načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kouzla slečny Láryfáry - Annie Parnellová; Ann M. Martinová

Kouzla slečny Láryfáry

Elektronická kniha: Kouzla slečny Láryfáry
Autor: ;

Kdo by neznal paní Láryfáry! Třeba v Javorovicích ji zná každý! Teď ale musela naléhavě odcestovat, a tak požádala svoji praneteř Sáru, aby se jí postaral o dům a o zvířátka. A ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Zuzana Slánská
z anglického originálu Missy Piggle-Wiggle and the whatever cure přeložily Jana Mertinová a Petra Mertinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3759-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo by neznal paní Láryfáry! Třeba v Javorovicích ji zná každý! Teď ale musela naléhavě odcestovat, a tak požádala svoji praneteř Sáru, aby se jí postaral o dům a o zvířátka. A protože jablko nepadá daleko od stromu, umí i slečna Láryfáry léčit rozličné dětské nešvary, zlozvyk a neduhy.

Zařazeno v kategoriích
Annie Parnellová; Ann M. Martinová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kouzla slečny Láryfáry

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Ann M. Martinová

Annie Parnellová

Kouzla slečny Láryfáry

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kouzla

slečny

Láryfáry

Ann M. Martinová

Annie Parnellová

Ilustrovala

Zuzana Slánská



Betty MacDonaldové

a kouzlu, jímž očarovala mé dětství

i několik generací čtenářů.

A. M. M.

Willovi a Elsii, kteří mě naučili,

že všichni se občas potřebujeme léčit,

i když si myslíme, že jsme dokonalí.

A. P.



Obsah

1. Sára Láryfáry .............................. 11

2. Jalovcová ulice ............................. 27

3. Halabalovi ................................. 43

4. Neřeklice .................................. 60

5. Petúnie Halabalová aneb léčení chamtivky ... 77

6. Léčení loudalky ............................ 94

7. Hortenzie Halabalová aneb léčení chytrolíny. . . 111

8. Léčení slídivky ............................ 128

9. Žvýkačka odvykačka ...................... 146

10. Franklin Halabala aneb léčení noaconózy .... 164

11. Léčení chviličkismu ........................ 183

12. Zase ti Halabalovi ......................... 200

13. A nakonec Sára ............................ 217



Milá Sáro,

jak víš, můj manžel, pan Láryfáry, před několika

lety odešel k pirátům. Tak dlouho jsem na něj

čekala, až jsem se nakonec rozhodla vzít věci do

svých rukou a vypátrat, co se mu přihodilo. Zítra

odjíždím. Chci Tě požádat, abys po dobu mé

nepřítomnosti bydlela v mém domě v Javorovicích

a starala se o mé hospodářství. Je mi líto, že kvůli

mně musíš opustit domov a vzdát se své práce,

ale potřebuju Tvoji pomoc. Než dorazíš, postará

se o zvířata Harold Okulárek.

Určitě si pamatuješ, jak pečovat o psa Darebu,

kočku Ťapku, čuníka Kvida a ostatní domácí

zvířata. Dům je pořád vzhůru nohama, jako když

jsi tu byla posledně.

Nezlob se, že jsem odcestovala tak narychlo.

Někdy to prostě jinak nejde.

Prosím Tě, přijeď co nejdřív.

Líbá Tě

Tvoje tetička



11

1

Sára Láryfáry

T

o nejlepší, co bylo v Javorovicích k vidění, nebyl ani

místní kouzelnický obchod, ani horkovzdušný ba­

lon, který se jednoho dne zničehonic vyhoupl na oblohu

a k všeobecnému údivu zvolna plul nad městem. Ani to,

že si děti mohly celé dny hrát venku a lítat po ulici bez

dozoru rodičů.

Ne, to nejlepší v Javorovicích byl domek obrácený

vzhůru nohama a pochopitelně i maličká paní, která

v něm bydlela.

Ten převrácený dům postavil pro Sářinu pratetu,

paní Láryfáry, její manžel, který prý býval pirátem. Paní

Láryfáry snila o takovém domě odmalička. Toužila mít


12

místo stropů podlahy a místo podlah stropy, aby se člo­

věk, který prochází domem, musel vyhýbat různým

svítidlům, která mu rostou pod nohama. Když byla

Sára malá, moc se na návštěvy v převráceném domě tě­

šila a milovala i svou tetičku, která měla velké pochope­

ní pro děti. Směla ji navštěvovat úplně sama, bez ma­

minky. S domem, kde stálo všechno na hlavě, neměla

Sářina maminka trpělivost a nesdílela ani tetiččinu zá­

libu v kouzlech. Paní Láryfáry vymýšlela různé hry –

třeba na zlou královnu, která naučila děvčata stlát po­

stele, pořádala závody ve vynášení smetí do kontejnerů

a zvala děti na hlučné pirátské večírky, kde se uklízelo

o sto šest. V celém domě se pak ozýval hlasitý smích

a halekání, a když některý z mořských vlků vyléval kbe­

lík se špinavou vodou, ostatní volali: „Muž přes palubu!“

Protože paní Láryfáry opravdu uměla čarovat, měla

v kredenci všelijaké sirupy, prášky a kapičky, s jejichž

pomocí zbavovala děti mnoha zlozvyků. Sářina ma­

minka se na její léčebné metody dívala mírně řečeno

poněkud spatra, to znamená, že se jim vysmívala a po­ hrdala jimi. Mnozí dospělí z Javorovic byli ovšem paní Láryfáry vděční, že zbavila jejich děti lakomice, ni­ mravky a špindírismu.

V domě paní Láryfáry žil pes Dareba, kočka Ťapka, mluvící papoušek Penelopa a čuník Kvido, který sice nemluvil, zato měl vybrané způsoby a miloval kávu. Po kaž dém jídle si dal čtyři nebo i pět šálků. Dvorek za do­ mem, kde muž paní Láryfáry před lety ukryl pirátský poklad, byl celý rozkopaný. Když byla Sára malá a ještě neuměla sama kouzlit, i ona tu hledáním pokladu strá­ vila mnoho hodin. Děti z městečka to zkoušejí dodnes, a tak je dvorek vždycky samá díra. Paní Láryfáry to ne­ vadilo, pokud do těch děr děti potom zasadily květiny.

Sára Láryfáry dorazila do Javorovic jednoho teplého rána, přesně tři dny poté, co dostala dopis od své prate­ ty, a přesně dva dny poté, co neochotně opustila své nové místo v Kouzelnickém institutu pro děti. Tehdy si zastrčila tetiččin dopis za stuhu slamáku a dnes ho ces­ tou k převrácenému domku vytáhla, aby si ho ještě jed­ nou přečetla. Dopis byl napsaný narychlo. Přemýšlela, proč asi. Také si říkala, proč paní Láryfáry tak náhle vy­ razila hledat manžela. Kde může vlastně člověk hledat piráty? A konečně, kdo je Harold Okulárek?

Slunce pálilo, a tak si Sára znovu zastrčila dopis za klobouk a vykročila do ulice. Kolem ucha jí probzučel čmelák mířící k truhlíkům s petúniemi. Na verandě jed­ noho pěkného žlutého domku se zničehonic vzbudila kočka, skočila po mouše a zase se vrátila do pelíšku. Sára si přehodila kufr do druhé ruky. Zastínila si oči a nahlas řekla: „Tak jsem tady.“

Stála před hnědým domkem, který měl podezdívku

obrácenou nahoru k nebi a střechu zapíchnutou do

země. Sára byla rázem celá rozpolcená: na jedné straně

ráda vzpomínala na dávné dny prožité s tetičkou, která

ji učila využívat své zázračné léčebné metody (Sára chá­

pala rychle a nebála se, že něco poplete, i když se jí ob­

čas pár předmětů rozplynulo ve vzduchu nebo uletělo

oknem), na druhé straně ji ovládl neklid a znepokojení.

Vzpomněla si, že tetiččin dům se občas choval jako ško­

dolibý rošťák. Paní Láryfáry miloval, ale Sáře nemohl

zapomenout učednické nezdary a nikdy se úplně ne­

vzpamatoval z toho příšerného odpoledne, kdy Sára

z domku převráceného vzhůru nohama omylem vy­

kouzlila domek ležící na levém boku. Během několika

vteřin nepovedené kouzlo zrušila, ale dům jí to neod­

pustil, dokud se mu šest set jednasedmdesátkrát ne­

omluvila.

Na cestičce před hlavním vchodem se Sára váhavě za­

stavila. Dveře byly zasazené ve štítu střechy a měly dvě kliky. Jednu výš, tam, kde by ji člověk našel, kdyby dveře nebyly otočené vzhůru nohama, a druhou o něco níž, a na tu dosáhl každý, kdo si vylezl na schůdek.

„Tak jsem tady, domku,“ zašeptala Sára. Znovu si za­ stínila oči a měla dojem, jako by za okny zahlédla Kvi­ dův rypáček, Penelopin zobák a Darebu s Ťapkou opí­ rající se předními tlapkami o okenní tabuli. Vykročila po pěšince.

Kámen jí pod nohou uhnul do strany a Sára pevněji sevřela svůj kufřík. „Tímhle mě nezastavíš.“ Kráčela pevně dál. „Tys mi, domku, ještě neodpustil? Promiň. Tohle byla moje šestistá dvaasedmdesátá omluva.“

Druhý kámen zajel do země, jako by Sára šlápla na leknínový list na jezírku. Povzdechla si, ale statečně vy­ táhla zapadlou nohu a odhodlaně kulhala dál ke dve­ řím. Cestička uskakovala a mizela jí před očima.

Když došla ke schůdkům před domem, prudce hodila kufřík na dřevěnou terásku. „Pozvala mě tetička,“ řekla. „Potřebuje pomoct, copak to nechápeš?“

V obálce s dopisem od paní Láryfáry měla klíč od domu. Teď ho vyndala a zastrčila do spodního zámku. Ozva­

lo se zasténání. Sára s úsměvem klíč vytáhla. „To jsou

teda hloupé vtipy, domku. Stejně mě nakonec pustíš.“


16

Znovu zastrčila klíč do zámku a neozvalo se nic. Oto­

čila klíčem. Klika zmizela.

„Co to má znamenat?“ křikla Sára. Čekala dvacet vte­

řin, jestli se klika znovu objeví (což je docela dlouhá

doba, když jenom stojíte, koukáte a čekáte). „No dobře.

Budu hrát tuhle hru s tebou,“ našla ztracený klid. Luskla

prsty, panty u dveří se uvolnily a křídlo vypadlo naplocho

do předsíně. Sára zvedla svůj kufřík a vstoupila do domu.

Konečně se znovu objevila i klika s klíčem, stále trčí­

cím v zámku.

„Díky,“ řekla Sára. Znovu luskla prsty, dveře se posta­

vily a zajely zpátky do pantů. „Doufám, že tohle nebude­

me muset dělat pokaždé, když budu chtít dovnitř.“

Ze stěn domku se ozval tichý smích.

V šeru předsíně si teď Sára všimla, že v hale stojí

v řadě domácí zvířata paní Láryfáry − Dareba, Ťapka,

Penelopa a Kvido. Dareba radostně vrtěl ocasem a měl

otevřenou tlamu a vyplazený jazyk, asi z leknutí, jak vy­

padly dveře, nebo možná jen proto, že to byl pes. Ťapka

stála zády k Sáře a výhrůžně švihala ocasem. Penelopa

ani nemrkla, jen naklonila hlavu ke straně. Kvido se

také probíral z překvapení. Usmál se a napřáhl pravé

kopýtko. Sára mu ho stiskla.


17

„Copak je, Ťapko? Vylekala jsem tě? Tak se na mě ne­

zlob,“ oslovila kočku.

Ta se na ni vyčítavě ohlédla přes rameno a vytratila se.

„Jdeš brrrzy,“ zaskřehotala Penelopa. „To myslím irrro­

nicky,“ dodala.

Sára se sklonila k Darebovi a objala ho kolem krku.

„Těšila jsem se na vás.“

Dareba zavrtěl ocasem a olízl jí ucho.

„Konec řečí,“ prohlásila rázně Sára. „Nezbývá nám, než se pustit do práce a napravit to. Dát všechno do po­ řádku.“

„Sprrraví to krrrmení. Tak by to udělala paní Lárrry­ fárrry,“ zatřepotal papoušek křídly. „Nakrrrm nás.“

„Na oběd je ještě moc brzy,“ namítla Sára.

„Paní Lárrryfárrry by nám udělala svačinu.“

„Vážně? No tak uvidíme. Vím jistě, že tetička mi tady někde nechala... Á, tady je to.“ Sára si všimla, že na stol­ ku u dveří leží obálka. Sáhla po ní a obálka vyletěla do vzduchu. „Domku, prosím, vrať mi ji!“

Obálka se snesla na zem. Sára ji zvedla, rozlepila a vy­ táhla z ní list papíru. Překročila práh a vešla do obývací­ ho pokoje. Uvelebila se ve velkém měkkém ušáku hned vedle domečku pro panenky. Ten postavila jedna z mno­

18

ha návštěvnic paní Láryfáry ze dřívek od nanuků, roli­

ček od toaletního papíru a peříček.

Sára přečetla tetiččin dopis Kvidovi, který za ní přibě­

hl do pokoje a posadil se na pohovku, nožku přes nožku.

Četla pomalu, protože narychlo napsaný dopis se skoro

nedal rozluštit.

Sára se podívala na Kvida, ten přikývl, usmál se na ni

a maličko se začervenal. Poplácala ho po kopýtku a po­

kračovala.

Milá Sáro,

protože čteš tyhle řádky, je jisté, žes našla cestu

do mého domku v Javorovicích. Děkuju, že jsi

přijela.

Krmení pro Darebu, Ťapku a Penelopu najdeš

v kuchyni v kredenci, hned vedle sporáku. Snadno

poznáš, co komu dát, máš to napsané na krabicích.

Kvido dostává lidské jídlo z lednice. Může s tebou

jíst u stolu, protože je slušně vychovaný a nesmírně

čistotný.“

19

Sára četla stále pomaleji, až se úplně zarazila. „Jak je

možné, že tetička tak příšerně škrábe?“ obrátila se na

Kvida.

Ten jenom chápavě pokýval hlavou.

„Vidíš tohle slovo?“ přistrčila mu dopis až pod nos.

„Přečteš to?“

Kvido svraštil čelo, uchopil papír do kopýtek a obracel

ho několikrát dokola. Pak pokrčil rameny a vrátil ho Sáře.

Sára se snažila tu čmáranici vyluštit. „...rodina, která

má problémy?“ četla polohlasně. „Rodina Halabalových,

Krmení pro ostatní domácí zvířata je ve stodole.

Pokyny jsou připíchnuté na zdi nad Klusákovým

stáním.

Poprosila jsem Harolda Okulárka, majitele

obchodu Knihy od A do Z v Jalovcové ulici, aby

dvakrát denně přišel nakrmit zvířata. Ozvi se mu,

až dorazíš, a poděkuj mu za pomoc.

Líbám tě,

Tvoje tetička

P. S. Je tu jedna rodina... která má problémy s dětmi? Tohle bude asi jejich adre­ sa. Znáš ty Halabalovy, Kvido?“

Kvido přikývl a najednou vypadal posmutněle.

„Jestli mají problémy s dětmi, musím se u nich zasta­ vit. Žádné strachy, Kvido. Přijela jsem, abych jim pomoh­ la. Určitě to vyřešíme. Ale hezky jedno po druhém.“

Zvedla kufřík. „Pojď, Darebo,“ zavolala, když došla ke schodům. Dareba se zvedl z místa pod stolem, kde spal, a otřepal se.

Sára položila nohu na první schod, ale šlápla do prázdna a letěla dopředu, protože schodiště před ní zmizelo. „Domku, vrať ho zpátky!“ poručila, zatímco jí Dareba starostlivě olizoval obličej.

Schodiště se znovu objevilo, jenže bylo maličké, mělo asi jen patnáct centimetrů na výšku. Sára se potutelně usmála, Dareba zavrčel a tázavě se zadíval do patra.

„Až nahoru!“ poručila Sára.

Schodiště začalo růst a přitom sklouzlo až do předsí­ ně, kde nakonec narazilo do stropu.

„Domku, vrať všechno na místo!“ nařídila Sára. „A hned.“

Schodiště se vrátilo do haly, ale Dareba z něj nespou­ štěl oči.

„Neboj se,“ uklidňovala ho Sára. „Známe se s tímhle domem už dlouho.“ S těmi slovy si odnášela kufřík do prvního patra, zahnula doprava a prošla chodbou ke svému pokoji, kde bydlela vždycky, když přijela na ná­ vštěvu. Dareba běžel za ní.

Dveře byly zavřené. „Domku, doufám, že nebude za­ mčeno,“ řekla. Opatrně zmáčkla kliku. „Díky,“ oddechla si.

Pokojík byl pořád stejný, jak si ho pamatovala. Postel zakrytá hladkým bílým přehozem, v nohách pečlivě slo­ žená sešívaná modrá pokrývka. Komoda se zásuvkami, okno lemované modrobílými květovanými závěsy, v koutě dřevěná skříňka s dvířky natřenými namodro. Sára ji zkusila otevřít. Byla zamčená.

To však nebyla další schválnost domku. Skříňka měla být zamčená. Sára vytáhla medailonek a vyndala z něj mosazný klíček uvázaný na kousku úzké růžové stužky. Vsunula ho do zámku a dvířka se s vrznutím otevřela.

„Jsou na místě,“ usmála se Sára spokojeně. „Lektvary, které jsem si tu nechala.“ Přelétla pohledem řady ma­ lých lahviček, skleniček a ampulek. Každá měla štítek s nápisem označujícím zlozvyk, který lze vyléčit s po­ mocí jejího obsahu. Na prostřední poličce stála malá hranatá fialová nádobka. „Lék na špindírismus,“ četla Sára. Odšroubovala uzávěr a přičichla si. „Mmm, hroz­ nová příchuť. Vzpomínáš, jak jsem ho zkoušela na tobě, Darebo? Darebo!“

Koutkem oka postřehla, jak se Darebův ocásek mihl za rohem, když se pejsek vytratil. „Já ti ho už nebudu dávat!“ volala za ním. „Tehdy jsem byla ještě malá. Tepr­ ve jsem se ta kouzla učila.“

Ale Dareba byl pryč. Sára si hbitě naskládala věci do zásuvek. Boty srovnala do botníku, hromádku knih si připravila k posteli. Vytáhla z kufříku pyžamo, zubní kartáček, papuče a teplou vlněnou čepici. Nakonec si připravila plátěnou kabelu s dlouhým popruhem, kte­ rou si odpoledne vezme k Halabalovým.

V přízemí prošla kuchyní, kde na starodávném čer­ ném sporáku ležela Ťapka a sledovala, co se kde šustne.

„Pojďte se mnou do stodoly,“ zavolala Sára na zvířata a zamířila k zadnímu vchodu. Ale jenom Penelopa zatře­ potala křídly a prosmýkla se škvírou otevřených dveří těsně předtím, než za ní zaklaply.

„Málem jsi mě skřípla!“ zlobila se. „Copak nevíš, že je slušné podrrržet dveře? Málem jsi mě skřípla.“

„Promiň,“ omlouvala se Sára. „Naštěstí jsi dost rychlá. Připomeň mi, kdo všechno bydlí ve stodole.“

24

„No přece kůň Klusák, krrráva Arrrabela a výrrr Za­

charrriáš. Dále houserrr Vincenc se svou drrružkou,

husou Evelýnou, a kachní párrrek Marrrta s Milošem.

A někde tam budou i kuřata, krrrálíci a krrrůty. Ovce se

pasou venku na louce.“

Sára otevřela vrata a vešla do stodoly. Byla to obyčej­

ná stodola, ne převrácená vzhůru nohama. Dům vzhůru

nohama si umí představit každý, ale se stodolou, která

by měla stání pro koně a krávy na stropě a seno dole na

zemi, by byla určitě potíž. Jen považte, že byste museli

každý večer přemlouvat koně a krávu, aby si vylezli na

kutě do patra, a těžko říct, jak byste jim tam nahoru

házeli vidlemi seno.

Sára nakoukla do šera a s přimhouřenýma očima se

zadívala na trámy pod střechou. Výr Zachariáš tam tvr­

dě spal, protože zbývalo dost času, než poletí na lov.

Sára jukla do chléva. „Nazdar, Klusáku. Nazdar, Ara­

belo,“ pozdravila a poplácala oba po hřbetě. Pak je vy­

vedla na pastvu za ovcemi.

Na farmě je vždycky co dělat a Sára viděla, že Harold

Okulárek všechnu práci zastal. Voda v korytech byla

čerstvá, zvířata měla ve stájích čistou podestýlku, králí­

kárny byly vydrhnuté a krůtí kotce vymetené.

„Harold se o hospodářství dobře staral,“ poznamena­

la Sára s uznáním.

„Svačinku! Svačinku!“ zaskřehotala Penelopa.

Sára se otočila k papouškovi. „Nevzpomínám si, že

bych v tetiččiných instrukcích našla zmínku o nějaké

svačině. Ale pojďme se podívat domů, jestli jsem něco

nepřehlédla.“ Zamířila přes dvorek k domu a cestou se

zastavila u roztomilých housat Vincence a Evelýny.

Penelopa jí kroužila nad hlavou a Sára tentokrát ne­

zapomněla přidržet dveře. V kuchyni zalovila v kreden­

ci a našla tam pytlík zrní pro papoušky.

„O svačinách tetička bohužel nic nepíše,“ pohladila

Penelopu po peří. „Ale nic si z toho nedělej. Občas něco

tolik chceme, až zapomeneme, že to je jenom toužebné

přání.“

Penelopa se podívala stranou a začala žbrblat: „Sva­

činku prrro kamarrrády.“ A pořád dokola, tak dlouho,

až roleta nad kuchyňským oknem začala popojíždět na­

horu dolů, nahoru dolů.

Penelopa leknutím zavřeštěla a Sára tleskla dlaněmi:

„Domku, už toho nech. Podívej, jak jsi Penelopu vyděsil.“

Dům ještě chvíli vrzal a sténal. „Nějaký čas se tu zdr­

žím,“ pokračovala Sára. „Takže bude lepší, když spolu budeme vycházet po dobrém. Teď se stavím u Harolda Okulárka a pak se zajdu podívat k Halabalovým. Zají­

malo by mě, kde je tady ulice Na Okruhu.“

Zašla si do pokoje pro plátěnou kabelu. Ta byla vždyc­

ky moc užitečná při práci s dětmi. Když si ji přehodi­

la přes rameno, byla kabela neviditelná. Sára se ještě

ohlédla na svou skříňku s lektvary a zavolala na Darebu.

2

Jalovcová ulice

P

řipnula psa na vodítko a poplácala svou kabelu.

Byla sice neviditelná, ale Sáru uklidňovalo, že ji

má na rameni. Musela se aspoň občas ujistit, že tam

pořád je.

„Vyrazíme si na procházku, Darebo?“ zeptala se.

Pes zavrtěl ocasem a posadil se ke dveřím.

„Na shledanou, Ťapko, na shledanou, Penelopo, na shledanou, Kvido,“ rozloučila se Sára s každým zvlášť. „Na shledanou, domku,“ dodala. „Kvido, budeš to tu mít na povel, než přijdu,“ nařídila. Kvido se postavil do po­ zoru, zasalutoval a usmál se.

Penelopa seděla na zábradlí a šustila křídly, pak za­ čala poskakovat a přitom ráčkovala: „To je krrrása! To je krrrása!“

„Buďte tu hodní,“ dodala Sára. Vyběhla s Darebou ven

a chtěla zamknout dům. Zámek se však zakousl do klíče

a pevně ho držel. Sára o krok ustoupila a přísně pohlédla

na dům, asi jako by se dívala na dítě, které pětačtyřicet­

krát za odpoledne škemrá, že chce zmrzlinu. Stejně by

zpražila pohledem třeba i dva sourozence, kdyby se pře­

tahovali o míč a ječeli na sebe: „Teď jsem na řadě já!“

„Nene, já!“ „Ne, já!“ „Já!“ A podobně by si nejspíš změřila

chlapečka, který by ji rušil při telefonování jen proto, že

by jí chtěl okamžitě pošeptat, aby mu dala k svačině nej­

větší kus koláče.

„Domku!“ křikla varovně. Bylo slyšet, jak v zámku za­

chrastilo, a klíč se uvolnil. „No sláva,“ oddechla si.

Po pěšince k chodníku došli s Darebou bez potíží. Ká­

men jim ujel pod nohou jen jedinkrát. Další kameny le­

žely na místě a ani se nepohnuly. Sára se naposledy

ohlédla na dům a vykročila do ulice. Dareba běžel před

ní a mával vysoko vztyčeným ocasem jako praporem.

Občas se zastavil a větřil. Chvíli zkoumal pach, který ho

upoutal, a teprve potom se rozběhl dál.

Bylo klidné sobotní dopoledne. Před Sárou se ote­


29

vřel známý pohled na Javorovice. Místní děti jezdily na

kole, hrály na honěnou, lezly po stromech a pokřikova­

ly. Na jednom zápraží seděli ruku v ruce stařeček se

stařenkou.

Sára došla na dohled Jalovcové ulice, kterou lemovalo

plno obchodů a městských pamětihodností. Před vel­

kým domem s modrou fasádou, žlutými žaluziemi a rů­

žovou verandou zahlédla holčičku. Stála u vrátek, pod­

pírala si bradu rukama a vypadala smutně.

„Ahoj!“ zavolala na ni Sára.

Dívenka se přestala dívat do prázdna a otočila se

k Sáře a Darebovi. „Dobrý den,“ hlesla opuštěně.

„Jsem Sára Láryfáry a tohle je náš Dareba.“

„Já se jmenuju Melodie Kytková,“ řekla dívenka a za­

čala se pohupovat dopředu a dozadu na vrátkách. „Vy

asi budete ta nová sousedka.“

„Znáš paní Láryfáry?“ zeptala se Sára.

„Setkala jsem se s ní jen dvakrát. Ale my tady nebyd­

líme zas tak dlouho, a tak tu ještě nikoho neznám.“

„Že by za tebou nikdo z dětí nepřišel?“

„Přišli, ale já jsem se schovala.“

„Máš nějaké kamarádky ve škole?“

„Zatím ne.“


30

Propána, pomyslela si Sára. To je ale stydlivka. „Jdeme s Darebou do města,“ řekla nahlas. „Nechceš se k nám přidat?“

Melodie se pořád ještě houpala na vrátkách. „Paní Láryfáry je vaše teta?“

„Prateta.“

„Bydlíte v tom převráceném domku?“

„Ano.“

„A spíte vzhůru nohama?“

„Tys nikdy nebyla uvnitř?“ podivila se Sára. „Skoro každé dítě z Javorovic moji tetičku někdy navštívilo. Všichni vědí, jak to v jejím domě, kde je všecko vzhůru nohama, vypadá.“

„Já ne. My jsme se přistěhovali před patnácti dny. Tak­ že vy spíte hlavou dolů jako netopýr?“

„Proboha ne. Spím normálně v posteli. Postel stojí na podlaze, ale podlaha vypadá jako strop.“ Sára ukázala k nedaleké křižovatce. „Jdeme s Darebou do Jalovcové

ulice. Zjistit, jestli v Knihách od A do Z zastihneme Ha­

rolda Okulárka.“

Melodie vykulila oči. „Vy hledáte knihkupectví?“

„Aha, ty ráda čteš,“ řekla Sára.

„Jak jste to poznala?“

„Vidím ti to na očích. Každému, kdo rád čte, se rozzá­

ří oči, když se před ním člověk zmíní o knížkách nebo

knihkupectví.“

„Dovedu vás tam,“ vykřikla Melodie. „Vím, kde to je.

Jen chvilku počkejte.“ Melodie pelášila k domu, vyběhla

po schůdcích ke dveřím a rázem byla zpátky. „Maminka

mi to dovolila.“

A tak se přidala k Sáře a Darebovi. Nejdřív se držela

několik kroků za nimi, ale potom se Sára ohlédla a zavo­

lala na ni: „Jsme tu s Darebou tak opuštění... Radši by­

chom si cestou s někým povídali.“ Melodie přidala do

kroku a rychle je dohnala. Nesměle pokukovala po Da­

rebově vodítku, až jí ho Sára sama podala a řekla: „Dare­

bu smějí vodit jen lidé, na které je spolehnutí.“

Melodie se šťastně usmála.

Na křižovatce Sára odbočila doprava. „Jalovcová uli­

ce. Konečně jsme tady.“

Na hlavní třídě Javorovic byla řada obchodů a krám­

ků. „Je to dávno, co jsem byla naposledy na návštěvě

u tetičky,“ povzdechla si.

„U koho?“

„U paní Láryfáry. Říkám jí tetičko, i když je to moje

prateta. Nebyla jsem tu celou věčnost. Kde jsou ty Knihy od A do Z? Pokud si vzpomínám, v Jalovcové ulici tehdy žádné knihkupectví nebylo.“

„Tamhle!“ ukázala Melodie. „Vidíte tu ceduli, jak je na ní nakreslená otevřená knížka?“

„Aha. Dobře. Ale nepůjdeme tam hned,“ řekla Sára. „Nejdřív to tady maličko prozkoumáme. Byla jsi někdy průzkumnicí?“

„Nebyla,“ svraštila Melodie čelo.

„Nevadí. A byla jsi už někdy dvojčetem?“

„Dvojčetem? To je divná otázka.“

„Ale ne. Zahrajeme si na dvojčata třeba hned.“

„Ale...“

„Já vím, nejsme si podobné, ale některá dvojčata taky ne,“ řekla Sára.

„A neměly bychom být stejně staré?“ namítla Melodie.

„Ale jdi. Nesmíš tu hru brát tak vážně. Jsme dvojčata­ ­průzkumnice. A Dareba je náš neohrožený bernardýn.“

„Bernardýn?“

„No ovšem. A teď jsme objevily město, které před námi vyrostlo ze země. No ne,“ Sára si zastínila oči dlaní a zahleděla se do dáli.

„Co? Co je tam?“

„Vidím Obchodní dům tety Marty. Úplně poprvé jsme spatřily obchodní dům! Zapište to do deníku naší vý­ pravy, slečno Kytková.“

„Tak jo.“ Melodie dělala, že otvírá notes a něco si zapi­ suje. Pak řekla: „Vy se teď asi taky budete jmenovat Kyt­ ková, ne? Když jsme dvojčata.“

„Ne, já jsem pořád Sára Láryfáry. Tak mluvte, prů­ zkumnice Kytková. Co ještě vidíte?“

Melodie se zasmála. „Vidím... No ano, kavárnu. Je to kavárna U Jeníčků,“ četla na vývěsním štítu. „Jana a Jan Jeníčkovi.“

Sára nakoukla do výlohy. „Měly bychom se trochu ob­ čerstvit. Jsme na průzkumné výpravě už několik dní a já umírám žízní.“

Průzkumnice si koupily ledový čaj a u stolku před do­

mem ho pomalu popíjely. Dareba jim usnul pod židlí

a Melodie vyprávěla Sáře, že v jedné uličce viděla ob­

chod Umění magie. Naklonila se přes stůl a zašeptala:

„Je to tam hrozně strašidelné. Vešla jsem dovnitř, byla

tam úplná tma a plno prachu a v košíku ležela černá

kočka. Na košíku byl nápis Mefistofeles.“

„To snad ne,“ užasla Sára.

„Ano. V obchodě nebyl nikdo jiný než já a najednou se přede mnou objevil prodavač, celý v černém, a začal na

mě mluvit kouzelnicky. Vážně,“ dodala Melodie, jako by

jí Sára nevěřila. „Řekl Kuau du fy emetát? a já jsem si

domyslela, že to v kouzelnické řeči znamená: Copak si

račte přát?“ zachvěla se Melodie.

„Ten obchod mi někdy musíš ukázat,“ zvedla se Sára

a vzbudila Darebu.

„Jsme pořád dvojčata­průzkumnice?“ zeptala se Me­

lodie.

„Ne, teď jsme Francouzky. O-la-la. Qu’est-ce que c’est?“

„Když já neumím francouzsky,“ posmutněla Melodie. „Nemůžeme být něco jiného?“

„Bien sûr. A co tedy budeme?“

„Turistky,“ odpověděla Melodie. „A hned potom ztra­ cené příbuzné.“

Sára s Melodií a Darebou se vydali dál. Jako turistky nahlédly do obchodu s potravinami a představily se panu Hrabětovi, jemuž krámek patřil. Pak minuly poš­ tu, kde seděla za skleněnou přepážkou Marie Divišová se svými kočkami. Prošly kolem zubní ordinace, žele­ zářství, dvou obchodů s oblečením, prodejny obuvi a ga­ lanterie.

„A tamhle naproti je knihovna,“ ukázala Melodie.

„Ano, knihovna. Na tu si dobře vzpomínám.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist