načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krajiny českého středověku - Tomáš Klimek

Krajiny českého středověku

Elektronická kniha: Krajiny českého středověku
Autor: Tomáš Klimek

Práce, která se opírá o historické prameny, sleduje vnímání krajiny a prostoru tehdejšími lidmi v českém prostředí od počátku 12. do konce 14. století. Vnímání prostoru a krajiny ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 74%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 206
Rozměr: 24 cm
Úprava: xvi stran barevné obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné), faksim.
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: fotografie Hana Rysová
Skupina třídění: Dějiny civilizace. Kulturní dějiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Dokořán, 2014
ISBN: 978-80-736-3585-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce, která se opírá o historické prameny, sleduje vnímání krajiny a prostoru tehdejšími lidmi v českém prostředí od počátku 12. do konce 14. století. Vnímání prostoru a krajiny je jedním ze základních rysů lidského myšlení, jeho podoba se ale v různých kulturách a časových obdobích liší. Mnohovrstevnaté téma souvisí s kosmografií stejně jako s každodenním setkáváním lidí s krajinou. Specifické nazírání se projevuje v tvorbě filozofických a teologických konceptů, ve způsobu orientace v krajině i v podobách jejího popisu, ať už s uměleckým, nebo praktickým záměrem. Autor se v knize zaměřuje na období 12.-14. století v prostoru českých zemí. Vedle odrazu dobových filozofických konceptů v různých druzích textů sleduje zvláště vnímání tří krajinných typů - lesa, vodních toků a hor. V druhé části se věnuje způsobům orientace v krajině a lokalizace jednotlivých míst v terénu. Ve svém celku kniha Krajiny českého středověku zachycuje výrazný posun myšlenkového konceptu od světa staré zemědělské společnosti po zrod moderního pojetí, jehož stopy jsou patrné již v pozůstatcích textů z vrcholného středověku.

Popis nakladatele

Vnímání prostoru a krajiny je jedním ze základních rysů lidského myšlení, jeho podoba se ale v různých kulturách a časových obdobích liší. Mnohovrstevnaté téma souvisí s kosmografií stejně jako s každodenním setkáváním lidí s krajinou. Specifické nazírání se projevuje v tvorbě filozofických a teologických konceptů, ve způsobu orientace v krajině i v podobách jejího popisu, ať už s uměleckým, nebo praktickým záměrem. Autor se v knize zaměřuje na období 12.-14. století v prostoru českých zemí. Vedle odrazu dobových filozofických konceptů v různých druzích textů sleduje zvláště vnímání tří krajinných typů - lesa, vodních toků a hor. V druhé části se věnuje způsobům orientace v krajině a lokalizace jednotlivých míst v terénu. Ve svém celku kniha Krajiny českého středověku zachycuje výrazný posun myšlenkového konceptu od světa staré zemědělské společnosti po zrod moderního pojetí, jehož stopy jsou patrné již v pozůstatcích textů z vrcholného středověku. 

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Klimek - další tituly autora:
Krajiny českého středověku Krajiny českého středověku
Tři muži ve člunu jsou zpět Tři muži ve člunu jsou zpět
Staré cesty v krajině středních Čech Staré cesty v krajině středních Čech
 (e-book)
Tři muži ve člunu jsou zpět Tři muži ve člunu jsou zpět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tomáš Klimek

Krajiny česKého středověKu

© Tomáš Klimek, 2014

Photography © Hana Rysová, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Tereza Hřibová.

Fotografie Hana Rysová.

Recenzovali prof. PhDr. Josef Žemlička, DrSc., Ing. Pavel Bolina, Ph.D.,

RNDr. Václav Cílek, CSc.

Obálka (s použitím fotografie Hany Rysové), grafická úprava a sazba

Miloš Jirsa.

Konverze do elektronické verze Tomáš Schwarzbacher Zeman.

Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz, jako svou 723. publikaci

(166. elektronická).

isBn: 978-80-7363-662-3


1

Krajiny

českého

středověku


2 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU


3

Dokořán

Krajiny

českého

středověku

Tomáš Klimek


5

Poděkování autora

Děkuji rodině za podporu,

Zdeňkovi Uhlířovi a Pavlovi Bolinovi za inspiraci,

Michaele Nondkové za první jazykovou korekturu

a Václavu Cílkovi za pomoc s vydáním.


7

Obsah Úvod ....................................................................................................................... 9

ČÁST PRVNÍ – Vhled do středověkého paradigmatu. Koncept

(ne)abstraktního prostoru ............................................................................... 15

1/ Koncept moderního prostoru .................................................................. 17

2/ Prostor a středověké myšlení .................................................................... 21

3/ Středověký koncept prostoru v textech z českého prostředí ........ 27

Jednotka prostoru ......................................................................................... 33

ČÁST DRUHÁ – Krajina a vnímání jejích částí ............................................ 37

4/ Les – výlučný typ středověké krajiny? .................................................... 38

Les jako literární klišé .................................................................................. 40

Fyzická podoba lesa a český mezioborový výzkum.............................. 49

Strach z lesa v lidové imaginaci a faktické nebezpečí ........................ 51

Postavení lesa v okolní krajině .................................................................. 57

5/ Lidé a vodní toky ........................................................................................... 63

Význam vodních toků v imaginaci ........................................................... 63

Řeky a potoky – pomocník nebo nepřítel? ............................................. 76

6/ Hory a vertikální svět .................................................................................. 87

Uctívání hor .................................................................................................... 91

Hory a hierarchie .......................................................................................... 96

Hory a určování polohy v krajině ............................................................. 98

Hory a doprava .............................................................................................. 100

ČÁST TŘETÍ – Orientace v krajině................................................................... 103

7/ Přímé popisy cest a problémů s orientací v terénu ........................... 106

8/ Určování polohy a směru – sémantická analýza................................. 113

Sémantika a obtíže interpretace geografických údajů ...................... 115

Určení blízkosti ............................................................................................... 116

Určování směru ............................................................................................. 125

Určování stran ............................................................................................... 131

Závěr ....................................................................................................................... 147

Poznámky ............................................................................................................. 151

Summary ............................................................................................................... 183

Prameny ................................................................................................................ 185

Literatura .............................................................................................................. 192


8 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU


9

Úvod Prohlížíme-li si pozorněji nějakou památku středověkého umění, často nás zarazí neobvyklá perspektiva, prostorové uspořádání či pitoreskní tvar, aniž si většinou příčinu nezvyklosti svého dojmu vůbec uvědomíme. Je to dáno jednak odlišným dobovým náhledem na funkci umění a uměleckých výtvorů, ale také specifickým středověkým chápáním samotné prostorovosti. Myslím, že můžeme mluvit o typicky středověkém pojetí prostoru, souvisejícím s filozoficko-teologickými koncepty stejně jako s prostým dobovým vnímáním fyzického prostředí. Přiblížit a rozkrýt některé z aspektů tohoto pojetí a ukázat jejich odraz v myšlenkových strukturách každodenního života bude hlavním cílem, který si před sebe klade tato kniha.

Tématu prostoru a místa moderní věda obecně věnovala velmi málo pozornosti a mnozí historikové vývoj náhledu na prostor ve svých pracích nezohledňují.

1

Vnímání prostoru, zjednodušeně řečeno okolí, které

nás obklopuje, je mnohem více dáno zkušeností a kulturou, než aby nám bylo vrozené, jak většina lidí předpokládá. Obrazu trojrozměrného prostoru zprostředkovávaného zrakem se musíme nejprve učit porozumět zkušeností. Lidé, kteří byli následkem šedého zákalu od narození slepí a nabyli zraku až po operaci, stěží rozeznávají jednotlivé objekty, natož aby je byli schopni vidět trojrozměrně. Musejí se nejprve naučit poznávat vztah mezi šířením světla a tvarem jednotlivých předmětů.

2

Prostor zprostředkovaný smysly novorozeněti je jednolitý a neměnný a teprve postupně z něho v jeho obrazivosti vystupují jednotlivé předměty a dítě si vytváří zrakové, hmatové a pomyslné prostory.

3

Podle etnografických pozorování kultur přírodních národů se abstraktní představy o prostoru nevytváří z prosté zkušenosti. Prostor je nejprve pouhou náhodnou skupinou konkrétních místních směrů, více či méně uspořádaných, z nichž každý je spojen s určitým citovým ohlasem. Tento primitivní prostor může korespondovat s prostorem společným určité skupině, rodině nebo kmeni, ale teprve astronomické nebo meteorologické události mohou obdařit jisté směry hodnotami a obecnějším významem.

4

1/ Úvod


10 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU

Téma vnímání prostoru zasahuje do mnohých vědních oborů a existuje řada prací, které se jím speciálně zabývají. Jejich autoři zkoumají vývoj vnímání prostoru, jeho psychologické aspekty, analyzují kosmologické výklady ve filozofických a teologických koncepcích, zabývají se vlivem vnímání prostoru na průběh událostí, politiku, podobu architektury. Výrazně mezioborové téma zasahuje do historie, etnografie, sociologie, politologie, filozofie i psychologie.

5

V této práci bych se chtěl zabývat vnímáním prostoru v českém středověku a jeho vývojem od počátku 12. do konce 14. století. Zaměřím se na jeho praktické dopady při putování krajinou a bude mě zajímat, jak na člověka působilo prostředí, které jej obklopovalo, a jakým způsobem se v něm orientoval.

Na úvod je třeba poznamenat, že toto téma má jedno úskalí. Ve středověku neexistovalo pojetí prostoru v takovém významu, jak jej chápeme dnes. Samotný termín spatium neoznačoval prostor v moderním smyslu slova, byť tento význam najdeme v latinských slovnících na prvním místě. Dal by se přeložit slovy rozlehlost, rozsah, roztažení, přičemž u prostorovosti se vždy jednalo o vlastnost konkrétní hmoty, to znamená, že prostorovost nemohla existovat sama o sobě.

6

Při vymezení tématu, které bychom dnes nazvali prostor, užívají středověcí autoři většinou termín locus. Jeho význam je ale mírně odlišný – místo. Je proto obtížné hovořit o historickém vývoji konceptu prostoru, spíše je možné věnovat se různým problémům více či méně spjatým s významem slova, jaký termínu prostor přičítáme dnes. Zároveň je nutné uvažovat o jeho propojení s časem. Podobně jako Josef Macek píše o prostorovém vnímání času v jagellonských Čechách,

7

setkáme se

s odrazem této skutečnosti i ve starších textech z českého kulturního okruhu.

V anglosaské literatuře se pro prostorové povědomí jednotlivce i skupiny lidí používá termín mentální mapa.

8

Označuje způsob rozumění

prostoru, z něhož vycházejí představy o uspořádání kosmu a o našem místě v něm stejně jako metody lokalizace určitého místa či způsob orientace při cestě krajinou. Všechny pozůstatky období středověku, ať už písemné památky a architektura, nebo kulturní prvky v krajině, odrážejí skutečnost, že mentální mapa tehdejších lidí byla jiná, než je ta naše současná.

Při zkoumání aspektů takového typu historiografie, jakou francouzská škola soustředěná kolem časopisu Annales nazvala dějinami mentalit, nelze nebrat v úvahu, že každý jedinec má své vlastní vidění světa, a t edy i svou mentální mapu, tudíž je velmi problematické jakékoli po


11

znatky na tomto poli zobecňovat. Historiky zabývající se podobnými

tématy nicméně nemohou zajímat specifické jednotliviny, ale měli by

usilovat o popis vývoje obecných rysů, které byly lidem v určité epoše

vlastní, a v jiné nikoli. Tyto obecné rysy se odrážejí v myšlení a následně

i tvorbě všech současně žijících jednotlivců; je pouze nutné je identifiko

vat a podrobit dalším analýzám a srovnávání.

* * *

Období, kterému se budeme věnovat, zahrnuje dobu přerodu společ

nosti a velkých hospodářských změn spjatých s kolonizací ve 13. sto

letí i dostatečný následný časový odstup, který umožňuje zachytit od

raz případných změn z kategorie dlouhého trvání, tedy proměnu zá

kladních politických, hospodářských a společenských struktur.

9

Jednou

z možností, jak do takto obecného tématu proniknout, je analyzovat do

chované texty a informace týkající se vnímání krajiny a orientace v pro

storu z hlediska diachronní sémantiky.

10

Jejím cílem je rozpoznat přesné

významy jazykových jednotek a rozkrýt jejich vývoj. Pokusil jsem se o to

u výrazů užívaných pro popisy poloh v terénu, určení směru, označení

prvků krajiny apod.

11

Při jazykovém rozboru je bezpochyby nezbytné dobře se zamyslet

nad povahou textů, které použijeme. Z dochovaných textových prame

nů jsem z hlediska tématu podrobněji prostudoval především kroniky

a listiny , přičemž jsem místy využil i jiné dobové texty, jako např. po

pravčí knihy, poezii, exempla apod. První dva jmenované typy textů jsou

pro vymezené téma neobyčejně informačně bohaté a zároveň edičně

velmi dobře zpracované. Při použití metody masového srovnávání, kte

ré se u sémantické analýzy předpokládá, je ediční zpracování pramenů

nutným předpokladem. I přesto většinou nelze z časových důvodů –

kvůli obrovskému množství materiálu – projít všechny relevantní texty

ke stanovenému tématu a srovnávat veškeré nalezené případy.

12

U his

torických prací to platí dvojnásob. Kritérium úplnosti by zde beztak

bylo iluzorní, protože už i množina zachovaných textů je pouhým zlom

kem jejich původního počtu. K uspokojivému výsledku je ale nutné

shromáždit dostatečné množství vzorků; natolik velké, aby z něho již

bylo možné vyvozovat obecnější trendy v používání jednotlivých výrazů.

Vzhledem k neustálené terminologii se ve středověkých textech setká

me s určitou nejednotou a nepravidelností či neuspořádaností. Důležité

je vystihnout tendence, které výrazně převládají, a uvažovat o možných

příčinách jednotlivých odlišností. Nelze přitom pominout ani obtížně

Ú vod


12 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU uchopitelné vciťování se do jazykových stylů jednotlivých autorů či typů textů; v druhém případě mám na mysli zejména postupně se vybrušující styl textů listin.

13

Z metodických obtíží jistě vyniká problém dvojjazyčnosti – analyzované texty jsou psány v latině, ačkoli mnozí jejich autoři v běžném životě mluvili česky a německy. Texty tak tvoří specifický svět, který odráží i „nelatinskou“ zkušenost jejich autorů. Tomu se přizpůsobuje jak samotný jazyk, tak varianty použití jednotlivých výrazů.

14

Na dvojjazyčnost a problémy z ní plynoucí poukazuje již Marc Bloch v předválečné syntéze Feudální společnost.

15

Latina nebyla mateřským

jazykem středověkých autorů a míra její znalosti se u jednotlivých osob značně lišila. Sloužila nicméně jako univerzální dorozumívací jazyk vzdělanců, ať už v jakékoli podobě a kvalitě. Každý autor si v závislosti na svém vzdělání a schopnosti osvojit si cizí jazyk vytvářel svou vlastní latinu. Často je tedy problematické srovnávat sémantické významy jednotlivých slov napříč různými texty; naopak je žádoucí začít srovnáváním v rámci textu jednoho autora. V používání jednotlivých výrazů lze v takto vybraném vzorku nalézt pravidelnosti, které je pak možné srovnávat s pr avidelnostmi zjištěnými v jiných textech. Latinský slovník každého jednotlivého autora velice věrně odráží jeho myšlení v rodné řeči, je pouze třeba mít na zřeteli, že u něho vzhledem k omezené znalosti cizí řeči nelze předem předpokládat platnost obecných významů jednotlivých slov – ty je potřeba teprve odvozovat z kontextů v rámci díla daného autora.

U informací z vyprávěcích pramenů vzniká potřeba definovat rozdíly způsobené odlišným stylistickým pojetím jednotlivých kronikářů. Historik středověku se při každém srovnávání založeném na jazykovém rozboru musí vyrovnat s tím, že od sebe autoři navzájem přebírali celé pasáže textu, a to často doslovně. Znění textů navíc může být ovlivněno mladšími přepisy, v nichž se většina z nich dochovala. V případě, že známe starší předlohu, lze ovšem opsané pasáže určit, zvláště když se v kontextu celého díla jeví jako specifické, často právě výběrem určitých výrazů.

Dále zde najdeme převzaté starší frazémy či obecně užívaná schémata s již vyprázdněným smyslem, sousloví existující v antické latině – textech Vulgáty či patristických Otců – která ve středověkých textech pouze přežívala, resp. pozbyla svůj původní význam. V takových případech je nutné porovnávat jednotlivé konkrétní situace. A nejde ani tak o to, jestli je dané sousloví převzato z antických nebo biblických textů, ale


13

jakým způsobem je použito v novém kontextu. Zkoumání prostorově

i časově uzavřené množiny textů by mělo ukázat případné významové

anachronismy převzaté ze starších typů vyjádření. Již namátkové sondy

do antických, biblických a raně středověkých patristických textů ukazu

jí, že tyto typy vyjádření jsou ve zkoumaných textech jistým způsobem

specifické, byť se v nich mnohdy užívají identické výrazy.

Důležitou skutečností je, že máme pro dané období v českém prostře

dí k dispozici více druhů textů. Jinak bychom mohli velmi snadno pod

lehnout klamu určitých literárních forem. Vedle vyprávěcích pramenů

se však dochovalo také velké množství právních textů, zejména listin.

Jejich autoři sledovali naprosto odlišné cíle než kronikáři a legendisté.

Texty listin, zejména těch, které zaznamenávají detaily hraničních spo

rů, odrážejí potřebu zorientovat se v konkrétní krajině, přičemž cílem

autorů bylo popsat situaci tak, aby tomu příjemci textu porozuměli.

Pokud údaje z listin srovnáme s tím, co se dočteme v kronikách a legen

dách, můžeme mnohem lépe rozpoznat případné textové šablony a kli

šé vycházející z toho, za jakým účelem byly tyto písemnosti pořízeny,

a lépe nahlédnout do způsobu myšlení tehdy žijících lidí.

Ú vod


14 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU


15

ČÁST PRVNÍ

Vhled do středověkého paradigmatu. Koncept (ne)abstraktního prostoru Jestliže tudíž místo není žádnou ze tří věcí, ani tvarem, ani látkou, ani druhem rozlehlosti, která by tu vždycky byla mimo rozlehlost měnící místo a od ní různá, zbývá nutně, že místo jest poslední ze čtyř, totiž hranice obklopující tělesa, [v níž se s obklopovaným stýká]. Obklopeným tělesem pak rozumím pohybované místním pohybem.

1

Aristoteles Pokud se chceme zabývat natolik obecnou složkou myšlení, jako je vnímání prostoru v určité minulé době, nevystačíme si s rozborem jednotlivých dobových způsobů orientace v krajině nebo úvahami o nahlížení jednotlivých prvků krajiny jako les nebo voda. Kdybychom se bez přípravy pustili do řešení těchto otázek, došlo by nutně k nedorozumění a nepochopení odlišného způsobu myšlení, které pak přirozeně máme tendenci podceňovat či znevažovat. Nejprve je nutné snažit se oprostit od současných myšlenkových struktur, které vycházejí z jiného chápání světa souvisejícího s jinými filozofickými, vědeckými či náboženskými koncepty a paradigmaty

2

. Určité koncepty a své pojetí světa má nepo

chybně každá lidská společnost. Ve vyspělejších či složitějších kulturách lze pak většinou rozlišovat mezi koncepty tzv. „vysoké“ a „lidové“ kultury, které spolu vždy navzájem souvisí.

Jak již bylo řečeno v úvodu, ve středověku nemůže prostorovost existovat sama o sobě, což je ovšem klíčová informace. Ve zkoumaných textech se proto termín spatium – prostor pojí s udáním měrné hodnoty (např. prostor jednoho lokte) nebo konkrétní plochy (např. dlouhý prostor země). Odvozené přídavné jméno spatiosus je již významově zabarvené – podobně jako české prostorný: neznamená pouze, že spolu s podstatným jménem, k němuž se váže, označuje rozprostírající se těleso – zároveň také vyjadřuje, že se toto těleso rozprostírá značně.

3

O propojení prostoru s časem dostatečně vypovídá již časté používání sousloví spatium temporis, jímž je myšlen určitý časový úsek, ovšem doslovně znamená časoprostor. Stejně jako rozměry se rozpínají jednotlivé časové úseky, a v textech se tedy setkáme se spojeními doslovně přelo

2/ Základní pojmy


16 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU

žitelnými jako prostory noci, prostor dvou let, prostor života. Prostor je

počítán stejným způsobem jako čas (prostor dvou měsíců).

4

Pokud se nad významem pojmu časoprostor a jeho funkcí pro popis

všedních, každodenních jevů zamyslíme hlouběji, ukáže se, že použití

takového termínu nutně vychází z myšlenkového systému naprosto od

lišného od newtonovsko-descartovské koncepce, v níž je čas od prosto

ru striktně oddělen a která dodnes (a to i přes poněkud odlišný vývoj

fyziky ve 20. století) dominuje běžné obrazivosti většiny lidí euroame

rického kulturního okruhu.

5


171/ Kocept (ne)abstraktního prostoru

1/ Koncept moderního prostoru Pro úvahy o vnímání prostoru ve středověku bude vhodné pokusit se nejprve ve stručnosti popsat „naše“ současné pojetí prostoru a podívat se ve zkratce na jeho zrod. Bez podobného exkurzu bychom si těžko uvědomili, které z rysů našeho vnímání můžeme v této souvislosti považovat za obecně lidské, a jakým způsobem máme tedy počítat s jejich existencí i pro zkoumané období, a které prvky jsou naopak dány kulturou, a zdaleka je proto nelze zobecnit pro všechny kultury v průběhu dějin. Pouze tímto postupem se vyvarujeme anachronismů, které občas historiky svádějí k obhajobě krkolomných teorií. Patří mezi ně kupříkladu tvrzení, že ve středověku existovaly mapy dnešního typu, nicméně kvůli intenzivnímu používání se žádná z nich nedochovala.

6

Ačkoli Albert Einstein vydal svou speciální teorii relativity již v roce 1905, relativní pojetí prostoru proniklo během 20. století do obecného povědomí a struktur myšlení jen velmi málo. Pojetí prostoru člověka postmoderny stále zůstává moderní, založené zejména na fyzikálně-filozofické koncepci Isaaca Newtona (1642–1727). Newtonovská teorie ostatně stále platí i ve fyzice, pokud se nepohybujeme v rychlostech blížících se rychlosti světla nebo v okolí výjimečně silného gravitačního pole, např. černé díry.

7

Většina Evropanů dnes považuje Newtonův trojrozměrný, nepohyblivý a na ničem nezávislý (tedy sám o sobě existující) prostor za jakousi objektivní, fyzikální danost platnou vždy a všude. Snad pouze tvrzení o jeho nekonečnosti a věčném trvání není většinově přijímáno a mění se v závislosti na víře, prostředí či individuální znalosti novějších fyzikálních teorií a filozofických konceptů. S výjimkou menšinových kruhů je však dnes obecně přijatá koncepce „objektivního“ prostoru, který existuje sám o sobě, v historii lidských kultur spíše méně častá.

8

Za první krok k newtonovskému nekonečnému vesmíru moderny lze patrně považovat filozofickou koncepci Mikuláše Kusánského. Jako první totiž přišel s myšlenkou nekonečnosti univerza, byť ještě nemluvil o nekonečném, které náleželo výhradně Bohu, ale o neohraničeném. Tento termín ale Kusánský vztahoval i na nekonečnost počtu prvků, z nichž


18 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU se jeho vesmír skládal, čímž se stal nepopsatelným a nedefinovatelným. Ve svém nejslavnějším díle O učené nevědomosti rozbil do té doby platnou koncepci vrstevnatého vesmíru se středem v jednom bodě. Napsal, že v nekonečně velkém kruhu je obvod totožný s tečnou a v nekonečně malém kruhu pak s průměrem. Tím ovšem ztratilo své výsadní postavení centrum, které bylo ztotožnitelné s průměrem nebo obvodem; bylo najednou všude i nikde. Pravým centrem světa se stal Bůh, který byl zároveň jeho středem i nekonečným obvodem. Kusánského vesmír je vesmír bez dřívějších jistot – nadále v něm neexistuje pevná stálá osa, všechny sféry se pohybují kolem svých vlastních os, které navíc mění svou pozici.

9

Z dalších „tvůrců moderního konceptu prostoru“ lze jmenovat Bernardina Telesia (1588), Giordana Bruna (1600), Henryho Morea (1687) a především Reného Descarta (1650). Descartes vidí svět jako rozlehlost, rozprostření. Podle jeho učení o bytí se každé těleso rozpíná a podstata čili rozlehlost tělesa nezávisí na jeho dalších vlastnostech.

10

Tato rozleh

lost je však podobně jako u Aristotela stále ještě neoddělitelná od tělesa a není ji možné odlišit od látky. Rozlehlost ničeho, tedy prázdný prostor, tak pro Descarta ještě neexistuje. Geometrie je výtvorem lidské mysli a s fyzickým světem nesouvisí. Nekonečný je pro Descarta pouze Bůh, svět je pouze neurčitelný. Dále je podle karteziánského modelu

11

rozměrnost abstraktní a objektivní, směrovost pak konkrétní a subjektivní.

12

Na základě kritiky Descartovy koncepce se zrodily další vlivné teorie. Henry More, Descartův současník a oponující korespondent, kritizoval ztotožnění rozprostření s hmotou, protože rozprostřen je podle něho i duch, který se může vyskytovat na jednom místě s tělesem. More rovněž odmítal karteziánské vysvětlení pohybu jakožto pouhého systému vztahů mezi tělesy. V jeho pojetí se objekt pohybuje ve vztahu k nehybnému prostoru. Měnící se vzdálenosti mezi tělesy, prostor i pohyb, jsou oproti karteziánské koncepci reálné. Prostor je podle něj rozprostřením Boha. Podobně jako podle antických atomistů Demokrita, Epikura a Lukretia pro Morea neexistuje důvod, abychom popírali existenci prázdného prostoru. Závěr, že Bůh je všude, musí navíc znamenat, že sám svět je nekonečný a věčný. S obdobnou myšlenkou zbožštění prostoru přichází také Spinoza, byť neuznává existenci prázdna.

13

Isaac Newton († 1727) ve své koncepci osamostatňuje a zabsolutňuje nejen prostor, ale také čas. „Nedefinuji čas, prostor, místo a pohyb, protože jsou všeobecně známé. Musím pouze poznamenat, že si lidé tyto veličiny představují pouze podle vztahů, které tyto mají k vnímatelným


19

předmětům. Tak vznikají jisté předsudky...“

14

Newton přišel na počát

ku 18. století s teorií prostoru, která byla velice revoluční. Jeho prostor i čas jsou na ničem nezávislými schránkami a Newton dokládá existenci tohoto absolutního prostoru vysvětlením přitažlivých sil mezi tělesy v kosmu – ty fungují tehdy, pokud jsou zasazeny do „nesmírného prázdna“.

15

Prostor, čas i pohyb jsou absolutní, tj. na ničem nezávislé veličiny.

Prostor je nepostihnutelný našimi smysly, nelze ho rozdělit, je rozprostraněním Boha, není ohraničen. Může existovat prostor prázdný, což je prostor bez těles, v němž je ale přítomen Bůh a také možná další substance, které nejsou látkami a nejsou poznatelné našimi smysly. Prostor je nepohyblivý a absolutní. Z hlediska vztahů mezi tělesy je inerciální soustavou

16

, kde platí 1. Newtonův pohybový zákon: „Pokud na těleso

nepůsobí žádné vnější síly nebo výslednice sil je nulová, těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu.“

17

Tato radikální teorie již za Newtonova života vzbudila ostrou kritiku, do které se pustil zejména Leibnitz, nicméně do konce století získala Newtonova koncepce jednoznačné uznání.

18

Z newtonovského absolut

ního prostoru se časem vytratil Bůh a nahradila ho čistá přírodní síla a materiální svět. Z rámce Boží přítomnosti a konání se prostor proměnil v prázdno atomistů, v němž se nachází svět.

Od Newtonovy filozofické koncepce a jejích interpretací se odvíjí naše pojetí prostoru. Obvykle jej vnímáme jako jakousi stejnorodou prázdnotu, nekonečnou, bezpříznakovou, neutrální a neosobní. Moderní filozofie zároveň poprvé začala od sebe odlišovat místo a prostor, přičemž místo se dostalo hierarchicky pod prostor. Nečlenitý prostor se ale v podstatě stává jediným místem.

19

Jako takový se velmi snadno měří, čemuž

výrazně napomáhá dnes již takřka celosvětově sjednocená měrná soustava. Zároveň se prostor také velmi snadno oceňuje a prodává. Byť má podle obecně známých nejnovějších fyzikálních teorií vesmír konečné hranice, jsou v porovnání s naším nepatrným tělem jejich rozměry stále takřka newtonovsky nekonečné, podobně jako časové rozpětí, po které vesmír trvá a patrně trvat bude – „svět tady bude a my na něm nebudem“, zní lidové rčení.

1/ Koncept moderního prostoru


20 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU


212/ Koncept moderního prostoru

2/ Prostor a středověké myšlení Středověké myšlení vychází při konstrukci pojetí prostoru ze zcela jiných základních předpokladů než moderní filozofie. Podobně jako většina v současnosti žijících lidí považuje určité rysy Newtonovy moderní koncepce prostoru, jako je jeho neosobnost, bezpříznakovost a svébytná existence, za nezpochybnitelně dané a obecně platné, také křesťanská středověká koncepce v sobě zahrnuje vlastnosti prostorového uspořádání, které byly ve své době obecně přijímány.

20

Při řešení kosmologických, teologických a přírodovědných otázek, s nimiž koncepce prostoru úzce souvisejí, vycházejí středověcí myslitelé vedle Bible, jež se na dlouhou dobu stane prvotním zdrojem veškerých úvah o světě, ze studia antických autorů. Jmenovat můžeme především Pliniovu Přírodní historii, Senecovy Přírodní otázky, Komentář na Ciceronův sen o Scipionovi od Macrobia a Sňatek filologie s Merkurem od Martiana Capelly. Z těchto spisů a z dalších římských autorů čerpaly raně středověké encyklopedie De natura rerum a Etymologie Isidora Sevillského a De natura rerum Bedy Venerabila. Práce obou autorů byly hojně čteny, jejich opisy se postupně rozšířily po celé Evropě a zprostředkovaly tak poznatky z mnoha římských děl. Podobný účinek mělo také dílo sv. Augustina, který čerpal zejména z Platonových koncepcí zprostředkovaných v pozměněné formě zástupci novoplatonismu, především Plótínem a Porfyriem. Z doby před přeložením Aristotela je nutné ze zdrojů informací, které přispěly k formování znalostí z oboru přírodních věd a následně i k vytváření koncepcí uspořádání univerza, jmenovat také Chalcidiův překlad a komentář k Platonovu spisu Timaios a Boethiovu Filosofii utěšitelku, v níž část třetí knihy tvoří v podstatě populární převyprávění výše zmíněného Chalcidiova komentáře ve 28 verších.

21

Během 12. století se přístup k přírodním vědám radikálně změnil. K původnímu platonismu s rozjímavým, mytickým a smyslovým výkladem přistupuje po záplavě překladů alchymistických, astronomických a jiných vědeckých děl z arabštiny a řečtiny v polovině 12. století nový model založený na praktickém, matematickém výkladu. Z antických autorů oslovil středověké filozofy zejména Pythagoras, největší podíl


22 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU na změně přístupu ke světu měly ovšem práce Aristotela, nyní dostupné ve výkladech arabských filozofů Alfarabia, Avicenny a Averroese. Aristoteles definoval úkol fyziků tak, že je třeba začít s pozorováním a při snaze po objevování přírodních zákonitostí pak postupovat analyticky, čímž se aristotelský model odlišuje od pythagorejského pojetí. Zatímco aristotelikové vycházejí z pozorování, pythagorejci se opírají o vrozené ideje. Oba postupy se ovšem ve středověkých dílech často prolínají a také Aristotelův postup je stále více než na pozorování založen na logice.

Středověké koncepce prostoru ovlivnil Aristoteles především svou specifickou definicí místa. V Aristotelově Fyzice „místo není ani tvarem, ani látkou, ani druhem rozlehlosti, místo je hranice obklopujícího tělesa, v níž se s obklopovaným stýká“. Místo je dvojrozměrným povrchem tělesa, tedy jakousi jeho slupkou, bez níž by nemohlo nic existovat. Místo samo „je něčím svébytným“, nemůže ale být trojrozměrné, poněvadž jinak by samo bylo tělesem. „A je nemožné, aby místo bylo tělesem, neboť v témže by byla tělesa dvě.“

22

Vedle argumentu o nemožnosti pobytu dvou těles na jednom místě uvádí Aristoteles ještě jiný příklad dokládající nemožnost trojrozměrnosti místa, jinými slovy dokazující nemožnost existence vakua. Pokud krychli vložíme do nádoby s vodou nebo vzduchem – „vystoupí právě tolik vody, jak veliká je krychle, tak je tomu i ve vzduchu, jenomže to naše smysly nepostřehují“. U prázdna to ale není možné, protože není tělesem. Pokud bychom vkládali krychli do prázdna, proniklo by prázdno do ní. Pak by se krychle nelišila od prázdna, a v jednom místě by navíc mohlo být libovolné množství věcí, což je „jedna nesmyslnost a nemožnost“. V prázdnu by navíc nemohl existovat pohyb, poněvadž v něm není rozdíl mezi tím, co je nahoře a co dole.

23

Aristotelova teze o nemožnosti existence prázdna je klíčovým místem jeho výkladu. Prostor v moderním smyslu slova v podstatě neexistuje, jde o rozlehlost jednotlivých konkrétních těles, kontinuum míst.

24

Rozměrnost je rys, nikoli podstata tělesa a prostor a čas nejsou věčná bytí oddělená od věcí, protože prostor by pak byl neomezený a „nic by jej neobjímalo“ a čas „tekoucí řekou, kde by nic neteklo“. Newtonův moderní koncept absolutního prostoru, který existuje sám o sobě, je v tomto ohledu k Aristotelově koncepci v naprostém protikladu.

Aristotelovo místo, základní jednotka prostoru, je nehybné. Těleso zůstává ve stejném místě i tehdy, pokud se tělesa kolem pohybují (např. loď kotvící v řece je stále ve stejném místě, protože místem je v tomto případě celá řeka – jako celek nepohyblivá). Aristoteles dále užívá pojem při


23

rozené místo, který vyjadřuje, že tělesa přirozeně tíhnou tam, kam patří.

25

O pohybu se vždy uvažuje jako o řetězci příčin a následků, který

vede až k prvnímu hybateli. Popřena je možnost existence mimosvětského, stejně tak jako nekonečného prostoru. Svět jako celek neobklopuje nekonečno, poněvadž není zasazen v ničem.

26

Za modelový příklad středověkého převzetí a interpretace aristotelské koncepce prostoru, resp. místa, mohou velmi dobře posloužit pasáže z mohutného a uznávaného díla pařížského teologa Tomáše Akvinského († 1274). Akvinský totiž při popisu fyzické podoby světa od Aristotela většinu věcí jednoduše přijímá a jeho koncept příliš dále nerozvíjí, snaží se pouze, pokud je to možné, přizpůsobit obraz světa výkladu v knize Genesis.

Všehomír sestává ze sedmi planetárních sfér, ty jsou obklopeny osmou sférou pevně uchycených hvězd a samy obklopují centrum univerza, tedy Zemi. Nad sférou hvězd začíná neviditelný vesmír, jehož struktura je „aristotelská“. Skládá se z nebe vodstva neboli křišťálové sféry (crystallinum) a z nebe světla (empyreum). Hmotné složení těchto sfér je naprosto neměnné a látka nebeských sfér není v možnosti, je naplněna ve své podobě a může už změnit jen místo. Pod nejnižší sférou, sférou Měsíce, se nacházejí čtyři prvky, které se snaží hledat své přirozené místo. Pokud jej najdou, nastává stav klidu a rovnováhy, jinak jsou látky v pohybu. Oheň stoupá vzhůru, země padá dolů, mezi nimi se nachází voda a vzduch. Vše – od toho nejnižšího až po člověka – má pevný řád a celek napodobuje a reprezentuje slávu Boží.

Místo Tomáš Akvinský definuje stejně jako Aristoteles: jako nepohyblivou hranici obklopující těleso a vykazující čtyři základní vlastnosti. Je schránkou odlišnou od tělesa, jež obsahuje, je mu rovno svou velikostí a odpovídá i v částech jeho částem; každé fyzické těleso s výjimkou kosmu jako celku je umístěno ve svém místě a toto místo předpokládá existenci přirozeného místa, takto je tedy zároveň přirozeně určen směr nahoru a dolů.

27

Nestejnorodý – tak by bylo možné jedním slovem charakterizovat středověký prostor. „Celý tento vesmír není všude opatřen stejnou krásou, hlavně v nižších svých částech, z nichž jest naše země poslední,“ píše Augustin ve dvanácté knize svých Vyznání.

Touto větou jako bychom se

přenesli do gotické éry evropského Západu – tehdy stupeň technických znalostí umožnil představu takového kosmu vypodobnit. Řeč je samozřejmě o katedrálách, jejichž vertikalita měla být obrazem uspořádání našeho světa. Při čtení Vyznání se ukazuje, že už pro Augustina nebyly

2/ Prostor a středověké myšlení


24 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU při pohledu na noční oblohu hvězdy daleko, nýbrž vysoko. V tomto vertikálním prostoru zaujímala Země, složená z nejtěžšího ze čtyř živlů, nejnižší, nejméně důležité místo, kterým byl střed celého kosmu.

28

Ve středověku je pak vertikalita světa a jeho hierarchičnost v pravém slova smyslu nadále rozpracovávána. V tomto ohledu se staly patrně nejvlivnějšími anonymní spisy připisované Pseudo-Dionýsovi Areopagitovi o devíti andělských hierarchiích – sedmi sférách planet, osmé sféře stálic a deváté sféře, tzv. prvnímu hybateli, na nichž spočívá jako desáté empyreum čili vlastní nebe. Hojné scholastické spisy na toto téma se budou odvolávat na Daniela (12,3) a na Pavlovu 15. kapitolu 1. listu Korintským.

29

Vertikalita světa souvisí s rozložením prvků, ze kterých se skládá, tedy s uspořádáním čtyř živlů. Nejtěžší a nejníže položený z nich byla země, nad ní ležela voda, nad ní vzduch a úplně nahoře nebe. Nad ním pak je podstata lidské duše.

30

I těleso podle živlu, který dominuje v jeho

složení, tíhne na své místo – váha netáhne jen dolů, nýbrž „oheň směřuje do výše, kámen tíhne dolů“. „Kde nejsou tělesa uspořádána podle svých míst, jsou v neklidu; uspořádají-li se dle nich, ocitají se v klidu.“

31

Tato koncepce vertikálně a sféricky uspořádaného světa souvisí s pojetím příznakovosti prostoru – každé místo má určitou roli v univerzu, neexistuje stejnorodý prázdný prostor, který se tělesy teprve zaplní. Zároveň je vyloučena moderní objektivní podoba prostoru. Prostor neexistuje sám o sobě, je pouhou složitou sítí vztahů mezi tělesy, které jej zároveň zaplňují i utvářejí. Nadto i látkové složení jednotlivých jeho částí je různé – teze o platnosti stejných fyzikálních zákonů v celém vesmíru sice nacházela i ve středověku své stoupence, byli ovšem ve značné menšině.

32

Zejména v souvislosti s nominalistickými proudy dochází ve 14. století ke kritice výše popsaných konceptů, zejména teze o nemožnosti existence nekonečného prostoru a vakua. K zpochybnění Aristotelových závěrů formálně došlo dokonce již ve druhé polovině 13. století, když roku 1277 pařížský biskup Štěpán Tempier vydal své odsouzení 219 heretických tvrzení, mezi nimiž byly také některé teze z Aristotelovy fyziky a kosmologie, protože podle Tempiera znamenaly omezení božské moci. Následně se objevuje kritika Aristotelovy koncepce nemožnosti existence prázdnoty a mimosvětského nekonečného prostoru. Teologové začali tuto tezi chápat jako omezení božské moci; Bůh by nemohl ani pohnout Zemí, pokud by se mu zachtělo, ani stvořit jiné světy.

33

Postup

ně se objevují filozofické koncepce, které aristotelské teze více či méně


25

kritizují. Jmenovat lze např. specifickou koncepci Roberta Grossetesteho († 1253), práce Jana Dunse Scota († 1308), Jana Buridana († po 1358), Viléma Ockhama († 1347), Mikuláše z Autrecourtu († 1369) a Mikuláše Oresmeho († 1382).

Aristotelismus v přírodních vědách však i přes existenci těchto revolučních prací nadále přetrvával, což platí mimo jiné také pro pražské univerzitní prostředí. Dokládá to celá řada výkladů, překladů a komentářů tehdejších pražských mistrů, jako například Aristotelův Tetragonus Vojtěcha Raňkův z Ježova, Otázky k I.–VIII. Aristotelově knize Fyziky Jindřicha Tottinga Oyty a jeho Překlady fyzik, O nebi a zemi a O vzniku a zániku, Výklad knih „fyzik“ Jenka Václavův z Prahy, Souhrn z filozofa Aristotela O nebi a zemi Mikuláše z Prahy či Otázky k Aristotelově Fyzice Utrum sciencia naturalis Stanislava ze Znojma, abychom jmenovali alespoň některé zásadní práce z předhusitské éry. Dochované soupisy univerzitních textů a přehled děl univerzitních autorit přímo odkazují k obsahu univerzitních přednášek a náplni studia. I tady v přírodních vědách jednoznačně převládají díla Aristotelova.

34

Ještě více autorů působících na pražské univerzitě se zabývalo přírodními vědami prostřednictvím komentářů proslavených Čtyř knih sentencí Petra Lombardského z poloviny 12. století. Ve druhé knize se tento pařížský teolog zabývá klasickými tématy jako stvořením světa, prostorovou rozprostraněností andělů či matematickým nekonečnem, přičemž se v podstatě jedná o souhrn glos převzatých z Bible a děl církevních Otců. Výklady Sentencí se ale zdaleka ne vždy věnují všem čtyřem knihám. Bývá časté, že se omezují na knihu čtvrtou a v ní obsažená témata zmrtvýchvstání a svátostí, případně na knihu první pojednávající o Písmu, tradici a Bohu.

35

Takto zprostředkovaně se na středověké uni

verzity, kde se nanejvýš populární práci dostalo nesčetného množství čtení i komentářů, dostávají především výše popsané Augustinovy myšlenky k uspořádání a charakteru prostoru.

2/ Prostor a středověké myšlení


26 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU


273/ Prostor a středověké myšlení

3/ Středověký koncept prostoru v textech z českého prostředí Pojem abstraktního prostoru nebyl ve středověku znám a tuto skutečnost velmi dobře odráží celá řada způsobů vyjádření na místech, kde by podle kontextu novodobý čtenář výraz zprostředkovávající abstraktní představu prostoru očekával.

Vhodnou ukázkou jsou způsoby obecného pojmenování pro vymezovanou plochu, dále vyjádření prostorového celku a také nesmírné rozlohy. Nesčíslné množství příkladů první skupiny najdeme v textech listin při vymezování ploch jednotlivých panství. Badatelé se již hojně zabývali popisem hranic, tedy obvodu, v listinách, ale poněkud stranou pozornosti zůstávají způsoby popisu „obsahu“ vymezované plochy. Z dnešního hlediska je tato druhá část popisu v podstatě zbytná – pokud by v zápisu prodejní nebo darovací písemnosti byla jednoznačně vymezena poloha a (případně i) určena hranice pozemku, přidali bychom k těmto informacím nanejvýš konkrétní hodnotu výměry pozemku.

Ve středověku bylo možné určit prostor podle jeho hranic, což byl zároveň nejčastější způsob popisu. Tím samozřejmě bylo dosaženo nejpřesnější identifikace, pokud jde o vymezení daného prostoru od jiných statků, nicméně takovýto postup není motivován pouze praktickými účely. Popis prostoru pomocí definice jeho hranic se totiž neužíval výlučně v písemnostech s právní platností, které měly mimo jiné usnadnit rozřešení případných hraničních sporů. Setkáme se s ním i v případech, v nichž bychom očekávali popis samotného území spíše než „jen“ stanovení jeho hranic. Tento postup je dobře patrný při popisu většího území v kr onikách. Nedozvíme se, co všechno dané území zahrnuje, ale kam až sahají jeho hranice. Tento způsob vymezení prostoru přetrval do jisté míry dodnes (např. „od Kamčatky po Ural“). Podle etnografických pozorování je vymezování plochy pozemku podle jeho hranic typické i pr o jedince obdělávající zemědělskou půdu – pozemek vymezuje jejich místo na zemi, a nemá tedy zdaleka jen evidenční význam.

36

Na druhou stranu prosté vymezení hranic nebo identifikace plochy podle jejího centra (podrobněji o tom viz dále) nebylo většinou pro autory dostačující. Zejména v listinách se vytvořil zvyk vyjmenovávat


28 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU konkrétní příslušenství. Za názvem vsi tedy často následoval výčet jednotlivých krajinných typů nebo staveb, které se na příslušném katastru nacházely, ale také například osob nebo druhu plateb (desátků, naturálních dávek, roboty a dalších) a povinností, které k daným místům patřily. Najdeme proto formulace jako: ves se všemi svými dvory, rolníky, s poli obdělanými i neobdělanými, loukami, lesy, pastvinami, rybníky, řekami, horami, údolími, křovinami, usedlostmi, hospodami, mýty atd.

37

Vzhle

dem k tomu, že se položky ve schematicky jmenovaných příslušenstvích v různých listinách obměňují, lze se domnívat, že odrážejí skutečný stav na daných lokalitách.

Tento typ výčtu se ale neomezoval pouze na popis příslušenství spadajícího k danému panství v darovacích nebo prodejních listinách – tehdy bychom jej mohli chápat jako pouhou evidenci darovaného nebo prodávaného nemovitého majetku. Najdeme jej však i v tzv. imunitních listinách pro duchovenské instituce, tedy v písemnostech, u nichž nejde o výčet složek, ale o pouhé zdůraznění, že se daná imunita-osvobození (například od hostitelských povinností) týká celého panství, nikoli pouze kupříkladu budovy kláštera. I tady se však setkáváme s výčty toho, co všechno se na klášterním panství nachází. Význam listin je hlubší než jen evidenční. Prostor konkrétního panství totiž tehdejší lidé nevnímali jako bezpříznakovou plochu zakreslitelnou do mapy, ale jako soubor dílčích částí, jednotlivých míst.

38

Stejně jako není znám pojem pro abstraktní prostor, nesetkáme se ani s p ojmem označujícím celkovou krajinu; podobně se ve výtvarném umění až do 15. století neobjevují její panoramatická zobrazení.

39

Pokud

autoři chtějí pojem krajina vyjádřit, používají schematická označení jejích jednotlivých typů. V Kosmově kronice praotec Čech z hory Řípu nepřehlíží českou krajinu, ale „hory a doly, pláně a stráně“. Krajinu vyjadřují buďto dvojice protikladů typu planiny a hory, pole a lesy, pole a sídla apod., nebo delší výčty jako ve vsích, na polích, loukách a vinicích.

40

Tato a podobná protikladná spojení jsou neobyčejně zajímavá – symbolizují rozprostranění světa vymezené našim pozemským životům – spolu s k oncem světa nastane i konec jeho protikladné rozmanitosti, hory a údolí splynou vjedno a vznikne beztvará jednolitá hmota. Jinde jsou užita pouze jednotlivá zástupná pojmenování krajinných typů. Např. termín regio má u Kosmy význam kraj, ale jindy může znamenat také půdu, např. patřící ke kraji, nebo oblast kolem města. Venkov, respektive nezastavěná krajina, se objevuje pod pojmenováním pole. Dále mohou určitý krajinný celek zastupovat jednotlivá centra (vsi), která jsou v něm rozseta (k tomu blíže dále).

41


29

Jak již bylo řečeno, prostor byl uzavřen ve svých hranicích, tedy jako

celek spočíval na svém místě, nicméně vymezení hranic a zabírané plo

chy nestačilo k utvoření jasné představy o prostoru – ta musela být vždy

spojena s konkrétními jednotlivinami. Zároveň ale hranice přeneseně

obsažený prostor vyjadřují, protože pouze při ztotožnění hranic s ohra

ničenou plochou dává smysl spojení zúžit či rozšířit hranice; výraz, kte

rý – byť už s vyprázdněným obsahem – známe i v moderní češtině. Zúžit

nebo rozšířit hranice totiž ve skutečnosti znamená zúžení nebo rozšíření

ohraničené plochy.

42

Konkrétnost konceptu prostoru velmi dobře odráží i všechna dolo

žitelná pojmenování celku a značné velikosti prostoru. V obou přípa

dech existovalo několik možných způsobů vyjádření, které si lze nejlépe

představit prostřednictvím ukázek volených výrazů:

Typy vyjádření celosti území

A: pokud bylo území ztotožnitel

né s konkrétní zemí

B: pokud území nebylo ztotožni

telné s konkrétní zemí

1. obecný, celý [svět], veškerá

[země]

43

termíny zhruba přeložitelné jako

všude, kdekoli, cokoli

44

2. všechny statky, všechny dědiny

45

na všech místech, na všech stra

nách

46

V případě typu A mnohdy narazíme na upřesňující doplnění – např. pro

cházel celou zemí, jednotlivými jejími městy. Jde o podobný princip zdvo

jení informace, jako tomu bylo při výčtu příslušenství panství s popsa

nými hranicemi. Časté používání spojení „všechno zboží a jednotlivé

statky“, které se z něho skládají, svědčí o potřebě větší konkretizace

tohoto typu vyjádření. Už samotné vyjádření strany světa je příznako

vé – nepoužívá se příliš často, ale znamená všechny strany světa.

47

Podobně zajímavá jsou vyjádření značné velikosti, rozlehlosti prostoru:

A velmi velká část, téměř všech částí

48

B četná místa, na různých místech, různé kraje světa, rozličné kraje,

téměř na všech stranách, rozličné části světa, různá místa

49

Je zřejmé, že značný rozsah určitého území nebo jeho celkovost se

vyjadřovaly buďto pomocí ztotožnění jeho hranic s hranicemi konkrétní

3/ Středověký koncept prostoru v textech z českého prostředí


30 KRAJINY ČESKÉHO STŘEDOVĚKU země (pokud to bylo možné), nebo prostřednictvím vyjmenování částí daného prostoru. Při vyjadřování velikosti popisované rozlohy autoři analyzovaných textů nikdy nepoužívali termíny jako z širokého okolí nebo z rozsáhlého území. Rozsáhlost a rozlehlost byla vyjadřována buď ztotožněním většího území s jeho některými dílčími částmi, nebo prostřednictvím výčtu velkého množství míst (bodů v prostoru či jeho částí), která se v dané lokalitě nacházela. Hranice prostoru se mohly rozkládat co do šířky i délky, ale prostor samotný byl i tak vnímán pouze prostřednictvím obsažených částí a bodů.

50

Stejně tak lidé rozhlížející se z nějakého vyvýšeného bodu do krajiny obraceli svůj pohled sice do dálky, ale vždy ke konkrétním místům, nikdy ne ke krajině jako celku. Symbolem rozlehlosti je např. termín planicies a od něj odvozené přídavné jméno, vyjadřující planinu nebo rovinu. Planities je tak protikladem k montes – horám, lesům a oba tyto termíny společně mohou zastupovat celkovou krajinu, případně její část. Podobně je představa jiných světů vždy konkrétní, protože tento svět je jen jedním z více možných pobytů. Konkrétně a doslovně funguje středověká imaginace také, jedná-li se o abstraktní entity v prostoru – různé zlé síly či duchy začleňuje do hmotného světa; můžeme se proto setkat s vyjádřeními jako: „na jeho záda byly vrhány střely zlořečení“, „šíří se nesvár jako plamen sžírající les“ apod.

51

V mladších listinách se začínají objevovat samotné výměry, které zastupují vymezovaný prostor. Jsou ovšem stále chápány jako zástupná vyjádření pro konkrétní plochu. Pole nebylo dvacet dvojkroků dlouhé, nýbrž dvacet dvojkroků obsahovalo.

52

Ve výše uvedených výčtech jednotlivých částí popisované plochy hrála roli určitá hierarchie. Po největších územních celcích a nejvýznamnějších částech typu kraje nebo oblasti či panství následovala pojmenování sídel jako hrad, město a ves a dále součásti nezastavěné krajiny typu lesa nebo polí.

53

Hierarchie prostoru souvisela s vnímáním jeho nestejnoro

dosti. Je třeba říci, že s tématem hierarchie prostoru se pojí celá řada dalších otázek z oblasti správy a politiky, souvisí s ní také téma volby a tvorby center (a význam centrality jako takové), rozložení posvátných míst nebo téma vertikality ve výtvarném umění.

54

Vedle vertikální hierarchie, která do určité míry přetrvala dodnes, existovalo také horizontální pojetí významnosti prostorového umístění. Lidé oceňovali střed a uspořádanost, zatímco kouty a rozptýlení nesly příznak nízkosti. Střed shromáždění byl určen pro řečnícího vojevůdce, kouty kostela představovaly potupné místo k pohřbu. Hierar




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist