načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kra - Pavel Obluk

Kra

Elektronická kniha: Kra
Autor:

Edice "Evropská space opera" Vstupujete do světa, v němž mrazí...Kéž je vaše smrt rychlá. Židé Pavučinu nevytvořili, ba ani neobjevili. Jednoduše na ni narazili při ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 346
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6206-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další kniha z edice Evropská space opera nás zavádí na planetu Hiber, kde žije ne zcela pochopený a známý národ nazývaný Sefonam. Hlavním hrdinou příběhu je bratr Peter Weissmann, jenž byl vyslán na planetu Hiber, které domorodci říkají Kra, aby zde zkoumal národ Sefonam. Národ je známý uctíváním velryb a jejich ochranou. Po ztroskotání lodi velrybářů bojuje Peter o holé přežití a nakonec je zachráněn skupinou Sefonamů. Po několika letech, kdy se zkouší asimilovat, je povolán zpět a následně dojde i k jeho uvěznění. Mezitím na Hiberu dochází ke vzpouře a hlavní šamanka národa Sefonam žádá o Peterův návrat a poté ho posílá na všechny známé planety sehnat armádu, jež by bojovala s původními obyvateli planety Hiber, kteří chtějí vyhladit celé lidstvo. Podaří se Peterovi zastavit plánovanou genocidu nebo se stane jednou z jejích obětí?

Popis nakladatele

Edice "Evropská space opera" Vstupujete do světa, v němž mrazí...
Kéž je vaše smrt rychlá. Židé Pavučinu nevytvořili, ba ani neobjevili. Jednoduše na ni narazili při někdejším zběsilém úprku ze Země. Jejich jedinou zásluhou je, že na ni narazili jako první.
Ať již se jednalo o Boží záměr, či pouhou náhodu, dokázali toho využít s genialitou sobě vlastní. Monopol na užívání Pavučiny se stal strategickou zbraní i obchodním artiklem současně. Do její sítě nevkročí žádný gój. A každý, kdo do ní vkročí, je zvážen, spočten a rozdělen.
V síti Pavučiny je i ledová planeta Hiber, nejmenší ze všech dvanácti terestrických světů. Co do rozlohy, nikoli do významu... Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Obluk - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Obluk

KRA

Copyright © 2014 by Pavel Obluk

Cover © 2014 by Michal Šulek

via Veronika Krištofová – Agentura Nemesis

Maps © by Tomáš Obluk

For Czech Edition © 2014 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-207-5 (PDF)

ISBN 978-80-7456-208-2 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7456-209-9(ePub)

ISBN 978-80-7456-210-5 (mobi)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2014

Pavel Obluk

Kra


Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led *

Pavel Obluk: Kra

Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon


Jestliže člověk spadne z letadla uprostřed noci,

jedině Bůh ví, kde jeho pád končí.

Dahlia Ravikovitch: Konec pádu

Poděkování:

Všem stvořitelům nových světů,

především Franku Herbertovi za Dunu

a Danu Simmonsovi za Hyperion.

A samozřejmě – Stvořiteli všech světů.



7

Misie

1.

„Hiber,“ oznamuje otec Damian s  neznatelným úsměvem

v houštině šedých vousů.

Snažím se zachovat neutrální výraz, ale převor je příliš dobrým psychologem na to, aby mu moje rozčarování uniklo. Jeho úsměv se paradoxně ještě rozšíří.

„Máme důvod věřit, že Hiber je důležitá planeta.“

Jasně, pomyslím si. A  já mám povinnost věřit svým představeným.

„V každém případě,“ pokračuje otec Damian, „se jednáo obtížnou misi. Tvoji předchůdci... neuspěli.“

Odmlčí se, aby mi dal prostor na promyšlení této informace. Udělám to.

„Kdo to byl?“ ptám se.

Převor na okamžik nakrčí obočí v překvapení nad moutroufalostí, ale nakonec odpoví. „Posledním byl bratr Elias.“

Nyní užasnu já. Elias je legenda. Pro každého je to pojem, i pro mne, třebaže jsem ho nikdy neviděl. Ale z ústního podání vím, že byl podstatně silnější a chytřejší než já. Chlouba a nadějenašeho řádu.

Otec Damian jemně pokrčí úzkými rameny v jednoznačném gestu: nemáme na výběr, musíme použít, co se dá.

Přemítám, co o  Hiberu vím. Inventura je překvapivě krátká. Ledovcová planeta kdesi v  koutě Pavučiny, rybářský průmysl a věčná zima.

„Koho tam mám evangelizovat? Ryby?“

Převor potřese hlavou. „Všichni je považují za velké ryby, ale jsou to velryby.“

Nespatřuji v  tom nějaký podstatný rozdíl, ne tak otec Damian. Narovná se na židli jako voják, což zpravidla avizujedelší přednášku.

„Bude vhodné,“ začne, „když se ještě před odletem lépezorientuješ. Doporučuji tvé zvláštní pozornosti nejen velryby, ale zejména místní obyvatele. Ti budou předmětem tvé mise.“

„Místní obyvatelé?“ zopakuji hloupě a marně pátrámv paměti. „O těch nic nevím.“

Převor přikývne. „Není divu. Ve skutečnosti o  nich mnoho neví nikdo. Oficiální místa se tváří, že vlastně neexistují.“

„To znamená,“ usoudím, „že neexistují ani oficiální prameny.“

„Správně.“

„A neoficiální?“

„Bratr Bernard,“ říká otec Damian.

Podívám se na něho. Nejsem si jist, zda to myslí vážně. Bratr Bernard je hodně starý a hodně náladový. Někdy září jakosluníčko a je schopen docela zajímavě vykládat, jindy je nevrlý a jelepší klidit se mu z cesty. Nějak si nedokážu představit, jak z nějdoluji smysluplné informace.

„Bratr Bernard byl na Hiberu,“ vysvětlí opat. „Předtím, než přišel k nám.“

„To je... aspoň třicet let!“

9

„Třicet dva.“

Zavrtím hlavou. Jeho informace mi s velkoupravděpodobnos

tí nebudou k ničemu. Pokud si po té době vůbec ještě něcopa

matuje, nebude to zrovna aktuální.

„Nikoho jiného nemáme,“ upřesní otec Damian.

Nějak mě přechází chuť na další otázky.

Převor vyloudí další grimasu, jež má vypadat povzbudivě,

a  zvedne se ze židle. Přemýšlím, zda za jeho supění může větší

mírou námaha nebo znechucení.

Natáhne ruku směrem ke mně a já pocítím na čele doteksil

ných mozolnatých prstů. „Bůh ti žehnej.“

Těžká dlaň se sesune a spočine na mém rameni. Převor se dívá

kamsi nad mou hlavu, jako by tam hledal chybějící svatozář,

a ještě jednou se usměje. Poté mlčky odchází.

Jsem propuštěn.

2.

Stoupám po skalním úbočí a  přemítám, jakou asi bude mít

bratr Bernard náladu. Jeho cela se nachází stranou ostatních;

prakticky z ní už vůbec nevychází. Zastavuji se před vchodem

do jeskyně. Můj stín – odvážnější než já sám – pronikne do

chodby.

„Co chceš?“ ozve se zevnitř nevrlý skřípavý hlas.

„Nesu jídlo,“ oznámím.

Odpovědí je temné zavrčení, které se rozhodnu pokládat zavý

zvu ke vstupu. Než se v přítmí jeskyně rozkoukám, vyškubne mi

bratr Bernard misku z ruky.

„Na co čekáš? Můžeš zase vypadnout!“

Bratr Bernard mi sahá sotva po bradu, spíše však proto, že se

hrbí, než kvůli malému vzrůstu. Kdysi to musel být docelaudě

laný chlap, jak naznačují dosud široká ramena.

„Co na mě tak čumíš?“ rozčílí se. „Já nejsem žádný exponát v ZOO!“

Zároveň se však pustí do jídla, takže se odvážím setrvat namístě. Počkám, až vychlemtá polívku. „Poslal mě otec Damian,“vysvětlím nakonec.

Na starce to valný dojem neudělá. „No a co?“ opáčí.

„Doufal... doufám, že mi můžeš pomoct,“ koktám.

Je štěstí, že bratr Bernard již dojedl, protože vypadá, že by se jinak zadusil. Hodí po mně misku, kterou zachytím těsně před vlastním nosem.

„S čím bych ti měl pomáhat? A proč?“

„Odlétám na Hiber,“ oznámím.

