načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kouzelný koberec -- Pohádky ze Střední Asie - Jaroslav Tichý

Kouzelný koberec -- Pohádky ze Střední Asie
-15%
sleva

Kniha: Kouzelný koberec -- Pohádky ze Střední Asie
Autor:

A tu právě uprostřed tržiště zapadli Aldarovi oslové do bláta až po půli svých boků. Nešťastníci klesali hloub a hloub a z celého nákladu se zachránil jediný pytlík fazolí. Ráno ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2008
Počet stran: 232
Rozměr: 31 cm
Úprava: barevné ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Pavel Václav Vaščák
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 15. 12. 2008
Nakladatelské údaje: Brno, Computer Press, 2008
ISBN: 9788025121788
EAN: 9788025121788
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

A tu právě uprostřed tržiště zapadli Aldarovi oslové do bláta až po půli svých boků. Nešťastníci klesali hloub a hloub a z celého nákladu se zachránil jediný pytlík fazolí. Ráno pak už bylo vidět jen dlouhé uši nebohých zvířat, jak trčí z bahniska. I usedl Šprýmař na kraj tržiště a oddal se smutku a přemítání. Náhodou jel právě v té chvíli kolem bohatý Žanbaj do Samarkandu. Když uviděl Aldara sedět u cesty, přemohla ho zvědavost a zastavil koně: „Hej, Aldare, proč tu tak sedíš?“ „Buď zdráv, pane! Sedím a odpočívám,“ pravil Šprýmař. „A co je to za uši, jež tu trčí z bahna?“ „Seju osly,“ na to Aldar. „Co to žvaníš, mluvko a starosto hlupáků, ty sám jsi dost hodný osel!“ „Právě včera jsem zasel tři.“ „Sít rýži, pšenici, bavlnu, dobrá, to znám. Ale nikdy jsem neslyšel, že by někdo sil osly.“ „Ó, nejctihodnější, pohleď, už ukazují klíčky!“ vzkřikl Aldar a ukázal na oslí uši. Kniha, kterou držíte v rukou, představuje jedinečnou sbírku 23 středoasijských pohádek, v nichž se orientální důvtip mazaných zlodějíčků, taškářů a šprýmařů střetává s čarokrásným půvabem cizokrajných princezen a zlomyslnost poťouchlých čertů a krvelačných démonů soupeří s bezbřehou mocí urozených chánů a zámožných šáhů. (pohádky ze střední Asie)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslav Tichý - další tituly autora:
Malá noční hudba pro bludičky Malá noční hudba pro bludičky
Diamantová sekera B1/B2 -- The Diamond Axe Diamantová sekera B1/B2
 (e-book)
Diamantová sekera B1/B2 Diamantová sekera B1/B2
 (e-book)
Three Horses / Tři koně Three Horses / Tři koně
 (e-book)
Three Horses / Tři koně Three Horses / Tři koně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

49

Žerty

Nasreddina

Taškáře

Z

a tuhých mrazů se jednou pádišáh už nadmíru nudil ve svém

paláci, a tak dal rozhlásit zprávu: kdo z poddaných stráví noc na

střeše mého paláce nahý, toho učiním svým zetěm a přidám mu polovinu vladařství.

Výzvu uslyšel i taškář Nasreddin a dal se bez meškání uvést k panovníkovi.

„Ó nejmocnější, jsem připraven vyhovět tvému přání!“ pravil s hlubokou poklonou.

„Sem, sluhové,“ zvolal pádišáh, „hle, našel se hlupák, nejhloupější z hlupců, svlečte ho a odveďte nahoru na střechu, ať ho tam mráz spálí na kost.“

„Ó hned, hned v tu chvíli, vládce světa, mám však jednu podmínku: přikaž sloužícím, aby na střechu vynesli velký kámen.“


50



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Pádišáh nerozuměl taškářově prosbě ani co by za nehet vešlo, ale nakonec tlesk l do dlaní, do síně vběhli sluhové, popadli Nasreddina, strhali z něho oděv a odvedli jej nahého na střechu paláce. Potom vynesli nahoru kámen velikosti berana, sešplhali na zem, odstavili od střechy žebřík a zmizeli.

Mrzlo jen praštělo, ale Nasreddin nezůstal sedět na místě ani chviličku: po celou noc obracel kámen ze strany na stranu, sem a tam, nahoru a dolů, podél a napříč. A tou námahou se tak zahřál, že zimu vůbec nepocítil.

Kdy ž ráno pádišáh v teplém kožiše v ylezl na střechu, aby vlastníma očima zhlédl, jak umí zmrznout hlupák, strnul úžasem. Nasreddin byl živ a zdráv a ještě k tomu pobíhal sem a tam a stěžoval si na veliké vedro. Kdo by byl tušil, že Nasreddin vydrží na mrazu celou noc?

Pádišáh začal přemýšlet, jak se vyvléci ze svého slibu.

„Pověz, příteli milý, zdalipak jsi tam na té střeše něco viděl?“ zeptal se Nasreddina.

„Viděl jsem měsíc.“

„Ach, tak ty ses zahříval světlem měsíce! Proto ti bylo horko, zchytralče! Nesplnil jsi moji podmínku, hleď zmizet, než se rozzlobím! Sluhové, žeňte toho podvodníka z paláce.“

Vyhnali jej opravdu dřív, než by velbloud uchem zastříhal, a navíc mu roz loučení osladili holemi.

Nasreddin nechtěl už bydlet v městě, kde vládne tak nespravedlivý pádišáh. Odešel do stepi a usadil se u osamělé studně, jež napájela poutníky zblízka i zdáli.


51



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Když pak toho roku nastalo parné léto, vyjel si pádišáh jednoho dne se svým vezírem do stepi na lov gazel. Sjezdili křížem krážem kdejaký kout a brzy je začala trápit žízeň.

Cválali pustinou, hledajíce, kde by se napili, až spatřili chýši.

„Račte vstoupit, vznešení, vše co mám, je k vaší libosti,“ zvolal Nasreddin, sotva dorazili k prahu, neboť to byla právě jeho chýše.

„Vodu,“ zaúpěl pádišáh, „vodu, umírám žízní.“

„Hned, hned ji máš mít, vládce vesmíru!“

Taškář zavedl pádišáha s vezírem dovnitř, sám pospíšil ke studni, rychle sňal provaz s vědrem a zahrabal obojí do písku. Potom si sedl opodál a čekal, dřepě na zkřížených nohou.

Pádišáh také čekal, jenomže v chýši. Čekal půl hodiny, čekal hodinu a potom zlostí celý bez sebe poslal vezíra, aby Nasreddina vyhledal. Vezír se vrátil velice rychle:

„Pane, ten ničema žádá, abys přišel sám až ke studni.“

„Kde je voda?“ zařval pádišáh na taškáře zběsile, sotva k němu došel, „dej mi pít!“

„Pohlédni jen dolů, pádišáhu,“ pravil Nasreddin a ukázal prstem do studny.

I podíval se pádišáh a spatřil, jak se v hloubce černě blyští vodní hladina.

„Hlupáku, co je mi platná voda pod zemí?“ vzkřikl pádišáh.

„Ó studnice moudrosti, pane pádišáhu,“ řekl taškář, „když já jsem se mohl za mrazu zahřát svitem měsíce, proč ty bys nemohl ukojit žízeň leskem vody?“

Po těchto slovech vzal Nasreddin nohy na ramena a utíkal z dosahu strašného pádišáhova hněvu, skrý vaje se ve v ysoké trávě, až dorazil k hradbám


52



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



měs tečka Vabkentu. Vklouzl do jeho úzkých uliček rychleji než liška do nory a na tržišti byl hned jako doma. Toho dne přijeli na vabkentský bazar šírínští sadaři a koželuzi, aby tu kupovali a prodávali a prodávali a kupovali. Šírínští jezdívali už dávno den co den do Vabkentu a obědvali pilav u Vabkentských a Vabkent ští zase navštěvovali denně Širín a jedli pilav u Šírínských. Vabkentští ženili své syny s dcerami Šírínských a Šírínští s dcerami Vabkentských. A tak žili Šírínští s Vabkentskými v míru a v pokoji až do chvíle, kdy se Vabkentští ura dili, že si postaví minaret. Také si jej postavili, a dokonce takový, že mu co do výšky nebylo rovno široko daleko kolem. V tom památném čase vabkentští otcové zpyšněli, zvedli nosy, začali na Šírínské hledět zvysoka a při setkáních je častovali úštipky:

„Vy jste asi nějací pěkní chudáčkové! My máme například minaret, a co máte vy?“

Vabkentský minaret byl vykroužen ladně jako urostlý cypřiš a jeho výška připomínala útes skály. Zdi byly pokryty barevnými vzory a obrazci spletitých čar, a kdo na tu stavbu pohlédl, cítil se jako v nebi. Šírínští však – ó běda! – žádný minaret neměli a jejich duší se zmocnila krutá závist a jako tříska se za dřela do jejich srdcí. Ale závist a pýcha se nikterak nesnášejí s přátelstvím, to přece každý ví. A tak vzalo za své i přátelství mezi Šírínskými a Vabkentskými.

Ale dost už o závisti a nepřátelství; v den Nasreddinova příchodu obchodo vání brzy skončilo pro nesmírný žár poledního slunce. Šírínští se posadili do stínu a hráli v kostky se svými bývalými přáteli, vabken tskými sousedy.

Vabkentským se toho dne štěstí vyhýbalo na sto honů. Šírínští vyhrávali neustále a Vabkentští právě tak často prohrávali.


53



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Prohráli všechny své peníze, prohráli zboží a někteří dokonce musili svléknout i své košile.

„Dost už,“ volali Vabkentští, „nemáme dnes štěstí.“

Jednomu koudelníkovi hořela však hlava chtivostí hry, i vykřikl v tom zá pa lu: „Poslouchejte, v y Šírínští, vsaďte všechno, co jste na nás dnes v yhrá li, pe níze, zboží i šaty. A my vsadíme náš minaret. Uvidíme, kdo s koho.“

„Počkat, počkat, jak to vlastně myslíte?“ začali se vyptávat Šírínští. Prahli sice po vabkentském minaretu už od chvíle, kdy byl postaven, ale návrh koudel níkův je přece jen nesmírně překvapil.

„Nestojí snad náš nádherný minaret za těch pár grošů a omletého šatstva, které jste na nás vyhráli? Cena stavby je nesmírná, ale ještě víc si vážíme toho, že schodiště a ochoz dobře drží a jsou připraveny sloužit muezzinovi k svolá vání pravověrných. Vsadíme minaret se všemi cihlami, z nichž je postaven, se všemi kružbami, se všemi ozdobami, se všemi ornamenty, a dokonce i s muezzi nem, kterého darujeme navrch jako přídavek. Snad neváháte, Šírínští? Chcete snad vskutku zůstat stát se svěšenýma rukama, když se minaret snáší z nebes přímo do vašich náručí? Nemáte opravdu špetičku touhy vyzdobit jím své ná městí? Pusťte se přece do hr y, sázíme minaret proti grošům a kožím a obnošené veteši! Vrhám kostky!“

V té chvíli ovládla Šírínské nezřízená chtivost, zachvátilo je horoucí přání dostat vabkentský minaret stůj co stůj, postavit si ho doma uprostřed vsi a vy chloubat se před celým světem.

„Nu,“ pravil jeden z nich, „povězte přece, Vabkentští, jak to vlastně myslíte? Když vyhrajete vy, vezmete si pěkně své peníze, zboží a šaty a rozejdete se k večeři. Co ale, když vyhrajeme my? Jak potom povezeme minaret přes deset mil do naší vesnice Šírín? Co potom, dobrodinci?“


54



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



„Proč byste jej vozili k vám? Minaret zůstane pěkně stát, kde stojí, a vy sem můžete třeba každý den třikrát zajíždět a těšit se z něho.“

„A to ne,“ zvolali Šírínští, „kdepak najdete takové hlupáky, aby zbůhdar ma vyhazovali svůj majetek? Z toho nebude nic. Nehrajeme!“

Vabkentští viděli, že věc bere špatný obrat: Šírínští odjedou a odvezou s sebou výhru! A když tak věšeli hlavy ve velikém smutku, při blížil se Nasreddin, jako kdyby náhodou šel právě kolem. Vyslechl spor a pravil:

„Slyšte mou radu, Šírínští: znám způsob, jak přepravit minaret. Pohleďte, minaret vyrůstá ze země jako strom. Vidíte stín, který vrhá až k tamté lázni? Se berte všechny své osly, postavte je bok na bok v délce stínu a podkopejte mina retu základy. Stavba spadne na záda oslům a ti ji ponesou až k vám na náves hladce jako převzácný kmen. Na návsi vyryjete jámu a vsadíte minaret do ní, jako kdybyste sázeli javor. Ať roste, ať vzkvétá, ať jej plodonosné deště zalévají!“

Po těch slovech se Nasreddin obrátil a odešel.

„Ó nejmoudřejší mezi moudr ými!“ vola li za ním Šírínští. „Rozhoď kostk y, sousede! Hrajeme.“

Koudelník zatřepal kostkami poprvé, zatřepal podruhé a ještě jednou na vrch... a hodil.

Ale běda! Vabkentští prohráli zas.

„Náš je minaret, náš!“ křičeli Šírínští.

Zajásali a popadli, komu co přišlo pod ruku, vrhli se ke stavbě a začali se prokopávat k základům.

Věž však stá la jako t v rdohlav ý býk, přestože se Šírínští namáha li po několik dní.

A tak zůstal minaret přece jen ve Vabkentě.


55



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Když se pádišáh dověděl o Nasreddinově kousku, řekl si, že přišla vhodná chvíle, aby vychytralce řádně napálil. Pozval Nasreddina opět do paláce a řekl mu:

„Všichni vypravují, jaký jsi znamenitý lékař. Vyhoj mou dceru, a já tě za sypu zlatem až po krk.“

Neuplynuly ani tři dny a Nasreddin předstoupil před pádišáha. Poklonil se a pravil:

„Ó hlubino spravedlnosti, princezna je uzdravena.“

„Slíbil jsem odměnu a slib pádišáhův je neporušitelný,“ řekl pádišáh, „jdi domů a očekávej moji milost.“

Druhý den ráno přinesl pádišáhův otrok měšec příjemně zakulacený a dobré váhy, ale když jej taškář rozvázal, objevil v něm, běda, jen hromadu měďáků.

Po nějakém čase rozbolely pádišáha zuby. Nenacházel klidu od trýzně ve dne v noci a žádný z ranhojičů, kteří žili u dvora, nedokázal ulehčit jeho bolestem.

V nejvyšší tísni vzpomněl pádišáh na Nasreddina a bez meškání pro něj poslal samotného vezíra.

„Nebude ani třeba, abych do paláce chodil,“ řekl Nasreddin vezírovi s hlubokou úklonou. „Připravím pro nejštědřejšího z vládců lék a předám ti jej. Maličko posečkej.“

Po těch slovech se taškář vzdálil, ale ve chvilce byl zase zpět a vtiskl vezírovi do dlaně prášek zabalený v papírku.

V noci vzbudilo Nasreddina strašné bouchání na vrata.

„Pojď ihned s námi do paláce k vladaři!“ volali dvorští sloužící, neboť oni to byli, kdo tak halasně rušili spánek poctivých lidí.


56



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Pádišáh přivítal taškáře v zlosti a s nářkem:

„Cos mi to poslal? Vzal jsem tvůj povedený prášek do úst, abych jej při lepil k zubu, a na jazyku se mi udělalo bláto, které smrdí a páchne hůř než stoka řek. Jak ses osmělil tropit si ze mne blázny?“

„Ó mocný pádišáhu, ó velkomyslný pádišáhu, Vždyť nemáš příčiny k hněvu! Můj lék má stejnou cenu jako zlato, kterés mi poslal v měšci.“

Neboť Nasreddin poslal pádišáhovi namísto léku hrstku prachu z ulice.

I viděl vladař, že Nasreddina vskutku nelze přechytračit, a pozval taškáře, aby žil v jeho paláci, jak se sluší pravým dvorním mudrcům.

Jednoho dne se panovník rozhodl uspořádat slavný hon. Taškáři se do stepi dvakrát nechtělo, pádišáhovu přání nebylo však radno odporovat. Odebral se do konírny, ale našel tam už jen jednu jedinou nevzhlednou herku. Osedlal ji tedy a jel. Velmoži i pádišáh si libovali daleko vpředu na ohnivých vranících


57



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



a pro váděli na nich divy obratnosti a jezdeckého umění, ale ubohý Nasreddin se za nimi sotva vlekl a musil vyslechnout nemálo posměšků. Ani pádišáh si nenechal ujít příležitost:

„Aj, milý Nasreddine, kdes jen sehnal takového koně? Ostatně ano, tak tomu vlastně má být, mudrcům přece výborně sluší jezdit na herkách!“

Zanedlouho potom se nebe náhle pokrylo mraky a spustil se mohutný liják. Panstvo obrátilo úprkem nazpět, ale než dorazili k paláci a než se nebe zase vy jasnilo, promokli přece jen všichni skrznaskrz.

Taškář se objevil v dálce stepi až hodnou chvíli za nimi. Ale jaké bylo překvapení všech, když přiklusal suchý a naladěn jak ve svátek! Pádišáh byl udiven nejvíc:

„Mluv, příteli, a prozraď, jaké je to zaklínání, jež znáš a jež tak skvostně před deštěm tě chrání?“


58



ŽERTY NASREDDINA TAŠKÁŘE



Nasreddin odpověděl:

„Můj koník je nevzhledný, ale posmíval ses zbytečně, ó nejvyšší! Já tiskl slabiny křídlatého oře Dul-dula! Jakmile spustil déšť, vznesl se jak pták nad mračna a mne nezasáhla ani kapka.“

Užaslý pádišáh poručil odvést herku do nejlepší stáje a přikázal nejlepším podkoním, aby o ni pečovali.

Za několik dní poté svolal nový hon. Svého plnokrevníka předal taškáři a sám se posadil na herku.

Jízda na jejím hřbetě by byla pádišáhovi jistě vytřásla duši z těla, ale na štěstí se mu hrdlo sevřelo vztekem, neboť pro pomalost koně nestačil uštvat žádnou zvěř. I tentokrát spustil důkladný liják.

Nasreddin švihl plnokrevníka, a než se nadál, byl pod střechou. Také pádišáh švihl svého Dul-dula, co měl síly, ale ten se jen motal, sotva zvedaje nohy. Déšť vladaře tak promočil, že vypadal jako kuře, které se vymáchalo v louži. Vrátil se do paláce až k půlnoci, promrzlý na kost a hladovější než šakal.

Hned v té chvíli přikázal, aby zavolali Nasreddina.

„Opovážil ses mne oklamat, příteli! Před deštěm tě nezachránil žádný Duldul, ale jakési chytré tajemství. A víš-li pak, Nasreddine, že stačí jediné mé slovo, aby i ta nejvtipnější hlava sletěla z šíje poddaného, jenž odpírá prozradit vladaři poklady svých moudrostí?“

Taškář se uklonil až k zemi a pravil:

„Ó pádišáhu, k čemu ten hněv? Vždyť svléknout šaty a složit je pod sedlo, když začíná pršet, a pak je zas obléknout, když přestane, a dojet do města suchý, řekni sám, jaké jsou v tomhle moudrosti?“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist