načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kouzelná zahrada biologie - Gottfried Schatz

Elektronická kniha: Kouzelná zahrada biologie
Autor:

Eseje o postavení člověka v přírodě z německého originálu přeložily Alena Gremingerová a Klára Landauerová                     ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  120
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  150 Kč
20%
naše sleva
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 138
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Zaubergarten Biologie: wie biologische Entdeckungen unser Menschenbild prägen ... přeložily Alena Gremingerová a Bohumila Ruth Finkelová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9533-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Eseje o postavení člověka v přírodě z německého originálu přeložily Alena Gremingerová a Klára Landauerová                                                                                                         Bezmála dvacítka esejí, v nichž světoznámý chemik a biolog popisuje fenomény, které určují naše chápání člověka a jeho místa v přírodě. Ve svých úvahách využívá podmanivě poetických obrazů, aby složité jevy, jež věda popisuje, podal srozumitelným způsobem a smysluplně je vřadil do celku naší lidské zkušenosti. Pokouší se uchopit a našemu chápání zpřístupnit samotné počátky života, energetické procesy v živých organismech či ukládání vědomostí. K těmto otázkám přistupuje nejen jako erudovaný biolog, ale také jako člověk hluboce zakořeněný v kulturním dědictví Evropy. Kultura a věda jsou pro něj jen dvě stránky téže mince. V některých momentech tak líčení složitých chemicko-biologických problémů přechází téměř do podoby někdejší „romantické biologie“ 19. století, která se právě pomocí obrazů převzatých ze života snažila o syntetické vystižení jevů, k jejichž fixování dosud scházel vlastní pojmový instrumentář. Gottfried Schatz navrací vědy o živém k jejich živoucímu prameni a jako skvělý tlumočník dokáže přecházet mezi krajinami přísné vědy a obecně srozumitelného jazyka.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Gottfried Schatz - další tituly autora:
Kouzelná zahrada biologie Kouzelná zahrada biologie
Schatz, Gottfried
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Gottfried Schatz
Kouzelná
zahrada
biologie





Vyšehrad
Gottfried Schatz
Kouzelná
zahrada
biologie





Věnováno Merete





Edice Spektrum, svazek 2.
Z německého  originálu Zaubergarten Biologie: 
Wie  biologische Entdeckungen unser  Menschenbild prägen, 
vydaného nakladatelstvím Verlag Neue  Zürcher Zeitung 
v Curychu roku 2012, 
přeložily Alena Gremingerová  a Bohumila Ruth Finkelová
Obálku a  grafickou úpravu navrhl  Vladimír Verner
Redakčně zpracoval Marek Chvátal
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol.  s r.  o.,
v Praze roku  2016  jako  svou  1479.  publikaci
Odpovědný redaktor Martin Žemla
Vydání v  elektronickém formátu první
(podle  prvního vydání v  tištěné podobě)
Doporučená cena  E-knihy 150  Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol.  s  r. o.,
Praha  3,  Víta  Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Zaubergarten Biologie: 
Wie  biologische Entdeckungen unser  Menschenbild prägen
Copyright ©  Gottfried Schatz, 2016
Translation ©  Alena  Gremingerová, Bohumila Ruth  Finkelová, 2016
ISBN  978-80-7429-717-5
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





Obsah

Předmluva  9
1. Malá teplá louže  11
Co nám vyprávějí prapůvodní
jednobuněčné organismy o rané době života
2. Oheň z vesmíru  17
Jak si život ochočil oheň
3. Životodárný proud  23
Jak se živí tvorové dělí o energii slunečního světla
4. Prazvláštní šťáva  29
Jak buňky naší krve dozrávají a odumírají
5. Sestra života  35
Jak buňky vlastní sebevraždou slouží životu
6. Hranice mého já  41
Proč jsou bakterie důležitými 
součástmi našeho těla
7. Kobold v nás  47
Co vypráví kobalt v našem těle o dějinách života
8. Netrpělivost srdce  53
Jak „neviditelný hlad“ ohrožuje lidstvo





9. Planeta mikrobů  61
Proč se nám nikdy nepodaří zvítězit
nad nakažlivými nemocemi
10. Velká hra v kostky  69
Proč nám pohlavní rozmnožování
propůjčuje individualitu
11. Podivuhodná cesta  75
Jak lidská spermie nalézá vajíčko
12. Proti přírodě?  81
Jak geny a prostředí poznamenávají
naše sexuální chování
13. Život je sen  87
Proč nejsme otroky svých genů
14. Krajina širá  93
Jak geny a chemické stopové látky
ovlivňují naše chování
15. Tvořivá náhoda  99
Jak náhodné chemické procesy
dávají životu rozmanitost
16. Zrození řeči  107
Jak vědci jdou po stopách zrodu lidské řeči
17. Ohrožené dědictví  113
Jak nejisté ukládání informací ohrožuje naši kulturu
18. Pohled do daleka  119
Proč nevědomost ohrožuje
naši energetickou budoucnost
19. Velká otázka  127
Jak pátráme po mimozemském životě
Poděkování  135
Slovo o autorovi  137





|
9 Předmluva
Předmluva
Po knihách Jenseits der Gene (Za hranicemi genů)  a Feuer­
sucher (Hledači ohně)  nás Gottfried Schatz svými  devatenácti 
příběhy zavádí již  potřetí do nekonečné říše  přírody, do „kou-
zelné  zahrady biologie“. Některé vlastnosti přírody známe  nebo 
se  domníváme, že  je  známe, o jiných se  dohadujeme a opět  
u jiných si  zoufáme. Tak  jako  pohádky začínají „Bylo, nebylo“, 
staví  Gottfried Schatz na začátek svých  esejů  určitý  postřeh 
nebo  otázku. Popisuje události, jak  jsme  je  vnímali kdysi  a co  
o nich víme  dnes,  a dovoluje nám  podílet se 
na podivuhodnosti  přírodních úkazů. Tyto  příběhy jsou  vlastně zkazky, zvěsti 
a zprávy, které  autor  zajímavým způsobem inscenuje – a stejně 
jako  pohádkář vypráví příběh o Zlatovlásce, i on  nám  jej  dává 
prožívat v obrazech. Jako  v pohádce se  i zde  vypráví jednoduše, 
krátce  a zřetelně, takže  nabýváme dojmu, že  textu  rozumíme a že  
bychom jej  mohli  vyprávět dál.  Jsou  to  „skutečné“ příběhy, které 
mají  něco  všeobecně platného, a přesto zůstává v každé kapitole 
něco  nejistě otevřeného.
Velký  britský biolog  sir  Peter  Medawar rozlišoval dva  druhy 
vědců: jedny  zaujme určitý  přírodní úkaz  nebo  třeba 
nemoc a rozhodují se  je  prozkoumat a snad jim  jednou i porozumět. Druzí 
položí  světu  teoretickou otázku a snaží se  ji 
pomocí pokusů dokázat  („begging for  the  question“). Gottfried Schatz patří  k prvnímu 
druhu  vědců: také  on  staví  na začátek vždy  pozorování, otázku 
nebo  něco  nejasného a poté  zužuje  cesty  vedoucí k řešení pomocí 





10
|
Předmluva
pokusů,  pozorování, návrhů, hypotéz a především zdravého lid-
ského  rozumu. Vede  čtenáře touto  obtížnou, ale 
fascinující cestou  přírodovědce, aby  jej  přivedl k logickým závěrům, k širším 
náhledům a k obšťastňujícím odpovědím.
Přírodní jevy a vlastní výzkum slouží  autorovi jako  výchozí 
bod  pro  mnohé otázky o přírodě a o lidském bytí,  které 
vynikajícím  způsobem překládá do srozumitelné řeči.  Vděčí  za to  snad 
svému  všeobecnému vzdělání, svému  vztahu k hudbě, vypravěč-
skému  nadání svých  předků? V každém případě je  každý 
jednotlivý  příběh malým  uměleckým dílem, které  nás  zaujme, naučí  
nás  novému a dá  nám  pocit  štěstí.  Příjemnou zábavu při  toulkách 
v čarovné zahradě biologie vám  přeje
Rolf  Zinkernagel,
nositel Nobelovy ceny
za fyziologii a lékařství
za rok 1996





Kapitola 1.
Malá teplá louže
Co nám vyprávějí prapůvodní
jednobuněčné organismy
o rané době života





|
13 Malá teplá louže
Nevíme, jak život na Zemi začal a jak vypadali první živí tvorové.
Nejspíše se podobali primitivním jednobuněčným organismům,
které dodnes žijí v horoucí vodě sirných gejzírů a trhlinách moř­
ského dna.
Odkud pocházíme? Tato  otázka nás  zajímá od nepaměti, dlouho 
nám  na ni  ale  dávaly odpověď jen  mýty  a svaté knihy.  Teprve  
když  biologové začali  přemýšlet o vzniku rozmanitých podob 
života, poznali, že  tyto  podoby nebyly stvořeny hotové, ale  že  se 
život  nepřetržitě proměňuje v nové formy. Na „stromu života“ 
jsme  my  lidé  jen  nepatrnou a pozdní větvičkou. Kde  však  jsou 
kořeny tohoto  stromu? Jak  život  na naší planetě začal?
Na tuto otázku nebudeme asi  nikdy 
schopni odpovědět s jistotou,  víme  však,  že  na Zemi existoval život  již  krátce  po jejím 
vzniku. Mladičká Země  se  srazila se 
zbloudilou planetou a proměnila se  v ohnivou kouli,  ze  které  se  odtrhl  Měsíc. Během násle-
dujících stovek milionů let  na ni  dopadaly obrovské meteo  rity 
a vytvářely nesčetné, dnes  již  zahlazené krátery. Když  však  před 
3,8  až  3,6  miliardami let  zavládl na Zemi opět  klid,  byl  na ní  už 
život.  Byly  snad  ony  žhnoucí krátery retortami, v nichž se  oživila 





14
|
Malá teplá louže
mrtvá  hmota?  Je  možné, že  se  biblický ráj  tak  osudově podobal 
peklu?
Nejstarší z nám  známých pradávných tvorů  žijí  skutečně 
v horoucích gejzírech a v sirných vřídlech, v nesmírně hlubo-
kých  rozsedlinách zemské kůry,  a dokonce ve žhavém uhlí.  Jejich 
extrémním životním prostorem jsou  zlomy v mořském dně, 
z nichž tryská  voda  horká  až  500 °C. Když  se  tato  voda,  která  pro 
vysoký tlak  nemůže vřít,  mísí  s chladnou vodou  oceánu, vylu-
čují  se  z ní  soli  kovů,  které  stoupají nad  mořské dno  jako  jakýsi 
hustý  dým –  proto  se  o těchto podmořských útvarech mluví  jako 
o „černých kuřácích“. V tomto horoucím, temném a chemicky 
silně  reaktivním prostředí se  to  hemží  mikroorganismy, které  jsou 
nejprimitivnější a nejodolnější ze  všech  známých živých tvorů. 
Některé jsou  menší  než  vlnová délka  zeleného světla; jiné 
po užívají ve svém metabolismu wolfram, který  se 
v buňkách vyskytuje  velmi  zřídka; mnohé se  rozmnožují jen  při  teplotě 100 °C 
a při  teplotě 80 –90 °C přestávají růst;  opět  jiné  snášejí teplotu až 
130 °C. Je  zatím  záhadou, proč  jsou  jejich  bílkoviny tak  odolné 
vůči  vysokým teplotám, ačkoliv se  tak  velice  podobají našim 
bílkovinám. Pod  mikroskopem tyto 
jednobuněčné organismy vypadají  jako  bakterie, mají  však  s nimi  jen  málo  společného – proto 
je  řadíme do samostatné skupiny zvané Archea. Jejich  dědičná 
hmota  prozrazuje, že  na stromě života  tvoří  tu  nejnižší větev.  Jsou 
nejbližšími žijícími příbuznými nám  neznámé prabytosti, z níž  
pochází veškerý život  na Zemi.
Také  látková výměna těchto  jednobuněčných organismů 
patří  do prapůvodního sopečného světa.  Mnohé z nich 
nezískávají  životní energii ze  slunečního světla  ani  zužitkováním živé 
hmoty, nýbrž  prostřednictvím geochemických procesů. Na rozdíl 
od většiny dnešních organismů nejsou  dětmi  světla,  ale  zplozenci 
podzemí. Byly  nalezeny také  ve vřelé, 20  milionů let  staré 
podzemní  vodě  jihoafrického zlatého dolu  Mponeng, který  je  jedním 
z nejhlubších na světě. Jako  zdroj  energie používají tito  obyvatelé 
Hádu  vodík  a sirné soli  a vytvářejí z nich  páchnoucí sirovodík. 
Vodíkový plyn  se  tvoří  působením horké  vody 
na železo obsa|
15 Malá teplá louže
žené  v čedičích. Život  kolem  nás  se  živí  vzduchem a světlem – 
a život uvnitř  Země  vodou  a kamením.
I když  tyto 
podzemní jednobuněčné organismy nemají nedostatek  energie, rostou  mnohem, mnohem pomaleji než  většina 
jiných mikroorganismů. Pravděpodobně jim  chybí  potřebný 
dusík,  který  je  ostatně vzácný i na zemském povrchu. Kolik 
života  se  asi  hýbe  v hlubinách Země  nebo  na jiných planetách či 
měsících naší  sluneční soustavy? Podaří-li se  nám  nalézt  život 
někde  na těchto světech, bude  se  asi  podobat životu  v hlubinách 
zemské kůry  a v rozsedlinách mořského dna.
Často  zapomínáme, jak  nepřesný a zkreslený obraz  o životě 
nám  poskytují naše  smysly. Více  než  polovina živé  hmoty 
pozůstává  z bakterií a z příslušníků skupiny Archea, z nichž většinu 
ještě  vůbec  neznáme. Prozatím se  nám  podařilo identifikovat jich 
méně  než  10 000 – což  není  ani  tisícina oněch  10 
milionů pravděpodobně existujících druhů.  Přitom jeden  jediný  druh 
s neobvyklými vlastnostmi by  byl  schopen zcela  zvrátit naše  dnešní 
představy o vzniku života.
Neklamnými svědky naší  nevědomosti jsou  vzorky vody,  
které  nasbírali američtí biologové během dvouleté expedice 
v různých oblastech světových moří.  Na upravené soukromé 
jachtě  se  v roce 2003 plavili  badatelé z Halifaxu podél 
východního  pobřeží Severní Ameriky, pak  Panamským průplavem 
do Tichého oceánu a přes  Galapágy až  do Polynésie. Cestou  
odebírali každých 320  kilometrů vzorky vody  a zkoumali v nich  
obsažený genetický materiál. Byl  to  rychlý 
a jednoznačný způsob,  jak  identifikovat mikroorganismy, jež  nebylo třeba 
namáhavě  pěstovat. Výsledek překvapil i samotné badatele: v každé 
lžičce  mořské vody  objevili miliony bakterií a deset- až 
dvacetkrát  více  bakteriálních virů.  Bohatou kořistí této  expedice byl 
nález  nespočetných nových genů  a druhů bakterií. Přitom tyto 
vzorky vody  pocházely jen  z mořské hladiny. Co  asi  skrývají 
temné  hlubiny oceánů?
Charles Darwin v dopisu adresovaném botanikovi Josephu 
Hookerovi vyslovil domněnku, že  život  snad  vznikl v „malé 





16
|
Malá teplá louže
teplé  louži“.  Při  své  skromnosti však  dodal:  „V tomto okamžiku 
je  však  holým  nesmyslem přemýšlet o původu života;  stejně  
dobře  bychom mohli  uvažovat o původu hmoty.“ Od té  doby 
jsme  se  odvážili zkoumat obojí  a získali jsme  závratné poznatky 
o vzniku vesmíru a o původu člověka. Jeden  z těchto poznatků 
říká,  že  Darwinova malá  teplá  louže  byla  pravděpodobně vroucí 
jámou  kráteru a že  během následujících miliard let  se  život  musel 
přizpůsobit klesajícím teplotám stárnoucí Země.  Otázka, odkud 
přicházíme, čeká  nadále na jednoznačnou odpověď. Já  se  tím 
nijak  nermoutím. Život  je  právě  proto  tak  fascinující, že  o něm  
dosud  tak  málo  víme.





Kapitola 2.
Oheň z vesmíru
Jak si život ochočil oheň





|
19 Oheň z vesmíru
Spalováním potravy jsou v dýchacích orgánech našich buněk
poháněny nepatrné motory, jejichž rotace vyrábí chemicky reak­
tivní substanci. Ta předává našemu tělu sluneční energii zachy­
cenou v rostlinách.
Před více než čtyřmi miliardami let  se  v Mléčné dráze 
působením  vlastní gravitace zhroutil oblak  plynu  a prachu a vzniklo 
nové  nebeské těleso.  Plyn  se  při  tom  tak  silně  zahřál, že  se  jádra 
jeho  atomů  začala  slučovat a spustilo se  uvolňování nesmírného 
množství energie ve formě tepla  a světla: tak  se zrodilo naše  
Slunce. Hmota, z níž  se  utvářelo, obsahovala také  popel  hvězd, 
které  vybuchly před  dalšími miliardami let  a jejich trosky  se 
rozletěly  do okolního vesmíru.
Při  zrodu  naší  hvězdy se  část  kosmické hmoty  pustila vlastní 
cestou a soustředila se  do planet. Na jedné z nich, jíž  říkáme 
Země,  se  záhy  objevil život.  Zpočátku pravděpodobně získával 
energii  štěpením organických látek – podobně jako  kvasinky, 
buňky, které  přeměňují cukr  na alkohol a na oxid uhličitý. Toto  
tak  zvané  kvašení sice  skýtá  jen  málo  energie, má  však  tu  výhodu, 
že  nepotřebuje kyslík, který  se  v mladé zemské  atmosféře ještě 





20
|
Oheň z vesmíru
nevyskytoval.  Když  kvasných látek  začalo ubývat, objevil se 
nový  živý  tvor,  který  se uměl  živit  slunečním světlem a který  
tak  umožnil životu 
přístup k téměř nevyčerpatelné energii slunečního ohně.
Tito  světlem  se  živící  tvorové uvolňovali při  svém  vítězném 
tažení  světem z vody kyslík. Tím 
pravděpodobně způsobili největší  ekologickou katastrofu v dějinách Země:  kyslík  je  jed,  který 
oxidací ničí  mnohé stavební součásti buňky. Vynalézavá příroda 
tedy  vyvinula organismy, které  se  před  tímto  smrtelným plynem 
uměly  chránit a nakonec se  dokonce naučily s jeho 
pomocí spalovat  zbytky jiných  buněk. Život  vynalezl buněčné dýchání – 
a tím  si  ochočil oheň.  Nebyl  to  však  onen  divoký požár,  při  němž 
elektrony (záporně nabité  částice) přímo  přeskakují z hořící 
látky  na kyslík. Byl  to  oheň  zkrocený, který  nutil  elektrony, aby 
na cestě ke kyslíku proběhly řetězcem barevných bílkovin a aby  
namísto ohnivých plamenů odváděly užitečnou práci.  Buněčné 
ohně,  které  pak  všude na naší planetě doutnaly, byly  dětmi  
slunce: palivo  i kyslík byly  nashromážděnou sluneční energií.
Ne  všechny buňky  se  dokázaly naučit  dýchat – některé z nich  
ale  lapily  jiné  buňky, které  již  dýchat uměly, využily je  jako  své 
energetické centrály a za odměnu jim  nabídly ochranu a lepší  
šanci  na uchování dědičné hmoty. Tito  dýchající „nádeníci“ byli 
zřejmě spokojeni, navykli si  na své hostitele a zakrátko již  bez 
nich  nemohli žít.  Zakrněli do podoby dýchacích orgánů svých 
hostitelů – mitochondrií. Časem od svého hostitele převzali 
mnoho dalších úkolů,  takže  ani  on  již  bez  nich 
nemohl existovat.  Tato  „symbióza“ vytvořila nový  typ  buňky, který  vlastnil 
účinné energetické zdroje a spojoval v sobě dědičnou hmotu 
dvou  živých tvorů.  Konečně měla  příroda stavební kámen, který 
umožnil vývoj  komplexních rostlin, zvířat  a člověka. Každá 
z deseti miliard buněk  mého  těla  pochází ze
 spojení dýchajících  a nedýchajících buněk, z nějž  před  půldruhou miliardou let 
povstala moderní buňka.
Tato  moderní buňka  je  asi  tisíckrát větší  než  buňka  bakteriální, 
má 
vysoce složitou vnitřní stavbu s mnoha organelami a vyzna|
21 Oheň z vesmíru
čuje  se  obrovským hladem po energii, který  by  původní kvašení 
nikdy  nedokázalo ukojit.  Moderní buňky  proto  čerpají podstatný 
podíl  energie z ohňů svých  mitochondrií.
Avšak  jak  se  tato  energie dostává tam,  kde  ji  buňka  právě 
potřebuje? K tomu účelu  vyvinul život  substanci rozpustnou 
ve vodě, která  umožňuje pohyb  energie uvnitř  buňky. Tato 
substance  existuje dodnes ve všech živých tvorech a hraje v nich  
stejně  významnou roli  jako  elektřina v technice. Je jí  umně  
utkaná organická molekula s řetězcem ze  tří  fosforečnanů čili 
fosfátů. Chemikové nazývají tohoto nositele energie adenosin-
trifosfát, zkráceně ATP.
ATP  je  mírumilovný  bílý  prášek, který  sám  o sobě  žádnou 
energii nevydává. Rozmícháme-li jej  ve vodě, pomalu se 
rozkládá  a z jeho řetězce se  za uvolňování tepla  oddělují dva  fosfáty. 
Vzhledem k tomu, že  buňky  toho  jen  s teplem většinou moc 
nenadělají,  vyvinuly si  bílkoviny, které  sto 
tisíckrát urychlují odštěpení  krajního fosfátu, takže  z ATP  vzniká „volný“ fosfát 
a adenosindifosfát (ADP). Energie, která  se  při  tom  uvolňuje, slouží 
k pohánění biologických procesů. Ve vodném vnitřním prostoru 
buňky  tedy  každá  molekula ATP  působí jako  mobilní chemická 
baterie, schopná dodávat energii kdekoliv a kdykoliv, například 
ke stažení svalu,  k dělení buňky  nebo  pro  elektrický signál  nervu. 
Jakmile ATP  svoji  energii  odevzdá a změní se v ADP, přejde  
do mitochondrií, které  ztracený fosfát  dýcháním znovu  připojí, 
takže  se  ATP  baterie znovu  nabije.
Otázka, jak  toto  „nabíjení“ probíhá, zaměstnávala stovky bio-
chemiků po dobu několika desetiletí. Teprve v roce  1961  napadla 
britského soukromého badatele Petera  Mitchella rozhodující 
myšlenka, která  nakonec tuto  hádanku rozluštila: při  spalování 
potravy vypocuje mitochondrie kladně  nabitá  vodíková jádra  
(protony), která  při  svém  zpětném toku  do mitochondrie – stejně 
jako  voda  v turbínové elektrárně – pohánějí nepatrné motory 
v jejím obalu.  Při  svém  otáčení nasávají tyto 
motory ADP a fosfát,  tlačí  je  k sobě  a stmelují je  do ATP. Tento  mechanismus byl 
natolik překvapivý, že  mu  biochemikové dlouho  nerozuměli 





22
|
Oheň z vesmíru
a vášnivě  jej  odmítali. Skutečnost, že  se  tyto  molekulární motory 
vyskytují již  u prapůvodních živých tvorů,  naznačuje, že 
příroda  tento  cyklus vynalezla již  před  mnoha miliardami let,  aby 
pak  tento 
epochální vynález využila k mnoha rozličným účelům,  například k otáčení bičíků  bakterií nebo  k rozpletení obou 
přaden dědičného materiálu DNA při  dělení  buňky. Kdo  ví,  kde 
se  v přírodě ještě  s tímto vynálezem setkáme? Objevíme někdy 
nějakou jeho  prapůvodního variantu, která  nám  prozradí, jak 
k této  inovaci došlo?  Podaří  se  nám 
takové motory jednou napodobit  v laboratoři, nebo  je  dokonce vylepšit a použít pro 
technické  účely?
Každá  molekula ATP  je  nepatrnou částečkou slunečního ohně, 
která  vznikla splynutím atomových jader  uvnitř  Slunce jako 
světelná jiskra  překypující energií. Nějakých 10  milionů let  se 
slepě  prodírala na povrch Slunce a odtud spěchala asi  osm  minut 
k naší  Zemi,  kde  ji  zachytily buňky  živící  se  světlem. Potravou se 
dostala do mého těla.  Ohně,  které  ve mně hoří, 
přicházejí z vesmíru.  Proč  si  „vybití“ molekuly ATP  na ADP představuji jako 
krátký  záblesk zděděné sluneční jiskry? Jsem  jen  nenapravitelný 
romantik? Nebo  zakuklený pyroman?
Způsob, jakým  se  ATP  v našich buněčných ohních tvoří,  je 
jedním z nejúžasnějších procesů vůbec. Jeho  odhalení, k němuž 
došlo  zásluhou Petera  Mitchella, je  nesmírný vědecký úspěch  
20. století, rovnocenný s objevem J.  D.  Watsona a F.  Cricka, kteří 
zjistili, že  náš  dědičný materiál se  skládá  ze  dvou  vláken, z nichž  
jedno  plně  zrcadlí informaci druhého. Watson a Crick jsou 
ikonami  vědy,  zatímco Mitchell je  široké  veřejnosti téměř  neznám, 
i když  za svůj objev  získal  v roce  1978  Nobelovu cenu  za chemii. 
Jeho  sedmnáct let  trvající snaha  o uznání je  nejpodivuhodnější 
epizodou moderních dějin  vědy  a dokazuje, že  za podstatné nové 
myšlenky vděčíme nikoliv institucím nebo  skupinám, ale 
geniálním  jednotlivcům. Takové myšlenky představují nejvyšší stupeň 
zušlechtění ohně,  který  z vesmíru přišel  na Zemi.





Kapitola 3.
Životodárný proud
Jak se živí tvorové dělí
o energii slunečního světla





|
25 Životodárný proud
Světlo, které dopadá ze Slunce na Zemi, se z většiny mění v teplo,
které dříve nebo později unikne zpět do vesmíru. Přesto je slu­
neční světlo proudem životodárné energie, která umožňuje trvání
života na naší planetě.
„Slunce pak  vyšlo  u Paderbornu,
zvlášť  mrzutým zdálo  se  mi,
má  vskutku na starost nudnou věc –
osvítit  hloupou Zemi.“
Těmito slovy z díla Německo. Zimní
pohádka prokazuje Heinrich  Heine  naší  Zemi  příliš  velkou čest,  i když  si  jí  v tomto svém 
hořkém cyklu  básní  zvlášť  neváží. Slunce nám  poskytuje jen 
desetimiliardtý díl  svého  světla,  přičemž více  než  polovina z toho  
drobtu je  ještě  pohlcena atmosférou Země  nebo  vyzářena zpět 
do vesmíru. I tak  dostává každý  čtvereční metr 
zemského povrchu  ročně  v průměru asi  1,5  milionu kilokalorií energie ve formě 
viditelného světla, které  se  většinou mění  v teplo a dříve nebo 
později Zemi  opět  opouští v podobě infračerveného záření.





26
|
Životodárný proud
Jednobuněční  živí  tvorové měli  již  před  asi  čtyřmi  miliardami 
let  schopnost malou  část  této  světelné energie zachycovat a žít  
z ní.  Brzy  se  jiní  živí  tvorové naučili živit  těmito  pojídači světla – 
a tedy  vlastně Sluncem. Sluneční energie se  stala  životodárným 
proudem, jehož  nesčíslné větve  sytí  rozmanitost života  na naší 
planetě; vyhýbají se  mu  jen  prapůvodní jednobuněčné organismy, 
které  žijí  hluboko pod  povrchem planety nebo  ve vulkanických 
pramenech a jako  zdroj  energie používají geochemické procesy.
Energie je  schopnost vykonávat práci.  Nelze  ji  nově  vytvářet, 
pouze  přeměňovat z jedné formy  na druhou: ze  světla  na teplo, 
z pohybu na elektrický proud  a z něj na téměř všechny ostatní 
formy  energie. Název kilokalorie je  sice  oficiálně považován 
za zastaralý, avšak  u široké veřejnosti je  stále  ještě  běžný. Jedna 
kilokalorie ohřeje jeden  litr  vody  o jeden stupeň Celsia nebo 
umožní člověku uběhnout 13  metrů  či  žít  jednu  minutu. Pod  
svým  nesprávným označením tyranizuje „kalorie“ život 
nesčetných  lidí,  kteří  odpírají tělu  energii, protože tíhnou  k podivnému 
ideálu  štíhlosti.
Také  my  lidé  užíváme hřejivé světlo  Slunce, přímo  živit  nás 
však  nemůže. Každý hladovějící obyvatel tropů  je  moderním 
Tantalem, nešťastníkem, jemuž  je  odepřeno využít sluneční 
potravu, která  ho  obklopuje. Pouze 
rostliny a jednobuněčné organismy  jsou  schopny měnit  pomocí energie světla  oxid  uhličitý 
a vodu na organickou hmotu, která  dodává požíračům rostlin 
palivo  pro  ohně  jejich  buněčného dýchání, a tím  vlastně životní 
energii. Avšak  za toto příživnictví býložravci draze  platí: 
nemohou  do vlastní biohmoty přenášet více  než  asi  desetinu světelné 
energie uložené v rostlinách, protože spotřebovávají energii  
na pohyb a na to, aby  udržovali v těle  látkovou výměnu, stálou 
teplotu a stálý  obsah  soli.  Z jednoho kilogramu rostlinné potravy 
vzniká proto  často  méně  než  100  gramů  masa.  Ještě  větší  ztráta 
nastává u dravé zvěře,  protože ta  za kořistí většinou musí  daleko 
a s velkým energetickým vkladem.
Únik  sluneční energie u tohoto způsobu výživy je  dramatický. 
Ve volné přírodě uloží  rostliny během života  jen  asi  půl  procenta 





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.