Stařec se soucitně zašklebí. „Tak to máš blbý.“

Vypadá to, že tímto konstatováním konzultace skončila. „Ty to tam znáš,“ pokouším se ho povzbudit k dalšímu rozhovoru.

Podívá se na mne, jako by si teprve nyní pořádně uvědomil, že není v jeskyni sám. „To jo,“ připustí, „strávil jsem tam párzasranejch let.“

„A jaké to tam je?“

„Je tam,“ pohlédne mi přímo do očí, „kurevská zima.“

Trhnu sebou, protože to je první kletba, kterou jsem za celou dobu svého pobytu v řádu slyšel.

Bratr Bernard se zasměje. Vypadá přitom ještě odpudivěji než dříve. „Víš, jaký je rozdíl mezi kurevskou zimou a velkouzimou?“

„Ne,“ dostanu ze sebe.

„Nějakých dvacet stupňů.“

Asi nevypadám příliš duchaplně, protože se rozhodne svou myšlenku rozvést.

„Vy mladí si myslíte, že dvacet pod nulou je už pořádný mráz. Ale na Hiberu je tolik uvnitř v kajutě. Venku je pořád aspoňpadesát.“

Přikývnu, jako by mi ta cifra nedělala žádné starosti,a pokouším se využít starcovy nečekané sdílnosti. „Cos tam dělal?“

„Velrybáře. Co asi bych tam mohl dělat jinýho?“

„Jaký jsou ty... velryby?“ Přemítám, zda je i bratr Bernardobeznámen s ichtyologickými nuancemi, na něž mě upozornil otec Damian.

„Velký,“ odpoví bratr Bernard s  přimhouřenýma očima, jako by si v  duchu představoval jedno z  těch zvířat. „Kurevsky velký.“

Tentokrát ani nehnu brvou.

„A kurevsky chytrý,“ pokračuje stařec. „Není vůbec snadný je dostat.“

„A co místní obyvatelé,“ pokouším se kout dosud žhavé železo.

„Jací obyvatelé?“ osopí se na mne bratr Bernard. „Jsou tam jenom velryby a velrybáři. Nikdo jinej tam dobrovolněnezůstane.“

Mlčky čekám.

„No, pár jsem jich viděl,“ připustí po chvíli. „Dělají lodivody. V těch fjordech se nikdo jinej nevyzná.“

„Jak vypadají? Jací jsou?“

Bratr Bernard se zamyslí. „Jsou... (k mému překvapenínepoužije oblíbené adjektivum) chlupatý jako zvířata. A  taky se tak chovají. Nejspíš to taky zvířata budou.“

Chvíli ještě vyčkávám na další podrobnosti, ale bratr Bernard již o mne ztratil zájem. Hlasitě říhne a svalí se na lůžko.Audience skončila.

3.

Stojím ve frontě na terminálu a je mi srdečně jedno, na kterou

planetu zamířím. Ze všeho nejvíc si přeji, abych už konečněvyadl z  mateřské planety, která ovšem mnohem více připomíná


12

macechu s pedofilními sklony. Nikde to nemůže být horší! Tato

chmurná jistota mě paradoxně uklidní a pomůže mi přečkatnekonečné hodiny před odletem.

Imigrační úředník je možná mladší než já, ale se svýmidlouhými pejzy vypadá o dost starší. Těká pohledem z mé vyholenéhlavy na obrazovku skeneru a zase zpátky, až si začínám přát, aby mi narostly stejně ohavné vlasy jako ty jeho.

„Halachický žid,“ konstatuje a vkládá do těch dvou slovmaximální opovržení, jakého je schopen ortodoxní izraelita, kterýnarosto nesouhlasí s  benevolencí svých neprozřetelných nadřízených. Kdyby to záleželo na něm, nikam bych neletěl.

Jen důvěra v kvalitní dokumentaci vyrobenou bratremTobiasem mi dovoluje mírný úsměv a trpělivé čekání nanevyhnutelný konečný verdikt.

Sice mě nakonec musí pustit, ale může celou ponižujícíproceduru protahovat do nekonečna. A taky to udělá.

Pročte pečlivě řádek po řádku – a polohlasně – celou moudokumentaci. Dává si přitom záležet, aby to slyšelo přinejmenším dvacet dalších nešťastníků čekajících na odbavení.

Svraští obočí pod černým kloboukem při pohledu na datum mé konverze. Zdlouhavě ověří pravost mého podpisu podprohlášením. Konečně se dostává k obřízce.

To, co vidí na skeneru, mu zjevně nestačí. Natáhne si bílérukavice a nařídí mi, abych si stáhl kalhoty.

Když pečlivě zkoumá můj penis, zabývám se dilematem, zda ho mám pomočit nebo pozvracet. Naštěstí i tato kratochvílejednou skončí.

Úředník rezignuje a pustí mě dál, do útrob terminálu. Teprve nyní má pouť skutečně začíná.

Zvědavost na cestování Pavučinou mi dává zapomenout na přestálou šikanu, ale záhy zjistím, že nebude zdaleka ukojena. Židé si svou technologii žárlivě střeží, takže je celý proces stejně romantický – a pohodlný – jako přeprava železné rudyz násypky do tavicí pece.

Sedím pevně přikurtován elektromagnetickými popruhy v  plastocelové skořepině merkavy – ohnivého vozu, který nás táhne vzhůru z  gravitační studny Silentia. Přestavuji si jednotlivé kabinky přepravního prostoru jako perličky obrovskéhorůžence určeného pro Boží prsty. Dotknou se každé z nicha v okamžiku (nikoli lidského, nýbrž Božího oka) ji přenesou přesproast vesmírného prostoru stovky světelných let odsud. Je tostejně dobrá analogie jako kterákoli jiná, protože cesta Pavučinou je tajemstvím.

Tuším, že je to stejné tajemství pro mne jako pro ty, kdomerkavu řídí. Židé Pavučinu nevytvořili, ba ani neobjevili.Jednoduše na ni narazili při někdejším zběsilém úprku ze Země. Jejichjedinou zásluhou je, že na ni narazili jako první.

Ať již se jednalo o  Boží záměr, či pouhou náhodu, dokázali toho využít s genialitou sobě vlastní. Monopol na užíváníPavučiny se stal strategickou zbraní i obchodním artiklem současně. Do její sítě nevkročí žádný gój. A každý, kdo do ní vkročí, jezvážen, spočten a rozdělen.

Nevím, ve které chvíli se nás dotkly Boží prsty. Jen prudcerostoucí přetížení signalizuje, že merkava začíná brzdit v  systému Beta Ophiuchi. V místech, kde na své vzdálené trajektoriiputuje ledová planeta Hiber.

4.

Bratr Bernard měl naprostou pravdu. Je tu skutečně kurevská

zima. Nemohu to hrubé slovo vypudit z mysli. Stále znovua znovu se vynořuje z hlubin mých myšlenek a stává se ústřednímantrou, kolem níž se točí všechno ostatní. Opravdu rád bych svou

mysl povznesl k  vyšším metám, ale banální fyziologické reakce


14

mi to znemožňují. Jsem natolik ztuhlý, že už se nedokážu ani

třást, a přicházím tak o poslední automatickou obranuorganismu před umrznutím. Mám pocit, že se v příštích vteřináchroztříštím na tisíce zmrzlých krystalků a  má mise neslavně skončí

dříve, než mohla vůbec začít.

Ránu do zad zprvu ani necítím, teprve její opakování měpřiměje k pohledu stranou. Zdá se mi, že mi přitom prasknoukrční svaly.

„Na co čekáš?“ ptá se menší kulaťoučký chlapík se zdravěrůžovou tváří. „Chceš tu zmrznout?“

Rád bych vyjádřil svůj nesouhlas, ale mimické svaly mi tonedovolí. Tlouštíkovi to, zdá se, nevadí, protože se sám chápeaktivity a strká mě před sebou.

Když za námi zapadnou dveře nevzhledného přízemníhohangáru, připadám si jako v nejkrásnějším chrámu. Je tu neskutečný hluk a smrad, ale – což je zdaleka nejdůležitější – o dobrýchpatnáct stupňů tepleji než venku. Vskutku rajské místo.

Tlouštík se dobromyslně směje. „Poprvé na Hiberu, co?“

„Jjo.“

„To bude dobrý,“ povzbuzuje mě. „Zvykneš si.“

Opravdu si to při vší své fantazii nějak neumím představit.

Můj společník si mě kriticky prohlíží. „No, v tomhle ohozu to opravdu nepůjde.“

Mám na sobě všechno oblečení, které vlastním. Zjevně tonestačí.

„Potřebuješ pořádný hadry,“ konstatuje tlouštík a  táhne mě kamsi do zadních prostor hangáru.

Narážíme do spousty dalších lidí, ale on toho nedbá a klestí si cestu davem jako ledoborec naplavenými krami. Snažím se mu vysvětlit svou neutěšenou finanční situaci, ale jen mávne rukou. Prý to zatáhne za mne a doplatím mu to, až se vrátím z výpravy.

„Z jaké výpravy?“ ptám se a on se prudce zastaví.

Vypadá zmateně a podezíravě si mě prohlíží. „Tobě to tady asi fakt zamrzlo,“ ukazuje si na temeno. „Až se vrátíš z lovu,samozřejmě. Teda, pokud se vrátíš.“ Zdá se, že své dobročinnostipomalu začíná litovat.

„Jasně,“ říkám rychle a po zbytek cesty raději mlčím. Můjprůvodce to rád využije a celých pět minut drmolí záplavu informací.

Jmenuje se Izák a je na Hiberu patnáctým rokem. Začínal jako velrybář, stejně jako všichni, ale pak se vypracoval a založil simalou agenturu. Specializuje se na zelenáče, jako jsem já, a pomáhá jim rozkoukat se. Sežene jim potřebné vybavení i místo na lodi, přidá něco dobrých rad a modliteb za šťastný návrat. To vše za pár mizerných šekelů. Je na tom sice škodný, ale nemůže sipomoct. Když vidí někoho v nouzi, musí mu zkrátka podatpomocnou ruku.

Jsem stále ještě tak zmrzlý, že mu to všechno skoro věřím.I kdyby ne, nemám šanci vymanit se z jeho sevření. Popravdě k tomu nemám ani chuť. Vidina toho, že se konečně zahřeju, je natoliklákavá, že hravě odežene jakékoli námitky či pochybnosti.

Když dorazíme k  Izákovu království, ukáže se, že to nejspíše nebude žádný zlatý důl. Ze všeho nejvíc připomíná vetešnictví. Skladiště hadrů a  nejrůznějších krámů. Uprostřed akumulační topidlo, které zvedá okolní teplotu o závratných pět stupňů. Nic většího si v této chvíli nedovolím přát.

Oblékám si na holé tělo – divím se, že dosud není pokryté jinovatkou – elastické termoprádlo, tenké ponožky a  rukavice, přidávám postupně další vrstvy oblečení a  končím obličejovou maskou. Pocit tepla, v jaký už jsem nikdy nedoufal, mi usnadní rozloučení s celou mou hotovostí.

Izák ji uschová kdesi v záhybech červenobíle pruhovanéhoadderetu a velkoryse mi odpustí chybějící částku. Chvíli seprohrabuje v krabici, kterou pyšně nazývá kartotékou, a pak midoporučí nejvhodnější loď.

Jméno Ester zní nadějně a já vycházím z hangáru hledatpřístaviště.

5.

Nemusím pátrat dlouho; molo se táhne přes celý obzor asi půl

míle od hangáru. Kotví tu jen pár lodí a žádná se nejmenuje Ester.

Chvíli bloumám po břehu, pak mě rostoucí chlad přinutí k  činu. Vyberu si náhodně jednu z  lodí a  vybelhám se na lidurázdnou palubu. Zašlý nápis na boku lodi hlásá, že se jedná o Moruši. Zdá se mi, že název nasvědčuje kapitánovu smyslu pro humor a že to je dobré znamení. Když na něho po chvíli narazím, začnu o tom pochybovat.

Kapitán je hubený vysoký chlap s  tmavým strništěm vousů a  podmračeným pohledem. Rozhodně nevypadá jako bůhvíjaký vtipálek.

„Chceš se plavit se mnou?“ ptá se a já se ve zmatku rozpačitě usmívám a krčím rameny.

„Tak proč lezeš na mou loď?“

Znovu krčím rameny. Připadám si – a zřejmě i vypadám – jako blbec. Rád bych řekl něco rozumného, ale mráz mě opětpřipravil o dar řeči.

Kapitán mávne rukou a  odchází. Teprve když se zastaví a ohlédne, mi dojde, že ono gesto znamená pozvání. Vděčně ho následuji do relativně teplé kajuty.

Nalévá zručně jakousi jantarovou tekutinu z  baňaté láhve do dvou malých skleniček, jednu z nich mlčky přisune ke mně.

Destilát je tak ostrý, že mi vhrknou slzy do očí. Teď už ze sebe definitivně žádné slovo nedostanu.

„Poprvé na Hiberu,“ konstatuje kapitán a  ani nečeká na přikývnutí. „To je na přivítanou,“ ukáže na skleničku a  chystá se proceduru zopakovat.

„Ne, díky,“ zachraptím.

Temnou tváří na okamžik probleskne úsměv. Kapitán nalije alespoň sobě. Odloží prázdnou sklenku a napřáhne pravici. „Ben Gimon,“ představí se.

„Ppetter Weissmann,“ vykoktám. Už zase mnou lomcujezimniční třas.

„Předpokládám, že už ses rozhodl,“ říká a hledí mi přímo do očí. Má stejně pevný pohled jako stisk ruky.

„Jjo.“

„Fajn. Takže se domluvíme na podmínkách. Dvě stě šekelů za každý týden plavby, padesát je prémie za každou velrybu. Když ji uvidíš jako první, dostaneš ještě stovku navíc. Ale to se tinejspíš nepodaří.“

„Beru.“ Kapitánova stručnost a  upřímnost na mě činí dobrý dojem.

Ben Gimon si mě zkoumavě prohlíží. „Víš vůbec něcoo velrybách?“

„Jen to, že to nejsou velké ryby,“ vypadne ze mě dříve, než si to dokážu rozmyslet.

Kapitán vypadá pobaveně, ale zdrží se dalšího komentáře.

„Co mám teď dělat?“ zajímám se.

„Ze všeho nejdřív si sundáš tu maškarádu.“ Ben Gimon ukáže na oblečení, za něž jsem utratil všechny peníze.

Hledím na něho s otevřenou pusou.

„Starej Izák, že? Ochránce chudých, vdov a sirotků.“ Kapitán si odfrkne. „Jednou ho někdo hodí do moře.“

Uhýbám pohledem a připadám si obzvlášť bídně. „Nemám nic jiného.“

Ben Gimon potřese hlavou a já se začínám bát, aby si méangažmá ještě na poslední chvíli nerozmyslel.

„Zajdi dolů za bocmanem, ať ti dá pořádnou výstroj.A pořádný školení.“

„Děkuji, kapitáne.“

„Já taky,“ odpovídá a zdá se, že to myslí doopravdy.

Odcházím a pálí mě kůže na tvářích. Doufám, že za to může jenom mráz.

6.

Moruše kotví v přístavu ještě dva dny. Kromě ní tu zůstávají jen

dvě další lodě. Jitřenka je poloviční vrak, který už na volné moře

zřejmě nikdy nevypluje. Polární záře vypadá o dost lépe, ale na

její palubě je mrtvo jako v místní hospodě.

„Na co čekáme?“ ptám se bocmana, který se dívá kamsi ke vzdálenému obzoru, kde se šedivé moře stýká se šedivou oblohou.

„Na kapitánův povel.“ Bocman si odplivne a zamyšleně sleduje dráhu malého projektilu, než se jako zmrzlá hrudka ponoří pod hladinu. Nemám odvahu zeptat se, na co čeká kapitán.

„A na co čekají oni,“ mávnu rukou směrem k Polární záři.

„Na nás. Vždycky vyplouvají poslední.“

Vím, že víc už z něj nedostanu. Za ty dva dny na palubě jsem si už stačil zvyknout na jeho úsečný způsob vyjadřování.Popravdě řečeno, patří k hovornějším členům posádky. Z těch pětidesítek námořníků se mnou ztratilo slovo sotva osm. Nejsem si jistý, co kapitán myslel pořádným školením, ani tím, jestli jsem ho již obdržel. Bocman mi vysvětlil, jak se mám oblíkat, a ukázalmísto na spaní v podpalubí. Přidělil mě k partě košeráků, kteříporcují ulovené velryby. Jako nováček jsem si zřejmě nic lepšíhonezasloužil.

Kromě nás řezníků, kteří ovšem tvoříme nejpočetnějšískupinu, jsou tu ještě různí lodní specialisté, od navigátora poharpunáře. To je elita s téměř cechovní strukturou.

Rozhlížím se kolem dokola a pátrám v nudné šedi olejnatého oceánu po pestřejších objektech. Je jich tu dostatek, leč pohříchu se jedná pouze o nejrůznější odpadky. Příboj, který se tříští o přístavní vlnolam, je s neomylnou pravidelností posílá přímo k nám. Je to jakési sargasové moře, kde se místo chaluhshromažďují kusy plastiku, textilií, polámaných desek i  kosterních skeletů obyvatel moře. Vlastně jsem ještě žádného z nich nespatřil v původní podobě, jen jejich posmrtná torza. Některá vypadají docela impozantně a dosvědčují, že celoplanetární oceán jemrtvý pouze zdánlivě.

Zaslechnu skřípavý zvuk za sebou. Kapitán Gimon se vyhrabal z kajuty a pozoruje svinčík kolem lodi, jako by z něhohodlal věštit budoucnost.

„Co tam hledáš?“ zajímá se.

„Jsou tu jenom kostry. Ještě jsem neviděl žádnou rybu.“

Kývne hlavou. „Na ryby narazíme až na severu. Tady je na ně moc horko.“

Dívám se na něj a přemýšlím, jestli si ze mne střílí. Sice mi již není taková zima jako po příletu, ale pořád mám co dělat, abych se nerozklepal jako sulc. Vybavuji si kusé informace o místnígeografii. Přístav je uměle vytvořený atol v rovníkové oblastiHiberu. Souvislejší kusy ledem pokryté pevniny jsou pouze na obou pólech planety. Kromě nich se v oceánu potulují bludnéledovcové kry. A sem tam nějaká velrybářská loď coby nezvaný vetřelec.

„Kdy vyplujeme?“

Ben Gimon zvedne hlavu a pátrá kdesi v šedivých mračnech, za nimiž se po většinu času skrývá vzdálené slunce, které nemá dost sil, aby svými paprsky proniklo hustou atmosférou, natož aby rozehřálo věčně zmrzlou zemi.

„Brzo,“ odpoví se stručností vlastní místním lodníkůma znovu sklopí zrak k pěnivým hřebenům vln dorážejících na molo.

Mám za to, že je náš krátký rozhovor u konce, ale kapitánmlčky ukáže někam do největšího chuchvalce odpadků.

Dívám se naznačeným směrem a jen zvolna mi dochází, co to v ledové vodě plave. Oválný předmět, který jsem zprvupovažoval za přístavní bójku, je ve skutečnosti klenuté břicho člověka v červenobíle pruhovaném oděvu.

Otřese mnou náhlý poryv chladu, a tak si bezděčně přitáhnu límec termokombinézy.

7.

Konečně plujeme! A konečně přestávám zvracet. Je to dobréznamení; bocman mi vyprávěl o jednom nováčkovi, který problinkal

celou plavbu. Měl ještě štěstí, že se mu podařilo přestoupit na loď

vracející se do přístavu s nákladem ryb. Pokud neumřel,vykonává tam dodnes pomocné práce a splácí dluh kapitánovi té lodi.

V boji s mořskou nemocí jsem vyzkoušel všechny možnéstrategie, abych nakonec zjistil, že není vhodné dívat se na vlny ani mít zavřené oči. Jako určitý přiměřeně úspěšný kompromis se jeví upřený pohled na některý z předmětů na palubě, který jsem si definoval jako pevný.

Zdá se mi, že se trochu zlepšil i postoj posádky ke mně.Možná že žaludeční nevolnost považují za jakýsi úvodní obřad nebo nováčkovskou daň, kterou je nutno zaplatit před vlastnímpřijetím do stavu. Nemám čas nad tím příliš bádat, protože musím provádět spoustu – dle mého přesvědčení zbytečných – úkonů a úkolů. Naivně jsem se domníval, že vlastní práce započne až po úspěšném rybolovu; namísto toho se po celý den takřkanezastavím. Pendluji po celé lodi; chvíli musím něco dělat v podpalubí, vzápětí mě volají zase zpět nahoru. Využívám toho, abych se zde trochu zorientoval.

Moruše je nějakých dvě stě loktů dlouhá a padesát loktůširoká. Má vyklenuté boky a širokou příď a vypadá zhruba stejněelegantně jako stejnojmenné ovoce. Pokud však mohu soudit podle jiných lodí, jež jsem zahlédl v přístavu, jedná se o typický tvar, vhodný pro plavbu v  ledu. Zhotovena je samozřejmě z plastoceli, univerzálního materiálu, který je zároveň dostatečně lehký i odolný. I laikovi, jako jsem já, je na první pohled zřejmé, že se jedná o velrybářskou loď. Podstatnou část paluby zabírámohutný naviják a  dranžírovací plocha, většinu podpalubí tvoří skladové prostory pro velrybí tuk a maso. Do toho mála zbývajícího místa jsou vmáčknuty kajuty posádky, jen kapitán a lodnídůstojníci mají o něco komfortnější ubytování pod můstkem.

Pach mrtvých velryb ulpívá na stěnách skladů i po jejichpečlivém omytí a dezinfekci a proniká i do obytných kajut jakoneodbytná připomínka účelu naší plavby. Připadá mi, jako bychom sami cestovali v útrobách olbřímí velryby v paradoxně obrácené roli lovce a úlovku. Není to zrovna nejlepší lék na mou mořskou nemoc, a  tak se snažím co nejvíce času trávit mimo podpalubí. Nahoře je sice skoro stejná zima, ale podstatně menší smrad.

Bocman se jmenuje Áron Menes a dělá svou práci už dobrých dvacet let. K mému značnému překvapení se uvolil k osobníasistenci při zevrubné exkurzi po lodi. Využívám jeho nečekanélaskavosti a klopýtám za ním po palubě, která se vlní v rytmuneklidného moře Hiberu.

Směřujeme od zádi k přídi.

Menes ukazuje na širokou průrvu v zádi Moruše, která vypadá jako výsledek srážky s jinou lodí. Tudy se na palubu vytahujíulovené velryby k následnému zpracování. Obrovské zvíře se musí rozřezat na kusy, dokud neztuhne, což ve zdejších podmínkách trvá slabou půlhodinku. Mikromolekulární pila rozpárá břicho velryby od ocasu k hlavě a svrchní kůže se vlastním napětímsvine jako hoblina v soustruhu. Tím bohužel veškerá automatizace končí a do díla se zapojují košeráci.

Nejprve musejí odloupnout vrchní vazivovou a  izolační vrstvu kůže, tvořenou tukem, který má barvu i  strukturu lidského mozku. Tato vrstva je silná přesně jako čepel dlouhéhokošeráckého nože. Loupá se v pásech širokých jeden loketa nejšikovnější dělníci umějí oddělit bez přerušení celý pás od hřbetní ploutve po břicho. Pás putuje dopravníkem do útrob lodi, cestou jerozsekán na úhledné balíčky, které padají rovnou do skladu.

Druhá parta košeráků se pouští do porcování masa. Ohánějí se svými noži a postupně se propracovávají ke klenutým žebrům. Je to skutečně krvavá práce; velrybí krev obsahuje hodněhemoglobinu a košeráci jí jsou pokryti jako šarlatovou maskou.

Hroudy masa – mnohem méně úhledné než kvádry tuku –padají na palubu a jsou sebrány teprve po dokončení pitvy zvířete. Hák navijáku zvedne oloupanou kostru do výše a přenese jizpátky do moře, aby se paluba uvolnila pro zpracování dalšího úlovku.

Opouštíme místo krvavého obětiště a přes palubní zábradlí si prohlížíme závěsy jednotlivých ponorek. Nyní jsou ještě všechny na svém místě, rozprchnou se teprve, až Moruše dorazí dolovných vod. Připadají mi směšně malé v porovnání s velikostílovených tvorů, ale vím, že ke svému účelu naprosto dostačují.Stejně jako mateřská loď jsou i tyto podmořské čluny projektovány s maximální úsporností. Je v nich místo pouze na sonar,harpunomet se zásobou granátů a tryskový pohon zaručujícídostatečnou rychlost k pronásledování velryb. A pak se tam někam ještě musejí vměstnat pilot a střelec.

Jejich práce je podstatně čistější než na palubě. Po vystopování velryby napálí torpédo kamkoli do jejího rozměrného těla a  o  zbytek se postará náplň granátu. Prudce se rozpínající plyn roztrhá vnitřnosti zvířete a zároveň ho vynese na hladinu, kde ho již očekává hák zpracovatelské lodi. Posádka ponorky již mezitím pátrá po dalším zvířeti.

Zdá se mi, že mezi časem potřebným k  ulovení a  zpracování zvířete je značný nepoměr. Na každé straně lodi jsou usazenyčtyři ponorky, přitom by podle mne bohatě stačily dvě.

„Proč je těch člunů tolik?“ ptám se. „To se přece nedá stíhat.“

Menes hledí do vířících vln, jako bych plácl něco obzvláštěnejapného a  on to ze zdvořilosti raději přeslechl. Nakonec mi ale odpoví.

„Normálně operují jen čtyři čluny na dvě směny. Zbytek jezáloha.“

„Jaká záloha?“ nechápu.

„Když se nějaký z nich nevrátí.“

Dívám se na naleštěné ponorky a náhle vnímám jejich úlohu docela jinak. „Stává se to často?“

Bocman znovu odvrátí pohled a zkoumá nekonečné vodyHiberu. „Stává se to vždycky,“ řekne a odchází pryč. Vypadá to, že s mou výukou minimálně pro dnešek skoncoval.

8.

Zažil – a přežil – jsem první bouři na Hiberu. Trvala možnánecelé čtyři hodiny a já jsem celou tu dobu strávil nepříliš hrdinně

ve vlastní kajutě. Na palubě bych k ničemu nebyl a velmipravděpodobně bych tam brzy nebyl vůbec, protože by mě spláchla

první větší vlna. Slovem větší míním vlnu dvojnásobněpřesahující výšku Moruše.

Je mi naprostou záhadou, jak se může loď bez ustání zalévaná tunami vířících vod vůbec udržet na hladině. Vím, že jejíkonstrukce s takovou nepřízní živlů počítá a umí se jí víceméněautomaticky bránit. Podpalubní prostory jsou hermetickyuzavřeny, takže zbabělci jako já jsou zde v relativním bezpečí. Ale vůbec nechápu, jak může v  tomto počasí kapitán se svou posádkou loď řídit. Možná že vlny již dávno strhly celý můsteki s posádkou a  Moruše je hnána pouze větrem a  vlnobitím jako Bludný Holanďan do zcela neznámých končin. Budeme se potácet na vlnách, dokud loď nenarazí na nějaký útes nebo ledovec a  nepůjde s  konečnou platností ke dnu. Dokonce ani tehdy to nezjistím hned, protože v úzkém prostoru kajuty jsem zceladezorientován a  netuším, kde je nahoře a  kde dole. O  ztroskotání se dovím, teprve až skořápka lodi praskne pod drtivým tlakem v hlubinách oceánu nebo vdechnu poslední molekulu vzduchu.

Nakonec jsem se s touto možností smířil jakos nejpravděpodobnějším zakončením své krátké mise na Hiberu. Seděl jsem na lůžku, chránil si rukama hlavu před nárazy o stěny kajutya čekal na nevyhnutelný konec. Byl jsem skoro překvapen, když to dopadlo méně katastroficky a já mohl opět vyjít na zklidněnou palubu.

Mžourám v nezvyklém jasu jako čerstvě probuzené kotěa snažím se rozpoznat škody, jež bouře natropila na našem plavidle. Pokud to vůbec mohu posoudit, jsou minimální. Moře spláchlo vše, co nebylo pevně spojeno s lodí, takže se mohlo jednatprakticky pouze o lidskou posádku.

Vidím kapitána, jak rozvážně sestupuje z můstku, a jsem rád, že právě jeho takový úděl nepotkal.

Ben Gimon ke mně zamíří, na jeho tváři se zračí spokojenost s aktuálním stavem počasí i lodi. „Blahopřeju,“ říká.

„K čemu?“

„Moře tě pokřtilo,“ vysvětluje, „odteď už jsi námořník.“

Ač zdaleka nesdílím jeho názor, horlivě přikyvuji. Svět, který nás obklopuje a který si s námi ještě před chvílí pohrával jako s dětskou lodičkou, se mi náhle zdá docela přívětivý.

„Jak takové bouře vznikají?“ zajímám se.

Kapitán se ušklíbne. „Až to budu vědět, tak si z toho udělám živnost. Nejspíš je to kombinace více vlivů. Atmosféricképoruchy, mořské proudy, termohalinní výměník...“

„Jaký výměník?“

„Ochutnal jsi vodu?“ ptá se Ben Gimon.

„Jo. Je pořádně slaná.“

„Tak. Salinita vody je nejvýznamnějším faktorem pro pohyb mas oceánu. Těžší vrstvy klesají dolů, nahoru se tlačí teplejší, ale tam se zase více odpařují a znovu těžknou. A tak pořád dokola.“

„Aha.“ Nezdá se mi to jako dostačující vysvětlení pro takvelkou paseku, jíž jsem byl nedobrovolným svědkem.

„A dochází k nim často?“

„Celkem jo. Ale nejhorší to je v prostřední třetině mezirovníkem a pólem.“

Představím si v  duchu zmrzlý glóbus Hiberu. „To znamená hlavní část naší cesty.“

Kapitán se zakření. „Dá se to tak říct.“

„Tak proč se to dělá tak blbě?“

„Jak blbě?“

„Proč se vyplouvá od rovníku? Kdyby byl přístav na severní pevnině, ušetřili bysme si čas na přepravu i nervy s počasím.“

Ben Gimon se tváří, jako by váhal, zda se má smát nebovztekat. „Jsou pro to dva hlavní důvody,“ vysvětlí nakonec. „Orbitální výtah musí být na rovníku, to je jasné. Taky se odtudnejlíp startuje na orbitu. Ale především nejde udržet stálý přístav na pevnině.“

„Kvůli mrazu?“

„To taky. Ale hlavně kvůli Sefonam.“ Vysloví to jako Sefon-am.

„Sefonam?“

„Severní národ. Oficiální název pro původní obyvatelé Hiberu. I když my jim říkáme yettiové.“

„Proč?“ Snažím se projevovat jen mírný zájem, na druhoustranu se bojím, aby kapitán slibné téma nezměnil.

„Protože jsou přesně takoví jako ti, co měli žít na Zemi. Velcí, chlupatí, silní a neviditelní.“

„Jak neviditelní?“

Kapitán se suše zasměje. „Nikdo je pořádně neviděl. A pokud ano, tak si toho moc neužil.“

Hledím na něho beze slova a  už se ani nepokouším maskovat zaujetí.

Ben Gimon se opře o  zábradlí. Považuji to za příslib delšího proslovu a  skutečně nejsem zklamán; dostává se mi dosud nejdelšího souvislého výkladu nejen na lodi, nýbrž za celý pobyt na Hiberu.

„Moc toho o nich nevíme, protože se jim z dobrých důvodů snažíme vyhýbat. Zřejmě obývají celou severní pevninu. Ona to teda není tak docela pevnina, spíše hromada driftujících ker,které drží pohromadě jenom ten kurevský mráz. Proto takynazývají celou planetu Kra.“

„Kra,“ opakuji bezděčně. To kratičké slovo je suché a zároveň ostré jako led. Zní trochu jako výstřel z  pušky nebo prasknutí zlomené křídy či kosti. Praskot ledu.

„Jo,“ kývne Ben Gimon. „Přesně tak. Jak jsem říkal, nikdy se nepouštíme daleko do fjordů. Ani když kvůli tomu ztratímevelrybu. Nemají nás rádi.“

„To chápu. Jste pro ně konkurence.“

Kapitán mi věnuje další ze svých nevyzpytatelných pohledů. „Nic nechápeš. Oni velryby neloví, ale uctívají.“

„A čím se živí?“

„Vším ostatním, co najdou v  moři. Oni si rozhodně žádnou hlavu s košer stravou nedělají.“

Pomalu mi dochází tragikomický rozměr této situace. Hiber představuje zásobárnu rituálně čistých potravin pro celýobydlený vesmír kromě hrstky místních obyvatel. Vyváží se odtud maso desítky světelných let daleko, ale právě tady je nedotknutelné. Není divu, že zde dochází ke konfliktům! Dostal jsem se dopěkného maléru.

Ben Gimon si můj zkroušený výraz vysvětlí po svém. „Neboj,“ chlácholí mě, „většinou lovíme daleko od pobřeží a na yettievůbec nenarazíme.“ Netuší, že právě to je můj problém.

„Škoda,“ říkám, „docela rád bych nějakého viděl. Když už jsem

vážil takový kus cesty.“

Krátce se zasměje. „Aspoň jednoho uvidíš, to ti garantuju.“

„Koho?“ nechápu.

„Lodivoda.“

„Kdo to má být?“

„Musíme proplout skrz Bariéru do vnitřního moře a na topotřebujeme yettiho, který zná led. Pořád se to mění, takže nám

žádné mapy nepomůžou.“

„A kdy... se k nám připojí?“

Kapitán se podívá k severu, jako by již vyhlížel Bariéru. „Brzo,“

řekne skoro radostně. „Za necelý týden.“

Najednou se to zdá brzo i mně.

9.

Blízkost pevniny začíná být zřejmá i takovému laikovi, jako jsem

já. V  moři lze spatřit stříbrné stuhy hejn drobných rybek, jak

protkávají dosud fádní šedavou prázdnotu. Čas od času se mezi

nimi mihne i ostrá ploutev některého většího dravce a rybky se

rozprchnou do všech stran v zoufalé snaze o záchranu. Nikdy se

to nepodaří všem a dravec mizí v hlubinách s kořistí v zubatétlamě. Jsou hodně rychlí a spatřím vždy jen jejich stín, přesto je mi

jasné, že jsou větší než já sám. Kdybych spadl do moře a nějakou

náhodou okamžitě nezmrzl, byli by se mnou hotovi stejněrychle jako s rybím potěrem.

Když na palubní nástavbě přistane první pták, prohlížím si ho

jako u vytržení.

Téměř nedýchám, abych ho neopatrným pohybem nevyplašil; tak mi je drahá připomínka pevniny po pouhých pár týdnech

plavby na volném moři.

Pták má šedě zbarvené svrchní letky a bílé břicho. Hlavu mu


28

zdobí dvojitá černá vlnovka nad očima, což mu dodává poněkud

sveřepý výraz. Vypadá, jako by se na mne mračil. Disponujesilným zahnutým zobákem i drápy, takže se zřejmě jedná o dravce.

Když na palubě zaznějí hlučné kroky, pták polekaně zatřese křídly a  vzlétne. Naštvaně nad tím vyrušením se otáčím. Je to bocman, a tak spolknu nadávku.

Áron Menes se dívá za odlétajícím ptákem. „Havran,“ utrousí přes zuby a odplivne si. „Mrchožrout. Přináší smůlu.“

Mé romantické rozpoložení rychle odeznívá. Raději serozhlížím kolem lodi, jestli už nezahlédnu zubaté obrysy Bariéry,o jejíž existenci jsem ještě do včerejšího dne neměl tušení.

„Je to divné,“ říkám.

„Co jako?“

„Že jsme ještě nenarazili na žádnou velrybu ani na jinouvelrybářskou loď.“

Bocman pokrčí rameny. „Je a není. Už jsme sice blízkoBariéry, ale velryby se stahují za potravou do vnitřního moře. Je totakovej velkej rybník, kde plave spousta jejich polívky.A velrybářský lodi dělají samo sebou to samý.“

Zní to docela logicky, ale nespokojený výraz v Menesovětváři naznačuje, že to není tak jednoduché. Čekám, zda své úvahy ještě rozvine.

„Každopádně je velryb každou sezónu míň,“ říká nakonec a  přidá do bezedných vod Hiberu další chrchlanec. Plivat umí dobře, to se musí nechat.

„Fakt?“

„Nevím, jestli jsou na to nějaký statistiky, nejspíš jo, ale já se tu motám se starým Gimonem od samýho začátkuvelrybářskýho průmyslu na Hiberu. A pamatuju se, že jsme velrybypotkávali skoro celou plavbu. Byly sezóny, co jsme ani nemuseli zaBariéru.“

„A co se změnilo?“

Tentokrát tahá Menes hlen odněkud z hlubin svéhoobjemného břicha. „To kdybych věděl. Všechno a nic. Možná je tu moc lodí. Možná ty velryby změnily taktiku a jdou nám z cesty.Lákají nás do fjordů, ať narazíme na útesy nebo na yettie.“

„Že by byly tak chytré?“ zasměju se, ale při pohledu nabocmanovu reakci mi úsměv ztuhne na mrazem ztuhlé tváři.

„Jsou mnohem chytřejší, než si umíš představit.“

Přemýšlím, kde už jsem to slyšel. Jasně, bratr Bernard. Jsoukurevsky chytrý. Co se týká místní zimy, měl můj dobrý spolubratr naprostou pravdu. Pokud tomu tak bude i  u  velryb, máme se skutečně na co těšit.

„Možná jsou jenom vychcaný,“ filosofuje Menes. „Ale v konečným důsledku to vyjde nastejno. Jednoduše tu pořád taháme za kratší konec.“

„Přestaň ho strašit, Árone,“ zahřmí kapitánův bas a  bocman uraženě zmlkne.

Ben Gimon mě otcovsky poplácá po ramenou, až se pode mnou málem podlomí prokřehlé nohy. „Pravda je taková, že lidi jsou čím dál víc líný. Holt se jim nechce takhle vysoko na sever. Nejraději by si udělali pěkný výlet padesát mil od přístavua vrátili se s plnou lodí.“

Bocman mlčí, ale rozhodně by se to nedalo vykládat jakomlčenlivý souhlas. Naopak, z každého jeho pohybu vyzařujenespokojenost s kapitánovým nespravedlivým nařčením.

Ben Gimon se vmáčkne mezi nás k  zábradlí a  zapíchne pohled kamsi do mlžných dálav. Póry na nose se mu rozšíří, jaknasává vzduch.

„Jasně,“ prohlásí spokojeně, „už cítím zemi i velryby.“

Chtě nechtě se musím zasmát jeho sebedůvěře, ale takřka ve stejnou chvíli přichází zpráva z můstku. Na radaru zachytiliBariéru.

Napínám zraky stejně jako oba mořští vlci a i mně se zdá, že již vidím zubatou linii stínů vystupujících ze zpěněných vod.Ukazuji na to místo a čekám pochvalu.

„To není Bariéra,“ prohlásí kapitán a z hlubin kombinézyvyloví triedr. Několik dlouhých vteřin zkoumá obzor a pak přístroj beze slova podá mně.

Chvíli mi trvá, než dokážu sladit pohyb moře a lodi a zaostřit na inkriminované místo. Opravdu se nejedná o skalní útesy. To, co jsem objevil ve vlnách, jsou zbytky velrybářské lodi.

„Kdo je to?“ ptá se bocman, který zjevně žádný přístrojnepotřebuje.

„Myslím, že Kosatka,“ odpoví kapitán. „Vyplula před námi.“

„Tak starej Aven Hen to má za sebou,“ utrousí bocmansměrem ke kapitánovi, ale ten už se stačil přesunout k  můstku. Z jeho úsečných povelů usuzuji, že stáčí loď k místu ztroskotání.

„Není to zbytečné?“ ptám se Menese. „V tom mrazu a...“

Bocman se na mě podívá jako na obtížný hmyz. „Je. Alevždycky se to dělá.“

Umiňuji si, že už raději nepromluvím, dokud to nebudeskutečně nezbytné, a pátrám v kalných vodách po projevech života.

Trosky Kosatky se pohupují v překvapivě širokém okolí.Překvapivá je i jejich malá velikost. Vypadá to, jako by celá loďprojela obřím katrem, který ji rozparceloval na špalky o  průměru dvou loktů.

Příď Moruše si razí cestu chmurnými připomínkami toho, jak rychle může skončit velrybářská výprava, a  celá posádka shromážděná na hlavní palubě hledá ve vlnách známky pohybu. Když se konečně objeví, zvedne se mi žaludek, byť jsem ho již považoval za dostatečně odolný.

Kolem trosek krouží dravci a mně se zdá, že jsou tlustějšía nemotornější než kdykoli předtím.

Kdosi z  posádky vystřelí z  pušky a  vzápětí ho napodobí dalších šest mužů. Dva žraloci jsou zasaženi a zmítají se vevýtryscích vlastní krve. Jejich druhové se na ně okamžitě vrhnoua roztrhají je na kusy, aniž by se starali o to, že se sami stávajísnadným cílem.

Lodníci stále střílejí, nyní již s menší úspěšností, ale kapitán jim v  tom nijak nebrání. Uvědomuji si, že to je jediný možný způsob, jak ze sebe setřást bezmocnou frustraci a obavu z osudu,který mohl – a může – stejně dobře potkat i nás. Lituji, že nemám po ruce žádnou zbraň, s níž bych se mohl připojit k této odvetné palbě, a rozhlížím se, jestli na palubě přece jen nějakou nenajdu.

Mou pozornost upoutá kapitán, který se znovu přesunul na můstek a rozmlouvá s kormidelníkem. Loď se začíná širokýmobloukem odklánět od místa neštěstí.

Dochází mi, že příčinou tragického osudu Kosatky nejsoužraloci, nýbrž rozeklaná skaliska Bariéry. Náhle se mě zmocnínepřekonatelná panika a já se křečovitě chytám zábradlí, přesvědčený, že v příštím okamžiku roztrhne trup lodi skalnatý spára z nynějších lovců žraloků se stane jejich kořist.

Napínám uši v  zoufalé snaze zaslechnout očekávané skřípění lodního kýlu, ale brání mi v  tom doznívající výstřely a  výkřiky rozvášněných lovců.

Když konečně utichnou, pohupuje se Moruše v  bezpečných vodách a já zvracím přes zábradlí stejně úporně jakov počátečních dnech plavby. Ostatní už se stáhli zpátky, a tak na palubězůstávám sám. Nastavuji tvář mrazivému větru a opatrně dýchám, abych uklidnil rozhoupaný žaludek.

Zlomek vteřiny před tím, než chci odejít, zahlédnu vevzdálených vlnách jasně červenou skvrnu záchranného člunu.

10.

Sedím v chodbě před kajutou a čekám, až vyleze kapitánz ošetřovny a sdělí nevyhnutelný ortel. Z toho mála, co jsem zahlédl,


32

když vytahovali zachráněného námořníka na palubu Moruše,

bylo jasné, že se jedná o záchranu pouze dočasnou, která jen na

chvíli oddálila příchod smrti. Nešťastník byl omrzlý tak, že se

mu kůže loupala v cárech z nekrytých částí těla a zanechávala po

sobě rány pokryté ztuhlou krví. Možná že smrt v čelistechžraloků paradoxně představovala, pokud ne méně bolestivou, pakurčitě rychlejší alternativu.

Dveře ošetřovny se otvírají a za širokými kapitánovými zády na okamžik spatřím bledou tvář lodního lékaře, stále ještě se sklánějící nad ležícím mužem. Vzápětí se Ben Gimon protáhne na chodbu a zavře za sebou. Narovná se, jako by až dosud nesl naramenou neviditelné břímě, jehož se konečně zbavil, a jeho pohled na mně ulpí jako těžká zakrvácená dlaň.

Pomalu zavrtí hlavou. „Má to za sebou,“ říká chraptivě. „Ale rozhodně je dobře, žes ho objevil.“

Zvednu obočí v němé otázce.

„Ještě se na chvíli probral a promluvil. Teda pokud se to jeho blábolení dá takhle nazvat.“

„Řekl, co se stalo?“

„Narazili na útes těsně pod hladinou. Rozříznul celou loď jako banán, takže šla hned ke dnu. On sám byl jediný, kdo sedokázal dostat do člunu.“

Kývám hlavou. Umím si tu scénu živě představit. Vlastnífantazie mi ji přehrávala dostatečně věrohodně s  tím rozdílem, že potopenou lodí byla Moruše.

„Chtěli projet přes Bariéru bez lodivoda?“ ptám se.

Kapitán, již na odchodu, se zarazí. „Ne. Měli lodivoda a následovali ho naprosto přesně. On přes ten útes s  tím svým kajakem přejel.“

Chvíli nad tou informací uvažuji. Pokud lodivod neodhalítakové nebezpečí, není jeho angažmá zdaleka tak velkým přínosem, jak jsem předpokládal. „Myslel jsem, že se tu vyznají líp.“

Ben Gimon se zasměje, ale z  toho chraplavého zvuku mrazí stejně jako z větru na palubě. „To se nepleteš. Vyznají se tudokonale. Na ten útes je navedl schválně.“

Mlčky na něho poulím oči a stále mi nedochází, co říká.

„Sabotáž,“ vysvětluje kapitán. „Součást partyzánského boje yettiů. Akorát že je to žhavá novinka.“

„A co náš lodivod?“

Kapitán znovu vyloudí onen podivný zvuk, zmučenoukarikaturu smíchu. „I kdyby sem náhodou připádloval, věřil bys mu?“

„Asi ne.“

„Tak vidíš.“

„Ale co... budeme dělat?“

„Jsou jenom dvě možnosti. Buď otočíme loď a vrátíme sezpátky, nebo Bariérou proplujeme sami.“

„Myslel jsem, že to nejde.“

Ben Gimon se znovu zasměje, ale tentokrát se do jeho smíchu opravdu vloudí jakýsi žertovný tón. „To já taky.“

Otočí se ke mně zády a začne stoupat po schůdcích, které se pod jeho hřmotným tělem povážlivě otřásají. Následuji ho jako v transu.

Kapitán rázuje k  můstku, přitom vydává rozkazy, jež posádka plní bez řečí i prodlev. Všichni visí očima na jeho rtech, jako by na nich závisel jejich život. Dost možná tomu tak opravdu je.

Kapitán svolává k  sobě na můstek velitele ponorek. Napadá mě, že se chce aspoň pokusit o lov, dříve než zavelí k návratu do přístavu. Cítím obrovské ulehčení; moje mise sice nedojdenaplnění, nikoli však mým přičiněním. Jeví se mi to jako vynikající kompromis mezi poslušností a zdravým rozumem.

Rozhovor je krátký a všech osm mužů záhy schází dolů. Jenjeden z nich se spouští do svého stroje čekajícího na levém boku lodi. Mate mě, že ho nenásleduje druhý člen posádky. Dívám se po něm, ale skřípot vrátku oznamuje, že se ponorka již vydává na svou pouť.

Po dosednutí na hladinu chvíli zůstává na místě, pak sekonečně potopí, ale světlo jejího čelního reflektoru je stále vidět, takže se pohybuje v minimální hloubce těsně pod hladinou. BenGimon vykřikuje další povely a Moruše se pomalu vydává vpřed za světelným paprskem probleskujícím ve vlnách.

Teprve nyní mi to dochází. Ponorka nevyráží na lov, alenahrazuje chybějícího lodivoda. Při minimální rychlosti a maximální obezřetnosti má její pilot slušnou šanci, že skaliska ukrytá pod hladinou spatří na obrazovce sonaru s dostatečným předstihem pro úhybný manévr. Přinejmenším pro loď, s trochou štěstí i pro ponorku.

Je to ruská ruleta s jedním nábojem v osmiranném koltu.Nevím, zda byl pilot ponorky vybrán, nebo se přihlásil sám, alezatím si vede dobře. Mezi ním a můstkem mateřské lodi probíhá čilá rádiová komunikace zajišťující přenos informacío nebezpečích číhajících pod i nad hladinou.

Moruše vplouvá do Bariéry průrvou mezi dvěma ledovci,sotva dost širokou na to, aby se do ní vešla. Zubaté okraje gigantických ker se kolem lodi svírají jako zuby podmořskéhonetvora, který opustil svůj úkryt na dně oceánu a nyní se chystá pozřít opovážlivého vetřelce.

Uvědomuji si, jak se ve mně sváří zvláštní směsiceprotichůdných pocitů. I  když mě takřka úplně paralyzuje děs z rozdrcení pod masami ledu, vnímám současně jeho monumentálnívelikost i  – dá-li se to tak nazvat – krásu. Ledové hory se pyšní fazetovými stěnami vybroušenými do oslepujícího leskua připomínají gigantický diamant. Některé hrany jsou ostré jako břitva, jiné zdobí filigránské krajkoví s tisíci opakujících se fraktálových vzorů. Jediná z nich není stejná, dokonce i zbarvení se v tomto jinak nudně našedlém světě liší kus od kusu.

Moruše se proplétá mezi ledovcovými stěnami, vyhýbá sevětším plovoucím krám a s děsivým skřípotem odstrkuje stranou ty, které jejímu zesílenému trupu nemohou ublížit. Nebo by alesoň neměly.

V jednu chvíli se z vrcholu ledovce odlomí část štíhlé věževelikostí srovnatelná s Moruší a celou věčnost padá dolů, abynakonec těsně minula lodní kýl a zalila celou palubu vydatnoumrazivou sprškou.

Na okamžik jako by zamrzl i život na celé lodi; dokoncei kaitán se odmlčí v dosud nepřetržitém proudu rozkazů a kleteb. Teprve když se vzedmutá vlna vrátí zpět do neklidného moře, dá se na palubě znovu vše do pohybu. Vše se zdá při starém,s jedinou výjimkou – Ben Gimon stále mlčí.

Je to tak nezvyklé, že se k němu obrátí oči všech lodníkůa pátrají po příčině tohoto úkazu. Ta však není na lodi, nýbrž v moři. Kapitán marně čeká na signál z  ponorky. Její světlo se ztratilo kdesi v hlubinách a moře zůstává tiché.

Kapitán vyčká ještě několik minut a pak povolává dalšíhopilota.

11.

Konečně jsme ve vnitřním moři. Za průchod Bariérou jsme však

draze zaplatili. Stál nás čtyři ponorky i s jejich piloty, tři trhliny

pod čarou ponoru, jimiž do útrob lodi prosakuje ledová voda,

a veškerou naši odvahu a odhodlání.

Ben Gimon dávno ochraptěl natolik, že je nyní schopen pouze sípat a nikdo ho neslyší. Otázkou zůstává, zda by ho někdoposlouchal, i kdyby řval jako na počátku této sebevražedné plavby.

Členové posádky se proměnili v  mechanické loutky, kterým došla energie. Někteří ještě trhavými pohyby vykonávají svěřené úkoly, většina však bez hnutí očekává příchod dalších hrůz.

Vodní hladina je zde o poznání klidnější než na volném moři, což je zřejmě hlavní důvod, proč se Moruše dosud nepotopila. Lodní čerpadla v podpalubí jedou na plný výkon, ale s každou další minutou svůj nerovný boj se stoupající hladinou prohrávají.

Zde nahoře to ještě nevypadá tak dramaticky, ale zvětšující se náklon paluby dává tušit, že loď pracuje ke svému zániku. Držím se zábradlí v obavě, abych nesklouzl do moře, a dívám se po očku na kapitána, co nyní podnikne. Stejně jako všichni ostatnívkládám teď veškeré naděje do něj, do muže, který nás vlastnítvrdošíjností do této mizérie dostal. V koutku duše stále ještě věřím, že je schopen i opačného procesu.

Popravdě řečeno žádné zvláštní důvody k tomuto optimismu nenacházím. Ben Gimon se dívá kamsi k zamlženémuhorizontu a vypadá, jako by si současnou bezútěšnou situaci své lodi ani neuvědomoval. Duchem se přenesl někam daleko, kde mořezalňují velryby namísto ledovcových skal a  Moruši nehrozí jiné nebezpečí než přeplnění skladovacích prostor. Jako by všechnu energii vyčerpal při statečném, leč marném boji s Bariérou.

Náhle se na můstek vyšplhá Áron Menes a něco kapitánovivysvětluje. Je to příznačný obraz; kapitán stojí bez hnutí jako socha a bocman divoce gestikuluje. Nakonec se odvrací a vydávápovely posádce. Ben Gimon se opět dívá k severu.

Muži na palubě se konečně dávají do pohybu. I mně je jasné, že se připravuje evakuace lodi. Už méně ovšem chápu její smysl. Jestli se Moruše potopí, nemáme kam plout. Pevnina, pokud se o ní tady dá vůbec mluvit, je daleko a obývají ji nepřátelštíyettiové. Určitou, pohříchu hypotetickou naději představuje možnost, že nás vyloví některá jiná velrybářská loď. Vzpomenu si nažalostné zbytky Kosatky a v duchu si tuto variantu odškrtnu.

V rychlém sledu dosedají na hladinu oceánu zbylé čtyřiponorky a bez prodlení míří k severu. Zbytek posádky je provázízávistivými pohledy. Nejsem si jist, nakolik oprávněně.

Záchranné čluny jsou nafukovací a nastupuje se do nich úzkým

elastickým rukávem, který ze všeho nejvíce připomíná obříprezervativ. Asi je jich dostatek pro celou posádku, ale panika narůstá přímo úměrně se sklonem paluby. U rukávů se tvoří fronty

a na řadu přicházejí pěsti a lokty.

Nemám – alespoň zatím – nejmenší chuť zapojit se do tohoto atavistického zápasu, a tak zůstávám stranou až do chvíle, než mě popadne za rameno Menesova pracka.

„Padej do člunu!“ zařve a smýkne mnou k nejbližšímu rukávu.

Chumel čekajících námořníků se neochotně rozevře, aby mě absorboval. Utržím pár šťouchanců, ale nakonec padám i já do klaustrofobického tunelu rukávu.

Po dopadu na dno člunu se reflexivně odvalím stranou vestrachu, aby mi nezlomil vaz další jezdec na toboganu. Není tonutné, protože člun se právě oddělil od rukávu a vyrazil pryč od lodi. Zdá se mi, že je zde ještě pár volných míst, a stejného názoru jsou zřejmě i lidé na palubě Moruše, protože nás doprovázejíhlasitými kletbami.

Kdosi mi vrazí do ruky malé plastové veslo a já se mechanicky připojím k ostatním galejníkům. Nemohu však odtrhnout oči od vzdalující se Moruše. Z perspektivy vodní hladiny je dobře vidět, jak moc se naklání. Je jasné, že už dlouho nevydrží.

Od boku lodi odrazí další člun a náhle se lodní kýl prudcezvedne. Tempo veslování se freneticky zvýší a já se chtě nechtě musím obrátit dopředu, takže poslední okamžiky Moruše nespatřím.

Její definitivní zánik potvrdí mohutná vlna, která náš člun zvedne jako peříčko a odhodí o pár desítek loktů. Mámeneuvěřitelné štěstí; člun se nepřevrátil a nikdo z něho nevypadl. To už se ovšem nedá říci o člunu, který startoval za námi.

Když konečně mohu otočit hlavu, je hladina prázdná, jen v trychtýři, který se vytvořil v místě potopení Moruše, se točínějaké těžko rozpoznatelné trosky.

Lodník sedící za mnou mě plácne přes záda veslem. Pochopím a  znovu zaberu. Od hladiny moře, jež právě beze stopy pohltilo obrovskou loď, nás dělí tenká vrstva pogumovaného plátna.

12.

Všem ve člunu je jasné, že naše dočasná záchrana znamená pouze

prodloužení agonie před nevyhnutelnou smrtí, ať již se o nipostará mráz, žízeň, vlnobití nebo žraloci. Naše plavidlo je sicevybaveno závěsným motorem, ale ten je dobrý maximálně nadrobné korekce kursu. Kurs sám je velmi neurčitý; směřujeme někam

k členitému pobřeží neprobádané země, která obklopuje severní

pól planety. Musím se v duchu smát, když si uvědomím, že stále

ještě pokračuji v cestě k naplnění své mise.

Plahočíme se snad správným směrem, leč nekonečně pomalu. I kdyby nás na konci této cesty čekala záchrana, jsme od nípříliš daleko, byť nemáme možnost tuto vzdálenost efektivně měřit. Vybavení člunu zahrnuje jen to nejnutnější pro okamžitépřežití, ne již prostředky nezbytné pro delší plavbu. Mámek dispozici pár plastových vaků s  vodou, nepříliš výkonné odsolovací zařízení na klikový pohon, nože a harpunové pušky. Konstruktér člunu zjevně předpokládal, že si nudnou cestu k záchraněbudeme zpestřovat rybolovem. Možná to není tak špatná myšlenka, ale k její realizaci scházejí právě ty ryby. Zatím jsme na žádného většího zástupce místní fauny nenarazili.

Zprvu jsme se snažili držet v blízkosti ostatních člunů, aleproměnlivý vítr spolu s vlnami tento záměr překazil. Je to jižpěkných pár hodin, co jsme ztratili z dohledu posledníhosouputníka. Čas od času se někdo postaví a rozhlíží se kolem dokola, aby jen znovu zjistil, že jsme tady docela sami.

Přichází noc a  teplota ještě klesá. Přetahujeme přes sebe izolační mikrofólii a choulíme se k sobě ve snaze zachovat poslední zbytky tělesného tepla. To prosté gesto vzájemnosti, společné prvním primátům v úsvitu Země i jejich pohrobkůmv diaspoře vesmíru, nás sbližuje. Už nejsme jen nesourodá společnost, již osud zavál na nevelkou plochu záchranného člunu, ale stáváme se jedním organismem, společně dýchajícím i soucítícím. Stejný mráz jako mne trápí i mého souseda po levici. Táž bolestv kloubech prokřehlého těla, která sužuje mého souseda vpravo, prostupuje i mne. Není to otázka citu ani vůle, nýbrž prostéživočišné nutnosti.

Noc je přesto příliš dlouhá a můj spánek se podobá víceobčasným



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist