načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kouzelný náramek - Viola Shipmanová

Elektronická kniha: Kouzelný náramek
Autor:

Díky rodinnému šperku si tři ženy jasněji uvědomí, že na rodině velmi záleží. Příběhy ukryté v přívěscích změní jejich pohled na život a ony najdou novou chuť ho žít. Lolly ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  223
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  238 Kč
6%
naše sleva
7,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 308
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Díky rodinnému šperku si tři ženy jasněji uvědomí, že na rodině velmi záleží. Příběhy ukryté v přívěscích změní jejich pohled na život a ony najdou novou chuť ho žít.
Lolly dostávala od své matky ke každým narozeninám jedno kouzlo spolu s připomínkou, jak důležité jsou rodinné vzpomínky.
Teď je Lolly sedmdesát let, zhoršuje se jí paměť, a tak si uvědomí, že jí nezbývá moc času na to, aby obnovila vztah se svou dcerou a s vnučkou, protože obě byly stále příliš zaměstnané, než aby si našly chvilku na ni a na její rodinné historky.
Když ale Lollyině dceři Arden kdosi nečekaně zavolá a vyjádří obavu o její matku, vypraví se Arden za ní a vezme s sebou i svou dceru (a Lollyinu vnučku) Lauren. Lolly jim pak vypráví příběhy spojené s jednotlivými přívěsky na náramku – a všechny tři si znovu najdou cestu k sobě navzájem a také radost, naději a lásku.
Kouzelný náramek je dárek, který budete žárlivě střežit ještě dlouho poté, co dočtete poslední stránku.


"Idylické prostředí a sympatické postavy dělají z autorčiny prvotiny pohodové čtení pro všechny, kdo mají rádi rodinné romány, jejichž osu tvoří vztahy mezi matkou a dcerou."
(Booklist)

"Musela jsem plakat, přemýšlet a zase plakat. Málokdy se povede, abyste našli knížku, která vás k tomu přinutí v tom dobrém slova smyslu. Přečetla jsem si ji pak ještě jednou – prostě jsem nemohla odolat. Tak je dobrá!"
(Caroline Leavitt, New York Times)

"Prvotina Shipmanové hraje na všemožné citové zvonky a píšťalky, je to jakýsi beletristický rádce, jak žít dobrý život: Žij! Miluj! Směj se! Všímá si všeho, co je důležité – rodina, přátelé, láska, prostý život – způsobem, který zahřeje u srdce a občas naplní oči slzami. Výborně napsaná knížka, která se nestydí za sentimentalitu.

Zařazeno v kategoriích
Viola Shipmanová - další tituly autora:
Kouzelný náramek Kouzelný náramek
Shipmanová, Viola
Cena: 244 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






KOUZELNÝ
NÁRAMEK





KOUZELNÝ
NÁRAMEK
Viola Shipmanová





Přeložila Lucie Menclíková
THE CHARM BRACELET
Copyright © 2016 by Viola Shipman
All rights reserved. No part of this book may be used
or reproduced in any manner whatsoever without written permission
except in the case of brief quotations embodied in critical articles
or reviews. For information, address St. Martin’s Press,
175 Fifth Avenue, New York, N.Y. 10010.
Illustrations © by Cameron MacLeod Jones
Fotografie na přebalu © ILINA SIMEONOVA / Trevillion Images
Translation © Lucie Menclíková, 2016
© Nakladatelství LEDA spol. s r. o., 2016
ISBN 978-80-7335-463-3 (pdf)





Mým babičkám
... a mamince
Díky za ponaučení,
že největší dary života jsou ty nejobyčejnější,
a díky i za všechny ty přívěsky, které od vás mám,
aby mi to stále připomínaly.





PROLOG
Zlomené srdce
Aby nás život nikdy nerozdělil





4. července 1953 – Lolly
T
mou zablikaly světlušky a ozářily cestičku z kamenů, co
vedla k jezeru Lost Land.
„Jen se na to podívej, Lolly!“ smála se v tom mihotavém
světle moje maminka. „Matka příroda nám posílá předehru
k ohňostroji.“
Usmála jsem se a zhluboka se nadechla.
Celý můj svět voněl po létě: po opalovacím krému a
prskavkách, grilování a borovicích.
Po cestě k molu se nám kolem uší třepetaly vážky, jako by
se jen kvůli nám dvěma slétl celý houslový orchestr.
Jen před malou chvílí jsem sfoukla deset svíček na svém
narozeninovém dortu a táta právě rozdělával oheň, na kterém
budeme opékat maršmelouny do sušenek s čokoládou. Od něj
jsem už dárek dostala – svůj první rybářský prut, abychom
9





mohli trávit neděle společně – a teď byla řada na mamince. Ta
mi vždycky dávala dárek na konci našeho mola.
V tom šeru jsem po chvíli našla její ruku, naše zápěstí do
sebe za chůze narážela a náramky s přívěsky řinčely. Usmívala
jsem se. Ze zvyku jsem začala prsty přejíždět po přívěscích na
jejím náramku a snažila se je po hmatu rozeznávat. Byla to hra,
kterou jsem si vymyslela už dávno.
„Moje dětská botička!“ radovala jsem se.
„Aby mě život obdařil šťastnými a zdravými dětmi,“
odříkala maminka.
„Klíček!“ vypískla jsem.
„Protože jsi klíčem k mému srdci,“ vysvětlila.
„A tohle je sněhová vločka?“
„Přesně tak,“ přitakala. „Ta patří člověku tvořivému.“
Moje prsty běhaly po přívěscích a maminka měla ke
každému z nich příběh a vysvětlení. Znala jsem je skoro všechny
nazpaměť a šátrala mezi nimi, dokud jsem nenarazila na svoje
oblíbené, se kterými jsem si vždycky hrála: klavír s otevíracím
víkem, želvu se zelenými drahokamy místo očí a s pohyblivou
hlavou, a studnu přání s funkčním rumpálem.
„Abys v životě poznala, co je krása, abys dělala jen uvážená
a smysluplná rozhodnutí a aby se ti splnila všechna přání!“
Téměř na konci mola nahmataly moje prsty přívěsek, který
jsem nedokázala rozeznat.
„Co je to, mami?“ zeptala jsem se. „Tenhle neznám.“
„To je...“ začala maminka, ale hlas ji zradil.
Viola Shipmanová
10





„Jsi v pořádku?“
„To je moje houpací křeslo,“ hlesla.
„Co znamená?“
„To je, abych...“ – znovu se odmlčela a snažila se popadnout
dech, jako by právě přeplavala celé jezero – „byla zdravá a do -
žila se požehnaného věku.“
Posadily jsme se na kraj mola, spustily nohy do vody a v tu
chvíli začal ohňostroj.
„Úúúúúúúúú!“ vypískla jsem v reakci na ten roj světel a taky
na to, jak byla voda studená. „Jéééééé!“
Narodila jsem se 4. července, stejně jako roku 1776
Amerika. Byla jsem dcerou léta.
„Celý ten ohňostroj je na tvoji počest!“ šeptávala mi
maminka, když nám nad hlavami duněly výbuchy a jejich zvuk
se odrážel od vodní hladiny. „Svět oslavuje tvou jedinečnost!“
Odjakživa jsem od maminky dostávala přívěsky při různých
zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, výlety nebo třeba
úspěchy ve škole. Také ke každým narozeninám mi připnula na
náramek nový přívěsek.
Ani tenhle rok tomu nebylo jinak.
„Všechno nejlepší, Lolly!“ usmála se, vzala mě do náručí
a políbila na čelo. „Tak a teď zaříkávadlo.“
Zakroutila jsem hlavou.
„Co je?“
„Ale mami, vždyť jsem na to už stará!“
„Na tohle nebudeš nikdy stará. Tak já ti pomůžu.“
KOUZELNÝ NÁRAMEK
11





Tento přívěsek
vždy připomene tvému oku...
Když začala recitovat, obličej se jí úplně rozzářil. A najed -
nou to vypadalo stejně lákavě jako skočit do jezera za horkého
letního dne. Nemohla jsem odolat, a tak jsem se přidala:
A každá nová krabička
ukrývat bude památku,
na tebe a na mě
na samém začátku.
Objala mě a úplně se tetelila štěstím. „To je pro tebe,“ řekla
a vytáhla z kapsy u bundy malinkatý balíček.
Roztrhla jsem krabičku a uvnitř se jako obvykle skrýval
malý sametový trůn a na něm stříbrný přívěsek.
„Co je to, mami?“ vyzvídala jsem a mžourala ve tmě.
„To je polovina srdce. Aby nás život nikdy nerozdělil.“
Vytáhla jsem přívěsek z krabičky, prohlížela si ho a přejíž -
děla prsty po jeho křehkých obrysech.
„A co ta druhá půlka?“
„Tu mám já,“ vysvětlila a ukázala na svůj náramek, na němž
visely přívěsky stejně jako ozdoby na našem vánočním stromku.
Pak mi připnula nový přívěsek a položila si moji ruku na svou
hruď. „A taky je tady. Vždycky budeme patřit k sobě.“
Usmála jsem se a přitiskla se k ní. Sálalo z ní teplo a bezpečí
a voněla po pivoňkách a opalovacím krému.
Viola Shipmanová
12





„Když svoje přívěsky spojíme,“ řekla a dala obě půlky srdce
k sobě, „dávají dohromady MAMINKA A DCERA. Vzájemně
se doplňují. Takže ať se odteď stane cokoli, vždycky budu tvojí
součástí a ty zase mojí. Můžeš mi něco slíbit, Lolly?“
„Cokoli budeš chtít, mami.“
„Slib mi, že nikdy nepřestaneš vyprávět náš příběh a že
vždycky budeš sama sebou.“
„Slibuju, mami,“ přísahala jsem.
Maminka se usmála a zabloudila očima k noční obloze ozá -
řené ohňostrojem, dala mi ruku kolem ramen a přitiskla mě
k sobě ještě pevněji.
„Vždycky ti budu nablízku, Lolly. Zvlášť když budeš nosit
svůj náramek. Bude už napořád plný vzpomínek na naše
společné chvíle. O ty tě nikdo nikdy nemůže připravit.“
Nad hlavami nám rachotil ohňostroj a maminka mě políbila
na tvář.
„Budeš navždy v mém srdci, Lolly,“ řekla.
„A ty v mém, mami.“
Přitoulal se lehký vánek, pocuchal vodní hladinu, pak se
vyšplhal na molo a rozcinkal naše náramky.
„Někteří lidé tvrdí, že k nim skrz tohle jezero promlouvá
jejich rodina: slyší ji v písni kozodoje, nářku potáplice nebo
kvákání žáby,“ zašeptala maminka. „Já ji slyším v chrastění
svých přívěsků.“
Její slova byla tak nádherná, že mi naháněla husí kůži.
Zvedla jsem k ní oči. Záblesky světla z ohňostroje jí tančily po
KOUZELNÝ NÁRAMEK
13





vlnitých blond vlasech a pihovatých tvářích. Bylo to, jako by ji
fotografovaly miliony fotoaparátů s miliony blesků, abych už
nikdy nezapomněla, jak v tu chvíli vypadala.
Teprve když jsem se na ni zadívala o něco pozorněji, všimla
jsem si, že se jí po tvářích kutálejí slzy.
O rok později mi milovanou maminku vzala rakovina.
4. července 2013
Ze vzpomínky mě vytrhlo burácení ohňostroje nad hlavou.
Je mi teď sedmdesát. Oba moji rodiče jsou dávno po smrti
a stejně tak i můj manžel. Dcera Arden je dospělá a žije v
Chicagu, vnučka Lauren je na vysoké. Už spoustu let slavím
narozeniny sama. Když se však zadívám na noční oblohu, stále
mě fascinuje prostá krása letního ohňostroje a valí se na mě
vzpomínky.
Jak zakláním hlavu, cítím, že mi po tvářích stékají slzy.
Moje maminka si s sebou sice vzala půlku mého srdce,
nechala mi ale všechny svoje přívěsky a měla naprostou pravdu:
můj náramek mi neustále připomíná, jak moc mě měla ráda.
Zapřísahala jsem se, že se o naše rodinné příběhy podělím
s Arden a Lauren, protože pokud svá vyprávění předáme těm,
které milujeme, nikdo z nás ve skutečnosti nikdy nezemře. Jako
Viola Shipmanová
14





15
KOUZELN Ý NÁRAMEK
malým holkám jsem jim o naší rodině začala vyprávět, jenže
pak úplně přestaly mít čas, a život – jak už to tak bývá – od -
skákal neuvěřitelným tempem jako placatý kámen přes jezero
Lost Land.
Snažím se jim náš příběh a tradice připomínat pomocí
přívěsků, které jim stále posílám, ale má dcera ze sebe setřásla
svou minulost i mne, jako by to byl kabát, co se jí už nehodí do
skříně. A to prázdné místo, co mi po ní v srdci zbylo, pálí jak
první říjnové mrazy.
A tak se modlím za jejich návrat domů a zatím pokračuju
sama: pořád ještě čtu nahlas maminčino zaříkávadlo každý
4. červenec, když kolem bouchají ohňostroje. Vítr nikdy
nezapomene rozcinkat můj náramek – který teď váží ještě mnohem
víc než ten maminčin – a já zavírám oči a naslouchám
přívěskům.
Všechno nejlepší, Lolly, slyším maminčin hlas.
KOUZELNÝ NÁRAMEK





ČÁST PRVNÍ
Létající balon
Aby byl tvůj život plný dobrodružství





1
Květen 2014 – Arden
A
rden Lindseyové trvalo nějakou dobu, než si uvědomila,
že křičí.
Vstala a třískla dveřmi svojí kanceláře v redakci časopisu
Paparazzi v návalu vzteku kvůli zpackanému článku, který jí
právě poslala její nejmladší redaktorka.
Beyoncé si nacpala „nedávno odtěhotněné bříško“ sushi?!
To si ze mě snad děláš srandu!
Simóne víc zajímalo šampaňské a tanečníci než vymýšlení
chytlavých nadpisů a smysluplných vět.
„A co třeba takové slovo ,zpívat‘? V kolika formách ho dokážeš
použít?“ ječela dál Arden. „Zpívat? Zpíval? Zpěvák? Zpívánka?“
Zhluboka se nadechla.
„A mohla by ses alespoň pokusit o kódování článku pro
web?“ brblala si pro sebe.
19





Arden zapadla zpátky do kancelářského křesla tak zprudka,
že se jí před obličejem rozhoupalo její černé mikádo a brýle
s tlustými černými obroučkami jí poskočily na nose.
Sundala si je, zavřela oči a začala si prsty třít spánky. Tupá
bolest hlavy se ozývala ještě dřív, než udeřila plnou silou, asi
tak jako když chvění kolejí chicagského metra, které vedly
podél skladu časopisu Paparazzi ve čtvrti River North,
ohlašovaly, že se blíží vlak.
Ani tenhle vlak se nedá zastavit, pomyslela si, a když kolos
kolem jejího okna znenadání profrčel, vytáhla z kabelky dva
ibuprofeny.
Hodila prášky do úst a zapila je zbytkem latté. Zhluboka se
nadechla ve snaze nalézt vnitřní klid, narovnala si brýle a
rozestavěla prsty po klávesnici svého Macu, jako by se chystala
hrát na piano.
V zákulisí s Beyoncé!
(Pouze v <i>Paparazzi</i>!)
Simóne Jaffeová
<p>
Doufám, že jste připravené na pořádnou párty, single
ladies, protože [CELEBRITY_LINK „Beyoncé“] už to
pořádně rozjíždí!
<p>
Viola Shipmanová
20





Popová královna, která v pátek a sobotu předvede
v [LINK „United Center“] svou [LINK „Mrs. Cater
Show“], uspořádala soukromou párty v restauraci [LINK
„Sunda“], aby oslavila, že konečně dorazila do [LINK
„Chicaga“], a pochutnala si na sushi a saké s [BUSINESS
LINKS „manžílkem“] [CELEBRITY_LINK „Jay-Z“]
a nejlepšími kámoškami [CELEBRITY_LINK „Gwyneth
Paltrow“] a [CELEBRITY_LINK „Aliciou Keys“].
Arden Lindseyová byla tak soustředěná, že si připadala, jako
by její duše najednou opustila tělo, vznášela se nad ní a z výšky
ji pozorovala spolu s nekrytým potrubním systémem a dřevě -
nými nosníky na stropě skladu.
Viděla, jak se její ruce míhají po klávesnici a používají
tlačítka, kterých se dotýká jen málokdo.
Hranaté a kulaté závorky, křížky a ampersandy.
Většina lidí ani netušila, že práce, kterou Arden dělá, vůbec
existuje.
Celý den opravovala a přepisovala články, zabývala se opti -
malizacemi pro vyhledávače a prokliky, kódováním a odkazy –
zkrátka všemi těmi věcmi, které si nikdo neuvědomoval, když
pročítal časopis na svém notebooku, iPadu nebo telefonu, ale
díky kterým byli inzerenti spokojení a stránka Paparazzi se stala
nejvyhledávanější webovou stránkou o celebritách na světě.
Arden se začala proklikávat fotkami, které jí fotograf nad
ránem poslal. Beyoncé, jak objímá Gwyneth. Jay-Z skrytý za
KOUZELNÝ NÁRAMEK
21





tmavými brýlemi. Neskutečně vysoká Kimora v botách na pod -
patcích.
A Simóne to samozřejmě taky neuvěřitelně seklo.
Byla jako vystřižená ze stránek Paparazzi: husté černé vlasy,
porcelánová pleť, smaragdově zelené oči. Exotická, ale ne
nafoukaná. Taková nevlastní sestra Kardashianových. Ve
skutečnosti měřila tak metr a půl a vážila pětačtyřicet kilo, ale na
fotkách vypadala jako hvězda.
A taky se tak chovala. Dokázala s celebritami klábosit tak
nenuceně, jako by patřila do uzavřeného kruhu jejich přátel.
A po pár koktejlech z nich dokázala vytáhnout spoustu
zajímavých informací.
Pokud si ovšem nezapomněla dělat poznámky, pomyslela si
Arden.
Prohlížela fotky a najednou si všimla vlastního odrazu na
displeji notebooku. Její bledý obličej a nanicovaté šaty hned
vedle úchvatných krásek Alicie Keysové a Kelly Rowlandové.
Zaujatě studovala Kellyinu uhlazenou hřívu a přemýšlela,
jestli se ve skutečnosti nejedná o paruku.
Takhle vypadá pořádná paruka, mami, smála se v duchu,
když si vzpomněla na příšerné exempláře, které nosila její
matka na hlavě, aby pobavila turisty v prázdninovém
městečku, z něhož pocházela.
[PHOTO CODE: „TZQ189&04L“]
Arden článek ještě naposledy prolétla a pak ho nahrála na
Paparazzi.com. Stránce teď dominovala skvostná fotografie
Viola Shipmanová
22





Beyoncé, jak objímá Gwyneth, a nad ní křičel červený palcový
titulek „MIMOŘÁDNÉ ZPRÁVY!“
Arden se natáhla po kelímku od kávy a zahodila ho do koše.
Vstala a přešla k oknu v osmém patře, ze kterého bylo možné
spatřit Michiganské jezero mezi vyvýšenými vlakovými kole -
jemi a mrakodrapy všude kolem.
Byl nádherný květnový den a sluneční svit vytvářel na
hladině obrazce jako v krasohledu. Arden pozorovala, jak sytě
zelené vlny pohupují loděmi rozesetými podél břehu.
„Druhá strana“ jezera, která je pro Chicagany zvláštní pojem
a připadá jim být asi milion kilometrů daleko, byla místem, kde
Arden strávila dětství.
Bylo to jen jedno jezero, ale Arden ho považovala za
skutečně „velké“, a když byla malá, připadalo jí, že je díky němu
odříznutá od zbytku světa.
„Necítím ve vzduchu žádnou sůl,“ divily se pokaždé
celebrity z Los Angeles a New Yorku, když se ocitly v Chicagu.
Nebo: „A ono není vidět na druhou stranu?“ Nebyly schopné
přijmout fakt, že může být nějaké sladkovodní těleso tak
obrovské.
„S tím článkem o Beyoncé jsi odvedla dobrou práci.“
Arden se otočila po hlase svého šéfa.
„Díky,“ odpověděla Vanovi a přehlédla jeho motýlka a účes
ve stylu Zaca Efrona.
„Je na internetu teprve pár minut a už má několik tisíc
přečtení,“ pochvaloval si. „Už mi psal Jay-Z, že děkuje za přidání
KOUZELNÝ NÁRAMEK
23





všech odkazů na jeho investiční firmy. Jde nám to skvěle, co
říkáš?“
Nám? Je sice pravda, že jsi šéfredaktorem Paparazzi.com
a královskou rodinu máme na talíři každý den, to ti ale pořád
ještě nedává právo používat královský plurál, když mluvíš o mojí
práci, rozčilovala se v duchu Arden.
„To jo,“ vydechla místo toho, aby nemusela obrátit oči
v sloup.
Váhala, zda začít.
„Nemohla bych zítra udělat tu reportáž z afterparty?“
„Výborný nápad, ale potřebujeme tě tady,“ odvětil Van
s blahosklonným úsměvem, stejným, jaký tak často vídala
u svého bývalého manžela, když mluvila o tom, že chce psát
román.
Ani po deseti letech nemohla Arden uvěřit, že ačkoli se s ní
její ex přel úplně o všem – o jejím psaní, penězích i zprávách
v televizi –, vlastní dcery se vzdal. Nakonec ani nepožádal o
svěření do péče. Nechtěl Arden. A nechtěl ani Lauren. Jeho ledový
nezájem ji tak paralyzoval, že vůbec nebyla schopná mu
odporovat, odešla a nevzala si ani cent. Teď měl její bývalý novou ženu
a rodinu – nový život, ve kterém už pro ni a Lauren nebylo místo.
„Co bychom si bez tebe počali?“ přehrával Van.
Arden se nad ironií té otázky usmála a pak se otočila k oknu,
aby zakryla své zklamání a frustraci.
„Nech to na Simóne,“ pokračoval. „Ona pro tyhle věci žije.
Koneckonců pro nás už brzy bude psát hlavní články.“
Viola Shipmanová
24





Arden sebou trhla. Bylo to, jako by jí šéf právě vrazil facku.
Ze zvyku si začala žmoulat ušní lalůček, což byla podivnost,
které si poprvé všimla před lety, když s mámou sledovala Show
Carol Burnettové. Táhla se s ní jako zlozvyk od té doby, co šla
poprvé do školky, kdy byla tak vyděšená, že se mámy odmítala
pustit.
„Žmoulej si ucho jako Carol,“ poradila jí Lolly u dveří do
třídy. „Dáš mi tím najevo, a taky sama sobě, že všechno
zvládneš.“
Arden zůstala k Vanovi otočená zády, dokud ho neslyšela
odcházet. Co je vlastně Van zač? O deset let mladší než ona
a její asi sedmý nadřízený za posledních deset let. Přicházeli
a odcházeli jako pohlední cínoví vojáčci a sloužili jen do té
doby, než je převeleli do newyorské redakce anebo než
zakotvili v magazínech People, Entertainment Weekly nebo
Entertainment Tonight.
Dneska už nikomu nejde o psaní, všichni jen chtějí být slavní –
stejně tak jako celebrity v jejich článcích, povzdechla si Arden.
„Pošta!“
Uslyšela ránu, a když se otočila, už se jí po stole rozlévala
hora dopisů. Přešla k ní a začala se v dopisech přehrabovat.
„Nic, nic a zase nic,“ opakovala a probírala se tiskovými
zprávami a vzorky parfémů. Pak jí ale padl zrak na zpáteční
adresu na polstrované obálce a pulz se jí zrychlil. Ardenin stůl
začal vibrovat. Podívala se k oknu, za nímž se opět prohnal
vlak, který otřásal kolejemi, a cítila, jak se jí vrací bolest hlavy.
KOUZELNÝ NÁRAMEK
25





Zvedla nadýchaný balíček a z hrnku na kávu s logem
Paparazzi vylovila nůžky, aby se do něho dostala.
Vypadl malý lístek.
Srdce jí vyskočilo až do krku. Matčin rukopis už neměl
vůbec nic z tahů, kterými se pyšnila za mlada. Písmo bylo hr -
bolaté, křivé a skrčené.
Na lístku stálo:
ALENKA:
Ale já nechci jít mezi potrhlé lidi.
KOČKA:
Ó, tomu se nevyhnete. Zde jsme všichni potrhlí.
Jak ti jde psaní?
Nezapomeň, že všichni se občas musíme chovat trochu jako
BLÁZNI, pokud chceme být šťastní.
Doufám, že se ti v létě podaří přijet na návštěvu. Mám tě
strašně moc ráda a chybíš mi.
Prosím pozdravuj Lornu Lauren.
Máma
Arden cítila, jak jí krev buší ve spáncích.
Lornu? No teda, mami, zamumlala si Arden pro sebe, když
narazila na matčinu chybu. Jak si můžeš poplést jméno vlastní
vnučky?
Viola Shipmanová
26





Když obrátila obálku vzhůru nohama, vykutálela se z ní ma -
linká krabička. Otevřela ji a našla sametový trůn se stříbrným
přívěskem kloboučníka.
„Alenka v říši divů!“ usmála se Arden. „Moje oblíbená
knížka!“
Arden si začala přívěsek prohlížet, položila si ho do dlaně
a přejížděla po něm prsty.
Ještě tě to nepustilo, mami? Pořád ještě věříš, že jsou ty přívěsky
kouzelné?
Vzpomněla si na matčin náramek s přívěsky, který nikdy
nesundávala. Byl ověšený nahusto a ustavičným chrastěním ji
doháněl k šílenství.
Jak dlouho jsme se už s Lauren nepodívaly do Michiganu?
Jak to, že nemám nikdy čas? Arden na chvíli přepadl pocit viny
a v tu chvíli jí zapípal počítač.
Uzávěrky. No jasně, ty za to můžou.
Arden si znovu přečetla lístek.
„Doufám, že se ti v létě podaří přijet na návštěvu.“
Matka ji nikdy o nic nežádala, rozhodně ne o návštěvu.
Každý návrat domů byl pro Arden těžký, bylo to dost podobné
Alenčinu pádu do králičí nory. Pro Arden nebylo jednoduché
vyrůstat na americkém maloměstě. Jako dítě mezi ostatní moc
nezapadala a mít za matku Lolly Lindseyovou jí moc
nepomáhalo.
„Ne že by byla zlá,“ svěřovala se přívěsku, jako by to byl její
terapeut. „Ale je to...“
KOUZELNÝ NÁRAMEK
27





28
Viola Shipmanová
„Debbie Reynoldsová!“
Přesně tak!
Hraní nade vše. Neustále v roli, pomyslela si.
„Arden!“
Arden nadskočila, a když se otočila, uviděla stát ve dveřích
Vana, kterému na krku pocukával jeho modrý motýlek se žlu -
tými lodičkami.
Počkat. To jsem neřekla já? uvědomila si.
„Debbie Reynoldsová má pětadvacetiletého zajíčka! Infor -
mace tu budou cobydup! Exkluzivně pro nás. Musíš to pověsit
na internet do patnácti minut!“
„Samozřejmě,“ pokyvovala Arden. Van už byl na odchodu,
když na něj zavolala: „Až s tím budu hotová, ráda bych šla dřív
na oběd, potřebuju se trochu nadýchat čerstvého vzduchu.“
Van se zastavil, zacouval o tři kroky, mrknul na hodinky
a pak směrem k Arden vystřelil prst.
„Jasně. Potřebujeme tě čerstvou. Ale je ještě pořád dost
brzy, tak z toho udělej pozdní oběd. Máme toho dneska až nad
hlavu. A na večer nemáš žádné plány, že ne? Ani na víkend? To
povýšení na vedoucí internetových zpráv si ještě budeš muset
zasloužit...“
Arden otevřela ústa, aby na to nějak zareagovala, ale Van
už byl pryč.
Viola Shipmanová





2
Květen 2014 – Lauren
Pablo Picasso kdysi řekl: „V každém dítěti je umělec.
Problém je, jak tím umělcem zůstat, i když člověk vyroste.“
L
auren položila zarámovaný citát zpátky na stůl a zadívala
se na displej svého MacBooku, kde se jí před očima
rozmazávaly poznámky z ekonomie.
Oknem jejího kolejního pokoje vnikal dovnitř teplý vzduch
a cuchal jí blonďaté vlasy.
Zhluboka se nadechla a její pokoj i plíce naplnila vůně
Michiganského jezera a přicházejícího léta – ten opojný parfém
z květin a jezerní vody, čerstvě posekané trávy a teplého
vzduchu... Vůně naděje.
Zvenku se ozývaly radostné výkřiky, a tak se zvedla a
nahnula se přes stůl, aby zjistila, co se tam odehrává. Její pokoj
29





v kampusu Severozápadní univerzity nabízel výhled na jezero
a studentskou pláž. A ačkoli od vody ještě táhl chlad, kluci
hráli frisbee bez triček a holky už ve vršcích od plavek zkoušely
nachytat trochu bronzu.
Něco na té prosté scéně, na jejích spolužácích, co si bezsta -
rostně užívali dne, přimělo Lauren k tomu, že mrskla fialovou
mikinu Wildcat do kouta a přešla k malířskému stojanu, který
měla nalepený u postele.
Chopila se štětce.
„Zmrzlinááá!“
Lauren nadskočila. Její spolubydlící se přihnala do pokoje
jako tornádo, jen jí tmavé kudrny poskakovaly, a oháněla se
dvěma kornouty se zmrzlinou.
„Říkala jsem si, že by nám přesně tohle bodlo,“ drmolila
Lexie ještě rychleji, než bylo typické pro její newyorskou
vyřídilku, „zatímco tu budeme trčet a biflovat se na zkoušky, když
je venku tak nádherně, a... no, právě jsem zjistila, že mě Josh
už zase tahá za nos.“
„Cože?“ Lauren jednou rukou čapla zmrzlinu a druhou
začala na svou spolubydlící vrtět malířským štětcem. „Co provedl
tentokrát?“
„Doneslo se mi, že bere tenhle víkend Grace na koncert
Beyoncé do United Centre!“
Lexie začala lízat zmrzlinu. „Měli jsme tam jít spolu!“
fňukala. Ramena jí poklesla. „Mělo to být naše poslední velký
rande, než pojedeme domů na léto.“
Viola Shipmanová
30





31
KOUZELN Ý NÁRAMEK
„Už se na toho prevíta vykašli,“ odfrkla si Lauren a odložila
štětec. „Hned!“
Lexie dál olizovala kornout a hnědé oči se jí najednou rozší -
řily. Lauren bylo okamžitě jasné, kolik uhodilo: její spolubydlící
dostala spásný nápad.
„Nemohla by nám tvoje máma na ten koncert sehnat lístky?“
žadonila. „Abysme ho mohly špehovat!“
Lauren obrátila oči v sloup, ukousla pořádný kus ze svojí
zmrzliny a pak se posadila na postel. „Technicky mohla. Ale
znáš ji, nikdy si o ně neřekne. To bude dřív v pekle mrznout.“
„To mi prostě hlava nebere, že tvoje máma pracuje pro
Paparazzi, a nikdy těch konexí nevyužívá.“
„Ona se prostě bojí cokoli riskovat. Určitě o tom koncertu
píše reportáž... ze svojí kanceláře,“ zhodnotila Lauren a pak
dodala: „Musíš na něj zapomenout, Lexie. Jen ti ubližuje.“
Lexie se zvedla a s napůl snědeným kornoutkem v puse
začala psát esemesku.
„Hotovo!“ ohlásila o pár vteřin později.
„Jak romantické,“ prohodila Lauren a pak se rozesmála.
„Mimochodem, uvědomuješ si, že vypadáš jako těhotnej klokan?“
Lexie sklouzla pohledem ke svému vystouplému břichu
a smíchy se málem zadusila kornoutkem, který měla stále
nacpaný v puse.
„Já zahpohmněla,“ mumlala přes zmrzlinu, zatímco z
nacpané kapsy u mikiny sypala na postel záplavu obálek a
balíčků. „Dorazila pošta.“





32
Viola Shipmanová
Lauren sežvýkala kornoutek, přešla k posteli a začala se
prohrabovat rozházenou poštou.
Srdce se jí svíralo víc a víc s každou další obálkou, kterou
otevřela: připomínky stáží v bankách a firmách, co se umístily
v žebříčku Fortune 500, termíny univerzitních pohovorů s
potenciálními zaměstnavateli, upozornění na veletrhy
pracovních příležitostí. Školní rok se už chýlil ke konci a ona dosud
všechna avíza ignorovala. A ještě se matce neodvážila sdělit, že
na léto nemá žádnou stáž ani brigádu.
Lauren si povzdechla. „Já to vzdávám,“ rezignovala. Sklopila
hlavu a blonďaté lokny jí olemovaly obličej.
„To ti lepší budoucnost nepřinese,“ podotkla Lexie. „Proč
prostě mámě neřekneš, že seš z tohohle oboru nešťastná?“
„Vždyť jsi ji viděla,“ namítla Lauren. „Pro štěstí není v jejím
životě místo už nějakou dobu.“
„Jestli seš nešťastná už teď,“ nevzdávala se Lexie, „jak si
myslíš, že to bude vypadat za dvacet let?“
Lauren ze sebe vydala další vzdech.
„A co je tohle?“ ozvala se zničehonic Lexie a ukázala prstem
na vycpanou obálku, co se povalovala na její fialové univerzitní
peřině.
Obálka na sobě měla Laurenino jméno, ona ale nerozeznala
úhledný rukopis, dokud si nevšimla zpáteční michiganské
adresy.
„To je od babičky!“ vykřikla a nedočkavě obálku roztrhla.
Uvnitř se skrývalo přání a malá krabička.





33
KOUZELN Ý NÁRAMEK
„Vsadím svý boty, že uhodnu, co posílá,“ řekla Lexie a ho -
dila sebou se smíchem na postel. „Koukej to otevřít.“
Lauren otevřela krabičku a našla v ní stříbrný přívěsek s
létajícím balonem.
„Co se píše v tom přání?“ vyzvídala Lexie.
Lauren se při vzpomínce na Lolly usmála. Babičku
zbožňovala – její bláznivé paruky, bezstarostnost, lásku k přírodě
i ohnivý temperament.
Otevřela přáníčko a začala číst, s každým slovem víc a víc
rozechvěle.
Tenhle přívěsek ti přinese život plný dobrodružství!
Nezapomeň... ŽIJEŠ JENOM JEDNOU!
Líbá
babička
„To je její filozofie?“ zajímala se Lexie, když otevírala svůj
notebook. Pak se jí hlas zlomil. „Tvoje babička je báječná. Mně
ta moje tak chybí... měla jsem ji strašně ráda.“
Lauren pohladila Lexii po rameni, její slova se jí hluboce
dotkla. „Pořád je s tebou,“ ujistila ji.
„Já vím,“ přitakala Lexie, kousla se do rtu a raději změnila
téma. „Závěrečná zkouška z ekonomie. Tak snad abychom se
do toho pustily, ne?“
Lauren zlehka políbila nový přívěsek a pak létající balon
opatrně připnula na svůj náramek. Vrátila se ke stolu, položila
přáníčko od Lolly vedle Picassova citátu a přejížděla prsty po





34
Viola Shipmanová
babiččině písmu. Pak očima zabloudila zpátky k Lexii a pře -
mýšlela, jaké to asi je přijít o vlastní babičku.
Kolik je jí, sedmdesát? Je to vůbec možné? přemítala Lauren.
Zadívala se nad sebe a prohlížela si dlouhou řadu
akademických, uměleckých a atletických ocenění, co visela na zdi.
Vzdychla.
Máš naprostou pravdu, babi. Nějaké dobrodružství potřebuju
jako sůl.
Lauren už zase zírala z okna na nevázané veselí u jezera.
Pomalu zavřela oči.
Jako dítě jezdila za babičkou do jejího srubu u jezera Lost
Land ve Scoopsu v Michiganu každé léto. Bylo to nejlepší
období jejího života, ačkoli vztah mezi její matkou a Lolly byl
odjakživa na bodu mrazu jako zmrzlina, na které si Lauren s
babičkou téměř každý den pochutnávala.
„Ta bolest hlavy za tu zmrzlinu stojí, že jo, zlato?“ říkávala,
když jí masírovala spánky nehty rudými jako hasicí přístroj.
S babičkou, která ji naučila plavat, malovat... a věřit, že nic
není nemožné, byl každý den dobrodružství.
„Smích a sny jsou ty nejdůležitější věci na světě,“ nabádala
vnučku Lauren. „A právě na ně jako dospělí zapomínáme.“
Lauren se opět zamyslela nad Picassovými slovy, obrátila se
k malířskému stojanu a vytáhla barvy.
Vybavila si babiččinu tvář, její smích i hřejivé objetí.
Zvažovala, jestli se nemá místo malování raději věnovat závěrečné
zkoušce z ekonomie, na kterou se musí učit.





35
KOUZELN Ý NÁRAMEK
Kéž bych tak mohla jen malovat, napadlo ji při pohledu na
zeď úspěchů. Tolikrát jsem se dostala na čestnou listinu, tolikrát
vyhrála atletické závody, a jemu to bylo úplně jedno.
V celém pokoji nebyla jediná fotka Laurenina otce. Občas jí
poslal přáníčko k narozeninám nebo k Vánocům, ale neviděla
ho už roky. Opustil ji a ona o seznámení s jeho novou rodinou
nestála.
O přijetí na Severozápadní univerzitu se zasloužila sama:
známky a ocenění jí samozřejmě pomohly, ale místo jí zajistil
její umělecký talent.
Když si balila věci na první rok na studiích, život se jí od
základu změnil. Na půdě našla hnusné dopisy, které psal její
otec, v garáži narazila na detaily rozvodového řízení. V matčině
psacím stole objevila finanční výpisy a nezaplacené účty, a
zatímco byla Arden v práci, přečetla její deník, co měla nacpaný
v krabici od bot pod postelí. To tenkrát se dozvěděla pravdu:
její otec se o ni odmítl jakkoli starat.
Někdy se člověk musí vzdát toho, co miluje, aby mohl přežít,
napsala její matka do deníku.
Lauren přepadl pocit viny. Vzala si matčino jméno za
svobodna. Do té doby si nikdy neuvědomila, jakou oběť její matka
přinesla, a umínila si, že se musí zachovat stejně. Čtvrt milionu
dolarů za umělecký titul? Nemůže přece chtít, aby to matka
celé splatila! S obchodním titulem a pak MBA by mámě ale
mohla pomoct vyhrabat se z finančních problémů a dostat se
z pekla, do kterého ji srazil její otec.





36
Viola Shipmanová
A potom, pokud nebude příliš pozdě, se vrátím k malování,
slíbila si Lauren.
Teď už rozuměla matčině mantře: „Buď rozumná,“
opakovala. „Buď opatrná. A pořádná.“
To ale přímo odporovalo babiččiným slovům: „Nepřestávej
snít, zlato. Nikdy nepřestávej snít.“
Ačkoli se Lauren potřebovala učit, začala malovat a
soustředila se pouze na tahy štětcem.
„No teda,“ vydechla po chvíli Lexie a vytrhla Lauren
z tranzu. „Paráda.“
Lauren se na okamžik zastavila a zadívala se na vznikající
umělecké dílo.
Když malovala, svět pro ni přestal existovat. Úplně tím žila.
„Uvědomuješ si, jak hrozně jsi talentovaná?“ připomněla
Lexie. „To je dar.“
Lauren se usmála a váhavě se dotkla ještě vlhkého plátna,
jako by ten obraz byl ptáček, kterého nechtěla vyděsit žádným
prudkým pohybem. Na hotovém obrazu bude její babička, jak
líže zmrzlinu, která se rychle roztéká na letním slunci. V její
stárnoucí tváři bude patrná směs vrásek a upřímné dětské
radosti.
„Máš její oči,“ všimla si Lexie. „Mají stejnou barvu jako
dnešní obloha. Já bych si musela pořídit barevný čočky, abych
něčeho takovýho dosáhla.“
Lauren to potěšilo. „Jsi opravdu skvělá kamarádka a
spolubydlící!“





37
KOUZELN Ý NÁRAMEK
„Taky mi to dalo pěkně zabrat,“ rozesmála se Lexie. „Pa -
matuješ?“
Lauren kývla.
Když na Severozápadní univerzitu nastoupila, její počáteční
nadšení se změnilo téměř v depresi, jakmile přišla na matčiny
finanční potíže a jakmile si změnila obor.
Určitě budu muset sdílet pokoj s nějakou uťáplou šprtkou, co
nechodí ven a zbožňuje statistiku, měla jasno.
Prvních pár týdnů, co spolu bydlely, byla Lauren k Lexii
chladnější než chicagská zima. Chodily spolu na Úvod do sta -
tistiky a Laurenin stres byl téměř hmatatelný.
„Jak můžou tomuhle říkat ,přátelský, avšak zevrubný úvod
do statistiky‘?“ rozčilovala se v jejich pokoji. „Jako by to bylo
nějaký štěně. Získávání dat? Kvantitativní strategie? To jako
vážně?“
„Pomůžu ti,“ nabídla se jednou v noci Lexie. Lauren bylo
jasné, že se ji spolubydlící snaží uklidnit.
„Není třeba,“ odsekla. „Na rozdíl od tebe nejsem žádná Suze
Ormanová.“
„Víš ty co?“ došla Lexii trpělivost. „Já se na to můžu
vykašlat. Ty nechceš pomoct. A nechceš se se mnou bavit.
Nestojíš o to mě poznat. Chceš se jenom litovat. Tak prosím! Já
to balím.“
Posbírala si věci a na odchodu za sebou práskla dveřmi.
Lauren začala ze zoufalství malovat. Pomalu vznikala
holčička v pneumatice na jezeře, nad nímž se schylovalo k bouřce.





38
Viola Shipmanová
V jednu ráno usnula, a když se probudila, stála nad ní Lexie
a obraz si prohlížela.
„Tys nikdy nechtěla studovat obchod, že ne?“
Lauren zakroutila hlavou a propukla v pláč.
„Pověz mi, co se děje,“ zašeptala Lexie. „Prosím tě.“
Od té doby bez sebe ty dvě nedaly ani ránu. Když se Lauren
svěřila babičce, jak moc jí Lexie pomohla, Lolly děvčatům po -
slala přívěsky se dvěma dílky puzzlů, které od té doby svědomitě
nosí. Na jednom stojí „Nejlepší“ a na druhém „Kamarádky“.
„No, asi je čas přestat odkládat nevyhnutelné,“ prohodila
Lauren, zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky do reality. „Půjdu se
někam šprtat, chceš se přidat?“
„Jasná věc. Nejdřív se ale jdu připravit.“
„Připravit na co?“
„Už jsem zase singl,“ vysvětlila Lexie. „Nemůžu vyrazit ven
takhle.“
„Tak si ale pospěš,“ odpověděla jí Lauren, stáhla si vlasy do
volného culíku a kolem pasu si omotala tenkou bundu.
„Ty se sebou nic dělat nemusíš, co?“ povzdychla si Lexie
a zamířila do koupelny, kterou měly společnou s holkami
odvedle. „Potřebuju maximálně pět minut.“
Lauren zakroutila hlavou a posadila se na postel. Pět minut
v Lexiině světě znamená ve skutečnosti dvacet.
Prohlížela si obraz. Strašně se mi stýská po babičce. Kdybych
aspoň neměla tolik povinností! Lauren ucítila, jak jí v kapse
zavibroval telefon, a tak ho vylovila z kalhot.





39
KOUZELN Ý NÁRAMEK
Co se sejít na pozdní oběd? psala máma.
Právě se s Lexií chystáme učit na závěrečnou zkoušku z
ekonomie. Co hodně pozdní oběd? Tak ve 3?
OK. Sejdeme se pod Marilyn. Těším se!
OK. Já taky.
Po chvíli si Lauren s mámou vyměnila ještě další zprávy:
Taky ti babička poslala přívěsek?
Jo. Kloboučníka.
Dělám si o ni starosti.
Lauren se rozbušilo srdce při pomyšlení na babičku, která je
tak daleko. A pak jí máma odpověděla: Já taky. Probereme to.
Lauren se ušklíbla. Spíš než konverzaci připomínaly diskuse
s její mámou Soudkyni Barbaru.
„Už seš hotová?“ Lauren si vzala tašku a čekala na Lexii.
„Ještě chviličku,“ houkla na ni spolubydlící. „Vlasy mě ne -
poslouchají.“
Lauren se svalila zpátky na svoji mrňavou postel a její
pohled utkvěl na přání od babičky. Oknem dovnitř probleskovalo
slunce a ozařovalo na obraze babiččinu tvář, ze které jako by
vycházelo vnitřní světlo.





40
3
Květen 2014 – Arden a Lauren
S
ocha Marilyn Monroe se tyčila nad chicagskou Magnificent
Mile a jarní vánek Větrného města jí vyčechrával sukni
směrem k obloze.
V centru existoval bezpočet restaurací a pamětihodností,
u kterých se Arden s dcerou mohla sejít – Water Tower, Millen -
nium Park, Navy Pier –, ale osmimetrová socha, která herečku
navždy zvěčnila ve scéně z metra ve Slaměném vdovci, jí dnes
z nějakého důvodu připadala nejvhodnější.
Arden vzhlédla k lesknoucí se obří Marilyn z nerezi a
hliníku a myslela na pozoruhodnou osobnost svojí matky a
nepozoruhodné městečko, ve kterém vyrůstala.
Nic není tak růžové, jak jsem si to malovala.
Arden si při pomyšlení na Vana a práci povzdechla.
Prošla přímo mezi Marilyninýma nohama a pohladila její
obrovské chodidlo v páskovém sandálu.





41
KOUZELN Ý NÁRAMEK
Mrzí mě to, Marilyn, zamumlala směrem k soše. Připadám
si, jako bych byla placená za to, že koukám celebritám pod sukně.
Posadila se na betonový schod naproti soše a pozorovala
turisty, jak pózují pro typickou fotografii – opírají se o Marilyniny
nohy a ukazují vzhůru.
„Má...?“ otázal se Arden postarší zavalitý manželský pár
s červenými tvářemi a srandovními batohy.
„Ano.“ Arden se trpělivě usmála. „Má na sobě kalhotky.“
„Nevadilo by vám...?“ požádali ji oba cvalíci současně.
„Ale samozřejmě,“ odvětila Arden a natáhla se pro digitální
foťák, který jí podávali. „Sýýýr!“
Svorně ukázali Marilyn pod sukni a rozpačitě se zasmáli.
„Tu byste si měli dát zarámovat,“ povzbudila je Arden.
Pozorovala pár, jak ruku v ruce odchází, a na okamžik – ve
městě, kde žijí miliony lidí – si připadala zoufale sama.
Zavřela oči a vzpomněla si, jak fotila svoje rodiče před
Michiganským jezerem při západu slunce. Ruce nastavili tak, že to
vypadalo, jako by podpírali slunce a snažili se mu zabránit, aby
zmizelo za vodní hladinou. Jejich tváře byly stejně tak šťastné
a veselé jako zářící obloha. Arden se nad tou vzpomínkou
pousmála, ale zároveň si připomněla vlastní zpackané
manželství.
Taky jsem kdysi byla šťastně vdaná, přemítala. Než se
všechno...
Kolem pochodovala skupinka demonstrantů, zuřivě
propichovala oblohu transparenty a vykřikovala hesla proti
studentským půjčkám.





42
Viola Shipmanová
Slovo „půjčka“ se neslo chicagským vzduchem, zavrtalo se
do Ardeniných uší a roztřáslo jí celou duši.
Její pulz se zrychlil. Kdy je další termín platby Laurenina
školného? jímala ji dobře známá úzkost.
Arden na okamžik zvážila možnost zavolat svému ex a po -
prosit ho, aby jí tenhle měsíc pomohl s platbou půjčky, ale
hned si to zase rozmyslela. Telefon, který se právě chystala
schovat zpátky do kabelky, začal zvonit.
To bude Lauren, řekla si pro sebe. Že nestíhá.
Podívala se na číslo. Zmátlo ji to. Mělo předvolbu oblasti, ve
které bydlí její matka, nicméně Lollyino číslo to nebylo.
„Prosím?“ zvedla Arden mobil. „Tady Arden.“
„Strašně nerada vás ruším, paní Warrenová...“
„Jsem teď slečna Lindseyová,“ odtušila Arden chladně v
reakci na svoje předchozí příjmení, které používala v manželství,
přesvědčená o tom, že se jedná o nějaký prodej po telefonu.
„Rozvedla jsem se. Ale počkat, proč vám to vůbec vykládám?
Měli byste mě mít na seznamu lidí, co si nepřejí být
kontaktováni.“
„Omlouvám se, na to jsem zapomněla,“ odpověděla žena
s northwoodským přízvukem a rozpačitě dodala: „Samozřejmě
nemám na mysli ten seznam, ale rozvod.“
„S kým to mluvím?“ nechápala Arden.
„Tady Doris Van Voozleová. Patří mi scoopský obchod
s cukrovinkami, ve kterém pracuje vaše matka. Vím, že jsme
se neviděly už hrozně dlouho...“





43
KOUZELN Ý NÁRAMEK
„Ale ano, ano... jistě,“ vykoktala Arden a snažila se vzpome -
nout, jak dlouho už to je. „Jak se máte?“
„Pracovně. Připravujeme se ve Scoopsu na léto,“ vysvětlila.
„Sezona se blíží. A všichni se moc těší na další Lollyina
vystoupení...“
„To je mi úplně jasné,“ odpověděla Arden a snažila se, aby
to znělo upřímně.
„Důvod, proč vám volám, je, že vaše matka... no, v poslední
době párkrát zapomněla přijít do práce,“ vypadlo z Doris a z
jejího hlasu bylo znát, že si dělá starosti. „Vždycky dorazí,
jakmile jí zavolám... a pak o tom vtipkuje. Říká, že jí poslední
dobou déle trvá, než se vyspí do krásy nebo že je pro ni složité
aktualizovat svůj kalendář, protože si ho vytesává do kamene.“
Arden se rozesmála. To byla přesně její matka.
„Nemůžu uvěřit, že by nepřišla do práce,“ divila se. „Ona
vás zbožňuje. Zbožňuje práci u Dolly. Doslova pro to žije.“
„My ji zbožňujeme taky. A právě proto si o ni dělám trochu
starosti,“ svěřila se Doris a pak rychle dodala: „Jéminánku, to je
Lolly! Zapomeňte, že jsem volala. Vaše matka právě dorazila.“
„Kohopak nám to sem čerti nesou!“ vykřikla Doris. Arden
poznala, že zakryla sluchátko dlaní, aby ten hluk zamaskovala.
Pak ale Doris začala šeptat: „Zůstane to jen mezi námi, ano?
Nechci ji nijak zneklidňovat. Je tady, všechno je v pořádku.
Pevně doufám, že se vám brzy podaří nás navštívit. Lolly říkala,
že jste tu nebyla už roky.“
Starost o matku se okamžitě změnila ve výčitky.





44
Viola Shipmanová
„Taky doufám,“ pípla Arden a snažila se, aby se jí hlas ne -
třásl. „Pokusíme se. Brzy na shledanou, Doris.“
„Nashle, drahá.“
Hovor skončil, ale Arden přemýšlela o matce a o tom, co
ten hovor znamenal, když v tom se ozval hlas její dcery.
„Tady jsi!“ vykřikla Lauren a zastavila se vedle Marilynina
gigantického podpatku. „Nevšimla jsem si tě, úplně...“
„ ...splýváš s betonem?“
„To ne,“ zarazila se Lauren a okamžitě se zastyděla. „No,
možná trochu.“
„Vy takový problém rozhodně nemáte, madam.“
Lauren se rozesmála a protančila kolem Marilynina obřího
lýtka.
Měla na sobě limetkově zelený top bez ramínek, který jí
nadouval chicagský vítr, úzké citronově žluté džíny, obrovské
kruhové náušnice a na krku změť retro náhrdelníků. Ruce měla
ověšené křiklavě barevnými plastovými náramky, které by jí
Madonna v osmdesátých letech záviděla. Laureniny blond vlasy
vlály na všechny strany a padaly jí přes ramena.
„Tak co? Jak jdou zkoušky?“ zeptala se Arden a usmála se
na dceru.
„Je to záhul, ale v pohodě. Obchod je... obchod,“ povzdychla si.
„V pohodě?“ nevěřila Arden. „Moc v pohodě se mi nezdáš.
Co se děje?“
Lauren se naskytla už spousta příležitostí, kdy mohla jít
s pravdou ven a přiznat, že ví, jaké peklo byl matčin rozvod,





45
KOUZELN Ý NÁRAMEK
a že objevila všechny ty nezaplacené účty a finanční výpisy.
Už tolikrát mohla mámě povědět, že ji studium obchodu ničí,
jenže jí nechtěla přidělávat starosti.
„Asi jsem jen vystresovaná z těch zkoušek. Padám hlady. Co
si dáme k obědu?“ dodala, aby změnila téma.
Arden zvedla obočí a Lauren bylo jasné, co to znamená.
„Garrettův popcorn?“ navrhla Arden.
Lauren se zasmála a táhla mámu pryč od Marilyn. Většina
matek s dcerami by popcorn za oběd nepovažovala. Když však
byly Lauren s Arden ve stresu, a pokud se jednalo o slavný
Garrettův popcorn, byl to oběd perfektní. „Nejspíš si dáš Gar ret -
tův mix, že? Karamel se sýrem?“ snažila se uhodnout
Lauren.
„Ty snad umíš číst myšlenky,“ žertovala Arden. „Prostě
tenhle víkend zdvojnásobím dávku spinningu anebo si zaběhnu
nějakou dlouhatánskou trasu.“
„Garrett za to rozhodně stojí!“ dosvědčila Lauren. „A stejně
ho budeme jíst za chůze, no ne?“
Dvojice prokličkovala davem na Michigan Avenue a
zařadila se do dlouhé fronty, na jejímž konci čekal obrovský horký
sáček napůl slaného a napůl sladkého popcornového komba.
Zatímco se fronta jako had kroutila směrem k prodejnímu
pultu, Arden vzpomínala na všechny ty rozchody, krize a
zklamání, které si sem s Lauren chodily léčit, třeba Laurenin
propad na státním řečnickém turnaji nebo rozchod s jejím přítelem
těsně před maturitním plesem.





46
Viola Shipmanová
Kolikrát jsem sem zamířila po hádce s bývalým anebo když
jsem sama sebe přesvědčila, že nemusím dokončit svou knihu?
přemítala Arden.
„Jedno velké kombo,“ vyhrkly obě současně, když se dostaly
k pultu.
Ohrnuly okraje umaštěného papírového sáčku, chroupaly,
procházely se, nakukovaly do výloh obchodů a nechávaly za
sebou na chodníku cestičku z popcornu.
„Mrkni na tyhle boty, mami!“ hulákala Lauren nadšeně.
„Nechceš si je koupit?“
Arden si přeměřovala páskové sandálky s vysokánskými
podpatky. Takové nosí celebrity na fotografiích v časopisech,
rozhodně ne ona.
„Příliš nebezpečné,“ zhodnotila situaci. „A příliš sexy.“
Obě si stále ještě prohlížely výlohu obuvi, když se ozvalo:
„Arden!“
„Zoe!“ vyhrkla překvapeně s pusou plnou popcornu.
„Vypadáš výborně,“ smála se Zoe a ukazovala si na ústa.
„Ty taky,“ zahuhlala Arden a ztěžka polkla. Myslela to
zatraceně vážně: Zoe Shermanová – veselá, s rozevlátými blond vlasy,
dokonalou postavou a zářivou tváří – vypadala naprosto úžasně.
„Jak dlouho jsme se neviděly?“ nadhodila Zoe.
Arden se pokusila vykoktat nějakou odpověď.
Se Zoe byly členkami chicagského spisovatelského spolku
s názvem Algonquinská literární společnost dobrého vína,
humorně odvozeným od slavné newyorské Algonquinské literární





47
KOUZELN Ý NÁRAMEK
společnosti kulatého stolu, do které patřila například Dorothy
Parkerová.
Spisovatelská skupina znamenala jednu dobu pro Arden
spásu: členky se scházely střídavě u sebe doma, psaly, popíjely
víno a vyprávěly si o svých snech. Když byla vdaná, ta setkání
na ni působila vyloženě jako terapie, ačkoli si z nich – stejně
jako z jejího psaní – její manžel dělal legraci. A pak přišel
rozvod, Arden se ocitla úplně na dně a měla pocit, že je její psaní
pošetilé. Pracovat na knize jí se všemi těmi narůstajícími
náklady připadalo lehkovážné, protože neměla žádnou záruku,
že z toho skutečně něco bude.
„Tak čtyři roky,“ odpověděla nakonec Zoe za ni. „Lauren
byla tenkrát ještě na střední. Jak je na Severozápadní? Pořád
studuješ umění?“
„Severozápadní je skvělá,“ odvětila Lauren. „Ale
přeorientovala jsem se na obchod.“
„Obchod? Nechtěla jsi studovat umění?“ nechápala Zoe.
„Chtěly jste s mámou přece být umělkyně. Co se stalo?“
Lauren pokrčila rameny a těkala pohledem z mámy na Zoe.
„Takový už je život.“
„A jak jsi na tom se svou knihou?“ obrátila se Zoe na Arden.
„Už jsi ji dopsala?“
„Ne,“ vyhrkla Arden a vymáčkla ze sebe úsměv. „A co ty?“
„Já ano,“ pochlubila se Zoe a ústa se jí roztáhla do širokého
úsměvu. „Dokonce jsem získala agentku! Jakmile udělám
poslední úpravy, začne to všude nabízet.“





48
Viola Shipmanová
Arden měla pocit, že snad omdlí.
„Gratuluju,“ prohlásila s takovou dávkou nadšení, jakou jen
dokázala nashromáždit.
Najednou zachytila svůj odraz ve výloze obchodu a před
očima jí problesklo posledních pár let: Mám o něco víc
šedivých vlasů a vrásek, ale ani jedinou novou stránku ve své
knize.
Čas letí. A šíleně rychle, uvědomila si.
„Vypadáte, že máte někam namířeno,“ ozvala se opět Zoe.
„Nebudu vás zdržovat. Jen jsem vás chtěla pozdravit. A Arden,
ještě pořád se scházíme každý týden. Rádi tě taky uvítáme.“
Arden si začala žmoulat ušní lalůček.
„Určitě se pokusím přijít,“ odpověděla. „Moc ráda jsem tě
viděla.“
„Ozvi se,“ zašeptala Zoe a objala kamarádku. „Chybíš mi.“
Arden s Lauren pokračovaly v procházce a vydaly se podél
podjezdu pod Lake Shore Drive.
„Jak to s tou knihou vlastně vypadá, mami?“ nadhodila Lau -
ren povzbudivě. „Podle mě by ti návrat do spisovatelské
skupiny nesmírně prospěl.“
„Tumáš,“ zavelela Arden a podala dceři sáček s popcornem.
„Přešel mě hlad.“
Zbytek cesty kráčely beze slov. Nakonec se vynořily na
běžecké a cyklistické stezce, která se táhla po celé délce Gold
Coast. Břeh jezera a horizont se třpytily, Chicago se po dlouhé
zimě opět probouzelo k životu.





49
KOUZELN Ý NÁRAMEK
Lauren se zastavila na Oak Street Beach, shodila boty
a prsty testovala teplotu písku.
„Už je zase teplý!“ vykřikla radostně, rozběhla se k vodě
a hledala místo, kam by si sedly.
„No tak, mami!“ zahulákala.
Arden si s povzdechem pomalu sundala boty.
„Nemůžu se vrátit do práce celá od písku,“ namítla plaše.
„Proč ne?“
Arden se na chvíli hluboce zamyslela, ale pak se vydala za
dcerou.
„Neplánovaný den na pláži!“ prohlásila Lauren a stáhla
mámu do písku.
Arden se k ní otočila a sledovala její pohled, který mířil da -
leko za jezero. Ačkoli jasně svítilo slunce a oteplovalo se, voda
byla stále studená a ten teplotní rozdíl vytvářel tajemnou mlhu,
která se přízračně vznášela nad vlnami. Arden by se hrozně
ráda uvolnila, ale kvůli práci a finančním závazkům měla hlavu
pořád plnou starostí. Žila v neustálém napětí a mysl jí nedala
ani na chvíli pokoj. A teď se navíc strachovala o vlastní matku.
„Už jsem ti ukázala, co mi dnes přišlo od babičky?“ ozvala
se Lauren.
Zvedla zápěstí a zachrastila přívěsky. „Létající balon... aby
byl můj život plný dobrodružství!“
Arden přejela pohledem po jezeře a myslela na to, že je
její matka sama a ještě k tomu daleko od nich. Velké jezero je
oddělovalo a zároveň spojovalo.





50
Viola Shipmanová
Lauren dodala: „Mám o babičku strach. Je už tak stará, mami.“
„Taky o ni mám strach,“ přiznala Arden. „Už jsme se za ní
nebyly podívat hrozně dlouho.“
„Tak se pustíme do dobrodružství!“ vyhrkla najednou Lauren
a vyskočila. „Co kdybychom se tam vypravily na Den obětí války?“
Lauren ta myšlenka nadchla a mluvila čím dál natěšeněji.
„Tolik mi chybí! Dodělám zkoušky a ty si vezmeš dovolenou.
Stejně jsi už několik let neměla ani den volna.“
Arden váhala. „Ale co tvoje stáž?“
„Bavíme se tu o jednom nebo dvou týdnech, mami,“
ohradila se Lauren. „Co vyrazit k severu tu neděli před svátečním
víkendem a udělat si pořádnou pauzu?“
„Ale já mám kupu práce,“ namítla Arden a myslela na
Vanův mlhavý slib povýšení. „Jak to beze mě zvládnou?“
„To volno si zasloužíš, mami. A překvapíme babičku!“
Lauren zachrastila mámě před obličejem náramkem: „Čeká nás
dobrodružství!“
Arden si vzpomněla na přívěsek, který jí matka poslala.
Kloboučník od Kloboučníka.
Hlavou jí zněla slova z jejího vzkazu:
Nezapomeň, že všichni se občas musíme chovat trochu jako
blázni, pokud chceme být šťastní.
A v tu chvíli nějaký hluboko ukrytý hlásek v její hlavě – za -
traceně se podobal hlasu její matky – poprvé za hrozně dlouhou
dobu přehlušil ten její logický hlas, takže jediné, co dokázala
říct, bylo: „Tak dobře. Hurá do toho.“





ČÁST DRUHÁ
Vážka
Abys měla v životě štěstí





53
4
S
coopská Hlavní třída vypadala jako živý portrét od Currier
and Ives.
Arden pozorovala, jak nízká viktoriánská průčelí s
restauracemi, kavárnami, zlatnictvím a s obchody s oblečením a
kabelkami přitahují zákazníky jako magnet. Každé z těchto průčelí
zdobily truhlíky přetékající petuniemi, afrikány a begoniemi.
„Úplně jsem zapomněla, jak je Hlavní třída překrásná,“
rozplývala se Lauren. „Je prostě tak... rozkošná, přesně jako obraz
od Normana Rockwella. Neměly bychom se ohlásit babičce?“
„Ne, překvapíme ji,“ navrhla Arden, nasála vzduch a ucítila
sladkou vůni karamelu. „Něco mi říká...“
Arden větu nedokončila. Popadla dceru za ruku a vedla ji
úzkými uličkami lemovanými bílými břízami, cukrovými javory
a vysokánskými borovicemi. Podél Hlavní třídy se ve slunci třpytil





54
Viola Shipmanová
přístav, který obsadili kajakáři, pohupující se lodě a poslední tra -
jekt s klikovým mechanismem ve Spojených státech, a v dálce
bylo vidět Michiganské jezero se vzdouvajícími se dunami.
Jednalo se o vskutku majestátní pozadí.
Kličkovaly pulzujícím centrem městečka, až narazily na
turisty, kteří zacpali chodník před Dollyinými cukrovinkami.
„No to mě podrž, úplně jsem zapomněla na všechny ty ,cuk-
rovinkáře‘,“ zhrozila se Arden. Použila slovo, kterým místní
častovali turisty, co na Den obětí války brali útokem rezortní
městečka na pobřeží a začali se stahovat až po Svátku práce.
„Jsou jako zombie. Zakousnou se a nepustí. A každý rok jsou
tu dřív.“
„Ale mami,“ ozvala se Lauren, plácla Arden po rameni
a kývla směrem k nostalgickému červenému průčelí. „Víš
přece, kvůli čemu sem přišli.“
„To vím.“
Arden vyšla po schůdcích a poklepala na velikou výlohu
s logem obchodu.
„Zdravíčko, mami!“ zavolala přes sklo.
Lolly vzhlédla od měděných samovarů a otočila se za
hlasem svojí dcery. Výraz její tváře přešel od naprostého šoku
k absolutnímu nadšení.
Skákala za oknem radostí, pak předala
čokoládovo-karamelová lízátka jakési dívčině a vyběhla ven.
Co si Arden pamatuje, její matka byla v centru
Scoopsu vždycky středem pozornosti. Celá desetiletí stála Lolly





55
KOUZELN Ý NÁRAMEK
Lindseyová v obrovském průčelí Dollyiných cukrovinek jako
Auntie Mame, všemi uctívaná osobnost amerického malo -
města. Spousta lidí se tu houfovala také kvůli karamelám,
nicméně většina z nich přišla kvůli „show“. Lolly byla místním
pokladem. Nosila na sobě různé retro zástěry: červeně
tečkované, poseté kornouty se třemi kopečky zmrzliny, bíle zdobené
s třešněmi nebo borůvkami nebo růžové s tančícími dortíky.
Jejím poznávacím znamením byly paruky: rudé, růžové, bílé,
s


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.