načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kouzlo Lucilly Cynsterové - Stephanie Laurensová

Kouzlo Lucilly Cynsterové

Elektronická kniha: Kouzlo Lucilly Cynsterové
Autor:

Tajemná skotská bohyně je pro dynastii Cynsterů požehnáním! Drží nad ní svou ochrannou ruku, ale teď musí vzít osud do rukou Lucilla…   Thomas Carrick má budoucnost ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HarperCollins
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 464
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad: Dita Kelbelová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-83-276-2654-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další historická romance z cyklu australské autorky, která představuje v každé částí osudový příběh jedné z žen, jež svým původem patří do proslulého rodu Cynsterů. Thomas Carrick má budoucnost dobře nalinkovanou - jednou stane v čele rodinné společnosti Carrick Enterprises v Glasgow. Ale znepokojující zprávy, které dostane od členů Carrickova klanu ze Skotské vysočiny, mu nedají spát a urychlí jeho rozhodnutí vydat se na cestu. A aby toho nebylo málo, musí požádat o pomoc ženu, které se už několik let snaží vyhýbat. Lucilla Cynsterová dávno ví, že je jí Thomas souzený, že je jejím osudovým milencem, budoucím manželem, ochráncem i přítelem. Jenže on jako by vzájemnou přitažlivost vůbec necítil. Copak pro něj Lucilla opravdu nic neznamená? Teď, když se znovu objevil na Vysočině, je léčitelka Cynsterova klanu rozhodnutá za jejich společné štěstí bojovat...

Popis nakladatele

Tajemná skotská bohyně je pro dynastii Cynsterů požehnáním! Drží nad ní svou ochrannou ruku, ale teď musí vzít osud do rukou Lucilla…   Thomas Carrick má budoucnost dobře nalinkovanou – jednou stane v čele rodinné společnosti Carrick Enterprises v Glasgowě. Ale znepokojující zprávy, které dostane od členů Carrickova klanu ze Skotské vysočiny, mu nedají spát a urychlí jeho rozhodnutí vydat se na cestu. A jako by toho nebylo málo, musí požádat o pomoc ženu, které se už několik let snaží vyhýbat. Lucilla Cynsterová dávno ví, že je jí Thomas souzený, že je jejím osudovým milencem, budoucím manželem, ochráncem i přítelem. Jenže on jako by vzájemnou přitažlivost vůbec necítil.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kouzlo Lucilly

Cynsterové

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Stephanie Laurensová

Kouzlo Lucilly Cynsterové – e-kniha

Copyright © HarperCollins Polska sp. z o.o., 2 018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kouzlo

Lucilly Cynsterové


Kouzlo

Lucilly Cynsterové

STEPHANIE LAURENSOVÁ

c


Český název: Kouzlo Lucilly Cynsterové

Název anglického originálu: Th e Tempting of Th omas Carrick

Autorka: Stephanie Laurensová

Překlad: Dita Kelbelová

První vydání: MIRA Books, 2015

Grafi ka obálky: Madgrafi k

Odpovědný redaktor: Ivana Čejková

Jazyková korektura: Dana Wotřelová

© 2015 by Savdek Management Proprietary Limited

© For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o.,

Wa rsz awa 2017

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo

jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A.

Všechny postavy v této knize jsou fi ktivní. Jakákoliv podobnost se

skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins

Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez

souhlasu vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A.

Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN: 978-83-276-3324-8 (EPUB)

ISBN: 978-83-276-3325-5 (MOBI)

ISBN: 978-83-276-3326-2 (PDF)


5

1. KAPITOLA

c

Glasgow, duben 1848

„D

obré ráno, pane Carricku.“

Th omas vzhlédl od napůl složeného deštníku a usmál se na paní Manningovou, recepční ve

středních letech, usazenou za stolem po jedné straně

haly sídla společnosti Carrick Enterprises.

Paní Manningová vstala a  rázně napřáhla ruku. „Ukažte, pane, já se o to postarám.“

Vstupní dveře se za ním zaklaply. Th omas prošel halou a deštník s povděkem předal ženě.

Paní Manningová jej přijala se souhlasněsemknutými rty. Obvykle vystupovala přísně, ovšem pro Th omase měla slabost. Kanceláře společnosti zabíraly přední část prvního podlaží v  budově na Trongate, v bezprostřední blízkosti tepajícího srdce města,a postarší vdova jim vládla pevnou, leč vlídnou rukou.

„Dnes dopoledne žádné schůzky nemáte, paneCarricku – jen odpoledne vás čeká rozhovors Collierovými.“ Paní Manningová se krátce podívala za něj. „A nepřišlo nic, čím byste se musel zabývat.“

Podél stěny naproti recepci se táhl dlouhýnaleštěný pult a nad ním byla ve stěně pravidelně rozmístěna řada poštovních přihrádek. U  pultu stál poslíček Dobson a mlčky třídil dopisy a zásilky Byl tobývalý voják, mlčenlivý muž, a  tak Th omase pozdravil jen pokývnutím hlavy.

Th omas obrátil pozornost zpět k  paní Manningové. „V tom případě toho využiju a projdu siúčetnictví za poslední měsíc.“

„Máte ho na sekretáři za svým stolem, pane.“

Hala byla obložená dubovým dřevem s jemnoukresbou. Prosklené dveře, jimiž Th omas vešel, nesly jméno a  logo společnosti  – obrys parní lodi na pozadí čtvercové bedny – vyvedené v precizních zlacených linkách. U stropu pokrytém tepanými kovovými kazetamivisela na silných řetězech kulatá stínidla z mramorovaného skla a zalévala místnost stálým jasem plynovéhoosvětlení. Ze všeho čišela atmosféra neokázalé prosperity  – natolik samozřejmé, že na sebe nemusela upozorňovat.

Nicméně společnost Carrick Enterprisesnevyrostla na rodinném majetku. Niall, Th omasův zesnulý otec, se pustil do podnikání v dovozu a vývozu před pětatřiceti lety a jako druhorozený syn bez dědictví si musel své místo ve světě vydobýt sám.

Úplně sám na to ovšem nebyl. Připojil se k němu jeho švagr, Quentin Hemmings, který se nepřestával zajímat o každodenní chod společnosti ani nyní, dlouhé roky poté, co Th omasův otec zemřel.

Zrovna když Th omas mířil k  otevřeným dveřím do chodby vedoucí k jednotlivým kancelářím,objevila se v nich Quentinova mohutná postava s hlavou skloněnou nad papíry v ruce.

Quentin byl takřka stejně vysoký jako Th omas a  na první pohled působil dojmem zámožného džentlmena, který o  svém bohatství příliš nemluví, leč si je ho nade vši pochybnost vědom – a vskutku, manželství, rodina i práce mu přinesly ty nejštědřejší plody. Hnědé vlasy mu už sice malinko prořídly, ale ve tváři i postoji se mu zračila vitalita muže, kterého život ještě ani v nejmenším neomrzel.

Když teď vycítil, že mu cosi stojí v  cestě, rychle vzhlédl. Jakmile jeho pohled padl na Th omase, obličej se mu rozjasnil. „Th omasi, chlapče, dobré ráno.“ Zamával papíry, které držel v ruce. „Smlouvys cukrovarem na Bermudách.“ V  Quentinových oříškových očích se zablýsklo. „Rád bych s tebou ještě něco projednal...“

O čtvrt hodiny později, poté, co se shodli, že by si Quentin měl vyžádat jasnější potvrzení dodacích lhůt, Th omas konečně prošel dveřmi a  vykročil do úzké chodby. Po jedné straně ji lemovaly kanceláře s okny do ulice a po druhé sklady. Chodba končila širokými dveřmi, za nimiž se nacházela větší kancelář než ostatní, patřící Th omasovi. Quentinova kancelář se nacházela na opačné straně, takže zabírala druhý přední roh budovy.

Th omasovi zbývalo několik kroků ke kanceláři, když z přilehlé místnosti vyšel další muž s lejstry – Th omasův bratranec Humphrey, Quentinův jediný syn. Zvedl oči, zadíval se na Th omase a s úsměvem se zarazil.

Když se u něj Th omas zastavil a lakonickypovytáhl obočí, Humphreyho úsměv nabral napotměšilosti. „Budeš si muset vybrat, které z  glasgowských krásek dáš přednost... a  brzy, protože jinak budeš mít na svědomí dívčí válku. Vynalézavost v boji by mohl ženám závidět i  Napoleon. Na parketech poteče krev – možná ne doslova, ale i to bude stačit. Pamatuj na má slova, brachu!“

Th omas se krátce zasmál. „Kdes to slyšel? Nebo spíš od koho?“

„Od staré lady Angleseyové. Vzala si mě do parády a dala mi kázání o tvé přelétavosti. Naštěstí,“pokračoval Humphrey, „jsem se jako klíště držel Andrey, takže mě ochránila, ale stejně jsem musel slíbit, že ti všechno vyřídím.“ Andrea byla Humphreyhovyvolená, byť ještě nebyli ofi ciálně zasnoubeni.

Předchozího večera doprovodili Th omas s Humhreym Quentina a  jeho ženu Winifred na společenský večírek. Th omas byl považován za jednoho z nejžádanějších svobodných mužů v Glasgow, a tak neunikl pozornosti dohazovaček a především smělých mladých dam, zlákaných jeho vzhledem a osobností zrovna tak jako jeho bohatstvím.

Teď si odevzdaně povzdechl. „Jednou si asi budu muset vybrat, ale pořád věřím, že najdu někoho, jako je Andrea.“ Někoho, kdo v něm probudí citya upoutá jeho pozornost. Někoho, s  kým si bude připadat skutečně blízký.

„Ovšem.“ Humphrey stále s  úsměvem na rtech mu poklepal po rameni. „Všichni ale nemůžeme mít takové štěstí.“

Th omas se srdečně zasmál a  sklouzl pohledem k papírům v Humphreyho ruce.

Humphrey jimi krátce máchl. „Růžové dřevo pro Bristol,“ vysvětlil se znatelným zaujetím. „Myslím, že bych mohl dodavatele přesvědčit, že Glasgow pro ně bude lepší volba.“

„To by byl pěkný přírůstek k  tomu mahagonu, co je na cestě,“ přikývl Th omas. „Dej mi vědět, jak jsi uspěl.“

„Neboj se, dozvíš se to – o tom nepochybuj.“ Humphrey naposledy mávl papíry a  pak vykročil do chodby, nejspíš se poradit s některým z jednatelů o tom, jak nejlépe vyfouknout – ukrást je takošklivé slovo – obchod bristolským kupcům.

Th omas vstoupil do své kanceláře. Svlékl sisvrchník, pověsil jej na věšák, pak zavřel dveře a došel ke stolu. Ale místo aby ho obešel a posadil se k němu, zastavil se před ním. Bříšky prstů přejel po hladkém povrchu a vyhlédl ven rohovým oknem. Pod ním se rozprostírala rušná tepna ulice Trongate, plnákočárů a spěchajících chodců. Dovnitř tlumeně pronikal pokřik vozků a práskání jejich bičů. Th omas se podíval vlevo za prchavým pruhem světla, který pronikal mezi dvěma budovami a odrážel se na hladké hladině řeky Clyde.

Tuhle kancelář Th omas dobrovolně postavil do středu svého života. Kolem pozice spolumajiteleCarrick Enterprises měl v plánu si vybudovat naplňující život. Dalším krokem na cestě ke zvolenému cíli bylo najít vhodnou manželku. Takovou, jaká by se hodila k džentlmenovi, jímž se chtěl stát –nepostradatelnému pilíři prosperující obchodní komunity. Choť, jež mu bude stát po boku, bude udržovat dům v ténejlepší čtvrti Glasgow, s  níž zplodí děti, které budou navštěvovat ty správné školy. Možná si pořídí i loveckou chatu na Vysočině. V jeho plánech všechno do sebe pěkně zapadalo.

Až na jedno. Na to nejpodstatnější.

Bylo jedno, kolik mladých, více či méněpohledných mladých dam s neposkvrněnou pověstía bezvadným původem mu tetička přivedla do cesty. V žádné z nich neviděl tu pravou.

Nemohl ji vidět, pokud měl před očima tak živý a skutečný obraz Lucilly Cynsterové.

Zcela záměrně se jí už dva roky vyhýbal v naději, že ta nevysvětlitelná moc, jakou měla nad jeho duší,jednoduše vyvane, jen když ji nebude přiživovat. KdyžLucillu neuvidí, neuslyší její hlas, když jeho smysly nebude dráždit, ponoukat a jitřit její blízkost. Jenže se přepočítal.

Nemusel ani zavírat oči a  snadno si vybavil její smaragdově zelené, nepatrně šikmé oči, světle růžové rty v  jemné tváři obklopené aureolou rudých vlasů zářivých jako oheň, jejichž barvu podtrhovala bezchybná alabastrová pokožka.

Žádná z dívek, které kdy viděl, se jí nemohlavyrovnat. Všechny mu připadaly mdlé. Nanicovaté.

A  nejen vzhledem. Lucilla měla v  sobě nezaměnitelnou jiskru, která ji v Th omasových očíchvyčleňovala a činila jedinečnou.

Báječnou. Svůdnou.

Přitahovala ho, okouzlovala a podmaňovala si ho způsobem, jaký se vzpíral zdravému rozumu. Alesoň tomu jeho.

Lidé ji považovali za jakýsi druh čarodějky.Nebylo těžké pochopit proč. O tom koneckoncůsvědčilo i  to, že tu Th omas stál jako zařezaný a  myslel na ni, i  když to bylo to poslední, co si přál, natož co potřeboval.

Prudce zakroutil hlavou, aby všechny myšlenky a  představy o  Lucille vypudil z  mysli, obešel stůl a posadil se do pohodlného křesla za ním. Když už nebyl schopný soustředit se na otázku, která mladá dáma by se mohla stát jeho ženou, pak by se mohl věnovat alespoň práci – jediné části svého života, v níž ho myšlenky na Lucillu rušily jen málokdy.

Následující hodiny strávil kontrolou účetních knih za poslední měsíc. Všechno šlo jako na drátkách, díky rostoucímu přístavu kvetl v  Glasgow obchod všeho druhu a společnost byla na nejlepší cestě k úspěchu, k  němuž Quentin a  Th omasův zesnulý otec před mnoha lety položili základy. Quentin se sice ještě zdaleka nechystal do důchodu, ale Th omas i Humhrey chápali, že budoucnost fi rmy už leží v  jejich rukou, a Quentin s nimi upřímně souhlasil.

Obchody se dařily. A obchodovat byla zábava.

Zaklepání na dveře přimělo Th omase vzhlédnout. „Dále.“

Dveře se otevřely a vstoupil Dobson s tenkýmsvazečkem dopisů v ruce. „Pošta, pane. Právě ji doručili.“

„Děkuji, Dobsone.“ Th omas odložil pero, opřel se a protáhl si ruce nad hlavou.

Dobson položil dopisy na odkladač na kraji Th omasova stolu, poté se s tichým kývnutím obrátilk odchodu a opět za sebou zavřel.

Th omas svěsil ruce, na chvíli si dopřál oddych a  pak se v  křesle narovnal a  sáhl po dopisech. Bylo jich pět. Našel mezi nimi tři zprávy z banky, ježspravovala fi remní fi nance, s rozpisem všech plateb. Jedna tlustá obálka přišla od kapitána nákladní lodi a Th omasova známého, který mu čas od času psal o obchodních příležitostech, na něž narazil v  odlehlých přístavech a  které by mohly Carrick Enterprises zajímat. Th omas vzal obálku do ruky a právě senatahoval pro nůž na dopisy, když jeho zrak padl na poslední dopis v balíčku.

Jednoduchá obálka byla adresována panu Th omasi Carrickovi, přičemž příjmení bylo několikrát obtaženo. V levém horním rohu bylo rychlou rukou načmáráno: Bradshaw, Carrick.

Th omas nechal kapitánův dopis stranou, zvedl ten od Bradshawa a nedůvěřivě si prohlédl razítko.

Casphairn.

Teď už se svraštělým čelem popadl nožík nadoisy a obálku otevřel. Uvnitř byly dva listy. Th omas je vytáhl, rozložil, opřel se v křesle a dal se do čtení.

Do čtení, které ho zmátlo ještě víc.

Zprávu skutečně napsal Bradshaw, farmář na půdě Carrickových. Th omasovým strýčkem z  otcovy strany byl Manachan Carrick – hlava klanu. Th omas se narodil na Carrick Manor, hlavním sídle panství,ačkoli za to mohla spíše náhoda, nečekané řízení osudu. V době, kdy ještě žili jeho rodiče, tam trávíval léto a v deseti letech, po jejich smrti, tam pobyl celý jeden rok, v  láskyplné a  podporující péči klanu. Ten jeden rok znamenal pro Th omase neocenitelnou pomoc, avšak s postupem času, když překonal svůj zármutek a vrátil se k běžným chlapeckým starostem,Manachan s Quentinem, jeho opatrovníci, usoudili, že mu prospěje nastoupit do školy v Glasgow a přestěhovat se do rodiny Quentina a Winifred. A tak se také stalo.

Th omas nadále rok co rok navštěvovalCarrickovy na několik letních týdnů až měsíců, které trávil s Manachanovými dětmi a dalšími potomky klanu, ale především se samotným Manachanem.

S ním si Th omas byl už tehdy bližší nežs Quentinem, se kterým se vídal dennodenně. Už jako malý chlapec intuitivně poznal, že Manachan s Niallem si byli blízcí, a  po Niallově smrti Manachan věnoval veškerou osiřelou náklonnost a  blízkost Th omasovi, Niallovu jedinému dítěti.

Quentin, Winifred a Humphrey se stali Th omasovou glasgowskou rodinou, ale jeho srdci byl nejdražší právě Manachan. Th omas mu rozuměl a Manachan chápal jeho, jejich vzájemné pochopení pramenilo z něčeho vrytého hluboko v jejich kostech.

A právě kvůli porozumění, které mezi níma Manachanem vládlo, bylo pro Th omase obtížnépochoit, co se mu vlastně Bradshaw snaží sdělit.

Ne v podrobnostech – ty byly dost jednoznačné. Bradshaw – Th omas si statného muže dokázalvybavit snadno, během let se s  ním setkal mnohokrát  – psal, že navzdory pokročilému období, čímž měl na mysli období sadby, jsou zatím všechny farmy na panství bez osiva.

Th omas se zachmuřil a nepřítomně se zadíval před sebe. Vyhnal z hlavy dodací lhůty a zádrheleobchodní přepravy s  ohledem na roční doby a  zapátral ve vzpomínkách ve snaze vybavit si, jakým způsobem se běh ročních období odráží na půdě. PanstvíCarricků se rozkládalo v  západních nížinách, v  Galloway a Dumfries. Na výsev už přece bylo pozdě, nebo ne?

Th omas vrátil pozornost k dopisu a znovu sipřečetl Bradshawovu prosbu, aby Th omas promluvil o dodávce osiva s Manachanem.

„Proč si Bradshaw nepromluví s  Manachanem sám?“

Právě tohle nemohl Th omas pochopit. Pokud se na panství objevil problém, pak se s  ním šlo právě za hlavou klanu, tedy za Manachanem. Bylo tomu tak odnepaměti a Th omas nikdy nepozoroval, že by se kdokoli z klanu zdráhal Manachana oslovit.Přestože mimo klan byl Manachan obávaný, uvnitřklanu se těšil velké úctě, a co víc, i lásce. Někdy se sice uměl chovat jako nerudný starý bručoun, ale byljejich, a  jak Th omas dobře věděl, sloužil klanu věrně a nikdy nikoho nenechal na holičkách.

Manachan by za svůj klan bojoval doposledního dechu.

To byla úloha lairda, úloha, pro niž se Manachan narodil. Byl to nepsaný zákon, jímž se celý život řídil.

Pravda, poslední dobou Manachan často churavěl a  loni svěřil některé z  každodenních záležitostí na panství do rukou svého nejmladšího syna Nigela. Přesto si Th omas neuměl představit, že by seManachan vzdal hlavního slova na panství, natož abynevěděl, co se v klanu děje.

O  změnách ve vedení panství se Th omas dozvěděl z dopisů, včetně několika Manachanových –nicméně když se nad tím teď zamýšlel, v  posledních měsících v nich podobné zprávy chyběly. Přišel mu stručný úřední list od advokáta panství, a jedendois od Nigela. Kromě toho ještě jeden vzkaz odNolana, Manachanova druhého syna, a jeden odNiniver, Manachanovy jediné dcery, když chtěla vědět, kdy se Th omas chystá k příští návštěvě. Žádné z těch sdělení změny na panství nevysvětlovalo, ale všechna na ně spíše nepřímo upozorňovala.

Th omas nenavštívil Carrick Manor celé dva roky – během nichž se urputně, leč marně pokoušel dát svému životu nový směr –, a to z toho prostého důvodu, žeLucilla Cynsterová žila na Casphairn Manorv Casphairnském údolí, sousedícím z jihu s panstvím Carricků.

Od svých patnáctých narozenin se s Lucillousetkával tu či onde, pokaždé když na venkov zavítal. Někdy ji jen zahlédl, jindy s ní hovořil. Nikdynezaomněl na onen Štědrý večer, kdy je sněhovábouře uvěznila v malé farmářské boudě na pozemcích.

Když byl na Carrick Manor naposledy, setkali se na místním loveckém plese, povídali si a tančili spolu  – ani tenhle zážitek bůhvíproč nemohl vyhnat z hlavy.

Aby se nerozptyloval od cesty za cílem, který si už dávno vytyčil, rozhodl se vymýtit vzpomínky na Lucillu tím, že se jí bude vyhýbat – a to znamenalo nevkročit na panství Carricků.

Bradshawův dopis naznačoval, že cosi na panství nejde tak, jak se Th omas až dosud domníval. Ale byl to fakt, nebo jen Bradshawův pohled na věc? Nebo si Th omas vyložil Bradshawova slova po svéma našel v nich, co v nich vůbec nebylo?

Ušklíbl se, naposledy přelétl očima papír a odhodil všechny dopisy na podložku před sebou. Nespouštěl z nich oči, obzvlášť z tlusté obálky od kapitána. Přímo ho pobízela, ať ji otevře, ať odhalí všechny ty vzrušující nové možnosti, jaké Nový svět může jeho společnosti nabídnout...

Prudce se odstrčil od stolu a postavil se.

Když došlo na lámání chleba, klan měl vždypřednost před obchodem.

Th omas si navlékl zimník a vyhlédl z okna. Vítr zesílil, a  tak Th omas sáhl i  po klobouku, který na věšák odložil minulý týden, a odešel z kanceláře.

V hale paní Manningovou nezahlédl, nepochybně zapisovala dopisy pro Quentina nebo Humphreyho. Dobson stál vedle svého pultu. Když vzhlédl, Th omas mu oplatil pohled.

„Jdu se projít.“ Elegantní hodiny nadpoštovními přihrádkami ukazovaly chvilku před polednem. „Nejspíš se cestou někde naobědvám. Vyřiďte prosím paní Manningové, že se na schůzkus Collierovými vrátím včas.“

Dobson přikývl. „Ano, pane.“

Th omas prošel vstupními dveřmi, seběhl poschodech a po chvíli už vykročil do ruchu ulice. Šel tam, kam ho nohy nesly – město znal nazpaměť, takženemusel přemýšlet, kudy se vydat, a místo toho se řídil jen tím, co právě potřebuje.

A právě teď potřeboval prostor, vzducha přiměřený klid, aby si mohl udělat nejpravděpodobnějšízávěry a zvážit možnosti. Té části mozku, která dávala příkazy jeho nohám, se jako nejvhodnější místok takovým úvahám jevil park Low Green poblížnábřeží. Prošel po Trongate, odbočil doprava naSaltmarket a nechal se svým rozumem vést na jih k ocelově blýskavé stužce řeky.

V  hlavě už se zaobíral všemi možnými důsledky Bradshawových tvrzení  – tvrzení, z  nichž si musel hodně domýšlet –, a tak při chůzi jen matně vnímal lidi kolem sebe.

Jeden hlas ale přece jen pronikl do jeho myšlenek a vytrhl ho ze zadumání.

„Já nevím. Sám vidíš, že je hnědý. Proč jsouv tuhle roční dobu všechny hnědé?“

Th omas zastavil tak náhle, že mu poslíčekpospíchající za ním vrazil do zad.

Chlapec odskočil, se sklopenou hlavou zamumlal omluvu, načež Th omase oběhl a  pokračoval ve své cestě.

Th omas si ho ale sotva všímal, neboť jehopozornost plně upoutali dva muži stojící před výkladní skříní pánské konfekce. Jejich debata se týkalaklobouků vystavených za sklem.

Th omas přešel ulici a napřáhl k nim ruku. „To je ale překvapení. Co vás přivádí do Glasgow?“

Ne že by ho to zajímalo. Ať už je sem přivedlo cokoli, ti dva byli odpovědí na jeho ještě ani nevyslovenou modlitbu. Od nich se mohl dozvědět, co znamená Bradshawův dopis, aniž by musel odjíždět na Carrick Manor.

Nigel  – starší z  nich, nepatrně vyšší než Nolan, nicméně o  pár centimetrů menší než Th omas – reagoval zprvu zaraženě, ale pak se jeho tvářrozjasnila úsměvem. „Th omasi!“ Popadl podávanou ruku. „Rád tě vidím!“

„A já též.“ Nolan – oproti tmavovlasémua hnědookému Nigelovi plavý a  modrooký  – potřásl Th omasovi rukou, jakmile ji Nigel pustil. „Nechtěli jsme tě rušit v práci, a tady se jeden nikdy nenudí.“ Mávl rukoukolem sebe. „Vždycky se tu najde něco, čím si ukrátit čas.“

„Jak jste tu dlouho?“ zeptal se Th omas.

„Jeden den, víc ne,“ odpověděl Nolan.

Th omas by se nejraději okamžitě zeptal naBradshawův dopis, ale na ulici nebylo k takovému hovoru vhodné místo. Zabořil ruce do kapes zimníkua zetal se: „Už jste obědvali?“

Nigel zavrtěl hlavou. „K  obědu jsme se ještě nedostali.“

Nolan vytáhl kapesní hodinky na řetízku –pěkně vyvedený kousek, který u něj Th omas ještěneviděl  – a  zkontroloval ciferník. „Poledne, ztratil jsem přehled o čase.“

„Pokud nemáte jiné plány,“ navrhl Th omas, „dovolte mi, abych vás pozval na oběd do klubu.“ Kývl hlavou směrem, odkud přišel. „Prescott na Princes Street, není to daleko.“

Bratři si vyměnili pohled a  pak se oba obrátili k Th omasovi s úsměvem na tváři. „Výtečný nápad,“ řekl Nigel.

Nolan přikývl. „Aspoň se dozvíme, jak se ti daří. Otec se na tebe v jednom kuse ptá, rád by o tobě slyšel.“

Aspoň se dozvíme, jak se ti daří.

Klub Prescott byl prvním klubem v Glasgowa zakládal si na kultivovanosti a střízlivém vkusu. Během příštích dvou hodin strávených v  jeho posvátných prostorách, ve velkolepě zařízené jídelně a  později v kuřáckém salonku Th omas pochopil, že Nolanova slova byla spíš zdvořilou odpovědí než výrazemskutečného zájmu.

Jak se ukázalo, bratry zajímalo jen málo kromě jich samotných, a to málo se točilo kolem vyhledávání zábavy, která by uspokojila jejich požitkářské povahy.

Th omas už zapomněl, proč ze všech čtyřManachanových dětí je mu společnost těchto dvou – ač byli stejného pohlaví jako on a věkově měli k němu nejblíž – nejprotivnější.

Nigel s Nolanem mu rychle osvěžili paměť.

Ačkoli Th omase dělilo od Nigela pouhých třináct měsíců věku a od Nolana dalších třináct, vždycky si s těmi dvěma připadal spíš jako jejich strýc, ne-lirovnou otec. Vždycky měl pocit, jako by byli o dobrých deset let mladší. Jejich momentální záliba v koních, všech druzích dostihů a lehkých ženách se zdálapřiměřenější pro sotva odrostlé mladíky než provybrané džentlmeny na prahu třicítky.

Ten zásadní rozdíl, jak musel připustit Th omas, spočíval v míře. Většina jeho přátel uměla ocenit dobrého koně, ale dostihy nebyly jediným tématem jejich konverzace. Většina pánů jejich věku sport králů sledovala, ale jen málokterý mu propadl, nemluvě o navštěvování pochybných podniků, které se s ním pojily a které Nigel s Nolanem podle všeho velmi důvěrně znali. Pokud šlo o ženy, rozdíl v Th omasových společensky přijatelných setkáních se znuděnými matronami z  vyšších kruhů a  Nigelovými a  Nolanovými dobrodružstvími v místních nevěstincích nemohl být markantnější.

Jelikož zavítali do klubu ve všední den, bylvíceméně prázdný, a tak si Th omas užíval klidu, trpělivě vyčkal, až mu bratranci jeden přes druhéhoa s notnou dávkou chvástání vylíčí své nejnovější eskapády a ve vhodný okamžik se do hovoru zapojil se slovy: „Z  vašich dopisů jsem vyrozuměl, Nigele,“ pohlédl na staršího z bratranců, „že ses ujal některýchpovinností na panství.“

Nigel porozuměl otazníku v Th omasových slovech a přikývl. „Táta zeslábl – nemá sílu jezdit po panství.“

„Není nemocný,“ přidal se Nolan. Hodil si do pusy další hrst kandovaných ořechů a pokrčilrameny. „Prostě stárne.“

„Přesně tak.“ Nigel sklopil zrak na stůl. „Už toho na něj bylo moc, a tak mě požádal o pomoc –hlavně s  organizačními věcmi. Navštěvováním farmářů a podobně. Tak to dělám.“

Když si zrovna někde neužíváš, pomyslel si Th omas. Nahlas to ale neřekl a mírně pokračoval: „Slyšel jsem, že je letos nějaký problém s dodávkou osiva – že se ještě nezaselo.“

Nigel odfrkl a  mávl nad tím rukou. „Všechno mám pod kontrolou. Zavedl jsem nový systém. Pro klan bude do budoucna výhodnější. Jenže to zatím nechtějí pochopit.“

Th omasovi nešlo na rozum, jak by nezasetímohlo vést k lepší úrodě.

Než na to ale stačil upozornit, Nolan se nervózně ošil. „Proč se ptáš?“ Když se Th omas střetl s jeho pohledem, Nolan povytáhl obočí. „Nevěděl jsem, že tak bedlivě sleduješ, co se děje na panství, bratránku.“

Th omas rychle zvážil své možnosti, ale neviděl důvod k vykrucování. Kromě toho bude možnánejlepší, když se Nigel co nejdříve dozví o znepokojení mezi farmáři. Všichni koneckonců ke klanu patřili. Kývl na Nolana na znamení, že jeho poznámku bere v potaz. „Nesleduju.“ Pak pohlédl na Nigela. „Jeden z  farmářů mi napsal a  tohle vnímá jako problém.“ Th omas neviděl důvod, proč zmiňovat Bradshawovo jméno nebo jeho žádost, aby Th omas promluvil o věci přímo s Manachanem.

Teď když měl jasnější obrázek o tom, jak bratranci tráví většinu času a do jaké míry se asi starajío záležitosti na panství, se Th omas neubránil pochybám, zda si Nigel skutečně vede tak dobře, jak by si jistě rád myslel. Zaujmout Manachanovo místo nebylo snadné – byl to úkol skoro nadlidský.

Nigel po Th omasových slovech upadl dohloubavého mlčení, jako by tu nevítanou zprávu potřeboval strávit, nakonec ale pomalu přikývl. „Neuvědomil jsem si, že je to tak znepokojilo. Můžeš tu záležitost nechat na mně – postarám se o to.“

Th omas zaváhal a po chvíli navrhl: „Možnáúplně postačí, když jim svoji novou strategii vysvětlíš.“ Co je to za strategii, byla jiná otázka.

„Pravda.“ Tentokrát Nigel přikývl rozhodněji.„Zařídím to.“

„Dnes večer se vracíme.“ Nolan vyprázdnilsklenku, odložil ji a předklonil se. Přes stůl zachytilNigelův pohled. „Měli bychom jít.“ Nolan se s úsměvem podíval na Th omase. „A nechat tě tvým pracovním povinnostem, bratranče.“

Nigel zamručel na souhlas a  dopil. Th omas ho následoval a všichni tři se naráz zvedli.

Společně vyšli z klubu. Zastavili se před vchodem, aby si potřásli rukama, a s nepatrně rozpačitýmiprojevy rodinné srdečnosti se rozloučili.

Nigel s  Nolanem se poté vydali ke stáji, kde nechali svůj dvoukolák, a Th omas zamířil zpět narušnou Trongate.

Zanedlouho už opět seděl za svým stolem. Dva listy Bradshawova dopisu stále ležely na psací desce. Chvíli se na ně díval, nato je vzal do ruky, složil a uložil do levé spodní zásuvky, kde schraňovalveškerou korespondenci týkající se panství.

Když zásuvku zavíral, znovu mu na myslivytanula otázka, proč bratranci přijeli do Glasgow. Ptal se jich, ale oni mu nedali jasnou odpověď. Dlouze mu vykládali o  svých fl ámech, těch skutečných a  dost možná i  těch smyšlených, ale ani jednou se nezmínili o  tom, co je sem doopravdy přivedlo. Th omas věděl, že pokladna klanu nemohla stačit na pokrytí rozmařilého života, jaký mu bratranci líčili, a takjejich báchorky bral s velkou rezervou. Buď přeháněli, nebo si jednoduše vymýšleli.

A  přesto museli do Glasgow přijet za něčím  – z  nějakého konkrétního důvodu. Proč by tu jinak byli?

Po chvíli úvah nad tím pokrčil rameny. „Nejspíš sem přijeli pracovně kvůli panství.“ A  pravda byla taková, že do panství a jeho záležitostí mu nic nebylo. „Díky bohu, že tyhle dva nemám na starost.“

S tímhle uklidňujícím konstatováním sebralvrchní spis z  hromádky na stole, otevřel jej a  pustil se do kontroly obchodů s  Collierovými, plavební společností se sídlem v Manchesteru, která sechystala rozšířit svou působnost do Glasgow a  doufala, že Carrick Enterprises, s  níž v  minulosti několikrát úspěšně spolupracovala, jí pomůže proklestit cestu.

O dvacet minut později klepání na dveřeohlásilo Quentina. Strýc se zastavil mezi dveřmi, zadíval se na Th omase a  pak s  úsměvem pokývl ke složce v Th omasových rukách. „Collierovi?“

Th omas spis odložil. „Budou tu ve čtyři.“

„No, tak až s nimi skončíš, nezapomeň, že tě dnes čekáme na večeři ve Stirling Street.“ Když Th omas nakrčil nos, Quentin se zasmál. „Tvá teta ti poslala vzkaz, pro případ, že bys náhodou zapomněl.“

Th omas si povzdechl a  opřel si hlavu o  vysokou opěrku křesla. „Další mladé dámy.“

„O tom nepochybuj.“ Quentin neskrývalpobavení. „A jelikož jsi stejně paličatý jako ona, tak tobudeš muset zkrátka vydržet.“

Kdyby si tak Th omas mohl být jistý, že na konci toho martyria na něj čeká odměna. Narovnal hlavu a přikývl. „Budu tam.“

Nad jeho vážným tónem se Quentin smál pod vousy ještě cestou po chodbě.

Vyrušení v ytrhlo Th omase ze soustředěnía nehlídané myšlenky ho přivedly zpět k otázce, co dělali bratranci v Glasgow...

Rázně ty rušivé úvahy zahnal a opět se zaměřil na složku Collierových. „Ať už je sem přivedlo cokoli, byli tady a já nemusím jet na panství – a za to bych jim měl být vděčný.“

A protože nemusí jet do nížin, může se plněsoustředit na další zásadní krok na cestě ke svému vysněnému životu.

Jediné, co ještě potřeboval, bylo nalézt nějakou mladou dámu, dost silnou, energickou, osobitou a  okouzlující, aby vystrnadila Lucillu Cynsterovou z jeho hlavy.

Když Th omas o  dva dny později vešel ráno do sídla Carrick Enterprises, Dobson stál před recepčním stolem. Paní Manningová seděla na svém místě jako obvykle. Oba upřeně zírali na dopis nápadně položený uprostřed psací podložky. Ve vzduchu viselo jakési napjaté očekávání.

Dobson i paní Manningová se ohlédli na Th omase, načež se Dobson po dopisu natáhl, ale paníManningová ho předběhla, po obálce chňaplaa nabídla ji Th omasovi. „Dobré ráno, pane Carricku. Tohle právě doručil kurýr.“

„Ach tak.“ Přistoupil k ní a obálku si vzal. „Děkuji.“

Dobson se ušklíbl. „Divím se, že do vás ten kluk nevrazil.“

Th omas viděl, jak z budovy vystřelil poslíčekchvíli před tím, než sám došel ke dveřím, ovšem poslíčci nebyli v  této části města nic výjimečného. Spíš mu vrtalo hlavou, proč právě tento dopis vzbudil takový rozruch, a paní Manningová mu to vzápětívysvětlila: „Přišel z Casphairnu, pane.“

Thomas se otřásl šokem. „Aha.“ Stalo se něco Manachanovi? Nebo jde o  něco jiného? Prohlédl si obálku, ale nebyla nadepsaná strýčkovou rukou... Je to dobré znamení, nebo špatné? „Budu v kanceláři.“

Beze spěchu, aniž se na obálku znovu podíval, prošel chodbou do své kanceláře a  zamířil rovnou ke stolu. Aniž si sedl, vzal do ruky nožík na dopisy, obálku otevřel a vytáhl z ní jediný list papíru,nadvakrát přeložený. S kamennou tváří, s emocemipevně pod kontrolou, list rozevřel a četl...

... že Bradshawovi, celá sedmičlenná rodina – pán, paní, dva synové a tři dcery – předchozího dne zničehonic závažně onemocněli. Rodina téhožBradshawa, který mu před pár dny napsal.

Dopis, který držel Th omas v ruce, napsal jejich soused jménem Forrester. Forrester potvrdil to, co mu už sdělil Bradshaw, totiž že letošní osivo ještě nebylo doručeno, a pokud věděli, nebylo aniobjednáno a nikdo nevěděl, co s tím. Forrestervysvětloval, že Bradshawovy, s nimiž byl příbuzný, s celou rodinou navštívil a  zjistil, že celá rodina trpí velkými bolestmi. Forrester dále uváděl, že poslali pro klanovou léčitelku, která žije v panském sídle. A že ho Bradshaw prosil, aby Th omasovi napsal a okamžitě ho o  všem zpravil  – poněvadž byl přesvědčený, že se někomu nelíbilo, co Th omasovi napsal o dodávce osiva.

Th omas svěsil ruku s  dopisem a  nepřítomně se zadíval z okna na Trongate. „Dobrý bože.“ Logika nedávala sebemenší důvod spojovat náhléonemocnění Bradshawových se zprávou o  dodávce osiva, kterou Bradshaw poslal Th omasovi. Nicméně za daných okolností by Th omas nedal ruku do ohně za to, že spolu ty dvě události skutečněnesouvisejí. Řekl o dopisu Nigelovi a Nolanovi, a přestože si neuměl představit, že by bratranci provedli takovou hanebnost  – hlouposti určitě dělali neustále, ale chladnokrevně otrávit celou rodinu bylo něco úplně jiného –, nemohl vědět, před kým se o něm zmínili.

Nemohl tušit, co se děje na panství Carricků.

Nemohl odhadnout, zda se někomu hodilo do krámu, aby jejich farmáři nedostali osivo včas.

Rodiny podléhaly nejrůznějším nemocem. Díkybohu poslali pro léčitelku, a  jestli jsou všichni ještě naživu... „Ať dá Bůh a  ona jim všem pomůže.“

Th omas léčitelku znal, byla to jistá Joy Burnsová a  svému řemeslu byla plně oddaná. Věděl, že udělá, co bude v jejích silách, o to se strachovatnemusel.

Navzdory nevyslovené narážce obsažené v dopise se na první pohled zdálo, že není důvod usuzovat na přímou souvislost mezi dopisem a nemocíBradshawových. Nicméně přestože Th omas farmářenejmenoval, pro kohokoli, kdo lidi z panství znal, muselo být vcelku jednoduché uhádnout, že stížnost přišla právě od přímočarého a průbojného Bradshawa. A vzápětí Bradshawovi onemocněli  – den nato, kdy se Nigel a Nolan vrátili na Carrick Manor.

Th omas si uvědomil, že nejde jen o  souhru událostí  – Bradshawův dopis, Th omasova zmínka před bratranci a onemocnění farmářovy rodiny –, alezároveň o  jejich načasování. Víc než všechny ostatní okolnosti právě tohle Th omase dopalovalo.

Ve světě obchodu se pohyboval takřka deset let. Kdyby podobná situace vyvstala ve fi rmě, ani by ho nenapadlo považovat ji za náhodu.

Th omas stál v kanceláři, hleděl z okna a v duchu obracel těch pár informací, které měl.

Ale i když z nich nedokázal vyvodit nickonkrétního, bylo mu jasné, že na panství se něco děje –jenom nevěděl co.

Notnou chvíli zvažoval všechny své možnosti a  pak se otočil na patě, vyšel do chodby a  zamířil ke Quentinově kanceláři na opačném konci.

Když se klan ocitne v nouzi, všechno ostatní musí ustoupit stranou.

Včetně osobních pohnutek.

Musí jet na panství a zjistit, co se tam děje. Kvůli klanu, Bradshawovým i Forresterovým, a především kvůli Manachanovi.

Možná že jeho vměšování nebude vítané, možná nebude ani nutné, v  to koneckonců doufal, ale tak či tak nemohl ignorovat opakovanou prosbu, která teď znovu zazněla ve Forresterově dopisu.

Musí se tam vrátit a udělat, co bude v jeho silách. Nic víc, a nic míň.

2. KAPITOLA

c

B

ylo krátce po poledni, když Th omas vjel do

dvora stájí na Carrick Manor. Kovový klapot

kopyt jeho siváka na dláždění přilákal nejprvejednoho, pak druhého a třetího člena klanu.

Sean došel k Th omasovi jako první. Statný štolba chytil Fantoma za uzdu, a když se velký šedákuklidnil, Sean vzhlédl k Th omasovi se zřetelnou úlevou ve tváři. „Ani nevíte, jak rád vás vidím, chlapče.“

Za ním se objevili Mitch s Fredem,s usměvavými tvářemi a  vřelýma očima. „Vítejte zpátky, pane Th omasi,“ zahlaholil Fred.

„Ba, ba.“ Mitch zaklonil hlavu a pohlédl Th omasovi do očí. „Je dobře, že jste tu.“

Th omas jim úsměv oplatil. „Jsem rád, že jsem tady.“ Ta odpověď mu přišla na jazyk bezděky, ale když sesedal, uvědomil si, že je to pravda. Jakmile odbočil z hlavní silnice a vydal se po příjezdovécestě, ovládl ho pocit čiré radosti z vyhlídky na shledání se starými přáteli a milovanou rodinou.

Předal opratě Mitchovi a napůl pro sebe a napůl ke třem mužům dodal: „Měl jsem přijet dřív.“

Když ovládl dojetí, podíval se na Seana,nejstaršího z trojice a ofi ciálního správce konírny. „Forrester mi napsal o Bradshawových.“

Ať už se dělo cokoli, tihle tři do toho zapletení nebyli. Th omas věděl, komu patří jejich loajalita  – Manachanovi a klanu – a že s ní žádná moc na zemi nepohne. Navíc všichni tři byli stejně jako Th omas sirotci. Sirotci, které si Manachan vzal pod křídlo a které chránil.

„No jo.“ I Seanovi zmizel úsměv ze rtů. „Zlá novina.“

„Spíš nějaká nekalost, to tvrdím já,“ zabručel Mitch.

Sean se po podřízeném rychle ohlédl  – ale jak Th omasovi neušlo, Mitchovu domněnku nevyvracel.

Th omas se nevyptával. „Uvidím, co mi k tomu řekne laird.“

„Ano, promluvte s  ním,“ přikývl Fred. „Měl by to vědět.“

Th omas se už obracel k domu, ale při Fredových slovech se zarazil a pátravě se na něj podíval. Poté se ohlédl na Mitche a nakonec na Seana. Všichni před ním uhýbali očima a pokukovali jeden po druhém. „Manachan o Bradshawových ví, že ano?“

Tři muži si vyměnili další pohled a Sean – ani teď se Th omasovi nepodíval do očí, což u něj bylo velmi nezvyklé – pokrčil rameny. „To vlastně nevíme. Víme jen to, že si všichni v domě mají dát pozor na to, co mu říkají. Aby ho ničím nerozrušovali.“

„A  kdo tohle nařízení poruší, toho pošlou pryč,“ doplnil Mitch zlověstně.

Jak Th omas poznával, hodně se tu změnilo – víc, než si myslel. Krátce přikývl. „Hned s  ním půjdu promluvit.“

Když se od nich obracel pryč, Sean se zeptal:„Zdržíte se tu?“

Th omas se cestou k domu ohlédl. „Nejspíš brzy pojedu k Bradshawovým.“ Kývl směremk Fantomovi. „Zatím ho proveďte.“

Sean kývl na souhlas.

S rukama v kapsách zimníku došel Th omas k širokým hlavním schodům a vystoupal na krytouverandu ke vchodu.

Nijak ho neudivilo, když našel dveře odemčené – byl koneckonců na venkově a k tomu v dostodloučené oblasti. Otevřel a vkročil do vstupní síně.

Přímo do dramatické domácké scény. Uprostřed síně stáli čtyři lidé, tlumeně, nicméně naléhavěmluvili a všichni vypadali nanejvýš rozrušeně. Ferguson, správce, se mračil a tvářil se ustaraně, a paníKennedyová nemohla vypadat rozčileněji. Poblíž stáli dva komorníci, oba očividně napjatí jako struny.

Když se Th omas zastavil v  otevřených dveřích, všichni se po něm podívali. Na okamžik zkoprněli a Th omas si uvědomil, že jelikož má světlo v zádech, nejspíš mu nevidí do tváře. Natáhl se za sebe,dveře zavřel a  popošel do síně. V  tu chvíli ho poznali a všem se viditelně ulevilo.

Th omasovi se stáhlo hrdlo. „Slyšel jsem o Bradshawových. Přijel jsem za lairdem.“

Slyšel, jak si Ferguson tlumeně zabručel pro sebe: „Díkybohu za to.“ Hlasitěji řekl: „Vítejte, pane Th omasi.“

Paní Kennedyová se uklonila a  pozdrav zopakovala. Oba komorníci, které Th omas znal z dřívějších let, kývli na pozdrav.

Všichni byli očividně rádi, že ho vidí, což bylo na jednu stranu příjemné... a na druhou znepokojivé.

Ferguson se obrátil k  jednomu z  komorníků. „Grante, mohl byste –“

Th omas mu netrpělivě skočil do řeči. „Kde je laird?“

Ferguson a  paní Kennedyová si vyměnili pohled a  paní Kennedyová opatrně odpověděla: „Ve svém pokoji, pane. V  poslední době z  něj vychází jen málokdy.“

Th omas stěží polkl kletbu. Když tu byl naposledy, Manachan byl zdravý a při síle a všude ho bylo plno. „Trefím k němu – doprovod nepotřebuju. Ale o čem se to tu dohadujete?“

„Jde o  Faith Burnsovou, pane.“ Paní Kennedyová křečovitě sepjala ruce před sebou. „Je to vrchní služebná.“

Th omas přikývl. „Pamatuju si ji.“

„Jistě, jistě.“ Ferguson si prohrábl vlasy rukou, a to bylo gesto, jaké Th omas u  tohoto jinak neotřesitelně klidného muže ještě nikdy neviděl. „Faith zmizela. Večer tu ještě byla a  nedělo se nic neobvyklého. Ale ráno už nepřišla – nebo ji alespoň nikdo z nás neviděl.“

„Postel má ustlanou,“ doplnila paní Kennedyová. „Ale nevíme, jestli v ní spala, nebo ne.“

„A její sestra – naše léčitelka Joy – odešla včeravečer k Bradshawovým,“ vysvětloval Ferguson, „takže se jí nemůžeme zeptat, jestli neví, kam se Faith poděla.“

Paní Kennedyová založila ruce na prsoua úzkostně se chytila za lokty. „To se Faith vůbec nepodobá, aby se jen tak sebrala a odešla.“

„A co ostatní z rodiny?“ zeptal se Th omas.

Ferguson zavrtěl hlavou. „Jsou z Burnsů poslední a ani jedna se nevdala.“

Th omas se po krátkém zamyšlení zatvářilbezradně. „Nevidím jinou možnost než hledat dál. Sežeňte Seana a ostatní, ať se poptají a zjistí, jestli Faithneodešla už večer a někomu o tom neřekla.“

Ferguson přikývl. „Hned za Seanem zajdu.“

Paní Kennedyová nasadila zkormoucený výraz. „Nejde mi na rozum, proč nám Faith nenechalažádnou zprávu, ale ještě jsou tu Wattsovi, příbuzníz druhého kolene. Sean by se mohl poptat u nich.“

Th omas si zničehonic uvědomil, co – nebo spíš kdo – tu chybí. „Kde je Nigel?“

Ferguson se sice neušklíbl, ale neměl k tomudaleko. „Odjel do Ayru s  panem Nolanem. Vyrazili včera časně ráno.“

Vrátili se z Glasgow, jen aby den nato zase odjeli? Th omas jen s  obtížemi zakryl údiv. O  co těm dvěma jde? Pokud je Manachan nemocný a nemůže vést klan, pak by měl jeho místo zaujmout Nigel.

Th omas přejel pohledem od paní Kennedyové k  Fergusonovi. „Je u  lairda Edgar?“ Edgar byl Manachanův sluha, tichý a neochvějně věrný muž.

Ferguson přikývl. „Edgar tráví s  pánem většinu času. Pokud se nemusí vzdálit, je mu nablízku.“

Th omas se taktak nezamračil. Mluvili o Manachanovi, jako by byl nemohoucí... Svlékl si kabát a  podal jej Fergusonovi. „Půjdu nahoru. Kdybyste mě potřebovali, budu u lairda.“

Th omas obešel čtveřici a zamířil síní keklenutému průchodu a do přilehlé haly, v níž se nacházelo hlavní schodiště. Schody bral po dvou.

Ochoz vypadal stejně, jako si jej pamatoval.Celkově se zdálo, že se tu změnilo jen málo.

Až na to, že Manachan nevycházel z ložnice.

Th omas věděl, který je to pokoj, ačkoli v něm byl jenom párkrát. Jeho strýc už sice nebyl mladý, ale pokud si Th omas pamatoval, Manachan byl vždy zdravý a  silný a  činorodější než spousta mladších mužů.

Když se Th omas ocitl před tmavými dubovými dveřmi hlavní ložnice, zastavil se, aby se připravil na to, co ho za nimi čeká. Věděl, že Manachan„churaví“, ale to podle něj nevysvětlovalo, pročneopouští pokoj. „Churavění“ neznamenalo, alespoň jak to viděl Th omas, že se Manachan uzavře před svými lidmi a v podstatě se vzdá své role lairda.

Takhle by se nezachoval Manachan, jak ho Th omas znával.

Zvedl ruku, lehce zaklepal a čekal.

Tak trochu očekával, že uslyší strýčkovo hlasité, netrpělivé „Dále“. Místo toho zaslechl blížící sekroky a pak se dveře pootevřely.

Vyhlédl z  nich Edgar. Za ním bylo v  pološeru vidět úzkou chodbu, která spojovala Manachanovu ložnici na jedné straně s obývacím pokojem nadruhé. Edgar, vysoký a štíhlý, s protáhlým bledýmobličejem a tmavými vlasy padajícími do očí, udiveně zamrkal – a hned nato v jeho rysech převládla úleva, která Th omasovi začínala dělat starosti.

„Pane Th omasi! Moc rád vás vidím.“

Th omas si byl naprosto jistý, že Edgar míní svá srdečná slova zcela upřímně. Zatraceně! Co se to tu děje?

Než se Th omas stačil zeptat, jestli by mohl mluvit s Manachanem, Edgar se k němu otočil zády.Dveře nechal otevřené v  nevysloveném pozvání a pohnul se doleva směrem k ložnici. „Pane – podívejte, kdo přijel!“

Th omas vkročil do chodby. Na okamžik se zastavil, aby si jeho oči přivykly na příšeří, pak zavřel dveře a vstoupil do ložnice.

Manachan ležel na nerozestlané posteli, opřený zády o naskládané polštáře. Přes nohy měl přehozený pléd, ale byl oblečený v košili s vázankou, kalhotách a dlouhém sametovém domácím kabátu.

Přestože byl ve tváři pobledlý a od doby, kdy ho Th omas viděl naposledy, znatelně ztratil na váze, byl to pořád velký mužský. Nepůsobil sice už tak vitálně jako dřív, ale postavu měl pořád robustní a mohutnou.

A přes to všechno z každého jeho gesta čišelaslabost. Únava. Ona nezměrná, tíživá letargie těžcenemocných. Oči, které se zvedly k  Th omasově tváři, měly stále stejný jemně modrý odstín, avšakpronikavost a bystrost, které vždy neklamně svědčilyo strýcově zájmu, jako by z nich do velké míry vyprchaly.

Skoro jako by Manachan hleděl na svět z  dálky, přes jakýsi mlžný závoj.

Manachan chvíli putoval pohledem po Th omasových rysech, pak se jeho tvář uvolnila a rty se zvlnily úsměvem. Chabě zvedl ruku. „Th omasi, chlapče. Jsi hodný, žes přijel.“

Th omas přistoupil blíž a vzal Manachanovu ruku do své, druhou sáhl po židli s vysokýmopěradlem, přitáhl si ji k posteli a posadil se. Aniž pustil Manachana, prohlížel si jeho tvář a snažil se nedat najevo, jak je otřesený.

Manachana ale neošálil. Ačkoli strýc zeslábl,úsudek měl stejně pronikavý jako dřív. Suše se usmál. „Ne, neumírám. Jen je mi mizerně. Ale nehorší se to, i když si nejsem jistý, jestli je to dobré, nebošpatné znamení.“

Edgar rozčileně, nesouhlasně mlaskl.

Th omas se na Manachana upřeně zadíval. „Jak dlouho? Jak dlouho jsi v tomhle stavu – připoutaný na lůžko?“

Manachan povytáhl obočí, jako by se snažil si vzpomenout, pak se ohlédl na Edgara.

„Poprvé ulehl loni v srpnu,“ odpověděl Edgar tiše. „Od té doby je mu střídavě líp a hůř, ale nikdystejně jako dřív.“

Manachan se ušklíbl. „To je bohužel pravda. Mám pocit, že moje dřívější já se někam vytratilo a tohle je všechno, co z něj zbylo.“ Manachan zvážněl. „Nejsem už moc k užitku, ale naštěstí je tu Nigel a o všechno se může postarat.“

„Pořád jste laird,“ vyhrkl Edgar dřív, než to stačil udělat Th omas, a jeho slova měla v sobě velkoudávku hrdosti a paličatosti.

Manachan nad nimi ale mávl rukou. „Jakýpak laird, když nemůžu vstát z postele a postarat se o ty nejzákladnější věci.“

Manachan pohlédl Th omasovým směrem a Th omas zachytil jeho pohled. „Když mluvímeo základních věcech, proč jsi mi nenapsal, co se děje?“

Manachan slabě pokrčil širokými rameny. „A co jsem ti měl psát? Jsem starý, hochu. Dohánějí mě mé dávné prohřešky a já se s tím musím smířit. Všichni jednou zestárneme.“

Th omas střelil káravým pohledem po Edgarovi.

Hubený chlapík odpověděl: „Dostali jsme rozkaz, abychom vás s... pánovými neduhy neobtěžovali.“

Th omas se s  tázavým pohledem obrátil zpět k Manachanovi.

Strýc mu stiskl ruku. „Dopřej mi trochudůstojnosti, chlapče. Pokud to není nutné, nikdo nemusí vidět, jak jsem sešel.“

Nebylo to snadné, ale Th omas se přinutil tospolknout – spolu se sžíravým pocitem viny z toho, že se nevrátil na panství dřív, že se tu poslední dva roky neukázal, protože se hnal za svými plány a  ze zbabělosti se chtěl vyhnout Lucille Cynsterové.

Dlouze se nadechl a  pomalu řekl: „Tak dobrá  – na to máš plné právo, ale to ještě neznamená, že se mi to líbí.“

Na Manachanově současném stavu toho bylotolik, co se Th omasovi nelíbilo, že ani nevěděl, kde ve svém výčtu začít, ale pro začátek bylo třeba věnovat se naléhavějším záležitostem.

Znovu se zaměřil na bezprostřední problémy – ty, které se týkaly klanu a jeho vedení – a upřeně sezadíval na Manachana. „Obdržel jsem dopis odBradshawa a taky od Forrestera. Oba píšou o problémech s  letošní dodávkou osiva. Chtěli, abych o  tom s tebou promluvil.“

Manachan přimhouřil oči a zamračený výrazpostupně proměnil celou jeho tvář. „Problémys dodávkou osiva? Ale...“ Vypadal čím dál nechápavěji, až se nakonec ohlédl na Edgara. „Kolikátého je?“

Tu otázku vyštěkl  – sice pořád slabě, ale tónem, který Th omas dobře znal. Manachan ještě nebylzdaleka ztracený.

„Dvacátého dubna,“ odpověděl Edgar okamžitě.

Manachan se obrátil k Th omasovi. „Mělo být už zaseto, že ano? Nebo aspoň v nejbližší době.“

Th omas přikývl. „Jenže není co zasít,minimálně na severních usedlostech – a mám tušení, že ani tady v klanu.“

Manachan se zamyslel. „Muselo dojít ke zpoždění nebo... nevím, něco se stát muselo.“ Zaostřil na Th omase a řekl: „Zeptej se Nigela – ten to bude vědět.“

„Nigel s Nolanem jsou posledních pár dní v Ayru a předtím byli v Glasgow – netuším, jak dlouho.“

Bylo zřejmé, že tohle je pro Manachana novina. Do jeho tváře se vrátil zachmuřený výraz, tentokrát ještě temnější a zřetelnější.

„A teď,“ pokračoval Th omas, pustilManachanovu ruku a zvedl se, „onemocněli Bradshawovi.Vážně. Celá rodina.“

„Cože?“ Manachan vytřeštil oči na Th omase a pak se tázavě – skoro vyčítavě – podíval po Edgarovi.

Edgar zkřížil ruce na prsou a  nevinně prohlásil: „Dostali jsme pokyn nezatěžovat vás žádnými zneokojivými zprávami.“

„Na to bych se podíval.“ Manachanův tónnevěstil nic dobrého pro toho, kdo ten pokyn vydal. Chvíli nic neříkal a střelil pohledem po Th omasovi. „Kam půjdeš?“

„Na statek Bradshawových.“

„Dobře. Běž zjistit, co se tam u všech ďasů děje. Vezmi s sebou Joy, naši léčitelku.“

„Ta už tam je – Forresterovi pro ni poslali a ona odjela včera večer.“

„Aspoň někdo tu myslí hlavou,“ zamručel Manachan. Po chvíli mlčení vzhlédl k Th omasovi zpodježatého obočí. „Běž a měj oči a uši otevřené, chlapče. Zjisti, co půjde – nejen o tom, co postihlo Bradshawovy, ale i o té záležitosti s osivem. Nigel tu není, aby námodověděl, tak se nemůže divit, když se poptáme jinde.“

Th omas přikývl, ale ta poznámka ho zneklidnila, protože naznačovala, že veškerá zodpovědnost zapanství teď spočívá v Nigelových rukou, a co víc, že to tak vidí i samotný Manachan. Jedna věc byla nechat se Nigelem zastoupit, ale Th omase dosud nenapadlo, že Manachan na svoji roli úplně rezignoval, dokonce do takové míry, že si dává pozor, aby nezpochybnil Nigelovu autoritu.

Zrovna tak ale Th omas dosud neměl tušení, jak dalece Manachan v  posledních měsících zchřadl. Možná že změna byla nezbytná.

Tím se ale mohl zabývat později. Th omas ustouil od postele. „Až se vrátím, přijdu ti podat zprávu.“

Počkal, až Manachan přikývne, a  pak se obrátil a  vykročil ke dveřím. Když je za sebou tiše zavřel, zastavil se, zaskočený všemi těmi změnami, a znovu uvažoval, oč tu vlastně běží. Pak nad tou otázkou zavrtěl hlavou a seběhl ze schodů.

Když si vzal kabát od Fergusona, který mupotvrdil, že Faith Burnsovou stále nenašli, vyšel ze dveří a vrátil se do stájí.

Mitch zavedl Fantoma pod střechu. „Říkal jsem si, ať na vás počká v teple.“

Th omas se na něj vděčně usmál.

Když nasedl, Mitch dodal: „Sean odjelk Wattsovým, zeptat se, jestli o  Faith něco nevědí. Je to ale divná věc  – Faith není tak lehkomyslná, aby si jen tak zmizela, a navíc, kam by tady taky šla?“

Th omas s  grimasou přikývl. Něco na tom bylo. Ale jak mohla služebná beze stopy zmizet? „Pokud se někdo bude ptát, jel jsem k Bradshawovým –s lairdovým souhlasem.“

Mitch přikývl. „Jenom dobře, pane. Doufám, že je Joy dostane zase na nohy. Budeme čekat na zprávy.“

Th omas vyvedl Fantoma na dvůr. Slunce semezitím schovalo za vrcholky pohoří Rhinns of Kells a světla ubývalo. „Pochybuju, že se vrátím do tmy.“

„Rozumím, ale stejně budeme dávat pozor.“

Th omas mu pokývl na pozdrav a  pobídl Fantoma patami do slabin. Šedák hladce přešel do klusu a pak do cvalu. Jakmile Th omas vyjel ze dvora,navedl valacha k severu a povolil otěže.

Statek Bradshawových se rozkládal na severníhranici panství v  rovinatější a  otevřenější krajině. Jak Th omas mířil tím směrem, všímal si, že mnoho polí zůstává neobdělaných, některá byla částečně zoraná, ale žádné z  nich nepokrývaly úhledné řady vysázených plodin. Na panství se především chovaly ovce, spolu s malým stádem skotu a dvěma stády koz. Obilí se pěstovalo pouze na několika polích a většina z něj pokrývala potřeby klanu po zbytek roku.

Jelikož se pole ještě neosela, obavy farmářůz nedostatečné úrody – z vyhlídky na jedinou sklizeňmísto dvou – se Th omasovi zdály opodstatněné. Kam až mu paměť sahala, klan každoročně využil většinu obilí, které na panství vzešlo.

Stíny se už prodlužovaly, když vyjel do mírného svahu k dlouhému kamennému staveníBradshawových. Protože se začínalo ochlazovat, udivilo ho, když uviděl, že vchodové dveře jsou dokořán.

Rychlým pohledem se přesvědčil, že z komínůnestoupá dým  – a  to bylo velmi podivné. Byl pozdní duben, a  i  když zima už ztrácela sílu, čas teplejších dnů, natožpak večerů, ještě nepřišel.

Thomas sesedl, uvázal Fantomovy otěže na kroužek ve sloupu stojícím po straně dveří a vešel do domu. Světlo proudící dovnitř otevřenými dveřmi nedosáhlo daleko, okna byla zataženátěžkými závěsy a nikde nesvítila žádná lampa.Thomas neviděl hlouběji do stínů halících dlouhou místnost, ale zdálo se, že je tu pusto. Nikde se nic nepohnulo, nebylo nic slyšet. Dům byl ponořený do naprostého ticha.

Th omas zvedl ruku a zaklepal na dřevěnouzárubeň dveří. „Haló? Bradshawe?“

Odpovědělo mu zase jen ticho, ale pak sez hloubi domu ozvalo zavrzání následované dušeným výkřikem.

Th omas překročil práh. Dveře nechal otevřené a prošel hlavní místností ke klenutému průchodu do dlouhé chodby. Výkřik přišel právě odtamtud.

První dveře, na které narazil, byly pootevřené.Strčil do nich a nahlédl do pokoje, který musel sloužit jako ložnice Bradshawových. Paní Bradshawová seděla skrčená a schoulená v křesle u vychladlého krbu. Vypadala příšerně, tvář měla popelavě bíloua šedivějící vlasy rozcuchané a zplihlé. Byla oblečená, ale při Th omasově příchodu se ani nepohnula. Dýchala ústy, v  mělkých, sotva znatelných vzdeších. Na podlaze vedle křesla bylo vidět napůl zaschlou kaluž zvratků.

Th omas přesunul pohled k posteli. Bradshaw přes ni ležel napříč, jako by na ni upadl. I on byl oblečený, tak jako jeho žena, a  stejně jako ona byl zkroucený a schoulený vyčerpáním. Také on vydávil obsahžaludku na podlahu a ve tváři byl stejně smrtelněbledý jako jeho choť.

Na rozdíl od ní byl ale Bradshaw vzhůru, i když očividně jen s vypětím sil. Když se Th omas podíval jeho směrem, chtěl zvednout ruku na pozdrav – nebo spíš v úpěnlivé prosbě – ale nemohl.

To gesto – a ta bezmocná prosba v jeho zoufalých očích  – zasáhly Th omase přímo do srdce. Rychle si v  duchu zformuloval, co potřebuje vědět nejdřív, a pak se zeptal: „Kde je léčitelka? Dojela sem?“

Bradshawovi se podařilo nepatrně přikývnout.

Th omas se zamračeně ohlédl do chodby. Už se chystal vydat se na další průzkum, ale když se podíval na Bradshawa, viděl, jak si navlhčuje popraskané rty.

„Přijela... včera večer,“ vypravil ze sebe sotvaslyšitelně. „Byli tu Forresterovi... Dovezli ji.“

Th omas se pohnul z chodby a došel k posteli.Krátce zapátral na nočním stolku a na příborníku, alenikde neviděl vodu, kterou by mohl dát Bradshawovi.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist