načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kovy - Ovšem - Karel Kovář

Kovy - Ovšem

Elektronická kniha: Kovy - Ovšem
Autor:

Ve sbírce osobních příběhů, básní a fotek sdílí Karel Kovář cestu obyčejného kluka z malého města, jehož život se během pár let otočil doslova vzhůru nohama. Od idylického ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 221
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Počítačové sítě
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0698-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve sbírce osobních příběhů, básní a fotek sdílí Karel Kovář cestu obyčejného kluka z malého města, jehož život se během pár let otočil doslova vzhůru nohama. Od idylického dětství, přes komplikované dospívání a tragikomické vztahy, až po budování kariéry na youtube a smíření se se svou identitou. O stránce života, která byla důsledně skryta. O snaze zůstat sám sebou. O slzách smutku, štěstí a hlavně smíchu, protože toho není nikdy dost... Jednoduše o všem! Karel Kovář, vystupující na youtube po přezdívkou Kovy, natáčí již déle než 5 let videa, ve kterých mluví převážně o sociálních sítích, aktuálních tématech, veřejném dění i politice. Ovšem je jeho knižním debutem, ve kterém se prolíná autobiografie, zápisky z cest, básně a autorovy fotografie. 

Předmětná hesla
Kovář, Karel, 1996-
Youtubeři -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Karel Kovář - další tituly autora:
Kovy - Ovšem Kovy
 
K elektronické knize "Kovy - Ovšem" doporučujeme také:
 (e-book)
Boss Babiš Boss Babiš
 (e-book)
Velká kniha manipulativních technik Velká kniha manipulativních technik
 (e-book)
Psychosomatická prvouka Psychosomatická prvouka
 (e-book)
Umění slovní sebeobrany -- Jak pohotově a vtipně reagovat na slovní útoky a provokace Umění slovní sebeobrany
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 (e-book)
Trénink slovní sebeobrany -- Jak pohotově najít správná slova v každé situaci Trénink slovní sebeobrany
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kovy – Ovšem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Karel Kovář

Kovy – Ovšem – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Ovšem

Karel KOVY Kovář



Věnováno všem, díky kterým je můj život neobyčejný.

Takže patrně i tobě.

Díky!


(Napsáno ve městě snílků v létě roku 2017.)



O knize

11

O rodině

19

# Proč si sakra fotíš ten oběd?

O kreativitě a úspěchu

44

# Stoupat

O dokonalosti

65

# Skořápka

O rocích a krocích

79

# Věřím

O škole

96

# Až mi bude osmdesát

O skutečných výzvách

107

# Velká zlatá klec

# Zapomněla

# Bludiště z betonu


O cestování

128

# Poslední večeře v Tchaj-peji

# Den, kdy jsem se stal fanouškem

# Mehrán, Mehrán!

# Íránské střihy

# Jak se ze mě stal invalida

# Za čárou

O přetvářce

185

# Lhal jsem

O začátku

193

O rozhodnutí

203

# Čas

O lásce

209

# Řasa

O konci

218


10


11

O knize

A je to tady . Píšu knihu! No fakt! Právě teď jsem začal a ani nevím, proč jsem tak nervózní. Knih už jsem přitom v dětství napsal několik. Před dvanácti lety. Všechny byly o plyšácích. Dobře, už svoji nervozitu chápu. Tentokrát totiž píšu o sobě a bude to číst i někdo jiný než jen moji rodiče... Aspoň tedy doufám! Navíc od vás čtenářů pravděpodobně obdržím i jiné reakce než: „Proč jsi to celé psal v přímé řeči?“ nebo „Moc jsem tomu nerozuměla, ale bylo to moc vtipné!“ Tedy nechápejte to špatně, budu moc rád, když se při čtení pobavíte, to je i jeden z cílů, ale tenkrát jsem psal dramatické

detektivní romány, kde se plyšáci vraždili a rozkrádali rozpočet

státu Plyšákov, který byl prolezlý korupcí a zločinem. Vůbec jsem

nechápal, co na tom rodičům přišlo vtipné! Teď, po opětovném

přečtení po dvanácti letech, už to bohužel chápu. Nezbývá než

se modlit, abych si to samé zděšení neprožil za dalších dvanáct let

po dočtení OVŠEM.

12

Jasně... Chápu. Proč vlastně Ovšem? Co to má znamenat?

Jednoduché! Jak jste si mohli všimnout v obsahu, tahle kniha

bude prostě o všem. Bude o obyčejném veselém klukovi, co si

prošel ne úplně veselým obdobím, které se snažil zažehnat děláním

veselých věcí, a nakonec se jeho život stal trochu neobyčejným.

Bude nejen o mně, mém osobním životě a o tom, co ve videích

záměrně neukazuji. Bude i o mých kamarádech, problémech,

vášních, láskách, cestování, životě i smrti. Prostě O VŠEM. A jelikož

mám rád jednoduchost, je to OVŠEM. Tímto se omlouvám všem

hledačům šifer a skrytých významů, je to fakt takhle jednoduché. Ale

byli jste varováni na začátku odstavce!

Mimochodem... Chápete to? Chápete to?! Je mi jednadvacet

a píšu autobiografii! Nepřežil jsem koncentrák, válku, zajetí ani

komunistický režim, jak to v mnoha autobiografiích bývá. Jediné,

co jsem přežil, je vlastně jen puberta a 14 let školy (a i to se

dá považovat za úspěch). Možná nemám vysoký věk a dlouhá

léta zkušeností, přesto věřím, že mám o čem vyprávět a v řadě

mých tragikomických životních momentů se možná sami poznáte

(i když bych vám to občas fakt nepřál). A navíc – psát autobiografii

ve vysokém věku je doslova mainstream. To by uměl každej!

Dobře, teď vážně. Došlo mi totiž, že jsem se nepředstavil. A první

dojem je přitom tak důležitý. Dobře. Jdu na to. Uf. Co když si o

13O knize

mně budete myslet, že jsem... Ne! Teď není čas na pochyby. Prostě

vykroč, představ se a podej ruku! Co je na tom tak těžkého? Možná

to, že skrz papír se ruka podává těžko, troubo! Kájo, sakra dost!

Nepanikař, soustřeď se! Máš tu čtenáře, který tě nezná, musíš

zanechat dobrý dojem. Hluboký nádech, jde se na to.

„Dobrý den, jmenuji se Karel Kovář, je mi jednadvacet a živím se

vymýšlením a natáčením videí na YouTube.“

„Takže jste youtuber?“

„Noooo, vlastně ano...“

Abych to vysvětlil: „youtuber“ je u nás společně se slovy „lobbista“

nebo „pražský podnikatel“ asi nejhorší nálepka, jakou si dovedete

představit. Pokud vás někdo nazve jedním z těchto tří jmen, padá

na vás automaticky podezření a lidem kamení úsměv na tváři.

Většině z nich při pouhém zaslechnutí slova „youtuber“ naskakuje

husí kůže a vybavují si několik děsivě špatných videí, která před pár

měsíci někde zahlédli. Se strachem, jestli se je nechystáte veřejně

zesměšnit se skrytou kamerou, nebo s obavami, jestli youtuberství

není nějaká zákeřná nakažlivá nemoc, se ptají dále.

„A jéje! No a co tam jako natáčíte?“

„Většinou různá tematická videa. Mluvím o sociálních sítích,

cestování, občas i o politice a veřejném dění.“

14

„No vidíte, to by mě zajímalo...“

„Povídejte!“ (V očích jiskřičky naděje, že vám dotyčný dal šanci.)

„... kolik tak vyděláváte?“

Tato otázka se společně s dotazy „Kdy bude nové video?“ a „Kde

vlastně bydlíš?“ řadí mezi mé nejoblíbenější. Slýchávám je velmi

často, mimo jiné v nočních můrách. Ale chápu to.

Pro většinu lidí u nás je YouTube stále velká neznámá a člověk, který

není zrovna fanoušek téhle platformy, netuší, že v zahraničí vznikají

na YouTube úžasné a často plně profesionální věci – filmy, pořady,

seriály... Je to líheň talentů a svůj žánr si vybere skutečně kdokoli.

Český YouTube je jako mrňavé (a trochu špinavé a zatuchlé) jezírko

na malém ostrově uprostřed obrovského oceánu jménem „YouTube

pro zbytek světa“.

Předpokládám ale, že pokud jste této knížce (a s ní i mně) dali šanci,

spadáte do druhé, v naší společnosti o poznání menší skupiny těch,

kteří se celý tenhle fenomén snaží pochopit, nebo jsou dokonce

pravidelnými diváky. Za to vám moc děkuji, protože zastrčení

do škatulky si nezaslouží nikdo z nás.

Sedím právě v jedné prosluněné kavárně na Melrose Avenue v Los

Angeles, dopíjím kafe a před pár minutami se se mnou rozloučila

15O knize

moje nejnovější kámoška. Temperamentní padesátnice, lehce

obézní, na sobě nádherné květinové šaty a na tváři pravý americký

úsměv. Mary. Před hodinou se mě na ulici zeptala, k čemu mám

tu kameru, jestli náhodou nejsem youtuber. Vypadlo z ní, že na

YouTube kouká pravidelně, s dcerou. Vyráží s ní na všemožné

akce, propadla videím o líčení a před nosem mi nadšeně mává

selfíčkem s youtubovou legendou Caseym Neistatem. Kontruju

a v galerii hledám fotku, kterou jsem si s ním minulý rok udělal já.

Postupně se rozvíjí úžasná konverzace, ve které je fuk, že já patřím

do škatulky „český youtuber“ a ona do škatulky „americká máma“.

Nezáleží na věku, povolání, pohlaví ani ničem jiném. Záleží jen

na ochotě projevit zájem o to, co druhý dělá, co ho baví a naplňuje.

Na vzájemném respektu a snaze porozumět, ne prvoplánově

odsuzovat. A s potěšením upozorňuji, že se ani jednou zeptala

na peníze. Je to podle ní: „Pretty rude as a first question. I would

kick that guy’s ass being you!“ Ano, jak jsem říkal, byla velmi

temperamentní. Stručně (a slušně) přeloženo si nemyslí, že je

to vhodná otázka.

Takže suma sumárum – právě čtete knihu, kterou napsal youtuber.

Pevně věřím, že se u ní zasmějete stejně jako před chvílí Mary. (Bylo

to na můj účet, jelikož jsem se tím nechutně sladkým kafem polil.)

Snad si z ní i něco odnesete a nebude to zrovna zbrusu nová skvrna

na triku, kterou si teď odnáším já. Jak tohle sakra vyperu? (Mami

16

pomoc! Mohla bys prosím přiletět?) Snad se u ní zamyslíte, zasníte,

nebo dokonce dojmete, jako já pokaždé, když vidím tu citovou

vydíračku Marley a já. Ale hlavně doufám, že vás bude tahle knížka

bavit a moje slova vám budou společníky v autobuse, metru, škole,

kavárně, parku nebo třeba v posteli. I když to zní trochu divně, že jo?

Moje slova vám budou společníky v posteli... No víte co... Není na co

čekat, radši pojďme na to! 17O knize 18

19

O rodině

Řada lidí se mě ptá: „Jak to děláš, že jsi pořád tak veselý? Že se

pořád směješ? Jaké to je, sdílet s fanoušky tolik ze svého života?“

Pravda ale je, že ze svého života nesdílím víc než pár minut čtyřikrát

za měsíc prostřednictvím videí a k tomu přidávám několik fotek

(zpravidla obědů a svačin) na Instagram. Ano, vážně jsem jeden

z těch šílenců, kteří si fotí jídlo, a ano, už mnohokrát jsem na to

slyšel všelijaké narážky. Vztah mezi mnou a jídlem je kapitola sama

pro sebe, takže se k němu ještě dostaneme. Ale co tedy dělám ten

zbytek času, kdy nesdílím útržky svého života na sociálních sítích?

Kromě toho, že všechna ta vyfocená jídla s velkým potěšením jím,

je můj život o dost jiný, než se může z internetu zdát. Sice se snažím

zachovat pozitivní přístup, ale rozhodně se pořád nesměju. Jsem

vážně tak bezprostřední? Ani náhodou! Mám problém s náhodným

seznamováním na ulici nebo v klubech a při prvních konverzacích

s někým cizím uvnitř mě panuje panika a všechny ty postavičky

ze seriálu Byl jednou jeden život ve mně zběsile pobíhají a vykřikují

20

věci jako: „Poplach! Co má říct teď?“, „Cože? Ráda drbe hrobníky?

To asi říkala mopsíky. Že jo... ŽE JO?“ nebo „Méně krve do obličeje,

zase nám zrudne!“

Některé dny mám tak introvertní náladu, že bych se nejradši sbalil

do klubíčka jako ježek a ulicemi se jenom kutálel. To možná vychází

z toho, jaká krev mi koluje v žilách. Dovolte tedy, abych vám hned

na začátku představil svou rodinu.

Když už byla řeč o ježkovi, nemůžu nezmínit, že právě „Ježek“

je přezdívka, která patří mému taťkovi. Prosím ne, neptejte se proč,

ale každý v naší rodině má nějakou podivnou (většinou zvířecí)

přezdívku, k níž se váže komplikovaný příběh. Z taťky se stal Ježek

především kvůli pečlivě pěstovanému plnovousu, který patrně

někomu z naší rodiny připomínal bodliny. Dříve ježka západního,

dnes spíš ježka bělobřichého, protože mu vousy značně prošedly.

Můj taťka je úžasný člověk. Neexistuje snad nic, co by nedokázal

opravit. Ať už je to auto, kolo, hudební nástroj, nebo mikrofon na mé

kameře, který jsem se při zoufalé snaze jít v jeho stopách pokusil

opravit sám. Řezání a lepení skončilo tím, že dříve lehce nestabilní

mikrofon byl velmi stabilně přilepen ke stojánku vteřinovým

lepidlem. Bohužel mířil nejen křivě, ale hlavně úplně na druhou

stranu – za kameru. Na videích bych tak buď byl vidět a nebyl slyšet, O rodině 21 22

23O rodině

nebo naopak. To by možná bylo průkopnické, obávám se však, že ne

úplně úspěšné. Mou zoufalou snahou pobavený taťka dal všechno

během chvíle do pořádku a moje kariéra byla zachráněna.

Po taťkovi jsem možná nezdědil manuální zručnost ani vášeň pro hru

na hudební nástroje (moje mistrovské ťukání do trianglu se nepočítá),

co mám ale v genech určitě, je kreativita. Když jsem byl prcek, taťka

mi vyprávěl všelijaké uhozené příběhy s plyšáky, které pojmenoval

morbidky (od slova morbidní). Nejslavnější příběh byl o zadluženém

plyšovém psovi, jenž musel prodat řezníkovi část svého zadku, který

si ovšem ten samý den večer nedopatřením koupila v řeznictví jeho

manželka a uvařila z něj k večeři guláš. Manžel, který si na něm

pochutnával, postupně zjišťoval, odkud maso pochází, manželka

se děsila a já se dusil. Smíchy. Táta předváděl další neskutečné zápletky

a zvraty a já obdivoval, kde ty nápady bere. Všechno jsem zaznamenával

na svůj kazeťák a opakovaně si ty příběhy pouštěl. Myslím, že právě

podobná vyprávění ve mně probouzela první záblesky kreativity a bylo

jen otázkou času, kdy si na kazeťák začnu nahrávat vlastní historky.

A tak se i stalo. Plyšáci v mých příbězích uváděli zprávy, prožívali temná

detektivní dobrodružství a soutěžili v „plyšové superstar“ se svými songy,

které jsem doslova v přímém přenosu vymýšlel.

24

Nepřipomíná vám to náhodou něco? Songy, scénky, prvky zpravodajství...

To zní trochu jako moje současná tvorba! Během dospívání se může

změnit hodně, něco ale vždycky přetrvá. Když jednou za čas smetu prach

z kazet a zaposlouchám se, nestačím se divit, jak moc jsou některé

scénky podobné těm, které na YouTube dělám teď – o čtrnáct let později.

Ke krájení zadku jsem se ale naštěstí ještě nedostal... I když by to byl

docela originální koncept!

Kromě taťkových šílených příběhů, jsem vyrůstal taky na úžasných

jídlech mé mamky – Bobše. To je prosím pěkně další šílená

přezdívka, s příběhem, který by určitě vydal na další knihu.

Ve zkratce prý vznikla díky tomu, že mamka měla na nějaké akci

zelenou kapuci. No a kdo nosí zelenou kapuci? Bohouš z komiksu

Rychlé šípy! Bohouš se pak nějakým záhadným způsobem změnil

na Bobše. Ach jo. Předpokládám, že v téhle části se musí naše

rodina jevit jako nějaká skupina podivných individuí, která se oslovují

zvláštními přezdívkami a vyprávějí si uhozené pohádky, ale věřte mi:

měl jsem úžasné dětství! Stejně jako mnoho lidí i já můžu hrdě říct,

že moje maminka je ta nejlepší maminka na světě.

Kromě obrovské trpělivosti je neuvěřitelně obětavá, hodná, pozitivní

a umí péct a vařit neskutečné dobroty. A já ji stejně jako taťku miluji!

Ve svém živlu je vždycky, když se u nás sejde celá široká rodina O rodině 25 26

27O rodině

a ona může klást na stůl vrstvy lahodných jednohubek, překrásných

chlebíčků, majestátních dortů, koláčů všech barev, buchet

s nejrůznějšími náplněmi a všelijakých dalších pochoutek. Ideální

stav pak nastává při nasycení všech účastníků, které často hraničí

s prasknutím žaludku a pocitem absolutního blaha zároveň.

Stačilo ale málo a všechno mohlo být úplně jinak. Mamka stále

vzpomíná na den, kdy mě společně s tátou a bráchou tlačili

v kočárku ulicemi Pelhřimova. Jako blesk z čistého nebe – nebo spíš

železo z pelhřimovské věže – jí na hlavě přistál úlomek traverzy.

Stačilo pár centimetrů a tato kniha by buď nikdy nevznikla, nebo

by tato kapitola byla mnohem smutnější čtení. Díky bohu vše dobře

dopadlo. K nejšílenějším částem historky patří momenty, kdy se nad

mamkou skláněla doktorka se slovy „No to je hrůza!“, které v podobné

chvíli od nikoho (a od doktorky obzvlášť) fakt slyšet nechcete, nebo

následující nákup mých prvních botiček, které pro mě sháněl rozklepaný

táta s tehdy asi třináctiletým bráchou (mamku odvezla sanitka).

Představte si, že prodáváte v poklidném pelhřimovském obuvnictví.

V poledne se z ničeho nic rozrazí dveře a do obchodu vchází nervózní

otec se synem a kočárkem. Oba mají ruce od krve a ptají se vás

na botičky pro dítě. Vžít se do role prodavače asi úplně nedovedu,

botičky každopádně sehnali a já je mám na památku dodnes.

28

Občas je vážně mrazivé, co osud umí kouzlit za zázraky nebo

hrůzy. Kluci, kteří ty kusy železa z věže házeli, vyvázli bez trestu

a Pelhřimovský deník tehdy mamku otituloval jako „turistku

a štastlivkyni z Prdubic“. Ano, Prdubic. Třešnička na hrůzostrašném

dortu, kterého se dodnes děsím.

29O rodině

A jak se vůbec Bobeš s Ježkem poznali? I když víte co, zůstaňme

raději u „mamky a taťky“. Jestli jsem téhle knížce za něco vážně

vděčný, tak je to fakt, že jsem si díky ní uvědomil, že třeba to, jak

a kde se moji rodiče poznali, vůbec nevím! Cítím, že nastal ten pravý

čas na objevný rodinný skype call, kde se na všechno vyptám.

Odpovědi se mi dostává velmi rychle.

„No kde asi... V hospodě!“

Cože? V hospodě?!

A kde jsou západy slunce, noční procházky, zamilované básničky

a balkon ve Veroně? No dobře, asi jsem měl trochu přehnaná

očekávání, ale nebylo by krásné mít tu nějaký romantický příběh?

To jsem ale ještě netušil, co bude následovat.

„Na střední jsme každý pátek chodili do hospody. Hrálo se tam,

zpívalo a všichni kouřili cigára. Tehdy to tak bylo,“ vzpomíná mamka.

„No jasně! Většinou člověk vešel dovnitř a ani pořádně neviděl, kdo

tam sedí, jak bylo zahuleno. Poznal jsem většinou tak dva obličeje –

těch, co seděli nejblíž,“ dodal taťka.

No super! Takže jsem se právě dozvěděl, že se moji rodiče patrně

seznámili podle obrysu...

30

„Chodil tam i Bambejš, ne?“ ptá se mamka taťky. „Samozřejmě! Taky

Bulda a Kedlub,“ hned si sama odpovídá.

Dobře, co se to děje? Začínám se v tom trochu ztrácet.

„Bulda? Kedlub? BAMBEJŠ? Co to je to proboha za lidi, tati?“ ptám

se vyděšeně.

„No to jsou všechno přezdívky, Kájo.“

No jasně... PŘEZDÍVKY! Že mě to nenapadlo hned.

Aspoň vím, že ta moje – Králík – je rozhodně lepší, než kdyby

mi rodiče říkali Kedlub. To by mě asi doživotně poznamenalo. Ano.

I já mám zvířecí přízvisko a ne, neměl jsem obří přední zuby ani

jsem jako batole nehopsal. Králík je podle všeho odvozené od Karla,

potažmo Karlíka.

„Když jsi byl ještě v břiše, tak jsme ti říkali Kutil. Pořád ses tam nějak vrtěl

a na ultrazvucích jsi prostě něco kutil. Až pak někdo vymyslel Králíka.“

No tak to jsem z toho ještě vyvázl dobře! Pod slovem kutil

si vybavím buď Přemka Podlahu (budiž mu země/podlaha lehká),

nebo nedej bože „lidového kutila“ a krále zvrhlých kulinářských kreací

31O rodině

Láďu Hrušku. A navíc, jak už víte z předchozích stránek, manuální

zručnost je mi vzdálená zhruba stejně jako pravá rajská od Láďovy verze

z rajčatového džusu. Takže zlatej Králík!

Každopádně romantického příběhu o seznámení mých rodičů jsem

se fakt nedočkal... Ale počkat! Naděje umírá poslední! Mám přece ještě

bráchu – Bobra. To je poslední z našich šílených rodinných přezdívek,

přísahám. Se svou manželkou ze mě nedávno udělali hrdého strýčka

(brzy dvojnásobného... ťuk ťuk!) a jejich seznámení určitě romantické

bylo. Ale ještě předtím, než mu zavolám, vám bráchu stručně představím.

I když nás dělí dvanáct let, pojí nás toho hodně. Třeba rodiče! Haha.

No ty tedy perlíš, Kájo... Dobře, teď vážně. Oba máme podobně ironický

humor, rádi mystifikujeme důvěřivé příbuzné, milujeme cestování,

dokumentování, sledujeme nové gadgety, studovali jsme stejnou střední,

hráli tenis a našlo by se toho asi ještě hodně. Pravidelně jsme se také

utkávali ve florbalu. Vždycky jsme vynesli na ulici branky a sváděli

souboje jeden na jednoho. Bratrská utkání občas přerušovala projíždějící

auta, čepele hokejek přicházely při vypjatých soubojích na tvrdém asfaltu

s každým zápasem o pár milimetrů plastu a my často o nervy. Oba jsme

totiž vynikali ve vzájemných posměšcích, kterými jsme se snažili bojovat

stejně urputně jako hokejkami a kličkami. Ale posuďte sami z fotky. Bylo

to trochu jako David proti Goliášovi. I když nutno říct, že se po vzoru Bible

malému „Davidovi“ leckdy povedlo vyhrát! 32

33O rodině

No a jak to tedy bylo s tím seznámením?

„Hele, poprvé jsme se potkali na nějakým maškarním večírku. Já byl

za hastrmana a už jsem měl hodně napito.“

No to to hezky začíná! Shakespeare jak vyšitej tohle...

„Už ani nevím, co jsem ti tehdy říkal,“ koukne brácha na svou

vyvolenou.

„No, tipoval bych brekeke...“ odpovídám za ni.

„Hahaha, no to je klidně možný! Každopádně jsme se pak ještě

párkrát potkali na nějakých večírcích a zjistili jsme, že oba chodíme

na stejnou fakultu. Když jsem byl za pár týdnů v Paříži, tak tam za

mnou ještě jako kamarádka přijela...“

A je to tady! Paříž! Moje přání bylo vyslyšeno! Konečně romantika!

Pobyt prý vyšel náramně (jak by taky ne?) a zbytek už si asi

dovedete představit. Randění, svatba, první mimčo... Všechno,

jak má být! Navíc jsem si uvědomil, že hospůdka, do které rodiče

pravidelně chodí, je právě ta, kde se poznali. No není to vlastně

ta nejromantičtější věc na světě? Chodit spolu po více než třiceti

letech manželství na pivo do hospody, kde jste se seznámili?

Úplně se tady při tom psaní rozplývám. A koukejte na tyhle fotky!

No nejsou k sežrání?



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist