načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Krajinami umění - Jan Royt

Krajinami umění

Elektronická kniha: Krajinami umění
Autor:

Kniha rozhovorů se známým historikem umění je putováním po krajině, jež promlouvá uměleckými díly, které na ní během staletí vznikly. Zabývá se mnohovrstevnatými vztahy, které ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  225
+
-
7,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 192
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0837-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha rozhovorů se známým historikem umění je putováním po krajině, jež promlouvá uměleckými díly, které na ní během staletí vznikly. Zabývá se mnohovrstevnatými vztahy, které působí mezi uměleckým dílem a člověkem, místem, spiritualitou i politikou. Rozhovor představuje výraznou osobnost prof. Royta, jeho cesty k umění a za uměním, která se pak stává průvodcem rozumění tomu, jak bohaté perspektivy se člověku otevírají, když k sobě nechá promlouvat bohatství a krásu uměleckého působení minulých věků i současnosti. Kniha zaujme všechny zájemce o umění a památky, neboť jim poskytne inspirativní svědectví o životě s uměním a podněty k vlastnímu prožívání. Prof. Jan Royt patří mezi přední české historiky umění. Zabývá se především středověkou malbou a ikonografií, ale také barokní zbožností či raně křesťanským uměním. Je autorem řady odborných knih, věnuje se popularizaci tématu v médiích a na veřejných debatách a přednáškách, dlouhá léta píše do Perspektiv Katolického týdeníku sloupky o křesťanské ikonografii. Vyučuje na několika vysokých školách, v současnosti je prorektorem Univerzity Karlovy. Martin Bedřich je literární historik, šéfredaktor nakladatelství Portál a výkonný redaktor teologicko-kulturní revue Salve. V Portále vyšla jeho kniha rozhovorů s Martinem C. Putnou Vždycky v menšině.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KRAJINAMI

UMÌNÍ

R oyt

Jan

Rozhovor

s Martinem

Bedøichem



Jan

Royt

KRAJINAMI

UMĚNÍ

Rozhovor

s Martinem

Bedřichem

© Jan Royt, Martin Bedřich, 2015

Cover photo © Miroslav Martinovský

© Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0837-2

5

Cesty k umění

I. C esty k umění

Stejně jako umění nepadá z nebe, ale někde vzniká, i vztah k němu seně

kde rodí. Ovlivňují jej lidé, kteří na nás působí, a ovlivňuje nás prostředí,

ve kterém se formuje naše osobnost. Krajina dětství není jensentimen

tální konstrukt dospělých, ale rámec, ve kterém se nenápadně odehrává

a utváří mnoho podstatného pro náš další život. Jakáduchovně-geogra

fická krajina je ta vaše?

Dějiny našeho rodu jsou úzce spojené s rovinatým krajem pod horou Říp.

Mí předkové sem přišli pravděpodobně v době napoleonských válek na

začátku 19. století, a to nejspíš z oblasti Nizozemí. Od té doby tu ale byli

pevně usazení a plně naturalizovaní s místním obyvatelstvem. Z dědovy

a otcovy strany pocházím z okolí vesnice Kleneč (respektive z Rovného),

což je podle Kroniky české Václava Hájka z Libočan nejstarší vesnice

kmene Čechů u nás. Z matčiny strany mám kořeny přímo v Roudnici

nad Labem.

Vedle v Čechách ne zcela obvyklého jména si vaši předkové z cizinypři

nesli i evangelickou víru.

Ano, moji předkové z otcovy strany byli po mnoho generacíprotes

tanty, což nás spojuje s velmi zajímavými osudy této menšiny v kraji.

V sousední vesnici Krabčicích existoval velký evangelický sbor. Po

Tolerančním patentu Josefa II. na konci 18. století se zde totiž knekato

lické konfesi překvapivě přihlásily stovky lidí. Bylo to dáno tím, že zde

zůstaly tajné evangelické ostrůvky i po Bílé hoře a navzdory rekatolizaci,

6

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

a t o z v elmi pragmatických důvodů. Roudnici nad Labem a okolní panství

získala jako dědictví po mocném pánu Vilému z Rožmberka jeho žena

Polyxena, která si následně vzala dalšího představitele vysoké šlechty,

Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Ten vedl velmi aktivní život na

císařském dvoře ve Vídni, na který ovšem bylo třeba někde vydělávat.

O rodové hospodářství se starala právě Polyxena, která si, přestože byla

kovanou katoličkou, jasně uvědomovala, že když po Obnoveném zřízení

zemském vykáže z panství všechny evangelíky, nikdo jí tam nezůstane

a hospodářství se zhroutí. Aby tomu předešla, všechny protestantyse

stěhovala do Krabčic, kde nad nimi držela ochrannou ruku. Ačkoli bylo

jinak okolí katolické, zde se tajné protestantství drželo po generace,po

dobně jako ve východních Čechách nebo na Valašsku – a udrželo se až

do toho Tolerančního patentu.

Vaši předci byli v evangelickém sboru aktivní?

Ano, můj děda se v tamním sboru angažoval, za druhé světové války byl

kvůli finančním sbírkám pro uvězněné dokonce vyslýchán na gestapu

a vězněn. Byl jsem na něj pyšný a dost jsem si ho vážil. Myslím, žeač

koli jsem sám posléze konvertoval ke katolické víře, určité evangelické

rysy si i díky němu v sobě nesu pořád. Byl jsem ostatně pokřtěn vevan

gelickém kostele, kde působil například Jan Karafiát, autor Broučků.

Za války tam byl farářem František Mrázek Dobiáš, pozdější profesor

evangelické fakulty, který – jak to znám z dědova vyprávění – na faře

skrýval anglické letce. Bylo to docela živé prostředí, místní sbor jakoje

den z m ála v okolí skutečně fungoval. Étos společenství, který formoval

jejich identitu během protireformace, zde přetrvával, ovšem nijakná

silně. Pamatuju si třeba na to, jak jsme s dědou pravidelně chodili na hon,

7

Cesty k umění

kam jezdíval i synodní senior Václav Kejř. Ten nestřílel, jen se s puškou

důstojně procházel po lese. Vždycky s sebou také přivezl Bible, které se

vydávaly ve Švédsku a byly tištěné na takovém tom tenkém cigaretovém

papíře. Když hon skončil, vyložil ty Bible v místní hospodě, kde si je

lidé rozebírali. Byli to ti samí lidé, kteří jinak pracovali v místním JZD,

fabrikách a podobně. I proto zde vše dobře fungovalo, pracovitost apři

činlivost jim byly vlastní.

Jaký byl z tehdejšího pohledu váš třídní původ?

Zmiňovaný děda pracoval v roudnické fabrice Pracner-Bächer, bylvy

učený zámečník, ale měl i své vlastní hospodářství. Svým přesvědčením

byl celý život sociálním demokratem. Moje zázemí je tedydělnicko

-rolnické, ale ani otec, ani nikdo jiný z rodiny s komunisty neměli nic

společného. Naopak si pamatuji, že postoj ke komunistům byl v tomto

dělnickém prostředí velmi jasný. Táta říkal: Má obě ruce levý, tak se dá

buď k milici, nebo ke straně. A vyprávěl, že když se učil na slévače,vy

táčely je vždycky na prvního máje holky z gymnázia, které pochodovaly

po městě a vyřvávaly přiblblé slogany jako „Ten kdo stojí na chodníku,

nebuduje republiku“ a podobně. Tak oni – skuteční proletáři – na ně

na oplátku volali, ať si raději najdou kluky a jsou zticha. I ve fabrice,

v ocelárně, kam jsem chodíval v mládí na brigády, to měli všichni dost

na háku. Hrdě o sobě říkali, že mezi nimi žádný komunista není, protože

u nich se musí pracovat. Viděl jsem tak od mládí, že ani dělnická třída

nemusí být vždy úplně zblblá, že má svou hrdost. I zde bylo možné najít

jasný názor a zdravý rozum, vědomí, kdo je křivý člověk a kdo ne...

Bylo to pak zajímavé srovnávat s tím, co jsem poznal v univerzitním

a akademickém světě později.

8

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

A vaše matka?

Moje matka byla rodačka z Roudnice, její otec byl narozen v Drážďanech.

Zemřel ale už za války, matka pak vyrůstala jen se svým bratrem. Za

zmínku stojí asi to, že tato strana byla vlažně katolická. Zdůrazňuji vlažně

katolická, ale nikoli nevěřící. Na velké svátky chodila do chrámu Páně,

to zase ano. Já si totiž zpětně říkám, že když už někdo přežil prvníre

publiku jako vlažný katolík, asi to s ním zase tak špatné nebylo. Vždycky

přece mohl úplně odpadnout od víry nebo vstoupit do jiné církve.

Vaším městem je tedy Roudnice nad Labem, místo v mnoha směrechpo

zoruhodné. Jak jste jím byl ovlivněn?

Myslím, že zcela zásadně. Věřím v genius loci, ve specifickou sílu místa,

a věřím, že místo člověka profiluje, když je ochoten je vnímat. Řekl bych,

že je to skutečně jako s náboženskou vírou – nedá se kolem toho příliš

spekulovat, buď tomu řeknu své ano, a pak můžu cítit, co se mnou toto

působení dělá a jak mi obohacuje život a vnímání, nebo se tomu uzavřu

a jde to mimo mě. Tento postoj vlastně ani nemám nijak zvlášťteore

ticky podložený. Vždycky jsem zkrátka vnímal místo, svou přítomnost

v něm a nechal se tím místem fascinovat.

Jak se to dá vztáhnout k té Roudnici?

Roudnice například krásně odráží to, co popisuje známý norskýarchi

tekt a t eoretik architektury Christian Norberg-Schulz v knize Genius

loci jakožto přirozený urbanismus místa, tedy že způsob, jak sezformo

vala, vychází z vnitřní logiky života. Roudnice vznikla při brodu přes

9

Cesty k umění

Labe, stojíme-li na náměstí, které se k němu svažuje, stále cítíme síť

cest, které se zde sbíhaly, pulz tepen směřujících ke strategickydůleži

tému mostu, který zde posléze roku 1333 stavěl avignonský stavitelmi

str Vilém jako třetí nejstarší kamenný most v Čechách. Toto místo bylo

navíc pod přirozenou ochranou hradu, který se zvedal nad řekou – jeho

románské fragmenty potom barokní architekti samozřejmě zapojili do

stavby zámku stojícího dnes na jeho místě, aby tak úmyslnědemonstro

vali kontinuitu místa. Tu ostatně cítíme dodnes.

Sepjetí s místem odhaluje i název města, vždyť u kostela vyvěráže

lezitý pramen, cože je ona „rudná voda“, podle které nese Roudnice své

jméno. Roudnice je posledním českým městem, Labe, které je zde velmi

široké, tvoří přirozenou hranici, která byla později i jazyková. Tomuto

„hraničnímu“ charakteru svým způsobem odpovídá i to, že zde až do

války byla početná židovská komunita. Roudnice je zkrátka město, kde

se spojovalo a krystalizovalo mnoho kulturních a historických podnětů,

které na mě silně působily.

Navíc je Roudnice v nedělitelném vztahu k Řípu jakožto základnímyto

logické hoře našich dějin.

Samozřejmě! Je typické, že když se v dějinách malovaly veduty Roudnice,

bylo to vždy s Řípem v pozadí. Říp patří bezpochyby k pilířům české

identity, a nejde přitom jen o příběh o praotci Čechovi. Stojí na něm jeden

z nejstarších kostelů v zemi. Svým výjimečným přírodním charakterem

skýtá rozhled po Čechách, který by bylo skutečně možné nazvatrozhle

dem státotvorným. Dohlédneme odtud nejen k Praze, ale i k Tursku, na

Levý Hradec, k Budči, vidíme Mělník, Ctiněves, kde byl praotec Čech

podle legendy pohřben... To jsou ze zemského pohledu uzlové body.

10

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

Říp tak patří k místům, kde se rodila česká státnost. V tomto smyslu

nemá asi význam spekulovat o tom, jestli praotec Čech existoval, nebo

ne. Mnohem podstatnější je, že na místech s ním spojovaných skutečně

nacházíme vlastní kořeny, celé okolí Řípu potvrzuje starobylost osídlení,

celá ta krajina je v nejhlubším slova smyslu kulturní. A majestátní hora

to jakoby ztvrzuje, je opět výrazem oné kontinuity. Když na Řípuna

cházíme zbytky románského kostela, je na místě předpokládatpřítom

nost několika předchozích generací. Rotunda byla zasvěcena svatému

Vojtěchovi, zemskému patronovi, a později svatému Jiří jakožto patronu

rytířů, který tak z výšky hory střeží celou zemi. Byl zde dále jeden

z nejstarších děkanátů, důkaz zapojení kraje do nějaké církevní správy.

Mimo to se tu dlouhou dobu pohřbívalo. Představte si tu nádheru, kdy

na holý kopec – protože Říp byl ještě v 19. století bez lesa, jak vidíme

např. na Mánesových kresbách – stoupá pohřební průvod. Takžepůso

bení genia loci Roudnice bylo Řípem jen umocněno.

Vraťme se ale k vašemu mládí a prostředí, které vás formovalo.

Pro (nejen) roudnický kulturní a intelektuální život bylo zcela klíčové,

že zde byla v roce 1965 v budově bývalé lobkowiczké jízdárny otevřena

Galerie moderního umění. Jejím otcem zakladatelem byl Miloš Saxl, což

byla velmi zajímavá osobnost, jíž jsem vděčen za mnohé. Saxl vycházel

z prostředí avantgardy, byl jako mnozí jiní levicově orientovaným umělcem,

ale komunistou nebyl. Studoval dějiny umění a estetiku na Karlověuniver

zitě u A ntonína Matějčka, Jana Květa a Františka Kovárny a vedle toho se

sám věnoval malířství. Když se v padesátých letech rozhodoval, jestli má

přijmout nabídku, aby kreslil karikatury do Rudého práva, raději odešel

do Teplic pracovat na archeologických vykopávkách. Do Roudnice přišel

11

Cesty k umění

v ro ce 1959 jako ředitel Městské galerie a v několika letech vybudoval –té

měř doslova, vlastníma rukama – zmiňovanou Galerii moderního umění.

Miloš Saxl měl řadu zajímavých přátel z prostředí avantgardních umělců,

Václava Boštíka, Františka Muziku, Mikuláše Medka, Jiřího Johna..., kteří

za ním jezdili. Ti všichni pak byli nějak přítomni i v roudnické galerii.

Roudnická galerie má ale hlubší kořeny, spojené mimo jiné s malířem

Antonínem Slavíčkem.

Ano, galerie navazovala na odkaz sbírky roudnického mecenáše asbě

ratele Augusta Švagrovského. To byl evangelík a přítel právě Antonína

Slavíčka, od něhož nashromáždil na šedesát obrazů. Celá jeho sbírka,

která čítala přes dvě stě padesát děl, nakonec zakotvila díky Saxlovi ve

zrekonstruované zámecké jízdárně. Svým způsobem to bylo i značnéza

dostiučinění za padesátá léta, která byla v Roudnici po kulturní stránce

skutečně krutá. Lobkowiczům sebrali zámek a starosta jej servilněna

bídl československé armádě, což byla pochopitelně katastrofa. Dodnes

je tam vzpomínán jako příklad za všechny osud archiváře Karla Jeřábka.

Ten v roce 1947 po letech uspořádal zámecký archiv, aby ho v roce 1949

vojáci vyházeli oknem ven. Jeřábka pak našli mrtvého pod schodištěm...

V šedesátých letech se atmosféra obecně trochu uvolnila, následkem

čehož začaly vznikat například i regionální galerie, což byl mimořádný

počin s obrovským významem pro místní kulturu, a svým způsobem

pro českou kulturu vůbec. Regionální galerie měly relativně dost peněz

a nebyly pod takovým dohledem jako ty v centru, takže zde byl prostor

pro lecjakou kulturní činnost. Záleželo potom na osobnosti ředitele, co

bude schopen zrealizovat, jaký bude mít pohled na svou práci, a vnepo

slední řadě i na tom, jakou si vybuduje nákupní komisi. Od toho se totiž

12

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

odvíjelo to, jaká umělecká díla se dostanou do sbírek dané galerie a jaký

profil si galerie vytvoří. Miloš Saxl byl v tom všem jedinečný. Doroud

nické nákupní komise pozval třeba profesora Jiřího Kotalíka, který měl

nejen vynikající konexe „nahoře“, ale který vždycky, a to musímzdů

raznit, trval při výběru uměleckých děl na výtvarné kvalitě. Díky tomu

nikdy nedošlo k tomu, že by se do galerie nakupovaly nějakésocialis

tické hrůzy. Vzpomínám, jak na adresu regionálních výtvarníků-mazalů

vždycky prohlašoval, že „takové sračky kupovat nebudeme“. Místo toho

se proto kupovali Medkové, Johnové, Zrzaví... Zkrátka kvalita, žádná

třetí kategorie. Místní čičmundové si proti tomu nedovolili nic namítat,

protože to byl pán z Prahy a měl dobré známosti mezi komunisty. Byl

zkrátka neprůstřelný, což skvělým způsobem chránilo provoz galerie.

I díky tomu vznikla v Roudnici kvalitní sbírka a mohla zde býtuspořá

dána celá řada výstav vynikajících umělců.

Jak jste se dostal do okruhu roudnické galerie vy?

Jak jsem říkal, galerie se stala přirozeným kulturním centrem města.

Miloš Saxl tam navíc organizoval každý pátek tzv. zahrádky. Byla to

setkání určená pro žáky posledních ročníků základních škol a prostu

denty škol středních, na nichž se mluvilo o výtvarném umění. Bylo to

vždy od tří hodin odpoledne, Saxl si sednul buď k nějakému obrazu vga

lerii, nebo promítal diapozitivy a povídal. Hodně se mluvilo i o městě

samotném, o jeho historii, památkách a podobně. Mnohdy se pak hovor

přesunul do nějaké hospody a pokračoval do večera a někdy i do pozdní

noci. Bylo to nesmírně zajímavé, podnětné, pro účastníky v pravém slova

smyslu profilující – a pro mě klíčové. Z okruhu jeho posluchačů si ostatně

mnozí odnesli celoživotní zájem o umění, a já nakonec i ten profesionální.

13

Cesty k umění

Nikoli nepodstatné navíc bylo to, co jsem pochopil až později. Saxl

byl věřící a jeho duchovní zázemí bylo v okruhu lidí, jako byla Růžena

Vacková, profesorka klasické archeologie vězněná nacisty i komunisty,

či Josef Zvěřina, historik umění, kněz a významný teolog. Saxlovovní

mání umění bylo ovlivněno právě těmito lidmi, což zanechalo své stopy

v jeho důrazu na řád a harmonii díla a na jeho krásu, které nám předával.

Zapůsobil na mě ovšem i přesvědčením, že člověk se má věnovat tomu,

na co má talent, co je mu dáno, nemá se zabývat zbytečnostmi a mrhat

silami. Místo toho má ze sobě svěřeného pokladu vynášet, nezakopávat

hřivny, ale své dary dál rozvíjet a rozmnožovat. To se mi už tehdy moc

líbilo a snažím se tím řídit pořád.

Vzpomenete si na nějaký klíčový okamžik, který vás v té doběnasměro

val k tomu, čemu se věnujete dosud?

To si pamatuji dosti přesně. Takovým hlavním impulzem byla nějaká

historická soutěž o dějinách Roudnice, jíž jsem se účastnil a jako páťák

jsem skončil druhý za nějakou deváťačkou. Dostal jsem tehdy od Miloše

Saxla reprodukci obrazu Senoseč od Petra Brueghla, kterou mám ostatně

dodnes. To mě nějak determinovalo. Od té doby jsem se začal o historii

a umění mnohem více zajímat, hodně jsem četl všechny možné knihy,

dělal si výpisky... Můj zájem se tím jasně utvrdil.

Takže v tom zase nějak byla Roudnice...

Dějiny města a jeho umělecká minulost pro mě byly skutečně nesmírně

inspirativní a silně na mě působily. Navíc Saxl o tom uměl strašně dobře

mluvit, dovedl podat uměnovědná fakta tak, že z nich čišelo jejich

14

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

duchovní zázemí. To je myslím ten odkaz prostředí kolem Zvěřiny

a Vackové, jak jsem o něm mluvil. Hlavní podněty od Miloše Saxla se

tak týkaly nejen umění, ale právě i mého duchovního zrání.

Ono to je skutečně pozoruhodné, s čím vším se v Roudnici setkáme.

Nejde jen o mimořádné architektonické památky gotického kláštera či

barokního zámku. Nejstarší deskový obraz u nás pochází z Roudnice,

tzv. fragment roudnického polyptychu, dále vzpomeňme nástěnné malby

z klášterního ambitu, Madonu Roudnickou od Mistra Třeboňskéhool

táře a d alší. Nejreprezentativnější umělecké památky 14. století zde

najdeme jako v kostce. A vedle toho lobkowiczké sbírky! Dobře sipa

matuji, jak na mě zapůsobila výstava renesančního portrétu z těchtosbí

rek na zámku, kterou uspořádal Jiří Kropáček. Prvotřídního umění bylo

v tomto městě prostě hodně. A galerie a Miloš Saxl uměli vyprofilovat

řadu lidí, obrátit k tomu bohatství jejich pozornost.

Já jsem pak při svých vysokoškolských studiích v galerii řadu letčás

tečně brigádničil a pracoval a poté jsem k Saxlovi docházel, když už

odešel do důchodu a věnoval se jen své vlastní umělecké tvorbě. Maloval

figury ovlivněné Williamem Blakem, hodně spirituální, křesťanské. Měl

jsem k jeho dílům své výhrady, debatovali jsme o tom, já jsem namítal,

že je v nich podle mě příliš ideje, příliš literatury... ale to už je jedno.

Poznal jste se s umělci, kteří za Saxlem do Roudnice jezdili?

Ano, s těmi, kteří tam dojížděli, jsem se poznal – s Jiřím Johnem a jeho

paní Adrienou Šimotovou, s Václavem Boštíkem... Rád jsem si, když

přijeli, sedl někam na kraj a poslouchal je. Se Saxlem jsem byl párkrát

také na nákupech, třeba u Jana Zrzavého nebo u Mikuláše Medka. Ne

že bych se s nimi kamarádil, ale intenzivně jsem vnímal jejich osobnosti,

15

Cesty k umění

to, že jsem mohl navštívit jejich ateliéry a vidět je v jejich pracovním

prostředí. Zvláště v těch strašných dobách přelomu šedesátých asedm

desátých let, během nastupující normalizace, to bylo velmi posilující.

Galerie pořád fungovala, proběhla zde například výstava Josefa Šímy,

která nemohla být v Praze. To všechno mě silně oslovovalo, byly tomo

menty, které mi pomáhaly v tom všeobecném marazmu, doteky tvůrčí

svobody a kultury. Mám rád tyhle umělce, u nichž je pořád cítit jejich

silný vztah ke krajině, proto mi lidé jako Šíma nebo John vysloveně sedí.

V té době jste studoval střední školu, ale ne gymnázium.

Ano, studoval jsem střední zemědělskou školu. Jak už jsem o tommlu

vil, moje rodina byla v těchto věcech trochu jinak orientovaná a měla

dost pragmatický pohled na vzdělání a jeho další uplatnění. Já jsemsa

mozřejmě váhal, jestli jít na gymnázium, nebo kam vlastně. Nakonec

jsem se ale rozhodl pro tu zemědělku a nelitoval jsem toho. Ukázalo

se, že se mi tam, co se vzdělání týče, toho dostalo paradoxně asi i víc,

než bych získal na gymnáziu. Měli jsme třeba velmi zajímavou paní

profesorku, která nás učila literaturu, protože jí soudruzi nedovolili učit

jinde, jelikož její manžel utekl do ciziny. Byla to velká znalkyně třeba

i staré literatury, takže také po této stránce se mi toho dostalo hodně. Na

techničtějších školách je někdy problém se spolužáky, že jsou z jiného

světa a mají jiné zájmy, ale mně to vůbec nepřišlo. Ta škola vůbec nebyla

špatná a držela si dobrou úroveň. Byla z doby Rakouska-Uherska,pěs

tovala určitou hrdost na svou vlastní tradici a podle svých možností v ní

pokračovala. Navíc ředitel školy byl sice formálně komunista, alezáro

veň tajný masarykovec. Vzpomínám na událost, která kdyby se stala na

gymnáziu, skončila by jistě děsným průšvihem. Jeli jsme takhle na výlet

16

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

na Křivoklát, ale vzali jsme to přes Lány a v roce 1975 jsme se – celý

autobus studentů – zastavili u hrobu Tomáše Garrigua Masaryka, což

způsobilo značný poprask. Ředitel to tehdy zahrál do outu, a tak z toho

nakonec nic nebylo.

Ale jinak to byla doba mládí, hrál jsem závodně fotbal, každéprázd

niny jsem chodil pracovat do fabriky, abych si vydělal na foťák nebo na

knížky, a jezdil jsem na kole po Čechách...

Jak to bylo s vaším následujícím vysokoškolským studiem?

Na konci střední školy jsem už měl jasno v tom, že bych chtěl studovat

dějiny umění. Jenže v té době to vůbec nebylo tak snadné, respektive

to ani nebylo možné. Dějiny umění tehdy jako obor už nebyly dokonce

několik let ani otevřené, dálkově se otevíraly jednou za nějakých sedm

let. Zvažoval jsem všelijaké možnosti, ale zkrátka to tehdy nešlo...

Systém v té době obejít moc nešlo, a navíc mi po střední škole hrozila

okamžitě vojna, takže nebylo možné jen tak vyčkávat, až se něco změní.

Musel jsem se proto rozhodnout pro jinou vysokou školu. A tak jsem

šel – s ohledem na střední školu, kterou jsem vystudoval – do Prahy na

Vysokou školu zemědělskou. Nejsem asi klasický humanitní typ člověka,

který by se děsil exaktních předmětů. Mně matematika a chemie nikdy

nedělaly problém, měl jsem z těchto předmětů dobré známky, i když

jsem se neučil, a bavily mě. Ani na vysoké škole jsem s tím nemělpro

blém. Studoval jsem rostlinnou výrobu, speciálně biochemii chmele

(takové věci jako poměr alfa a beta pryskyřic), dokonce jsem jezdil do

Žatce, kde se chmel ozařoval na gama poli, což se pak muselo na základě

matematických vzorců všelijak vyhodnocovat... To mně šlo a ani jsem

se s tím nějak moc netrápil.

17

Cesty k umění

Řada humanitně orientovaných lidí považuje přezíravý postoj kpřírod

ním vědám a exaktnímu světu za téměř součást své identity, ráda dává

k dobru historky o tom, jak neumí počítat nebo zatloukat hřebíky. Vy jste

poznal zblízka oba světy. Co to člověku dává?

Především to neskutečně obohacuje pohled na svět. Musím říct, že jsem

díky tomu například lépe pochopil středověkou koncepci vzdělanosti,

která stála na tzv. septem artes liberales, tedy sedmi svobodnýchumě

ních. Tento systém počítal s tím, že každý vysokoškolský student –kan

didát titulu magister – musel projít nejprve tzv. triviem, které zahrnovalo

gramatiku, rétoriku a dialektiku (tedy schopnost psát a argumentovat),

a poté quadriviem, sestávajícím z aritmetiky, geometrie, astronomie

a hudby. Takže člověk, který se chtěl zabývat filozofií nebo teologií, musel

mít znalosti počítání, měření, různých podob harmonie a podobně. To je

velmi rozumný přístup, který dává solidní základ pro následné teoretické

spekulace. Pro mě je určitá znalost přírodních věd zkušeností řádu světa,

neustálým uvědomováním si jeho harmonie a rozumného a krásného

uspořádání. Tam se to s tím uměním stýká. Sám například pořád rádsle

duji populárně-naučné knihy z přírodních oborů, je to pro mě dobrý relax.

Asi to také trochu jiným způsobem tříbí kritické myšlení, jinak než když

člověk stále leží jen ve svém oboru.

Určitě, nesvádí to k tomu jistému horkému subjektivismu, který je vsou

časných humanitních vědách tolik rozšířen. Je to také určitá obrana proti

útoku duchařů všeho druhu, takového toho interpretačníhoblouznivec

tví. A t o se týká nejen světa dějin umění, ale samozřejmě i víry. Měpří

rodní vědy ve víře spíš utvrzovaly, než že by mě v marxistickém duchu

18

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

zbavovaly tmářských pověr. Potvrzovaly mi právě onu rozumnoststvo

ření, božský prvek, který probleskuje zpoza světa. A opět nejde o žádné

naivní představy objímačů stromů. Vnímal jsem to, když jsem senapří

klad zabýval genetikou, kterou jsem měl moc rád. Řád světa zkrátka

není nic primitivního.

Neupadnout do bludů se nemusí týkat jen víry, ale i humanitních věd,

kde se to sektáři a dogmatiky různých směrů, škol, přístupů a teorií stále

jen hemží...

Přesně tak. Ale já právě nejsem žádný teoretik, i v tom se asi odráží tato

má zemědělská zkušenost...

Nicméně ani na Vysoké škole zemědělské jste dějiny umění zjevněneo

pustil. Jak vypadalo vaše pošilhávání po jiném oboru?

Na dějiny umění jsem samozřejmě pořád myslel. A zrovna když jsem

skončil vysokou školu zemědělskou, otevírala se možnost studovat

dějiny umění dálkově. Předtím to s oborem vypadalo dost likvidačně,

skoro se zdálo, že se dějiny umění, které byly spojeny dohromady ses

tetikou, úplně zruší. Tehdy se totiž otevřela taková dobovákulturolo

gie, kterou učil sesazený normalizační ministr kultury Miloslav Brůžek

a která měla jiné příbuzné obory potlačit. Ale ani dálkově to nebylo

se studiem umění jednoduché. Člověk například musel mít doporučení

z nějaké umělecké instituce. Pro mě to naštěstí nebyl velký problém,

protože jsem už tehdy pracoval na částečný úvazek v roudnické galerii,

kde jsem v neděli provázel. Můj hlavní problém byl jiného, mnohem

prozaičtějšího rázu – byla to vojna. Vzhledem k tomu, že jsem se odvodu

19

Cesty k umění

vyhnul hned po maturitě, když jsem šel na vysokou školu, mi hrozila

zcela reálně teď. Dálkové studium dějin umění by mě od níneosvobo

dilo – ale jak dálkově studovat na vojně? Nicméně stalo se, že mě na

dálkové studium vzali, a já hned nato narukoval. A jak to teď udělat?

Docela zapeklitá situace...

Ale já měl prostě zase ohromné štěstí! Souviselo to navíc s jistourodin

nou záležitostí, na první pohled negativní. Moje sestra se provdala do

Rakouska za rakouského státního příslušníka, takže jsem pochopitelně

dostal nálepku nespolehlivého vojína, který se nesměl dostat k žádné

bojové jednotce, aby neohrozil bezpečnost socialistické země. Mimo to

jsem měl v papírech záznam, že jsem katolík, což byla dost smrtelná

kombinace, která vedla k tomu, že jsem byl za trest umístěn dovojen

ského skladu v Písku. Sem byly uklizeny samé problematické figury

včetně důstojníků a velitele, takže to bylo nakonec paradoxně docela

v pohodě. K mému velkému štěstí se navíc do toho skladu začal zrovna

zavádět nějaký první počítačový systém inventarizace, čemužpochopi

telně nikdo vůbec nerozuměl a všichni se toho děsili. Mně to tedy nijak

záhadné nepřišlo, ze školy jsem s počítači pracovat docela uměl, tak

jsem se jim nabídl, že to za ně budu dělat – a díky tomu jsem pak mohl

o víkendech jezdit do Prahy kvůli svým studijním potřebám apovinnos

tem. Tak se stalo, že jsem v kasárnách v takovém kumbálu napsal třeba

svou první seminární práci o středověké nástěnné malbě. Ale i jinak

jsem se studiu dějin umění na vojně dál věnoval. Se spoluvojáky jsme

například chtěli založit historický kroužek a chodit po kostelech v okolí.

Paradoxně jsme v souvislosti s tím nebyli podezíráni kvůli náboženství,

ale kvůli tomu, jestli místo toho nechceme chodit do hospod. To bylo

20

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

typické – první, co je napadlo, bylo, že historický kroužek zakládáme

kvůli chlastu.

Jak vypadal obor dějin umění v době normalizace?

Dějiny umění nakonec vydržely ohrožení ze strany kulturologie aji

ných a d ržely si pořád svou úroveň. Jejich vedoucím byl tehdy Vladimír

Fiala, který byl sice komunista a zabýval se hlavně ruským realismem,

ale držel a udržel si tam lidi, jako byl odborník na secesi Petr Wittlich

nebo znalec renesančního umění Jiří Kropáček. To byl mimochodem

zeť vězněného katolického básníka Františka Křeliny, jeho otec bylvá

lečný hrdina popravený za Heydrichiády a maminka byla nositelkou

řádu Britského impéria, takže jeho kádrový profil byl z normalizačního

pohledu zcela nepřekonatelný – ale přesto na katedře mohl být. Jeho

jsem si vážil nejen jako vynikajícího odborníka, ale i jako člověka. Mezi

další osobnosti patřil například vynikající znalec středověkéhosochař

ství Jaromír Homolka. Je tedy třeba říct, že katedra měla svou úroveň.

Tito pánové zde dělali vědu a čas od času, jednou za pár let, si vzali pár

studentů, do řádného studia třeba pět, do dálkového sedm. Z dnešního

pohledu, kdy se z univerzit stávají téměř továrny, to zní zcela ideálně

a je to skoro nepředstavitelné. Ale jak jsem věděl od Jiřího Kropáčka,

bylo to spojeno s neustálým strachem, nad katedrou nepřetržitě visel

Damoklův meč jejího zrušení. Opravdu se nevědělo dne ani hodiny.

Jací byli vaši spolužáci?

Mezi mé spolužáky patřili dnes již významní představitelé oboru,pro

fesorka Milena Bartlová, ředitelka muzea v Mariánské Týnici Irena

21

Cesty k umění

Bukačová, historik užitého umění Jan Mergl a jiní. To byli lidé, kteří

už měli nějaké zkušenosti a praxi, protože museli mít zmiňovanédo

poručení, aby se na školu vůbec mohli hlásit. Měli k dějinám umění

skutečný vztah, na přijetí třeba několik let čekali. Na druhou stranu –

mezi posledním ročníkem ze šedesátých let, kde studovali například

vynikající znalec barokní architektury Mojmír Horyna, světověuzná

vaný odborník na středověkou architekturu Jiří Kuthan nebohisto

rik umění a básník Martin Jirous, a námi na přelomu sedmdesátých

a osmdesátých let, byl snad jen jeden jediný ročník, kde studovalive

směs straníci.

Měl jste problém vplout do humanitního akademického světa po letech

na zemědělce a vojně?

Ani ne. Ale mělo to své specifické půvaby. Abych se po vojně uživil,

nastoupil jsem do mlékárny v Laktosu. Takže můj den někdy začínal

v pět ráno, kdy jsem jezdil s autem na kontrolu po českých stájích. Až

pak jsem měl čas na studium. Ale ani to mi nevadilo. Opravdu z té doby

nemám špatnou vzpomínku – když něco dělám, snažím se to dělat sma

ximálním nasazením, a tak se moc nekoukám na malichernosti.

Navíc v té době byly krásné antikvariáty. To bylo také něcojedineč

ného. Měli jsme to „štěstí“, že tehdy umírala generace lidí z prvnírepub

liky, kteří ještě měli nádherné velké knihovny, často velmi kvalitní. Po

jejich smrti končily v antikvariátu, protože jejich děti už bydlely vpane

lácích, kam se ty knihy nevešly. I na malém městě, jako byla Roudnice,

bylo velmi mnoho vzdělaných a kulturních lidí, a knihy po nich nebyly

drahé. Člověk si tehdy mohl pořídit skutečně velkou a dobrou knihovnu.

Protože mě od mládí zajímal středověk, měl jsem už tehdy docela

22

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

slušnou sbírku knih na toto téma – a to se to pak studovalo! Potřeboval

jsem se k tomu jen doučit latinu, kterou jsme pochopitelně na zemědělce

neměli, ale ono to na tehdejším gymplu nebylo lepší.

Jak to šlo?

Latinu nás na vysoké škole učil profesor Josef Bejlovec, byl to bývalý

bohoslovec a byl asi i podle toho dost tvrdý. Vzpomínám, že lidé k němu

chodili na zkoušku třeba osmadvacetkrát. A bylo to dobré, díky tomu

jsem schopen si i dnes něco latinsky přečíst.

Co jiné povinné předměty, třeba marxismus-leninismus?

Musím říct, že na samotné katedře toho z ideologických věcí mocne

bylo, žádný povinný socialistický realismus a podobně. Měli jsme sice

zkoušky z marxistické estetiky, kterou učil Miloš Jůzl, ale to nebylo

zas tak hrozné. Šlo o to, přečíst si monumentální dějiny estetiky od

polského odborníka Władysława Tatarkiewicze, a to vůbec není špatné.

A co se zkoušky z marxismu-leninismu týče, ta byla na Filozofickéfa

kultě dosti ostrá, ale já ji skládat nemusel, protože mi ji uznali zeze

mědělky. Tím jsem měl vyhráno, protože tam to byla pochopitelně

brnkačka. Vzpomínám si, že abych nemusel cvičit na spartakiádě, hrál

jsem za Suchdol fotbal, a z tréninku jsem jednou šel rovnou na zkoušku

z vědeckého komunismu. Učila to tehdy paní s výmluvným jménem –

Karlička Šroubková. Já nic nevěděl, dával jsem odpovědi jak z Černých

baronů, ale ona mi dala jedničku. Znal jsem ty správné fráze. To by

tehdy na Filozofické fakultě asi neprošlo. Bylo jasné, že na zemědělce

byli lidé z technických oborů režimem mnohem méně narušení než na

23

Cesty k umění

Filozofické fakultě. Bylo to dáno i tím, že na zemědělku šli mnohdy ti,

kteří se nemohli dostat jinam. Díky tomu tam vládla mnohem vřelejší

a příjemnější atmosféra, žádné nucení do SSM. Věděli jsme brzy, kdo je

udavač nebo před kým nemluvit... Na Filozofické fakultě to bylomno

hem zrádnější.

Zažil jste takové tlaky?

Mě se to dotklo velmi výrazně, když jsem ukončil svá studia. Dostal

jsem totiž okamžitě nabídku aspirantury od Jaromíra Homolky. Byla zde

ale jistá podmínka – být kandidátem vstupu do komunistické strany. To

jsem samozřejmě odmítl z toho prostého důvodu, že jsem věřící. Jaromír

Homolka nebyl tehdy moc spokojený, ale pochopil to, vedoucí docent

Vladimír Fiala se pěkně naštval. Ale to mám asi od těch evangelických

předků, že jsou zkrátka věci, přes které opravdu nejede vlak. Tak jsem

raději dál jezdil po těch mlékárnách.

To je dobré! Ale má to asi i svou vnitřní logiku. Váš svět byl mnohem

komplexnější, poznal jste řadu prostředí, měl jste možnost si vyzkoušet

různé role a poznat, co v nich svedete. Nebyl jste jednostranně fixován

jen k jedinému zdánlivému smyslu svého života. Musel jste to mít dobře

srovnané, což se asi nestávalo často...

No, byla to doba těžké normalizace, a musím říct, že si vážím mnohých

tehdejších akademiků, protože chápu, v jak složité situaci muselipůso

bit. Ale ano, poznaly se charaktery, ale i smysl pro kvalitu, který těm

lidem bránil zcela se spustit. Myslím třeba na skvělého Pavla Preisse,

který v tomto smyslu nikdy neuhnul, nebo na Oldřicha J. Blažíčka.

24

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

Když už mluvíme o takových osobnostech oboru, rád bych se zeptal na

vaše vzory v dějinách umění, na autory, kteří vás svou tvorbou nebo

postoji ovlivnili, ke kterým se hlásíte a vztahujete.

Z historických osobností dějin umění jsem měl vždy ve velké úctě

Maxe Dvořáka, českého historika umění z přelomu 19. a 20. století,

který ale brzy odešel do Vídně a stal se významným představitelem

Vídeňské školy dějin umění. Byl to ostatně také roudnický rodák,na

rodil se dokonce na zámku v rodině lobkowiczkého archiváře. Vždy

jsem ho rád četl, zaujaly mě jeho myšlenky o otázkách stylu. Přes

Dvořáka jsem se pak seznámil i s dalšími osobnostmi zmiňované

Vídeňské školy dějin umění, jako byl například Alois Riegl. Titopá

nové se zabývali problémem stylu a způsoby, jak nahlížet jehopro

měny v d ějinách. Dodnes jsem v jejich stopách stoupencem toho, že

otázky stylu mají svůj duchovní a filozofický základ, jak to popsal

Hegel nebo Dilthey, že umělecký styl je imanentní, že není závislý

na našem vědomí, že to zkrátka není věc našeho chtění. Hegel mluvil

o tom, že je to duch, který vane dějinami, já si to spojuji i s jiným

Duchem, který v dějinách hraje svou úlohu. V intencích Vídeňské

školy také věřím v to, že v umění nemáme vývoj, jak si hopředsta

vují marxisti nebo darwinisti, permanentní spění k nějakédokona

lejší a p okročilejší formě, ale že jde spíše o proměny umění, které se

odehrávají v určitých sinusoidách, jež mají počátek, vrchol a úpadek,

ale i ten je relativní, protože v něm už je obsažen zárodek něčeho

nového, progresivního. Alois Riegel to svého času, to jest na samém

počátku 20. století, popsal třeba na příkladu pozdně římskéhoumě

leckého řemesla. Tito učenci neuznávali vysloveně krizové, úpadkové

epochy, byli schopni v nich vidět počátky něčeho nového – proto třeba

25

Cesty k umění

jako první docenili epochu manýrismu. To tedy tvořilo a tvoří můjzá

kladní názor ve filozofii dějin umění, který vychází z Vídeňské školy

dějin umění. A asi se dá říct, že tento postoj má obecnější význam –

prostě nemám rád jakékoli nadávání na to, že jsme zrovna v krizi nebo

úpadku, ať se to týká čehokoli.

Vašemu odbornému zaměření nicméně vévodí ikonografie a ikonologie,

které se od čistého zaměření na otázky stylu odchylují. Co osobnosti

spojené s tímto směrem teorie umění?

Ano, jak se můj zájem obrátil k ikonografii a ikonologii, tedy k otázkám

významu a smyslu uměleckých děl, začal jsem se zabývat dílem autorů,

jako byl Erwin Panofsky a Fritz Saxl, později třeba Rudolf Wittkower

a další. Ovšem i z okruhu Vídeňské školy sem zapadají třeba práce

Juliuse von Schlossera, které se týkají duchovní interpretaceilumino

vaných rukopisů z doby Václava IV. V době, kdy jsem psal svouha

bilitační práci o obraze a kultu v českém 17. a 18. století, mě oslovila

osobnost současného historika umění Hanse Beltinga. Ten mě velmi

ovlivnil svým chápáním a interpretováním díla v jeho přirozenémkon

textu, o čemž ještě budeme určitě mluvit.

Vzhledem k tomu, že se zabývám především středověkem, na mě

měli vliv i autoři z oblasti čistě historické. Jistě francouzská škola análů,

osobnosti jako Georges Duby, Jacques Le Goff, Jean-Claude Schmitt

a další. I když u nich vidím jistá úskalí v tom, že často vidí umělecké

dílo jen jako kulturní předmět, nikoli jako dílo, které reprezentuje nějaký

umělecký proces, nějaký pohyb. Oni si zkrátka drží vcelku pochopitelně

svou historickou a kulturní perspektivu, já ovšem z jejich přístupu příliš

cítím Hippolyta Taina či Jakoba Burckhardta.

26

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

A kdybyste měl zmínit některé domácí osobnosti oboru?

Z našeho domácího prostředí jsem si vždy vážil prací Jaroslava Pešiny

a přirozeně pak díla Jaromíra Homolky. Pešina mě zaujal přístupemspo

čívajícím opět v důležitosti formy uměleckého díla, vývoje foremmalíř

ství a so chařství. To je jeho jakési navázání na Vídeňskou školu. Jinak se

ale velmi málo zajímal o význam uměleckého díla a jeho dobovéfungo

vání, i k dyž ve své poslední práci o Mistru Vyšebrodského oltáře se už

také trochu interpretačním metodám ikonologie věnuje. Zaujal mě ale

právě svým přístupem k proměnám forem, podobně jako Albert Kutal. Ty

bych považoval ze starších českých dějin umění za své hlavní inspirátory.

A pak ještě práce Josefa Krásy, který se zabýval předevšímiluminova

nými rukopisy z doby Václava IV. Navázal tím na zmíněného Schlossera,

ale rozvedl svůj výklad v duchu Panofského ikonologické metody.

Jaromír Homolka mě potom ovlivnil svým neobyčejným citem pro

umělecké dílo a ponorem do něj. S ním sdílím smysl pro ono hlubokévcí

tění se do díla, uchvácení dílem. Já myslím, že to je jeden ze způsobů, jak

je možné se k dílu přiblížit. A to mě naučil právě také Homolka. I když se

třeba nepřipravil na přednášku, byl schopen se na místě do díla, kterépro

mítal, tak ponořit a krásně a živě ho rozebrat, že to v nás zanechalo silný

zážitek. V jeho přístupu je dále inspirativní jeho snaha po komplexním

přístupu k uměleckému dílu. Moc si cením třeba jeho práce o tympanonu

z pražského chrámu Panny Marie před Týnem, kde se snažil nahlížet ho

nejen ze strany stylu, ale i s ohledem na jeho další funkce a význam. Tím

mi ukázal možné cesty toho, jak spojit stylovou analýzu a interpretaci.

Otázka po vaší duchovní genealogii v rámci oboru je i otázkou po

vašem rozumění dějinám umění v kontextu humanitních věd a vůbec

27

Cesty k umění

společnosti jako takové. Jaké je vaše chápání kunsthistorika jakove

řejné osoby?

V této souvislosti bych rád zmínil jednu osobnost, na kterou jsem vpřed

chozí otázce zapomněl, totiž vynikajícího polského historika umění Jana

Białostockého. Ten má pěknou studii o dějinách umění jako oboruupro

střed humanitních nauk. Mluví v ní o tom, že posláním historika umění

je jednak jistý etický a filozofický přístup k uměleckému dílu a jednak

je jeho povinností kultivovat veřejnost. Tím, že se profesně zabýváumě

leckými díly, je jeho úkolem zprostředkovávat jejich krásu ostatním

lidem. V našem silně diferencovaném světě, kde se každá dovednost

specializuje a tím se odděluje od ostatních a kde zároveň umělecká díla

mizí v galeriích, je třeba, aby někdo – historik umění – dokázalpřekra

čovat tyto specializace a přinášet co nejširší veřejnosti krásu a radost

z ní. Pro mě to není nějaká věc navíc, nadstavba nad akademickýmzá

kladem. Podle mého přesvědčení je to nedílná součást oboru, hnedve

dle badatelské práce. Nejde jen o vágní popularizaci vědy, jde skutečně

o kultivaci, zušlechťování světa okolo nás. Proto jsem se vždy rádzapo

joval do pořádání výstav, vystupování v médiích, veřejných přednášek

a podobně. Výstavy nechápu jako nutné zlo, kterým se má ospravedlnit

akademická badatelská práce, ale jako něco nezbytného a integrálního

oboru. Líbí se mi třeba to, jak je v Americe přístup kurátorů zcelajed

noznačně zaměřen na diváka, návštěvníka. Pokud nějaká institucepři

pravuje výstavu, má na mysli v první řadě diváka a jeho blaho, dopad

na něj, na jeho prožívání, na možnosti zpřístupnění děl veřejnosti. Ten,

nikoli odborná obec je cílovou skupinou. Naopak se mi velmi nelíbíta

kovéto apriorní pohrdání návštěvníky, představa, že na výstavě, kterou

si udělali akademici sami pro sebe, spíše překážejí. To jde zcela proti

28

JAN ROYT – KR AJINAMI UMĚNÍ

duchu věci. Existuje přece jasný trojúhelník Tvůrce – Dílo – Divák, bez

vnímatele nemá dílo smysl. Pro mě je klíčová úcta k divákovi a svou

profesi chápu z poloviny jako službu jemu. Je to samozřejměvyčerpáva

jící, věnovat se komentovaným prohlídkám, pořád někde přednášet,pro

vádět, psát popularizační články a podobně. Ale není možné se z toho

vyvléci. To by bylo nemorální. Je pak velkou odměnou, když dílo a jeho

prezentace na veřejnosti fungují, když lidé dají najevo, že se topoda

řilo, že byli vystaveným dílem, ale i dílem prezentovaným třeba v knize,

osloveni, zasaženi. Je v tom podle mého přesvědčení určité i duchovní

poslání. Zprostředkovávám svou odbornou činností nějaké duchovníob

sahy, které s uměleckým dílem souvisí, ať už historicky, nebo tím, že

odráží univerzální krásu. V tomto je to i služba pravdě a kráse, což jsou

v důsledku atributy Boží.

Vraťme se zpět k vyprávění o vaší cestě k dějinám umění. Přece jen by

mě i v návaznosti na výše řečené zajímalo, zda jste se v souvislosti s vaší

uměleckou i duchovní orientací nějak výrazněji srazil s komunistickým

režimem, jinak než jen tím tehdejším odmítnutím akademické kariéry?

Mám jeden z dnešního pohledu kuriózní zážitek z roudnické galerie.

Když v roce 1972 zemřel malíř Jiří John, byla v Roudnici připravena

jeho velká výstava, která pochopitelně nemohla být uvedena v Praze.

Na zahájení přijela velká spousta lidí, proskribovaných, nepohodlných.

Udal to tehdy jistý místní funkcionář, můj otec ho znal jakoslévače

-nedouka, který šel raději do tepla ke straně. Tehdy vážně hrozilo, že za

to všechny vyhodí. Saxla si zavolali na kobereček na krajský výbor, že

ho okamžitě vyrazí. Když ale čekal v předpokoji tajemníka na tenvý

hoz, co se nestalo? Do Roudnice zrovna úplnou náhodou přijel obávaný



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist