................................................................. 149

9/ Krajina jako palimpsest? Cestování Německem

v české literatuře devatenáctého století ......................................... 163

10/ Geneze prozaického obrazu valašské krajiny ............................... 179

11/ Mytická krajina Zeyerova Vyšehradu ............................................... 199

12/ Galerií literárních krajin Viléma Mrštíka........................................ 213

13/ Velkoměsto jako krajina civilizace .................................................... 253

14/ Role krajiny v tzv. hraničářské próze .............................................. 269

15/ Raisovy realistické krajiny ................................................................... 289

16/ F. X. Šalda, umění a příroda/krajina ................................................. 307

Shrnutí ................................................................................................................. 324

Ediční poznámka .............................................................................................. 327

Poznámky ............................................................................................................ 328

Summary ............................................................................................................. 348

Literatura ............................................................................................................ 353 8 Předmluva ... a Hanžburek – náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím, kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v ních ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek – – – Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat.

z Máchova dopisu Hindlovi, 1836

Krajiny zachycené v této knize přímo neuvidíme – ale můžeme si je představit. V krajinopisných pasážích se setkává spisovatelova schopnost vyjádřit tuto stránku mimoliterární reality s dispozicemi čtenáře; každý je přitom ovlivněn svou dobou a z ní vyplývajícími očekáváními. Nezdá se pravděpodobné, že by jedinec zcela ignorující krajiny, s nimiž se může reálně setkat, nacházel zálibu v jejich umělecky ztvárněných protějšcích a naopak. V tomto ohledu jsem přesvědčen o kultivační roli umění, stejně jako disciplín, které se věnují prostoru, v němž je člověk zakotven.

Vnímání „křehkosti krajiny“ podle mě není pouze otázkou individuální zralosti či zákonitého vývoje společnosti od ignorance k environmentální citlivosti, ale otázkou základních hodnot: postavím-li do centra pozornosti člověka a jeho emancipaci od přirozených vazeb, které nahradím technikou, změní se mimolidská příroda na surovinový zdroj a namísto promyšlených zásahů do okolního světa, jež by usilovaly o udržitelnost a harmonii, se prosadí momentálně nejvýhodnější řešení. Relativně snadno vyčíslitelná hodnota jednotlivé stavby, výrobku či okamžitého požitku, které určuje pouze nabídka a poptávka, pak dostává přednost před hodnotou přírodní, kulturní nebo duchovní, jež mohou být stejně nezměrné jako nezřetelné – pokud se s nimi totiž míjím nebo je chci vyjádřit na krámském počítadle.

Pozoruhodné srovnání nám v tomto směru poskytují dvě na svou dobu výjimečné publikace, v nichž je patrné stejné napětí, jaké pociťujeme dnes: Devatenácté století slovem i obrazem. Dějiny politické a kulturní vydané roku 1904 a Dvacáté století. Co dalo lidstvu z roku 1931. Podle 10 první knihy si uplynulé – míněno devatenácté století – vynucuje uznání a obdiv jako věk usilovné práce a zdravého rozmachu lidstva, v jehož rámci se náš národ probudil a povznesl. Souboru přibližujícímu jednotlivé obory lidské činnosti chybí filozofická perspektiva, zato je prodchnut vírou ve všeobecný pokrok – vedle zázračných technologií a nespoutané moci lidského rozumu musel na autory cit pro přírodu/krajinu nutně působit jako něco konzervativního a zpátečnického, proto na něj v této knize – s výjimkou zmínek o dobové krajinomalbě – nenarazíme. Druhá kniha vznikala v době, kdy byly vytvářeny základy nového státu, ale také se zkušeností světové války a hospodářské krize, kdy mohly být zřetelněji artikulovány závazky moderní společnosti vůči přírodě a krajině. Z podnětů osobností různých dob, kultur, odborného či uměleckého zaměření vytváří přírodovědec Rudolf Maximovič přesvědčivou myšlenkovou a zkušenostní bázi pro zhodnocení a ochranu přírody včetně krajinných celků a – parafrázuje Rabíndranátha Thákura – ohlašuje zásadní změnu perspektivy:

Západ jest, zdá se, hrd na to, že si podmaňuje přírodu; jako bychom žili

ve světě nepřátelském, kde si musíme všechno, čeho potřebujeme, vybo

jovati na neochotném a cizím řádu věcí. Převládá zde mínění, že příroda

patří výlučně věcem neživým a živočichům a že jest náhlá, nevysvětlitel

ná mezera tam, kde počíná oblast člověka. Civilizace moderní, vypěstěné

ve zdech městských, mají kolébky z cihel a malty, jež vytyčují v duševním

obzoru zásadu „rozděl a vládni!“. Tím se odděluje národ od národa, vědění

od vědění, člověk od přírody. (Maximovič 1931: 197)

Přítomnou literárněvědnou knihou bych rád přispěl do rozvíjející se mezioborové diskuse o přírodně-kulturním prostoru, jehož jsme součástí.

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


11

( I )

Teorie

literární krajiny


12

antonín Chittussi, Močály u Člunku, asi 1885


13

Motivací k teoretickému přiblížení literární krajiny by nám mohl být

již samotný rostoucí zájem o krajinu fyzickou. ať už ji budeme defino

vat jakkoliv,

1

příliš to neovlivní kolektivně sdílenou představu o podobě

domácí krajiny. i proto nás nenechává zcela chladnými ohrožení jejího

typického rázu, byť jsme jej stále ochotni vyměnit za pohodlnější by

dlení či dopravu, zvláště nejsme-li těmito zásahy bezprostředně dotče

ni. jsou to patrně pozitivní emoce spjaté se zděděnou podobou domova

nebo potřeba prostorového zakotvení našeho, stále abstraktnějšího myš

lení, co stojí za průnikem „krajiny“ do běžného užívání i do terminologie

řady oborů, takže se můžeme setkat např. se spojením „(multi)mediální

krajina“, „historická krajina“, „politická krajina“, „sociální a náboženská

krajina“, „psychologická krajina“, „žánrová krajina“, „jazyková a výroko

vá krajina“, „zvuková či hudební krajina“, „didaktická krajina“, „krajina

snů, duše či života“ ad. Na rozdíl od uvedených metafor byly krajinopisné

partie – tvořící svébytný pandán k dobové krajinomalbě – postřehnuty

a tematizovány již v průběhu devatenáctého století. Uvědomit si jejich

literární podstatu a kvality ovšem bylo o to těžší.

Vývoj zkoumání literární krajiny ve světové literární vědě přenechává

me jiným (dotkneme se pouze některých impulzů), ve stručnosti a bez

nároku na úplnost se alespoň pokusíme shrnout, co se v této oblasti dělo

u nás. K evidentnímu „obratu ke krajině“ došlo v humanitních oborech

ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, tedy v době uvol

ňování komunistického režimu. Na jaře 1986 bylo uspořádáno Vi. plzeň

ské sympozium nazvané Člověk a příroda v novodobé české kultuře

(1989), na podzim téhož roku se pak ve Frýdku-Místku z iniciativy mu

zikologa Rudolfa Pečmana uskutečnilo sympozium Umění a příroda

s přihlédnutím k hudbě (1989), v obou případech se mezi příspěvky

objevila i tematika krajiny. jiskrou potřebnou k zažehnutí humanitně

zaměřeného zájmu o krajinu se ale stala – snad i z důvodu opožděného

vydání obou sborníků – kniha Láska ke krajině? (1988) z pera aktiv

ní účastnice zmíněných sympozií, bioložky a socioložky Hany Librové.

O opětovné rozdmýchání tohoto plamínku se po období hektického

( i ) Teorie literární krajiny


14

„budování kapitalismu“ zasloužil cyklus konferencí a následných sbor

níků Tvář naší země – krajina domova (2001, 2002, 2005, 2008), konaný

z podnětu a pod záštitou prezidenta Václava Havla a organizovaný eko

logem ivanem Dejmalem. Širokou popularitu fenoménu krajiny zajis

tily Krajiny vnitřní a vnější (2002) geologa a klimatologa Václava Cílka,

do základní literatury předmětu patří od roku 2005 rovněž práce Karla

Stibrala Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku.

Vedle jedinečných akcí završených publikacemi, jakými byly např. kon

ference ve Stráži pod Ralskem (Literatura a krajina, 1996), Malé Skále

(Krajina zevnitř, 2002), Brně (Aby Země nebyla jen hrobem. Literatura –

kultura – příroda, 2011) nebo Olomouci (Místo – prostor – krajina v lite

ratuře a kultuře, 2012), můžeme systematičtější zájem o krajinu sledo

vat na univerzitních pracovištích v Praze, Brně a Českých Budějovicích,

jež se společně zabývají environmentální estetikou a od roku 2007

pravidelně pořádají setkání Krása, krajina, příroda. Výsledky lze hod

notit na základě řady monografií, nejprve stejnojmenných (první dvě

vycházejí roku 2009), později svými názvy reflektujících jednotlivá té

mata – Kauza les. Environment jako estetický problém (2010), Zahrada.

Přirozenost a umělost (2012), Krajina – maska přírody? Studie k este

tice krajiny a environmentu (2015). aktivity brněnské katedry environ

mentálních studií vyústily např. do publikací Člověk a les (2006) a Člo

věk, krajina, krajinný ráz (2009). Ostravská sympozia soustředěná na

vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění dala dosud vznik

nout monografiím Město (2012), Krajina (2013) a Příroda vs. industriál

(2016). Z obsahů většiny jmenovaných titulů lze vysledovat, že zájem

o krajinu spojuje různé disciplíny nejen z oblasti humanitních, ale i pří

rodních věd, což významně přispívá k mezioborovému uvažování a vzá

jemnému obohacování.

Svět a jeho vnímání jako filozofický problém

Výchozím úkolem literární vědy na tomto poli by mělo být pochopení

a teoretické uchopení rozdílu mezi světem přirozeným

2

a světy umělý

mi, fikčními. To není nikterak snadné, neboť od nepaměti – Patočkový

mi slovy – „vidíme svět skrze jazyk“. Současně jsme schopni „svět, jak

je dán“, nejen kopírovat („jazyk je neuvědomělým zdvojením světa“), ale

i přesahovat, a vytvářet tak něco, „co se ve světě dané zkušenosti nevy

skytuje“ (Patočka 1995: 130–131). Ony literární výtvory, které jsou sou

časně interpretacemi světa, jenž nás obklopuje, se stávají jeho součástí

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


15

a poměřujeme jimi i mimoliterární realitu. Přestože neumíme myslet svět bez člověka,

3

bez jeho zkoumajícího pohledu a pojmového aparátu,

můžeme se alespoň soustředit na kulturní rozdíly a dobově či vzdělanostně podmíněné posuny v jeho vnímání. jazyk, vrátíme-li se k Patočkovi, představuje významový systém, který užíváme společně a který nás více či méně odlišuje od společenství dalších jazyků, a je důkazem, že alespoň v rámci jedné jazykové kultury „máme jeden svět, ne každý svůj privátní“ (tamtéž: 130). Sympatické odmítnutí solipsismu nicméně vyžaduje drobné upřesnění: 1. stále sofistikovanější znalost cizích jazyků a souvisejících reálií zbavuje významnou část populace oné „noetické výlučnosti“ spjaté s národní komunitou (a ani ta jistě nebyla zcela homogenní);

4

2. určité „jazykové zajetí“ by dnes mohly představovat speciali

zované vědecké obory, neboť jsou od ostatních terminologicky a s tím související perspektivou vpravdě izolovány.

Výtvarný a literární teoretik a esejista jindřich Chalupecký ve svém textu z konce osmdesátých let připomíná George Berkeleyho, který se již na počátku osmnáctého století stavěl proti představě, že pravou skutečností je teprve fyzikálně-matematický svět odhalující primární kvality světa, a nikoliv ten vnímatelný smysly, díky nimž se člověku otevírají pouze kvality sekundární. Ve druhém ze Tří dialogů mezi Hyladem a Filonoem (1713) navazujících na Pojednání o principech lidského poznání mj. píše:

Hleď! Což nejsou pole pokryta rozkošnou zelení? Není v lesích a hájích,

v řekách a čistých pramenech něco, co konejší, co těší, co uchvacuje duši?

Před scénami mocného a hlubokého oceánu nebo některých mohutných

hor, jejichž vrcholek se ztrácí v mracích, nebo starého temného lesa, ne

jsou před nimi naše mysle plny líbezné hrůzy? Není ve skaliskách a pouš

tích půvabná divokost? jak upřímné potěšení je hledět na přírodní krásy

země! Uchovávat a obnovovat naše zalíbení v ní, když se střídavě zatahuje

přes ni rouška noci, když mění své roucho podle ročních dob! [...] a celé

toto zjevení světa, to mají být jen ty sekundární kvality, za nimiž teprve

máme hledat ty primární, o nichž jedná věda? Co by si zasloužili filosofové,

kteří by chtěli všechny ty vznešené a rozkošné scenérie zbavit vší skuteč

nosti? jak by se daly držet všechny ty zásady, podle kterých bychom si

měli myslet, že všechna ta viditelná krása stvoření je nepravé a smyšlené

oslnění? (Chalupecký 2005: 364–365)

Proti představě, že skutečnost je to, co vnímáme tady a teď svými smysly, a myšlence, že být znamená být vnímán a vnímat (esse est perci

( i ) Teorie literární krajiny


16

pi et percipere), se prosazuje chápání abstraktního, teoretického světa jako skutečného, jenž je nadřazen tomu, v němž žijeme a který je pouhým subjektivním zdáním. To mělo své důsledky: z objektivního světa věčných zákonů byla vyhoštěna žitá příroda i člověk, o jejich bytí již nebylo nutno dbát jinak než jako o své vlastnictví, zdroj potěšení, bohatství a moci, a nakonec se z něj vytratil i Bůh, jenž podle Chalupeckého přestal být „Bohem lidského živobytí“ (tamtéž: 365). Ztrácí-li člověk zakotvení v hmatatelném světě, chybí mu pevná opora i měřítko sebe sama. Svou knihu Chalupecký uzavírá: „Pro lidskou civilizaci je potřeba, aby se v ní restituovalo místo a čas pro ono poukazování k živému vesmíru, pro onu deixi, která je vlastní symbolickému konání umění či chcete-li náboženství. Umění je také zbožnost; a člověk zbavený zbožnosti je ve světě už mrtvém. Přestává cítit odpovědnost vůči vesmíru a tím i vůči sobě“ (tamtéž: 495). Krajinu jako úsek světa formuje lidský pohled, zároveň je v ní však obsažen zcela konkrétní prostor i čas, a nutně proto přesahuje jedince i lidský rod, neboť i když se podaří dokonalá proměna přírodní krajiny v kulturní, ani tehdy nebude vyjmuta z planetárních cyklů.

Stávají-li se literární světy součástí světa, který nás obklopuje, nejinak je tomu i se světy teoretickými, jež produkují jednotlivé vědy, neboť také ony jsou jeho interpretacemi s ambicí prokázat svou pravdivost nejen v rámci vlastní disciplíny, ale usilujími rovněž o dominanci nad jinými výklady – prosazením svých témat a svého „jazyka“. Subjekt-objektová schizofrenie trvá i přes snahu řady vědců různých oborů volajících po uplatňování celostního pohledu na člověka jako přirozené součásti světa, jenž ho obklopuje, zatímco druzí v tomto rozštěpení spatřují důkaz svobodného lidského ducha stále dominantněji ovládajícího přírodu, výsledek prohlubování a zpřesňování vědeckého poznání. jeho efekty v podobě nových technologií podle nich nakonec vykompenzují průvodní „sociální a ekologické náklady“.

Podstatný příspěvek k uvedené problematice znamenal Svět vnímání – sedm rozhlasových vystoupení francouzského filozofa-fenomenologa Maurice Merleau-Pontyho na podzim 1948. autor v nich zpochybňuje právo vědy označovat za iluzorní veškerá zkoumání, která neprobíhají pomocí měření či porovnávání a nesměřují k zákonům po vzoru klasické fyziky. Klamná je podle něj naopak představa, že smyslovou zkušenost lze jako pouhé zdání překonat vědeckým rozumem, jenž bude z určitých zákonů tvořících neměnnou tvář vesmíru vyvozovat vnímanou skutečnost či událost. Konečně i současná relativistická fyzika chápe, že „absolutní a konečná objektivita je snem“ a že „každé pozorování je

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


17

striktně závislé na postavení pozorovatele a neoddělitelné od jeho situa

ce, a odmítá pojem pozorovatele absolutního“ (Merleau-Ponty 2008: 13).

Podle Merleau-Pontyho tak i dnešní věda umožňuje objevování vnímané

ho světa. Malířství, poezie a filozofie tuto výzvu přijaly a nabídly „zcela

nový a pro naši dobu velmi příznačný způsob vidění věcí, prostoru, živo

čichů a dokonce i samého člověka z vnějšího pohledu tak, jak se jeví v poli

našeho vnímání“ (tamtéž: 15). Proto je těžší pochopit moderní umění,

jelikož se snaží držet zkušenosti a odmítá jistotu tzv. zdravého rozumu

(podtrhněme zde rozum), kterou zaručoval dosavadní vědecký výklad

světa za cenu zjednodušení, zploštění reality. Merleau-Ponty své tvrze

ní dokládá výkladem pojmu prostoru vnímaného rozdílně euklidovskou

a neeuklidovskou geometrií, respektive klasickým a moderním malíř

stvím. První se zakládá na perspektivě, tj. uspořádání, které např. v pří

padě krajiny představuje kompromis mezi jednotlivými pohledy evidu

jícími postupně strom, cestu probíhající za ním a konečně obzor. aby

dosáhl kýženého cíle, podřizuje malíř této konvenci velikost, barvy

a vzhled, které odpovídají přímému pohledu – výsledné krajině, do níž

divák není vtahován, tak dominuje pohled upřený do nekonečna a dojem

ničím nerušené poklidné důstojnosti. Ona jediná, věčná krajina nicméně

vzniká za cenu narušení přirozeného způsobu vidění, potlačení různých

úhlů pohledu, které zaujímáme, když vstupujeme do styku se světem

a náš pohled bloudí skutečnou krajinou. Zachytit tyto po sobě jdoucí

momenty, z nichž každý se vztahuje jen k určité části krajiny, znamená

odmítnout zákony geometrické perspektivy a usilovat o vyjádření zrodu

krajiny před našima očima. Mnozí další malíři přicházející po Cézannovi

se proto nechtějí spokojit s analytickou studií, ale usilují o to, přiblížit

samotnou zkušenost percepce světa, v němž nelze pozorovat současně

dva předměty: „Prostor tak již není ono prostředí vedle sebe se vyskytu

jících věcí, jimž vládne absolutní pozorovatel ode všech stejně vzdálený,

bez úhlu pohledu, bez živého těla, bez prostorové situovanosti, zkrátka

čirý intelekt. [...] je to prostor kolem nás, organicky s námi spojený“

(tamtéž: 21–22). Podle Merleau-Pontyho klasické malířství potlačovalo

stopy tvůrčího procesu a vytvářelo iluzi reality. Krajinomalba díky tomu

byla nejspíše majoritně vnímána jako miniatura krajiny skutečné (para

doxně i tehdy, když byla oproti předloze „vylepšena“) a sugerovala snad

nou a jednoznačnou vnímatelnost obou.

Merleau-Ponty se zde soustřeďuje pouze na přechod k modernímu

výrazu, nezabývá se předchozím vývojem a nehledá v předmoderních

dílech nic, co by snad mohlo ohlašovat kýženou proměnu, spokojí se

s tvrzením – nepochybně poněkud zjednodušujícím, že tradiční „pohled

( i ) Teorie literární krajiny


18

s lehkostí klouže po krajině bez nerovností, jež tuto naprostou lehkost ničím neruší“ (tamtéž: 20). Těžištěm autorovy úvahy ovšem bylo upozornit, že „člověk není duch a tělo, ale duch s tělem, jenž má přístup k pravé skutečnosti věcí jen díky tomu, že jeho tělo je mezi ně pevně vklíněno“ (tamtéž: 24), a krajinomalba mu posloužila jako příklad, jak toto nesamozřejmé zjištění ovlivnilo proměnu populárního a produktivního výtvarného žánru. Ve svém opus magnum Fenomenologie vnímání vydaném o tři roky dříve Merleau-Ponty – rovněž v souvislosti se Cézannovými krajinami – pozoruhodně popisuje rozdíl mezi „reálnou“ věcí či prostředím a jejich zobrazením:

Specifickým rysem reálného je právě to, že v každém ze svých momen

tů zhutňuje nekonečno vztahů. Stejně jako věc nemá být ani obraz defino

ván, nýbrž viděn. Pokud je však obraz takříkajíc malým světem, který se

otevírá uvnitř jiného světa, nemůže si nárokovat stejnou pevnost jako věc.

Dobře cítíme, že byl záměrně vytvořen, že smysl v jeho případě předchází

existenci a obaluje se jen takovým množstvím hmoty, které je nezbytné,

aby se mohl sdělit. Zázrak skutečného světa tkví naopak v tom, že smysl

a existence v něm tvoří jednotu, že vidíme, jak se smysl nadobro zabydluje

v existenci. O imaginárnu lze říci, že sotva jsem pojal úmysl něco vidět,

hned se domnívám, že jsem to viděl. imaginárno nemá žádnou hloubku,

neodpovídá na naše pokusy o změnu hlediska, nepropůjčuje se našemu

pozorování. (Merleau-Ponty 2013: 395)

Uznání a trvalé vědomí tohoto rozdílu je jedinou možností, jak se v problematice uměleckého zobrazování světa opakovaně neztrácet a nemást. i ten nejvěrohodněji vytvořený literární prostor bude výhradně odkazem k prostoru mimoliterárnímu, rozevřenému do nekonečna a stále se měnícímu, a přestože si jej recipient na základě svých zkušeností – životních či získaných v kontaktu s uměleckými díly – aktivně dotváří a konkretizuje, faktem zůstává, že se tento proces odehrává v jeho mysli. ani ta pochopitelně není ničím statickým, definitivním, na rozdíl od artefaktu samého. Následná racionální interpretace má proto podobu otevřené úvahy nad pravděpodobnou úlohou spaciálních motivů v díle, nad autorovou intencí a jeho estetikou prostoru. je otázkou, zda se schopnost vnímavého čtení projevuje rovněž v citlivosti vůči světu, jenž nás obklopuje, a naopak.

Fenomenologie odhalila ve vnímání prostoru zásadní téma, především pod jejím vlivem se různé koncepty prostoru začaly široce prosazovat v disciplínách jako sociální geografie (yi-Fu Tuan – Topophilia.

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


19

A study of environmental perception, attitudes, and values, 1974, Space and Place, 1977), sociologie města (Henri Lefebvre – The Production of Space, 1991), krajinná archeologie (Christopher Tilley – A Phenomenology of Landscape. Places, Paths and Monuments, 1994) aj. jako daň za produktivitu myšlenky prostoru a krajiny platíme ovšem pojmovým rozostřením, před nímž nás Merleau-Ponty varoval. Tilley např. v krajině spatřuje „kulturní kód pro žití, anonymní ‚text‘, který je možno číst a interpretovat, zápisník, do kterého je možné vepisovat“. Metafora krajiny jako textu, k níž ho vede představa sledu míst, jež byla pojmenována, propojena stezkami a narativy – tuto tradici podle něj vnímáme a rozvíjíme, pokud se v krajině sami fyzicky nacházíme a pohybujeme – uvolňuje Tilleyho vědeckou imaginaci, takže s krajinou zachází nikoliv jako s prostředím vnímaným určitým způsobem a za určitých podmínek, ale jako s intelektuálním konstruktem nesoucím vlastnosti, jež si lze představit spíše u krajin uměl(eck)ých:

je [krajina] nadána mocí, může být uspořádána a naaranžována v sou

ladu se zájmy skupiny a jsou v ní vždy usazeny lidské významy. Krajina je

příběhem a vyprávěním, efemérou a pamětí. Krajina je systém označování,

jehož prostřednictvím je „společenské“ reprodukováno a transformováno,

zkoumáno a strukturováno – krajina je organizovaný proces. Krajina před

stavuje především prostředek pojmového uspořádání, který akcentuje

vztahy. Daný koncept zdůrazňuje zaužívaný způsob, jakým proces probí

há, důraz je kladen na podobnost, jež umožňuje kontrolu nad rozvratnou

podstatou odlišnosti, polyfonního kódu, který je přítomen v konceptech

místa nebo umístění. (Tilley 1994: 34)

Kulturní podmíněnost vnímání krajiny názorněji předvádí práce Krajina a paměť z roku 1995. Britský historik a kunsthistorik Simon Schama v ní upozorňuje, že krajinná „scenerie je stejně tak vystavěna z vrstev paměti jako z vrstev kamene“ (Schama 2007: 5), čímž se potvrzuje bytostné spojení člověka s prostorem, jejž obývá a který díky tomu vstupuje do jeho mysli, promítá se do tradovaných příběhů a zásadně a trvale poznamenává charakter určité kultury. Právě zkoumání historické dimenze tohoto jevu umožňuje autorovi porozumět mytologii krajiny: „jakmile se jistá představa o krajině, mýtus, vize usadí v daném skutečném místě, zvláštním způsobem dokáže mást kategorie, vytvářet metafory reálnější než to, z čeho vycházejí, stávat se ve skutečnosti součástí scenerie“ (tamtéž: 65). Pochopení, že mýty nejsou věčným mysteriem, ale představují historické fenomény, které se – přehlíženy

( i ) Teorie literární krajiny


20

vědou a zbaveny racionální kontroly – stávají svou přitažlivostí extrémně nebezpečnými, je hlavním přínosem Schamovy knihy a důkazem, že koncept krajiny dokáže poskytnout padnoucí klíč k pochopení podstaty problému, opírá-li se o promyšlenou metodologii, znalost zkoumaného materiálu a je formulačně přesný.

Nejinak je tomu i v otázce vnímání. Úvahy amerického filozofa a antropologa Davida abrama nás přenášejí do devadesátých let minulého století a přibližují dnešním perspektivám. Ve své dosud nejvýznamnější knize Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě z roku 1996 abram kromě E. Husserla vychází především z Merleau-Pontyho. Všímá si mj. jeho myšlenky žité tělesnosti světa, podle níž si:

[...] neumíme představit vnímatelnou krajinu, která by nebyla zároveň

vnímána (jelikož při představování si kterékoli krajiny ji nevyhnutelně na

hlížíme z určité perspektivy, čímž do této krajiny zahrnujeme svoje vlastní

smysly a samozřejmě také svou vlastní citlivost), a podobně si neumíme

plně představit vnímající subjekt či vnímavost, která by nebyla situována

v nějakém poli vnímaných jevů. (abram 2013: 89–90)

Postřeh, že nelze oddělit toho, kdo vnímá, od toho, co je vnímáno, lze jistě vztáhnout i na krajinu literární, ani té nikdy nechybí určitá perspektiva, již lze zkoumat a která vypovídá o intenci či naladění pozorujícího. Zároveň platí, že jakýkoliv fenomén stejně jako literární motiv je bytostně určen kontextem světa, respektive literárního textu a bez jeho znalosti není interpretovatelný. Náš jazyk vznikl jako organická součást žitého světa, a dokud existoval pouze v orální podobě, byla jeho vazba se světem evidentní. Narušení „mimetických myšlenkových struktur“ přičítá abram pověstnému Sokratovu tázání, jímž „vytrhával své posluchače z mnemotického transu vyžadovaného orální tradicí, a tedy ze smyslové a příběhové říše, na niž byli zvyklí“ (tamtéž: 138–139), a měl je k vytváření abstraktních pojmů ztělesňujících morální vlastnosti, ale nezávislých na mluvčím, konkrétní situaci, osobách a činech.

5

Fixace

v platonských dialozích zajistila filozofickým pojmům specifickou viditelnost i relativní neměnnost (nadčasovost) a dodala jim na závaznosti, díky níž se nakonec samy mohly stát měřítkem reality. Člověk se stále více uchyloval do svého urbanizovaného světa,

6

v němž se daří abstrakci

(bezprostřední prožívání časoprostoru, tj. konkrétních míst a krajin neoddělitelných od ročních a denních cyklů, je nahrazeno vědeckými koncepty homogenního prostoru a lineárně plynoucího času), technologiím posilujícím jeho nezávislost na přírodě a umožňujícím unikat do virtuál

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


21

ních světů, u jejichž zrodu stála literatura. Podle abrama je člověk jako individuum i součást kolektivu sice utvářen místy, jež obývá, avšak:

[...] naše organické naladění na místní krajinu je mařeno tím, že se

stále intenzivněji zabýváme vlastními znaky. Ohromeni vlastními techno

logiemi, zkratujeme smyslovou vzájemnost mezi našimi dýchajícími těly

a tělesnou zemí. Lidské vědomí se stáčí samo do sebe a smysly – kdysi

rozhodující místo našeho spojování s divokou, oduševnělou zemí – se stá

vají pouhými doplňky izolované a abstraktní mysli, mající sklon překoná

vat organickou skutečnost, která se zdá být nyní znepokojivě neúčastnou

a nepodstatnou. (tamtéž: 322)

Literatura nemůže nahradit smyslové vnímání a mimoliterární zážitky a spíše než v roli přímého pojítka s mimolidským světem funguje jako médium, které nám zprostředkovává zkušenosti a pohledy druhých. Paradoxně však dokáže být stejné slovo, jež nás od bezprostředního okolí izoluje, zároveň nezbytným klíčem k jeho vnímání, jako bychom v rámci západní kultury, tj. kultury textů a obrazů, opravdu museli podniknout tuto cestu „tam a zase zpátky“, abychom porozuměli tomu, co jsme měli a celou dobu máme na dosah ruky. Literatura díky své schopnosti konstruovat fikční světy tak na jedné straně tvoří předstupeň kyberprostoru (abram 2008: 38–39), na druhé se však s její pomocí (např. pozornou četbou Davida abrama) obnovuje schopnost vnímat okolní prostředí a na jeho pozadí se mj. i díky ní začíná rýsovat koncept, jímž člověk svět uchopuje a přetváří ve scenerii pro své příběhy, myšlenky a pocity – krajina. Ta totiž neplní jen funkci tváře či masky přírody (srov. Zuska – Dadejík 2007), z níž se transformovala, aby ji učinila zřetelnější nebo naopak skrytější (záleží na perspektivě), ale stává se důležitým nosičem ideového sdělení, spirituálního, existenciálního, nacionálního, ekologického atd. Prostor a literatura Věnujme se nyní pozornosti, které se obrazu prostoru a krajiny dostalo ze strany literární teorie. Vzhledem k výše řečenému pokládáme za příznačné, že francouzský filozof Gaston Bachelard, jenž tento zájem inspiroval, ve své zakladatelské knize Poetika prostoru z roku 1957 volí právě perspektivu fenomenologie a usiluje o „fenomenologické určení obrazů“ (Bachelard 2009: 9). Z úvodní partie vysvítá, že podstatnější než pro

( i ) Teorie literární krajiny


22

básnický obraz hledat „oprávnění v řádu smyslové skutečnosti“ (včetně niterných motivací) nebo určovat „jeho místo a roli v kompozici básně“ se Bachelardovi jeví studium samotného obrazu:

izolovaný obraz, věta, která jej rozvíjí, verš a někdy strofa, v níž obraz

vyzařuje, tvoří v prvním fenomenologickém zkoumání básnické obraznos

ti prostory řeči, které by měla studovat topoanalýza. (tamtéž: 17)

autor je přesvědčen, že obraznost jakožto „prvořadá síla lidské přirozenosti“ (tamtéž: 23) není výhradně reproduktivní. Báseň nás naopak tím, jak propojuje skutečné s neskutečným, odděluje od minulosti a skutečnosti a zve na okraj, „kde funkce neskutečného svádí a zneklidňuje – stále probouzí – bytost uspanou ve svých automatismech“ (tamtéž: 24). Bachelard spatřuje v umění antropologický fenomén, jednotlivé – básníky vytvořené a jím nyní promýšlené – prostory pro něj představují nahlédnutí do laboratoře, v níž vznikají nové světy. autorovy postřehy se jen letmo dotýkají krajiny, dobře však ilustrují jeho osobitý přístup. Například v kapitole věnované miniatuře je Bachelard zasažen tím, co může spatřit básník nahlížející svět přes malou deformaci v okenním skle, jak se v tomto jediném místě nachází krajina i vesmír, a poznává, že nám tyto a podobné obrazy vlastně nezprostředkovává skleněné jadérko, lupa či mikroskop, ale sám pozorný pohled, láska k prostoru a dar snění, které se přetavují v literární kouzelnictví:

Rozumný filozof by omluvil naše obrazy, kdyby mohly být podány jako

účinek nějaké drogy, nějakého meskalinu. [...] Pokud jde o nás, my bereme

literární doklady jako skutečnosti obraznosti, jako čisté produkty obraz

nosti. Proč by totiž akty obraznosti neměly být stejně skutečné jako akty

vnímání? (tamtéž: 164)

V kapitole o intimní nezměrnosti pak Bachelard sleduje obrazy vyjadřující a vyvolávající stejnou bázeň, jako když se ocitáme v hlubokém lese, pozorujeme moře, ztrácíme se v nekonečné rovině nebo poušti. V souladu s tím, co si vytkl, vybírá z textů různých literatur i dob prostorově příznačné motivy, klade je vedle dalších a „fenomenologicky zakouší“ neboli interpretuje (tamtéž: 115). Bachelardův básník provádí analýzu uměleckých znaků fascinován schopností vytvářet svébytný svět a autenticky jej prožívat, aniž by mu přišel umělý, náhrakový, neskutečný. autorův přístup lze označit za experimetální: jeho cílem je probouzet citlivost vůči fikčním světům literatry a upozorňovat na je

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


23

jich specifičnost. Zbavuje „báseň“ přímé vazby na „pravdu“, tj. neliterární realitu, a literární vědu – na jejíchž hranicích se pohybuje – nutnosti pátrat po jejich vztahu. Bachelardovu tematizaci literárně konstruovaného prostoru, jakkoliv představuje krajní hledisko a určité vychýlení ze směru naší úvahy, zde nebylo možné pominout, neboť nejen založila, ale především výrazně ovlivnila následující literárněvědné bádání v této oblasti.

7

Podívejme se, jak literární tematologie a topologie zapouštěla kořeny v českém prostředí. Zájem o tuto oblast nepochybně iniciovalo mj. konání mezioborových plzeňských sympozií pořádaných od roku 1981 a provázených sborníky (např. Město v české kultuře 19. století, 1983; Průmysl a technika v novodobé české kultuře, 1988; již v úvodu zmíněný Člověk a příroda v novodobé české kultuře, 1989 ad.), soustředěný literárněvědný pohled jsme nicméně zaznamenali teprve v knize Daniely Hodrové Místa s tajemstvím z roku 1994. Stejná autorka v kolektivní práci

8

Poetika míst rovněž shrnula dosavadní tematologické a topologic

ké bádání – z domácích předchůdců jmenuje jana Mukařovského, Karla Krejčího nebo Karla Hausenblase, upozornila i na příspěvky své a Vladimíra Macury. Za zvláště cenné zde pokládáme její rozvinutí myšlenek jurije M. Lotmana,

9

který upozorňoval, že místa a jejich sémantická pole

fungují jako prostorová struktura v rámci literárního textu, jsou tvořena literárními prostředky, a nelze je tudíž jednoduše vztáhnout k prostoru přirozenému:

i když prostor v díle představuje model jistého přirozeného prostoru

(a dodejme i jistých trajektorií – cest, možných a typických v určité kon

krétní době a určitém reálném prostoru) a modeluje různé reálné vztahy

(časové, sociální a etické), není totiž tato modelovost nikdy přímočará,

jelikož jde o skutečnost jiného řádu (nehledě na to, že prostor v umělec

kém modelu světa „občas metaforicky vyjadřuje zcela neprostorové vztahy

v modelující struktuře světa“). (Hodrová 1994: 14)

Všimněme si také, jak Hodrová reflektuje Bachelardovy úvahy o prostoru. Podle ní sice odhalují archetypální složku básnických obrazů spojených s místy, ta je ovšem pouhým podložím, na které se postupně kladou další, už literární vrstvy, čímž se vytváří tradice pojímání a zpodobování určitého místa. Právě na tu se zaměřila historická poetika prostoru, realizovaná v textech zaměřených na vybrané civilizační objekty (hospoda, škola, chrám, továrna ad.). Snaha Hodrové zorientovat se v oblasti literárního prostoru ústí do rozdělení zobrazených míst podle

( i ) Teorie literární krajiny


24

jejich funkce v díle, která může být trojí: „1. kulisa, obraz a znak sociálně charakterizovaného prostředí, 2. ‚hrací plocha‘, případně políčko ve hře, 3. metafora, metonymie, jako část či model mytologicky pojatého prostoru“ (tamtéž: 17). Pouze první kategorie vztahuje místo k neliterární skutečnosti, druhá sleduje vazby mezi vnitrotextovými entitami a třetí mezi filiacemi a aluzemi odkazujícími k západní kulturní tradici.

Mimo jiné i na vymezení toposu D. Hodrovou navazuje v knize Topos lesa v americké literatuře z roku 2005 Michal Peprník. jako ekvivalent míst s pamětí uvádí označení užívané v angloamerické tradici – místa spojená s příběhem. Podle autora je jednak možné rozlišit geograficky určené místo spjaté s konkrétním příběhem (fixní asociace; Říp praotce Čecha) a místo figurující v řadě různých příběhů (izotopie; hora jako místo obřadu či iniciace), jednak si je třeba uvědomovat určitou metaforičnost spojení místa a paměti, kterou místu dodává člověk, respektive – jde-li o svět literárního díla – čtenář (Peprník 2005: 13–15). Zajímavější je další vývoj Peprníkova pohledu ve studii Cesta od toposu k environmentu v americké literatuře 19. století z roku 2012, jímž nepochybně reaguje na podněty environmentální estetiky (např. Dadejík – Stibral – Peprník 2010). Tzv. topologizace obohacuje krajinu o „paměť“, tj. o schopnost vyvolávat historické a poetické asociace, a mění ji v kulturní krajinu. Literární topos je součástí prostředí, které spoluvytváří kompozici díla a je na rozdíl od mimoliterární reality vždy „mezerovité“. Pojem environmentu se tudíž vymezuje vůči pojmům životní prostředí a příroda ve snaze:

[...] vyhnout se redukci přírodního prostředí na pouhý rámec, kulisu

či ekonomický zdroj a zdůraznit jeho charakter „vzájemně provázané sítě

živých věcí a procesů a závislosti člověka na této síti“ [citace R. F. Nashe]

a jeho obsaženosti v ní. Na rozdíl od přírodního prostředí v literárním díle

environment není mezerovitý (to může být jen naše percepce), je to plný

(vyplněný) prostor, nemá žádný tematický plán a hledat tendenci k význa

movému sjednocení je u něho ošidné. (Peprník 2012: 163–164)

Pokud problém zjednodušíme: jde opět o vztah světa v jeho celistvosti a neohraničenosti a fikčního světa jako jeho dílčího, textem vymezeného a možnostmi čtenářské recepce omezeného komponentu. Píše-li Peprník v souvislosti s Thoreauovým Waldenem, že se u tohoto autora stává příroda environmentem, neboť ji nevnímá jako pouhý rámec lidského konání, ale uvědomuje si její svébytnost a „samoúčelnost“, neřeší podle nás problém literárního environmentu, neboť ten se od literární

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


25

ho prostředí nijak neliší (viz např. jedličková 2012: 157). Navíc se jako příběh vztahu člověka a přírody, mentálního návratu k ní a uznání její svébytné hodnoty, nezávislé na lidských potřebách, stává novým či obnoveným toposem.

Nejen vědomí distance literatury a mimoliterární reality, ale i důkladné promýšlení silového pole, jež se mezi nimi vytváří, přináší podstatné impulzy, o čemž svědčí práce Zdeňka Hrbaty

10

„Prostory, místa a jejich

konfigurace v literárním díle“ z roku 2005. Na základy položené v devadesátých letech historickou poetikou zde navázal mj. myšlenkou prostoru jako kulturního a sociálního konstruktu, jehož literární reprezentace jsou spjaty s dobou vzniku. Podle nás se soustřeďuje na podstatný aspekt literatury, když zdůrazňuje, že:

[...] literární prostor není reálný prostor ani prostor smysly a tělem vní

matelné existence, [...] ale vnitřní prostor díla (diegetický prostor), který

specifickými prostředky reflektuje vnější realitu (např. „mimetický realis

mus“), nebo čistě imaginární prostor, předložený dílem v určitém výse

ku. [...] Nejzřejmější, jakési empirické „bytí“ daného prostoru je určováno

tím, jak je tento prostor bezprostředně označován, tj. popisován v textu.

[...] Literární popis lze chápat jako homogenní metonymický celek, jehož

rozsah je vázán slovníkem, jímž autor disponuje, tzn. nikoli komplexním

stupněm skutečnosti jako takové. Každá deskripce se podřizuje určité lite

rární perspektivě, která se do značné míry vyznačuje osobitými rysy a cha

rakteristikami. (Hrbata 2005: 321–322)

11

Perspektiva odpovídající způsobu vytváření literárního prostoru se v dějinách mění spolu s panující geometrií (rovinná, euklidovská, neeuklidovská), v závislosti na moderním malířství či kinematografii. Přestože se Hrbata explicitně nesoustředí na krajinu či environment, příklady, jež volí (kupř. při představování „euklidovské“ deskripce vystavěné na dráze pohledu, a tím evokující skutečné fyzické přibližování se k viděnému), k nim můžeme bez potíží vztáhnout. jím vytvořená kategorizace literárního prostoru sice není identická (částečně pojmenovává metodu zkoumání), stejně jako klasifikace D. Hodrové ale pracuje se třemi typy vazeb: mezi světem fikce a nonfikce – v rámci fikčního světa – mezi různými fikčními světy. Prostorem se totiž podle Hrbaty může zabývat 1. mimetická topografie zjišťující stupeň mimese (napodobení) mezi literárním dílem a skutečností; 2. funkční toposémie sledující vztah mezi místy, osobami a ději v rámci téhož fikčního světa; 3. uvažovat lze rovněž nad symbolickým, mytickým a ideovým význa

( i ) Teorie literární krajiny


26

mem prostoru v textu (tamtéž: 326). jelikož si je vědom komplikovanosti narativního aktu, nevěří na třídicí mechanismus ani na vytvoření určitého, nejlépe již definitivního počtu jasně vymezených kategorií – nabízí nám jimi spíše úhly pohledu, možné přístupy podmíněné různými funkcemi literárního prostoru. autorova nedogmatická pozice proto nevylučuje ani mimetickou metodu pokládanou dnes některými badateli

12

za překonanou a sám ji ve svých literárních analýzách dokáže

produktivním způsobem využít.

13

Zatím nejdůkladnější sondu do oblasti literárního prostoru představuje práce alice jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely z roku 2010. Namísto řešení reprezentace mimoliterárního prostoru přistupuje autorka k této problematice z opačného konce. Se znalostí dosavadního směřování poetologického výzkumu prostoru ve světě i u nás se zaměřuje na to, jak narativní text vytváří fikční prostor a vyvolává efekt prostorovosti. Rozlišuje přitom tři způsoby manifestace fikčního prostoru: 1. prostředí (dějiště) jako prostředek individualizace fikčního univerza, jež je ovlivněno dobovou poetikou, respektive vztahem metody literárního zobrazení ke skutečnosti; 2. analogon fyzického prostoru s vlastnostmi, které nám umožňují jeho identifikaci s tzv. žitým prostorem; 3. prostorovost jakožto účinek vyplývající ze způsobu, jakým se o fikčním světě mluví, a tedy z podstaty vyprávění jako výrazu lidské zkušenosti. Sama za svůj předmět výzkumu označuje projevy prostorové syntaxe uplatněné v konkrétních literárních textech (jedličková 2010a: 84–86). To, co na autorčině koncepci oceňujeme především, je snaha podněcovat naši citlivost vůči pozorovaným jevům (výše uvedené manifestace lze aplikovat i v případě literární krajiny) a schopnost přesně pojmenovávat zjištěné. Zájem o vizuální paralely k verbálním reprezentacím světa navíc jedličkovou (často ve spolupráci se Stanislavou Fedrovou) přivádí na pole intermediality, a zkoumání literárního prostoru obohacuje o další, komparativní dimenzi (viz jedličková 2010b; Fedrová – jedličková 2010 ad.).

Zkoumání prostoru jako podstatné dimenze literárního díla vrací literární vědu k promýšlení vztahu literární fikce a jejího možného mimoliterárního korelátu. Zatímco v období po pádu totalitního režimu vyvolávaly sociologicky orientované přístupy včetně environmentální kritiky obavy z opětovné ideologizace literární vědy, je dnes zřejmé, že hledat v dnešní neklidné době útočiště ve zkoumání struktury textu a vnitřních funkcí jeho komponentů znamená rezignaci na účast v aktuální společenské diskusi a de facto přitakání postupné marginalizaci role literatury v moderním světě.

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


27

Literární krajina

14

– pokus o vymezení

Pohled do minulosti prozrazuje, že krajinopisné úseky literárních textů

byly zprvu – pozitivisticky orientovanou vědou – spojovány hlavně s úlo

hou lokalizační, čtení věrné mimetickému principu sledovalo přenos

určitého výseku reality na plátno či papír, což vedlo mj. ke srovnávání

krajinopisu a krajinomalby. Obecně vyšší míra citlivosti vůči samotnému

textu znamenala přesun pozornosti od zobrazovaného ke způsobu zob

razení a přinesla zkoumání krajinopisných partií z hlediska autorského

stylu či kompoziční výstavby konkrétního díla, např. jan Mukařovský se

v analýze Němcové Babičky z roku 1925 několikrát dotkl také líčení pří

rody a krajiny (Mukařovský 1948a), soustředěnější pohled na ně pak na

lezneme v práci Felixe Vodičky věnované Lindově Záři nad pohanstvem

z roku 1948 (Vodička 1994: 228–234). Teprve systematičtější přístup za

ložený na komparaci různých líčení ale umožňuje promýšlet a problema

tizovat samotný pojem literární krajiny, zažitou představu čistě přírodní

a venkovské krajiny rozšířit i na krajinu (post)industriální a městskou,

postřehnout znaky odlišující krajinu a prostředí (environment), byť mů

že jít o tenkou hranici, nezřídka závisející na schopnosti čtenáře tento rozdíl vnímat, a připustit si, že tvůrce obrazu získává nad realitou, již zachycuje a interpretuje, moc, která stávající kulturní/politické paradigma upevňuje, nebo narušuje. jako výmluvný příklad ideologizace krajiny – jež může mít podobu náboženskou, mytologickou, ekologickou aj. – uveďme tzv. hraničářskou prózu vznikající na české i německé straně od konce devatenáctého století, v níž krajina představovala viditelnou tvář území, o něž se vedl nacionálně motivovaný kulturní (zejména jazykový), hospodářský a politický zápas (viz kapitola 14. a 15.). Přestože se již i u nás objevily určité snahy o formulování zobecňujících soudů (např. u Pavla Šidáka

15

či Richarda Změlíka, viz níže), ucelený po

hled na literární krajinu doposud scházel, proto jsme jej hledali jin

de. Práci Die literarische Landschaft. Zur Geschichte ihrer Entdeckung

von der Antike bis zur Gegenwart publikoval v roce 2010 německý fi

lozof Kurt H. Weber. S hlavními milníky historického vývoje v oblasti zobrazení přírody a krajiny byl český čtenář seznámen již dříve – za iniciační lze v tomto směru považovat již zmiňované práce Hany Librové (Librová 1988) a Karla Stibrala (Stibral 2005), proto se ve Weberově knize zaměříme na myšlenky zakládající teorii literární krajiny, které jsou odrazovým můstkem našich vlastních úvah.

Weber především zvažuje historickou podmíněnost individuálního

vnímání krajiny, která se z mimoliterární roviny přenáší do umělecké

( i ) Teorie literární krajiny


28

ho díla. Z rozsáhlého studia konceptů přírody, krajiny a krásy autorovi vyplývá, že tvůrce je vždy součástí dobového paradigmatu. Z něj nepochybně vycházejí i ti, kteří vyhlížejí za jeho horizont a iniciují proměnu stávající optiky, která již přestává odpovídat zkušenosti a brání rozvoji myšlení. Napadá nás přitom, že dochází-li k názorové oscilaci v rámci tvorby jednoho autora – myslíme např. na jistou rozkolísanost filozofie přírody u K. H. Máchy, tím spíše budou odlišné náhledy existovat mezi různými tvůrci, byť by se jednalo o současníky. V uměleckých obrazech přírody/krajiny je proto možné hledat, jak se k ní ta která doba vztahovala, stejně tak je ale nutné se vyvarovat zjednodušování a přílišného zobecňování, neboť vedle sebe mohou existovat a působit protikladné výklady světa – kupříkladu Weberem popsaný atomistický a mechanistický postoj odrážející okouzlení technikou a civilizačním pokrokem a představa o přírodě jako živém organismu, která s ním polemizuje. Současně však Weber tvrdí, že „existují nesčetné krajiny a to, že se různorodé jednotliviny spojují do určitého celku, nezáleží na věcech samých, nýbrž na pozorovateli. Právě jeho stanoviště a jeho způsob vidění propůjčují libovolné přírodní scenérii celistvost. Změna hlediska by ovšem vedla k odlišnému uspořádání. již to dokazuje, že krajina vyvstává z individuálního vidění přírody“ (Weber 2010: 169).

16

Klíčová role

pozorovatele jako toho, kdo ve výseku světa spatřuje krajinu, respektive kdo viděné do podoby krajiny uspořádává, nemusí být s představou působícího paradigmatu v rozporu, neboť ten je potvrzován právě tak souhlasným jako polemickým názorem pozorovatele, který se však nemůže se svou dobou zcela míjet. To jej přibližuje jiným, aniž by se popírala jeho vlastní osobitost. individualita tvůrce může být nakonec méně záležitostí jeho světonázoru než literárního stylu jako způsobu výběru a uspořádání jazykových prostředků – ani popisným partiím se totiž nevyhýbá schematičnost postihující texty sloužící dobovým potřebám.

Zůstaňme ještě u „umění popisu“. Weber nejprve konstatuje schopnost jazyka zprostředkovávat výsledky smyslového vnímání s tím, že přírodní líčení nevyžaduje stejnou míru zapojení všech receptorů. Rozhodující jsou pro něj zrak, sluch a čich, tj. distanční receptory, zatímco ty kontaktní, jako je hmat, chuť, vnímání teploty a bolesti, většinou zůstávají stranou:

Líčení přírody ozřejmuje smyslové kvality daného prostředí, ukazuje,

v čem spočívají jeho půvaby. Dokáže však ještě víc – vyjadřuje pocity a my

šlenky, které pohled na fyzický svět vyvolává. [...] je zároveň výkladem,

interpretací viditelného světa a dává výraz tomu, co bylo jen nejasně po

KRajiNy TVOŘENÉ SLOVy


29

ciťováno. Výsledné tvary jsou sice jen výsledkem představivosti, ta ovšem

nezůstává bez těla, materializuje se v podobě slova. Dokonce je na jazyk

odkázána, a to nejpozději při vnímání obrazu [...]. a má-li být zachycena roz

hodující dimenze skutečnosti, jíž je čas, pak se obraz jazyku podřizuje. [...]

To, že na sebe navzájem odkazují, slovo na obraz a obraz na slovo, je jed

ním z výsledků tohoto zkoumání. abychom zjistili, jak je tento vztah utvo

řen, musíme nejprve [...] zrušit jednotu obou umění. Teprve pak lze roz

poznat potenciál každého z nich, a až pak získává tvrzení o obraznosti

jazyka a schopnosti obrazu promlouvat přesný smysl. (tamtéž: 164–165)

Nesamozřejmost a nesnadnost verbalizace zážitku přírody/krajiny představuje pro mnohé tvůrce motivaci a výzvu (jiné naopak potřeba zabývat se jiným než čistě lidským světem odrazuje), hlavním důvodem uměleckého zachycování přírody je nicméně krása, která je vlastností přírody a kterou můžeme – pokud se na ni naladíme – vnímat přímo, ne až prostřednictvím umění. Citový vztah, který si k přírodě vytváříme, v nás zároveň probouzí touhu tuto krásu zachytit a přenést k sobě domů jako vzpomínku, sen, připomenutí přírodní dimenze naší existence: „Protože se [příroda] v uměleckém vyobrazení jeví jako krásná – protože v ní lze nalézt příslib šťastného života – protože umožňuje dosáhnout stavu kontemplativního vytržení“ (tamtéž: 43). Dodejme ovšem, že se intence autorů ani zdaleka nevyčerpává vyjádřením jejich okouzlení určitou krajinou.

Weberovo často synonymní užívání pojmů příroda a krajina nevyplývá pouze z faktu, že se jako historik ke krajině propracovává přes přírodu, ale rovněž z logiky zobrazování světa, které ke schopnosti „vidět krajinu“ dospělo – nejspíše na počátku novověku – od pravěkých artefaktů vztahujících se k přírodě. Ve stejné době přestává tento pojem sloužit jako ekvivalent latinského regio či provincia a nabývá významu pohledu z hory na otevírající se údolí podávaného malířem. Estetické osvojování světa, které je díky tomu s označením krajina organicky spjato, se vtisklo do obou významů slova, jimiž jsou „vnímání určitého výřezu zemského povrchu stejně jako umělecká reprezentace tohoto vnímání“ (tamtéž: 167). Rovněž charakteristika prožívání krajiny (Erlebnis der Landschaft), připomeňme, že neliterární, se u Webera rýsuje jako „negativ“ přírodního zážitku (Naturgefühl):

Prožitek přírody je neurčitější a zároveň obsáhlejší. je založen na bez

prostředním dotyku s přírodou. Člověk uchvácený přírodou ji zažívá na

vlastní kůži – hmatem, čichem i sluchem. Zrak je jen jedním prvkem v akor

( i ) Teorie literární krajiny


30

du smyslů, a nemusí být tím hlavním. [...] Pohled vyžaduje odstup; je ve

službách intelektu. Díky němu se člověk stává pozorovatelem, jenž věci

vnímá jako určitý protiklad k sobě samému. Teprve když se znovu stane

smyslovou bytostí, jíž původně byl, získá znovu cit pro stvoření. [...] Když

se dotýká rostlin, kdykoliv vnímá čiche



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist